USA
rok 1896
Hned na úvod každému doporučím, aby se podíval na roky vzniku této zajímavé lodě, aby si ji nepletl s mnohem známější třídou IOWA, která ale vznikla až za Druhé světové války a je tolik profláknutá nejen v odborné literatuře, ale také ve filmech typu „Přepadení v Pacifiku“. Ono totiž v USA, stejně jako u jiných námořních velmocí, bylo v oblibě více či méně používat stejná jména pro lodě, které se nějak významně zapsali do dějin státu. Krásným příkladem můžou být německé bitevní křižníky třídy SCHARNHORST, které jsou opět notoricky známé z WW2, ale které mají svůj předobraz u pancéřových křižníků stejných jmen, které šly v prosinci 1914 ke dnu i se svým velitelem hrabětem von Spee. Také britský bitevní křižník HMS HOOD měl celou řadu předchůdců stejného jména a tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Nu, ale teď zpět k této zajímavé lodi.
Lodě ve třídě:
- BB 4 IOWA (1893 – 1896 – 1897)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
Jak už jsme si v článku u třídy INDIANA řekli, nové americké řadové lodě vznikali podle koncepce z roku 1890, která specifikovala dva typy bitevních lodí. Za prvé se mělo jednat o relativně pomalé (rychlost kolem 15 uzlů), ale silně vyzbrojené a pancéřované lodě, jejichž úkolem bylo především chránit pobřežní vody. Jejich představitelem byla právě třída INDIANA. Druhý typ bitevních lodí měl být rychlejší s mnohem větším dosahem (kolem 10.000 – 12.000 km) a jeho úkolem měla být schopnost rychle zasáhnout kdekoliv na Zemi. Svým způsobem to měla být plavidla určená pro psychologickou válku, protože měli ukázat, že i tak oceány izolované Spojené státy americké disponují loděmi, které mohou zaútočit na nepřátelské loďstvo v jeho domácích vodách.
Pokud si tedy vezmeme hraniční rok 1890, kdy Kongres USA schválil stavbu třídy INDIANA, tak USA v té době nedisponovali prakticky žádnou moderní bitevní lodí. Výjimkou byla bitevní loď druhé kategorie MAINE (věžová loď) a barbetová loď TEXAS (převzata do služby v roce 1895), které se v té době nacházeli ve stavbě. Vše ostatní co by na moři mohli USA použít, byla jen řada starších monitorů, jejichž bojová hodnota ve světle moderních bitevních lodí, rychle zapadala. V rámci námořního programu tak bylo potřeba dále urychleně pokračovat ve výstavbě moderních sil. Lodí, která měla být podle americké koncepce schopna zasáhnout ve vzdálenějších vodách, se tak měla stát IOWA, která se proto od pobřežní třídy INDIANA výrazně liší.
Pořizovací náklady:
- BB 4 IOWA - 3 Milióny USD (v cenách z roku 1897)
Kongres spojených států vydal souhlas ke stavbě lodi o výtlaku 9.100 tun (standard) 19. července 1892 s tím, že se ještě pořád mělo jednat o loď pobřežní obrany, která ale bude schopna vyvinout větší rychlost než třída INDIANA a také bude mít větší akční rádius. Tady bych viděl spíše hru na slovíčkaření, kdy kruhy, prosazující stavbu moderních bitevních lodí se slovně držely při zemi, když uváděli, že se jedná „pouze“ o loď „pobřežní obrany“. Přestože IOWA měla všechny parametry plnohodnotné bitevní lodi té doby. Možná i díky tomuto slovíčkaření se v Kongresu snadněji prosazovala stavba lodi na „obranu“ vlastního pobřeží, než loď pro expanzivní zahraniční politiku. Stavbou podle návrhu Charlese W. Rae, byla pověřená loděnice William Cramp & Sons z Philadelphie (stát Pennsylvania), která již stavěla dvě první jednotky třídy INDIANA. Jelikož IOWA ideově vycházela přímo z třídy INDIANA, tak měla být její stavba pro již zkušené loďaře o to jednoduší. Ostatně vše se promítlo i do výsledné ceny, která byla poloviční ve srovnání s loděmi třídy INDIANA. Samozřejmě na to měla vliv řada faktorů ve změně konstrukce, jako slabší pancéřování, děla menší ráže atd., ale přeci jenom poloviční cena, je prostě poloviční cena. Stavba byla zahájena v srpnu 1893 a trvala do června 1897, kdy si loď převzalo námořnictvo.
Trup lodi s tehdy charakteristickým příďovým klounem, o rozměrech 110 x 22 m a výtlaku 11.528 t, byl rozdělen na 14 sekcí. Hlavní dělostřelecká výzbroj umístěna v párech v každé věži kruhového průřezu, stála v ose lodi po jedné na přídi a zádi. Zadní dělová věž pak stála na snížené palubě, která měla konstrukci přinést potřebnou úsporu k dosažení plánované rychlosti 17 uzlů. Za přední věží se již tradičně nacházela hlavní velitelská věž s bojovým stěžněm. Dva velice štíhlé a vysoké komíny umístěné ve středu plavidla pak byly pro IOWU charakteristickým rozpoznávacím znakem. Střední dělostřelectvo bylo rovněž umístěné v párech v jedné dělové věži kruhového průřezu. IOWA pak měla čtyři tyto věže ve středu trupu ležících na úrovni hlavní paluby jako přední dělová věž hlavní ráže. Na úrovni zadního komínu se nacházely dva jeřáby (po jednom na každém boku) sloužící ke spuštění člunů umístěných před i za zadním komínem po obou stranách. Pohonná jednotka byla tvořená dvanácti kotli spalujících uhlí, které dodávaly páru pro dvojici parních strojů. Ty pak roztáčeli každý jeden hřídel/lodní vrtuli. Celkový výkon 11.000 koňských sil (8.200 kW) umožňoval lodi rychlost až 17 uzlů (31 km/h). Do uhelných bunkrů se standardně nakládalo 625 tun, ale v případě potřeby bylo možno na loď naložit až 1.780 tun. Posádka byla tvořena 486 až 510 muži.
VÝZBROJ
Hlavní dělostřelecká baterie odpovídala době, kdy stavba lodi vznikala. Většina námořních velmocí totiž pro své bitevní lodě používala 305mm děla a Američané je v tom u třídy IOWA následovali, protože pro tento typ lodí tato ráže děl měla postačovat. Přeci jenom životnost hlavně, vyšší kadence (ne vždy) a nezanedbatelná úspora hmotnosti, plus pořizovací náklady, to vše hovořilo v prospěch 305mm. Jen pro představu, úspora na jedné hlavni v porovnání s dříve použitým 330mm dělem (třída INDIANA), byla 16 tun. Takže na celé lodi to byla hned úspora téměř 65 tun, plus „úspora“ hmotnosti na každém projektilu, protože obě třídy nesly stejnou zásobu munice. Tudíž další úspora 28 tun. Celkem tedy téměř 100 tun, které se daly použít na lepší pancéřování, nebo je prostě loď s sebou netáhne. Takže co se děl týče, dělo ráže 305mm bylo ve všech směrech přijatelné. Mělo vhodné balistické vlastnosti, účinek v cíli, životnost hlavně i kadenci. Děla typu Mark 2 ráže 12“/35 (305mm) stála v párech ve věži typu Mark 3 poháněna hydraulicky, každá o hmotnosti 448 tun. Každá hlaveň včetně závěru vážila více jak 46,5 tuny (přesně 46.516 kg) a to při délce 10,668 m. Při kadenci kolem jedné rány za minutu bylo dělo schopno vystřelovat AP projektily o hmotnosti 394,6 kg, úsťovou rychlostí 640 m/s. Ta kadence byla samozřejmě za ideálních mírových podmínek. V případě války klesla kadence u těžkých děl amerických lodí až na jednu ránu za čtyři minuty. Alespoň tak je to popsáno v případě španělsko-americké války autory knihy Válečné lodě 2 (Hynek, Klučina). Tento údaj se zřejmě netýká konkrétně lodi IOWA, ale globálně všech velkých ráží, tedy i tří jednotek třídy INDIANA. S AP projektilem mohl dostřel při maximální 15 stupňové elevaci činit 10.970 metrů. Vůči ocelovým plátům typu Harvey byla průraznost této zbraně na vzdálenost 5.490 metrů 371mm. Nicméně na tuto vzdálenost boj tak často nebyl veden, spíše na vzdálenost kolem 8.230 metrů, kdy průraznost byla 295mm. Při maximálním dostřelu (10.920 m) poklesla průraznost na 239mm. Pokud sáhneme na data z roku 1918 „Elements of US Naval Guns“, tak ty hodnoty průraznosti klesají. Zřejmě to bylo zapříčiněno změnou kvality pancéřových plátů. Na 5.490 metrů to bylo 328mm, na 8.230 m 271mm a ještě na maximální dostřel dokázal projektil prorážet 221mm pancíř. Vezená zásoba munice činila 60 střel na hlaveň.
Hmotnost boční salvy:
4 x 305 mm = 1.578,4 kg
4 x 203 mm = 472 kg
3 x 102 mm = 30 kg
Celkem: 2.110,4 kg
Rovněž zde byla, jako u třídy INDIANA, použitá silná „meziráže“ v podobě děl ráže 203mm, která byla umístěna ve čtyřech věžích typu Mark 7 (děla v nich měla elevaci -7/+14 stupňů), dvě na každém boku. Jednalo se o typ 8“/35 (20,3cm) Mark 3, s délkou hlavně 7,112 m (o hmotnosti 13.336 kg), střílející AP projektily o hmotnosti 118 kg na maximální vzdálenost kolem 11 km (úsťová rychlost projektilu byla 640 m/s). Na tuto vzdálenost měla být průraznost projektilu na boční pancíř 74mm. Na střední vzdálenost 8.230 m prorážel projektil 104mm a na malou vzdálenost 5.490 m zvládal 142mm. Data vycházejí z knihy „Elements of US Naval Guns“ z roku 1918. V devadesátých letech, kdy se tato děla montovala na řadu amerických lodí, byla jejich kadence pouze kolem 0,5 až 0,8 ran za minutu a podle jiných zdrojů dokonce v bojových podmínkách kadence klesla na jednu ránu za dvě minuty. Dělo Mark 3 o délce hlavně 35 násobek ráže, pochází z roku 1889 a bylo použito u celé řady amerických lodí, které si později zaválčili ve španělsko-americké válce. Ve výzbroji je měla celá řada bitevních lodí (třídy Indiana, Iowa a Kearsarge), ale i křižníků (třídy New York, Brookly, Charleston, Baltimore a Olympia). Pro IOWU se na palubu nakládalo mezi 75 až 125 střelami na hlaveň. Díky této „meziráži“ se třída IOWA řadila mezi nejsilněji vyzbrojené řadové lodě své doby.
Především proti stále se vylepšujícím torpédovým člunům a torpédoborcům měla IOWA ve výzbroji šest rychlopalných děl ráže 102mm (4“/40), umístěná v jednohlavňových provedeních. Dvě děla byla uložená v kasematách ve středu lodi, po jedné na každém boku, další dvě stála v kasematách na přídi. Zbylá dvě děla stála na zadní palubní nástavbě nad zadní dělovou věží, která díky tomu, že se nacházela na snížené palubě, byla děly ráže 102mm přestřelovaná. Vývoj děla byl započat kolem roku 1892 a na palubě amerických lodí se tato zbraň objevila v roce 1897. Kromě bitevní lodi IOWA je nesla celá řada křižníků a dělových člunů. S AP projektilem o hmotnosti 15 kg se pracovalo manuálně, což se samozřejmě promítlo do kadence. Podle toho jak byla obsluha sehraná, se rychlost střelby mohla pohybovat kolem 8-9 ran za minutu. Ovšem to bylo dosaženo během cvičných střeleb. Pod stresem z bojových okolní se kadence mohla výrazně snížit. Projektil vystřelován z děla rychlostí 610 m/s měl při maximální elevací (-15 / + 20 stupňů) dostřel kolem 7-8 kilometrů. Průraznost AP střely na vzdálenost 2.750 metrů byla 43mm (typ KNC) a 30mm na 5.490 m.
Tři děla ráže 102mm proti stále lépe chráněným a pohyblivějším menším plavidlům byla přeci jenom poněkud málo. Proto se na palubě nacházelo celkem dvacet rychlopalných děl Hotchkiss ráže 57mm (QF 6 pouder) s kadencí 25 ran za minutu. Jejich efektivní dostřel 3.700 m, vysoká kadence a hmotnost projektilu 2,7 kg (celý náboj vážil 4,4 kg), na většinu tehdejších torpédových plavidel stačila. Děla byla rozmístěna všude možně po nástavbách, v trupu i na bojovém stěžni. Lehká výzbroj byla ještě doplněná o šest 37mm rychlopalných děl typu Maxim QF 1-pdr Mark I. Teoretická kadence palby mohla být až 300 ran za minutu a vystřelovala střely o hmotnosti 0,45 kg úsťovou rychlostí 550 m/s. Dělová výzbroj byla doplněná o tehdy módní torpédomety, IOWA měla čtyři. Jednalo se torpédo 14,2“ (360mm) typu Howell, které se na palubách amerických lodí objevilo v roce 1895. Při délce 3,353 m mělo hmotnost 263 kg, z toho 45,4 kg připadalo na výbušnou hlavici. Účinný dojezd činil 730 metrů při 24 uzlové rychlosti.
PANCÉŘOVÁNÍ
Pancéřová ochrana, stejně jako četné další části lodi, byla vyrobená z oceli typu Harvey. Hlavní boční pancéřový pás byl tradičně na americké poměry silný, ale chránil pouze střední části lodi na úroveň barbet přední a zadní dělové věže hlavní baterie a jen v omezené výšce nad i pod hladinou. Směrem k okrajům se tento pás zeslaboval na 280mm (pás měl profil prohnutého luku). Na tento pás směrem k hlavní palubě navazoval slabší 128mm pás, který se napojoval na 76mm silnou pancéřovou palubu. Pancéřová citadela byla na koncích uzavřena 305mm silnou přepážkou. Již tradičně nejlépe chráněno bylo hlavní dělostřelectvo a barbety dělových věží, které krylo 318 až 381mm ocele. Samotné dělové věže chránilo z čelní strany až 432mm materiálu na méně kritických místech se stěna zeslabovala na 381mm. Vedle hlavního dělostřelectva byly samozřejmě dostatečně chráněny i děla ráže 203mm, kde jejich kruhové barbety měly stěny silné 254mm a samotné válcové věže chránilo 152mm. Velitelskou věž z vertikální strany chránilo 254mm ocele.
TTD - bitevní loď IOWA (po dokončení)
* Země původu: USA
* Délka (max.): 110 m
* Šířka: 22 m
* Ponor: 7,3 m
* Výtlak standardní: 11.528 t
* Výtlak plný:
* Výzbroj (po dokončení): 4x305mm (2xII), 8x203mm (4xII), 6x102mm, 20x53mm (20xI), 4x37mm (4xI), 4x Torpédomet ráže 360mm
* Pancéř paluba: 76 mm
* Pancéř boky: 128-356 mm
* Pancéř dělové věže: 381-432 mm
* Pancéř velitelská věž: 254 mm
* Barbety: 318-381 mm
* Výkon strojů: 11.000 koňských sil (8.200 kW), 12 kotlů, 2x lodní šroub
* Dojezd:
* Vezená zásoba paliva: 625 t standard, max. 1.780 tun uhlí
* Rychlost: 17 uzlů (31 km/h)
* Posádka: 486-510 mužů
Služba IOWA
Kýl lodi byl položen 5. srpna 1893, v březnu 1896 (28.3.) byl trup slavnostně spuštěn na vodu a námořnictvo si dokončenou loď mohlo převzít 16. června 1897. Tedy akorát včas, aby se posádka s lodí důkladně seznámila a mohla o rok později úspěšně vstoupit do španělsko-americké války. Když vypukla válka se Španělskem, všeobecně se očekávalo, že nepřátelské loďstvo zůstane ve svých domácích vodách, kde mělo lepší přístup k zásobování. Nicméně Španělsko se nechtělo jen tak vzdát Karibské oblasti a proto do tohoto prostoru vyslalo silnou eskadru pod vedením admirála Cervera. Další osudy IOWY jsou spojené se španělsko-americkou válkou a konkrétně pak s bitvou u Santiága na Kubě. Pokud se někomu nechce studovat celý průběh bitvy, tak jej ve zkratce vylíčím zde, jako v případě třídy INDIANA.
Americká eskadra včetně USS Indiany napadla přístav San Juan (Puerto Rico) v domnění, že se zde nalézá španělská eskadra. Až po dvouhodinovém bombardování Američané přišli na to, že vojenská plavidla v přístavu nejsou a tak zase beztrestně opustili místní vody. Admirál Sampson se vrátil se svými plavidly na základnu v Key West, kde se o tři týdny později spojil 18. května s komodorem Schleyem. Blokádu španělské Havany tak musely převzít Sampsonovy lodě. Po poradě velení se Američané rozhodli vyplout vstříc španělské eskadře a najít ji. Za tímto účelem se však museli rozdělit. Sampson se rozhodl vyplout směrem na jihovýchod, Schley se pak plavil k Cienfuegos. Avšak Američané hledali nepřítele bezúspěšně, protože ten již 19. května zakotvil v Santiagu. Zde je na kotvách nalezla Schleyova eskadra. Její velitel se rozhodl k okamžité blokádě Santiaga a podal zprávu Sampsonovi, který jej připlul podpořit. Španělský velitel se rozhodl vyzkoušet sílu americké blokády, a proto na ně podnikl útok svými dvěma torpédoborci Pluton a Furror, ale Američané jejich útok dělostřelbou zastavili. Dne 31. května 1898 americká plavidla zahájila akce přímo proti přístavu Santiago. Do akce byly povolány bitevní lodě IOWA a Massachusetts (třída Indiana) a křižník New Orleans, které začaly ostřelovat vjezd do přístavu. Tyto akce pokračovaly i 1. a následně 2. června. Další den se Američané pokusili zablokovat výjezd z přístavu potopením uhelného parníku Merrimack o výtlaku 7.000 tun. Pokus ale nebyl úspěšný. Od 6. června pak americké loďstvo začalo s pravidelným ostřelováním samotného opevnění města Santiaga, ale ani toto ostřelování nebylo příliš úspěšné v důsledku nedostatečné vycvičenosti obsluhy děl. Dalším problém samotné blokády byla vzdálenost k americké základně a tím pádem problém se zásobením flotily municí, palivem a dalšími zásobami. Občas bylo potřeba zajet do Key Westu i k opravám. Proto se americké velení rozhodlo zefektivnit svou blokádu vybudováním bližší základny na kubánském pobřeží. Na Kubu tak byla vyloděná pozemní vojska, která se dostala až k Santiagu. Jelikož se situace obležené španělské posádky stala bezvýchodnou, rozhodl se admirál Cervera opustit místní kotviště. Za tímto účelem se již v noci z 2. na 3. července eskadra připravila k prolomení blokády. Admirál Cervera se však neodvážil v noci vyplout, když americká plavidla prováděla blízkou blokádu přístavu a čekal až do ranních hodin 3. července. V 9:30 hod jeho eskadra zvedla kotvy a zamířila ven z přístavu. V době vyplutí španělské eskadry z přístavu bylo rozmístění amerických plavidel následující. Západně od Santiaga se nalézala americká vlajková loď Brooklyn, jižně od něj Texas, proti vjezdu do přístavu stála IOWA, východně od ní Oregon a Indiana, u pobřeží Gloucester. New York se nalézal několik mil východně od Santiaga a bitevní loď Massachusetts byla již ve 4 hodiny ráno odvelena do Guantánamské zátoky k doplnění paliva. Španělská eskadra prchala podél pobřeží, ale její pomalé a po dlouhý čas neudržované lodě neměli dostatečnou rychlost. Američané je proto rychle dohonili a zahájili palbu. Španělská vlajková loď Infanta Maria Theresa a Almirante Oquendo se dostaly do palby hned několika amerických lodí a to pancéřového křižníku Brooklyn a bitevních lodí IOWA, Indiana a Texas. Americká převaha byla zdrcující. Těžce poškozená vlajková loď se obrátila k pobřeží, na kterém v 10:15 hod asi 6,5 míle od Santiaga ztroskotala. Za čtvrt hodiny stejně skončil i další španělský pancéřový křižník Almirante Oquendo. Poslední dvě španělské lodě byly pronásledovány pancéřovým křižníkem Brooklynem a bitevní lodí Oregon. Viscaya se statečně bránila až do 10:45 hod, kdy se na její palubě rozšířil požár natolik, že došlo k výbuchu munice u děl na palubě. Hořící vrak najel u Aserandosu asi 20 mil západně od Santiaga na pobřeží. Jako poslední ze španělské eskadry tak zůstal pouze křižník Cristóbal Cólon, který měl před svými pronásledovateli Brooklynem a Oregonem náskok 6 mil. Loď však byla již dělostřelbou poškozena a bylo čím dál tím více zřejmé, že neunikne. Proto se její posádka rozhodla vymontovat a do vody hodit závěry děl, načež křižník zamířil k pobřeží, kde byly otevřeny Kingstonovy ventily. V 13:20 hod spustila posádka vlajku a opustila potápějící loď. Po pár hodinách se tak potopila i poslední loď z Cerverovy eskadry, i když se tomu Američané snažili zabránit, a to 48 mil od Santiaga. Námořní bitva u Santiaga de Cuba tak skončila pro Španělsko drtivou porážkou, kterou zaplatilo ztrátou všech svých válečných plavidel, která vyplula toho rána 3. července 1898 z přístavu. Ztráty na životech dosáhly 167 mrtvých, 214 raněných a zajatých. Do zajetí se dostal i sám španělský admirál Cervera. Americké ztráty a škody byly prakticky nulové. O vítězi střetnutí tak nebylo pochyb, stejně jako o kvalitách amerických lodí. V samotné bitvě loď IOWA vystřílela více jak 60 nábojů z těžkých děl, z děl střední ráže pak 251 a z malorážních 1.056 střel. Nicméně úspěšnost střelby celé americké eskadry nebyla zrovna vysoká. Pouhých 1,2% zásahů ze všech vystřelených projektilů nebyla dobrá vizitka amerických dělostřelců. Po vítězné bitvě se IOWA přesunula do New Yorku, kde při vlečení remorkéry došlo málem ke kolizi s křižníkem Chicago. Po odpočinku posádky a doplnění zásob, se loď vydala na jih k mysu Horn (Jižní Amerika) a dále pak zpět na sever do Pacifiku. Reportér, který byl přítomen na palubě, dramaticky popisoval cestu přes Magallanův průliv, který je znám svým bouřlivým počasím. Cesta dále podél Chilského a Peruánského pobřeží se proměnila v propagační akci, protože část posádky IOWY a OREGONU (třída Indiana) na popud nadřízených pořádala různé akrobatické, zpěvácké a další akce, které měli na palubu lodí přilákat řadu významných hostí z těchto států, které byly dříve značně hospodářsky provázané se Španělskem. Američané tak chtěli ukázat, že nyní je na Americkém kontinentů nový „vedoucí“. Zpět do Kalifornie (San Francisco) se IOWA vrátila 7. února 1899 a poté se v červnu přesunula k údržbě do suchého doku v Bremertonu (stát Washington). Následné dva roky sloužila IOWA (pod velením kapitána Goodricha) u Pacifického loďstva. Dne 1. srpna 1900 opět těsně IOWA unikla srážce. Tentokráte byl na vině britský křižník HMS Phaeton, který bitevní loď v husté mlze u Victorie (britská Columbie) jen těsně minul. V roce 1902 se IOWA vrátila do vod Atlantického oceánu, kde se stala vlajkovým plavidlem místní Atlantické eskadry.
Vzhledem k překotnému vývoji v konstrukci lodí, bitevní loď IOWA (stejně jako řada dalších) rychle zastarávala a proto byla již posledního června roku 1903 vyřazená z činné služby. Do té se ale již den před Štědrým večerem téhož roku vrátila. Tento proces se ještě několikrát opakoval, až nakonec byla 31. března 1919 IOWA vyřazená z činné služby definitivně (po zpětném uvedení do služby v květnu roku 1910 obdržela IOWA zadní mřížový stěžeň, který se stal charakteristickým prvkem amerických bitevních lodí té doby). V květnu 1911 se podílela na záchraně cestujících, kteří u mysu Charles (Virginie) ztroskotali na palubě lodi Merida, která se srazila v husté mlze s další lodí. Za První světové války se v druhé polovině roku 1914 používala pro výcvik a poté byla po zbytek války zakotvena v zálivu Chesapeake jako strážní loď. Od 30. dubna 1919 pak krátce sloužila pod jménem „Coast Battleship No.4“. Spíše než o službu v této roli šlo o uvolnění jména pro případnou další loď. Opakoval se tedy stejný postup jako u třídy INDIANA, kde byla plavidla zbavená jména, které měly obdržet plánované nové projekty. Ty ale nakonec díky Washingtonské námořní dohodě nebyly realizovány. IOWA tak dosloužila jako cílová loď a v této roli byla dne 23. března 1923 u Panama Bay potopena těžkým dělostřelectvem ráže 356mm bitevní lodě USS Mississippi (BB-41).
Iowa pod palbou
ZHODNOCENÍ
V případě třídy INDIANA jsem se rozepsal, že se jednalo o skutečně první moderní americkou bitevní loď. Na jednu stranu to je i není pravda. INDIANA byla samotným US námořnictvem označovaná jako bitevní loď pobřežní obrany, čemuž konstrukce skutečně v řadě parametrů odpovídala. Pokud bychom tedy tuto třídu hodnotily jak lodě pobřežní obrany, tak v případě jednotky IOWA už můžeme prohlásit, že se jednalo o plnohodnotnou bitevní loď světového měřítka. A to přestože je US námořnictvem té doby vnímána jako další bitevní pobřežní obrany. Nicméně rychlost, dojezd a další parametry ji již plně řadí mezi řadové lodě, kterým odzvonila hrana až s příchodem britského HMS Dreadnought (1906). A jaká tedy byla IOWA v porovnání s konkurencí? Kvalitní a silná Harveyova ocel z IOWY činila odolný cíl před nepřátelskou palbou, palebná síla pak odpovídala standardu doby. V čem ale tkvěla velká výhoda IOWY, byla její poměrně vysoká rychlost, která odpovídala souběžně stavěným britským lodím třídy MAJESTIC, ale především pak v palebné síle středního dělostřelectva. Nebylo totiž v polovině poslední dekády 19. stoletý běžné, že řadové lodě byly vyzbrojeny těžkou meziráží. Tento trend u ostatních námořních velmocí přišel až později. Například u britského námořnictva byla „meziráže“ zařazena až s třídou KING EDWARD VII (spuštěná na vodu v letech 1903-1905). Třída IOWA tak měla k dispozici palebnou sílu, která v kombinaci s 305mm a 203mm děly mohla účinně zaútočit na jakoukoliv jinou loď. Jen pro představu, pokud běžná bitevní loď té doby měla k dispozici čtyři těžká děla, tak třída IOWA dokázala ve stejný čas na cíl vyslat o další čtyři projektily více, i když jen o hmotnosti 118 kg (za projektil). To ale i tak na řadu tehdejších plavidel stačilo. A k tomu měla IOWA ještě k dispozici další čtyři děla ráže 203mm na druhém boku, to kdyby se dostala do kleští z obou stran. Možná až s podivem, jak velká palebná síla mohla být soustředěna na loď o délce „pouhých“ 110 metrech. Nicméně nevýhodou americké třídy byla její početnost. Jedna jednotka byla prostě málo. Jen pro představu, britská třída MAJESTIC stavěná ve stejné době, vznikala hned v počtu 9 jednotek (tato třída byla nejpočetnější třídou bitevních lodí, jaká kdy byla postavena). Na početnější třídu si tak v Americe museli počkat až s třídou VIRGINIA, která byla ale na vodu spuštěna až v roce 1904 a to ještě v počtu 5 jednotek. Tak jako tak se IOWA stala předlohou po celou řadu dalších, modernějších, amerických bitevních lodí, o jejichž sílu se nová světová velmoc mohla opřít.
Zdroje:
Jane´s Bitevní lodě 20. století – Ireland, Gibbons – Praha 2004
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina - 1986
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
http://www.navsource.org/archives/01/04a.htm
http://www.cityofart.net/bship/ussiowa.html
http://www.maritimequest.com
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.navsource.org
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
