PALBA.CZ

Brzy ráno 2. dubna 1982 probudila československého mořeplavce Rudolfa Krautschneidera v Port Stanley střelba, a když vylezl na palubu své jachty POLKA, uviděl elitní argentinské jednotky útočící na město. Generál Galtieri stojící v čele vojenské junty se totiž rozhodl dlouholetý spor o Falklandské ostrovy vyřešit silou a odvést pozornost vlastního obyvatelstva od vnitřních problémů „malou vítěznou válkou.“ Co nedokázaly v uplynulých desetiletích předchozí vlády, měli teď jedním překvapivým úderem získat vojáci. Potom snad Argentinci zapomenou na neutěšenou ekonomickou situaci a vlna patriotismu udrží juntu u moci. Z tohoto důvodu padlo 26. března rozhodnutí zahájit již delší čas připravovanou operaci „Rosario“ a sporné ostrovy obsadit silou.


Hlava argentinské vojenské junty-generál Galtieri

Souhlas s invazí vyslovil i admirál Anaya, jehož Armada de la República Argentina (ARA) byla pověřena vlastním provedením operace. Proto už 28. března vyplulo na moře invazní loďstvo a v noci z 1. na 2. dubna se poblíž Port Stanley vylodilo 2000 mužů, kteří obsadili všechny důležité objekty a zaútočili na sídlo zdejšího guvernéra. Malá britská posádky musela po několika hodinách kapitulovat a nad guvernérovým palácem zavlála argentinská vlajka. Druhého dne došlo i k obsazení Jižní Georgie, ale zde utrpělo argentinské loďstvo první ztrátu. Střela vypálená z pancéřovky typu Carl Gustav probila bok fregaty GUERRICO a nescházelo mnoho, aby další zásah přivedl k výbuchy rakety Exocet, což by pravděpodobně znamenalo zkázu plavidla.

Nehledě na tuto nepříjemnost operace „Rosario“ splnila svůj účel a generál Galtieri si na balkóně Růžového paláce mohl vychutnat ovace davu, který jej nadšeně oslavoval. Juntě je rázem odpuštěna obří inflace, zatýkání odborových předáků, mučení politických odpůrců a jiné hříchy, hlavně, když Malvíny jsou zase Argentinské! Viva Galtieri! Dávná křivda byla konečně napravena a odvety se toho památného dne nikdo neobávat. Zdálo se, že Londýn dostal jedním tahem mat. Velká Británie sice vyhrála obě světové války, ale všichni přeci vědí, že její „nejskvělejší hodina“ už pominula a pragmatičtí Angličané se určitě nepustí do války kvůli chudým ostrovům někde v jižním Atlantiku. Samozřejmě se dala očekávat vlna protestů, ale nakonec jim nezbude nic jiného, než se smířit se ztrátou další součástí skomírajícího impéria.


Argentinci oslavují obsazení Malvínských ostrovů

Ve skutečnosti se Londýn už koncem března rozhodl vyslat k Falklandským ostrovům několik atomových ponorek, a protože zpravodajská služba zaznamenala vyplutí argentinského loďstva, svolala 31. března ministerská předsedkyně schůzi svých ministrů a poradců, aby mohla k nepřátelské hrozbě zaujmout jasné stanovisko. První námořní lord sebevědomě prohlásil, že Royal Navy může do týdne vyslat do jižního Atlantiku silný operační svaz, jenž by ve spolupráci s armádními jednotkami, vetřelce vypudil. V opačném případě by Británie „byla považována za stát, jehož slovo nic neznamená.“ Ne všichni s bojovným admirálem souhlasili, ale v čele vlády stála Margaret Thatcherová, kterou socialistický tisk označoval jako „Železnou lady“, a tato dáma dostála své pověsti a dala operaci „Corporate“ zelenou.

Vojenský zásah podporovala i drtivá většina veřejnosti, kterou pobouřily snímky zajatých britských vojáků se samopaly u hlavy, takže není divu, že když z Portsmouthu vyplouvaly 5. dubna letadlové lodě HERMES a INVINCIBLE, přišly se s jejich posádkami rozloučit tisíce lidí a zbytek národa tuto událost sledoval u televizních obrazovek. Celkem do konce dubna vyplulo na moře 65 válečných, výsadkových, transportních, pomocných a zásobovacích plavidel, na jejichž palubách se nacházelo 7000 vojáků. Velením flotily válečných lodí byl pověřen kontradmirál Woodward, ale ponorky podléhaly přímo veliteli ponorkového loďstva viceadmirálu Herbertovi.


Letadlová loď Invincible

Na britských lodích panovala uvolněná nálada a posádky příliš nepočítaly s možností boje. Royal Navy sice už nevládla mořím a oceánům, ale pořád se jednalo o třetí nejsilnější válečné námořnictvo planety. V podmínkách bipolárního světa muselo být neustále připraveno k bojovému nasazení, takže námořníci prodělali důkladný výcvik a lodě procházely řádnou údržbou. Vědomí vlastní síly svádělo k nepodloženému optimismu a většina námořníků nabyla přesvědčení, že Argentinci tváří v tvář jejich operačnímu svazu na poslední chvíli couvnou a k boji nedojde. Jenomže vojenská junta rozehrála vysokou hru o vlastní přežití a v zájmu zachování tváře před světem neváhala vsadit vše na jednu kartu a hrát vabank. Veškerá jednání skončila neúspěchem a obě země neodvratně směřovaly k válečné konfrontaci.
Ještě předtím než první britské lodě dorazily do jižního Atlantiku, začala se k boji připravovat i ARA. Argentinské loďstvo bylo nejsilnější v celé Latinské Americe (početní stav činil asi 30 000 mužů), jenomže za Royal Navy zaostávalo jak v množství plavidel, tak v úrovni výcviku. Přesto je nebylo radno podceňovat a sám admirál Woodward o něm později napsal, že „mělo letadlovou loď, početní převahu ve střelách Exocet na hladinových lodích, dvě moderní tiché dieselové ponorky a zásobovací základny hned po ruce.“ Mezi největší jednotky plavící se pod modro-bílou vlajkou se zlatým sluncem patřil lehký křižník GENERAL BELGRANO o standardním výtlaku 10 800 tun. Původně se jednalo o americký PHOENIX provozovaný US Navy už od roku 1939. V r. 1951 jej za 7 800 000 dolarů koupila Argentina, kde dlouhá léta sloužil jako vlajková loď. Operace „Rosario“ se kvůli plánované opravě nemohl zúčastnit, ale již 16. dubna vyplul na moře a hlídkoval v okolí Falklandských ostrovů, odkud se 22. dubna vrátil do přístavu Ushuaia na Ohňové zemi. Nepřítel se zatím neukázal, ale v oblasti už patrolovaly britské ponorky.


Křižník General Belgrano

Londýn 12. dubna oznámil, že v okruhu 200 mil (360 km) od geografického středu Falklandských ostrovů bude ustanovena bojová zóna známá jako TEZ (Total Exclusion Zone) a každé argentinské plavidlo, které ji naruší bude potopeno. Blokádu měly provádět ponorky, ale přesto nebyla příliš efektivní, jelikož Argentinci využívali k posilování ostrovů hlavně letectvo, a těch několik vyslaných lodí Britové nezachytili. Hranice TEZ střežila i stíhací atomová ponorka CONQUEROR přezdívaná žoviálně „Conks“. Ta vyplula počátkem dubna z Faslane a zamířila na jih. CONQUEROR patřil k třídě VALIANT, jejíž jednotky dosahovaly na hladině výtlaku 4200 tun a pod hladinou mohly vyvinout rychlost 28 uzlů. Maximální povolená hloubka ponoření činila díky vysokopevnostní oceli UKE 300 m a výzbroj tvořilo šest torpédometů o průměru 533 mm. Velitelem byl tehdy 36letý fregatní kapitán Wreford-Brown, jenž dostal mimo jiné za úkol přepravit k dějišti válečných operací malý výsadkový oddíl.

Royal Navy se v uplynulých desetiletích připravovala na válku se SSSR, takže nikdo z posádky CONQUERORU nebyl vycvičen v rozpoznávání argentinských válečných lodí. Poddůstojník Guinea si tedy ještě před vyplutím nechal udělat zvětšeniny fotografií nepřátelských jednotek, otištěné ve známé ročence Jane´s Fighting Ships, a pečlivě studoval siluety jednotlivých typů plavidel. Ponorka se pohybovala rychle a již v půlce dubna dorazila do přidělené operační oblasti. Nejprve hlídkovala u Jižní Georgie, ale žádné nepřátelské lodě neobjevila. Kapitán Wreford-Brown dostal 23. dubna rozkaz odplout k Falklandám, ale brzy se CONQUEROR vrátil k Jižní Georgii, kde byla spatřena nepřátelská ponorka SANTA FÉ, která dostala příležitost torpédovat hlídkovou loď ENDURANCE, ale argentinský velitel se jí rozhodl ze sentimentálních důvodů ušetřit.


Ponorka Conqueror

SANTA FÉ poškodily 25. dubna vrtulníky startující z britských válečných lodí a posádka jí musela navést na mělčinu a opustit. Téhož dne kapitulovaly argentinské jednotky na Jižní Georgii, ale CONQUEROR se ve zdejších vodách zdržoval ještě několik dní, než odplul k Falklandským ostrovům. Pro výsadkový oddíl si mezitím přiletěl vrtulník z torpédoborce ANTRIM, takže na palubě zůstal jen velitel a jeho 102 podřízených.

Zatímco se britský Task Force blížil ke sporným ostrovům, zaměstnávaly znepokojenou juntu přípravy na jeho odražení. Na Falklandách se zakopalo 13 000 pěšáků a na zdejším letišti přistálo 23 zastaralých letounů typu Pucará, které však mělo podporovat 65 moderních strojů startujících z letišť v Argentině. Důležitá úloha se očekávala od válečného námořnictva a admirál Anaya byl odhodlán zvednout hozenou rukavici a pustit se se slavnou Royal Navy do křížku. Proto 27. dubna vyslal na moře většinu bojeschopných jednotek pod velením kontradmirála Allary, s úkolem pohybovat se podél zakázané zóny a v případě útoku na ostrovy napadnout invazní loďstvo. Tento záměr nahrával jeho protějšku, neboť kontradmirál Woodward hodlal nejprve oslabit nepřátelské loďstvo a letectvo a teprve potom provést vlastní vylodění.


Britský Task Force

GENERAL BELGRANO si doplnil zásoby paliva, potravin a munice a 26 (?). dubna už znovu brázdil neklidnou hladinu jižního Atlantiku. Na jeho palubě se k možnému boji chystalo 1093 mužů a velením byl pověřen 49letý námořní kapitán Bonzo. Většinu posádky tvořili námořníci z povolání a posluchači námořní akademie (byl využíván i jako školní plavidlo), ale přesto nechybělo ani 408 mladíků sloužících na křižníků v rámci povinné vojenské služby a dokonce i dva civilisté (bratři Avilové). GENERAL BELGRANO už měl svá nejlepší léta dávno za sebou a jeho maximální rychlost kvůli závadám kotlů a turbín nepřekračovala 18,5 uzlů. Křižník v uplynulých desetiletích prošel menšími modernizacemi; dostal dva pátrací radiolokátory, přistávací plošinu pro vrtulníky a několik kontejnerů s protiletadlovými raketami Seacat, což poněkud pozvedlo jeho bojovou hodnotu. Jenomže tato dílčí vylepšení z něj nemohla učinit válečné plavidlo na úrovni doby a vyslat jej do ostré akce znamenalo hrát ruskou ruletu s životy početné posádky, ale admirál Anaya těžko mohl svoji druhou největší jednotku ponechat v bezpečí přístavu.

GENERAL BELGRANO se u ostrova Estados 28. dubna setkal s torpédoborci PIEDRA BUENA a HIPPÓLITO BOUCHARD, které společně s pomocnou lodí FRANCISCO DE GURRUCHAGA a zrekvírovaným tankerem PUERTO ROSALES, vytvořily operační skupinu 79.3. Další skupina sestávala z letadlové lodi VEINTICINCO DE MAYO, torpédoborců SANTÍSIMA DE TRINIDAD a HERCULES a pomocné lodě PUNTA MEDANOS, zatímco poslední tvořily moderní fregaty DRUMMOND, GUERRICO a GRANVILLE. Na moři také operovala ponorka SAN LUIS. Dne 29. dubna obdržel kapitán Bonzo rozkaz zaujmout pozici jižně od Falkland a bránit ostrovy před útokem z jihovýchodu a nebo od mysu Horn. Proto celé uskupení zamířilo na východ a přiblížilo se k hranicím zakázané zóny.


Torpédoborec Piedra Buena

GENERAL BELGRANO načerpal 1. května palivo, a protože téhož dne zaútočila britská letadla na Falklandy, vydal admirál Allara rozkaz k útoku. Aby neprozradil vlastní polohu nechtěl Bonzo zbytečně používat radiolokátory, takže ještě téhož dne vyslal do vzduchu průzkumný vrtulník Alouette III, jenž však žádné lodě neobjevil. Vyplutí křižníku zaznamenala nepřátelská rozvědka a k eliminaci této hrozby byla vyslána ponorka CONQUEROR. Britské ponorky musely - k pramalé radosti admirála Woodwarda - operovat v předem daných sektorech, které směly opustit jenom na rozkaz velitelství v Northwoodu. CONQUEROR naštěstí dostal přidělenou oblast jižně od Falkland, což dalo jeho posádce příležitost vstoupit do dějin.

Ponorka hlídkovala v určeném sektoru a 30. dubna večer zaslechla nezaměnitelný zvuk lodních vrtulí. Blížící se plavidlo bylo identifikováno jako tanker PUERTO ROSALES. Fregatní kapitán Wreford-Brown se rozhodl držet v jeho blízkosti a druhý den spatřil v periskopu hledaný křižník. Operační skupina 79.3. byla objevena a kapitán její pozici předal na letadlovou loď HERMES spolu s žádostí o povolení k útoku, třebaže se nacházela mimo zakázanou zónu. V této souvislosti je zajímavé, že o týden dříve sledovala ponorka SPLENDID nějaký čas letadlovou loď VEINTICINCO DE MAYO, ale válečný kabinet povolení k jejímu torpédování nevydal.


Letadlová loď Veinticinco de Mayo

Kontradmirál Woodward Wreforda-Browna dobře znal, jelikož spolu před časem sloužili na WARSPITE, a mohl se tedy považovat za jeho učitele. Jakožto bývalý ponorkář chápal, že mu osud nadělil skvělou příležitost zasadit nepříteli citelný úder, jenomže povolení napadnout loď mimo TEZ mohl udělit pouze velitel ponorkové flotily, takže Woodward v tomto směru intervenoval u viceadmirála Herberta. Jeho argumenty byly následující. Britská vláda již dříve oznámila, že si vyhrazuje právo napadnout nepřátelské lodě i vně 200mílové bojové zóny, pokud usoudí, že představují hrozbu pro invazní loďstvo. A tato situace právě nastala, protože severozápadně od Task Force operovala letadlová loď VEINTICINCO DE MAYO, o něco východněji číhaly tři fregaty a jižně od Falkland křižoval GENERAL BELGRANO a dva torpédoborce.

Woodward se domníval, že jej Argentinci hodlají sevřít do kleští a rozhodl se jednu jejich čelist zničit. Jeho obavy nebyly vůbec přehnané, neboť admirál Allara skutečně hodlal 1. května napadnout britský operační svaz a startu letounů z VEINTICINCO DE MAYO zabránily jenom nepříznivé povětrnostní podmínky. A protože pozice jižního uskupení byla, na rozdíl od zbývajících argentinských formací, lokalizována, musel preventivní úder dopadnout na GENERALA BELGRANA.


Schéma plánovaného argentinského útoku na Task Force

Později se vyrojily názory, že tři zastaralé jednotky neznamenaly žádnou reálnou hrozbu, ale Woodward byl opačného mínění. Křižník byl díky své pancéřové ochraně do značné míry imunní vůči protilodním střelám, a jeho 15 kanónů ráže 152 mm převyšovalo dostřelem a ničivým účinkem všechna britská děla. Pravda, časy kdy o výsledku námořních bitev rozhodovala váha boční salvy, už patřily minulosti, ale doprovodné torpédoborce nesly obávané samonaváděcí rakety Exocet, a pokud by na Task Force současně zaútočilo i argentinské letectvo, mohl osud invazního svazu viset na vlásku.

A ještě jedna okolnost admirála Woodwarda zneklidňovala. Jižně od Falkland se rozkládá oblast zvaná Burdwood Bank. Tato rozsáhlá mělčina, kde hloubka oceánu kolísá od 30 do 300 m, je pro ponorky těžko prostupná, takže kdyby Argentinci změnili kurz a přes Burdwood Bank zamířili k britskému operačnímu svazu, CONQUEROR by s nimi v noční tmě dozajista ztratil kontakt a ráno by se mohli nepozorovaně dostat do pozice vhodné k odpálení raket. Zatímco americké satelity zprostředkovávaly čilou komunikaci mezi operačním svazem a Britskými ostrovy, Woodword na své vlajkové lodi trnul hrůzou, že dříve než získá svolení k útoku „můžeme se všichni koupat v jižním Atlantiku, mrznout a řešit otázku, kde se tu vzalo těch zpropadených šestnáct Exocetů.“


Kontradmirál Woodward

Naštěstí pro Brity se Argentinci o podobný manévr nepokusili a celá skupina 79.3. plula sem a tam rychlostí 13 uzlů podél jižní hranice TEZ a nic nenasvědčovalo tomu, že by si námořní kapitán Bonzo uvědomoval hrozící nebezpečí. Jestliže Britové během celého přesunu Atlantikem počítali s hrozbou, jež na ně mohla číhat pod mořskou hladinou, a dokonce jednou vyhlásili falešný protiponorkový poplach, Argentinci se chovali jako by jim žádné nebezpečí nehrozilo. Doprovodné torpédoborce neměly zapnutý sonar a nepozorné hlídky si nevšimly ani periskopu, který se v dvouhodinových intervalech objevoval nad hladinou. Takto proběhl celý 1. květen, aniž by se situace nějak změnila. CONQUEROR se stále držel v kýlové brázdě křižníku jako lovecký pes větřící kořist, netrpělivý Wreford-Brown přecházel po velínu ponorky podoben lvu v kleci, ale povolení k útoku stále ne a ne přijít.

V noci z 1. na 2. května obdržel kapitán Bonzo rozkaz ke stažení do výchozí pozice, takže kolem šesté hodiny ranní se všechny jeho lodě obrátily na západ a směřovaly k ostrovu Estados. V době obratu se nalézaly v pozici 55 stupňů, 15 min. již. šíř. a 55 stupňů, 50 min. záp. dél., přičemž je od britského svazu dělilo 240 mil. Mezi posádkou GENERALA BELGRANA převládalo mínění, že nebezpečí pominulo, protože tento manévr je rychle vyvedl z dosahu nepřátelských letadel. Byla neděle 2. května 1982 a nikoho ani nenapadlo, že právě nastává poslední den v dlouhé kariéře křižníku. Začalo se zhoršovat počasí a klesající barometr věštil příchod bouře, takže námořníci uvítali, když kapitán Bonzo dopoledne odvolal nejvyšší stupeň pohotovosti a většina posádky mohla opustit své bojové posty.


Admirál Anaya

Pocit bezpečí byl opravdu pouze zdánlivý, neboť tou dobou konečně padlo rozhodnutí křižník torpédovat. Ani velitel ponorkové flotily nechtěl převzít zodpovědnost za potopení nepřátelské lodě mimo TEZ, takže konečné řešení této ožehavé otázky musela schválit britská vláda. Premiérka Thatcherová se ztotožnila s názorem admirála Woodwarda, který tvrdil, že pokud se GENERAL BELGRANO přiblíží na dostřel, bude si třeba položit otázku: „buďto oni nás, a nebo my je.“ „Železná lady“ znovu prokázala, že se nebojí přijmout odpovědnost a rozhodla, že když už toho dne musí umírat nějací námořníci, bude lepší, když své syny a manžele budou oplakávat argentinské ženy.

Rozkaz k útoku vydalo velitelství v Northwoodu v 9:30, jenomže zafungoval zákon schválnosti a na CONQUERORU majícímu problémy s radiostanicí textu neporozuměli, takže ponorka znovu zamířila do větší hloubky, aniž by Wreford-Brown věděl, že kýžené povolení bylo uděleno. Kontradmirál Woodward musel na velitelském můstku HERMESU klít jako pohan, protože depeši přijala všechna britská plavidla, s výjimkou toho jediného, jež útok mohlo provést! Technické problémy tedy prozatím GENERALA BELGRANA zachránily a osud mu nabídl poslední šanci vyváznout. Kapitán Bonzo jí však nevyužil a křižník plul nadále rychlostí pouhých 13 uzlů, zatímco oba torpédoborce jej zajišťovaly jen z pravoboku, odkud však byl ponorkový atak velmi nepravděpodobný, protože se tím směrem rozkládala mělčina Burdvood Bank.


Námořní kapitán Bonzo

Třebaže do Británie mezitím došlo hlášení, že GENERAL BELGRANO změnil kurz a vzdaluje se od bojové zóny, byl příkaz k jeho napadení zopakován a tentokrát jej CONQUEROR zachytil. Ponorka se tehdy držela 7 mil za zádí křižníku a Wreford-Brown neprodleně zahájil sérii manévrů, které jej měly dostat do útočné pozice. Velitel nyní přemýšlel, který typ torpéd použít. K dispozici měl osvědčený model Mk 8 zavedený v Royal Navy už koncem 30. let, a nebo ultramoderní Mk 24 Tigerfish, jenž měl tu výhodu, že se po odpálení mohl ovládat vodícím kabelem a po zachycení cíle přešel na samočinné navádění, takže se vlastně jednalo o obdobu protilodních střel typu „vystřel a zapomeň.“ Wreford-Brown zvolil šalamounské řešení a nařídil jednu polovinu vrhačů nabít staršími a druhou novějšími - ale méně spolehlivými - torpédy. „Emkáosmičky“ hodlal odpálit pokud se dokáže nepozorovaně přiblížit na krátkou distanci, kdežto sofistikované „Tigerfische“ měly přijít na řadu tehdy, kdyby Argentinci ponorku odhalili a zahájili úhybné manévry.

CONQUEROR se obezřetně plížil k nic netušící kořisti a velitel průběžně vizuálně kontroloval její pozici, neboť se nechtěl spokojit jenom s údaji sonaru. V praxi to probíhalo tak, že ponorka vždy zhruba čtvrt hodiny plula rychlostí osmnácti uzlů, ale pak nakrátko zvolnila na pouhých pět uzlů, aby provedla pozorování periskopem, čímž se ale vystavovala riziku odhalení. Miller a Jordan k tomu ve své knize o moderních ponorkách uvádějí, že: „při pozorování (...) musí být hlavice periskopu vysunuta nad hladinu, kde může být zjištěna vizuálně nebo pomocí radaru, stejně jako vodní stopa, která za hlavicí vzniká při pohybu ponorky.“ Naštěstí vzorně spolupracující Argentinci neměli zapnutý radar a nepozorné hlídky zrádný periskop neodhalily, ani když se CONQUEROR přiblížil na pouhé dvě míle. Tehdy se kapitán Wreford-Brown rozhodl hru ukončit a s nepřátelskou lodí skoncovat. Ponorka zrychlila na maximum, zleva obeplula GENERALA BELGRANA, vystoupala na periskopovou hloubku a zaujala útočnou pozici.

Hodiny ukazovaly 15:57 (v Británii bylo 18:57) a čas vyměřený starému křižníku se pomalu nachyloval. Atmosféra ve velínu houstla. Wreford-Brown vysunul periskop, aby po vzoru románového kapitána Nema sledoval zkázu nepřítele na vlastní oči, a vydal rozkaz: „Pal!“ Všechny potřebné údaje už dávno zpracoval počítač, takže první torpédo se mohlo okamžitě vydat na cestu k cíli vzdálenému necelých 1400 yardů. Nakonec se rozhodl pro stará dobrá Mk 8, která tak dostala poslední příležitost zasáhnout do dějin námořního válčení. O pouhých sedm sekund později bylo vystřeleno druhé torpédo a třetí brzy následovalo.


Znázornění zásahů torpédy

Smrtonosný vějíř neodvratně směřoval rychlostí 40 uzlů k levému boku křižníku a obsluha hydrofonu je nějaký čas zřetelně slyšela, než je přehlušil hluk lodních vrtulí GENERALA BELGRANA. Na takovou distanci nešlo minout, takže po 55 sekundách došlo k nevyhnutelnému. Wreford-Brown spatřil jak v předolodí vyšlehly plameny a vzápětí se podobný výjev odehrál i pod záďovou nástavbou. Dva zásahy potvrdili i hydroakustici a celé osazenstvo velínu začalo navzdory předpisům hlasitě jásat. Křižník se otřásl od kýlu až po vrcholky stožárů a lodní šrouby se záhy přestaly otáčet, zatímco v hydrofonech se ozývaly zvuky borceného kovu. Radostné výkřiky ustaly, jako by si Britové teprve nyní uvědomili plný dosah toho co provedli, společně s možností, že nepřítel jim může brzy oplatit stejnou mincí.

Wreford-Brown sice později uvedl, že musel přemáhat touhu nechat si přinést šálek čaje, ale na podobná furiantská gesta opravdu nebyla vhodná chvíle. Boky argentinských torpédoborců se ježily vrhači hlubinných pum typu Hedgehog a dalo se předpokládat, že jejich posádky učiní vše, aby vlajkový křižník pomstily. Mladý kapitán nesl zodpovědnost za celou posádku a doma jej čekaly tři malé děti, takže zatáhl periskop, nařídil ponor do větší hloubky a vítězný CONQUEROR se začal vysokou rychlostí vzdalovat jihovýchodním směrem.

Na palubě GENERALA BELGRANA měli úplně jiné starosti. Wreford-Brown použil starší typ torpéd hlavně z toho důvodu, že nesly těžší bojovou hlavici, takže si od nich sliboval větší účinek a „emkáosmičky“ jej opravdu nezklamaly. Na velitelský můstek křižníku začala krátce po šestnácté hodině docházel alarmující hlášení o způsobených škodách. První torpédo explodovalo v prostoru mezi kotevním zařízením a muničním skladem pod přední dělovou věží, přičemž odervalo celou příďovou sekci až k přepážce kolmo navazující na boční pancéřový pás. To na první pohled vypadalo hrozivě, ale křižníky této třídy už během války v Tichomoří podobná poškození přežily. Magacíny s granáty ráže 152 mm přestály výbuch bez úhony, a jelikož pancéřová přepážka vydržela, průnik vody do podpalubí nebyl velký. Zaplaven byl sklad 40mm granátů, ale pro osud plavidla mělo větší význam vyřazení pomocných mechanismů. V této sekci se naštěstí nacházela jen hrstka námořníků, takže o život přišlo pouze deset mužů.


General Belgrano

Druhé torpédo zasáhlo křižník v prostoru zadní strojovny, jejíž obsluha kompletně zahynula. Exploze 365 kg torpexu pod pancéřovým pásem prorvala v obšívce obrovský otvor zvící 90 metrů čtverečných a síla výbuchu, doprovázeného ohnivou smrští, dokázala prolomit všechny tři paluby. Nestor Sensi na tyto hrůzné okamžiky vzpomíná takto: „Když jsem se dostal zpět do své kabiny, ozvala se první exploze; byl to obrovský výbuch, který mnou hodil na podlahu. Hluk byl obrovský-nesnesitelný, hrozně nesnesitelný. A zápach, vše prostupující zápach-intenzivní sirný zápach.“ Rozsah poškození svádí k domněnce, že Argentinci kvůli vlastnímu pohodlí nechali otevřené dveře a průlezy mezi jednotlivými sekcemi a tím osud své lodě sami zpečetili. Takřka okamžitě byla zaplavena zadní strojovna, čímž křižník nejenže ztratil chod, ale hlavně přestaly pracovat generátory vyrábějící elektřinu. Nad strojovnou byly společenské místnosti důstojníků a odpočívárna pro mužstvo a výbuch tyto hojně navštěvované prostory naprosto zdevastoval, což vedlo k příšerným ztrátám v řadách posádky. Během několika sekund zde zemřelo 234 námořníků a uniknout dokázalo jen 41 šťastlivců.

Zmrzačený křižník se začal rychle naklánět na levobok a po deseti minutách už náklon dosahoval 15 stupňů. Vzhledem k výpadku dodávek elektřiny nebylo možné zprovoznit lodní čerpadla a různé improvizované snahy zastavit vodní příval vyznívaly naprázdno. Nefungovalo ani osvětlení a v temném a kouřem se plnícím podpalubí zoufale bloudili dezorientovaní námořníci (mnozí zranění či popálení) a hledali cestu ven z tohoto pekla. Sensi vzpomíná: „Byla naprostá tma. Když jsem se postavil, musil jsem šátrat po stěnách, abych poznal, kde jsou dveře.“ Kapitán Bonzo se přesto pokoušel loď zachránit. Chvíli bylo možné doufat, že náklon se podaří stabilizovat, jenomže k tomu bylo nutné nejen zprovoznit čerpadla, ale také řízeně zaplavit některé oddíly na pravoboku a nebo alespoň přečerpat palivo. To nešlo provést bez obnovení dodávek elektřiny, takže kapitán vyslal do podpalubí elektromechanika, jenž měl zjistit rozsah škod. Odvážný muž pronikl s nasazením života do evakuované přední strojovny, jenom proto aby zjistil, že všechny rozvaděče jsou zničené.


Potápějící se General Belgrano

Kapitán se musel smířit s nevyhnutelným a v 16:21 vydal obávaný rozkaz: „Opustit loď!“ Náklon křižníku už tehdy činil hrozivých 21 stupňů a bylo zřejmé, že jeho zánik je pouze otázkou času. Většina přeživších námořníků se mezitím dokázala dostat na palubu a teď se spořádaně chystali plavidlo opustit. Důstojníci dokázali udržet kázeň, což je za dané situace nutné ocenit, neboť poručík Hendrix nám zanechal očité svědectví o dění na palubě: „Bylo tu mnoho raněných. Většina z nich utrpěla popáleniny, byli zde i muži úplně potřísnění olejem. Všude byla spousta kouře a jen velmi obtížně se dalo kráčet po palubě kvůli náklonu lodi.“ Naštěstí zafungoval nácvik řešení podobných situací, takže každý muž věděl co má dělat. Rozdávaly se záchranné vesty a zraněným se dostalo první pomoci. Našli se i odvážlivci, kteří se vrátili do útrob tonoucího křižníku (nechyběl mezi nimi ani Hendrix) a vyprošťovali odtud zraněné kamarády.

GENERAL BELGRANO nesl 72 gumových záchranných člunů, z nichž každý měl pojmout 20 mužů. Některé sice zničil výbuch, ale pořád jich zůstalo dost, aby se do nich vešli všichni přeživší námořníci. Čluny se po vhození do moře samočinně nafoukly, ale nastupování ztěžovalo vzdouvající se moře, takže nejeden muž skončil v ledové vodě. Proto zůstali některé rafty poloprázdné, zatímco v jiných se tísnilo i 30 osob. Později se náklon křižníku zvětšil natolik, že se paluba téměř dotýkala hladiny a nástup se tím usnadnil. Námořníci se pokoušeli pádlovat od potápějícího se plavidla a Oscar Fornez později uvedl: „V záchranném člunu nás bylo 16 a museli jsme se snažit dostat co nejrychleji od lodi. Jinak by nás loď vzala pravděpodobně s sebou, když se začala potápět. A vítr nás stále hnal k lodi. Ale najednou (…) se vítr nebo možná osud obrátil, přišla obrovská vlna a odnesla nás opačným směrem.“

Neznámý fotograf dokázal v pohupujícím se raftu pořídit několik nekvalitních snímků potápějícího se válečníka, které o několik dnů poději obletěly svět. V 16:40 bylo naloďování ukončeno, přičemž kapitán Bonzo křižník opustil jako poslední a nyní se svými muži fascinovaně sledoval jeho poslední chvíle. GENERAL BELGRANO se nejprve převrátil na levý bok a kolem 17. hodiny s hrozivým rachotem zmizel pod hladinou. Sensi později vypověděl, že měl pocit jako by přišel o blízkou osobu, jiní námořníci hromadně zpívali státní hymnu a další pateticky volali: „Ať žije vlast! Ať žije Belgrano!“ Prostě hrdinštější konec si lze těžko představit.


Doprovodný torpédoborec

Vlastenecké nadšení však brzy vyprchalo a promrzlí trosečníci museli obrátit pozornost k přízemnějším záležitostem. V květnu na jižní polokouli vrcholí podzim, jenž v těchto zeměpisných šířkách běžně přináší teploty pod bodem mrazu, a jelikož je od nejbližšího kousku pevné země (ostrova Estados) dělilo 100 mil, bylo zřejmé, že pokud brzy nedorazí záchranná plavidla, všichni v ledovém Atlantiku zemřou. Největší naděje vkládali do doprovodných torpédoborců, jenomže ty se ne a ne objevit. HIPPÓLITO BOUCHARD zasáhlo třetí torpédo, které však naštěstí nevybuchlo, a snad proto jeho kapitán na nic nečekal a odplul, zatímco osamocený PIEDRA BUENA se snažil vyhledat prchající CONQUEROR. Ani on nebyl schopen ponorku přesně lokalizovat, takže jenom naslepo svrhl tři hlubinné pumy a také zmizel.

Oba velitelé své počínání vysvětlovali obavou před dalším torpédovým útokem, ale jejich laxní přístup k osudu trosečníků z vlajkového křižníku je přinejmenším podivný. Wreford-Brown opravdu původně uvažoval o dalším ataku, ale později si vše rozmyslel. Po letech dokonce uvedl: „Nemyslím si, že by mi paní Thatcherová poděkovala, kdybych znovu nabil torpédomety a zničil zbývající dvě lodě.“ Teprve ve chvíli, kdy GENERAL BELGRANO zmizel z obrazovky radaru a nedařilo se jej kontaktovat radiostanicí, podaly torpédoborce hlášení na velitelství, a jelikož se mezitím setmělo, začali Argentinci s pátráním až 3. května.


Jeden z utonulých argentinských námořníků

Mořské proudy a silný vítr mezitím hnaly čluny na jihovýchod. Námořníci se je snažili svázat dohromady, ale jejich úsilí zmařil příchod bouře. Vichr dosahoval rychlosti 100 km/h a desetimetrové vlny pohazovaly rafty jako by to byly korkové zátky. Jeden se převrátil a jeho posádku pohltil nenasytný oceán, zatímco ostatní se rozptýlily na velké ploše. V noci udeřily mrazy a trosečníci, choulící se jeden k druhému jako kuřata ke kvočně, začínali ztrácet naději. V přeplněných člunech se jim snáze dařilo odolávat nočnímu chladu, ale v některých raftech bylo jen několik námořníků, kteří často utrpěli omrzliny a mnozí do rána zemřeli. Naštěstí se bouře zklidnila a východ slunce přinesl záblesk naděje.

V té době už pátrací akce běžela naplno. Jejím organizováním byl pověřen fregatní kapitán Martini, jenž vyslal do vzduchu čtyři letadla a k dvojici torpédoborců se měla připojit další tři plavidla. Pomoc nabízel i kapitán chilské lodě PILOTO PARDO, ale Argentinci s jejím přijetím nepochopitelně dlouho otáleli. Pravda, mezi Buenos Aires a Santiagem de Chile panovaly napjaté vztahy a junta se dokonce obávala zapojení Chilanů do konfliktu, ale podobné nabídky v nouzi nejvyšší se prostě neodmítají. Argentinští námořníci a piloti si mohli oči vykoukat, ale po trosečnících nikde ani stopy. Teprve kolem deváté objevil letoun Neptuno naftovou skvrnu a o tři hodiny později konečně spatřil 100 km od místa ztroskotání první oranžový člun. Do inkriminované oblasti se okamžitě začaly stahovat záchranné lodě, protože bylo zřejmé, že každá minuta zpoždění může stát někoho z jejich kamarádů život. Pátrání pokračovalo i v noci a ráno 4. května byl objeven poslední raft, jehož posádka přežila na moři skoro 40 hodin.


Záchranná loď Bahía Paraíso

Nejvíce trosečníků přijal na palubu FRANCESCO GURRUCHAGA, jenž vyrval z náručí smrti 365 námořníků; PIEDRA BUENA 276, BAHÍA PARAÍSO 88 a konečně HIPPÓLITO BOUCHARD spasil 64 životů. Záchranné práce sledoval i CONQUEROR, ale jeho velitel se držel dostatečně daleko, aby jej Argentinci nespatřili. Podle Tatarkova rozkaz pomoci „polučily“ i sovětské rybářské lodě ŽUKOVSKIJ a BĚLOKAMENSK, které však vylovily pouze těla tří utonulých námořníků. Pátrání pokračovalo až do 7. května a letectvo zde hlídkovalo ještě o dva dny déle, ale žádné další trosečníky se najít nepodařilo. Zachránění byli průběžně odesílání do přístavu Ushuaia, odkud je letadla odvážela do nemocnice v Puerto Belgrano. Většina námořníků vyvázla jen s podchlazením, ale smrtka mezi nimi řádila i na záchranných plavidlech, a několik mužů dokonce zemřelo ještě na nemocničním lůžku. Celkem si potopení GENERALA BELGRANA pravděpodobně vyžádalo 323 obětí, ale často se uvádí i číslo 368. Mezi utonulými nechyběli ani bratři Avilové, kteří jakožto civilisté měli sice možnost loď po zahájení bojů opustit, ale svého práva nevyužili a osud jim uchystal mokrý hrob.
Zpráva o potopení křižníku vyvolala v Argentině zděšení. Generál Galtieri ještě v noci z 1. na 2. května v projevu k národu sebevědomě hovořil o připravenosti ozbrojených sil k obražení invaze a teď lidé najednou v novinách četli děsivě dlouhý seznam mrtvých námořníků. V celé zemi se konala smuteční shromáždění a vlajky visely na půl žerdi. Odhodlání bojovat sice dosud nevyprchalo, ale důvěra v juntu byla otřesena a vlna nevole záhy smetla Galtieriho a nastolila demokratický režim. Volaní po pomstě vyslyšeli argentinští piloti. Raketa Exocet AM 39 odpálená z letounu Super Etendard zasáhla 4. května torpédoborec SHEFFIELD a tentokrát oplakávali své mrtvé zase Britové. Naděje na mírové řešení se definitivně rozplynuly a na oltář vlasti musely být na obou stranách položeny ještě stovky životů.


Hořící torpédoborec Sheffield

Britové naopak potopení GENERALA BELGRANA slavili jako velký úspěch a byli přesvědčeni, že Royal Navy zasadila Argentincům „mocný úder (…) za Margaret, Anglii i sv. Jiří.“ Věci se však chopil zdejší bulvární tisk, pro nějž válka o Falklandy představovala zlatý důl. Palcové titulky oslavující vojenský triumf stylem, jako by se jednalo o sportovní klání, vyvolávaly zbytečné emoce a dráždily city Argentinců. Medvědí službu své zemi prokázala i britská vláda, která o celé záležitosti vydávala protichůdná prohlášení a pustila se do slovní války, kterou nemohla nikdy vyhrát.

Vlna pobouření se vzedmula i v mnoha dalších zemích, protože potopení válečné lodě 35 mil od hranic bojové zóny se nesetkalo s pochopením, tím spíše, když záhy vyšlo najevo, že GENERAL BELGRANO plul k domovskému přístavu. Od ještě větší tragedie INDIANOPOLISU už uběhlo několik desetiletí a svět mezitím zapomněl jaké hrůzy přináší ponorková válka. Logické důvody bledly ve srovnání s obrazy tonoucích argentinských námořníků a Británie utrpěla morální prohru. Socialistický tábor útok unisono odsoudil a kritiky se Londýn dočkal i kupř. ze strany Irska, Francie, Itálie a Španělska. Aby se podobná aféra nemohla opakovat, prohlásili Britové za bojovou zónu celý jižní Atlantik, ale protesty umlčet nemohli. Všem křiklounům však jaksi uniklo, že mezi oběma státy probíhala regulérní válka a Britové už dříve oznámili, že za určitých okolností si vyhrazují právo k útoku i na lodě mimo TEZ. Ostatně ponorka SAN LUIS měla podle tvrzení Argentinců už 1. května neúspěšně odpálit torpéda na blíže nespecifikovanou loď, takže jejich rozhořčení nad zmařenými životy zavání pokrytectvím.


Jeden z umírněnějších titulků britského bulvárního tisku

Britští vojenští představitelé však měli v celé záležitosti jasno a jejich mínění vyjádřil admirál Fieldhouse: „Potopení BELGRANA bylo základem úspěchu operace „Corporate“ a zasáhlo srdce argentinského námořnictva.“ Admirál Anaya stáhl všechny tři operační skupiny zpět na základny a jeho lodě už do konce války na moře nevypluly. Výjimku představovaly nesmělé operace ponorky SAN LUIS, která však ničeho nedosáhla. Kontradmirál Woodward tedy mohl přikročit k provedení invaze, kterou se pokoušelo narušovat pouze nepřátelské letectvo. Argentinští piloti bojovali přímo s fanatickým odhodláním a kromě SHEFFILDU dokázali potopit ještě pět další plavidel, ale vylodění zabránit nemohli. Elitní britské jednotky vycvičené pro boj v arktických podmínkách, si klestily cestu zasněženými ostrovy k Port Stanley a v polovině června musel guvernér Menéndez podepsat kapitulaci a generál Moore mohl domů odeslat toužebně očekávanou zprávu: „Falklandy jsou opět pod vládou, kterou si přeje jejich obyvatelstvo. Bůh ochraňuj královnu.“

Cena zaplacená za jejich dobytí nebyla nakonec tak vysoká, jak se mnozí škarohlídi obávali. Britové napočítali 255 padlých a 777 raněných, ale pokud by potopení GENERALA BELGRANA nezahnalo nepřátelské loďstvo do přístavů, mohla se vyloďovací operace proměnit v masakr. Paul Kemp dokonce napsal, že „jeden útok jedné ponorky vyhrál celou válku.“ To je samozřejmě nadsázka, ale mnozí britští vojáci a námořníci dost možná vděčili za život právě rozkazu křižník potopit. Rozkazu nemilosrdnému a politicky těžko obhajitelnému, ale z vojenského hlediska správnému. Fregatní kapitán Wreford-Brown za svůj čin obdržel Řád za záslužnou službu, ale po návratu do Faslane vyvolat další vlnu pobouření, když na CONQUERORU vyvěsil pirátskou vlajku zvanou „Veselý Roger“. Tím sice navázal na tradici sahající až do roku 1914, ale za dané situace se jednalo o nevhodné gesto, jímž zbytečně přilil oleje do ohně a potvrdil svoji „pirátskou“ reputaci.


Conqueror s vyvěšenou pirátskou vlajkou

Válka tedy skončila britským vítězstvím, ale spor o Falklandy či Malvíny se vede až do dnešních dnů. V Argentině se potopení GENERALA BELGRANA každoročně okázale připomíná a 31 let stará kauza nepřestává zatěžovat vztahy mezi Londýnem a Buenos Aires. Naštěstí se pokračování konfliktu nezdá pravděpodobné, ale uspokojivé řešení je stále v nedohlednu. CONQUEROR byl vyřazen ze služby v r. 1990 a dodnes je jedinou atomovou ponorkou, která potopila nepřátelskou válečnou loď. Doufejme, že mu tento primát ještě dlouho vydrží a raději si ani nepředstavujme, co by následovalo, pokud by některý z jeho nástupců musel odpálit své střely s jadernou hlavicí. To by byl slovy Stanislava Bártla „patrně poslední den lidské civilizace.“

Použité zdroje:
Адмирал Сэнды Вудворд и Патрик Робинсон: Фолклендская война. Vydala nakladatelství Симферополъ Доля 2005.
Jaroslav Hrbek: Válka o Falklandy. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1999.
Peter Snow-Dan Snow: Největší světová bojiště 20. století. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 2009.
Stanislav Bártl: Stíny mořských hlubin: Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1989.
Морская Кампания 2007/9
Dan van der Vat: Ponory ve válce. Vydalo nakladatelství Argo 1997.
David Miler, John Jordan: Moderní válečné ponorky. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2007.
http://merkulof.com/page835.html
http://militera.lib.ru/h/kemp_pk/index.html
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.camne.com.ar/cruceroarabelgr ... torica.htm
http://www.histarmar.com.ar/index.htm
http://www.konflikty.pl/a,4137,Czasy_na ... grano.html
http://www.warconflict.ru/rus/xx/?actio ... ent&id=103
http://3mv.ru/forum/8-313-1
http://www.warconflict.ru/rus/xx/?actio ... ent&id=103
http://www.wikipedia.org/

Zname tema , zajimave a ctive zpracovane.
Jarle, existuje nejake oficialni prohlaseni, proc anglani nepotopili Veinticino de Mayo?
Pokud se pamatuji dobre na tehdejsi komunistickou propagandu, tak ji nemohli najit.

No jedna anglická ponorka jí sledovala, ale to bylo ještě v době, kdy se vedla diplomatická jednání a byla naděje na mírové řešení. Potom se Veinticinco de Mayo vrátila do přístavu a vyplula až koncem dubna. Pokud vím tak jí Britové opravdu nedokázali lokalizovat a proto napadli Generala Belgrana. Já osobně bych tomu věřil. Letadlová loď představovala reálnou hrozbu a útoku jejich letadel 1. kvěna zabránil opravdu jenom slabý protivítr, takže pokud by o ní Britové věděli, určitě by zaútočili a nikdo by nemohl říct ani popel. Van der Vat sice uvádí, že Thatcherová v r. 1993 prozradila, že v té době měla jiná britské ponorka na mušce i Veinticinco de Mayo, ale útok nebyl povolen, protože se nalézala poblíž argentinských výsostných vod. To se mi nezdá pravděpodobné. Tady asi došlo k omylu a Thatcherová myslela ten starší případ.

Jarl popsal boj o Falklandy či Malvíny spíše z námořního úhlu pohledu, jako obvykle čtivé
Ale co jsem se dočetl na wiki, tak válka nebyla ani jednou ze stran oficiálně vyhlášena. A již tehdy tehdy se mluvilo o zásobách ropy a zemního plynu na ostrově. Takže zde mohl existovat i ekonomický důvod pro obsazení.
Pozemní boje si mohly vyžádat více životů, kdyby se Argentinci rozhodli opravdu bojovat. Ovšem faktem je, že po obsazení Stanley už to nemělo moc smyslu.

Co se týče ztrát J. Hrbek uvádí kompletně následující: Válka o Falklandy si vyžádala životy 255 britských vojáků a osadníků: 217 v přímém důsledku vojenských akcí, 28 při haváriích vrtulníků a letadel a 10 zahynulo omylem palbou vlastní strany. Celkem 777 Britů bylo raněno. Britské materiální škody byly značné. Byly ztraceny 2 torpédoborce, 2 fregaty, výsadková loď a mnoho bylo poškozeno. Dále 10 letounů a 24 vrtulníků.
Na straně argentinské bylo promarněno 746 životů a materiální ztráty byly obrovské. Armáda přišla téměř o všechnu výzbroj a výstroj dopravenou na ostrovy. Je nutné zmínit i hospodářské a politické ztráty způsobené sankcemi EHS a krizí politické moci v Argentině.

I na tak málem konfliktu bylo nakonec vidět, že si nestačí zajistit jen námořní převahu, ale i letecká je důležitá. Dále posoudit význam ponorek a průzkumu

Co se týče argentinské letadlové lodě Veinticinco de Mayo, ta z počátku byla skutečně v zóně, ale po potopení křižníku General Belgranose se vzdálila. Britská nukleární ponorka HMS Spartan jí měla stopovat, a v případě potřeby potopit, ovšem to se jí nepovedlo.
Franzi v tomhle měli komunisti asi pravdu
Samozřejmě se můžeme ptát, proč se to ponorce nepovedlo? Ale jednalo se o vojenskou operaci, a obvykle ne vše jde podle plánu. Měla na to třeba málo času, byla zaneprázdněna jinými úkoly, apod. Na rozdíl od HMS Conqueror, Spartan nevystřelil, avšak poskytnul cenný průzkum a informace o pohybech argentinských letadel.

Jen bych si dovolil podotknout, že loď Bahía del Paraíso nebyla žádným záchranným plavidlem, nýbrž regulérní vojenskou transportní lodí argentinského námořnictva. Právě z ní se vylodila na pobřeží Falkland útočná skupina námořních pěšáků pod velením kapitána Alfreda "El Rubio" Astize, čímž celý konflikt vlastně započal.

Lord píše:Jarl popsal boj o Falklandy či Malvíny spíše z námořního úhlu pohledu, jako obvykle čtivé
Ale co jsem se dočetl na wiki, tak válka nebyla ani jednou ze stran oficiálně vyhlášena. A již tehdy tehdy se mluvilo o zásobách ropy a zemního plynu na ostrově. Takže zde mohl existovat i ekonomický důvod pro obsazení.

Díky. Můj článek není primárně o válce o Falklandy, ale o potopení Generala Belgrana. O té válce tu už máme jednu práci, byť zatím nedodělanou: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=171 ... it=Rosario . Válka opravdu nebyla vyhlášena (takové formality už se od roku 1945 nedodržují), ale to na situaci přece nic nemění. Mezi oběma státy probíhal regulérní válečný konflikt.

A co se té ropy týče, tak máme 31 let od války a zatím tam nikdo nevytěžil ani barel a pokud vím, tak se tam ani nedělal žádný důkladný průzkum, který by ta naleziště potvrdil. Je zajímavé, že skoro o každé sporné oblasti se tvrdí, že je tam ropa a nebo zemní plyn.

Martin Hessler píše:Jen bych si dovolil podotknout, že loď Bahía del Paraíso nebyla žádným záchranným plavidlem, nýbrž regulérní vojenskou transportní lodí argentinského námořnictva. Právě z ní se vylodila na pobřeží Falkland útočná skupina námořních pěšáků pod velením kapitána Alfreda "El Rubio" Astize, čímž celý konflikt vlastně započal.

A já si dovoluji podotknout, že Bahía Paraíso nebyla primárně využívaná jako transportní loď. Její původní označení bylo polární loď (buque polar) a odhaduji, že měla být původně využívána jako výzkumné plavidla v Antakrtidě. Měla ubytovací prostory nejen pro posádku, ale i pro dalších 125 osob. Asi právě proto jí Argentinci na počátku války o Falklandy využili k dopravě vojáků, ale potom jí hned začali používat jako nemocniční loď (proto jsou na tom mém obrázku ty červené kříže) a tak není divu, že jí také využili při záchraně trosečníků z Generála Belgrana. Zdroj: http://www.histarmar.com.ar/Armada%20Ar ... araiso.htm

jarl píše:A co se té ropy týče, tak máme 31 let od války a zatím tam nikdo nevytěžil ani barel a pokud vím, tak se tam ani nedělal žádný důkladný průzkum, který by ta naleziště potvrdil. Je zajímavé, že skoro o každé sporné oblasti se tvrdí, že je tam ropa a nebo zemní plyn.

Z tohoto pohledu je tato divná válka tak trošku něco jako válka o Gran Chaco. Jarle velmi dobrá práce. Existuje někde seznam všech ztracených plavidel na obou stranách?

Pátrač píše: Z tohoto pohledu je tato divná válka tak trošku něco jako válka o Gran Chaco. Jarle velmi dobrá práce. Existuje někde seznam všech ztracených plavidel na obou stranách?

Toto by mal byť kompletný zoznam. http://www.falklandswar.org.uk/ships.htm

S = sunk = potopená
D = damaged = poškodená

Pátrač píše: Jarle velmi dobrá práce. Existuje někde seznam všech ztracených plavidel na obou stranách?

Děkuji, Pátrači. Tobě ruština nedělá problémy, takže si můžeš přečíst ruský sborník Morskaja kollekcija, který se tentokrát věnoval lodím z války o Falklandy: http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm

jarl píše:A co se té ropy týče, tak máme 31 let od války a zatím tam nikdo nevytěžil ani barel a pokud vím, tak se tam ani nedělal žádný důkladný průzkum, který by ta naleziště potvrdil. Je zajímavé, že skoro o každé sporné oblasti se tvrdí, že je tam ropa a nebo zemní plyn.

Jarle, nemáš pravdu. Já jsem o tom ale něco četl, našel jsem například, viz. dále. Někdy na to něco je! Zatím nevytěžili, ale mohli by, resp. na severním nalezišti se už těží. V případě Falklandských ostrovů, které Argentina nazývá Malvíny, nejde jen o prestiž obou zemí, ale i o ložiska ropy. Britské těžařské firmy by zde měly začít ve velkém sosat v roce 2017.

Falklandská ropa láká. Argentina si stěžuje u OSN
Velká Británie a Argentina oživily staletý spor o Falklandské ostrovy, o něž obě země svedly v roce 1982 válku. U Malvín, jak souostroví kdysi nazvali Francouzi, aby tento název posléze přejali Španělé, se totiž v roce 2010 našla ropa. A to nezanedbatelné množství. Jak ukázaly první průzkumné vrty, mohlo by se jí v moři v bezprostředním okolí ostrovů nalézat přes osm miliard barelů. Pokud by se tento odhad potvrdil, ropné zásoby Velké Británie by rázem vzrostly na trojnásobek.
Zdroj: aktualne.centrum.cz

Nebo ... Nynější argentinská vláda se distancuje od pravicové vojenské junty, vládnoucí v letech 1976 – 1983, která řešila spor válečnou cestou. Argentina dál bojuje o Falklandy, vojenský konflikt ale vylučuje. V této otázce s argentinskou pozicí solidarizuje celá Latinská Amerika, a to nejen ústními proklamacemi, ale i skutky. Referendum o politickém statusu Falkland-Malvín ve dnech 10. - 11. března 2013 svým výsledkem připomínalo volby v lidově demokratické Koreji.

Nechci toto téma politizovat, ale dávám to jen na podporu, že ropa tam je, a jakési znalosti o tom byly už v 80. letech.

Chceme se co nejvíc držet norského modelu. Ve Stanley rozhodně nevzniknou mrakodrapy a zdejší společnost se nestane konzumní. Měl by vzniknout fond trvale udržitelného rozvoje Falkland, ze kterého se budou čerpat peníze, až se ropná naleziště vyprázdní. Obyvatelé se strachují například o panenskou přírodu. Chápou ale, že nerostné bohatství představuje významný trumf ve hře o budoucnost sporného území.
Zatím je jasné, že se komerčně bude dál těžit ropa z naleziště severně od ostrovů. Když navíc průzkum ukáže patřičné zásoby i na jižním poli, vznikne tu skutečně zásadní ropný průmysl
Zdroj: www.rozhlas.cz

Faktory války o Falklandy
Proč vlastně Argentina provedla invazi na Falklandy? Obvykle se tvrdí, že prezident Galtieri chtěl obnovit panství Argentiny nad těmito ostrovy ... A proč se britská vláda rozhodla pro tak tvrdou reakci

Faktor Francie a raket Exocet: Tento faktor patří mezi známé, avšak dosud ne adekvátně doceněné. Mezi Velkou Británií a Francií nikdy nebylo nic, co by se dalo označit za skutečně upřímné a vřelé vztahy. Argentincům se podařilo pomocí těchto střel potopit britský torpédoborec HMS Sheffield a nákladní loď Atlantic Conveyor a poškodit torpédoborec HMS Glamorgan. Naštěstí pro Brity měli Exocetů jen málo, a kromě toho je mohli odpalovat jen ze stíhacích bombardérů Dassault Super Etendard, kterých také neměli nadbytek.
Zdroj: www.vojsko.net

....Proč vlastně Argentina provedla invazi na Falklandy? Obvykle se tvrdí, že prezident Galtieri chtěl obnovit panství Argentiny nad těmito ostrovy ...

A to na základě faktu že se jim tyto ostrovy podařilo obsadit mezi lety 1820 a 1833, proto se považují za jejich jediné a právoplatné majitele. Potom by se o ně podle stejné logiky mohli hlásit Španělé nebo Francouzi kteří byli vlastníky souostroví před rokem 1820. A stejně tak konec konců i Portugalci protože je pravděpodobně objevili roku 1522.

Scrat

Lord - dobře beru zpět. Nějaká ropa se tam tedy opravdu v nedávné době našla, ale kolik jí bude a zda zdejší naleziště budou mít pro ostrovy větší význam se teprve ukáže. Zatím byly Falklandy pro Británii hlavně ekonomickou zátěží. Počátkem 21. století tvořil skoro jediné odvětlí zdejší ekonomiky chov ovcí. Příjmy z vývozu činily 3 000 000 liber, ale výdaje z dovozu 14 600 000 liber. Britové také investovaly ohromné částky do posilování obrany Falkland. Britští autoři Peter Snow a Dan Snow uvádějí: "Během tří let od roku 1983 do roku 1986 vynaložila Británie přes miliardu liber na stavbu nového letiště a vojenské základny v Mount Pleasant (...) udržovat na Falklandech síly pro zastrašení případného protivníka a ochranu ostrovů a jeho tří tisích obyvatel stojí britskou vládu každoročně zhruba 100 miliónů liber." Je otázka jestli se ty výdaje opravdu mohou v dohledné době vrátit.

Kolem Falkland se zatím netěží, jen byl dokončen geologický průzkum a pokusné vrty. Průmyslová těžba má začít oficiálně v roce 2017. Nyní se má zahájit výstavba logistických zařízeních na ostrově atp. Ale co vám to budu popisovat. Kdo má o Falklandy zájem, jděte na http://en.mercopress.com/falkland-islands

jarl píše: Nějaká ropa se tam tedy opravdu v nedávné době našla, ale kolik jí bude a zda zdejší naleziště budou mít pro ostrovy větší význam se teprve ukáže.

Buď jak buď. Británie se už těch ostrovů dobrovolně nevzdá. Pokud by tam podle těch velkých odhadů zásob ropa byla, tak se jim to určitě vyplatí Nehledě na to jaký ceny byly v roce 1980 a jaký v roce 2017, kdy třeba barel ropy může stát 200 dolarů. Faktem je, že vyvlastnění Repsol YPF je v Argentině stejně vášnivě populární jako předkládaný nárok na Malvíny. I nedávný skon Thatcherové komentovali, jako že umřela nepotrestaná, či nepodnikla žádné kroky k míru! Rozhodnutí o potopení argentínského křížníku General Belgrano jí nezapomněli do dneška. Stále to je sporné rozhodnutí, k potopení lodi došlo mimo 200 mílovou zakázanou zónu. Podle některých historiků to byla od „železné lady“ čistě byrokratická záležitost. Podle mého názoru bylo možné křižník potopit kdykoliv (skoro dle potřeby, až když by se více přiblížil či případně ohrožoval připravovaný desant), bezprostřední ohrožení nemohl představovat. Takto dostali Argentinci bez varování hned přes čumák Ovšem dobře jim tak. Nicméně odveta následovala a už to jelo.

jarl píše:Zatím byly Falklandy pro Británii hlavně ekonomickou zátěží. Počátkem 21. století tvořil skoro jediné odvětlí zdejší ekonomiky chov ovcí. Britové také investovaly ohromné částky do posilování obrany Falkland.

Ale to si zvolili sami Vojenskou základnu si tam radši zbudovali, aby si Falklandy pojistili. Též jižní Atlantik se může časem stát strategický a vždycky byl, to se pak na peníze kouká jinak. Malvíny jsou poměrné velké ostrovy, v minulosti zde byl boj se Španěly, i o práva na rybolov, atd. Samotný spor mezi AR a UK, popsán dále. Skutečností je, že Spojené království nadále ignoruje mezinárodní pověření. V první polovině 19. století uskutečnily argentinské vlády různé demonstrativní akty své svrchovanosti nad Malvínami, včetně jmenování guvernérů. Británie z počátku neprostestovala. Jenže Anglie byla „vládkyně moří“, stačilo vyslat lodičky a přivlastnit si strategické body.
V roce 1908 anektovala Velká Británie ostrovy Jižní Georgie, Jižní Orkneje, Jižní Shetlandy, Jižní Sandwichovy ostrovy a také antarktické území nazvané Brity Grahamova země, jako „závislá území kolonie“ Malvínské ostrovy. V první polovině 20. století se Argentina zmohla jen na podávání protestů. Konflikt z roku 1982 nezměnil podstatu sporu o svrchovanost mezi Argentinou a Spojeným královstvím o Malvínské ostrovy, Jižní Georgii, Jižní Sandwichovy ostrovy a přilehlé mořské prostory, který zůstal nevyřešen.
Zdroj: eches.mrecic.gov.ar



Jinak kupodivu solidní článek o vojenské operaci na http://blisty.cz/art/34887.html převzato z ATM.

Lord píše:....V první polovině 19. století uskutečnily argentinské vlády různé demonstrativní akty své svrchovanosti nad Malvínami, včetně jmenování guvernérů. Británie z počátku neprostestovala. Jenže Anglie byla „vládkyně moří“, stačilo vyslat lodičky a přivlastnit si strategické body.....

Stejně tak můžou Japonci vyřvávat že Jižní Sachalin a Kurilské souostroví patří jim, stejně tak můžou Maročané vznášet nárok na Ceutu a Melillu a koneckonců evropským koloritem je spor Britů a Španělů o Gibraltar. Závislých území je něco přes padesát a téměř každé je důvodem ke vznášení nějakých územních nároků. Falklandy/Malvíny patřily 13 let oficiálně Argentině a od roku 1833 jsou britskou korunní kolonií, kdo má na ně tedy větší nárok? Argentinci o ně měli až takový zájem že kdysi dokonce nabídli Britům vzdání se nároků výměnou za odpuštění alespoň části jejich dluhu vůči Spojenému království.

Lord píše:A proč se britská vláda rozhodla pro tak tvrdou reakci

Tohle že byla tvrdá reakce? Odpovídající situaci to ano, ale tvrdá? To by mně zajímalo jak bys potom popsal například ruskou odpověď na hypotetické obsazení Kuril Japonci. Proti tomu by byla i "Operace Corporate" jen piknikem dívčí školy.

Scrat

Omlouvám se za výraz "hypotetický". Už dříve jsem si všiml že někteří zdejší "všeználci" mají s podobnými termíny problémy.
Scrat

Mně se hrozně líbí, jak Argíci vyjí jako šakalové na měsíc, když obhajují svá "práva" na Falklandy. Ohánějí se dekolonizací, ale že se hlásí sami ke koloniálnímu dědictví po Španělsku, to už jim neva. Řada ostrovanů na Falklandech žije už v osmé generaci, tedy v době, kdy se v Patagonii ještě proháněli indiáni a oni Italové, Irové, Němci, Francouzi, Španělé, Srbové, Syřané a mnoho jiných národností, jež si nyní říkají Argentinci žili v Evropě či Orientu a o nějaké Argentině neměli ani potuchy. Má-li Velká Británie opustit Falklandy, pak ať oni přivandrovalci táhnou pryč ze země, kterou zabrali (a nikoliv v rukavičkách) oněm původním obyvatelům. Ono ale totéž platí i pro Amíky, že? Já se musím smát vždy, když se hovoří o národě Američanů, Australanů, Chilanů, Kanaďanů, Argentinců a řadě jiných konklomerátů, jež si říkají národ. Pokud vím, nebožtík ex-prezident Néstor Kirchner byl napůl Švýcar a napůl Srb.
Jakým právem si osobují právo na div né celou půlku jižního Atlantiku? A nejen to: Oni chtějí i ostrov South Georgia, který objevil Brit James Cook, stejně jako souostroví South Sandwich Islands. Oni by chtěli i kus Antarktidy, přesto, že to odporuje rezoluci OSN z roku 1959. Nevím, co si vyskakují: Země s velkou nezaměstnaností a hlubokým deficitem státního rozpočtu... Ostatně jeden bývalý argentinský ministr obrany prohlásil, že Argentina si válku dovolit nemůže, jelikož má 2/3 všech letadel neletuschopných, řadu lodí odstavených, jelikož nejsou peníze na opravy a munice má armáda i námořnictvo prý tak na 2 hodiny boje. Ostrované se na Falklandách usadili, aniž někomu ukradli jeho půdu. V tvrdých podmínkách si museli všechno vybudovat sami. Kdyby tam nebyla nafta, Argíci by jen občas zaštěkali, ale jinak by jim byly ostrovy i ostrované fuk.

950 píše:Ono ale totéž platí i pro Amíky, že? Já se musím smát vždy, když se hovoří o národě Američanů, Australanů, Chilanů, Kanaďanů, Argentinců a řadě jiných konklomerátů, jež si říkají národ. Pokud vím, nebožtík ex-prezident Néstor Kirchner byl napůl Švýcar a napůl Srb.

Tak oni holt definují národ jinak než my, nebo jaké máme zkušenosti. Jim stačí společný jazyk, a pak nějaká genocida k tomu, ale tady to je OT. A nakonec svoji vůli prosadí ten silnější, a ten má pak pravdu
Ovšem eticky vzato si netroufám říci, kdo má na Falklandy větší právo, myslím, že i z mezinárodního hlediska to je stále sporné.

Jen dodám ještě jednu zajímavost. Thatcherová prý nutila Mitterranda, aby jí během války o Falklandy / Malvíny vydal tajné kódy k argentinským raketám Exocet, jinak hrozila, že na Buenos Aires odpálí jaderné hlavice.

"Je sinalá vzteky. Osobně mě viní za tenhle jejich nový Trafalgar... Byl jsem nucen se jí poddat. A tak je má, ty kódy."

HMS Sheffield to ještě hezky koupil.

No nějak se to tu začíná ubírat špatným směrem. Abychom se vrátili k tématu, přidám ještě nějaké obrázky, které se mi nevešly do úvodního článku.

Loď Francesco Gurruchaga, která zachránila nejvíce trosečníků z Generala Belgrana a prostřelená věž ponorky Santa Fé


Argentinské letectvo útočíci na Task Force a letadlová loď Hermes


Pirátská vlajka vyvěšená na Conqueroru

Bohužel jsem nikde nenašel žádný obrázek fregatního kapitána Wreforda-Browna, takže kdyby někdo o nějaké věděl...

Co se týká argentinských námořních ztrát, něco jsem kdysi zplodil zde:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=232&t=4536