Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 26/11/2012, 20:41
Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
“od Washingtonu po Londýn, aneb smlouvy úspěšné i neúspěšné“
Stránka 1 z 4
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 26/11/2012, 20:42
Odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Je obtížné stanovit, zda-li diplomaté a vojenští přidělenci hlavních světových mocností, kteří se na konci roku 1921 ve Washingtonu pohodlně uvelebili na svých židlích a křesílcích, tušili alespoň v hrubých obrysech rozměr nadcházejících událostí. Mimo americký tým ale patrně nešlo o nic více než mlhavá a nepřesná očekávání či představy. Použitý kalibr tedy s největší pravděpodobností ostatním přítomným (a jejich prostřednictvím příslušným mateřským zemím) vyrazil dech a způsobil menší pozdvižení. A to ne bezdůvodně, neboť návrh Američanů neměl v dosavadní historii obdobu a měl ovlivnit světová námořnictva a silové poměry na přinejmenším dvě desetiletí…
Pro pochopení souvislostí se musíme vrátit k politicko-vojenskému klimatu po právě skončené Velké válce, vzájemnému rozložení sil a ambicím jednotlivých států. Krvavá válka sice skončila a Německo bylo na nejlepší cestě stát se druhořadou zemí, což ale neznamená, že by vztahy mezi dosavadními spojenci překypovaly zvláštní vřelostí. Spíše naopak. Poté, co na světovém pískovišti utloukli svorně jednoho svého rivala kyblíčky, začali pomalu obracet své nástroje vůči sobě navzájem. Ať už to byly anglo-americké vztahy, v té době rozhodně ne ideální, či ambice císařského Japonska, tak situace spěla k dalšímu kolu zbrojení a eskalaci negativních postojů. A pokud se hovoří o zbrojení, tak v kontextu světového vlivu jde o zbrojení námořní. Startovní pozice v případném „závodu“ nebyly příliš vyrovnané. Evropské země byly hospodářsky vyčerpané, což podrývalo především pozici Velké Británie. Ta sice stále disponovala nejsilnějším loďstvem na světě, ale jiní velcí hráči jí dle svých možností již povážlivě dýchali na záda a další vynucené kolo námořní výstavby by bylo přinejmenším finančně a politicky dosti bolestivé. To nebyl (alespoň po finanční stránce) případ Spojených států, jejichž loděnice kryté silnou ekonomikou hodlaly na světové oceány vychrlit enormní množství již objednaných nových a kvalitních válečných plavidel a zvrátit tak dosavadní stav. Za patami Velké Británie a Spojených států se drželo agresivní Japonsko, jehož ekonomické možnosti byly poněkud diskutabilní, což ale nijak nebránilo odstartování vlastních ambiciózních plánů námořní výstavby. Za této situace vzali Američané otěže splašeného spřežení poválečných vztahů do vlastních rukou a rozhodli se jednat a zastavit ho před hrozícím pádem ze strmého útesu. Byť nešlo o projev nějakého altruismu a američtí vyjednávači využili momentální situace a šli si tvrdě za svým cílem (kterého i dosáhli), lze následující dohody hodnotit pozitivně. Pro většinu účastníků šlo o možnost čestně vycouvat z hrozícího závodu, který byl často mimo jejich možnosti, byť se to neobešlo bez intenzivního skřípění zubů a důležitých i malicherných tahanic. Americká nabídka ale byla příliš lákavá a politicky tak efektivně nastražená, že se prakticky nedala odmítnout. Mohlo se pouze diskutovat o dílčích podmínkách, ale po jejich absorpci a nutném přetrpění různých národních póz a výjimek (což byl případ především Francie a Japonska) bylo vše hotovo k podpisu. Leč podpisu čeho?
Představa limitace mezinárodního zbrojení (přičemž se budeme držet námořní části konference a pozdější dohody známé jako Five-Power Treaty), kterou na prvním zasedání konaném 21.11.1921 za americkou stranu představil státní sekretář Charles Evans Hughes, byla bleskem z čistých nebes a neměla doposud obdoby. Věta „Way to disarm, is to disarm“ (v překladu „Způsob, jak ozdbrojit, je odzbrojit“) nebyla jen planým heslem do větru. Základní myšlenkou bylo okamžité zastavení veškeré výstavby těžkých plavidel (bitevní lodě a bitevní křižníky) a sešrotování všech rozestavěných jednotek plus části stávajících, tak aby bylo dosaženo zvoleného výtlakového limitu (dále omezeného poměrem mezi jednotlivými mocnostmi). Vzhledem k objemům tonáže zasažené vytyčenými podmínkami (rozestavěné u US Navy a stávající u Royal Navy) se jednalo o opravdu monstrózní počin. Nová bitevní plavidla neměla být (až na povolené výjimky) stavěna po celých následujících deset let a byly stanoveny kvalitativní limity pro jejich výtlak a výzbroj. Relativní síla jednotlivých námořnictev (na bázi mohutnosti bitevní floty) tak měla být na dlouhá léta zafixována. Akceptováním podmínek byla definitivně stanovena parita Spojených států a Velké Británie a menší mocnosti byly odkázány do patřičných mezí, kde je třeba vyzdvihnout především svázání Japonska. Signatáři smlouvy byly tyto státy: USA, Velká Británie, Japonsko, Francie a Itálie. Do historie pak toto setkání vstoupilo jako Washingtonská námořní konference (pro našince, či v originále Washington Naval Treaty) a započalo sérii dohod, které ovlivnily vývoj námořní techniky na přinejmenším následujících 30 let.
Reálný efekt Washingtonské námořní konference byl, jak to říci, zajímavý. Dohody byly kupodivu dodržovány, ale již brzy se objevily vrozené nedostatky stávající formy. Ambice bylo sice možno svázat, ale ne zlikvidovat, a tak se brzy námořní oblast stala živým důkazem variace na tvrzení „co není zakázáno, je povoleno“. Hledaly se tedy kličky a mezery v původním znění, jichž bylo díky absenci limitace lehčích jednotek požehnaně. K tomu je nutno připočítat různá záměrná (a tajená) „přestřelení“ výtlakových limitů a máme tu další zbrojní boom. Pokud bych měl zvolit vhodné přirovnání, tak „rodiče mi sice nepovolili jednoho pejska, ale já si pořídím čtyři morčátka“
.
Prvním pokusem o nápravu byla Ženevská námořní konference z roku 1927, která ale ztroskotala a k limitaci lehčích jednotek došlo až v rámci Londýnské námořní konference z roku 1930. Zároveň bylo prodlouženo moratorium na stavbu bitevních lodí.
Následovalo druhé setkání v Ženevě (1932) a konečně Druhá londýnská námořní konference z roku 1936, jejíž efekt vzal rychle za své díky neakceptaci ze strany stále více nespokojeného a ambicióznějšího Japonska a spíše jen dočasně zbytečně svázal ruce omezené skupině signatářů (Velká Británie, USA a Francie). Svou cestou si šla i Mussoliniho Itálie a pokud jsme u fašistických států, tak je třeba zmínit i Anglo-německou námořní dohodu z roku 1935, která umožnila oficiální výstavbu restrikcemi sešněrované Kriegsmarine. Vše spělo k válce, která pak vrchovatě prověřila všechny rozličné přístupy a konstrukce v oblasti námořní techniky a jež následně prolomila efekt meziválečných dohod a stanovila vlastní nové trendy.
Pokud bych měl vyzdvihnout pár základních bodů a důsledků těchto dohod, tak je to:
1) Rozsah, který ovlivnil většinu světových námořnictev, včetně států, které nebyly signatáři zmíněných dohod (ať už z toho důvodu, že nemohly zakoupit přebytečné vyřazované jednotky hlavních mocností a nebo kvůli limitům, které se vztahovaly i na plavidla stavěná na export).
2) Dodržování jednotlivých ustanovení, které kupodivu vydrželo po dlouhou dobu.
3) Umělá omezení, která přinejmenším pozastavila, případně odklonila vývoj konkrétních kategorií námořní techniky, jež se mohl ubírat zcela jiným směrem. Dobrým příkladem jsou těžké, neboli též washingtonské křižníky, jež jsou vyloženě umělým produktem na základě daných omezení. Dále pak zapříčinila i nárůst speciálních konstrukcí, které měly nastavené limity tím či oním způsobem obejít (experimenty s mohutně vyzbrojenými ponorkami, plavidla připravovaná pro rychlou přestavbu) či se jim nuceně přizpůsobit (stavba lodí s nevyváženým poměrem rychlosti, ochrany a výzbroje, případně se sníženou konstrukční pevností).
4) Vznik takové výchozí situace, která přidala další proměnné a podněty k vzájemnému soupeření jednotlivých států.
Bitevní lodě
Poněvadž světová námořnictva v době konání Washingtonské námořní konference ještě stále poměřovala svoji sílu dle početnosti a kvality svých bitevních lodí, není žádným překvapením, že největší pozornost byla věnována právě této kategorii. V rámci objektivity je nutno připomenout, že byly vzneseny i návrhy požadující komplexnější limitaci, ale v jejich případě nebylo dosaženo obecného konsenzu. I tak se ale jednalo o zásadní průlom.
Na základě smluvních podmínek tak mohli jednotliví signatáři disponovat bitevními loděmi (bitevní křižníky jako samostatná kategorie zanikly a byly včleněny do bitevních lodí) o následujícím celkovém výtlaku (jež respektoval stanovený poměr 5:5:3:1,75:1,75):
USA – 525 000 tun
Velká Británie – 525 000 tun
Japonsko – 315 000 tun
Francie – 175 000 tun
Itálie – 175 000 tun
Bylo stanoveno několik výjimek, které způsobily dílčí počáteční překročení celkových limitů, ale vše bylo podrobně rozplánováno a časem se měl stav takříkajíc usadit a skončit na smluvních hodnotách. Nadrámcové hodnoty způsobovalo ponechání několika starších jednotek s menší bojovou hodnotou, jež měly být v blízké budoucnosti nahrazeny povolenými novostavbami (pokud by nebyly jako přestárlé vyřazeny ještě dříve). Vzhledem k jejich parametrům stejně nedávaly majiteli žádnou zvláštní výhodu, snad až na Velkou Británii. Například u Francie s Itálií to bylo prakticky jedno, neboť oba státy postrádaly větší počet moderních dreadnoughtů a supedreadnoughtů (a i ty se zpravidla nemohly rovnat nejnovějším zahraničním konkurentům), takže značná část výtlaku byla stejně zastaralá „vycpávka“. Dvojice středomořských rivalů tak dostala díky své kvalitativní i kvantitativní slabosti výjimku na stavbu bitevních lodí a každý z nich mohl začít v letech 1927, 1929 a 1931 stavět po jednom novém plavidle. Dvě nové bitevní lodě mohla postavit i Velká Británie, jejíž loďstvo sice o kvalitní plavidla nemělo nouzi, ale háček byl v posledním trendu vývoje ocelových kolosů. Na počátku 20tých let byl totiž učiněn další krůček k posílení výzbroje bitevních mastodontů a na rýsovacích prknech i v dělníky se hemžících loděnicích začaly vznikat konstrukce s děly ráže 406mm a více. Washingtonská konference sice tuto výstavbu ukončila prakticky v zárodku, ale prvních pár plodů celého snažení přeci jen s odřenýma ušima uniklo. Jednalo se o tři americké lodě třídy Colorado a japonskou dvojici třídy Nagato. Jelikož Britové žádné plavidlo s děly ráže 406mm neměli (plánované bitevní křižníky třídy G3 ani bitevní lodě třídy N3 nebyly v té době ani rozestavěny), bylo jim povoleno vybudovat svou dvojici takto vyzbrojených bitevních lodí (do té doby si směli ponechat čtveřici superdreadnoughtů navíc, viz. výše nakousnuté výjimky). Za svou existenci vděčí tyto lodě, pro něž byla později vybrána jména Nelson a Rodney, především sveřepému odporu Japonců vůči sešrotování téměř dokončené bitevní lodi Mutsu. Původní návrh předpokládal 500 000 tun bitevních lodí pro Spojené státy a Velkou Británii a 300 000 pro Japonsko, Velká Británie by si podržela Hood s nadstandardním výtlakem, Spojené státy jednotku Maryland (třída Colorado) plus dva starší dreadnoughty třídy Delaware a Japonsko Nagato a Settsu. Při započtení Mutsu bylo nutno celý systém přepočítat, Američané mohli dostavět další dvě jednotky třídy Colorado, Britové dvě novostavby a Settsu spolu s loděmi Delaware a North Dakota byly ze seznamu vyškrtnuty.
Všechny novostavby, tedy jak ty francouzské, italské a britské, tak i všechny budoucí obecně, měly být limitovány výtlakem 35 000 tun a ráže děl nesměla překročit 406mm. Zatímco Velká Británie využila svého práva okamžitě, Francouzi a Italové posečkali – kýl první francouzské novostavby byl položen až na konci roku 1932 a Italové taktéž vydrželi až do 30tých let, a i tak se nejdříve vydali cestou radikální modernizace starších jednotek. První italské novostavby se tedy objevily až v době, kdy úmluvám pomalu zvonil umíráček a stanovené limity již suverénně překračovaly.
Aby nedocházelo k hromadnému obcházení ujednání pomocí radikální modernizace smluvně ponechaných jednotek, byly uvaleny restrikce i na možnosti vylepšení jejich výzbroje (tj. žádné změny v kalibru, počtu a rozmístění děl hlavní ráže) a ochrany (boční pancíř). Zatímco u výzbroje byl manévrovací prostor minimální a jedinou kličku a možnost vylepšení nabízelo zvýšení elevace děl (v 20tých letech bohatě využívané), u ochrany byly alespoň učiněny ústupky umožňující posílit horizontální pancéřové prvky (jako navýšení ochrany proti leteckým útokům) a instalovat protitorpédovou obšívku. V souhrnu nesměla tato vylepšení přidat na výtlaku více jak 3 000 tun. Francouzi a Italové měli díky svému kvalitativnímu zaostávání opět „bonus“ k dobru a mohli zmíněných 3 000 tun investovat do jinak zapovězené modernizace výzbroje (limitováni pouze ráží 406mm) a boční pancéřové ochrany. Ústupek byl učiněn i v případě britského bitevního křižníku Renown.
Na Londýnské námořní konferenci (rok 1930) bylo sjednáno prodloužení moratoria na stavbu bitevních lodí a to až do konce roku 1936. To by hendikepovalo především Francii a Itálii, jež v 20tých letech nevyužily možnost výstavby nových jednotek, takže jim byl ponecháno právo na využití původní tonáže povolené pro roky 1927 a 1929 (tj. souhrnně 70 000 tun). Dále byla odsouhlasena další redukce bitevních flot a trojice hlavních námořních mocností tak vyřadila (či převedla k pomocným úlohám, viz. níže) celkem 9 bitevních lodí – USA 3 ks, Velká Británie 5 ks (včetně jednoho bitevního křižníku) a Japonsko 1 ks. Každý z trojice uvedených států si mohl ponechat jedno plavidlo jako cvičné (po patřičných úpravách zahrnujících především redukci výzbroje, snížení výkonu strojů/rychlosti a odstranění bočního pancéřového pásu). Nejlépe tedy dopadlo Japonsko, které pouze dočasně degradovalo bitevní loď Hiei, jež byla po ukončení platnosti odzbrojovacích úmluv znovu vystrojena na bojový standard a aktivně se zúčastnila bojů Druhé světové války.
Nešťastná Druhá londýnská námořní konference rozhojnila nejen klasifikaci jednotlivých druhů plavidel, ale již i tak slušnou řádku omezení. Po určité přestávce v kvalitativních restrikcích (dohody z prvního londýnského setkání povolené parametry neměnily) se tak opět sáhlo i na bitevní lodě. Nejtěžší kategorie válečných plavidel byla rozdělena na dvě podskupiny – A s výtlakem nad 10 000 tun a s děly nad ráži 203mm (tj. dle původních definic) a B s výtlakem pod 8 000 tun a s děly nad ráži 203mm (což mělo souvislost se změnami v kategorii křižníků). V případě stavby nových plavidel byl ponechán dosavadní limit výtlaku (35 000 tun), ale redukční kůrou měla projít hlavní výzbroj. Maximální povolená ráže činila 356mm, ale eskalační klauzule povolovala v případě nepřistoupení některého z původních signatářů washingtonské smlouvy (odstředivé tendence Japonska a Itálie byly již jasně patrné) navýšení tohoto limitu na 406mm. Jak se později ukázalo, byla tato pojistka zcela oprávněná. Až do konce roku 1942 nebyla povolena výstavba žádného plavidla podskupiny A s výtlakem pod 17 500 tun a žádného plavidla s děly menší ráže než 254mm.
Poté co Japonsko a Itálie zavrhly veškeré limity, se celý systém omezení začal postupně rozpadat a omezované bitevní lodě stačily zažít ještě jedno kratičké vzepětí parametrů. To vedlo k výstavbě kolosů jako byly třídy Jamato a Iowa. Tento rozlet ale po roce 1945 skončil a byl nahrazen masivním vyřazováním a praktickou likvidací této kategorie.
Letadlové lodě
Ačkoli byly letadlové lodě v podstatě zánovní kategorií, byla jim ve smluvních ujednáních věnována nemalá pozornost. To ukazuje na fakt, že se již v námořních strukturách pevně uchytily a podbízí se zamyšlení nad tím, zda-li opravdu washingtonská konference katapultovala tuto kategorii tak zásadně vpřed. Nenašly by se nakonec v novém kole námořního zbrojení prostředky i na nové nosiče, které by rostly spolu se svými děly vyzbrojenými souputníky? Či by je silně pancéřované bitevní kolosy opravdu na čas upozadily? To se již ale nikdy nedozvíme. Je samozřejmě možné, že dané limity sloužily též k tomu, aby se díky letadlovým lodím neobcházely kvóty a omezení vážící se k bitevním lodím (tj. stavba silně vyzbrojených hybridů atp.). Přeci jen velká pozornost byla věnována právě limitaci těžké výzbroje nových nosičů, což ukazuje na tehdejší nevyhraněnost koncepce jejich nasazení. V každém případě ale šlo o krok vpřed a počáteční fáze získávání zkušeností s tímto novým druhem techniky a vytyčování ideální konstrukce se přinejmenším zrychlila.
Stejně jako u bitevních lodí, i u letadlových nosičů byly pro jednotlivé mocnosti stanoveny výtlakové kvóty:
USA – 135 000 tun
Velká Británie – 135 000 tun
Japonsko – 81 000 tun
Francie – 60 000 tun
Itálie – 60 000 tun
Novostavby byly limitovány výtlakem 27 000 tun a ráže děl nesměla překročit 203mm, přičemž mohlo být neseno maximálně 10 ks těchto děl (pokud překračovala ráži 152mm, v případě menšího kalibru neplatila žádná početní omezení). Zároveň bylo umožněno přestavět až dvě stávající či rozestavěné jednotky, které by jinak skončily v hutích. Výtlak nesměl překročit 33 000 tun a platila pro ně stejná omezení hlavňové výzbroje, přičemž v případě výtlaku většího jak 27 000 tun nesměl počet děl nad ráži 152mm překročit hodnotu 8 ks (proto americké letadlové lodě Lexington a Saratoga nesly 8 děl ráže 203mm a lehčí japonské Akagi a Kaga pak rovných 10 děl ráže 200mm). Možnosti přestavby využily všechny státy kromě Itálie, která po celé meziválečné období s letadlovými loděmi prakticky nepočítala.
Těžká protilodní hlavňová výzbroj se brzy ukázala jako anachronický a zbytečný prvek, který letadlový nosič zbytečně omezoval (nemluvě o torpédometech, které dostal do vínku francouzský Béarn a nechybělo mnoho a stejným výdobytkem se mohly pyšnit i lodě americké). Když pomineme diskutabilní bojové použití, tak i z hlediska bezpečnosti letového provozu se nejednalo o kdovíjakou výhru. Japonské letouny se musely při vzletu z prostřední paluby prosmýknout mezi dvěma dělovými věžemi (což bylo později ještě umocněno instalací pomocného můstku) a Američané pro změnu při cvičení na konci 20tých let zjistili, že ani 20 metrů dělících zaparkovaný letoun od střílející dělové věže není zrovna bezpečná vzdálenost a dotyčný torpédový stroj skončil naprosto zdemolován. Leč obsese těžkou dělostřeleckou výzbrojí konstruktérům a admirálům v námořnictvech hlavních mocností ještě nějaký čas vydržela, byť žádný z těchto projektů se naštěstí realizace nedočkal.
Vzhledem k tomu, že washingtonská smlouva počítala nosič jako nosič až od výtlaku 10 000 tun, skýtalo toto pravidlo jisté možnosti zneužití. Této skuliny se ale pokusili využít pouze Japonci se svou Ryūjō (navíc doslova v hodině dvanácté), jež se ale rozhodně nedala označit za vyvedené plavidlo. První londýnská námořní konference pak zmíněnou skulinu eliminovala a přidala do skupiny omezení ještě zákaz stavby nosičů pod 10 000 tun výtlaku s děly větší ráže než 155mm (ta obecně nahradila ráži 152mm z washingtonských ujednání). Je možné, že tato klauzule měla podchytit případné snahy o obcházení limitace těžkých křižníků pomocí výstavby hybridních a silně vyzbrojených „nosičů“. Ošetřena byla také instalace přistávacích palub na těžké hladinové jednotky (bitevní lodě).
Zatímco washingtonská a londýnská konference definovaly letadlovou loď jako plavidlo určené primárně k nesení letounů, přičemž ty měly být schopny z něj vzlétat i na něm opětovně přistávat, usnesení druhé londýnské konference z roku 1936 tuto definici poněkud upravily. Jako letadlový nosič bylo nyní definováno plavidlo, které je speciálně určeno k nesení a provozování letounů na moři, bez ohledu na velikost takového plavidla. Tyto nosiče se měly dělit na dvě skupiny – A s letovou palubou uzpůsobenou pro vzlet i přistání a B bez letové paluby. Což v praxi znamenalo i započítání nosičů hydroplánů (skupina B) (?). Naopak z kategorie letadlových nosičů byla vyřazena plavidla disponující vzletovou nebo přistávací palubou, která ale nejsou primárně určena k nesení a provozování letounů na moři. Výtlak nově stavěných nosičů nesměl překročit 23 000 tun a nesměla být nesena děla větší ráže než 155mm (přičemž počet děl nad ráži 134mm nesměl přesáhnout 10 ks).
Křižníky
Úhelným kamenem pro veškeré kvalitativní poměřování v oblasti křižníků se stala nepříliš známá a připomínaná britská třída Hawkins. V meziválečném období a za Druhé světové války (kdy šlo již o zastaralou konstrukci) tyto lodě žádnou zvláštní díru do světa neudělaly (naopak u dvou jednotek spíše svět, respektive skaliska, udělal díru do nich), ale ve své době způsobily doslova poprask. Třída Hawkins byla reakcí na zvěsti o nových německých silně vyzbrojených křižnících určených k napadání britského námořního obchodu (datovaných do období krátce před První světovou válkou). Ty měly nést silnější výzbroj než byl dosavadní standard (předpokládaly se kanóny ráže 170mm), což vyústilo ve vývoj odpovídajícího protějšku, který měl takováto plavidla deklasovat. Požadovala se vysoká rychlost, značná autonomie a silná výzbroj, jenž se nakonec ustálila na sedmi kanónech ráže 190mm (největší ráže, u které ještě připadalo v úvahu ruční nabíjení, byť za použití děleného střeliva). Zvěsti se nakonec projevily právě jen jako zvěsti bez reálného podkladu, ale to v té době nemohla britská admiralita vědět a nehodlala nic riskovat. Na základě projektu z roku 1915 tak Velká Británie zahájila stavbu pětice křižníků, postupně dokončovaných mezi lety 1918 až 1925 (včetně HMS Cavendish, konvertovaného na nosič letounů HMS Vindictive, později přeměněný zpět na křižník), přičemž jejich výstavbou si nevědomky takříkajíc nakálela do bot a na dlouhá léta značně zkomplikovala situaci. Třída Hawkins samozřejmě neušla pozornosti ostatních mocností a takto velké a silné křižníky způsobily značné obavy. Ty našly odezvu především v USA (nejnovější křižníky třídy Omaha tak byly okamžitě deklasovány) a Japonsku, kteréžto státy začaly připravovat vlastní odpovědi na hozenou britskou rukavici. Ironií je, že sami Britové nebyli se třídou nijak zvláště spokojeni, ale toho si v zahraničí nebyli vědomi a džin už byl z láhve venku.
Zatímco japonská protiváha vykrystalizovala v pozdější třídu Furutaka (ačkoli šlo o první „washingtonské“ křižníky, tak jejich kořeny jsou starší), Američané vyprojektovali několik návrhů na křižník o výtlaku cca 10 000 tun a s 8-10ti kanóny ráže 203mm. Zde by již měly čtenáři v hlavě zvonit výstražné zvonečky . Parametry nejtěžšího možného stavěného lehčího plavidla (tj. mimo kategorie bitevních a letadlových lodí) zvolené na washingtonské konferenci tedy nejsou náhodné, ale jde o hodnoty přiřknuté vlastnímu „Scoutu“, ke kterým americká strana ostatní delegáty nenápadně nasměrovala. Ve své podstatě je tak washingtonský křižník jedno velké nedorozumění, které se, jak již bylo řečeno, Britům dosti nepříjemně vymstilo. Nejen že měli stávající nevyvedené křižníky třídy Hawkins, ale zároveň museli akceptovat limit nastavený pro jejich potřeby zbytečně vysoko (Royal Navy obecně preferovala spíše velký počet lehkých křižníků, který se odvíjel od nutnosti plošného pokrytí světových oceánů) a v neposlední řadě zahájit vlastní výstavbu washingtonských (v pozdější terminologii těžkých) křižníků, které vůbec nepotřebovali, ale museli reagovat na zahraniční konstrukce.
A těch se vyrojil požehnaný počet, neboť jádro soupeření se díky restrikcím automaticky přeneslo na těžké křižníky. Cílem bylo samozřejmě vytěžit z povolených parametrů maximum, a tak jediné těžké křižníky 20tých let (případně dokončované na počátku 30tých let), které se nacházely výrazně pod oficiální hranicí 10 000 tun, patřily ke třídám Furutaka (prvotní japonská konstrukce), York (britský pokus o lepší využití hubených finančních prostředků) a Veinticinco de Mayo (exportní plavidla pro Argentinu). Každý stát si pak vytvořil svébytnou linii a vytyčil si svůj vlastní mix základních parametrů (tj. rychlosti, výzbroje a pancéřové ochrany). V řadě případů šlo o relativně vyvážená a hodnotná plavidla, ale nezřídka byla jasně vidět daň, kterou bylo nutno přinést na oltář výtlaku a něco obětovat (nejčastěji to bylo pancéřování).
Horečnou výstavbu těžkých křižníků, v níž se vzhlédlo především Japonsko, se podařilo podvázat až na Londýnské námořní konferenci z roku 1930, kdy konečně došlo i na kvantitativní limitaci lehčích jednotek (do textu washingtonské úmluvy nebyla pro odpor některých účastníků zahrnuta a o pět let později v Ženevě jednání na toto téma ztroskotalo).
Křižník byl definován jako plavidlo o výtlaku nad 1 850 tun (přičemž strop zůstával na stávajících 10 000 tunách) a s děly ráže nad 130mm (opět zachován limit 203mm). Křižníky byly rozděleny na dvě kategorie – A s děly vyšší ráže než je 155mm a B s děly do ráže 155mm (včetně). Tyto kategorie známe jako těžké a lehké křižníky. Dále byly pro USA, Velkou Británii a Japonsko stanoveny další limity, včetně omezení počtu těžkých křižníků:
USA – celkem 323 500 tun určených pro křižníky (z toho 180 000 tun pro kategorii A/těžké křižníky v maximálním počtu 18 ks a 143 500 tun pro kategorii B/lehké křižníky)
- Spojené státy mohly na základě tohoto jako jediné pokračovat ve výstavbě těžkých křižníků, poněvadž neměly svůj výtlakový limit doposud naplněny
Velká Británie – celkem 339 000 tun určených pro křižníky (z toho 146 800 tun pro kategorii A/těžké křižníky v maximálním počtu 15 ks a 192 200 tun pro kategorii B/lehké křižníky)
- zde je dobře vidět tendence k pořizování většího počtu lehkých křižníků, které byly důležité pro zajištění námořních komunikací rozlehlého britského impéria
- výtlakový limit byl naplněn a stavba britských těžkých křižníků tak skončila, obětovány byly křižníky Surrey a Northumberland (vyváženější konstrukce s lepší pancéřovou ochranou než u předchozí řady County), jejichž výstavba byla z finančních důvodů odkládána a v době konference prakticky ani nezačala (tudíž zase taková oběť to nebyla, spíše projev dobré vůle)
- do kategorie A nyní spadaly i zbývající jednotky třídy Hawkins, nyní nadlimitní, které měly být vyřazeny do roku 1936 (plán přestavby z 20tých let, který je měl přeměnit na klasické těžké křižníky se šesti kanóny ráže 203mm v dvoudělových věžích se nerealizoval, později byly odzbrojeny, ale Britové se jich nechtěli zcela vzdát a hodlali je vyzbrojit jako lehké křižníky, což bylo realizováno u jednotky Effingham, zatímco Hawkins a Frobisher měly obdržet dvojité věže s kanóny ráže 133mm a stát se protiletadlovými křižníky – to pro nedostatek těchto zbraní nevyšlo a tak byly na počátku války opět vybaveny kanóny ráže 190mm)
Japonsko – celkem 208 850 tun určených pro křižníky (z toho 108 400 tun pro kategorii A/těžké křižníky v maximálním počtu 12 ks a 100 450 tun pro kategorii B/lehké křižníky)
- limit pro těžké křižníky byl využit na maximum, což Japonci nesli nelibě (ostatně jako všechny restrikce) a zahájili výstavbu třídy Mogami, která sice nesla 15 kanónů ráže 155mm, ale byla dimenzována na záměnu výzbroje v podobě 203mm kanónů (realizováno v letech 1939 až 1940)
Na přelomu 20tých a 30tých let také začaly z výzbroje hromadně mizet doposud přežívající pancéřové křižníky, což může mít také částečně původ u dohod z Londýna. Přinejmenším většina amerických jednotek byla vyřazena kolem roku 1930 a pět japonských lodí (Asama, Yakumo, Izumo, Iwate a Kasuga) mělo po splnění určitých podmínek také časem řady japonského loďstva opustit (byť nakonec přežily až do Druhé světové války).
Poslední pokus o ovlivnění výstavby křižníků je spojen s Druhou londýnskou námořní konferencí z roku 1936. Zde došlo k dalšímu zpřesnění jednotlivých kategorií, přičemž text nepovoloval v případě křižníků výstavbu jednotek nad 8 000 tun a s děly nad ráži 155mm. Toto omezení mělo platit až do ledna 1943. Japonsko ale k podpisu nepřistoupilo, což výsledný efekt značně omezovalo. Smlouvy z roku 1936 pak již víceméně zbytečně komplikovaly manévrovací prostor jak jejich signatářům, tak zahraničním zákazníkům. Místo těžkých křižníků, o které měly krátce před Druhou světovou válkou zájem státy jako Turecko či Chile, tak mohli Britové nabídnout pouze lehké křižníky třídy Fiji.
Po vypuknutí války pak vzaly jakékoli limity za své a konstrukce křižníků se opět rozběhla s popuštěnými otěžemi vpřed a svou cestou. Konstrukce z konce války, jako byly třídy Des Moines či Alaska, již měly ke svým předválečným kolegům formovaným odzbrojovacími dohodami opravdu hodně daleko.
Torpédoborce
Torpédová plavidla ušla od doby svého vzniku dlouhou cestu spojenou většinou s kontinuálním nárůstem rozměrů a výkonů. Washingtonská námořní konference lehčí plavidla nijak nelimitovala a tak měly v 20tých letech torpédoborce zcela volné pole působnosti. O rozruch v této oblasti se v té době zasadily dva navzájem kulturně i geograficky dosti vzdálené státy – Francie a Japonsko. V roce 1926 byl dokončen první z linie francouzských supertorpédoborců a o dva roky později začaly na druhém konci světa vstupovat do služby první lodě třídy Fubuki. Leč přišel rok 1930 a nová podoba námořních odzbrojovacích smluv tentokráte neminula ani torpédoborce. Zatímco Italové a Francouzi se nehodlali nechat při výstavbě svých lehkých sil nijak svazovat a francouzští „chrti“ tak díky tomu utěšeně rostli až do konce 30tých let (dle definic z Londýnské námořní konference se u pozdějších tříd v podstatě jednalo o křižníky), Japonci se svými přelomovými, leč konstrukčně nevyváženými a výtlakově blahobytnými plavidly narazili. Pro tři hlavní mocnosti byly stanoveny celkové kvóty – Spojené státy tak směly mít 150 000 tun torpédoborců, Velká Británie taktéž 150 000 tun a Japonsko 105 500 tun. Pro Japonsko to sice znamenalo relativní poměr 10:10:7, ale další omezení situaci dosti komplikovaly. Nově povolený maximální výtlak 1 850 tun (a výzbroj v podobě děl maximálně o ráži 130mm) by ještě nebyl zásadní překážkou, ale takováto plavidla mohla v rámci celkového výtlaku pro daný stát představovat pouze 16%. Zbytek měla tvořit plavidla o maximálním výtlaku 1 500 tun. Japonci tedy byli nuceni přejít na výstavbu menších jednotek, ale své koncepce individuálně nadřazených plavidel se nehodlali jen tak vzdát. Výsledkem byla třída Hatsuharu, na kterou se japonským konstruktérům podařilo doslova a do písmene nacpat prakticky identickou výzbroj jako u o více jak 250 tun těžší třídy Fubuki, to vše při stejných výkonech. Aby toho nebylo málo, obrátila se pozornost Japonců i ke kategorii plavidel pod 600 tun výtlaku, která nebyla kvantitativně ani kvalitativně nijak omezena. Vznikly tak torpédovky nechvalně známé třídy Tomozuru, opět obdarované vším, co se na ně jen vešlo. Leč poté, co se v roce 1934 převrátila torpédovka Tomozuru a o rok později roznesl polovinu Čtvrté flotily tajfun, už i militantní Japonci začali tušit, že takhle to nepůjde. Polovina 30tých let se tedy v císařském japonském námořnictvu nesla ve znamení hromadných přestaveb (i mimo kategorii torpédoborců).
V rámci bezzubé Druhé londýnské námořní konference spadal torpédoborec do podskupiny C kategorie lehkých hladinových plavidel, tj. výtlak do 3 000 tun a výzbroj do ráže 155mm. Jednalo se ale pouze o podrobnější klasifikaci bez reálného účinku.
Ponorky
Ponorky známe jako jednu z početně nejhojněji zastoupených skupin válečných plavidel, ale v meziválečném období to při jiném vývoji událostí mohlo být klidně zcela jinak. Ve Washingtonu totiž existovala klika (vedená vyjednavači Velké Británie), jež požadovala úplný zákaz jejich výstavby. Zásadně proti byla naopak Francie, která záměrně potápěla jeden návrh na limitaci za druhým (v případě ponorek vyzdvihovala jejich zvláštní hodnotu pro druhořadé mocnosti, které měly jejich pomocí snížit převahu silnějšího protivníka), a tak si ponorky mohly pod hladinami oceánů vesele slídit dál, navíc bez jakýchkoli kvantitativních či kvalitativních omezení. Tedy alespoň zásadních omezení, i tak se ale museli konstruktéři uskrovnit. Ideálním příkladem může být francouzská vývojová linie, která se v době podpisu washingtonských smluv zabývala několika projekty velkých křižníkových ponorek – od relativně umírněného projektu G (2 800 tun, verze z roku 1921 měla nést dvě děla ráže 100mm, zatímco verze z roku 1922 pouze jedno), přes projekty H (2 800 tun, 1x194), I (2 900 tun, 1x240) a J (3 400 tun, 1x305), jež byly předobrazem známého Surcoufu, až k monstróznímu projektu Normand (rok 1921, 5 000 tun, 3x305, 5x100). Ačkoli byl vybrán projekt H, musely být dispozice upraveny na dvě děla ráže 203mm (nejvyšší smluvně povolená ráže) a tak vznikla finální podoba notoricky známého Surcoufu. Francouzi i tak stále viděli ve velkých ponorkách ideální skulinu pro obcházení washingtonských dohod. Nebýt Londýnské námořní konference, která těmto vzletným představám učinila přítrž, tak by v podmořských hlubinách možná dováděly i jiné velice zajímavé skvosty.
Na základě smluvních ujednání z roku 1930 nesměly být stavěny ponorky s výtlakem nad 2 000 tun a s děly vyšší ráže než 130mm. Byla ale učiněna menší úlitba a každý signatář mohl postavit tři jednotky s výtlakem maximálně 2 800 tun (limit ráže děl činil 155mm). Surcouf, který překračoval i tyto limity (výtlak 2 880 tun a výzbroj 2x203) si mohli Francouzi ponechat (dále tedy mohli postavit pouze dvě velké ponorky). Čluny britské třídy M, nesoucí původně jedno dělo ráže 305mm, byly v té době již buď na mořském dně a nebo přestavěny pro jiné úlohy, takže se jich restrikce nedotknuly. Dále byla zavedeny celkové kvóty pro americké, britské a japonské podmořské čluny – každá ze zmíněných zemí směla mít maximálně 52 700 tun ponorek, což znamenalo pro Japonsko paritu s jeho rivaly.
Druhá londýnská námořní konference žádná další omezení nepřidávala, jedinou změnou bylo stanovení životnosti ponorek (jednotka mohla být nahrazena po 13ti letech).
Ostatní válečná a pomocná plavidla
Mantinely pro menší válečná a pomocná plavidla byly vytvořeny až v Londýně v roce 1930. Zatímco pro jednotky pod 600 tun výtlaku neplatila žádná omezení, u větších lodí to bylo složitější. Limitace se sice nevztahovala i na konstrukce mezi 600 a 2 000 tunami výtlaku, ale při splnění několika podmínek a zohlednění rozdělení na dvě kategorie – plavidla od počátku stavěná jako bojová a pomocné jednotky operující v sestavě floty. V obou případech nesměla ráže děl překročit 155mm, přičemž v případě děl nad ráži 76mm byl ještě limitován jejich počet (na 4 ks), dále nesměly být uzpůsobeny pro vypouštění torpéd a dosahovat vyšší než 20ti uzlové rychlosti. Pro pomocné jednotky platila ještě další pravidla, která řešila pancéřování, možnosti nesení letounů a min atd. Nadlimitní konstrukce jednotlivých států řešily jmenovitě speciální články dané smlouvy.
Druhá londýnská námořní konference přinesla další rozhojnění definic. Rozlišovaly se tyto kategorie:
Malé válečné plavidlo – Výtlak více jak 100 tun a maximálně 2 000 tun, děla maximálně o ráži 155mm, neuzpůsobené pro vypouštění torpéd a nepřekračující rychlost 20 uzlů. Očividně tedy vypadnulo omezení počtu děl.
Pomocné plavidlo – Výtlak více jak 100 tun, děla maximálně o ráži 155mm, přičemž počet děl nad ráži 76mm nesměl přesáhnout 8 ks, neuzpůsobené pro vypouštění torpéd, nevybavené pancéřováním a nepřekračující rychlost 20 uzlů. Dále nesmělo být primárně určeno/navrženo k provozování letecké techniky na moři (a nést k tomu účelu více jak dvě vypouštěcí zařízení).
A nakonec lehké čluny pod 100 tun výtlaku.
Je obtížné stanovit, zda-li diplomaté a vojenští přidělenci hlavních světových mocností, kteří se na konci roku 1921 ve Washingtonu pohodlně uvelebili na svých židlích a křesílcích, tušili alespoň v hrubých obrysech rozměr nadcházejících událostí. Mimo americký tým ale patrně nešlo o nic více než mlhavá a nepřesná očekávání či představy. Použitý kalibr tedy s největší pravděpodobností ostatním přítomným (a jejich prostřednictvím příslušným mateřským zemím) vyrazil dech a způsobil menší pozdvižení. A to ne bezdůvodně, neboť návrh Američanů neměl v dosavadní historii obdobu a měl ovlivnit světová námořnictva a silové poměry na přinejmenším dvě desetiletí…
Pro pochopení souvislostí se musíme vrátit k politicko-vojenskému klimatu po právě skončené Velké válce, vzájemnému rozložení sil a ambicím jednotlivých států. Krvavá válka sice skončila a Německo bylo na nejlepší cestě stát se druhořadou zemí, což ale neznamená, že by vztahy mezi dosavadními spojenci překypovaly zvláštní vřelostí. Spíše naopak. Poté, co na světovém pískovišti utloukli svorně jednoho svého rivala kyblíčky, začali pomalu obracet své nástroje vůči sobě navzájem. Ať už to byly anglo-americké vztahy, v té době rozhodně ne ideální, či ambice císařského Japonska, tak situace spěla k dalšímu kolu zbrojení a eskalaci negativních postojů. A pokud se hovoří o zbrojení, tak v kontextu světového vlivu jde o zbrojení námořní. Startovní pozice v případném „závodu“ nebyly příliš vyrovnané. Evropské země byly hospodářsky vyčerpané, což podrývalo především pozici Velké Británie. Ta sice stále disponovala nejsilnějším loďstvem na světě, ale jiní velcí hráči jí dle svých možností již povážlivě dýchali na záda a další vynucené kolo námořní výstavby by bylo přinejmenším finančně a politicky dosti bolestivé. To nebyl (alespoň po finanční stránce) případ Spojených států, jejichž loděnice kryté silnou ekonomikou hodlaly na světové oceány vychrlit enormní množství již objednaných nových a kvalitních válečných plavidel a zvrátit tak dosavadní stav. Za patami Velké Británie a Spojených států se drželo agresivní Japonsko, jehož ekonomické možnosti byly poněkud diskutabilní, což ale nijak nebránilo odstartování vlastních ambiciózních plánů námořní výstavby. Za této situace vzali Američané otěže splašeného spřežení poválečných vztahů do vlastních rukou a rozhodli se jednat a zastavit ho před hrozícím pádem ze strmého útesu. Byť nešlo o projev nějakého altruismu a američtí vyjednávači využili momentální situace a šli si tvrdě za svým cílem (kterého i dosáhli), lze následující dohody hodnotit pozitivně. Pro většinu účastníků šlo o možnost čestně vycouvat z hrozícího závodu, který byl často mimo jejich možnosti, byť se to neobešlo bez intenzivního skřípění zubů a důležitých i malicherných tahanic. Americká nabídka ale byla příliš lákavá a politicky tak efektivně nastražená, že se prakticky nedala odmítnout. Mohlo se pouze diskutovat o dílčích podmínkách, ale po jejich absorpci a nutném přetrpění různých národních póz a výjimek (což byl případ především Francie a Japonska) bylo vše hotovo k podpisu. Leč podpisu čeho?
Představa limitace mezinárodního zbrojení (přičemž se budeme držet námořní části konference a pozdější dohody známé jako Five-Power Treaty), kterou na prvním zasedání konaném 21.11.1921 za americkou stranu představil státní sekretář Charles Evans Hughes, byla bleskem z čistých nebes a neměla doposud obdoby. Věta „Way to disarm, is to disarm“ (v překladu „Způsob, jak ozdbrojit, je odzbrojit“) nebyla jen planým heslem do větru. Základní myšlenkou bylo okamžité zastavení veškeré výstavby těžkých plavidel (bitevní lodě a bitevní křižníky) a sešrotování všech rozestavěných jednotek plus části stávajících, tak aby bylo dosaženo zvoleného výtlakového limitu (dále omezeného poměrem mezi jednotlivými mocnostmi). Vzhledem k objemům tonáže zasažené vytyčenými podmínkami (rozestavěné u US Navy a stávající u Royal Navy) se jednalo o opravdu monstrózní počin. Nová bitevní plavidla neměla být (až na povolené výjimky) stavěna po celých následujících deset let a byly stanoveny kvalitativní limity pro jejich výtlak a výzbroj. Relativní síla jednotlivých námořnictev (na bázi mohutnosti bitevní floty) tak měla být na dlouhá léta zafixována. Akceptováním podmínek byla definitivně stanovena parita Spojených států a Velké Británie a menší mocnosti byly odkázány do patřičných mezí, kde je třeba vyzdvihnout především svázání Japonska. Signatáři smlouvy byly tyto státy: USA, Velká Británie, Japonsko, Francie a Itálie. Do historie pak toto setkání vstoupilo jako Washingtonská námořní konference (pro našince, či v originále Washington Naval Treaty) a započalo sérii dohod, které ovlivnily vývoj námořní techniky na přinejmenším následujících 30 let.
Reálný efekt Washingtonské námořní konference byl, jak to říci, zajímavý. Dohody byly kupodivu dodržovány, ale již brzy se objevily vrozené nedostatky stávající formy. Ambice bylo sice možno svázat, ale ne zlikvidovat, a tak se brzy námořní oblast stala živým důkazem variace na tvrzení „co není zakázáno, je povoleno“. Hledaly se tedy kličky a mezery v původním znění, jichž bylo díky absenci limitace lehčích jednotek požehnaně. K tomu je nutno připočítat různá záměrná (a tajená) „přestřelení“ výtlakových limitů a máme tu další zbrojní boom. Pokud bych měl zvolit vhodné přirovnání, tak „rodiče mi sice nepovolili jednoho pejska, ale já si pořídím čtyři morčátka“
.Prvním pokusem o nápravu byla Ženevská námořní konference z roku 1927, která ale ztroskotala a k limitaci lehčích jednotek došlo až v rámci Londýnské námořní konference z roku 1930. Zároveň bylo prodlouženo moratorium na stavbu bitevních lodí.
Následovalo druhé setkání v Ženevě (1932) a konečně Druhá londýnská námořní konference z roku 1936, jejíž efekt vzal rychle za své díky neakceptaci ze strany stále více nespokojeného a ambicióznějšího Japonska a spíše jen dočasně zbytečně svázal ruce omezené skupině signatářů (Velká Británie, USA a Francie). Svou cestou si šla i Mussoliniho Itálie a pokud jsme u fašistických států, tak je třeba zmínit i Anglo-německou námořní dohodu z roku 1935, která umožnila oficiální výstavbu restrikcemi sešněrované Kriegsmarine. Vše spělo k válce, která pak vrchovatě prověřila všechny rozličné přístupy a konstrukce v oblasti námořní techniky a jež následně prolomila efekt meziválečných dohod a stanovila vlastní nové trendy.
Pokud bych měl vyzdvihnout pár základních bodů a důsledků těchto dohod, tak je to:
1) Rozsah, který ovlivnil většinu světových námořnictev, včetně států, které nebyly signatáři zmíněných dohod (ať už z toho důvodu, že nemohly zakoupit přebytečné vyřazované jednotky hlavních mocností a nebo kvůli limitům, které se vztahovaly i na plavidla stavěná na export).
2) Dodržování jednotlivých ustanovení, které kupodivu vydrželo po dlouhou dobu.
3) Umělá omezení, která přinejmenším pozastavila, případně odklonila vývoj konkrétních kategorií námořní techniky, jež se mohl ubírat zcela jiným směrem. Dobrým příkladem jsou těžké, neboli též washingtonské křižníky, jež jsou vyloženě umělým produktem na základě daných omezení. Dále pak zapříčinila i nárůst speciálních konstrukcí, které měly nastavené limity tím či oním způsobem obejít (experimenty s mohutně vyzbrojenými ponorkami, plavidla připravovaná pro rychlou přestavbu) či se jim nuceně přizpůsobit (stavba lodí s nevyváženým poměrem rychlosti, ochrany a výzbroje, případně se sníženou konstrukční pevností).
4) Vznik takové výchozí situace, která přidala další proměnné a podněty k vzájemnému soupeření jednotlivých států.
Vliv námořních odzbrojovacích dohod na jednotlivé kategorie námořní techniky
Bitevní lodě
Poněvadž světová námořnictva v době konání Washingtonské námořní konference ještě stále poměřovala svoji sílu dle početnosti a kvality svých bitevních lodí, není žádným překvapením, že největší pozornost byla věnována právě této kategorii. V rámci objektivity je nutno připomenout, že byly vzneseny i návrhy požadující komplexnější limitaci, ale v jejich případě nebylo dosaženo obecného konsenzu. I tak se ale jednalo o zásadní průlom.
Na základě smluvních podmínek tak mohli jednotliví signatáři disponovat bitevními loděmi (bitevní křižníky jako samostatná kategorie zanikly a byly včleněny do bitevních lodí) o následujícím celkovém výtlaku (jež respektoval stanovený poměr 5:5:3:1,75:1,75):
USA – 525 000 tun
Velká Británie – 525 000 tun
Japonsko – 315 000 tun
Francie – 175 000 tun
Itálie – 175 000 tun
Bylo stanoveno několik výjimek, které způsobily dílčí počáteční překročení celkových limitů, ale vše bylo podrobně rozplánováno a časem se měl stav takříkajíc usadit a skončit na smluvních hodnotách. Nadrámcové hodnoty způsobovalo ponechání několika starších jednotek s menší bojovou hodnotou, jež měly být v blízké budoucnosti nahrazeny povolenými novostavbami (pokud by nebyly jako přestárlé vyřazeny ještě dříve). Vzhledem k jejich parametrům stejně nedávaly majiteli žádnou zvláštní výhodu, snad až na Velkou Británii. Například u Francie s Itálií to bylo prakticky jedno, neboť oba státy postrádaly větší počet moderních dreadnoughtů a supedreadnoughtů (a i ty se zpravidla nemohly rovnat nejnovějším zahraničním konkurentům), takže značná část výtlaku byla stejně zastaralá „vycpávka“. Dvojice středomořských rivalů tak dostala díky své kvalitativní i kvantitativní slabosti výjimku na stavbu bitevních lodí a každý z nich mohl začít v letech 1927, 1929 a 1931 stavět po jednom novém plavidle. Dvě nové bitevní lodě mohla postavit i Velká Británie, jejíž loďstvo sice o kvalitní plavidla nemělo nouzi, ale háček byl v posledním trendu vývoje ocelových kolosů. Na počátku 20tých let byl totiž učiněn další krůček k posílení výzbroje bitevních mastodontů a na rýsovacích prknech i v dělníky se hemžících loděnicích začaly vznikat konstrukce s děly ráže 406mm a více. Washingtonská konference sice tuto výstavbu ukončila prakticky v zárodku, ale prvních pár plodů celého snažení přeci jen s odřenýma ušima uniklo. Jednalo se o tři americké lodě třídy Colorado a japonskou dvojici třídy Nagato. Jelikož Britové žádné plavidlo s děly ráže 406mm neměli (plánované bitevní křižníky třídy G3 ani bitevní lodě třídy N3 nebyly v té době ani rozestavěny), bylo jim povoleno vybudovat svou dvojici takto vyzbrojených bitevních lodí (do té doby si směli ponechat čtveřici superdreadnoughtů navíc, viz. výše nakousnuté výjimky). Za svou existenci vděčí tyto lodě, pro něž byla později vybrána jména Nelson a Rodney, především sveřepému odporu Japonců vůči sešrotování téměř dokončené bitevní lodi Mutsu. Původní návrh předpokládal 500 000 tun bitevních lodí pro Spojené státy a Velkou Británii a 300 000 pro Japonsko, Velká Británie by si podržela Hood s nadstandardním výtlakem, Spojené státy jednotku Maryland (třída Colorado) plus dva starší dreadnoughty třídy Delaware a Japonsko Nagato a Settsu. Při započtení Mutsu bylo nutno celý systém přepočítat, Američané mohli dostavět další dvě jednotky třídy Colorado, Britové dvě novostavby a Settsu spolu s loděmi Delaware a North Dakota byly ze seznamu vyškrtnuty.
Všechny novostavby, tedy jak ty francouzské, italské a britské, tak i všechny budoucí obecně, měly být limitovány výtlakem 35 000 tun a ráže děl nesměla překročit 406mm. Zatímco Velká Británie využila svého práva okamžitě, Francouzi a Italové posečkali – kýl první francouzské novostavby byl položen až na konci roku 1932 a Italové taktéž vydrželi až do 30tých let, a i tak se nejdříve vydali cestou radikální modernizace starších jednotek. První italské novostavby se tedy objevily až v době, kdy úmluvám pomalu zvonil umíráček a stanovené limity již suverénně překračovaly.
Aby nedocházelo k hromadnému obcházení ujednání pomocí radikální modernizace smluvně ponechaných jednotek, byly uvaleny restrikce i na možnosti vylepšení jejich výzbroje (tj. žádné změny v kalibru, počtu a rozmístění děl hlavní ráže) a ochrany (boční pancíř). Zatímco u výzbroje byl manévrovací prostor minimální a jedinou kličku a možnost vylepšení nabízelo zvýšení elevace děl (v 20tých letech bohatě využívané), u ochrany byly alespoň učiněny ústupky umožňující posílit horizontální pancéřové prvky (jako navýšení ochrany proti leteckým útokům) a instalovat protitorpédovou obšívku. V souhrnu nesměla tato vylepšení přidat na výtlaku více jak 3 000 tun. Francouzi a Italové měli díky svému kvalitativnímu zaostávání opět „bonus“ k dobru a mohli zmíněných 3 000 tun investovat do jinak zapovězené modernizace výzbroje (limitováni pouze ráží 406mm) a boční pancéřové ochrany. Ústupek byl učiněn i v případě britského bitevního křižníku Renown.
Na Londýnské námořní konferenci (rok 1930) bylo sjednáno prodloužení moratoria na stavbu bitevních lodí a to až do konce roku 1936. To by hendikepovalo především Francii a Itálii, jež v 20tých letech nevyužily možnost výstavby nových jednotek, takže jim byl ponecháno právo na využití původní tonáže povolené pro roky 1927 a 1929 (tj. souhrnně 70 000 tun). Dále byla odsouhlasena další redukce bitevních flot a trojice hlavních námořních mocností tak vyřadila (či převedla k pomocným úlohám, viz. níže) celkem 9 bitevních lodí – USA 3 ks, Velká Británie 5 ks (včetně jednoho bitevního křižníku) a Japonsko 1 ks. Každý z trojice uvedených států si mohl ponechat jedno plavidlo jako cvičné (po patřičných úpravách zahrnujících především redukci výzbroje, snížení výkonu strojů/rychlosti a odstranění bočního pancéřového pásu). Nejlépe tedy dopadlo Japonsko, které pouze dočasně degradovalo bitevní loď Hiei, jež byla po ukončení platnosti odzbrojovacích úmluv znovu vystrojena na bojový standard a aktivně se zúčastnila bojů Druhé světové války.
Nešťastná Druhá londýnská námořní konference rozhojnila nejen klasifikaci jednotlivých druhů plavidel, ale již i tak slušnou řádku omezení. Po určité přestávce v kvalitativních restrikcích (dohody z prvního londýnského setkání povolené parametry neměnily) se tak opět sáhlo i na bitevní lodě. Nejtěžší kategorie válečných plavidel byla rozdělena na dvě podskupiny – A s výtlakem nad 10 000 tun a s děly nad ráži 203mm (tj. dle původních definic) a B s výtlakem pod 8 000 tun a s děly nad ráži 203mm (což mělo souvislost se změnami v kategorii křižníků). V případě stavby nových plavidel byl ponechán dosavadní limit výtlaku (35 000 tun), ale redukční kůrou měla projít hlavní výzbroj. Maximální povolená ráže činila 356mm, ale eskalační klauzule povolovala v případě nepřistoupení některého z původních signatářů washingtonské smlouvy (odstředivé tendence Japonska a Itálie byly již jasně patrné) navýšení tohoto limitu na 406mm. Jak se později ukázalo, byla tato pojistka zcela oprávněná. Až do konce roku 1942 nebyla povolena výstavba žádného plavidla podskupiny A s výtlakem pod 17 500 tun a žádného plavidla s děly menší ráže než 254mm.
Poté co Japonsko a Itálie zavrhly veškeré limity, se celý systém omezení začal postupně rozpadat a omezované bitevní lodě stačily zažít ještě jedno kratičké vzepětí parametrů. To vedlo k výstavbě kolosů jako byly třídy Jamato a Iowa. Tento rozlet ale po roce 1945 skončil a byl nahrazen masivním vyřazováním a praktickou likvidací této kategorie.
Letadlové lodě
Ačkoli byly letadlové lodě v podstatě zánovní kategorií, byla jim ve smluvních ujednáních věnována nemalá pozornost. To ukazuje na fakt, že se již v námořních strukturách pevně uchytily a podbízí se zamyšlení nad tím, zda-li opravdu washingtonská konference katapultovala tuto kategorii tak zásadně vpřed. Nenašly by se nakonec v novém kole námořního zbrojení prostředky i na nové nosiče, které by rostly spolu se svými děly vyzbrojenými souputníky? Či by je silně pancéřované bitevní kolosy opravdu na čas upozadily? To se již ale nikdy nedozvíme. Je samozřejmě možné, že dané limity sloužily též k tomu, aby se díky letadlovým lodím neobcházely kvóty a omezení vážící se k bitevním lodím (tj. stavba silně vyzbrojených hybridů atp.). Přeci jen velká pozornost byla věnována právě limitaci těžké výzbroje nových nosičů, což ukazuje na tehdejší nevyhraněnost koncepce jejich nasazení. V každém případě ale šlo o krok vpřed a počáteční fáze získávání zkušeností s tímto novým druhem techniky a vytyčování ideální konstrukce se přinejmenším zrychlila.
Stejně jako u bitevních lodí, i u letadlových nosičů byly pro jednotlivé mocnosti stanoveny výtlakové kvóty:
USA – 135 000 tun
Velká Británie – 135 000 tun
Japonsko – 81 000 tun
Francie – 60 000 tun
Itálie – 60 000 tun
Novostavby byly limitovány výtlakem 27 000 tun a ráže děl nesměla překročit 203mm, přičemž mohlo být neseno maximálně 10 ks těchto děl (pokud překračovala ráži 152mm, v případě menšího kalibru neplatila žádná početní omezení). Zároveň bylo umožněno přestavět až dvě stávající či rozestavěné jednotky, které by jinak skončily v hutích. Výtlak nesměl překročit 33 000 tun a platila pro ně stejná omezení hlavňové výzbroje, přičemž v případě výtlaku většího jak 27 000 tun nesměl počet děl nad ráži 152mm překročit hodnotu 8 ks (proto americké letadlové lodě Lexington a Saratoga nesly 8 děl ráže 203mm a lehčí japonské Akagi a Kaga pak rovných 10 děl ráže 200mm). Možnosti přestavby využily všechny státy kromě Itálie, která po celé meziválečné období s letadlovými loděmi prakticky nepočítala.
Těžká protilodní hlavňová výzbroj se brzy ukázala jako anachronický a zbytečný prvek, který letadlový nosič zbytečně omezoval (nemluvě o torpédometech, které dostal do vínku francouzský Béarn a nechybělo mnoho a stejným výdobytkem se mohly pyšnit i lodě americké). Když pomineme diskutabilní bojové použití, tak i z hlediska bezpečnosti letového provozu se nejednalo o kdovíjakou výhru. Japonské letouny se musely při vzletu z prostřední paluby prosmýknout mezi dvěma dělovými věžemi (což bylo později ještě umocněno instalací pomocného můstku) a Američané pro změnu při cvičení na konci 20tých let zjistili, že ani 20 metrů dělících zaparkovaný letoun od střílející dělové věže není zrovna bezpečná vzdálenost a dotyčný torpédový stroj skončil naprosto zdemolován. Leč obsese těžkou dělostřeleckou výzbrojí konstruktérům a admirálům v námořnictvech hlavních mocností ještě nějaký čas vydržela, byť žádný z těchto projektů se naštěstí realizace nedočkal.
Vzhledem k tomu, že washingtonská smlouva počítala nosič jako nosič až od výtlaku 10 000 tun, skýtalo toto pravidlo jisté možnosti zneužití. Této skuliny se ale pokusili využít pouze Japonci se svou Ryūjō (navíc doslova v hodině dvanácté), jež se ale rozhodně nedala označit za vyvedené plavidlo. První londýnská námořní konference pak zmíněnou skulinu eliminovala a přidala do skupiny omezení ještě zákaz stavby nosičů pod 10 000 tun výtlaku s děly větší ráže než 155mm (ta obecně nahradila ráži 152mm z washingtonských ujednání). Je možné, že tato klauzule měla podchytit případné snahy o obcházení limitace těžkých křižníků pomocí výstavby hybridních a silně vyzbrojených „nosičů“. Ošetřena byla také instalace přistávacích palub na těžké hladinové jednotky (bitevní lodě).
Zatímco washingtonská a londýnská konference definovaly letadlovou loď jako plavidlo určené primárně k nesení letounů, přičemž ty měly být schopny z něj vzlétat i na něm opětovně přistávat, usnesení druhé londýnské konference z roku 1936 tuto definici poněkud upravily. Jako letadlový nosič bylo nyní definováno plavidlo, které je speciálně určeno k nesení a provozování letounů na moři, bez ohledu na velikost takového plavidla. Tyto nosiče se měly dělit na dvě skupiny – A s letovou palubou uzpůsobenou pro vzlet i přistání a B bez letové paluby. Což v praxi znamenalo i započítání nosičů hydroplánů (skupina B) (?). Naopak z kategorie letadlových nosičů byla vyřazena plavidla disponující vzletovou nebo přistávací palubou, která ale nejsou primárně určena k nesení a provozování letounů na moři. Výtlak nově stavěných nosičů nesměl překročit 23 000 tun a nesměla být nesena děla větší ráže než 155mm (přičemž počet děl nad ráži 134mm nesměl přesáhnout 10 ks).
Křižníky
Úhelným kamenem pro veškeré kvalitativní poměřování v oblasti křižníků se stala nepříliš známá a připomínaná britská třída Hawkins. V meziválečném období a za Druhé světové války (kdy šlo již o zastaralou konstrukci) tyto lodě žádnou zvláštní díru do světa neudělaly (naopak u dvou jednotek spíše svět, respektive skaliska, udělal díru do nich), ale ve své době způsobily doslova poprask. Třída Hawkins byla reakcí na zvěsti o nových německých silně vyzbrojených křižnících určených k napadání britského námořního obchodu (datovaných do období krátce před První světovou válkou). Ty měly nést silnější výzbroj než byl dosavadní standard (předpokládaly se kanóny ráže 170mm), což vyústilo ve vývoj odpovídajícího protějšku, který měl takováto plavidla deklasovat. Požadovala se vysoká rychlost, značná autonomie a silná výzbroj, jenž se nakonec ustálila na sedmi kanónech ráže 190mm (největší ráže, u které ještě připadalo v úvahu ruční nabíjení, byť za použití děleného střeliva). Zvěsti se nakonec projevily právě jen jako zvěsti bez reálného podkladu, ale to v té době nemohla britská admiralita vědět a nehodlala nic riskovat. Na základě projektu z roku 1915 tak Velká Británie zahájila stavbu pětice křižníků, postupně dokončovaných mezi lety 1918 až 1925 (včetně HMS Cavendish, konvertovaného na nosič letounů HMS Vindictive, později přeměněný zpět na křižník), přičemž jejich výstavbou si nevědomky takříkajíc nakálela do bot a na dlouhá léta značně zkomplikovala situaci. Třída Hawkins samozřejmě neušla pozornosti ostatních mocností a takto velké a silné křižníky způsobily značné obavy. Ty našly odezvu především v USA (nejnovější křižníky třídy Omaha tak byly okamžitě deklasovány) a Japonsku, kteréžto státy začaly připravovat vlastní odpovědi na hozenou britskou rukavici. Ironií je, že sami Britové nebyli se třídou nijak zvláště spokojeni, ale toho si v zahraničí nebyli vědomi a džin už byl z láhve venku.
Zatímco japonská protiváha vykrystalizovala v pozdější třídu Furutaka (ačkoli šlo o první „washingtonské“ křižníky, tak jejich kořeny jsou starší), Američané vyprojektovali několik návrhů na křižník o výtlaku cca 10 000 tun a s 8-10ti kanóny ráže 203mm. Zde by již měly čtenáři v hlavě zvonit výstražné zvonečky . Parametry nejtěžšího možného stavěného lehčího plavidla (tj. mimo kategorie bitevních a letadlových lodí) zvolené na washingtonské konferenci tedy nejsou náhodné, ale jde o hodnoty přiřknuté vlastnímu „Scoutu“, ke kterým americká strana ostatní delegáty nenápadně nasměrovala. Ve své podstatě je tak washingtonský křižník jedno velké nedorozumění, které se, jak již bylo řečeno, Britům dosti nepříjemně vymstilo. Nejen že měli stávající nevyvedené křižníky třídy Hawkins, ale zároveň museli akceptovat limit nastavený pro jejich potřeby zbytečně vysoko (Royal Navy obecně preferovala spíše velký počet lehkých křižníků, který se odvíjel od nutnosti plošného pokrytí světových oceánů) a v neposlední řadě zahájit vlastní výstavbu washingtonských (v pozdější terminologii těžkých) křižníků, které vůbec nepotřebovali, ale museli reagovat na zahraniční konstrukce.
A těch se vyrojil požehnaný počet, neboť jádro soupeření se díky restrikcím automaticky přeneslo na těžké křižníky. Cílem bylo samozřejmě vytěžit z povolených parametrů maximum, a tak jediné těžké křižníky 20tých let (případně dokončované na počátku 30tých let), které se nacházely výrazně pod oficiální hranicí 10 000 tun, patřily ke třídám Furutaka (prvotní japonská konstrukce), York (britský pokus o lepší využití hubených finančních prostředků) a Veinticinco de Mayo (exportní plavidla pro Argentinu). Každý stát si pak vytvořil svébytnou linii a vytyčil si svůj vlastní mix základních parametrů (tj. rychlosti, výzbroje a pancéřové ochrany). V řadě případů šlo o relativně vyvážená a hodnotná plavidla, ale nezřídka byla jasně vidět daň, kterou bylo nutno přinést na oltář výtlaku a něco obětovat (nejčastěji to bylo pancéřování).
Horečnou výstavbu těžkých křižníků, v níž se vzhlédlo především Japonsko, se podařilo podvázat až na Londýnské námořní konferenci z roku 1930, kdy konečně došlo i na kvantitativní limitaci lehčích jednotek (do textu washingtonské úmluvy nebyla pro odpor některých účastníků zahrnuta a o pět let později v Ženevě jednání na toto téma ztroskotalo).
Křižník byl definován jako plavidlo o výtlaku nad 1 850 tun (přičemž strop zůstával na stávajících 10 000 tunách) a s děly ráže nad 130mm (opět zachován limit 203mm). Křižníky byly rozděleny na dvě kategorie – A s děly vyšší ráže než je 155mm a B s děly do ráže 155mm (včetně). Tyto kategorie známe jako těžké a lehké křižníky. Dále byly pro USA, Velkou Británii a Japonsko stanoveny další limity, včetně omezení počtu těžkých křižníků:
USA – celkem 323 500 tun určených pro křižníky (z toho 180 000 tun pro kategorii A/těžké křižníky v maximálním počtu 18 ks a 143 500 tun pro kategorii B/lehké křižníky)
- Spojené státy mohly na základě tohoto jako jediné pokračovat ve výstavbě těžkých křižníků, poněvadž neměly svůj výtlakový limit doposud naplněny
Velká Británie – celkem 339 000 tun určených pro křižníky (z toho 146 800 tun pro kategorii A/těžké křižníky v maximálním počtu 15 ks a 192 200 tun pro kategorii B/lehké křižníky)
- zde je dobře vidět tendence k pořizování většího počtu lehkých křižníků, které byly důležité pro zajištění námořních komunikací rozlehlého britského impéria
- výtlakový limit byl naplněn a stavba britských těžkých křižníků tak skončila, obětovány byly křižníky Surrey a Northumberland (vyváženější konstrukce s lepší pancéřovou ochranou než u předchozí řady County), jejichž výstavba byla z finančních důvodů odkládána a v době konference prakticky ani nezačala (tudíž zase taková oběť to nebyla, spíše projev dobré vůle)
- do kategorie A nyní spadaly i zbývající jednotky třídy Hawkins, nyní nadlimitní, které měly být vyřazeny do roku 1936 (plán přestavby z 20tých let, který je měl přeměnit na klasické těžké křižníky se šesti kanóny ráže 203mm v dvoudělových věžích se nerealizoval, později byly odzbrojeny, ale Britové se jich nechtěli zcela vzdát a hodlali je vyzbrojit jako lehké křižníky, což bylo realizováno u jednotky Effingham, zatímco Hawkins a Frobisher měly obdržet dvojité věže s kanóny ráže 133mm a stát se protiletadlovými křižníky – to pro nedostatek těchto zbraní nevyšlo a tak byly na počátku války opět vybaveny kanóny ráže 190mm)
Japonsko – celkem 208 850 tun určených pro křižníky (z toho 108 400 tun pro kategorii A/těžké křižníky v maximálním počtu 12 ks a 100 450 tun pro kategorii B/lehké křižníky)
- limit pro těžké křižníky byl využit na maximum, což Japonci nesli nelibě (ostatně jako všechny restrikce
) a zahájili výstavbu třídy Mogami, která sice nesla 15 kanónů ráže 155mm, ale byla dimenzována na záměnu výzbroje v podobě 203mm kanónů (realizováno v letech 1939 až 1940)Na přelomu 20tých a 30tých let také začaly z výzbroje hromadně mizet doposud přežívající pancéřové křižníky, což může mít také částečně původ u dohod z Londýna. Přinejmenším většina amerických jednotek byla vyřazena kolem roku 1930 a pět japonských lodí (Asama, Yakumo, Izumo, Iwate a Kasuga) mělo po splnění určitých podmínek také časem řady japonského loďstva opustit (byť nakonec přežily až do Druhé světové války).
Poslední pokus o ovlivnění výstavby křižníků je spojen s Druhou londýnskou námořní konferencí z roku 1936. Zde došlo k dalšímu zpřesnění jednotlivých kategorií, přičemž text nepovoloval v případě křižníků výstavbu jednotek nad 8 000 tun a s děly nad ráži 155mm. Toto omezení mělo platit až do ledna 1943. Japonsko ale k podpisu nepřistoupilo, což výsledný efekt značně omezovalo. Smlouvy z roku 1936 pak již víceméně zbytečně komplikovaly manévrovací prostor jak jejich signatářům, tak zahraničním zákazníkům. Místo těžkých křižníků, o které měly krátce před Druhou světovou válkou zájem státy jako Turecko či Chile, tak mohli Britové nabídnout pouze lehké křižníky třídy Fiji.
Po vypuknutí války pak vzaly jakékoli limity za své a konstrukce křižníků se opět rozběhla s popuštěnými otěžemi vpřed a svou cestou. Konstrukce z konce války, jako byly třídy Des Moines či Alaska, již měly ke svým předválečným kolegům formovaným odzbrojovacími dohodami opravdu hodně daleko.
Torpédoborce
Torpédová plavidla ušla od doby svého vzniku dlouhou cestu spojenou většinou s kontinuálním nárůstem rozměrů a výkonů. Washingtonská námořní konference lehčí plavidla nijak nelimitovala a tak měly v 20tých letech torpédoborce zcela volné pole působnosti. O rozruch v této oblasti se v té době zasadily dva navzájem kulturně i geograficky dosti vzdálené státy – Francie a Japonsko. V roce 1926 byl dokončen první z linie francouzských supertorpédoborců a o dva roky později začaly na druhém konci světa vstupovat do služby první lodě třídy Fubuki. Leč přišel rok 1930 a nová podoba námořních odzbrojovacích smluv tentokráte neminula ani torpédoborce. Zatímco Italové a Francouzi se nehodlali nechat při výstavbě svých lehkých sil nijak svazovat a francouzští „chrti“ tak díky tomu utěšeně rostli až do konce 30tých let (dle definic z Londýnské námořní konference se u pozdějších tříd v podstatě jednalo o křižníky), Japonci se svými přelomovými, leč konstrukčně nevyváženými a výtlakově blahobytnými plavidly narazili. Pro tři hlavní mocnosti byly stanoveny celkové kvóty – Spojené státy tak směly mít 150 000 tun torpédoborců, Velká Británie taktéž 150 000 tun a Japonsko 105 500 tun. Pro Japonsko to sice znamenalo relativní poměr 10:10:7, ale další omezení situaci dosti komplikovaly. Nově povolený maximální výtlak 1 850 tun (a výzbroj v podobě děl maximálně o ráži 130mm) by ještě nebyl zásadní překážkou, ale takováto plavidla mohla v rámci celkového výtlaku pro daný stát představovat pouze 16%. Zbytek měla tvořit plavidla o maximálním výtlaku 1 500 tun. Japonci tedy byli nuceni přejít na výstavbu menších jednotek, ale své koncepce individuálně nadřazených plavidel se nehodlali jen tak vzdát. Výsledkem byla třída Hatsuharu, na kterou se japonským konstruktérům podařilo doslova a do písmene nacpat prakticky identickou výzbroj jako u o více jak 250 tun těžší třídy Fubuki, to vše při stejných výkonech. Aby toho nebylo málo, obrátila se pozornost Japonců i ke kategorii plavidel pod 600 tun výtlaku, která nebyla kvantitativně ani kvalitativně nijak omezena. Vznikly tak torpédovky nechvalně známé třídy Tomozuru, opět obdarované vším, co se na ně jen vešlo. Leč poté, co se v roce 1934 převrátila torpédovka Tomozuru a o rok později roznesl polovinu Čtvrté flotily tajfun, už i militantní Japonci začali tušit, že takhle to nepůjde. Polovina 30tých let se tedy v císařském japonském námořnictvu nesla ve znamení hromadných přestaveb (i mimo kategorii torpédoborců).
V rámci bezzubé Druhé londýnské námořní konference spadal torpédoborec do podskupiny C kategorie lehkých hladinových plavidel, tj. výtlak do 3 000 tun a výzbroj do ráže 155mm. Jednalo se ale pouze o podrobnější klasifikaci bez reálného účinku.
Ponorky
Ponorky známe jako jednu z početně nejhojněji zastoupených skupin válečných plavidel, ale v meziválečném období to při jiném vývoji událostí mohlo být klidně zcela jinak. Ve Washingtonu totiž existovala klika (vedená vyjednavači Velké Británie), jež požadovala úplný zákaz jejich výstavby. Zásadně proti byla naopak Francie, která záměrně potápěla jeden návrh na limitaci za druhým (v případě ponorek vyzdvihovala jejich zvláštní hodnotu pro druhořadé mocnosti, které měly jejich pomocí snížit převahu silnějšího protivníka), a tak si ponorky mohly pod hladinami oceánů vesele slídit dál, navíc bez jakýchkoli kvantitativních či kvalitativních omezení. Tedy alespoň zásadních omezení, i tak se ale museli konstruktéři uskrovnit. Ideálním příkladem může být francouzská vývojová linie, která se v době podpisu washingtonských smluv zabývala několika projekty velkých křižníkových ponorek – od relativně umírněného projektu G (2 800 tun, verze z roku 1921 měla nést dvě děla ráže 100mm, zatímco verze z roku 1922 pouze jedno), přes projekty H (2 800 tun, 1x194), I (2 900 tun, 1x240) a J (3 400 tun, 1x305), jež byly předobrazem známého Surcoufu, až k monstróznímu projektu Normand (rok 1921, 5 000 tun, 3x305, 5x100). Ačkoli byl vybrán projekt H, musely být dispozice upraveny na dvě děla ráže 203mm (nejvyšší smluvně povolená ráže) a tak vznikla finální podoba notoricky známého Surcoufu. Francouzi i tak stále viděli ve velkých ponorkách ideální skulinu pro obcházení washingtonských dohod. Nebýt Londýnské námořní konference, která těmto vzletným představám učinila přítrž, tak by v podmořských hlubinách možná dováděly i jiné velice zajímavé skvosty.
Na základě smluvních ujednání z roku 1930 nesměly být stavěny ponorky s výtlakem nad 2 000 tun a s děly vyšší ráže než 130mm. Byla ale učiněna menší úlitba a každý signatář mohl postavit tři jednotky s výtlakem maximálně 2 800 tun (limit ráže děl činil 155mm). Surcouf, který překračoval i tyto limity (výtlak 2 880 tun a výzbroj 2x203) si mohli Francouzi ponechat (dále tedy mohli postavit pouze dvě velké ponorky). Čluny britské třídy M, nesoucí původně jedno dělo ráže 305mm, byly v té době již buď na mořském dně a nebo přestavěny pro jiné úlohy, takže se jich restrikce nedotknuly. Dále byla zavedeny celkové kvóty pro americké, britské a japonské podmořské čluny – každá ze zmíněných zemí směla mít maximálně 52 700 tun ponorek, což znamenalo pro Japonsko paritu s jeho rivaly.
Druhá londýnská námořní konference žádná další omezení nepřidávala, jedinou změnou bylo stanovení životnosti ponorek (jednotka mohla být nahrazena po 13ti letech).
Ostatní válečná a pomocná plavidla
Mantinely pro menší válečná a pomocná plavidla byly vytvořeny až v Londýně v roce 1930. Zatímco pro jednotky pod 600 tun výtlaku neplatila žádná omezení, u větších lodí to bylo složitější. Limitace se sice nevztahovala i na konstrukce mezi 600 a 2 000 tunami výtlaku, ale při splnění několika podmínek a zohlednění rozdělení na dvě kategorie – plavidla od počátku stavěná jako bojová a pomocné jednotky operující v sestavě floty. V obou případech nesměla ráže děl překročit 155mm, přičemž v případě děl nad ráži 76mm byl ještě limitován jejich počet (na 4 ks), dále nesměly být uzpůsobeny pro vypouštění torpéd a dosahovat vyšší než 20ti uzlové rychlosti. Pro pomocné jednotky platila ještě další pravidla, která řešila pancéřování, možnosti nesení letounů a min atd. Nadlimitní konstrukce jednotlivých států řešily jmenovitě speciální články dané smlouvy.
Druhá londýnská námořní konference přinesla další rozhojnění definic. Rozlišovaly se tyto kategorie:
Malé válečné plavidlo – Výtlak více jak 100 tun a maximálně 2 000 tun, děla maximálně o ráži 155mm, neuzpůsobené pro vypouštění torpéd a nepřekračující rychlost 20 uzlů. Očividně tedy vypadnulo omezení počtu děl.
Pomocné plavidlo – Výtlak více jak 100 tun, děla maximálně o ráži 155mm, přičemž počet děl nad ráži 76mm nesměl přesáhnout 8 ks, neuzpůsobené pro vypouštění torpéd, nevybavené pancéřováním a nepřekračující rychlost 20 uzlů. Dále nesmělo být primárně určeno/navrženo k provozování letecké techniky na moři (a nést k tomu účelu více jak dvě vypouštěcí zařízení).
A nakonec lehké čluny pod 100 tun výtlaku.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 26/11/2012, 20:42
Vliv námořních odzbrojovacích dohod na hlavní mocnosti
Velká Británie
Pro Royal Navy znamenala washingtonská ujednání něco podobného konzumaci šťavnatého ovoce s trpkou příchutí. Odzbrojovací dohody sice přinášely tolik potřebný klid, ale zároveň to byl první krok k ústupu z doposud neotřesitelné pozice námořní supervelmoci.
Co se týká reálných kroků učiněných k naplnění stanovených kvót, tak byly dosti bolestné. Dohody jmenovitě vyžadovaly sešrotování celkem 19ti velkých jednotek, z toho:
1 pre-dreadnought (Commonwealth) – ostatní staré řadové lodě již byly v té době vesměs vyřazeny
1 semi-dreadnought (Agamemnon) – následně přeměněn na cílovou loď, druhá jednotka byla vyřazena již předtím
7 starších dreadnoughtů s děly ráže 305mm (Dreadnought, Bellerophon, St. Vincent, Superb, Neptune, Hercules, Temeraire) – přičemž další dvě jednotky z této nejstarší generace, Colossus a Collingwood, si bylo možno po patřičných úpravách ponechat (jako nebojové jednotky), Colossus byl velice brzy stejně vyškrtnut a Collingwood nějaký čas sloužil jako loď pro výcvik dělostřelců (v této roli figuroval již od roku 1918)
4 starší bitevní křižníky s děly ráže 305mm (Inflexible, Indomitable, Australia, New Zealand)
1 novější dreadnought s děly ráže 305mm (Agincourt)
4 superdreadnoughty s děly ráže 343mm (Conqueror, Monarch, Orion, Erin) – další jednotka, Thunderer, v té době sloužila jako cvičná loď
1 bitevní křižník s děly ráže 343mm (Lion) – bitevní křižník Princess Royal byl taktéž vyřazen
Dále byly započítány i 4 rozestavěné/plánované jednotky v podobě objednaných bitevních křižníků třídy G3. Veskrze se jednalo o plavidla zastaralá, opotřebená či dokonce ani nespuštěná na vodu, ale i tak šlo o značnou tonáž a bojovou sílu, byť by se velice brzy z aktivní role stejně vytratila (v případě starších jednotek).
Naopak ve stavu mohla zůstat následující plavidla:
10 superdreadnoughtů s děly ráže 381mm (5 lodí třídy Royal Sovereign a 5 lodí třídy Queen Elizabeth)
3 bitevní křižníky s děly ráže 381mm (Hood, Renown, Repulse)
8 superdreadnoughtů s děly ráže 343mm (4 lodě třídy King Georgie V, 3 lodě třídy Iron Duke a 1 loď třídy Orion) – přičemž čtyři z nich měly být vyřazeny hned po dokončení dvojice plánovaných lodí s děly ráže 406mm
1 bitevní křižník s děly ráže 343mm (Tiger)
Kvalitativně na tom tedy nebylo britské námořnictvo špatně, neboť si ponechalo jádro nejsilnějších plavidel seskupených kolem superdreadnoughtů s 381mm děly, kterým v té době mohla konkurovat málokterá zahraniční konstrukce (v brzké době se navíc žádní noví soupeři díky stavebním prázdninám objevit nemohli, alespoň tedy v nějakém přelomovém počtu, naopak sami Britové měli posílit o dvě jednotky se 406mm děly). Zbývá již jen zodpovědět otázku, kam se mohl vývoj britských těžkých jednotek ubírat, nebýt mantinelů washingtonské smlouvy.
Zatímco ostatní světové mocnosti začaly své stavěné či projektované konstrukce vesměs vybavovat děly ráže 406mm, tak Velká Británie směřovala k dalšímu kvalitativnímu skoku, který již jednou předvedla při přechodu na ráži 381mm. Jako nový standard pro britskou bitevní linii byla preferována ráže 457mm, snad kromě několika projektů bitevních křižníků. Nejlepší představu asi poskytne stručný přehled projektů z období kolem roku 1920:
Bitevní křižníky
K2 (1920?) – výtlak 53 100 tun, rychlost ?? uzlů, výzbroj – 8x457 (4x2), 16x152, 6x120, 4x40 (vícehlavňové pom-pomy, platí i u dalších projektů), 2xTT, boční pancíř maximálně 305mm
K3 (1920?) – výtlak 52 000 tun, rychlost 30 uzlů, výzbroj – 9x457 (3x3), 16x152, 6x120, 4x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 305mm
J3 (1921?) – výtlak 43 100 tun, rychlost 32 uzlů, výzbroj – 9x381 (3x3), 12x152, 6x120, 4x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 305mm
I3 (1921?) – výtlak 51 750 tun, rychlost 32,5 uzlu, výzbroj – 9x457 (3x3), 16x152, 5x120, 4x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 305mm
H3a/H3b/H3c (1921?) – výtlak 44 500/45 000/43 750 tun, rychlost 33,5/33,25/33,75 uzlu, výzbroj – 6x457 (2x3, různé rozložení věží u jednotlivých variant), 16x152, 5x120, 4x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 356mm
Bitevní lodě
LII (1920) – výtlak 50 750 tun, rychlost 25 uzlů, výzbroj – 8x457 (4x2), 16x152, 4x120, boční pancíř maximálně 457mm
LIII (1920) – výtlak 49 100 tun, rychlost 26 uzlů, výzbroj – 9x457 (3x3), 16x152, 4x120, boční pancíř maximálně 457mm
L2 (1921) – výtlak 52 100 tun, rychlost 25 uzlů, výzbroj – 8x457 (4x2), 16x152, 6x120, 4x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 381mm
L3 (1921) – výtlak 51 100 tun, rychlost 25 uzlů, výzbroj – 9x457 (3x3), 16x152, 6x120, 4x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 381mm
M2 (1921) – výtlak 48 750 tun, rychlost 23,5 uzlu, výzbroj – 8x457 (4x2), 16x152, 5x120, 2x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 381mm
M3 (1921) – výtlak 46 000 tun, rychlost 23,5 uzlu, výzbroj – 9x457 (3x3), 16x152, 5x120, 2x40, 2xTT, boční pancíř maximálně 381mm
Z těchto linií vzešly projekty bitevních lodí N3 a bitevních křižníků G3, které byly určeny k finální realizaci. Bitevní lodě typu N3, což byl prodloužený projekt M3, měly mít následující parametry – výtlak 48 000 tun, rychlost 23 uzlů, výzbroj – 9x457 (3x3), 16x152 (8x2), 6x120 (6x1), 4x40 (4x??, vícehlavňový pom-pom) a 2x622TT, boční pancíř maximálně 381mm. Nakonec nedošlo ani na jejich objednání, na rozdíl od bitevních křižníků G3, které byly na konci roku 1921 objednány v počtu 4 ks. Ale ani ony prakticky nikam nepokročily a stavba byla vzápětí zastavena. Parametry měly mít následující - výtlak 48 400 tun, rychlost 32 uzlů, výzbroj – 9x406 (3x3), 16x152 (8x2), 6x120 (6x1), 4x40 (4x??) a 2x622TT, boční pancíř maximálně 356mm.
model bitevního křižníku třídy G3
Řadu prvků z projektů G3 a N3 i s jejich futuristickým vzhledem převzal projekt O3, což je projektové označení pro třídu Nelson, neboli první washingtonské bitevní lodě. V rámci povoleného výtlaku 35 000 tun se bylo třeba oproti původním projektům poněkud uskrovnit, ale i tak vznikla silná, byť pomalá plavidla, ke kterým se váže několik zajímavostí. Spekulace, hraničící často až s hysterií, způsobilo například zvolené rozvržení dělových věží (seskupeny na přídi) a nástaveb s dosti volným prostorem na zádi. Až do oficiálního představení lodi ve finální podobě nikdo jistým sýčkům z vojenských i civilních kruhů nerozmluvil podezření, že Britové hodlají přijít s revolučním hybridním plavidlem se vzletovou palubou na zádi (aneb k čemu by tam jinak nechávali takový volný prostor?
). Další zajímavostí je použití torpéd ráže 622mm používajících v pohonné jednotce obohacení kyslíkem, která si mohli v roce 1926 prohlédnout i stále ještě celkem vřele přijímaní Japonci (spolupráce s britskými konstrukčními kancelářemi skončila až v druhé polovině 20tých let, poté co začali být malí šikmoocí mužíčci poněkud skoupí na informace) a jež u nich opětovně vzbudila zájem o kyslíkem poháněná torpéda a přičinila se o nový rozběh v roce 1917 pozastaveného vývoje. Pověstná „Long Lance/Dlouhá kopí“ tudíž tak trošku vděčí za svoji existenci i tomuto ojedinělému doplňkovému prvku z výzbroje britské třídy Nelson (nikde jinde pak tyto torpédomety nebyly použity).Dokončení lodí Nelson a Rodney znamenalo zároveň snížení početního stavu britské bitevní floty o dvě jednotky, neboť bylo třeba dostát smluvním ujednáním a vyřadit čtveřici starších superdreadnoughtů s děly ráže 343mm – Thunderer, King George V, Ajax a Centurion. Centurion ušel sešrotování a byl přeměněn na cílovou loď, v kteréžto roli nahradil letitý obrněnec Agamemnon.
Další významná redukce stavů přišla jako důsledek Londýnské námořní konference a do poloviny roku 1932 tak byly vyřazeny všechny zbývající jednotky s děly ráže 343mm – bitevní lodě třídy Iron Duke (Iron Duke, Marlborough, Benbow a Emperor of India) plus bitevní křižník Tiger. Iron Duke dále sloužil jako cvičná jednotka, ale nejdříve musel být odpovídajícím způsobem upraven, tj. byla redukována výzbroj, pancéřování a výkon strojů. Do 30tých let tedy britské námořnictvo vstupovalo čistě s jednotkami vyzbrojenými děly ráže 381mm, tudíž se 13ti loděmi (10 bitevních lodí a trojice bitevních křižníků). Stačilo tedy jediné desetiletí, aby se ohromující síla britské bitevní linie, čítající více než čtyři desítky plavidel, smrsknula na necelou jednu třetinu.
Asi nejkontroverznějším bodem výstavby britského bitevního loďstva v námi postiženém údobí je třída King George V, mnohými zatracovaná, leč pokud se dá říci, tak dosti nespravedlivě. Plánovaná náhrada tříd Queen Elizabeth a Royal Sovereign byla limitována ze dvou stran – nedobrovolně „washingtonským“ výtlakem 35 000 tun a dobrovolně děly ráže 356mm, kterážto byla Brity vyhlédnuta jako nový standard v rámci budoucích námořních dohod. V tomto úsilí si sice Velká Británie získala přízeň Američanů, ale díky bezzubosti ujednání z Druhé londýnské námořní konference to nemělo hrát do budoucna žádnou roli. Bylo sice možné sáhnout ke změně projektu, což nakonec učinili jejich američtí kolegové, leč Britové potřebovali nové bitevní lodě a potřebovali je rychle. Zůstalo tedy u ráže 356mm, přičemž finální konstrukce nesla dokonce o dvě těžká děla méně, než se původně předpokládalo. Právě výzbroj je největším trnem v oku většině kritiků této konstrukce a zpravidla skrze ni dochází svému tradičnímu zatracení a upozaďování na úkor ostatních soudobých tříd. Pokud se ale na lodě třídy King George V podíváme bez předsudků, tak co vlastně uvidíme? Silně chráněná plavidla se slušnou rychlostí, velice dobrými nautickými vlastnostmi, dobře uzpůsobená pro specifickou operační oblast a s na první pohled podřadnými, ale ve skutečnosti na svoji ráži dosti výkonnými děly. Podceňování tohoto posledního produktu svázaného mezinárodními dohodami tedy není tak zcela na místě.
Následná a nikdy nedokončená třída Lion je již mimo jakékoli limity a konstrukční linii britských bitevních lodí pak uzavírá osamocený a taktéž poněkud kontroverzní Vanguard, jehož výzbroj si nejspíše zaslouží mnohem více oprávněné kritiky než nebohá děla ráže 356mm na posledních britských sériových bitevnících.
Do vývoje britských letadlových lodí nezasáhla washingtonská konference až tak razantně, jako tomu bylo u předchozí kategorie. Na rozdíl od Spojených států a Japonska nemohli Britové využít žádný odpovídající rozestavěný trup a tak bylo přikročeno k přestavbě dvojice „bílých slonů“ neboli lehkých bitevních křižníků Courageous a Glorious. Z povolených výjimek se jednalo bezesporu o nejslabší plavidla. První moderní letadlovou lodí (a zároveň poslední „washingtonskou“) byla až známá Ark Royal, jejíž stavba začala v druhé polovině roku 1935, tedy jen krátce před novými jednáními o limitaci zbrojení (zbylé jednotky pocházely fyzicky i ideově z první poloviny 20tých let). Rok 1936 přinesl omezení maximálního výtlaku na 23 000 tun a v rámci tohoto stropu byly vyprojektovány letadlové lodě Illustrious, Victorious, Formidable a Indomitable, jež zároveň napevno vytyčily svébytnou britskou konstrukční školu upřednostňující vyšší ochranu na úkor počtu nesených letounů. Další konstrukce již nespadaly pod jakákoli omezení, byť na předchozí plavidla plynule navazovaly.
Jak již bylo řečeno v obecné části, poválečný vývoj křižníků utvářela do značné míry britská třída Hawkins. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a ať už se nové trendy vyvíjely pro Royal Navy jakkoli nešťastným směrem, nebylo radno jen tak nečinně sedět. Do roku 1930 tak bylo promptně vyprodukováno celkem 15 těžkých křižníků, což Royal Navy v porovnání s ostatními světovými námořnictvy katapultovalo na první příčku. Pak ovšem nastal zásadní zvrat a vývojová linie britských těžkých křižníků náhle končí spolu s nerealizovanými jednotkami Surrey a Northumberland, které byly obětovány jako projev dobré vůle pro nadcházející jednání na Londýnské námořní konferenci. Britské námořní síly se cítily těžkými křižníky dostatečně nasyceny, silový poměr vůči ostatním mocnostem řešily kvantitativním omezením a jaly se plně věnovat kategorii lehkých křižníků. Stavba těžkých křižníků již nebyla nikdy obnovena.
Co se týká samotných lehkých křižníků, tak těch mělo britské námořnictvo z let válečných i ranně poválečných tak velkou zásobu, že ke stavbě nových jednotek přistoupilo až na počátku 30tých let. Do té doby tvořily jádro především početné jednotky typů C, D a E (část z nich byla sice cca od roku 1930 vyřazována, ale i tak se drtivá většina dočkala Druhé světové války). Prvními britskými moderními lehkými křižníky byly lodě třídy Leander, které již reagovaly na kvantitativní limity sjednané na Londýnské námořní konferenci. Následovala obdobná třída Amphion a zmenšená třída Arethusa, jež měla posloužit k lepšímu využití výtlakového limitu. Na japonské trucovité „lehké“ křižníky třídy Mogami vyzbrojené 15ti děly ráže 155mm reagovali Britové třídou Southampton s 12ti děly ráže 152mm, následované obdobnými plavidly tříd Gloucester a Edinburgh. Druhá londýnská námořní konference ustanovila pro nové křižníky maximální výtlak 8 000 tun a tato restrikce stála za vznikem třídy Fiji (nebo též typ „Colony“), neboli zmenšené varianty předchozího typu „Towns“ (zmíněné třídy Southampton, Gloucester a Edinburgh). Další plavidla již reagovala na válečné zkušenosti a nepodléhala žádným smluvním omezením.
V případě torpédových plavidel se Velká Británie držela konstrukce klasických torpédoborců a neměla potřebu se pouštět do dobrodružství s menšími torpédovkami. Standardní britský torpédoborec 20tých a poloviny 30tých let nepřesahoval výtlak 1 400 tun a byl zpravidla vyzbrojen čtyřmi kanóny ráže 120mm krytých štíty a dvěma čtyřnásobnými torpédomety. Britové u svých konstrukcí silově poskočili až s typem Tribal, byť se periodicky rádi vraceli k úspornějším plavidlům. Ale to je již zcela mimo zkoumané období.
Ponorek se významněji dotkla až ujednání z Londýnské námořní konference. Monstra třídy M již díky ztrátám a přestavbám kvalitativní ujednání neporušovala, ale jistá obtíž nastala v kvantitativní limitaci stanovující celkový výtlak britských ponorek na 52 700 tun. To značně afektovalo třídu T, jež měla nahradit starší a nevyhovující třídy O, P a R. Výtlak byl snížen k hodnotě mírně nad 1 000 tun, aby bylo umožněna výstavba většího množství jednotek, ale parametry se i tak ukázaly být na velice slušné úrovni.
Další kategorie již nebyly odzbrojovacími dohodami v zásadě omezovány, ale bylo nutno věnovat pozornost několika speciálním plavidlům, pro které bylo třeba získat patřičné výjimky. Za všechny lze jmenovat například monitory Erebus, Terror a Marshal Soult, minonosku Abdiel či australský hydroplánový nosič Albatross.
USA
Zatímco Velká Británie byla donucena sešrotovat již dokončená plavidla, v drtivé většině dreadnoughty, Spojené státy se musely zbavit „pouze“ zastaralých a rozestavěných jednotek. Jednalo se jmenovitě o:
13 pre-dreadnoughtů (Maine, Missouri, Virginia, Nebraska, Georgia, New Jersey, Rhode Island, Connecticut, Louisiana, Vermont, Kansas, Minnesota a New Hampshire) – ostatní starší plavidla byla v té době již vyřazena nebo vyřazována
2 ranné dreadnoughty s děly ráže 305mm (South Karolina, Michigan)
7 superdreadnoughtů s děly ráže 406mm (jedna loď třídy Colorado – Washington, šest lodí třídy South Dakota - South Dakota, Indiana, Montana, North Carolina, Iowa a Massachusetts) – vše nedokončené jednotky, většina z nich byla rozestavěna z 30-40%, pouze Washington byl prakticky před dokončením (75%)
6 bitevních křižníků s děly ráže 406mm (třída Lexington - Lexington, Constitution, Constellation, Saratoga, Ranger a United States) – opět rozestavěné jednotky před spuštěním na vodu, dvě bylo možno dokončit jako letadlové lodě
rozestavěná bitevní loď Washington a její neslavný konec
Z ambiciózního programu výstavby lodí s 406mm děly se tak podařilo přežít pouze třem jednotkám třídy Colorado (Colorado, Maryland a West Virginia). Celkem si mohlo US Navy ponechat následující bitevní lodě:
3 superdreadnoughty s děly ráže 406mm (třída Colorado) – v době konference byly dvě jednotky stále ve výstavbě
11 superdreadnoughtů s děly ráže 356mm (2 třídy Tennessee, 3 třídy New Mexico, 2 třídy Pennsylvania, 2 třídy Nevada, 2 třídy New York)
6 dreadnoughtů s děly ráže 305mm (2 třídy Wyoming, 2 třídy Florida, 2 třídy Delaware) – dvě jednotky nejstarší třídy Delaware (Delaware a North Dakota) si směli Američané ponechat pouze do dokončení jednotek třídy Colorado
Díky ujednáním z Washingtonu a Londýna Spojené státy následujících 20 let nepostavily jedinou bitevní loď a první nové jednotky dostalo americké námořnictvo až v roce 1941 v podobě třídy North Carolina. Naopak v 20tých a 30tých letech byly některé lodě vyřazeny – nejdříve zmíněná dvojice Delaware a North Dakota a posléze na základě smluvních dohod z Londýnské námořní konference ještě Florida, Utah a Wyoming, přičemž poslední uvedenou si bylo možno po patřičných úpravách ponechat jako cvičnou jednotku (sešrotována byla pouze Florida, Utah dále pokračoval ve službě jako cílová loď). Zbytek si ještě vrchovatě zabojoval ve Druhé světové válce, včetně posledního dreadnoughtu s děly ráže 305mm (Arkansas).
Projektové práce na nových bitevních lodích byly zahájeny v polovině roku 1935 a konstruktéři se dali do intenzivního boje s omezujícím výtlakovým limitem 35 000 tun. Vzniklo tak několik desítek projektových variant, lodě velké i malé, silně i slabě pancéřované, rychlé i pomalé, s děly ráže 356mm i 406mm, dokonce i hybridní plavidla s možností nesení letounů. Po přistoupení k podmínkám z Druhé londýnské námořní konference byla volba děl hlavní ráže jasná, ale ve finálním projektu, který představoval plavidlo s 12ti děly ráže 356mm ve třech čtyřdělových věžích, byla zapracována i možnost využití eskalační klausule a záměnu za silnější děla. Jak se nakonec ukázalo, byla právě toto cesta, jakou se měla nová třída North Carolina (a nejen ona) ubírat. Hlavní výzbroj byla změněna na 9 děl ráže 406mm ve třech přídělových věžích, ale zapracování změn do rozestavěných plavidel se projevilo na pozdějším vstupu do služby. Následující třída South Dakota vycházela z předchozí třídy, ale měla již integrovánu řadu úprav. Přesto se ale do jisté míry stále jedná o dozvuk odzbrojovacích dohod. Zcela novou kvalitativní příčku nastavily až lodě druhoválečné třídy Iowa a nerealizované třídy Montana.
Vývoj další důležité kategorie válečných plavidel (a pro USA v budoucnu doslova klíčové), tj. letadlových lodí, zásadně ovlivnila dvojice původně bitevních křižníků, jejichž přestavba byla zakotvena v ujednáních z Washingtonu. Letadlové lodě třídy Lexington (Lexington, Saratoga) byly v kontextu tehdejších poměrů dosti výjimečnými plavidly a dlouho se jim nemohla rovnat ani řada pozdějších konstrukcí. Jejich hlavními devizami byla velikost, umožňující nesení velkého počtu palubních strojů a v neposlední řadě též vysoká rychlost. Silná hlavňová výzbroj v podobě osmi kanónů ráže 203mm, dobrá leda k občasnému pokoření lehčí jednotky na námořních cvičeních, případně k dezintegraci vlastních palubních letounů, je nutnou úlitbou dobové nevyhraněnosti taktického nasazení letadlových lodí a zaslouží si shovívavé přivření očí. Přinejmenším dodávala plavidlům o něco agresivnější vzezření. Dvojice třídy Lexington každopádně posloužila Američanům vrchovatou měrou k získání zkušeností a utříbení názorů na nasazení letadlových lodí.
K naplnění celkového výtlakového limitu 135 000 tun pro letadlové lodě pak Spojené státy postupně zařadily do služby jednotky Ranger, Yorktown, Enterprise a Wasp, vše menší lodě, tak aby bylo v rámci stanoveného limitu docíleno co největšího množství jednotek. Nejvíce se to dotklo poslední uvedené lodi, Wasp, na kterou zůstalo volných cca 15 000 tun výtlaku. Ani použité konstrukční techniky šetřící váhou nemohly zabránit přijetí nutných kompromisů (snížený výkon pohonné jednotky, nedostatečná ochrana) a tak není tato loď považována za příliš povedené plavidlo. Po pádu svazujících omezení došlo sice k autorizaci další jednotky třídy Yorktown (Hornet), ale vše rychle směřovalo ke kvalitativně vyšší třídě Essex, pozdější mohutné lodě třídy Midway nepočítaje.
Ačkoli se Spojené státy zásadním způsobem přičinily o stanovení parametrů nového „washingtonského“ křižníku, tak paradoxně s realizací svého vysněného Scoutu po značnou dobu otálely. Své první těžké křižníky, dvojici třídy Pensacola s 10ti děly ráže 203mm, tak US Navy přebralo až na přelomu let 1929/1930. V době Londýnské námořní konference byla dokončována teprve druhá série těžkých křižníků, neboli šestice lodí náležejících k třídě Northampton. Spojené státy tak byly jedinou z trojice hlavních mocností, která mohla ve výstavbě jednotek této kategorie nadále pokračovat (Britové již byli se svým arzenálem spokojeni a dostavili se k jednání v pozici nacpané a spokojené kočky, zatímco Japonci byli nuceni se se skřípěním zubů podvolit) a do konce 30tých let bylo postaveno dalších 10 smluvně podvázaných jednotek (třídy Portland, New Orleans a Wichita). Další plavidla již patří k válečným konstrukcím nezatěžovaným žádnými limity.
Ani na výstavbu lehkých křižníků Spojené státy nijak zvláště nepospíchaly. Kvalitativní (a v podstatě i kvantitativní) vrchol v této kategorii představovaly po dlouhá léta křižníky třídy Omaha z počátku 20tých let, snadno rozpoznatelné dle originálního (byť nešťastného) umístění části svých děl. Ke stavbě nových plavidel se Američané odhodlali až v roce 1935 a první lodě začaly vstupovat do služby v roce 1938, od posledního plavidla třídy Omaha je tak dělilo téměř jeden a půl desetiletí. Jednalo se křižníky třídy Brooklyn, velká plavidla na hranici 10 000 tunového výtlaku, disponující silnou výzbrojí. Ta se na základě soudobých trendů a vyhodnocení japonské třídy Mogami vyšplhala na celkem 15 děl ráže 152mm. Následovala další pauza ve výstavbě a další konstrukce již spadají do válečného údobí.
Japonsko
Když v roce 1921 japonští delegáti usedali k jednacímu stolu, měla jejich země za sebou 70 let překotného a bouřlivého vývoje. Japonsko se po svém nuceném vytržení z dlouhodobé izolace nejen vyhnulo potupnému osudu sousední Číny, rozparcelované západními mocnostmi, ale naopak se nevídaným tempem rozběhlo po cestě modernizace a posilování své zanedbatelné mezinárodní pozice. A císařské námořnictvo, pro ostrovní říši nepostradatelné, rostlo spolu se svou vlastí a pomáhalo trhat šťavnaté hrozny následujících desetiletí. Po vítězství nad Čínou následovalo překvapivé pokoření ruského soupeře, přičemž rozdrcení ruských námořních sil překvapilo snad celý svět, včetně samotných Japonců. Reputace a síla císařského námořnictva utěšeně rostla, k čemuž se zanedlouho přidala důležitá schopnost zajistit domácí výrobu kvalitních válečných lodí, včetně plavidel nejtěžších a výrobně nejsložitějších kategorií. Jak se ale říká, spolu s jídlem roste chuť a tehdejší Japonsko mělo apetit vskutku nezanedbatelný. O to nepříjemněji zapůsobila odtučňovací kůra, kterou se zemi vycházejícího slunce rozhodli naordinovat dietologové ve Washingtonu. Přístup k tomuto problému rozštěpil vojenské a vládní činitele na dva tábory. Na jedné straně se nacházeli umírnění příznivci smluvních ujednání, kteří realisticky zhodnotili situaci, nepřeceňovali hospodářský a vojenský potenciál ostrovní země a spokojili se s přisouzeným slabším postavením. To i tak nebylo zanedbatelné a pokud se na situaci podíváme rozumně, tak více pomyslných klacků si pod nohy naházeli Britové s Američany. Japonsko mohlo být veskrze spokojeno, dílčí nespokojenost mohla panovat pouze ve výši ústupků. Tento názor ale v žádném případě nepanoval v řadách radikální frakce, která odzbrojení a následné dohody viděla jen jako ponížení Japonska a bránění jeho dalšímu rozvoji. Válka (v tomto případě se Spojenými státy, jako novým perspektivním protivníkem) byla dle jejich názoru stejně nevyhnutelná a Japonsko si přistoupením k washingtonským ujednáním pouze zbytečně svazuje ruce. Zastánci smluvních ujednání sice zvítězili a Japonsko se se skřípením zubů zapojilo do limitačního kolotoče, ale silná militantní klika pracovala v pozadí dále, což vedlo k postupnému stupňování požadavků, neobnovení závazku v polovině 30tých let a k rychlému (a tentokráte již opravdu nevyhnutelnému) směřování k válce. Teprve ta udělala snům o japonské hegemonii v Asii rázný konec a přinesla kýžené vystřízlivění.
Na Washingtonské námořní konferenci byla relativní síla japonského námořnictva stanovena na 60% námořních sil Spojených států a Velké Británie, alespoň tedy co se týká mohutnosti flotily bitevních lodí. Japonci by rádi místo poměru 5:5:3 viděli raději poměr 10:10:7, což by přineslo kýžených 70%, kterážto hodnota byla stanovena jako nejnižší pro vítězství nad svým aktuálním rivalem, Spojenými státy. Na první pohled se tato hodnota může zdát jako taktéž nedostačující, ale japonská strategie vycházela z nutného geografického rozdělení amerických sil, tj. na pacifickou a atlantickou flotilu. V neposlední řadě mělo být americké uskupení na své cestě Pacifikem systematicky ohlodáváno lehčími silami, což mělo přivodit výchozí podmínky pro slavnou a monstrózní rozhodující bitvu, kde by japonské pancéřové kolosy rozdrtily své americké protějšky, bardi by ještě staletí pěli o vítězství atd. atd. Pro Japonce tedy byly bitevní lodě a jejich počet důležité, leč washingtonské závazky jim mnoho prostoru nedávaly…
Od slavného vítězství v rusko-japonské válce, kterou císařští námořníci vybojovali ještě s pomocí v převážné většině v zahraničí vyrobených plavidel, se změnilo mnohé. Krátce nato začaly ze skluzů sjíždět vlastní obrněnce – v roce 1907 byl dokončen velký pancéřový křižník Tsukuba (pro všechna jména používám anglickou transkripci), o rok později sesterská jednotka Ikoma, následované ještě silnější dvojicí Ibuki (1909) a Kurama (1911). To již ale japonské loděnice produkovaly i první bitevní lodě – semi-dreadnoughty Satsuma (1910) a Aki (1911) a konečně i první dreadnoughty, Settsu a Kawachi (1912). V zahraničí vyškolení konstruktéři, spolu s rozvíjejícím se domácím průmyslem, tedy opravdu nelenili. Milníkem je pak výstavba bitevních křižníků třídy Kongo, přičemž po vzorové jednotce dodané z Velké Británie, jež byla zároveň poslední lodí postavenou v zahraničí, následovala domácí výroba tří sesterských jednotek, již zcela v japonské režii. Následovala dvojice superdreadnoughtů třídy Fusō, ve své době (první jednotka dokončena v roce 1915) největších plavidel této kategorie na světě. Třída Ise z let 1917 až 1918 byla opakováním předchozích plavidel s optimálnějším rozmístěním věží.
Čtveřice superdreadnoughtů a stejný počet silných bitevních křižníků, vše s děly ráže 356mm, už představovala slušné nakročení k naplnění kýženého námořního programu „8-8 flota“, tedy vybudování loďstva sestávajícího z jádra osmi bitevních lodí a osmi bitevních křižníků. Jeho kořeny lze hledat již krátce po rusko-japonské válce a byl orientován na případný konflikt se Spojenými státy. Leč námořní technika a námořní výstavba protivníka se vyvíjejí a tak se byl nucen v čase transformovat i tento ambiciózní plán. Další proměnnou byly i toky z japonského rozpočtu, z kterého si měly obrněnce ukousnout lví podíl. Nebudu zabíhat do podrobností a pouze stručně nastíním dvě základní etapy plánu 8-8:
První etapa:
4 bitevní křižníky třídy Kongo (děla ráže 356mm)
2 superdreadnoughty třídy Fusō (děla ráže 356mm)
2 superdreadnoughty třídy Ise (děla ráže 356mm)
2 superdreadnoughty třídy Nagato (děla ráže 406mm)
2 superdreadnoughty třídy Tosa (děla ráže 406mm)
4 bitevní křižníky třídy Amagi (děla ráže 406mm)
S ohledem na mohutnou výstavbu amerických superdreadnoughtů a bitevních křižníků, vesměs s děly ráže 406mm, byl celý program v podstatě restartován. Jednotky s 356mm děly byly shledány jako zastaralé, měly být brzy vyřazeny a nová vlna 16ti plavidel (po krátkém intermezzu ve variantě 4-4) začínala třídou Nagato.
Druhá etapa:
2 superdreadnoughty třídy Nagato (Nagato, Mutsu) (8 děl ráže 406mm)
2 superdreadnoughty třídy Tosa (Tosa, Kaga) (10 děl ráže 406mm)
4 bitevní křižníky třídy Amagi (Amagi, Akagi, Atago, Takao) (10 děl ráže 406mm) – odvozeny od třídy Tosa
4 bitevní křižníky třídy Kii (Kii, Owari a dvě jednotky s nejistými jmény) (10 děl ráže 406mm) – variace na třídu Amagi (menší rychlost, lepší ochrana), v podstatě rychlé bitevní lodě, striktní rozlišení se již prakticky stíralo
4 superdreadnoughty – jednotky č. 13 až 16 – většinou jsou uváděny s plánovanou výzbrojí v podobě osmi děl ráže 457mm, ale ve skutečnosti nebyl jejich finální design stanoven (do té doby bylo zpracováno přinejmenším 13 předběžných variant, většina s 406mm kanóny – varianty A až J, zbytek s 457mm kanóny – varianty K až M)
Prostředky, které měla tato plavidla (včetně nutné výstavby lehčích doprovodných jednotek) odčerpat z národního rozpočtu, byly enormní. Pokud vezmeme v potaz sílu japonské ekonomiky, dále sraženou velkým zemětřesením z roku 1923, byla Washingtonská konference spíše darem z nebes než národní pohanou. Leč vyprávějte toto Japoncům (byť řada reálně smýšlejících jedinců se očividně našla).
K státnímu bankrotu ale naštěstí nedošlo, neboť v době úporných tahanic ve Washingtonu byli z 16ti vysněných mastodontů dokončeni pouze dva – bitevní lodě Nagato a Mutsu. I tak měla Mutsu namále a před sešrotováním ji uchránil pouze sveřepý odpor sestávající ze dvou odlišných přístupů – hraní na emotivní strunu (Mutsu byla částečně financována pomocí národní sbírky) a prostého nátlaku (hrozba torpédování klausulí o neopevňování pacifických základen). Téměř dokončená Tosa takové štěstí neměla, byť se pro její záchranu také dělo mnohé.
bitevní loď Tosa
Pro Japonce znamenal každopádně podpis smluv z Washingtonu ve výstavbě bitevních lodí okamžitou stopku. Navíc si smlouva žádala vyřazení/zrušení následujících plavidel:
3 velké pancéřové křižníky s děly ráže 305mm (Ikoma, Ibuki, Kurama) – v Japonsku nějaký čas vedeny mezi bitevními křižníky, čtvrtá jednotka, Tsukuba, byla ztracena v roce 1917 (výbuch muničních skladů)
4 pre-dreadnoughty (Hizen, Mikasa, Kashima, Katori) – ostatní pre-dreadnoughty (importované a kořistní ex-ruské jednotky) byly též vesměs vyřazeny či převedeny k pomocným úlohám
2 semi-dreadnoughty (Satsuma, Aki)
1 dreadnought s děly ráže 305mm (Settsu) – sesterská Kawachi se potopila v roce 1918 po výbuchu muničního skladu
6 superdreadnoughtů/bitevních křižníků s děly ráže 406mm (Tosa, Kaga, Amagi, Akagi, Atago, Takao) – vše rozestavěné jednotky, na vodu byly spuštěny pouze bitevní lodě Tosa a Kaga
8 plánovaných jednotek (třída Kii a lodě č. 13 až 16)
Ve výzbroji mohlo zůstat celkem 10 obrněnců:
4 bitevní křižníky s děly ráže 356mm (4 lodě třídy Kongo)
4 superdreadnoughty s děly ráže 356mm (2 lodě třídy Fuso a dvě lodě třídy Ise)
2 superdreadnoughty s děly ráže 406mm (2 lodě třídy Nagato)
Dvě z rozestavěných plavidel bylo možno přestavět na letadlové lodě a Japonci si pro tyto účely vybrali dvojici bitevních křižníků třídy Amagi – Amagi a Akagi. Bitevní loď Tosa byla potopena jako cvičný cíl (poznatky získané při ostřelování podstatně změnily náhled na ochranu japonských bitevních lodí a byly zakomponovány do budoucích projektů) a sesterská Kaga by patrně skončila stejným způsobem, nebýt již zmíněného ničivého zemětřesení v roce 1923. Trup Amagi byl na skluzu poškozen do takové míry, že jej nebylo možné (či spíše ekonomicky výhodné) opravit a jako náhrada byla vybrána právě Kaga.
Japonci v následujících letech a jednáních nejenže nedosáhli u bitevních lodí navýšení poměru na toužebných 70%, ale Londýnská námořní konference z roku 1930 přinesla naopak další redukci. Bitevní loď Hiei (obě kategorie nejtěžších plavidel v tu dobu již dávno splynuly) musela být částečně odzbrojena a přeměněna na cvičné plavidlo, byť v konečném důsledku to s ohledem na budoucí události bylo jen dočasné omezení. Na druhé londýnské setkání v roce 1936 přišli Japonci pro jistotu s návrhem na úplnou paritu tří hlavních mocností, což se setkalo s očekávanou odezvou a po vypršení dosavadních smluv měli ruce zcela volné. Nastal čas megalomanských bitevních lodí, které měly všem washingtonským i předwashingtonským konstrukcím vytřít zrak.
V případě letadlových lodí nebyla situace nijak dramatická a Japonci pouze rezignovali na stavbu druhé letadlové lodě, která by se zařadila po bok malého a v podstatě experimentálního nosiče Hōshō. Část zdrojů ji uvádí jako vylepšenou sesterskou jednotku, zatímco jiné ji vidí jako podstatně větší 15 000 tunové plavidlo. Naopak díky povoleným přestavbám získalo japonské námořnictvo dvojici velkých a hodnotných nosičů v podobě lodí Akagi a Kaga. V 20tých letech žádné další nosiče stavěny nebyly, pouze na přelomu 20tých a 30tých let se Japonci pokusili obejít podmínky washingtonské smlouvy a zahájili stavbu malého nosiče Ryūjō. Tento průnik legislativní skulinou nebyl ani uspokojivý a ani úspěšný, neboť se jednalo o nevyhovující konstrukci a případným dalším pokusům zabránila ujednání z Londýnské námořní konference. Na jejich základě ale mohlo Japonsko vybudovat dva další a podstatně bojeschopnější nosiče, kterými se staly jednotky Sōryū a Hiryū. Jedná se o poslední japonské letadlové lodě washingtonské éry, kam lze ještě zařadit stínový program výstavby bojových (hydroplánové nosiče) a civilních jednotek (velké linkové parníky), které mohly být v případě války rychle konvertovány na nosiče letounů.
Na poli křižníkové výstavby se situace výrazně lišila dle jednotlivých kategorií. V případě lehkých křižníků dobíhala stavba jednotek objednaných v rámci variant plánu 8-8, a to až do poloviny 20tých let. Konstrukčně se jich Washingtonská konference nedotknula, ale stavba/objednávka některých jednotek byla na základě zrevidovaných potřeb loďstva zrušena. Opravdu moderní lehké křižníky pak byly stavěny až v průběhu Druhé světové války. 20tá a 30tá léta tak byla spíše doménou těžkých křižníků, kteroužto kategorii si Japonci zamilovali a obrátili se k ní jako ke kompenzaci za přerušenou výstavbu bitevních lodí. Po ranných a spíše umírněných plavidlech tříd Furutaka a Aoba, jejichž kořeny sahají ještě před washingtonská jednání, se Japonci pustili do výstavby naplno a dali vzniknout čtveřici úctyhodných jednotek třídy Myōkō. Ty nesly 10 děl ráže 200mm, dosahovaly rychlosti přes 35 uzlů a zahájily tradici nenápadného ujíždění nad výtlakový limit. Další čtveřice, spadající do třídy Takao, sledovala obdobnou linii. Jestli ovšem Washingtonská konference japonské admirály nepotěšila, tak londýnská jednání představovala další kopanec do zubů. Dosavadních 12 těžkých křižníků naplnilo povolený výtlakový limit a výstavbě oblíbených hraček byl najednou konec. Jenže rozladěné a vynalézavé Japonce nebylo radno podceňovat. Když nebylo možno dosáhnout cíle legální cestou, přistoupilo se opět k oblíbeným kličkám. Čtyři křižníky třídy Mogami tak sice nesly 15 děl ráže 155mm, ale již od počátku bylo počítáno s budoucí (a později opravdu realizovanou) záměnou za 203mm kanóny. Obdobně měly být vybaveny i dva křižníky třídy Tone, ale jejich stavbu ovlivnily dvě zásadní události – konstrukční nedostatky, které vyplouvaly na povrch díky několika incidentům z poloviny 30tých let a nepřistoupení k závazkům sjednaným na Druhé londýnské námořní konferenci. To poskytlo prostor a čas pro změnu designu a obě jednotky vstupovaly do služby již jako plnohodnotné těžké křižníky. Paradoxně šlo o poslední dokončené jednotky této kategorie.
Velice zajímavá byla také vývojová linie japonských torpédových plavidel. Až do poloviny 20tých let se tamější torpédoborce nijak neodlišovaly od světového standardu a kromě postupného vylepšování se na nich nedá pozorovat žádný zásadní zlom. Ten přišel až se třídou Fubuki, která způsobila v tehdejším designu torpédoborců menší revoluci. Plavidla to byla velká (standardní výtlak 1 750 tun), mohutně vyzbrojená (6 děl ráže 127mm, 3 trojhlavňové torpédomety ráže 610mm), dosahovala značné rychlosti (38 uzlů) a přinášela i některé progresivní prvky, jako byly uzavřené věže pro 127mm děla. I přes doposud neodhalené (či prostě přehlížené) vrozené konstrukční vady se jednalo o v té době nejlepší plavidla své kategorie na světě, která vzbudila patřičný ohlas a obavy. Ale opět, stejně jako v případě křižníků, vyťala Londýnská námořní konference Japoncům řádný políček, rozdupala jim jejich plánované superbábovičky a podvázala možnosti jejich výstavby.
Ale ani zde nehodlali japonští admirálové a konstruktéři jen tak rezignovat a opustit ideu individuálně nadřazených jednotek. Výsledkem byla kontroverzní třída Hatsuharu, která při více jak o 300 tun menším výtlaku disponovala prakticky stejnou výzbrojí a vybavením jako torpédoborce tříd Fubuki a Akatsuki (subvarianta třídy Fubuki). Nadstandardní výbava přinášela i nadstandardní nedostatky v pevnosti trupu a stabilitě plavidla, což plně vyplavalo na povrch díky incidentům z let 1934 a 1935, přičemž dosavadní praktiky byly konečně shledány jako neudržitelné. Následovala horečná mánie přestaveb spojená s posilováním konstrukce, přidáváním balastu a redukcí nástaveb a výzbroje, jež se prohnala napříč celým císařským námořnictvem a postihla značnou část japonských novostaveb z 20tých a 30tých let. To se týkalo mimo jiné i torpédovek třídy Tomozuru (někdy též značeny jako třída Chidori), dalšího zářného příkladu japonské steroidové mánie. Plavidla třídy Tomuzuru představovala další pokus o průnik skrze mezeru ve výkladu ustanovení smluvních ujednání, a stejně jako v případě letadlové lodě Ryūjō byl výsledek hubený. Limity z Londýnské konference sice svazovaly ruce v případě klasických torpédoborců, ale na plavidla pod 600 tun výtlaku se nevztahovala žádná omezení a Japonsko tak mohlo teoreticky postavit značné množství torpédovek. Ale není torpédovka jako torpédovka, respektive ta v japonském podání. Konstruktéři totiž dokázali na plavidlo se standardním výtlakem necelých 540 tun vměstnat výzbroj hodnou menšího torpédoborce. Že něco není tak úplně v pořádku se ukázalo záhy, když se v březnu 1934 při nočním cvičení převrátila torpédovka Tomozuru. Samotné plavidlo se sice podařilo zachránit, jiné to ovšem bylo s muži jeho posádky a ideou přezbrojené torpédovky. Následovala nutná přestavba a následující třída Otori byla již od počátku projektována s těmito úpravami.
Výstavba ponorek byla asi ze všech důležitějších kategorií ovlivněna nejméně. Redukce výstavby po podepsání washingtonských ujednání zastavila stavbu některých objednaných jednotek, ale vývojová linie pokračovala bez přerušení dále.
Francie
Francie sice stála v roce 1918 v rámci pomyslného stupně vítězů na jednom z nejpřednějších míst, ale vyhlídky v námořní oblasti s tímto příliš nekorespondovaly. První světová válka zásadně ovlivnila plánovanou výstavbu a pokud již před rokem 1914 Francouzi ve světovém kontextu kvantitativně a především kvalitativně poněkud zaostávali, tak pauza několika válečných let, spojených s alokací většiny dostupných zdrojů pro potřeby pozemní fronty, to rozhodně nijak nevylepšila. Ostatně i návrat k válkou přerušené linii byl díky celkové vyčerpanosti země přinejmenším obtížný. Francouzi sice nezaháleli, záhy oprášili své plány a revidovali konstrukce svých válečných plavidel dle získaných poznatků z reálného konfliktu, ale mezi přáním a realitou je často propastný rozdíl, což byl i zdejší případ.
Na jednáních ve Washingtonu tak bylo francouzské námořnictvo odkázáno do role druhořadé síly, byť sebevědomí Francouzi po nějaký čas požadovali v síle bitevní flotily dokonce paritu s trojicí hlavních mocností. Degradaci na stejnou úroveň s Itálií nepřijímali obzvláště radostně a vstřícně, kteréžto příkoří sveřepě vraceli při každé příležitosti, potápěli jeden návrh za druhým a i díky tomuto odporu nepostihly tehdejší odzbrojovací dohody více oblastí. O tom že Francouzi neměli chuť a ani sílu rozjíždět nějaké nové zbrojní závody a jednalo se tak spíše o malicherné soupeření svědčí i osud rozestavěných bitevních lodí třídy Normandie (v době konference již v podstatě odepsány) a absence tlaku na náhradu bitevní lodi France ztracené v roce 1922.
Články washingtonské smlouvy ponechávaly Francii všechna momentálně provozovaná těžká plavidla (díky jejich kvalitě a omezenému počtu) a povolovaly řadu výjimek. První byla možnost důkladnější modernizace stávajících jednotek, druhou pak výstavba nových plavidel v letech 1927, 1929 a 1931, s níž se pojilo právo rozložit přidělenou tonáž (po 35 000 tunách pro každý uvedený rok) dle vlastního uvážení. V případě potřeby tedy mohlo být postaveno větší množství menších plavidel. Tento směr pak měl silné zastoupení v řadě francouzských (a zrcadlově i italských) meziválečných projektů.
Celkově si mohla Francie ponechat tyto jednotky:
3 semi-dreadnoughty (třída Danton - Condorcet, Diderot, Voltaire) – zbylé tři lodě buď došly újmy za První světové války (Danton) nebo dosloužily krátce po ní (Mirabeau, Vernigaud)
4 dreadnoughty s děly ráže 305mm (třída Courbet - Courbet, France, Jean Bart a Paris) – France se potopila již na konci srpna 1922 při najetí na skalisko
3 superdreadnoughty s děly ráže 340mm (třída Bretagne - Bretagne, Provence, Lorraine)
Co se týká následujícího vývoje, tak zatímco zájmy Velké Británie, Spojených států a Japonska byly do značné míry globální a vymezené vůči sobě navzájem, Francie své námořnictvo nadále budovala v kontextu evropských poměrů, se speciálním zaměřením na svého středomořského rivala, Itálii. Po opětovném vzestupu Německa bylo od počátku 30tých let nutno zohlednit i tohoto soupeře. Námořní výstavba je tedy úzce provázána s obdobnými aktivitami v těchto dvou zemích (a naopak).
Brzká ztráta dreadnoughtu France ponechala místnímu námořnictvu v kategorii bitevních lodí 6 jednotek s jakous takous bojovou hodnotou. Ty byly průběžnými, ale nijak zvláště důkladnými modernizacemi (postupný přechod na vytápění mazutem, zvýšení elevace děl, zlepšení systému řízení palby a dalších parametrů) udržovány ve službě po celá 20tá a 30tá léta a zúčastnily se ještě Druhé světové války. Počátek vývoje nových jednotek se sice datuje do poloviny 20tých let, ale možnost výstavby v letech 1927 a 1929 Francie nevyužila. Ve smlouvě uzavřené na Londýnské námořní konferenci jí ale bylo toto právo ponecháno. Kýl první moderní jednotky, rychlé bitevní lodi Dunkerque, byl položen na konci roku 1932 a jednalo se o menší plavidlo o výtlaku 26 500 tun a s děly ráže 330mm. Dunkerque, zařazovaný někdy též anachronicky mezi bitevní křižníky (spolu se svou sesterskou a lépe pancéřovanou jednotkou Strasbourg), je vyvrcholením vývojové cesty, která započala u lehkého „zabijáka washingtonských křižníků“, tj. jednotky o výtlaku 17 500 tun, ve Francii značené jako croiseur de combat (výzbroj 8x305 ve čtyřdělových věžích, rychlost dosahující až 35 uzlů, slabé pancéřování, výtlak umožňující postavit dvě jednotky v rámci 35 000 tunového limitu standardní „washingtonské“ bitevní lodě), dočasně zavrhla větší projekty nad 30 000 tun (částečně kvůli finanční náročnosti a stavebním kapacitám, částečně kvůli ostatním signatářům z Washingtonu – neboli nehnat hned první konstrukci do krajních mezí a nezačít nové závody), aby se na přelomu 20tých a 30tých let soustředila na plavidlo o výtlaku cca 23 300 tun a s děly ráže 305mm. Jednalo se vlastně o spojení následujících hledisek – finančních omezení, možnosti postavit v rámci povolených 70 000 tun tři plavidla, jednání s italskou stranou (neúspěšných) a zohlednění tehdejšího návrhu Velké Británie, která se snažila prosadit nové parametry pro bitevní lodě (25 000 tun, děla ráže 305mm). Na základě dalších požadavků a vzniku nových zahraničních konstrukcí (německé „kapesní bitevní lodě“ třídy Deutschland) byly parametry ještě o něco navýšeny (děla ráže 330mm, silnější pancéřování) a tak vznikla zmíněná třída Dunkerque.
Francouzské jednotky poněkud rozvířily stojaté vody meziválečné výstavby. Německá dvojice plavidel třídy Scharnhorst by Francouze ještě nechala relativně klidnými, ale v Itálii se spolu s programem radikální modernizace starších jednotek rozběhla i výstavba nových bitevních lodí třídy Vittorio Veneto. Francouzi tedy kontrovali vlastní konstrukcí na horní hranici povolených parametrů, tj. 35 000 tunovými bitevními loděmi třídy Richelieu s děly ráže 380mm. Jako podklad byla vzata předchozí třída Dunkerque a výsledná plavidla se dají rozhodně zařadit k tomu vyvedenějšímu, co z restrikcí námořních úmluv vzešlo. Vzhledem k obsazení metropolitní Francie v roce 1940 to byly také poslední bitevní lodě, které vůbec tento stát postavil.
Nosiče letounů ovlivněné odzbrojovacími úmluvami zastupují v meziválečné éře dvě plavidla – Béarn, jako klasická letadlová loď získaná povolenou přestavbou poslední jednotky nedostavěné třídy Normandie, a Commandant Teste, velký hydroplánový nosič dokončený na přelomu 20tých a 30tých let. Tato jednotka, vyprojektovaná na dosáhnutí hraničního výtlaku 10 000 tun, byla zvolena jako levnější alternativa oproti pořízení druhé letadlové lodě. Dalším přínosem takovéhoto plavidla bylo i to, že nebylo nutno čerpat z omezeného povoleného výtlakového limitu pro letadlové lodě. Pro jeho naplnění se předpokládala buď výstavba jednoho většího, dvou středních či tří malých nosičů. Projektová řada (PA1 až PA16), zahrnující lodě rozličných velikostí a přístupů (včetně hybridních nosičů s děly ráže 203mm), začala již v druhé polovině 20tých let, ale k reálnému výsledku se Francouzi dopracovali až o téměř 10 let později, v předvečer Druhé světové války. To již ale bylo poněkud pozdě.
Sestava francouzských křižníků se na počátku 20tých let rozhodně nedala označit jako uspokojivá. Opírala se o letité pancéřové křižníky (vyřazeny na přelomu 20tých a 30tých let, chráněné křižníky byly masově vyřazeny hned po skončení války) a 5 o poznání modernějších kořistních plavidel německé a rakousko-uherské provenience (vyřazeny v první polovině 30tých let). V roce 1926 ale byla dokončena trojice lehkých křižníků třídy Duguay Trouin a na konci roku 1927 první z dvojice těžkých křižníků třídy Duquesne, založených na předchozí konstrukci. Žádný zvláštní zázrak to nebyl, neboť v polovině 30tých let byla dokonce zvažována jejich přestavba na lehké letadlové lodě. Každopádně móda „washingtonských“ křižníků se tedy nevyhnula ani Francii. Ta se zpočátku vydala všeobecně vyznávanou cestou šizení pancéřování, ačkoli u následující třídy Suffren, dokončované v letech 1930 až 1932, byl jeho podíl o poznání vyšší a v rámci třídy byl ještě dále navyšován (byť se stále nejednalo o nijak přehnané hodnoty). Konkurenční Italové sice z počátku vyznávali podobný přístup, tj. rychlost na úkor ochrany, ale to se radikálně změnilo s třídou Zara. O něco více nebezpečné se Středozemní moře stalo i s příchodem prvních lehkých křižníků řady Condottieri. Vznikl tak osamocený a částečně experimentální těžký křižník Algérie, označovaný často za nejlepší těžký křižník stavěný dle původního 10 000 tunového limitu, ve kterém francouzští konstruktéři vrchovatě využili veškeré své dosavadní zkušenosti a um. Tato loď, dokončená v roce 1934, ale zároveň představuje poslední francouzské plavidlo této kategorie (pokud nepočítáme následné nerealizované projekty C5A3 a C5SA1 založené na tomto úspěšném křižníku, ale s jiným rozložením výzbroje, a dále jejich zvětšenou variantu určenou v roce 1940 k výstavbě 3-6 jednotek, označovanou povětšinou jako třída Saint Louis).
K ostatním kategoriím toho již není moc co říci. Například konstrukční linie francouzských torpédoborců je velice zajímavou kapitolou dějin válečných plavidel, ale odzbrojovací dohody do ní neměly šanci zasáhnout a nachází se tedy mimo naši oblast zájmu. Jedinou další postiženou skupinou jsou ponorky, ale pouze v okrajové míře. Již ve všeobecné části byla zmíněna francouzská křižníková ponorka Surcouf, která se musela po stránce výzbroje poněkud uskrovnit (203mm děla místo původně plánované ráže 240mm). Později bylo v rámci dopřesnění limitů na Londýnské námořní konferenci výstavbě podobných mamutích podmořských plavidel zabráněno.
Itálie
Meziválečný vývoj italského námořnictva se točil kolem dvou úhelných kamenů – svého francouzského protějšku a částečně i britské středomořské flotily. Na Washingtonské námořní konferenci byl Itálii přisouzen paritní stav s Francií, který místní nejspíše, na rozdíl od uražené pýchy země galského kohouta, nijak zvláště nepobuřoval. Nastal čas vzájemného vymezování se a zrcadlového soupeření těchto dvou mocností, do kterého Itálie vstupovala s povolenou bitevní flotilou v následujícím složení:
4 pre-dreadnoughty (třída Regina Elena – Regina Elena, Vittorio Emanuele, Roma, Napoli)
5 dreadnoughtů s děly ráže 305mm (osamocený Dante Alighieri, třída Conte di Cavour – Conte di Cavour, Giulio Cesare, třída Andrea Doria – Andrea Doria, Caio Duilio) – v seznamu byl uveden i dreadnought Leonardo da Vinci ztracený v roce 1916, ale i přes úspěšné vyzdvižení bylo nakonec v roce 1923 rozhodnuto o jeho sešrotování
Stejně jako Francie rezignovala na výstavbu bitevních lodí třídy Normandie, tak i Itálie nepřistoupila k dokončení žádné z rozestavěných jednotek třídy Francesco Caracciolo. Jednotky třídy Regina Elena s mizivou bojovou hodnotou byly vyřazeny v 20tých letech a tak jádro floty tvořila po dlouhá léta čtveřice lodí tříd Conte di Cavour a Andrea Doria, plus nejstarší dreadnought Dante Alighieri, odepsaný díky opotřebení na počátku 30tých let. Až do 30tých let neprošly bitevní jednotky žádnou výraznější modernizací (ke které nebyli Italové díky obdobnému přístupu Francie nijak nuceni) a ve světovém kontextu tak zaostávaly stále více. Vývoj patřičné náhrady se zpočátku nesl v identickém duchu jako v sousední Francii, s kterou sdílel i totožné smluvní podmínky a výjimky. Možnost výstavby v letech 1927 a 1929 nebyla využita (ale jak víme, toto právo zůstalo v londýnských smlouvách zachováno) a laborovalo se taktéž s konstrukcemi o menším výtlaku, z nichž některé nebyly příliš daleko od realizace. Leč zatímco Francie na počátku 30tých let konečně přistoupila k realizaci novostaveb, Itálie nejdříve sáhla po radikální modernizaci starších jednotek. V letech 1933 až 1937 tak byly rekonstruovány dvě jednotky třídy Conte di Cavour a v letech 1937 až 1940 zbylá dvojice třídy Caio Duilio. V té době ale již finišoval vývoj zcela nové a nadřazené konstrukce, bitevních lodí třídy Vittorio Veneto. Ačkoli byly kýly prvních dvou jednotek položeny v roce 1934, tedy ještě v době platnosti smluvních ujednání, jejich výtlak povolených 35 000 tun značně překračoval. Narozdíl od francouzské třídy Richelieu se tedy rozhodně nejedná o „washingtonské“ bitevní lodě, i když se tak měly ještě po nějaký čas nevinně tvářit.
Na poli letadlových lodí není moc co říci. Itálie byla jedinou zemí, která nevyužila možnosti přestavět některou z nedostavěných těžkých jednotek (konverze Francesco Caracciolo byla ale nějaký čas zvažována) a ani v námi sledovaném období nepostavila žádnou novou letadlovou loď. K tomuto kroku se odhodlala až v době Druhé světové války, ale stejně jako v případě Francie, i zde v hodině dvanácté.
Poslední reálně afektovanou skupinou je kategorie křižníků. Na konci 20tých let byly dokončeny první místní těžké křižníky v podobě dvojice lodí třídy Trento a již tato prvotní konstrukce tajně přesáhla povolený 10 000 tunový limit o více jak 300 tun a předznamenala tak následnou standardní a oblíbenou italskou praxi. Samotné křižníky byly typickými představiteli první generace – rychlé, ale velice slabě pancéřované. Zásadní obrat nastal u čtyřčlenné třídy Zara, dokončované v letech 1931 až 1932, která obdržela velice slušnou pancéřovou ochranu. I přes různé redukční kůry v designu se ale Italům podařilo tohoto výsledku docílit pouze díky značnému překročení limitu (v průměru 1 500 tun). Tato skutečnost samozřejmě zůstala utajena a jednotky třídy Zara se navenek tvářily jako standardní 10 000 tunové „washingtonské“ křižníky. Poslední těžký křižník, osamocený Bolzano z roku 1933, vycházel z třídy Trento a navracel se k ideji rychlého, ale slabě pancéřovaného plavidla. Výtlakový limit překročil „pouze“ o necelých 900 tun.
Německo
Zatímco ostatní mocnosti oklešťovaly svá námořnictva na základě smluv z Washingtonu a Londýna, Německo mělo svá vlastní a podstatně přísnější omezení. Na základě Versailleské mírové smlouvy bylo jeho válečné námořnictvo redukováno na úroveň, která by stěží umožňovala vyrovnaný boj i s řadou tradičně slabších loďstev. Šestice „bitevních lodí“ v podobě totálně zastaralých predreadnoughtů obklopená maličkou smečkou postarších křižníků a torpédoborců, v drtivé většině posbíraných z toho mála, co se vítěznému nepříteli nehodilo, rozhodně hrůzu nenaháněla. Ba co hůře, stanovené maximální početní stavy (v aktivní službě se mohlo nacházet pouze 6 bitevních lodí, 6 křižníků, 12 torpédoborců a 12 malých torpédových plavidel, plus si mohli Němci několik jednotek z každé kategorie podržet navíc jako rezervní) a podmínky pro budoucí nahrazení zastaralých jednotek budily ještě méně nadějí na alespoň částečný vzestup k původním výšinám. První restrikcí byla životnost stávajících plavidel, která umožňovala jejich nahrazení novostavbami až po uplynutí určité doby od jejich dokončení. To by ještě zbrusu novou Reichsmarine nemuselo tolik trápit, neboť většina inventáře měla tuto podmínku již brzy naplnit. Horší to ale bylo s povolenými parametry. Bitevní lodě nesměly překročit 10 000 tun výtlaku, křižníky pak 6 000 tun, torpédoborce 800 tun a menší torpédové čluny 200 tun. V rámci těchto limitů se standardní plavidlo světové úrovně prostě postavit nedalo, což se týkalo hlavně bitevních lodí a torpédoborců. Aby toho nebylo málo, zcela zakázáno bylo vlastnictví ponorek a jejich výstavba.
Za těchto podmínek se Reichsmarine vydala schizofrenní cestou dodržování na ni uvalených restrikcí se souběžným skrytým vývojem zabezpečeným černými fondy a tyto restrikce obcházejícím. Období 20tých a počátku 30tých let se stalo érou krycích firem působících v zahraničí (což byl například případ ponorkového vývoje), projektování více i méně povolených konstrukcí, lavírování nad zásadní otázkou, jak v rámci omezeného manévrovacího prostoru vyprodukovat co nejvíce použitelná plavidla a v neposlední řadě vkládání nadějí do uvolnění drakonických omezení. Admiralita v čele s admirálem Zenkerem doufala, že se podaří postupně usmlouvat lepší podmínky a nově budované jednotky přeci jen rozměrově i výkonově poskočí. Tyto předpoklady se ale nenaplnily.
Naopak již při konstrukci svého prvního velkého poválečného plavidla, lehkého křižníku Emden, narazili Němci na problémy. Emden vycházel z posledních prvoválečných plavidel této kategorie, ale nové postupy a technologické novinky si do jeho konstrukce přeci jen cestu našly. Leč ne všechny, neboť spojenecká komise zakázala vývoj dvojdělových věží pro nové 150mm kanóny. Emden byl tedy nakonec vyzbrojen starším typem děl téže ráže v jednohlavňových postaveních, což jeho bojovou hodnotu rozhodně nepozvedlo. Následující třídy křižníků se sice takovéto nucené degradaci vyhnuly, ale stále bylo třeba dbát na dodržení výtlakového limitu. Aby došlo ke kýženému snížení hmotnosti, byla již u Emdenu použita řada úsporných konstrukčních technik, jako bylo například masivní použití svařování.
původní plánovaná podoba Emdenu
Největší výzvou bylo ale bezesporu zkonstruování vhodné náhrady za letité bitevní lodě. Výtlak 10 000 tun umožňoval prakticky pouze dva rozumné přístupy – buďto postavit těžce vyzbrojené a slušně pancéřované plavidlo spadající do kategorie pobřežních bitevních lodí, nebo rychlé plavidlo křižníkového typu s tomu odpovídající slabší výzbrojí a pancéřováním. V průběhu 20tých let se tedy laborovalo s různými schématy výzbroje, pancéřování a rychlosti, přičemž zde uvádím část těchto rozmanitých projektů:
I/10 – výzbroj 8x205 (4x2 ?), rychlost 32 uzlů
II/10 – výzbroj 4x380 (2x2 ?), rychlost 22 uzlů
I/28 – výzbroj 6x280 (2x3), 4x150 (2x2), 6x88 (3x2), rychlost ?? uzlů
II/28 – výzbroj 6x280 (3x2), 4x150 (2x2), 6x88 (3x2), rychlost ?? uzlů
II/30 – výzbroj 6x305, rychlost ?? uzlů
IV/30 – výzbroj 6x305 (3x2), 4x150 (2x2), 3x105 (3x1), rychlost ?? uzlů
V/30 – výzbroj 6x305 (2x3), 6x150 (3x2), 3x88 (3x1), rychlost ?? uzlů
VI/30 – výzbroj 4x305, 4x150, 6x88, rychlost ?? uzlů
VII/30 – výzbroj 4x305 (2x2), 4x150 (2x2), 4x88 (2x2), rychlost ?? uzlů
VIII/30 – výzbroj 4x?? (2x2), rychlost ?? uzlů
I/35 – výzbroj 3x?? (1x3), rychlost ?? uzlů
??? – výzbroj 9x240 (3x3), rychlost ?? uzlů
část německých projektů z 20tých let – I/28 (1), II/28 (2), IV/30 (3), V/30 (4), VII/30 (5) a blíže nespecifikovaný projekt (6)
Nakonec se prosadila koncepce korzárského plavidla křižníkového typu se silnou výzbrojí, slušnou rychlostí a slabším pancířem a vznikla tak slavná Panzerschiff, známá též pod populárním označením „kapesní bitevní loď“. Ačkoli jsou tato plavidla často glorifikována jako významný milník v dějinách námořní techniky, je záhodno nepodlehnout mámení kapesních bitevníků a držet se rozumné míry. Nikdo nemůže německým konstrukčním kancelářím upřít vynalézavost, s jakou vyprodukovaly v rámci omezených možností silné a bojově použitelné plavidlo, leč stále šlo o z nouze ctnost. I samotné označení Pocket battleship/kapesní bitevní loď není prvoplánově chválou, ale skrytým výsměchem. I tak ale koncepce Panzerschiffe ve své době vzbudila patřičnou odezvu a mezinárodní pozornost. Francouzi například zareagovali pomocí výstavby rychlých bitevních lodí třídy Dunkerque a své plány rozvinuli i Američané. Ti měli v případě, že by německé lodě strhly lavinu , vyhlásily nový námořní „módní trend“ a začaly se rojit po světových oceánech, v zásobě projekt přezbrojení svých těžkých křižníků. Místo standardních trojdělových věží s kanóny ráže 203mm měly obdržet dvojdělové věže s 254mm kanóny. Žádné další Panzerschiffe se ale nekonaly, takže tento projekt a jemu podobné reakce mohly spočinout v hloubi zaprášených národních archivů.
Přibližně ve stejné době, v jaké vznikaly výše zmíněné obrněnce, si německá admiralita hýčkala ještě jeden ambicióznější projekt. Toto ideové dítko admirála Zenkera bylo vyvíjeno na základě již zmíněného a nenaplněného předpokladu, že se časem podaří vyjednat volnější limity. 20tá léta jsou v celosvětovém měřítku původcem myšlenky „zabijáka křižníků“, tj. jednotky o výtlaku cca 17 500 tun, rychlé a slabě pancéřované bitevní lodi (v podstatě bitevního křižníku) vhodné pro likvidaci washingtonských křižníků a obecně slabších jednotek. V rámci výtlaku 35 000 tun stanoveného washingtonskou smlouvou by tak mohla být za jednu standardní bitevní loď postavena dvě takováto plavidla. Odpovídající projekty vznikly například ve Francii (croiseur de combat) či Itálii (kde měla dvě plavidla velice blízko k realizaci) a německá větev z konce 20tých let se držela obdobné linie. Výzbroj mělo tvořit – 8x305 (4x2), 8 či 9x150 (8x1 či 3x3, dle zdroje) a 4x88. Rychlost se měla pohybovat kolem 34 uzlů, pancíř patrně na úrovni Panzerschiffe, s kterými sdílel i velký dosah. K realizaci ale, jak víme, nedošlo.
německý projekt „zabijáka křižníků“ z konce 20tých let
Na plnohodnotná plavidla si muselo německé námořnictvo počkat až do poloviny 30tých let, kdy byla na základě Anglo-německé námořní dohody zrušena veškerá dosavadní omezení, přičemž jediným kritériem bylo nepřesáhnout hodnotu 35% britské tonáže (v případě opětovně zlegalizovaných ponorek dokonce 45%). Jednalo se o zásadní úspěch a velký ústupek, byť řada konstrukcí byla tajně připravena k realizaci (či se dokonce nacházela ve stavbě) již před podepsáním dohody (příkladem mohou být bitevní lodě třídy Scharnhorst či první ponorky stavěné v domácích loděnicích). Německé vojenské a politické špičky se brzy začaly opájet ambiciózními programy výstavby (viz. megalomanské plány X, Y a Z), ale do vypuknutí války se podařilo realizovat jen zlomek, z nějž se na jejím konci stalo pouhé torzo.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 26/11/2012, 20:42
Ostatní státy
Námořní odzbrojovací a limitační dohody meziválečného období jsou zpravidla brány jako záležitost týkající se pouze zainteresované pětky světových mocností, tj. Velké Británie, Spojených států, Japonska, Francie a Itálie. Leč tato jednání a z nich vzniknuvší omezení měla podstatně širší záběr a přímo či nepřímo ovlivnila značnou část světových námořnictev.
Prvním důvodem byl zákaz odprodeje stávajících lodí do zahraničí (ve stavu umožňujícím pokračování v roli válečného plavidla), který překazil řadu jednání a nabídek k odprodeji přebytečných jednotek (včetně zástupců nejtěžších kategorií). Pouze z tohoto důvodu se námořnictva menších států nehemžila řadou plavidel z druhé ruky. Ostatně stačí porovnat situaci se stavem po Druhé světové válce.
Druhým důvodem byly víceméně exkluzivní výrobní kapacity. Signatáři odzbrojovacích dohod představovali zároveň přední světové výrobce válečných lodí, ke kterým se sbíhaly objednávky z celého světa. Demilitarizované Německo bylo z trhu dočasně odstaveno, vlastní výrobní kapacity malých států byly většinou zanedbatelné a tak příliš možností k získání nových jednotek nezbývalo. A protože omezení platila i pro plavidla stavěná pro zahraniční zákazníky, přenášely se limity jednotlivých lodních kategorií nepřímo i na ostatní státy.
S předchozím bodem byl spojen ještě jeden zádrhel, tentokráte finančního rázu. Trend šetření a redukcí značně omezil vůli některých států subvencovat zahraniční zakázky, což pro méně majetné zákazníky znamenalo vracet se s prázdnou. V tomto vedla především Velká Británie, pozdější oficiální patron a leader odzbrojovacího trendu. Ta razila názor, že pokud má přesvědčit ostatní státy, musí nejdříve začít u sebe a mít čistý štít (i z tohoto důvodu například nedocházelo k obcházení dohod jako u jiných mocností).
Svou roli sehrály i bilaterální dohody jednotlivých států. Ty byly buď jakýmsi volnějším připojením k dohodě pětice hlavních mocností (ale s národními specifiky a z toho plynoucími výjimkami), nebo řešily konkrétní mocenskou rovnováhu mezi regionálními rivaly. V následujících řádcích, věnovaných několika konkrétním státům, se s řadou těchto dohod ještě setkáme.
Sovětský svaz
Poněvadž revoluční chaos a jeho důsledky námořním silám ruského medvěda příliš nepřály, zdá se být Sovětský svaz mimo jakoukoli meziválečnou regulaci a centrum dění. To však není tak úplně pravda. Po překonání velice tvrdých 20tých let, založených na paběrkování na zbytcích carské floty, začalo zanedbané místní námořnictvo konečně vykazovat jistou vzestupnou tendenci. V 30tých letech tak dochází nejen k prvním doktrinálním a konstrukčním reakcím na světový vývoj, ale i k opětovnému zapojení do mezinárodních struktur (byť svou vlastní a pro ostatní státy ne zcela bezpečnou cestou). Zásadní zlom nastává cca kolem roku 1936, kdy se rozvoj námořních sil dostává opět do kurzu a zorného pole Stalinova bedlivého oka. Započalo období masivního honu na zahraniční technologie (v hledáčku dychtivých nákupčích byly především následující státy – Itálie, Spojené státy a Německo) a megalomanských plánů na vybudování oceánských sil rovných i těm nejsilnějším námořním mocnostem. Německá invaze sice později učinila těmto projektům (vesměs nereálným) rázný konec (pokud nepočítáme krátké vzepětí Stalinovy námořní megalomanie krátce po skončení světového konfliktu), ale ještě v druhé polovině 30tých let se rostoucí sovětská moc stala středem pozornosti jiného rázu.
Turbulentní polovina 30tých let přinesla nejen kontroverzní Anglo-německou námořní dohodu z roku 1935, ale i nepříliš uspokojivou Druhou londýnskou námořní konferenci (1936), kdy se veškerá dosavadní omezení začala pomalu rozpadat. Ze současného pohledu bereme tento proces jako nezadržitelný, ale Velká Británie tehdy takto pesimistický názor nesdílela a zastávala názor, že je stále možné shluk států smluvně svázat a takříkajíc přivést zbloudilé ovce zpět do stáda. Kromě hlavních hráčů se snažila lapit do sítí i menší státy a pomocí bilaterálních dohod je připoutat k ujednáním z Druhé londýnské námořní konference a rozšířit tak její působnost a váhu (která mohla být teoreticky zpětně využita na přesvědčení větších odpadlíků). Jedním z těchto států byl i Sovětský svaz.
V rámci Anglo-sovětské námořní dohody z roku 1937 se Rusové připojili k ujednáním Druhé londýnské námořní konference, ale s některými specifickými dodatky. Speciální výjimku obdržely námořní síly na Dálném východě, u nichž neplatila informační povinnost vůči Londýnu (tj. o parametrech lodí, plánech výstavby, počtu atd.) a to do té doby, než se případně podaří sjednat dohodu mezi Sovětským svazem a nyní již nikým neomezovaným Japonskem. V případě, že by Japonsko budovalo plavidla mimo limity dané londýnskou konferencí, si Sovětský svaz vyhrazoval právo postupovat stejným způsobem (Londýn měl být upozorněn, ale časové stanovení bylo velmi vágní). Vzhledem k tomu, že tyto podmínky byly prakticky naplněny, měla sovětská dálněvýchodní flotila vysokou míru volnosti. Ostatně sovětské vedení mělo s východem velké plány a tamější flotila měla v rámci monstrózních předválečných plánů dosáhnout síly japonského císařského námořnictva.
Další nestandard se týkal výstavby křižníků, v kteréžto oblasti Rusové adoptovali unikátní ráži 180mm. Ta se pojila se záměrem zkonstruovat plavidlo, které by deklasovalo zahraniční lehké křižníky svázané nově 8 000 tunovým výtlakem a zároveň nevyžadovalo nákladnou podobu klasického těžkého křižníku. Z těchto požadavků vykrystalizoval křižník o výtlaku necelých 8 000 tun, ale s děly ráže 180mm, aneb třída Kirov (vycházející konstrukčně z italských lehkých křižníků). V rámci anglo-sovětské dohody byl jejich počet omezen na 7 kusů, neboť Britové se obávali, že by jakékoli větší množství vyprovokovalo odpovídající reakci Německa v podobě navýšení počtu vlastních těžkých křižníků nad 5 jednotek povolených v rámci Anglo-německé námořní dohody z roku 1935. Už tak Němci na základě anglo-sovětských jednání potvrdili svůj úmysl postavit zbývající dva těžké křižníky z vyčleněného limitu (spolu s dalším dodatkem k ujednáním z roku 1935, což bylo součástí nových anglo-německých jednání v roce 1937 – nově nemuseli Brity informovat o stavbě menších plavidel, přičemž ústupek mohl být učiněn jen v případě, že by se k témuž zavázali i Rusové) a Britové tedy nestáli o další eskalaci. Další ruské křižníky měly být tedy vyzbrojeny již jen 152mm děly (třída Čapajev), ale neobešlo se to bez zdlouhavého vyjednávání a řady ústupků ze strany Velké Británie (včetně poskytnutí plánů pro britská 152mm děla).
V roce 1938 došlo k novým rozhovorům a několika úpravám v dosavadní smlouvě. Limit výtlaku bitevních lodí byl navýšen na 45 000 tun a podepsán byl i kontroverzní zákaz výstavby křižníků a to až do roku 1943. Druhá světová válka pak zabránila dalším podobným krokům a patrně milosrdně skryla budoucí bezzubost těchto ujednání, které by byly s velkou pravděpodobností převálcovány sovětskými ambicemi a laxním přístupem.
Pobaltské státy
Baltu věnovala britská diplomacie velkou pozornost a kromě dvou hlavních hráčů, tj. Německa a Sovětského svazu, se snažila do sítě limitačních dohod zahrnout i většinu menších pobaltských států. Jednání vyvrcholila v roce 1938, kdy byla podepsána následující dvojice smluv - Anglo-polská námořní dohoda a taktéž Skandinávská námořní dohoda (signatáři – Velká Británie, Švédsko, Dánsko, Norsko a Finsko). Zatímco Poláci se víceméně drželi podmínek londýnské konference a to bez větších připomínek a úprav, u skandinávských států bylo třeba vyřešit kategorii pobřežních obrněnců. Ty již tradičně představovaly jádro tamějších námořních sil, ale podmínky z londýnské konference stavbu přesně takovýchto lodí neumožňovaly. Po řadě jednání bylo každému ze čtveřice států povoleno postavit určité množství jednotek o maximálním výtlaku 8 000 tun a děly velké ráže. Při stanoveném limitu 24 000 tun tak mohl každý stát postavit přinejmenším 3 takováto plavidla. V případě zhoršení bezpečnostní situace zde existovala možnost navýšit výtlak až na 10 000 tun. Kromě toho platily standardní podmínky a limity maximálního výtlaku dané kategorie – 45 000 tun pro bitevní lodě, 23 000 tun pro letadlové, 8 000 tun pro menší plavidla a 2 000 tun pro ponorky.
Středomořské státy
Ani oblast Středozemního moře se neobešla bez svého dílu námořních dohod. Zde je řeč především o Řecku a Turecku, kteréžto státy se dokázaly v meziválečném období nejen bedlivě sledovat, ale kupodivu i vzájemně spolupracovat (především na základě italské hrozby). Řecko koketovalo již s ujednáními washingtonské konference, když bylo v roce 1924 ochotno přistoupit na 35 000 tunový limit pro bitevní lodě, ale pod dvěma podmínkami. Zaprvé se mělo Turecko řídit stejným omezením a dále si Řekové rezervovali právo na pořízení jednoho křižníku, a to v případě že nebude dokončena bitevní loď Salamis. Po celá 20tá léta byla řecko-turecká silová bilance jednoznačná a řecké námořní síly udržovaly jasnou kvalitativní i kvantitativní převahu nad rozvráceným a nedostatečně financovaným tureckým ekvivalentem. Leč druhá polovina 20tých let začala tento stav pomalu ale jistě měnit. V momentě, kdy začali Turci posilovat své pozice nákupem lehčích jednotek v zahraničí a do služby se měl vrátit i obávaný bitevní křižník Yavuz, začala řecká strana tlačit na uzavření nějaké formy námořní dohody (poněkud znervózněl i Sovětský svaz, který přemístil k černomořské flotile část svých těžších jednotek).
Počátky této iniciativy sahají přibližně do roku 1928. První řecký nástřel počítal s desetiletými stavebními prázdninami, ale s pojistkami, které měly udržet Řecko ve výhodě. Hodlalo si tak rezervovat právo na výstavbu dvou křižníků jako náhradu za zastaralé pre-dreadnoughty Kilkis a Lemnos. S postupně se formujícími rozhovory a taktéž pod vlivem právě probíhající Druhé londýnské námořní konference, jejíž dopady mohly být všelijaké, začalo tlačit na pilu i Turecko a ještě v roce 1930 narychlo objednalo dva torpédoborce s šibeniční dodací lhůtou. Turecko-řecká námořní dohoda byla nakonec uzavřena na konci roku 1930 a zajišťovala stavební prázdniny s platností do roku 1934. Obdobné podmínky byly uzavřeny i v rámci Sovětsko-turecké námořní dohody z roku 1931, čímž byla zajištěna i oblast Černého moře.
V druhé polovině 30tých let se Turecko rozhodlo významně posílit svou flotu a cca od roku 1936 figurovaly v námořních plánech mimo jiné i dva těžké křižníky o výtlaku 8 či 10 000 tun, dosahující vysoké rychlosti až 35 uzlů a s výzbrojí v podobě 203mm děl. Tato plavidla měla být schopna úspěšně čelit svým italským a ruským protějškům. V té době (rok 1937) Turecko vyjádřilo ochotu připojit se k mezinárodním odzbrojovacím dohodám a začala jednání s Velkou Británií. I přes jinak celkem vstřícný britský přístup zde byl po předložení tureckých plánů námořního rozvoje jeden podstatný zádrhel, a to ony těžké křižníky, v rámci restrikcí Druhé londýnské námořní konference těžko stravitelné. Britové se tak snažili turecké představitele přesměrovat buď ke dvěma lehkým křižníkům o výtlaku 8 000 tun a nebo jedné menší bitevní lodi. Rozhovory nestačily dospět k vzájemné závazné dohodě a vše ukončila Druhá světová válka. Obdobný osud měla i jednání, která ve stejné době probíhala s Jugoslávií.
Jihoamerické státy
Idea námořní limitace zapustila kořeny i v prostoru Jižní Ameriky, kde spolu již tradičně soupeřila trojice místních regionálních mocností – Argentina, Brazílie a Chile. Iniciátorem bylo Chile, které navrhlo omezení námořního zbrojení jako součást programu Páté mezinárodní konference amerických států, konané v Santiagu v roce 1923 a setkalo se s příznivým ohlasem ze strany Spojených států. K žádné dohodě ale nakonec nedošlo a jediným výsledkem bylo usnesení o respektování některých prvků z washingtonské smlouvy (maximální výtlak a ráže děl u bitevních lodí a pravidla ponorkové války vůči obchodním plavidlům). Na vině byl postoj Argentiny a Brazílie, kteréžto státy hodlaly pro sebe získat co největší podíl a volnost. Jádrem sporu byly především bitevní lodě – Brazílie vyžadovala buď velmi vysoké či žádné limity, zatímco Argentina se snažila minimalizovat nutnost investovat další finanční prostředky a navrhla nastavit limit na základě svých dvou existujících těžkých plavidel (bitevní lodě třídy Rivadavia). S tím ale zase nesouhlasila Brazílie, neboť by jí to s jejími dvěma menšími bitevními loděmi třídy Minas Gerais ponechávalo pouze dvě možnosti – buď se spokojit s menšími plavidly a nebo přinejmenším jedno sešrotovat a nahradit jej novým. Výtlakový limit by totiž neponechal dostatek prostoru pro stavbu třetího plavidla. V duchu znalostí pozdějších událostí a geneze využití bitevních lodí na jihoamerickém kontinentu se zdá být tento spor nepodstatný, ale tehdejší vlády to viděly poněkud jinak. Určité naděje byly vkládány do konference konané v Římě v roce 1924, ale ani zde nebylo ničeho dosaženo.
Různé
V souvislosti s vlivem námořních dohod na výstavbu nejtěžších jednotek není od věci si názorně ilustrovat životnost bitevních lodí a bitevních křižníků. V následujícím přehledu uvádím předpokládaný rok sešrotování (v první závorce) dle ustanovení smlouvy z Washingtonu (bohužel neobsahuje i původně zvažovaný rok vyřazení před započetím jednání). Dále uvádím přibližné stáří lodi v době vyřazení/potopení (v druhé závorce).
Velká Británie
King George V (1925) (15) – prodána do šrotu v roce 1926
Ajax (1925) (14) – prodána do šrotu v roce 1926
Centurion (1925) (33) – od roku 1927 cílové plavidlo, potopen v roce 1944
Thunderer (1925) (12) – prodána do šrotu v roce 1926
Iron Duke (1934) (32) – od roku 1931 cvičné plavidlo, prodán do šrotu v roce 1946
Marlborough (1934) (18) – prodána do šrotu v roce 1932
Emperor of India (1934) (17) – potopena jako cvičný cíl v roce 1931
Benbow (1934) (17) – prodána do šrotu v roce 1931
Tiger (1935) (18) – prodána do šrotu v roce 1932
Queen Elizabeth (1935) (33) – prodána do šrotu v roce 1948
Warsprite (1935) (31) – prodána do šrotu v roce 1946
Barham (1935) (26) – potopena v roce 1941
Malaya (1936) (32) – prodána do šrotu v roce 1948
Royal Sovereign (1936) (33) – prodána do šrotu v roce 1949
Revenge (1937) (32) – prodána do šrotu v roce 1948
Resolution (1937) (32) – prodána do šrotu v roce 1948
Royal Oak (1938) (23) – potopena v roce 1939
Valiant (1939) (32) – prodána do šrotu v roce 1948
Repulse (1939) (25) – potopena v roce 1941
Renown (1940) (32) – prodána do šrotu v roce 1948
Ramillies (1941) (31) – prodána do šrotu v roce 1948
Hood (1941) (21) – potopena v roce 1941
Nelson (1942) (21) – prodána do šrotu v roce 1948
Rodney (1942) (21) – prodána do šrotu v roce 1948
USA
Delaware (1922) (13) – vyřazena v roce 1923
North Dakota (1922) (14) – potopena jako cvičný cíl v roce 1924
Florida (1934) (20) – vyřazena v roce 1931
Utah (1934) (21) – potopena jako cvičný cíl v roce 1932
Wyoming (1934) (35) – od roku 1931 cvičné plavidlo, vyřazena v roce 1947
Arkansas (1935) (34) – potopena jako cvičný cíl v roce 1946
Texas (1935) (34) – vyřazena v roce 1948
New York (1935) (34) – potopena jako cvičný cíl v roce 1948
Nevada (1936) (30) – potopena jako cvičný cíl v roce 1946
Oklahoma (1936) (25) – potopena v roce 1941
Arizona (1937) (25) – potopena v roce 1941
Pennsylvania (1937) (30) – potopena jako cvičný cíl v roce 1946
Mississippi (1938) (39) – od roku 1946 testovací plavidlo, vyřazena v roce 1956
New Mexico (1939) (29) – vyřazena v roce 1947
Idaho (1939) (28) – vyřazena v roce 1947
Tennessee (1940) (27) – vyřazena v roce 1947
California (1941) (26) – vyřazena v roce 1947
Maryland (1941) (26) – vyřazena v roce 1947
Colorado (1942) (24) – vyřazena v roce 1947
West Virginia (1942) (24) – vyřazena v roce 1947
Japonsko
Kongo (1934) (31) – potopena v roce 1944
Hiei (1935) (28) – potopena v roce 1942
Haruna (1935) (30) – potopena v roce 1945
Kirishima (1936) (27) – potopena v roce 1942
Fuso (1937) (29) – potopena v roce 1944
Yamashiro (1938) (27) – potopena v roce 1944
Ise (1939) (28) – potopena v roce 1945
Hyuga (1940) (27) – potopena v roce 1945
Nagato (1941) (26) – potopena jako cvičný cíl v roce 1946
Mutsu (1942) (22) – potopena v roce 1943
Francie
Jean Bart (1930) (31) – od roku 1937 cvičné plavidlo, potopena v roce 1944
Courbet (1930) (31) – potopena v roce 1944
France (1932) (8) – potopena v roce 1922
Paris (1934) (31) – vyřazena v roce 1945
Bretagne (1934) (25) – potopena v roce 1940
Provence (1935) (27) – potopena v roce 1942
Lorraine (1935) (31) – vyřazena v roce 1947
Itálie
Dante Alighieri (1931) (15) – vyřazena v roce 1928
Guilio Cesare (1935) (35) – předána SSSR v roce 1949
Conte di Cavour (1936) (25) – potopena v roce 1940
Caio Duilio (1936) (41) – vyřazena v roce 1956
Andrea Doria (1937) (40) – vyřazena v roce 1956
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 26/11/2012, 20:46
Prozatím hotovo, možno psát do diskuze.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 29/11/2012, 13:15
Vcelku by mne zajímalo jak mohl vypadat kontinuální vývoj křižníků, nebýt mezinárodních smluv. Nebýt právě washingtonské konference, tak by jsme se dočkali vývojově dokonalejších pancéřových křižníků? Kvalitní pancéřování, rychlost, výtlak, OK. Ale co ráže hlavních zbraní? Je mi divné, že v době kdy to už měli všichni na salámu, stále lpěli na 203 mm. Vzpomínaný Des Moines nevyjímaje (Aljašku spíše beru jako BK). Nebo byla ráže 203 mm tak geniální, univerzální a veskrze dostatečná? Jinak Polar 
.
.Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 29/11/2012, 17:58
Polarfox je odborník a odpoví fundovaněji, ale dle mého názoru nebyla větší ráže potřebná. 8 palců bohatě stačilo na jakékoli plavidlo do velikosti křižníku. Britské námořnictvo dokonce pokládalo za dostatečnou i ráži 6 palců u lehkých křižníků, takže těžké křižníky od počátku 30. let nestavělo vůbec. Na ochranu konvojů, průzkum atd. bohatě lehké křižníky stačily.
A zvětšení ráže na dejme tomu 280mm? Na bitevní lodě málo, na křižníky moc a to za cenu obrovského nárůstu velikosti a ceny (v případě udržení křižníkových 30-33 uzlů) a podstatného snížení kadence, nemluvě o pancéřování.
Jak by to bylo bez washingtonu? Určitě by TK byly mnohem větší, mnohem lépe pancéřované, rychlostně asi stejné, ráže by asi zůstala na 8 palcích, spíše by se zvýšil počet hlavní. To je moje idea
A zvětšení ráže na dejme tomu 280mm? Na bitevní lodě málo, na křižníky moc a to za cenu obrovského nárůstu velikosti a ceny (v případě udržení křižníkových 30-33 uzlů) a podstatného snížení kadence, nemluvě o pancéřování.
Jak by to bylo bez washingtonu? Určitě by TK byly mnohem větší, mnohem lépe pancéřované, rychlostně asi stejné, ráže by asi zůstala na 8 palcích, spíše by se zvýšil počet hlavní. To je moje idea
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 29/11/2012, 21:01
Toť otázka. Musely by se trošku prověřit projekty z doby kolem roku 1920, aby člověk věděl, jakým směrem chtěly jednotlivé mocnosti jít. Přinejmenším Američané měli toho svého 10 000 tunového mazlíka, Japonci Furutaku, přičemž se dá očekávat, že by okamžitě šli výš, aby svého rivala trumfli. Pak záleží na tom, jak moc by to nagradovalo...protože jak tu bylo zmíněno, ten křižník by měl udržet nějakou rozumnou míru. Dále jsou tu bitevní křižníky/rychlé bitevní lodě...jejich výstavba by pokračovala a měla by určitě v dané oblasti svůj hlas.Zemakt píše:Vcelku by mne zajímalo jak mohl vypadat kontinuální vývoj křižníků, nebýt mezinárodních smluv. Nebýt právě washingtonské konference, tak by jsme se dočkali vývojově dokonalejších pancéřových křižníků?
Přesně, Britové byli se 152mm kanóny zcela spokojeni. Počítali s tím, že větší počet děl menší ráže situaci celkem vyrovná a k roztřílení nijak zvlášť pancéřovaného těžkého křižníku postačí.rominus píše:Britské námořnictvo dokonce pokládalo za dostatečnou i ráži 6 palců u lehkých křižníků, takže těžké křižníky od počátku 30. let nestavělo vůbec. Na ochranu konvojů, průzkum atd. bohatě lehké křižníky stačily.
Ale byly tu i úvahy nad silněji vyzbrojenými jednotkami. Například Američané měli v záloze ráži 254mm (pro své těžké křižníky, to kdyby se na mořích přemnožila plavidla jako německé kapesní bitevní lodě atp., vždy 2 ks za 3 ks 203mm děl, tj. tři trojdělové věže) a s myšlenkou superkřižníku s děly stejné ráže si pohrávali i Britové krátce před WW2.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 29/11/2012, 21:54
Opravdu těžko říct, jak by to vše šlo dál, ale asi by to byla všehochuť. Jeden projekt by byl po krátkém čase u konkurence přebitej jiným, silnějším, rychlejším, lépe pancéřovaným atd. Takže by se nakonec dostali všechny mocnosti ke stavbě bitevních křižníků a těžké křižníky by prakticky zanikly (pokud by vůbec vznikly).
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 29/11/2012, 22:07
Polarfoxi, existovaly u techto dohod nejake kontrolni mechanismy a sankce za jejich poruseni?
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 29/11/2012, 22:53
Řekl bych, že vynutitelnost závisela tak nějak klasicky na mocenských prostředcích. Neplníš? Dáme ti čočku, svážeme obchod, spojíme se s ostatními či vyhlásíme válku. A dokud byla v USA a Velké Británii vůle tu dohodu dodržovat, tak si nikdo moc vyskakovat nemohl, včetně Japonska. A to byla, protože jim to přinášelo klid, výhody a značně to přispělo k vylepšení vztahů mezi USA a VB.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 30/11/2012, 14:10
Odpověď na tuto otázku není až tak jednoduchá jak by se možná zdálo ale můj osobní názor je že těžké křižníky v podobě tak jak je známe z průběhu WWII by zřejmě neexistovaly nebo jen velmi krátce a jejich další vývoj by se postupně přehoupl mnohem výš.
Není totiž možné zaměřit se pouze na jednu kategorii a spekulovat nad jejím rozvojem ale je nutné vzít do úvahy loďstva námořních mocností jako celek. A když se podívám na námořní programy jednotlivých států z období během a krátce po WWI tak první co mně napadne je že se někdo zbláznil.
Například v Rusku jeden z návrhů (těch serioznějších) z roku 1914 předložených Stavce předpokládal že do roku 1930 bude mít carské námořnictvo až 20 !! bitevních lodí (včetně třídy Gangut ale bez započtení predreadnoughtů) a 8 bitevních křižníků (včetně třídy Izmail) ve stavu Baltské flotily a dalších 16 bitevních lodí (včetně třídy Imperatrica Marija) na Černém moři. Na stavbu samotných bitevních jednotek mělo být vyhrazeno ročně nejméně 80 – 100 milionů rublů.
Už v roce 1914 se v ruských konstrukčních kancelářích objevily první studie BB s výzbrojí 12 x 400 – 406 mm přičemž se předpokládal přirozený vývoj k 18'' ráži a dále. Že v SSSR zdecimovaném WWI a občanskou válkou bolševici tyto plány natrvalo odložili k ledu je pochopitelné. Celkem úspěšně se jim totiž podařilo zdecimovat nejen důstojnický sbor ale i konstrukční týmy.
Ve Francii by za optimálních podmínek zřejmě došlo k dokončení bitevních lodí tříd Normandie a Lion a v Itálii třídy Caracciolo (o nichž už jsou zde kvalitní články) ale to bylo tak zhruba maximum co mohly tyto státy finančně ustát. Nápady a předběžné studie sice byly a i zde velikost a výzbroj utěšeně rostla ale vlády těchto států víceméně rezignovaly na další rozvoj ve prospěch stabilizace ekonomik po WWI.
Němci si jako poražený stát moc vyskakovat nemohli, jejich námořní program byl po Velké válce násilně ukončen. I zde však konstrukční studie naznačovaly další, velmi výrazný růst co se týká velikosti a výzbroje bitevních plavidel. No, velikost zde byla velmi omezena podmínkami panujícími na hlavních německých základnách v Severním moři (hlavně co se týká maximálního možného ponoru). Pokud by však došlo k přesunu velkých jednotek do Kielu toto omezení by bylo eliminováno, ovšem za cenu výrazně delší cesty do operačního prostoru.
Japonsko, velké plány ale velmi omezené možnosti jejich financování. Za situace kdy tato říše musela dovážet veškeré suroviny je otázkou jak dlouho by japonská ekonomika zvládla své námořní programy. Plán známý pod zkratkou 8 – 8 byl totiž nejen velmi ambiciozní ale hlavně velmi nákladný. Prvním krokem měly být dvě BB třídy Tosa a čtyři BC třídy Amagi. Další rozvoj byl opět podmíněn růstem výzbroje, bitevní lodě projektu 1921 měly být vyzbrojeny děly 457/460 mm a je pravdou že krátce po WWI Japonci testovali námořní dělo ráže 480 mm (jeden ze dvou prototypů byl po WWII nalezen Američany na střelnici Kamegakubi). A naopak krátce před WWII se začalo pracovat na projektu námořního děla ráže 510 mm.
Anglie, kolébka dreadnoughtů. Na rozdíl od Japonska obrovské zdroje surovin ale ekonomika vyčerpaná katastrofální válkou. Ale pokud by zde finanční omezení nebylo pak byly jejich plány zřejmě nejambicioznější. Bitevní lodě tříd G3 a N3 z let 1921 - 22 měly mít maximální výtlak přes 56 000 tun a výzbroj 9 x 16 (G3) nebo 18'' (N3). Třistametrový „lehký“ bitevní křižník Incomparable měl nést 20'' děla a tato výzbroj byla předpokládána i do budoucnosti.
A nakonec Spojené Státy. Je zvláštní že američtí konstruktéři se ve svých projektech (tedy těch o nichž vím) úzkostlivě vyhýbali použití větších děl než 16''. Argumentovali tím že podle výpočtů budou takto monstrózní děla pomalá ale jejich prostorové nároky budou příliš velké. I když to není příliš známo americké námořnictvo mělo pro svá bitevní plavidla také jedno velmi výrazné rozměrové omezení. Tímto limitem byly rozměry plavebních komor Panamského průplavu a samotná hloubka tohoto vodního díla.
Američané raději pro výrazný nárůst palebné síly svých BB koketovali s myšlenkou vícehlavňových věží (4 – 5 děl). A taková bitevní loď s výzbrojí 16 nebo 20 x 16'' by byla více než důstojným protivníkem konkurenčních plavidel s 18'' děly. Osobně si ale myslím že časem by byli i Američané dotlačeni k těžším dělům a k rekonstrukci Panamského průplavu. Tedy pokud by někdo tyto závody ve zbrojení ekonomicky ustál.
Plány jsou však jedna věc, jejich praktická realizace věc druhá a po ekonomické stránce by nejprve odpadli Italové a Francouzi. Také japonské investice do ozbrojených sil byly takového rozsahu že to bylo i v krátkodobém horizontu neudržitelné. Vždyť impérium se dostalo na hranici ekonomického kolapsu i po vítězné Rusko-Japonské válce. Takže Japonsko by bylo další v řadě odpadlíků.
A z dvojice Anglie a USA bych rozhodně dával více šancí Američanům. Proti sobě stály na jedné straně obrovská surovinová základna Anglie proti mnohem výkonnější ekonomice Spojených Států. Ale i pro ně by to bylo „Pyrhovo vítězství“.
Dá se tedy říci že pro všechny signatáře byla „Washingtonská smlouva o omezení námořního zbrojení“ možností tyto plány ukončit „bez ztráty tváře“.
A k tomu dotazu případných sankcí, ony vlastně nebyly potřeba. Smlouva byla formálně dodržována všemi, každý byl totiž spokojený s faktem že tak jak je omezen on tak jsou i druzí a že tedy není nutno se obávat toho že by konkurent postavil nějakou větší bitevní loď která by všechny ostatní převálcovala.
A nyní se konečně dostanu ke křižníkům. Nebudu brát do úvahy křižníky pancéřové, ty už v tomto období neexistovaly, postupně se tato kategorie přetransformovala do bitevních křižníků a jako takové jsou zahrnuty na začátku mého příspěvku. A také nebudu brát do úvahy Francii, Itálii, SSSR a Německo, tyto státy pouze reagovaly na zahraniční konstrukce ale k samotnému vývoji nijak nepřispěly.
To co dnes známe jako těžké křižníky se vyvinulo z křižníků průzkumných (scout cruiser nebo aufklärungskreuzer ) jejich postupným růstem. Výzbroj těchto relativně velkých plavidel byla již v průběhu WWI shledána jako nedostatečná a tak i zde začala postupně sílit a tato kategorie se rozdělila na dva samostatné proudy.
Směr o který mi jde se vyznačoval nárůstem ráže děl. Jako prototypový bych zmínil HMS Hawkins uvedený do služby v polovině roku 1919. Jeho sedm 7,5'' děl ve spojení s třicetiuzlovou rychlostí byl výzvou na niž museli všichni reagovat. V samotné Británii bylo jeho nástupci třináct plavidel třídy County a dvě třídy Yorck. Poté Britové na další rozvoj této kategorie rezignovali a zaměřili se na lehké a protiletadlové křižníky.
Japonské těžké křižníky třídy Aoba byly také vývojovou odnoží lehkých křižníků. Jejich kořeny je nutno hledat v nepovedené třídě Tenryu a původně měly nést dvanáct děl ráže 140 mm. Nejprve jejich plány ovlivnil projekt americké třídy Omaha a posléze právě britská třída Hawkins. Pod jejich tlakem došlo k přezbrojení na ráži 200 mm.
Americká reakce byla zpočátku až překvapivě pomalá. Zprvu se omezili pouze na třídu Omaha a teprve v roce 1929 uvedli do služby první křižník (USS Salt Lake City) který je možné označit jako těžký. Jako zvláštnost bych jen uvedl že tato loď byla i se sesterskou Pensacolou až do roku 1931 klasifikována jako křižník lehký! Jak byl ale americký rozjezd pomalý tak rychlost dalšího rozvoje byla bezkonkurenční. Stavěli téměř tolik těžkých křižníků jako všichni ostatní dohromady. Teprve v momentě kdy skončila veškerá smluvní omezení však přeřadili na nejvyšší rychlost. Třídě Alaska můžeme říkat jakkoliv ale konstrukčně šlo o další rozvoj těžkých křižníků (stejně jako v případě studie sovětských superkřižníků projektu 69). Měly však smůlu že přišly do éry kterou zcela ovládly letadlové lodě.
A teď si zkuste představit že by se tento vývoj posunul o 20 – 30 let, tedy do doby kdy palubním letadélkům hovělo jen několik nadšenců/vizionářů a králem moří byla bitevní loď. Postupně jak by rostly jejich rozměry a odolnost tak by musela růst i torpéda jako nejefektivnější zbraň určená k jejich likvidaci. A stejně tak by postupně velikostně rostly i jejich nosiče a postupně by se začaly tlačit na pozice lehkých křižníků.
Stejně tak by se růstem bitevních lodí začala zvětšovat mezera mezi nimi a právě těžkými křižníky takže by zde byl další prostor k jejich postupnému vývoji. Na přelomu 19 a 20 století navíc jak Britové tak i Američané a Japonci disponovali velmi kvalitními 9,2 a 10'' děly jež zbyla po predreadnoughtech. Co nebo kdo by jim zabránil tyto konstrukce modernizovat a osadit jako hlavní výzbroj na rozměrově vhodné trupy. A kdo může s jistotou říci jaká by byla další odpověď soupeřů ale například studie japonské meziválečné třídy B64/65 byla označována jako „superkřižníky třídy A“ (přitom měly mít až 35 000 tun a 9 x 360 mm).
Tuto situaci bych parafrázoval citátem Jana Nerudy „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“. Prostě závody v námořním zbrojení jak vyšité.
A je zcela možné že v případě absence jakýchkoliv omezení by tyto superkřižníky zcela zastínily původní bitevní lodě. Ty by se dostaly do pozice kterou měly o 100 let dříve řadové lodě I třídy. Ty byly také extrémně vyzbrojené ale šíleně drahé než aby bylo možné riskovat jejich vážnější poškození nebo ztrátu v nějaké menší šarvátce. Hlavním tahounem bitev se tak staly mnohem menší a lehčí řadové lodě III a IV třídy a nejtěžší plavidla byla nasazována jen v ojedinělých případech.
Těm jež tento blábol dočetli až sem děkuji a zároveň se jim omlouvám za promarněný čas.
Scrat
Není totiž možné zaměřit se pouze na jednu kategorii a spekulovat nad jejím rozvojem ale je nutné vzít do úvahy loďstva námořních mocností jako celek. A když se podívám na námořní programy jednotlivých států z období během a krátce po WWI tak první co mně napadne je že se někdo zbláznil.
Například v Rusku jeden z návrhů (těch serioznějších) z roku 1914 předložených Stavce předpokládal že do roku 1930 bude mít carské námořnictvo až 20 !! bitevních lodí (včetně třídy Gangut ale bez započtení predreadnoughtů) a 8 bitevních křižníků (včetně třídy Izmail) ve stavu Baltské flotily a dalších 16 bitevních lodí (včetně třídy Imperatrica Marija) na Černém moři. Na stavbu samotných bitevních jednotek mělo být vyhrazeno ročně nejméně 80 – 100 milionů rublů.
Už v roce 1914 se v ruských konstrukčních kancelářích objevily první studie BB s výzbrojí 12 x 400 – 406 mm přičemž se předpokládal přirozený vývoj k 18'' ráži a dále. Že v SSSR zdecimovaném WWI a občanskou válkou bolševici tyto plány natrvalo odložili k ledu je pochopitelné. Celkem úspěšně se jim totiž podařilo zdecimovat nejen důstojnický sbor ale i konstrukční týmy.
Ve Francii by za optimálních podmínek zřejmě došlo k dokončení bitevních lodí tříd Normandie a Lion a v Itálii třídy Caracciolo (o nichž už jsou zde kvalitní články) ale to bylo tak zhruba maximum co mohly tyto státy finančně ustát. Nápady a předběžné studie sice byly a i zde velikost a výzbroj utěšeně rostla ale vlády těchto států víceméně rezignovaly na další rozvoj ve prospěch stabilizace ekonomik po WWI.
Němci si jako poražený stát moc vyskakovat nemohli, jejich námořní program byl po Velké válce násilně ukončen. I zde však konstrukční studie naznačovaly další, velmi výrazný růst co se týká velikosti a výzbroje bitevních plavidel. No, velikost zde byla velmi omezena podmínkami panujícími na hlavních německých základnách v Severním moři (hlavně co se týká maximálního možného ponoru). Pokud by však došlo k přesunu velkých jednotek do Kielu toto omezení by bylo eliminováno, ovšem za cenu výrazně delší cesty do operačního prostoru.
Japonsko, velké plány ale velmi omezené možnosti jejich financování. Za situace kdy tato říše musela dovážet veškeré suroviny je otázkou jak dlouho by japonská ekonomika zvládla své námořní programy. Plán známý pod zkratkou 8 – 8 byl totiž nejen velmi ambiciozní ale hlavně velmi nákladný. Prvním krokem měly být dvě BB třídy Tosa a čtyři BC třídy Amagi. Další rozvoj byl opět podmíněn růstem výzbroje, bitevní lodě projektu 1921 měly být vyzbrojeny děly 457/460 mm a je pravdou že krátce po WWI Japonci testovali námořní dělo ráže 480 mm (jeden ze dvou prototypů byl po WWII nalezen Američany na střelnici Kamegakubi). A naopak krátce před WWII se začalo pracovat na projektu námořního děla ráže 510 mm.
Anglie, kolébka dreadnoughtů. Na rozdíl od Japonska obrovské zdroje surovin ale ekonomika vyčerpaná katastrofální válkou. Ale pokud by zde finanční omezení nebylo pak byly jejich plány zřejmě nejambicioznější. Bitevní lodě tříd G3 a N3 z let 1921 - 22 měly mít maximální výtlak přes 56 000 tun a výzbroj 9 x 16 (G3) nebo 18'' (N3). Třistametrový „lehký“ bitevní křižník Incomparable měl nést 20'' děla a tato výzbroj byla předpokládána i do budoucnosti.
A nakonec Spojené Státy. Je zvláštní že američtí konstruktéři se ve svých projektech (tedy těch o nichž vím) úzkostlivě vyhýbali použití větších děl než 16''. Argumentovali tím že podle výpočtů budou takto monstrózní děla pomalá ale jejich prostorové nároky budou příliš velké. I když to není příliš známo americké námořnictvo mělo pro svá bitevní plavidla také jedno velmi výrazné rozměrové omezení. Tímto limitem byly rozměry plavebních komor Panamského průplavu a samotná hloubka tohoto vodního díla.
Američané raději pro výrazný nárůst palebné síly svých BB koketovali s myšlenkou vícehlavňových věží (4 – 5 děl). A taková bitevní loď s výzbrojí 16 nebo 20 x 16'' by byla více než důstojným protivníkem konkurenčních plavidel s 18'' děly. Osobně si ale myslím že časem by byli i Američané dotlačeni k těžším dělům a k rekonstrukci Panamského průplavu. Tedy pokud by někdo tyto závody ve zbrojení ekonomicky ustál.
Plány jsou však jedna věc, jejich praktická realizace věc druhá a po ekonomické stránce by nejprve odpadli Italové a Francouzi. Také japonské investice do ozbrojených sil byly takového rozsahu že to bylo i v krátkodobém horizontu neudržitelné. Vždyť impérium se dostalo na hranici ekonomického kolapsu i po vítězné Rusko-Japonské válce. Takže Japonsko by bylo další v řadě odpadlíků.
A z dvojice Anglie a USA bych rozhodně dával více šancí Američanům. Proti sobě stály na jedné straně obrovská surovinová základna Anglie proti mnohem výkonnější ekonomice Spojených Států. Ale i pro ně by to bylo „Pyrhovo vítězství“.
Dá se tedy říci že pro všechny signatáře byla „Washingtonská smlouva o omezení námořního zbrojení“ možností tyto plány ukončit „bez ztráty tváře“.
A k tomu dotazu případných sankcí, ony vlastně nebyly potřeba. Smlouva byla formálně dodržována všemi, každý byl totiž spokojený s faktem že tak jak je omezen on tak jsou i druzí a že tedy není nutno se obávat toho že by konkurent postavil nějakou větší bitevní loď která by všechny ostatní převálcovala.
A nyní se konečně dostanu ke křižníkům. Nebudu brát do úvahy křižníky pancéřové, ty už v tomto období neexistovaly, postupně se tato kategorie přetransformovala do bitevních křižníků a jako takové jsou zahrnuty na začátku mého příspěvku. A také nebudu brát do úvahy Francii, Itálii, SSSR a Německo, tyto státy pouze reagovaly na zahraniční konstrukce ale k samotnému vývoji nijak nepřispěly.
To co dnes známe jako těžké křižníky se vyvinulo z křižníků průzkumných (scout cruiser nebo aufklärungskreuzer ) jejich postupným růstem. Výzbroj těchto relativně velkých plavidel byla již v průběhu WWI shledána jako nedostatečná a tak i zde začala postupně sílit a tato kategorie se rozdělila na dva samostatné proudy.
Směr o který mi jde se vyznačoval nárůstem ráže děl. Jako prototypový bych zmínil HMS Hawkins uvedený do služby v polovině roku 1919. Jeho sedm 7,5'' děl ve spojení s třicetiuzlovou rychlostí byl výzvou na niž museli všichni reagovat. V samotné Británii bylo jeho nástupci třináct plavidel třídy County a dvě třídy Yorck. Poté Britové na další rozvoj této kategorie rezignovali a zaměřili se na lehké a protiletadlové křižníky.
Japonské těžké křižníky třídy Aoba byly také vývojovou odnoží lehkých křižníků. Jejich kořeny je nutno hledat v nepovedené třídě Tenryu a původně měly nést dvanáct děl ráže 140 mm. Nejprve jejich plány ovlivnil projekt americké třídy Omaha a posléze právě britská třída Hawkins. Pod jejich tlakem došlo k přezbrojení na ráži 200 mm.
Americká reakce byla zpočátku až překvapivě pomalá. Zprvu se omezili pouze na třídu Omaha a teprve v roce 1929 uvedli do služby první křižník (USS Salt Lake City) který je možné označit jako těžký. Jako zvláštnost bych jen uvedl že tato loď byla i se sesterskou Pensacolou až do roku 1931 klasifikována jako křižník lehký! Jak byl ale americký rozjezd pomalý tak rychlost dalšího rozvoje byla bezkonkurenční. Stavěli téměř tolik těžkých křižníků jako všichni ostatní dohromady. Teprve v momentě kdy skončila veškerá smluvní omezení však přeřadili na nejvyšší rychlost. Třídě Alaska můžeme říkat jakkoliv ale konstrukčně šlo o další rozvoj těžkých křižníků (stejně jako v případě studie sovětských superkřižníků projektu 69). Měly však smůlu že přišly do éry kterou zcela ovládly letadlové lodě.
A teď si zkuste představit že by se tento vývoj posunul o 20 – 30 let, tedy do doby kdy palubním letadélkům hovělo jen několik nadšenců/vizionářů a králem moří byla bitevní loď. Postupně jak by rostly jejich rozměry a odolnost tak by musela růst i torpéda jako nejefektivnější zbraň určená k jejich likvidaci. A stejně tak by postupně velikostně rostly i jejich nosiče a postupně by se začaly tlačit na pozice lehkých křižníků.
Stejně tak by se růstem bitevních lodí začala zvětšovat mezera mezi nimi a právě těžkými křižníky takže by zde byl další prostor k jejich postupnému vývoji. Na přelomu 19 a 20 století navíc jak Britové tak i Američané a Japonci disponovali velmi kvalitními 9,2 a 10'' děly jež zbyla po predreadnoughtech. Co nebo kdo by jim zabránil tyto konstrukce modernizovat a osadit jako hlavní výzbroj na rozměrově vhodné trupy. A kdo může s jistotou říci jaká by byla další odpověď soupeřů ale například studie japonské meziválečné třídy B64/65 byla označována jako „superkřižníky třídy A“ (přitom měly mít až 35 000 tun a 9 x 360 mm).
Tuto situaci bych parafrázoval citátem Jana Nerudy „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“. Prostě závody v námořním zbrojení jak vyšité.
A je zcela možné že v případě absence jakýchkoliv omezení by tyto superkřižníky zcela zastínily původní bitevní lodě. Ty by se dostaly do pozice kterou měly o 100 let dříve řadové lodě I třídy. Ty byly také extrémně vyzbrojené ale šíleně drahé než aby bylo možné riskovat jejich vážnější poškození nebo ztrátu v nějaké menší šarvátce. Hlavním tahounem bitev se tak staly mnohem menší a lehčí řadové lodě III a IV třídy a nejtěžší plavidla byla nasazována jen v ojedinělých případech.
Těm jež tento blábol dočetli až sem děkuji a zároveň se jim omlouvám za promarněný čas.
Scrat
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 30/11/2012, 14:18
Scrat: já ti dám blábol...
Výborně napsané.
Výborně napsané.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 30/11/2012, 16:34
Já si právě nejsem úplně jistý, kam až by mohly takové křižníky růst. V určitém okamžiku se začnou rozměry, výkony i cenou přibližovat bitevním křižníkům či rychlým bitevním lodím, přičemž ty nad nimi budou pořád mít velkou převahu. Má pak cenu něco takového stavět?
Jo jinak nahodil jsem tam zatím Německo.
Jo jinak nahodil jsem tam zatím Německo.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 30/11/2012, 17:35
Jak říkám, ten blábol je mým názorem na možnosti této kategorie pokud by neexistovala omezení daná Washingtonem a Londýnem.
Ale pokud by bitevní lodě a bitevní křižníky dosahovaly k 80 000 tunám (některé předběžné studie se opravdu blíží této hranici a nemyslím tím jen nacistické projekty H-xx) a nesly 18 nebo 20'' děla pak si klidně dokážu představit vrcholné představitele kategorie "klasických" křižníků někde na úrovni třídy Alaska. Čili nějakých 20 - 25 000 tun a ve výzbroji děla ráže 10 - 12'', tedy zhruba stejný poměr v jakém byly "Washingtonské křižníky" ke skutečně realizovaným bitevním lodím. A přitom by se stále nejednalo o bitevní křižníky neboť ty by rozměrově i výzbrojí a hlavně cenou byly mnohem dále.
A o tom že by kategorie válečných lodí rostly nepochybuji. Stačí si porovnat staré dreadnoughty a moderní bitevní lodě z WWII. Stará loď ti odvede stejnou práci ale proč se omezovat když můžu mít větší, rychlejší a silnější. Jako letadlová loď ti také stačí USS Forestal tak proč stavět velikostně téměř stejně velkou loď třídy Gerald Ford s o ¼ větším výtlakem.
Scrat
Ale pokud by bitevní lodě a bitevní křižníky dosahovaly k 80 000 tunám (některé předběžné studie se opravdu blíží této hranici a nemyslím tím jen nacistické projekty H-xx) a nesly 18 nebo 20'' děla pak si klidně dokážu představit vrcholné představitele kategorie "klasických" křižníků někde na úrovni třídy Alaska. Čili nějakých 20 - 25 000 tun a ve výzbroji děla ráže 10 - 12'', tedy zhruba stejný poměr v jakém byly "Washingtonské křižníky" ke skutečně realizovaným bitevním lodím. A přitom by se stále nejednalo o bitevní křižníky neboť ty by rozměrově i výzbrojí a hlavně cenou byly mnohem dále.
A o tom že by kategorie válečných lodí rostly nepochybuji. Stačí si porovnat staré dreadnoughty a moderní bitevní lodě z WWII. Stará loď ti odvede stejnou práci ale proč se omezovat když můžu mít větší, rychlejší a silnější. Jako letadlová loď ti také stačí USS Forestal tak proč stavět velikostně téměř stejně velkou loď třídy Gerald Ford s o ¼ větším výtlakem.
Scrat
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 30/11/2012, 18:05
Bez podepsání dohod omezujících námořní zbrojení by výtlak kapitálních jednotek šel dozajista hodně nahoru. Přikládám dvě projektové studie z počátku první světové války, kdy se konstruktéři ještě drželi relativně při zemi a přesto ten britský projekt (asi bitevní křižník) má standardní výtlak 46 000 tun a výzbroj šest děl ráže 506 mm.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 30/11/2012, 18:13
Což o to, rostly, to rozhodně, ale jde mi o nějaké opodstatnění u těch křižníků. Protože na přerostlé bitevní lodě nemají ani omylem a nemohou se jim ukázat na očích (narozdíl od stejně přerostlých bitevních křižníků), tak musí honit něco menšího. Na lehké křižníky a spol je to zbytečně přestřelené, takže už zbývá jen to kontinuální trumfování obdobných konstrukcí soupeře.
I když na druhou stranu, při tom výdaji prostředků na ty stále rostoucí kolosy by možná skočili po něčem menším a svižnějším Japonci si vysnili a postavili superbitevní lodě a pak stejně veškerou práci oddřela čtveřice třídy Kongo Takže nakonec by 70 000 tunové kolosy proseděly válku v přístavech a jako nejtežší jednotky by ji vybojovaly superkřižníky
I když na druhou stranu, při tom výdaji prostředků na ty stále rostoucí kolosy by možná skočili po něčem menším a svižnějším
Japonci si vysnili a postavili superbitevní lodě a pak stejně veškerou práci oddřela čtveřice třídy Kongo Takže nakonec by 70 000 tunové kolosy proseděly válku v přístavech a jako nejtežší jednotky by ji vybojovaly superkřižníky Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 1/12/2012, 01:07
Jak už psal Scrat a předtím já..Myslím si, že klasický težký křižník by pravděpodobně ani nevznikl, nebo by existoval jen krátce. Světové velmoci by postupně šli cestou zvyšování ráže až někde k 305mm dělům. Tím by de facto vznikl bitevní křižník schopný boje s bitevní lodí a je otázkou, jestli by to byla konečná fáze. Koncepci by pak viděl na spíše 8 až 12 děl hlavní ráže, než 6 děl extrémně velkého kalibru. Rychlost by pak překračovala 30 uzlů a pancéřování by odpovídalo ochraně proti 150-155mm dělům lehkých křižníků a torpédoborců. Další otázkou pak je, které z námořních velmocí by si taková plavidla mohla dovolit.
Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 1/12/2012, 18:48
Taková loď by patrně byla sotva schopna boje s bitevními křižníky, natož s bitevními loděmi (představ si je jako menší brášky Jamata), přičemž by musela být dostatečně rychlá, aby před nimi mohla kdykoli zdrhnout. Upřímně těžko říci, kam by se to ubíralo..mohla se stát spousta věcí (kromě té nejpravděpodobnější, tj. že by všichni do jednoho zbankrotovalikacermiroslav píše:Tím by de facto vznikl bitevní křižník schopný boje s bitevní lodí a je otázkou, jestli by to byla konečná fáze.
) a asi to nerozlouskneme. Ne že by někdo z nás měl ambice tvrdit opak Re: Námořní odzbrojovací dohody 20tých a 30tých let
Napsal: 1/12/2012, 21:27
Tak zrovna případ YAMATA je samozřejmě extrém, ale když si vezmu třeba něco jako třídu ALASKA versus třeba SCHARNHORST, BISMARCK, DUNKERQUE atd., tak to úplně bez šancí nebylo, jako v případě "pouhého" těžkého křížníku s děly max. ráže 203mm.