Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (2)
Díl druhý
Itálie na cestě k Velké válce
Díl druhý
Itálie na cestě k Velké válce
Itálie byla stále ještě členem Trojspolku, ale po rozdělení vzájemných sfér vlivů s Francií v Africe a vzniku Trojdohody, začali zdejší politici lavírovat mezi oběma mocenskými bloky a zlepšení vztahů s Francií se přeneslo i do ekonomické oblasti, takže zatímco německé investice v Itálii činily koncem 19. století 500 miliónů zlatých marek, Francouzi zde investovali o 200 miliónů marek více. Země se stávala stále více závislou na dovozu surovin a průmyslových výrobků po moři, a jelikož toto životně důležité spojení mohlo být v případě konfliktu s mocnostmi Trojdohody přerušeno, měli zastánci spolupráce s Francií a Velkou Británií další pádný argument proč usilovat o změnu politické orientace. Velké zneklidnění však v Římě vyvolal v roce 1912 podpis britsko-francouzské námořní smlouvy. Obě mocnosti se tehdy dohodly na spolupráci ve Středozemním moři, kde se měly soustředit hlavní síly francouzského námořnictva podporované britským Středomořským loďstvem.
Princ Ludvík Savojský
V reakci na tuto hrozbu prodloužili Italové své členství v Trojspolku a v červnu 1913 uzavřeli vlastní námořní dohodu s Němci a Rakušany. Hlavní síly italské a rakousko-uherské flotily se měly v Messině spojit s německou Středomořskou divizí a v případě zahájení války chránit pobřeží Itálie a zamezit transportům francouzských koloniálních jednotek z Alžírska a Tuniska. Němci pro tyto účely sestavili novou signální knihu a na podzim 1914 se měly uskutečnit první společné manévry. Itálie byla dokonce ochotna zajít tak daleko, že vrchním velitelem námořních sil Trojspolku ve Středozemním moři byl ustanoven rakousko-uherský admirál Haus.
Nadějně se vyvíjející spolupráci však přerušilo vypuknutí první světové války. Italové se sice zpočátku tvářili, že své německé a rakousko-uherské spojence vojensky podpoří, jenomže mobilizační opatření byla záhy odvolána a v Messině zakotvila pouze německá Středomořská divize. Regia Marina tehdy představovala značnou sílu, jelikož námořní program z roku 1909 se z velké části podařilo dokončit, takže v srpnu 1914 disponovala, kromě starších jednotek, třemi moderními bitevními loděmi, čtyřmi zánovními pancéřovými křižníky, stejným počtem lehkých křižníků, množstvím torpédových plavidel a ponorek. Hlavní základnou byla La Spezia a další významnější báze byly v Benátkách, Neapoli, Tarentu, Janově a na Sardinii. Pobřeží bylo rozděleno na desítky úseků, chránily je početné dělostřelecké baterie a soustava pozorovatelen a signálních stanic. Protože operační plán počítal s válkou proti Francii a Británii, ležela většina námořních základen na západním pobřeží a na Jadranu měli Italové pouze jediný opevněný přístav v Benátkách.
Uniformu válečného námořnictva toho času oblékalo téměř 40 000 mužů a nominálně mu velel král Viktor Emanuel III., ale reálnou moc nad Regia Marina třímal ve svých rukou viceadmirál princ Ludvik Savojský, vévoda z Abruzzi, jenž svou admirálskou vlajku vyvěsil na bitevní lodi REGINA MARGHERITA. Jádro flotily kotvilo v Tarentu a jeho součástí byly i popisované bitevní lodě, s výjimkou nedostavěného CONTE DI CAVOURA. DANTE ALIGHIERI (vel. nám. kap. Biscaretti), LEONARDO DA VINCI (Morino) a GIULIO CESARE (Marzolo) byly společně s lehkým křižníkem NINO BIXIO (Canciani) součástí I. bitevní eskadry, které velel kontradmirál Corsi.
Italové do války nechvátali a namísto útoku na Francii vyhlásili 3. srpna neutralitu a vyčkávali ke které straně se přikloní válečná štěstěna. Protože německá ofenzíva na západní frontě nedosáhla očekávaných výsledků, bylo už na podzim 1914 zřejmé, že válka se oproti původním předpokladům protáhne a zapojení Itálii jí může rozhodnout. Toho si byli vědomi oba soupeři a snažili se jí získat na svou stranu. V tomto ohledu měla od počátku lepší vyjednávací pozici Trojhoda, protože Rakousko-Uhersko nejevilo přílišnou ochotu k odstoupení rozsáhlých území Italům a jednání mezi oběma mocnosti záhy ztroskotala.
Admirál Corsi
Úspěšně se naopak vyvíjela spolupráce se zástupci Trojdohody a Itálie se začala stále více přiklánět k variantě války proti zbývajícím členům Trojspolku. Zatímco se v Římě vedla tajná diplomatická ujednání, začali se Italové připravovat na válku s Rakousko-Uherskem. Už koncem roku 1914 obsadili albánskou Valonu, kde hodlali zřídit námořní základnu, rychlým tempem pokračovaly práce na přeměně Brindisi ve válečný přístav a na východním pobřeží Apeninského poloostrova se instalovaly dělostřelecké baterie. Urychleně se pracovalo na dokončení bitevní lodě CONTE DI CAVOUR, která pod velením námořního kapitána Solariho vstoupila do služby počátkem dubna 1915, a o měsíc později Regia Marina převzala i nový dreadnought CAIO DUILIO. Naopak stavba dalšího obrněnce ANDREA DORIA nabrala zpoždění a do služby se jej podařilo uvést až na jaře 1916 a pochybnosti panovaly i ohledně reálnosti dostavby obrovských superdreadnoughtů třídy FRANCESCO CARACCIOLO. Tyto úctyhodné jednotky vyzbrojené osmi děly kalibru 381 mm vyprojektoval inženýr Ferrati, a pokud by se je podařilo dokončit, patřily by bezpochyby mezi nejlepší a nejsilnější na světě. Práce na prvních dvou lodích založených ještě před vstupem Itálie do války sice zatím pokračovaly, ale objednávky na zbývající pár námořnictvo stornovalo a vyrobená obří děla byla použita k obraně Brindisi a Benátek.
Období Velké války
Italové podepsali se zástupci Trojdohody 26. dubna 1915 smlouvu, která je zavazovala vypovědět do měsíce válku Centrálním mocnostem, za což měli obdržet nejenom příhraniční oblasti s převahou obyvatelstva italské národnosti (Jižní Tyroly, Istrijský poloostrov), ale i Dalmácii (včetně přilehlých ostrovů) a Valonu. Řím požadoval i rozšíření svých kolonií v Africe a přičlenění některých oblastí na Blízkém východě. Byly to nehorázné požadavky naprosto nereflektující skutečnou vojenskou sílu země, jenomže zástupci Velké Británie, Francie a Ruska s nimi souhlasili, neboť je bylo většinou (s výjimkou Afriky) možné uspokojit na úkor Rakousko-Uherska a Turecka. Italové 3. května odešli z Trojspolku a 23. května 1915 vyhlásili válku Rakousko-Uhersku.Hlavní síly Regia Marina byly tehdy rozdělené na tři uskupení se základnami v Benátkách, Brindisi a Tarentu. V Tarentu kotvila I. eskadra podléhající přímo veliteli italského válečného loďstva viceadmirálu princi Ludvíku Savojskému. Jejím základem byla I. divize bitevních lodí ve složení CONTE DI CAVOUR (nám. kap. Solari), DANTE ALIGHIERI (Biscaretti), GIULIO CESARE (Lobetti), LEONARDO DA VINCI (Picenardi). Dále se zde nalézaly čtyři starší bitevní lodě třídy REGINA ELENA, pancéřové křižníky typů PISA a SAN GIORGIO, chráněný křižník PIEMONTE, čtyři torpédoborce a devět torpédovek. Princ Ludvík Savojský si jako vlajkovou loď vybral CONTE DI CAVOUR a velitel I. divize-kontradmirál Corsi-vztyčil svoji vlajku na DANTE ALIGHIERIM.
Giulio Cesare
Regia Marina měla nad svým protivníkem nepopiratelnou převahu, takže mohla vybojovat nadvládu nad Jaderským mořem a odčinit pokořující porážku z r. 1866. Italové si navíc vymohli převelení části britského Středomořského loďstva na Jadran, kam museli část svých sil přesunuli i Francouzi, neboť ve třetím článku spojenecké smlouvy stálo: „Flotily Francie a Velké Británie budou setrvale aktivně podporovat Itálii až do zničení rakousko-uherského loďstva a nebo uzavření míru.“ Slabinou italského námořnictva byl nedostatek předzvědných křižníků a letadel, takže Italové se už 2. května na konferenci v Paříži dožadovali posil v podobě nosiče hydroplánů, osmi predreadnoughtů, lehkého křižníku, 24 torpédoborců a dalších podpůrných plavidel.
10. května došlo k uzavření příslušné smlouvy, kterou za italskou stranu podepsal námořní kapitán Grassi. Do zdejších přístavů postupně připluly starší britské bitevní lodě PRINCE OF WALES, LONDON, QUEEN a IMPLACABLE, lehké křižníky DARMOUTH, WEYMOUTH, DUBLIN a AMETHYST, zatímco Francouzi vyčlenili na podporu nového spojence dvanáct torpédoborců a sedm ponorek (další posily brzy následovaly). Vrchní velení spojeneckých námořních sil na Jadranu připadlo Itálii a na palubě bitevní lodě CONTE DI CAVOUR se už v předvečer zahájení nepřátelství sešli vedoucí osobnosti Regia Marina s velitelem britského Středomořského loďstva a další detaily ohledně vzájemné spolupráce byly dohodnuty 27. května za účasti velitele francouzské flotily.
I přes značnou převahu nad svým protivníkem se nepodařilo rakousko-uherské loďstvo donutit k rozhodující bitvě ani zablokovat ve válečných přístavech. Hlavní překážkou pro větší námořní aktivity Dohody na Jaderském moři zůstával nedostatek vhodných základen. Na severním Jadranu sice bylo dobré kotviště v Benátkách, jenomže zdejší báze neměla dostatečné skladovací prostory a technické zázemí, aby odtud bylo možné logisticky zabezpečit operace a opravy většího počtu těžkých jednotek a zvýšeným nárokům nevyhovovala ani nová základna v Brindisi. Proto hlavní síly kotvily v Tarentu, jenž byl proti útoku z moře zabezpečen nejenom pobřežními bateriemi, ale i minovými poli a vjezd do přístavu přehrazovaly také trámové a síťové uzávěry. Jenomže Tarent leží až u „podpatku“ proslulé „italské boty“ takže odtud sice bylo možné blokovat Otrantský průliv, ale jako základna pro operace přímo na Jadranu se nehodil.
Ochranný systém dobře zabezpečoval zdejší kotviště před útokem nepřátelských hladinových lodí a ponorek, jenomže pokud chtěli Italové porazit svého protivníka, museli opustit bezpečnou základnu a vyplout na volné moře. V tomto případě se nehodlali spoléhat pouze na sílu svých děl a pancířů, ale nezbytné válečné štěstí jim měly dodat i speciální bojové zástavy (nezaměňovat s válečnou vlajkou), jež válečné lodě obdržely při slavnostním ceremoniálu brzy po vstupu do služby. Tento mezi námořními mocnostmi ojedinělý rituál navazoval na středověké tradice a jeho vliv na bojovou morálku mezi pověrčivými námořníky nelze podceňovat a žádný italský velitel by nepodstoupil boj, aniž by se předem neujistil, že na stožáru vlaje jeho bojová zástava. I přes tuto mystickou ochranu však všechny bitevních lodě třídy CONTE DI CAVOUR čekal tragický osud, takže ruský autor Patjanin mohl svoji obsáhlou monografii věnovanou italským dreadnoughtům nazvat „Проклятые линкоры“ (Prokleté bitevní lodě).
Válečný přístav v Tarentu
Válka začala pro italské námořnictvo špatně, jelikož hned v noci z 23. na 24. května 1915 provedlo rakousko-uherské loďstvo hromadný útok na italské pobřeží a beztrestně se vrátilo zpět na základny. Italové vyhlásili 26. května námořní blokádu Rakousko-Uherska, což byl akt zcela formální, protože Francouzi a Britové blokovali Otrantskou úžinu již od srpna předchozího roku a lodě neutrálních zemí se o její proražení nepokoušely. Regia Marina také několikrát bombardovala pobřeží Dalmácie, ale tyto operace překazili nepřátelští ponorkáři, kteří v červenci 1915 potopili pancéřové křižníky AMALFI a GIUSEPPE GARIBALDI, načež Italové na podobné akce rezignovali a na moře vysílali jenom lehké křižníky, torpédová plavidla a ponorky. Slabší Rakušané se tomuto způsobu válčení ochotně přizpůsobili, takže hlavní síly obou soupeřů kotvily v Pule a Tarentu a na Jadranu operovaly toliko menší jednotky.
Italské dreadnoughty byly udržovány v tzv. tříhodinové pohotovosti, což znamená, že po vyhlášení poplachu musely být schopné do tří hodin upustit přístav a svést v Otrantské úžině bitvu s nepřítelem. Protože protivník tehdy žádný větší výpad nechystal, stály všechny čtyři bitevní lodě většinou na kotvách a bezpečí přístavu opouštěly jenom nakrátko, když v Tarentském zálivu prováděly cvičné střelby a výcvikové plavby. Tento přístup vyhovoval Rakušanům, ale u spojenců se nesetkal s pochopením a vysloužil si i kritiku italské veřejnosti, která nemohla pochopit proč námořnictvo není schopné proti nepoměrně slabšímu protivníkovi zaznamenat žádný úspěch.
Lidé si znovu začali klást otázka k čemu je nám draze budované válečné loďstvo, když nedokáže vybojovat nadvládu nad Jaderským moře, které přitom Italové označovali jako „Mare nostrum“ (Naše moře). Zatímco italská armáda za velkých ztrát vytrvale útočila na řece Soča, námořnictvo zůstávalo pasivní a jeho renomé nevylepšil ani neúspěšný pokus obsadil ostrůvek Palagruža. Další katastrofa na sebe nenechala dlouho čekat a 27. září 1915 vybuchla v Brindisi za nejasných okolností bitevní loď BENEDETTO BRIN a o život přišlo přes 400 námořníků. V reakci na tuto zprávu se zemí přehnala další vlna nevole a ministr námořnictva byl donucen k rezignaci a svůj post musel opustit i náčelník admiralitního štábu. Další personální rošády následovaly ještě do konce roku, ale na pasivní úloze námořnictva se nic nezměnilo.
Vlajka italského válečného námořnictva na bitevní lodi Conte di Cavour
Zástupci Dohody sice koncem roku 1915 jednali o situaci ve Středomoří v Paříži a na jaře následujícího roku na Maltě, ale k žádným zásadním dohodám nedošo a jejich úsilí se soustředilo především na budování protiponorkové baráže v Otrantském průlivu. Na Jadranu i nadále zuřila ponorková válka doprovázená občasnými výpady lehkých hladinových jednotek, i když generál Cadorna se dožadoval větší podpory námořnictva pro operace na šočské frontě. Jedinou výjimkou se (dle Suligy) stalo dálkové krytí menšího vylodění italských vojsk, kdy I. bitevní divize 13. března 1916 odplula k Valoně, ale celé uskupení se brzy vrátilo zpět do Tarentu. Třebaže převaha Italů nad Rakušany byla nesporná, dožadovali se v případě potřeby zařazení tří francouzských obrněnců třídy DANTON pod své velení, což Francouzi sice odmítli, ale svému spojenci slíbily, že jedna divize jejich bitevních lodí bude v pohotovosti, aby mohla podpořit hlavní síly Regia Marine.
Nečinné bitevní lodě zatím prodělaly některá dílčí vylepšení, z nichž největší význam měla instalace moderních britských dálkoměrů systému Barr & Stroud. První, se základnou 4,5 metru, sloužil k zaměřování děl hlavního kalibru a usadili jej na střechu přední velitelské věž. Druhý, se základnou 2,5 m, se používal pro kanóny středního kalibru a byl nainstalován na zadním velitelském můstku. Nově zřízené stanoviště pro řízení palby se nalézalo na předním stožáru, což nebylo výhodné, neboť je často oslepoval kouř z předního komínu, ale za dobrých podmínek nový systém umožňoval velmi přesné zaměření cíle až do vzdálenosti kolem 16 kilometrů, což byl velký pokrok oproti dosavadní praxi. Také se zmenšil počet 76mm kanónů a změnilo se jejich rozmístění, zmizely protitorpédové sítě, stejně jako polovina reflektorů a všechny tři jednotky přišly i o vrhače torpéd. Brzy vyšlo najevo, že původní šedomodrá kamufláž není pro Jaderské moře optimální, takže postupně docházelo k přetření lodních trupů na popelavě šedou barvu, která se ukázala pro toto válčiště vhodnější.
Leonardo da VInci
Nejkratší kariéru ze všech lodí této „prokleté“ třídy prodělal LEONARDO DA VINCI, jehož osud se naplnil již v noci z 2. na 3. srpna 1916 přímo v tarentském přístavu. Dreadnought se právě vrátil ze suchého doku a na jeho palubě bylo 1190 členů posádky včetně velitele, námořního kapitána Picenardiho. Protože LEONARDO DA VINCI měl následující den vyplout na moře provádět cvičné střelby, kotvil na vnější rejde. Námořníci nakládali přes den munici (celkem bylo na lodi 846 těžkých a 2866 středorážních granátů) a nyní spali. Potemnělý přístav působil takřka idylickým dojmem a posádkám nečinných bitevních lodí se válka mohla jevit jako něco vzdáleného a nikoho jistě nenapadlo, že by jejich mohutným obrněncům mohlo v dobře chráněném přístavu hrozit nějaké ohrožení. Pocit bezpečí byl však jenom zdánlivý, neboť kolem 23. hodiny zazněl v podpalubí menší výbuch, ale většina posádky zaznamenala pouze lehčí otřes a nezdálo se že by měl mít větší následky. Brzy se však z ústí ventilátoru poblíž zadní dělostřelecké věže začal valit dým a přivolanému veliteli přeběhl mráz po zádech. Požár v podpalubí v těchto místech nevěstil nic dobrého a Picenardi nechal okamžitě vyhlásit poplach. Na palubě se začali shromažďovat probuzení námořníci a velitel nařídil zaplavit záďový muniční sklad, ale bohužel nenechal uzavřít vodotěsné přepážky.
Námořníci opravdu dokázali otevřít kingstony, jenomže na záchranu obrněnce už bylo pozdě, jelikož požár mezitím zachvátil i baterii děl středního kalibru a rychle se šířil. V 23:22 pronikly plameny do magacinu a následná exploze smetla některé muže do moře a rozervala lodní záď pod čarou ponoru. Námořníci na okolních plavidlech vybíhali na paluby svých lodí a udiveně sledovali děsivé divadlo. Voda hrnoucí se do podpalubí brzy způsobila silný náklon na levý bok a ve 23:45 se mohutná bitevní loď převrátila kýlem vzhůru a později klesla na dno přístavu, kde se částečně zabořila do bahnitého dna. Hluk exploze probudil nejenom celý přístav, ale i obyvatele Tarentu a hladinu přístavu začaly prohledávat světlomety pátrající po nepřátelské ponorce, kterou však neobjevily, takže alespoň osvětlovaly potápějící se loď a usnadňovaly záchranné práce. V přístavu panoval zmatek, nocí zaznívalo sténání raněných a šokované posádky přivolaných záchranných člunů vytahovaly z vody přeživší námořníky.
Převrácený Leonardo da Vinci
Zkáza LEONARDA DA VINCIHO připravila o život nejenom jeho velitele, ale i dalších 247 členů posádky (Hrbek a Novák uvádějí 203 obětí). Objasnit příčinu katastrofy měla vyšetřovací komise vedená admirálem Canevarem, ale od samého počátku se prvotní exploze přisuzovala nepřátelským diverzantům, kteří údajně dokázali do podpalubí obrněnce umístit pekelný stroj. Je pravda, že v Itálii opravdu působili rakousko-uherští sabotéři a zpravodajci, kterým z Curychu velel námořní kapitán Mayer, jehož mužům se přisuzuje nejenom zkáza LEONARDA DA VINCIHO, ale i predreadnoughtu BENEDETTO BRIN. Mayer měl pro své sabotéry údajně i přesný sazebník odměn za zničení různých typů válečných lodí (za torpédoborec 300 000 lir, za křižník 500 000 tisíc, za bitevní loď 1 000 000) a dokázal naverbovat mnoho Italů ochotných zradit svoji vlast.
Podle Patjanina Italové v listopadu 1916 odhalili činnost Mayerových agentů a rozhodli se přikročit k rázné akci nazvané „Curyšský trezor“. Do neutrálního Švýcarska bylo vysláno zvláštní komando složené částečně z amnestovaných „kasařů“, kteří se v Curychu vloupali na rakousko-uherský konzulát, kde ukradli tajné zpravodajské materiály, po jejichž prostudování bylo snadné nepřátelskou špionážní skupinu odhalit. Mayerovi muži byli pochytáni a postaveni před vojenský soud, jenž některé odsoudil k trestu smrti zastřelením. Z ukořistěných dokumentů vyplývalo, že zkázu obou obrněnců opravdu zorganizovali nepřátelští sabotéři (konkrétně agent zvaný Leo Fall) a Rakušané měli údajně plánovat i zničení bitevních lodí GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR.
Nicméně vše mohlo být úplně jinak (připouští to i Patjanin) a přímý důkaz o účasti rakousko-uherských sabotérů na potopení LEONARDA DA VINCIHO dosud zveřejněn nebyl, takže tuto hypotézu, kromě tvrzení Rakušanů, podporuje jenom to, že po rozbití Mayerovy skupiny už k žádné další podobné katastrofě na italských lodích nedošlo. Nelze však opomenout možnost, že výbuch způsobilo nedbalé zacházení s výmetnými náložemi, a nebo k němu došlo samovolně. Připomínám, že Regia Marina používala britský kordit a náš autor František Novotný a této třaskavině napsal: „..vysoký počet nehod nejen na britských lodích, ale také na lodích italských a japonských, kde se též používal kordit vyráběný podle britské technologie, vyvolal otázku, zda je s touto výbušninou vše v pořádku. Nyní speciální vyšetřování odhalilo chyby ve výrobním procesu, jež způsobily, že kordit byl náchylný k samovznícení...“. Je proto docela dobře možné, že požár v podpalubí LEONARDA DA VINCIHO vznikl samovznícením některé z nově naložených výmetných náloží, které byly z nedbalosti uloženy mimo prachárnu.
Potopená bitevní loď Benedetto Brin
Zatímco se vyšetřovací komise snažila odhalit příčinu katastrofy, zvažovalo velení válečného námořnictva co si počít s obrovským vrakem na dně přístavu a rozhodlo se jej vyzvednout, opravit a znovu zařadit do služby. Přizvaní britští a američtí specialisté usoudili, že je to neproveditelné a navrhli trup pomocí řízených explozí rozdělit na několik částí, které už bude možné vyzvednout, použitelné vybavení zachránit a ocelový trup prodat do šrotu. S tím se však italští admirálové nehodlali smířit, takže zahraničním expertům slušně poděkovali a rozhodli se celému světu dokázat, že zvládnou vyzdvižení potopené lodě provést sami.
Ani ztráta jednoho dreadnoughtu nezměnila poměr sil mezi italským a rakousko-uherským námořnictvem, jelikož krátce předtím vstoupila do služby nová bitevní loď ANDREA DORIA, takže Italové stále mohli na moře vyslat pět moderních jednotek nesoucích dohromady 64 kanónů kalibru 305 mm, kdežto Rakušané měli toliko čtyři dreadnoughty disponující 48 děly téže ráže. Kromě toho kotvilo na ostrově Korfu sedm francouzských bitevních lodí (48 děl ráže 305 mm a 30 kalibru 340 mm), takže převaha Dohody na tomto válčišti byla drtivá a pasivita italského loďstva se nedala nijak odůvodnit. Britové sice navrhovali obsazení boky Kotorské, nebo alespoň některého z větších Dalmatských ostrovů, na kterém by bylo možné zřídit základnu pro ponorky a lehké hladinové jednotky, ale vrchní velení na Jadranu měli Italové i ti zůstali k těmto návrhům hluší. Nevyjasněné kompetence jednotlivých velitelů a napjaté vztahy mezi Italy a zbývajícími členy Dohody také svým dílem přispěly ke ztroskotání všech ofenzivních záměrů, takže jedinou větší válečnou operací se na přelomu let 1915 a 1916 stala evakuace poražené srbské armády, ale i tehdy vyhrožoval italský ministr námořnictva, že přeruší pomoc Srbům, pokud se na Jadran nevrátí dvě divize francouzských torpédoborců, odvelené k podpoře vylodění u Soluně.
Admirál Acton
A přitom neexistoval jiný způsob jak přimět slabší rakousko-uherské loďstvo k rozhodující bitvě a odčinit tak pokořující nezdar z roku 1866. Francouzští a britští námořní velitelé pronášeli na adresu italského spojence nejrůznější pohrdavé poznámky, z nichž ta, že „Italové umí válečné lodě mnohem lépe stavět, než na nich bojovat“ patřila k těm nejmírnějším a námořní kapitán Richmond si o nich napsal: „Raději by měli své loďstvo prodat a chopit se znovu flašinetů a opiček, protože, proboha, to jim jde mnohem lépe než válčení na moři“. Je sice pravda, že každé vyplutí těžkých jednotek do bojové akce v sobě neslo nezanedbatelné riziko, jelikož svobodu plavby na malém Jaderském moři omezovala minová pole a zdejší vody se staly ideální oblastí pro nasazení ponorek, ale ani tyto argumenty nemohou ospravedlnit přístup italského námořnictva k válce proti nenáviděnému rivalovi. Čest Regia Marine alespoň částečně zachraňovalo nasazení torpédových člunů MAS a nejrůznějších netradičních bojových prostředků, jejichž posádky opakovaně prokazovaly nevšední odvahu a rozhodnost, což byly vlastnosti jaké jejich nejvyšší nadřízení zcela postrádali a kontradmirál Acton v květnu 1917 prováhal během bitvy v Otrantské úžině dobrou příležitost zasadit rakousko-uherským lehkým křižníkům citelný úder.
V roce 1916 se přestalo pracovat i na dvojici superdreadnoughtů třídy FRANCESCO CARRACCIOLO, přičemž rozestavěný trup první jednotky už v té době vážil 9000 tun a u druhé byl hotový z 12,5 %. Důvodem byl nedostatek oceli a soustředění válečného úsilí na pozemní síly, které, na rozdíl od námořnictva, sveřepě útočily na svého protivníka, i když žádného většího úspěchu nedosáhly.
Zbývající jednotky třídy CONTE DI CAVOUR prodělaly další vylepšení, když v roce 1917 obdržely centrální systém řízení palby umístěný na předním stožáru a Britové dodali i Dreyerův tabulkový kalkulátor, jenž rovněž usnadnil zaměřování děl. V průběhu první světové války prokázalo svoji účinnost letectvo, takže válečné lodě bylo nutné vybavovat i zbraněmi na ochranu před tímto novým válečným prostředkem. Proto byla z obou bitevních lodí sejmuta část původních děl ráže 76 mm a nahrazena protiletadlovými zbraněmi téhož kalibru. Jednalo se o kanóny britského systému Vickers (Suliga uvádí francouzský Schneider) o délce hlavně 40 ráží, jejichž maximální elevace činila 75 stupňů a během minuty mohly vypálit až čtrnáct projektilů o hmotnosti kolem 6 kg.
Admirál di Revel
GIULIO CESARE, CONTE DI CAVOUR a DANTE ALIGHIERI tvořily koncem roku 1916 samostatnou I. divizi bitevních lodí. Všechny italské dreadnoughty na přelomu listopadu a prosince 1916 po dlouhé době opustily Tarent a odpluly k řeckému ostrovu Korfu, kde se na krátko připojily k hlavním silám francouzského válečného loďstva. Tato koncentrace bitevních lodí měla zabezpečit Otrantskou úžinu před možností průlomu nepřátelské flotily na Středozemní moře, ale Rakušané nic takového neplánovali a spolupráce Italů a Francouzů stejně neměla dlouhého trvání a GIULIO CESARE se vrátil do Tarentu ještě před koncem roku a zbývající bitevní lodě jej následovaly v lednu 1917. Představitelé Dohody se v Londýně sešli na další konferenci, aby jednali o situaci ve Středomoří, kde prudce narůstala tonáž obchodních plavidel potopených ponorkami, ale jediným výsledkem byly další změny ve velení italského loďstva, do jehož čela se dostal admirál di Revel a hlavním silám v Tarentu velel viceadmirál Cutinelli-Rendina.
Ani tyto změny však nevedly ke změně italského přístupu k válčení a námořnictvo se i nadále soustředilo na ochranu protiponorkové uzávěry v Otrantské úžině a operace menších plavidel. Je ovšem pravda, že ani Britové a Francouzi v r. 1917 neoplývali bojovností a když se francouzský admirál de Bon zeptal britského admirála Jellicoea „Co je možné podniknout na Jaderském bojišti?“ Jellicoe odpověděl „nic“, třebaže vzápětí dodal: „...dokud nebudeme mít více torpédoborců, protože, a na tom jsme se všichni shodli, by nebylo moudré tam posílal bitevní lodě bez doprovodu dostatečného množství torpédoborců.“
Aktivně si počínaly jenom síly dislokované na severním Jadranu, kde v létě 1917 probíhala další bitva na Soči, jejíž součástí měl původně být i výsadek za nepřátelskými pozicemi, jenomže ten byl nakonec zrušen a italské námořnictvo pouze ostřelovalo pozice rakousko-uherským vojsk, které útok odrazily a po posílení několika německými divizemi přešly na podzim do ofenzívy, která se zastavila až na řece Piavě. I těchto bojů se účastnilo italské námořnictvo a obranou linii u Benátek měla podle Jaroslava Hrbka vyztužit i středorážní děla sejmutá z bitevních lodí DANTE ALIGHIERI, CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE.
Giulio Cesare
V důsledku bolševického převratu v Rusku a jeho odstoupení z války museli představitelé Dohody začít v r. 1918 počítat s možností, že jeho silné Černomořské loďstvo padne do rukou Němců a po spojení s bitevním křižníkem GOEBEN se stane hrozbou pro námořní komunikace ve Středomoří. Proto se uvažovalo o přesunutí francouzských bitevních lodí k Dardanelám, přičemž by je na Korfu nahradily italské dreadnoughty. Ty by však podléhaly francouzskému admirálu Gauchetovi, na což Italové odmítali přistoupit a jejich hlavní síly zůstaly nadále v Tarentu. Změno do ustálených poměrů se pokusili přinést Američané, kteří v březnu 1918 vypracovali plán na obsazení ostrova Korčula, což měla být pouze předehra k větší vyloďovací operaci, jejímž cílem bylo dobytí boky Kotorské. Ohrožení své druhé největší námořní základny by dozajista přinutilo Rakušany vyslat na moře bitevní lodě a spojenečtí admirálové mohli konečně dostat příležitost svého protivníka zničit. Jenomže i přes intervenci amerického admirála Simse, nadějný plán ztroskotal na neochotě zbývajících spojenců, zejména Italů.
Italské bitevní lodě, s výjimkou DANTE ALIGHIERIHO, už do konce války z Tarentu nevypluly a k porážce Rakousko-Uherska nijak nepřispěly. Rozpadající se mnohonárodnostní monarchie už nebyla koncem října 1918 schopná pokračovat ve válce a vzpourou zachvácené námořnictvo přestalo existovat jako reálná bojová síla. Za této situace nařídil císař Karel I. předat válečné loďstvo zástupcům nově vznikající Jugoslávie (království SHS) a 3. listopadu bylo podepsáno příměří, což umožnilo Italům o dva dny později obsadit Pulu a ukořistit většinu rakousko-uherských válečných lodí, a protože příměří muselo 8. listopadu podepsat i Německo, byla Velká válka u konce.
Podíl námořnictva na vítězství byl nepatrný a bilance činnosti bitevních lodí je vyloženě ostudná, neboť součet bojových plaveb jednotek třídy CONTE DI CAVOUR by se dal spočítat na prstech jedné ruky (GIULIO CESARE strávil na moři 31 hodin, CONTE DI CAVOUR 40) a podobně si počínaly i zbývající italské dreadnoughty. Přesto se v r. 1919 uskutečnila v Benátkách velká námořní přehlídka, které se účastnily i některé bývalé rakousko-uherské lodě, ale ani tato slavnost nemohla smýt hořkou pachuť, kterou Regia Marina svoji nečinností zanechala jak u italské veřejnosti, tak u spojeneckých admirálů.
Italové za vítězství přesto zaplatili vysokou cenu, neboť přišli o 578 000 padlých a hospodářsky vyčerpaná země se dostala do závislosti na svých spojencích (dluh jenom vůči USA činil 1031000000 dolarů), ale flotila moderních bitevních lodí zůstala z větší části nedotčena a pro jejich posádky se účast ve válce proměnila v jedny velké prázdniny. Velké rozčarování mezi obyvatelstvem způsobily podmínky Versailleské mírové smlouvy, jelikož Itálie byla sice rozšířena o Jižní Tyrolsko a Istrijský poloostrov, díky čemuž ovládla významné přístavy Terst a Pula, ale další slíbená území v Dalmácii získala Jugoslávie a zklamáním pro Italy skončila i jednání a rozdělení bývalých německých kolonií a území zanikající Osmanské říše. To vše společně s poválečnou hospodářskou krizí u většiny Italů přispívalo k pocitu frustrace a volání po revizi Versailleské smlouvy a po změně politického uspořádání země.
Vyzvednutí Leonarda da Vinciho
Téhož roku bylo zaslouženým úspěchem završeno úsilí vyzvednou trup LEONARDA DA VINCIHO ze dna tarentského přístavu. Záchranné práce řídil hlavní konstruktér italského námořnictva inženýr Ferrati a je nutno přiznat, že zadaný úkol splnit výborně. Italové zatím neměli žádné zkušenosti s podobnými pracemi a ani v zahraničí prozatím nebyl vyzvednut trup srovnatelně velké bitevní lodě. Navíc byl potopený dreadnougth převrácený kýlem vzhůru a zčásti zabořen v bahně. Vrak nejprve prozkoumali potápěči a na základě jejich zjištění navrhl Ferrati lodní trup utěsnit, napumpovat do něj stlačený vzduch a tímto způsobem jej dostat na hladinu. 
Vyzvednutý Leonardo da Vinci v doku
Toto řešení bylo přijato a Ferrati začal se svými pomocníky pracovat na jeho realizaci. Byl vytvořen přesný model potopené lodě, na němž se simuloval průběh záchranných prací a na základě těchto experimentů získávali Italové data nezbytná pro vlastní vyzvednutí. Nejprve však bylo třeba trup odlehčit a odstranit všechen nebezpečný náklad. Potápěči šli znovu do akce a postupně dokázali z útrob LEONARDA DA VINCIHO dostat všechnu munici, torpéda, výmetné nálože a uhlí. Jejich práci ztěžovalo rozvířené bahno a unikající nafta, takže k vraku byl ze břehu natažen elektrický kabel, aby bylo možné uvnitř trupu zajistit osvětlení. Práce to byla náročná a při tehdejším primitivním vybavení i riskantní a bohužel jeden potápěč při ní přišel o život a na seznam padlých v důsledku zkázy LEONARDA DA VINCIHO tedy přibylo další jméno. Následně musely být všechny otvory utěsněny a do jednotlivých lodních sekcí napumpován stlačený vzduch. Koncem roku 1917 se vrak konečně podařilo alespoň částečně nadzvednout, takže bylo zřejmé, že Ferratiho metoda funguje a trup bude možné dostat na hladinu.
Před vyzvednutím a odvlečením do doku musely být nejprve odstraněny, stožáry, komíny, nástavby a dělové věže, což byl úkol pro četu 150 pracovníků. Později Italové otvory po věžích a komínech zase utěsnili a do podpalubí přidali množství korku, aby zvětšili vztlačnou sílu. Mezitím plovoucí bagry vytvořily dostatečně hluboký koridor vedoucí od vraku až k doku, načež bylo konečně možné přistoupit k vyzvednutí trupu. Heroické úsilí bylo dokončeno v srpnu 1919, kdy se LEONARDO DA VINCI vynořil na hladinu a remorkéry jej odvlekly do suchého doku (stále kýlem vzhůru), kde se začalo pracovat na jeho opravě. Poškození vzniklá explozí muničního skladu byla odstraněna a zpevněný trup mohl být počátkem roku 1921 znovu spuštěn na vodu, odvlečen na vybagrované místo a postupným zaplavováním komor na pravém boku obrácen do správné polohy. Podařilo se vylovit i věže a těžkou výzbroj a chystala se přestavba bitevní lodě, která tentokráte v zájmu zlepšení stability neměla nést středovou dělovou věž.
Leonardo da Vinci po uvedení do správné polohy
Italové dosáhli zdánlivě nemožného a znovu dokázali, že válčení na moři sice nepatří mezi jejich silné stránky, ale smysl pro technické inovace jim rozhodně nechybí. Bohužel se toho nedožil inženýr Ferrati, jenž zemřel ještě před vyzvednutím LEONARDA DA VINCIHO a jeho dílo musel dokončit major Gianelli, ale Ferartiho podíl na jedné z nejzajímavějších záchranných operacích v dějinách zůstává zásadní a neměl by být zapomenut.
Italské poválečné kolonizační pokusy
Ihned po skončení války se všechny italské dreadnoughty, kromě DANTE ALIGHIERIHO, přesunuly na Korfu, aby zde prováděly doposud zanedbávaný bojový výcvik a do domovských přístavů se vrátily teprve na jaře 1919. Tehdy padlo rozhodnutí vypravit CONTE DI CAVOUR na dlouhou propagandistickou plavbu do Severní Ameriky. Velitelem lodě se stal námořní kapitán Conz, pod jehož velením opustila 23. června 1919 La Spezia a po proplutí Gibraltarem a zastávce na Azorských ostrovech přeplula Atlantik a navštívila řadu kanadských a amerických přístavů, aby se v prosinci téhož roku vrátila do vlasti. Zajímavější kariéru v té době prodělal GIULIO CESARE nasazený v tureckých vodách. Zástupci Osmanské říše podepsali 30. října 1918 dohodu o příměří, ve které se mj. zavázali předat vítězným mocnostem kontrolu nad Černomořskými úžinami a tureckým válečným loďstvem. Vítězné státy také dostaly právo v případě potřeby okupovat kterékoliv místo na tureckém území. K prosazení těchto podmínek byla sestavena silná eskadra složená z britských, francouzských, italských a řeckých válečných lodí, přičemž jenom samotní Italové pro tento účel vyčlenili čtyři bitevní lodě, dva křižníky a tři torpédoborce. Spojenecká flotila připlula v listopadu 1918 do Istanbulu a pozemní síly se zmocnily opevnění v Dardanelách a Bosporu a okupovaly turecké hlavní město.
Bitevní loď Caio Duilio
Všechny zainteresované země plánovaly využít rozpadu Osmanské říše k vlastním územním ziskům a nejagilněji si v tomto směru počínali Britové, kteří začali neprodleně obsazovat jedno významné město za druhým (Mosul, Iskenderun, Trabzon,...). Pozadu nechtěli zůstat ani Francouzi (Mersin, aj.) a o svůj díl se přihlásili i Italové, jejichž námořnictvo zajišťovalo výsadky v Antalye a dalších přístavech a 29. dubna 1919 připlula do Smyrny italská eskadra, které velel námořní kapitán Magliano. Smyrna a přilehlá oblast měla podle dřívějších dohod připadnout Itálii, jenomže tento přístav byl centrem početné řecké komunity (2,5 milionů osob), takže není divu, že si na něj dělalo nárok i Řecko, jehož podpořili Britové a Francouzi.
Protože Turecko se nechtělo se ztrátou Smyrny smířit, mělo je k rozumu přivést silné uskupení britských,francouzských, italských, amerických a řeckých lodí. Dne 15. května začal výsadek řeckých vojsk, který krylo deset válečných lodí, mezi nimiž nechyběla ani italská bitevní loď CAIO DUILIO. Jenomže spolupráce mezi Řeky a Italy dlouho nevydržela a italská Levantská eskadra pod vedením viceadmirála Solariho, začala zajišťovat výsadky nejenom v dalších tureckých přístavech, ale i na ostrovech Rhodos a Leros. Hrozící konflikt odvrátili britští diplomaté a Italové museli některé oblasti odstoupit Řekům, což na dlouhou dobu poznamenalo vztahy mezi oběma státy. Součástí Levantské eskadry se stal i GIULIO CESARE, který nejprve kotvil u Bosporu a později se přesunul do Smyrny, kde soužil jako stacionární plavidlo.
Tzv. Sèvreská mírová smlouva v podstatě stvrzovala rozdělení Osmanské říše mezi Velkou Británii, Francii, Itálii a Řecko, přičemž Italové měli kontrolovat rozsáhlá území v jihozápadní Anatolii. Bezohledné počínání zahraničních mocností vyvolalo odpor proti vládnoucímu sultánovi, do jehož čela se postavil turecký válečný hrdina plukovník Mustafa Kemal. Francouzi a Britové zareagovali vojenskou intervencí, načež Kemal vyzval své stoupence k boji nejenom proti cizincům, ale i sultanátu a brzy se mu podařilo získat kontrolu nad celou Anatolií a zahraniční vojska vypudit. Italové se nově vzniklé situaci pružně přizpůsobili a sami se z Malé Asii stáhli, za což dostali příslib nejrůznějších ekonomických výhod. Proto byla Levantská eskadra ještě koncem roku 1919 rozpuštěna a italské válečné lodě staženy do domácích vod, i když GIULIO CESARE se na Egejské moře ještě nakrátko vrátil v březnu 1920. Naproti tomu Řecko se rozhodlo podpořit své nároky silou a zapletlo se do dlouhé a nákladné války, která nakonec skončila jeho porážkou a vítězný Kemal prohlásil starobylý sultanát za zrušený a vyhlásil nově vzniklou Tureckou republiku.
Pohled na italské bitevní lodě
Regia Marina se v r. 1920 angažovala i na Jaderském moři, jelikož skupina fašistů vedená básníkem d´Annunziem obsadila Rijeku, kterou prohlásili za nezávislou republiku a d´Annunzio dokonce zašel tak daleko, že Itálii vyhlásil válku. Proto město bombardovaly italské válečné lodě, i když žádná z jednotek třídy CONTE DI CAVOUR se na této neslavné operaci nepodílela. Král Viktor Emanuel III. na palubě bitevní lodě CONTE DI CAVOUR v r. 1921 navštívit některé přístavy patřící ještě donedávna Rakousko-Uhersku, ale už o rok později se k moci dostal Benito Mussolini a k Itálii byly připojeny i dalmatské přístavy Rijeka a Zadar.
Mussolini se s těmito zisky nehodlal spokojit a brzy se pokusil získat strategicky významný ostrov Korfu. Největší z Jónských ostrovů měl výtečný přístav, ve kterém mohly pohodlně kotvit i bitevní lodě, a díky výhodné poloze z něj bylo možné ovládat Otrantskou´úžinu. Ostrov tehdy obývalo asi 100 000 Řeků, kteří sice po italské nadvládě nijak netoužili, ale jejich odpor mohl být zlomen silou, tím spíše, že řecká armáda byla oslabena porážkou v nedávné válce s Tureckem. Záminkou k intervenci se stal útok na mezinárodní komisi vyměřující novou hranici mezi Řeckem a Albánií. 27. srpna 1923 její pracovníky přepadli neznámí ozbrojenci a zabili pět Italů včetně generála Teliniho. Kýžená záminka byla na světě a Italové okamžitě přikročili k činům.
Již 29. srpna obdržela řecká vláda ultimátum požadující mj. zaplacení odškodného ve výši 50 miliónů lir a trest smrti pro všechny útočníky. Kromě těchto řekněme přiměřených požadavků, obsahovalo ultimátům ještě dalších pět bodů, jejichž splnění by ohrozilo řeckou suverenitu, takže není divu, že je Atény odmítly. Reakce Italů byla blesková a už v noci z 30. na 31. srpna vyplulo z Tarentu silné loďstvo, jehož úkolem bylo zajistit transport 10 000 vojáků na Korfu a provádět blokádu ostrova. Uskupení určené k podpoře výsadku sestávalo kromě bitevních lodí CONTE DI CAVOUR, GIULIO CESARE, ANDREA DORIA a CAIO DUILIO ještě ze třinácti torpédoborců a velel mu viceadmirál Solari, jenž vyvěsil svoji vlajku na CONTE DI CAVOUROVI. Množství nasazených plavidel a rychlost reakce svědčí o předem připravené akci, tím spíše, když válečné loďstvo právě provádělo velké manévry.
Solariho lodě vpluly 31. května na rejdu přístavu Kerkyra a admirál oznámil veliteli zdejší posádky, že dostal rozkaz ostrov obsadit a požadoval složení zbraní. Na splnění těchto požadavků dostali Řekové jednu hodinu, a když po uplynutí této šibeniční lhůty nezavlála nad pevností bílá vlajka, zahájily italské bitevní lodě palbu z kanónů středního kalibru. Zapojily se i obsluhy děl ráže 120 mm na jednotkách CONTE DI CAVOUR a GIULIO CESARE, pro které se bombardování Kerkyry stalo vůbec prvním bojovým vystoupením. Posádku města tvořilo jenom 100 vojáků, kteří sice už po několika minutách vyvěsili bílou vlajku, ale přesto si dělostřelba vybrala 20 obětí, pohříchu většinou dětí (!), takže první bojové vystoupení bitevních lodí třídy CONTE DI CAVOUR věru nelze označit za prestižní.
Italové ještě téhož dne vysadili na břeh vojsko, které odzbrojilo řecké vojáky, obsadilo starou pevnost a zajistilo baterii pobřežního dělostřelectva. Jejich počínaní vyvolalo protest zástupců cizích vlád a na CONTE DI CAVOUR se dostavili rozezlení konzulové, aby podali neúspěšný protest proti ostřelování města a porušení řecké neutrality. Následující den obsadili Italové další klíčové body a brzy měli pod kontrolou celý ostrov. Solari odplul s většinou lodí blokovat hlavní základny řeckého loďstva, které však zavčas odplulo na Egejské moře odkud mohlo obeplout Peloponéský poloostrov a napadnout italské lodě obsazující další Jónské ostrovy (např. Paxos), k čemuž však nedošlo. Řekové však podali žalobu k teprve nedávno ustanovené Lize národů a protože italská agrese vzbudila nevoli Velké Británie, která mobilizovalo svoje Středomořské loďstvo, Mussoliniho sen o připojení Korfu k jeho impériu se začal rozplývat.
Liga národů vydala 8. září rozhodnutí, v němž sice Římu přiznala právo na odškodnění rodinám zabitých Italů, vydání jejich ostatků, omluvu a vyšetření nešťastného incidentu, ale všechny obsazené ostrovy nařídila vyklidit. Hrozba války tím byla zažehnána a již 20. září připlula do Pirea italsko-britsko-francouzská eskadra, ke které patřily i GIULIO CESARE a CONTE DI CAVOUR, a na břeh se vylodili členové mezinárodní vyšetřovací komise. Později byla z odpovědnost za incident obviněna řecká strana, která musela Italům vyplatit nejen 50 miliónů lir odškodného, ale také uhradit veškeré náklady na celou vojenskou operaci, což Mussolinimu umožnilo zachovat si před světem tvář, ale hlavního cíle se mu dosáhnout nepodařilo.
Spouštění bitevní lodě Francesco Caracciolo na vodu
Nový vládce Itálie však neustále toužil přeměnit zemi v respektovanou velmoc a snil o dalších výbojích, k čemuž potřeboval silné válečné námořnictvo. Jenomže válkou oslabená země si tehdy nemohla dovolit další výdaje, takže místo projektů nových bitevních lodí docházelo naopak k rušení těch stávajících, k čemuž přispěly i výsledek Washingtonské konference. Na této odzbrojovací konferenci zastupoval Itálii senátor Schanzer a delegáti z USA, Velké Británie, Japonska, Francie a Itálie se zavázali k desetiletému moratoriu na stavbu bitevních lodí, jejichž počet pro jednotlivé mocnostmi byl stanoven v poměru 5 : 5 : 3 : 1.67 : 1,67. Pro Italy to konkrétně znamenalo, že souhrnný výtlak jejich bitevních lodí nesmí překročit 175 000 tun, což sice umožňovalo dosáhnout kýžené parity s Francií, jenomže reálně vzato zůstávala Itálie nejslabší, jelikož jako jediná nedisponovala žádnými superdreadnoughty s děly ráže nad 305 mm. Teoreticky bylo sice možné získat výjimku a dokončit alespoň rozestavěnou bitevní loď FRANCESCO CARACCIOLO, jenomže pro nedostatek financí byl nedokončený trup rozebrán na šrot a stejně dopadl i kořistní TEGETTHOFF. Za této situace padlo i bolestné rozhodnutí sešrotovat také LEONARDA DA VINCIHO, čímž přišlo vniveč úsilí inženýra Ferratiho a všech jeho spolupracovníků.
Použité zdroje:
С. Патянин: Проклятые линкоры. „Цезарь“ ставший „Новороссийском“. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2011.
А.А. Михайлов: Линейные корабли типа Конте ди Кавур. Санкт-Петербург 1996.
M. Jelínek: Válečné lodě Itálie. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Морская Коллекция 4/1996.
MORZE STATKI I OKRETY 7-8 2011.
A. Fraccaroli: ITALLIAN WARSHIPS OF WORLD WAR 1. Vydalo nakladatelství Ian Allan 1970.
J. Novák: Bitva o Jadran. Vydalo nakladatelství Books s.r.o. 1998.
J. Hrbek: Velká válka na moři (II až V). Vydalo nakladatelství Libri 2001 až 2002.
Первая мировая война на море. Vydalo nakladatelství Харвест 2001.
А.Е. Тарас: военно-морское соперничество и конфликты в 1919-1939 гг. Vydalo nakladatelství Харвест 2003.
F. Novotný: Veleobři oceánů. Vydalo nakladatelství Albatros 2003.
http://militera.lib.ru/h/tomasi/index.html
http://militera.lib.ru/h/ww1/index.html
http://www.bobhenneman.info/ldvtech.htm
http://digilander.libero.it/trombealven ... onardo.htm
http://www.modellistika.it/Varie/zurigo.html
http://www.cityofart.net/bship/frameset8.html
