USA
rok 1898
Atypická předchozí třída bitevních lodí KEARSARGE měla zcela určitě řadu výhod, jako například úsporu místa uložení dělových věží ráže 203mm, či ušetření hmotnosti dalších dvou věží stejné ráže a barbet. Nicméně toto uspořádání mělo také řadu nevýhod, jako vysoké riziko vyřazení hlavního i středního dělostřelectva pouhými dvěma zásahy, či logistické problémy s municí obou ráží (330 a 203mm) v jedné výtahově šachtě/barbetě a nucený stejný odměr obou zbraní. Tyto problémy nakonec musely být při konstrukci nové třídy zohledněny a tak konstruktéři sáhli po konvenčním uspořádání výzbroje, které zdomácnělo u evropských mocností.
Lodě ve třídě:
- BB-7 ILLINOIS (1897 – 1898 – 1901)
- BB-8 ALABAMA (1896 – 1898 – 1900)
- BB-9 WISCONSIN (1897 – 1898 – 1901)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Do války se Španělskem v roce 1898, vstupovaly Spojené státy americké s pouhými čtyřmi bitevními loděmi, které snesou měřítko hodnocení jako „moderní“. Nicméně dvě z nich byly spíše jen přechodovým stupněm. Barbetová loď TEXAS v době svého zařazení do služby v roce 1895, byla již dávno překonaná mnohem modernějšími a účinnějšími konstrukcemi a o bitevní loď druhé kategorie USS Maine přišli Američané ještě před vypuknutím samotného konfliktu (Maine se stala příčinou vypuknutí války poté, co se po nezjištěných příčinách výbuchu a za velkých ztrát na lidských životech, na Kubě (Havana) potopila. Pouhé čtyři moderní bitevní lodě sice Američanům stačily na to, aby smázly z povrchu zemského španělskou eskadru na Kubě a vypořádaly se i druhou eskadrou na Filipínách (to měly za úkol lehčí, pancéřové křižníky), ale na jejich další velmocenské ambice to bylo málo. Přeci jenom i latinsko-americké státy se po celé řadě ekonomických a politických problémů zmátořily a jejich námořní síly doznaly celé řady posil. USA, které chtěly na americkém kontinentu hrát prim, tak byly nuceny postavit se v první řadě možnostem okolních států, jako Peru, Chile, Brazílie a Argentiny. Jenomže ambice politiků z Washingtonu sahaly mnohem dál a zde již narážely na zájmy tradičních koloniálních velmocí Francie a především pak Velké Británie. Takže pokud Washington chtěl diktovat politiku celého kontinentu, musel se postavit těmto velmocem prvního řádu. Což by za daného stavu věcí vůbec nemuselo dopadnout v pořádku. Zatímco USA měly v roce 1898/1899 ve stavu čtyři bitevní lodě (tříd INDIANA a IOWA) další dvě lodě třídy KEARSARGE ve stavbě (dokončené v roce 1900), tak Velká Británie disponovala třídou MAJESTIC, která se skládala z celkem devíti jednotek. K tomu je potřeba přičíst šest jednotek třídy CANOPUS, které se nacházeli ve stavbě a další tři jednotky třídy FORMIDABLE, na kterých se začalo pracovat v roce 1898. A to ani nemluvím o další početné třídě LONDON, která se začala stavět v letech 1899-1901. Nicméně v té době Američané stavěli další svou třídu MAINE, ale to bych již trošku předbíhal v tématu. Královské námořnictvo pak samozřejmě mělo celou řadu starších jednotek, které v této době stále mělo slušnou bojovou hodnotu, jako například třída barbetových lodí ROYAL SOVEREIGN. Ta převyšovala své americké protějšky jak v počtech (celkem bylo v letech 1889-1894 postaveno osm lodí), tak i výzbrojí. Takže pokud USA chtěly uplatňovat svou velmocenskou politiku, musely k tomu mít v ruce dostatečně silný obušek. Proto již v roce 1896 bylo přistoupeno ke stavbě tří lodí třídy ILLINOIS. Impulsem k tomu byl diplomatický konflikt mezi vládou USA a Velkou Británii o spornou hranici Venezuely a Britské Guayany. Prezident Cleveland v tomto sporu použil Monroovu doktrínu k vystoupení proti Velké Británii, ale odpověď, které se mu dočkalo, se mu vůbec nelíbila. Británie si totiž byla vědoma své námořní převahy a tak si mohlo dovolit formulovat svou odpověď takovým tónem, že ji americký prezident shledal jako ponižující. Pro Američany o důvod více, postavit silné námořnictvo.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
Stavba tří jednotek této třídy byla schválena ještě před španělsko-americkou válkou a stejně jako lodě předchozí třídy KEARSARGE, byla i tato navenek klasifikována jako „oceánské pancéřové lodě k obraně pobřeží“, tedy pobřežní obrněné lodě. Toto slovíčkaření mělo Kongresu pomoci sehnat peníze na stavbu, protože politická i laická veřejnost lépe slyšela na lodě typu obrany vlastního pobřeží, než na lodě, které by se daly použít pro útočnou politiku. V důsledku tohoto rozhodnutí se tak opět stavěly lodě, které měly nízko položenou palubu a menší ponor, což ale mělo negativní vliv na jejich nautické vlastnosti na otevřeném moři. Na druhou stranu tu poprvé bylo u amerického loďstva jasně rozděleno dělostřelectvo na hlavní a střední. Předchozí třídy totiž kromě hlavního a středního dělostřelectva používaly i meziráži v podobě 203mm děl. Nové uspořádání kotelny si vynutilo zavedení dvou komínů vedle sebe, což byl konstrukční prvek, který byl pár let před tím poměrně populární u britského Královského námořnictva.
Stavba této třídy běžela prakticky souběžně s třídou KEARSARGE a tak je zajímavé, že ačkoliv tyto dvě třídy od sebe dělily pouze měsíce, tak se koncepčně jednalo o úplně jiné lodě. První jednotka ILLINOIS měla totiž trup založen pouze půl roku poté, co byly založeny trupy obou lodí třídy KEARSARGE. Když pominu zásadní rozdíl v rozdělení a rozložení výzbroje, tak trup obou tříd byl prakticky shodný. V délce se od sebe jednotky BB7 a zbylé dvě nepatrně lišily. ILLINOIS (BB-7) měla délku 114m, lodě BB-8 a BB-9 byly o 0,4 m delší. Šířkou 22 metrů byly všechny jednotky stejně jako lodě předchozí třídy shodné. Ponor se opět nepatrně lišil. Illinois měla ponor 7,16 m ostatní 7,21 m. Standardní výtlak u ILLINOIS byl 11.565 tun u lodí ALABAMA a WISCONSIN to bylo 11.653 tun. Plný výtlak pak u všech lodí byl 12.250 tun. Pohonná jednotka byla tvořena 8 válcovými kotly typu Mosher a dvojicí vertikálních expanzních parních strojů. Plný výkon jednotky byla 10.000 koňských sil. Během zkoušek byl dosažen maximální výkon 11.207 koňských sil (8.357 kW). Výkon parních strojů byl dvojicí hřídelů přenášen na lodní vrtule. Maximální rychlost se pak pohybovalo v rozmezí kolem 16-17 uzlů (31 km/h), což byl tehdejší lehký podprůměr. Rychlost lodi byla vykoupena silným pancéřováním, které samozřejmě „něco“ vážilo. Do uhelných bunkrů se standardně nakládalo 850 tun uhlí, ale před dalekou cestou mohlo být naloženo až 1.400 tun (BB-8 – 1.355 t, BB-9 – 1.310 t). Podle jiných zdrojů mohlo být nakládáno až 1.522 tun. Bohužel se mi nikde nepodařilo najít, na jak dlouhou cestu by jim zásoba uhlí vydržela. V každém případě USA tehdy ještě nedisponovaly možností proplouvat Panamským průplavem (ten byl zprovozněn až v létě 1914), tak byl akční dosah jejich lodí dosti důležitý. Přeci jenom přeplout z vod západního pobřeží USA do vod na východě, znamenalo obeplout celý jihoamerický kontinent. Posádka byla v bojovém režimu složena z 52 důstojníků a 765 mužů. V případě mírového režimu měla být posádka tvořená 660 muži (podle jiných zdrojů jen 536 mužů). Stavba první lodi byla zahájena v loděnici William Cramp & Sons ve Filadelfii dne 2:prosince 1896. Trup byl na vodu spuštěn 18. května 1898 a námořnictvo si loď převzalo 16. října 1900. Ačkoliv byla ALABAMA na vodu spuštěna jako první ze stavěné trojice a měla tak tu čest mít po sobě pojmenovanou celou třídu (aspoň tak to bylo běžné u ostatních námořnictev), tak třída nese své jméno po lodi ILLINOIS. Ta byla stavěna v loděnici Newport News Shipbuilding & Dry Dock Company v Newport News (Virginia). Kýl byl založen 10. února 1897, na vodu jej spustili 4. října 1898 a dokončena byla 16. září 1901 (paradoxně jako poslední). Na WISCONSINU se začalo pracovat u loděnice Union Iron Works v San Franciscu (Kalifornie) dne 9. února 1897, na vodu byla spuštěna 26. listopadu 1898 a dokončena 4. února 1901.
Vnější vzhled a uspořádání palubních nástaveb a dalšího příslušenství z části vycházelo z lodě IOWA a z části z britské třídy MAJESTIC. Opět měla loď dva symetricky umístěné a stejně vysoké bojové stěžně. Ve volném prostoru mezi nimi byla dvojice komínů, která ale byla atypicky rozmístěna. Komíny totiž nestály klasicky za sebou, ale vedle sebe. Tím pádem z profilu loď vypadala, jako je že má jen jeden komín. Toto umístění bylo typické právě pro třídu MAJESTIC. Jelikož třída ILLINOIS již nenesla 203mm děla na věžích hlavní baterie, bylo možno přední dělovou věž osadit o palubu výše. Tím se trošku lépe vyřešil problém zalévání přídě/věže na rozbouřeném moři. Zadní věž se nacházela na snížené palubě, díky čemuž se podařilo ušetřit nemalou hmotnost. Volba středních 152mm děl namísto 127mm měla určité výhody, ale také nevýhody. Vyšší kadence menší ráže byla vykoupena těžším projektilem s větším dostřelem a ničivým účinkem v cíli. Další nevýhodou byla samotná děla, která byla rozměrnější a vyžadovala tak kasematy na výšku dvou palub místo jediné, která postačovala pro 127mm děla.
VÝZBROJ
Výzbroj v podobě neobvyklé ráže se opět opakovalo, jako v případě předchozí třídy KEARSARGE, která ostatně byla ve stavbě prakticky současně s touto třídou. Parametry se tak budou opakovat, jako v předchozím článku a tak pokud by to někoho nudilo, může tuto pasáž přeskočit. Dělová výzbroj byla klasicky soustředěna do dvou věží po jedné na přídi a zádi. Zadní věž se pak nacházela na snížené zadní palubě. Jednalo se o děla 13“/35 (33 cm) Mark 1 o délce hlavně 11,557 m a hmotnosti 62.550 kg, která byla umístěna ve věžích typu Mark 2 o hmotnosti 440 tun (elevace děl -5/+15°). S kadencí kolem jedné rány za minutu byla tato děla schopna vystřelovat projektily o hmotnosti 512,6 kg na vzdálenost kolem 11.000 metrů. Úsťová rychlost projektilu byla 610 m/s a vzdálenost 10.520 metrů „zdolal“ projektil za 22,5 sekundy. Na tuto vzdálenost dopadal na cíl pod úhlem 22,9 stupňů (0 rovná se horizont). S AP projektilem byla průraznost bočního pancéřování na 5.490 metrů 308mm. Na maximální dostřel 10.920 m prorážel tento AP projektil pancíř o síle 231mm. Tyto hodnoty průraznosti na první pohled u tak starého děla (do služby bylo zavedeno v roce 1895) se zdají být poměrně vysoké, ale zřejmě se jednalo o obyčejné ocelové pláty. Data vycházejí ze zdroje „Ordonance Data Sheet“ z roku 1905. Pokud se podíváme na mladší zdroj „Elements of US naval Guns“ z roku 1918, tak zde byla průraznost již výrazně nižší. Na vzdálenost 5.490 m měl tento projektil prorážet 262mm a na 10.920 metrů již jen 155mm. Rozdíl hodnot průraznosti je zřejmě zapříčiněn rozdílnou kvalitou testovaných pancéřových plátů. Na palubu se nakládalo 60 střel na hlaveň.
Hmotnost boční salvy:
4 x 330 mm = 2.050,4 kg
7 x 152 mm = 333,9 kg
Celkem: 2.384,3 kg
Střední dělostřelectvo bylo poprvé u amerických lodí zastoupeno jednotnou ráží a to 152mm děly. Ta stála rozmístěna tak, že boční salvu mohlo zároveň vést sedm hlavní. Dvě děla stála v palubní nástavbě na úrovni hlavní paluby ve středu lodi. Pod nimi se v kasematách nacházela čtveřice děl a poslední dělo stálo v kasematě pod hlavní palubou před hlavní dělovou věží. Tato oddělená děla, která stála dost stranou od ostatních, tak musela mít zřejmě vlastní sklad munice. Jednalo se tedy o 6“ děla (152mm) Mark 6 s délkou hlavně 40 násobek ráže. Kadence nebyla v době zavedení na lodi nijak závratná, pouze 1,5 rány za minutu. Po roce 1906, když došlo k modernizaci, se zvedla na výrazných 7,6 rány za minutu. Účinnost projektilu o hmotnosti 47,7 kg, který byl vystřelován rychlostí 655 m/s, byla samozřejmě větší, než u polovičního projektilu ráže 127 mm. Pro každé dělo se nakládalo 200 střel na hlaveň. Lehké dělostřelectvo bylo zastoupeno děly ráže 57 a 37mm. Děl Hotchkiss ráže 57mm (QF 6 pouder) s kadencí 25 ran za minutu - hmotnost projektilu 2,7 kg (celý náboj vážil 4,4 kg) bylo na palubě celkem šestnáct kusů. Jejich efektivní dostřel 3.700 m. Lehká výzbroj byla ještě doplněná o osm 37mm rychlopalných děl typu Maxim QF 1-pdr Mark I. Teoretická kadence palby mohla být až 300 ran za minutu a vystřelovala střely o hmotnosti 0,45 kg úsťovou rychlostí 550 m/s. Dělová výzbroj byla doplněna o čtyři nadhladinové torpédomety ráže 457mm, zřejmě typ „Long“ Whitehead (18“) Mark 2. Vřetenové torpédo o délce pěti metrů neslo v sobě výbušnou hlavici o hmotnosti 60 kg. Zřejmě pro případ nenadálého přepadu někde v přístavu, byla loď vybavená ještě několika kulomety ráže 7,62mm.
PANCÉŘOVÁNÍ
Trup této třídy byl prakticky shodný s předchozí třídou KEARSARGE a tak díky slušnému poměru šířky a délky umožňoval nést slušnou pancéřovou ochranu. Hlavní boční pancéřový pás vyrobený z oceli typu Harvey, měl jen omezenou délku a v plné tloušťce 419mm nesahal ani na úroveň přední a zadní barbety. Směrem ke koncům se zužoval na 140mm, podle jiných zdrojů jen na 100mm. Výška pásu byla omezená a zasahovala jen 1,07 m nad a 1,22m pod hladinu. Nad tímto pancéřovým pásem byl slabší 140mm, který zasahoval k hlavní palubě a chránil i kasematy středního dělostřelectva v palubních nástavbách. Pancéřová citadela byla na koncích uzavřena přepážkami o síle 305mm. Tradičně nejlépe bylo chráněno hlavní dělostřelectvo. U něho sice oproti předchozím třídám došlo k menší redukci, nicméně i tak na tehdejší dobu to byla nadprůměrná ochrana. Čela hlavních věží chránilo až 356mm ocele a jejich barbety krylo dalších 254 až 381mm. Pancéřová paluba měla sílu v rozmezí 102 až 133mm. Velitelskou věž krylo z vertikální strany 254mm ocele.
TTD - bitevní lodě třídy ILLINOIS (po dokončení)
* Země původu: USA
* Délka (max.): 114,4 m
* Šířka: 22,02 m
* Ponor: 7,14 m
* Výtlak standardní: 11.565 t
* Výtlak plný: 12.250 t
* Výzbroj: 4x330mm (2xII), 14x152mm (14xI), 16x57mm (16xI), 6x37mm (6xI), 4x kulomety ráže 7,62mm, 4x Torpédomet ráže 457 mm
* Pancéř paluba: 102-133 mm
* Pancéř boky: 140-419 mm
* Pancéř dělové věže: 356 mm
* Pancéř velitelská věž: 254 mm
* Barbety: 254-381 mm
* Výkon strojů: 11.207 koňských sil (8.357 kW)
* Dojezd:
* Vezená zásoba paliva: 1.400 tun uhlí (podle jiných zdrojů 1.522 t)
* Rychlost: 17 uzlů (31 km/h)
* Posádka: 660 mužů v míru (ve válce 52 důstojníků a 765 mužů)
Služba ILLINOIS
BB-7 byla druhá loď, která byla v americkém námořnictvu pojmenována po tomto 21.státě Spojených států amerických. Její kýl byl položen v únoru 1897 v Newport News (Virginia) a námořnictvo si ji převzalo 16. září 1901. Jejím prvním kapitánem se stal George A.Converse, který dohlížel na dovybavení lodí a odborné přípravy posádky, které probíhalo v zálivu Chesapeake. Na svou první plavbu se nová posila amerických námořních sil vydala 20. listopadu do Louisiany, kde byla odzkoušena v novém plovoucím suchém doku. Poté se v lednu 1902 vrátila do Newport News. V únoru se přesunula do New Yorku, kde se zúčastnila (jako vlajková loď kontradmirála Evanse) slavnostního přivítání německého prince Albrechta Wilhelma Heinricha Pruského. Koncem dubna se ILLINOIS přeplavila přes Atlantik a 18. května zakotvila v italské Neapoli. Na starém kontinentu setrvala v rámci různých cvičných plaveb a slavnostních ceremonií do poloviny července, kdy se musela pro poškození v Norsku přesunout do Velké Británii k opravám. U svých britských kolegů zůstala loď v opravě až do 1. září 1902, kdy se mohla vrátit na Středozemní moře a následně do jižního Atlantiku, kde probíhaly námořní manévry. Počátkem nového roku 1903 byla oddělena od Evropské perutě a přičleněna k severoamerické. Prakticky až do prosince 1907 se loď a její posádka účastnily řady manévrů, cvičných střeleb a různých slavnostních akcí. V rámci „plavby dobré vůle“ byla začleněna do sestavy „Velkého bílého loďstva“ na jeho cestě kolem světa. Této cesty trvající nějaké dva roky, se zúčastnila bitevní elita amerických námořních sil, včetně dvou tehdy nejmodernějších jednotek třídy SOUTH CAROLINA (první americké dreadnoughty). Celkem se na dlouhé cestě kolem světa plavilo šestnáct bitevních lodí, které měli celému světu demonstrovat sílu amerického námořnictva, které se v té době prodralo již na třetí světovou příčku. Po návratu z dlouhé cesty byla loď v loděnici podrobená rozsáhlé modernizace, během které například obdržela nové mřížové bojové stěžně tak typické pro americké lodi té doby. Nicméně i po modernizaci bylo jasné, že bojová hodnota tohoto typu plavidla ve světle moderních dreadnoughtů, rychle bledne. Proto již v listopadu 1912 byla přeřazená do rezervy, kde plnila především roli školní lodi. V rámci výcviku nováčků se tak v letech 1913-1914 vrátila do Evropy. Během bojů První světové války plnila dále roli výcvikového plavidla až do roku 1919, kdy byla zapůjčena státu New York jako loď pobřežní stráže. Podle podmínek Washingtonské námořní smlouvy byla v roce 1924 vyřazena ze seznamu válečných lodí, a proto musela být z její paluby sejmuta všechna výzbroj. V dalších třech dekádách byla používána jako plovoucí zbrojnice až do 8. ledna 1941, kdy byla překlasifikována na IX-15 a obdržela jméno „Prairie State“. Její jméno totiž měla obdržet USS Illinois (BB-65), jakožto pátá jednotky třídy IOWA, která ale nebyla nikdy postavená. Během Druhé světové války byla zakotvena v New Yorku, kde sloužila jako ubikace námořních rezervních sil. Tuto roli zastávala i po válce až do 31. prosince 1956. Po více jak padesáti letech služby byl trup odtažen do Baltimoru (Maryland) a prodán k sešrotování.
Služba ALABAMA
Rovněž tato loď již měla svou předchůdkyni stejného jména. Svou službu po zařazení do sil amerického námořnictva (16. října 1900) měla zahájit jakou součást Severoatlantické eskadry, ale poté, co byla lehce během první plavby z New Yorku poškozena, se musela vrátit do loděnice k dodatečným opravám. V New Yorku zůstala až do konce ledna 1901, kdy konečně zamířila na jih na zimní cvičení do vod Mexického zálivu. V následujících letech ALABAMA až do roku 1907 podnikala každoroční manévry a dělostřelecký výcvik s výjimkou roku 1904. V tomto roce spolu s dalšími bitevními loděmi (Kearsarge, Maine, Iowa) a pancéřovými křižníky podnikla cestu do Portugalska a Středomoří. Celé středomoří pak loď křižovala až do poloviny srpna, kdy kotvila v řeckých přístavech u příležitosti oslav čtvrtého července za přítomnosti řeckého krále. Na konci srpna pak podnikal cestu přes Azory zpět do USA. Koncem září se loď podrobila běžné opravě, aby se začátkem prosince mohla přičlenit k Severoatlantické flotile. Také ALABAMA se účastnila plavby „Velkého bílého loďstva“, ale oproti zbytku loďstva se plavila s eskadrou pouze do San Francisca, kde se podrobila opravě. V důsledku této opravy se loď nemohla se zbytkem eskadry zúčastnit oslav v Japonsku, ale přidala se k nim na Filipínách, kam dorazila spolu s USS MAINE dne 20. července. V srpnu navštívila Singapur a Colombo (Cejlon) a dále pak spolu s MAINE pokračovala přes Aden na Arabský poloostrov a přes Suez do Středozemního moře. V polovině srpna krátce zakotvila v italské Neapoli a dále pokračovala na Gibraltar a přes Azory a Atlantik se vrátila do USA. Krátce před americkým pobřežím, se obě lodě rozdělily s tím, že MAINE pokračovala do Portsmouthu (New Hampshire) a ALABAMA mířila do New Yorku. Do poloviny srpna 1909 se bitevník nacházel v rezervě a poté prodělal rozsáhlou modernizaci, která byla ukončena počátkem roku 1912. Následně se stala součástí rezervního atlantického loďstva, které se skládalo z devíti starších lodí. Do vypuknutí bojů První světové války byla posádka a loď opakovaně nasazována na různé cvičné plavby a manévry, ale ani poté se její role nijak výrazně nezměnila. Na začátku roku 1917, když se schylovalo ke vstupu USA do války, byla ALABAMA určena za výcvikovou loď pro nové námořní rekruty. V polovině března se přesunula do zálivu Chesapeake, kde dále pokračovala v předešlé činnosti. Dva dny po vstupu USA do války se ALABAMA stala vlajkovou lodí 1. divize atlantického loďstva. Po zbytek války zůstávala více méně ve vodách Atlantiku. Pouze v létě 1918 krátce zavítala do vod Mexického zálivu. I po uzavření příměří dne 11. listopadu 1918, pokračoval na palubě výcvik námořních rekrutu a to až do března 1919, kdy byla bitevní loď přesunuta na zimní manévry do Západní Indie. Poté ještě loď vykonala pár menších cest, ale její vojenská kariéra se i tak chýlila ke konci. Dne 7. května 1920 byla vyškrtnuta ze seznamu amerických válečných plavidel a dále se s ní již jen počítalo do role cvičného cíle. Zakotvená v zátoce Chesapeake, se stala terčem leteckých náletů iniciovaných generálem Mitchelem. Smyslem těchto náletů bylo ukázat vzrůstající údernou sílu letectva. ALABAMA se tak kromě jiného stala terčem zkoušek bomb z bílého fosforu a dalších. Na mělké vodě se pak dne 27. září 1921 potopila. Její vrak byl v polovině března 1924 prodán k sešrotování.
Služba WISCONSIN
Třicátý stát USA Wisconsin zatím po sobě neměl pojmenovanou žádnou bitevní loď, ale s jednotkou BB-9 se to mělo změnit. Třetí jednotky výše popisované třídy byla dokončena a námořnictvem převzata 4. února 1901. Jejím prvním kapitánem se stal George Cook Reiter, který je v historii US námořnictva považován za poněkud kontroverzní postavu. Po převzetí do služby byl WISCONSIN od 12.března 1901 podroben zkouškám a cvičením v Magdalena Bay u Mexika. V polovině dubna se vrátila do San Francisca, kde se podrobila drobným opravám v suchém doku. Po dokončení těchto oprav se bitevní loď přesunula na sever amerického západního pobřeží do San Francisca a pak spolu s dalšími loděmi brázdila vody západního pacifického pobřeží. V říjnu se bitevní loď zatoulala na Havajské ostrovy a poté na Samou, kde na palubě hostila německého guvernéra. Poté se stáhla k západnímu pobřeží Jižní Ameriky, kde navštívila Peru a Chile. Poté se koncem února 1902 přesunula do Acapulca. V mexických vodách pak následně prováděla výcvik včetně dělostřeleckého. Začátkem června již byl WISCONSIN zpět v domácích vodách kolem San Francisca. Do poloviny srpna se loď podrobila běžným opravám a pak se v září přesunula do Panamy a Kolumbie, aby zde hájila americké zájmy. Američanům totiž šlo o stavbu panamského průplavu, ale neklidná politická situace latinsko-amerických států mohla tuto investici zhatit. Proto kontraadmirál Silas Casey na palubu své lodi pozval zástupce znesvářených stran, aby zasedli ke společnému jednacímu stolu. Po jednáních, která se táhla od října do konce listopadu, se všechny znesvářené strany dohodly na příměří. V kolumbijských kruzích pak byl tento mír nazýván, jako mír z Wisconsinu. Po návratu do domovských vod se loď opět podrobila běžným opravám a její posádka pokračovala ve výcviku před dlouhou cestou do Asie. Na tuto plavbu se vydala 19. května 1903. Přes Havajské ostrovy překonala dálavy Tichého oceánu a 12. června zakotvila v japonském přístavu Jokohama. V asijských vodách působil WISCONSIN další tři roky (jako vlajková loď asijské eskadry), než se vrátil zpět do Ameriky. Během tohoto dlouhého období navštívila loď celou řadu asijských přístavů a dokonce se i plavila po řece Jang-c´-Tiang do Nankingu. Asijské vody (Jokohama) opustila bitevní loď 20. září a opět přes Havajské ostrovy se vrátila do San Francisca, kam připlula 18. října 1906. Po dlouhé době strávené mimo domácí vody byla loď poslána do loděnic, kde se podrobila rozsáhlejším opravám a modernizacím (například instalace požární techniky). Ty byly ukončeny až 1. dubna 1908, kdy se jejím velitelem stal kapitán Henry Morrell. Poté se loď mohla přidat k plavbě „Velkého bílého loďstva“ kolem světa, z které se vrátila v roce 1909. Asi je dále zbytečné se rozepisovat, kde všude dále loď plula. Nicméně jak přišla éra dreadnoughtů, tak loď této starší koncepce rychle zastarávala a tak byla různě přesouvána do rezervy, či z ní zase na krátkou dobu povolána do služby. Spolu s loděmi MISSOURI a OHIO se pak v roce 1915 stala třetí lodí (třetí skupinou lodí), která proplula přes nově otevřený Panamský průplav. Po vstupu USA do bojů První světové války (duben 1917) se loď používala dále převážně k výcviku nových námořních rekrutů. Koncem dubna byla spolu s dalšími plavidly (Kearsarge, Alabama, Illinois, Kentucky, Ohio, Missouri a Maine) určena k ochraně východního amerického pobřeží. Za tím účelem podnikala různé cvičné plavby podél pobřeží a to až do října 1918, kdy byla do konce roku v opravách ve Philadephii. Po ukončení programu výcviku rekrutů 20. prosince 1918, byla bitevní loď odeslána do New Yorku. Poté se na přelomu roku plavila ve vodách kolem Kuby a v Karibiku a to až do léta 1919. V té době bylo již jasné, že loď se již nehodí pro moderní službu a tak byla 15. května 1920 vyřazená ze služby a v rámci Washingtonské námořní dohody byla prodána (26. ledna 1922) k sešrotování. Jejich více jak jedenáct tisíc tun výtlaku tak skončilo v hutích.
ZHODNOCENÍ
I v případě této třídy se v době jejího schvalování v Kongresu mluvilo jako o lodích pobřežní obrany, což se samozřejmě promítlo do jejich konstrukce, konkrétně pak do snížených boků. To pak mělo negativní vliv na nautické vlastnosti na otevřeném moři, přestože se s loděmi počítalo k jejich nasazení kdekoliv na Světě. Názorným příkladem opět může být španělsko-americká válka, které se kromě Karibské oblasti odehrávala také na druhé straně Pacifiku na Filipínách. Velkou výhodou Američanů bylo, že Španělé nedisponovali potřebnými moderními loděmi, jinak by tuto cestu přes Tichý oceán na místo pancéřových křižníků museli vykonat bitevní lodě s jejich neduhy plynoucími z konstrukce jako pobřežní obrněnci. Na druhou stranu ale musím kladně hodnotit další konstrukční vlastnosti, jako výzbroj, rychlost a pancéřová ochrana. Zatímco se evropská a asijská konkurence (Rusko a Japonsko) nejčastěji soustředila na stavbu jednotek s děly ráže 305mm, tak Američané zůstali u osvědčených 330mm děl, které již nesla třída INDIANA a KEARSARGE. Přestože se jednalo o těžká děla, jejich kadence odpovídala konkurenčním dělům ráže 305mm. Výhoda mnohem těžšího projektilu, jeho průraznost a ničivý účinek v cíli, asi není potřeba blíže popisovat. Určitým ústupkem z americké konstrukční praxe se tak může zdát odstranění meziráže v podobě 203mm děl, která se až doposud u předchozích tříd vyskytovala. Pravdou je, že střední 152mm děla se lépe hodila pro boj, proti slabším protivníkům, jako křižníkům a torpédoborcům, díky své výrazně vyšší kadenci. Takže po této stránce lze říct, že volba jednotné střední ráže byla výhodná. Ovšem jak pozdější praxe ukázala, v éře před nástupem HMS Dreadnoughtů, se celá řada námořních velmocí rozhodla stavět něco jako mezistupeň, který byl již vedle hlavních 305mm děl vyzbrojen i hrubou meziráží v podobě děl kolem 240-254mm. Tím se de facto vraceli ke koncepci, kterou zavedli Američané již svou první třídou INDIANA. Tady je dobré poznamenat, že volba 203mm v kombinaci s 305mm byla určitě vhodnější, protože dopad lehčího projektilu vedle těžkého se dal lépe pozorovat (větší rozdíl v hmotnosti) a tím pádem se snadněji dala korigovat palba. Nevýhodou amerického děla ráže 203mm z konce 19. století byla ale jeho malá kadence a proto je volba 152mm zcela pochopitelná a dle mého názoru rozumná. Rychlostí se pak tato třída řadila mezi standard doby. Co se pancéřové ochrany týče, tak zde Američané dávali na kritických místech konstrukce přednost mnohem silnější ochraně. Harveyovaná ocel o síle až 419 mm tak byla těžkým oříškem pro většinu nepřátelských děl i na střední vzdálenost.
Nicméně v době rychlého technologického pokroku a překotným změnám v lodní konstrukci, která vyvrcholila přelomovou lodí DREADNOUGHT, tato americká třída rychle zastarávala a v době vypuknutí První světové války se hodila jen k pobřežní službě. Případně k doprovodu konvojů, pokud jí v tom nebránily horší nautické vlastnosti pramenící z poněkud nešťastné konstrukce jako lodě „pobřežní obrany“.
Zdroje:
Jane´s Bitevní lodě 20. století – Ireland, Gibbons – Praha 2004
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina - 1986
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
http://www.navypedia.org/ships/usa/us_bb_wisconsin.htm
http://www.globalsecurity.org/military/ ... p/bb-7.htm
http://www.battleshipsandcarriers.com/bb07.htm
http://www.navsource.org/archives/01/07a.htm
http://www.cityofart.net/bship/wisconsin_bb9.html
http://www.maritimequest.com
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.navsource.org
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
Zvláštní poděkování mrfelix za kontrolu pravopisu
)