Francie - kořistní plavidla (I), po WWI
Napsal: 22/6/2013, 19:36
Francie – kořistní plavidla (I)
“aneb poprvé, leč ne naposledy“
Francie tak využila situaci a spolu s Itálií (která se taktéž po svém „výkonu“ cítila nesmírně oslabena a oprávněna vybrakovat nepřátelský inventář) zažádala o poskytnutí části z moderních plavidel poraženého nepřítele, jež by mohla zařadit do svého námořnictva. Hlavní mocnosti nebyly proti a oběma státům bylo na základě dohody z konce listopadu 1919 přiděleno po pěti lehkých křižnících a deseti torpédových plavidlech. V té době byl sice výběr již trochu omezený, neboť jádro nejmodernějších německých plavidel kleslo o pár měsíců dříve ke dnu ve Scapa Flow, ale i tak se podařilo vytipovat třicet vhodných lodí, jež měly nově nést pruhované vlajky svých bývalých soupeřů (a to často až hluboko do 30tých let), nemluvě o soupeřích samotných na jejich palubách. Francouzům připadly čtyři německé (Kolberg, Stralsund, Regensburg a Königsberg) a jeden rakousko-uherský křižník (Novara) plus devět německých (V79, V130, S113, S133, S134, S135, S139, H146 a H147) a jeden rakousko-uherský torpédoborec (Dukla). Kromě těchto lodí se francouzský stát samozřejmě zmocnil ještě řady dalších plavidel, včetně bitevních lodí, ale ta byla použita buď jako cílové jednotky nebo rovnou zpracována na druhotné suroviny. Vedle zmíněných plavidel tak bylo do služby zařazeno jen několik ponorek (U 79, U 105, U 108, U 119, U 139, U 162, U 166, UB 94, UB 99 a UB 155) a některé pomocné jednotky. Nedá se říci, že by Němci své protivníky milovali a lodě předávali bez problémů, takže sabotáže a striktní výklady podmínek předání (tj. očesání jednotek o vše, co nebylo výslovně uvedeno) byly na denním pořádku. Tyto porodní bolesti se ale podařilo překonat a kořistní plavidla měla Francouzům sloužit ještě dlouhá léta a přinést jim řadu cenných podnětů a poznatků zužitkovaných při vývoji domácích jednotek.
Bitevní lodě
Thüringen
Německá bitevní loď Thüringen patřila ke starší třídě Helgoland a nebyla tak vyžadována její internace ve Velké Británii, tudíž nebyla ani postižena událostmi ve Scapa Flow. Díky tomu mohlo v dubnu 1920 dojít k jejímu předání francouzskému námořnictvu (jako loď „L“), přičemž redukovaná německá posádka ji měla svému bývalému nepříteli naservírovat na stříbrném podnose a dopravit ji do Brestu. Tato plavba se ale poblíž Cherbourgu poněkud zvrhla, a to když se ji Němci rozhodli sabotovat a poslat ke dnu i s oním stříbrným podnosem. Ke kompletnímu dokonání činu sice nedošlo, ale Francouzi se i tak při přemisťování polozaplaveného plavidla do bezpečí cherbourgského přístavu notně zapotili a měli co dělat s jeho udržením na hladině, přičemž remorkéry pumpovaly vodu ven ve dne v noci.
Po této nucené zastávce byl šestivěžový bitevní kolos v únoru 1921 odvlečen do Brestu, odzbrojen a v květnu téhož roku vypraven na svou poslední cestu. Ta nakonec skončila poblíž Gâvres (původně se plánoval Toulon), kde byla ukotvená loď použita při dělostřeleckých testech (cca červen až srpen 1921, s pauzou v průběhu července). Po jejich ukončení bylo pochroumané plavidlo odtaženo na mělčinu (kde se zakrátko oslabený trup rozlomil vedví) a v březnu 1923 prodáno na sešrotování (Société ouest des Métaux de Paris, za 207 000 franků). Je možné, že k usazení na pláž došlo až po zhodnocení obtížnosti přemístění vraku do nedalekého Lorientu. Ať tak či tak, ke šrotování nakonec došlo na místě a probíhalo následujících cca 10 let. Ale i po ukončení prací v roce 1933 zde zůstala značná část trupu, jež byla až do 90tých let příležitostně využívána jako cvičný cíl. V inkriminované oblasti (47°41' 278N - 03°18' 370W, asi 400m od pobřeží, hloubka cca 10m) zůstává dodnes, byť ve stavu odpovídajícím hlodání zubu času a nenechavých vln. I tak se jedná o asi nejpřístupnější pozůstatek císařské bitevní floty a oblíbený cíl pro zvídavé plavce a potápěče.
Thüringen v Cherbourgu (1920)
Prinz Eugen
Z těžkých plavidel zabavených bývalé rakousko-uherské flotě zaujme především bitevní loď Prinz Eugen, již si do francouzského Toulonu odvlekla dvojice remorkérů s příznačnými jmény Goliath a Rhinoceros (patrně v roce 1920). Zde došlo k jejímu odstrojení a následnému využití při rozličných testech (podvodní exploze, letecké útoky, testy výbušnin obecně), které byly na konci června 1922 zakončeny střelbami bitevních lodí. Za asistence děl francouzských dreadnoughtů tedy Prinz Eugen 28.6.1922 klesá poblíž Toulonu k mořskému dnu. Po sobě tato bývalá chlouba rakousko-uherského námořnictva zanechala demontovanou výzbroj a vybavení. Děla ráže 305mm ležela dlouhá léta ve skladech, než bylo rozhodnuto přeměnit 11 ks na železniční zbraň s vložnou hlavní ráže 220mm a dostřelem 55 km. Leč kvůli vypuknutí Druhé světové války a následné francouzské porážce musely být tyto plány opuštěny a na kanóny se dále prášilo ve skladech. Po obsazení zbytku země v roce 1942 mělo dojít k jejich rekvizici Němci, kteří je plánovali začlenit do opevnění Atlantického valu (těžko říci, zda k tomu nakonec vůbec došlo). Co se týká vybavení, tak jako příklad může posloužit šestice 110cm světlometů Siemens, jež putovala na bitevní lodě třídy Bretagne (po 2 ks na každou z lodí). Do dnešních dnů se pak dochovala jedna z kotev, jež byla poslána do přístavního města Saint-Raphaël, kde řadu let sloužila jako kotvící pomůcka malých plavidel (řetězem spojena s bójí na hladině). Kotva se časem ztratila (v průběhu druhé světové války byl řetěz utržen a kotvu postupně pohřbilo bahno na dně přístavu) a na dlouhá léta se na ni zapomnělo, než byla v roce 1975 vyhrabána z nánosů bahna a vystavena jako památník.
Prinz Eugen v roli cílového plavidla (1, 2) a jeho dochovaná kotva v Saint-Raphaël (3)
Erherzog Karl
Bývalý rakousko-uherský pre-dreadnought Erherzog Karl byl Francii přidělen v roce 1920, přičemž měl putovat přímo do šrotu. Původně mělo dojít k jeho rozebrání až v Toulonu, ale dovléct se jej podařilo pouze do Sidi Abdallah (poblíž Bizerty), kde se ve špatném počasí vysmekl a skončil jako polozatopený vrak na tuniském pobřeží. Nakonec byl tedy rozebrán na místě a to během roku 1921.
Křižníky
Francouzská křižníková flotila na tom nebyla po právě skončené První světové válce nejlépe a situace se tak dá směle a bez okolků označit za velice nelichotivou. Zastaralé chráněné křižníky začaly být promptně vyřazovány ihned po ukončení bojů a zbývaly tak jedině silně vyzbrojené, leč koncepčně již taktéž překonané pancéřové křižníky. Řada z nich se sice udržela ve službě hluboko do poválečného období, ale svojí konstrukcí měly k moderním trendům a požadavkům velmi daleko. Není tedy divu, že francouzské námořnictvo hladově vystartovalo po moderních jednotkách poražených soupeřů a vyplnilo jimi vlastní vakuum v kategorii lehkých křižníků. Ve Francii tyto lodě nesly jména významných měst oblasti Alsaska-Lotrinska, což mělo symbolizovat sepětí s těmito opětovně přičleněnými kraji. Zároveň se tato města stávala patrony a sponzory dotyčných jednotek. Ex-německá/rakousko-uherská plavidla byla vyřazena (případně přeřazena do rezervy) na přelomu 20tých a 30tých let a ačkoli období jejich aktivní služby zahrnuje prakticky necelé jedno desetiletí, tak svému novému majiteli prokázala platné služby. A to i přesto, že se jednalo o lodě opotřebované, původně formované jinými požadavky a určené pro odlišnou operační oblast. Po jejich vyřazení byla děla a přístroje pro řízení palby uložena do skladů a později došlo k jejich použití na pomocných křižnících a v pobřežních bateriích.
Colmar
Nejstarší převzatou ex-německou jednotkou v dané kategorii byl lehký křižník Kolberg stejnojmenné třídy dokončený v roce 1910. Francouzům byl předán na konci dubna 1920 (v Cherbourgu) jako plavidlo „W“ a v podobném stavu jako jiné jednotky, tj. důsledně očesaný a prakticky nebojeschopný. Jinak řečeno pokud měli Němci dodat jednotky s jejich děly, dodali je s jejich děly, ale ani o chlup více. Ve Francii (ale nejen tam, neboť stejným problémům čelila i Itálie) se tak sešla plavidla bez munice a s odmontovaným střeleckým vybavením (a vlastně jakýmkoli užitečným vybavením obecně). Tento striktní výklad podmínek předání patrně Němcům přinášel chmurné uspokojení, ale nové majitele těšil již o poznání méně (pro zbojeschopnění přiřknutých lodí by bylo třeba vyměnit výzbroj, pohonnou soustavu a další důležité náležitosti). Po ostrých protestech a následných vleklých tahanicích ale nakonec Němci ustoupili a zaslali potřebnou munici a vybavení. Tím práce na převzatých jednotkách samozřejmě neskončily, neboť bylo třeba ještě provést revize, opravy a řádné zkoušky. Teprve po jejich ukončení se mohlo hovořit o zařazení do aktivní služby. Do té vstupovaly ex-německé křižníky v takřka nezměněné podobě, pouze protiletadlová výzbroj byla obměněna za francouzské vzory (místo 88mm kanónů byly osazeny místní ekvivalenty ráže 75mm). Kolberg sice patřil ke starším jednotkám původně nesoucím 105mm kanóny v počtu 12ti kusů, ale v druhé polovině války byl přezbrojen 150mm kanóny SK L/45 (6 ks). Výzbroj doplňovaly již zmíněné protiletadlové kanóny (2 ks) a čtveřice torpédometů (2 podhladinové ráže 450mm a 2 standardní ráže 500mm). Loď byla uzpůsobena i pro nesení min (100 ks).
Bývalý německý křižník obdržel na počátku října 1920 nové jméno Colmar, které si ale vzhledem ke své krátké době služby příliš neužil. Jeho opravy totiž skončily v roce 1922 (první plavba v červnu 1922) a k vyřazení došlo již o pět let později, tj. v červenci 1927 (v roce 1928 prodán na šrot, odtažen do Brestu a během roku 1929 rozebrán). Samotná aktivní služba ale byla ještě kratší a sestávala prakticky jen z jeho působení v roli vlajkové lodi v rámci dálněvýchodní eskadry (Division navale de l'Extrême Orient, září 1922 až listopad 1924). Angažován byl například při ničivém zemětřesení v Japonsku v září 1923 (v době neštěstí se nacházel v Port Arturu, do Jokohamy dorazil ráno 7.9., komunikace s personálem francouzského velvyslanectví a nabídnutí pomoci japonským úřadům) či akcích při nepokojích v Číně (Šanghaj, září 1924, vylodění části mezinárodního kontingentu). V únoru 1925 se navrací do Francie, dochází k jeho deaktivaci (Brest) a nadále se využívá již jen jako plovoucí kasárna. Následuje již zmíněné vyřazení a sešrotování.
křižník Colmar, na prvním snímku v roce 1922
Mulhouse
Druhá jednotka, lehký křižník Stralsund, zastupovala již o poznání modernější třídu Magdeburg. Ta sice ještě nesla 105mm kanóny, ale výraznými změnami prošla konstrukce trupu, jeho vnitřní členění a systém pancéřování. Třída Magdeburg se tak stala předobrazem pro celou německou konstrukční linii lehkých křižníků produkovaných až do konce první světové války. Stejně jako ostatní přeživší jednotky, i Stralsund obdržel v druhé polovině války silnější 150mm kanóny (v roce 1916, 7 ks) a jeho výzbroj v době příměří tedy představovalo 7x150 (7x1), 2x88, 2x500TT k čemuž se pojí ještě možnost nést až 120 min.
Na konci roku 1918 se nacházel v Kielu (snad odzbrojený), posléze byl přidělen Francii (pod označením „Z“) a na konci července 1920 se doprovázen jedním torpédoborcem vydal do francouzského Cherbourgu. Tam dorazil na počátku srpna a došlo k jeho oficiálnímu převzetí. V říjnu 1920 obdržel nové jméno Mulhouse a byl předán do péče loděnice v Brestu, již opustil v březnu 1922, vyzbrojený, opravený a jen s menšími úpravami. Jeho operační oblastí se mělo stát Středomoří a tak Mulhouse vplouvá na konci března 1922 do toulonského přístavu. Následuje nezbytná ceremonie za účasti delegace z jeho patronského města (červen 1922) a konečně přidělení k běžným hlídkovým úkolům u syrského, tureckého a severoafrického pobřeží (v rámci 3ème Escadre légère). Ty byly zpestřeny problémy s obsluhami kotelen, které kvůli vedru a nedostatku vody odmítaly pracovat. Opotřebovaný křižník byl později přesunut do Brestu (někdy kolem roku 1925 či 1926), kde strávil nějaký čas odstaven a jen s minimální posádkou (cca 30 mužů) zajišťující základní údržbu. V roce 1928 absolvoval důkladnější revizi spojenou s opravou (výměnou?) kotlů a přidáním pomocného dieselového motoru pro výrobu elektrické energie. Následoval návrat do aktivní služby (v srpnu 1929 na své palubě například hostil španělský královský pár) u atlantické eskadry (v rámci 2ème Escadre légère), ale starý uhlím poháněný křižník měl již svá nejlepší léta za sebou. Výkony a výzbroj zaostávaly za nejnovějšími konstrukcemi a poruchy se množily. V lednu 1931 byl převeden do rezervy a umístěn v tradičním námořním odkladišti poblíž Brestu (Landévennec). V polovině února 1933 byl Mulhouse definitivně vyřazen a v listopadu téhož roku určen k sešrotování. K tomu mělo dojít snad v roce 1935 (Mulhouse je ale někdy zaměňován s další ex-německou jednotkou Strasbourg a udáván jako potopená protitorpédová ochrana ponorkových bunkrů v Lorientu za Druhé světové války).
křižník Mulhouse
Strasbourg
Na počátku června 1920 byl Francouzům v Cherbourgu pod označením „J“ předán i lehký křižník Regensburg třídy Graudenz. Ve Francii obdržel jméno Strasbourg (říjen 1920) a do služby byl zařazen v květnu 1922. Chvíli působil v Atlantiku (v srpnu 1922 se například podílel na záchranných pracích při ztroskotání bitevní lodi France), ale posléze byl přeřazen do Středomoří (1923), kde se v září 1925 zúčastnil i bojového vystoupení v rámci Třetí rifské války (spolu s dalším ex-německým křižníkem Metz, s nímž sloužil v jedné divizi). V roce 1925 prošel údržbou a v roce 1926 se přesunul zpět do Atlantiku. Na konci 20tých let se podílel na několika humanitárních a pátracích akcích (zemětřesení v Koryntu, pátrání po vzducholodi Italia a polárníkovi Amundsenovi, to vše v průběhu roku 1928), ale již v prosinci 1929 došlo k jeho převedení do rezervy. Finálně vyřazen byl v prosinci 1936 a jeho jméno převzala zbrusu nová rychlá bitevní loď třídy Dunkerque. Nějaký čas pobýval na odkladišti v Landévennec, než byl přesunut do Lorientu a využit jako pomocné ubytovací plavidlo. Bývalý německý křižník se tak nakonec dočkal ještě druhého světového konfliktu, přežil německé údery na přístav a po obsazení země se dostal do rukou svých staronových majitelů.
Poslední etapa života křižníku je tak spojena s německými okupanty, kteří ho při výstavbě zdejší ponorkové základny (Kéroman) a jejích mohutných bunkrů nadále využívali v roli pontonu/ubytovacího plavidla. Jeho osud zůstal spjat s těmito betonovými monstry, neboť měl posléze posloužit k jejich ochraně. V roce 1944 byl tedy ještě spolu s jedním plavidlem potopen jako dodatečný ochranný prvek před komplexem K III (Kéroman III) a měl zabránit případným spojeneckým torpédovým útokům a nízkým náletům obecně. Pro tyto účely byl dodatečně vybaven vysokými stožáry s napjatými sítěmi a snad i upoutanými balóny. Vrak se zachovalými zbytky přídě s kotevními průvlaky se na místě nachází dodnes. Takže pokud je Thüringen nejpřístupnějším pozůstatkem bitevní lodi císařské floty, v případě křižníků to bude nejspíše právě tento.
křižník Strasbourg – v Cherbourgu v roce 1920 (1), taktéž v roce 1920 (2), bez bližšího určení (3), v Casablance v druhé polovině 20tých let (4) a na odkladišti v Landévennec (uprostřed mezi torpédoborci) (5, 6)
bývalý Strasbourg jako ubytovací plavidlo v Lorientu (v pozadí, cca 1941) (1, 2) a trup použitý jako ochrana komplexu Kéroman III (na prvním snímku ještě s namontovanými stožáry, zbytek pak ukazuje současný stav) (3 až 7)
Metz
Lehký křižník Königsberg byl oficiálně předán Francii v druhé polovině července 1920 (Cherbourg) pod označením „A“. Náležel k třídě Königsberg, jejíž lodě byly pojmenovány po slavných předchůdkyních ztracených na počátku První světové války a tak se lze setkat i s označením přidávajícím za jméno číslovku II (tedy Königsberg II, Emden II atd.). Zatímco jeho sestry byly později potopeny/těžce poškozeny ve Scapa Flow, Königsberg zachránila role přepravního prostředku pro německé vyjednávače seskupené kolem kontraadmirála Meurera. A tak zatímco německá flotila mířila do internace, křižník plul zpět do vlasti a vstříc zatím netušené dlouholeté službě v rukou Francouzů. Ti tak získali svůj jediný provozuschopný křižník, jež byl již od počátku projektován pro děla ráže 150mm (sesterská jednotka Emden byla taktéž předána Francouzům, ale následkem vylomenin ve Scapa Flow byla příliš poškozena). Těch nesl celkem osm kusů a výzbroj doplňovaly dva protiletadlové kanóny ráže 88mm, čtveřice 500mm torpédometů (dva podhladinové, dva klasické) a případně 200 min.
Němci předali loď, která byla v říjnu 1920 přejmenována na Metz, v tradičním neutěšeném stavu. Před vstupem do služby bylo tedy třeba nejdříve z bývalých vlastníků vymámit potřebné součásti a provést potřebné opravy/úpravy (Cherbourg) a zkoušky (Brest, říjen až listopad 1921). Následovalo přidělení k středomořské eskadře (polovina března 1922) a vzápětí první série úkolů. Ta probíhala od konce března do počátku května 1922 a zahrnovala rozličné reprezentativní a demonstrační akce u pobřeží severní Afriky. V průběhu slavnostní přehlídky v Alžíru (duben 1922) s bohatou zahraniční účastí (za zmínku stojí bitevní lodě Benbow, Utah a Caio Duilio) hostil křižník na své palubě i francouzského prezidenta. Další slavnostní akce jej a jeho posádku čekala vzápětí po návratu do Toulonu, neboť svého ocelového kmotřence přijela navštívit delegace z města Metz. Nálada byla povznesená, byly předány cenné a symbolické předměty, proneseny patřičné proslovy, zkonzumovány různé dobroty a vše proběhlo prostě tak, jak to při takovýchto příležitostech bývá. Delegace z členů posádky lodi pak tuto návštěvu oplatila v listopadu 1923 a opět se jednalo o vřelou akci s pestrým programem. Město pak kromě předaných darů a symbolických předmětů každý rok přispívalo na vánoční prémie a občas zakoupilo i nějaký užitečný předmět pro zpříjemnění života posádky.
Mezitím ale Metz čekaly další úkoly. Poněvadž je zmíněn mezi plavidly, která se v srpnu 1922 podílela na záchranných pracích při potopení bitevní lodi France, lze předpokládat menší odskok do Atlantiku, patrně v rámci cvičení. Nepříznivá situace na řecko-tureckém pomezí ho pak odvolala do východního Středomoří a přinesla mu dočasné přidělení k syrské námořní divizi. Od září 1922 se tedy pohyboval mezi různými řeckými a tureckými přístavy (Smyrna, Konstantinopol, Moudania a další). Do Toulonu se vrátil na konci května 1923. V roce 1924 absolvoval několik plaveb a manévrů v západním Středomoří (přidělen k 2ème Escadre légère, spolu s jednotkou Strasbourg) a podobné akce pokračovaly i během první poloviny roku 1925, než byly přerušeny událostmi Třetí rifské války. Metz byl nejdříve součástí francouzského kontingentu určeného pro udržování blokády marockého pobřeží (respektive kontroly dováženého materiálu). Ten zahrnoval divizi lehkých křižníků (2ème Escadre légère, Metz, Strasbourg), eskadru torpédoborců (5ème escadre de torpilleurs) a jistý počet dělových člunů. Hlídkové akce se brzy zvrhly v regulérní bojové vystoupení, přičemž francouzská plavidla se zaměřila na pobřežní cíle a tvořila součást námořních sil kryjících španělské vylodění. Dosavadní seskupení bylo za tímto účelem posíleno bitevní lodí Paris s mohutnější výzbrojí. Ta zároveň sloužila jako návnada pro nepřátelské pobřežní baterie – křižováním blízko u pobřeží se snažila vyprovokovat jejich palbu, načež by se na odhalená postavení snesla smršť granátů (k níž by přispěly právě i křižníky číhající mimo předpokládaný dostřel). Tato taktika přinesla své ovoce a jedna takto odhalená baterie byla zničena dělostřelectvem křižníku Metz. Obecně si vystoupení francouzského kontingentu v rámci Třetí rifské války vysloužilo oficiální uznání a poděkování španělské vlády.
Metz nadále sloužil ve Středomoří, a to do konce roku 1927, než byl přesunut k atlantické eskadře. Od roku 1928 byl ale již jen držen v rezervě (Brest), později zcela odstaven na odkladišti v Landévennec (patrně někdy kolem roku 1929, neboť do té doby se na jeho palubě ještě stále nacházela posádka) a v roce 1933 byl Metz vyřazen. V roce 1934 pak bylo zasloužilé plavidlo odprodáno do šrotu (za cca 302 000 franků) a není bez zajímavosti, že město Metz na základě toho požadovalo návrat svých darů. Nakonec ale městská rada odhlasovala jejich ponechání v rukou námořnictva, přičemž to mělo tyto předměty použít na další jednotce tohoto jména (byť k tomu nakonec nemělo nikdy dojít). Křižník byl rozebrán na šrot v roce 1936.
křižník Metz – bez bližšího časového určení (1, 2), v roce 1925 (3) a v Monaku v březnu téhož roku (4 a 5)
Thionville
Našinci bude z ukořistěných křižníků asi nejblíže bývalá rakousko-uherská jednotka Novara, spojená s akcemi na Jaderském moři. Při prvním pokusu o odtažení do Bizerty (březen 1920) začala loď nabírat vodu a remorkér musel změnit směr na italské Brindisi. Tam byl křižník usazen na mělčinu a teprve po pěti týdnech zdvižen a dopraven do Bizerty, kde prodělal potřebné opravy. Francouzi svůj přírůstek pojmenovali jako Thionville (říjen 1920) a v říjnu 1921 ho odtáhli do Toulonu. Zde byl řádně vystrojen a přezbrojen – 9x100 (Schneider-Creusot Model 1917), 1x75 (protiletadlový) a 7 torpédometů (1x3, 2x2). Do služby byl zařazen v květnu 1922 (ceremonie se zúčastnila i delegace z města Thionville) a po krátké službě v rámci 3ème Escadre légère byl přřazen ke cvičným účelům (pro výcvik dělostřelců a torpédistů, na palubě bylo zpravidla 50 kadetů). Celou svou aktivní službu strávil ve Středomoří a ani v rámci této oblasti nepodnikal žádné dlouhé plavby (nejdále se dostal tuším na Korsiku). V květnu 1932 byl odzbrojen a využíván jako stacionární cvičná loď (Toulon). V srpnu 1933 byl finálně vyřazen a nadále sloužil jako plovoucí kasárna. V prosinci 1940 byl prodán do šrotu a v roce 1941 patrně rozebrán.
křižník Thionville
Jednotky přiřknuté Francii, ale nikdy nezařazené do služby:
Německo – lehký křižník Emden (Emden II, poškozen ve Scapa Flow, sešrotován v roce 1926)
Rakousko-Uhersko – chráněný křižník Kaiser Franz Joseph I (ztroskotal v říjnu 1919 poblíž Kumboru v Boce Kotorské, příčinou bylo nepříznivé počasí a přetížení lodi ukořistěným materiálem, později částečně rozebrán na místě)
. Ale teď se držím Francouzů a nepustím, protože jestli začnu těkat, tak jsem zas v... 