Torpédoborec Novik
První torpédoborce vznikly ve Velké Británii v první polovině 90. let 19. století a postupně si je začaly pořizovat i ostatní námořní mocnosti. Jejich prvoplánovaným úkolem byla likvidace tehdy velmi početných torpédovek, ale brzy se zjistilo, že je lze stejně dobře použít i přímo k torpédovým útokům, takže se původní použití stalo vedlejší a tyto lodě se staly především obávanými nosiči torpéd, i když spektrum jejich úkolů bylo mnohem širší. Svůj potenciál prokázaly v průběhu rusko-japonské války, takže není divu, že poražené Rusko se na základě draze zaplacených zkušeností snažilo o vývoj nových plavidel této kategorie.Nejstarší ruský torpédoborec (SOKOL) byl zakoupen v Británii a domácí loděnice podle něj rychlým tempem stavěly další podobné jednotky, takže počátkem roku 1904 měli Rusové jenom na Dálném východě 25 plavidel této kategorie. Kvantita ovšem automaticky neznamená kvalitu a ruské jednotky tehdy za světovým vývojem dosti zaostávaly. Citelným handicapem byla nižší rychlost a zejména slabá hlavňová výzbroj (jedno dělo ráže 75 mm, pět kalibru 47 mm), takže se nemohly měřit se svými moderními japonskými protějšky.
Na odstranění problému se slabou výzbrojí začali Rusové pracovat ihned po skončení války s Japonskem, kdy byly starší jednotky postupně přezbrojeny (nyní dva kanóny kalibru 75 mm) a posílenou výzbroj dostaly i nově realizované torpédoborce. Tato výstavba se většinou děla na základě iniciativy Osobovo komitěta na usileniju flota na dobrovolnyje požertovani (Zvláštního výboru pro posílení loďstva na základě dobrovolných příspěvků), který byl ustanoven krátce po přepadení Port Arturu. Český autor Jan Klecanda o něm ve svém díle Válka rusko-japonská slovem i obrazem napsal: „Na popud knížete Kočubeje, jenž věnoval na sesílení ruského loďstva 10 000 rublů, začaly se scházeti dary k tomuto velikému účelu. Zřízen byl komitét k sesílení ruského loďstva pod předsednictvím velkoknížete Alexandra Michajloviče. Před zahájením zasedání věnoval velkokníže následník ze svých vlastních prostředků na sesílení loďstva 100 000 rublů.“ Iniciativa měla nečekaný ohlas a už v únoru 1905 bylo k dispozici úctyhodných 13 275 000 rublů. Brzy byla zřízena Techničeskaja komissija po korablestrojenniju i dače zakazov na morskije suda (Technická komise pro stavbu lodí a zadávání zakázek), která do konce války iniciovala zahájení stavby čtyř ponorek (FELDMARŠAL GRAF ŠEREMETĚV, NALIM, POČTOVYJ, KASATKA) a také osmnácti torpédoborců.
Velkokníže Alexandr Michajlovič-předseda Zvláštního výboru pro posílení lo%dstva
Za pozornost stojí zejména třída UKRAJINA, jelikož tyto jednotky vstupující do služby v letech 1905 až 1906 nesly dva kanóny kalibru 102 mm, čímž se zařadily mezi jedny z nejsilnějších torpédoborců na světě. Tento trend potvrdila i třída LEJTĚNANT ŠESTAKOV, jež disponovala dokonce děly ráže 120 mm. Díky těmto typům získali Rusové dobře vyzbrojené, ale stále dosti pomalé jednotky (zhruba 26 uzlů), takže ani tyto lodě postavené díky celonárodní sbírce nebylo možné zařadit mezi světovou špičku, i když v případě dalšího konfliktu jistě mohly odvést platné služby.
Ruské námořnictvo se tehdy soustřeďovalo především na stavbu kapitálních jednotek, aby nahradilo katastrofální ztráty z rusko-japonské války a vývoj torpédových plavidel nebyl jeho prioritou. Na obnovu válečné flotily vynaložilo Rusko mezi roky 1906 až 1913 přes miliardu rublů, ale jeho úsilí snižovala nekoncepčnost investování těchto nemalých prostředků, neboť plány výstavby flotily se často měnily a většinou se je v původní podobě nepodařilo naplnit. Pro obnovu námořnictva měl zásadní význam námořní program vypracovaný v roce 1907, na jehož základě měly být pro Baltické loďstvo postaveny čtyři bitevních lodě a tři ponorky, zatímco pro Černomořskou eskadru pouze čtrnáct torpédoborců a tři ponorky. Tento program byl postupně všelijak modifikován (v roce 1911 bylo např. rozhodnuto o radikálním posílení loďstva na Černém moři), a víceméně se jej podařilo naplnit, takže plavidla postavená v jeho rámci se stala páteří ruských námořních sil v první světové válce.
O větší rozvoj torpédoborců se zasloužil až další námořní program, jenž v roce 1911 prosadil ministr námořnictva admirál Grigorovič. Jeho plán nazvaný Minimalnoj program dlja Baltijskovo flota (Minimální program pro Baltické loďstvo) předpokládal, kromě zřízení nové námořní základny v Revalu, postavit v letech 1912 až 1916 čtyři bitevní křižníky, čtyři lehké křižníky, devět ponorek a 36 torpédoborců. Na jeho realizaci mělo být vynaloženo 433 miliónů rublů, ale vzhledem k vypuknutí první světové války se jej podařilo uskutečnit pouze částečně. Plánované torpédoborce měly být úplně nového typu a na jejich projektování se už několik let pracovalo, přičemž se plánovalo použit zbývající peníze (přes 2 milióny rublů) vybrané během války s Japonskem.
Zde je třeba alespoň v základních rysech vysvětlit systém stavby ruských lodí, jenž svou složitostí neměl v ostatních námořních mocnostech obdoby. V roce 1906 byl ustanoven Morskoj geněralnyj štáb (MGŠ), jehož prvním náčelníkem se stal námořní kapitán Brusilov, ale v činnosti pokračovaly i starší instituce jako Morskoj techničeskij komitět (MTK) nebo Glavnoje upravlenije korablestrojenija i snabženija (GUKiS) a do stavby jednotlivých lodí zasahovali i nejrůznější pohlaváři včetně cara.
Lodní konstruktér Bubnov
Zadání na nový torpédoborec inicioval MGŠ, podle jehož představ se mělo jednat o silně vyzbrojenou jednotku s výtlakem zhruba 1000 tun, dosahující 35 uzlové rychlosti a schopné operovat na širém moři i za zhoršených klimatických podmínek. Projektování nových plavidel bylo v kompetenci MTK, jehož odborníci se novým torpédoborcem pracovně nazvaným „Ekadrennyj minonosec 35 uzlovoj skorosti“ (torpédoborec o rychlosti 35 uzlů) začali zabývat počátkem roku 1907. Největší měrou se na něm podílel známý konstruktér Bubnov a v menší míře i jeho kolega Krylov a později se zapojil i inženýr Gavrilov.
Vše se ale nakonec zkomplikovalo, neboť zadaným parametrům v hrubých rysech odpovídal britský torpédoborec TARTAR a Rusové proto uvažovali o zakoupení plavidla tohoto typu, které se mělo stát předlohou pro jejich nové konstrukce. Z těchto plánů však nakonec sešlo, takže MTK mohl vypracovat několik variant nového torpédoborce a v létě 1908 bylo vyhlášeno mezinárodní výběrové řízení na jeho realizaci. Kromě některých zahraničních firem se do konkursu přihlásila řada domácích loďařských společností a o vítězi měla rozhodnout speciální komise pod předsednictvím inženýra Šlezingra.
Rozhodnutí mělo padnout počátkem roku 1909 a komise ihned vyřadila všechny zahraniční účastníky s odůvodněním, že jejich projekty neodpovídají zadání (pravděpodobně byly plánovaně upřednostněny domácí loděnice), a z ruských byly zvažovány pouze ty nabídky, které počítaly s pohonnou jednotkou na bázi turbín systému Parsons. Ve finále se tedy rozhodovalo pouze mezi čtyřmi loděnicemi (Crichton, Putilovskij, Něvskij a Admiraltějskij zavod) a zakázku nakonec 4. července 1909 získal Putilovskij zavod (Putilovský závod).
Lodní konstruktér Krylov
Tato petrohradská společnost byla založena v roce 1801 a své jméno získala po Nikolaji Ivanoviči Putilovovi, který jí vlastnil v letech 1868 až 1880. Zpočátku se zaměřovala zejména na zbrojní výrobu, ale brzy se zaměřila i na dodávky pro rychle rostoucí ruské železnice (kolejnice, vagóny, lokomotivy), ale v 90. letech začala zbrojařská sekce znovu nabývat na významu díky technické pomoci francouzského koncernu Schneider. Putilovský závod se stal na přelomu 19. a 20. století největší ruskou zbrojovkou a proslavil se mimo jiné i výtečným polním kanónem ráže 76 mm, který bývá označován jako vzor 1902. V loďařském oboru se začal tento podnik angažovat od 80. let, ale neomezoval se pouze na vlastní stavbu nových plavidel, ale produkoval i např. dělostřelecké věže (za pomoci známého francouzského konstruktéra Caneta) nebo torpédomety. Počátkem 20. století už Putilovský závod patřil mezi největší koncerny nejenom v Rusku, ale i v Evropě a pracovalo zde přes 12 000 zaměstnanců. Přežil i nástup komunistického režimu (od roku 1934 nese jméno zavražděného stranického předáka Kirova) a existuje až do současnosti.
Smlouva o stavně nového torpédoborce byla podepsána 29. července 1909 a Putilovský závod se jej zavázal zhotovit během 28 měsíců (zkušební plavby měly být ukončeny do 1. srpna 1912). Smlouva obsahovala i nejrůznější sankce např. za překročení maximálního ponoru nebo nedodržení stanovené rychlosti a povolovala loděnici zakoupit parní turbíny a naftou vytápěné kotle v zahraničí. Před odborníky z oddělení pro stavbu lodí stál nyní úkol vypracovat podrobnou technickou dokumentaci podle specifikací z MTK, čehož se ujali inženýři Vasilevskij a Dubnickij, kteří údajně měli spolupracovat i s projektanty z německé loděnice Vulkan..Starším stavitelem byl jmenován inženýr Tennyson a stavební dozor vykonávali inženýři Kravčenko, Lesnikov a Kostěnko. Jakmile byly ukončeny projekční práce, byl zhotoven zmenšený model nového plavidla, který však nemohl být testován v ruském zkušebním bazénu, jenž byl právě v rekonstrukci, takže testy nakonec počátkem roku 1910 proběhly v Německu..
K slavnostnímu založení kýlu došlo 19. července 1910 a stavební práce pokračovaly rychlým tempem, takže už 4. dubna následujícího roku byl oficiálně zapsán do seznamu ruských válečných lodí a car Mikuláš II. odsouhlasil, aby mu bylo přiděleno jméno NOVIK. Toto pojmenování nebylo ve zdejší flotile používáno příliš často, neboť je doposud nosily pouze dvě lodě. První se stala malá šroubová korveta o výtlaku 903 tun sloužící od roku 1856, ale celosvětově je proslavil teprve chráněný křižník NOVIK, jenž se aktivně účastnil rusko-japonské války a po bitvě na Žlutém moři se neúspěšně pokusil o samostatný únik do Vladivostoku. Spuštění na vodu proběhlo 21. června 1911 a tehdy započala i montáž kotlů a turbín. Už 1. května 1912 odplul NOVIK do Kronštadtu, kde na něm byla dokončena elektroinstalace a v suchém doku byl prohlédnut trup pod úrovní vodorysky. V dubnu 1912 vznikl na novém torpédoborci požár v jedné z kotelen, ale škody nebyly velké, takže v květnu mohly začít první plavební zkoušky, které ale přinesly zklamání, neboť se nepodařilo dosáhnou kontrahované rychlosti. Následně proběhly ještě testy lodních děl a torpéd, načež byl torpédoborec teoreticky schopen operačního nasazení, ale díky nedostatečné rychlosti bylo jeho převzetí odloženo. K odstranění tohoto problému došlo teprve v létě následujícího roku a NOVIK mohl 29. srpna 1913 vstoupit do služby.
Ruské válečné námořnictvo nakonec získalo plavidlo dlouhé mezi svislicemi 99,24 m, na vodorysce 100,28 m a maximální délka byla 102,42 m. Největší šířka dosahovala 9,52 m a střední ponor při standardním výtlaku (1280 tun) činil 2,62 m, kdežto při plném (1360 tun) narostl na 2,9 m. NOVIK byl elegantním plavidlem s výrazně vyvýšeným předolodím, což mu mělo zajistit dobré nautické vlastnosti i na vzdutém moři. Nad palubu se vypínaly dva signální stožáry vysoké 26 m, čtyři komíny a tři masivní lapače vzduchu. Nezbytnou výbavu představovaly tři lodní kotvy (dvě o hmotnosti 1000 kg, jedna 250 kg) a dvojice reflektorů o průměru 60 cm, které byly schopné osvětlit i objekty vzdálené 3700 m. NOVIK měl i motorový člun (mohl vyvinout rychlost 7,5 uzle) a tři menší záchranné lodice. O výrobu elektřiny se staraly dva turbogenerátory o výkonu 20 kW a dva dieselové generátory s výkonem 3 kW (podle Černyševa měl NOVIK ještě jedno dynamo o výkonu 10 kW).
Torpédoborec Novik
Nápadné byly dvě nástavby. Součástí příďové byl velitelský můstek, kormidelna a velitelská věž. Z předního můstku se obvykle ovládalo celé plavidlo, neboť se zde nalézaly nejenom nezbytné navigační přístroje, ale i kormidelní kolo a strojní telegraf. Velící důstojník mohl se všemi důležitými odděleními komunikovat pomocí dorozumívacích trubic o průměru 45 mm a záhy přibyly i telefonní přístroje. Podobně vybaven byl i zadní můstek, jehož součástí však byla i rádiová kabina, kdy byla nainstalována radiostanice ruského typu MV, jejíž dosah bývá uváděn od 200 do 300 námořních mil. V případě potřeby mohla být loď řízena i z velitelské věže, jejíž stěny z chromniklové oceli měly sílu 12 mm a kromě zařízení k ovládání lodě zde byl i systémy řízení dělostřelecké palby a zaměřování torpéd. Kormidlo se ovládalo za pomoci malého parního stroje (v záloze bylo i manuální řízení) a při plavbě plnou rychlostí mohlo být přesunuto z jedné krajní polohy do druhé za 30 sekund. Horní palubu (ale i třeba dno velitelské věže nebo obytnou palubu) pokrývala vrstva linolea silná 3 mm.
Popisovaný torpédoborec nevybavili konstruktéři žádnými pancíři (výjimku představovaly dělové štíty silné 38 mm) a díky naftovému vytápění kotlů postrádal NOVIK i dříve obvyklou dodatečnou ochranu tvořenou uhelnými bunkry. Navíc byl lodní trup vzhledem k plánované vysoké rychlosti značně odlehčen, a třebaže byl zhotoven z vysoce kvalitní oceli, museli se jej konstruktéři v nejvíce namáhaných místech pokusit nejrůznějšími způsoby zpevnit. Trup byl rozdělen na jedenáct samostatných oddílů, přičemž loď měla být schopna plavby i při zaplavení dvou takovýchto úseků. Kromě devíti základních příček měl NOVIK i řadu dalších podélných i příčných přepážek a k větší bezpečnosti přispívalo i dvojité lodní dno. Vnikající vodu mohl odsávat strojní systém schopný odčerpat během hodiny až 80 tun (k dispozici byly i malé přenosné pumpy) a nechybělo ani výkonné protipožární zařízení. Muniční sklady mohly být v případě potřeby během patnácti minut zaplaveny otevřením kingstonových ventilů.
Lodní dělo ráže 102 mm
Podle původních požadavků měla primární vyzbroj tvořit dvojice kanónů ráže 120 mm, ale brzy došlo ke změně projektu a NOVIK nakonec obdržel čtyři nová děla kalibru 102 mm o délce hlavně 60 ráží (ve skutečnosti 61,6), které v roce 1911 začala vyrábět známá zbrojovka Obuchovskij zavod, přičemž na jejich vývoji se podílelo i britské konsorcium Vickers. Hmotnost tohoto lodního děla byla 2850 kg a délka hlavně dosahovala 6284 mm. Projektilů bylo několik typů a nejpoužívanější vážily 17,5 kg. Dostřel činil při maximální elevací patnácti stupňů kolem 10 000 m, ale po zvýšení elevace na třicet stupňů narostl na 16 100 m. Úsťová rychlost byla 823 metrů za sekundu a životnost hlavně měla dosahovat 500 výstřelů. Kadence byla závislá na sehranosti obsluhy, kterou tvořilo sedm mužů, a teoreticky se mohla pohybovat od 12 do 15 ran za minutu, i když v bojových podmínkách údajně nepřekračovala 10 výstřelů. Všechny čtyři kanóny byly nainstalovány v podélné lodní ose, přičemž jeden umístil konstruktér na vyvýšené předolodí, zatímco zbývající se nalézaly v zadní části plavidla. Palebný odměr závisel na poloze jednotlivých zbraní, takže u děl na přídi a zádi činil teoreticky 300 stupňů, zatímco u zbývajících dvou dosahoval pouze 200 stupňů (100 na každém bočním sektoru).
NOVIK měl dva muniční sklady, které obsahovaly 160 nábojů (Stěpanov a Cvetkov uvádí 100) pro každé dělo a dopravu střeliva k jednotlivým zbraním obstarávaly výtahy poháněné elektromotory, které ale bylo v případě potřeby možné obsluhovat i manuálně. Systém řízení palby byl umístěn ve velitelské věži, zatímco dálkoměr britského systému Barr & Stroud nechali konstruktéři nainstalovat na přední můstek. Lodní kanóny ráže 102 mm se skvěle osvědčily, takže není divu, že Rusové celkem zadali výrobu 505 těchto zbraní. Kromě děl měl NOVIK ve výzbroji i čtyři kulomety Maxim ráže 7,62 mm. Dva stojany pro ně byly připraveny na přední nástavbě a další dva na horní palubě poblíž zadní nástavby. Loď vezla pro každý kulomet 8100 nábojů a dá se předpokládat, že tyto zbraně bylo v případě potřeby možné použít i na lodních člunech, kde mohly podpořit případný námořní výsadek.
Velmi důležitou součástí výzbroje se stala torpéda, jejichž bojové nasazení během rusko-japonské války však přineslo spíše zklamání. Rusové totiž během tohoto konfliktu vystřelili 25 torpéd, z nichž sice 11 zasáhlo, ale tuto na první pohled skvělou bilanci uvádí na pravou míru skutečnost, že všechny útoky na válečné lodě skončily neúspěchem a ruská torpéda potápěla pouze nepřátelské barážní parníky, obchodní lodě a někdy byla použita i ke zničení vlastních těžce poškozených plavidel. Přesto bylo zřejmé, že tyto neustále vylepšované zbraně se mohou brzy stát smrtelnou hrozbou i pro největší obrněnce.
Ruský torpédomet
NOVIK nesl čtyři otočné dvojité torpédomety o průměru 450 mm (ve skutečnosti 457 mm), vyrobené Putilovským závodem. Všechny nechal konstruktér umístit v podélné lodní ose, aby je bylo možné použít v boční salvě. Jeden se nalézal mezi přední nástavbou a druhým komínem, další dva v prostoru mezi druhým a čtvrtým komínem, zatímco poslední v zadní části plavidla. Torpéda byla Whiteheadova typu, ale Rusové si je většinou vyráběli sami (společnosti Obuchov a Lessner). Jednalo se o model zavedený do výzbroje v roce 1910 a loď jich vezla celkem osm kusů. Tato torpéda měla délku 5,2 m, jejich hmotnost byla 655 kg a bojová hlavice obsahovala 100 kg TNT. Poháněl je stlačený vzduch, na jehož výrobu měl NOVIK dva kompresory s pracovním tlakem 150 atmosfér, jenž byly umístěny v přední strojovně a vedly od nich hadice k jednotlivým torpédometům. Dosah činil při rychlosti 38 uzlů 1000 m, ale při rychlosti 25 uzlů narostl na 6000 m.
NOVIK byl uzpůsoben i ke kladení min, jejichž použití mělo v ruském námořnictvu dlouhou tradici sahající až k období krymské války a úspěšně byly nasazeny i při obraně Port Arturu (potopilo se na nich třináct nepřátelských plavidel). Nový torpédoborec mohl naložit až 50 galvanických min (Stěpanov s Cvetkovem uvádějí 60 a jiní autoři dokonce 80) a posádka si mohla vybrat hned několik způsobů jejich spouštění. Jednalo se o model z roku 1908, který obsahoval 115 kg TNT a bylo jej možné klást až do hloubky 110 m. Tato mina byla kulovitého tvaru, její průměr dosahoval 87,5 cm a i s kotevním zařízením vážila 582 kg..
Ruská mina z roku 1908
Hlavňová výzbroj byla velmi silná (boční salva vážila 70 kg) a ve své době se mohla srovnávat pouze s britskou jednotkou SWIFT o podstatně větším výtlaku, která však bývá většinou řazena mezi tzv. velitelské lodě torpédoborců a klasické britské torpédoborce tehdy nesly nanejvýš tři kanóny kalibru 102 mm. Použité zbraně byly pro lodě této kategorie z období první světové války optimální a stejný či podobný kalibr používala i většina ostatních evropských námořních mocnosti (Francie a Rakousko-Uhersko 100 mm, Velká Británie 102 mm). Hlavním soupeřem Ruska na Baltickém moři však bylo Německo, jež stavělo před první světovou válkou torpédoborce nesoucí kanóny nanejvýš ráže 88 mm, nad nimiž měl tedy NOVIK značnou převahu.
V průběhu dlouhé kariéry docházelo k nejrůznějším modifikacím výzbroje, které reflektovaly změněné požadavky na vedení námořního boje. V průběhu první světové války se brzy projevila účinnost letectva a ponorek, takže NOVIK musel být dozbrojen, aby byl schopen vest boj i proti těmto novým protivníkům. Proto dostal nejprve jeden protiletadlový kanón ráže 40 mm, jenž se však příliš neosvědčil a proto byl později nahrazen výkonnějším 76 mm dělem. V roce 1915 zavedli Rusové své první hlubinné pumy, z nichž stojí za pozornost dokonalejší typ, jenž obsahoval osm kg výbušniny a bylo jej možné nastavit pro použití v hloubce od 11 do 58 metrů. Tehdejší ruské lodě nenesly žádné vrhače těchto pum (NOVIK jich vezl 10), takže je námořníci museli svrhávat ručně, což omezovalo jejich použití pouze v bezprostřední blízkosti plavidla. Ještě před vypuknutím války sestrojili zdejší konstruktéři také nový typ námořní miny a do výzbroje se postupně zaváděla i zdokonalená torpéda.
Protiletadlové dělo ráže 76 mm
Podle původních specifikací měl nový torpédoborec dokázat vyvinout rychlost 35 uzlů, ale nakonec bylo požadováno dokonce 36 uzlů. To vyžadovalo použití dostatečně výkonné pohonné jednotky, kterou měly tvořit parní turbíny s naftovým vytápěním kotlů. První parní turbínu sestrojil už v polovině 90. let inženýr Parsons a britské námořnictvo jimi záhy vybavilo několik torpédoborců (VIPER, COBRA, VELOX a EDEN), ale výrazněji se tento způsob pohonu prosadil teprve po roce 1905. Rusové dosud neměli s provozem parních turbín žádné zkušenosti a první pokusy s naftou vytápěnými kotly dopadly katastrofálně neboť jednotky KREČET a KORČUN stavěné koncem 19. století nedokázaly vyvinout ani 20 uzlů.
Navzdory prvotním požadavkům bylo nakonec rozhodnuto zakoupit u německé společnosti A.G. Vulcan (dodala i lodní kotle) tři parní turbíny typu Curtis-AEG-Vulcan, jejichž kontrahovaný výkon měl v součtu dosahovat zhruba 36 000 koňských sil při 650 otáčkách za minutu. Velmi zajímavá je historie přejímání pohonného mechanizmu na základě zkušebních plaveb. Připomínám, že Putilovský závod měl ve smlouvě citelné sankce (teoreticky mohly činit až 300 000 rublů) za nedodržení nasmlouvané rychlosti, takže se z ruské strany v tomto směru nedala očekávat žádná benevolence. První měřená zkušební plavba se uskutečnila 17. května 1912 a její výsledky přinesly zklamání, neboť NOVIK nedokázal vyvinout více než 35,8 uzle při výkonu turbín 39 500 koňských sil. Proto bylo rozhodnuto vyměnit lodní vrtule, ale požadované rychlosti se nepodařilo dosáhnout ani při dalších dvou pokusech, i když 1. července výkon stoupl na 39 900 koní a naměřená rychlost činila 35,85 uzlů.
Naftou vytápěný kotel Noviku
Proto byla přejímací komise nucena konstatovat, že NOVIK není schopen dosáhnout nasmlouvané rychlosti a další zkušební plavby byly odloženy do doby, kdy se problém podaří odstranit. Bylo zřejmé, že pracovníci společnosti Vulcan špatně vyhodnotili výsledky testů ve zkušebním bazénu a pohonná jednotka nemá dostatečný výkon. Vedení německé firmy svou chybu uznalo a bylo ochotno na vlastní náklady zařídit instalaci nových kotlů přímo ve Štětíně. ale pokutu za opožděný vstup do služby uhradit odmítlo.
Protože nové kotle bylo nejprve nutné vyrobit, došlo k jejich instalaci až v létě následujícího roku. Tehdy už byly vztahy mezi oběma státy dosti napjaté, takže NOVIK byl před odplutím zbaven nejenom veškeré výzbroje a munice, ale i signálních knih, map a podobných citlivých materiálů z obavy, aby se jich nezmocnili Němci. Velitel lodě dostal před odplutím rozkaz snažit se rekonstrukci pohonného zařízení co možná nejvíce urychlit a posádka měla v maximální možné míře spolupracovat s pracovníky loděnice. Po mezipřistání ve Swinemünde dorazil torpédoborec 17. května 1913 do Štětína a ihned bylo přikročeno k výměně kotlů, kterou se i přes vlnu stávek, jež toho roku postihly Německo a nevyhnuly se ani zdejší loděnici, podařilo včas dokončit. První zkušební plavby se uskutečnily 21. srpna a bylo při nich dosaženo výkonu 42 800 koňských sil, což stačilo k vyvinutí průměrné rychlosti 36,92 uzlů (krátkodobě 37,3 uzle), díky čemuž si mohlo vedení společnosti Vulcan ulehčeně oddechnout, jelikož nyní bylo zřejmé, že oficiální rychlostní zkoušky budou pouhou formalitou a požadavkům zákazníka se konečně podaří vyhovět. Proto mohla přejímací komise v čele s viceadmirálem Vireniusem 27. května spokojeně konstatovat, že NOVIK dokázal na měřeném úseku plout průměrnou rychlostí 36,86 uzlů (nejvyšší naměřená hodnoto činila toho dne 37,15 uzlů) při výkonu turbín 41 910 koňských sil.
Popisovaný torpédoborec měl dvě strojovny (v přední byly dvě turbíny), které od sebe oddělovala vodotěsná přepážka. Páru vyrábělo šest vodotrubných kotlů a k turbínám jí přiváděly dvě parní magistrály. Kotle byly umístěny ve třech kotelnách (také je od sebe oddělovaly vodotěsné překážky) a jejich celková výhřevná plocha byla 4970 metrů čtverečních. NOVIK měl trojici třílistých lodních vrtulí, přičemž prostřední poháněly turbíny ze zadní strojovny a obě krajní turbíny ze strojovny přední. Všechny kotelny a strojovny byly vybaveny výkonnými ventilátory, které měly zajišťovat výměnu vzduchu a usnadňovat strojníkům jejich nelehkou práci. Hlavní nádrže na tekuté palivo byly umístěny v dvojitém lodním dnu a dohromady se do nich vešlo 351 tun nafty (celkem jí bylo možné přepravovat až 418 tun). Pro lodní kotle bylo nutné převážet i dostatečné množství sladké vody (26 tun), která byla skladována ve dvou cisternách. Dopravu paliva ke kotlům obstarávala naftová čerpadla prostřednictvím rour silných 38 mm. Nezávislost plavby při rychlosti 21 uzlů činila 1760 námořních mil, ale při 36 uzlech poklesla na 576 mil.
Parní turbína použitá na Noviku
NOVIK se po vstupu do služby stal nejrychlejší soudobou válečnou lodí a v tomto směru převyšoval své předválečné německé konkurenty, kteří nemohli vyvinout více než 34 uzlů (většinou ještě méně) a teprve na počátku první světové války dokončili Němci šest torpédoborců (V 25 až V 30), jež podle některých zdrojů dosahovaly zhruba stejné rychlosti jako NOVIK. Stejně lichotivě dopadlo pro popisované plavidlo i srovnání s torpédoborci sloužícími ve flotilách ostatních evropských mocností, protože v Británii dosahovala podobné rychlosti jenom velitelská loď torpédoborců SWIFT, v Itálii typ AUDACE a některé jednotky třídy INDOMITO, zatímco Francie a Rakousko-Uhersko neměli žádný torpédoborec schopný vyvinout takto vysokou rychlost.
Posádka sestávala z velitele, sedmi důstojníků a 109 poddůstojníků a námořníků. Všechny obytné prostory měly parní vytápění a mužstvo spávalo v závěsných lůžkách v několika odděleních (jedno na zádi, dvě v předolodí) na obytné palubě. Námořníci měli dále k užívání i společné prostory, kdy byly stoly, lavice a skříňky na osobní věci. Poddůstojníci bydleli v zadní části lodě a jejich ubytovací podmínky byly znatelně lepší než u řadových námořníků. Navzdory staletým tradicím neměli důstojníci své kajuty na zádí ale v předolodí, což však byla logická volba, neboť odtud měli blíže k přednímu můstku a velitelské věži. K dispozici měli i např. důstojnický klub, vany a splachovací záchody. Lodní kuchyně byla součástí zadní nástavby a třebaže se nepočítalo s dlouhodobým pobytem na moři, byly na NOVIKU zásoby proviantu na dva týdny a cisterna na přídi obsahovala 22 tun pitné vody.
Carští námořní důstojníci bývají většinou pokládání za nepříliš schopné neurvalé primitivy se sklony k nadměrnému požívání alkoholu, k čemuž přispěl i nevalný výkon ruských ozbrojených sil ve válce s Japonskem, kde mnoho oficírů (nejenom námořních) předvedlo vpravdě diletantský přístup a významně přispělo k ruské porážce. Tato vojenská katastrofa však umožnila řadě důstojníků získat zkušenosti s vedením námořní války a brzy došlo k pokusům o nápravu dosavadních neutěšených poměrů, o což se za známých osobností snažili kupř. Essen, Brusilov, Gončarov a Grigorovič. Velký důraz byl kladen na zvýšení účinnosti lodního dělostřelectva a v tomto směru dosáhlo Baltické loďstvo opravdu dobrých výsledků a patřičná pozornost byla věnována i nácviku kladení min, obsluze torpédometů a výuce bojové taktiky.
Vojenská služba v ruském loďstvu trvala tehdy pět roků a stejnou dobu pobývali námořníci v záloze. Mužstvo se mělo přednostně rekrutovat z posádek civilních lodí a obyvatel přímořských oblastí, nebo alespoň z povodí velkých řek, ale velké procento tvořili také odvedení tovární dělníci, o nichž se předpokládalo, že snáze zvládnou obsluhu stále složitějších lodních mechanizmů a palubních zbraní. Přesto se k námořnictvu dostávali i zemědělci z vnitrozemských gubernií, kteří nejenže neměli žádné zkušenosti s pobytem na moři, ale nebyli vhodní ani k vykonávání služby vyžadující technicky zdatné osoby.
Celkově zle konstatovat, že i přes nesporné zlepšení nebyl tehdejší ruský důstojník ani námořník na potřebné úrovni, a co se kvality výcviku a dosažených znalostí týče, nemohl se většinou měřit se svými britskými či německými protějšky. Stále totiž platilo, že vojenská služba se v mírových časech všemožně šidila, vztahy mezi námořníky a důstojníky byly dosti špatné, takže případy šikany či fyzické tresty nebyly ničím neobvyklým, stejně jako všudypřítomný protekcionizmus a nadměrné požívání tradiční ruské vodky.
Carské loděnice většinou nedokázaly realizovat válečná plavidla patřící svými parametry ke světové špičce, ale NOVIK patřil k několika málo výjimkám a bez přehánění jej lze označit za jeden z nejlepších torpédoborců z období před první světovou válkou, v jejímž průběhu byly ostatně jeho kvality dostatečně potvrzeny. Jednalo se o plavidlo se silnou výzbrojí, výtečnou rychlostí, dobrými nautickými vlastnostmi a dostatečnou doplavbou, čemuž pochopitelně odpovídaly i pořizovací náklady, které činily 2 190 000 rublů, což byl téměř dvojnásobek ceny předchozích torpédoborců. Kvalitativní skok, jenž Baltické loďstvo učinilo zařazením NOVIKU do služby vynikne při srovnání s plavidly předchozí třídy OCHOTNIK, neboť tyto jednotky dosahovaly výtlaku pouze 750 tun, jejich rychlost činila 25 uzlů a ve výzbroji měly dvě děla ráže 102 mm, tři kalibru 47 mm a tři torpédomety.
Novik
Zajímavější je však srovnání se evropskou konkurencí. Nejlepší britské torpédoborce (typy ACASTA a LAFOREY) měly výtlak zhruba 1000 tun, rychlost 29 uzlů a nesly tři děla ráže 102 mm a dva až čtyři torpédomety o průměru 533 mm. Italové zařadili v roce 1914 do služby dvě jednotky třídy AUDACE dosahující výtlaku 750 tun, rychlosti 36 uzlů, jejichž výzbroj tvořilo jedno dělo ráže 120 mm, čtyři kalibru 76 mm a dva 450 mm vrhače torpéd. Rakousko-Uhersko provozovalo torpédoborce typu TÁTRA o výtlaku 850 tun, schopné vyvinout rychlost 32,5 uzle a vyzbrojené dvěma kanóny kalibru 100 mm, šesti ráže 66 mm a čtyřmi torpédomety. Francouzské loďstvo disponovalo třídou BOUCLIER s výtlakem kolem 750 tun a rychlostí 30 uzlů, které nesly dvě děla ráže 100 mm, čtyři kalibru 65 mm a stejný počet torpédometů.
Vzhledem k pozdějším událostem je nejdůležitější srovnání NOVIKU s jeho německými protějšky, s nimiž se Rusové měli brzy utkat v průběhu první světové války. V Německu se konstruktéři vydali poněkud jiným směrem, než u většiny ostatních evropských mocností, takže zdejší jednotky nesly silnou torpédovou výzbroj na úkor hlavňové výzbroje. Za nejlepší lze považovat třídy V 25 a S 31, které dosahovaly výtlaku přes 800 tun a vyzbrojené byly třemi kanóny kalibru 88 mm a šesti vrhači torpéd o průměru 500 mm. Rychlost se podle většiny zdrojů pohybovala kolem 34 uzlů, ale ruský autor Trubicyn uvádí u typu V 25 dokonce 36 uzlů.
Z tohoto krátkého srovnání je zřejmé, že NOVIK ve většině parametrů překonával všechny evropské konstrukce a patřil mezi jedny z nejlepších torpédoborců na světě (dost možná byl úplně nejlepší). Měl předpoklady operovat po celém prostoru Baltického moře, kde mohl plnit široké spektrum úkolů (provádět torpédové útoky, doprovázet vlastní kapitální jednotky a konvoje, klást miny, útočit na nepřátelskou obchodní plavbu, ostřelovat pobřežní cíle a stíhat ponorky). Rusové byli s jeho parametry spokojeni a postupně vstoupilo do služby dalších 35 jednotek postavených podle upraveného typu NOVIK (třídy DĚRZKIJ, SČASTLIVIJ, ORFEJ, LEJTĚNANT ILIN, GAVRIIL, FIDONISI a IZJASLAV). Podle představ vedení ruského námořnictva měly tyto jednotky vytvářet skupiny složené ze čtyř až pěti plavidel, ale jelikož s výjimkou třídy DĚRZKIJ sloužící ne Černém moři, nebylo žádné dohotovené dříve než v roce 1915, musel NOVIK počátkem první světové války operovat společně s typově odlišnými plavidly, což možnosti jeho bojového nasazení dosti podvazovalo.
Služba pod svatoondřejskou vlajkou
Už založení lodního kýlu se stalo významnou společenskou událostí, které se účastnilo mnoho ruských osobností jako např. ministr námořnictva admirál Grigorovič, neboť NOVIK se měl stát posledním plavidlem postaveným za peníze nashromážděné Zvláštním výborem pro posílení loďstva. Naopak ceremoniál při spouštění na vodu byl nezvykle skromný, jelikož se časově kryl se spouštěním na vodu bitevní lodě POLTAVA, která na sebe přitáhla nepoměrně větší pozornost než nový torpédoborec. Prvním velitelem byl jmenován fregatní kapitán Verderevskij a jeho posádka si vše vynahradila 16. července 1912 (Usov uvádí 16. srpen), kdy si NOVIK prohlédl sám car Mikuláš II. jenž věnoval posádce svůj portrét s vlastnoručním podpisem, který se stal součástí výzdoby důstojnického klubu.
Car Mikuláš II. na palubě Noviku
I přesto, že první rychlostní zkoušky skončily neúspěšně a NOVIK zatím nemohl oficiálně vstoupit do služby, byl na žádost viceadmirála Essena v září 1912 přidělen k brigádě křižníků, která tehdy sestávala z jednotek GROMOBOJ, PALLADA, ADMIRAL MAKAROV a BAJAN. Ruské lodě nebývaly v činné službě po celý rok, takže NOVIK byl po skončení své první kampaně převeden v prosinci 1912 do ozbrojené rezervy a zimu strávil v Revalu. K brigádě křižníků se znovu připojil až v říjnu 1913 a pod velením kapitána Verderevského, jehož v lednu 1914 vystřídal fregatní kapitán Paleckij, se zapojil do činnosti Baltického loďstva, jež se tehdy připravovalo k válce s Německem.
Ruský námořním sílám dislokovaným na Baltickém moři velel viceadmirál Nikolaj Ottovič Essen a v létě 1914 je tvořily čtyři bitevní lodě, šest pancéřových křižníků, tři chráněné křižníky, 59 torpédoborců, deset torpédovek, jedenáct ponorek, sedm dělových člunů, šest minonosek a množství minolovek a menších plavidel. Mírový stav posádek v celém ruském loďstvu čítal v červenci 1914 celkem 59 500 osob a dá se předpokládat, že nejméně polovina jich sloužila na Baltu. Spojení válečných lodí s pobřežím zajišťovalo čtrnáct silných radiostanic(v Petrohradu, Kronštadtu, Revalu. Libavě,...) s dosahem až 600 námořních mil. Hlavní námořní základnou byl Kronštadt, ale od roku 1912 se budovala nová velká báze v Revalu, která měla být dokončena v roce 1917. Dalšími válečnými přístavy byly Helsigfors, Libava a Vindava. K průzkumu mohly být použity i první hydroplány, které měly k dispozici pět stanic. Kronštadt kryjící od moře hlavní město Petrohrad, byl velmi dobře opevněn a jeho posádka měla k dispozici i děla kalibru 254 a 280 mm, ale další přístavy byly chráněné a vybavené mnohem hůře, což představovalo nemalou komplikaci, protože hlavní síly měly operovat především z Revalu a Helsigforsu, přičemž první z těchto základen byla teprve ve výstavbě a v druhé mohly velké bitevní lodě kotvit pouze na nechráněné vnější rejdě.
Viceadmirál Essen
Plán vedení bojových operací z roku 1912 byl silně defenzivní, jelikož prvořadým úkolem válečného loďstva měla být obrana Petrohradu před útokem německé flotily a spolupráce s armádou. V nejužším místě Finského zálivu byla zřízena tzv. Centrální mino-dělostřelecká pozice, kterou měly bránit pevnosti a dělostřelecké baterie disponující i zbraněmi ráže 356 mm. Opevnění však nebyla dokončena a v srpnu 1914 se zde kromě lehkých kusů nalézala pouze čtyři děla ráže 203 mm a osm 152 mm kanónů, takže Rusové museli spoléhat spíše na minovou uzávěru, jež se táhla od ostrova Nargön k Porrkale (měla být široká pět námořních mil) a přehrazovala záliv v jeho nejužší části (do konce roku 1914 zde bylo položeno 3284 min). Ruské námořnictvo se v předválečných letech připravovalo k obraně těchto pozic, takže v zimě 1912 se za tímto účelem uskutečnily strategické hry za účasti velení Baltického loďstva a velitelství Petrohradského vojenského okruhu. Velký důraz se kladl na nácvik minových operací, takže např. v roce 1912 zde bylo cvičně položeno přes 3000 min. V nácviku tohoto druhu námořního boje Rusové překonávali všechny ostatní námořní mocnosti, o čemž svědčí i to, že do Velké Britové odjela po vypuknutí války skupina ruských minérů, kteří měli vyškolit své britské spojence.
Německo vypovědělo válku Rusku 1. srpna 1914, kdy už byly přípravy Baltické flotily k bojovému nasazení v plném proudu a NOVIK kryl již 31. července oddíl minonosek kladoucích miny v ústí Finského zálivu. Torpédoborec byl tehdy součástí brigády křižníků, které velel kontradmirál Kolomejcev a posádka obdržela 1. srpna rozkaz k zahájení bojových operací proti německému loďstvu. K prvnímu kontaktu s nepřítelem došlo už 4. srpna, kdy posádka NOVIKU spatřila poblíž Moonsundských ostrovů křižník MAGDENBURG, ale k boji nedošlo, stejně jako o několik týdnů později, když se NOVIK v noci dostal na dohled oddílu složeného z lehkých křižníků MAGDENBURG a AUGSBURG, jež doprovázely tři torpédoborce.
Poprvé se popisované plavidlo utkalo s nepřítelem 1. září poblíž ostrova Gotland, kde se v nočních hodinách ruský oddíl složený z křižníků RJURIK, ROSSIJA, OLEG a BOGATYR, doprovázených NOVIKEM a čtyřmi menšími torpédoborci, střetl s lehkým křižníkem AUGSBURG. Němci se před silnějším protivníkem pokusili uprchnout, ale admirál Essen za nimi vyslal NOVIK, jenž zvýšil rychlost na 32 uzlů a dokázal se k prchajícímu křižníku přiblížit natolik, aby mohl ze vzdálenosti asi 7400 m odpálit čtyři torpéda, která však svůj cíl minula a AUGSBURG se poté ztratil v noční tmě. Do bojového kontaktu se mohl znovu dostat 8. září, kdy Němci podnikli krátký výpad do Botnického zálivu, kde potopili jedno ruské civilní plavidlo, načež sem byl vyslán NOVIK, jehož pátrání však úspěch nepřineslo.
Pancéřový křižník Pallada
Do bojových operací na Baltickém moři začaly brzy zasahovat i ponorky, které i zde prokázaly svůj ničivý potenciál. Německý podmořský člun U 26 neúspěšně napadl 10. října křižník ADMIRAL MAKAROV, načež NOVIK vyplul na moře, aby se pokusil ponorku vypátrat. Jeho úsilí však bylo marné a U 26 napadla následujícího dne pancéřový křižník PALLADA, jenž se po zásahu do muničního skladu a následné obrovské explozi potopil. Na místě neštěstí se nalézal i NOVIK, jenž se stal svědkem jeho děsivého zániku, při kterém křižník zmizel pod hladinou takovou rychlostí, že s sebou vzal i celou posádku (593 mužů).
NOVIK se na podzim 1914 několikráte zapojil i do ofenzivních minových operací u nepřátelského pobřeží, které mu přinesly první úspěchy. Už v noci z 6. na 7. listopadu nakladl 15 mil od přístavu Pillau 50 min a jeden z členů jeho posádky o této operaci napsal: „V době kladení min byla naše rychlost 18 uzlů. Díky dobře zvolenému kurzu se loď téměř nehoupala. Kladení bylo zahájeno v 1:55 a miny se spouštěly v intervalu 10 sekund. Za 8 minut a 20 sekund bylo vše provedeno. Po položení min zvýšil velitel rychlost na 24 uzlů a NOVIK přešel na opačný kurz“. I přesto byl torpédoborec brzy objeven německým křižníkem THETIS, jenž jej osvítil reflektorem a zahájil palbu. NOVIK však využil své vysoké rychlosti a bez poškození zmizel svému protivníkovi z dohledu. Během této operace nakladly ruské torpédoborce dohromady 190 min, na nichž se již 17. listopadu 1914 potopil německý pancéřový křižník FRIEDRICH CARL a v průběhu následujícího roku i parník BRESLAU a torpédoborec S 149.
Nakládka min na ruský torpédoborec
NOVIK v podobných operacích pokračoval i nadále a 24. listopadu položil poblíž Swinemünde dalších 50 min, které počátkem roku 1915 zapříčinily ztrátu německého parníku LATONA a jedné minolovky. Ovšem 13. prosince 1914 jej vrtkavá štěstěna opustila, neboť kvůli nepříznivému počasí se mu nepodařilo položit miny v Rižském zálivu, takže se musel 15. prosince vrátit do REVALU, kde se srazil s minonoskou NAROVA a do konce roku pobýval v Helsingforsu na opravě. Mezitím se nadvlády nad Baltickým mořem ujalo zimní počasí a tuhý mráz pokryl Finský, Botnický a Rižský záliv silným ledovým příkrovem, což další bojové operace znemožnilo.
Torpédoborec přečkal první válečnou zimu v Revalu a do válečné kampaně se zapojil až počátkem května, kdy už mu velel fregatní kapitán Berens. Dne 2. května vytvořil společně s dalšími plavidly minovou uzávěru v Irbenském průlivu, a poté dostal rozkaz vytvořit minové pole před přístavem Libava, jehož se tehdy pokoušeli zmocnit Němci. NOVIK a další čtyři menší torpédoborce vypluly 7. května z Revalu a zamířily k Libavě. Protože v těchto vodách reálně hrozil střet s nepřátelskými plavidly, kryly tento oddíl křižníky BAJAN, ADMIRAL MAKAROV, BOGATYR a OLEG, které zahnaly na ústup německý lehký křižník MÜNCHEN a několik torpédoborců. Operace se tedy zdařila a Rusové zde toho dne položili 120 min, na nichž se později potopil nepřátelský torpédoborec V 107, zatímco S 138 vyvázl s těžkým poškozením.
Po ovládnutí Libavy se německá armáda pokusila obsadit i Rižský záliv, v čemž jí mělo vydatně podporovat i námořnictvo. Proto byl NOVIK přesunut do Rižského zálivu, aby pomohl bránit tuto významnou oblast po jejímž ovládnutí by Němci mohli zablokovat ruské námořnictvo uvnitř Finského zálivu. Popisovaný torpédoborec nejprve položil minové pole u Vindavy a 26. června se poblíž tohoto přístavu střetl s lehkým křižníkem LÜBECK a torpédoborcem S 130, jenž se jej pokusily pronásledovat, ale NOVIK zvýšil rychlost a po krátké potyčce unikl směrem k Irbenskému průlivu.
Torpédoborec Novik ještě bez výzbroje
Silně vytěžovaná loď potřebovala provést alespoň nejnutnější údržbu, takže 20. července odplula do Helsingforsu, kdy jí bylo očištěno dno a vyměněny lodní vrtule, načež se vrátila do Rižského zálivu, kde pokračoval v kladení min. Dne 10. srpna musel NOVIK ustoupit před německými křižníky ROON, PRINZ HEINRICH, LÜBECK a BREMEN, které sice vypálily kolem 200 projektilů, ale dokázaly pouze dvakrát zasáhnout torpédoborec SIBIRSKIJ STRELOK. Němci začali do boje nasazovat i letectvo a NOVIK musel 14. srpna čelit dvacetiminutovému náletu hydroplánu typu Albatros, jenž na něj svrhl přibližně deset pum, ale nezaznamenal žádný úspěch.
Boje pokračovaly i v následujících dnech a z ruské strany se do nich zapojil i obrněnec SLAVA, který však 16. srpna poškodily německé bitevní lodě POSEN a NASSAU natolik, že se musel ukrýt v Rižském zálivu, kam za ním viceadmirál Schmidt vyslal v noci torpédoborce V 99 a V 100, aby se jej pokusily dorazit. Německé lodě se v Irbenském průlivu střetly s torpédoborci GENĚRAL KONDRATĚNKO a OCHOTNIK, které je nedokázaly zadržet, ale v Rižském zálivu se dostaly do další tříminutové potyčky s torpédoborci UKRAINA a VOJSKOVOJ a po několika zásazích se z boje stáhly. NOVIK obdržel už kolem 23. hodiny varovný radiogram, který odeslal GENĚRAL KONDRATĚNKO a neprodleně vyplul na moře pátrat po nepřátelských plavidlech, které objevil ve 4:15.
O tom co následovalo zanechal své svědectví fregatní kapitán Berens: „Uviděl jsem přímo v našem kurzu dvě lodě. Nechal jsem vyhlásit poplach a po přiblížení rozpoznal dva velké nepřátelské torpédoborce se třemi komíny a dvěma stožáry, připomínající typ argentinských torpédoborců stavěných v Německu. Torpédoborce spatřily NOVIK a zamířily velkou rychlostí přímo k němu. Proto jsem loď odklonil doleva, aby bylo možné použít všechny zbraně, a ze vzdálenosti 47 kabelů zahájil palbu při plavbě rychlostí sedmnácti uzlů. Nepřátelské torpédoborce přešly na paralelní kurz a současně zahájily odvetnou palbu“
Popotený německý torpédoborec V 99
Brzy se projevila dělostřelecká převaha ruské lodě, jelikož NOVIK měl čtyři děla ráže 102 mm, kdežto německé torpédoborce nesly sice dohromady osm kanónů, ale pouze kalibru 88 mm. Ruští dělostřelci pod vedením nadporučíka Fedotova si vedli výtečně a hned třetí salvou zasáhli čelní V 99, na němž byl poškozen prostřední komín a brzy vypuklo několik požárů. V 99 byl během několika minut vyřazen z boje a protože jeho děla střílela pouze sporadicky, přenesl NOVIK palbu na druhého protivníka, jenž brzy také inkasoval několik zásahů a pokusil se skrýt sesterské plavidlo položením dýmové clony. Toho využil poškozený V 99 a zamířil směrem ke břehu, což na něj opět přitáhlo pozornost ruských dělostřelců, kteří jej znovu několikráte zasáhli.
O tom proč Rusové museli další boj přerušit zanechal svědectví lodní důstojník Graf: „Mezitím jsme se během boje příliš přiblížili k místu, kde byly položeny sítě a miny, takže další pronásledování se stalo nemožným.“ V 100 proto dokázal uniknout do Libavy, ale V 99 se zapletl do protiponorkových sítí a při pokusu o vyproštění najel na dvě miny a později jej Němci sami potopili. NOVIK v průběhu sedmnáctiminutového boje spotřeboval 233 granátů ráže 102 mm a dosáhl jedenácti zásahů, což byl při špatné viditelnosti a vzdálenosti na kterou byl boj veden velmi dobrý výkon. Sám nebyl ani jednou zasažen, i když utrpěl lehčí poškození od blízkých explozí, ale Němci napočítali 17 padlých, 6 nezvěstných a 39 zraněných. Celé střetnutí mělo jednoznačný průběh a skončilo jasným ruským vítězstvím. Obávaní němečtí kanonýři se tentokráte příliš nevyznamenali, třebaže je pravda, že jejich výkon ovlivnila nepřetržitá mnohahodinová bojová pohotovost a měli za sebou už dvě krátká střetnutí s ruskými torpédoborci.
Souboj Noviku s německými torpédoborci v představách malíře
Po rozednění se na scéně objevily německé bitevní lodě NASSAU a POSEN, které se pustily do boje s obrněncem SLAVA, při kterém byla ruská loď několikráte zasažena těžkými projektily a jeden granát ráže 280 mm vybuchl i těsně za zádí NOVIKU, ale naštěstí nezpůsobil téměř žádné škody, i když se později zjistilo, že poškodil lodní vrtule. Rusové se poté stáhli k ostrovu Muhu, ale Rižský záliv se Němcům ovládnout nepodařilo. Vítězství nad dvěma nepřátelskými torpédoborci se stalo nejslavnější událostí v dlouhé kariéře NOVIKU a není divu, že veliteli lodě bylo uděleno vysoké vyznamenání a nejrůznější ocenění obdrželi i další členové posádky.
NOVIK se ve zdejších vodách zdržoval ještě několik týdnů, během nichž podnikl další minové operace a stal se cílem nového vzdušného útoku, jenž však opět přestál bez úhony. Dne 26. září byl přesunut do Revalu a odtud zamířil směrem k Helsigforsu, aby zde mohl být 28 září umístěn do suchého doku, kde se zjistilo že prostřední vrtule přečkala výbuch 280 mm granátu bez úhony, ale obě krajní byly ohnuté. Do služby se vrátil 4. října a o čtyři dny později odplul k Moonsundskému průlivu, kde zachránil pilota poškozeného ruského hydroplánu i s jeho strojem a dopravil je do Revalu. Nový úspěch si připsal 20. listopadu, když společně s dalšími šesti torpédoborci podnikl výpad k Vindavě, kde potopily německý hlídkový člun NORBURG o výtlaku 214 tun a zachránily dvacet členů jeho posádky.
Do služby mezitím vstoupily nové ruské bitevní lodě GANGUT a PETROPAVLOVSK, které společně s NOVIKEM kryly mezi 2. a 7. prosincem 1915 křižníky RJURIK, BAJAN, ADMIRAL MAKAROV, OLEG a BOGATYR, jenž položily u Gotlandu další minové pole a na zpáteční plavbě NOVIK zkontroloval dva neutrální parníky. Štěstěna mu přála i nadále, takže když 16. prosince společně s torpédoborci ZABIJAKA a POBEDITĚL nakladl miny mezi Vindavou a Luzerortem, přišli zde Němci postupně o lehký křižník BREMEN, pomocnou loď FREYA a torpédoborce V 191 a S 177.
Torpédoborec Zabijaka
Miny ovšem kladli také Němci, díky čemuž i ruské posádky musely neustále počítat s možností střetnutí s touto záludnou zbraní, jež během první světové války zničila více plavidel než obávané těžké lodní kanóny, o čemž se Rusové mohli názorně přesvědčit 6. prosince 1915, kdy v 7:00 vyplul z Revalu oddíl vedený námořním kapitánem Kolčakem a zamířil k Libavě, aby zde vytvořil nové minové pole. Hlídky na NOVIKU spatřily po 13. hodině poblíž Luzerortu dvě plovoucí německé miny, jimž se popisovaná loď na poslední chvíli dokázala vyhnout, ale za ním plující torpédoborec ZABIJAKA byl jejím výbuchem silně poškozen, ale podařilo se jej zachránit a NOVIK jej rychlostí pěti uzlů odvlekl zpět do Revalu. Tím pro něj skončila druhá válečná kampaň, neboť další operace znemožnil led.
NOVIK se přes zimu podrobil menším opravám a jeho děla měla nyní větší elevaci, čímž se znatelně prodloužil jejich dostřel a několik důstojníků bylo převeleno na jiné lodě. Na jaře 1916 prodělal zkušební střelby z lodních děl a posádka v květnu uvítala na palubě velitele Baltické flotily viceadmirála Kanina, jehož doprovázel generál Ivanov, načež se NOVIK znovu zapojil do bojových operací. Jeho úkolem bylo nejenom bránit Rižský záliv, ale měl se podílet i na výpadech proti německým konvojům přepravujících ze Švédska železnou rudu (Němci jí jenom v roce 1915 dovezli 6 800 000 tun).
Pancéřový křižník Rjurik
První operace byla odvolána kvůli husté mlze a technickým potížím torpédoborce ORFEJ, ale 13. června vyplul na moře kontradmirál Truchačev s křižníky RJURIK, OLEG a BOGATYR, které doprovázelo ještě osm torpédoborců. Toto uskupení mělo u Gotlandu pátrat po německém konvoji, zatímco NOVIK a další dva torpédoborce pod vedením kontradmirála Kolčaka dostaly rozkaz operovat v Norrköpinské zátoce. Kolčakův oddíl skutečně ve 23:15 spatřil německý konvoj, jehož ochranný doprovod čítal pouze tři ozbrojené trawlery a jeden pomocný křižník. O čtvrt hodiny později na ně Rusové zahájili palbu, načež německý velitel nechal konvoj rozpustit, přikryl obchodní plavidla dýmovou clonou a odvážně vyplul vstříc mnohem silnějšímu nepříteli, zatímco bezbranné parníky zamířily plnou parou do švédských výsostných vod. NOVIK je pronásledoval, ale brzy narazil na pomocný křižník HERMAN, jehož velitel (kapitán-poručík Hoffman) jej nechal osvětlit reflektorem a zahájil palbu z kanónů ráže 105 mm. NOVIK za pomoci ostatních torpédoborců svého protivníka brzy těžce poškodil dělostřelbou, ale pokus o torpédový útok selhal, takže jej musel dorazit torpédoborec GROM.
Někteří členové německé posádky se zachránili na dvou člunech, ale většina zůstala ve vodě, kde po zkáze svého plavidla sami bojovali o přežití. Podle svědectví jednoho z ruských důstojníků „plavali kolem nás na nejrůznějších troskách, rozbitých člunech i jenom tak ve vodě, hlasitě volajíce o pomoc“. NOVIK zachránil devět námořníků, ale poté dostal hlášení od admirála Truchačeva, že zde operuje nepřátelská ponorka, takže ruské torpédoborce odpluly dále od břehu a zbytek trosečníků ponechaly jejich osudu. Neštěstí se zde brzy objevili německé ozbrojené trawlery a švédské lodě takže zkázu 86 členné posádky pomocného křižníků nepřežilo „pouze“ 29 osob. V průběhu boje vystřelil jenom samotný NOVIK 92 granátů a dvě torpéda, ale výsledek operace tomu neodpovídal a Němci kromě HERMANA už pravděpodobně neztratili žádné další plavidlo, i když ruské zdroje často udávají podstatně větší ztráty (např. Usov uvádí celkem pět zničených lodí).
Torpédoborec Novik
K nepříjemné události došlo 9. července poblíž ostrova Nargön, kde NOVIK v mlze najel na podmořské skalisko a teprve následujícího dne se jej podařilo za pomoci ledoborce PETR VELIKIJ uvolnit a odvléci do Helsigforsu k opravě, která se protáhla na několik týdnů, takže torpédoborec se do služby vrátil až 16. srpna 1916. Znovu byl vyslán do Rižského zálivu, kde 6. září svedl krátkou potyčku s několika německými pomocnými plavidly. V té době se novým velitelem Baltické flotily stal viceadmirál Něpenin, jenž 28 září pronesl na palubě NOVIKU proslov, v němž jej označil za „nejstatečnější loď Baltické flotily“, což jistě naplnilo posádku pocitem hrdosti nad dosavadním účinkováním v tomto konfliktu.
NOVIK i nadále podnikal průzkumné plavby, pátral po německých ponorkách a kladl nová minová pole. V listopadu byl dosavadní velitel odměněn za své úspěchy tím, že byl povýšen na námořního kapitána a jmenován velitelem bitevní lodě PETROPAVLOVSK, takže jej musel nahradit fregatní kapitán Pilkin. Nyní prožíval NOVIK klidnější období, kdy sice i nadále vyplouval na moře, ale žádné dramatické události se až do konce roku 1916 neúčastnil a za zmínku stojí pouze návštěva generála Radko Dmitrijeva, jenž si slavný torpédoborec prohlédl 19. prosince. O čtyři dny později odplul do Helsingforsu, aby zde přezimoval a prošel důkladnou údržbou, jež trvala až do poloviny května. Neúměrně dlouhá délka oprav nejspíše souvisela s vlnou nepokojů, která se během zimy přehnala prakticky celou evropskou částí země a vyvrcholila carovou abdikací a jmenováním Prozatímní vlády.
Neutěšená hospodářská situace, únava z dlouhé války a katastrofální podmínky v zápolí se staly katalyzátorem bouřlivých změn, které se dotkly i činnosti Baltického loďstva. Na všech válečných plavidlech byly ustanoveny námořnické sověty, v nichž měli značný vliv ruští bolševici, a brzy propukly první vzpoury zhusta provázené vražděním důstojníků (mezi 16. a 17. březnem jich bylo zabito 76) a sověty si sami zvolily nového velitele Baltické flotily, jimž se stal viceadmirál Maksimov. Mezitím byl ustanoven tzv. Centrobalt (Centralnyj komitět Baltijskogo flota), což podvazovalo další činnost válečného loďstva, neboť tento výbor měl nyní pravomoc odvolávat a jmenovat námořní důstojníky, takže brzy provedl důkladnou čistku (mimo službu bylo postaveno 24 admirálů a 182 dalších důstojníků), která se pochopitelně projevila dalším snížením bojeschopnosti.
Manipulace s torpédem na ruském torpédoborci
NOVIK touto chaotickou dobou „proplul“ celkem klidně a posádka „nejstatečnější lodi Baltické flotily“ žádné krvavé zúčtování s důstojnickým sborem neprovedla a v květnu se zapojila do bojových operací. NOVIK byl znovu odeslán do Rigy a demoralizovaní ruští námořníci se začali připravoval na odražení dalším nepřátelských pokusů a ovládnutí Rižského zálivu a Moonsundských ostrovů. Námořním silám určených k obraně Rižského zálivu velel viceadmirál Bachirev, jenž disponoval bitevními loděmi SLAVA a GRAŽDANIN, pancéřovými křižníky BAJAN a ADMIRAL MAKAROV, které podporoval i NOVIK a 25 dalších torpédoborců. Pozemní ofenzívu zahájili Němci 1. září 1917 a již po dvou dnech jejich vojska obsadila Rigu, ale dále nepostupovala a východní pobřeží zůstalo v držení Rusů. Němcům se také podařilo vytralovat plavební koridory v minové uzávěře a jejich lodě nyní mohly operovat i v Rižském zálivu, k jehož zabezpečení ovšem bylo bezpodmínečně nutné vytlačit protivníka i z Moonsundských ostrovů.
Proto německé velení připravilo operaci Albion, pro kterou vyčlenilo XXIII záložní sbor (přes 24 000 vojáků) a značné námořní síly, jimž velel viceadmirál Schmidt. Němci tentokráte neponechali nic náhodě a Schmidt disponoval bitevním křižníkem MOLTKE, deseti bitevními loděmi a množstvím dalších menších a podpůrných plavidel, takže měl dostatečnou převahu, aby mohl ruské válečné lodě buďto zničit, nebo přinutit k ústupu. Přípravy k operaci Albion neunikly pozornosti Rusů, kteří se urychleně pokoušeli posílit své pozice, i když neustále spory mezi Prozatímní vládou a bolševiky jejich úsilí do značné míry mařily. Lenin se však obával, že nová vláda uzavřela s Francií a Velkou Británií tajnou dohodu, podle níž měl být Petrohrad vydán Němcům, takže i bolševici byli za této situace ochotni bojovat proti nepřátelské invazi, i když Prozatímní vládu neuznávali a její příkazy nerespektovali. Za této situace schválili námořníci v Helsingforsu usnesení, že „Ani jedna z našich lodí neodmítne bojovat, ani jeden námořník neodejde poražený na pevninu. Přijali jsme úkol udržet pozice a bránit přístupy k Petrohradu. A svůj závazek vyplníme.“
Operace Albion byla zahájena 12. října 1917 výsadkem na ostrově Saaremaa, který svou palbou podporovalo několik bitevních lodí, díky čemuž byl snadno zlomen odpor pobřežních baterií a Němci začali své protivníky rychle vytlačovat. Ruské lodě se pokoušely výsadek narušovat a brzy došlo k několika menším šarvátkám lehčích sil, do nichž se zapojil i NOVIK, jenž byl součástí uskupení pod vedením kontradmirála Starka. Ruské torpédoborce zaútočily 13. října na německé minolovky, ale po několika výstřelech je odehnal lehký křižník EMDEN a Rusové ustoupili do Moonsundského průlivu.
Novik
Boje pokračovaly i následující den, kdy se bitevní loď KAISER střetla poblíž mysu Pamerort s ruskými torpédoborci KONSTANTIN, GROM, POBEDITĚL a ZABIJAKA, které podporoval i dělový člun CHRABRYJ. Těžký projektil zasáhl ve 13:55 GROM a těžce jej poškodil, ale torpédoborec přikrytý dýmovou clonou se udržel na hladině a CHRABRYJ jej vzal do vleku a pokusil se jej rychlostí tří uzlů odvléci. Do boje se však později zapojilo i množství německých torpédoborců, které se rozdělily na dvě skupiny s úmyslem odříznout ruským plavidlům ústupovou trasu k Moondsudskému průlivu. Vlečné lano bylo přetrženo a nehybný GROM se stal cílem soustředěné palby, načež se posádka přemístila na dělový člun CHRABRYJ a opuštěného plavidla se nakrátko zmocnili Němci. Torpédoborec B 98 se jej pokusil odvléci, ale těžce poškozené plavidlo se později potopilo. Zprávu o bitvě v Kassarském zálivu dostal v 15:40 viceadmirál Stark, jenž napadeným ruským lodím ihned vyplul na pomoc s NOVIKEM a dalšími torpédoborci, ale jeho lodě připluly příliš pozdě, aby mohly ovlivnit průběh boje a Němci následně ustoupili do úžiny Soëlesund.
Německé jednotky se již 15. října zmocnily ostrova Saaremaa, čemuž ruské námořnictvo nedokázalo zabránit, třebaže několikráte ostřelovalo nepřátelské pozice a pokusilo se obráncům dopravovat posily. NOVIK ještě 15. října ostřeloval německé torpédoborce v Kassarském zálivu a o den později přispěl k odražení výsadku na ostrově Muhu. Tento dočasný úspěch však neměl na průběh operace Albion přílišný vliv, nepřátelský postup se zastavit nepodařilo a Němci už 20. října obsadili celé Moonsundské ostrovy. Již o den dříve se z této oblasti stáhly i zbývající ruské válečné lodě včetně NOVIKU, který musel později odplout do Petrohradu ke generální opravě, čímž pro něj účast v první světové válce definitivně skončila.
Ruské torpédoborce se v průběhu války znamenitě osvědčily při provádění minových operací, ale jako nosiče torpéd znovu zklamaly, neboť jenom na Baltickém moři jich v letech 1914 až 1917 odpálily 31 kusů, z nichž ovšem cíl zasáhlo toliko pět.
Zajímavé, velice zajímavé.