USA
rok 1898
Předchozí dvě třídy amerických bitevních lodí mě jen navnadily k tomu, abych dále postupoval třídu po třídě. A hle. Hned u třetí „jářku“ moderní bitevní lodě se Američané odhodlali k velice neobvyklému řešení umístění hlavní a střední výzbroje. Nebudu to dále nějak zatloukat, ale toto řešení spočívalo v tom, že na stropech věží hlavního dělostřelectva byla umístěna další věž s děly ráže 203mm. Co k tomu konstruktéry vedlo, se teď pokusím rozebrat v podrobnějším článku k této jistě zajímavé třídě.
Lodě ve třídě:
- BB 5 KEARSARGE (1896 – 1898 – 1900)
- BB 6 KENTUCKY (1896 – 1898 – 1900)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Jak už jsme si u první třídy INDIANA řekli, Kongres spojených států amerických v letech 1889/1890 začal rozvíjet politiku expanze oproti doposud preferované mezinárodní izolaci. Za tím účelem ale bylo nutno vybudovat silné námořní síly, protože k dosažení svých cílů a k obraně vlastního dlouhé pobřeží, byly námořní síly nezbytně nutné. Expanze se totiž v první fázi musela uskutečnit na úkor nejstarší koloniální velmoci – Španělsku. A Španělsko se koncem 19. století nacházelo ve vleklé krizi trvající už nějaké to století. Nicméně stále to byl soupeř, kterého nešlo podceňovat, a který zároveň měl své državy na dohled americkému pobřeží (například Kuba, Puerto Rico atd.). Tedy lákavá kořist. Proto Kongres počátkem poslední dekády 19. století rozhodl o vybudování silných námořních sil, které by nahradily staré a nevyhovující monitory, jejichž koncepce pocházela ještě z dob Občanské války (1861-1865), a které se díky svým špatným plavebním vlastnostem nehodily ke službě na otevřeném moři.
Prvním mezistupněm k výstavbě moderních námořních sil byla stavba barbetové bitevní lodě USS Texas, o které zde na Palbě napsal Jarl skvělý článek. Další z modernějších jednotek byla věžová bitevní loď druhé třídy USS Maine, jejíž potopení v Havaně (Kuba), se stal příčinou vzniku španělsko-americké války (1898). Rovněž k této lodi a k jejímu potopení již na Palbě máme příslušné články. Nicméně v jejich případě se pořád jedná o lodě druhého řádu, které by se jen těžko mohli postavit například evropským konstrukcím té doby. Dobrým příkladem je německá třída BRANDENBURG (rovněž ji najdete na Palbě), která byla stavěná ve stejné době a která již měla ve výzbroji šest děl hlavní ráže. Německo, které se rychle začalo měnit z námořní velmoci třetího řádu stejně jako Američané, to vzalo opravdu od základu a hned důkladně. Jaká tedy byla americká odpověď na další kolo námořního zbrojení? Byla jim třída INDIANA, která již snese srovnání se světovou konkurencí. Samostatná jednotka třídy IOWA pak v tomto trendu následovala. K jejich smůle se ale ještě podle amerického Kongresu jednalo o lodě pobřežní obrany, tj. lodě s nižšími boky a tudíž i zhoršenými plavebními vlastnostmi. Co ale bylo v dané době důležitější, byl fakt, že Kongres na toto slovíčkaření o výstavbě lodí k ochraně vlastního pobřeží slyšel a vedle již zmíněných jednotek v roce 1896 rozhodl o stavbě další dvou lodí. Svou roli v tom sehrál diplomatický konflikt mezi USA a Velkou Británií z předchozího roku ohledně sporné hranice Venezuely a Britské Guyany. US prezident Cleveland totiž se svým štábem shledal britskou odpověď jako ponižující a bylo mu jasné, že v případě přechodu od výhrůžek ke konfliktu nemá v rukou žádný dostatečně velký obušek, kterým by tomu mohl zabránit. I proto bylo shánění peněz na další třídu jednodušší, protože prezident již měl mnohem větší podporu Kongresu, než v roce 1889, kdy se jednalo o změně americké politiky a o vystoupení z dosavadního procesu mezinárodní izolace.
Povolení ke stavbě dvou jednotek bylo Kongresem uděleno 2. března 1895 a objednávka na stavbu se společností Newport News Shipbuilding & Dry Dock Company z Newport News ve Virginii pro loď BB-5 Kearsarge i její sestru BB-6 Kentucky byla podepsaná 2. ledna 1896. Každá z lodí měla stát kolem 5 Mio USD (v tehdejší měně). Tím, že se obě jednotky stavěly v jedné loděnici, odpadly do určité míry logistické a technické problémy, což logicky předpokládám, se mělo příznivě promítnout i do celkových nákladů. Obě lodi pak spolu sdílely stejný den založení kýlu (30.6.1896) i spuštění na vodu (24.3.1898). Co přidělení jména týče, tak v tomto byla loď BB-5 na americké poměry unikátní. Byla totiž jedinou moderní bitevní lodí, která nenesla jméno některého ze členských států USA. Jménem Kearsarge se v Americké námořní historii až do současnosti mohlo pyšnit celkem pět plavidel. Prvním z nich byla dělová šalupa z období Občanské války, jejíž posádka si vysloužila válečné ostruhy, když potopila konfederační šalupu CSS Alabama. Kearsarge je pak hora v New Hampshire.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
Třída KEARSARGE pak svou konstrukcí představuje unikátní řešení uložení hlavní a střední výzbroje, které sice mělo řadu výhod i nevýhod, ale opakovaně se použilo i u dalších amerických lodí. Hlavním rozpoznávacím znakem tak vedle dvou bojových stěžňů a dvojice vysokých štíhlých komínů namáčknutých za první stěžen, byly dělové věže hlavní baterie, na jejichž stropě stály menší věže pro děla ráže 203mm. Jak už jsem řekl, toto uspořádání mělo řadu záporů, ale i kladů. Byla tím zachována boční salva v podobě čtyř hlavní ráže 203mm a přesto loď nesla o další dvě věže (čtyři děla) méně. Tím, že 203mm věže stály na stropech hlavního dělostřelectva, tak tím zvyšovaly pasivní ochranu hlavní baterie pod nimi. V případě „příznivého“ zásahu tak mohla z boje být vyřazena pouze vrchní věž, ale děla ráže 330mm by stále byla v provozu. Jelikož obě věže používaly stejnou barbetu, tak se ušetřilo několik stovek tun nejen za věže číslo 3 a 4, ale také za všechny čtyři barbety pro tuto 203mm meziráži. Nevýhodou pak byla stabilita a logistické problémy se zásobováním obou věží jinou municí. V bojových podmínkách by se to pak velmi pravděpodobně podepsalo na snížené kadenci obou baterií. Nezanedbatelným faktem pak bylo vysoké riziko vyřazení obou věží jediným projektilem. Na vyřazení lodě z boje by tak nepříteli teoreticky stačily dva dobře mířené zásahy. Pak by se již mohla loď bránit jen děly ráže 127mm. Rovněž bych viděl jako velký handicap, že obě na sobě stojící dělové věže spolu sdílely stranový odměr a tudíž i cíl. Loď této třídy tak prakticky nemohla vést palbu na více, jak na dva cíle (na každý z nich byl zaměřen pár 330mm a pár 203mm děl).
Co se vnějšího vzhledu týče, tak díky uložení dělových věží měla tato třída nezaměnitelnou siluetu. Přední i zadní dělová věž ležely na stejné úrovni na hlavní palubě, zády ke každé z nich byl umístěn bojový stěžeň. Díky přídi přecházející do klounu a splývavé zádi stejného profilu, věžím a stěžňům, by z dálky mohlo být obtížné rozeznat, co je příď a co záď. Jediným prvkem, který tuto zrcadlovou siluetu rozbíjí, jsou tak dva vysoké, štíhlé komíny, kde první z nich je umístěn blíže k hlavní velitelské věži, tj. k přídi. Středová část pak byla vyplněná dvoupatrovou kasematovou nástavbou, která se celá hemžila početným středním a lehkým dělostřelectvem. Na nejvyšším místě středových nástaveb, jsou na každém boku umístěny dva jeřáby ke spouštění člunů umístěných v prostoru mezi komíny a za druhým komínem. Atypickým rozpoznávacím prvkem pak jsou již výše zmiňované věže děl ráže 203mm umístěných na hlavních dělostřeleckých bateriích. Trup lodi s dvojitým dnem byl rozdělen na řadu sekcí a vodotěsných přepážek. Při délce 114,4 m, šířce 22,02 m a ponoru 7,16m měla loď výtlak 11.525 tun standard a 12.850 tun včetně výstroje (plný výtlak). Drobná poznámka, ty výtlaky jsou bez záruky. Pohonná jednotka byla tvořená dvojici vertikálních parních strojů, kterým páru dodávalo pět kotlů. Celkový výkon pohonné jednotky činil 10.000 koňských sil (7.500 kW), což dokázalo při přenosu na dva lodní hřídele/vrtule lodi dát rychlost 16,9 uzlů (31,3 km/h). Na palubu se nakládalo téměř 1.600 tun uhlí a posádka byla tvořena 553 muži (z toho bylo 40 důstojníků). V jiných zdrojích jsem dohledal, že posádku mělo tvořit až 690 mužů, což se domnívám, že platilo v případě války.
Pořizovací náklady:
- BB 5 KEARSARGE - 5,043 Mio USD (v cenách z roku 1900)
- BB 6 KENTUCKY - cca 5 Mio USD (v cenách z roku 1900)
Jak už jsem psal výše, obě lodě se stavěli v jedné loděnici a to v Newpoer News SB&DD a to s tím, že jejich kýl byl založen ve stejný den a taktéž i spuštění na vodu bylo uskutečněno ve stejný den. Dohotovení a vybavení lodí se ale již do termínu dokončení promítlo. BB-5 Kearsarge byla námořnictvem převzata jako první a to 20. února 1900. O pár měsíců později ji dne 15. května 1900 následovala BB-6 Kentucky. Pořizovací náklady USS Kearsarge dosáhly částky 5.043.591,68 USD (v cenách z roku 1900), v případě sesterské lodi jsem konkrétní částku nedohledal, ale zřejmě se od této moc lišit nebude. Slavnostního spuštění BB-5 se účastnila paní Herbert Winslow, což byla snacha původního velitele dělové šalupy Kearsarge z doby Občanské války, po které tato loď nesla své na americké poměry netypické jméno. Prvním kapitánem nové posily amerických námořních sil se stal William M.Folger. Křest sesterské USS Kentucky byl poměrně atypický. Zatímco běžným zvykem bylo o loď rozbíjet nějaký kvalitní, většinou šumivý, alkoholický nápoj, tak KENTUCKY se dočkala křtu vodou. V rámci příprav na křest lodi se totiž počítalo s guvernérem státu Kentucky Williaem O´Connell Bradley. Ten měl ze své rodiny vybrat zástupce, který křest provede. A jelikož guvernér se svou rodinou patřil mezi praktikující abstinenty, bylo rozhodnuto loď pokřtít čistou vodou. Za tím účelem guvernér nechal přivést láhev vody z Lincolnova pramenu v Hodgenville (Kentucky), kterou o bok lodi rozbila jeho dcera Christine, která v té době byla ještě školou povinná (chodila do školy ve Washingtonu DC).
VÝZBROJ
Po konvenčněji řešené lodi IOWA se Američané opět vrátili k těžkým dělům ráže 330 mm, jejich kadence byla prakticky shodná s děly ráže 305mm, ale mnohem těžší projektil měl větší průraznost a ničivý účinek v cíli. Umístění věží těchto děl odpovídalo dobové praxi, tedy po jedné věži na přídi a zádi. Atypický prvek, tj. další věž s děly ráže 203mm stojících na jejich stropě, bych teď nerozebíral. Co se hlavní výzbroje týče, jednalo se o děla 13“/35 (33 cm) Mark 1 o délce hlavně 11,557 m a hmotnosti 62.550 kg, která byla umístěna ve věžích typu Mark 2 o hmotnosti 440 tun (elevace děl -5/+15°). S kadencí kolem jedné rány za minutu byla tato děla schopna vystřelovat projektily o hmotnosti 512,6 kg na vzdálenost kolem 11.000 metrů. Úsťová rychlost projektilu byla 610 m/s a vzdálenost 10.520 metrů „zdolal“ projektil za 22,5 sekundy. Na tuto vzdálenost dopadal na cíl pod úhlem 22,9 stupňů (0 rovná se horizont). S AP projektilem byla průraznost bočního pancéřování na 5.490 metrů 308mm. Na maximální dostřel 10.920 m prorážel tento AP projektil pancíř o síle 231mm. Tyto hodnoty průraznosti na první pohled u tak starého děla (do služby bylo zavedeno v roce 1895) se zdají být poměrně vysoké, ale zřejmě se jednalo o obyčejné ocelové pláty. Data vycházejí ze zdroje „Ordnance Data Sheet“ z roku 1905. Pokud se podíváme na mladší zdroj „Elements of US naval Guns“ z roku 1918, tak zde byla průraznost již výrazně nižší. Na vzdálenost 5.490 m měl tento projektil prorážet 262mm a na 10.920 metrů již jen 155mm. Rozdíl hodnot průraznosti je zřejmě zapříčiněn rozdílnou kvalitou testovaných pancéřových plátů. Na palubu se nakládalo 60 střel na hlaveň.
Hmotnost boční salvy:
4 x 330 mm = 2.050,4 kg
4 x 203 mm = 472 kg
7 x 127 mm = 158,9 kg
Celkem: 2.681,3 kg
Dělostřelectvo, či v tomto případě řekněme „meziráže“, bylo složeno ze čtyř děl ráže 203mm umístěných ve dvou věžích typu Mark 7 (elevace -7/+14 stupňů). Jak již bylo několikrát opakováno, děla stála na stropě hlavní baterie. Děla pocházejí z roku 1889 a jednalo se o typ 8“/35 (20,3cm) Mark 3 střílející AP projektily o hmotnosti 118 kg na maximální vzdálenost kolem 11 km (úsťová rychlost projektilu byla 640 m/s). Na tuto vzdálenost měla být průraznost projektilu na boční pancíř 74mm. Na střední vzdálenost 8.230 m prorážel projektil 104mm a na malou vzdálenost 5.490 m zvládal 142mm. Data vycházejí z knihy „Elements of US Naval Guns“ z roku 1918. V devadesátých letech 19. století, kdy se tato děla montovala na řadu amerických lodí, byla jejich kadence pouze kolem 0,5 až 0,8 ran za minutu. S nástupem nového století u řady lodí došlo k modernizaci, která se promítla i do rychlejší palby. Ta pak byla kolem 2 až 2,8 ran za minutu. Pro každé dělo se nakládalo 125 střel.
Skutečné střední dělostřelectvo bylo zastoupeno děly ráže 127mm umístěnými v kasematách po obou bocích. Toto dělo v různých modernizovaných variantách se pak na amerických lodích objevovalo až do konce Druhé světové války a je považováno za zřejmě vůbec nejlepší dělo střední ráže. Samozřejmě s přihlédnutím k výkonům, jako dostřel, účinnost, kadence, manipulace, cena, univerzálnost atd. Takže když už jsem tuto zbraň tak vychválil, tak se podíváme na její výkony v rané verzi 5“/40 (12,7 cm) Marks 2,3 a 4. Design děla pochází z doby kolem roku 1890 a do služby bylo zavedeno v roce 1895. Kromě této třídy jej nesly třeba křižníky tříd BROOKLYN (ACR-3), OLYMPIA (C-6), CONCINNATI (C-7) a MONTGOMERY (C-9). Hmotnost děla bez závěru činila 2.903 kg, včetně závěru pak 3.211 kg při délce hlavně 5,080 m. Jak už jsem se výše zmínil, byla hlavně vysoko ceněná kadence, která díky nedělené munici a dle sehranosti obsluhy mohla za ideálních podmínek být až 12 ran za minutu. Na cíl tak mohl být projektil o hmotnosti 22,7 kg (AP) vystřelován každých 5 sekund. Úsťová rychlost byla 701 m/s a maximální dostřel při elevaci 30 stupňů činil 14.630 metrů. Průraznost proti pancíři typu KNC byla při 2.750 metrech 70mm, na větší vzdálenost 5.490 m poklesla na hodnotu 36mm. Pro každou hlaveň se počítalo nakládat až 256 střel. Při celkovém množství 14 hlavní to mohlo být až 3.584 střel o celkové hmotnosti více jak 80 tun.
Střední dělostřelectvo bylo sice poměrně početné a i kadence byla na svou dobu vysoká, ale standard té doby bylo i početné lehké dělostřelectvo, které mělo za úkol držet od lodi dál především lehké torpédové čluny a další rychle plující plavidla. Za tím účelem bylo na palubě každé z lodí této třídy přítomno hned dvacet rychlopalných děl Hotchkiss ráže 57mm (QF 6 pouder) s kadencí 25 ran za minutu - hmotnost projektilu 2,7 kg (celý náboj vážil 4,4 kg). Jejich efektivní dostřel 3.700 m. Lehká výzbroj byla ještě doplněná o osm 37mm rychlopalných děl typu Maxim QF 1-pdr Mark I. Teoretická kadence palby mohla být až 300 ran za minutu a vystřelovala střely o hmotnosti 0,45 kg úsťovou rychlostí 550 m/s. Dělová výzbroj byla doplněna o čtyři nadhladinové torpédomety ráže 457mm, zřejmě typ „Long“ Whitehead (18“) Mark 2. Vřetenové torpédo o délce pěti metrů neslo v sobě výbušnou hlavici o hmotnosti 60 kg. Zřejmě pro případ nenadále příhody (přepadu) někde v přístavu, byla loď vybavená ještě několika kulomety ráže 7,62mm.
PANCÉŘOVÁNÍ
Asi se budu opakovat, když napíšu, že pancéřování této třídy bylo tradičně „americky“ silné. Pro většinu pancéřových desek byla použitá niklová ocel typu Harvey, jako i u předchozích tříd amerických bitevních lodí a pancéřových křižníků stavěných v té době. Hlavní boční pancéřový pás o síle 127 až 419 mm se táhl v délce mezi přední a zadní barbetou a chránil tak loď na jejím necitlivějším místě. V případě přední barbety vybíhal lehce před ní. Nicméně výška tohoto pásu byla jen omezená a chránila tak loď 122 cm pod a 107 cm nad vodoryskou. Síla pancéřových desek nebyla všude stejná. Nejsilnější byla v horní části, na úrovni vodní hladiny již byl pancíř zeslaben na 337mm a jeho spodní hrana, ležící 1,22 pod vodní hladinou, měla tloušťku již jen 241mm. Směrem ke koncům lodi byl tento pancéřový pás výrazně opět redukován až na 267mm namísto nejsilnějšího středu, který měl výše uvedených 419mm. Směrem k přídi před tento pancéřový pás vybíhal výrazně slabší 102mm v délce 9,1 metrů. Pancéřová citadela byla na přídi uzavřená šikmou stěnou o síle 254mm a na zádi silnějším 305mm pancířem. Na hlavní pancéřový pás navazoval další, který sahal k horní palubě a dále pokračoval ke kasematám středního dělostřelectva. Ten měl podle všeho tloušťku 152mm. Na boční pancéřování byla napojená plochá pancéřová paluba, která měla sílu 70 až 127mm. Nejsilněji již tradičně bylo chráněno hlavní dělostřelectvo a jejich baterie, které v tomto případě konstrukce byly rovněž společné pro děla ráže 203mm. Barbety, jejichž výška sahala až k hlavní palubě, měly vertikální strany chráněny pancířem o síle 318 až 381mm. Hlavní dělostřelecká baterie měla pancíř silný 381 až 432mm, stropy pak krylo 89mm ocele. Dělové věže umístěné na bateriích hlavní ráže byly chráněny ocelí o tloušťce 152 – 279mm se stropním pancířem silným 51mm. Velitelská věž byla z vertikální strany chráněna 254mm pancéřováním.
TTD - bitevní lodě třídy KEARSARGE (po dokončení)
* Země původu: USA
* Délka (max.): 114,4 m
* Šířka: 22,02 m
* Ponor: 7,16 m
* Výtlak standardní: 11.525 t
* Výtlak plný: 12.850 t
* Výzbroj (po dokončení): 4x330mm (2xII), 4x203mm (2xII), 14x127mm (14xI), 20x57mm (20xI), 8x37mm (8xI), 4x kulomet 7,62mm, 4x Torpédomet ráže 457mm
* Pancéř paluba: 70-127 mm
* Pancéř boky: 127-419 mm
* Pancéř dělové věže: 381-432 mm (střední dělostřelectvo 152-279 mm)
* Pancéř velitelská věž: 254 mm
* Barbety: 318-381 mm
* Výkon strojů: 10.000 koňských sil (7.500 kW)
* Dojezd:
* Vezená zásoba paliva: 1.591 tun uhlí
* Rychlost: 16,9 uzlů (31,3 km/h)
* Posádka: 553 mužů (z toho 40 důstojníků), 690 mužů v době války
Služba KEARSARGE
Po svém zařazení do služby (20.2.1900) se USS Kearsarge stala vlajkovou lodí severoatlantické eskadry. Jako taková v červnu podnikla cestu do Německa, kde na její palubu zavítal císař Vilém II. a později i britský následník trůnu Princ z Walesu (pozdější král Jiří V.) Na konci července se loď vrátila za oceán do Bar Harbor v Maine. V prosinci podnikla cestu na Kubu, kde si po španělsko-americké válce Američané podrželi základnu Guantánamo. Tyto námořní manévry u Kubánského pobřeží tak měly demonstrovat americkou nadvládu nad tímto ostrovem. V roce 1904 podnikla KEARSARGE další zaoceánskou cestu do Evropy, kde navštívila celou řadu zemí, jako například Portugalsko, Řecko a další. Na její palubě se pak vystřídala celá řada pomazaných hlav a smetánka starého světa. V srpnu téhož roku se vrátila do Newportu na Rhode Island. Svou roli vlajkové lodi Severoatlantické eskadry plnila až do zařazení do služby lodi USS Maine. Dne 13. dubna 1906 na lodi došlo k náhodné explozi střelného prachu u děl ráže 300mm. Následný výbuch usmrtil dva důstojníky a osm mužů posádky. O rok později v prosinci 1907, se KEARSARGE stala součástí „Velkého bílého loďstva“, které podniklo propagační cestu kolem světa. Této ukázky síly, vytrvalosti a pohyblivosti se účastnilo ne méně, než šestnáct bitevních lodí, které na cestě byly od prosince 1906 do února 1909. Tato plavba „dobré vůle“ jasně ukázala sílu amerického námořnictva, které v té době představovalo třetí největší námořní mocnost světa. Stejně jako většina lodí, které se v rámci plavby dobré vůle (Velké bílé loďstvo) účastnily cesty kolem světa, byla i USS Kearsarge po jejím návratu rozsáhle modernizovaná. S modernizací se započalo začátkem září 1909 a byla dokončena v roce 1911. Pokladnu Spojených států tato modernizace přišla na 675.000 USD. V rámci této přestavby loď obdržela mřížový stěžen, který byl tak charakteristickým prvkem amerických lodí před První světovou válkou. Rovněž pohonný systém byl modernizován, když v kotelně obdržely nové vodotrubné kotle typu Mosher. Také výzbroj doznala menších změn, když byly přidány další čtyři 127mm děla a většina menších 57mm děl byla pro změnu sejmuta (celkem 16 děl bylo odstraněno) stejně jako všechny torpédomety. Za Velké války operovala KEARSARGE v roce 1915 podél amerického atlantického pobřeží a od září téhož roku do ledna 1916 se plavila v mexických vodách. Po vstupu USA do světové války (duben 1917) se na její palubě školily tisíce mužů určených ke strážní službě. Dne 18. srpna 1918 se posádce podařilo zachránit 26 trosečníků z Norské lodi NORDHAV, která byla torpédována a potopena německou U-117. Po ukončení bojů Velké války bylo jasné, že tato řadová loď i přes pár svých výhod (jako velká ráže hlavních děl), se nemůže v boji rovnat moderním dreadnoughtům. Jelikož v té době již Spojené státy disponovaly celou řadou moderních lodí, tak se staré hodily maximálně pro ochranu pobřeží, nebo brzy skončili v hutích. Nicméně v roce 1919 ještě prošla menší modernizací. Během ní bylo sejmuto celkem deset děl ráže 127, čtyři děla ráže 57mm a na palubu přibyla dvojice protiletadlových děl ráže 76mm (76/50 Mk 10AA).
KEARSARGE ale nakonec potkal jiný osud. V roce 1920 kdysi hrdá bitevní loď prodělala změnu na jeřábovou loď, která ji ale výrazně prodloužila existenci. Jako taková byla přejmenována na IX-16, ale krátce poté 5. srpna obdržela nové jméno AB-1. Asi je zbytečné se rozepisovat, že loď v rámci této přestavby přišla o celou svou výzbroj, všechny dělové věže byly sejmuty, a místo nich byl na palubu namontován otočný jeřáb s nosností 250 tun. Kromě těchto modifikaci byl upraven i trup, který obdržel 3 metrové výdutě pro zlepšení stability. V následujících dvaceti letech tento jeřáb plnil neocenitelnou službu. Dne 6. listopadu 1941 byla loď přejmenovaná na „Kearsarge Crane Ship 1“ a dále pokračovala ve službě, kdy zajišťovala potřebnou práci pro řadu amerických lodí jako Indiana, Alabama, Savannah, Chicago, Pennsylvania a další. V roce 1945 byla jeřábová loď odtažena do San Francisca do námořní loděnice, kde pomáhala stavět lodě Hornet, Boxer a podílela se rovněž na opravě Saratogy. V roce 1948 opustila západní pobřeží a přemístila na východ do Bostonu. Dne 22. června 1955 bylo rozhodnuto ukončit její dlouhou kariéru, byla vyškrtnuta ze seznamu plavidel a prodána na šrot (9. srpna). Tak skončila loď s nejdelší službou v americkém námořnictvu.
Služba KENTUCKY
Krátce po svém zařazení do služby (15.5.1900) se USS Kentucky přemístila do Evropy, proplula Gibraltarem, Středozemním mořem a přes Suez nabrala kurz Filipíny, kde dne 5. února 1901 zakotvila v Manile. Zde převzala roli vlajkové lodě kontradmirála Louise Kempffa (později se na její palubě vystřídali další velitelé). V letech 1901 – 1904 navštívila KENTUCKY celou řadu přístavů v Číně a Japonsku včetně Hong Kongu. Po několikaletém působení v asijských vodách bylo rozhodnuto o jejím návratu za oceán do domovských vod. Dne 13. března 1904 zvedla v Manile (Filipíny) kotvy a opět přes Suez a Gibraltar zamířila na východní pobřeží USA do New Yorku, kde 21. května zakotvila. Ve zdejší loděnici se podrobila běžné opravě i drobným modernizacím, jako například přidáním umělého zadýmovacího zařízení. Poté KENTUCKY sloužila u Severoatlantické eskadry, v jejichž řadách se v roce 1906 pohybovalo v kubánských vodách. Zde hájila americké zájmy a majetek během kubánského povstání. Počátkem října se vrátila do Nové Anglie. Stejně jako sesterská loď, tak i KENTUCKY byla zařazená do eskadry v rámci plavby dobré vůle (Velké bílé loďstvo). Předtím ale ještě v dubnu 1907 byla součástí mezinárodní expozice v Jamestownu a po následném cvičení u pobřeží Nové Anglie se přidala k „Velkému bílému loďstvu“. Je asi zbytečné zde do detailů popisovat všechny země a přístavy, které toto loďstvo během své několikaleté plavby navštívilo. KENTUCKY se vrátila do vod USA 22. února 1909 a stejně jako další lodě z této eskadry, i jí čekala modernizace v loděnicích. Během této přestavby loď obdržela, stejně jako její sestra, mřížový stěžen, který byl tak charakteristickým prvkem amerických lodí před WW1. Rovněž pohonný systém byl modernizován, když v kotelně byly instalovány nové vodotrubné kotle. I výzbroj doznala menších změn, když bylo sejmuto 16 děl ráže 57mm spolu se všemi torpédomety. Naopak střední ráže byla posílena o čtyři 127mm děla. Celá modernizace stála 675.000 USD a byla dokončena v průběhu roku 1911. Poté byla v červnu 1912 přesunuta do rezervy, z které se do činné služby vrátila za průběhu WW1 v červnu 1915. V září téhož roku se plavila do Mexika, kde zrovna probíhala mexická revoluce. Není od věci poznamenat, že Německo se opakovaně pokoušelo Mexiko zapojit do války proti Dohodovým mocnostem. Informace o vzájemných jednáních pak ve skutečnosti vyústily ve vstup USA do války v dubnu 1917. Až na krátkou návštěvu New Orleans v březnu 1916, setrvávala KENTUCKY po celou dobu v Mexiku. Do domácích vod se vrátila v červnu 1916, kde se na její palubě školil různý pomocný personál. Od října do konce roku 1916 kotvila loď v New Yorku. Po vstupu USA do války na její palubě probíhala řada dalších výcviku pro nové rekruty (těch bylo několik tisíc). Jelikož US námořnictvo v té době disponovalo celou řadou mnohem modernějších bitevních lodí, tak se KENTUCKY do vod kolem válčící Evropy již nevrátila. Koncem roku 1918, když již bylo uzavřeno příměří, vstoupila loď do generální opravy, která byla ukončena v březnu 1919. Během ní bylo sejmuto celkem deset děl ráže 127, čtyři děla ráže 57mm a na palubu přibyla dvojice protiletadlových děl ráže 76mm (76/50 Mk 10AA). Poté se jako výcvikové plavidlo plavila na americkou základnu na Kubě (Guantánamo) a následně se účastnila námořních manévrů mezi Norfolkem a pobřežím Nové Anglie. Na svou poslední delší plavbu se KENTUCKY vydala koncem května 1919, během které navštívila Kubu, Panenské ostrovy, Panamu, New York a Boston. Na konci srpna se vrátila do Annapolisu. V důsledku washingtonské námořní smlouvy bylo rozhodnuto vyřadit a sešrotovat starší jednotky KENTUCKY nevyjímaje. Její jméno bylo z námořního seznamu vyškrtnuto 27. května 1922 a následně bylo loď prodána na šrot (24. března 1923). Tak se završila kariéra druhé z lodí této jistě zajímavé třídy.
Vzhledem k posledním modernizacím a generální opravě si asi každý položí otázku, proč Američané tolik investovali do starých lodí, když nakonec stejně skončili v hutích. Odpověď je jednoduchá. V té době nikdo ještě netušil, jak dopadne washingtonská smlouva a co se stane s německým loďstvem, které ještě stále v té době patřilo mezi největší na světě. Určitý význam tu pak určitě hrálo roli i japonské námořnictvo, které sice bylo během velké války Dohodovým spojencem, ale na které se již Američané pomalu museli dívat, jako na budoucího rivala v Asijském a Tichomořském prostoru. Staré řadové lodě se tak stále daly použít jako plovoucí těžké dělostřelecké baterie nebo pobřežní obrněnci. Proto ta modernizace a náklady s ní spojené.
ZHODNOCENÍ
Asi se mnou budete všichni souhlasit, že tato třída svým umístěním hlavní a střední těžké ráže (nebo jak jsem si vypůjčil od „kolegů z KuK „meziráže“), patřila mezi skutečnou raritu. Možná se ne každému na první pohled může toto uspořádání zdát být vhodné, ale kupodivu přinášelo i řadu nezanedbatelných výhod. Tak za prvé byla ušetřená hmotnost dvou dělových věží ráže 203mm, což nebyla vůbec zanedbatelná úspora vzhledem k hmotnosti jedné věže kolem 150 tun. Rovněž úspora za čtyři barbety pro tato mezirážní děla se promítla jak do ceny, tak i do hmotnosti lodi (děla ráže 330mm a 203mm používala stejnou barbetu, výtahové šachty atd.). To vše při zachování stejné hmotnosti boční salvy, tedy čtyř děl ráže 203mm. Také mohl být zmenšen palebný průměr pro čtyři hlavně a munici do nich, což se zase rovná jak úspora na hmotnosti, tak financích. Jen na hmotnosti munice tu je rozdíl téměř 14 tun (včetně výmetné části), protože u třídy INDIANA se nakládalo 75 střel na hlaveň pro celkem osm děl, u KEARSARGE pak 125 střel pro každou ze čtyř hlavní. Rozdíl 100 střel plus výmetná složka rovná se těch téměř 14 tun. Pokud bychom se chtěli dostat u této koncepce k číslu celkové úspory na hmotnosti, tak zcela určitě se bude pohybovat v rozmezí 500 až 1000 tun. Bohužel nevím hmotnost těch barbet pro mezirážní 203 mm děla, ale díky jejich síle 152-279 mm se určitě pohybovala v řádech stovek tun. Další výhodou byla jednotná střední baterie složená ze 127mm děl, což byla největší americká děla s nedělenou municí, a považovaná tím pádem za rychlopalná. Sedm děl v boční salvě pak plně poskytovalo palebnou sílu jak proti křižníkům, tak i rychle plujícím torpédoborcům a torpédovým člunům. Pancéřová ochrana pak odpovídala americkému standardu, tedy ve střední části mezi barbetama, byla velice silná. V rychlosti pak jen lehce tato plavidla zaostávala za souběžně stavěnou britskou třídou MAJESTIC. Ještě jsem tu nezmínil, že tato koncepce rovněž umožnila lepší členění vnitřních prostor, do kterých nezasahovaly barbety mezirážních děl. Jenomže to jsou asi poslední výhody, které mě napadají. Dále pak následují nevýhody, které také nebyli nijak zanedbatelné. Mezi hlavní byl počítán problém s dopravou munice k dělům stojících na sobě. Společná barbeta, výtahové šachty atd. by se bohužel negativně projevily do rychlosti palby za skutečných bojových podmínek, plus k tomu musíme připočíst nevýhodu v podobě stejného stranového odměru. Tím pádem měla jak 330mm tak i 203mm vždy stejný cíl. Rovněž riziko vyřazení hlavní a mezirážní palebné síly lodě pouhými dvěma zásahy, bylo příliš vysoké. Zřejmě tyto potíže rozhodly o tom, že další třída ILLINOIS již byla pojata konvenčně tak, jak stavěli bitevní lodě evropské námořní mocnosti. Bohužel ale i v případě této novější třídy, o které bude další článek, se Američané stále drželi pravidla koncepce lodě pro obranu vlastního pobřeží, což s sebou přinášelo zhoršené nautické vlastnosti.
Zdroje:
http://www.maritimequest.com/warship_di ... _1_ab1.htm
http://www.modelshipgallery.com/gallery ... index.html
Jane´s Bitevní lodě 20. století – Ireland, Gibbons – Praha 2004
http://www.globalsecurity.org/military/ ... p/bb-5.htm
http://www.history.navy.mil/photos/sh-u ... -k/bb5.htm
http://www.navypedia.org/ships/usa/us_bb_kentucky.htm
http://www.worldnavalships.com/kearsarge_class.htm
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina - 1986
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
http://www.cityofart.net/bship/kearsarge.html
http://www.maritimequest.com
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.navsource.org
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
Za kontrolu pravopisu díky
mrfelix
