PALBA.CZ

Horská pěchota čs. branné moci 1920-38



Horské vojenské jednotky obecně

Již od samotného názvu lze snadno dovodit záměry vzniku a hlavní priority činnosti těchto vojenských jednotek. Umění rychlého přesunu, manévrování a boje v horském terénu je to, čím se tyto ve skrze originální jednotky lišily a dodnes liší od běžných vojenských útvarů. Znalost horského prostředí, orientace či schopnost dlouhodobého pobytu v něm, jsou prvky, které horské jednotky vždy efektivně využívaly v rámci boje v tak specifickém prostředí, kterým horské oblasti bezpochyby jsou.

S horskými jednotkami respektive horskou pěchotou v podobě jaké ji známe dnes, jsme se mohli setkat již na přelomu 19. a 20. století, což ovšem neznamená, že v dobách minulých neexistovaly obdobné vojenské útvary zaměřené na boj v horském prostředí. Ve valné míře se jednalo především o příslušníky různých etnik původem právě z horských oblastí (zasvěcení určitě znají nepálské „Gurkhy“, zde na Palbě v pracích Michana zmíněné „Marokánce“, či pro našince velmi blízké „Tyroláky“, aj.). Místo narození a výborná znalost přirozeného prostředí pak u těchto horalů do značné míry nahrazovala nezbytný výcvik a dril. Rovněž nelze opomenout velmi dobrou fyzickou zdatnost, odolnost a nenáročnost. Nicméně, cílem tohoto pojednání je čs. horská pěchota v období „první republiky“ a proto mi nezbývá než se trochu málo zmínit o horských jednotkách rakousko-uherské armády.

Jak je všeobecně známo, československá armáda byla z velké míry postavena na rozbitých základech bývalé rakousko-uherské armády, ať už se jednalo o převzetí organizační struktury, personálu, výzbroje či výstroje. Proto tento malý exkurz.

U zrodu struktury rakousko-uherských horských jednotek, tak jak je známe z počátku Velké války stál původně Tyrolský myslivecký pluk (Tiroler Jäger-Regiment) ze kterého v roce 1895 vznikly čtyři pluky tyrolských císařských myslivců (1, 2, 3, 4  Regiment der Tiroler Kaiserjäger). Mužstvo těchto pluků bylo doplňováno jak jinak, než z alpských oblastí a bylo složeno v naprosté většině z rodilých rakušanů a v menší míře „rakouských italů“. Dále to pak byly pluky zemských střelců (I, II, III. Landesschützenregiment), které byly rovněž doplňovány z oblastí Tyrol a Vorarlberska. Jako symbol označující horské jednotky byla již v roce 1907 císařem Františkem Josefem I. vybrána Alpská Protěž. Tento znak nošený na límcových výložkách se následně stal jejich pověstným symbolem. Jednotek vhodných pro vedení horského boje však bylo více, zmíním tedy jen letmo: prapory polních myslivců (Feldjägerbataillone), bosensko-hercegovské pluky (Bosnisch-hercegovinisches Infanterieregiment), či v průběhu války vzniklé, úzce specializované roty horských vůdců (Bergeführerkompanie) a vysokohorské roty (Hochgebirgskompanie). Zde musím podotknout, že výčet není úplný. Jak jsem již uvedl, kladení důrazu na doplňování mužstva z alpských zemí mělo své výhody, ale také nevýhody. Pokračování války se stále se stupňující intenzitou bylo příčinou úbytku kvalitního kádru, který šel ruku v ruce s problémem doplňování z poměrně úzké skupiny obyvatelstva mocnářství. Je tedy více než pravděpodobné, že u některých výše uvedených horských jednotek rakousko-uherské armády byli časem zařazeni vojáci českého nebo slovenského původu, byť se však mohlo jednat o jev vskutku marginální a možná pro někoho i zpochybnitelný. Co, ale nelze zpochybnit je téměř roční nasazení velké části pražského 28. pěšího pluku, oněch „pražských dětí“ v oblasti Karnských Alp (5/1916 – 5/1917)*. Tomuto pluku, který byl na základě známé aféry v dubnu 1915 rozpuštěn, se již v rámci jeho obnovy dostalo téměř dvouměsíční přípravy s důrazem kladeným na horský výcvik. Před samotným nástupem do pole, byly příslušníci pluku vybaveni výstrojí nezbytnou pro působení v horském prostředí, jakou jsou: cepíny, mačky, lana, sněžné brýle aj.. Popis veskrze úspěšného působení „osmadvacátníků“ na vrcholech alpských štítů není předmětem tohoto článku, přesto je nutné konstatovat, že historie čs. horské pěchoty budeme-li, se snažit k ní přistoupit trochu komplexněji začala již v období Velké války na vrcholcích Alp.

*) Výčet c. a k. vojenských jednotek s převahou „českého živlu“ a horským výcvikem je samozřejmě větší.

Horská pěchota čs. branné moci

Téměř od samotného počátku v  říjnu 1918, musela nově vzniklá Československá republika obhajovat se zbraní v ruce svoji územní celistvost. Zejména krvavé boje na Slovensku vrcholící v červnu 1919, které stály ČSR téměř 6 000 mužů (mrví, zranění, nezvěstní, zajatí) byly příčinou rychlého vystřízlivění vedoucí politické reprezentace. Naivní myšlenka tzv. občanské milice suplující funkci armády vzala rychle za své a byl přijat model silné jednotné armády, jakožto záruky československé samostatnosti. Důležitým impulzem k tomuto konání pak byla unifikace československé armády, která proběhla na základě výnosu č.j. 51700/org. ze 21.12.1919 o splynutí zahraničního a domácího vojska  a rozkazu tehdejšího ministra národní obrany Václava Jaromíra Klofáče ze dne 2. ledna 1920 pod čj. 14.002- pres. 1919. Právní rámec pro unifikaci byl pak zakotven v Branném zákoně, schváleném dne 13.03.1920. Tomu všemu samozřejmě předcházela usilovná práce na nové vojenské struktuře, kde nezastupitelnou úlohu sehrála francouzská vojenská mise.
Co nového vlastně unifikace přinesla? Zejména to bylo sloučení dosavadního „mišmaše“ různých vojenských skupin domácího a zahraničního vojska vč. dobrovolnických útvarů vzniklých za bojů na Slovensku v jeden organický celek. Dále pak vytvoření dlouhodobé koncepce výstavby armády, která předpokládala vznik čtyř zemských vojenských velitelství s dvanácti divizemi, dvěma horskými brigádami, třemi jezdeckými brigádami, několika samostatnými dělostřeleckými brigádami a dalšími pomocnými útvary. Divize měly být tvořeny čtyřmi pěšími pluky, dvěma dělostřeleckými pluky a dalšími pomocnými jednotkami. Početní stav armády byl stanoven s ohledem na dvouletou prezenční službu na 150 000 vojáků.



Jedni z prvních: telefonní četa Horského pěšího praporu č. 11. Datováno 12.12.1920.

Je otázkou, kdo nebo co stálo za myšlenkou zřízení dvou horských brigád v nově se rodící armádní struktuře. Bylo to realistické zhodnocení pozitivních vystoupení horských jednotek ve Velké válce, nebo reflektování na terénní specifika nově vzniklého státu? Kdo byl tím navrhovatelem? Členové francouzské vojenské mise nebo příslušníci domácího vojska, tedy bývalí c. a k. důstojníci? Ať tak, nebo onak, horské brigády vznikly a dle mého názoru určitě ku prospěchu věci. Neboť celková délka státních hranic tehdejší Československé republiky činila 4 120 km a ve velké míře byla kopírována přirozenou hranicí, která se skládala z celé řady pohoří. Těmto horám zcela jasně dominovaly na Slovensku a Podkarpatské Rusi se rozkládající Západní a Východní Karpaty. Nejvyšší částí těchto Karpat pak byly Vysoké Tatry, kde Gerlachovský štít se svojí výškou 2 655 m n. m. byl dokonce nejvyšším vrcholem celého karpatského masivu.
A právě v tomto prostředí měly mít domovskou posádku dvě nově formované horské brigády, resp. čtyři horské pěší pluky čs. armády.
Dne 15. ledna 1920 byly na základech bývalých zeměbraneckých pluků domácího vojska ustanoveny čtyři horské pěší pluky. Velitelství těchto pluků byla situována v oblasti centrálního Slovenska na ose západ – východ, v městech Dolní Kubín, Ružomberok, Poprad a Prešov. Pluky 1 a 2 byly podřízeny velitelství 1. Horské brigády vzniklé 01.04.1920 v Ružomberoku a pluky 3, 4 velitelství 2. Horské brigády (01.04.1920) v Spišské Nové Vsi. Kromě pěchoty byly v podřízenosti horských brigád Horské dělostřelecké pluky č. 201 a 202 (01.01.1920). K datu 01.07.1923 přeznačené na Dělostřelecké pluky (lehké) č. 201, 202. Součástí brigád byla rovněž jejich velitelství se štábem.



Horská pěchota se standardní výzbrojí, puškami vz. 24.

Po stránce organizační byly čs. horské pluky složeny z velitelství pluku, hospodářské správy a pomocné roty, dále pak ze tří praporů (I/…, II/…, III/…) a obligátního náhradního praporu. Horský pěší prapor se skládal ze tří pěších rot, roty kulometné a pomocné čety. Tento stav však vydržel sotva rok, kdy v lednu 1921 došlo v rámci reorganizace k osamostatnění jednotlivých praporů všech horských pěších pluků. Jednotlivé horské prapory tak nabyly statutu samostatného vojenského tělesa a velitelství pluků pak plnila pouze taktickou funkci. Lokace velitelství však zůstala zachována. Samostatné prapory čísel 1. – 12. byly tvořeny: velitelstvím praporu s hospodářskou správou, třemi horskými rotami, kulometnou rotou, horskou technickou rotou a náhradní rotou s vlastní hospodářskou správou a argumentačním skladem. Technická rota byla tvořena zákopnickou četou, spojovací četou a četou děl respektive minometů*. Roty praporu byly složeny ze dvou čet a pomocného družstva. Tabulkový stav praporu činil 400 mužů, 18 lehkých kulometů, 8 těžkých kulometů. Horské pěší pluky pak byly složeny pouze z velitelství a  pomocného družstva s výjimkou Horského pěšího pluku 1, který měl systemizovanou pomocnou rotu. Tato organizace „čs. horské pěchoty“ vydržela po celá dvacátá léta a až zásadní změna vojenskopolitického klimatu, odstartovaná neúspěchem jednání na odzbrojovací konferenci v Ženevě (1932-33) a dále umocněná nástupem nacizmu k moci, vedla k další reorganizaci horských jednotek, ale nejen jich. Reorganizace ze září roku 1933 znamenala ve své podstatě ztrátu samostatnosti jednotlivých horských praporů a návrat k modelu roku 1920. Horské pěší pluky, tak opět disponovaly kromě velitelství, hospodářské správy, technické správy, technické roty, pomocné roty, třemi pěšími prapory (I/…, II/…, III/…) a náhradním praporem. Nezbytná vojenská kapela, byla systemizována pouze u Horského pěšího pluku 1. Výsledkem pokračování celkové reorganizace čs. branné moci, pak bylo v říjnu 1935 zřízení rot doprovodných zbraní u všech čtyř pluků. Tabulkové stavy horského pěšího pluku tedy v roce 1935 předepisovaly: 1 557 osob, 1609 pušek, 252 pistolí, 81 lehkých kulometů, 24 těžkých kulometů, 2 minomety a 2 kanóny proti útočné vozbě. Rozsáhlé změny, kterými si ve třicátých létech procházela prakticky celá čs. branná moc, se dotkly i brigádních velitelství, ze kterých se dnem 01.01.1938 stala velitelství 16. pěší respektive 17. pěší divize. Mírová služba horské pěchoty vzala za své, dnem vyhlášení všeobecné mobilizace čs. branné moci v noci 23. září 1938. Nicméně cíle tohoto článku jsou jiné a tak popis činnosti horských pluků za mobilizace až do jejich zániku nechám na příště, nebo na někom jiném.

*) Bližší info k dělům/minometům v tomto období bohužel postrádám.

S výjimkou těžší výzbroje a výstroje, která byla uzpůsobena k přepravě na soumarech se vybavení horské pěchoty téměř v ničem nelišilo od standardu čs. „prvorepublikové“ armády. Po dobu první poloviny dvacátých let tvořily základní plukovní výzbroj opakovací pušky systému Mannlicher M95 (8mm) různých variací. Lze předpokládat, že v případě horských jednotek se mohlo ve většině jednat o tzv. „Štuce“ (Stutz – krátká puška). V prvopočátku nebyl zděděnému materiálu z Velké války ušetřen ani důstojnický sbor. Jen namátkou zmíním, že ve výzbroji mladé čs. armády bylo 9 modelů pistolí a 4 modely revolverů. Tato dozajista neuspokojivá situace se začala měnit, až s příchodem čs. opakovacích pušek vz. 23 a zejména vz. 24 (7.92mm). Vzhledem k faktu, že pomalu nabíhající výroba nových zbraní byla primárně určená pro útvary umístěné na tehdy exponovaném Slovensku, dá se předpokládat, že horské pluky byly přezbrojeny v polovině dvacátých let. Zavedení pistolí vz. 22 a vz. 24 (9mm) pak završilo kvalitativní změnu u důstojnického sboru. Kulometná výzbroj byla tvořena v počátku systémem Schwarzlose vz. 7/12 (8mm), který byl v průběhu let 1924-28 nahrazen téměř identickým vz. 07/24 (7,92mm). Tristní situaci v oblasti lehkých kulometů se podařilo vyřešit až koncem dvacátých let zavedením lehkého kulometu vz. 26 (7,92mm).
V souvislosti s rozšířením dosavadní plukovní struktury o roty doprovodných zbraní v říjnu 1935 se do výzbroje „Horáků“ dostaly další zbraně poněkud větších kalibrů. Kanóny proti útočné vozbě vz. 34 a 37 (3,7cm) tvořily výzbroj protitankových čet*. Minometné čety byly v prvopočátku vybaveny minomety vz. 17 (9cm) později „moderním“ vz. 36 (8cm).

*) Provedení předpokládám pěchotní „J“.



Svobodník horské pěchoty, držitel střeleckého odznaku.

Horský terén a jeho specifika přímo předurčovaly horské pluky k dominantnímu využití zvířecí síly, ať už to byla doprava vojenského materiálu, munice či proviantu. Vysoké procentuální zastoupení soumarů na úkor automobilů nebo vojenských kár, mohlo rovněž působit jako jistý identifikační znak horských jednotek*. Dle dostupných zdrojů se zřejmě jednalo pouze o koně. Toto tvrzení snad potvrzuje i fakt, že ve středoevropském regionu není osel, až tak typické zvíře a proto bych muly a mezky vyloučil.

*) Tabulkové stavy soumarů jsou mi neznámé.

Jak jsem již uvedl u výzbroje, tak ani samotné výstrojní součástky horské pěchoty se, až na pár výjimek neodlišovaly od tehdejšího armádního standardu. Nebudu proto zde líčit na pozadí času zaváděné jednotlivé vzory uniforem, ale zmíním pár výstrojních odchylek, které měli „Horákům“ usnadnit pobyt v horském prostředí. A začneme od základu, tedy od obuvi: VV (Věcný věstník) z r. 1925, čl. 18 zavedl nový, zlepšený druh obuvi (dobově-střevíců) vz. 24, který nahradil dosavadní druh (běžné čís. 17), dále věstník praví:

"Střevíce vz. 24 budou vojenským tělesům z vojenského oděvního skladu čís. 1 v Brně vydávány, až budou vyčerpány zásoby dosavadních střevíců (běžné čís. 17); jen horským praporům vydá vojenského oděvní sklad čís. 1 v Brně místo obyčejných střevíců (běž. čís. 17) střevíce vz. 24 již nyní".

V následujících letech prošla vojenská obuv dalším vývojem, na jejímž konci bylo zavedení střevíců vz. 28. Více příslušný Věcný věstník:

"Horské střevíce zůstávají zatím dosavadního vzoru, protože nový vzor ještě není vyzkoušen".

S tím odzkoušením to zřejmě nebylo tak horké, neboť VV z r. 1933, čl. 243 nošení horských střevíců (po novu-horských šněrovacích bot) zrušilo a předepisuje místo nich šněrovací boty pro pěchotu, tedy standardní vz. 28. Přesto se MNO horských šněrovacích bot úplně nevzdalo, protože v tom samém předpisu je uvedeno:

"Pro speciální horský výcvik ponechává MNO. po 20 párech horských šněrovacích bot pro každou setninu a 40 párů jako zálohu pro hospodářskou zprávu".

"Jako zálohu pro každou horskou brigádu uloží horský prapor 5 a 7 po 140 párech horských šněrovacích bot k dispozičním zásobám materiálu z horských brigádních skladů a to buď ze zvláštních mírových zásob anebo ze zásob augmentačních. Bude-li vzata obuv ze zásob augmentačních, vyžádá si jako náhradu příslušný počet šněrovacích bot z HOLS".

"Celkové předepsané počty obuvi podle přílohy 4 Sm 60 se tímto nařízením nemění. Nynějších zásob horských šněrovacích bot bude používáno, až se úplně spotřebují".

"K lyžařskému výcviku anebo ke cvičení v horách mohou býti šněrovací boty podle potřeby opatřeny dvojitou podrážkou, a je-li potřebí i náležitým množstvím křídlových hřebíků (šerek)" *.

Další odchylkou ve vystrojování byl například svetr. Na rozdíl od vestami vybavené „běžné pěchoty“ byla ta horská vybavena vlněnými svetry jednotné velikosti a za zmínku stojí rovněž pláštěnka starého vzoru nahrazená později pláštěnkou vz. 29.

*) Přesné a kompletní citace Věcných věstníků vč. ilustrací lze nalézt na http://www.hp19.cz.



Šerek, pláštěnka vz. 29 a svetr

Jaká byla?

Jaká vlastně tedy byla čs. horská pěchota? Zběžným pohledem se příslušníci horských útvarů od ostatních pěchotních jednotek nedali příliš snadno rozeznat. Výzbroj a výstroj byla až na pár detailů prakticky stejná, jediným dobře identifikovatelným znakem určujícím příslušnost k horské pěchotě, tak byl symbol sokola s lipovou ratolestí, který byl nošen na standardních límcových výložkách červené barvy třešňového odstínu. To co nebylo patrné na první pohled, však bylo zjevné ve výcviku a bojové přípravě. Výcvikové osnovy tzv. „Horáků“ byly jako na míru ušity předpokládanému místu jejich nasazení. Horské prostředí prakticky dominovalo valné části jejich činností, ať to byly dlouhé horské pochody, boj v horách, základy horolezectví, přechody lavinových polí či lyžování. Tradičně musel každý nový „bažant“ horské pěchoty zvládnout výstup na některý z okolních horských vrcholů, kde mu pak byl na výložky připnut sokol s lipovou ratolestí. Pro příslušníky 1. horské brigády (velitelství v Rožomberoku) byl tímto vrcholem Velký Choč (1611 m.n.m.).



Velký Choč

Letní měsíce byly naplněny výcvikem ve vysoko v horách k tomuto účelu zřízených stanicích, kde se „pilovalo“ horolezectví, taktika horského boje, zdravověda a přesuny. Norma na 20 -25 km pěšího přesunu tak stanovovala průměrnou rychlost cca 4 km/hod. Překonání 300 výškových metrů mělo trvat 1 hodinu. Zimní měsíce pak byly charakteristické pro výcvik ve svozu materiálu, zbraní a zraněných osob na saních, přechodu lavinových polí nebo základů zimního horolezectví. Značný důraz byl kladen na zvládnutí lyžařské techniky (lyže typu Kandahár).



Lyžařský výcvik

Konec výcviku znamenal stáhnutí jednotek do níže položených posádek k opravám poškozené výstroje a výzbroje. Již z výše uvedeného je patrné, že z hlediska výcviku nebo fyzické zdatnosti převyšovali „Horáci“ tehdejší armádní standard. Toto ostatně potvrzovaly výsledky armádních manévrů konaných společně s „běžnou“ pěchotou, kde horská pěchota často excelovala a získala si tak pověst elity. Krásné horské prostředí a jistý pocit výjimečnosti oproti běžným útvarům na pozadí expandujícího „trampingu“ v průběhu dvacátých a třicátých let, byl zřejmě důvodem, proč velké množství mladíků té doby si přálo strávit základní vojenskou službu právě u těchto útvarů. Dobrovolná rezignace na posádkovou službu a podvolení se tvrdému výcviku v horském prostředí pak rovněž pozitivně formovalo kvalitu lidského materiálu zařazeného k horské pěchotě čs. armády. Z těchto a výše uvedených důvodů, lze na čs. horské pluky nahlížet jako na „hraničáře“ (Hraničářské prapory), tudíž elitu čs. armády dvacátých a třicátých let.



Na závěr tohoto článku, bych chtěl poděkovat provozovatelům webu "nezradime.cz" a "hp19.cz" za vstřícnost a ochotu.

Zdroje a literatura:
http://www.kvh-victorianord.cz
http://www.nezradime.cz
http://www.specialnitelesnapriprava.cz
http://www.fronta.cz
http://www.vojenstvi.cz
http://www.valka.cz
http://www.palba.cz
http://www.hp19.cz
Encyklopedie branné moci, Jiří Fidler, Václav Sluka
Rukověť pro poddůstojníky, díl. 1

Ještě bych rád dodal, že jsem tento článek měl nějaký čas v šuplíku, cca. 1,5 roku. Psal jsem si ho pro sebe a až nynější diskuze ohledně okurkové sezóny mne vyprovokovala. Cílem je spíše vyvolat diskuzi a dozvědět se něco nového. Na toto téma jsou zde jistě povolanější. Palbě zdar!

Moc hezký článek. Nemáš v šuplíku taky něco o horském dělostřelectvu? Bylo by to zajímavé doplnění ...

Jéjej, to jsem rád, neboť těma povolanějšíma jsem myslel i tebe .

Zemakt píše:Ještě bych rád dodal, že jsem tento článek měl nějaký čas v šuplíku, cca. 1,5 roku. Psal jsem si ho pro sebe a až nynější diskuze ohledně okurkové sezóny mne vyprovokovala.

Koukám, že je čas zvýšit ještě trošku hysterii ohledně nedostatku článků, třeba vypadnou ze šuplíků i další zajímavá dílka

Nějak se nám tady armáda 1. republiky rozrůstá
Jako vášnivý vysokohorský turista bych přidal pár obrázků z Chočských vrchů, místa výcviku 1. horské brigády
http://www.alena.ilcik.cz/1105-velky-choc.php
Ty místa vypadají skutečně skvěle, třeba já si je tam dovedu skvěle představit.

Pane kolego, jsem dalek toho, abych se cítil nějak moc povolán k tomu, abych ti sem spamoval, ale snad pár řádek co sem vložím k tématu, které považuji za velmi cenné, nebude na škodu.

Po skončení válečných událostí v Polsku a na Slovensku, a po eliminaci dvou povstání na území Čech a Moravy, tedy povstání v Železné Rudě z roku 1919 a známějšího oslavanského povstání z prosince 1920, začala konsolidace a reorganizace armády tak, aby z ní vznikl kvalitní a silný ozbrojený sbor. Předpoklady k tomu měla dát jednotná československá armáda, jejíž koncepce se rodila v letech bojů a následných období klidu. Vybojovaná střetnutí jednoznačně ukázala holý fakt, že je potřeba opustit utopistické teorie o armádě miličního typu a podobné extravagance. V našem prostoru to prostě nebylo možné. Jasně to ukázala první fáze války proti Maďarské republice rad, která skončila katastrofálně. Velký vliv na změnu myšlení měla francouzská vojenská mise, která vystřídala tu italskou, která měla velký podíl na debaklu ve výše zmíněné válce s Maďarskem. Bylo jasně stanoveno, že armáda musí stát na povinné prezenční vojenské službě, musí mít mobilizovatelné zálohy a musí mít jednotnou organizační strukturu. Proto bylo rozhodnuto o dvou zásadních krocích.

Primo: Provést unifikaci armády tak, aby do konce roku získala jednotnou organizační strukturu.

Secundo: Provést inventuru zásob zbraní, zbraňových systémů, materiálu a živého inventáře armády a vytvořit koncepci unifikace výzbroje armády tak, aby tato výzbroj byla efektivně využita a postupně nahrazena jednotnou výzbrojí.

Jako první byla vytvořena organizační struktura francouzské mise tak, aby z ní později mohla vzniknout obdobná struktura hlavního štábu armády. Měla čtyři sekce:
1. organizační, tedy tu která měla zpracovat koncepci unifikaci armády
2. zpravodajskou
3. operační a výcvikovou
4. dopravní

Nový branný zákon určil naprosto jednoznačně všeobecnou brannou povinnost pro všechny občany. To bylo zásadní právní rozhodnutí, které bylo pro vybudování armády naprosto nezbytné. Doba trvání pravidelné prezenční služby byla stanovena na 14 měsíců s přechodným prodloužením na dva roky. Přechodné období mělo skončit v roce 1922. Početní stav armády měl dosáhnout cca150 000 lidí. Dále byla zrušena zeměbrana a domobrana a tím vznikl předpoklad pro základní strukturu armády členěnou na:
A/ aktivní armádu jakožto mírový základ pro vytváření armády válečné kádrovým systémem,
B/ I. zálohu, tedy vojenské osoby do 40 let věku jako doplnění aktivní armády v době války
C/II. zálohu, tedy vojenské osoby od 40 do 50 let určenou pro strážní službu a úhradu případných velkých ztrát.

Doplňovací systém byl převzat z doby Rakousko- Uherska. Mělo to logiku. Bylo to dokonale funkční a bylo to vyzkoušeno čtyřmi léty kruté války

V roce 1920 byl přijat služební předpis Org-10 a ten určil základní organizační prvky československé armády. Obecně vymezil:
1. vyšší vojenské jednotky: armády, divize a brigády, jejichž velitelství byla současně vyššími velitelstvími. K vyšším vojenským velitelstvím patřila i Zemská vojenská velitelství a vybraná posádková velitelství s vyšší působností.
2. dělení vojskových těles, tedy u pěchoty pluků na oddíly, setniny, čety a družstva.
- oddíl – u pěchoty prapor- měl u dělostřelectva na stejné úrovni dělostřelecký oddíl, u jezdectva korouhev a u letectva peruť
- setniny- u pěchoty roty- se nazývaly u dělostřelectva baterie a u letectva letky

To dalo ve finále celou organizační strukturu armády. I po těch letech musím napsat, že se zde odvedla skvělá práce. Páteří mírové armády bylo dvanáct pěších divizí, ke kterým přináležely 4 Zemská vojenská velitelství, 12 divizních oblastí a 48 doplňovacích okresů, tedy jeden pro každý pěší pluk a 5 samostatných brigád, z toho 2 horské a 3 jezdecké.
Takže nyní se podívám nejen na tu horskou pěchotu z pohledu mého příspěvku. V rámci československé armády se k 15. lednu 1920 vytvořily čtyři horské pěší pluky. Byly dislokovány v horských oblastech Slovenska a základem pro jejich vytvoření byly dosavadní střelecké pluky domácího vojska z Čech a Moravy. Jejich složení už kolega popsal, tedy jen malé opakování.
Každý z uvedených horských pěších pluků se skládal ze tří horských praporů a z náhradního praporu. O rok později, tedy 1. ledna 1921 jednotlivé horské prapory získaly postavení samostatných vojskových těles a velitelství pluků nadále měla jen taktické funkce. Tedy byly určeny k tomu, aby pomáhaly organizačně a mobilizačně, ale prapor po mobilizaci byl nasazován do boje jako samostatný útvar a plukovní velení nebo dokonce velení brigády bylo nápomocné pro celkovou organizaci boje v určené oblasti.

V souvislosti s tímto opatřením zanikly náhradní prapory a místo nich vznikly u všech horských praporů náhradní roty.

Horské prapory se dále skládaly z:
- velitelství,
- horské technické roty se zákopnickou četou a spojovací četou,
- čtyř horských rot, z nichž 4. rota byla vždy rotou kulometnou.
Samostatnost si horské prapory udržely do 15. října 1933 a následně se vrátily do bezprostřední podřízenosti velitelství jednotlivých horských pěších pluků. Týmž dnem zanikly technické a náhradní roty horských praporů a obnovily se náhradní prapory pluků.

Horské pěší pluky potom tvořilo:
- velitelství,
- pomocná rota s plukovní hudbou,
- tři horské prapory,
- náhradní prapor,
- technická rota
- od 1. října1935 také rota doprovodných zbraní.

Po rozpadu naší země všechny horské pěší pluky přešly dnem 15. března 1939 do složení slovenské armády.

Dislokace útvarů horské pěchoty československé armády byla následující:

Horský pěší pluk 1, který vznikl ze střeleckého pluku číslo 11. v Jičíně, byl původně dislokovaný v Turčianském Svätom Martině a od října 1920 v Dolnom Kubíne.

Jeho podřízené složky:
I. horský prapor, zvaný od 15. září 1933 I. prapor hpp 1, prošel několika posádkami. Byly to: Haniska, od února 1920 Spišská Nová Ves, od dubna 1920 Čadce, od července 1920 Dolný Kubín, od října 1920 Lúčky a nakonec od května 1922 Turčianský Sv. Martin

II. horský prapor, zvaný od 15.9.1933 II. horský prapor hpp 1, byl posádkou v obci Trstená, od srpna 1920 Námestovo, od ledna 1921 znovu Trstená a od října 1922 Dolný Kubín

III. horský prapor, zvaný od 15.9.1933 III. prapor hpp 1, vznikl v říjnu 1920 v Oravskom Podzámku, od listopadu byl nedislokován a působil 1921 v Dolnom Kubíne

Náhradní prapor byl do prosince 1920 v Železnici, od září 1933 Dolnom Kubíne

Horský pěší pluk 2 vznikl ze střeleckého pluku č. 12 v Čáslavi, byl od počátku posádkou v Ružomberku.

Jeho podřízené složky:
IV. horský prapor, od 15. září 1933 I. prapor hpp 2, vznikl ve městě Košice, od března 1920 Prešov, červen 1920 Poprad, červenec 1920 Liptovský Sv. Mikuláš

V. horský prapor, od 15. září 1933 II. prapor hpp 2, vznikl v Čáslavi, a potom se stěhoval postupně třikrát do tří míst. Bbřezen 1920 Paludza, duben 1920 Oravský Podzámok, září 1920 Ružomberok

VI. horský prapor, od 15. září 1933 III. prapor hpp 2, vznikl v říjnu 1920 v Korytnici, od počátku roku 1922 obýval Ružomberok

Náhradní prapor byl usazen do prosince 1920 v Čáslavi, od září 1933 v Ružomberoku

Horský pěší pluk 3, vznikl ze střeleckého pluku č. 13 v Olomouci a nadále působil v Popradě

Jeho podřízené složky:

VII. horský prapor, od 15. září 1933 I. prapor hpp 3, byl dislokován v Popradě, od ledna 1921 to byla Levoča, od 1923 znovu Poprad

VIII. horský prapor, od 15. září 1933 II. prapor hpp 3, měl počáteční místo dislokace Kežmarok, od května 1926 Poprad a od září 1935 Podolinec

IX. horský prapor, od 15. září 1933 III. prapor hpp 3, vznikl v září 1920 v Kežmarku, od října 1920 Spišská Belá, od prosince 1920 Stará Lubovňa, od února 1921 Podolinec

Náhradní prapor působil do prosince 1920 v Olomouci, od září 1933 v Popradě.


Horský pěší pluk 4, vznikl ze střeleckého pluku č. 28 v Písku, působil napřed Písku, od dubna 1920 to byl Prešov, od října 1933 Jelšava, od listopadu 1938 Dobšiná

X. horský prapor, od 15.září 1933 I. prapor hpp 4, měl tato místa dislokace: napřed Sabinov, od září 1933 Jelšava, od září 1935 Rožňava, od listopadu 1938 Nižná Slaná

XI. horský prapor, od 15. září 1933 II. prapor hpp 4, vznikl ve Strakonicích, od dubna 1920 Sabinov, od 1921 Bardejov, od října 1933, Tornaľa, od listopadu 1938 Revúca

XII. horský prapor, od 15. září 1933 III. prapor hpp 4, byl ustaven v Levoči, od 1921 jeho místa dislokace byly Prešov, od října 1933 Jelšava, od listopadu 1938 Dobšiná

Náhradní prapor měl do prosince 1920 místo působení Písek, od září 1933 Prešov, od října 1933 Jelšava, od listopadu 1938 Brezno nad Hronom.

Tyto čtyři horské pluky byly organizovány do dvou horských brigád.

Podpůrné dělostřelectvo bylo tvořeno na úrovni brigád třemi horskými dělostřeleckými pluky. Byly to:

Horský dělostřelecký pluk 201, původně pluk horského dělostřelectva číslo 203, s velitelstvím v Dobré Nivě a později v Liptovskej Teplej

Horský dělostřelecký pluk 202, původně pluk horského dělostřelectva číslo 204, s velitelstvím v Prešově

Tyto dva pluky byl organickou součástí horských brigád a byly tvořeny mimo technické a pomocné jednotky a velitelství hlavně:
I. oddílem se třemi bateriemi horských kanónů
II. oddílem se třemi bateriemi horských houfnic

Horský dělostřelecký pluk 205, původně pluk horského dělostřelectva číslo 201, s velitelstvím v Stříbře. Tento třetí horský dělostřelecký pluk měl tři oddíly, a byl určen jako záloha Zemského vojenského velitelství. Jeho složení bylo:
I. oddílem se třemi bateriemi horských kanónů
II. oddílem se třemi bateriemi horských houfnic
III. oddílem opět se třemi bateriemi horských houfnic
Tento horský dělostřelecký pluk byl zrušen v roce 1924

Na úrovni praporů to bylo 12 samostatných horských dělostřeleckých oddílů číslovaných 251 až 262 a byly mimo baterií náhradní a augmentačním skladem tvořeny třemi bateriemi horských kanónů, velitelstvím a hospodářskou správou.

Při poslední reorganizaci se předpokládalo postavit válečně dokonce 8 horských pěších pluků.

Pro kolegu Ramona, podívej se třeba sem:
http://www.delostrelectvocsarmady1918-1 ... rska-dela/

Děkuji za pěkné doplnění, na toto jsem neměl sílu a zároveň toho využiji zeptáním, nejsou ti známy tab. počty soumarů u praporu? Třeba i u C. a K. podobných jednotek? Děkuji.

Díky za velmi pěkný a informačně "výživný" článek. Můj děda sloužil v Ružomberku a právě v pohnutých letech 1938-1939. Ještě mám někde i jeho fotku v uniformě. Vyprávěl zajímavé historky, jak probíhalo vyhlašování Slovenského štátu, o střetech vojáků s luďáky i o jejich cestě domů, kde je na Moravě nakrmil již wehrmacht :-(

K "mulám a delostrelectvu", v tabuľkách vedené neboli, pokiaľ ich útvar mal, buď boli náhradou za kone alebo nadstav. Niečo bližšie http://www.druhasvetova.sk/OLD/view.php ... 2006090009

Takže tabulkově 116 koní u horské baterie, z toho 42 na kanóny, zbytek munice, kuchyň, trén obecně. Díky. Co se týče v odkazu zmíněných horských kár, pravděpodobně se mohlo jednat i o horské káry vz. 16, více zde:
http://www.vhsb.cz/clanky/horske-delost ... dech.xhtml . Myslim, že slovenskou organizaci můžeme brát s klidným svědomím téměř jako československou.

Když už jste se tady takhle rozjeli, tak bych k tématu taky něco přihodil.

Důležitým mezníkem pro horské jednotky i celou armádu byl leden 1938, kdy byla dokončena hlavní část reorganizace mírové struktury čs. branné moci. Jak zmínil Zemakt v článku - z horských brigád se staly plnohodnotné pěší divize. Došlo přitom ale k malé výměně pluků, takže ve výsledku sloužily horské pěší pluky u tří různých divizí.

Tady je jejich složení:

11. divise - Košice
Pěší pluk 14
Pěší pluk 32
Horský pěší pluk 4 (převelen od 2. horské brigády)
Hraničářský prapor 9
Dělostřelecký pluk 11

16. divise - Ružomberok (původní 1. horská brigáda)
Pěší pluk 41 (převelen od 10. divise)
Horský pěší pluk 1
Horský pěší pluk 2
Dělostřelecký pluk 201

17. divise - Spišská Nová Ves (původní 2. horská brigáda)
Pěší pluk 16 (převelen od 11. divise)
Pěší pluk 37 (převelen od 11. divise)
Horský pěší pluk 3
Dělostřelecký pluk 202

K dělostřelectvu:
Roku 1925 přibyl ve stavu dělostřeleckých pluků 201 a 202 houfnicový III. oddíl. V roce 1933 byly sice III.oddíly zrušeny, ale v roce 1935 opět vybudovány. Vzhledem k tomu, že nebylo dost horských houfnic k vyzbrojení všech houfnicových oddílů (včetně těch mobilizačně stavěných to bylo 8 oddílů), obdržel dělostřelecký pluk 202 klasické lehké houfnice vz.14/19.

Samostatné horské dělostřelecké oddíly byly postupně ve 30. letech rušeny. Z části posloužily k výstavbě dělostřeleckých oddílů jezdeckých brigád. Z těch posledních se pak v lednu 1938 vytvořily dělostřelecké pluky pro nově vytvářené divize. Velmi početné horské kanóny vz.15 se pak používaly i u běžných lehkých dělostřeleckých pluků.

Podzim 1938:

Za mobilizace postavily náhradní prapory/oddíly horských pluků jejich mobilizační dvojčata. Vznikly tak horské pěší pluky 5, 6, 7, 8 a dělostřelecké pluky 203 a 204.

Horské pěší pluky 1, 2 a Dělostřelecký pluk 201
- jako součást 16. divize se měly oba pluky přesunout na jihozápadní Slovensko do zálohy III. armády. To ale změnil nepřátelský postoj Polska, a tak dostala 16.divize za úkol bránit severozápad Slovenska před případným polským útokem. O obranu Vysokých Tater se měl starat samostatný oddíl se 70 muži s horolezeckým výcvikem od horského pěšího pluku 2.

Horský pěší pluk 3
- původně se měl se svou 17. divizí soustředit na severní Moravě v rámci záložního VI.sboru. 20. září byla ale divize odeslána do severních Čech jako záloha pro II.sbor. Na konci září pak došlo k reorganizaci obrany II.sboru a 17.divize převzala od Hraniční oblasti 33 část hlavního obranného postavení u Liberce, včetně zde nasazených jednotek. Stala se tak jednou z početně nejsilnějších čs. divizí. Samotný horský pěší pluk 3 se nacházel severně od Jablonce n. Nisou asi 7 km za hlavním obranným postavením.

Dělostřelecký pluk 202
- pluk byl na začátku září odeslán k 5. divizi, která se za mobilizace přetvořila v Hraniční oblast 31. U 17.divize zůstal jen kanónový oddíl I/202. Po reorganizaci obrany v oblasti dotyku I. a IV. armády přešel pluk 202 i s dalšími jednotkami HO-31 pod velení mobilizačně stavěné 5. divize. Bojištěm se pro pluk měla stát Šumava - hlavní obranné postavení zde bránily pěší pluk 11 a pěší prapor I/1.

Horský pěší pluk 4
- jako jediný z horských pluků se za mobilizace dostal do opevnění. Jeho 11.divize se totiž mobilizačně přetvářela v Hraniční oblast 41 s úkolem bránit východ Slovenska před Maďarským útokem. Samotný horský pěší pluk 4 obsazoval hlavní obranné postavení v oblasti mezi Rimavskou Sobotou a Rožňavou.

Horské pěší pluky 5, 6 a Dělostřelecký pluk 203
Mobilizační dvojčata pluků 1, 2 a 201 odjely s 21. divizí (stavěna 16.divizí) k Veselí nad Moravou. Zde rozmístěný VIII. sbor (divize 9,15 a 21) tvořil zálohu HV pro případ německého pokusu o přechod dolního toku Moravy. Sbor pak mohl také společně s divizemi v prostoru Vsetín - Žilina zaujmout obranu Slovenska při závěrečném stažení čs. armády z Moravy.

Horský pěší pluk 7 a Dělostřelecký pluk 204
- mobilizační dvojčata horského pěšího pluku 3 a dělostřeleckého pluku 202 podléhala 22.divizi (stavěna 17.divizí). Celá divize byla v době vyvrcholení mnichovské krize na přesunu k Žilině, kde měla tvořit zálohu HV společně s 12.divizí u Vsetína. Soustředění jednotek v prostoru Žilina divize dokončila až 4. října.

Horský pěší pluk 8
- mobilizační dvojče horského pěšího pluku 4 podléhalo 11.divizi. Ta 4.října dokončila soustředění v oblasti severně od Lučence (SV Lovinobaňa), kde tvořila zálohu III.armády. HOP u Lučence bránila Hraniční oblast 40.

Pluky nasazené v Čechách a na Moravě se kvůli maďarské hrozbě začaly se svými divizemi již v prvních říjnových dnech vracet na Slovensko.

Za mobilizace byl postaven také jeden samostatný dělostřelecký oddíl s horskými kanóny pro obranu tzv. Pražké čáry a vzniklo i několik stejně vyzbrojených samostatných baterií pro postavení na Vltavě. Existence baterií horských kanónů vz.15 na dělostřeleckých tvrzích je docela známá záležitost - netřeba myslím popisovat.

No vida jakou to zde začíná chytat fazonku, zdá se, že se zde odvedlo kus podařené roboty. Nyní budu pár dní mimo, jedu si odpočinout do Jeseníků, pak se podáváme co dál. Ale vy se nenechte omezovat Naopak.

Muly toho paradoxně nejvíce oddřeli, ale nikdy se jim nedostalo tolik pozornosti, jako koním :-) Je docela sympatické, že třeba Američané ve West Pointu mulám za jejich věrné služby v americké armádní historii postavili pomník a dokonce ještě nějaké muly chovají jako své maskoty :-) U nás by to asi spíš byli osli :-) případně voli :-)

Díky Ramone.

Muly toho paradoxně nejvíce oddřeli, ale nikdy se jim nedostalo tolik pozornosti, jako koním :-) Je docela sympatické, že třeba Američané ve West Pointu mulám za jejich věrné služby v americké armádní historii postavili pomník a dokonce ještě nějaké muly chovají jako své maskoty :-) U nás by to asi spíš byli osli :-) případně voli :-)

Jo, jo. Nicméně musím přiznat, že jsem se na bližší studium fotografií vcelku "vyflákl" a to i přesto, že tak parádní zdroj jako je kniha "Československé dělostřelectvo 1918-39", mám k dispozici. Takže se opravím:

Zemakt praví: Dle dostupných zdrojů se zřejmě jednalo pouze o koně. Toto tvrzení snad potvrzuje i fakt, že ve středoevropském regionu není osel, až tak typické zvíře a proto bych muly a mezky vyloučil.

Omyl, na několika málo fotkách horských dělostřeleckých jednotek je vidět více než dost "mul či mezků", přičemž je to asi jedno, jestli se jedná o čs. jednotky nebo jednotky Slovenského štátu. Což nemusí ani nic měnit na faktu , viz "jmodrak" pár postů výše ohledně tabulkových stavů.

Zemakt praví: Tento stav však vydržel sotva rok, kdy v lednu 1921 došlo v rámci reorganizace k osamostatnění jednotlivých praporů všech horských pěších pluků. Jednotlivé horské prapory tak nabyly statutu samostatného vojenského tělesa a velitelství pluků pak plnila pouze taktickou funkci. Lokace velitelství však zůstala zachována. Samostatné prapory čísel 1. – 12. byly tvořeny: velitelstvím praporu s hospodářskou správou, třemi horskými rotami, kulometnou rotou, horskou technickou rotou a náhradní rotou s vlastní hospodářskou správou a argumentačním skladem. Technická rota byla tvořena zákopnickou četou, spojovací četou a četou děl respektive minometů*. Roty praporu byly složeny ze dvou čet a pomocného družstva.
*) Bližší info k dělům/minometům v tomto období bohužel postrádám.

Dle výše uvedeného zdroje došlo v roce 1924 k zrušení zřejmě jediného minometného pluku v čs. armádě, a to pluku minometů č. 351. 9 cm minomety vz. 17 přešly krom jiného také do stavu horských praporů a zřejmě se tedy staly výzbrojí "podpůrných čet" v rámci technických rot praporu. Nezodpovězenou otázkou nadále tedy asi zůstávají kanony.

Zemakt praví:Takže tabulkově 116 koní u horské baterie, z toho 42 na kanóny, zbytek munice, kuchyň, trén obecně

Doplním sám sebe: čs. horská baterie houfnic 10 cm vz. 16 respektive 16/19 o 6 houfnicích disponovala 127 koňmi a soumary. Z toho bylo 36 ks "potahu" určeno čistě k "laufům". Stav mužstva činil 242 lidí.

No a teď, akorát od toho odpíchnout +/- počet koní/soumarů u horského pěšího praporu o cca 400 lidech, 6 TK, ajj................?

Nevím jestli ti to nějak pomůže, ale podařilo se mi dohledat, že v roce 1938 evidovalo MNO ve stavu armády 578 soumarů pěchoty (značení jsou také jako "lehký soumar" nebo "malý soumar") a 262 těžkých soumarů dělostřelectva.

Zemakt píše:Takže tabulkově 116 koní u horské baterie, z toho 42 na kanóny, zbytek munice, kuchyň, trén obecně. Díky. Co se týče v odkazu zmíněných horských kár, pravděpodobně se mohlo jednat i o horské káry vz. 16, více zde:
http://www.vhsb.cz/clanky/horske-delost ... dech.xhtml . Myslim, že slovenskou organizaci můžeme brát s klidným svědomím téměř jako československou.

Slovenskou organizaci v tomhle případě nemůžeme brát jako československou. Slováci si z horského kanónu udělali v tomhle případě pěchotní kanón - baterie zařazená u pěšího pluku měla 6 děl, tedy 2 děla pro podporu jednoho praporu. Československá armáda pěchotní děla do výzbroje nakonec nezavedla (uvažovalo se o praporní houfničce vz.35). Čs. horská dělostřelecká kanónová baterie měla 4 kanóny vz.15. Každé dělo se podle Janouška mohlo přepravovat v rozloženém stavu na šesti soumarech. V Janouškově knize je pak pěkná fotka horského kanónu vz.15 a sedmi soumarů v pozadí. Je u ní výslovně uvedeno, že 6 soumarů neslo rozložené dělo a sedmý munici.

Zemakt píše: Doplním sám sebe: čs. horská baterie houfnic 10 cm vz. 16 respektive 16/19 o 6 houfnicích disponovala 127 koňmi a soumary. Z toho bylo 36 ks "potahu" určeno čistě k "laufům". Stav mužstva činil 242 lidí.?

To hlavní - horská houfnicová baterie měla 4 houfnice (později jen 3 - houfnic bylo pro vyzbrojení válečné armády málo, tak se to snížilo). Houfnice byla rozložena na 3 části, každou táhli 2 koně ... 24 koní "potahu" (za mobilizace 3 děla ... 18 koní). Soumaři se používali u houfnicových baterií asi jen na nošení munice.

Dalo by se to odhadnout i "sedlácky", či spíše "kovářsky". Tedy, ne to co je v předpisu na počet, ale kolik se reálně kladlo.
Na koně či soumara nakládáme do 20% jeho hmotnosti, a to max do 125 kg. Do tahu klademe do 250% hmotnosti, max do 2 t. Tady se rozumí na celodenní práci - ne na projížďku či na dostih
To za předpokladu okovaných koní / soumarů, a k tomu určených postrojů, nákladních sedel, a dalších potřeb. V příp. tahu to znamená jedině s chomouty, gumovými - vzduchem funěnými pneu a kuličkovými ložisky - a pokud jde o vícenápravový vozejk tak s točnicí či jiným zatáčením - v příp. smykového zatáčení nutno hmotnost potahu snížit na polovic!!!
Do polotahu (jho) klademe 25% hmotnosti, max. do 150 kg. Takže tzv. "mongolský" či "turecký" vozejk se pro vojsko prakticky na nic nehodí, protože na ponos je to jen o pár kilo víc, a na tah už vůbec nestojí za řeč. Navíc, tento zp. zapřahání zprav. neobsahuje chomout ale prsní pás, a ten je vhodný pouze pro osly a mezky. Koně a muly dusí (omezuje jejich dýchání, mají jinou stavbu hrudníku). A protože muly jsou větší a těžší než mezci...
Z uvedeného vyplývá, že poměr sežraného a vypitého k výkonu nejlépe vychází u koní/ soumarů k nošení o hmotnosti cca 600 kg a k potahu cca 800 kg. Tzv. "pivovarští" koně jsou výjimka - bývali to většinou valaši, s hm. i do dvou tun, čili potah dvou takových by mohl táhnout i přes 5 t. Ovšem to je výjimka a pro vojsko prakticky nepoužitelná pooomaaalííí, žerou jak nezavření...
A taky netuším (jsem sice kovář ale ne vojenský vozataj ) jestli tyto hmotnosti platí i u použití v horském terénu (spíše či určitě ne) - to co jsem napsal je pro pole a cesty.

To hlavní - horská houfnicová baterie měla 4 houfnice (později jen 3 - houfnic bylo pro vyzbrojení válečné armády málo, tak se to snížilo). Houfnice byla rozložena na 3 části, každou táhli 2 koně ... 24 koní "potahu" (za mobilizace 3 děla ... 18 koní). Soumaři se používali u houfnicových baterií asi jen na nošení munice.

Máš pravdu, jsem se do toho zamotal.

Nevím jestli ti to nějak pomůže, ale podařilo se mi dohledat, že v roce 1938 evidovalo MNO ve stavu armády 578 soumarů pěchoty (značení jsou také jako "lehký soumar" nebo "malý soumar") a 262 těžkých soumarů dělostřelectva.

Super, pro nějakou představu to určitě stačí. Čtyři pluky, cca 144 soumarů na pluk,prapor tedy úměrně 48 plus/minus. Takto se to zřejmě počítat nedá, přesto lepší se něčeho chytnout než ničeho.

Dalo by se to odhadnout i "sedlácky", či spíše "kovářsky".
A taky netuším (jsem sice kovář ale ne vojenský vozataj ) jestli tyto hmotnosti platí i u použití v horském terénu (spíše či určitě ne) - to co jsem napsal je pro pole a cesty.

Zajímavé , jen tak pro zajímavost zacituji:

Sedíme na nízkém a od cementu zaprášeném vagóně a jedeme to Taliánovi zase někam nandat. Je nás 14 mužů. Z toho dva důstojníci, dvě šarže, dva telefonisté a jeden kuchař. Koně stojí v táboře, podepřeni klacky, aby nepadli. Děla máme trochu opravená a munice půl vagónu, několik prázdných hrnců, dvě sběračky a vůbec žádný proviant. Tak jedem jak zedníci někam na melouch....

Horská baterie, K.F. Pavel, 1931

K tabuľkám - tabuľky sa koncom 30 rokov dosť často menili, doslova podľa konkrétnej situácie. Stav diel v batérii často kolísal, od 3-6, podľa úloh. Obvykle mali 4 ks 75mm del vz. 15.



Nácvik

doufal, že jsem tam vložil správný obrázek. Skelet