Německo
rok 1916
aneb předloha pro bitevní lodě třídy BISMARCK
Lodě ve třídě:
ERSATZ YORCK (1916 – xxxx – xxxx)
ERSATZ GNEISENAU (19xx – xxxx – xxxx)
ERSATZ SCHANHORST (19xx – xxxx – xxxx)
Vyvrcholením německé námořní konstrukční školy v období První světové války měla být stavba tří bitevních křižníků třídy ERSATZ YORCK, kde „ersatz“ znamená německý „náhrada“. Proč náhrada? Dne 4.listopadu 1914 se totiž na vlastních minách v ústí řeky Jade potopil pancéřový křižník SMS Yorck (třída ROON), který se vracel z nájezdu na britské pobřeží spolu s dalšími velkými hladinovými plavidly. O měsíc později pak po hrdinném odporu šli u Falkland ke dnu další dva pancéřové křižníky z německé Východoasijské eskadry hraběte von Spee (SMS Gneisenau a SMS Scharnhorst). Na počest těchto tří velkých hladinových lodí, o které Němci přišli v prvních měsících válek za velkých lidských obětí, bylo rozhodnuto použít jejich jména pro novou třídu.
Jelikož pancéřový křižník se stavbou prvních britských bitevních křižníků stal „lovnou zvěří“, bylo jasné, že stavba dalších obdobně konstruovaných plavidel by bylo mrhání finančními i materiálními zdroji. Proto Německo tak rychle odpovědělo na britské bitevní křižníky stavbou vlastních lodí obdobné koncepce Hned první VON DER TANN (1909) v mnohém své protějšky převyšoval a ukázal, v jakém duchu Němci hodlají stavět další plavidla této koncepce. Tedy spokojit se s děly menší ráže, ale ušetřenou hmotnost použít na pohonnou jednotku a především pancéřovou ochranu. Další německé bitevní křižníky tak vycházeli de facto právě z VON DER TANNU. Nicméně již před válkou bylo jasné, že přeci jenom nelze zůstávat u děl ráže 280mm, když konkurence staví bitevní křižníky s děly ráže 305 a 343mm. Výhoda vyšší kadence a životnosti hlavně tak musela ustoupit a Němci již v roce 1912 zahájili stavbu tří křižníků třídy DERFFLINGER s děly ráže 305mm. To ale bylo stále málo, protože Britové v té době dokončovali dvě jednotky třídy LION vyzbrojené 343mm děly, na třetí jednotce se pracovalo. A aby toho opravdu nebylo málo, tak ve stejném roce 1912 se začalo pracovat na největším bitevním křižníku té doby HMS TIGER (rovněž vyzbrojen 8x343mm děly) a v hlavách konstruktérů a Admirality se již pomalu začal rodit plán na bitevní křižníky s děly ráže 381mm (třída RENOWN jejíž design byl schválen 13.května 1914). Rozdíl mezi 305mm děly u německých nejnovějších křižníků a jejich britskými protějšky s děly ráže 343mm a plánovanými 381mm, byl pak již příliš markantní. Mnohem těžší projektil dokázal probít sebesilnější pancíř i na velkou vzdálenost. O jeho ničivém účinku v cíli se asi není potřeba blíže rozepisovat. Jak tedy na to Němci odpoví?
Logickým vývojovým krokem německých bitevních křižníků tak musela být třída buď s větším počtem děl obdobné ráže jako u poslední třídy DERFFLINGER, nebo s děly větší ráže. Němečtí konstruktéři, kteří nezastávali italskou, rakousko-uherskou a americkou cestu třídělových věží tak mohli nabídnout plavidlo s děly ráže 305 mm umístěné opět ve dvoudělových věží při přidání další věže jako u třídy MOLTKE, SEYDLITZ, nebo jako u bitevních lodí KAISER a KÖNIG. Přidání další věže by ale pouze nepatrně snížilo rozdíl oproti britským lodím, navíc by neúměrně prodloužilo trup lodi včetně všech problémů z tohoto uspořádání plynoucí (rozmístění kotelen, strojovny, omezený prostor, přílišná vzájemná blízkost dělových věží atd.). Proto se rozhodli jít cestou zvýšení ráže hlavních děl. Podle námořního zákona z roku 1912 měl být německý průmysl schopen minimálně postavit mezi lety 1913-1917 po jednom bitevním křižníku a bitevní lodi každý rok. Aby se stavba urychlila, měla být řada prvků unifikována. Nová třídy MACKENSEN tak v mnoha ohledech přímo vycházela z třídy DERFFLINGER. De facto to byla její zvětšenina s děly větší ráže a úměrně tomu zvětšenými rozměry. Nicméně císař Vilém II. přednesl požadavek na loď s děly ráže 380 mm (15“). Admirál Friedrich von Ingenohl, velitel Širomořského loďstva pak preferoval použití děl stejné ráže jako u třídy DERFFLINGER, tedy 305 mm. Jako kompromis bylo nakonec rozhodnuto zvolení ráže 350 mm. U Kruppa se tedy již před válkou začalo pracovat na vývoji nového námořního děla ráže 350 mm.
Osoba císaře a pohled přes moře k sousedům pak ale jasně ukázal, že pokud mají být Němci schopni čelit britským bitevním křižníkům, tak musejí jejich náskok v dělech těžké ráže vyrovnat (i když ne všichni jsou téhož názoru – viz. zhodnocení celé třídy). Proto bylo nakonec rozhodnuto, vedle od roku 1915 stavěné třídě MACKENSEN, zahájit práce na lodích třídy YORCK s děly ráže 380 mm. Oproti Britům a jejich třídě RENOWN pak mělo dojít k nárůstu počtu děl z britských šesti na německých osm při zachování vynikající pancéřové ochrany a slušné rychlosti. To vše mělo z třídy YORCK udělat prakticky to nejlepší, co se mohlo po mořích plavit.
KONSTRUKCE a VÝSTROJ
Námořnictvo počítalo se stavbou tří jednotek, jejichž realizací měli být ve válečném stavu pověřeny logicky domácí firmy. Po každé jednotce se mělo stavět u firem AG Vulcan Stettin (Štětín), Germaniawerft, Kiel a Blohm & Voss, Hamburg. První z nich byla objednána v Hamburgu pod konstrukčním číslem 63 a práce na ni byly zahájeny v červenci 1916 (podle jiných zdrojů již v listopadu 1915). Objednávky byly loděnicím zaslány ještě před ukončením konstrukčních prací. První dvě lodě byly objednány 10.dubna, třetí objednávka byla vystavena 14.dubna 1915. Předpokládané náklady na jednu loď byly odhadnutý na 75 Mio Marek, přičemž předchozí třída MACKENSEN měla stát kolem 66 Mio Marek za kus a DERFFLINGER 56-59 Mio Marek. Nejstarší německý bitevní křižník byl pořízen jen za 36,5 Mio Marek. Konstrukce měla být urychlena tím, že většina věcí byla převzata ze stavěné třídy MACKANSEN, od které se lišili především výzbroji a výtlakem (rozměry). Nárůst ve výzbroji pak znamenal nárůst výtlaku o cca 3.000 tun ze 30.400 tun na 32.971 tun standard. Plný výtlak při rozměrech 227,8m (na úrovni mořské hladiny) x 30,4 m a ponoru 9,3 m dosahoval 37.400 tun. Do výtlaku se rovněž promítl požadovaný dojezd a rychlost, pro kterou bylo instalováno celkem 32 kotlů typu Walter, které dodávaly páru pro čtyři parní turbíny typu Parson. Každá z turbín roztáčela jeden lodní hřídel a na konci umístěnou vrtuli o průměru 4,2 metrů. Celkový výkon pohonné jednotky dosahoval hodnoty 90.000 koňských sil, což podle konstruktérů umožňovalo lodi plout až rychlostí 27,3 uzlů (více jak 50 km/h). Pro dojezd 5.500 námořních mil (více jak 10.100 km) bylo do uhelných bunkrů možno naložit až 3.937 tun uhlí a do palivových nádrží bylo tankováno až 689 tun nafty. Ta se používala k postřiku topenišť u kotlů, což umožnilo zvýšení výkonu. Posádka byla tvořena 1.227 muži, z čehož bylo 47 důstojníků. Početní stav mohl být podle potřeb a okolností zvýšen až na 1.350 mužů.
Vzhled bitevního křižníku byl skutečně nádherný. Alespoň dle mého skromného názoru. Mírně zvýšená příď bez jediného náznaku jinak tak dlouho používaného archaického klounu, přecházela v hlavní palubu, která dále nebyla nikde snižována a probíhala od přídě po záď. Zvýšená příď měla za úkol eliminovat zalévání přední dělové věže při plavbě vyšší rychlostí v nepříznivých povětrnostních a plavebních podmínkách. Na hlavní palubě bylo umístěno prakticky vše, kromě kasemat středních děl, které se nacházely o patro níže. Hlavní dělostřelecké baterie na přídi měli mezi sebou minimální rozestup, zatímco ty na zádi ve volném prostoru mezi sebou měli v podpalubí umístěnou strojovnu. Toto uspořádání se u německých bitevních křižníků opakuje již od třídy DERFFLINGER. Přední palubní nástavby spolu s velitelskou věží, spolu se zadními nástavbami a věži uzavírali na vcelku malém prostoru všechny organické části lodě. V prostoru mezi nimi pak byl umístěn jediný mohutný komín.
PANCÉŘOVÁNÍ
Na to, že se jednalo o bitevní křižník, tak jeho pancéřová ochrana spíše odpovídala bitevním lodím. Ostatně německá konstrukční škola tím byla poměrně známá, že raději oželela nějaký ten uzlík rychlosti a menší děla na posílení pancéřové ochrany. Rovněž dojezd nebyl vyžadován tak velký, jako v případě britských bitevních křižníků, od kterých Admiralita očekávala, že budou zasahovat na všech mořích světa. Rozložení pancéřové ochrany odpovídalo třídě MACKENSEN, která vycházela z posledních postavených bitevních křižníků třídy DERFFLINGER. Ocel byla použita standardně Kruppova, přičemž hlavní boční pancéřový pás dosahoval síly 100 až 300mm (směrem k přídi se zeslaboval na 120mm, k zádi na 100mm), na něj se napojovala protitorpédová přepážka o síle 45mm. Pancéřová paluba se pohybovala v rozmezí 30 až 90mm, přičemž 90mm bylo rozloženo na nejvíce rizikových místech, nad kotelnou, strojovnou, muničními sklady atd. Dělostřelecké věže na čele krylo 300mm ocele, na bocích 150mm, barbety chránilo dalších 300mm. Rovněž střední dělostřelectvo umístěné v kasematách bylo chráněno z čelní strany až 150mm ocele a dalších 70mm měli přímo na svých štítech. Jednotlivé kasematy pak od sebe oddělovala další pancéřová přepážka, která tak snižovala riziko vyřazení většího počtu děl jedním zásahem. Tradičně nejlépe chráněna byla přední velitelská věž, kterou krylo 130 až 350 mm pancíře s tím, že 130 mm bylo na stropní části. Zadní velitelská věž byla o něco méně chráněná. Její boky krylo 200mm, strop pak již jen 50mm.
Zřejmě bitevní lodě třídy BADEN (ilustrační foto)
VÝZBROJ
Jak již bylo výše řečeno. Třída YORCK přímo vycházela z již stavěné třídy MACKENSEN, kde hlavním rozdílem byla změna děl hlavní ráže z 350mm u Mackensenů na 380mm u Yorcků. To znamenalo větší průraznost a ničiví účinek v cíli u střel se 150 kg rozdílem v hmotnosti (600 kg u 350mm projektilu a 750 kg u 380mm projektilu). Rozmístění čtyř dvoudělových věží pak bylo zcela optimálně řešeno v ose lodi v tzv. super pozici, kdy druhá věž stála nad první. Jejich palebné sektory tak dosahovaly rozsahu 300 stupňů (bráno z osly lodi +/- 150°). První dvě věže stáli na přídi „A“ a „B“ v těsné blízkosti tak, že hlavně děl z věže „B“ sahali nad věž „A“. Tak to ostatně bylo u naprosté většiny lodí využívajících superpozici. Mezi zadními dělovými věžemi „C“ a „D“ pak vězel několik desítek metrů dlouhý volný prostor (cca 25 metrů), v kterém hluboko uvnitř byla umístěna strojovna. Z vnějšího pohledu tak hlavně děl z věže „C“ netrčeli přes střechu poslední věže „D“ Dora. Tato koncepce byla již úspěšně použitá u třídy DERFFLINGER, stavěla se u třídy MACKENSEN a tak nebyl důvod ji nepoužít i u Yorcků.
Děla pak byla umístěna ve dvoudělových věžích typu DRH LC/1913, která byla použitá již u bitevních lodí třídy BADEN stavěných od roku 1913/1914 i u podtřídy SACHSEN (někdy slučována s třídou BADEN), která se začala stavět v letech 1914/1915, ale nebyla nikdy dokončena. I když k tomu mnoho nechybělo. Jednotlivé věže se od sebe nepatrně lišily a tak byla rozdílná i jejich hmotnost. K dispozici mále ale pouze údaje z třídy BADEN, kde věž „A“ vážila 867,44 tun, věž „B“ 869,88 tun, věž „C“ vážila 866,95 tun a nejlehčí byla věž „D“ s hmotností 850,24 tun. Stranový odměr věží byl +/-150°, rychlost otáčení věží 3° za sekundu. Hlavně děl třídy BADEN po dokončení měli elevaci -8/+16 stupňů s rychlostí zdvihu 5° za sekundu. Elevace u sesterské lodě Beyern byla zvýšená na 20 stupňů (dodatečně zřejmě i u Badenu), což předpokládám, by byla i hodnota použitá u později stavěných Yorcků. Ve věžích pak byla instalována nejtěžší Kruppova děla 38cm/45 (14,96“) SK L/45 ráže 380mm s jejichž vývojem se započalo v roce 1913. Hmotnost jednotlivého děla se pohybovala kolem 80 tun, což na hmotnost celé věže představuje nějakých 20%. Hlaveň byla dlouhá 17,1 metrů, přičemž vrtání bylo v délce 16,122 m. Drážkování - 100 drážek 3x6mm, objem komory 270 dm3, pracovní tlak 3.150 kg/cm2, životnost hlavně 300 ran.
K palbě se používali dva typy munice. Vysoce explozivní HE L/4,1 o hmotnosti 750 kg (1.653 lbs.) a stejně těžký protipancéřový APC L/3,1, plus výmetná složka o váze 277 kg (RPC/12). Nehledě na hmotnost tak už i jejich samotné rozměry jsou úctyhodné, APC měřil 118cm a HE dokonce 156cm. Takže se doma podívejte, jak máte vysoké manželky, či děti a uvidíte, že HE střela byla mnohdy vyšší než vaše ratolesti/žena. V obou případech byla počáteční rychlost střely 800 metrů za sekundu. Při elevaci 16 stupňů a s použitím AP projektilu byl dostřel 20.400 metrů, se zvýšením elevace na maximálních 20° vzrostl dostřel již na 23.200 metrů. Pokud bylo toto dělo použito u pobřežního dělostřelectva, kdy byl náměr až 45 stupňů, tak projektil mohl zasáhnout cíl vzdálený až 38.400 metrů (se speciální municí pak byl dostřel 47.550 metrů!!!). A co průraznost? Na vzdálenost 10 kilometrů AP projektil probíjel pancíř silný 390mm, na 12.500 metrů stále slušných 350mm a na hranici téměř maximálního dostřelu 20.000 metrů ještě 265mm. To znamenalo, že i na maximální dostřel dokázal tento projektil probít pancíř prakticky všech tehdy existujících plavidel. Samozřejmě za předpokladu, že by takový pancíř měli na horizontálně chráněných místech (což samozřejmě nebylo), protože z této max. vzdálenosti projektil na cíl dopadal téměř kolmě. Co se kadence týče, tak ta byla 2,5 rány za minutu, což bylo více, než u britských lodí s 381mm děly, kde byla kadence 2 rány za minutu. Nicméně Britové používali o více jak 100 kg těžší projektil, takže tím trošku vyrovnávali menší kadenci. Bitevní lodě třídy BADEN nesly s sebou na palubě zásobu 90 nábojů pro každou hlaveň. Předpokládám, že i bitevní křižníky by na tom byly stejně, což znamenalo, že jen hlavní munice na palubě lodi vážila 540 tun.
Oproti britské praxi bylo u německých moderních bitevních lodí a křižníků dále používáno střední dělo ráže 150mm. Němci tak sázeli na daleko větší ničivý účinek v cíli a dostřel, než Britové se svým 102mm dělem. Britové se totiž se stavbou HMS Dreadnought (1906) domnívali, že velký počet hlavních děl prakticky potřebu středních děl vypouští. Dělo ráže 102mm tak mělo být primárně používáno proti rychle plujícím torpédonosným plavidlům. Tato praxe u bitevních křižníku setrvala až do stavby posledního z nich HMS Hood (1920), který dostal výkonnější 140mm děla. Nicméně již první německý bitevní křižník VON DER TANN (1909) měl ve své výzbroji 150mm děla a toto zůstalo standardem po celou dobu. Nejinak tomu tedy bylo i u Yorcků. Ten ale vzhledem ke svým rozměrům si mohl dovolit nést celkem dvanáct děl 15 cm/45 (5.9") SK L/45, po šesti v kasematách na každém boku. Bráno z profilu, první dvě děla stála na úrovni hlavních dělových věží, za nimi v trošku větším odstupu na úrovni hlavní velitelské věže stálo další. Čtvrté a páté dělo se pak nacházelo mezi komínem a dělovou věží „C“. Poslední dělo pak bylo výrazně posunuto vzad až na úroveň zadní dělové věže „D“.
A jaké mělo parametry toto dělo? Jeho vývoj se datuje k roku 1906 a na první plavidla se dostalo o dva roky později. Prakticky každý křižník a velké hladinové plavidlo té doby je mělo ve své výzbroji. Hlaveň o délce 6,71 m (vrtání 6,326 m) vážila 5,73 tuny a byla opatřená 48 drážkami. Pracovní tlak činil 3.150 kg/cm2, objem komory 21,7 dm3. Dobře sehraná obsluha dokázala střílet kadencí 5-7 ran za minutu, přičemž 45,3 Kg těžký HE projektil se tahal ručně. Proti leteckým cílům i rychle plujícím torpédo nosným člunům byl křižník vybaven osmi děly ráže 88mm - 8.8 cm/45 (3.46") SK L/45, instalovaných v samostatných palebných postech. Dělovou výzbroj doplňovali výkonné torpédomety ráže 600mm.
Hmotnost boční salvy:
8 x 380 mm = 6.000 kg
6 x 150 mm = 271,8 kg
Celkem: 6.271,8 kg
Trup Prinz Eitel Friedrich (vlevo) spolu s nedokončenou bitevní lodí Württenburg (ilustrační foto)
TTD - bitevní křižník třídy ERSATZ YORCK
* Země původu: Německo
* Délka: 227,8 m (na úrovni vodní hladiny)
* Šířka: 30,4 m
* Ponor: 9,3 m
* Výtlak konstrukční: 32.971 t
* Výtlak plný: 37.400 t
* Výzbroj: 8x380mm L/45 (4xII), 12x150 mm (12xI), 8x88mm (8xI), 3xTT ráže 600mm
* Pancéř paluba: 30–90 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 150–300 mm
* Pancéř kasematy: 150 mm
* Pancéř barbety: 300 mm
* Pancéř velitelská věž: 130-350 mm
* Pancéř boky: 100-300mm
* Torpédové přepážky: 45mm
* Pohonná jednotka: 32 kotlů Walter, 4 turbíny typu Parson, 4 lodní vrtule o průměru
4,2m
* Výkon strojů: 90.000 koňských sil
* Vezená zásoba paliva: 3.937 t uhlí, 689 tun nafty
* Rychlost: 27,3 uzlů
* Dojezd: 5.500 námořních mil při ekonomické 14 uzlové rychlosti
* Posádka: 1.227 mužů (z toho 47 důstojníků), 1.350 ve válečném stavu
ZHODNOCENÍ
S odstupem celého jednoho staletí se tato (stejně jako ostatní) třída lodí může hodnotit poměrně snadno, protože víme, jakým směrem šel vojenský vývoj, taktika, jak moc se měnili zbraňové systémy a v neposlední řadě, jaký byl průběh Velké války do jejíž bojů se s těmito plavidly počítalo. Takto pak můžeme konstatovat, že hlavní námořní zbraní První světové války byla ponorka stejně jako ve Druhé světové válce, kde se ještě po její bok zařadili letadlové lodě (především v bojích na Pacifiku). Proto bychom mohli snadno všechna velká hladinová plavidla rovnou hodit do koše, jakožto nepraktickou součást námořní války, v porovnání s výše uvedenými ponorkami, které Anglii málem srazili na kolena (a to jak v Prvé tak i Druhé světové válce). Nicméně tvůrci tento náhled neměli k dispozici a tak zkonstruovali to co zkonstruovali. Pokud tedy můžeme hodnotit třídu YORCK, tak můj osobní názor je, že to mohl být nejlepší bitevní křižník První světové války a celkově jedna z nejlepších lodí, která by byla kdy postavená. Britové měli sice ve třídě RENOWN a HOOD (zařazen do stavu až v březnu 1920) velice rychlé bitevní křižníky s děly ráže 381mm, ale v případě prvně jmenované třídy, převzaté námořnictvem v srpnu/září 1916, tu chyběla jedna věž s párem hlavních děl. HOOD sice již měl osm děl jako YORCK, ale vzhledem ke své enormní délce 262 metrů (až do příchodu lodí třídy BISMARCK se jednalo o největší bitevní loď světa) byl poměrně velkým cílem pro nepřátelská děla. Rovněž třída RENOWN se svou délkou 242m na tom nebyl o mnoho lépe (třída YORCK – 228 metrů). Nicméně rozměry a výzbroj nejsou tím hlavním důvodem, který třídu YORCK nadřazuje nad ostatní. Hlavní rozdíl byl v pojetí britské a německé konstrukční školy co se pancéřové ochrany týče. Ta Německa v řadě střetnutí a především pak v bitvě u Jutska (1916) prokázala až neuvěřitelnou odolnost. Opak pak platil pro britské bitevní křižníky, když tři z nich bitvu nepřežili o to i včetně moderního křižníku HMS Queen Mary se 343mm děly. Ve všech případech byla vyhodnocena jako hlavní příčina jejich zániku nedostatečná síla pancéřování, především pak toho horizontálního. Když si pak vedle třídy YORCK postavíme britskou RENOWN s jejich hlavním bočním pancířem o podprůměrných max. 152mm a horizontálním o max. síle 102mm, tak nám opět vychází rovnice, že ani tato třída s 381mm děly by neměla příliš velkou šanci na přežití. Ne nadarmo byl HOOD po fiasku u Jutska kompletně přepracován a jeho pancéřování notně zesíleno. Ale ani tak to o pár desítek let později (1941) při souboji s BISMARCKEM nepomohlo. Když se pak podíváme na sekundární dělostřelectvo, tak ani zde Britové nijak nevynikají. Naopak, docela zaspali dobu. Jejich bitevní křižníky tvrdošijně používali děla ráže 102mm (kromě HOODU, který měl 140mm děla), zatímco Němci dále setrvávali u mnohem výkonnějších a účinnějších děl ráže 150mm. Takže jediný „handicap“ třídy YORCK by byla rychlost. Ale musíme si říct další „ale“. Ne vždy loď/kapitán, mohli využít své vyšší rychlosti. Těch pár uzlů rozdílu v rychlosti tak ve skutečnosti nebylo až tak velkým plusem, jak by se tedy na první pohled mohlo zdát.
Třídu YORCK tak musíme pod tíhou těchto skutečností doopravdy řadit mezi to nejlepší, co bylo zkonstruováno. Ostatně nacistická Třetí říše ve třicátých letech na tyto práce navázala při konstrukci třídy BISMARCK, protože si byla vědoma, že to bylo to nejlepší, co v té době bylo k dispozici a to i přesto, že třída YORCK nebyla nikdy dostavěna a nemohla tak prokázat své kvality v boji, a že je od sebe dělí propast dvou desetiletí vývoje.
Nicméně konstrukce to je věc jedna a realizace projektu to je věc druhá. Německo se poměrně záhy dostalo do boje na dvou frontách zároveň, když selhal jejich Schiefenův plán, který počítal nejdříve s vyřazením Francie a Británie na západě (do 40 dní) a poté by uvolněné jednotky vtrhli proti Rusku, které by nestačilo tak rychle mobilizovat. Plán je věc jedna, ale realita bývá jiná. Německo tak muselo od podzimu roku 1914 bojovat na dvou frontách zároveň a hasit požár války tam, kde to bylo zrovna potřeba. A to si vyžadovalo veškeré materiální a lidské síly z týlu. To vše se pak promítlo i do rychlosti stavby lodí. Krásným příkladem jsou lodě třídy DERFFLINGER. První z nich se stavěla 32 měsíců, Lützow již 37 a poslední Hindenburg dokonce 47 měsíců!!! Otázkou tak je, mělo skutečně smysl začít v listopadu 1915 se stavbou první jednotky, když námořnictvo mělo ve stavbě kvalitní bitevní křižníky třídy MACKENSEN (na první lodi byla stavba zahájena v lednu 1915, další byla započata v květnu, a poslední dvě se začali stavět v listopadu 1915). Válečným tempem sice jejich dostavba vycházela na 12-26 měsíců (bráno z pohledu v roce 1918-1920), ale pokud by se v loděnicích nenacházela celá řada dalších velkých lodí jako třída YORCK, která odčerpávala tolik potřebné lidské a materiální zdroje, tak by jejich dostavba mohla být rychlejší. Místo rozestavěných trupů by tak námořnictvo převzalo alespoň nějaké lodě. Anebo, a teď si budu možná trošku protiřečit, nestálo tehdy za to spíše poslechnout admirála Friedricah von Ingenohal, velitele Širomořského loďstva, který preferoval již v případě třídy MACKENSEN stavbu lodí s děly ráže 305mm jaké měla poslední dokončená třída DERFFLINEGER. A proč si protiřečím? Protože na jednu stranu píšu, že Němci byli donuceni zvednout ráži hlavních děl, aby eliminovali britský náskok. Ovšem na druhou stranu i třída DERFFLINGER s 305mm děly v bitvě u Jutska prokázala neuvěřitelnou odolnost i proti nejtěžším britským 381mm dělům (Lützow byl potopen vlastní posádkou po 24 zásazích z 305, 343 a 381mm děl, Derfflinger utržil 21 zásahů atd.). Takže otázka zní, nebylo vhodnější sáhnout po vylepšené třídě vycházející z Derfflingerů i s jejich děly, pro které u Kruppa existovali výrobní linky a kde i vlastní konstrukční a stavební práce by se zcela jistě promítli do zkrácených termínů, protože prostě většina z toho již existovala? Místo finančně a časově nákladných konstrukčních a stavebních prací na nových třídách by tak Němci mohli relativně brzy dokončit další velice kvalitní plavidla, která se v boji, i přes handicap v menších dělech, mohla směle postavit všem typům protivníka. Nicméně realita šla jinou cestou.
Zdroje:
http://le.fantasque.free.fr/php3/jpg.ph ... w=plan#ici
http://www.german-navy.de/hochseeflotte ... index.html
http://www.tomcat.user.icpnet.pl/cheste ... zyorck.htm
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1914 (1. díl) – Praha 2001
Hrbek Jaroslav – Velká válka na moři, rok 1917 (4. díl) – Praha 2002
Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě (3) – Praha 1988
Pejčoch, Novák, Hájek – Válečné lodě (4) – Praha 1993
http://www.bobhenneman.info/ersatzyorckhistory.htm
http://www.sms-navy.com/bc/sms_bc_ersatzyorck.htm
http://www.sms-navy.com/bc/sms_bc_ersatzyorck.htm
http://www.cnw.mk.ua/weapons/navy/bc/de_maken.htm
http://z11.invisionfree.com/shipbucket/ar/t2609.htm
Hynek, Klučina – Válečné lodě (2) – Praha 1986
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
