USA
rok 1893
Cesta Spojených států amerických k tomu, co dneska představují, tedy ke světové velmoci, nebyla vždy tak jednoznačná, jak jí dnes vnímáme. Naopak. Byla to cesta dlouhá a trnitá, která kromě jiného vyžadovala i značné finanční prostředky. USA se totiž po vyčerpávající občanské válce nacházeli ve svízelné ekonomické situaci, ale na druhou stranu bez vnějších nepřátel. To zřejmě umožnilo poměrně velký úpadek ozbrojených sil, který byl zastaven až v roce 1880, kdy byla vytvořena poradní komise, která měla za úkol posoudit zranitelnost území USA. Zejména pak zranitelnost dlouhých pobřežních vod.
Lodě ve třídě:
- BB 1 INDIANA (1891 – 1893 – 1895)
- BB 2 MASSACHUSETTS (1891 – 1893 – 1896)
- BB 3 OREGON (1891 – 1893 – 1896)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Možná to někoho překvapí, ale USA nebyli vždy tou světovou velmocí, jak je známe dnes. Naopak. V druhé polovině 19. století se dá spíše mluvit o procesu úmyslné izolace, kdy se Američané více méně nestarali o to, co se děje na starém kontinentě i jinde a samozřejmě to samé očekávali od ostatních. O to více se USA věnovali „svému“ kontinentu. Nicméně už od poloviny 19. století Spojené státy americké cílevědomě pracovaly na zvětšení svého území. V roce 1845 se jim podařilo po krátké samostatné existenci k svému území připojit Texas, který dříve náležel Mexiku. V roce 1846 připojily britský Oregon. V další válce proti Mexiku v letech 1846 – 1848 získalo USA další území o ploše více jak 1,3 Mio km2 (velké území ležící mezi Texasem a Kalifornií). Dalším ziskem bylo odkoupení území Aljašky od carského Ruska za 7,2 Mio USD. Po ukončení Občanské války pokračoval prudký průmyslový rozvoj válkou poškozené země, čímž se Spojeným státům podařilo poměrně rychle zahladit stopy po tomto předchozím bratrovražedném boji. Koncem 19. století tak USA byly již silně vyspělou průmyslovou zemí se silnou a moderní armádou a námořnictvem, která se hlásila o své místo na slunci. Americký průmysl hledal nové surovinové zdroje a odbytiště na své výrobky a současné rozdělení světa na velmoci a jejich kolonie jim příliš nevyhovoval. Konec století tak přinesl výraznou změnu v zahraniční politice a to směrem k získávání nových území a další expanse především na úkor Španělska a jeho amerických kolonií. Jelikož je Americký kontinent od okolního světa ze všech stran chráněn širokými dálavami oceánů, tak je asi pochopitelné, že základem expanse se musí stát námořnictvo. To ale v daném období silně pokulhávalo za konkurencí. Prakticky se dá říct, že USA se soustředili pouze na obranu vlastního pobřeží, přičemž hojně využívali početnou flotilu svých „monitorů“. Jenomže tato plavidla vzniklá v 60. letech 19. století za občanské války (válka Severu s Jihem 1861-1865) se příliš pro plavbu přes oceán nehodila a tak bylo potřeba začít budovat nové loďstvo podle zahraničních modelů. V roce 1890 vydal Alfred Thayer Mahan první z řady svých prací na téma bohatství, kde tvrdil, že základ a význam je zajištěn silným oceánským loďstvem s klíčovými opěrnými body po celém světě. V roce 1890 tak v USA začal fungovat výbor pro námořní politiku.
V rámci ambiciózního námořního plánu, který původně měl obsahovat až 100 lodí včetně dvaceti bitevních lodí, tak vznikla třída INDIANA, která se stavěla v letech 1891 – 1896, tedy akorát včas, aby mohla zasáhnout do blížícího se válečného konfliktu se slábnoucím Španělskem, které se mělo stát terčem Americké expanse. Tři jednotky této třídy doplněné o další jednu loď třídy IOWA (dokončena 1897), se pak náramně v nadcházejícím konfliktu hodily. Španělsko-Americká válka z roku 1898 pak měla jednoznačný průběh. Ve dvou větších námořních bitvách na Kubě a Filipínách byly španělské lodě doslova smeteny z hladiny moderními americkými plavidly. Zisky pro USA byly obrovské. Dne 12. srpna 1898 uzavřelo Španělsko příměří. Následovala mírová jednání v Paříži, která skončila 10. prosince uzavřením mírové smlouvy, ve které se Španělsko vzdalo Kuby a Portorika ve prospěch USA, v Tichém oceánu pak Španělsko přišlo o Guam. Filipíny pak Španělsko „odstoupilo“ za náhradu ve výši 20 Mio USD. Investice do výstavby moderního loďstva se velice rychle vrátily. Koncepce silného námořnictva, které je schopno rychle a účinně zasáhnout kdekoliv na světě, tak získalo řadu dalších příznivců a mohlo se dále rychle rozvíjet. V krátkém sledu tak USA spustily na vodu celou řadu bitevních lodí několika tříd. Do roku 1908, kdy byla námořnictvem převzata poslední řadová loď, jich bylo za těch 17 let postaveno rovných 25. Spojené státy se tak mohli zařadit po bok světových námořních velmocí. Na počátku americké expanze tak stáli tři jednotky třídy INDIANA, o kterých si teď řekneme něco více.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
Námořnictvo Spojených států amerických se od skončení občanské války spoléhalo především na loďstvo složené z několika početných tříd „monitorů“, které sice byly dobře pancéřované a i výzbrojí na tom nebyli nijak špatně, ale na druhou stranu jejich vyloženě špatné plavební vlastnosti je degradovali pro roli pobřežních obrněnců. Ostatně samotný USS Monitor, který dal základ celé skupině lodí, se v důsledku špatného počasí potopil. Ani modernější monitory na tom nebyli o mnoho lépe, a i když dokázali překonat Atlantický oceán, tak to byla stále pro ně vcelku riskantní plavba, kde její úspěch závisel na přízni počasí. Teprve až v roce 1892 USA na vodu spustili barbetovou bitevní loď TEXAS, která snese označení moderní loď. Nicméně až třídu INDIANA můžeme pokládat za skutečně moderní řadové bitevní lodě, které snesou srovnání se zahraniční konkurencí.
Konstrukční návrh třídy INDIANA pochází již z roku 1889, a to v rámci ambiciosního námořního plánu, který počítal s výstavbou 33 bitevních lodí a více jak 160 menších plavidel. Tento 15-letý námořní plán počítal se stavbou dvou verzí bitevních lodí. Jednou z nich měly být lodě s rychlostí kolem 17 uzlů, které budou schopné rychle překonávat velké vzdálenosti a na místě vybojovat vítěznou bitvu. Tím měly nepřátelům ukázat možnost, že mohou zasáhnout i jejich lodě v domovských přístavech/vodách. Za tím účelem musely být nejen dobře vyzbrojeny a pancéřovány, ale také musely mít dostatečný dosah. U těchto bitevníků se tak počítalo s dosahem 5.400 až 6.500 námořních mil (10.000 až 12.000 km). Z celkového počtu 33 bitevních lodí se počítalo postavit 25 lodí vhodných spíše k pobřežní obraně, které ale díky zvýšené palubě budou schopny plavby i na otevřeném oceánu a mohou tak podpořil rychlejší lodě jak v Atlantiku, tak i Pacifiku. U těchto lodí druhého sledu se počítalo s dojezdem kolem 2.700 námořních mil (5.000 km) a ponorem do 7 metrů (aby mohly plně využívat pobřežní vody). Výzbroj pak neměla být u všech stejná, ale měla existovat, zřejmě z finančních důvodů, hned v několika variantách. U první z nich se počítalo s hlavní výzbrojí v podobě 330mm děl, další podsekce již měla být vyzbrojena slabšími děly ráže 305mm a poslední z nich počítala s děly do ráže 254mm. Mezi tzv. bitevní lodě druhé třídy patřila například věžová loď USS MAINE, která byla v té době již ve stavbě (1888-1895), a která se stala příčinou vzniku španělsko-americké války a pár let později. Celkové náklady na celý ambiciózní námořní plán, včetně stavby menších jednotek, měly dosáhnout částky 281,55 Mio USD. To se přibližně rovnala součtu nákladů celého amerického námořního rozpočtu za posledních 15 let. Pokud bychom tuto částku chtěli převést na současné peníze, tak k roku 2009 by to bylo cca 6,6 Miliard USD, což na první pohled nepůsobí jako příliš velká částka. Tady si ale musíme uvědomit, že dnešní vojenská technika je procpaná všemožnou výpočetní technikou, speciálními materiály, tajnými technologiemi apod., které nákupní cenu výrazně zvyšují. V případě lodí z přelomu 19. a 20. století tak spíše pořád mluvíme o kusu železa, který je tak či onak tvarovaný a postavený na převážně kovovou platformu (trup).
V roce 1889, když Kongres jednal o rozpočtu na stavbu nových lodí, se řada politiků postavila proti tomuto programu, protože v něm viděla konec prosazování politiky izolacionismu. Proto stavba třídy INDIANA v tomto roce ještě nebyla schválena, ale až o rok později, kdy zájmy strany, která prosazovala expanzivní politiku, převládly. Rozpočet počítal se stavbou tří lodí druhé skupiny, tedy bitevních lodí s menším dojezdem a výtlaku 8.100 tun. Konstrukce lodi byla schválena 30.června 1890 a smlouvu na první z jednotek získala společnost William Cramp & Sons z Philadephie v Pennsylvanii. Původní rozpočet společnost odhadla na 3.020.000 USD, ale skutečné náklady se vyšplhaly na téměř 6 Mio USD. Dle smlouvy se počítalo, že loď bude dokončena za tři roky, ale díky zpožděným dodávkám pancéřových částí došlo k výraznému časovému skluzu.
Pořizovací náklady:
- BB 1 INDIANA - 6,0 Mio USD
- BB 2 MASSACHUSETTS - 6,0 Mio USD
- BB 3 OREGON - 6,5 Mio USD
Od samého začátku se počítalo s hlavní výzbrojí soustředěnou do dvou dvoudělových věží s děly ráže 330mm, které tak palebnou silou měly překonávat zahraniční konstrukce. Sekundární výzbroj měly tvořit děla ráže 127mm. Boční pancíř měl dosahovat hodnoty 431mm a pancéřová paluba měla být silná 70mm. V místech kasemat středního dělostřelectva mělo být pancéřování silné 102mm. Oproti původnímu plánu došlo ke změnám v rozměrech a výtlaku, které tak původní návrh o cca 25% překročily. Ostatní požadavky se však více méně podařilo dodržet až na střední dělostřelectvo a zesílené bočního pancéřování. Dodavatelé totiž nebyly schopny včas dodat nová rychlopalná 127mm děla a proto bylo námořnictvo nutno sáhnout po osvědčených dělech ráže 203mm. Na jednu stranu to znamenalo nárůst rozměrů, výtlaku a tudíž i nákladů, ale na druhou stranu tím byla posílena výzbroj, i když na úkor děl, která měla primárně za úkol ničit lehké jednotky, jako křižníky, torpédová plavidla atd.
Jak již bylo výše řečeno, plavidla této třídy byla navržena primárně k pobřežní obraně a nikoliv k útočným operacím. To se samozřejmě odrazilo do vlastní konstrukce, kde plavidla byla spíše menší, než byl standard doby, s relativně nízkými boky, což se negativně projevovalo v plavebních vlastnostech atd. Vzhledově se třída podobala britské lodi HMS HOOD (1891), oproti které byla ale americká verze o 18 metrů kratší. Dalším rozdílem pak bylo silné střední dělostřelectvo (203mm děla), které se u evropských plavidel té doby nevyskytovalo. Co se rozměrů týče, tak při délce 107 a šířce 21,11 metrů byl standardní výtlak téměř 10.300 tun. Původní návrh počítal s tzv. bilge kýlem (postranní kýl zlepšující plavební vlastností), ale jelikož americké suché doky nebyly na takový tvar trupu uzpůsobeny, tak bylo od tohoto návrhu upuštěno. Což se ale již rok po provozu vymstilo, protože se u jedné z lodí v bouři uvolnili věže hlavního dělostřelectva a loď tak musela následně tak jako tak do doku. Vzhledem k těmto problémům se stabilitou bylo rozhodnuto lodě dodatečně novým kýlem vybavit. Tím se zlepšila stabilita lodí na rozbouřeném moři.
Pohonná jednotka byla tvořena dvojicí vertikálně umístěných expanzivních parních pístových motorů, pro které páru dodávaly čtyři kotle typu Scotch. Parní stroje svou sílu přenášely na dvojici hřídelů, které roztáčely lodní vrtule. Další dva kotle se staraly o dodávku páry pro pomocná zařízení. Výkon jednotky byl navržen tak, aby při 9.000 koňských silách (6.700 kW) dával lodi rychlost 15 uzlů. Během zkoušek bylo u jednotlivých lodí naměřeno dosažení poměrně rozdílných rychlostí a výkonů pohonné jednotky. Tyto testy se sice prováděly s omezenou zásobou pohonných hmot, munice a dalších zásob. Nicméně i tak byly rozdíly v dosažených výkonech poměrně rozdílné. BB-1 Indiana bylo během zkoušek dosaženo rychlosti 15,6 uzlů (28.9 km/h) při výkonu 9.700 k (7.200 kW). U lodi BB-2 Massachusetts byla rychlost již 16,2 uzlů (30 km/h) a pohonná jednotka dávala výkon 10.400 k (7.800 kW). Nejrychlejší z celé trojice pak byla BB-3 Oregon, která dokázala plout rychlostí až 16,8 uzlů (31,1 km/h) při výkonu 11.000 k (8.200 kW). Vezená zásoba uhlí v podobě 1.594 tun měla stačit k dojezdu 4.900 námořních mil (9.100 km) u BB1 a BB2, 5.600 námořních mil u BB3jak v rychlosti, tak i v dojezdu lodě nakonec výrazně překonávaly původní zadání. Po této stránce se musí uznat, že americké loděnice odvedly dobrý kus práce. Pro zvýšení bojové hodnoty obdržela BB1 Indiana v roce 1904 modernější a výkonnější kotle typu Babcock & Wilcox. BB2 Massachusetts touto modernizací prošla v roce 1907.
Práce v kotelně
Oproti například francouzským lodím z konce 19. století, které se hemžily všemožnou výzbrojí, byl vzhled této americké třídy poměrně jednoduchý. Trup nepostrádal na tu dobu běžný kloun, paluba byla rovná, průběžná, takže dělová výzbroj i palubní nástavby se nacházely v jedné úrovni. Za přední dělovou věží byla hlavní pancéřová velitelská citadela, která přecházela v bojový válcový stěžeň. Ve středu lodi v nástavbě, která vzdáleně připomíná mississippské kolesové parníky, se nacházely dva štíhlé komíny odvádějící zplodiny z kotlů v podpalubí. V prostoru mezi komíny a podél nich byly umístěny jeřáby ke spouštění palubních člunů. Posádku tvořilo 32 důstojníků a 441 mužů.
VÝZBROJ
I přes omezený výtlak, mohla třída INDIANA, na svou dobu poskytnou impozantní výzbroj v podobě čtyř děl ráže 330mm stojících po dvou v jedné věži na přídi a zádi. Hlavní výzbroj doplňovalo celkem osm děl ráže 203mm umístěných rovněž ve věžích po dvou na každém boku. Tyto věže stály na palubě na nástavbách na úrovni bojových stěžňů. Čtyři děla ráže 152mm, určených primárně pro boj s křižníky, se nacházely v polokruhových malých kasematách, které vyčnívaly z palubních nástaveb. Co se hlavní výzbroje týče, jednalo se o děla 13“/35 (33 cm) Mark 1 o délce hlavně 11,557 m a hmotnosti 62.550 kg, která byla umístěna ve věžích typu Mark 2 o hmotnosti 440 tun (elevace děl -5/+15°). S kadencí kolem jedné rány za minutu byla tato děla schopna vystřelovat projektily o hmotnosti 512,6 kg na vzdálenost kolem 11.000 metrů. Úsťová rychlost projektilu byla 610 m/s a vzdálenost 10.520 metrů „zdolal“ projektil za 22,5 sekundy. Na tuto vzdálenost dopadal na cíl pod úhlem 22,9 stupňů (0 rovná se horizont). S AP projektilem byla průraznost bočního pancéřování na 5.490 metrů 308mm. Na maximální dostřel 10.920 m prorážel tento AP projektil pancíř o síle 231mm. Tyto hodnoty průraznosti na první pohled u tak starého děla (do služby bylo zavedeno v roce 1895) se zdají být poměrně vysoké, ale zřejmě se jednalo o obyčejné ocelové pláty. Data vycházejí ze zdroje „Ordnance Data Sheet“ z roku 1905. Pokud se podíváme na mladší zdroj „Elements of US naval Guns“ z roku 1918, tak zde byla průraznost již výrazně nižší. Na vzdálenost 5.490 m měl tento projektil prorážet 262mm a na 10.920 metrů již jen 155mm. Rozdíl hodnot průraznosti je zřejmě zapříčiněn rozdílnou kvalitou testovaných pancéřových plátů. Na palubu se nakládalo 60 střel na hlaveň.
Hlavní dělostřelecká bateri
Hmotnost boční salvy:
4 x 330 mm = 2.050,4 kg
4 x 203 mm = 472 kg
2 x 152 mm = 95,4 kg
Celkem: 2.617,8 kg
Střední dělostřelectvo, či v tomto případě řekněme „meziráže“, bylo složeno z 8 děl ráže 203mm umístěných ve čtyřech věžích typu Mark 7, která měla elevaci -7/+14 stupňů. Děla pocházejí z roku 1889 a jednalo se o typ 8“/35 (20,3cm) Mark 3 střílející AP projektily o hmotnosti 118 kg na maximální vzdálenost kolem 11 km (úsťová rychlost projektilu byla 640 m/s). Na tuto vzdálenost měla být průraznost projektilu na boční pancíř 74mm. Na střední vzdálenost 8.230 m prorážel projektil 104mm a na malou vzdálenost 5.490 m zvládal 142mm. Data vycházejí z knihy „Elements of US Naval Guns“ z roku 1918. V 90-tých letech, kdy se tato děla montovala na řadu amerických lodí, byla jejich kadence pouze kolem 0,5 až 0,8 ran za minutu. S nástupem nového století u řady lodí došlo k modernizaci, která se promítla i do rychlejší palby. Ta pak byla kolem 2 až 2,8 ran za minutu. Pro každé dělo se nakládalo 75 střel. Celkem tak měla každá loď třídy INDIANA na palubě 600 střel o celkové hmotnosti 70,8 tun plus potřebné výmetné nálože.
Mezi další střední dělostřelectvo můžeme počítat i čtyři 152mm děla, která se nacházela v polokruhových malých kasematách, které vyčnívaly z palubních nástaveb. Jednalo se o typ 6“/40 (15,2cm) Mark 3. Jako munice se používaly AP projektily o hmotnosti 47,7 kg vystřelované z hlavně počáteční rychlostí 655 m/s a s dostřelem něco přes 8.000 metrů (pro každou hlaveň se nakládalo 100 střel). Krátký dostřel byl zapříčiněn malou elevací děl, která podle všeho byla pouhých 15,3 stupňů. Kadence střelby se pohybovalo kolem 1,5 rány za minutu, ale po roce 1905, kdy došlo k modernizaci, se rapidně zvedla na 7-8 ran za minutu. Nicméně již roku 1908 byla tato děla z paluby odstraněna. Pozorný čtenář si zcela určitě všimnul, že kadence palby žádné z výše uvedených zbraní nebyla nijak vysoká, a tak lodím této třídy stále hrozilo, že palebným prostorem snadno proniknout menší, pohyblivé a rychlé torpédové lodě, které by se tak pro obrněnce mohly stát smrtelným nebezpečím. Přeci jenom zaměřovat na rychle plující lodě těžká a střední děla s tak malou kadencí, by bylo velký problém. Proto bylo na palubě 20 rychlopalných děl Hotchkiss ráže 57mm (QF 6 pouder) s kadencí 25 ran za minutu. Jejich efektivní dostřel 3.700 m, vysoká kadence a hmotnost projektilu 2,7 kg (celý náboj vážil 4,4 kg), na většinu tehdejších torpédových plavidel stačila. Děla byla rozmístěna všude možně po nástavbách, v trupu i na bojových stěžních. V roce 1908 byla všechna tato děla sejmuta a o rok později je nahradila účinnější 76mm (o délce hlavně L/50) děla. Lehká výzbroj byla ještě doplněná o šest 37mm rychlopalných děl typu Maxim QF 1-pdr Mark I. Teoretická kadence palby mohla být až 300 ran za minutu a vystřelovala střely o hmotnosti 0,45 kg úsťovou rychlostí 550 m/s. Loď byla rovněž vybavena šesti torpédomety ráže 450mm „Short Whitehead“ Mark I (18“) o délce 3,556m a hmotnosti 383 kg (z toho 53,5 kg byla výbušná hlavice). Torpédo při rychlosti 26 uzlů mělo dosah 730 metrů.
Děla ráže 203 mm
PANCÉŘOVÁNÍ
Kromě věží pro děla ráže 203mm, která byla vyrobena z niklové oceli, byl zbytek pancéřové ochrany vyroben z ocelových plátů typu Harvey. Hlavní boční pancéřový pás byl sice velice silný, v nejširším místě měl tloušťku až 457mm, ale chránil boky jen v omezené délce 66 metrů (na středu lodi). Výška tohoto pancéřového pásu byla 1,2m s tím, že 0,3m zasahoval pod vodorysku a zbytek 0,9m nad vodní hladinu. Další metr pod vodoryskou (- 0,3 až -1,3m) byl pancéřový pás zeslaben na 220mm. Níže již nebyl trup nijak chráněn a obšívka plynule přecházela na dvojité dno. Vzhledem k minimální výšce hlavního pancéřového pásu hrozilo, že pokud byl na loď naložen všechen materiál a především pak uhlí, které mohla loď pojmout až 1.600 tun, tak se zvýšil ponor lodi na 8,2m. To v konečném důsledku znamenalo, že byl tento pancéřový pás ponořen a tudíž boky lodi chránilo jen slabší boční pancéřování napojené na palubu. Směrem k palubě byly boky chráněny pancířem o síle 127mm, který se napojoval na hlavní palubu o tloušťce 70mm. Tato paluba byla mimo centrální citadelu zeslabena na 50mm. Vzhledem k předpokládané vzdálenosti, na kterou měl být boj v té době veden, to byla dostatečně silná ochrana, protože nepřátelský projektil by dopadal i při maximální vzdálenosti na chráněné boky. Pancéřovou citadelu na jejich koncích uzavíraly přepážky silné 360mm, které se napojovaly na barbety hlavní baterie. Trup, který dále nebyl chráněn, byl ve volných prostorách vyplněn stlačenou celulózou, která měla zaplnit případné trhliny v trupu. Velitelská věž, která byla údajně vyrobena z jediného výkovku, měla boky silné 254mm. Hlavní dělostřelecká baterie byla z vertikální strany chráněna pancéřováním o síle 380mm a umístěna v kruhových barbetách o síle 430mm. Střední dělostřelectvo ráže 203mm mělo věže z vertikální strany kryto 152mm pancířem (vyrobeno z niklové oceli) a barbety silné 200mm. Kasematy středních 152mm děl chránilo 127mm pancéřování, ostatní lehké zbraně měly jen slabě pancéřové čelní štíty, či ani to ne. Pancéřová ochrana OREGONU byla poněkud jiná, než sesterských lodí, které se obě stavěli v jedné loděnici. Rovněž postrádala dvojité dno, které tak krylo loď jen v její střední části.
Problémy s přetížením lodi v důsledku plného naložení uhlím vedlo v roce 1896 ke svolání mimořádné konference, kde se měl pro nové bitevní lodě třídy ILLINOIS stanovit nový systém pancéřové ochrany. Standardem pro další lodě tak bylo, že dvě třetiny hlavního bočního pancíře musely vystupovat na hladinu. To pak znamenalo, že po zaplnění všech uhelných bunkrů zůstávalo nad hladinou ještě dostatek pancéřové ochrany.
TTD - bitevní lodě třídy INDIANA (po dokončení)
* Země původu: USA
* Délka (max.): 107 m
* Šířka: 21,11 m
* Ponor: 8,2 m
* Výtlak standardní: 10.288 tun
* Výtlak plný:
* Výzbroj (po dokončení): 4x330 mm (2xII), 8x203 mm (4xII), 4x152 (4xI), 20x53mm (20xI), 6x37mm (7xI), 6xTorpédomet ráže 450mm
* Pancéř paluba: 70 mm
* Pancéř boky: 127-457 mm
* Pancéř dělové věže: 381 mm
* Pancéř velitelská věž: 254 mm
* Barbety: 432 mm
* Výkon strojů: 9.000 koňských sil, 2x lodní vrtule
* Dojezd: 4.900 námořních mil (9.100 km) u BB1 a BB2, 5.600 námořních mil (10.400 km) u BB3
* Vezená zásoba paliva: 1.594 tun uhlí
* Rychlost: 15 uzlů (28 km/h)
* Posádka: 32 důstojníků + 441 mužů
Služba INDIANA
Stavba první lodě třídy byla objednána u loděnice William Cramp & Soons a kýl byl položen 7.5.1891. O necelé dva roky později byla INDIANA slavnostně spuštěná na vodu za početného přihlížejícího davu, který se přišel podívat na „zázrak“ moderní techniky. V důsledku problémů s dodávkou pancéřových plátů se stavba protahovala a loď si nakonec námořnictvo mohlo převzít až 20. listopadu roku 1895. Prakticky až do vypuknutí španělsko-americké války v roce 1898 se INDIANA žádné významnější akce nezúčastnila. Ve válce pak spadala pod velení rearadmirála W.T.Sampsona („Severoatlantická“ eskadra), který měl za úkol zničit španělskou flotilu vedenou admirálem Ceverou. Ta vyplula ze Španělska do karibské oblasti krátce po vypuknutí krize. Americká eskadra včetně INDIANY pak napadla přístav San Juan (Puerto Rico) v domnění, že se zde nalézá španělská eskadra. Až po dvouhodinovém bombardování Američané přišli na to, že vojenská plavidla v přístavu nejsou a tak zase beztrestně opustili místní vody. Admirál Sampson se vrátil se svými plavidly na základnu v Key West, kde se o tři týdny později spojil 18. května s komodorem Schleyem. Blokádu španělské Havany tak musely převzít Sampsonovy lodě. Po poradě velení se Američané rozhodli vyplout vstříc španělské eskadře a najít ji. Za tímto účelem se však museli rozdělit. Sampson se rozhodl vyplout směrem na jihovýchod, Schley se pak plavil k Cienfuegos. Avšak Američané hledali nepřítele bezúspěšně, protože ten již 19. května zakotvil v Santiagu. Zde je na kotvách nalezla Schleyova eskadra. Její velitel se rozhodl k okamžité blokádě Santiaga a podal zprávu Sampsonovi, který jej připlul podpořit. Španělský velitel se rozhodl vyzkoušet sílu americké blokády, a proto na ně podnikl útok svými dvěma torpédoborci Pluton a Furror, ale Američané jejich útok dělostřelbou zastavili. Dne 31. května 1898 americká plavidla zahájila akce přímo proti přístavu Santiago. Do akce byly povolány bitevní lodě Iowa a Massachusetts (třída INDIANA) a křižník New Orleans, které začaly ostřelovat vjezd do přístavu. Tyto akce pokračovaly i 1. a následně 2. června. Další den se Američané pokusili zablokovat výjezd z přístavu potopením uhelného parníku Merrimack o výtlaku 7.000 tun. Pokus ale nebyl úspěšný. Od 6. června pak americké loďstvo začalo s pravidelným ostřelováním samotného opevnění města Santiaga, ale ani toto ostřelování nebylo příliš úspěšné v důsledku nedostatečné vycvičenosti obsluhy děl. Dalším problém samotné blokády byla vzdálenost k americké základně a tím pádem problém se zásobením flotily municí, palivem a dalšími zásobami. Občas bylo potřeba zajet do Key Westu i k opravám. Proto se americké velení rozhodlo zefektivnit svou blokádu vybudováním bližší základny na kubánském pobřeží. Na Kubu tak byla vyloděná pozemní vojska, která se dostala až k Santiagu. Jelikož se situace obležené španělské posádky stala bezvýchodnou, rozhodl se admirál Cervera opustit místní kotviště. Za tímto účelem se již v noci z 2. na 3. července eskadra připravila k prolomení blokády. Admirál Cervera se však neodvážil v noci vyplout, když americká plavidla prováděla blízkou blokádu přístavu a čekal až do ranních hodin 3. července. V 9:30 hod jeho eskadra zvedla kotvy a zamířila ven z přístavu. V době vyplutí španělské eskadry z přístavu bylo rozmístění amerických plavidel následující. Západně od Santiaga se nalézala americká vlajková loď Brooklyn, jižně od něj Texas, proti vjezdu do přístavu stála Iowa, východně od ní OREGON a INDIANA, u pobřeží Gloucester. New York se nalézal několik mil východně od Santiaga a bitevní loď MASSACHUSETTS byla již ve 4 hodiny ráno odvelena do Guantánamské zátoky k doplnění paliva. Španělská eskadra prchala podél pobřeží, ale její pomalé a po dlouhý čas neudržované lodě neměli dostatečnou rychlost. Američané je proto rychle dohonili a zahájili palbu. Španělská vlajková loď Infanta Maria Theresa a Almirante Oquendo se dostaly do palby hned několika amerických lodí a to pancéřového křižníku Brooklyn a bitevních lodí Iowa, INDIANA a Texas. Americká převaha byla zdrcující. Těžce poškozená vlajková loď se obrátila k pobřeží, na kterém v 10:15 hod asi 6,5 míle od Santiaga ztroskotala. Za čtvrt hodiny stejně skončil i další španělský pancéřový křižník Almirante Oquendo. Poslední dvě španělské lodě byly pronásledovány pancéřovým křižníkem Brooklynem a bitevní lodí OREGON. Viscaya se statečně bránila až do 10:45 hod, kdy se na její palubě rozšířil požár natolik, že došlo k výbuchu munice u děl na palubě. Hořící vrak najel u Aserandosu asi 20 mil západně od Santiaga na pobřeží. Jako poslední ze španělské eskadry tak zůstal pouze křižník Cristóbal Cólon, který měl před svými pronásledovateli Brooklynem a OREGONEM náskok 6 mil. Loď však byla již dělostřelbou poškozena a bylo čím dál tím více zřejmé, že neunikne. Proto se její posádka rozhodla vymontovat a do vody hodit závěry děl, načež křižník zamířil k pobřeží, kde byly otevřeny Kingstonovy ventily. V 13:20 hod spustila posádka vlajku a opustila potápějící loď. Po pár hodinách se tak potopila i poslední loď z Cerverovy eskadry, i když se tomu Američané snažili zabránit, a to 48 mil od Santiaga. Námořní bitva u Santiaga de Cuba tak skončila pro Španělsko drtivou porážkou, kterou zaplatilo ztrátou všech svých válečných plavidel, která vyplula toho rána 3. července 1898 z přístavu. Ztráty na životech dosáhly 167 mrtvých, 214 raněných a zajatých. Do zajetí se dostal i sám španělský admirál Cervera. Americké ztráty a škody byly prakticky nulové. O vítězi střetnutí tak nebylo pochyb, stejně jako o kvalitách amerických lodí.
Vrak Indiany po zkouškách zbraní
Po válce se loď vrátila k běžné mírové činnosti, kdy se mužstvo soustředilo především na výcvik. V roce 1903 byla převelená do zálohy, ale již o tři roky později byla znovu zařazena do služby, ale již jen jako cvičné plavidlo. Znovu byla z činné služby vyřazená v roce vypuknutí První světové války (1914), ale od roku 1917 byla znovu používána jako školní plavidlo. Po vítězné válce jí potkal osud většiny lodí staršího data, které neměli šanci držet krok s moderními konstrukcemi typu „dreadnought“. Nejprve byla zbavena svého jména a přejmenovaná na „pobřežní loď č.1“ (to proto, aby její jméno mohla obdržet plánovaná nová loď BB-50, která ale nakonec nebyla v důsledku Washingtonské smlouvy nikdy postavená). Poté ale byla dne 31. ledna 1919 definitivně vyškrtnuta ze seznamu válečných lodí US a použitá jako cíl pro podvodní výbuchy a letecké bombardování. V listopadu 1920 byla během těchto pokusů potopená v mělkých vodách. Dne 19. března 1924 bylo to, co z lodi zůstalo, prodáno do šrotu.
Massachusetts v roce 1901
Služba MASSACHUSETTS
Rovněž druhou jednotku třídy postavila loděnice William Cramp & Soons. Její kýl byl založen jen pár týdnů po lodi INDIANA dne 25. června 1891. Slavnostního spuštění na vodu se dočkala 10. června 1893 a námořnictvo si ji převzalo na den přesně o tři roky později. V době vypuknutí španělsko-americké války se loď zrovna nacházela na cvičení ve vodách na východ od pobřeží USA. Ihned byla zařazena do eskadry komodara W.S.Shleye, který měl za úkol hledat španělskou eskadru admirála Cervera. Další podrobnosti o činnosti BB-2 v této válce byly již vylíčeny výše a proto by bylo zbytečné je opakovat. Bitvy u Santiága se jako jediná ze své třídy nezúčastnila, protože tou dobou doplňovala své uhelné bunkry na základně Guantánamo. Den po bitvě se loď vrátila do Santiága a spolu s US TEXAS potopila u vjezdu do přístavu nechráněný španělský křižník REINA MERCEDES. Během následných sedmi let po válce, křižovala MASSACHUSETTS ve vodách Atlantického oceánu, východním Karibiku a dalších. Dále pak sloužila jako školní loď, než byla v roce 1906 vyřazená do rezervy. V květnu 1910 se znovu vrátila do služby jako cvičná loď. Stejně jako její sesterská loď i ona byla po Velké válce zbavena jména a překlasifikovaná na „pobřežní bitevní loď č.2“ (její jméno měla dostat BB-54). O dva dny později 31. března 1919 byla vyškrtnuta ze seznamu a použitá jako dělostřelecký terč pro děla z Fort Pickens. Palbou pak byla dne 6. ledna 1921 u pobřeží Pensacoly potopena. Námořnictvo se následně snažilo vrak prodat na šrot, ale žádný kupec se nenašel. Vrak tak podléhal vlivům moře až do roku 1956, kdy byl prohlášen za vlastnictví státu Florida. Dále tak „slouží“ svému účelu jako umělý mořský útes.
Vrak lodi
Služba OREGON
Poslední jednotka třídy byla stavěna v Kalifornii u loděnice Union Iron Works v San Franciscu. Stavba kýlu byla zahájena 19. listopadu 1891, na vodu byla loď spuštěná 26. října 1893 a námořnictvo si ji převzalo jako poslední z třídy INDIANA dne 16. července 1896. OREGON pak sloužil ve vodách Pacifiku, kde se jeho posádka pilně cvičila. Vzhledem k blížící se válce se Španělskem bylo rozhodnuto loď poslat okolo Amerického kontinentu do Karibské oblasti (Panamský průplav byl otevřen až v srpnu 1914). Na tu dobu to byl výkon hodný obdivu. Vzdálenost více jak 14.000 námořních mil (26.000 km) OREGON zvládl za 66 dní, což bylo považováno za mimořádný úspěch a samotná plavba byla širokou veřejností hojně sledovaná. Nejdůležitější ale na tom byl fakt, že i kritici investic do výstavby Panamského průplavu si uvědomili, že je nepřípustné, aby v době krize loď ze západního pobřeží se dva měsíce přesouvala na pobřeží východní a obráceně. V kritické době by tak loď mohla být daleko od místa bojiště a její děla by v bitvě chyběla. Po svém příjezdu na Floridu se OREGON přidal do Sampsonovi eskadry, aby se připojil k blokádě španělské eskadry v Santiágu. Další podíl OREGONU v bitvě jsem již zmínil výše, tak se nebudu opakovat. Po válce se loď přesunula do New Yorku, kde se podrobila údržby před zpáteční cestou na západní pobřeží USA, kde pak dva roky sloužila. Během filipínsko-americké války se nacházela více rok v asijských vodách a zůstala zde i během následného boxerského povstání v Číně. V těchto vodách setrvala až do května roku 1901, kdy byla odvelena zpět do Ameriky. Zde se podrobila nutným opravám a v březnu 1903 se vrátila zpět do asijských vod. V dubnu 1906 byla zařazena do rezervy, ale v srpnu 1911 se vrátila zpět do činné služby. Nicméně zase to bylo jen nakrátko, protože v roce 1914 se znovu ocitla v rezervě a v lednu 1915 byla zpět ve službě. A tak se to ještě několikrát opakovalo. Od dubna 1917 (vstup USA do První světové války) sloužila ve východních vodách jako doprovod konvojů obchodních lodí. Po válce byla zastaralá loď v červnu 1919 vyřazená ze služby, ale paradoxně již měsíc poté byla ještě nakrátko aktivovaná a to jako revizní plavidlo pro prezidenta Woodrowa Wilsona při jeho kontrole Tichomořského loďstva v Seattlu. V důsledku Washingtonské námořní smlouvy byl OREGON prohlášen za loď neschopnou bojové služby (1924). V červnu 1925 byla loď zapůjčena státu Oregon, po kterém nesla své jméno a umístěna zde jako památník. V této roli by mohla přetrvat do dnešních dnů, nebýt Druhé světové války. V únoru 1941 byla přejmenována na nic neříkající název IX-22 a v důsledku chystané války bylo rozhodnuto využít její surovinový potencionál. Podle válečných plánovačů měla totiž ocel z lodi větší cenu, než ji dále zachovávat jako památník. Děla i palubní nástavby v loděnici sejmuly a během války se využíval pouze trup jako sklad munice (například v bitvě o Guam). Na Guamu zůstalo to, co z OREGONU zůstalo až do listopadu 1948, kdy se trup za tajfunu utrhl a dostal se na volné moře. Po utišení živlů byl trup nalezen 500 kilometrů jihovýchodně od Guamu. Lodě jej přivlekly zpět a v březnu 1956 byl trup prodán Japonsku na šrot.
Oregon v suchém doku (1898)
ZHODNOCENÍ
Těžko se dá posuzovat kvalita lodí, které spatřili světlo světa před více jak stovkou let a těžko chápat, co vedlo konstruktéry k tomu, zkonstruovat je právě takové, jaké nakonec byly postaveny. Nicméně ze svého laického pohledu asi můžu prohlásit, že na první moderní americké lodě odvedli konstruktéři kvalitní práci. Evropské konstrukce té doby se jen málokdy mohly pochlubit tak těžkou výzbrojí a prakticky až do příchodu třídy INDIANA nebyla na světě postavená žádná řadová loď, která by vedle těžkých děl měla na palubě ještě tak silnou „meziráži“. V obou případech se jednalo o děla prakticky shodného dostřelu, kde pozorovatelé byly díky velkému rozdílu v hmotnosti schopni vyhodnocovat dopady střel. Co ovšem považuju za nevýhodu 203mm děl, byla jejich poměrně nízká kadence. Pokud můžeme věřit zdrojům, tak i hlavní 330mm děla bych schopna rychlejší palby. Ten rozdíl byl zřejmě zapříčiněn ruční obsluhou u 203mm děl. Tady bych asi přesto raději doporučil do věží instalovat 152mm, která stejně byla v počtu čtyř kusů na palubě instalována. S mnohem lehčím projektilem by se dalo lépe ručně manipulovat, což by se samozřejmě promítlo do výrazně vyšší kadence. Čtyři až šest hlavní v boční salvě by pak dokázalo zastavit i většinu lehčích a rychlých jednotek. Co se pancéřové ochrany týče, tak opět nezbývá říct nic jiného, než že se jednalo o silně chráněné jednotky, které se mohly bez obav pustit do jakéhokoliv tehdejšího soupeře. V čem ale vidím zásadní nevýhodu, je rychlost. Patnáct uzlů bylo i na tehdejší dobu poměrně málo. Pravdou je, že s touto rychlostí se počítalo již při samotném konstrukčním návrhu a to v rámci zadání, kde se mělo jednat o plavidla určená pro pobřežní obranu. Rozdělení amerických bitevních lodí na rychlé s dlouhým dosahem a pomalejší pro pobřežní obranu, považuju za poněkud nešťastné. I když se zřejmě jednalo spíše jen o politické rozdělení, které mělo za úkol příliš nepoukazovat na mocenské ambice USA. Na druhou stranu určitě by bylo výhodnější mít jednotné lodě (konstrukce), kde každá z nich by mohla být podle potřeby nasazena jak k obraně vlastního pobřeží, tak kdekoliv jinde na světě. V případě geografické polohy USA je asi zřejmé, že nejbližší sousedé, tedy Kanada a Mexiko, neměli prostředky k tomu, aby nepozorovaně vnikly do amerických pobřežních vod. Anglie, které patřila Kanada, měla s USA dobré vztahy a Mexiko na to nemělo prostředky. Vzdálenější loďstvo by pak muselo překonat velké dálavy oceánů, a tudíž by se Američané velmi pravděpodobně o útoku dozvěděli. Jediným vážnějším soupeřem v daných vodách tak bylo slábnoucí Španělsko, které mělo sice početné loďstvo, ale nástup moderní doby poněkud zaspalo. Američané tak dohotovili svou první třídu akorát včas, aby mohla účinně zasáhnout do války se Španělskem. O tom, že se jejich stavba vyplatila, hovoří jednoznačný průběh španělsko-americké války a následné územní a ekonomické zisky.
Bojový stěžeň Oregonu v Portlandu
Zdroje:
Jane´s Bitevní lodě 20.století – Ireland, Gibbons – Praha 2004
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina - 1986
Válečné lodě (3) –Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
http://www.history.navy.mil/photos/sh-u ... -i/bb1.htm
http://www.worldnavalships.com/bb1_uss_indiana.htm
http://www.spanamwar.com/indiana.htm
http://www.maritimequest.com
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.navsource.org
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
