USA
rok 1901
„Do nového století s novou třídou bitevních lodí.“ Tak možná tuto větu si koncem 19. století řekli v Americe, když se rozhodli stavět další třídu bitevních lodí, které světu ukazovaly vzrůstající námořní a ekonomickou sílu Spojených států amerických. A jelikož se všechny lodě této třídy dočkaly spuštění na vodu již v novém století, tak je v rámci místního palbáckého rozdělení neřadím mezi plavidla z Novověku, ale již pod lodě, které v době Vypuknutí První světové války měly svou nezanedbatelnou bojovou hodnotu. Tedy do sekce První světové války.
Lodě ve třídě:
- BB 10 MAINE (1899 – 1901 – 1902)
- BB 11 MISSOURI (1900 – 1901 – 1903)
- BB 12 OHIO (1899 – 1901 – 1904)
* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.
Plány Spojených států amerických na vybudování silného námořnictva, jehož kořeny najdeme na přelomu let 1889/1890, se koncem století zhmotnily v řadě rychle po sobě stavěných tříd bitevních lodí. Zatímco dřívější bitevní lodě z 80-tých let, jako USS Texas, či USS Maine (neplést si s lodí BB 10 popisované třídy), se stavěly neskutečně dlouho a v době zařazení do služby již nezbývalo než je zařadit do tzv. druhé třídy bitevních lodí, tak před koncem století již USA zvládaly stavbu velkých lodí rychleji. Důkazem toho byla třída KEARSARGE stavěná již jen čtyři roky. Následná třída ILLINOIS, jejíž stavba trvala přibližně stejně dlouho, již měla o jednu jednotku více (tedy tři lodě). Tempo stavby se mělo ještě zrychlit s následnou třídou MAINE. USA sledovaly nejen své vlastní zájmy, co se budování loďstva týče, ale také konkurenční boj, který probíhal v Evropě mezi Velkou Británií a Německem. Světová velmoc Velká Británie spouštěla na vodu jednu třídu bitevních lodí za druhou. Na přelomu století tak měli na Ostrovech ve stavbě hned tři třídy o celkovém počtu 13 lodí (třídy Formidable, London a Duncan). Rovněž vzrůstající německá ekonomika byla schopna kromě budování početné pozemní armády stavět lodě ve velkých sériích. V popisované době se tak ve vilémovském Německu pracovalo na pěti lodích třídy WITTELSBACH a v přípravě byla další stejně početná třída BRAUNSCHWEIG. Rovněž nová asijská velmoc Japonsko, budovala své loďstvo ve velkém. Sice v inkriminované době měla Země vycházejícího slunce ve stavbě jen tři bitevní lodě (třídy Shikishima a Mikasa), a vedle nich celou řadu starších jednotek a pancéřových křižníků, což dělala z této země lokální velmoc. Ostatně síla japonského námořnictva se naplno projevila již o pár let později během rusko-japonské války (1904-1905). Takže pokud USA měly v době španělsko-americké války v roce 1898 ve stavu pouhé čtyři bitevní lodě, tak již v roce 1901 to mělo být o pět jednotek více. Tedy více jak zdvojnásobení početního stavu nejtěžších jednotek. A to samozřejmě nebyl konečný stav, což prokazuje popisovaná třída MAINE a další, které ji měly následovat.
VÝVOJ a KONSTRUKCE
V době, kdy se blížily dohotovení dvě bitevní lodě třídy KEARSARGE a tři jednotky třídy ILLINOIS, rozhodl americký Kongres o stavbě další třídy bitevních lodí. Podle plánu se měly stavět rovnou tři lodě, které byly na vodu spuštěné s odstupem dvou let od poslední třídy. Trupy nové třídy byly již postaveny výhradně z oceli. Pokud bylo někde na lodi použito dřevo, tak jen silně impregnováno. Trup lodi s dvojitým dnem o délce 120,1m šířce 22,02m a ponoru 7,26 m (max. 7,72 m) měl o něco lepší poměr délky a šířky, než u dvou předchozích tříd, což se trošku promítlo i do rychlosti lodi. Standardní výtlak byl 12.500 tun, plný 13.500 tun. Trup byl rozdělen na celou řadu podélných a příčných přepážek a vodotěsných oddílů. Pohonnou jednotku tvořilo 24 kotlů typu Niclausse, v případě lodí BB-11 a BB-12 to bylo 12 kotlů typu Thornycroft (složení pohonné jednotky se během modernizace v letech 1909-1911 měnilo), které potrubím do strojovny dodávaly páru pro dvojici trojčinných expanzních vertikálních parních strojů o celkovém výkonu 11.185 kW. Každý z parních strojů roztáčel jednu hřídel s lodní vrtulí. Do uhelných bunkrů se standardně nakládalo 1.000 tun uhlí, ale v případě delší plavby, či nemožnosti doplňovat palivo z uhelných stanic, bylo možno na loď nacpat až 2.000 tun uhlí (BB10 mohla naložit 1.867 tun, BB11 – 1.837 tun a BB12 nakládala až 2.150 tun). Maximální rychlost se pohybovala kolem 18 uzlů (33,3 km/h), jen OHIO byla o něco pomalejší (31,1 km/h). V mírových dobách na každé lodi sloužilo 561 mužů, ve válečném stavu bylo potřeba posádku posílit až na 798 mužů.
Když se zaměřím na vnější vzhled této třídy, tak musím konstatovat, že se mi velice zamlouvá. Vše bylo krásně symetrické a to jak v případě dvojice stejně vysokých a tvarovaných bojových stěžňů, tak i v případě trojice vysokých štíhlých komínů umístěných mezi stěžni. Trup byl klasicky tvarován, tj. s poměrně mohutným podhladinovým klounem. Stejně jako v případě předchozí třídy, tak i zde se zadní dělová věž nacházela na snížené palubě, která měla mimo jiné za úkol ušetřit hmotnost. Střední dělostřelectvo bylo rozmístěno opět stejně jako u třídy ILLINOIS, jen bylo na každém boku přidáno po jedné hlavni. Šest děl se tak nacházelo o patro níže pod hlavní palubou s tím, že pět jich bylo vedle sebe v kasematách u sebe, ale první stálo samostatně před dělovou věží hlavní baterie. V palubní nástavbě na úrovní hlavní paluby, se skrývaly další dvě 152mm děla. Nad nimi byla mezi stěžni člunová paluba se čtveřicí jeřábů ke spouštění člunů. Barevné provedení bylo velice elegantní. Alespoň v době, kdy se americké loďstvo účastnilo propagační cesty kolem světa 1906-1909. Na vodorysce byla loď značená silnou černou čárou, nad kterou byl trup natřen bílou barvou. Proto bylo americké loďstvo té doby nazýváno „velké bílé loďstvo“. Nad hlavní palubou byly lodě zbarveny žlutě pískově. Aby linie barev nebyla nijak tříštěná, tak zadní dělová věž nacházející se na snížené palubě, byla do spodní části malovaná bíle, její horní část měla pískově žluté provedení. Koncovky komínů měly černou barvu. K výrazné změně vnějšího vzhledu došlo během modernizace v letech 1909-1911, kdy většina amerických bitevních lodí obdržela modernější mřížové stěžně. Lodě třídy MAINE nebyli výjimkou. Tyto mřížové stěžně se staly charakteristickým rozpoznávacím prvkem amerických bitevních lodí po dlouhá desetiletí. Ostatně pokud se někdo podívá na záběry z Pearl Harboru z prosince 1941, tak uvidí, že většina napadených bitevních lodí měla právě tento typ stěžňů.
VÝZBROJ
Rozmístění hlavní dělostřelecké baterie odpovídalo standardu té doby. Jedna věž s dvojicí děl stála v ose lodi na přídi, druhá na zádi. V tomto případě na snížené zádi. Jak víme 305mm dělo se na palubách amerických lodí objevilo již u barbetové bitevní lodi USS Texas a následně u samostatné lodi IOWA (BB-4). V těchto případech se jednalo o starší provedení této později tak oblíbené ráže, kterou neslo hned několik tříd moderních dreadnoughtů z období První světové války. Třída MAINE tak nesla modernější děla 12“/40 (305mm) Mark 4 s délkou hlavně čtyřicetinásobek ráže. Vývoj této verze děla započal v roce 1899 a na přelomu století vstupovala děla na palubě této třídy do služby. Každá hlaveň o délce 12,192 m vážila 52.145 kg bez závěru (včetně 52.834 kg) a v párech stála ve věžích typu Mark 4. Hmotnost každé věže se pohybovala kolem 600 tun (604 tun vážila věž typu Mark 5). Věže byly konstruovány pro elevaci děl v rozmezí -3 / +15,5 stupňů se stranovým odměrem -150 / +150 stupňů. Maximální elevace umožňovala dostřel 17.370 metrů s AP projektilem o hmotnosti 394,6 kg. Průraznost projektilu se lišila podle toho, na jak pancéřovaný cíl dopadal. Přeci jenom přelom devatenáctého a dvacátého století s sebou přinášel velké pokroky v průmyslové revoluci, tudíž i ve výrobě pancéřových plátů. Proti staršímu typu pancíře prorážel tento projektil 371mm na vzdálenost 5.490 m. Na vzdálenost 8.230 m to bylo 295mm a na 10.920 m již jen 239mm. Tyto hodnoty měl AP projektil proti ocelovému plátu typu Harvey. Proti modernějším pancířům byla průraznost při zachování stejné vzdálenosti v poměru 328 / 272 / 221 mm. Každý AP projektil v sobě nesl 10,9 až 11,2 kg výbušniny typu Explosive D. Výmetná složka vážila 107,7 kg a udělovala projektilu úsťovou rychlost 732 m/s. U staršího provedení, které bylo na třídě MAINE použito po dokončení, byla úsťová rychlost střely 640 m/s. Tato původní verze ještě trpěla poměrně malou kadenci, která byla 0,66 rány za minutu. Po roce 1905, kdy došlo k modernizaci, již byla kadence kolem dvou ran za minutu. Pro každou hlaveň se nakládalo 60 střel a tomu odpovídající množství výmetné složky.
Hmotnost boční salvy:
4 x 305 mm = 1.578,4 kg
8 x 152 mm = 381,6 kg
Celkem: 3.538,4 kg
Střední dělostřelectvo bylo hojně zastoupeno děly ráže 152mm a to v počtu osmi hlavní na každém boku. Tato děla měla sice menší kadenci, než později tak často používaná ráže 127mm, ale na druhou stranu těžší projektil měl větší ničivý účinek v cíli. Což v době vzniku těchto plavidel mělo asi větší význam, než kadence a lehčí projektil. Protože tehdejší torpédonosná plavidla nebyla zdaleka tak rychlá, jako o dekádu později, kdy byla naopak více vyžadovaná větší kadence k zastavení jejich útoku. Počátek této zbraně v provedení 6“/50 (152mm) Mark 6 nacházíme v roce 1898. Po několika letech vývoje bylo možno toto dělo zařadit na přelomu století do služby. Při délce 7,625 m vážila každá hlaveň 8.450 kg (včetně závěru). Při počtu 16 hlavní, činila jejich hmotnost více jak 135 tun. Z toho je dobře patrné, jak veliká hmotnost z celkového výtlaku lodi, byla například jen v této výzbroji. K tomu když si přičteme, že pro každou hlaveň se nakládalo 200 ks střel (každá o hmotnosti 47,7 kg), plus 14 kg výmetné složky, tak bylo na palubu naloženo téměř dalších 200 tun materiálu. Kadence těchto děl mohla podle sehranosti obsluhy být kolem šesti ran za minutu. Kasematy umožňovaly elevaci -10 / +15 stupňů, stranový odměr -100/+100 stupňů a maximální dostřel děl 13.720 metrů. Průraznost proti ocelovému pancíři typu Harvey byla 101mm na vzdálenost 6.000 yardů (5.490 m), 75 mm na 8.230 m a 69 mm na 10.970 metrů (12.000 yardů).
Složení lehkých děl bylo poměrně pestře zastoupeno. Skládalo se ze šestice děl ráže 76mm o délce hlavně 50 násobku ráže, dále z osmi rychlopalných děl ráže 47mm a šesti děl ráže 37mm. Všechna tato děla měla vysokou kadenci umožňující v krátkém časovém sledu vyslat na rychle plující cíl (jako například torpédoborec, torpédovka, torpédový člun) velký počet střel. I dělo ráže 76mm (3“/50) mělo vysokou kadenci v rozmezí 15-20 ran za minutu. Samozřejmě vše bylo závislé na sehranosti obsluhy, která manipulovala s 10,9 kg těžkou nedělenou munici (samotný projektil vážil 5,9 kg). Čtyřiceti sedmi milimetrové dělo (3-pdr) vystřelovalo projektily o hmotnosti 1,5 kg s kadencí kolem 20 – 25 ran za minutu (celý náboj vážil 3 kg). Šest 37mm rychlopalných děl typu Maxim QF 1-pdr Mark I. s teoretickou kadencí palby až 300 ran za minutu, vystřelovaly projektily o hmotnosti 0,45 kg úsťovou rychlostí 550 m/s. Ve výzbroji nechyběla ani torpéda. Oproti předchozím třídám ale poklesl počet torpédometů na pouhé dva. Předpokládám, že se jednalo o 18“ torpédo (457mm) Mark 3 typu Whitehead o hmotnosti 383 kg a délce 3,556 m. Výbušná hlavice měla hmotnost 53,5 kg. Při 27,5 uzlové rychlosti mělo torpédo dosah 800 yardů (730 metrů). Do palubní výzbroje bych měl zřejmě ještě započítat tři kulomety ráže 7,62 mm.
PANCÉŘOVÁNÍ
Pokud sledujete posloupnost vývoje amerických bitevních lodí od třídy INDIANA až po tuto, tak si nemůžete nevšimnout, jak drasticky byla redukovaná pancéřová ochrana. Na první pohled se tak může zdát, že starší jednotky se svým bočním pancířem o síle více jak 400mm museli být daleko lépe chráněny, než tyto lodě z posledního období. Jenomže není milimetr jako milimetr. Zatímco dříve se používalo klasické železo či ocel, tak díky až překotnému vývoji ve zpracování a zušlechťování oceli se tyto materiály neustále vylepšovaly. Harveyova ocel použitá u starších jednotek tak nebyla stejně kvalitní jako různé vylepšené pancíře z přelomu století. V konečném důsledku to vedlo k tomu, že mohl být použit daleko slabší pancíř, který ale měl stejnou odolnost proti průraznosti nepřátelského projektilu, jako kdyby byl dvojnásob silný. Tato úspora v síle pancéřových plátů měla pak velký dopad na celkovou hmotnost pancéřování. Tím že se uspořilo několik stovek až několik tisíc tun ocele, se projevilo co do rychlosti lodi (zbytečně se netahala velká zátěž), ale také díky kvalitnějším materiálům i do strukturální pevnosti. Hlavní boční pancéřový pás (cementovaná ocel typ Krupp) na čáře ponoru dosahoval výšky 2,29 m s tím, že 0,99 m krylo část nad hladinou a 1,3 m pod hladinou. Nekryl celou délku lodi, ale pouze prostor od přední po zadní dělovou věž. Na koncích byl uzavřen příčnými pancéřovými přepážkami o síle 229mm. Ten boční pancéřový pás neměl všude stejnou šířku. V horní části měl maximální tloušťku 279mm, ale směrem dolů pod čárou ponoru se zeslaboval na 191mm. Směrem ke koncům lodi byl pancéřový pás zeslaben na 140mm a stejnou tloušťku měly i pláty, které sahaly k horní palubě. Pancéřová paluba nad citadelou měla sílu 64mm a byla spojená horním okrajem bočního 140mm pásu. Měla tvar lichoběžníku, ve vodorovné části o síle 64-70mm a na sklopených bocích 102mm. Kasematy středních děl, které ležely na hlavní palubě, měli stejnou tloušťku (140-152mm), jako malé kasematy pro 152mm děla, která stála po obou bocích přídě a palubní nástavby. Věže hlavních dělostřeleckých baterií stály v silně chráněných barbetách, jejichž pancéřování sahalo od pancéřové paluby až pod pomyslnou vodorysku a bylo silné 203 až 305mm. Tady Američané opět razili svůj oblíbený konstrukční prvek, a to že barbety a dělové věže má krýt tak silný pancíř, jako je ráže hlavních děl. Tím se dostáváme k otázce pancéřování hlavních dělových věží, které z čel krylo 305mm, z boků 279mm a stropy 89mm ocele. Přední velitelská věž byla chráněna již tradičně stejně tlustým pancířem (jako u předchozích tříd) a to o síle 254mm.
TTD - bitevní lodě třídy MAINE (po dokončení)
* Země původu: USA
* Délka (max.): 120,1 m
* Šířka: 22,02 m
* Ponor: 7,26 m (max. 7,72 m)
* Výtlak standardní: 12.500 t
* Výtlak plný: 13.500 t
* Výzbroj (po dokončení): 4x305mm (2xII), 16x152mm (16xI), 6x76mm (6xI), 8x47mm (8xI), 6x37mm (6xI), 3x kulomet 7,62mm, 2x Torpédomet ráže 457mm
* Pancéř paluba: 64-102 mm
* Pancéř boky: 140-279 mm
* Pancéř dělové věže: 203-305 mm
* Pancéř velitelská věž: 254 mm
* Barbety: 203-305 mm
* Výkon strojů: 11.185 kW, 24 kotlů typu Niclausse (modernizace 1909-1911)
* Dojezd:
* Vezená zásoba paliva: 1.000 – 2.000 tun (maximálně)
* Rychlost: 18 uzlů (33,3 km/h)
* Posádka: 561 mužů (v době míru), 798 mužů (ve válečném stavu)
Služba MAINE
Kýl lodi byl založen přesně rok poté, co se v Havaně na Kubě po velkých ztrátách na lidských životech potopila USS Maine (věžová bitevní loď druhé třídy). Tak jak známo se stala příčinou vzniku španělsko-americké války. Není tedy divu, že další loď ponese právě její jméno. Kontrakt na stavbu lodi BB-10 byl podepsán s loděnicí William Cramp & Sons z Filadelfie (stát Pennsylvania) dne 1. října 1898 a jak jsem psal výše, se stavbou se započalo na den přesně na první výročí zkázy první Maine. Slavnostního spuštění na vodu dne 27. července 1901 se účastnila pravnučka komodora Edwarda Preble (*1761 - +1807), slečna Mary Preble Anderson spolu s guvernérem státu Maine Johnem Fremontem Hillem. Do služby byla MAINE zařazena 29. prosince 1902 a jejím prvním velitelem byl pověřen kapitán Eugene Henry Cozzens Leutze. Většinu času v letech 1903-1907 zůstávala loď u amerického atlantického pobřeží a za tu dobu vykonala pouze jedno cestu přes oceán do vod Středozemního moře. V polovině prosince roku 1907 se zařadila po bok dalších amerických bitevních lodí, které v rámci tzv. „Velkého bílého loďstva“ měli světu prezentovat námořní sílu nové světové velmoci. Toto loďstvo tak během své propagační cesty navštívilo celou řadu zemí a přístavů a obeplulo celou zeměkouli, čímž mělo prokázat možnost amerického zásahu kdekoliv na Zemi. Nicméně MAINE se nezúčastnila celé plavby, ale spolu s USS ALAMABA se přes Guam, Filipíny, Suez a Středomoří vrátila v říjnu 1908 do vod Atlantiku. Další službu i nadále vykonávala v Atlantiku, kde byla určena jako vlajková loď 3. eskadry. V rámci této služby sem tam zavítala z vod Atlantiku do karibské oblasti. Přestože se jednalo o loď, která vstoupila do služby až koncem roku 1902, tak již 31. srpna 1909 byla převelena do rezervy. Pokud se podíváme na rychlý pokrok v námořní konstrukci (viz. bitevní lodě typu dreadnought), tak by nás to ani nemělo tolik překvapit. Americký průmysl dokázal chrlit jednu moderní třídu za druhou a tak se pro starší jednotky nacházelo stále méně uplatnění. Většina z nich byla překlasifikovaná na cvičné, školní lodě, nebo lodě pobřežní obrany, nebo přímo vyřazena ze služby a aktivována jen podle momentální politické situace. MAINE tak v tomto nebyla výjimkou. Proto byla v polovině června 1911 znovu aktivována a brázdila vody u amerického východního pobřeží. V té době ale měla za sebou modernizaci, která zahrnovala výměnu dvanácti starých kotlů Niclausse za nové typu Babcock and Wolcox a také instalaci nových bojových mřížových stěžňů. Během období První světové války byla používána jako výcvikové středisko pro různé techniky, ozbrojené stráže a další lodní personál. V řadách atlantické flotily se MAINE plavila až do 15. května 1920, kdy bylo rozhodnuto o jejím definitivním vyškrtnutí z USA námořnictva. Předtím ale ještě v roce 1919 stačil prodělat další modernizaci, když bylo odstraněno osm středních děl ráže 152mm a přidány dva protiletadlové kanóny ráže 76mm. V rámci odzbrojovací washingtonské konference byla loď prodána 23. ledna 1922 k sešrotování u firmy Joseph H.Hitner and William F.Cutlet z Filadelfie.
Služba MISSOURI
Na druhé jednotce se začalo pracovat 7. února 1900, když byl založen její kýl u loděnice Newport News Shipbuilding & drydock Company v Newport News (stát Virginia). Jelikož BB-11 nesla své jméno po 24. státu Spojených států, tak je logické, že jejího slavnostního spuštění se zúčastní někdo významný právě z tohoto státu. Pověřením slavnostního aktu spuštění byla dcera senátora z Missouri Francise Marion Cockrella, paní Edson Galludet. Čtyři dny po Štědrém večeru roku 1901 tak byla loď spuštěná na vodu a po dokončovacích pracích byla námořnictvem dne 1. prosince 1903 převzata do služby. Jejím prvním kapitánem se stal William S.Cowles. MISSOURI se stala součástí Severoatlantické flotily po zkouškách, které byly završené začátkem února 1904 v Karibském moři. Dne 13. dubna došlo na lodi v zadní dělové věži k explozi, která měla za následek smrt 36 členů posádky. Tato tragédie byla důkladně komisí vyšetřována a vedla k řadě bezpečnostních opatření ve skladištích a manipulačních prostorách, v kterých Američané o řadu let předběhli konkurenci. Po opravách, které proběhly v Newport News, byla MISSOURI vyslaná na cestu do Evropy, z níž se vrátila 17. prosince 1904. Několik následujících let brázdila bitevní loď východní pobřežní vody a vody Karibského moře až do ledna 1907, kdy vypomáhala obětem zemětřesení na Jamajce. V dubnu téhož roku byla součástí světové expozice v Jamestownu. Ani MISSOURI „neunikla“ spanilé plavbě „Velkého bílého loďstva“ kolem světa, ze kterého se vrátila koncem února 1909. Poté byla na čas vyřazena ze služby, podrobila se opravám a modernizaci. V rámci modernizace obdržela loď nové mřížové stěžně, které výrazně změnily její vnější vzhled. Začátkem června 1911 byla MISSOURI zpět ve službě a pokračovala ve své rutinní hlídkové činnosti podél východního pobřeží a v Karibiku. V červnu o rok později byl na její palubu naložen výsadek námořní pěchoty, který měl za úkol chránit americké zájmy na Kubě během místního povstání. V září 1912 byla loď z krizové karibské oblasti zpět v domácích vodách a zařazená do rezervy. Z ní byla před Velkou válkou (WW1) znovu povolána do služby a sloužila k výcviku námořního personálu až do října 1915, kdy se přes Panamský průplav přesunula na západní americké pobřeží do Kalifornie. Zde ale zůstala jen pár měsíců a v květu 1916 se vrátila do Filadelfie, aby byla znovu zařazená k rezervnímu loďstvu. V roli cvičného plavidla pak byla MISSOURI využívána až do vstupu USA do války (duben 1917). Poté se připojila k atlantickému loďstvu, aby byla dále v oblasti kolem zálivu Cheasapeake využívaná v cvičné roli. Po uzavření příměří se využila volná kapacita lodi k tomu, aby z Brestu (Francie) odvážela domů americké vojáky. Celkem takto MISSOURI vykonala čtyři plavby přes oceán. Její konec, byl stejně jako u desítek jiných lodí všech námořních velmocí, zpečetěn několika podpisy na washingtonské námořní dohodě, která většinu starších plavidel odsoudila k sešrotování. O tři dny později, kdy byla na šrot prodána její sesterská loď MAINE, byla i MISSOURI prodána stejné společnosti k likvidaci. Jejich více jak dvanáct tisíc tun skončilo v hutích a bylo přetaveno na jiné, mírové poválečné použití.
Služba OHIO
V souladu s americkou tradicí přidělování bitevním lodím jména jednotlivých států unie, obdržela i tato loď jméno po jednom ze států USA. Oproti předchozím sesterským lodím, byla stavbou pověřená loděnice Union Iron Works ze San Francisca, kde byl kýl položen 22. dubna 1899. Na vodu byl trup spuštěn 18. května 1901 za přítomnosti slečny Helen Deschler (příbuzná guvernéra státu Ohio pana George K.Nashe) a prezidenta USA Williama McKinleye. Do služby byla bitevní loď uvedena až 4. října 1904. Stavěla se tak více jak pět let, což bylo na tehdejší americké poměry docela dlouho. V rámci amerických asijských zájmů bylo rozhodnuto přidělit OHIO do asijské flotily. Dne 1. dubna 1905 loď nabrala kurz Havajské ostrovy a dále pokračovala do Manily na Filipínách. Na palubě bylo přítomno i několik významných hostů. Mezi nimi i tajemník ministerstva války William Howard Taft (pozdější prezident USA v letech 1909-1913) a slečna Alice Rooseveltová, dcera úřadujícího prezidenta Theodora Roosevelta. Kromě nich byla na palubě jako běžný člen posádky jistý Chester Nimitz. Ano ten slavný pětihvězdičkový admirál z doby Druhé světové války. Po vykonání návštěv v japonských, čínských a filipínských vodách se loď vrátila z Dálného východu domů. Po nutných opravách se v polovině prosince 1907 přidala k dalším bitevním lodím, které v rámci propagační cesty měly obeplout zeměkouli a demonstrovat tak narůstající moc amerických námořních sil. Po nesčetných zastávkách, v celé řadě zemí a přístavech, se eskadra vrátila 22.února 1909 do domácích vod kde v Hampton Road zakotvila. Stejně jako sesterské lodi, tak i OHIO se v letech 1909-1911 podrobila modernizaci, během níž obdržela nové mřížové stěžně. Pokud by některého z čtenářů zajímaly výhody a nevýhody této konstrukce tak typické pro americké bitevní lodě, tak je to dobře zpracované kolegou Scratem v textu k prvním americkým dreadnoughtům třídy SOUTH CAROLINA (článek ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=5673&f=348). Další léta se OHIO většinou plavilo ve vodách severního Atlantiku až do roku 1914, kdy v Mexickém zálivu hájilo americké zájmy. Poté se vrátilo zpět do Filadelfie, kde bylo zařazeno k rezervnímu loďstvu. V letech 1915 – 1916 byla bitevní loď využívána jako cvičná, pro různý námořní personál. Poté co USA vstoupily v dubnu 1917 do války, byla loď znovu povolána do aktivní služby (24. dubna 1917). Po zbytek války operovala kolem Norfolku, kde i nadále sloužila jako výcvikové plavidlo a zúčastňovala se celé řady námořních manévrů a to až do listopadu, kdy vstoupilo v platnost příměří mezi Centrálními mocnostmi a Dohodou. Koncem měsíce byla loď přesunuta do Filadelfie a znovu uvedena do rezervy. V průběhu roku 1919 prodělalo OHIO další modernizaci, kdy byla sejmuta část středního 152mm dělostřelectva a proti tehdy již reálnému nebezpečí ze vzduchu byly namontovány dva kanóny ráže 76mm. Nicméně to již byla labutí píseň této lodi, stejně jako celé řady starších bitevníků, protože poválečné omezení v námořním zbrojení většinu z nich škrtem pera odsoudilo k prodeji do šrotu. Tak skončila i tato loď, když byla 31. května 1922 definitivně vyřazená ze služby a 23. března 1923 prodána k sešrotování.
ZHODNOCENÍ
Třída MAINE se přiblížila evropskému pojetí bitevní lodě své doby nejen tím, že se vrátila k dělům menší 305mm ráže, jako v případě lodi IOWA, ale také volbou děl střední ráže. Ta byla výhradně složená z děl ráže 152mm, což přinášelo snadnější zásobování (než když byly na palubě i 203mm děla) a lepší možnost rozeznávání dopadu vlastních střel od těžkých kusů. Palba tak mohla být lépe koordinovaná. Ostatně tato děla se s úspěchem instalovala na předchozí třídu, takže nebylo překvapením, že se objevila na palubě i u třídy MAINE. Dobře volená skladba výzbroje ve spolupráci s rychlostí, tak z lodí MAINE činila světovou špičku. Pancéřová ochrana se nám pak na první pohled může ve srovnání se staršími jednotkami zdát slabá. Tady ale nesmíme zapomínat na rychlý technologický pokrok zušlechťování ocele, který umožnil zeslabení pancéřové ochrany při zachování stejné odolnosti vůči průniku nepřátelských projektilů. Pancéřová ochrana barbet a čel hlavní baterie pak odpovídala americké praxi, kde se razila teorie mít stejně silné krytí, jako byla ráže hlavních děl. Po roce 1906 pak bojová hodnota lodi výrazně stoupla, když byl modernizován nabíjecí systém hlavních děl, kde poté kadence střelby dosahovala kolem dvou ran za minutu.
Zdroje:
Jane´s Bitevní lodě 20. století – Ireland, Gibbons – Praha 2004
Válečné lodě (2) – Hynek, Klučina - 1986
Válečné lodě (3) – Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
http://www.worldaffairsboard.com/modele ... class.html
http://www.worldaffairsboard.com/attach ... ers-corner
http://www.navypedia.org/ships/usa/us_bb_maine.htm
http://www.caiella.com/BasePage%20Portfolio/np1.html
http://www.hazegray.org/navhist/battleships
http://www.globalsecurity.org/military/systems
http://svsm.org/albums/wny_maine
http://www.history.navy.mil/photos
http://www.greatwhitefleet.info
http://www.maritimequest.com
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.navsource.org
http://www.wikipedia.org
http://www.cityofart.net
http://www.palba.cz
Zvláštní poděkování mrfelix za kontrolu textu
