Francouzská města 1815-51

Moderátor: Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Francouzská města 1815-51

Příspěvek od Bleu »

Centrum a periferie ve Francii v první polovině 19. století pohledem Johna M. Merrimana

Obrázek
Zasněžené předměstí Paříže, Lépine Stanislas Victor Edmond (1835-1892)
Předmluva
Tak opět dávám na palbu jeden článek okrajového zaměření, předpokládám, že snad nevzbudí tak "akční" debatu, jako článek předcházející. Jedná se v zásadě o esej, recenzi, respektive výklad metody "centra a periferie" tak jak je ve své knize použil historik John M. Marriman. Teorie "centra a periferie" je metoda poměrně běžně používaná v urbání historiografii. A ačkoli je tu a tam, kritizována za přílišnou svázanost na sebe sebe samu jako jistý přesně daný postup, dovoluje poměrně dobrý vhled do problematiky vztahů mezi městy a jejich předměstími v tak dynamické době jako je polovina 19. století. Pokud jde o terminologii běžně, v návaznosti na anglosaskou historiografickou školu používám pojem třída. Tento pojem nemá v západní literatuře pejorativní nádech a není tak zprofanován jak u nás. To samé se týká buržoazie, což v této práci neznamená nic jiného než měšťanstvo.

Dalším a hlavním důvodem, proč sem tento text dávám je, že mám v plánu popsat, několik revolt (nikoli revolucí) které se udály ve Francii mezi lety 1830 a 1848. Tento text je pak dle mého soudu dobrý úvod do problematiky.

Koncept centra a periférie Johna M. Merrimana
Kniha Johna M. Marrimana „The Margins of city life“, s podtitulem „Explorations on the French Urban Frontier, 1815-1851“, se zabývá, jak vyplývá z jejího názvu, životem na periferiích francouzských měst v době nastupující průmyslové revoluce. Autor staví do protikladu dva světy. Svět širokých a čistým bulvárů a svět na předměstí - špinavé „průmyslové zóny“, zahrady u hradeb nebo i takové typy osídlení která bychom mohli moderním jazykem označit za slumy.

Nosná teze práce je tvrzení, které konstatuje, že člověk žijící na geografické periferii města, je zároveň člověk na okraji společnosti. Tato „marginalita“, přesněji řečeno koncept „marginality-okrajovosti“ vyjadřuje jak geografickou polohu vzhledem k centru (města), tak sociální postavení lidí. Ti co žijí na okraji jsou takřka automaticky chudí. Obecně vzato chudoba a zločin jdou ruku v ruce městem, od centra směrem k předměstí.

Centrum reprezentuje a vytváří prvotní impuls k urbanizaci. Je schopno dodat kapitál, který vytvářejí ekonomické, společenské elity. Periferie pak vzniká „na hraně“ měst a je do značné míry rezistentní vůči síle vlády nebo vůči městským elitám.

Předměstí francouzských měst, ať ta byla ještě obehnána hradbami či nikoli se stala, podle autora, světem sama pro sebe. Z pohledu starousedlíků hnízdištěm nežádoucích aktivit jakož i nežádoucích lidí, takových jaké Merriman označuje jako „profesionální cizince “. Tato předměstí, periferie, či okraje měst zažily obrovský boom právě v době po napoleonských válkách, kdy se s nastupující průmyslovou revolucí, která se do Francie dostala z Velké Británie a Belgie, se začal vytvářet nový model urbanizované krajiny. Periferie se začaly industrializovat. Velký růst počtu manufaktur a továren a z toho plynoucí potřeba velkého množství pracovní síly. Lidé, kteří přišli za prací do měst byli starousedlíky, zdá se, negativně vnímáni jako ti, kteří berou ostatním práci a poškozují místní obchodní vztahy. Obecně vzato všichni dělníci, nádeníci, podomní prodavači čehokoli, ale i žebráci a bezdomovci byli vnímání jako „nebezpečné společenské třídy“.

Vtahy mezi centrem a periferií autor definuje jako vztah dominance a podřízenosti, kdy se stát a městská police snaží vnutit svoji vůli okraji města, jinými slovy je to rozšiřování území podřízeného autoritě. Centrální vláda hledá způsob jak bránit podloudníkům v činění nekalostí. Snaží se vnutit řád obtížnou byrokracií. Hospody a hostince si musí vést záznamy o všech nájemnících. Centrum dohlíží, či se spíš snaží dohlížet i na taverny či guinguettes daleko za městskými hradbami v otevřené zemědělské krajině. Na předměstích a okrajích měst hledá vhodné rekruty mezi dlužníky nebo různými nepracujícími osobami. Zkrátka, vláda se snaží nebo alespoň hledá způsob jak periferiím vnutit, řád jež se týká norem sociálního chování, tak pořádek ve smyslu prostorového členění periférie. Vláda se chce usměrňovat velikost a směr růstu periferie.

Zbývá nějakým způsobem popsat jak vlastně periferie v první polovině devatenáctého století vlastně vypadala. Autor rozpoznává několik entit, jejichž vztahy hrají zásadní roli ve vnímání městské periferie. Prvním obecně vymezeným je vztah město a venkov, dalším je průmysl a zemědělství a posledním je vymezení sociální – buržoazie a proletariát. Předměstí – faubourg – pak vzniká tam kde se venkov a město stýká. Je to periferie v pravém smyslu slova. Není to ani město ani venkov, ale z obou přebírá určité prvky. Je to napůl zemědělská, napůl urbanizovaná krajina .

V případě, že město mělo hradby je periferie-předměstí vymezeno jako to, co je za hradbami. Hradby, příkopy a valy tvoří nejen fyzickou, ale i psychologickou hranici . Tvořily jasně vymezenou hranici pro platbu potravní daně – akcízu, ve Francouzštině pak octroi. Hradby dále dokazují i přítomnost vojenské posádky a tedy i státní moci. V době kdy byly městské hradby považovány za vojensky důležité samozřejmě nemohlo, či lépe nemělo by, existovat nic jako předměstí. V určitém okruhu vně hradeb nesměla být žádná výstavba, dokonce ani aleje nebo sady. Nic nemělo bránit v bezproblémovému zaměřování a palbě pevnostních děl. Ve chvíli, kdy městské fortifikace pozbudou z vojenského pohledu smyslu, už nic nebrání vytvoření onoho předměstí takového jaké je běžné kolem poloviny devatenáctého století. Důvodem opuštění stálých fortifikací byla průmyslová revoluce tím co přinesla – rozvoj železnic, stavba nových silnic, zpevňování starých a v neposlední řadě také modernizace dělostřelectva .

Na to již navazuje výše zmíněný problém související opět s průmyslovou revolucí a industrializací. Do měst a k jejich bezprostřednímu okolí proudí z venkova ve velkém masy lidí hledajících práci. Tito se pak usazují na předměstích. Síla tohoto tlaku, je pak natolik velká, že si s ní státní ani městská správa nedokáže poradit. Se snahou nějakým způsobem „udržet na uzdě“ masy lidí žijících na periferiích souvisí přestavba Paříže během vlády Napoleona III.
Města jako katalyzátor vztahů mezi centrem a periférii

1)Paříž
Paříž byla v 19. století městem revolucí. Napoleon III. toto samozřejmě dobře věděl a snažil se problémům předejít. Přestavba města vedená rodilým Alsasanem baronem Goergesem Haussmannem, který byl nepochybně inspirován rámcově podobným budováním Sevastopolu, měla za cíl vnutit městu nový prostorový řád. Jako byla přímá linie Napoleonského imperialismu měly být rovné bulváry. Z praktického hlediska měly široké a rovné ulice zjednodušovat manévrování vojska při případném potlačování nepokojů, z druhé strany měly stěžovat stavbu barikád .

Přestavba Paříže vyhnala z centra mnoho běžných lidí, podle Merrimana je to v podstatě „městský reflex,“ vyhnat něco, co nechceme, někam na periférii. Státní i městská správa se pokusila dostat pod kontrolu lidi z nižších tříd žijících na okraji měst. Centrum – město i stát se pokusily vnutit svůj společenský řád periférii a to tak, že tyto periferie potažmo lidí žijících na periferii – jak ve smyslu sociálním tak geografickém, absorbuje do sebe. Tato snaha, ale expanzi „plebejské“ Paříže nezastavila. Periferie, myšleno tato sociálně určená část lidí, nepřestala expandovat. Zejména na sever a na východ. V únoru 1860 se nejbližší pařížské periferie-předměstí jako Montmartre, Grenelle, Vaugirard, La Villette a Belleville stala součástí „Města Světla“ .

Sedmdesátá léta přinesla moralistní kampaň za zcivilizování předměstí a průmyslových oblastí v nich. Dělo se tak pomocí výstavby nových kostelů a různých dobrovolnických asociací placených příslušníky místních elit, kteří byly zároveň i jejich čestnými členy. Vyjádřeno Merrimanem Paříž dobyla svá předměstí - a vytvořila nové periferie .

Je však třeba dodat, že není pravdou, že by Paříž byla bez hradeb. Roku 1860 osídlení pouze dosáhlo k vnějším hradbám vybudovaným na popud Adolpha Thierse. Hned za hradbami (směrem do města) pak vznikl pás země širokých 250 metrů tzv. zone non aedificandi to jest zóna bez zástavby, lidově pak nazývána jen jako La zone, Zóna .

1)Remeš
Pokud jde o život lidí na periferii - zajímavým příkladem je Remeš. Město bylo zaplaveno chudáky prakticky neustále nejen během ekonomických krizí. Většina lidí na předměstí byla nezaměstnaná. A i když charitativní instituce dělaly co mohly, situace přesto nebyla dobrá .
Politické dění v Remeši samozřejmě reflektovalo na ekonomické a společenské změny, v neposlední řadě také také na měnící se uspořádání města, ale nedokázalo přes všechna opatření řešit neutěšenou situaci poměrně značného množství obyvatelstva. Na vrcholu společenského žebříčku stály majitelé fabrik zpracovávajících vlnu, okolo kterých se točilo veškeré politické dění ve městě v době vlády Červencové monarchie. Tito továrníci byli závislí státu, který zaručoval jejích bezpečnost vůči jejich vlastním dělníkům .
Životní podmínky dělníků byly velmi špatné a proto nepřekvapí, že když v roce 1832 když vypukla epidemie cholery, nejtvrději zasáhla právě dělnické čtvrti. Byly to právě důsledky nelidských existenciálních podmínek, které nepřímo způsobily rychlou mobilizaci dělníků v Remeši během revoluce 1848. Dalším z prvků, které vyeskalovaly sociální a politické třenice, byly i průvodné jevy doprovázející industrializaci .
Industrializace v tak velkém měřítku jako probíhala v Remeši vytvořila proletářské město. I když stávky a jiná znamení krize a přerušení kontinuity po ekonomické krizi roku 1837 prakticky vymizela. Dělníci z předměstí byli pořád připraveni k revoltě. Jejich mobilizaci, která následovala během revoluce 1848 je třeba vidět v kontextu stále větší mechanizace soukenářského průmyslu. Ta měla bez nadsázky zničující účinek na dělníky, kteří organizováni ve vzájemně pomáhajících si komunitách, navíc ovlivněni utopickým socialismem, byli čím dál radikálnější. Dělníci byli navíc zhusta podporováni kandidáty montagnardů do Shromáždění. Ti je pak zase ponoukali ke stále větší zatvrzelosti a neústupnosti. Třídní antagonismus nabral i geografický rozměr. Dělníci na periferiích byly vyloučeni z politické i společenského života města. Opět to byla periférie, která se začala radikalizovat. Přímo to pak potvrzuje Merrimanova slova o vyloučení lidí na periferii.
Historie Remeše během doby Druhé Republiky je o takřka neustálé mobilizaci proletariátu, ve které hrálo značnou roli vědomí příslušnosti ke své „třídě“, stejně jako i to, co bychom mohli nazvat ve své podstatě sousedskou pomocí .

2) Chátellerault
Jiný příklad vztahů mezi centrem a periferií je město Chátellerault. Město bylo počátkem čtyřicátých let devatenáctého století popisováno návštěvníky jako mladé a svěží s jasnou budoucností, které rostlo den co den. Ekonomika města byla založena na průmyslu a obchodu . Město leželo na hlavní silnici z Paříže do Bordeaux a protékala jím řeka Vienne. Královský režim tu v počátcích restaurace nechal vybudovat jednu z hlavních zbrojovek. V roce 1841 v jejích budovách bydlelo 2000 lidí včetně 1300 dělníků .

Řeka Vienne rozdělovala město na dvě části. Staré město na prvém břehu a rostoucí, průmyslové předměstí na levém. Oba břehy byly a dodnes jsou spojeny kamenným mostem. Pravá část města byla centrem, a městské hradby nahradily široké bulváry. Levá část byla popisována jako svého druhu labyrint, kde je obtížné najít správnou cestu, kde jsou nahromaděny bez ladu a skladu skupiny domů, které jsou odděleny alejemi, a jsou nepřístupné pro vozy. Většina budov na předměstí byla obývána nožíři a nebo těmi řemeslníky, kteří nebydleli v budovách zbrojovky .
V prvních dekádách 19. století byly vztahy mezi měšťany – zde ve smyslu buržoazie – a řemeslníky docela dobré. Důvodem proč tomu tak bylo byl fakt, že ač příslušníci obou „tříd“ se snažili vydělat peníze jak se dalo, dělo se tak s velmi málo nebo žádnými zásadními úspěchy, sociální rozdíly tedy nebyly zásadní. Měšťan a dělník žili vedle sebe a v podstatě si nepřekážely. Pokud byl dělník nevzdělaný, měšťan na tom nebyl o mnoho líp. Jejich vkus byl podobný. Oba si rádi užili života, měli rádi procházky i veselí. Obě třídy tedy nestáli proti sobě jako nepřátelé. Centrum a periferie fungovalo vedle sebe bez antagonismu protože každá z entit si šla v zásadě svou cestou a jejich ekonomické zájmy se nekřížily.

Chatellerault bylo typické město francouzské město devatenáctého století. Stará část města je příkladem prosperující buržoazní čtvrti, které byly relativně běžné v první polovině devatenáctého století. Přes řeku Vienne se pak nacházela rozsáhlá průmyslová oblast která je příkladem sousedství mezi řemeslníky-nožíři a mezi dělníky z továrny jakékoliv úrovně zkušeností a schopností .
V roce 1830 proběhla v městě petice proti placení daní, která byla řízena liberály. Mezi těmi co jí podepsali bylo i 150 lidí, kteří uvítali Červencovou revoluci jako svou vlastní. V roce 1833 se veřejné mínění rozdělilo na pár legitimistů, o kterých se hovořilo jako o „Ultras“ na zbytek se přiklonil k mužům „hnutí“ z kterých se stali republikáni.

Za revoluce roku 1848 se pak změnilo mnoho. Ozývaly se aklamace, písně, výkřiky „Ať žije republika!“ Chátellerault bylo jediné město v regionu kde Montaganrdi měli převahu po celou dobu trvání Druhé republiky. Krátce po Únorové revoluci se dělníci ze zbrojovky připojili ke Klubu bratrství zakázaném vládou v Červenci. Někteří z nich pak demonstrovali před branami zbrojovky proti jejímu řediteli a pokusili se zasadit strom svobody.

Ve volbách do městského zastupitelstva v roce 1848 se dělníci pracující v zbrojovce připojili k dalším z předměstí, přepochodovali most a měli namířeno k Palais de Justice. Několik vtrhlo do volební haly s výkřiky „Pryč s royalisty!“ „Hoďte je do řeky!“ či jako reminiscenci na geografii města „Přesekněte je ve dví!“ Počínaje rokem 1850 se dělníci stále víc radikalizovali, na různých veřejných shromážděních došlo k násilnostem a k vyzpěvování revolučních písní. Většina dělníků tehdy už patřila do tábora socialistů. V roce 1851 bylo město rozděleno mezi dva znepřátelené tábory. Hranici tvořila řeka Vienne.

Vývoj ve Francii a potažmo i v Chátelleraultu mezi léty 1815 a 1850 zrcadlí politickoekonomické zájmy jednotlivých tříd obyvatelstva. Šlechta, klérus, a pozemkoví vlastníci jsou těsně spojeni s starým režimem. Věří v ducha Restaurace. Buržoazie je duchovně navázána na Orleánskou dynastii a Červencovou monarchii. S radikálním republikanismem jsou spojení dělníci a řemeslníci z předměstí.

Nepochybně zajímavým faktem je zjištění, že v Chátelleraultu fungovaly bez nějakých větších rozporů poměrně korektní vztahy mezi periferií a centrem. Značí to jednu věc lidé z průmyslového předměstí na levém břehu řeky Vienne nebyli sociálně vyloučení. Nebyli tedy těmi lidmi na okraji. Místní policie se samozřejmě snažila minimálně od třicátých let devatenáctého století o kontrolu zmíněných oblastí, leč do nich nezasahovala natolik násilně, či neuváženě aby to mohlo vyvolat nějakou reakci. Tu přinesla až revoluce roku 1848 a vznik jednotlivých politických klubů, či jejich zárodků. Teprve tehdy se zrodil antagonismus mezi ovládanou periférií a ovládajícím centrem. Geografická specifičnost města rozděleného řekou situaci dále vyhrocovala .

Závěr a pokus o shrnutí
Kdybychom měli shrnout jak John M. Merriman používá koncept centra a periférie tak dojdeme k následujícímu. Pro vývoj francouzských měst v 19. století byly zásadní vztahy mezi buržoazií, původními obyvateli měst a nově příchozími tj. převážně dělníky. Největší změny pak způsobila právě ta nejmladší vrstva obyvatelstva.

Značný nárůst počtu obyvatel měst, respektive městských předměstí, periferií měst, v důsledku průmyslové revoluce, jejich sociální status a fakt, že to byli lidé svým způsobem vykořeněni, nebo lépe řečeno bez vztahu k místu kam přišli, kde byli pouze za prací. Tento nárůst tedy způsobil následující: Nově příchozí byli pokládáni za bezpečností riziko, které skutečně představovali. Ve chvíli svého usazení byli takřka automaticky pokládání za les exclus, vyloučené a městskou společností odmítáni. Došlo ke spojení geografické periferiality a sociální marginality. Ve výsledku to znamená, že došlo k sociální exkluzi v nejširším smyslu slova. Podstatou této exkluze je pak rozlišení obecného prostoru města podle sociálních a ekonomických faktorů. Tak jako se to stalo během přestavby Paříže .

Pokud si třídy obyvatelstva lidově řečeno nepřekážely k problémům nedocházelo, jak ukázal příklad Chátelleraultu. Největší krize pak zcela logicky nastala tam kde sociálně ekonomické rozdíly mezi lidmi na periferii a v centru byly příliš extrémní a dlouhodobě neřešené, pokud se k tomu přidala i velmi dobrá organizovanost těchto „vyloučených pracujících tříd“ byly tyto pro společenské elity velmi nebezpečná a vzbuzovali v elitách obavy i strach, právě tak jako se stalo v Remeši.

Pokračující industrializace a urbanizace pak vytvářela další periférie. Akcíz byl ve Francii zrušen roku 1939. Problémy předměstí se vyřešit nepodařilo. Dnes žije převážná většina obyvatel Paříže na předměstí, je to okolo osmi až jedenácti milionu lidí. Předměstí blíže k centru se stávají více středostavovská, Francouzská komunistická strana, která na předměstích měla vždy své věrné voliče je ztrácí. Čím dál více lidí ze střední třídy nachází svůj domov právě na periferiích a předměstích, které jsou s centrem Paříže spojeny linkami městské hromadné dopravy a pás předměstí okolo Paříže pokračuje dále v růstu. Vztahy mezi centrem a periferií však nadále zůstávají komplikované a Paříž je sama o sobě obrovský a složitý region. Pokračující bohatnutí centra Paříže vytlačilo nižší střední třídu dál dále ven. Osmnáctý, devatenáctý a dvacátý pařížský obvod, které jsou na severovýchodě jako Saint-Denis jsou však stále baštami periferiního způsobu života, jako například pro spoustu imigrantů z Afriky .

Téma života předměstí a periferie měst stále může sloužit k přemýšlení nad sociálněhistorickými otázkami, vnímání představy jako máme o předměstích a tím jaká byla skutečnost. Faktem však zůstává, že na typy lidí žijících na předměstí, či obecně řečeno perifériích bylo vždy nahlíženo – pohledem buržoazie - jako na lidi na okraji a vlastně i vyloučené. Že pro elity budou tito lidé vždy představovat nebezpečí a neuspořádanost. Tito lidé budou vždy důvodem pro stát aby zvýšil policejní pravomoce. Tito lidé pak byly hlavní součástí strachu kterým trpěla Červencová monarchie. Složení těchto obav se ale měnilo. Na periférii to už nebyli jen prostitutky, žebráci, bezdomovci a vagabundi. Postupně se z toho stali dělníci, kteří vyjádřeno slovy prefekta Ludvíka Orlenáského, pana Chabrola „jsou kordem, který nás jednoho dne zasáhne .

Literatura:
DUFFY, Christopher, Kámen a oheň; Bastionová pevnost, její zrod a vývoj v dějinách pevnostního válečnictví, Brno 1998
MERRIMAN, John, M., The margins of city life; Explorations on the French Urban Frotier 1815-1851, New York 1991.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Francouzská města 1815-51

Příspěvek od Stuka »

Jako úvod pro další články, abychom si mohli představit kde a v jaké společenské situaci probíhalo určité dění, je to dobrý.

Dovolím si ho doplnit o jednu zajímavost, která se zrodila ve Francii na zač.19.století. 12. června 1804 (23. Prairial roku XII) byl přijat dekret , který přinesl zákonnou úpravu pohřbívání a správy hřbitovů – více méně tak jak je známe dnes. I když dnes chápeme dekret jako prosté opatření zabezpečující veřejnou hygienu, při jeho přijetí to tak nebylo. Francie po období revoluce volala po změnách. Z období hrůzovlády povstala jako nová, v mnohém poučená a těžce zkoušená země, schopná vytvořit něco nového a moderního. Zároveň volala po návratu k některým starým hodnotám – jako úcta ke smrti a k mrtvým. Obnovily se tradiční předrevoluční zvyky a pohřby se staly zase církevní záležitostí.

V čem je dekret zajímavý a novátorský? Co se týče pohřbívání, zavádí úplné novinky. Zakazuje pohřbívat mrtvé v kostelích a ve městech, přičemž hřbitov musí být od hranice města vzdálen nejméně 35-40 metrů. Dokonce určuje i to, že těla chudých lidí nemohou být házena do společného hrobu, jak bylo do té doby zvykem. Těla se nesmějí klást nad sebe ale vedle sebe. Toto pravidlo zaručilo osobitý hrob i pro tělo chudého člověka a ne jenom pro bohatého, který si mohl místo koupit. Později byla tato zásada z ekonomických důvodů poopravena: hroby chudých už nemusely být odděleny, ale přesto rakev muselo mít každé tělo zvlášť. Pytle a hrubé dřevěné bedny se už nemohly používat. Dekret dále stanovuje vzdálenost mezi hroby a jejich hloubku. Každý hrob se nesmí otevřít dřív než za 5 let, takže rozloha pozemku pro hřbitov musela počítat s 5x větší plochou než byl předpokládaný roční počet pochovaných. Dekret dále stanovil, že hřbitov má mít zahradní úpravu a že si zde možno zakoupit místo na hrob a postavit náhrobek. Šlo však o koncesi – propůjčení. V případě, že rodina přispěla významně např. na charitu, mohla si zakoupit trvalou koncesi. Zpočátku o trvalou koncesi nebyl velký zájem. Avšak posléze zájem vzrostl a v polovině 19.století na hřbitovech nebylo prakticky místo. Pokládalo se totiž později za ponižující, pokud rodina neměla stálé místo (hrobku) na hřbitově.

Jako příklad si uveďme Père Lachaise, který je asi nejznámějším hřbitovem na světě. R. 1804 ho založil Napoleon Bonaparte.V r.1830 na něm bylo už 33.000 hrobů a později se rozšířil na dnešní plochu skoro 44 ha.
Obrázek

Nu, to je ode mně malý dodatek k perifériím francouzských měst (ještě před r. 1815) a ke genialitě Napoleona. :)
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Francouzská města 1815-51

Příspěvek od Bleu »

Jen malou poznámku. Pokud jde o to, že jsou hřbitovy postaveny mimo město (většinou společně s kostelem) tak v našich zemích se to objevuje od Josefínských reforem. Odůvodnění bylo založeno převážně na vetších požadavcích na hygienu. Konkretní znění nařízení ale neznám.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Francouzská města 1815-51

Příspěvek od Bleu »

Hledal jsem nějakej dobrej ilustrační obrázek k těm slumům, vím, že existují nějaké fotky z 70. let 19. století, někde od Paříže, leč zatím jsem je nenašel. Dávám sem odkaz na slumy z roku 1913. Ty z těch před 40ti let nevypadaly nejspíš zásadně jinak.

Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Odpovědět

Zpět na „Společenské změny v historické perspektivě“