Bitevní lodě třídy Courbet

[Polarfox]

Bitevní lodě třídy Courbet

“aneb pozdě ale přeci“

Vývoj francouzských bitevních lodí konce 19. a počátku 20. století má svá jistá specifika, která podstatně ovlivnila i stavbu prvních místních dreadnoughtů a není tedy zcela od věci nastínit alespoň okrajově tehdejší atmosféru. Závěr 19. století nebyl masivním francouzským ocelovým kolosům příliš nakloněn, na čemž má značnou zásluhu skupina zastánců tehdy populární Jeune École (preferující malá torpédová plavidla a křižníkovou válku na úkor klasických obrněnců) a upadající prestiž námořnictva po prohrané válce v roce 1870. Jejich výstavbu tak limitovalo hned několik faktorů – nedostatek podpory z vyšších míst (jejichž personální obsazení se navíc měnilo doslova rok od roku po dobu několika desetiletí), s tím související nedostatek financí, protahování stavby a omezující výtlakové limity a v neposlední řadě zaostalost místního průmyslu. Pro francouzské jednotky konce 19. století byla tudíž charakteristická dlouhá doba stavby (nezřídka 2 až 3násobná oproti svým zahraničním protějškům, což je činilo v době vstupu do služby již poněkud zastaralými), nevyváženost konstrukce a značná typová roztříštěnost (žádné větší série pro vytvoření homogenních eskader).

Námořní plán z roku 1890 tak sice počítal s deseti bitevními loděmi oceánského typu (objednávaných v letech 1891 až 1898 a přebíraných v letech 1897 až 1904), leč… Plavidla to byla veskrze podobná, ale ne stejná (až na trojici lodí třídy Charlemagne) a zpravidla co loď, to jiný konstruktér. Francouzské námořnictvo si tak vysloužilo posměšnou přezdívku „Flotte d'échantillons“, neboli „Flotila vzorků“. Značnou roli hrál i svazující výtlakový limit 12 000 tun, což těmto bitevníkům na kvalitách taktéž nepřidalo a bylo nutno činit nepříjemné kompromisy.

V rámci tohoto námořního plánu byla postavena následující plavidla (v závorce doba stavby):

Charles Martel (04.1891 - ??.1896) – výtlak (standardní) 11 600 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1)
Jauréguiberry (11.1891 - 01.1897) - výtlak 11 800 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (4x2)
Carnot (07.1891 - ??.1897) - výtlak 11 900 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1)
Masséna (09.1892 - ??.1898) - výtlak 11 700 tun, rychlost 17 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1), 8x100 (8x1)
Bouvet (01.1893 - ??.1898) - výtlak 12 000 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 2x305 (2x1), 2x274 (2x1), 8x138 (8x1), 8x100 (8x1)

Charlemagne (08.1894 – 09.1897) - výtlak 11 300 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 4x305 (2x2), 8x138 (8x1), 8x100 (8x1)
Saint Louis (03.1895 – ??.1898) – viz. Charlemagne
Gaulois (01.1896 – ??.1899) – viz. Charlemagne

Iéna (01.1898 - ??.1902) – výtlak 11 700 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 4x305 (2x2), 8x164 (8x1), 8x100 (8x1)

Suffren (01.1899 - ??.1904) – výtlak 12 400 tun, rychlost 18 uzlů, výzbroj 4x305 (2x2), 10x164 (10x1), 8x100 (8x1)


Charles Martel a Suffren – dva konce jedné řady a navzájem dosti odlišné v řešení rozmístění hlavní výzbroje, za povšimnutí stojí i umístění středního dělostřelectva do věží, kterážto lepší a progresivnější stránka francouzské konstrukční školy se paradoxně později vytratila

Jak je vidno, Francouzi se postupně sladili se světovým vývojem a od kosočtverečného uspořádání hlavní výzbroje (prvních pět jednotek) přešli k jejímu seskupení v ose plavidla (tedy systému, který byl použit již u lodě Brennus), tj. dvoudělových věžích na přídi a zádi. Poslední jednotka (Suffren) přitom překročila magickou hranici 12 000 tun a názorně ukázala, že s volnějšími otěžemi může být vyprodukováno podstatně vyváženější a kvalitnější plavidlo.

Ve spojení s vývojem na mezinárodním poli, provázeným událostmi jako byla například Fašodská krize, se začala v plné nahotě vyjevovat nedostatečnost doktríny Jeune École (byť její vliv definitivně upadl až kolem roku 1905) a potřeba vyváženého loďstva schopného operací v zámoří. To vše se příznivě projevilo i v přístupu k výstavbě bitevních lodí. Na počátku 20. století tak padl zmíněný výtlakový limit a francouzští konstruktéři mohli poněkud popustit uzdu svému tvůrčímu vypětí. Po pádu těchto finančních a institucionálních restrikcí můžeme pozorovat náhlý skokový nárůst výtlaku/parametrů – zatímco dosavadní bitevní lodě si musely vystačit s 12 000 tunami, následující série (třídy République a Liberté) se již honosila výtlakem 15 000 tun a posléze bylo přistoupeno k 18 000 tunovým (třída Danton) a 23 000 tunovým (třída Courbet) plavidlům.

Námořní plán z roku 1900 předpokládal výstavbu řady nových jednotek, včetně bitevních lodí a tato nově produkovaná plavidla se již dala přiřadit k tomu lepšímu, co v tehdejších světových loděnicích vznikalo. Navíc se konečně přistoupilo k objednávání vícečlenných sérií (byť ostudnou dobu stavby se dařilo vylepšovat jen velmi zvolna). První části své realizace se program dočkal v rámci výstavby příbuzných tříd République (2 jednotky) a Liberté (4 jednotky) o výtlaku 15 000 tun, jež vstupovaly do služby v letech 1906 až 1908. Leč, jak nám datum správně napoví, jednalo se o nástup na scénu v hodině dvanácté. V této době již sloužil i přelomový britský Dreadnought a novopečené pre-dreadnoughty tedy hrály již od svého zrození druhou ligu.

S tím si ovšem Francouzi, jak dále uvidíme, nedělali zpočátku přílišné vrásky. V roce 1906 se totiž rozhodli postoupit opět o úroveň výše a vyprodukovat plavidla o výtlaku 18 000 tun s turbínovým pohonem a podstatně silnější výzbrojí než u předchozích tříd. Tu měly ve finále tvořit čtyři kanóny ráže 305mm a dvanáct kanónů ráže 240mm (návrhy plavidla se všemi děly velkými, které se objevovaly již od roku 1904, byly zavrženy). Pokud bychom brali tuto třídu, známou dle první jednotky jako Danton, v rámci měřítek platných do roku 1906, dala by se tato plavidla hodnotit veskrze kladně (k čemuž lze připočítat i výhodu v podobě rozsáhlé šestikusové série). Pokud se ale přidržíme reálných historických událostí té doby, tak lze jen konstatovat, že francouzské námořnictvo přebíralo v roce 1911 nákladnou sérii již zcela koncepčně zastaralých plavidel. V té době již mělo britské námořnictvo ve stavu 10 bitevních lodí nového typu (plus 4 bitevní křižníky), německé 8 (plus přinejmenším jeden bitevní křižník) a americké 6. Ve stavbě se nacházel i první superdreadnought, britský bitevník Orion, jež měl vstoupit do služby v lednu 1912, tj. čtyři měsíce po převzetí poslední jednotky třídy Danton.


bitevní lodě Démocratie (třída Liberté) a Danton, vyvedené, leč brzy zastaralé pre-dreadnoughty

K položení kýlu prvního francouzského dreadnoughtu, pojmenovaného Courbet, tak došlo až v září 1910 a dle představ francouzské admirality měl stát na počátku nových ambiciózních plánů. Ty dostaly své pevné kontury v roce 1912 a se zvyšujícím se mezinárodním napětím postupně gradovaly. Na počátku 20tých let tak mělo francouzské námořnictvo disponovat téměř třemi desítkami bitevních lodí, vesměs moderními jednotkami nového typu. Kromě pětice pre-dreadnoughtů tříd République a Liberté (jedna jednotka byla ztracena v roce 1911) a šesti semi-dreadnoughtů třídy Danton mělo francouzské námořnictvo obdržet sedmnáct bitevních lodí nového typu, tj. dreadnoughtů.

Výstavba byla rozložena následujícím způsobem (letopočet značí rok zahájení stavby), přičemž poslední plavidlo mělo vstoupit do služby v roce 1920:

1910 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - Courbet, Jean Bart)
1911 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - France, Paris)
1912 – 3 bitevní lodě (třída Bretagne - Bretagne, Provence, Lorraine)
1913 – 2 bitevní lodě (třída Normandie)
1914 – 2 bitevní lodě (třída Normandie)
1915 – 4 bitevní lodě (třída Lyon)
1917 – 2 bitevní křižníky

Se zvyšováním mezinárodního napětí brzy došlo k akceleraci a navýšení původního plánu:

1910 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - Courbet, Jean Bart)
1911 – 2 bitevní lodě (třída Courbet - France, Paris)
1912 – 3 bitevní lodě (třída Bretagne - Bretagne, Provence, Lorraine)
1913 – 4 bitevní lodě (třída Normandie – Normandie, Gascogne, Flandre, Languedoc)
1914 – 1 bitevní loď (třída Normandie - Béarn)
1915 – 4 bitevní lodě (třída Lyon)
1919 – 2 bitevní lodě
1920 – 2 bitevní lodě
1921 – 4 bitevní lodě
1922 – 2 bitevní lodě

To že tyto ambiciózní (byť ne nesplnitelné) představy nedošly naplnění je již zcela jiný příběh a pojďme se tedy raději věnovat prvním francouzským dreadnoughtům.

---

Bitevní lodě třídy Courbet - vývoj

---

Taktické specifikace pro novou třídu bitevních lodí byly zadány v říjnu 1907, přičemž ke stavbě se mělo přistoupit někdy v letech 1909 či 1910. Prvotní projekt (A) představoval v podstatě jen vylepšený a zvětšený typ Danton o výtlaku 21 600 tun a s totožnou hlavní výzbrojí v podobě 4x305 (2x2) a 12x240 (6x2). Silnější mělo být střední dělostřelectvo (18x100) a torpédová výzbroj. Rychlost měla dosahovat hodnoty 20 uzlů, pancéřování též nemělo doznat žádných významných změn. Naštěstí začal být záhy vyvíjen tlak na vypracování souběžného projektu plavidla s jednotnou hlavní výzbrojí (v úvahu připadaly ráže 240, 274 a 305mm) a v červenci 1908 tak došlo k oficiálnímu rozčlenění na dvě projektové větve – projekt A (vylepšený Danton) a projekt B (jednotná hlavní ráže). Projekt B představoval plavidlo o výtlaku 23 200 tun, vyzbrojené dvanácti 305mm kanóny v dvoudělových věžích (po dvou v superpozici na přídi a zádi, dvě křídelní věže) a osmnácti 100mm kanóny (kasematové umístění). Pancéřová ochrana byla podobného rázu jako u projektu A, rychlost měla činit 20 uzlů. Tato verze začala být brzy jasným favoritem a po zahrnutí různých připomínek byla modifikována na variantu B1 (záměna 100mm kanónů za silnější ráže 138mm, zesílení pancéřování kasemat chránící střední dělostřelectvo). Souběžně s variantami A a B/B1 byl vyvíjen i projekt C, který zohlednil počínající koketování francouzské admirality s troj a čtyřdělovými věžemi. Největším rozdílem oproti projektové řadě B bylo rozčlenění hlavního dělostřelectva – jedna trojdělová věž na přídi, jedna trojdělová a jedna dvojdělová na zádi a dvě dvojdělové křídelní věže. Sekundární výzbroj by byla opět tvořena osmnácti kanóny ráže 138mm. Odlišné uspořádání hlavní výzbroje by zajistilo nezanedbatelnou úsporu hmotnosti (1 000 tun, výtlak by činil 22 200 tun) a nezatěžovalo tolik příďovou část plavidla. Boční salva byla srovnatelná s linií B (10 hlavní), rozdíly byly patrné pouze při palbě přes příď/záď (8x7 a 8x9 hlavní). Při finálním porovnání projektů A, B1 a C, konaném v prosinci 1908, ale došlo k favorizaci projektu B1 a nové bitevní lodě se tak měly do budoucna potýkat s poněkud těžkým „čumáčkem“. Co se týká samotných důvodů, varianta A byla vyřazena jako první pro svou celkovou zastaralost a podřadnost, zatímco variantu C pohřbily její trojdělové věže, neboť zde panovaly obavy z vyřazení podstatné části výzbroje jedním nešťastným zásahem.

Finální projekt tedy stavěl na variantě B1 s šesti dvoudělovými věžemi, ale obsahoval i několik prvků z varianty C a pozdějších úprav (jako bylo například navýšení počtu 138mm děl na 22 kusů). Není bez zajímavosti, že ještě na počátku roku 1910 se uvažovalo o vyzbrojení druhé dvojice 340mm kanóny, což by ale způsobilo značné zdržení a prvními superdreadnoughty francouzského námořnictva se tudíž staly až lodě následující třídy Bretagne. Finance na čtveřici dreadnoughtů třídy Courbet byly uvolněny v rámci rozpočtů let 1910 (Courbet, Jean Bart) a 1911 (Paris, France) a podařilo se docílit podstatně vyšší rychlosti stavby. Ta byla rozdělena rovným dílem mezi námořní arzenály (Arsenal de Lorient, Arsenal de Brest) a soukromé výrobce (Ateliers et Chantiers de la Loire, Forges et Chantiers de la Mediterranée).

Loď/výrobce/zahájení stavby/spuštění na vodu/dokončení:

Courbet (Arsenal de Lorient, Lorient) – 1.9.1910/23.9.1911/19.11.1913
Jean Bart (Arsenal de Brest, Brest) – 15.11.1910/22.11.1911/5.6.1913
Paris (Forges et Chantiers de la Mediterranée, La Seyne) – 10.11.1911/28.9.1912/1.8.1914
France (Ateliers et Chantiers de la Loire, Saint-Nazaire) – 30.11.1911/7.12.1912/15.7.1914


Courbet – spuštění na vodu (1, 2) a dokončovací práce (3 a 4)


Jean Bart – spuštění na vodu (1) a usazování jedné z věží v průběhu dokončovacích prací (1911) (2)


Paris – stavba (1), spuštění na vodu (2 až 4) a v průběhu dokončovacích prací (5)


France – spuštění na vodu

[Polarfox]

Bitevní lodě třídy Courbet - konstrukce

---

Čtveřice bitevních lodí třídy Courbet představovala jednotky o výtlaku 23 475/25 579 tun (standardní/plný) a pohonná soustava o výkonu 28 000hp (4 turbíny systému Parsons a 24 uhlím vytápěných kotlů – Niclausse u Courbet a Beleville u ostatních tří jednotek) jim umožňovala standardně dosáhnout rychlosti přibližně 21 uzlů (hodnoty dosažené při zkouškách se pak pohybovaly od 21,7 do 22,6 uzlu). Dosah s 900 tunami uhlí činil 2 800/760 námořních mil při rychlosti 10/20 uzlů, s plným nákladem 2 700 tun uhlí pak 8 400/2 300 námořních mil. Velikost francouzských doků limitovala délku plavidel (na 170 metrů, samotná třída Courbet dosahovala mezi svislicemi délky 166 metrů), která tak neoplývala nejlepšími nautickými vlastnostmi a díky váze předních věží byla příď zalévána vodou (což později vedlo k sejmutí části zde umístěného pancéřování).

Pancéřovou ochranu francouzských dreadnoughtů nelze rozhodně zařadit k nejsilnějším ve své době, byť tyto pancéřové prvky z chrom-niklové oceli kryly větší plochu. Boční pancéřový pás se táhnul přes celou délku plavidla, přičemž mezi věžemi hlavního dělostřelectva dosahoval tloušťky 270mm, na přídi a zádi se pak tenčil na 180mm. Z celkové výšky 4m připadá 1,6m na podhladinovou část, což mělo i do jisté míry vylepšit jinak prakticky absentující protitorpédovou ochranu. Nad hlavním pásem se pak nacházel druhý o síle 180mm, stejnou hodnotu měl i pancíř kryjící kasemata sekundárního dělostřelectva. Horizontální ochranné prvky tvořila čtveřice pancéřovaných palub – spodní měla 40mm pancíř (na bocích se pak skláněla a napojovala na boční pancéřový pás, tyto skloněné části měly tloušťku 70mm), hlavní paluba nad ní měla sílu 45mm, horní paluba 12mm a 40mm pancéřování obdržela i paluba v oblasti příďové nástavby (kasemata sekundárního dělostřelectva). Velitelskou věž chránil 300mm pancíř (strop měl tloušťku 270mm), barbety věží hlavního dělostřelectva pak pancíř o síle 270mm. Pancéřování věží mělo následující schéma – čelní a zadní části 290mm, boky 250mm a stropní části 100mm.

Základem výzbroje bylo 12 kanónů ráže 305mm (L/45, Model 1906-1910, rychlost palby 1,5 rány za minutu), rozmístěných po dvojicích do celkem šesti věží – po dvou v superpozici na přídi a zádi a dvou křídelních. Toto rozmístění bylo později vyhodnoceno jako nevhodné (s ohledem na zranitelnost exponovaných bočních věží a sílu boční salvy, přičemž stejné hodnoty by se dalo docílit umístěním pěti věží v ose plavidla, to vše při značné úspoře hmotnosti) a nemělo se již u budoucích konstrukcí opakovat. S ohledem na dobu vzniku a v rámci skupiny ranných dreadnoughtů se ale nejednalo o žádnou zvláštnost (některá zahraniční plavidla s hexagonálně umístěnými věžemi na tom byla v podstatě ještě hůře). Zásadní problémy, které výrazně snižovaly efektivitu palby, se nacházely jinde. Zaprvé věže neumožňovaly větší elevaci než 12°, čímž byl dostřel 305mm děl degradován na hodnotu 13 500m. Později tak dosahovaly většího dostřelu i 240mm kanóny nesené třídou Danton (po modernizaci v roce 1918 činil jejich dostřel 18 000m, což byla zároveň nejvyšší hodnota v celém tehdejším francouzském námořnictvu). Druhým kamenem úrazu byl spartánský systém řízení palby, který sice stavěl na moderních přístrojích, ale k dispozici byly pouze dva dálkoměry o základně 2,74m (plus každá z věží disponovala vlastním dálkoměrem o základně 1,37m). Celkové možnosti využití jinak celkem slušné palebné síly těchto dreadnoughtů byly tedy poněkud tristní.

Sekundární dělostřelectvo zastupovalo 22 kanónů ráže 138mm (L/55, Model 1910, rychlost palby 5-6 ran/min), rozmístěných v bočních kasematech (prvotní rozsah elevace -10° až +15°). Umístění záďové čtveřice kanónů (umístěny s odstupem od zbytku středního dělostřelectva v samostatném oddíle a o úroveň níže) nebylo zvoleno příliš vhodně a tyto zbraně byly v případě nepříznivého počasí jen těžko použitelné. Výzbroj doplňovaly 4 kanóny ráže 47mm (L/50, Model 1902) a čtveřice v té době stále oblíbených podhladinových torpédometů, v tomto případě ráže 450mm (Model 1909). Pro 305mm kanóny se nakládalo 100 ks munice na hlaveň (tj. 1 200 celkem), pro 138mm 275 ks (6 050 celkem), pro 47mm 300 ks (1 200 celkem) a torpédomety se dělily o 12 nesených torpéd (patrně Model 1912D). V některých případech se udává, že lodě třídy Courbet byly projektovány i pro nesení 30ti námořních min.

Posádku tvořilo 1 115 mužů (1 187 v případě použití v roli vlajkové lodi).

Konstrukční plány: http://3dhistory.de/wordpress/?page_id=971

Rozpoznávací znaky:
1) komíny – u Courbet a Jean Bart později dva přední spojeny v jeden, u Paris pouze posunuty těsně k sobě, France byla brzy potopena, takže většinou není moc snímků, kde by ji bylo třeba identifikovat
2) jeřáby – u Courbet a Paris totožný typ, ale odlišnosti v perforaci (u Paris kompletní, u Courbet pouze rameno), u Jean Bart zcela odlišný typ jeřábu s výrazným prohnutím

---

Úpravy a modernizace

---

Již záhy po dokončení se na lodích začaly realizovat různé úpravy, které cílily na slabá místa této třídy a měly plavidlům dopomoci k větší efektivnosti na soudobém bojišti. Již v dubnu 1914 tak padlo rozhodnutí o upgradu nedostačujícího systému řízení palby. Dva dálkoměry o základně 2,74m byly demontovány a nahrazeny třemi přístroji se základnou 4,57m (spřaženy do jednoho trojitého zařízení). U Paris a France se tak dělo při jejich přebírání do stavu námořnictva, u Courbet a Jean Bart pak zpětně (Courbet duben 1915, Jean Bart červenec 1915). Postupně pak probíhala i výměna dálkoměrů na jednotlivých věžích (nově přístroje o základně 2m). Se začátkem světového konfliktu se taktéž ukázala potřeba chránit svá plavidla před novým vzdušným nebezpečím – zpočátku došlo pouze k modifikaci stávajících 47mm kanónů tak, aby byly schopny palby na vzdušné cíle (úpravy provedeny v roce 1915), ale posléze na palubu přibyly i výkonnější zbraně ráže 75mm (na bázi slavného pozemního kanónu Model 1897). Courbet a Paris obdržely dva kusy, Jean Bart a France čtyři kusy.

Největší modernizační nápor ale přišel až po skončení Velké války, přičemž úsilí francouzských konstruktérů směřovalo k postupnému odstraňování (případně zmírňování) skupiny základních detekovaných nedostatků. Za ty hlavní byly považovány – nedostatečný systém řízení palby, malá elevace děl, slabá horizontální ochrana proti strmě dopadajícím projektilům, slabá ochrana proti torpédům, pohonný systém stojící na uhelném vytápění, slabá protiletadlová výzbroj a zastaralý systém vnitřní komunikace, osvětlení a organizace obecně. Počínaje rokem 1920 se tak rozběhly jednotlivé etapy modifikací, které umožnily prvním francouzským dreadnoughtům setrvat ve službě po celé dlouhé meziválečné období, přičemž část lodí dokázala ještě okrajově zasáhnout do dění Druhé světové války (byť celá třída začala výrazně ztrácet na světový standard již v průběhu 30tých let a v samotném francouzském námořnictvu byla upozaděna modernějšími plavidly a sloužila převážně k cvičným účelům).

Vedlejším produktem provedených úprav bylo i jakési „zjemnění“ visuální stránky. Při jejím vstupu do služby bych ze svého subjektivního pohledu neváhal tuto třídu označit jako strohou a nepříliš vzhlednou a ačkoli by mnozí jejich vzezření ani po úpravě stožárů, komínů a nástaveb stále neoznačili za půvabné, dle mého názoru jim tento „facelift“ rozhodně prospěl.

Provedené modifikace se u jednotlivých plavidel poněkud lišily, takže každé z nich rozeberu samostatně. Plná tři hlavní modernizační kola absolvovala plavidla Courbet a Paris, Jean Bart pak pouze dvě (pro svůj špatný stav, další modernizace tak byla shledána jako nerentabilní a loď byla přeměněna na stacionární školní jednotku). Čtvrtá jednotka, France, se pak obešla bez úprav, neboť její potopení v roce 1922 jakýmkoli dalším modifikacím zabránilo.

Courbet

20.10.1920 až 20.4.1921 (Toulon)
- odebrány všechny lehké/protiletadlové kanóny (2x75, 4x47) a nahrazeny modernějšími 75mm kanóny Model 1918 (4 ks), přidány dva salutní 47mm kanóny

19.7.1923 až 16.4.1924 (FCM, La Seyne)
- elevace u děl hlavní ráže navýšena na 23°, patřičně stoupnul i dostřel – nyní až 23 600m
- změny v zásobách střeliva – 1 200 ks (305mm), 4 730 ks (138mm), 1 800 ks (75mm), 880 ks (47mm)
- modernizován systém řízení palby – základem jsou stále dálkoměry o základně 4,57m, přičemž jeden přibyl na vrchol nového stožáru, na velitelskou věž byl pak umístěn experimentální dálkoměr o základně 7,6m
- v této době patrně došlo i k úpravám kasemat středního dělostřelectva (navýšení elevace na 25° ??)
- pancéřování na přídi zeslabeno na 151mm, účelem tohoto odlehčení bylo zlepšení nautických vlastností
- jedna z pěti kotelen převedena na vytápění naftou (4 kotle du Temple)
- dva přední komíny spojeny v jeden (větší a vyšší)


Courbet po přestavbě z let 1921 až 1924

15.1.1927 až 12.1.1931 (FCM, La Seyne)
- protiletadlové kanóny ráže 75mm vyměněny za novější verzi (Model 1922, později 1924??), časem přidán ještě pátý kanón téže ráže (někdy je udáváno celkem 7 ks 75mm kanónů, čemuž by nasvědčovaly i některé pozdější fotografie)
- další úpravy v systému řízení palby – systém řízení palby firmy Saint Chamond Granat, kompletně nová sestava dálkoměrů - na věž číslo 2 umístěn jeden dálkoměr o základně 8,2m, na velitelské věži se nacházela spojená jednotka skládající se ze dvou dálkoměrů o základně 4,57m, další dálkoměr o základně 4,57mm se nacházel za ní poblíž hlavního bojového stěžně, na jehož vrcholu byla umístěna spojená jednotka skládající se tentokráte z jednoho 4,57m a jednoho 3m dálkoměru, po stranách velitelské věže instalovány pomocné dálkoměry o základně 2m, dále přidány 1,5m dálkoměry pro řízení protiletadlové palby
- další dvě kotelny převedeny na vytápění naftou (6 kotlů du Temple), u zbytku kotelen využívajících uhlí byly instalovány nové kotle (původem z třídy Normandie)


Courbet po přestavbě z let 1927 až 1931

6.7.1933 až 20.7.1933 (Toulon)
- instalace 8mm kulometů na střechy věží, dále přidán jeden čtyřhlavňový 13,2mm komplet
- přesun protiletadlových dálkoměrů (kvůli ovlivnění spalinami)


Courbet po přestavbě z roku 1933

1.4.1937 až 19.9.1938 (Toulon)
- demontovány torpédomety
- opraveny kotle


Courbet v letech 1938 (1) a 1939 (2)

květen 1940 (Brest)
- přidáno 14 kulometů ráže 13,2mm – typy Hotchkiss (6x2) a Browning (2x1)

Jean Bart

12.10.1923 až 29.1.1925 (???)
- elevace u děl hlavní ráže navýšena na 23°
- úprava kasemat středního dělostřelectva
- odebrány lehké/protiletadlové kanóny (2x75, 4x47) a nahrazeny modernějšími 75mm kanóny Model 1918 (4 ks)
- přidáno 24 kulometů ráže 8mm
- modernizován systém řízení palby – na vrchol nového stožáru přibyl jeden dálkoměr o základně 4,57m
- pancéřování na přídi zeslabeno na 155mm
- jedna z pěti kotelen převedena na vytápění naftou (4 kotle du Temple)
- dva přední komíny spojeny v jeden (větší a vyšší)

13.8.1926 až 4.10.1926 (Toulon)
- úpravy v radiovybavení, instalace sonarového zařízení (??)


Jean Bart v roce 1926

21.11.1927 až 16.1.1928 (Toulon)
- upgrade dálkoměrů

7.8.1929 až 28.9.1931 (Toulon)
- protiletadlové kanóny ráže 75mm vyměněny za novější verzi (Model 1922, později 1924??)
- další úpravy v systému řízení palby – systém řízení palby firmy Saint Chamond Granat, nová sestava dálkoměrů - na věž číslo 2 umístěn jeden dálkoměr o základně 8,2m, na velitelské věži se nacházela spojená jednotka skládající se ze dvou dálkoměrů o základně 4,57m, další dálkoměr o základně 4,57mm se nacházel za ní poblíž hlavního bojového stěžně, na jehož vrcholu byla umístěna spojená jednotka skládající se tentokráte z jednoho 4,57m a jednoho 3m dálkoměru, po stranách velitelské věže instalovány pomocné dálkoměry o základně 2m, dále přidány 1,5m dálkoměry pro řízení protiletadlové palby
- další dvě kotelny převedeny na vytápění naftou (6 kotlů du Temple), u zbytku kotelen využívajících uhlí byly instalovány nové kotle (původem z třídy Normandie)
- výměna pomocných turbín za nový typ


Jean Bart v roce 1932

5.10.1933 až 15.12.1933 (Toulon)
- změny v radiovybavení, demontáž podhladinových torpédometů


Jean Bart v podobě získané v roce 1933

Paris

25.10.1922 až 25.11.1923 (Brest)
- odebrány všechny lehké/protiletadlové kanóny (2x75, 4x47) a nahrazeny modernějšími 75mm kanóny Model 1918 (4 ks), přidány dva salutní 47mm kanóny
- přidáno 24 kulometů ráže 8mm (patrně 6x4)
- změny v zásobách střeliva – 1 200 ks (305mm), 4 730 ks (138mm), 1 800 ks (75mm), 880 ks (47mm)
- nový stožár s dálkoměrem o základně 4,57m
- nainstalovány 1,5m dálkoměry pro řízení palby protiletadlových děl
- pancéřování na přídi zeslabeno na 151mm
- jedna z pěti kotelen převedena na vytápění naftou (4 kotle du Temple)
- přední komíny nespojeny jako u sesterských jednotek, ale u přesunuty těsně k sobě a zvýšeny

20.12.1924 až 9.1.1925 a 1926 (Toulon)
- změny v radiovybavení a sestavě reflektorů


Paris v podobě z roku 1925

16.8.1927 až 15.1.1929 (Toulon)
- další úpravy v systému řízení palby – systém řízení palby firmy Saint Chamond Granat, nová sestava dálkoměrů - na velitelské věži se nacházela spojená jednotka skládající se ze dvou dálkoměrů o základně 4,57m, další dálkoměr o základně 4,57mm se nacházel za ní poblíž hlavního bojového stěžně, na jehož vrcholu byla umístěna spojená jednotka skládající se tentokráte z jednoho 4,57m a jednoho 3m dálkoměru, po stranách velitelské věže instalovány pomocné dálkoměry o základně 2m, dále přidány 1,5m dálkoměry pro řízení protiletadlové palby


Paris v roce 1929

1930 (??)
- přidán dálkoměr o základně 8,2m – místo 1,5m protiletadlového dálkoměru na stropě věže č. 2


Paris v podobě z roku 1930 (1) a v roce 1933 (2)

1.7.1934 až 21.5.1935 (Toulon)
- výměna děl hlavní ráže
- nová sestava protiletadlových kanónů – nyní sedm zbraní ráže 75mm (Model 1922, později 1924??)
- oprava kotlů

květen 1938 (Toulon)
- změny v radiovybavení


Paris v roce 1939

květen 1940 (Brest, dokončeno v Cherbourgu)
- přidáno 14 kulometů ráže 13,2mm – typy Hotchkiss (6x2) a Browning (2x1)

[Polarfox]

Služba

---

Courbet

V letech 1913 až 1918
Důležitost a reprezentativnost nového dreadnoughtu byla prokázána již v červnu 1913, tedy ještě v průběhu zkoušek, kdy byl Courbet použit pro přepravu francouzského prezidenta Poincarého při jeho návštěvě Velké Británie. Do plně aktivní služby byl pak oficiálně zařazen v listopadu téhož roku, přičemž jeho domovem a operační oblastí se mělo po většinu následujících let stát Středomoří. Zde ho pak zastihlo i vypuknutí První světové války. Po neúspěšném pokusu o zachycení německého bitevního křižníku Goeben se plavidlo věnovalo především krytí přepravy vojáků ze severní Afriky do metropolitní Francie a posléze blokádě rakousko-uherského loďstva a podpoře černohorských pozemních jednotek. Až na ranný úspěch ze srpna 1914, kdy francouzsko-britská eskadra (vedená právě obrněncem Courbet) rozstřílela u černohorského pobřeží chráněný křižník Zenta, se jednalo spíše o nudnou službu bez zvláštních událostí, což bylo jen umocněno rezignací na blízkou blokádu těžkými silami. Ty se po několika nepříjemných zkušenostech s rakousko-uherskými podmořskými čluny držely od uzávěry v uctivé vzdálenosti a Courbet tak strávil zbytek války pendlováním mezi Toulonem, Maltou, Korfu, Argostoli, Messinou a Bizertou.


Courbet v roce 1913

V letech 1919 až 1938
Meziválečná léta se nesla v duchu typického kolotoče nespočtu cvičení (až na manévry z června 1925 se plavidlo drželo ve Středomoří), drobných i větších oprav (za všechny uveďme havárii kotlů z června 1923, jež uspíšila jeho nástup na první důkladnou modernizaci, ve stejném oddílu pak došlo k nehodě ještě o rok později a v roce 1930 se Courbet naopak potýkal se závadou turbín, přičemž závady byly odstraněny v polovině roku 1931) a modernizací, přičemž již od roku 1922 bylo plavidlo střídavě využíváno jako školní dělostřelecká loď. Od počátku 30tých let začala tato stránka služby převažovat a jedinou změnou byla krátká období (cca 1937 až 1938), kdy byl Courbet předisponován k výcviku navigátorů a signalistů.


Courbet v roce 1919

V letech 1939 až 1945
Počátek Druhé světové války ho zastihnul opět v roli školní dělostřelecké lodi, přičemž došlo k jeho přesunu do Atlantiku, kde spolu se sesterskou lodí Paris zformoval 3. divizi bitevních lodí (se základnou v Brestu). Stále ještě poklidné cvičné plavby byly přerušeny až v květnu 1940, kdy se začaly nad Francií stahovat temné mraky porážky. Obě plavidla byla vybavena dodatečnou protiletadlovou výzbrojí (13,2mm kulomety, někdy zmiňována odlišná sestava, kterou mělo u Courbet tvořit 7 kanónů ráže 37mm, 4 kulomety ráže 13,2mm a 8mm kulomety v počtu 10ti kusů) a lodě přispěly k ochraně francouzských přístavů. Samotný Courbet dostal ještě jeden důležitý úkol, když měl v červnu 1940 pomocí svých těžkých děl zdržet německý postup na Cherbourg a krýt evakuující se spojenecké síly. Účinnost palby jeho těžkých děl je sporná, ale nebyla patrně příliš efektivní a postup německých kolon na poloostrově Cotentin tak výrazně nenarušila. Courbet byl následně evakuován do britského Portsmouthu, kde došlo v červenci 1940 k jeho obsazení Brity a následnému předání Svobodným Francouzům. Loď nebyla určena k vykonávání aktivní služby, ale její protiletadlové zbraně opět přispívaly k obraně přístavu před častými nálety německých letounů (nárokováno 5 sestřelů). V březnu 1941 byly vyčerpány zásoby munice, plavidlo odzbrojeno (přinejmenším byly sejmuty protiletadlové zbraně, 14 kanónů ráže 138mm z lodí Courbet a Paris mělo pak být v roce 1942 použito v pobřežních bateriích umístěných ve městech Dawlish, Hayle, Padstow, Par, Sidmouth, Port Talbot a Whitehaven, ale bez údaje, kdy došlo k jejich demontáži z dotyčných plavidel) a nadále sloužilo již jen k rozličným pomocným účelům. Starý francouzský dreadnought se tak dostal i k testování skákajících leteckých bomb Highball (samozřejmě v nevděčné roli cíle). Pro tyto účely byl přesunut do skotského Loch Striven.


Courbet v Portsmouthu – v červenci 1940 (1), v dubnu 1942 (2) a bez bližšího časového rozlišení (3 až 5)

Nová vlna zájmu o chátrající loď vypukla v březnu 1944 v souvislosti s plánovanou invazí v Normandii. Courbet byl stažen z testování bomb Highball (nahradila ho britská bitevní loď Malaya) a začaly přípravy na jeho nový a zároveň poslední úkol. Ten byl taktéž značně nevděčný, byť důležitý a pro takto starý bitevník jeden z mála možných. Jinak řečeno, Courbet měl posloužit jako vlnolam na invazní pláži Sword. Přípravy zahrnovaly instalaci tažného zařízení (plavidlo již nebylo dávno schopné pohybu vlastní silou, zvláště když byly vnitřní prostory vykuchány a naplněny betonem), rozmístění osmi demoličních náloží v prostorech blízko dvojitého dna (ovládány z můstku) a důkladnou přeměnu bitevního kolosu na zvětšenou verzi ementálského sýra. Paluby byly provrtány a vodotěsné dveře otevřeny, což mělo vše napomoci rychlému zatopení/úniku vzduchu. Na místo určení měla loď dopravit posádka složená z 54 mužů (velitel, 3 důstojníci a 50 námořníků), která prošla intenzivním jednoměsíčním výcvikem. K ochraně bylo možno využít dva 40mm a čtyři 20mm kanóny, jež byly obsluhovány příslušníky britské armády.

Na svou poslední cestu vyrazila francouzská bitevní loď ráno 7.6.1940 (z Weymouthu) a tažena remorkéry Growler a Samsonia zamířila rychlostí cca 5 uzlů na místo určení. Doprovod tvořily dvě kanadské korvety. Cesta proběhla bez zvláštních událostí (snad jen na 8.6. je udávána střelba z protiletadlových zbraní), což nervózní posádka, plavící se na kusu proděravělé a podminované oceli, který by se patrně po jakémkoli zásahu poroučel ke dnu jako kámen, zcela jistě kvitovala s povděkem. O nepříjemné zpestření se ale postaralo odložení potopení o jeden den z 8.6. na 9.6.1940, přičemž zranitelné plavidlo bylo nuceno přečkat tento čas zakotvené a vystavené potenciálním útokům. Ráno 9.6.1940 ale Courbet vytahuje kotvy, překonává finální úsek a v 13:25 jsou odpáleny demoliční nálože. Cesta ke dnu trvala prakticky jen okamžik, poněvadž hloubka v těchto místech dosahovala necelých 10ti metrů a nastal čas opustit loď (na místě zůstali jen britští vojáci, kteří nadále obsluhovali protiletadlové zbraně). Courbet se tak stal spolu s osmi jinými plavidly (6 obchodních lodí a dva staré křižníky) součástí jeden kilometr dlouhého vlnolamu umístěného cca 1 500m od pobřeží u Hermanville-sur-Mer (poloha Courbet - 49°18’6157”N / 000°17’2107”W) a v následujícím období také vděčným cílem německých dělostřelců, letců i námořníků. Opuštěné plavidlo tak doznalo značného poškození, včetně dvou zásahů inkasovaných od německých řízených torpéd Neger (noci z 15. na 16.6. a z 16. na 17.6.). Němce později v nájezdech vystřídali místní obyvatelé, kteří potopený kolos, sedící v minimální hloubce a nedaleko od pobřeží, začali očesávat o nedostatkové suroviny (především o uhlí, měď a bronz), které se daly na černém trhu zpeněžit za značné sumy. Přítrž rabování učinilo až posílení ostrahy vraku, k jehož hlídání bylo v únoru 1945 vyčleněno 20 námořníků.


Courbet jako součást vlnolamu u pobřeží Normandie

Po roce 1945
Po válce se sice dokonce laborovalo s nápadem zachovat Courbet jako národní památku, ale v červnu 1946 je vyhlášeno výběrové řízení na sešrotování lodi, jež posléze získala za 6 460 000 franků společnost Sirene. V jejím čele stála velice zajímavá postava, Ital Mario Serra. Jeho kariéra začala demontáží potopené rakousko-uherské bitevní lodi Viribus Unitis, pokračovala mimo jiné i likvidací pozůstatků dardanelské kampaně či demolicí bitevní lodi France a značný profit mu pak přineslo především šrotování vraků během Druhé světové války – jeho jméno je tak spojeno s místy jako Dunkerque, Dieppe či Toulon. Po válce byl sice zbaven většiny majetku a tak tak unikl obvinění, ale jak vidno, nebyl to rozhodně konec jeho dobrodružství. V 50tých letech pak prodal práva jinému podnikateli, který ale ztratil v březnu 1955 svou loď po kolizi s ostrými zbytky vraku. Příčinou bylo špatné odhadnutí přílivu (o tom, že demolice starých vraků není rozhodně snadnou a bezpečnou záležitostí svědčí i nehody při demontáži sousední dvojice starých křižníků Dragon a Sumatra, kdy se německé firmě podařilo pro změnu iniciovat uloženou munici). Vrak, který v průběhu let představoval kromě cenného zdroje kovů i oblíbenou destinaci amatérských potápěčů, orientační bod pro rybáře či místo otočky při pořádání zdejší regaty, nebyl nikdy zcela odstraněn a pozůstatky prvního francouzského dreadnoughtu tak lze najít ještě dnes.

Fotografie z průběhu demoličních prací krátce po válce:
http://boutdumonde-images.jimdo.com/galerie/le-courbet/

Jean Bart

V letech 1913 až 1918
Počátek služby lodi Jean Bart se taktéž nesl v oslavném a reprezentativním duchu – nejdříve se zúčastnil spolu s Courbet státní návštěvy ve Velké Británii (červen 1913) a po krátkém intermezzu, stráveném mezi listopadem 1913 a červnem 1914 sžíváním se se svým budoucím středomořským působištěm, byl vypraven na cestu do Ruska. Na plavbě do Kronštadtu dělal společnost sesterské jednotce France přepravující francouzského prezidenta a celá sestava, skládající se kromě dvojice bitevních lodí ještě z jednoho křižníku a dvou torpédoborců, dorazila na místo určení v druhé polovině července 1914 (20.7.). Cestou zpět skupina navštěvuje Stockholm (24.7.), aby pak o týden později bezpečně dorazila zpět do Brestu (30.7.). Jak datumy napoví, celá akce se konala v ovzduší rozbíhající se války, takže se francouzské lodě uklidily z Baltu opravdu v hodině dvanácté, zvláště pokud vezmeme v potaz, že obě těžká plavidla byla jen těžko schopná boje – Jean Bart měl problémy se závěry děl a France vyplula pro změnu bez jakýchkoli zásob munice.


Jean Bart v roce 1913 (1, 2) a 1914 (na třetím snímku v doku v Brestu) (3 a 4)

Hned na začátku srpna 1914 byla obě plavidla promptně odeslána do Středomoří, přičemž nechybělo mnoho a ke svým peripetiím mohly cestou přidat i torpédový útok. Na útočnou pozici se totiž snažily vmanévrovat britské ponorky, které kvůli nedostatečné komunikaci mezi oběma spřátelenými námořnictvy považovaly proplouvající Francouze za jejich německé protějšky. Vše sice dopadlo dobře a Jean Bart doráží v srpnu 1914 do svého nového působiště, ale ponorková smůla se mu měla přeci jen jaksi nalepit na paty. Jean Bart se podílel na rozstřílení rakousko-uherského křižníku Zenta a dalších operací u černohorského pobřeží, než ho do patřičných mezí vykázala ponorka U-12. Francouzský bitevník inkasoval 21.12.1914 torpédový zásah do přídě, který se naštěstí obešel bez obětí na životech (utrpěl tak pouze sklad vína), ale loď nabrala téměř 1 000 tun vody a byla nucena odbelhat se do Otranta, než se vypravila na Maltu k provedení finálních oprav v suchém doku. Ty ji udržely mimo službu až do dubna 1915 a samotný útok značně napomohl přehodnocení účasti těžkých jednotek na blízké blokádě. Jean Bart se tak po zbytek války ukazoval na obdobných destinacích jako Courbet (Bizerta, Malta, Korfu, Argostoli, Messina, s občasnými odskoky na údržbu do metropolitní Francii či severní Afriky), připravený čelit eventuálnímu výpadu rakousko-uherského námořnictva. První světová válka ale žádnou takovou akci nakonec nepřinesla a není tedy divu, že část posádek francouzských těžkých lodí byla v průběhu válečných let předisponována k posílení posádek protiponorkových plavidel střežících Otrantskou uzávěru.


Jean Bart na Maltě v roce 1915 – v suchém doku s jasně viditelným poškozením přídě po zásahu torpédem (1) a v přístavu La Valletta (2)

V letech 1919 až 1938
Ačkoli válka v celosvětovém měřítku oficiálně skončila, v některých zemích se obyvatelé kýženého míru hned tak nedočkali. Jako příklad může posloužit ruská občanská válka, v které byly zaangažovány i francouzské ozbrojené síly včetně těch námořních. Mezi lednem až květnem 1919 se tak Jean Bart pohybuje v oblasti Černého moře (Konstantinopol, Sevastopol, Oděsa). Celé francouzské angažmá ale končí fiaskem a k neúspěchům na pozemní frontě se v dubnu 1919 přidává i vzpoura námořníků. Ti požadují především ukončení bojů (kromě řady dalších požadavků, týkajících se lepší stravy atd.) a návrat zpět do vlasti. Vzpourou jsou kromě jiných plavidel zasaženy i dreadnoughty Jean Bart a France. Na konci dubna tak Francouzi vyklízejí pole a odplouvají pryč. S sebou vlečou i semi-dreadnought Mirabeau, poškozený v únoru 1919 najetím na mělčinu u krymského pobřeží, který pomáhal Jean Bart v době jeho vyprošťování ochraňovat. Na konci května 1919 doráží Jean Bart zpět do Francie a zakotvuje v Toulonu.
Následuje standardní mírová služba vyplněná výcvikem, která je v roce 1922 nakrátko přerušena evakuací francouzských sil z Turecka (červenec až říjen 1922, Konstantinopol, Smyrna). Po této epizodce pokračuje standardní služba, proložená pouze opravami a modernizacemi a sem tam nějakým tím reprezentativním úkolem, to vše v drtivé většině v rámci oblasti Středozemního moře. V listopadu 1934 došlo k přeřazení značně opotřebovaného plavidla ke školním účelům (v rámci Division d'Instruction, zpočátku k výcviku signalistů) a loď tak ještě nějaký čas vyplouvala na volné moře, kterýžto stav trval do června 1935. Někdy v období mezi červnem a srpnem 1935 došlo k přeměně lodi na stacionární cvičnou jednotku, která na své palubě postupně hostila elektrikáře, torpédisty a radisty. V lednu 1937 (někdy udáván červen 1936) letitý obrněnec uvolnil své prestižní jméno, určené pro novou bitevní loď třídy Richelieu, a došlo k jeho přejmenování na Océan. V prosinci 1937 byl Océan vyřazen z provozu, odzbrojen a následně přeměněn na plovoucí kasárna pro žáky námořních škol. Pro tyto účely byl odvlečen do Saint Mandrier (poblíž Toulonu), kde na čas nalezl své trvalé kotviště.


Jean Bart, zde již jako Océan a po přeměně na ubytovací plavidlo

V letech 1939 až 1945
V roli ubytovacího zařízení figuroval ještě v listopadu 1942, kdy Toulon obsadili Němci. Océan přečkal francouzskou hru o čest a s tím spojenou samopotápěcí mánii bez jakékoli újmy (nad čímž se nelze vzhledem k jeho nulové bojové hodnotě pozastavovat) a později posloužil svým novým pánům k testům výbušnin. Ty probíhaly v roce 1944 a tentýž rok byl Océan potopen spojeneckým náletem. V prosinci 1945 byl finálně vyřazen, nástavby a pancéřování kvůli zjednodušení vyzvednutí sejmuty a trup byl v roce 1946 postupně v Toulonu (Brégaillon) rozebrán na šrot.


Océan po znovuobsazení Toulonu

Paris

V letech 1914 až 1918
Poněvadž přebírání bitevní lodi Paris skončilo až na počátku září 1914, vstupovalo plavidlo přímo do válečné služby. Ta probíhala, stejně jako v případě jejích sester, v oblasti Středozemního moře a nesla se ve zcela totožném duchu (tj. operace černohorského pobřeží a pozdější stažení ke vzdálenému zajištění Otrantské uzávěry).


Paris – v roce 1914 (1), poblíž Malty v roce 1915 (2) a tentýž rok u Jónských ostrovů (3)

V letech 1919 až 1938
Po skončení bojů byla krátce pověřena dohlížením nad rakousko-uherskými námořními jednotkami v Pule (prosinec 1918 až březen 1919). V následujících měsících pak slouží jako ukázka síly v nově získaných levantských mandátních územích (Sýrie, Libanon, duben 1919), kryje vylodění řeckých jednotek v turecké Smyrně (duben 1919) a po krátkém pobytu v Marmarském moři (květen 1919) se vrací zpět do metropolitní Francie. Následuje standardní mírový výcvik, který je sem tam přerušen nutnými opravami a údržbou, případně méně závažnými mimořádnými událostmi (havárie turbín v srpnu 1921, kolize s torpédoborcem Bouclier v červnu 1922). V roce 1920 se Paris nakrátko stává pomocníkem při rozvoji francouzského námořního letectví, a to když jsou na dvě z jejích věží nainstalovány startovací plošiny o délce 20m pro pokusné vzlety letounu typu Hanriot HD2 (jehož let nemusel mít, jak se taktéž v průběhu zkoušek ukázalo, v případě nedostatečného protivětru nijak dlouhé trvání). Na začátku září 1925 je pro změnu angažována v bojích Třetí rifské války, když svými děly ráže 305 a 138mm podporuje vylodění španělských jednotek a později se podílí na blokádě pobřeží. V průběhu těchto operací utržila 6 zásahů od nepřátelského dělostřelectva, ale poškození byla lehká a byla odstraněna při nejbližších opravách (Toulon, prosinec 1925 až leden 1926). Z dalších událostí narušujících běžnou mírovou službu pak lze zmínit například přepravu významných osobností – do Francie a zpět tak na Paris cestoval marocký sultán (1926) či tuniský bej (1930), čímž si loď doplnila reprezentativní skóre z roku 1922, kdy ji nakrátko poctil svou návštěvou španělský král.

V říjnu 1931 dochází k převedení Paris ke školním účelům, přičemž na její palubě probíhá výcvik elektrikářů a torpédistů (?). Po modernizaci (červenec 1934 až květen 1935) se na Paris v červenci 1935 stěhují kadeti od signalistů, kteří na ní vydrží do roku 1937.


rok 1920 – pokusná startovací plošina a jeden z úspěšných letů

V letech 1939 až 1945
Po opravách a údržbě provedených v roce 1938 hostí na palubě pro změnu žáky dělostřelecké školy a přesouvá se do Atlantiku (Brest), kde spolu se sesterskou Courbet tvoří 3. divizi bitevních lodí. Poté, co se válka začala vydávat nepředvídaným a pro Francouze velice nepříjemným směrem, došlo k přeřazení Paris k bojovým úkolům. Dochází k posílení její protiletadlové výzbroje (květen 1940), na začátku června 1940 se přesouvá do Le Havru, kde ji aktivně využívá k posílení obrany přístavu před německými letouny. O pár dní později (11.6.) ale inkasuje zásah pumou do oblasti přídě, nabírá několik set tun vody a odplouvá na provizorní opravy do Cherbourgu a později finální do Brestu. Z něj pak 18.6. prchá (nebo se spíše plíží rychlostí 7 uzlů) před postupujícími Němci do Velké Británie. Na její palubě se přitom tísní nádavkem 1 600 evakuovaných námořních kadetů.

Na počátku července 1940 se nachází v Plymouthu a v rámci operace Catapult dochází k jejímu obsazení Brity. Ti ji po zbytek války využívali jako depotní a ubytovací loď pro posádky menších plavidel, přičemž k dispozici ji dostali polští námořníci.


Paris v přístavu Plymouth

Po roce 1945
V červenci 1945 byla Paris předána zpět francouzskému námořnictvu, které ji nadále využívalo v již načaté roli pomocného plavidla. Od druhé poloviny srpna 1945 tak slouží v Brestu jako plovoucí základna pro místní námořní síly (2ème région maritime). V únoru 1955 je Paris vyřazena a jako poslední doposud přeživší ze své třídy putuje taktéž do šrotu. Na druhotné suroviny je pak rozebírána v místě svého zrození (La Seyne), a to od června 1956.


Brest, rok 1949 – v pozadí Paris, v popředí její modernější a prozatím šťastnější kolegyně Richelieu a Jean Bart

France

V letech 1914 až 1918
France zahájila svou kariéru, jak již bylo naznačeno v oddílu věnujícímu se plavidlu Jean Bart, oficiální návštěvou Ruska, jež proběhla v červenci 1914. Svůj výlet s francouzským prezidentem na palubě provedla tato jednotka ještě před dokončením všech zkoušek a plným vyzbrojením, takže po potenciálně nebezpečném Baltu křižovala bez zásob munice na palubě. Vše nakonec dopadlo dobře, francouzský oddíl se v pořádku vrátil zpět do vlasti a France se v srpnu 1914 přesouvá do Středozemního moře. V říjnu téhož roku je konečně připravena pro aktivní službu a připojuje se k operacím u černohorského pobřeží. Později vykonává vzdálenou blokádu Jadranu a čeká na potenciální výpad rakousko-uherské flotily.


France v roce 1914

V letech 1919 až 1938
Mezi hlavní úkoly, v kterých bylo francouzské námořnictvo angažováno po ukončení První světové války, bylo dohlížení na poražené Turecko a podpora protibolševických sil v oblasti Černého moře. V prosinci 1918 se tak France přesouvá do Konstantinopole a na začátku března 1919 krátce operuje na Černém moři. Po zastávce na Korfu se přesouvá zpět do Konstantinopole (konec dubna až polovina května 1919) a posléze do Oděsy a Sevastopolu (duben 1919). V druhé polovině dubna ale na palubách francouzských lodí propuká vzpoura, přičemž samotná bitevní loď France je jedním z hlavních ohnisek celého tohoto chaosu. Francouzské velení nátlaku námořníků nakonec podlehlo a seskupení opouští Černé moře. France je cestou přesměrována do severoafrické Bizerty, kde dochází k vypořádání se s revolučními živly a k odsouzení hlavních vůdců vzpoury (udělené mnohaleté tresty byly ale nakonec v roce 1922 zrušeny) a pak se teprve vrací zpět do metropolitní Francie. V prosinci 1920 dohlíží na příjezd Wrangelovy flotily do Bizerty, poté následuje řada cvičení a pobyt v tureckých vodách, než bylo nutno díky zhoršující se situaci zavelet k ústupu. Následuje další řada cvičení ve Středozemním moři a Atlantiku, přičemž France dostala konečně možnost zatnout své zuby do bývalého rakousko-uherského protivníka, byť paradoxně jen v podobě odzbrojeného cílového dreadnoughtu Prinz Eugen.


France v roce 1920

Jedno z těchto cvičení se stalo nakonec France osudovým, neboť při návratu z nočních střeleb najela 26.8.1922 krátce před jednou hodinou ranní (0:57) v jednom z plavebních kanálů vedoucích do zátoky Quiberon na nezmapované skalisko. Tento zákeřný výčnělek, pojmenovaný později jako „Basse Nouvelle“, v této frekventované a teoreticky zcela prozkoumané oblasti celá staletí číhal na svou nešťastnou oběť s dostatečným ponorem a smůlou (za nejnižšího stavu hladiny se nacházel v hloubce 8 metrů). Loď se i přes zastavení strojů setrvačností přes překážku propracovala, ale nikdo zatím netušil, že přitom utržila v podvodní části trupu 80ti metrový šrám a zpočátku se zdálo, že škody nejsou vážné. Kapitán plavidla tedy nařídil pokračovat v plavbě rychlostí 10 uzlů. To ale nemělo nijak dlouhého trvání a v 1:10 náhle vypadly všechny hnací a elektrické systémy, což byl následek velice rychlého zaplavení oblasti kotelen a uhelných bunkrů. Bezvládné plavidlo začalo být unášeno k pobřežním mělčinám a vnikající voda postupně zvyšovala jeho náklon. Prakticky celou posádku naštěstí zachránila přivolaná plavidla (bitevní lodi Paris, Voltaire a křižníky Strasbourg a Metz) a tak se loď okolo čtvrté hodiny ranní poroučela pod vodní hladinu pouze s minimálními ztrátami na životech (při neštěstí zahynuli 3 námořníci). Díky malé hloubce (18 metrů) zůstala spodní část trupu i po převrácení (respektive částečném převrácení, neboť po nárazu nástaveb do dna zůstal bitevník víceméně v poloze na boku) nad hladinou a vzápětí se rozběhly diskuze o vyzdvižení. Ukázalo se ale, že dostat France zpět nebude lehká a především ani levná záležitost. Vzhledem k překonanosti plavidla a detekovaným obtížím bylo nakonec rozhodnuto o jeho sešrotování. Leč i to byl nakonec běh na velmi dlouhou trať a celý proces měl ve skutečnosti skončit až na konci 50tých let. Jako první si na vraku vylámala zuby společnost Pasquet & Bons, jejíž záměr vyzvednout trup v celku nevyšel a poměrně nedotčené plavidlo tak spočívá v klidu na místě až do roku 1935. Tehdy přebírá štafetu společnost Neptune (v jejímž čele nestál nikdo jiný, než známý likvidátor vraků Mario Serra, se kterým jsme se již setkali v části věnované lodi Courbet), jež jde cestou rozporcování lodi na místě. Práce ale postupují pomalu (jak díky špatnému počasí, tak i nedobré finanční situaci společnosti) a jsou přerušeny na počátku roku 1939. K obnovení dochází až v roce 1952, ale společnost Neptune brzy zcela krachuje a na scénu vstupuje v roce 1953 společnost Atlantique. Ta se s vrakem příliš nemazlí a pomocí náloží ho poměrně rychle porcuje a těží, takže v dubnu 1958 jsou práce konečně označeny za ukončené.


France po potopení (1, 2) a likvidace vraku (3)

[Sujky]

super, bude aj Bretagne ?

[jarl]

Třída Courbet určitě nepatří mezi nejzdařilejší konstrukce, ale přesto mi vždy přišla zajímavá a článek jsem si s potěšením přečetl. Hlavně mě zaujaly pasáže o modernizacích v meziválečném období. Právě dokončuji článek o přestavbě italských dreadnoughtů třídy Conte di Cavour a ty se svým rozsahem s francouzskými nedají vůbec srovnávat. Přidám ještě nějaké obrázky.

[Polarfox]

super, bude aj Bretagne ?

Bude i Bretagne A pokud máš v oblibě Francouze, tak bude i spousta dalších věcí (asi, někdy ). Třída Richelieu, pancéřové křižníky, kořistní ex-německá a ex-rakousko-uherská plavidla, některá významnější střetnutí a patálie MN ve WWII (Orient, Alexandrie, Madagaskar, námořní operace při vylodění v severní Africe atd.), třída Danton, torpédoborce...a ještě by se našlo.

Právě dokončuji článek o přestavbě italských dreadnoughtů třídy Conte di Cavour a ty se svým rozsahem s francouzskými nedají vůbec srovnávat.

Tak ony to byly takové ty klasické udržovací modernizace, kdežto Italové to vzali od podlahy. Další věc je, zda-li by vůbec tato třída byla pro nějaké zásadní změny vhodná..spíše ne (a to jak po stránce konstrukční, tak i případné rentability).

[jarl]

Našel jsem ruské stránky věnované bitevním lodím třídy Courbet, kde jsou i pěkné obrázky: http://milday.ru/france/france-navy/fra ... urbet.html

[zzz]

Provedené modifikace se u jednotlivých plavidel poněkud lišily, takže každé z nich rozeberu samostatně. Plná tři hlavní modernizační kola absolvovala plavidla Courbet a Paris, Jean Bart pak pouze dvě (pro svůj špatný stav, další modernizace tak byla shledána jako nerentabilní a loď byla přeměněna na stacionární školní jednotku). Čtvrtá jednotka, France, se pak obešla bez úprav, neboť její potopení v roce 1922 jakýmkoli dalším modifikacím zabránilo.

Jean Bart
5.10.1933 až 15.12.1933 (Toulon)
- změny v radiovybavení, demontáž podhladinových torpédometů

Paris
1.7.1934 až 21.5.1935 (Toulon)
- výměna děl hlavní ráže

(...)

Vyřazení Courbet vs. zachování sesterské Paris

Původně jsem myslel, že důvodem vyřazení Courbet (pro vlnolam v 1944) a zachování Paris, bylo z důvodu toho, že Paris (sesterská BB) měla vyměněné dělostřelectvo (hlavně) hlavního dělostřelectva, zatímco Courbet nikoliv. http://www.navweaps.com/Weapons/WNFR_12-45_m1906.php

Aspoň tak jsem prve pochopil zdejší článek: že Jean Bart odzbrojili a získané (použité) děla-dělostřelecké hlavně v roce 1935 použili na Paris.


Ovšem ono je to asi poněkud složitější.
Zdá se, že sejmutí hlavního dělostřelectvo Jean Bart proběhlo až po dokončení výměny hlavní dělostřelectva na Paris. Pak je ovšem otázka proč na Courbet nedošlo také k výměně dělostřeleckých hlavní, které byly k dispozici od cca 1937


Situace je ještě zamotanější v tom, že dle diskuzní webovky prý v 1933 došlo k jakýmsi ?modernizačním? pracím na hlavním dělostřelectvu Jean Bart. http://forummarine.forumactif.com/t9557 ... bet-france

Modifications effectuées du 5 octobre au 20 décembre 1933 à Toulon
-L'artillerie principale est rajeunie,

Myslím, že starší model 305mm dělostřelectva, které byly použity na lodích třídy Danto, patrně nebyly identické s variantou použitou na Courbet.

Zkoušel jsem se dopátrat, jestli náhradní dělostřelecké hlavně by mohly být ze ztroskotané France, ale asi ne.

Tak asi Francouzi měli v meziválečném období několik (?12?) náhradních dělostřeleckých hlavní, což je zvláštní neboť přebytečné kusy tohoto dělostřelectva byly použity jako železniční během WW1