Bitevní křižník třídy TIGER (1913)
Napsal: 5/1/2013, 00:31
Bitevní křižník třídy TIGER
Velká Británie
rok 1913
„Největší z největších Royal Navy“ [/B]
Původ bitevních křižníků najdeme v názorech a myšlenkách britského admirála Fishera, který vedle nových typů bitevních lodí (tzv. dreadnoughtů) hledal lodě, které by díky své palebné síle a rychlosti mohly likvidovat pancéřové křižníky protivníků. Takže prakticky souběžně se stavbou moderních bitevních lodí typu Dreadnought (DREADNOUGHT, BELLEROPHON, ST.VINCENT) vznikla třída bitevních křižníků INVINCIBLE. Jednalo se o lodě, které měly pancéřovou ochranu na úrovni pancéřových křižníků, ale převzaly jednotnou těžkou výzbroj z bitevních lodí včetně moderní a silné pohonné jednotky, která pak těmto lodím dokázala udělit tak velkou rychlost, že se pak v ní vyrovnali pancéřovým křižníkům. Díky palebné síle se pak stali jejich přirozeným nepřítelem. U tří jednotek třídy INVINCIBLE ale dlouho nezůstalo a tak je krátce poté následovali další tři vylepšené bitevní křižníky třídy INDEFATIGABLE. Jenomže to se stále jednalo o lodě s děly ráže 305mm a to v době, kdy se již hledala silnější výzbroj u bitevních lodí. Bylo tedy vcelku logické, že další bitevní křižníky ponesou shodnou hlavní výzbroj s druhou generací bitevních lodí. Další tři bitevní křižníky třídy LION tak již nesli super těžká děla ráže 343mm, která se použila u bitevních lodí tříd ORION, KING GEORGE V. a IRON DUKE. Rozdíl v hmotnosti projektilu měl svůj význam při penetraci nepřátelským pancířem a i co se nesené výbušniny týče. Britský projektil ráže 305mm použitý u prvních bitevních křižníků měl podle typu hmotnost od 386 do 389,8 kg. Projektil ráže 343mm již vážil 567 až 639,6 kg. Každému je asi jasné, že průraznost a ničivá síla v cíli těžšího granátu byla mnohem vyšší. Proto byla nová generace bitevních křižníků třídy LION, s jejichž stavbou se začalo na podzim roku 1909, tak ceněná.
Jak už jsem psal, první generace bitevních křižníků měla hlavní výzbroj v podobě děl ráže 305mm. První třída ji pak měla ale vcelku nevhodně umístěnou, takže boční palba mohla být vedena ze všech děl jen za optimálních podmínek, což v bojových podmínkách bylo prakticky nedosažitelné. Druhá třída INDEFATIGABLE pak měla již potřebnou délku a rozestupy středních děl, že boční salva již byla v podobě osmi děl hlavní ráže. Nicméně nedostatky v konstrukci se opakovaly, jako slabé pancéřování, či riziko zatopení kterékoliv z velkých strojoven. Což by zřejmě v konečném důsledku vedlo ke ztrátě lodi. Kritika již tehdy poukázala, že se tyto dvě třídy bitevních křižníků dají použít jako součást rychlé bitevní eskadry, kdy nejspíše nebudou moct plně využít svou rychlost, ale zároveň jejich slabší pancéřování bude vystaveno palbě nepřátelských těžkých děl. Proto v programu rozvoje námořních sil na rok 1909/1910 byla objednána stavba tří bitevních křižníků s děly použitými u bitevních lodí třídy ORION, tedy s děly ráže 343mm.
Lodě ve třídě:
- TIGER (1912 – 1913 – 1914)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
HMS Tiger byl původně zamýšlen jako další, tedy čtvrtá jednotka, třídy LION. Jenomže jak již víme, tato třída nebyla prosta řady nedostatků a tak když byla v britské loděnici Vickers-Armstrong zadaná stavba bitevního křižníku KONGÓ pro Japonské císařské námořnictvo, rozhodli se konstruktéři konstrukci TIGERU podle tohoto nejmodernějšího křižníku upravit. Konstruktér George Thurston totiž dokázal do trupu japonských bitevních křižníků vzácně vyrovnaně navrhnout jak palebnou sílu, tak rychlost a pancéřovou ochranu. Jelikož tři jednotky třídy LION byly již v pokročilém stádiu rozpracovanosti, nebylo na nich možno prakticky již cokoliv měnit. V případě TIGERU to bylo něco jiného. Jeho kýl byl založen 20. června 1912 (KONGÓ dne 17. ledna 1911), a tak tu byl prostor něco s konstrukcí TIGERA udělat. Výsledkem se tak stalo plavidlo, které v sobě kombinovalo konstrukční vlastnosti třídy LION vylepšené o poznatky ze stavby japonského křižníku KONGÓ. Ve výsledku tak vzniklo největší válečné plavidlo Britského námořnictva, jaké kdy bylo až do příchodu HOODa postaveno (HOOD byl ale do služby zařazen až po První válce) a jaké sloužilo za Velké války ve službách Royal Navy. Ve světovém měřítku pak TIGER patřil vůbec mezi největší z největší. Pouze pár Amerických a Japonských lodí jej lehce ve výtlaku překonávalo.
Jak již bylo řečeno, TIGER byl modifikací třídy LION, ale s řadou vylepšení. Jeho děla ráže 343mm byla ponechána jako u jeho polosester, ale pancéřová ochrana byla výrazně posílena. Původně se uvažovalo i o změně pohonné jednotky, když se počítalo s instalací nových kotlů typu Yarrow, které byli menší a lehčí konstrukce. Loď by se tak mohla buď zkrátit, nebo by mohlo být instalováno více kotlů, což by se mělo promítnout i do rychlosti. Nakonec ale bylo rozhodnuto použít kotle Brown&White (jiné zdroje uvádí Babcock and Wilcox) a to v počtu 39 kusů. U třídy LION jich bylo instalováno 42, ale vzhledem k vylepšením dával menší počet kotlů u TIGERA až o 20% vyšší výkon. Při větších rozměrech a výtlaku se to do rychlosti promítlo pouze jedním uzlem navíc. Kotle Yarrow by sice zvýšili rychlost lodi i o několik uzlů, ale Admiralita se obávala jejich nespolehlivosti. Celkový výkon pohonné jednotky tak byl 85.000 koňských sil (63.000 kW), což umožňovalo plavbu rychlostí 28 uzlů (52 km/h) při plném výtlaku 35.150 tun. Krátkodobě bylo možno dosáhnout výkonu až 108.000 koňských sil (81.000 kW), ale během testů bylo docíleno pouze 104.635 k (78.026 kW). Výkon kotlů pracujících při tlaku 1.620 kPa, se přenášel na dvě sestavy parních turbín Brown-Curtis a 4 hřídele/vrtule (zřejmě průměru 4,11m). Vezená zásoba pohonných hmot (3.900 tun topného oleje + 3.900 tun uhlí) stačila na dojezd 3.300 námořních mil (6.100 km) při vysoké 24 uzlové rychlosti (to byla rychlost vyšší, než kterou mohli dosáhnout bitevní lodě První světové války, tedy až na výjimky). Při tak vysoké rychlosti byla denní spotřeba paliva 1.265 tun (topný olej + uhlí). Pokud byla ale zvolena ekonomická 12 uzlové rychlost, stoupl akční rádius na 4.600 námořních mil (8.500 km). Při 10 uzlech to již bylo 6.690 námořních mil (cca 12.400 km). Elektrická energie s napětím 220 V byla zajištěna čtyřmi dynamy s kapacitou 750 kW. V případě kotlů si ještě dovolím malou odbočku. Možná si někdo z vás položí otázku, proč německé bitevní křižníky dosahovali menších rozměrů, než jejich britské protějšky. Samozřejmě jedním z důvodů je instalace děl menší ráže v duchu, že německá Kruppova děla jsou lepší než ostatní. Dalším z důvodů je britský konzervatismus, co se použití kotlů týče. Němci již používali kompaktnější kotle s trubkami malého průměru, které byly sice technicky náročnější, ale na druhou stranu zabírali méně prostoru. Britové ale setrvávali i svých kotlů staršího provedení, pro které se ale musel trup pro dosažení čím dál tím většího výkonu, neustále prodlužovat, což znamenalo chránit větší a větší délku trupu. V konečném důsledku tak zvýšení výkonu pohonné jednotky nemělo ten kýžený efekt na rychlost.
Samotný vzhled lodi byl docela elegantní, i když v britských očích se nevyrovnal kráse třídy LION, která byla přezdívána „Splendid Cats“ („skvělé kočky“). Všechny dělové věže hlavní ráže leželi v ose s tím, že první dvě věže stáli stupňovitě na přídi, třetí věž pak za trojicí komínů a poslední s velkým rozestupem, v kterém byla v podpalubí umístěna strojovna, byla na snížené palubě. Tři komíny s krátkými rozestupy mezi sebou prozrazovaly nepřerušenou řadu kotelen. Odstraněním zadních nástaveb bylo možno vést palbu z obou věží i směrem přes záď. Sevřené palubní nástavby s komíny a první trojicí dělových věží vytvářeli dojem kompaktní konstrukce. Pod hlavní palubou stálo na každém boku v kasematách šest středních děl. S délkou více jak 214 a šířkou více jak 27 metrů to byla největší loď britského námořnictva, která byla do té doby postavena. V době míru bylo na palubě 1.112 mužů, ve válečném stavu byla posádka až 1.459 námořníků.
Kýl lodi byl založen dne 20. června 1912 v loděnici John Brown and Company, Clydebank. Celkové náklady na stavbu byly vyčísleny na částku 2.593.100 Liber a to včetně výzbroje. Na vodu byla loď spuštěna 15. prosince 1913 a námořnictvem převzata do služby 3. října 1914 (některé zdroje mluví o listopadu). Tedy v nejvyšší čas, protože válka již pár měsíců trvala a tak každé posílení Royal Navy bylo více než vítané. Kór, když se jednalo o silně vyzbrojený a rychlý bitevní křižník, jehož nasazení bylo možné prakticky na všech mořích a oceánech během krátké doby. Výhodu koncepce rychlých bitevních křižníků prokázala již v prosinci 1914 bitva u Falkland, kde první generace křižníků smetla německou východoasijskou eskadru pancéřových a lehkých křižníků hraběte von Spee. V době stavby TIGERU se uvažovalo, že jej ve třídě doplní sesterská loď, která měla nést jméno LEOPARD. Ta ale nebyla nikdy objednána. Admiralita dále uvažovala, že místo neobjednaného LEOPARDU nechá postavit nový bitevní křižník, který by místo třídy LION vycházel z třídy rychlých bitevních lodí QUEEN ELIZABETH s jejich 381mm děly. Jeho jméno mělo být AGINCOURT. Jelikož ale ani tato loď nepřesáhla fázi úvah, obdržela jméno AGINCOURT bitevní loď, která byla původně stavěna pro Osmanskou říši (ještě dříve pro Brazílii), a kterou Britové těsně po vypuknutí války zabavili pro své potřeby, přestože zástupci Osmanské říše byli v Británii přítomni přebírání a loď byla bosporskou říši plně zaplacena.
VÝZBROJ
Zatímco německé bitevní křižníky měly hlavní výzbroj v podobě děl ráže 280 až 305mm, tak třída LION i TIGER již měla plnou boční salvu v podobě super těžkých děl 13,5“/45 (34,3cm) Mark V (H) soustředěných do čtyř dvoudělových věží typu Mark II, každá o hmotnosti 600 tun. Jejich rozmístění bylo u TIGERU již lépe provedené, než u LIONU. Takže i salva směrem před záď mohla být vedena ze čtyř hlavní oproti LIONU, kde to byla pouze dvě děla (věž „C“ totiž stála mezi palubními nástavbami a komíny). Elevace děl ve věžích mohla být v rozsahu -3/+20 stupňů, přičemž rychlost elevace mohla být až 5 stupňů za sekundu. Stranový odměr věží činil -150/+150 stupňů. Dělo o délce 15,9m a hmotnosti 76,102 tuny vystřelovalo APC projektily o hmotnosti 567 až 574,5 kg (podle typu), nebo HE projektily o váze 635-639,6 kg (opět podle typu) na maximální vzdálenost 21.780 metrů. Rychlost palby byla podle bojových podmínek 1,5 až 2 rány za minutu. Životnost hlavně se pohybovala v rozmezí 450 výstřelů (u lehčího typu munice) až po 220 u těžších projektilů. Pro každou hlaveň bylo nakládáno 80 kusů střel (jiné zdroje hovoří až o 130). Docela je zajímavé sledovat pod jakým úhlem a rychlosti dopadal projektil na cíl, pokud to bylo například na vzdálenost 9.140 metrů, kdy projektil dopadal pod úhlem 7,08 stupňů rychlostí 533m/s (počáteční rychlost u APC projektilu o hmotnosti 567 kg byla 777m/s). Při vzdálenosti 18.290 m (elevace děl 14,78°) to již bylo jen 406m/s a projektil na cíl dopadal pod úhlem 22,73 stupňů. Jen pro srovnání s APC projektilem o hmotnosti 635 kg to bylo na vzdálenost 9.140 metrů 543m/s a granát na cíl dopadal pod úhlem 7,03 stupňů. Na 18.290 metrů to bylo 416 m/s a projektil dopadal na cíl pod úhlem 22 stupňů. A jaká byla průraznost? Na vzdálenost 9.144 metrů probíjel 567 kg těžký projektil boční pancíř typu KC, o síle 310mm. Pokud byl použit AP projektil o hmotnosti 635 kg, tak stoupla průraznost o nějakých 8mm na celkových 318mm, což stačilo na naprostou většinu bitevních lodí a křižníků postavených za První i za Druhé světové války.
Hmotnost boční salvy:
8 x 343 mm = 5.116,8 kg
6 x 152 mm = 304,8 kg
Celkem: 5.421.6 kg
Střední dělostřelectvo bylo na poměry britských bitevních křižníků poměrně silné a zastupovalo jej celkem dvanáct děl 6“/45 (15,2cm) BL Mark VII umístěných v kasematách po šesti na každém boku. Děla s kadencí 5-7 ran za minutu (podle sehranosti obsluhy, protože se projektil tahal ručně) vystřelovala projektily o hmotnosti 45,4 až 50,8 kg (podle typu). HE projektil vážící 45,4 kg měl při maximální elevaci děl 20 stupňů dostřel 14.450 metrů. Protipancéřový CPC projektil pak na vzdálenost 2.740 metrů probíjel boční KC pancíř o síle 51mm. S tím dostřelem u TIGERU to ale bylo určitě horší, než výše uváděných 14 kilometrů, protože jeho děla v kasematách PVIII měla elevaci -7/+14 stupňů. Uvedených 20° se týkalo až pozdějších úprav. Dohledal jsem dostřel 11.200 metrů při 14° elevaci, což zní poměrně věrohodně. Střední dělostřelectvo doplňovala dvojice 76mm (QF 3 inch 20 cwt) upravených pro střelbu proti vzdušným cílům. Tato děla původně používala HE munici o hmotnosti 5,7 kg. Po roce 1916 se používal těžší a účinnější projektil o hmotnosti 7,3 kg. Výškový dostřel se podle typu munice pohyboval v rozmezí 6.700 – 7.200 metrů, efektivní ale pouze 4.900 metrů. Kadence se podle sehranosti obsluhy pohybovala kolem 16-18 ran za minutu. Výzbroj byla doplněna o čtyři podhladinové torpédomety ráže 533mm Mark II*** umístěné po dvojici na každém boku. První pár se nacházel na úrovni dělové věže „A“, druhý pár u dělové věže „X“. Každé z torpéd neslo výbušnou hlavici se 181 kg TNT a při rychlost45 uzlů (83 km/h) byl dojezd 4.100 metrů. V případě snížení rychlosti na 29 uzlů (54 km/h) mohl být dosah torpéda až 9.830 m.
Vzletová paluba a na ni Sopwith Camel
PANCÉŘOVÁNÍ
Už jsem několikrát poukazoval na to, že pancéřová ochranu u TIGERU byla o poznání lepší, než u předchozí třídy. Jenomže díky rozměrům lodi a poslední dělové věže, která stála samostatně, se do určité míry muselo šetřit i tak. Pořád bylo nutno chránit velkou část a nešlo tak díky uspořádání děl ušetřit nějakou tu tunu na společné barbetě pro zadní věže. Takto musela mít každá z nich vlastní. Hlavní boční pancéřový pás nekryl loď v celé její délce, ale příď i záď nechal téměř nechráněnou (pouhých 25mm se za ochranu příliš považovat nedá). V nejvíce inkriminovaných místech dosahoval pás 229mm, na méně důležitých se postupně zeslaboval až na 76mm. Výška podhladinové části byla snížena z původních 914mm na 686mm. Na tento boční pancíř byla použita cementovaná ocel. Díky kasematám středního dělostřelectva bylo možno i nad hlavní boční pancéřový pás do jisté míry chránit boky, protože kasematy krylo až 152mm pancíře na vertikální straně. Ochrana boků tak de facto zasahovala až k hlavní palubě. Pancéřová paluba pak měla sílu v rozmezí 25 až 76mm, což na dobu, kdy letecké útoky tolik nehrozily, vcelku postačovalo. Horší to ale bylo, pokud dopadal nepřátelský projektil z velké dálky téměř kolmo na cíl. Pak se tato horizontální ochrana ukázala jako nedostatečná, což ostatně byla slabina většiny britských lodí z doby První světové války. Dělové věže krylo až 229 mm ocele a barbety věží dalších 203 až 229mm. Nejlépe byla již tradičně chráněna hlavní velitelská věž, kterou krylo až 254mm. Protitorpédové přepážky měly sílu 102mm.
TTD - bitevní křižník třídy TIGER
* Země původu: Velká Británie
* Délka (max.): 214,6m
* Šířka: 27,6m
* Ponor: 9,9m
* Výtlak standardní: 28.450 t
* Výtlak plný: 35.150 t
* Výzbroj (po dokončení): 8x343mm (4xII), 12x152mm (12xI), 2x76mm (2xI), 4x47mm (4xI), 4x533mm Torpédomet
* Pancéř paluba: 25-76mm
* Pancéř boky: 76-229mm
* Pancéř dělové věže: 229mm
* Pancéř barbety: 203-229mm
* Pancéř velitelská věž: 254mm
* Pancéř kasematy: 152mm
* Protitorpédové přepážky: 102mm
* Výkon strojů: 85.000 koňských sil (63.000 kW), 39 kotlů, 2 turbíny, 4 vrtule
* Dojezd: 4.600 námořních mil (8.500 km) při 12 uzlové rychlosti
* Vezená zásoba paliva: 3.900 tun topného oleje + 3.900 tun uhlí
* Rychlost: 28-29 uzlů (52 km/h)
* Posádka: 1.112 – 1.459 mužů
SLUŽBA
HMS Tiger byl krátce po svém dokončení v říjnu 1914 zařazen do stavu 1. eskadry bitevních křižníků kotvících v Rosythu a kterým velel kontradmiral David Beatty. Kromě posledně jmenovaného patřili do eskadry všechny tři lodě třídy LION (Lion, Princess Royal a Queen Mary). Tato eskadra se zapojila v lednu 1915 do bitvy u Dogger Banku, kde TIGER utrpěl jeden zásah těžkým projektilem a na jeho palubě padlo 10 námořníků, 11 bylo zraněných. V průběhu bitvy vedl TIGER (kapitán H.B.Pelly) spolu s LIONEM palbu na německý bitevní křižník SEYDLITZ, ale díky špatnému počasí se TIGERU z 255 vystřelených granátů nepodařilo docílit jediného zásahu! Křižník svůj cíl přestřeloval až o 2,5 km, protože pozorovatelé zaměnili dopad svých granátů za granáty z LIONU. Navíc TIGER měl původně vést palbu na MOLTKE, ale kapitán Polly špatně pochopil rozkaz a proto německá velitelská loď byla pod palbou hned dvou bitevních křižníků, zatímco MOLTKEHO nikdo neostřeloval. Velice nepřesná palba měla za následek výměnu dělostřeleckého důstojníka, který byl za toto fiasko, podle Admirality, vinen. HMS TIGER se rovněž zúčastnil největší námořní bitvy První světové války u Skageraku v květnu 1916. Během této bitvy byl zasažen celkem 15 (někdy je uváděno 16) těžkými granáty německých bitevních křižníků a sám vystřelil 303 projektilů těžké ráže. Na jeho palubě padlo 24 námořníků (37 zraněných), ale loď zůstala více méně bojeschopná. To bylo mimo jiné možné díky posílenému pancéřování v době stavby lodi. TIGER tak i přes velký počet zásahu prokázal odolnost v boji, čímž se nemohla pochlubit polosestra QUEEN MARY (třída LION), která během bitvy vylétla do povětří. Zde se naplno projevila Achillova pata v podobě nedostatečného pancéřování, které se v bitvě kromě QEEN MARY stalo osudným také dvojici bitevních křižníků první generace HMS Indefatigable a HMS Invincible. Souhru šťastných náhod ukázal například zásah do barbety dělové věže „A“. Pokud by nepřátelský granát dopadl jen o půl metru níže, tak by mu v cestě stálo již jen 80mm pancéřování oproti 229mm. Osud TIGERU by tak mohl být podobný, jako QUEEN MARY, která vyletěla do vzduchu také po zásahu 280 nebo 305mm projektilem do přední dělové věže, či barbety. Rovněž velitelský LION dostal zásah do tohoto kritického místa a nebýt okamžitému rozhodnutí o zaplavení muničních skladišť, tak by Britové zřejmě přišli i o tuto loď. TIGER tak měl v boji obrovskou dávku štěstí umocněnou ještě granátem, který pod ostrým úhlem zasáhl věž „Q“. Projektil ale vybuchl na vnější straně a tak i když do dělové věže prorazil otvor, nezničil děla. Další granát pak zasáhl znovu citlivý spoj pancéřování barbety (spoj mezi 229 a 80mm pancířem) „X“, ale vybuchl jen z části. Nezpůsobil tak fatální škody, jaké mohl jinak natropit.
Seznam poškození z bitvy u Jutska (1916)
Poškození, která křižník během bitvy utrpěl, byla odstraněna již 2.červece 1916. Jelikož se v té době velitelský LION stále nacházel v opravě, stal se TIGER místo něho vlajkovou lodí 1. eskadry bitevních křižníků. O více jak rok později se TIGER opět dostal na dostřel nepřátelských děl v druhé bitvě u Helgolandské zátoky, ale ani v tomto střetnutí se příliš nevyznamenal. De facto celá Britská eskadra selhala, když i přes drtivou převahu a po vystřelení 3.170 granátů těžkých a středních děl docílila pouze tří zásahů a žádnou nepřátelskou loď nepotopila (až na jeden vcelku nevýznamný trawler). TIGER opět vyšel se střelbou naprázdno. V roce 1917 prodělal křižník menší úpravu, když na věž „Q“ byla instalována vzletová plošina a na třetím komínu byla namontovaná plošina s vyhledávacími světlomety. Další „modernizace“ se dočkal TIGER v průběhu roku 1918, kdy byla změněna hlavní palubní nástavba a přidána nová pozorovací plošina.
Po ukončení bojů První světové války se ve velkém debatovalo o omezení námořního zbrojení u všech velmocí Velké Británie nevyjímaje. V důsledku Washingtonské konference z roku 1922 bylo rozhodnuto poslat do šrotu velké množství starší bojových jednotek. TIGER tomuto procesu unikl jen díky překlasifikování na školní loď, což byla nakonec role, kterou plnil prakticky celá dvacátá léta. Jeho polosestry to štěstí neměly, a byly prodány do šrotu v roce 1922 (Princess Royal) a 1924 (Lion). Pouze v roce 1929 byl TIGER krátce zařazen zpět do služby a to jen jako dočasná náhrada za právě modernizovaný HOOD. I když byl TIGER v dobrém technickém stavu a stále to byla moderní a silně vyzbrojená loď, nakonec se mu přeci jenom stalo osudným další kolo odzbrojování, které proběhlo na druhé Londýnské námořní konferenci v roce 1930. Zde bylo rozhodnuto, že Británie pošle do šrotu další plavidla včetně TIGERU. A tak v březnu 1931, kdy byla ukončená modernizace HOODA, byl TIGER vyřazen ze stavu (15.5.1931) o rok později v únoru prodán do šrotu. Jeho trup byl v březnu odtažen do skotského Inverkeithingu a následně rozebrán.
ZHODNOCENÍ
První generace britských bitevních křižníků měla cela řadu nedostatků. Druhá generace, kterou představovala třída LION, na tom byla již o poznání lépe, ale stále to nebylo ono. Jejich hlavní výhodou byla těžká výzbroj a rychlost. TIGER pak konečně byl prvním bitevním křižníkem ve službách Royal Navy, který podle mě snese srovnání s daleko promyšlenějšími německými konkurenty. Jeho velká palebná síla, vhodně volené palebné sektory, rychlost a pancéřování již bylo na špičce světové úrovni. I když co se toho pancéřování týče, tak stále pokulhávalo za loděmi, které na vodu spouštělo Vilémovské Německo. Nicméně až do příchodu bitevního křižníku HOOD, který byl stejně dokončen až po Velké válce, bych TIGERA považoval za nejlepší křižník, které britské námořnictvo mělo, i když jeho výsledky v boji tomu příliš nenapovídali. Jeho osm děl mělo prakticky stejnou hmotnost boční salvy, jako u modernější třídy RENOWN, která již měla 381mm děla. Jenomže ta jich měla jen šest a tak tu byla teoretická šance u TIGERU, že salvou z osmi hlavní se trefí pravděpodobněji, než šest hlavní u RENOWNU a sesterského REPULSE. Přitom třída RENOWN byla výrazně delší a poskytovala tak větší cíl a po dokončení měla jen nedostatečný boční pancíř o síle 152mm. A to ani nemluvím o středním dělostřelectvu, kde RENOWN měl pouze 102mm děla proti 152mm použitým u TIGERU. Z toho důvodu považuju tento bitevní křižník za kvalitnější, a pokud by nebyla Londýnská vláda donucena k jeho sešrotování, jistě by byl ve třicátých letech modernizován a mohl by se úspěšně zapojit i do bojů Druhé světové války. Stále by byl důstojným soupeřem italským, německým i japonským lodím.
Zdroje:
• Jane´s Bitevní lodě 20.století – Bernard Ireland, Tony Gibbone – Praha 2004
• Válečné lodě (3) –Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
• Válečné lodě (4) –Pejčoch, Novák, Hájek – 1993
• Velká válka na moři 1 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 2 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 3 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 4 – Jaroslav Hrbek – 2002
• Velká válka na moři 5 – Jaroslav Hrbek – 2002
• http://www.finewaterline.com/pages/gall ... mtiger.htm
• http://www.findmodelkit.com/content/bat ... tiger-1914
• http://www.finewaterline.com/pages/revi ... eview.html
• http://hobbyterra.com/product/resin-shi ... -1914.html
• http://www.warshipsww2.eu
• http://www.navweaps.com
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
Velká Británie
rok 1913
„Největší z největších Royal Navy“ [/B]
Původ bitevních křižníků najdeme v názorech a myšlenkách britského admirála Fishera, který vedle nových typů bitevních lodí (tzv. dreadnoughtů) hledal lodě, které by díky své palebné síle a rychlosti mohly likvidovat pancéřové křižníky protivníků. Takže prakticky souběžně se stavbou moderních bitevních lodí typu Dreadnought (DREADNOUGHT, BELLEROPHON, ST.VINCENT) vznikla třída bitevních křižníků INVINCIBLE. Jednalo se o lodě, které měly pancéřovou ochranu na úrovni pancéřových křižníků, ale převzaly jednotnou těžkou výzbroj z bitevních lodí včetně moderní a silné pohonné jednotky, která pak těmto lodím dokázala udělit tak velkou rychlost, že se pak v ní vyrovnali pancéřovým křižníkům. Díky palebné síle se pak stali jejich přirozeným nepřítelem. U tří jednotek třídy INVINCIBLE ale dlouho nezůstalo a tak je krátce poté následovali další tři vylepšené bitevní křižníky třídy INDEFATIGABLE. Jenomže to se stále jednalo o lodě s děly ráže 305mm a to v době, kdy se již hledala silnější výzbroj u bitevních lodí. Bylo tedy vcelku logické, že další bitevní křižníky ponesou shodnou hlavní výzbroj s druhou generací bitevních lodí. Další tři bitevní křižníky třídy LION tak již nesli super těžká děla ráže 343mm, která se použila u bitevních lodí tříd ORION, KING GEORGE V. a IRON DUKE. Rozdíl v hmotnosti projektilu měl svůj význam při penetraci nepřátelským pancířem a i co se nesené výbušniny týče. Britský projektil ráže 305mm použitý u prvních bitevních křižníků měl podle typu hmotnost od 386 do 389,8 kg. Projektil ráže 343mm již vážil 567 až 639,6 kg. Každému je asi jasné, že průraznost a ničivá síla v cíli těžšího granátu byla mnohem vyšší. Proto byla nová generace bitevních křižníků třídy LION, s jejichž stavbou se začalo na podzim roku 1909, tak ceněná.
Jak už jsem psal, první generace bitevních křižníků měla hlavní výzbroj v podobě děl ráže 305mm. První třída ji pak měla ale vcelku nevhodně umístěnou, takže boční palba mohla být vedena ze všech děl jen za optimálních podmínek, což v bojových podmínkách bylo prakticky nedosažitelné. Druhá třída INDEFATIGABLE pak měla již potřebnou délku a rozestupy středních děl, že boční salva již byla v podobě osmi děl hlavní ráže. Nicméně nedostatky v konstrukci se opakovaly, jako slabé pancéřování, či riziko zatopení kterékoliv z velkých strojoven. Což by zřejmě v konečném důsledku vedlo ke ztrátě lodi. Kritika již tehdy poukázala, že se tyto dvě třídy bitevních křižníků dají použít jako součást rychlé bitevní eskadry, kdy nejspíše nebudou moct plně využít svou rychlost, ale zároveň jejich slabší pancéřování bude vystaveno palbě nepřátelských těžkých děl. Proto v programu rozvoje námořních sil na rok 1909/1910 byla objednána stavba tří bitevních křižníků s děly použitými u bitevních lodí třídy ORION, tedy s děly ráže 343mm.
Lodě ve třídě:
- TIGER (1912 – 1913 – 1914)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
HMS Tiger byl původně zamýšlen jako další, tedy čtvrtá jednotka, třídy LION. Jenomže jak již víme, tato třída nebyla prosta řady nedostatků a tak když byla v britské loděnici Vickers-Armstrong zadaná stavba bitevního křižníku KONGÓ pro Japonské císařské námořnictvo, rozhodli se konstruktéři konstrukci TIGERU podle tohoto nejmodernějšího křižníku upravit. Konstruktér George Thurston totiž dokázal do trupu japonských bitevních křižníků vzácně vyrovnaně navrhnout jak palebnou sílu, tak rychlost a pancéřovou ochranu. Jelikož tři jednotky třídy LION byly již v pokročilém stádiu rozpracovanosti, nebylo na nich možno prakticky již cokoliv měnit. V případě TIGERU to bylo něco jiného. Jeho kýl byl založen 20. června 1912 (KONGÓ dne 17. ledna 1911), a tak tu byl prostor něco s konstrukcí TIGERA udělat. Výsledkem se tak stalo plavidlo, které v sobě kombinovalo konstrukční vlastnosti třídy LION vylepšené o poznatky ze stavby japonského křižníku KONGÓ. Ve výsledku tak vzniklo největší válečné plavidlo Britského námořnictva, jaké kdy bylo až do příchodu HOODa postaveno (HOOD byl ale do služby zařazen až po První válce) a jaké sloužilo za Velké války ve službách Royal Navy. Ve světovém měřítku pak TIGER patřil vůbec mezi největší z největší. Pouze pár Amerických a Japonských lodí jej lehce ve výtlaku překonávalo.
Jak již bylo řečeno, TIGER byl modifikací třídy LION, ale s řadou vylepšení. Jeho děla ráže 343mm byla ponechána jako u jeho polosester, ale pancéřová ochrana byla výrazně posílena. Původně se uvažovalo i o změně pohonné jednotky, když se počítalo s instalací nových kotlů typu Yarrow, které byli menší a lehčí konstrukce. Loď by se tak mohla buď zkrátit, nebo by mohlo být instalováno více kotlů, což by se mělo promítnout i do rychlosti. Nakonec ale bylo rozhodnuto použít kotle Brown&White (jiné zdroje uvádí Babcock and Wilcox) a to v počtu 39 kusů. U třídy LION jich bylo instalováno 42, ale vzhledem k vylepšením dával menší počet kotlů u TIGERA až o 20% vyšší výkon. Při větších rozměrech a výtlaku se to do rychlosti promítlo pouze jedním uzlem navíc. Kotle Yarrow by sice zvýšili rychlost lodi i o několik uzlů, ale Admiralita se obávala jejich nespolehlivosti. Celkový výkon pohonné jednotky tak byl 85.000 koňských sil (63.000 kW), což umožňovalo plavbu rychlostí 28 uzlů (52 km/h) při plném výtlaku 35.150 tun. Krátkodobě bylo možno dosáhnout výkonu až 108.000 koňských sil (81.000 kW), ale během testů bylo docíleno pouze 104.635 k (78.026 kW). Výkon kotlů pracujících při tlaku 1.620 kPa, se přenášel na dvě sestavy parních turbín Brown-Curtis a 4 hřídele/vrtule (zřejmě průměru 4,11m). Vezená zásoba pohonných hmot (3.900 tun topného oleje + 3.900 tun uhlí) stačila na dojezd 3.300 námořních mil (6.100 km) při vysoké 24 uzlové rychlosti (to byla rychlost vyšší, než kterou mohli dosáhnout bitevní lodě První světové války, tedy až na výjimky). Při tak vysoké rychlosti byla denní spotřeba paliva 1.265 tun (topný olej + uhlí). Pokud byla ale zvolena ekonomická 12 uzlové rychlost, stoupl akční rádius na 4.600 námořních mil (8.500 km). Při 10 uzlech to již bylo 6.690 námořních mil (cca 12.400 km). Elektrická energie s napětím 220 V byla zajištěna čtyřmi dynamy s kapacitou 750 kW. V případě kotlů si ještě dovolím malou odbočku. Možná si někdo z vás položí otázku, proč německé bitevní křižníky dosahovali menších rozměrů, než jejich britské protějšky. Samozřejmě jedním z důvodů je instalace děl menší ráže v duchu, že německá Kruppova děla jsou lepší než ostatní. Dalším z důvodů je britský konzervatismus, co se použití kotlů týče. Němci již používali kompaktnější kotle s trubkami malého průměru, které byly sice technicky náročnější, ale na druhou stranu zabírali méně prostoru. Britové ale setrvávali i svých kotlů staršího provedení, pro které se ale musel trup pro dosažení čím dál tím většího výkonu, neustále prodlužovat, což znamenalo chránit větší a větší délku trupu. V konečném důsledku tak zvýšení výkonu pohonné jednotky nemělo ten kýžený efekt na rychlost.
Samotný vzhled lodi byl docela elegantní, i když v britských očích se nevyrovnal kráse třídy LION, která byla přezdívána „Splendid Cats“ („skvělé kočky“). Všechny dělové věže hlavní ráže leželi v ose s tím, že první dvě věže stáli stupňovitě na přídi, třetí věž pak za trojicí komínů a poslední s velkým rozestupem, v kterém byla v podpalubí umístěna strojovna, byla na snížené palubě. Tři komíny s krátkými rozestupy mezi sebou prozrazovaly nepřerušenou řadu kotelen. Odstraněním zadních nástaveb bylo možno vést palbu z obou věží i směrem přes záď. Sevřené palubní nástavby s komíny a první trojicí dělových věží vytvářeli dojem kompaktní konstrukce. Pod hlavní palubou stálo na každém boku v kasematách šest středních děl. S délkou více jak 214 a šířkou více jak 27 metrů to byla největší loď britského námořnictva, která byla do té doby postavena. V době míru bylo na palubě 1.112 mužů, ve válečném stavu byla posádka až 1.459 námořníků.
Kýl lodi byl založen dne 20. června 1912 v loděnici John Brown and Company, Clydebank. Celkové náklady na stavbu byly vyčísleny na částku 2.593.100 Liber a to včetně výzbroje. Na vodu byla loď spuštěna 15. prosince 1913 a námořnictvem převzata do služby 3. října 1914 (některé zdroje mluví o listopadu). Tedy v nejvyšší čas, protože válka již pár měsíců trvala a tak každé posílení Royal Navy bylo více než vítané. Kór, když se jednalo o silně vyzbrojený a rychlý bitevní křižník, jehož nasazení bylo možné prakticky na všech mořích a oceánech během krátké doby. Výhodu koncepce rychlých bitevních křižníků prokázala již v prosinci 1914 bitva u Falkland, kde první generace křižníků smetla německou východoasijskou eskadru pancéřových a lehkých křižníků hraběte von Spee. V době stavby TIGERU se uvažovalo, že jej ve třídě doplní sesterská loď, která měla nést jméno LEOPARD. Ta ale nebyla nikdy objednána. Admiralita dále uvažovala, že místo neobjednaného LEOPARDU nechá postavit nový bitevní křižník, který by místo třídy LION vycházel z třídy rychlých bitevních lodí QUEEN ELIZABETH s jejich 381mm děly. Jeho jméno mělo být AGINCOURT. Jelikož ale ani tato loď nepřesáhla fázi úvah, obdržela jméno AGINCOURT bitevní loď, která byla původně stavěna pro Osmanskou říši (ještě dříve pro Brazílii), a kterou Britové těsně po vypuknutí války zabavili pro své potřeby, přestože zástupci Osmanské říše byli v Británii přítomni přebírání a loď byla bosporskou říši plně zaplacena.
VÝZBROJ
Zatímco německé bitevní křižníky měly hlavní výzbroj v podobě děl ráže 280 až 305mm, tak třída LION i TIGER již měla plnou boční salvu v podobě super těžkých děl 13,5“/45 (34,3cm) Mark V (H) soustředěných do čtyř dvoudělových věží typu Mark II, každá o hmotnosti 600 tun. Jejich rozmístění bylo u TIGERU již lépe provedené, než u LIONU. Takže i salva směrem před záď mohla být vedena ze čtyř hlavní oproti LIONU, kde to byla pouze dvě děla (věž „C“ totiž stála mezi palubními nástavbami a komíny). Elevace děl ve věžích mohla být v rozsahu -3/+20 stupňů, přičemž rychlost elevace mohla být až 5 stupňů za sekundu. Stranový odměr věží činil -150/+150 stupňů. Dělo o délce 15,9m a hmotnosti 76,102 tuny vystřelovalo APC projektily o hmotnosti 567 až 574,5 kg (podle typu), nebo HE projektily o váze 635-639,6 kg (opět podle typu) na maximální vzdálenost 21.780 metrů. Rychlost palby byla podle bojových podmínek 1,5 až 2 rány za minutu. Životnost hlavně se pohybovala v rozmezí 450 výstřelů (u lehčího typu munice) až po 220 u těžších projektilů. Pro každou hlaveň bylo nakládáno 80 kusů střel (jiné zdroje hovoří až o 130). Docela je zajímavé sledovat pod jakým úhlem a rychlosti dopadal projektil na cíl, pokud to bylo například na vzdálenost 9.140 metrů, kdy projektil dopadal pod úhlem 7,08 stupňů rychlostí 533m/s (počáteční rychlost u APC projektilu o hmotnosti 567 kg byla 777m/s). Při vzdálenosti 18.290 m (elevace děl 14,78°) to již bylo jen 406m/s a projektil na cíl dopadal pod úhlem 22,73 stupňů. Jen pro srovnání s APC projektilem o hmotnosti 635 kg to bylo na vzdálenost 9.140 metrů 543m/s a granát na cíl dopadal pod úhlem 7,03 stupňů. Na 18.290 metrů to bylo 416 m/s a projektil dopadal na cíl pod úhlem 22 stupňů. A jaká byla průraznost? Na vzdálenost 9.144 metrů probíjel 567 kg těžký projektil boční pancíř typu KC, o síle 310mm. Pokud byl použit AP projektil o hmotnosti 635 kg, tak stoupla průraznost o nějakých 8mm na celkových 318mm, což stačilo na naprostou většinu bitevních lodí a křižníků postavených za První i za Druhé světové války.
Hmotnost boční salvy:
8 x 343 mm = 5.116,8 kg
6 x 152 mm = 304,8 kg
Celkem: 5.421.6 kg
Střední dělostřelectvo bylo na poměry britských bitevních křižníků poměrně silné a zastupovalo jej celkem dvanáct děl 6“/45 (15,2cm) BL Mark VII umístěných v kasematách po šesti na každém boku. Děla s kadencí 5-7 ran za minutu (podle sehranosti obsluhy, protože se projektil tahal ručně) vystřelovala projektily o hmotnosti 45,4 až 50,8 kg (podle typu). HE projektil vážící 45,4 kg měl při maximální elevaci děl 20 stupňů dostřel 14.450 metrů. Protipancéřový CPC projektil pak na vzdálenost 2.740 metrů probíjel boční KC pancíř o síle 51mm. S tím dostřelem u TIGERU to ale bylo určitě horší, než výše uváděných 14 kilometrů, protože jeho děla v kasematách PVIII měla elevaci -7/+14 stupňů. Uvedených 20° se týkalo až pozdějších úprav. Dohledal jsem dostřel 11.200 metrů při 14° elevaci, což zní poměrně věrohodně. Střední dělostřelectvo doplňovala dvojice 76mm (QF 3 inch 20 cwt) upravených pro střelbu proti vzdušným cílům. Tato děla původně používala HE munici o hmotnosti 5,7 kg. Po roce 1916 se používal těžší a účinnější projektil o hmotnosti 7,3 kg. Výškový dostřel se podle typu munice pohyboval v rozmezí 6.700 – 7.200 metrů, efektivní ale pouze 4.900 metrů. Kadence se podle sehranosti obsluhy pohybovala kolem 16-18 ran za minutu. Výzbroj byla doplněna o čtyři podhladinové torpédomety ráže 533mm Mark II*** umístěné po dvojici na každém boku. První pár se nacházel na úrovni dělové věže „A“, druhý pár u dělové věže „X“. Každé z torpéd neslo výbušnou hlavici se 181 kg TNT a při rychlost45 uzlů (83 km/h) byl dojezd 4.100 metrů. V případě snížení rychlosti na 29 uzlů (54 km/h) mohl být dosah torpéda až 9.830 m.
Vzletová paluba a na ni Sopwith Camel
PANCÉŘOVÁNÍ
Už jsem několikrát poukazoval na to, že pancéřová ochranu u TIGERU byla o poznání lepší, než u předchozí třídy. Jenomže díky rozměrům lodi a poslední dělové věže, která stála samostatně, se do určité míry muselo šetřit i tak. Pořád bylo nutno chránit velkou část a nešlo tak díky uspořádání děl ušetřit nějakou tu tunu na společné barbetě pro zadní věže. Takto musela mít každá z nich vlastní. Hlavní boční pancéřový pás nekryl loď v celé její délce, ale příď i záď nechal téměř nechráněnou (pouhých 25mm se za ochranu příliš považovat nedá). V nejvíce inkriminovaných místech dosahoval pás 229mm, na méně důležitých se postupně zeslaboval až na 76mm. Výška podhladinové části byla snížena z původních 914mm na 686mm. Na tento boční pancíř byla použita cementovaná ocel. Díky kasematám středního dělostřelectva bylo možno i nad hlavní boční pancéřový pás do jisté míry chránit boky, protože kasematy krylo až 152mm pancíře na vertikální straně. Ochrana boků tak de facto zasahovala až k hlavní palubě. Pancéřová paluba pak měla sílu v rozmezí 25 až 76mm, což na dobu, kdy letecké útoky tolik nehrozily, vcelku postačovalo. Horší to ale bylo, pokud dopadal nepřátelský projektil z velké dálky téměř kolmo na cíl. Pak se tato horizontální ochrana ukázala jako nedostatečná, což ostatně byla slabina většiny britských lodí z doby První světové války. Dělové věže krylo až 229 mm ocele a barbety věží dalších 203 až 229mm. Nejlépe byla již tradičně chráněna hlavní velitelská věž, kterou krylo až 254mm. Protitorpédové přepážky měly sílu 102mm.
TTD - bitevní křižník třídy TIGER
* Země původu: Velká Británie
* Délka (max.): 214,6m
* Šířka: 27,6m
* Ponor: 9,9m
* Výtlak standardní: 28.450 t
* Výtlak plný: 35.150 t
* Výzbroj (po dokončení): 8x343mm (4xII), 12x152mm (12xI), 2x76mm (2xI), 4x47mm (4xI), 4x533mm Torpédomet
* Pancéř paluba: 25-76mm
* Pancéř boky: 76-229mm
* Pancéř dělové věže: 229mm
* Pancéř barbety: 203-229mm
* Pancéř velitelská věž: 254mm
* Pancéř kasematy: 152mm
* Protitorpédové přepážky: 102mm
* Výkon strojů: 85.000 koňských sil (63.000 kW), 39 kotlů, 2 turbíny, 4 vrtule
* Dojezd: 4.600 námořních mil (8.500 km) při 12 uzlové rychlosti
* Vezená zásoba paliva: 3.900 tun topného oleje + 3.900 tun uhlí
* Rychlost: 28-29 uzlů (52 km/h)
* Posádka: 1.112 – 1.459 mužů
SLUŽBA
HMS Tiger byl krátce po svém dokončení v říjnu 1914 zařazen do stavu 1. eskadry bitevních křižníků kotvících v Rosythu a kterým velel kontradmiral David Beatty. Kromě posledně jmenovaného patřili do eskadry všechny tři lodě třídy LION (Lion, Princess Royal a Queen Mary). Tato eskadra se zapojila v lednu 1915 do bitvy u Dogger Banku, kde TIGER utrpěl jeden zásah těžkým projektilem a na jeho palubě padlo 10 námořníků, 11 bylo zraněných. V průběhu bitvy vedl TIGER (kapitán H.B.Pelly) spolu s LIONEM palbu na německý bitevní křižník SEYDLITZ, ale díky špatnému počasí se TIGERU z 255 vystřelených granátů nepodařilo docílit jediného zásahu! Křižník svůj cíl přestřeloval až o 2,5 km, protože pozorovatelé zaměnili dopad svých granátů za granáty z LIONU. Navíc TIGER měl původně vést palbu na MOLTKE, ale kapitán Polly špatně pochopil rozkaz a proto německá velitelská loď byla pod palbou hned dvou bitevních křižníků, zatímco MOLTKEHO nikdo neostřeloval. Velice nepřesná palba měla za následek výměnu dělostřeleckého důstojníka, který byl za toto fiasko, podle Admirality, vinen. HMS TIGER se rovněž zúčastnil největší námořní bitvy První světové války u Skageraku v květnu 1916. Během této bitvy byl zasažen celkem 15 (někdy je uváděno 16) těžkými granáty německých bitevních křižníků a sám vystřelil 303 projektilů těžké ráže. Na jeho palubě padlo 24 námořníků (37 zraněných), ale loď zůstala více méně bojeschopná. To bylo mimo jiné možné díky posílenému pancéřování v době stavby lodi. TIGER tak i přes velký počet zásahu prokázal odolnost v boji, čímž se nemohla pochlubit polosestra QUEEN MARY (třída LION), která během bitvy vylétla do povětří. Zde se naplno projevila Achillova pata v podobě nedostatečného pancéřování, které se v bitvě kromě QEEN MARY stalo osudným také dvojici bitevních křižníků první generace HMS Indefatigable a HMS Invincible. Souhru šťastných náhod ukázal například zásah do barbety dělové věže „A“. Pokud by nepřátelský granát dopadl jen o půl metru níže, tak by mu v cestě stálo již jen 80mm pancéřování oproti 229mm. Osud TIGERU by tak mohl být podobný, jako QUEEN MARY, která vyletěla do vzduchu také po zásahu 280 nebo 305mm projektilem do přední dělové věže, či barbety. Rovněž velitelský LION dostal zásah do tohoto kritického místa a nebýt okamžitému rozhodnutí o zaplavení muničních skladišť, tak by Britové zřejmě přišli i o tuto loď. TIGER tak měl v boji obrovskou dávku štěstí umocněnou ještě granátem, který pod ostrým úhlem zasáhl věž „Q“. Projektil ale vybuchl na vnější straně a tak i když do dělové věže prorazil otvor, nezničil děla. Další granát pak zasáhl znovu citlivý spoj pancéřování barbety (spoj mezi 229 a 80mm pancířem) „X“, ale vybuchl jen z části. Nezpůsobil tak fatální škody, jaké mohl jinak natropit.
Seznam poškození z bitvy u Jutska (1916)
Poškození, která křižník během bitvy utrpěl, byla odstraněna již 2.červece 1916. Jelikož se v té době velitelský LION stále nacházel v opravě, stal se TIGER místo něho vlajkovou lodí 1. eskadry bitevních křižníků. O více jak rok později se TIGER opět dostal na dostřel nepřátelských děl v druhé bitvě u Helgolandské zátoky, ale ani v tomto střetnutí se příliš nevyznamenal. De facto celá Britská eskadra selhala, když i přes drtivou převahu a po vystřelení 3.170 granátů těžkých a středních děl docílila pouze tří zásahů a žádnou nepřátelskou loď nepotopila (až na jeden vcelku nevýznamný trawler). TIGER opět vyšel se střelbou naprázdno. V roce 1917 prodělal křižník menší úpravu, když na věž „Q“ byla instalována vzletová plošina a na třetím komínu byla namontovaná plošina s vyhledávacími světlomety. Další „modernizace“ se dočkal TIGER v průběhu roku 1918, kdy byla změněna hlavní palubní nástavba a přidána nová pozorovací plošina.
Po ukončení bojů První světové války se ve velkém debatovalo o omezení námořního zbrojení u všech velmocí Velké Británie nevyjímaje. V důsledku Washingtonské konference z roku 1922 bylo rozhodnuto poslat do šrotu velké množství starší bojových jednotek. TIGER tomuto procesu unikl jen díky překlasifikování na školní loď, což byla nakonec role, kterou plnil prakticky celá dvacátá léta. Jeho polosestry to štěstí neměly, a byly prodány do šrotu v roce 1922 (Princess Royal) a 1924 (Lion). Pouze v roce 1929 byl TIGER krátce zařazen zpět do služby a to jen jako dočasná náhrada za právě modernizovaný HOOD. I když byl TIGER v dobrém technickém stavu a stále to byla moderní a silně vyzbrojená loď, nakonec se mu přeci jenom stalo osudným další kolo odzbrojování, které proběhlo na druhé Londýnské námořní konferenci v roce 1930. Zde bylo rozhodnuto, že Británie pošle do šrotu další plavidla včetně TIGERU. A tak v březnu 1931, kdy byla ukončená modernizace HOODA, byl TIGER vyřazen ze stavu (15.5.1931) o rok později v únoru prodán do šrotu. Jeho trup byl v březnu odtažen do skotského Inverkeithingu a následně rozebrán.
ZHODNOCENÍ
První generace britských bitevních křižníků měla cela řadu nedostatků. Druhá generace, kterou představovala třída LION, na tom byla již o poznání lépe, ale stále to nebylo ono. Jejich hlavní výhodou byla těžká výzbroj a rychlost. TIGER pak konečně byl prvním bitevním křižníkem ve službách Royal Navy, který podle mě snese srovnání s daleko promyšlenějšími německými konkurenty. Jeho velká palebná síla, vhodně volené palebné sektory, rychlost a pancéřování již bylo na špičce světové úrovni. I když co se toho pancéřování týče, tak stále pokulhávalo za loděmi, které na vodu spouštělo Vilémovské Německo. Nicméně až do příchodu bitevního křižníku HOOD, který byl stejně dokončen až po Velké válce, bych TIGERA považoval za nejlepší křižník, které britské námořnictvo mělo, i když jeho výsledky v boji tomu příliš nenapovídali. Jeho osm děl mělo prakticky stejnou hmotnost boční salvy, jako u modernější třídy RENOWN, která již měla 381mm děla. Jenomže ta jich měla jen šest a tak tu byla teoretická šance u TIGERU, že salvou z osmi hlavní se trefí pravděpodobněji, než šest hlavní u RENOWNU a sesterského REPULSE. Přitom třída RENOWN byla výrazně delší a poskytovala tak větší cíl a po dokončení měla jen nedostatečný boční pancíř o síle 152mm. A to ani nemluvím o středním dělostřelectvu, kde RENOWN měl pouze 102mm děla proti 152mm použitým u TIGERU. Z toho důvodu považuju tento bitevní křižník za kvalitnější, a pokud by nebyla Londýnská vláda donucena k jeho sešrotování, jistě by byl ve třicátých letech modernizován a mohl by se úspěšně zapojit i do bojů Druhé světové války. Stále by byl důstojným soupeřem italským, německým i japonským lodím.
Zdroje:
• Jane´s Bitevní lodě 20.století – Bernard Ireland, Tony Gibbone – Praha 2004
• Válečné lodě (3) –Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
• Válečné lodě (4) –Pejčoch, Novák, Hájek – 1993
• Velká válka na moři 1 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 2 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 3 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 4 – Jaroslav Hrbek – 2002
• Velká válka na moři 5 – Jaroslav Hrbek – 2002
• http://www.finewaterline.com/pages/gall ... mtiger.htm
• http://www.findmodelkit.com/content/bat ... tiger-1914
• http://www.finewaterline.com/pages/revi ... eview.html
• http://hobbyterra.com/product/resin-shi ... -1914.html
• http://www.warshipsww2.eu
• http://www.navweaps.com
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
když se vlastně nikomu nic nepřihodilo...