Ideový spor mezi Sugerem, opatem ze Saint-Denis
a sv. Bernardem z Clairvaux
a sv. Bernardem z Clairvaux
Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.
Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
To bylo na počátku u Boha.
Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan.
Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.
Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví.
Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
Když vstoupíte kolem poledne, za slunečného dne, do kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně, první čeho si nejspíš všimnete, je světlo. Světlo, které prostupuje celým ohromně rozlehlým interiérem. Opírá se do mramorových sloupů, dává vyniknout iluzivní architektuře, zvýrazňuje nádherně vyvedené fresky na stropě a v kopuli nad hlavním oltářem. Světlo, které pomáhá potlačovat zvlnění stropní klenby. Pozlacené oltáře září na všechny strany. Světlo dává vyniknout monumentálním sochám, mezi kterými nechybí Athanasius, Basil z Caesareje, Řehoř Naziánský, Jan Zlatoústý, ale také sv. Jan Nepomucký s železnou - pozlacenou koulí na noze, proti kterému, na druhé straně lodí, stojí perský král Kýros s pozlacenými okovy v rukách. Celý interiér se skví krásou a monumentálností, které mají za cíl člověka ohromit a především přenést kamsi výš, blíž Bohu respektive dostat Boha do svatostánku. Jednoduše chrám má být Boha hoden.
Způsob výzdoby chrámu sv. Mikuláše je de facto výslednicí delšího vývoje, který započal ve 12. století. První polovina 12. století má v sobě zakomponovaný intelektuální spor mezi dvěma osobnostmi, které obě vycházely z novoplatonismu Dionysia Areopagity a které přesto zastávaly velmi rozdílné nazírání na svět. Řeč je Sugerovi, opatu ze Saint-Denis a cisterciákovi sv. Bernardovi z Clervaux.
Společným základem, z kterého vycházel jak Suger tak sv. Bernard byl, jak už bylo řečeno výše, novoplatonismus, který ale byl oběma duchovními chápán rozdílně a do značné míry se projevil v jejich názoru na poznání pravdy-Boha i na umění. Oba používají světelnou metafyziku vycházející přímo z Dionysia Areopagity a jeho spisu O nebeské hierarchii. Oba chápou světlo v Dionýsově smyslu jako metaforu poznání. Zjednodušeně vyjádřeno - Bůh je světlo (pravda). Oba chtěli dosáhnout poznání Boha, každý svým způsobem, sv. Bernard, odříkáním a meditací, Suger rozumem a harmonií.
Suger chápal rozum jako sílu, která uvážlivě vyrovnává propast „mezi věcmi lidskými a božskými. Pouze ona spojuje to, co si zdánlivě odporuje kvůli svému nižšímu původu a protikladné přirozenosti, přemosťuje tuto propast a dává zaznít nejvyšší dokonalé a libé harmonii."
Překonat zdánlivě nepřekonatelné rozpory je v podstatě ústředním tématem filosofie, kterou se řídí Suger. Kromě rozumu, se na harmonii podílí i láska, caritas, za jejíhož přispění se lze napájet z pramene rozumu věčné moudrosti, aby bylo možné vzdorovat vnitřní rozervanosti a trvalému neklidu. A tedy dosáhnout harmonie.
Sv. Bernard, a tím i klášter v Citeaux, se stavěl proti městům, z kterých jeho mniši odešli, proti vyučování ve školách, které cisterciáci považovali za zbytečné – přednášky učitelů měli za zbytečnou překážku mezi duší a Kristem. Navíc když se dle jejich názoru člověk víc dozví v lesích než v knihách. Pro Bernarda není nic horšího než dialektika a marné úsilí objasnit víru rozumem. Diskuze o svatém textu byla hříchem. Úvahy o Písmu se odebíraly k tomu směru, že člověk odraz boží nesdílí v rozumu, ale v lásce, jež je i odměnou za cestu, kterou je pokora. Sv. Bernard píše ve spisu „O sedmi stupních pokory a pýchy“. „V čem ale spočívá občerstvení, které slibuje stoupajícím vzhůru a uděluje těm, kteří dospěli do cíle? Je snad láska? K ní přece, jak říká sv. Benedikt, dospěje mnich nakonec tehdy, když zdolá všechny stupně pokory. Vskutku sladký a příjemný pokrm je láska, která napřimuje unavené, sílí slabé truchlící plní radostí, zkrátka břemeno pravdy činí mírným a jeho tíži činí lehkou.“ Člověk se má nechat láskou unášet a v návaznosti a na Dionýsia Areopagitu a jeho oběh světla nebeskými hierarchiemi Bernard píše, že důvodem proč Boha milovat jen Bůh sám. Sv. Bernard si kromě Dionysiových myšlenek používá i „svatební metafory“ z Písně písní, tam kde jde o extatické spojení lidské duše s Bohem, kdy je duše stavěna na roveň Bohu. Duše se má v tomto spojené rozplývat jako vzduch, které je zaplavený slunečním světlem. Takového stavu však může dosáhnout jen tehdy, když se zbaví všeho, co pochází z člověka. Tím se opět dostáváme k základní filosofii Bernarda. To znamená naprosté odříkání, asketismus, poslušnost a pokoru.
A však i Suger si uvědomuje a počítá s odříkáním. Odříkání vidí jako část cesty k osvícení. Dává, nebo spíš by chtěl dávat, „přednost věcem duchovním před tělesnými, věčným před pomíjivými tělesnými touhami a nedbat obtíží a úkladů vnějších smyslů." Vymanit se z nich, a pozvednout svého duch, aby se mohli obdivovat věcem jiným a kochat se jimi. Lidskou přirozenost vidí jako obtíženou a těžce poraněnou zkaženost, která postihla původní podstatu. Ta se, podle něj, oddává spíše přítomnosti než budoucnosti a sama se není z toho stavu schopna vymanit, ale protože ji přijde na pomoc Boží láska a obdaří jí rozumem a inteligencí – může tento stav překonat.
Bernardovo myšlení bylo velmi blízké Dionýsově teologii a bylo jen logické, že našlo v několika ohledech společnou řeč s tím, co prosazoval Suger v umění potažmo architektuře.
Idea architektury chrámu a umění
Vztah obou osobností k architektuře není zase tak rozdílný jak by se mohlo zdát. Základem je způsob uvažování o světle a šíření světla v kostele jako hlavní idea. Oba chtěli, aby kostel byl prostoupen světlem. Pro oba je kostel předsálím nebe. Rozdíl je však v přístupu. Cisterciáci v návaznosti na svou řeholi odmítají vnější krásu. Kostel má povznášet k mystickým výšinám už jen svým symbolickým uspořádáním s rytmem konstrukce. Stavba se má rozměry celkově podrobovat řeholi. Má to být rovnováha sladěná s universem. Kostel je obrazem cisterciácké cestě ke spáse. Cisterciácké opatství nemá průčelí ani bránu. Je prosté uzavřené do sebe, sebe zpytující, meditativní, tak jak velí přísně dodržovaná benediktínská řehole. Díky ideji šíření světla však i cisterciácké stavby přejímají veliká okna v provedení en grisaille, které plně propouštějí nezměněné světlo. Konec konců právě z důvodu vůle po použití těchto oken – novoty – nakonec i cisterciácké stavby přejmou křížovou klenbu.
Suger přistupoval ke kostelu jinak. Byl přesvědčen, že kostel musí být nádherný, aby byl hoden Boha. Suger se na rozdíl od Bernarda nedomníval, že posláním mnicha je chudoba a naprosté odmítání světa a jako benediktin si zvolil clunyjskou cestu.
Suger jistě souhlasil s názorem Huga z Cluny, který prohlásil, že mu „připadalo zvlášť správné vložit ty největší skvosty především do služeb svaté eucharistie. Když mají být zlaté číše, zlaté baňky a zlaté hmoždířky podle Božích slov a podle příkazu Proroka používány k zachycování krve skopců, telat a červené jalovice, tím víc zlatých nádob, drahokamů a všeho, co se ve stvořeném světě považuje za nejcennější, je třeba k přijímání krve Ježíše Krista. Naši odpůrci namítají, že k tomuto úkonu postačí oddaná duše, čistý duch a zbožný úmysl; i my připouštíme, že je to nepochybně ze všeho nejdůležitější. A přesto trváme na tom, že při vší dokonalé vnitřní čistotě a při vší dokonalé vnější důstojnosti je nutno sloužit také vnějším zdobením posvátných nádob a že tato služba má platit především svaté oběti."
Vnější krása byla pro Sugera prostředkem kontemplace. „A když mě pestrá nádhera drahokamů díky mému zalíbení v kráse Božího příbytku občas odvádí od vnějších starostí a vznešená meditace mne přesvědčuje, abych v ní setrvával, přenášeje i rozličné svaté ctnosti z oblasti hmotných věcí k věcem nehmotným, zdává se mi, že vidím, jako bych prodléval v nějaké krajině mimo zemský povrch, která se v úplnosti nenachází ani v kalu země, ani v čistotě nebes, a věřím, že mohu být milostí Boží anagogickým způsobem přenesen z tohoto nízkého do onoho vyššího světa."
Pro asketického sv. Bernarda něco naprosto nepředstavitelného. Je sice schopen uznat potřebu vnější důstojnosti a majetku u samotných výše postavených osob, avšak neuznává ani, podle něj, závratnou výšku kostelů ani vnitřní výzdobu – dle něj nákladnou a podivnou a nesouhlasí ani se shromažďováním bohatství. „Nestojí za vším tím modloslužebnictvím hrabivost? Nejde nám spíš o to něco získat než dát? Možná se ptáš, jak je to možné. Je to zvláštní, ale možné to je. Peníze se rozhazují tak šikovně, že se množí. Vydávají se, aby přibyly, mrhání rodí nadbytek. Pouhý pohled na nákladné, ale obdivuhodné marnotratnosti vybízí lidi spíše k přispění než k modlení. Tak bohatství vsává bohatství, peníze táhnou peníze.“ Výzdobu stejně tak. „Vystaví se krásný obraz nějakého svatého nebo svaté, a čím je barevnější, tím si lidé myslí, že je svatější. Běží jej políbit a už se od nich čeká dar, víc obdivují krásu, než uctívají svatost. Proto dávají do kostelů ne koruny, ale kola pokrytá drahokamy, obklopená světly, o nic méně zářící vsazenými kameny. Místo svícnů vztyčují jakési stromy s úžasnou dovedností z ohromného množství bronzu, na nichž se neblyští drahokamy o nic méně než lucerny.“
Zkrátka Bernardovi přijde jakákoliv snaha o podle něj přehnanou výzdobu zbytečná a především je to projev marnivosti. „Co se tím vším, ptáš se, sleduje? Pobídka kajícníkům, nebo prohlídka návštěvníkům? Marnost nad marnost, ne marnější než šílenější. Kostel přidal na lesku svých stěn ještě víc a pro chudáky nemá nic. Své kameny odívá zlatem a své děti nenechává nahé. Na útraty chudáků slouží očím boháčů. Zvědavci tu najdou, čím by se potěšili, a potřební nenajdou, čím by se utěšili. Kdybychom měli úctu aspoň k obrazům svatých: podlaha, po níž se šlape nohama, se jimi jenom hemží“ Bernard, věren své filosofii, brojí proti tomu, co je pomíjivé. „Proč se zdobí něco, co se brzy zašpiní? Proč se pokrývá barvami, po čem se bude nutně šlapat? K čemu jsou krásné věci tam, kde je vždy znova znečistí prach? A konečně, co to má společného s chudými, s mnichy, s duchovními? Ledaže by následující prorocký verš odpovídal na výše zmíněnou básníkovu otázku: Pane, líbí se mi výzdoba tvého domu a místo, kde dlí tvoje sláva. Přesto však svoji kritiku kromobyčejně smířlivě: Souhlasím, v kostele se takové věci mohou dít. I když marnivým a hrabivým lidem neprospějí, prostým a zbožným neuškodí.“
Argumenty proti těmto výtkám Suger staví stejně jako Hugo z Cluny, na tezi, že Oběť i když je nákladná, není dostatečně hodna Boží velikosti, a přesto se od Boha dostane velké milosti. Suger uznává argumenty o čistotě srdce a svatosti mysli, které přednáší sv. Bernard, avšak je toho názoru, že „v souvislosti s vnější výzdobou posvátných nádob vyznáváme, že svaté Oběti je třeba sloužit tak, jako vůbec ničemu, totiž ve veškeré vnější čistotě a vnější nádheře. Ve všem a v každém ohledu musíme co nejpatřičněji sloužit našemu Vykupiteli, který nás neodmítl zaopatřit ve všem, a to bez jakékoli výjimky.“
Další část argumentace vedené Sugerem se racionálně točila kolem faktické potřeby většího a prostornějšího kostela. „Shledávali jsme a uvědomovali si při častých svátcích, jako na svátek svatého Dionýsia, na Lendid a při mnoha dalších, že zdejší situace je poněkud neúnosná. Prostor byl totiž velmi malý, takže se ženy nemohly dostat k oltáři jinak, než, že kráčeli po hlavách mužů jako po podlaze, a to za velké a hlasité vřavy.“
Motivace, která hnala Sugera za výzdobou, krásou a velikostí kostela, se dále nepochybně zakládala na snaze vytvořit ze Saint-Denis první kostel království, a v jistém smyslu ji lez tuto snahu chápat i jako „politický úkol.“
Spor o výzdobu mezi Sugerem a sv. Bernardem potažmo mezi clunyjskou kongregací na jedné straně a cisterciáky s kartuziány na straně druhé, má ještě jednu rovinu, která se se týká krásy jako takové.
Cisterciáci s kartuziány vnější, smyslově vnímatelnou krásu nepopírají ani před ní nezavírají oči. Považují ji však za nepatřičnou a nehodnou Božího příbytku a v souvislosti s krásou, hovoří o nádherném, leč zvrhlém požitku. Víc než cokoli jiného jsou k vnější kráse citlivější a krása je neskonale fascinuje. Což koneckonců dokládá sám sv. Bernard v Apologia ad Guillelmum. „Co statně v klášterech, kde mniši společně čtou, mají co pohledávat všechna směšná zrůdnost, prapodivně zpotvořená krása a krásná zpotvořenost? Co tam dělají ty nečisté opice? Lítí lvi? Zrudní kentauři? Bytosti, jež jsou jen napůl lidmi? Skvrnitý tygři? Vojáci při šarvátce? Lovci troubící do rohů? Vidíme tu několik těl s jedinou hlavou a naopak mnoho hlav na jediném těle. Zde vidíme čtvernožce s hadím ocasem, tam zase rybu s hlavou čtvernožce. Vidíme tu stvůru, jež zepředu vypadá jako kůň a zezadu jako koza, rohatcem, jak vystrkuje koňský zadek. Věci se zkrátka mají tak, že kam jen oko dohlédne, všude vidí tak značnou a podivnou různost nesourodých forem, že mu bude milejší prohlížet si mramor, než si číst v kodexech, a člověk bude raději celý den trávit obdivováním těchto vyobrazení, než aby rozjímal nad Božím zákonem. Ó Bože! Když už se za tyto mrzkosti nestydíme, proč nás alespoň nemrzí náklady na ně vynaložené?“
Podle E. Panofskyho sv. Bernard s uměním v kostelích a klášterech nesouhlasil především proto, že ho pociťoval natolik silné, že ho pokládal za nebezpečné. Bernard odsuzoval umění, protože patřilo k tomu, čím je svět špatný. K tomu co chápal jako revoltu pomíjivého vůči věčnému, rozumu proti víře, smyslů proti duchu. Suger pak měl nepochybně štěstí, že v Dionýziových spisech objevil takovou křesťanskou filosofii, která mu umožnila v hmotné kráse vytvořit část té duchovní. Duchovní, nebo přesněji morální a reálný fyzický svět tak mohl chápat jako jednotné záření, takové jaké popisoval, když mluvil o „svých“ drahokamech.
Závěr
Rozepře jako tato většinou nemají správně řešení. Argumenty obou stran jsou z jejich pohledu prakticky nenapadnutelné. Slovo proti slovu. Podstatnější se zdají být důsledky, které to mělo do budoucna. I když dnes už Suger není považován za „vynálezce“ gotiky, nebo se o tom alespoň vedou spory. Někdo tvrdí, že je třeba vidět právě ty nové prvky, které jsou na stavbě opatství použity. Jiný naopak zdůrazňuje zachování starých prvků a konstatuje, že stavba je více románská, než gotická. Je otázka, nakolik jsou diskuze tohoto druhu k něčemu, protože to je podtrhuje neuchopitelnost a nejednotnost románského slohu. Věda se pak dostává do podobné situace jako v případě vymezení počátku středověku nebo konce antiky.
Faktem také zůstává, že architektonické prvky použité za Sugerovy správy našly uplatnění i na stavbách jeho hlavních ideových odpůrců, a sice cisterciáků. Kdyby nic jiného, svědčí to o značné univerzálnosti a přijatelnosti jím uvedeného základní myšlenky stavby už v jeho době.
Suger zjevně byl tím člověkem, kdo dodal a sepsal ten nejzákladnější ideový rámec sakrálních staveb. Ten přijala za své nejen gotika, ale i renesance nemluvě o baroku a klasicismu. Nemluvím teď o nákladnosti či četnosti výzdoby potažmo její přítomnosti v kostele, jež se v různých dějinných obdobích zhusta měnila, ale o světle jako o základní „látce,“ která se má v kostele šířit a šíří se.
Sv. Bernard v tom to s Sugerem dle všeho snad souhlasil i když mu vytýkal přílišnou výšku a rozlehlost „jeho“ kostelů. Nemůžeme se mu však divit, v úvodu k už jednou citovanému spisu „O sedmi stupních pokory a pýchy“ kde se sv. Bernard obává, že by se jeho sepsáním mohl stát slavným, avšak když nenapíše nic, stane se neužitečným. Protože se, ale nějakou cestou dát musel. Zvolil tedy sepsání a nepochybně se slavným (i když nejen z těchto důvodů) stal. Rozsáhlé prostory kostelů a katedrál, mu musely připadat jako ztělesněná nepokora a pýcha.
Jak Suger tak sv. Bernard byli nepochybně velmi zbožní. Rozdílné projevy jejich zbožností jsou však dle mého soudu jen dvě strany téže mince, to co je mezi těmi stranami, jim je společné. To co sv. Bernard dává najevo velikým odříkáním, poslušností a pokorou - to znamená lásku k Bohu a sebeobětování. Suger dává to samé najevo snahou co nejvíce Boha oslavit co nejskvělejší stavbou, co nejkrásnějšími nádobami z co nejdražších materiálů.
Suger přišel v architektuře s tím, co se povedlo umění ars nova a Philippovi de Vitri v hudbě. Začít kvalitativně nový způsob a cestu.
Philippe de Vitry
Seznam použité literatury
DIONÝSIOS, Areopagita, O nebeské hierarchii, Praha 2009
Sv. Bernard z Clairvaux, Malby, sochy, zlato a stříbro v klášterech, In. Skutky opata Sugera, Bernard z Clairvaux opatu sugerovi, Nač je v chrámu zlato?, Vilémův životopis opata Sugera, Erwin Panofsky: Suger, opat ze Saint-Denis, Praha 2003, s. 128-130.
Sv. Bernard z Clairvaux, Traktát o sedmi stupních pokory a pýchy, http://www.klastervyssibrod.cz/_d/Berna ... -pychy.pdf
DUBY, Georges, Věk katedrál; Umění a společnost 980 – 1420, Praha 2002.
ECO, Umberto, Umění a krása ve středověké estetice, Praha 2007.
OHLER, Norbert, Katedrála, Jinočany 2006
PANOFSKY, Erwin, Suger, opat ze St.-Denis, in. PANOFSKY, Erwin, Význam ve výtvarném umění, Praha 1981, s. 93-121.
SUGER, Spisy o Saint-Denis, Praha 2006
Zdroj foto: http://konstochvanligasaker.se/barnvagn ... kapitalet/
Jinak mám dojem, že Suger (v architektuře určitě) zvítězil, ale Bernardovi názory bývaly alespoň v kázáních oceňovanější. Vždyť skromně žijící v chudobě je každý druhý svatý 
abyste se rozešli v míru do svých rohů.
Pokud někdo dokáže rozebrat více aspekty článku, tak do toho, budu jen tichý čtenář 
