PALBA.CZ

Budoucí ruská válečná legenda a jeden z velitelů bělogvardějců, Vladimir Oskarovič Kappel, se narodil 16. dubna (28. dubna dle gregoriánského kalendáře) roku 1883 ve městě Beljov. Beljov je menší újezdní městečko, které se nachází v Tulské gubernii asi 150 kilometrů jihozápadně od Tuly. Vladimirův otec - Oskar Pavlovič Kappel (* 1843, † 1889) byl potomkem urozeného rodu Kappelů původem ze Švédska. Od mládí sloužil v armádě, s níž pod vedením generála Michaila Skobeleva v roce 1880 podnikl útok do Turkestánu a v následujícím roce se podílel na ruském vítězství u Geok Tepe. Za svou statečnost v bojích ve Střední Asii obdržel řadu vysokých vojenských vyznamenání. Vladimirovou matkou byla Jelena Petrovna Postolská (* 1861, † 1949), dcera generála Petra Ivanoviče Postolského - účastníka Krymské války a jednoho z obránců Sevastopolu. Vladimir byl jedním ze tří dětí, měl staršího bratra Borise (* 23. února 1881) a mladší sestru Veru (*15. února 1885).

Po ukončení základního vzdělání v roce 1894 se mladý Vladimir stává žákem 2. kadetského sboru v Petrohradě. 1. září 1901 školu opustil a nastoupil jako junker ke studiu na Nikolajevské jezdecké učiliště. Za dva roky měl hotové poslední zkoušky a 10. dubna 1903 byl v hodnosti korneta převeden k 54. Novomirgorodskému dragounskému pluku. 29. ledna 1906 byl povýšen na poručíka.
V roce 1906 byl pluk, v němž Kappel sloužil, přemístěn do Permské gubernie, aby se zde vypořádal s loupeživou skupinou bývalého poddůstojníka Lbova. Tento úkol zabral delší dobu, takže si vojáci našli dost času na zábavu a plesy. Na jednom takovém plese roku 1907 se Vladimir seznámil s Olgou Sergejevnou Strolmanovou (*24. února 1888), dcerou ředitele závodu vyrábějícího děla. Olga se mu zalíbila a chtěl si ji vzít, ale jejím rodičům se tento svazek nezamlouval. Když Vladimir zjistil, že svou Olgu nezíská se souhlasem rodiny, unesl ji z domu ve vesnici Motovilicha a oženil se s ní v kostele v sousední vesnici. Týž den oba manželé opustili Permskou gubernii a rozjeli se do Petrohradu. Olžini rodiče zetě přijali do rodiny až roku 1908, kdy Vladimir nastoupil na Nikolajevskou akademii Generálního štábu v Petrohradě, což slibovalo hodnostní povýšení a vyšší společenskou prestiž. Z manželství se narodily dvě děti, dcera Taťjana (*1909) a syn Kirill (*1915).
Do roku 1908 Vladimir setrval u své jednotky, která byla mezitím přejmenována na 17. Novomirgorodský hulánský pluk. 9. listopadu 1907 byl Vladimir jmenován pobočníkem pluku. Tehdejší velitel jednotky o něm sepsal následující hodnocení: "Vladimir Kappel, jenž slouží jako pobočník, pracuje s velkou horlivostí, své práci věnuje veškerou energii. Prokázal vynikající znalosti, těší se velké oblibě mezi vojáky. Dokáže je inspirovat a povzbudit. Neholduje kartám ani alkoholu. Zdravotně je zcela v pořádku, zkrátka pro další službu v armádě je připraven výborně."
Roku 1908 se Vladimirovi podařilo na druhý pokus složit zkoušky na Nikolajevskou akademii Generálního štábu. Práce, které během studia sepsal, byly mezi učitele vysoce ceněné. V březnu 1913 obhájil před komisí práci na téma využití automobilů v ruské armádě, jedním z jeho oponentů byl další z pozdějších velitelů Bílé armády na Dálném východě, tehdy plukovník Vasilij Georgijevič Boldyrev. Do dubna měl Vladimir hotové téměř všechny závěrečné zkoušky, při nichž ho provázela řada budoucích vůdců občanské války. V květnu 1913 Kappel v hodnosti štábního rotmistra akademii opustil. Za výborné výsledky, jichž během studia dosáhl, byl vyznamenán Řádem sv. Anny III. stupně. Po ukončení školy byl zaměstnán v Moskevském vojenském okruhu, kde setrval až do začátku války. Na jaře 1914 působil na Nikolajevském důstojnickém jezdeckém učilišti, kde jej pověřili kontrolou vybavenosti a schopností ruského jezdectva. Svoji analýzu už Vladimir kvůli válce nestihl dokončit.

NA BOJIŠTI PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Od okamžiku, kdy Ruské impérium oficiálně vstoupilo do první světové války, byl Vladimir Kappel v centru dění. Na front dorazil jako člen štábu 5. armádního sboru, jemuž velel generál jezdectva Alexandr Litvinov.

V září 1914 byl Vladimir jedním z prvních důstojníků vyznamenaných Řádem sv. Jiří IV. stupně. Schopného důstojníka si brzy povšimli velitelé a umožnili mu hladký a strmě stoupající kariérní posun. V únoru následujícího roku již Vladimir Kappel sloužil jako adjutant u 5. Donské kozácké divize. Od listopadu sloužil jako starší adjutant při štábu 14. jezdecké divize. Necelý měsíc dočasně zastupoval náčelníka štábu, při čemž znovu prokazoval svůj talent a schopnost se rychle a přesně rozhodnout. Na Kappelově uniformě se brzy zaskvěly nové řády a zástavy. 1. března 1915 si mohl slavnostně připnout Řád sv. Vladimira IV. stupně, v červenci 1915 svou sbírku rozšířil o Řády svaté Anny a svatého Stanislava II. stupně.
Od poloviny září 1916 Kappel přijal místo v hlavním štábu Jihozápadního frontu, jemuž velel generál Alexej Alexejevič Brusilov. Vladimir se brzy plně zapojil do práce štábních důstojníků a společně s nimi plánoval další postup Brusilovovy ofensivy. Byl také povýšen na kapitána.

V lednu 1917, krátce před pádem monarchie v Rusku, Vladimir Kappel zaznamenal další posun na armádním žebříčku. Stal se z něj podplukovník. Povýšení přineslo i změny v práci, Kappel nyní pomáhal náčelníku štábu Jihozápadního frontu a mohl stále více uplatňovat své znalosti a zkušenosti.

VLIV A NÁSLEDKY ÚNOROVÉ REVOLUCE

Únorová revoluce, která udělala tečku za staletým carským režimem v Rusku, se silně odrazila v morálce i smýšlení stále bojující ruské armády. Ovlivnila i Vladimira Kappela. Jeden z jeho důstojníků napsal: "Vladimir Kappel až do konce hlásil k monarchii a jejím ideálům. Únorovou revoluci přežil díky tvrdé morálce, bylo to mnohem těžší, než se vyrovnat s říjnovým převratem, který byl v podstatě jen logickým vyústěním únorové revoluce a jejích následků."

Samotný Vladimir Kappel uvažoval, že současné Rusko bez cara by dokázal uzdravit jen silný a schopný diktátor, který by se dostal k moci a navázal na carské zásady. Často o svých nápadech mluvil s vojáky, vedl je k vysoké morálce a snažil se omezit veškeré spory, které rozdílnost politického myšlení vyvolávala. Každý, byť sebemenší hloupý sporo politiku, jej nesmírně rozčiloval. Několikrát přemýšlel i o sebevraždě, ale nakonec si uvědomil, že zemřít v těchto dnech by nemělo žádný smysl a nic by to nevyřešilo.

Začal přemýšlet o vyhlášení války bolševikům, jejichž agresivita rostla po zveřejnění Dubnových tezí. V tomto dokumentu, jehož autorem je Lenin, bylo naznačeno, že demokratická revoluce, která svrhla cara, má postupně přerůst až v revoluci proletářskou, v nichž by došlo k naplnění jejich zásad, veškerá moc by byla předána sovětům a Prozatímní vláda by byla zrušena. Bolševikům nahrávala i situace mezi běžnými ruskými občany. Od Prozatímní vlády očekávali pozitivní změny, ovšem během prvních pár měsíců se nic nevyřešilo. Začala opět růst nespokojenost a zvyšovalo se sociální napětí. Prozatímní vláda zasáhla stejně jako carové, vojensky. Obyvatelé Ruska pochopili, že žádné změny nebudou a bolševici měli připravenou velmi úrodnou půdu pro zasetí svých plánů.
Se svými plány o válce se Vladimir Kappel nesvěřil nikomu, ani blízkým přátelům. Nechtěl nic říkat, dokud nebude mít jasný plán. Řekl pouze: "Nemluvme teď o monarchii, pouze bychom jí ublížili."

2. srpna 1917, krátce před pokusem o převrat vedený generálem Lavrem Kornilovem, se Vladimir Kappel stal velitelem zpravodajské pobočky Generálního štábu Jihozápadního frontu.

13. srpna přijel do Moskvy generál Kornilov a zúčastnil se schůze Prozatímní vlády. Jejímu tehdejšímu předsedovi Alexandru Kerenskému předal zprávy z fronty, kde díky politické propagandě, ať už jakékoli strany, vládla leda anarchie a vojáci nebyli schopni po této ideologické masáži vést pořádně válku. Kornilov měl svůj vlastní plán, jak tuto krizi překonat – více důrazu na morálku, obnovení trestu smrti pro vojenské zběhy, omezení vlivu politických výborů v předních liniích, podpora průmyslu a nutnost vést válku dál. Kerenskij byl proti těmto návrhům, mezi oběma muži došlo ke sporu, který vedl až k pokusu o politický převrat, tzv. Kornilovově aféře.

Jaká byla role Vladimira Kappela v této aféře je dodnes předmětem spekulací. Někteří historici tvrdí, že se Kappel zúčastnil všeho přímo z Moskvy a řídil několik jednotek. Dokazoval by to také jeho projev, který měl krátce předtím na důstojnické schůzi v Berdičevu, kde vyzval příznivce monarchie (Antona Děnikina, Sergeje Markova a další), aby přijali svou roli jako vůdci revolučního spiknutí. Podle některých dalších zdrojů dokonce sám sloužil v Kornilovském úderném pluku. Ale na rozdíl od těchto generálů (Děnikina a Markova), kteří skončili ve vězení, Vladimira Kappela nezatkli.

2. října 1917 Vladimir Kappel armádu opustil a odjel na léčebný pobyt do Permu, kde pobývala i jeho manželka Olga s dvěma dětmi. Na frontu první světové války se už nikdy nevrátil. Z Permu zatím sledoval, jak se situace v ruské armádě stále zhoršuje. Stav Jihozápadního frontu, kde strávil většinu své služby, nebyl tak špatný, jako na severu nebo ve střední části frontu, přesto nebyl nijak povzbudivý. Podepsání Brest-Litevského míru 3. března 1918 jen dokončilo porážku armády, kterou začala únorová revoluce.

Kappelův život na jaře 1918 je opět plný spekulací. Víme, že krátkou dobu nejspíš působil ve štábu Přivolžského vojenského okruhu, který sídlil v Samaře. Některé zdroje hovoří o tom, že nikdy nepřijal účast na formování Rudé armády a nikdy v ní nesloužil. Podle druhých v několika krátkých časových úsecích byl členem Rudé armády. Spekuluje se o tom, že do Rudé armády vstoupil proto, že Čeka vyhrožovala jeho manželce. Nebo mohl být jedním z tajných špionů, kteří měli zmapovat fungování bolševické armády. Zkusíme si toto složité období nějak shrnout.

PROBLEMATICKÉ JARO 1918, PERM - SAMARA

Přesto, že tato krátká epizoda neměla v životě Vladimira Kappela žádný velký význam, je třeba se o ní zmínit. V květnu 1918 se Vladimir Kappel stále nacházel v Permu společně se svojí rodinou. V této době ještě neexistovala žádná pevná a fungující struktura v Rudé armádě a celé hnutí stálo teprve na počátku. Konflikty mezi pozdějšími bělogvardějci a rudoarmějci se odehrávaly jen sporadicky v okrajových částech Ruského impéria. Nebylo ještě úplně jasné, co, proč a jak.

Na jaře 1918 se vedení Rudé armády velmi aktivně snažilo získat mezi sebe důstojníky generálního štábu, aby využili jejich zkušeností a poslušnosti. Samotní důstojníci se přidávali s vědomím, že jejich zkušenosti budou využity v boji proti Němcům a pro pokračování bojů na východní frontě do ruského vítězství. Nepřipouštěli si, že by je mohli využít pro vnitřní boj uvnitř Ruska. Od května do září 1918 vzniklo sedmnáct spisků štábních důstojníků se čtyřmi stovkami jmen. Ve spisku číslo 4, který byl vypracován 9. května 1918, je uvedeno i jméno Vladimira Kappela s poznámkou, že žije s rodinou v Permu a má zájem sloužit v Rudé armádě. Autor spisku dále doporučuje, aby byl Kappel poslán do štábu Jaroslavského, Přivolžského nebo Přiruralského vojenského okruhu.

Kolem 17. května přišel Kappelovi telegram od bývalého štábního generála Kuzněcova (který se nyní také angažoval ve formující se RA). Kuzněcov Kappela informoval, že v Přivolžském okruhu o něj mají zájem a nabízí mu měsíční plat 700 rublů. Pokud bude s nabídkou souhlasit, má ihned telegrafovat zpět. Kappel napřed souhlasil a odeslal telegram s tím, že přijímá a odjíždí do Samary, kde měl vojenský okruh sídlo. Kuzněcov telegrafoval do Samary, že Kappel je na cestě a z Permu odjel 19. května. 27. května se na Generálním štábu RA objevila zpráva, že Kappel navrhované místo nepřijal. Žádné důkazy o tom, co Kappel dělal od 19. do 27. května, nejsou. Jestli byl členem RA, nebo nebyl, se můžeme jenom domýšlet, pokud se neobjeví nějaké další dokumenty. Kappelův možný pobyt na druhé straně barikády nemá žádný vliv na pozdější události, ale pro některé Rusy je to dodnes malá černá skvrna na jeho jinak ctné kariéře.

Pomalý začátek formování protibolševistického odporu urychlili českoslovenští vojáci. Po jejich vítězství 8. června 1918 u Samary a následné okupaci města, se začíná formovat Výbor členů Ústavodárného shromáždění (Комитет членов Учредительного собрания – Комуч), zkráceně Komuč. Jeho zakládajícími členy bylo pět eserů – zakladatelem a předsedou byl Vladimir Kazimirovič Volskij, dalšími členy byli Boris Konstantinovič Fortunatov, Ivan Nestěrov, Prokopij Diamidovič Klimuškin a Ivan Michailovič Brušvit. Počátky Komuče nebyly nijak slavné.

Vojáci neměli zájem bojovat za esery a politický podtext je spíš děsil. Nevzdělaná pěchota z malých vesnic nemohla rozumět složité politické hře. Zvlášť, když samotní hráči neznali pravidla. "Nechceme bojovat za esery, jsme připraveni bojovat a položit život jenom za Rusko." říkali. Za den svého života Komuč stěží přemluvil několik peších rot, jednu jezdeckou eskadronu a baterii vybavenou dvěma děly. S touto mikroarmádou byly šance na rovný boj s bolševismem nulové, pokud by se dalo vůbec o nějakých šancích hovořit. Vedení pochopilo, že je třeba stanovit program. A vybrat velitele.

9. června 1918 se v Samaře konalo setkání Komuče s bývalými důstojníky Generálního štábu. Hlavním tématem diskuze bylo kdo povede protibolševistické jednotky. Byla to role tvrdá a odpovědná, do níž se nikomu nechtělo, všichni klopili oči a raději mlčeli. Padl návrh, že budou losovat. I ten se neujal. O slovo požádal důstojník, kterého nikdo příliš neznal. Když mu předseda udělil slovo, důstojník klidně řekl. "Pokud nikdo jiný nemá zájem, dočasně, než se najde někdo starší a zkušenější, povedu část jednotek proti bolševismu." V této chvíli začala nová kapitola v životě onoho mladého podplukovníka, kterého už dobře známe. Vladimír Kappel začal tímto dnem psát novou kapitolu svého života, pro kterou je dodnes některými oslavován.
Ostatní diskutéři byli přinejmenším překvapeni. Bylo by troufalé svěřit takový úkol někomu tak mladému. Kappelovi bylo jen pětatřicet a navíc nesplňoval vizuální kritéria ryze ruského bojovníka. S polovinou švédské krve a světlými vlasy se starším důstojníkům nezdál dost slovanský. Do modrošedých očí mu to ale nikdo neřekl. Kappel dostal, o co požádal.

Z relativně bezejmenného důstojníka se přes léto 1918 stal v Povolží pojem. Dokázal se vypořádat s tlakem, který na něm ležel. Svých vítězství nedosahoval číselnou převahou, ale vojenským uměním, jež přirovnávali k umu Alexandra Suvorova. Pro věrného monarchistu Kappela nebyla eserská politika Komuče hlavní motivací. Bylo mu od srdce jedno, jaké plakáty Komuč vylepuje po samarských ulicích, hlavně, že mu zprostředkoval možnost bojovat. Nyní se podíváme na Kappelovy výsledky v praxi.

SAMARA - SIMBIRSK
Hned po svém nástupu do funkce, 9. června, dostal Kappel na starost 350 lidí. K prvnímu střetnutí došlo 11. června u města Syzraň, které leží na Volze nedaleko od Samary. V blízkosti Syzraně shromáždili své síly Rudí. Útok probíhal přesně podle plánu Kappela, jenž zaznamenal první výhru v novém postavení. Jeho úspěch byl velmi oceňován.

"Již první bitva podplukovníka O. V. Kappela jasně předvedla, že důstojník Generálního štábu, který strávil většinu první světové války na velitelství v předních liniích a později ve velení Jihozápadního frontu, může brilantně uplatňovat své schopnosti a zkušenosti v praxi. Základním kamenem jeho úspěchu byly především přesné výpočty, podvědomí o dění ve válce a schopnost správně odhadnout síly vlastní, i síly protivníka." zněla jedna z pochvalných zpráv.

Sám Vladimir Kappel si napsal: "Úspěch celé operace závisel jen na míře sebeobětování a statečnosti našich nižších důstojníků, vojáků i zdravotních sester."

Po dobytí Syzraně se Kappelovi vojáci 12. června vraceli zpět do Samary, odkud se po Volze přeplavili do Stavropolu na Volze (dnešního Togliatti), aby se pokusili zopakovat syzraňský úspěch. Uspěli i na podruhé.

10. července Kappelevci znovu válčí o Syzraň, kterou opět kontrolovali Rudí. Porážejí 20. Penzskou střeleckou divizi pod vedením Jana Petroviče Gajlita a vrací město zpět Komuči. Rudé armádě začínala docházet s Kappelem trpělivost. Noviny Rudá hvězda jej označovali za Malého Napoleona a byla vypsána prémie 50 000 rublů za hlavu Kappela a jeho nejbližších důstojníků. Když se o tom všem doslechl Vladimir, suše zkonstatoval, že je chtějí získat lacino a měli by jim dát brzy důvod pro zvýšení ceny.

Kappelevci začali s postupem na východ, na úspěšnou ofensivu v Povolží navázali vítězstvím u Buguruslanu (asi 180 kilometrů východně od Samary) a Buzuluku. Svého velitele si velmi vážili. Nedával najevo svoje postavení v bohatě zdobené uniformě, nosil podobné oblečení jako oni. Armádní košili, vysoké boty, pušku a šavli. Všichni jeho vojáci museli mít aspoň jednu pušku, on sám ji nikdy neodložil. Dával si stejný oběd jako ostatní. Na obyčejné vojáky to udělalo velký dojem.
V červenci 1918 se Kappelevci vrátili zpět k Volze, připravit se k boji o Simbirsk (dnes Uljanovsk – podle nejslavnějšího rodáka, který se zde narodil v roce 1870. Asi ho dobře znáte.). 21. července získali po těžkých bojích Simbirsk. Město bylo vstupní bránou k Samaře a jižnímu Povolží. Velitel obrany města dostal stručný příkaz: "Simbirsk: bránit až do smrti." Kappelevci jej přesto dokázali získat pro sebe. Vedle vojenské slávy se Kappel začal seznamovat s politickou mocí. Rozhodl se například propustit jako jeden z mála (pokud se vůbec našel někdo další) zajaté Rudoarměrjce, aby jim ukázal, že oni nebojují proti lidem, ale proti ideologii. Kappela pozorně sledovali i eseři, který měli zmatek v tom, jak jej hodnotit. Vykonal pro ně mnoho dobrého, ale nemohli být si jisti, že své popularity nezneužije a nastane se vojenským diktátorem..

SIMBIRSK – KAZAŇ

Obsazení Simbirsku bylo pro Kappelevce skvělou zprávou. Armáda Komuče se rozdělila na dvě části. První skupina vedla od Syzraně boje směrem na Volsk a Penzu, druhá ze Simbirsku na Inzu a Alatyr. Postupně se měli dostat až k soutoku Volhy s řekou Kamou.

Ztráta Simbirsku způsobila v Moskvě nemálo zármutku. Ztratit rodiště Lenina by bylo jako ztratit v druhé světové Stalingrad. Něco takového zkrátka nepřicházelo v úvahu. Lev Trockij žádal o posily, prohlašoval, že revoluce je ohrožena a osobně se vypravil zkontrolovat, jestli je situace na Volze skutečně tak mizerná, jako slyšeli v Moskvě. Brzy byly povolány nové síly do Povolží: 1. armáda Michaila Tuchačevského, bylo nasazeno 30 nových děl, dva obrněné vlaky, několik letadel a šest lodí.

1. srpna porazila flotila Kappelevců nové posily Rudých v ústí řeky Kamy a směřovala proti toku Volhy k městu Kazaň. Ve spolupráci s československými jednotkami byl zahájen útok na město, Kappel útočil z východního směru a čs. skupina od místa přistání. 6. srpna Kappelevci vpadli obráncům do zad a vytvořili v jejich řadách zmatky. Jejich postup byl zastaven urputnou obranu sovětského 5. Lotyšského pluku (tzv. Lotyšští střelci - Latviešu strēlnieki), kterým se podařilo přinutit československou jednotku ustoupit zpět k břehům Volhy.

Nepříznivou situaci zvrátil ve prospěch Kappelevců rychlý zásah 300 vojáků Srbského batalionu majora Blagotiče, původně bojujících za RA. Srbský batalion změnil svou politiku ze dne na den a přestoupil na stranu Bílých. Nečekaně zaútočili na Lotyšský pluk z boku a zničili jejich pevnou obrannou linii. Všichni přeživší lotyšští vojáci se v čele s velitelem vzdali Bílým. Jejich další osudy jsou velmi sporné. Některé zdroje uvádí, že byli všichni zajatci zastřeleni podle rozkazu vojenského soudu, jiné uvádějí, že část jich zůstala ve věznici, kde vyčkali do znovuovládnutí města RA a přidali se k nim znovu. Nicméně byla lotyšská kapitulace v jižní Kazani jedinou za celou dobu občanské války. V jiných případech se Lotyši nevzdali.
Po zásahu Srbského batalionu byla 7. srpna Kazaň prohlášena za město Bílých. Vedle zisku strategického města na Volze, přineslo ovládnutí města i velké materiální zásoby. Bílí ukořistili zásoby střelných zbraní a munice, zdravotnické potřeby a léky a část zlatého pokladu z Ruských státních rezerv (650 milionů zlatých rublů a velké množství zlata, stříbra a platiny). Na stranu Bílých se přidala i celá Akademie Generálního štábu s velitelem Alexandrem Ivanovičem Andogským, kterou nový režim přesunul z Petrohradu přes Jekatěrinburg až do Kazaně.
Ztrátu Kazaně v Moskvě sváděli na nedisciplinovanost a nevycvičenost jednotek, chybějící vzdělání a neznalost taktiky. Velitel obrany města I. Vacekis byl rád, že unikl z obklíčení. Pro Kappelevce začaly dobré časy. Úspěch v Kazani spustil vlnu dalších vítězství. Došlo k úspěšným povstáním v Iževsku a Rudí vyklidili celý tok řeky Kamy.

KAZAŇ - UFA

Hned po dobytí Kazaně se znovu sešli vrchní představitelé Komuče, aby vyjednávali, do čeho investují alespoň část ze získaného zlatého pokladu. Kappel navrhoval, aby se přiblížili k Moskvě a zkusili získat Nižnij Novgorod. Ostatní s jeho návrhem nesouhlasili a požadovali, aby se finance vložily do budování obranné linie kolem dobytých měst Kazaň, Simbirsk a Samara. Nakonec byl Kappelův plán zamítnut, což většina historiků považuje za hlavní strategickou chybu Komuče a přikládá tomuto rozhodnutí jeden z hlavních podílů na konečném neúspěchu.

RA měla jediný cíl, získat hned zpátky Kazaň, ať to má stát cokoliv. Ve Svijažsku se bleskově shromáždila zbylá vojska původních obránců a přijely další posily. Do města přijel i Lev Trockij, aby povzbudil jednotky a energicky rozprávěl o nezbytné železné disciplíně a poslušnosti, bez nichž by demoralizovaná armáda neměla šanci. 5. Sovětská armáda s novými posilami brzy dobyla důležitý most přes Volhu a Kazaň byla ze tří stran obklíčena Rudou armádou. Z Baltské flotily byly na Volhu přemístěny tři torpédoborce a velké parníky, které dodnes řeku brázdí, byly vyzbrojeny námořními děly. Do klíčových míst RA nasadila své nejlepší pluky, lotyšské jednotky, které už při prvním boji o Kazaň o několik tříd převyšovaly další části RA. Bílí ztráceli rychle svou úvodní výhodu.

Vladimír Kappel byl okamžitě povolán zpět do akce. Stále se zabýval plánováním útoku na Moskvu, ale musel hned odjet na jih do Simbirsku, který byl rovněž napaden Rudou armádou. Na Simbirsk útočila 1. armáda Michaila Tuchačevského. Od 14. do 17. srpna došlo v okolí města k těžkým bojům, v nichž zvítězil Kappel a jednotky Tuchačevského se stáhly do Inzy, asi 80 kilometrů na západ od Simbirsku.

Definitivně Kappelevcům podrazila nohy snaha o vnitřní reformování Komuče a jeho jednotek a spory mezi samotnými veliteli. Doposud tvořila armáda jeden celek, ale mezi 15. a 20. srpnem byla rozdělena na několik částí – Simbirskou, Kazaňskou, Syzraňskou, Chvalynskou, Nikolajevskou, Uralskou, Orenburgskou a Ufskou skupinu. Každá dostala i svého hlavního velitele. Kappelovi zůstala Simbirská skupina. Vojáci nebyli na nové velitele zvyklí a důstojníci proti nim protestovali. Vázla i spolupráce mezi Rusy a československými jednotkami.

Kappel se zatím pokoušel vypracovat plán na obranu a další postup u Simbirsku, když ho povolali na sever do Kazaně, aby se se svými vojáky hned zapojil do bitvy u Svijažsku. Kappel vyrazil se svými jednotkami (kolem 2000 lidí) lodí 25. srpna. Počáteční dny bojů o Svijažsk byly pro Kappela úspěšné, ale po příjezdu posil RA se jejich situace zhoršila natolik, že boje ukončili a stáhli se ke Kazani. Kappel začal rychle pracovat na opětovném dobytí Svijažsku, ale podobně jako u Simbirsku mu nedovolili jeho práci dokončit. Během příprav ho znovu povolali do Simbirsku, který se znovu dostával pod kontrolu Rudých.

Situace Bílých začínala být kritická, příliv dobrovolníků se zastavil a zvyšující se ztráty způsobily akutní nedostatek sil. Chyběly i zálohy a jedinou skupinou, která "hasila" největší požáry v obraně a přemisťovala se po Volze, byli Kappelevci.

5. září začala rozsáhlá ofensiva RA poblíž Kazaně. Kolem města se vytvořila pevná smyčka čtyřnásobné převahy a Bílí museli 11. září město opustit. Po zisku Kazaně začali Rudí postupovat na Simbirsk a brzy ovládali železniční tratě Simbirsk-Kazaň a Syzraň-Simbirsk. Katastrofa v severní části se přenesla i na jih, kde byl Rudým ponechán Volsk a Chvalynsk. Když se Kappel dostal 12. září do Simbirsku, ve městě už naplno probíhala evakuace. Pád města už nešel zastavit.

Před Kappelem nyní stál úkol zachránit města Bugulma a Ufa a zároveň krýt ústup severních jednotek plukovníka Stěpanova z okolí Kazaně. Obojí se nakonec povedlo i přes špatné počasí a početní nevýhodu. Sám Kappel se uchýlil do města Ufa, odkud vše organizoval a podnikal menší operace proti RA.

UFA - URAL

Na podzim 1918 došlo ke spojení Simbirské a Kazaňské jednotky v jeden celek pod Kappelovým vedením. Když došlo v listopadu k převratu proti eserům a k moci se dostává Alexandr Vasiljevič Kolčak jako vládce Rusi, Vladimir Kappel jeho autoritu uznal a slíbil mu poslušnost. Za to byl povýšen na generálmajora.
3. ledna 1919 byla Kappelova jednotka přejmenována na 1. Volžský sbor a přiřazena k samostatné armádě Západ, která vznikla v první den nového roku 1919 na Urale. Armáda Západ spadala pod jednotky admirála Alexandra Kolčaka. Už o měsíc později, 1. února, byli Kappelevci přemístěni do zálohy. Jednotka byla znovu obnovena 27. února a skládala se nyní ze tří divizí – Samarské, Simbirské a Kazaňské.
Od 2. května 1919 byl 1. Volžský sbor opět připojen k Západní armádě. 22. května narostl počet vojáků, když pod Kappelovo vedení vešly nové jednotky – 12. Uralská divize, 3. Ufsko-Samarský a 6. Issetsko-Stavropolský kozácký pluk, Ufský husarský pluk a 3. Ukrajinský pluk hejtmana Sagajdačného + 1 srbská, obrněná a letecká jednotka.

Během května a června došlo k bojům o města Ufa a Belebej, v nichž Bílá armáda prohrála. Hlavní příčinou těchto porážek byl nedostatek zbraní a početní nevýhoda. V bojích o Belebej měla Rudá armáda k dispozici asi 23 000 bodáků a šavlí, 119 děl a 560 kulometů. Bělogvardějci měli pouze necelých 17 000 bodáků a šavlí, 46 děl a 172 kulometů. Z bojů o Ufu pocházejí podobná čísla.

11. září 1919 byl Kappel vyznamenán řádem sv. Jiří III. stupně a byl povýšen na generálporučíka. Sám tehdy poznamenal, že si řádů cení, ale mnohem víc by ho potěšilo, kdyby jeho jednotka obdržela další posily.

Jednou z dalších příčin neúspěchu Bílých v oblasti kolem Uralu a západní Sibiře byli vedle nedostatku zbraní a vojáků i chybějící zkušení velitelé. V jižním Rusku bojovali znalci Anton Děnikin, Lavr Kornilov nebo Sergej Markov, kteří byli učebnicemi ruské vojenské historie posledních let. Na Sibiři podobní muži chyběli. Vojáci z východního Ruska chtěli bojovat stejně jako jejich krajané, ale i díky méně znalým velitelům jejich "životnost" na frontě dosahovala velmi nízkých čísel a jejich ztráty byly astronomické. Kappel zkušenosti měl, ale ve svém okolí byl téměř jediný.

V listopadu 1919 byl Kappel jmenován velitelem 3. armády složené především ze zajatců RA. Tito vojáci nebyli dostatečně vyškoleni a připraveni na boj a, co hlavně, při nejbližší příležitosti přeběhli zpět k Rudé armádě. Na Bílé už čekal většinou jenom ústup směrem na východ.

VELKÝ SIBIŘSKÝ LEDOVÝ POCHOD
14. listopadu 1919 Bílá armáda ustoupila z města Omsk a vydala se na více než 3000 kilometrů dlouhý pochod přes nitro Sibiře do Zabajkalí. Ústup vedl Vladimir Kappel. Jednotky ustupovaly podél Transsibiřské magistrály, kterou využívali pro krátké přenosy raněných a materiálu. Od západu rychle postupovala RA a své slovo si vzala i ruská zima, která je v centrální Sibiři hodně nelítostná.

Podél úzké železnice ustupovala pestrá skupina lidí. Byli tu zástupci všech společenských vrstev, vojenských škol, hodností i věkových skupin. Téhle skupině vymrzlých a hladových lidí se honosně říkalo Kolčakova východní armáda, Bílá garda nebo zkrátka Kappelevci. S nimi se na pochod vydaly i jejich rodiny, včetně žen a dětí. Pohybovali se, jak se dalo. Na koních, pěšky, na saních a někdy vlakem. Vagóny ovšem urazily jen krátkou trasu, než se opět zastavily. Chybělo palivo. Po obsazení magistrály legiemi přišli Kappelevci až na výjimky o využití železnice.
Kappel se snažil udělat pro své lidi vše, formoval ústup, ale to nemohlo stačit. Pro účastníky pochodu byl jedinou nadějí, ale ani on nebyl všemocný. Lidé umírali denně po stovkách. Armádou se prohnalo několik epidemií tyfu a sibiřské mrazy spolu s nedostatkem teplého oblečení a bot byly smrtící. Zmrzlá těla zůstávala pod hladinou jezer ještě dlouho jakýmisi živými obrazy. Jako tableaux vivants připomínala ústup Bílých do doby, než sníh a led roztály a těla klesla ke dnu, kde už je nikdo nenašel.

Ústup bělogvardějců byl velmi rychlý. 12. prosince opouštěli Novonikolajevsk (dnešní Novosibirsk) a pokračovali dál. Byla to především Kappelova zásluha, že Bílá armáda získala při své zastávce ve městě Mariinsk zásoby teplého oblečení a potravin, které aspoň na pár dní pokryly hlavní spotřebu. Z Mariinsku Kappelevci ustupovali do města Ačinsk, kde došlo 29. prosince k velkému železničnímu neštěstí. Ačinsk měla tou dobou pod kontrolou Bílá armáda, která do něj přemístila i své prchající hlavní velitelství. Na místním nádraží Bílí shromáždili zásoby munice do jednoho vagónu, byly to jedny z posledních, co jim zůstaly. Dodnes není vysvětleno, jak k tomu mohlo dojít, ale vagón s výbušninami a municí explodoval, zničil zásoby a zabil desítky lidí. Kappel zraněním unikl, ale ztráta většiny zbývající munice se nedala nahradit.
Následující kapitola nebude nejspíš přijata s bouřlivým nadšením, ale malá zmínka o ní být musí. Je to pohled z druhé strany na československé legie a jejich činnost na Sibiři. Krátce po incidentu v Ačinsku Kappel obdržel několik zpráv o chování Čechoslováků a byl jejich praktikami pobouřen. Nelze nijak zazlívat snahu legionářů dostat se z války, o kterou nestáli, domů. Díky nim však rostl počet problémů na železnici. Vlaky stály a legie si přivlastnily část ruského paliva a zásob vody. Zraněné nechávali na stanicích a obsazovali jejich místa ve vlacích. Co si Rusové zvláště pamatují, bylo zabavení dvou lokomotiv Vrchního velitelství Bílé armády v Nižněudinsku.
Kappel reagoval stylem staré ruské důstojnické školy a vybídl Jana Syrového na duel, aby činnost legií neovlivňovala jeho armádu a oba si to vyřešili mezi sebou. Ve svém vzkazu píše o tom, že pokud mají Čechoslováci v plánu urážet ruskou armádu, pak on, coby její hlavní velitel, je připraven mstít se za její čest. Kappelovi podřízení silně pochybovali, že by Jan Syrový výzvu přijal, ale Kappel byl přesvědčen, že jako velitel a důstojník nemůže být zbabělec. Buď jak buď, odpověď nikdy nedorazila.

Závěrem lze říct, že přes ruskou kritiku se legionářům mnoho vyčítat nedá. Nebyla to jejich vina, že se dostali do občanské války, chtěli domů za každou cenu a dokázali si to prosadit. Chtít humánní chování ve válce by bylo nejspíš krajně utopistické. Někteří Rusové sice dodnes kapku reptají, že mohlo dojít k vzájemné domluvě a mají problém se s činností legií smířit, ale být oni na místě legií, chovali by se stejně a taktéž by vyhodili z vlaku zraněné a ženy, aby mohli pryč. Proto je dobré brát jejich vyjádření s rezervou.

Počátkem ledna 1920 se Kappelevci blížili ke Krasnojarsku. Zde došlo k výrazným potyčkám ve vedení Bílé armády. Generál Bronislav Michailovič Ziněvič se rozhodl přeběhnout na stranu RA a žádal po Kappelovi, aby ho následoval. Vladimír Oskarovič, jak ho známe, samozřejmě odmítl. Jeho odpovědí byl rozkaz vyhnat Ziněvičovy vojáky ven z Krasnojarsku. Ziněvič žádal Kappelovu kapitulaci, ale Kappelevcům se podařilo uspět a velitele ochránit.
Ale i z Krasnojarsku se museli Bílí brzy stahovat. A právě zde nastal problém. Překročit Jenisej nebo ne? Vojáci byli k smrti unaveni, měli strach z daleké cesty. Bílí nakonec rozdělili jednotky do více skupin. Kappel vykročil severně podél Jeniseje, přes řeku Kan do města Kansk, kde se setkali s druhou skupinou. Kanskem totiž procházela magistrála. Druhá skupina pod vedením Konstantina Vjačeslavoviče Sacharova odmítla přecházet Kan a vydala se severnější cestou k soutoku Jeniseje s Angarou.

Přechod přes Kan byl jedním z toho nejhoršího, co Kappelevce čekalo. Přesto, že byl leden, řeka nebyla zcela zamrzlá kvůli horkým pramenům, které se v oblasti vyskytují. Hladina řeky byla pokrytá sněhem, ale pod ní byla místa, kde led chyběl. Do vzniklých prohlubní zapadlo mnoho vojáků a nedokázali se vyprostit ven.
Kappel vedl svého koně spolu s ostatními přes řeku, ale i on se probořil. V ledové vodě si namočil nohy, ale nikomu o tom neřekl a pokračoval dál. Mokré nohy mu omrzly a přidal se i zápal plic. Kappel ztrácel vědomí, ale ošetření se mu dostalo až po třech dnech, kdy bělogvardějci narazili na první osídlení v jinak neprostupné tajze – vesničku Bargu. Zde jej prohlédl lékař, objevil rozsáhlé omrzliny a začínající gangrénu. Byla nařízena okamžitá amputace. Z lékařského vybavení nezůstalo nic. Lékař prsty a špičky nohou odstranil plochým kuchyňským nožem potřeným alkoholem bez použití anestezie, nic lepšího nebylo.

Operace byla správným rozhodnutím, Kappel byl schopen s bolestí pokračovat dál. Dokud mohl, jel na koni, později se k němu nechal přivázat. Zhoršující se oboustranný zápal plic se ale vyléčit nedal.

21. ledna 1920 předal Kappel vedení generálu Sergeji Vojcechovskému, dal mu i svůj zásnubní prsten se vzkazem pro manželku Olgu a jeden ze svých řádů svatého Jiří. O den později řídil Kappel schůzi vedení armády v Nižněudinsku, na níž se dohodl rychlý přesun do Irkutska, kde byl v zajetí Alexandr Kolčak. Kappel pokračoval s nimi, přesto, že jeho zdraví se prudce zhoršovalo, chtěl zůstat s armádou do konce. Po železnici z Nižněudinska se pohybovali i legionáři, který hned uvolnili pro Kappela místo ve svém vagónu raněných. Spolu s ním mohlo jet i několik jeho nejbližších velitelů. Kappel odmítl. Připomínal generála Alexandra Imšeneckého, kteří zemřel uprostřed svých vojáků. I on tak chtěl zemřít.
V noci 25. ledna, v blízkosti města Tulun (asi 120 kilometrů od Nižněudinsku) ztratil vědomí a už se neprobudil. Přenesli ho do polního lazaretu rumunské baterie, kde o šest hodin později, 26. ledna 1920, v šestatřiceti letech zemřel. Jeho poslední slova z předcházejícího dne měla znít: "Vyřiďte vojskům, že jsem miloval Rusko, miloval jsem je a svou smrtí jim to dokázal."
PO SMRTI KAPPELA

Vojáci se s Kappelovou smrtí nechtěli smířit. Dokonce se mezi nimi šířilo, že generál je naživu a v rakvi je jen část zlatého ruského pokladu. Rakev s tělem Kappela putovala na saních dál, bělogvardějci nechtěli, aby jeho hrob znesvětila Rudá armáda a vezli ho s sebou. Tělo Kappela se s vojáky přesouvalo téměř měsíc, než dosáhli města Čita v Zabajkalí. Zde byl Kappel pohřben v katedrále Alexandra Něvského. V Čitě také končí Velký sibiřský ledový pochod. Údaje o tom, kolik lidí prošlo Sibiří, se různí. Od 30 000 do 35 000 lidí. Všichni obdrželi vyznamenání, které se srovnávalo s Řádem svatého Jiří. O jeho rozdání se v únoru 1920 postaral Sergej Vojcechovskij.
Když se na jaře 1920 přiblížila Rudá armáda k Čitě, byly Kappelovy ostatky vyzdvihnuty a převezeny do Číny, kde je znovu pohřbili v Charbinu pod mramorovým památníkem. Jeho hrob byl poničen roku 1955 (nebo 1956) čínskými komunisty. Roku 2006 byly ostatky znovu přemístěny zpátky do Ruska a 13. ledna 2007 pohřbeny na hřbitově u Donského kláštera v Moskvě. Hned vedle hrobu Antona Děnikina.
V posledních letech se Rusové snaží, aby odkaz Kappela nezanikl. Na podnět irkutských kozáků byl Kappelovi postaven čtyři metry vysoký pamětní kříž. Kappelův odkaz se objevil i ve filmech. Ve filmu Čapajev z roku 1934 byli zachyceni Kappelovi vojáci, ale část z nich na sobě měla špatnou uniformu, kterou nosili vojáci Sergeje Leonidoviče Markova – Markovci. Část vojáků také pochodovala pod standartou generála Kornilova. Podruhé se Kappel objevil v novém světle ve filmu Admirál, kde už nehrál roli prvního záporáka. Admirála sice nepovažuji za zlatý poklad ruské kinematografie, ale Kappela vylíčil vcelku pěkně. Ve filmu se také objevuje tzv. Kappelevský útok známý už z filmu Čapajev, kdy zmrzlí a hladoví bělogvardějci vyběhnou ze zákopů a vrhají se s bodáky proti RA vyzbrojené puškami. Vladimíra Kappela hraje v Admirálovi hrdina ruských dívčích srdcí Sergej Bezrukov.
Poslední otázkou, na kterou je třeba odpovědět, jsou osudy rodiny Vladimira Kappela po jeho smrti.

Kappelův otec zemřel poměrně brzo, v roce 1889 ve věku šestačtyřiceti let. Vladimirova matka, Jelena Petrovna Kappelová, přežila v Rusku celou občanskou válku i většinu následující doby Stalina. Změnila si jedno písmeno v příjmení – z Kappelové se stala Koppelovou. Tento malý trik jí umožnil žít v Moskvě v klidu až do své smrti v roce 1949.

Olga Sergejevna Kappelová se vrátila ke svému dívčímu jménu Strolmanová a nikdy neopustila Rusko. Aby zachránila děti, poslední měsíce se s mužem nestýkala a nenásledovala ho na Sibiř. Byla několikrát zajata a vyslýchána a Rudí se pokusili jejím prostřednictvím Kappela zlomit. Pokud on přeběhne k RA, ona přežije. Kappel prohlásil, že ženu mohou zastřelit, protože stejně jako on chápe, že za smrt pro vlast je čeká lepší život a bolševismus je třeba porazit i za cenu života.
Olga zůstala s příbuznými a své děti neviděla mnoho let. V březnu 1940 byla odsouzena na pět let vězení coby osoba, od níž hrozí státu nebezpečí. Po propuštění žila v Permu, pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1957 v lékárně. Zemřela 7. dubna 1960.

Kappelova dcera Taťjana se ve 30. letech provdala a přejala manželovo příjmení Križko. Během druhé světové války kvůli nemocem a podvýživě zemřely její tři děti: Vadim, Michail a Ljudmila. Syn Kirill prošel celou druhou světovou válku, byl zraněn u Leningradu v únoru 1942 a později ještě několikrát. Po válce se oženil a živil se v Permu jako strojní inženýr. S manželkou měl dva syny, Borise a Michaila. Zemřel roku 1995, jeho sestra Taťjana zemřela v roce 2000. Jeden z Kirillových vnuků dodnes slouží v armádě.

ZDROJE:
V. Vyrypajev, Ruslan Gagkujev, N. Kalitkinová - Kappel a Kappelevci
http://www.ru.wikipedia.org
http://www.dk1868.ru
http://www.hrono.ru
http://www.peoples.ru
http://www.wmos.ru/

Možné češtinářské nedostatky budou zlikvidovány co nejdřív.

Zajímavý životopis. Vždycky mě dojmou příběhy statečných lidí, kteří neváhají pro svou vlast mnoho obětovat.
Malý dotaz: Proč byl vlastně Kappel nejdřív pochován v Číně?

Čína byla jednu dobu pro Bílé rájem. Stáhla se tam většina bělogvardějců a pro-monarchisticky smýšlejících lidí z Dálného východu. Hlavně město Charbin mělo velmi početnou ruskou komunitu. První Rusové se sem dostali se stavbou železnice někdy kolem roku 1900, další vlny přišly potom. Do Charbinu se nastěhovalo zhruba 100 000 až 200 000 emigrantů. Jednu dobu to bylo víc Rusů, než žilo po celé Francii. Především se jednalo o bělogvardějce, ale i vrstvy inteligence. V Charbinu stál i pravoslavný kostel a škola. 8. září 1920 Čína vyhlásila, že přestává uznávat ruské konzuláty a zbavila emigranty veškerých práv. Přestala je brát jako Rusy a začala je brát jako lidi bez státní příslušnosti a nároků na cokoliv. Řada z nich už pak nenašla práci, žebrali a umírali hlady. Pokud se nerozhodli přijmout sovětský režim.

Bílí doufali, že Kappel bude v Charbinu v bezpečí a nehrozí, že by jeho hrob a tělo zohavili podobně, jako se stalo třeba Lavru Kornilovovi, kterého vytáhli z hrobu a tělo vláčeli městem. Takže ho přenesli z města Čita do Číny. Určitě tam byl hrob bezpečnější, než kdekoliv v Rusku. Alespoň do doby, než se Čína začala politicky orientovat proti Bílé emigraci.

Bělogvardějci měli pouze necelých 17 0000 bodáků

Zrejme menšia gramatická chyba.
Zaujímavá práca, jak by poznamenal Zdenek Polhreich "To mě baví." Tieto životopisy bielych dôstojníkov mi z chaosu ruskej občianskej vojny robia zrozumitelnejší chaos

Děkuju za upozornění, zůstala mi tam jedna nula navíc. Už jsem to opravila na správných 17 000.
A jinak díky! Snažím se v rámci svých možností

Výjimečný životní příběh výjimečného člověka. A bořící představu většiny Čechů (zřejmě vyvolanou legionářskými historkami), že ruský důstojnický sbor byl tvořen smečkou věčně opilých neschopných individuí.

Nemyslím, že by legionáři podceňovali ruské důstojníky. V legiích na Rusi byli také ruští velitelé. Jiný příklad je v hlavním textu jmenovaný Sergej Vojcechovkij, který se stal velmi významným československým generálem.

Zrovna v knížce Legionáři od M. Honzíka (vydané v r. 1991) jsem nalezl poněkud paušalizující hodnocení: "Rusům by vyhovovalo, aby Čechoslováci za ně bojovali a oni mohli pokračovat v nekonečných debatách u vodky a samovaru." Což se, pravda, nekryje s mým vlastním názorem, ale je to tam. A pokračuje to líčením situace, kdy Kolčak a spol. měli údajně vyhrožovat čs. legiím a snažit se je přinutit, aby jim sloužily coby pretoriánská garda.