PALBA.CZ

Smrt Jindřicha Mořeplavce na několik let zastavila portugalské objevitelské plavby a nastolila zásadní změny v jejich organizaci a vlastnictví kolonií. Dosud se jednalo takřka výhradně o soukromé iniciativy zesnulého prince, jenž ke svému podnikání sice přizval zájemce z celé země, ale rozhodující slovo ve všech podstatných záležitostech měl Jindřich. To on byl od samého počátku hnacím motorem zámořské expanze a vznikající koloniální říše byla de facto jeho soukromou doménou. Tento stav za jeho života respektovali všichni portugalští vládcové, ale nyní se měla situace radikálně změnit. Náš autor Josef Janáček k tomu napsal: „Nikdo z členů královské rodiny neměl v době Jindřichovi smrti dost schopností a osobní autority, aby mohl zaujmout princovo místo. Král Alfons V. se dal snadno získat k tomu, aby podporoval aspirace feudálního panstva na hájení držav v Maroku, které se zdály být méně náročné a riskantní a přitom slibovaly snadnou kořist. Zatímco loupeživé válčení se dalo vést s poddanými a bez velkých hmotných obětí, v objevných plavbách už záleželo na kvalifikovaných nájemných silách a na podnikavosti obchodníků, kteří počítali s návratem svých investic. Stát musel investovat značné částky do stavby a výstroje lodí, do ochrany i organizace směny zboží a konečně i do výcviku mužstva a jeho teoretické přípravy a přitom neměl vůbec žádnou jistotu, zda a kolik lodí se z výpravy do zámoří vrátí a zda bude jejich náklad výhodně zpeněžitelný.“
Proto visel nad dalším pokračováním koloniálních aktivit velký otazník. Jindřichovým dědicem se stal jeho adoptivní syn Fernando, ale vlastnictví kolonií přešlo pod přímou správu koruny. Lagoská obchodní společnost byla rozpuštěna a zdálo se, že měšťané budou vytlačeni z lukrativního obchodu s černým kontinentem. V Lisabonu se ozývaly i hlasy požadující zastavení objevitelských plaveb, což rozhodně nebylo v zájmu měšťanů, stavitelů lodí, kartografů a kapitánů, kteří těžili z nebývalého rozvoje zdejší mořeplavby v uplynulých desetiletích.


Jindřich Mořeplavec

Král Alfons se chystal obnovit válečné operace proti Maurům a průzkum afrického pobřeží nepatřil mezi jeho priority. Proto se Portugalci v 60. letech 15. století soustředili hlavně na konsolidaci svých pozic a jejich jediným významnějším činem na tomto poli byla kolonizace Kapverdských ostrovů. Nejprve se zachytili na ostrově Santiago a postupně své aktivity rozprostřeli na celý archipelag. Na Kapverdách se začalo s pěstováním cukrové třtiny a ostrovy se později staly významným překladištěm afrického zboží a otroků. Alfons V. se sice sám nehodlal zapsat do dějin jako pokračovatel v díle Jindřicha Mořeplavce, ale zájem měšťanstva si vynutil obnovení průzkumných expedic. Nejprve získal soukromý sektor monopol na obchod v okolí nejstarší portugalské faktorie v Arguimu, ale to byla teprve předzvěst krátkého období, ve kterém se princova odkazu chopil židovský podnikatel Fernão Gomes z Lisabonu.

Ten již dříve konvertoval ke křesťanství a patřil mezi vážené obchodníky. S koloniálním podnikáním byl dobře obeznámen a pevně věřil v jeho další rozmach. Gomes si v r. 1469 pronajal na pět let práva na obchod s africkými koloniemi a zavázal se nejen platit koruně roční nájem ve výši 500 cruzados, ale musel rovněž na své náklady každý rok prozkoumat nejméně 100 leguí neznámého pobřeží. Portugalský král si rovněž vyhradil předkupní právo na veškerou slonovinu za předem stanovenou cenu, ale obchod s dalšími komoditami zůstával plně v Gomesových rukách. Podpis smlouvy znamenal dočasnou rezignaci portugalského státu na organizování dalších námořních expedic, i když zároveň potvrzoval zájem na jejich pokračovaní, ale veškerá podnikatelská rizika měl převzít soukromý sektor. Uzavřená smlouva také potvrzovala radikální změnu v náhledu zdejších měšťanů na koloniální podnikání a pozoruhodný vzestup této společenské třídy na portugalské politické scéně. Ještě před několika desetiletími nemohl Jindřich sehnat žádné podílníky ochotné spolufinancovat jeho nákladné zámořské aktivity, které nyní měšťané ochotně převzali a byli schopni si vynutit jejich pokračování i proti vůli konzervativních feudálů.


Portugalská karavela ze 70. let 15. století

Podnikatelskou intuicí obdařený Gomes nebral závazek posunout každoročně hranice známého afrického pobřeží o 100 leguí jako nutné zlo, ale naopak jako příležitost k dalším ziskům a budoucnost mu měla dát za pravdu. V zemi bylo množství zkušených mořeplavců, kteří ochotně vstoupili do jeho služeb, takže brzy už na moře vyplouvaly další průzkumné karavely a jejich kapitáni do Lisabonu přiváželi množství nových poznatků. Už dříve zjistili Portugalci, že linie pobřeží se stáčí nejprve k jihovýchodu a pak přímo k východu a Gomesovy koráby hnané příznivými proudy, vpluly do Guinejského zálivu, kde Portugalci konečně ve větší míře narazili nejen na toužebně hledané zlato, ale i na další cenné komodity. Už v r. 1470 obeplul Soeiro da Costa mys Palmas a zakotvil v ústí řeky Camoe, zatímco Pêro de Escolar a João de Santarém dospěli až k Voltě na území dnešní Ghany a objevili i Ostrov sv. Tomáše. Santarém a Escolar počátkem následujícího roku do map zanesli také Princův ostrov a Ano Bom (Dobrý rok). Jejich pokroky shrnul ve svých „Lusovcích“ básník Luís Vaz de Camões:
Téměř současně narazil Fernandes dos Póvoas na další ostrov nesoucí až do 20. století jeho jméno a v r. 1472 zakotvil u pobřeží Kamerunu. Zde se africké pobřeží začalo znovu stáčet k jihu a zhruba 10 let živená naděje, že z Guinejského zálivu bude možné zamířit přímo do Indického oceánu, se začala rozplývat. Průzkumné plavby však přesto pokračovaly a v r. 1473 dosáhl Lopo Gonçalves ústí řeky Gabonu a pravděpodobně jako první Evropan překonal rovník. Ještě dál pronikl Ruy de Sequeira, jenž pravděpodobně téhož roku spatřil majestátní Kamerunskou horu a řeku Sanaga. Tentýž mořeplavec později doplul až k mysu sv. Kateřiny na 2 ° jižní šířky na území dnešního Gabonu.

Plavba v těchto končinách kladla na navigátory zvýšené nároky a kniha „Dějiny Evropy“ uvádí : „tehdy se však mořeplavcům otevřel nový obzor - jižní polokoule. V této oblasti musely lodi překonat oblast velkého rovníkového bezvětří, zdolávat husté mlhy, prudké lijáky, tornáda a proplout Benguelským proudem, který se táhne podél afrického pobřeží od jihu k severu.“ To ještě nebylo všechno a po překonání rovníku portugalští plavci s údivem hleděli na noční oblohu, ze které se vytratil nejdůležitější orientační bod - Polárka. Na počátku století objevů, by za této situace velitel pravděpodobně nařídil okamžitý návrat, ale teď už sebevědomí zdejších mořeplavců dosáhlo takové výše, že se s touto skutečností vyrovnali a nebrali jí jako neblahé znamení, ale jako výzvu pro královské astronomy, kteří dostali za úkol vypracovat novou metodu určování zeměpisné šířky na jižní polokouli.


Král Alfons V.

Přesto v průzkumu pobřeží nastala delší přestávka. V r. 1474 totiž vypršela platnost Gomesovy nájemní smlouvy a král Alfons neměl zájem na jejím prodloužení, čímž jej z lukrativního podnikání vyšachoval a monopol na obchod s Afrikou přešel do vlastnictví koruny. Král pověřil správou kolonií svého dědice prince Jana a objevitelské plavby zastavil, protože se chystal rozehrát dobrodružnou a nákladnou hru o kastilskou korunu. Fernão Gomes měl tedy správu kolonií pod kontrolou jenom pět let, ale přesto za sebou zanechal nesmazatelnou stopu, neboť jeho kapitáni nejenže významně pokročili v odkrývání tajemství Afriky, ale hlavně konečně otevřeli bránu k jejímu bohatství. Tyto lákavé plody měl sice do budoucna sklízet portugalský král, ale bývalý Žid v uplynulých letech přesto dokázal na pronájmu kolonií „nekřesťansky“ vydělat a stát se jedním z nejzámožnějších portugalských obchodníků. Alfons V. jeho zásluhy uznával a za odměnu jej jmenoval členem královské rady a povýšil do šlechtického stavu, díky čemuž získal vlastní erb a ke svému jménu mohl připojit čestný přídomek „da Mina“.
Nedávno zmapované pobřeží Guinejského zálivu, od pobřeží dnešní Libérie až k hranici Kamerunu, se stalo zdaleka nejvýnosnější součástí portugalské zájmové sféry. Na západoafrickém pobřeží sice stále měli toliko jednu pevnost v Arguimu, ale v Guiney rychle vznikala síť stanic a faktorií, které se staly středisky obchodu, o jehož výnosnosti nemohlo být pochyb. Už počátkem 70. let odtud začaly portugalské koráby ve velkém dopravovat nejenom otroky, ale i zlato. Sen o přístupu k africkému zlatu stál na počátku objevitelských aktivit Jindřicha Mořeplavce a Gomesovi plavci jej dokázali proměnit v realitu. Kolonisté sice zatím nebyli schopni proniknout do vnitrozemí, kde se cenný kov těžil, ale to nebylo podstatné, neboť Afričané jej Portugalcům ochotně dodávali výměnnou za evropské zboží. Jak napsal Václav Patočka: „Zlato bylo surové nebo různě zpracované, ale v každém případě to bylo ono lákadlo, které hnalo tisíce dobrodruhů z Pyrenejského poloostrova na tajemný jih.“ Hlasy pochybovačů o výhodnosti koloniálního obchodu rázem utichly a celá země se sjednotila v názoru, že bohatství Guiney musí patřit výhradně Portugalcům, kteří se o ně nehodlali s nikým dělit.

Podle čtyř nejvýnosnějších komodit pojmenovali jednotlivé oblasti Guinejského zálivu na Pepřonosné pobřeží (Costa de Malagueta), ležící na území dnešní Sierry Leone, Pobřeží slonoviny (Costa do Marfim), Zlatonosné pobřeží (Costa do Ouro) v současné Ghaně a konečně Otročí pobřeží (Costa de Escravos) na pobřeží Nigérie. Tyto názvy se používaly až do konce koloniální éry a jeden se dokonce ve francouzské podobě „Côte d'Ivoire“ používá dodnes. Směnu zboží zpočátku komplikovala jazyková bariera, takže dost možná probíhala stejným způsobem jakým podle Hérodota se zdejšími Afričany obchodovali už Kartaginci. Alexandr Zimák jej popsal následovně: „Po přistání vylodili zboží a vystavili je na břehu, pak se znovu nalodili a dali znamení kouřem. Když ho domorodci spatřili, přiblížili se k pobřeží, položili vedle zboží zlato, jež za ně nabízejí, a vzdálili se. Kartáginci znovu vyšli na pevninu a zkoumali, co tam domorodci zanechali. Pokud usoudili, že ceně zboží množství zlata odpovídá, vzali si je a odpluli. Pokud nebyli spokojeni, vrátili se na loď a vyčkávali. Domorodci se vraceli na břeh a přidávali zlato, dokud Kartágince neuspokojili.“

Portugalci nabízeli v podstatě stále stejný tovar jaký do Afriky začali dovážet ještě v době prince Jindřicha, ale jeho objem se teď každoročně zvyšoval a kolonie se stávaly opravdu důležitým odbytištěm pro zdejší řemeslníky. Kromě různých cetek jako třeba rolničky, které domorodci používali jako ozdoby a postupně o ně ztráceli zájem, se do Guinee dodávalo obilí, měď, nejrůznější kovové výrobky, mosazné kruhy, plátno, bavlněné látky, sůl, oděvy, sklářské výrobky, koně a později i zbraně a alkohol. Zpět do Portugalska se naopak dovážely některé zdejší zemědělské plodiny, opiáty, přírodní barviva, zvířecí kožešiny, peří exotického ptactva, ale zejména slonovina, pepř, otroci a zlato. Obchodní směna byla dobrovolná a přinášela prospěch oběma stranám, i když o tom, že z dlouhodobé perspektivy z ní měli prospěch zejména Evropané, je zbytečné diskutovat, stejně jako o skutečnosti, že míra okrádání černošských kmenů se postupně stupňovala, jak se kolonizátoři stále pevněji zabydlovali v těchto končinách.

Už před příchodem Portugalců se u pobřeží Guinejského zálivu zformovalo několik domorodých států a sebevědomí vládcové Jorubů a Ašantů, se stejně jako třeba panovník Beninu, cítili rovnocennými partnery vzdáleného portugalského krále a zatím si nepřipouštěli, že by pro ně navázání obchodních kontaktů s bílými cizinci mohlo představovat nějaké riziko. Dále ve vnitrozemí proti proudu řek Nigeru a Volty se rozkládaly bohaté a mocné říše, s nimiž Arabové obchodovali už po staletí, a o jejichž vládcích se čas od času dostaly ústním podáním pokroucené zvěsti až do vzdálené Evropy. Nejvýznamnějšími městy zůstávaly setrvale Gao a Timbuktu, ale jednotlivé státy postupně vznikaly a zase zanikaly, stejně jako kdekoliv jinde na světě.


Karaka z 15. století

V prvním tisíciletí zde prosperovala říše Ghana rozkládající se na obrovském území mezi řekami Senegalem a Nigerem. Díky nalezištím zlata si mohl její vládce v r. 977 dovolit vydržovat na evropské poměry obrovskou armádu (údajně 200 000 mužů) a dějepisec Ibn Haukal jej považoval za nejmovitějšího muže na světě. Ghaně zasadili v 11. století smrtelnou ránu arabští Almorávidé, kteří sem zanesli islám a Mohamedovo učení díky tomu zapustilo pevné kořeny i na jih od Sahary. Na troskách Ghany vyrostl muslimský stát Mali, ovládaný černošskou dynastií Keita. Ta se díky vydatné těžbě zlata v oblasti Wangary stala opravdovou africkou velmocí a panovník Kankan Musa podnikl ve 30. letech 14. století slavnou pouť do Mekky a zastavil se i v Káhiře, kde svým bohatstvím vzbudil nemalý rozruch. V 15. století už byla Mali v úpadku a v r. 1435 dobyli Tuaregové Timbuktu a říše se rozpadla.

V oblasti kolem Čadského jezera existovala celá staletí další islamizovaná říše Kanem- Bornu, kde od 9. století vládla saifovská dynastie. Její panovníci bohatli na zprostředkování obchodního spojení mezi arabským severem a černošský jihem a ve druhé polovině 15. století dosáhli vrcholu moci. Na troskách Mali vznikl další stát Songhaj, který v 60. letech 15. století ovládal velké oblasti na středním toku Nigeru. Jeho osmnáctý vládce Ali zvaný „Veliký“, sídlil v Gao a několik let po smrti Jindřicha Mořeplavce dobyl Timbuktu a ovládl všechna významná střediska, odkud už od starověku vyrážely karavany putující až k vzdáleným přístavům na pobřeží Středozemního moře.

Do ustálených obchodních poměrů nejen u pobřeží Guinejského zálivu, ale i ve vnitrozemí, vnikli v 70. letech 15. století Portugalci a způsobili zde revoluční změny. Kolonizátoři rychle poznali, že jejich síly zatím nestačí ani k dobytí pobřežních oblastí, protože jak se píše v knize „Dějiny Afriky (2)“: „africké společnosti, s nimiž se Portugalci setkali (…) nestály na tak nízké úrovni jako Indiáni v Americe, aby bylo možné se v jejich zemi usadit a založit zde plantáže či zahájit vlastní těžbu kovů. K tomu přistupovalo ještě pro Evropany nepříznivé klima, nemoci a nedostatek dopravních možností. To zabránilo v Africe kolonizaci podobné americké.“ Na Guinejském pobřeží namísto toho vznikaly dobře zásobené farkorie, kam putovalo africké zboží i ze vzdáleného vnitrozemí. Ačkoliv se z dnešního pohledu mohou portugalské obchodní metody jevit jako vydřidušské, patrně nabízeli lepší ceny než konkurenční Mauři, díky čemuž dříve kvetoucí obchodní střediska Gao a Timbuktu začala upadat a karavany obtěžkané v Evropě žádaným zbožím, teď namísto do vzdáleného Tunisu nebo Káhiry, stále častěji směřovaly k pobřeží Guinejského zálivu. Tím se Portugalcům podařilo zabít hned dvě mouchy jednou ranou, nejenže si zajistili přístup k bohatství černého kontinentu, ale ještě dokázali poškodit nenáviděné Araby.

Směna zboží mezi oběma světadíly se brzy rozšířila natolik, že uspokojování poptávky po evropském zboží nebylo v silách zaostalého Portugalska. Vývoz do Guiney tak přispěl k rozvoji evropského hutnictví mosazi a mědi a nečekanou konjunkturu zažila i textilní výroba v Německu. Pro Portugalsko však byl důležitější rychle rostoucí objem dováženého tovaru. Na zahraničních trzích byl setrvalý zájem o slonovinu používanou k výrobě ozdobných předmětů, ale mnohem větší význam měl obchod s kořením a otroky.
Poptávka po otrocích byla na jihu Evropy vysoká a Portugalci je prodávali i kupř. nejen do Francie, Itálie a Kastilie, ale bez skrupulí je dodávali také arabským obchodníkům. Na našem kontinentu byl po levné pracovní síle největší hlad v Itálii a v Benátkách dokonce došlo v r. 1383 k organizované otrocké vzpouře, což byla ve středověké Evropě událost dosti výjimečná. Navzdory tomu však v Benátkách ještě koncem 15. století stále žilo několik tisíc zotročených mužů a žen. Tento obchod ovládaly po celá staletí italské městské republiky a hlavním zbrojem se stávaly jejich osady na pobřeží Černého moře, mezi nimiž vynikala krymská Kaffa (dnešní Feodosija) ovládaná Janovany. Zde je Italové kupovali ve velkém a dodávali až na Pyrenejské poloostrov a českého čtenáře jistě zaujme, že se jednalo hlavně o Slovany, a že v portugalštině se otrok řekne „escravo“ což v překladu znamená Slovan, stejně jako španělské „esclavo“. Po zničení Byzantské říše však Evropané ztratili spojení s Černomořím a Kaffu dobyli v r. 1457 Turci, což je odřízlo od dodávek zdejších otroků a vzniklou díru na trhu pohotově zaplnili Portugalci.

Jestliže obchod s ostatními komoditami je možné označit za výhodný pro obě strany, otrokářství v Africe přinášelo prospěch jenom vládnoucí vrstvě, zatímco pro kontinent představovalo pravé prokletí. Domorodci z oblasti kolem Guinejského zálivu byli nejen odolní a fyzicky zdatní, ale protože zdejší společenství dosáhla dosti vysoké technické úrovně (třeba v odlévání bronzu nebo výrobě terakoty), hodili se i k náročnější řemeslné výrobě. To z nich činilo žádané zboží a počet zdejších obyvatel zavlečených nejprve do Evropy a na ostrovy v Atlantiku, ale od počátku 16. století i do Ameriky, později dosáhl několika miliónů. Guinea se pro Afriku stala krvácející ranou, kterou z ní unikala životní síla a ztráta lidského potenciálu oslabovala celý kontinent. Obchod s lidmi zde sice existoval dávno před připlutím Portugalců, ale nikdy nenabyl tak obludných rozměrů a podstatně se lišilo i postavení otroků ve zdejší společnosti. „Nejnovější dějiny Afriky“ uvádějí, že „otroctví v předkoloniální Africe existovalo v patriarchální formě, avšak ve výrobě hrálo jen podružnou úlohu. Otrok byl většinou začleněn do rodiny jako méně privilegovaný člen a jeho potomci v několika málo generacích splynuli se svobodnými členy.“ Naopak Evropané praktikovali otroctví na věčně časy a i děti zakoupených Afričanů zůstávaly ve vlastnictví svých pánů.

Zdejší vládci a náčelníci se pohotově přizpůsobili poptávce po „černém zlatu“ a své soukmenovce ochotně prodávali. Otroci se většinou rekrutovali z válečných zajatců, takže celá oblast se brzy proměnila v permanentní válčiště, což opět nahrávalo kolonizátorům, kteří tyto konflikty využívali k prosazování svého vlivu a často je záměrně vyvolávali. Je pochopitelné, že vladaři obchodující s Evropany v těchto bojích většinou vítězili, protože mohli zužitkovat nakoupená jízdní zvířata a moderní zbraně. Tím se oblasti dodávající otroky zvětšovaly a portugalské koráby odvážely stále častěji i příslušníky kmenů sídlících daleko ve vnitrozemí. Poptávka po levné pracovní síle se díky rozšiřování pěstování cukrové třtiny neustále zvedala, takže stále více domorodců muselo celý život dřít na plantážích, bez sebemenší naděje na změnu svého trpkého údělu.


Černí otroci sklízejí cukrovou třtinu

S rostoucím počtem otroků devalvovala jejich hodnota a z drahého „zboží“ se stávala běžná „věc“, jejíž vlastnictví si mohlo dovolit stále větší množství Portugalců. Tím se jejich životní podmínky nadále zhoršovaly, třebaže dobový kronikář Azazura napsal, že se s nimi „zacházelo přátelsky a nedělal se žádný rozdíl mezi nimi a místním služebnictvem“. Ve skutečnosti je z pozdější doby známo mnoho případů vskutku drakonických trestů, které museli podstoupit i za banální provinění. I když kolonizátoři měli zájem především o silné muže, stoupal i počet zotročených Afričanek, jež se navíc často stávaly obětí sexuálního zneužívání a i ony byly často brutálně trestány. Kruté jednání s otrokyněmi nebylo výhradně záležitostí mužů a z období rané fáze brazilské kolonizace, jsou doloženy případy vyloženě sadistického jednání, jehož se dopouštěly zámožné Portugalky řídící početné domácnosti. Tento jev nevymizel ani později a naopak se rozšířil snad do všech amerických kolonií, takže ještě z roku 1829 existuje záznam z „Měsíčního zpravodaje proti otroctví“ o krutém bičování, které na Jamaice musela protrpět otrokyně Eleanor Meadová : „Její paní, paní Earnshawová … jemná ušlechtilá dáma, pohoršená čímsi, co tato otrokyně řekla či udělala … nařídila, aby jí vysvlékly donaha, položili na zem a v její přítomnosti jí vozka uštědřil 58 ran bičem … Když jedna rána podle paní Earnshawové úspěšně roztrhla kůži, nařídila vozkovi, aby bičoval z druhé strany.“

Po objevu Ameriky se poptávka po „černém zlatu“ ještě skokově zvýšila a na zdejších plantážích a ve stříbrných dolech, dosáhlo vykořisťování člověka člověkem pomyslného vrcholu. Všechny tyto jevy je ovšem nutné posuzovat středověkou optikou. Portugalci svými metodami nijak nevybočovali z dobového kontextu, protože úděl otroků byl v podstatě všude stejný, ať už je vlastnil zámožný Turek, Arab a nebo příslušník kteréhokoliv křesťanského národa. V pohledu na prospěšnost otroctví se vzácně shodovaly i křesťanské a muslimské autority a žádný evropský národ se nehodlal vzdát zisků, které mu přinášelo. „Dějiny Afriky“ konstatují, že „v jejich očích to byl zcela legitimní obchod, nadto ještě výjimečně výnosný. Ani katolická ani protestantské církve ničeho proti němu nenamítaly, ba mnohdy byl obchod ospravedlňován citacemi ze Starého zákona a věčnou spásou, které se pohanským Afričanům dostane v otroctví tím, že přijmou křesťanství.“

Právě šíření křesťanství mezi pohany bylo jedním z cílů Portugalců, ale v 70. letech 15. století v tomto směru moc nepokročili a domorodci nejevili přílišnou snahu přijmout učení Ježíše Krista. Klíma k tomu napsal: „Portugalci se tedy nemínili smířit s existencí „třetího“ světa pohanů, animistů a fetišistů, který komplikoval představu o znepřátelených světech křesťanů a muslimů. Hodlali ho obrátit na svou víru, a tak se posílit v odvěkém zápase s muslimy. Nebyla to slibná politika při uvážení konečného cíle: jak dokáže malý národ, třeba s papežskou autoritou za zády, přeměnit na křesťany nejprve všechny Afričany a potom dokonce i početné národy Asie? Jen neznalost skutečných rozměrů světa umožňovala podlehnout iluzi, že evangelizace a christianizace vzdálených národů je možná.“ Alespoň duše zakoupených Afričanů však mohli jejich páni zachránit před pekelnými plameny a nad skutečností, že život pokřtěných domorodců mnohdy připomínal spíše pobyt v očistci, se nikdo nepozastavoval.
Otrokářství představovalo ještě po celá 70. léta 15. století nejvýnosnější koloniální produkt, ale v následující dekádě je překonal zisk z prodeje zlata, které Portugalci na pobřeží získávali od Ašantů a z vnitrozemí obchodem s říší Songhaj. Stále větší význam měl i dovoz pepře. Po všech druzích koření byla v Evropě velká poptávka a její příčiny pěkně popsal Patočka: „K tomu, abychom pochopili tehdejší hlad po koření, jako je hřebíček, pepř, skořice či muškát (….) musíme nahlédnou do denního života středověkého Evropana. Ten neznal dnešní způsoby konzervace a uchovávání potravin, zemědělci neměli dostatek krmení pro dobytek na zimu. Dosud nebyly známé brambory, zeleniny se pěstovalo málo, základ stravy tvořilo maso a mouka. Na podzim, byl-li, úrodný rok, bylo všeho dost. Porážel se vykrmený dobytek, jehož maso však bylo nutné uchovat poživatelné až do jara. Proto se ve velkém množství nakládalo a to nešlo bez koření. Chuťově výrazným kořením se „vylepšovalo“ i pokažené pivo a víno, což byly jedny z mála pochoutek prostého člověka. Různé léčivé lektvary musely vonět, aby k nim měli nemocní důvěru, v koření viděli lidé i ochranu proti četným epidemiím nakažlivých nemocí. Středověký člověk, i ten urozený, nedbal příliš o osobní očistu a vnější dojem zachraňoval hojným užíváním silných voňavek. Vonnými látkami se mírnil zápach zatuchlých, špatně větraných obydlí, v kostelích vonné kadidlo vytvářelo tajemnou atmosféru pokorným věřícím. Proto byla spotřeba koření a orientálních vonných látek tak obrovská, proto se za ně platilo zlatem i krví.“


Benátky v 16. století

Koření se už od starověku dováželo z Asie a ve středověku kontrolovali po celá staletí jeho dopravu do Evropy podnikaví Italové. Zničení Byzantské říše v r. 1453 přeťalo jednu z mála dopravních tras a Evropané byli nyní zcela závislí na arabských obchodnících, kteří koření ve velkém nakupovali v Indii a po moři přepravovali do Egypta. Zde je skupovali Benátčané, kteří si svůj nynější monopol žárlivě střežili, a odmítali k tomuto lukrativnímu podnikání pustit konkurenty z jiných zemí. To zákonitě vyšroubovalo ceny pro koncové zákazníky a odliv drahých kovů z Evropy ve druhé polovině 15. století ještě zesílil. A právě tehdy si Portugalci zajistili přístup nejen k africkému zlatu, ale i ke zdejším pěstitelům koření. Zatím se jednalo takřka výhradně o pepř nakupovaný na Pepřonosném pobřeží a v Beninu. Ten byl sice méně kvalitní než „molucký“ dodávaný Benátčany, ale i tato náhražka šla dobře na odbyt, jelikož Portugalci jej nabízeli za mnohem příznivější ceny. Africký pepř (a ostatní zboží) putoval nejprve do Lisabonu, kde jej většinou zakoupili nizozemští obchodníci. Tím se Portugalci sami degradovali na pouhé dovozce exotického zboží a zisky spojené s jeho distribucí skončily v pokladnách západoevropských podnikatelů.

Nová obchodní trasa otevřená Portugalci vedla od Guinejského zálivu do Nizozemí a úplně obcházela dosavadní střediska ve Středomoří. Středozemní moře od nepaměti spojovalo tři kontinenty, ale nyní se začala rýsovat reálná možnost, že nejenom africké, ale později i tolik žádané asijské zboží, bude do Evropy proudit jinudy, což děsilo zejména Benátčany. Pepř a slonovina hrnoucí se z Nizozemí do celé západní Evropy věstily prolomení benátsko-arabského monopolu a ohrožení pozice republiky sv. Marka jako obchodní a vojenské velmoci. Její tehdejší bohatství a moc přibližuje ukázka z díla J. B. Vodáka: „Začátek 15. století znamená vrchol benátské moci. Město mělo 200 000 obyvatel a 8 miliónů poddaných. Vývoz činil 10 miliónů dukátů, zisk 4 milióny ročně. Benátky měly 300 velkých zámořských lodí, na 3000 menších plavidel a až 100 válečných galér.“
Nebývalý rozvoj přepravy mezi Portugalskem a Afrikou se promítl i do konstrukce zdejších korábů, které musely dokázat přepravit na velké vzdálenosti objemné náklady jako třeba obilí. K tomu se lépe než osvědčené karavely hodily větší karaky. Tento lodní typ vznikl ve 14. století v oblasti Středozemního moře odkud se rychle rozšířil i na Pyrenejský poloostrov a do západní Evropy. Stejně jako karavela i karaka v sobě sloučila výhody hanzovních plachetnic se středomořskými koráby. Její délka většinou činila 30 až 40 m a množství přepravovaného nákladu mohlo přesahovat i 1000 tun. Loď měla několik palub, značný ponor a mohutný trup. Karaky obvykle nesly tři stěžně, přičemž na zadním byla latinská plachta a na ostatních plachty ráhnové. Posádku někdy tvořilo i více než 100 mužů ubytovaných v nápadných kastelech na přídi a zádi. Díky mohutné konstrukci se rychlostí a obratností nemohly měřit s menšími karavelami, ale vše vynahrazovala na svou dobu obrovská nosnost.


Karaka ze 70. let 15. století

Karaky se díky svým rozměrům také lépe hodily pro válečné účely, protože unesly více vojáků a zejména děl, kterých často obdržely několik desítek. Dělostřelecké branky se objevily teprve počátkem 16. století, takže v popisovaným období musely být všechny lodní zbraně umístěné na palubě a zejména na kastelech. V poslední čtvrtině 15. století začal klesat počet dříve převládajících komorových děl a přibývalo lafetovaných kusů nabíjených zepředu, které výstižně popsali naši autoři Hynek a Klučina: „Do děla se nasypala odměřená dávka střelného prachu, utěsnila se a do hlavně se zasunula koule a nabijákem se zatlačila až k ucpávce. Dělo se odpalovalo otvorem v zadní části hlavně - zátravkou, buď přiložením pochodně, zasunutím zapáleného doutnáku nebo rozžhaveného želízka.“ Nevýhodou oproti „rychlopalným“ komorovým dělům byla menší kadence, která díky jinému způsobu nabíjení a obtížnější manipulaci mnohdy činila i pouhou jednu ránu za deset minut. Zvýšil se však dostřel, jenž dosahoval i 500 m a střela odpálená z těchto kusů měla i větší ničivý účinek. Přesto ani tato děla většinou nedokázala nepřátelskou loď potopit a jejich úkolem bylo spíše zabíjení posádky ukryté v kastelech a příprava k zahákování plavidla a jeho obsazení ozbrojeným výsadkem.

Karaky se v této úloze Portugalcům osvědčily, neboť po objevení Zlatonosného pobřeží se u afrických břehů takřka přes noc vyrojila spousta námořních lupičů přepadajících lodě převážející zlato a další cenné zboží. Jednalo se o zákonitou reakci na zveličené zvěsti o bohatství, které zde kolonizátoři získávali. Proto se už počátkem 70. let našli podnikavci ochotní napadat plachetnice pod portugalskou vlajkou. Kromě všemožných zločinců postrádajících nejen morální zábrany ale i jasně danou státní příslušnost, se do honby za snadných ziskem zapojili hlavně piráti z Kastilie, což ještě zhoršilo už beztak napjaté vztahy mezi hlavními pyrenejskými rivaly.
Král Alfons V. obnovil válečné operace v Maroku a v r. 1471 se mu podařilo dobýt města Arzilu a Tanger, což mu vyneslo přízvisko „Africký“. Ctižádostivý vládce začal pošilhávat i po kastilské královské koruně. Tamější král Jindřich IV. zemřel v r. 1474, aniž by zanechal mužského potomka. Na trůn mohla uplatňovat nárok jeho jediná dcera Jana zvaná Beltraneja, ale nakonec na něj usedla její teta Isabela I., jejíž sňatek s Ferdinandem II. Aragonským položil základ sjednoceného Španělska. Dědictví trůnu po přeslici se málokdy obešlo bez komplikací a nejasností ohledně nástupnictví se rozhodl využít Alfons V. Jeho trumfem se měla stát o 30 let mladší Jana Beltraneja, se kterou se nejprve zasnoubil a v r. 1475 vznesl nárok na kastilskou korunu. Portugalský vládce našel spojence ve Francii a dokonce i v části kastilské šlechty, díky čemuž se cítil dost silný, aby ještě téhož roku zahájil válku o kastilské dědictví. Portugalská vojska vtrhla na území nepřítele a po spojení s Janinými přivrženci postupovala na Madrid. Jenomže 1. března 1476 došlo u města Tora ke střetnutí s Kastilci, a třebaže bitva skončila v podstatě nerozhodně, znamenala politické vítězství Isabelina tábora a ukončila evropskou část konfliktu.

Boje se však k pramalé Alfonsově radosti přenesly do zámoří, neboť jeho protivníci využili situace a pokoušeli se získat portugalské državy v Africe. Díky tomu můžeme konflikt o kastilské dědictví prohlásit za první koloniální válku v dějinách. Opevněná města v Maroku dokázali Portugalci bez větších potíží uhájit, ale brzy bylo zřejmé, že nepřátelům jde hlavně o bohatou Guineu. Papežské buly sice vlastnictví afrického pobřeží na jih od mysu Bojador už dříve přiřkly Lisabonu, ale kastilská veličenstva tento nárok opakovaně popírala a vyzývala své poddané k útokům na Guinejský záliv. Výsledkem byla námořní válka zuřící několik let nejen u afrického pobřeží, ale i přilehlých ostrovů (Azorské, Kanárské, Madeira).


Zezadu nabíjené lodní dělo používané ve 14. a 15. století

Kastilské válečné loďstvo do těchto bojů nezasáhlo, ale jeho úlohu ochotně převzaly soukromé osoby. Isabela a Ferdinand jejich činnost posvětili vydáváním nejrůznějších privilegií, za což si vyhradili právo na pětinu kořisti. Netrvalo dlouho a dříve samostatně operující piráty nahradily celé flotily korzárských lodí, které u západoafrického pobřeží nemilosrdně přepadaly obchodní koráby. Portugalci se pokusili své námořní trasy zabezpečit válečnými loděmi, ale troufalí korzáři se odvažovali i útoků na chráněné konvoje. Proto král Alfons nařídil nebrat zajatce a přemožení lupiči byli nekompromisně házeni do moře. Korzáři odpověděli stejnou mincí, takže ani zajatí Portugalci nemohli počítat s žádným milosrdenstvím. Pokud se Kastilci nebo Portugalci dokázali zmocnit nepřátelského korábu, byl jeho osud vždy stejný: užitečný náklad vítězové přeložili, vyrabovanou loď zapálili a zajatými námořníky nakrmili žraloky. Už i tak brutální námořní válka se díky těmto metodám ještě zostřila, ale ke změně poměru sil nedošlo a nekonečné potyčky vyčerpávaly obě strany.

Početné portugalské válečné loďstvo si sice udržovalo převahu, ale ochránit zároveň dlouhé pobřeží západní Afriky, Guinejský záliv i ostrovy v Atlantiku, byl nesplnitelný úkol, protože každou pobitou korzárskou posádku, brzy nahradili další dobrodruzi toužící po rychlém zbohatnutí a jen v r. 1478 vyplulo na moře 35 korzárských lodí. Kastilci útočili i přímo na obchodní faktorie a navazovali kontakty s domorodým obyvatelstvem a tímto podloudnickým obchodem působili Portugalcům další škody. Korzáři se dokonce zmocnili několika ostrovů v Guinejském zálivu, ale na protilehlém pobřeží se zachytit nedokázali. To už se však pomalu blížil konec bojů, neboť slovy Josefa Janáčka: „Obě strany dospívaly rychle k poznání, že válka je pro všechny zhoubná a že žádná z nich nemá dost sil, aby protivnou stranu z Guiney vytlačila. Zvučná prohlášení na portugalské i španělské straně hýřila zlými pohrůžkami, ale situaci nijak neulehčila. Kromě toho podobná situace jako v Guinejském zálivu vznikla i na Kanárských ostrovech, kde naopak Portugalci upírali Kastílii právo na jejich držení, ačkoli operovali se stejně plytkými a problematickými argumenty jako Španělé při agresi v Guiney.“


Text mírové smlouvy mezi Portugalskem a Kastilií

Bezvýchodnost vzniklé situace nakonec přivedla oba protivníky k jednacímu stolu a 4. září 1479 byla v Alcáçovas uzavřena mírová smlouva. Alfons V. se vzdal nároku na kastilský trůn a oba státy si navzájem uznaly své předválečné hranice. Zajímavější jsou pasáže o državách v zámoří., neboť smlouva z Alcáçovasu představuje vlastně první koloniální dělení světa mezi dvě mocnosti. Její hranici představovala rovnoběžka na úrovni Kanárských ostrovů. Území ležící severně od této pomyslné linie (s výjimkou Madeiry a Azorských ostrovů) měla připadnout Kastilii, zatímco na jih se rozkládala zájmová sféra Portugalců (s výjimkou ostrovů Fernando Póo a Ano Bom). Portugalci tedy uhájili všechny své zámořské državy (oba ztracené ostrovy Kastilci brzy dobrovolně vyklidili) a katolická veličenstva získala jenom Kanárské souostroví. Dělící čára také potvrzovala Lusovcům právo na další objevitelské plavby kolem Afriky, zatímco Kastilci se mohli realizovat toliko v hlubinách Atlantiku.

Mírová smlouva v podstatě potvrdila portugalský náskok v objevování světa a jejich námořní převahu. Dohodu z Alcáçovasu sice v r. 1481 stvrdila i papežská bula Aeterni Regis vydaná Sixtem IV., jenomže nebrala žádný ohled na další mocnosti a bylo pouze otázkou času, kdy se jí někdo pokusí zpochybnit. V úvahu přicházeli zejména Francouzi a Angličané, kteří po ukončení stoleté války rychle nabírali síly a v budoucnu se hodlali zapojit do honby za koloniemi. Kupci a rybáři z Bristolu dokonce vyslali počátkem 80. let na Atlantik nejméně jednu expedici a snad právě proto se do Anglie v r. 1481 vypravili portugalští diplomaté, aby se pokusili získat souhlas Londýna s jejich dosavadními zábory. Další trvalou hrozbu představovali námořní lupiči. Mírová smlouva sice zastavila jejich přímou státní podporu, ale kastilští piráti i nadále ohrožovali obchodní trasy mezi Lisabonem a Guineou, a brzy se k nim přidali i podnikavci z Francie a Itálie, s nimiž kráčeli ruku v ruce i piráti arabští a jistě se i mezi Portugalci našli jedinci, kteří se pod vlajkou s lebkou a skříženými hnáty neštítili olupovat své krajany. I proto se z karavely stala regulérní válečná loď, jež měla pomoci v boji s těmito nájezdníky.

Král Alfons V. zemřel v r. 1481 a na uvolněný trůn usedl jeho syn Jan II., jenž se stal důstojným pokračovatelem odkazu svého prastrýce Jindřicha Mořeplavce a nakonec završil úsilí několika generací obeplutím Afriky. Na začátku své vlády se ovšem musel vypořádat se šlechtickou opozicí, která ztrpčovala vládnutí už jeho předchůdcům. Jako první byl k trestu smrti odsouzen vlivný Lopo Vaz de Castelo Branco a další hrdelní rozsudky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejznámějším popraveným se stal vévoda z Bragançy, jenž byl obviněn ze spiknutí s Kastilci a před popravčím špalkem jej nezachránilo ani blízké příbuzenství s králem Janem. Portugalský vládce dokonce vlastní rukou usmrtil vévodu z Viseu a další tresty rychle následovaly. Počet popravených a uvězněných šlechticů a prelátů dosáhl několika desítek, zatímco mnozí další raději uprchli do Kastílie. Těžko věřit, že by Jan II. měl opravdu tolik odpůrců; spíše hodlal zastrašit všechny případné oponenty a upevnit královskou autoritu. Díky drastickým opatřením se z Portugalska stala absolutistická monarchie a Jan II. mohl upřít svoji pozornost k Africe.


Martin Behaim

Jeho kapitáni těžili nejenom z pokroku v oblasti lodního stavitelství, ale i z významných objevů na poli navigace. V r. 1474 vydal astronom Jahannes Müller své tabulky usnadňující použití Jakubovy hole a José Vizinho se (údajně i Martinem Behaimem) o jedenáct let později vypravil k pobřeží Guinejského zálivu, aby zde měřil přesné hodnoty sluneční deklinace a zdokonalil novou metodu vypočítávání zeměpisné šířky na jih od rovníku. Pedro Nunes zase představil světu nonius pro lepší určování zeměpisných souřadnic, zatímco Pero Eanes Guanchino zdokonalil navigační postupy. Jan II. teoretickou přípravu objevných plaveb rozhodně nezanedbával a nechal si založit poradní sbor zvaný „Junta dos Mathemáticos“. Členy junty byli zkušení kapitáni, navigátoři, lodní stavitelé, astronomové, matematici, kresliči map, geografové, ale i obchodníci a politici. Matematická junta měla opravdu vysokou úroveň a snad ve všech oborech překonávala podobný sbor ustanovený kdysi v Sagresu Jindřichem Mořeplavcem. Ani Jan se nebránil spolupráci s jinověrci a mezi jeho nejvěhlasnější učence patřili Židé Abraham Zacuto a José Vizinho.

Známých osobností pracujících pro Portugalsko bylo vice a věhlasný italský kartograf Toscanelli již dříve pro Alfonse V. vytvořil mapu světa, i když její hodnota byla díky nedostatku spolehlivých poznatků sporná. Počet cizinců vkládající svůj um do služeb objevitelských plaveb neklesal ani poté, co se Portugalci stali nejlepšími evropskými mořeplavci, jelikož malý národ si nemohl dovolit odmítat zahraniční kapitány, lodivody ani kresliče map, kteří do Lisabonu houfně mířili, aby zde uplatnili své schopnosti a našli lepší způsob obživy. Jenomže nepřeberné množství poznatků nashromážděných ve zdejších archivech vyvolávalo závist konkurence a protože Portugalci své vědomosti tajili, stahovali se do Lisabonu i nejrůznější agenti pracující nejen pro okolní panovníky, ale často i pro velké obchodní domy. Obě skupiny cizinců od sebe nebylo možné rozlišit a přes všechnu snahu se zprávy a nových objevech rychle šířily po celé Evropě.

V Portugalsku se pokoušel uplatnit i mladý Kryštof Kolumbus, který se do země dostal dosti dobrodružným způsobem. Budoucí objevitel Ameriky plul v r. 1476 na lodi Bechalla, která patřila k janovskému konvoji mířícímu ze Středozemního moře do západní Evropy. K plánovanému mezipřistání v Lisabonu už nedošlo, neboť poblíž Lagosu zaútočili na konvoj piráti a Bechalla šla ke dnu. Kolumbus v boji utržil lehčí zranění, ale zdatný mladík dokázal doplavat ke břehu, kde se jej ujali Lagosané. Brzy se přesunul do Lisabonu a podařilo se mu vstoupit do služeb janovského obchodního domu Centurionů, což znamenalo časté plavby do portugalských kolonií, kam jeho chlebodárci rádi investovali už za časů zvěčnělého prince Jindřicha.


Pevnost Elmina v 16. století a dnes

Ještě před tím, než Jan II. poprvé vyslal své kapitány zkoumat neznámé břehy, rozhodl se upevnit portugalské panství v Africe. Na jeho rozkaz nejprve započala přestavba staré tvrze v Arguimské zátoce, ale ctižádostivý král nařídil na základě zkušeností z nedávné války budovat i nová opevnění v Guiney. Proto už v r. 1481 rozkázal založit novou pevnost na Zlatonosném pobřeží a ještě téhož roku vypluly z Lisabonu první lodě, jejichž náklad tentokráte netvořilo zboží pro výměnný obchod, ale stavební dříví, kámen, hřebíky, cihly a vápno. Nezvyklý tovar námořníci vyložili ve vesnici zvané Duas Partes a přivezení dělníci začali pod vedením Diega de Azambuji stavět opevnění jaké v subsaharské Africe zatím nemělo obdoby. Tentokrát už žádné dřevěné palisády a hliněné valy, ale mocná pevnost nazvaná São Jorge da Mina (zkráceně Elmina) stavěná podle nejnovějších fortifikačních poznatků a bez ohledu na náklady, které navýšil dovoz stavebního materiálu z Evropy.

Elmina byla dostavěna již v r. 1482 a stala se nejmocnější výspou portugalské koloniální říše a střediskem obchodu se zlatem. Jako ochrana před domorodci byla zbytečně předimenzována, avšak Jan II. jí zamýšlel hlavně jako výstrahu evropským konkurentům a jako bezpečné útočiště před útoky pirátů. Portugalci téměř současně vybudovali i další opevnění v Beninu a Aximu, jenomže první museli brzy vyklidit pro nevhodné klima a ani Axim nedosáhl většího významu. Zato Elmina vzkvétala a král jí už v r. 1486 povýšil na město, což byl akt zcela mimořádný a výmluvně vypovídal o jejím postavení v koloniálním obchodu. Zde se realizovalo nejvíc transakci a pevnostní hradby dodávaly zdejším obyvatelům a faktorům pocit bezpečí. S jejím rozvojem rychle stoupal počet nejrůznějších obchodních zástupců a patrně v této úloze se zde nakrátko objevil i Kolumbus. Množství v Elmině získaného zlata dosahovalo každoročně několika set kilogramů, takže není divu, že zisky z jeho prodeje záhy překonaly i otrokářství a ročně činily 170 000 zlatých dublonů. Elmina zůstala významnou portugalskou pevností i později a existuje dodnes jako součást světového kulturního dědictví UNESCO.
Hlavním důvodem proč král Jan nechal obnovit průzkumné plavby kolem Afriky byla snaha konečně zjistit rozměry tohoto kontinentu a přesvědčit se, že jej lze obeplout a otevřít novou obchodní trasu do Asie. Sama myšlenka nebyla nijak převratná, ale Portugalci cítili, že nyní jsou konečně schopni jí zrealizovat a zajistit si spojení nejenom s vytouženou Indií, ale jejím prostřednictvím i s Persií a snad i s Čínou a Japonskem. Počátkem 80. let 15. století se už vědělo, že Afrika má hruškovitý tvar, jenomže geografové její rozměry stále podceňovali a proto bylo snadné uvěřit, že nejjižnější výspa kontinentu už nemůže být daleko a Portugalci mohou co nevidět brázdit hladinu Indického oceánu.

Mocnou pobídku tomuto úsilí představovala neklesající poptávka po asijském koření. To Arabové v Indii nakupovali takřka za babku, jenomže jeho cenu prodražovala doprava do Evropy. Jak píše Klíma „za kilogram pepře se na Malabarském pobřeží platilo 1 až 2 gramy stříbra, v Alexandrii 10 až 14 gramů, v Benátkách 14 až 18 gramů a díky benátskému monopolu pak v ostatní Evropě 20 až 30 gramů. Ještě větší výhody skýtaly méně obvyklé, a tedy mnohem dražší druhy východoasijského koření, které měly pramalou hodnotu na jihovýchodním okraji obrovské Asie, ale v Evropě se vyvažovaly zlatem. Kdo by nakoupil vzácné koření přímo u zdroje, měl zaručený zisk v řádu stovek, někdy tisíců procent.“ Tyto jednoduché kupecké počty motivovaly Portugalce, aby zvedli hozenou rukavici a prolomili benátsko-arabský monopol. Sebevědomí Lusovci se právem cítili předurčeni naplnit naděje skoro celé Evropy, a zajistit si nehynoucí slávu a samozřejmě i tučné zisky.
S úkolem rozluštit tajemství velikosti černého kontinentu vyplul v r. 1482 na moře Diogo Cão a jeho karavela vezla i kamenné pilíře zvané padrão. Ty měli námořníci vztyčovat na prozkoumaném pobřeží a tím je symbolicky zabírat pro svého panovníka. Nesly státní znak, jméno krále, symbol kříže, a až na místě je kameníci opatřovali i jménem mořeplavce a datem objevení. Vlastní text měl každého cestovatele v portugalštině a latině informoval, kam až sahá portugalská zájmová sféra. Jan II. tímto vědomě navazoval na činnost svého předchůdce Jindřicha Mořeplavce, který už v počátcích svých zámořských aktivit nechával do kůry stromů vyrývat své osobní heslo.


Diogo Cão

Cão patřil - podobně jako mnoho portugalských mořeplavců - k nejnižší šlechtě (rytířům) a byl to zkušený námořník, který už dříve poznal pobřeží Guiney. Po vyplutí z Lisabonu se nejprve zastavil v Elmině a na podzim obeplul mys sv. Kateřiny a ocitl se v neznámých vodách. Jeho karavela nejprve zakotvila v zátoce pojmenované po sv. Martinovi a v listopadu plavci spatřili ústí ohromné řeky, kterou domorodci nazývali Nzari, ale Cão jí pojmenoval Rio de Padrão (dnešní Kongo), protože právě zde nechal vztyčit první kamenný kříž zasvěcený sv. Jiří. Tato oblast patřila k domorodé říši Kongo, jejíž vládce (manikongo) sídlil ve městě Mbanzakongo a ovládal rozsáhlé oblasti ve vnitrozemí. Domorodci se k Evropanům chovali přátelsky, takže Cão usoudil, že jsou zde vhodné podmínky pro christianizaci a vyslal do Mbanzakonga své vyslance. Na jih příliš nespěchal a přívětivý kraj opustil teprve po několika měsících. Osamělá karavela pronikla v červenci 1483 k řece Lobo a v srpnu shodili Portugalci kotvu u mysu sv. Marie ležícímu na 13 ° a 30 ´ jižní šířky na území dnešní Angoly. Zde Cão postavil další padrão pojmenovaný po sv. Augustýnovi a rozhodl se k návratu. Při zpáteční plavbě chtěl nalodit emisary zanechané v Kongu, ale po nich nebylo ani vidu ani slechu, načež usoudil, že je zajali domorodci a Portugalci se na oplátku zmocnili několika zdejších náčelníků, které v dubnu 1484 dopravili do Portugalska.
Afriku se tedy zatím obeplout nepodařilo, ale Jan II. byl přesto s výsledkem téměř dvouleté mise spokojen a za odměnu svého kapitána povýšil a přiznal mu zaopatření 10 000 reálů ročně. Tato objevná plavba matematickou juntu utvrdila v názoru, že jižní hranice Afriky už nemůže být daleko, tudíž je zvolená strategie správná a není třeba jí přehodnotit. Opačný názor zastával Kolumbus, jenž portugalskému vládci koncem r. 1483 předložil vlastní projekt, slibující nalezení mnohem kratší cesty do Indie plavbou na západ. Kolumbus v Portugalsku během uplynulých letech zdomácněl a dokonce získal ruku šlechtičny Filipy Moniz de Perestrello. Je záhadou jakým způsobem se bezvýznamný faktor Centurionů dokázal přiženit do rodiny Perestrellů, kteří drželi dědičný kapitanát nad ostrovem Porto Santo, ale je nesporné, že to pro něj byla skvělá příležitost k rozšíření znalostí o lodní navigaci. V r. 1480 se manželům Kolumbovým narodil syn Diogo, ale tím záznamy o jeho choti mizí, což většinu badatelů vede k názoru, že krátce po porodu zemřela.

Ctižádostivý Janovan už tehdy nepracoval pro Centuriony, ale živil se jako kreslič map. I přes všechny teoretické znalosti, byl stále pouhým malým kolečkem v obrovském soukolí portugalské námořní mašinerie a jeho „kacířská“ myšlenka zde mohla stěží padnout na úrodnou půdu. Samotná idea dosažení Asie západním směrem, nebyla pro Portugalce nijak objevná, neboť je o této možnosti informoval už v 70. letech Toscanelli a v době, kdy už většina učenců zastávala názor, že Země má tvar koule, nabízela zajímavou alternativu. Podle Toscanelliho (a nejen jeho) omýval břehy Evropy i Asie stejný oceán a vzdálenost mezi oběma kontinenty byla směrem na západ mnohem kratší, než dosud používané obchodní trasy. Stejný názor zastával i mladý Janovan a Bernard Kay jej zformuloval následovně: „Kolumbovy optimistické výpočty směřovaly k tomu, že přímá cesta z Kanárských ostrovů do Japonska měří jen dva tisíce čtyři sta námořních mil (jedna nám. míle = 1852 m). Tato vzdálenost nijak nepřevyšovala možnosti tehdejších portugalských lodí. Nejvzdálenější portugalský výpad podél západoafrického pobřeží až ke Kongu znamenal vzdálenost víc než pět tisíc námořních mil od Lisabonu. A stále ještě tu nebyl ani náznak toho, zda a kde by se africký světadíl dal na cestě do Indie obeplout. Jestliže portugalské lodi mohly bez rizika vyplout k místům vzdáleným pět tisíc mil a zase se vrátit, pak by s jistotou mohly přesně západním směrem urazit pouze poloviční vzdálenost na otevřeném oceánu.“

Kolumbus a Toscanelli vycházeli hlavně z cestopisu benátského dobrodruha Marka Pola, který koncem 13. století barvitě popsal bohatství Dálného východu, ale co se zeměpisných znalostí týče, zůstal poplatný své době. Je zajímavé, že Polův cestopis měl od počátku komerční úspěch, ale čtenáři jej brali hlavně jako dobrodružné čtivo a dlouho jej nikdo nepokládal za seriózní zdroj informací. Teprve později, když byly některé jeho geografické údaje potvrzeny, došlo ve vnímání knihy k radikálnímu posunu a v 15. století platil Marko Polo za znalce problematiky Středního a Dálného východu a jeho údaje nekriticky přebírali i věhlasní učenci.


Kryštof Kolumbus

Ještě v Kolumbově době přetrvávala zkreslená představa o velikosti obvodu Země a mnoho geografů na základě údajů Pola a starověkých autorit, zvětšovalo skutečnou velikost Evropy a Asie, čímž hrubě zmenšovali velikost oceánu, který měl tyto kontinenty oddělovat. Ještě v atlasu „Imago mundi“ od Pierra d´Ailly vydaném v r. 1410 (Kolumbus jej prokazatelně vlastnil) se píše: „Neboť podle filozofů a Plinia není oceán, jenž se rozprostírá mezi vnějším okrajem Španělska na druhém břehu a východním pobřeží Indie, příliš široký. Je totiž zřejmé, že toto moře lze lodí přejet za několik málo dní, je-li příznivý vítr, z čehož vyplývá, že toto moře není tak velké, aby mohlo pokrýti tři čtvrtiny zeměkoule, jak si mnozí lidé vypočítali.“

Kolumbus snad i podvědomě vytěsňoval informace odporující jeho představám a naopak nekriticky přebíral vše, co se mu takříkajíc hodilo do krámu, takže není divu, že jeho výpočty se oproti skutečností rozcházely o hrozivých 15 000 kilometrů. Na obranu samouka Kolumba (číst a psát se patrně naučil až v Portugalsku) je nutné uvést, že o mnoho lépe si nevedl ani věhlasný Toscanelli. Jeho propočty však nemohly obstát před matematickou juntou, která měla projekt posoudit. Skřivan a Křivský k tomu uvedli: „V královských komisích nezasedali výlučně zaslepení tmáři, pro něž byla Země plochou kružnicí a nehodlali každého, kdo tvrdil něco jiného poslat na hranici. Nechť to zní jakkoliv nepopulárně: před kolegiem mužů, většinou vzdělaných humanistů, popřípadě předních znalců astronomie, geografie a navigace, stanul člověk nevalného vzdělání, fanatické víry ve své poslání, ale vyzbrojený patrně dobrými zkušenostmi v oboru praktické navigace.“

Jeho zkušenosti se však nemohly měřit s poznatky, jež Portugalci nasbírali v uplynulých desetiletích. Těžiště jejich aktivit sice vždy leželo u pobřeží Afriky, jenomže už od 50. let se vydávali i na plavby do hloubi Atlantiku, ale výsledky před světem tajili. Záměrem Portugalců určitě nebylo dosažení Asie, ale spíše snaha nalézt další souostroví, na kterých by bylo možné zavést výnosné pěstování cukrové třtiny, podobně jako na Azorách. Madeiře, Kapverdských a Kanárských ostrovech. Tyto výpravy nefinancoval portugalský král, ale soukromé osoby, které k tomu ovšem musely nejprve obdržet písemné privilegium. Už v 60. letech vypluli směrem na západ nejprve João Vogado a později Fernandes de Tavira. Kam až dospěli není známo, ale Tavira po návratu ohlásil objevení ostrovů „Lobo“ a „Ilha das Cabras“, jenomže je později už nebyl schopen znovu nalézt.


João Vaz Corte-Real

Konkrétnější výsledky přinesla větší expedice, kterou v r. 1472 společně uskutečnili dánský král Kristián II. a jeho portugalský protějšek (a švagr) Alfons V. Hlavní role tentokrát připadla potomkům Vikingů a Lusovci byli přizváni spíše jako odborní poradci. Hlavním cílem výpravy mělo pravděpodobně být objevení nových lovišť pro rybáře v severním Atlantiku. Velením expedice panovníci pověřili Hanse Pothorsta a Diderika Pinninga, ale významné slovo měl i Portugalec João Vaz Corte-Real. Dánsko-portugalská výprava doplula až k zemi, které Portugalci dali jméno „Terra do Bacalhãoe“ (Země tresek) a s velkou pravděpodobností šlo o Labrador nebo Nový Foundland.

Privilegia k objevování neznámých ostrovů získali v první polovině 70. let i Ruiz Gonçalves de Camara a Fernão Telles, ale žádné podrobnosti se nedochovaly. Povolení k průzkumu Atlantického oceánu vydali portugalští králové víc, ale není zřejmé zda se všechny výpravy opravdu uskutečnily a některé měly zřejmě spíše za cíl korzárské útoky proti Kanárských ostrovům. V každém případě museli mít Portugalci reálnou představu o velikosti Atlantického oceánu a nelze ani vyloučit, že jej dokonce přepluli a dostali se až do Karibiku či Brazílie. Zde správně usoudili, že se nejedná o Asii, což věru nebylo těžké uhodnou, jelikož zdejší polonazí rudoši ničím nepřipomínali kulturně vyspělé Asiaty, jak je popsal Marco Polo. Podezřelé v tomto směru je zejména to, že na některých mapách z 15. století jsou v západním Atlantiku zanesené i jakési ostrovy „Antuliae“ a jejich poloha i název navozují dojem, že se jedná o dnešní Antily. Klíma k tomu uvedl: „Na důležité mapě z roku 1435, jejímž autorem je Battistá Beccario, se poprvé vyskytuje ve formě, která se pak stala běžnou, to znamená jako hrubý čtyřúhelník v západním Atlantiku, daleko na západ od Španělska na přibližně stejné zeměpisné šířce; jméno je zde zapsáno jako Antilia či Antillia a vedle něho jsou ještě tři menší ostrůvky, Reylla, Salvagio a I in mar.“


Ostrov Antilia na globu Martina Behaima

Kolumbův návrh posoudila matematická junta a její odborníci odhadli téměř přesně skutečnou vzdálenost mezi Kanárskými ostrovy a Asií. Podle jejich názoru by musela taková expedice trvat nejméně 100 dní a doporučili jeho plán zamítnout. Kromě těchto logických argumentů, sehrálo jistě svou roli i to, že se svým návrhem přišel v nevhodnou dobu, kdy Portugalci vystupňovali své úsilí obeplout Afriku a nehodlali podpořit nákladný projekt, jenž by je zbytečně odváděl od hlavního cíle. Kromě toho ješitný Kolumbus popudil krále a jeho odborníky svým chováním a kronikář Barros jej označil za „upovídaného a nadutého“. Sebevědomý Janovan požadoval nejenom prostředky na vystrojení tří karavel, ale i nejrůznější výsady a privilegia, což Jan II. musel pokládat za drzost.

Není tedy divu, že král jeho žádost zamítl, ale zhrzený Kolumbus se ještě v r. 1484 odebral do Kastilie, aby se pokusil pro své pomýlené teze získat podporu veličenstev Isabely a Ferdinanda. To patrně znepokojilo Portugalce, protože počet privilegií vydaných pro průzkum Atlantiku nápadně vzrostl. Ještě v r. 1484 se samostatně na oceán vydali Fernão Dulmo a Fernão Domingo de Arco a o dva roky později obdržel podobný patent i João Affonso de Estreito. Je možné, že tito mořeplavci měli krom obvyklých úkolů ověřit Kolumbovu teorii, ale tuto hypotézu nelze nijak doložit.
Jan II. si ke svým titulům nechal připojit i přízvisko „pán Guinee“ a v r. 1485 vyslal Diogo Cãa znovu na moře. Jeho pomocníkem se stal Pedro de Escolar a je možné, že se této výpravy zúčastnil i Martin Behaim. Karavely bez obtíží dopluly až k mysu sv. Marie a zvolna pokračovaly na jih. Námořníci pozorně sledovali linii pobřeží, zaznamenávali své poznatky a netrpělivě očekávali, kdy se konečně stočí na východ. Brzy opustili oblasti porostlé tropickým pralesem a pluli podél ponurého pobřeží dnešní Namibie. Snad právě pohled na nehostinnou poušť přiměl Cãa k rozhodnutí expedici předčasně ukončit. Afrika odolala i tomuto útoku a tajemství své velikosti si nadále uhájila. Portugalci vztyčili 18. ledna 1486 poblíž ústí řeky Swakop další padrão, vypínající se k nebi na 22 ° jižní šířky u Křížového mysu, a vydali se na zpáteční plavbu, přičemž s sebou vezli i množství zajatých domorodců.


Padrão vztyčený na pobřeží Namibie

Cão si byl patrně dobře vědom svého selhání, protože na se na zpáteční cestě rozhodl provést podrobnější průzkum povodí Konga. Snad doufal, že by tento veletok mohl být západním ústím průlivu do Indického oceánu, ale brzy se přesvědčil, že se opravdu jedná jen o velkou řeku. Zklamaný kapitán nechal alespoň vytesat do skály nápis stvrzující zábor těchto končin Portugalci, jenž se zachoval až do dnešních dnů. Jeho snaha však přinesla jeden nečekaný výsledek, neboť zde našel skupinu mužů, které zde zanechal při první výpravě, a ti zatím dokázali přesvědčit zdejšího vládce, aby odvrhl pohanské bludy a umožnil svým poddaným poznat světlo pravé víry. Proto, když odsud Cãovy karavely později odplouvaly, vezly i skupinu domorodců, kteří měli manikongovu žádost o vyslání misionářů předat přímo portugalskému králi. Do vlasti se Portugalci vrátili někdy na přelomu let 1486 a 87, ale Cão takřka vzápětí zemřel, takže pověření k další plavbě už obdržet nemohl.

Výsledky jeho expedice byly přinejmenším rozpačité a Patočka mohl napsat: „Po návratu druhé výpravy zavládl na královském dvoře neklid. Plavby se zdály nekonečně dlouhé, bylo zřejmé, že ty další budou ještě delší, a námořníci se jich báli.“ Portugalský král nesl na svých bedrech velké náklady na obě několikaleté expedice a nyní si musel chtě nechtě připustit, že vidina snadného přístupu k bohatství Indie se rozplynula, jako sen kuřáka opia, a nastalo kruté vystřízlivění. Zpráva o ochotě vládce říše Kongo přijmout křest, byla za této situace jen slabou náplastí, tím spíše, že podobných případů začínalo přibývat.


Padrão vztyčený u ústí Konga

Už v r. 1484 přijal křest vládce Beninu a ve druhé polovině 80. let požádal portugalského krále o pomoc ohledně nástupnictví v oblasti Senegambie i náčelník Bemobi, který se dokonce odebral do Lisabonu, aby se zde nechal pokřtít a s portugalskou pomocí se v r. 1489 do Afriky slavnostně vrátil a nakrátko se zmocnil vlády v zemi Wolofů. Své emisary, Gonçalvese Eanese a Pedra de Evoru, vyslal Jan II. i do Timbuktu. V té době se znovu vynořila i legenda o knězi Janovi kdysi v africkém vnitrozemí, která se pro Portugalce Janáčkovými slovy stala „pevným pojmem vyjadřujícím úzkost i naději, opěrným bodem, s jehož pomocí chtěli dospět k cíli; jejich nejistota na moři dávala zapomenout na všechny pochybnosti o existenci říše, o její poloze, o jejím zkutečném politickém a náboženském zřízení.“
Protože všechny pokusy navázat spojení s oním mýtickým křesťanským vládcem končily nezdarem, museli se Portugalci smířit se skutečností, že Afriku budou muset obeplout sami, popřípadě s využitím finanční injekce ze zahraničí. Účast Italů (a ostatních cizinců) na objevitelským plavbách byla od počátku nepřehlédnutelná a je všeobecně známo, že do portugalských služeb vstoupilo nespočet italských kartografů, navigátorů, kapitánů a lodních stavitelů. Jenomže už za časů Jindřicha Mořeplavce začali italští bankéři investovat do rozšiřování plantáží cukrové třtiny a později měli zálusk i na podíl na koloniálním obchodu. Po ustanovení benátsko-arabského monopolu se zájmy Benátek a ostatních italských států rozštěpily a zatímco republika sv. Marka usilovala o zachování stávajících poměrů, její konkurenti, v čele s Janovem, se naopak rozhodli aktivně podporovat portugalské aktivity.

Dějiny středověku (II) k tomu píší, že: „postoj Janova k této otázce vyplýval zase z toho, že jeho obchodní domy Benátčané většinou vytlačily z dřívějších pozic. Proto se Janov svými investicemi stále více orientoval na Pyrenejský poloostrov. Podíl Janova na uskutečnění objevných plaveb je značný a lze říci, že ve srovnání s Benátkami představoval pokrokovější směr v evropském obchodě, který usiloval o navázání nových obchodních spojení a objevení nových cest na východ. Bez janovských a florentských peněz by nebylo portugalských plaveb v 2. polovině 15. století.“ Proto obchodní a peněžní domy nejen z Janova a Florentiny, ale i třeba z Piacenzy, lobovaly za zvýšení portugalského úsilí a Jan II. jejich tlak nemohl přehlížet, tím spíše, že stejné zájmy spojovaly i další evropské finančníky. Nejagilněji si v tomto směru počínali janovští Centurionové, florentský bankéř Marchione, a později do hry vstoupili i kupř. němečtí Fuggerové.


Jakob Fugger

Tyto obchodní domy lze bez nadsázky označit za předchůdce dnešních nadnárodních korporací a protřelí finančníci už tehdy vyznávali tezi, že „kapitál nemá národnost“ a své zájmy dokázali prosazovat stejně nevybíravými metodami. Výstižně to popsal polský romanopisec Sapkowski: „Jednatel společnosti Fuggerů sáhl pomalu do sekretáře, něco odtamtud vzal, a když odtáhl dlaň, zůstala na stolní desce ležet zlatá mince. „To je florino d´oro,“ řekl nedbale. „Florén zvaný též gulden. Průměr okolo coulu, váha circa čtvrt lotu, čtyřiadvacetikarátové zlato, na aversu florentská lilie, na reversu Jan Křtitel. Přivři oči, pane Grellenorte, a představ si takových florenů více. Ne sto, ne tisíc, ne sto tisíc. Tisíc tisíců. Millione, jak říkají Florenťané. Roční obrat společnosti. Jen si to představ, zkus to spatřit silou imaginace, očima duše. Tehdy uvidíš a poznáš opravdovou sílu. Nejmocnější jaká existuje, vševládnou a nepřemožitelnou. Má úcta, pane Grellenorte. Cestu k východu znáš, není-liž pravda?“

Před těmito obchodními žraloky se musel mít na pozoru i tak mocný král jako Jan II. Portugalci se sice neobávali, že by je při obeplouvání Afriky někdo předběhl, ale netrpěliví finančníci mohli klidně vsadit na jinou kartu. To dokládá i jednání, která Centurionové vedli v r. 1480 v Moskvě, a jejíchž cílem byla snaha sondovat možnost navázání obchodního spojení s Indií pozemní cestou, podobně jako se o to v 60. letech pokusil ruský kupec Afanasij Nikitin. Další konkurenci představoval Kolumbův projekt, jenž právě posuzovali odborní poradci katolických veličenstev, a protože i v Kastilii si aktivně počínal italský kapitál (janovský bankéř Spinolli se od r. 1478 podílel na kolonizaci Kanárských ostrovů), bylo docela dobře možné, že Kolumbus svůj sen uskuteční na jeho náklady. Proto Portugalci museli s obeplutím Afriky pospíchat, aby Evropu i sami sebe přesvědčili, že jejich úsilí může být v dohledné době úspěšně završeno.
Proto už v srpnu 1487 dostal královské pověření k další expedici Bartolomeo Diaz. Pocházel ze šlechtické námořnické rodiny a jeho předkové se v uplynulých desetiletích podíleli na několika objevitelských výpravách. Sám měl za sebou několik cest do Guiney a velel také námořní expedici, která neúspěšně hledala říši kněze Jana. Král mu svěřil dvě karavely typu latina nazvané São Cristóvão a São Pantaleão, společně s malou spižní loď, které velel jeho bratr Diogo. Koráby vezly další padrão a nově i skupinu černých Afričanů, které při své poslední plavbě zajal Cão. Pokřtění domorodci prošli v Portugalsku důkladnou ideovou průpravou a dostali za úkol pátrat po knězi Janovi.


Bartolomeo Diaz

Výprava plula podél afrického pobřeží a cestou vysazovala domorodé emisary oblečené v evropských oděvech, ale jejich další osudy nejsou známé. V prosinci plavci minuli poslední kamenný kříž a pokračovali na jih, až ke znamenitému přírodnímu kotvišti, které nazvali Santa Maria da Conceição a dnes se jmenuje Velrybí zátoka. Zde vztyčili další padrão zasvěcený sv. Jakubovi a pokračovali dále. Námořníci napjatě sledovali linii pobřeží, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by se blížili k nejjižnější výspě kontinentu. Když dosáhli ústí řeky Oranje, přihnal se silný jihovýchodní vichr, a proto Diaz nařídil zamířit na širý oceán, protože nechtěl blížící se bouři čelit v blízkosti skalnatého pobřeží. Bouře se opravdu brzy dostavila a hnala karavely jihozápadním směrem. Jakmile se zuřící živly trochu utišily, nechal velitel změnit kurz na východ. Hlídky však marně pátraly po africkém pobřeží, načež Diaz přikázal plout na sever a po třech dnech se africké pobřeží konečně vynořilo nad horizontem.

To mohlo znamenat jediné, cíle výpravy bylo dosaženo a Portugalcům se konečně podařilo černý kontinent obeplout! Diazovy karavely zakotvily 3. února 1488 v zátoce São Brás (dnešní Mossel Bay) a námořníci si doplnili zásoby pitné vody. Došlo i ke kontaktu s domorodci. Jižní Afriku tehdy hojně obývaly Křováci, které o devět let později popsal námořník zvaný Starý Alvaro: „Obyvatelé zdejší země jsou hnědí, nejedí nic než maso tuleňů, velryb a gazel a kořeny rostlin. Chodí oblečení v kůžích a na přirození nosí navlečená pouzdra.“ Setkání s Evropany stálo domorodce život jednoho muže, kterého Diaz po jakémsi nedorozumění zastřelil z kuše, což zhatilo možnost navázání přátelských vztahů a Portugalci raději odpluli.


Replika Diazovy karavely

Diaz chtěl získat konečný důkaz o obeplutí Afriky, a proto jeho lodě pokračovaly v plavbě na východ. Brzy už brázdily hladinu Indického oceánu, kde se pobřeží stočilo ostře na severovýchod. Poslední pochyby se rozplynuly, ale velitel stále nechtěl dát povel k návratu. Traduje se, že hodlal doplout až do Indie, což je velmi nepravděpodobné a odporovalo by to původnímu zadání. Kromě toho byly obě plachetnice po dlouhé cestě ve špatném technickém stavu, docházely zásoby proviantu, takže není divu, že unavení a nemocní námořníci vypověděli poslušnost a vynutili si návrat domů. Za této situace se Diaz musel podvolit; na 33° a 44´ jižní šířky nechal u ústí řeky pojmenované Rio do Infante (dnešní Velká rybí řeka) vztyčit padrão pojmenovaný po sv. Řehoři a 12. března 1488 zavelel k návratu. Tentokrát se držel na dohled od břehu, aby prozkoumal i dlouhý úsek pobřeží mezi São Brás a řekou Oranje.

Teprve při návratu spatřili Portugalci nejjižnější africký mys, kde jim dočasně přestal fungovat kompas, takže jej pojmenovali „Agulhas“ (Střelkový) a další dostal na základě nedávných zkušeností jméno „Tormentoso“ (Bouřlivý). Zde postavili poslední padrão zasvěcený sv. Filipovi a vpluli zpět na Atlantik. Další plavba proběhla bez zvláštních příhod a na sklonku roku 1488 shodili kotvi v Lisabonu. Jejich slavná plavba trvala 16 měsíců a 17 dní a Diazovi se sice od Jana II. dostalo oficiálního uznání, ale roční rentu 12 000 reálů jeho rodině udělil teprve Manuel I. V té době už byl slavný mořeplavec po smrti, neboť jeho loď se v r. 1500 během plavby do Indie ztratila poblíž Střelkového mysu. To patrně zavdalo příčinu k báchorkám o tom, že Diaz se během své první plavby rouhal proti Bohu a ten jej o 12 let později potrestal tím, že z něj učinil jakéhosi „Bludného Holanďana“ zjevujícího se v těchto končinách pověrčivým námořníkům. Král také svévolně přejmenoval Bouřlivý mys na mys Dobré naděje, čímž chtěl symbolicky vyjádřit slavnostní náladu, která se v zemí rozšířila, poté co vešlo ve známost, že cesta k bohatství Indie je konečně otevřená.


Trasa Diazovy plavby
V době, kdy obeplouvaly Diazovy karavely Afriku, už do Indie dorazil jiný muž ve službách portugalského krále. Zahraniční tlak na otevření nového spojení s Asií stále sílil a florentský finančník Bartoloměj Marchione byl dokonce ochoten uhradit náklady na vypravení výzvědné expedice, jež měla do Indie proniknout po souši a cestou pátrat i po říši kněze Jana. Vzhledem k utajení se nemohlo jednat o větší výpravu, ale vyslání osamělého poutníka by představovalo neúnosné riziko, takže Portugalci zvolili rozumný kompromis a na nebezpečnou pouť vyslali dvojici cestovatelů, kteří se měli alespoň zpočátku navzájem podporovat. Náročný úkol dostali Pêro da Covilhã a Affonso de Paiva. Oba patřili mezi ostřílené cestovatele s bohatými zkušenostmi z arabských zemí, což patřilo mezi základní předpoklady pro úspěšné proniknutí do jejich obchodní zóny. Právě neznalost arabštiny stála za neúspěchem podobné expedice, jíž měli v r. 1484 podniknout Pedro de Montarryo a Antonio de Lisboa, kteří se však nedostali dál, než do Jeruzaléma.

Paivu a Covilhu přijal v květnu 1487 k audienci král Jan II. a následně se cestovatelé přes Španělsko, Itálii a Řecko vydali v převleku za obchodníky do Egypta. Oba prošli důkladnou teoretickou přípravou a dostali i doporučující listiny určené knězi Janovi. Přesto pečlivě připravená mise málem skončila už v Alexandrii, protože vyzvědači ochořeli a jejich nemoc byla natolik vážná, že zdejší úřady nařídily zabavit jejich zboží. Naštěstí se později uzdravili a mohli ve svém poslání pokračovat. Přes Káhiru doputovali k Rudému moři a na arabské lodi dorazili do Adenu, kde se rozdělili. Podle plánu se měli později setkat v Káhiře, ale k tomu nikdy nedošlo, jelikož Paiva zemřel ještě před návratem svého společníka. Snad právě proto je obtížné jeho cestu zmapovat. Pravděpodobně měl v Etiopii pátrat po říši kněze Jana a sbírat obecné informace o arabských obchodních trasách, ale jinde se uvádí, že dospěl až do Indie.


Král Jan II.

Více hodnověrných zpráv lze dohledat o putování druhého průzkumníka. Covilhã určitě dorazil do Indie a na Malabarském pobřeží nashromáždil nejen mnoho informací o obchodě s kořením, ale získal i cenné údaje o navigaci na Indickém oceánu. Navštívil také Hormuz a na arabské lodi plul nejprve kolem Arabského poloostrova a později i podél východní Afriky. Svou pouť zakončil v Sofale, kde si všiml kvetoucího obchodu se zlatem získávaným z vnitrozemské říše Monomatapa. Odtud se vrátil koncem r. 1490 do Káhiry, kde už na něj netrpělivě čekali židovští emisaři portugalského krále. José de Lamego a Abrahaão da Baja se prokázali písemným pověřením a informovali jej o Paivově smrti. Na přání krále sepsal Covilhã obsáhlou zprávu, která obsahovala obrovské množství zeměpisných poznatků a výborně doplnila zjištění Diazovy expedice. Covilhã informoval Portugalce kupř. o monzunech usnadňujících přeplutí Indického oceánu, upozornil na existenci dosud neznámého Měsíčního ostrova (Madagaskaru) a dokonce navrhl nejvhodnější trasu do Indie pro koráby plující od nejjižnější výspy Afriky.

Jeho záznamy (a možná i ty Paivovy) dopravil de Lamego do Lisabonu nejpozději počátkem r. 1491, zatímco Covilhã a da Baja odcestovali do Hormuzu, kde se rozešli. Covilhã pak navštívil muslimská svatá města Mekku a Medinu, aby nakonec odcestoval do Etiopie, kde hledal kněze Jana. Zde jeho putování končí. Covilhã opravdu v r. 1493 našel křesťanskou říši, jenomže namísto kněze Jana, jí vládl tvrdou rukou zdejší „něguš“ z tzv. šalamounské dynastie, podle jehož zákonů nesměl žádný cizinec Etiopii opustit. Cestovatel musel zůstat v Gondaru jako prominentní host u jeho dvora, kde jej teprve v r. 1520 našlo diplomatické poselstvo portugalského krále Manuela I. a zestárlý vyzvědač jim vyprávěl svůj neuvěřitelný příběh. Navázání kontaktu s Etiopií představovalo pro Portugalce zklamání, neboť zdejší vládci vyznávali vlastní formu křesťanství a od konce 15. století museli čelit útokům muslimských sousedů, takže jim nemohli nijak pomoci.
Diazovou výpravou skončila dlouhá epocha objevitelských plaveb kolem Afriky, a po získání Covilhãovy zprávy musela matematická junta zvážit, zda vydat doporučení k přenesení mořeplaveckých aktivit do Indického oceánu. „Dějiny Evropy“ správně uvádějí, že „díky novým poznatků, které měli nyní k dispozici, drželi Portugalci v ruce klíč k cestě do Indie po moři.“ Jenomže k odemknutí brány k bohatství Asie se neodhodlal ani Jan II., o jehož zaujetí pro objevitelské plavby nemůže být pochyb. Několik let zajisté zabralo třídění nových poznatků a příprava náročné expedice. Junta se po prostudování Covilhãova elaborátu shodla, že reálná možnost dosažení Indie existuje, ale jak píše Patočka „král a jeho poradci museli pečlivě zvážit, zda karavely a karaky vůbec vydrží plavbu trvající nejméně dva roky a zda se taková výprava vůbec vyplatí, protože náklady na její vybavení byly i pro královskou pokladnu velkým břemenem.“

Právě otázka návratnosti vložených prostředků byla určitě jednou z příčin králova váhání. Hlavní motivací Portugalců nikdy nebyla snaha odstranit z mapy světa bílá místa, ale touha po co největším zisku. Nedávno se přesvědčili o výnosnosti obchodu se západní Afrikou, ale plavby na jih od Otročího pobřeží zůstávaly prodělečné. První indickou expedici sice mohli vystrojit za peníze netrpělivých italských obchodních domů, ale v tom případě by se koruna musela vzdát svého koloniálního monopolu. Kromě toho nešlo ani tak o samotné dosažení Indie, ale o navázání pravidelného spojení přinášejícího všem zúčastněným finanční profit. Kalkulovat se muselo i s odporem Arabů, kteří byli připraveni hájit své výsady za pomoci zbraní, takže připravovaná výprava musela být dobře vyzbrojená, aby těmto útokům odolala. Naštěstí Covilhã odvedl i v tomto směru dobrou práci, díky čemuž Portugalci věděli, že arabské lodě brázdící Indický oceán jsou špatně vyzbrojené a pro evropské koráby nepředstavují vážnější hrozbu.

V neposlední řadě museli Portugalci zvážit, zde vytčený úkol není nad jejich síly a jestli v konečném důsledku nepřinese malému národu víc škody, než užitku. Odpověď na tuto otázku kupodivu není ani dnes jednoznačná. Obchodní spojení s pohádkově bohatým Orientem sice zemi přineslo obrovské zisky, ale mělo i své stinné stránky. Proto neznámý kronikář mohl už v první čtvrtině 16. století hořekovat: „Má vlasti, má vlasti, příliš těžký je úkol, který spočívá na tvých bedrech. Každý den vidím lodi, jež opouštějí tvé břehy a vždy s sebou odvážejí tvé nejlepší a nejstatečnější syny. Příliš mnoho se jich však nevrátí zpátky. Kdo pak zůstane, aby obdělával tvá pole, sklízel tvé hrozny, držel po tvém boku nepřítele v šachu?“ Ano, právě nepříznivý demografický vývoj se stal odvrácenou stranou koloniální mince a i z toho důvodu muselo Portugalsko později na 60 let strpět španělskou nadvládu.


Vasco da Gama

Důvodů k opatrnosti se tedy našlo povícero a portugalské váhání ještě umocnilo další vojenské dobrodružství v Maroku, k jehož břehům na přelomu 80. a 90. let 15. století vyslali několikrát své válečné loďstvo, aniž by dosáhli výraznějšího úspěchu. Neustálé problémy jim působily pirátské útoky, a když v r. 1492 zajali francouzští kořistníci loď s nákladem afrického zlata, došla Janovi II. trpělivost a jako odvetu nařídil zabavení francouzských obchodních korábů v portugalských přístavech. Tehdy na scénu poprvé vstoupil mladičký Vasco da Gama, jenž se tohoto úkolu zhostil v Setúbalu, Algarve, Portu a Aveiru. Portugalský král také musel řešit otázku svého nástupce, neboť princ Alfons v červenci 1491 tragicky zahynul po pádu z koně a dalšího manželského syna neměl. Pokoušel se sice dosáhnout uznání pro svého levobočka Jorgeho, ale papež Alexandr VI. tento záměr překazil a Jan se musel smířit se skutečností, že trůn získá jeho synovec Manuel.

Další odklad indické expedice způsobil Kolumbus, jenž nakonec získal od kastilských veličenstev prostředky k realizaci svého snu, ale na zpáteční plavbě jej přepadla bouře a Kolumbova poničená loď musela v březnu 1493 zakotvit v Lisabonu. Jan II. mu poskytl audienci a vychloubačný Janovan nyní se stejnou bezostyšností s jakou před časem požadoval neslýchaná privilegia, vykládal před členy matematické junty báchorky o nalezení nové cesty do Asie. Kolumbovo holedbání sice juntu nepřesvědčilo, protože nepřivezl žádné koření a zajatí domorodci nevypadali jako Asiaté, jenomže nikdo nemohl vyloučit, že se opravdu ocitl v předpolí asijského kontinentu a brzy dopluje až do Indie. Za těchto okolností bylo rozumné vyčkat na konečné rozřešení této hádanky a vypravení portugalské expedice se neustále odkládalo.

Podle určitých náznaků se tato výprava mohla uskutečnit již v r. 1495 a velením měl být pověřen Paulo da Gama, ale vše zhatila králova smrt. Jan II. zvaný „Dokonalý kníže“ zemřel 25. října 1495 ve věku čtyřiceti let a historický úkol završil teprve jeho nástupce Manuel I. „Šťastlivý“. Manuel byl synem prince Fernanda, jehož kdysi adoptoval Jindřich Mořeplavec, takže zvláštním řízením osudu vyplnil Jindřichův sen jeho nevlastní vnuk. Indickou expedici tvořily tři plachetnice a velení král svěřil Vasco da Gamovi, který se svěřeného úkolu zhostil na výbornou a 20. května 1498 doplul do indického Kalikatu.


Básník Camões

Portugalci však ani po dosažení Indie neusnuli na vavřínech a jejich lodě směřovaly dál na východ; brzy pronikli do Tichého oceánu a v r. 1543 se vylodili v Japonsku. Do Portugalska se hrnulo nejvzácnější zboží a donedávna chudá země se stala evropskou velmocí. Zdálo se, že svět je náhle příliš malý, aby ukojil ambice Lusovců, zpitých nečekaným úspěchem, ale už tehdy bylo možné spatřit i zárodky brzkého pádu. Oboje ve svém eposu zvěčnil i slavný Camões:
Portugalské panování nad vzdálenými asijskými končinami vzalo vlivem jejich nesoudržnosti brzy za své a bohatství Orientu spadlo do klína Nizozemcům a Angličanům, kteří převzali i pomyslnou štafetu v průzkumu Tichého oceánu. Portugalský podíl na rozšíření zeměpisných znalostí Evropanů však přesto zůstává zásadní a malý stát na Pyrenejském poloostrově toto období právem pokládá za nejslavnější ve své historii. V celé zemi stojí pomníky připomínající dávné mořeplavce, a když Portugalsko v r. 2004 uspořádalo mistrovství Evropy ve fotbale, nasázeli naši reprezentanti svým soupeřům deset gólů míčem pojmenovaným „Roteiro“, což vlastně znamená lodní deník.

Použité zdroje:
Josef Janáček: Století zámořských objevů. Vydalo nakladatelství Orbis 1959.
Josef Janáček: Čtyři plavby Kryštofa Kolumba. Vydalo nakladatelství Panorama 1992.
Aleš Skřivan a Petr Křivský: Moře, objevy, staletí. Vydalo nakladatelství Mladá Fronta 1980.
Jan Klíma: Dějiny Portugalska. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1996.
Jan Klíma: ZÁMOŘSKÉ OBJEVY Vasco da Gama a jeho svět. Vydalo nakladatelství Libri 2006.
Jan Klíma: Dějiny Karibské oblasti. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2002.
Václav Patočka: Plachty objevují svět. Vydalo nakladatelství Albatros 1987.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě (1). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1985.
Ivan Hrbek: ABC Cestovatelů, mořeplavců, objevitelů. Vydalo nakladatelství Panorama 1979.
Bernhard Kay: Dobrodružné plavby. Vydalo nakladatelství Albatros 2004.
J. B. Vodák: Příběhy sedmi moří. Vydalo Nakladatelství dopravy a spojů 1989.
Nejnovější dějiny Afriky. Vydalo nakladatelství Svoboda 1987.
Dějiny Afriky (2). Vydalo nakladatelství Svoboda 1966.
Kronika lidstva. Vydalo nakladatelství Fortuna Print 2003.
Dějiny Evropy: Vydalo nakladatelství Argo 1995
Dějiny Středověku (2). Vydalo Státní pedagogické nakladatelství 1968.
А.Б. Давидсон Н.Н. Непомнящий: Южно-Африканская Республика. Весь мир в одной стране. Vydalo nakladatelství Вече 2010.
http://www.wikipedia.org/
http://www.portugal.sk/kultura/historia ... entos.html
http://www.visitmosselbay.co.za/museums ... as-caravel
http://cvc.instituto-camoes.pt/navegaport/g51.html
http://photo.starnet.ru/Thematic_Wallpa ... ndex_4.htm

Ukázky z díla středověkých kronikářů a básníků pocházejí z knih Jana Klímy, Bernharda Kaye, Aleše Skřivana a Petra Křivského. Citát z díla Andrzeje Sapkovského je převzat z románu „Lux Perpetua“. Ukázka z „Měsíčního zpravodaje proti otroctví“ je v knize „Dějiny mučení“ od Briana Innese. Svědectví námořníka zvaného Starý Alvaro je z publikace „Bitvy které změnily svět“ od Williama Weira. Hérodotovo svědectví o obchodování Kartáginců s Afričany je z knihy „Mezi třemi světadíly (1)“ od Alexandra Zimáka.

Pěkný. Je vidět, že sis s tím dal práci a přitom se to dobře čte.
Ale abych jen neplkal zbytečnosti, dodám aspoň jednu zajímavůstku: Karakám říkali Portugalci nau a zdá se, že je sami kolem roku 1430 vynalezli. Stoprocentně se to ovšem neví, možná je předběhli Španělé. On to vlastně ani nebyl nějak těžký vynález. Prostě se jen zvětšila stará dobrá německá hansovní koga a přidal se jeden stěžeň dopředu a druhý kvůli vyvážení zase dozadu.
Co se týče zmiňované výzbroje, nevíš jestli se už koncem 15. století používala děla lafetovaná už na kolech? Na vraku karaky Mary Rose (ztroskotala 1545, přezbrojená 1536) se našla.

Destroyman píše:Co se týče zmiňované výzbroje, nevíš jestli se už koncem 15. století používala děla lafetovaná už na kolech? Na vraku karaky Mary Rose (ztroskotala 1545, přezbrojená 1536) se našla.

S jistotou to nevím, ale předpokládám, že ano. Tento obrázek je z knihy Veleobři oceánů od Františka Novotného a je tam napsáno, že se jedná o dělo používané ve 14. a 15. století, ale na druhou stranu to dělo bylo údajně vyzvednuto z vraku té Mary Rose, o které píšeš, že ztroskotala až v 16. století.





Omlouvám se za chybějící obrázky v druhé části, ale včera mi do toho něco přišlo, takže je přidám až dnes odpoledne.

Rád bych se vyjádřil k jedné věci, která se jako červaná nit táhne dějinami objevů.
Znovu a znovu se v literatuře opakuje tvrzení, že Kolumbus byl nevzdělaný kreslič map, a že jeho odhad vzdálenosti byl špatný.
Proč? K tomu mohu jen říci, že prostě asi nebyl "in" - byl totiž jednak cizinec, jednak syn židovského konvertity, a jednak - a to asi nejvíc - neměl diplomatické nadání. Neuměl prostě jednat s lidmi. Ani pod sebou, ani nad sebou.
Rozhodně však nebyl neschopný ani nevzdělaný - právě naopak! Vždyť naprosto přesně vytipoval jak nejlepší cestu na západ (to nebylo zas tak těžké, pasáty již znali), tak, především, cestu zpět. Ono to totiž vůbec není jednoduché, vytipovat že větry a G. proud bude "právě tady a nikde jinde" pohánět lodi zpět.
Kolumbova cesta je dodnes nejpoužívanější! A ostatně, bratři Pinzónové, preferovaní a vyzdvihovaní, pos... co se dalo!
A pro dokres! Kdyby volil cestu jen několik desítek (!!!) NM severněji nebo jižněji - bídně by byl zahynul v nekonečných dálavách severního Atlantiku, právě tam co se vždycky pokazí naše počasí a možná by objevil Island... nebo by se probíjel zpět proti větrům které jej hnaly po cestě na západ!
Jak to tedy nejspíš bylo: Když dorazil Kolumbus do Portugalska, tak jej jako kapitána, lodivoda, prostě nezaměstnali. Proto se nechal zaměstnat coby kreslič map, což není ani dnes (a tím méně tehdy) podřadné povolání! Naopak. A už vůbec by na tuto práci nevzali kohokoli nevzdělaného.
Ovšem předtím už se osvědčil coby skvělý navigátor, jak na Středozemním moři, tak kolem Pyrenejského poloostrova.
K té jeho tolikrát omílané "chybě".
Ona totiž vůbec nebyla tak velká, jak se to dodnes zlomyslně a nactiutrhačně podává.
1) Námořní míle tehdy nebyla totožná s dnešní námořní mílí. Lišila se země od země. Měla typicky 5 mílí plaveckých, a ty se měřily na násobky sáhů. A dokonce i sáhy byly menší než dnes (lidé měli tak 140 - 150 cm). Takže: Jeden kabel byl 12 sáhů, tzn. 1,4*12=16,8m (použil jsem dolní hranici). Jedna míle plavecká = 60 kabelů, tzn. 60*16,8=1008m. A jedna míle mořská tedy 5*1008=5040m!!! Jeho odhad tedy byl oproti dnešní NM dvojnásobný, a tudíž jeho odhad délky cesty není tolik "mimo" jak se dodnes říká.
2) Rozměry Země nikdo neznal, a to ze dvou důvodů. Zem. délku nikdo neuměl měřit, i když princip, tedy rozdíl ve Slunečním čase, navigátory a zepěpisce napadl již ve starověku. Nebyly hodiny, které by to dokázaly. Dvouhmotový lodní chronometr byl vynalezen až v druhé pol. 18 století, a byl velmi drahý. Leckterá loď stála méně. A měřit Zemi jako dokonalou kouli, za pomocí znalosti délek přes zeměpisnou šířku, nebylo snadné. Obeplouvat pobřeží, tím jej měřit, a od toho usoudit na rozměry Země, sice zvládli již staří Řekové, ale vzhledem k tehdejšímu politickému rozhodnutí že svět je placatý, a ve středu je Řecko, to znamenalo několik číší jedu pro ty, kteří tuto vědomost hlásali. Takže přesto, že Řekové stanovili rozměry Země VELMI přesně, tato vědomost na nemálo století zapadla. V době, o které se bavíme, byla celkem běžně známa DOBA cesty kolem Afriky, ale to nikterak nevypovídalo o předpokládané době cesty přímo na západ, dnes bychom řekli - vzdušnou čarou.
To vedlo k celkem předvídatelné (z dnešního úhlu pohledu) chybě: Když svět (na délku) tvořila Asie s Evropou z cca 70-80% (což se tehdy všichni shodli, i ti matici z královy družiny), a když námořní míle tehdy byla zhruba dvojnásobná proti dnešní, Kolumbův odhad je překvapivě přesný. Akorát v tom falíruje to procento ale na druhou stranu tam naštěstí byla Amerika. Prostě, nikdo (a tedy ani on) nevěděl o Amerikách a Pacifiku. A když tyto odpočítáme a vypočtenou délku dělíme rozdílem NM - jsme na vcelku správném výpočtu. Naopak, královi matematici se sekli
Uvažte, že tehdy se Přední Indie (tzn. zhruba dnešní Afghánistán, Pákistán a Indie) považovala za rozlohou větší než celý zbytek Asie vč. Zadní Indie, na délku od Uralu po Čínu (Japonsko neznali) a na šířku od polárních krajů po Kočinčínu! A to právě na základě pozemního měření.
A pak je tady ještě jedna věc. A sice: nakolik věděl Kolumbus že nepluje do Asie, ale do Ameriky. Osobně jsem přesvědčen, že v době kdy pobýval v Portugalsku, si ještě myslel, že popluje do Asie.
Ale v době, kdy o cestě přesvědčoval Španěly, podle mě věděl, že mezi Asií a Evropou "něco je". Proč ale do konce života tvrdohlavě trval na Indiích?
Politika. Nebyl sám kdo na tom trval. V té době už se Portugalsko a Španělsko hádalo o nová území, což nakonec vyústilo ve smlouvu Saragozskou/ Tordesillaskou. Kdyby Španělé přiznali, že Nový svět je Nový, museli by se o něm znovu a znovu hádat s Portugalci. Na druhé straně - kdyby Portugalci přiznali, že VĚDĚLI, že "země stromů s bronzovým listím" tedy Brasília NENÍ v Africe ani v Indii... totéž.
Zbývá už tedy napsat, o co se vlastně hádali: Vůbec nešlo o to, jestli se dá či nedá dospět k "Indiím" cestou západní. Lišili se sice o odhad doby (dva měsíce oproti třem), ale ani tři měsíce nejsou fatální.
Problémem bylo, že Kolumbus coby geniální navigátor měl ve zvyku již z dřívějška (z doby svého působení v Levantě) plout nejkratší cestou, tzn. přes moře, přímo za nosem, zatímco ostatní byli zvyklí ploužit se z bezpečnostních důvodů kolem pobřeží, aby při případných problémech měli kam se uchýlit. Samozřejmě, že již on tvrdil to, co víme dodnes, že právě "blízko pobřeží" je to nejnebezpečnější, a že na širém moři je to naopak nejlepší, ale - investoři přece nemohou chtít riziko!
Spor tedy nebyl o délku cesty, i když se to dodnes všude píše. Byl o bezpečnost západní cesty. A historie dala za pravdu Cristóbalu Colónovi, u nás známému jako Kryštof Kolumbus.

Kolumbus žádné vyšší vzděláni neměl a dokonce nelze ani prokázat, že v Janově prošel alespoň základní školou. Byl to vyloženě samouk, který se během praxe dokázal vypracovat na dobrého navigátora a dokázal spolehlivě dovést loď z bodu A do bodu B. Žádné lodi až do roku 1492 samostatně nikdy nevelel a v Portugalsku sice pracoval jako katrograf, ale těch bylo v zemi plno a Kolumbus mezi nimi nijak nevynikal. Byl až do té doby, než přišel se svým projektem, naprosto bezvýznamnou figurou a proto se o jeho životě skoro nic neví. Jeho výpočty byly naprosto špatné a každý se o tom může přesvědčit pohledem na zemský glóbus. Z Evropy se směrem na západ do Asie během několika týdnů doplout nedalo a Kolumbus byl se svými výpočty vedle jako jedle. Toscanelli byl pravdě o trochu blíže, ale i on se krutě přepočítal, jak ukazuje jeho mapa.

Jarle, my si asi nerozumíme.
Já netvrdím, že měl či neměl ZŠ (pokud vůbec budeme předpokládat že něco takového v 15. stol. existovalo). Byl (údajně) z židovské rodiny, jeho otec konvertoval s celou rodinou cca v jeho 8-10 letech, a tudíž asi měl lepší vzdělání než většinová křesťanská populace, a to možná znamenalo, že uměl číst, psát, a počítat lépe než ona - možná uměl i do sta. A možná i do tisíce. Ostatně, je těžko si představit, že by neuměl číst a psát - a maloval mapy. A to se bavíme o časech kdy králové si pořizovali razítko se svým jménem a kromě klášterů se perořízky neprodávaly.
BYL samouk - a já nic jiného netvrdím - a tím více si jej budu vážit. Se svejma školama si můžou školometi jít někam, pokud jsou jim i ostatním na nic. Škola je (resp. má být) na podporu schopností, ne jako vstupenka do kanclu.
Rovněž netvrdím (páč to nevím - nikdo to neví) zda samostatně velel lodi, do své cesty do Ameriky. Ovšem že navigoval a obchodoval píšeš i ty sám. Pokud to bylo pod nějakým kapitánem - no a? Tím lépe. Prosadil-li se jako navigátor POD kapitány, svědčí to jak o jeho schopnostech navigovat, tak o jejich schopnosti rozpoznat ty jeho.
Jeho výpočty byly špatné, avšak zcela v intencích tehdejších vědomostí. Pokud on tvrdil, že cesta potrvá 60 dní, Toscanelli 80 dní, a královští matematici 100 dní, tak sice BYL nejdál ze jmenovaných s odhadem, ale procentuálně se od skutečných cca 1000 dní (srv. cesta Drakeova, trvala sice více než tři roky, avšak z Anglie na Celebes takřka přesně tři roky, tzn. po odpočtu obeplutí JA, je to bajvoko - kvůli exist. amerik se nedá říci jak dlouho by cesta přímo na západ trvala), takže se jejich odhad (1% skut.) zas tak nelišil od jeho (0,6% skut.). To je rozdíl o 0,04% vůči skut. vzdál. Čtyři desetiny promile. Hmmm. Tsch. Znám lidi co se pletou o ďábelštější procenta. Namátkou chemik co je prej nejlepším ekonomem galaxie a blízkého okolí.
A mimochodem. Jeho odhad nebyl nejkratší. Ovšem ti jiní nedopluli do ameriky a hlavně zpět.
A musíme si uvědomit, že CHTĚL na tu cestu. Pokud by přišel s tvrzením "Je to sice dál, ale za to horší cesta" tak bychom dodnes ameriku neznali. Nikdo by mu na takové tvrzení lodě nesvěřil. Troška píár, ne? Co když sám věděl že je jeho odhad podhodnocený, a to kvůli tomu, aby přesvědčil investory?
Faktem je, že na základě uhadované navigace (jak jsem již napsal, zem. délku nemohl měřit) trefil zpět na chlup, zatímco Pinzón, když se od něj v bouři odloučil, nejen že se sekl o půlku Iberského poloostrova, a dojel díky tomu později, ale ještě si vybájil že Kolumbus zemřel - aby přijel zrovna do rozjásaného oslavování Kolumba coby objevitele. No, TEN jistě měl vzdělání a taky BYL zkušeným páč již velel samostatně... a výsledek?
No tak promiň, ale člověka "bez vzdělání a bez zkušenosti v samostatném velení lodi", který dokáže něco takového, si vážím mnohokrát více než školených pitomců co na něj již staletí házejí špínu.
EDIT: Takový PSový špílec mě napadl. No jistě že byl samouk - a kdo nebyl? Kolik jako tehdy existovalo navigátorských či kapitánských škol???
Milej zlatej, první taková škola vznikla v Anglii za krále Jindry Vobšourníka. To jsme fakt jinde.

Destroyman píše: ... Na vraku karaky Mary Rose (ztroskotala 1545, přezbrojená 1536) se našla.

Omlouvám se, že odbočuji, ale nevíte něco bližšího k tomu ztroskotání Mary Rose?
Nedávno jsem na History viděl dokument "Co skutečně potopilo Mary Rose / What really sank the Mary Rose (2008)" v kterém se snažili prokázat, že byla rozstřílená jak řešeto a zřejmě ji tedy potopili Francouzi.

O Mary Rose je tolik legend a dohadů, že je v tom totální hokej. Co člověk, to názor. Fakta jsou přitom jen dvě:
- Mary Rose se převrátila. To viděly tisíce lidí a popřít se to nedá. Takže máme aspoň tisíce teorií, proč se převrátila.
- Do lodního deníku sousední lodi kapitán napsal, že volal hlásnou troubou na kapitána Mary Rose, co že to tam vlastně vyvádí, a že hrozí převržení. Kapitán Mary Rose odpověděl "nedají se zvládnout". Bohužel neřekl kdo nebo co se nedá zvládnout, takže máme další hromady teorií. Je ovšem možné, že kapitán sousední lodi kecal.
Nejčastěji se uvádí teorie, že přepravovaní neukáznění těžcí opancéřovaní rytíři se zvědavě nahrnuli na jednu stranu lodi, špatně ji zatížili, pak nešťastně zafuněl vítr z boku a neštěstí bylo na světě. Teorie o rozstřílení Francouzi je určitě zajímavá, ale mě tam chybí jedna dost zásadní věc - pro tehdejší úroveň artilerie bylo potopení lodi takřka nemožné. Dělostřelectvo se používalo spíš k vyčištění paluby před abordáží, anebo k poškození lodi, aby se nehýbala a musela kapitulovat. Vyložené potápění lodí děly je známo až z bitvy u Gravelines z r. 1588, kdy Drake opakovaně na Španěly útočil taktikou "udeř - uteč - nabij - udeř - uteč" a vysloužil si pověst zbabělce, který se bojí utkat na férovku mečem.
Ale jak říkám, teorií je hodně, každá má své slabé i silné stránky a v tom je to vlastně hezký.

To je opravdu zajímavá otázka.
K potopení dochází v důsledku mnohonásobného poškození trupu, a nabírání vody. Poté se těžiště lodi posune výše, a souč. metacentrum níže. To vede k nestabilitě, a nakonec k překocení, když se v trupu začnou posunovat neupevněné předměty (špatně upoutané ve skladech, lidé, i děla, která v době boje nejsou napevno připoutaná).
Ale - dřevěné lodě v té době nenabíraly vodu tak rychle, jednak proto, že ne každá kule dokázala probít lodní bok (jak píše i Destroyman), a v takovém případě došlo k průsakům, avšak ne k tak intenzívním aby loď otopily "okamžitě". A jednak také proto, že posádka dřevěné lodě měla rel. více možností a času zamezit průsakům během dělostřelby, než posádka železné lodi.
A navíc: I kdyby BYLA tehdejší dělostřelba schopná rychle potopit loď proražením děr do trupu, tak nikdo by to nechtěl dělat. Od kapitána po posledního plavčíka totiž každý dostával podíl na kořisti, což nebyl jen náklad, ale i sama loď, ev. její trup. I ten se prodal, a po opravě přejmenovaná loď znovu brázdila dálavy. Postavit loď není ani dnes lehké a předevší levné, takže toto řešení používali úplně všichni - státy i piráti.
Takže typicky to probíhalo jak popsal D., tedy střelbou poškodit plachty, a zranit či zabít co nejvíc lidí na horní palubě. Pak zaháčkovat, abordovat, a pošavlovat. Poté vzít do vleku, a dovléci kamkoli kde by se loď dala zpeněžit. Tam také vyhodit zajatou posádku, pokud již dříve neskončila na nějakém ostrově.

Udělal jsem si osvěžení paměti. Dokument jsem si našel, stáhl a znovu přehrál.
Autoři filmu vycházejí z těchto indicií:
- Zápis očitého svědka Martina du Bellay. Ten tvrdí, že na začátku bitvy panovalo asi hodinu bezvětří během kterého nebyly anglické lodě schopny pohybu. Toho využívaly francouzské galéry zhruba způsobem který popisuje Destroyman u Francise Drakea v bitvě u Gravelines. Také píše, že Mary Rose potopily dělostřelbou francouzské galéry.
- Rytiny z Cowdray House, které mají podporovat popis událostí Martina du Bellay.
- Rozložení ostatků posádky a různých nástrojů a nářadí ve vraku lodi. Z nich údajně vyplývá, že v okamžiku převržení se uvnitř trupu, pod čarou ponoru pracovalo (zřejmě oprava děr) a minimálně jedno zadní dělo se právě nabíjelo. Navíc na loď, která se teprve chystá k boji bylo ve vraku překvapivě málo dělostřelecké munice a u místa kde byl vrak se našel úlomek olověné dělové koule, který pravděpodobně nepochází z Mary Rose. Autoři se tak snaží prokázat, že se loď před potopením účastnila boje.
- Rovněž se snaží prokázat, že francouzská děla té doby dokázala na vzdálenost 100 metrů bez problémů probít trup Mary Rose. (tady mám největší pochybnosti, dělo použité pro demonstraci účinku dělové koule na dubové dřevo, se mi zdálo poněkud mladšího data výroby)

Tento obor historie není moje parketa, takže těžko soudit na kolik můžu tvůrcům tohoto filmu věřit.
Co se týče té abordáže. Nezdá se mi pravděpodobné, že by byl někdo takový blázen aby u ústí nepřátelského přístavu obsazoval nepřátelskou loď a chtěl ji tahat přes kanál. Zvláště v blízkosti nepřátelské flotily a je-li jeho úmyslem a primárním cílem vylodění. Navíc si nějak nedokážu představit abordáž z nízké galéry na vysokou karaku. V tomhle konkrétním případě se mi snaha o prosté potopení jeví jako vcelku logická. Ale jak říkám, tohle opravdu není můj obor.

Zajímavé čtení, jako obvykle (od Jarla ).
Snad jen doplním. Vasco da Gama byl prvním Evropanem, který obeplul Afriku a tak našel cestu do Indie - což byl obzvlášť významný počin. Avšak z ekonomického hlediska nebyla tato cesta nijak zvlášť úspěšná, a tak v r. 1500 se kapitánem druhé indické výpravy stává Pedro Alvares Cabral - byl přítelem da Gamu a na jeho přímluvu dostal toto místo. Zajímavé je, že plul do Indie velkým obloukem přes Atlantik, aby snad našel nové země a dorazil až ke břehům Brazílie, kterou tímto objevil a nazval Zemí svatého kříže. Potom se ale vrátil k Mysu Dobré naděje a obeplul ho. Cestou do Indie , když jedna z jeho lodí v bouři zabloudila, objevila ku příkladu i ostrov Madagaskar. Z ekonomického hlediska byla jeho cesta úspěšná, protože se mu podařilo v Indii otevřít obchodní pobočku.
Objev Brazílie je obestřen záhadou. Nikdo neví zcela jasně určit, zda její objev byl záměr, nebo náhoda. Sám da Gama dal Cabralovi instrukce před plavbou a mapy kudy plout, takže tak daleko odbočit z trasy neměl. Otázkou tedy je, zda už Brazílie byla předtím známa, nebo jestli ji Cabral objevil jenom náhodou. Ať to bylo jak chtělo, většina historiků se přiklání k verzi, že prvenství za objev Brazílie patří Cabralovi. Okolo Cabrala jsou i po jeho návratu do Portugalska určité nejasnosti. Jeho cesta byla úspěšná, lodě se vrátily plně naloženy kořením a obchod s Indii díky založení pobočce mohl začít, ale Cabral jakoby se dostal do nějakých problémů. Pomáhal prý s organizací další plavby do indie, které velel da Gama, avšak sám se jí nezúčastnil (snad odmítl - nevím), ale potom se úplně vytratil a v ústraní žil až do své smrti 1520, i když by si měl vychutnávat slávu. Je tedy možné, že u panovníka vyvolal nějakou nelibost. To už se ale asi nedozvíme.

Jak to bylo s objevením Brazílie se už asi nikdy nedozvíme. Je opravdu možné, že Portugalci o ní věděli už dříve, ale tuto informeci tajili. V každém případě je jako její objevitel uváděn Cabral a právě při jeho plavbě do Indie se potopila i loď s Diazem, jak jsem se o tom krátce zmínil na konci článku. Ani Cabralova výprava z ekonomického hlediska nebyla žádné terno, protože sice získala množství koření, ale mnoho lodí se cestou potopilo, takže opravdový komerční úspěch zaznamenal až da Gama při své druhé indické výpravě.

Asi to byl možná i důvod královy nelibosti - z 13 lodí se Cabral z výpravy vrátil jenom se čtyřmi. Přesto bych Cabralovi přiznala velkou slávu, která mu bohužel asi 300 let byla odpírána, protože upadl v zapomnění. Právě díky němu se ale z Portugalska stala taková velmoc. Objevil Brazilii - ze které se stalo významné místo a zdroj obrovských zisků pro Portugalsko a v Indii se mu povedlo to, co Gama nedokázal. Gama byl sice výborný objevitel a cestovatel ale nebyl diplomat a obchodník. Cabral sice v Indii také narazil ale nakonec se mu podařilo založit podnik pro podporu vzájemného obchodu. Kvůli tomu ho král do Indie poslal. Co se nepodařilo Gamovi, podařilo se Cabralovi.
To, že potom upadl v nemilost - může a nemusí být pravda. Král byl určitě zklamán, že přišel o tolik lodí, ale z dlouhodobého hlediska Cabral pro Portugalsko udělal mnoho.

Stuka píše:To, že potom upadl v nemilost - může a nemusí být pravda. Král byl určitě zklamán, že přišel o tolik lodí, ale z dlouhodobého hlediska Cabral pro Portugalsko udělal mnoho.

Těžko soudit. Portugalsko mělo dost zkušených mořeplavců, kteří byli schopni zvládnout i dálkové plavby, takže zdejší králové měli z čeho vybírat a i proto se velitelé jednotlivých expedic často měnili. Další důvod byl ten, že králové neměli zájem, aby jim slavní kapitáni přerostli přes hlavu, takže je i přes nepopiratelné úspěchy už velením dalších výpravy nepověřovali. I z tohoto důvodu údajně Manuel I. do čela první indické expedice jmenoval málo známého da Gamu, namísto zkušeného Diaze, který už se předtím proslavil obeplutím mysu Dobré naděje.

Zdravím Jarle. Když už jsem dokončil svůj projekt o první republice, tedy jeho část, hodil jsem si pauzu na tvorbu a doháním co jsem zanedbal ve studiu prací, co jste sem vložili kolegové. Takže.

Primo: velmi se mi to líbí, ani jsem netušil, že Portugalci byli tak aktivní. Nám vyplachovali hlavy hlavně Kolumbem.

Secundo: existují nějaké historické filmy, které by se věnovali některým z portugalských mořeplavců?

Tertio: cílem bylo ledacos, ale asi hlavním cílem byly nové územní zisky tedy kolonie. Tedy levná pracovní síla, suroviny odbytiště a příležitost si zabojovat.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Colonisation2.gif

Tato pohyblivá mapa ukáže jak to bylo konkrétně s portugalskými koloniemi v průběhu staletí. Je velmi názorná a snad trochu doplní Tvoji práci z pohledu faktických výsledků, do kterých se tyto objevitelské plavby přetavily.

Jarle - velmi dobrá práce, Kdyby se TI chtělo něco o kapitánovi La Perouse, to bych byl šťastný člověk. To byl od mala můj největší hrdina.

Pátrač píše: Primo: velmi se mi to líbí, ani jsem netušil, že Portugalci byli tak aktivní. Nám vyplachovali hlavy hlavně Kolumbem.

No nás v 80. letech učili také hlavně o Kolumbovi a z Portugalců jsme probrali snad jenom toho da Gamu.

Pátrač píše:
Secundo: existují nějaké historické filmy, které by se věnovali některým z portugalských mořeplavců?

Bohužel o žádném nevím. Také v tomto směru bezkonkurenčně kraluje Kolumbus. Ten jeho životní příběh prostě je a bude mimořádně atraktivní.

Pátrač píše:Tertio: cílem bylo ledacos, ale asi hlavním cílem byly nové územní zisky tedy kolonie. Tedy levná pracovní síla, suroviny odbytiště a příležitost si zabojovat.

A také šíření křesťanství. Sice často ohněm a mečem (Indové by mohli vyprávět), ale ten motiv nelze podceňovat.

Pátrač píše: Jarle - velmi dobrá práce, Kdyby se TI chtělo něco o kapitánovi La Perouse, to bych byl šťastný člověk. To byl od mala můj největší hrdina.

Díky, Pátrači. Tvého uznání si opravdu cením. Teď se zase vrátím k těm svým válečným lodím (mám tu nějaké resty), ale někdy později se k evropským mořeplavcům určitě vrátím a třeba dojde i na toho La Perouseho, i když o něm toho moc nevím.

jarl píše:Covilhã určitě dorazil do Indie a na Malabarském pobřeží nashromáždil nejen mnoho informací o obchodě s kořením, ale získal i cenné údaje o navigaci na Indickém oceánu. Navštívil také Hormuz a na arabské lodi plul nejprve kolem Arabského poloostrova a později i podél východní Afriky. Svou pouť zakončil v Sofale, kde si všiml kvetoucího obchodu se zlatem získávaným z vnitrozemské říše Monomatapa. Odtud se vrátil koncem r. 1490 do Káhiry, kde už na něj netrpělivě čekali židovští emisaři portugalského krále. José de Lamego a Abrahaão da Baja se prokázali písemným pověřením a informovali jej o Paivově smrti. Na přání krále sepsal Covilhã obsáhlou zprávu, která obsahovala obrovské množství zeměpisných poznatků a výborně doplnila zjištění Diazovy expedice. Covilhã informoval Portugalce kupř. o monzunech usnadňujících přeplutí Indického oceánu, upozornil na existenci dosud neznámého Měsíčního ostrova (Madagaskaru) a dokonce navrhl nejvhodnější trasu do Indie pro koráby plující od nejjižnější výspy Afriky.

Jeho záznamy (a možná i ty Paivovy) dopravil de Lamego do Lisabonu nejpozději počátkem r. 1491, zatímco Covilhã a da Baja odcestovali do Hormuzu, kde se rozešli. Covilhã pak navštívil muslimská svatá města Mekku a Medinu, aby nakonec odcestoval do Etiopie, kde hledal kněze Jana. Zde jeho putování končí. Covilhã opravdu v r. 1493 našel křesťanskou říši, jenomže namísto kněze Jana, jí vládl tvrdou rukou zdejší „něguš“ z tzv. šalamounské dynastie, podle jehož zákonů nesměl žádný cizinec Etiopii opustit. Cestovatel musel zůstat v Gondaru jako prominentní host u jeho dvora, kde jej teprve v r. 1520 našlo diplomatické poselstvo portugalského krále Manuela I. a zestárlý vyzvědač jim vyprávěl svůj neuvěřitelný příběh. Navázání kontaktu s Etiopií představovalo pro Portugalce zklamání, neboť zdejší vládci vyznávali vlastní formu křesťanství a od konce 15. století museli čelit útokům muslimských sousedů, takže jim nemohli nijak pomoci.

Nedávno vyšla v nakladatelství Epocha kniha Špion čtyř králů od Václava Hubingera, která pojednává o dobrodružném životě portugalského vyzvědače Pêra da Covilhã a ve zkrácené formě i o době slavných portugalských objevitelských výprav. Přímo u nakladatele se dá koupit za pouhých 127 korun a elektronická verze se dá pořídit za 99 korun http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=623



Podle toho, co jsem se v ní dočetl, neměla Covilhãova zpráva na přípravu plavby Vasco da Gami do Indie vliv, protože pokud se vůbec dostala do Lisabonu, stalo se tak pravděpodobně až o několik let později.