PALBA.CZ

Když začaly na konci 50. let prestižní kosmické závody mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, zaznamenali první úspěchy Sověti. Jako první dopravili na oběžnou dráhu satelit a jako první vyslali do kosmu člověka. V lodi Vostok 1 letěl nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin a 12. dubna 1961 získal tu čest být prvním člověkem ve vesmíru.

V USA to vyvolalo poprask. Sověti byli opět první. Americký program Mercury, který měl za cíl dopravit člověka na orbitu, dosáhl svého cíle až 20. února 1962, když Zemi oběhl na palubě Friendship 7 astronaut John Glenn. Před ním se na „skok“ podíval do kosmu 5. května 1961 Alan B. Shepard. Americká odpověď přišla ihned po letu Jurije Gagarina, zpočátku v propagandistické rovině. Prezident John F. Kennedy dal již existujícímu programu Apollo, který měl na Měsíc dopravit člověka, zelenou. Vyhlásil, že Spojené státy musí dosáhnout Měsíce před koncem 60. let.

Aby byl program Apollo úspěšný, museli nejprve Američané shromáždit některé dovednosti. Především museli dosáhnout orbitu, zvládnout delší pobyt v kosmu, dokázat vystoupit do volného kosmického prostoru (tzv. EVA, extra-vehicular activity), zvládnout přiblížení dvou těles a jejich dokování a precizní přistání lodi v předem určené lokalitě. Dosavadní loď programu Mercury mohla splnit jen první bod a sice dosažení orbity. Byla potřeba dokonalejší kosmická loď. Práce na ní se začala již během vývoje programu Mercury...

V květnu 1959 se sešla tzv. Goettova komise (Harry J. Goett byl ředitel Amesova výzkumného střediska NASA v Kalifornii), která měla za úkol pomáhat NASA v dlouhodobém plánování jejích cílů, pomáhat ve vývoji pilotovaného programu a koordinovat práci výzkumných středisek. Prvním úkolem bylo řešení pilotovaného programu, navazujícího na program Mercury. Komise koordinovala práci také tzv. Space Task Group (volně přeloženo Skupina pro kosmické lety), neboli skupině inženýrů a manažerů, která se starala o pilotované lety NASA. Jejími členy byli například Christopher Kraft (první letový ředitel NASA), Maxime Fagget (šéfkonstruktér Mercury), James Chamberlin (šéfkonstruktér Gemini) a Robert Gilruth (ředitel Space Task Group a později Střediska pilotovaných letů). Space Task Group přednesla několik nápadů na pokračovatele programu Mercury – 1) zvětšenou kabinu Mercury pro dva astronauty schopnou vydržet v kosmu tři dny, 2) zvětšenou kabinu Mercury pro dva astronauty s válcovým modulem schopným zvládnout čtrnáctidenní misi, 3) kabinu Mercury s válcovým modulem spojenými navzájem kabely. Jejich rotací se měla na orbitě vytvářet umělá gravitace.

Šlo samozřejmě jen o předběžné návrhy, kam se bude vývoj ubírat. Později se Space Task Group zaobírala problémy brzdění v atmosféře, manévrování na oběžné dráze a přistávání na padáku. Rovněž byl zahájen výzkumný program kosmické lodě druhé generace, který měl mít následující parametry: Tři místa pro astronauty, schopnost manévrů na orbitě (to Mercury neumělo) a jako způsob přistání byl dopad na padáku do moře. Na počátku září 1959 předložila firma McDonnell (výrobce Mercury) zprávu pro NASA, ve které rozebírala možnosti orbitálního manévrování, dlouhodobou orbitální misi, dosažení měsíční orbity a další. Tyto schopnosti měla mít loď Mercury po nezbytných úpravách. Space Task Group se těmito návrhy zaobírala a na jejich základě došla k vypracování dalších studií. Například se počítalo s přidáním systému manévrových trysek do Mercury, naváděcího systému a také s klapkami, pomocí nichž by mohla být kabina Mercury řízena při sestupu na Zemi.


Ukázka možných manévrů upravené lodi Mercury, vedle schematický náčrt možné podoby Mercury se vztlakovými klapkami

Během léta 1960 předložila Space Task Group dokument o možných úkolech budoucího pilotovaného kosmického programu. Primárním cílem mělo být dosažení Měsíce a jeho průzkum z orbity. Kromě toho také dokument obsahoval návrhy na vybavení Mercury vztlakovými klapkami. Bylo doporučeno, aby kabina Mercury podstoupila aerodynamické testy ve větrném tunelu. Mercury vybavená vztlakovými klapkami a se schopností řízení sestupu v atmosféře měla být „meziprogramem“, po ukončení programu Mercury a rozběhnutí jeho nástupce.

Na počátku roku 1961 konečně začaly práce na budoucím Gemini nabírat obrátky, když začala Space Task Group (potažmo hlavně Jim Chamberlin) spolupracovat s firmou McDonnell na nástupci Mercury. Zvažovaly se různé možnosti, od menších modifikací dosavadní lodě Mercury, po radikální rekonstrukci celého plavidla. Maxime Faget vznesl návrh na dvoumístnou loď a McDonnell takové návrhy obratem připravil.

V dubnu 1961 obdržel McDonnell od NASA kontrakt na zpracování studie vylepšené lodi Mercury. Tato studie mimo jiné zahrnovala umístění přístrojového vybavení pro provádění experimentů vně přetlakové části kabiny, jak bylo později použito u Gemini. V květnu téhož roku se pokusil výrobce raketových nosičů Titan II, firma Martin Marietta, přesvědčit NASA, aby si tuto raketu vybrala pro zamýšlený lunární program. Návrh byl podstoupen Space Task Group, která Titan II viděla jako možný nosič vylepšeného Mercury. Později se obě strany znovu sešly, aby prodiskutovaly finanční záležitosti.

V plánech na dvoumístnou loď se počítalo s řízeným přistáním pomocí rogalového křídla. Byly osloveny tři firmy, které měly v této oblasti zkušenosti: Goodyear Aircraft Corporation, North American Aviation a Ryan Aeronautical Company. Tyto firmy měly dodat studie použití rogalového křídla na kosmické lodi a firma s nejlepším návrhem by získala kontrakt na vývoj a výrobu takového křídla.

V létě se spolu sešli zástupci NASA a firmy McDonnell, aby prodiskutovali možnou podobu nástupce Mercury. McDonnell měl pokračovat ve vývoji dvou variant: 1) modifikované stávající Mercury se zvýšenou výdrží až osmnácti oběhů Země, 2) dvoumístná loď schopná pokročilých manévrů a náročnjších misí V této době představil Jim Chamberlin svůj návrh na cestu na Měsíc s využitím budoucího Gemini.

V srpnu 1961 dostal vyvíjený nástupnický program Mercury oficiální název Mercury Mark II. Space Task Group odeslala ředitelství NASA předbežný plán tohoto programu a oznámila firmě McDonnell, aby se připravila na reorientaci na tento nový program. 27. října tohoto roku vznikla kompletní verze programu Mercury Mark II. Plán počítal s dvoumístnou lodí (výrobce McDonnell), kterou by na orbitu Země vynášela modifikovaná raketa Titan II (výrobce Martin Marietta). Nosič Atlas-Agena B měl sloužit k dopravě stupně Agena na oběžnou dráhu, kde by sloužil jako cílové těleso pro nácvik dokování. Program Mercury Mark II měl zajistit dlouhodobé mise na oběžné dráze, osvojení schopnosti setkání a dokování dvou těles na orbitě. Měl využívat již existující hardware, jako třeba nosiče Titan II a Atlas-Agena. Výhodou měla být modularita budoucí lodi, snadná výměna přístrojů určených k provádění experimentů. Mělo být uskutečněno 12 letů, první bezpilotní ověřovací let měl být uskutečněn již v květnu 1963.

V listopadu 1961 připravil McDonnell detailní specifikace lodi Mercury Mark II. Nová loď měla disponovat například raketovou záchrannou věžičkou, nafukovací vak pro zbrždění dopadu při přistání (jakýsi airbag), adaptér schopný nést přístrojové vybavení a manévrové motory, pokročilé elektronické vybavení (počítač, radar), vystřelovací sedadla a palivové články. Až na nafukovací vak a záchrannou věžičku toto vybavení budoucí Gemini skutečně dostalo. Studie rogalového křídla předvedly proveditelnost tohoto zamýšleného přistávacího systému, kontrakt na další vývoj a výrobu prototypu získala firma North American.

Robert Gilruth, ředitel Space Task Group, nyní přejmenované na Středisko pilotovaných letů, se 7. prosince 1961 dočkal oficiálního schválení vývojového plánu programu Mercury Mark II od NASA. V prosinci se rovněž NASA a letectvo (USAF) dohodly na oficiální spolupráci. USAF získalo kontrakt na provozování raketových nosičů Titan II a Atlas-Agena. Následně NASA vydala dokument, ve kterém sumarizovala hlavní požadavky na budoucí program Gemini: 1) zvládnutí dlouhodobého letu (alespoň 14 dní) na orbitě, 2) zjistit schopnosti člověka vykonávat práce v prostředí mikrograviatce, 3) osvojit si schopnost setkání a dokování dvou těles na oběžné dráze, 4) vyvinout předstartovní procedury, které by zjednodušily koordinaci vypuštění kosmické lodi a cílového tělesa, 5) zvládnout řízené přistání na pevnině. Dále dokument specifikoval konstrukci a vlastnosti nové lodě – Mercury Mark II mělo být dvojmístné; namísto záchranné věžičky měly sloužit pouze vystřelovací sedadla; loď měla mít odpojitelný adaptér s vybavením, kterého by se bylo možné zbavit před přistáním a co nejvíce přístrojů mělo být umístěno mimo hermetizovanou kabinu.

29. prosince podepsali zástupci NASA a Ministerstva obrany dohodu, která rozdělovala pravomoci a zodpovědnost obou subjektů v programu Gemini. NASA připadla zodpovědnost za celkové plánování programu, jeho směřování, správu systémů a celkové řízení programu (vývoj lodi Gemini, vývoj systémů cílového dokovacího tělesa Agena, integraci systémů Gemini a nosiče Titan II, startovní, letové a záchranné operace, telemetrické sledování a řízení lodě na orbitě. Ministerstvo obrany pak bylo zodpovědné za nosiče Titan II a Atlas-Agena (jejich vývoj a dodávky NASA) a dále za podporu NASA při záchranných operacích.

3. ledna 1962 získal program dvoumístné lodi nový oficiální a konečný název: Gemini, neboli „blíženci“, podle znamení zvěrokruhu pocházející z latiny, neboť nová loď měla dvě místa pro astronauty, kteří seděli vedle sebe.


První veřejná ilustrace nové lodi Gemini v porovnání se starší lodí Mercury

Analýza Střediska pilotovaných letů z 5. ledna poprvé posunula plánovaný první let lodě Gemini z původního data květen 1963 na přelom července a srpna 1963. Mezi prvními třemi starty měl být rozestup šesti týdnů, zatímco další mise by startovaly ve dvouměsíčním intervalu. Poslední let programu Gemini se měl uskutečnit v dubnu, nebo květnu 1965.

19. února zadal McDonnell jako výrobce lodi Gemini první subkontrakt jinému výrobci. Šlo o kontrakt na vývoj a výrobu environmentálního systému, který měl zajišťovat regeneraci atmosféry, kotrolu teploty a pitnou vodu pro posádku. Systém měl být plně manuálně ovladatelný posádkou, v každé části letu. Kontrakt za 15 milionů dolarů získala firma AiResearch Manufactoring Company, která vyvinula stejný systém již pro loď Mercury. Další subkontrakt získala například firma North American na výrobu motorů pro orbitální manévrovací systém OAMS; Westinghouse Electric Corporation na výrobu palubního radaru určeného pro orbitální dokování, firma Minneapolis-Honeywell Regulator Company na výrobu elektronického systému řízení orbitálního manévrování, firma Thiokol Chemical Corporation na výrobu brzdných raket, firma IBM na výrobu palubního počítače.


Během března byl schválen předbežný design přistávacího podvozku kabiny.

Na konci tohoto měsíce vypracovala firma McDonnell dokument obsahující detailní informace a specifikace jak celé lodi, tak i jednotlivých podsystémů. NASA tento dokument schválila. Další dokumenty obsahující diagramy a specifikace jednotlivých podsystémů byly nabídnuty potenciálním kontraktorům.

1. května navrhl McDonnell NASA, aby byl při letu na orbitě odzkoušen palubní radar pomocí malého subsatelitu, který by si s sebou loď Gemini nesla. NASA návrh schválila a McDonnell na něm začal pracovat. Tak započal vznik tzv. REP (Radar Evaluation Pod), který použila posádka mise Gemini 5. Bohužel pokus skončil neslavně, kvůli problémům s palivovými články musela loď svůj radar vypnout a REP tak byl zbytečný.

Ve stejný den obdržela firma Lockheed kontrakt na modifikaci osmi kusů raketových stupňů Agena, aby se dly použít jako cílové těleso pro dokování (Gemini Agena Target Vehicle). Stupeň Agena měl mít schopnost dosáhnout kruhové orbity; měl být na orbitě stabilní a držet správnou orientaci; přijímat signály jak od pozemního řízení, tak od kosmické lodi; měl být schopen provádět orbitální manévry v reálném čase, nebo předem předprogramované manévry a měl vydržet na orbitě pět dní. Samotné úpravy stupně zahrnovaly: 1) modifikace pohonného systému, 2) přidání sekundárního pohonného systému, 3) přidání digitálního ovládacího systému a příslušných ovladačů pro loď Gemini, 4) přidání navigačního systému, 5) přidání dokovacího adaptéru.

4. května vydalo Středisko pilotovaných letů další analýzu programu Gemini. Zjistilo se, že vývoj rogalového křídla by mohl ohrozit plánovaný harmonogram letů (křídlo mělo dostat jako první Gemini 2), proto byl započat vývoj přistávacího padáku, jako záložního systému. Analýza dále zjistila, že se zpožďuje dodávka některých palubních systémů a tím hrozí zpoždění výroby kosmických lodí. Navzdory tomu nebyl harmonogram misí nijak upraven. Dále byl vypracován harmonogram pozemních testů a mělo se začít s výrobou nového testovacího vybavení – dvou prázdných kabin.

Kontrolou z 12. května bylo zjištěno, že rozpočet programu Gemini vzrostl z původního předpokladu 520 milionů na 744,3 milionu dolarů. Předpokládaná cena vývoje a výroby kosmické lodi byla místo původních 240,5 milionu nyní 391,6 milonu dolarů. Program nosné rakety Titan II vzrostl ze 113 milionů na 161,8 milionu dolarů. Úpravy a výroba raket Atlas-Agena zdražila z 88 na 106,3 milionu dolarů, zatímco vývoj dalších systémů (jako například rogalové křídlo) zdražil z původních 29 na 36,8 milionu dolarů. Odhadovaná cena provozu programu naopak klesla z 59 milionů na 47,8 milionu dolarů.

V druhé polovině května proběhlo testování modelu rogalového křídla poloviční velikosti ve větrném tunelu. Během testů se simulovalo rozevření křídla v různých podmínkách. Ačkoliv se při jednom testu křídlo roztrhlo, byly celkové výsledky experimentů dobré. Testy skončily uspokojivě na konci června. North American následně získal kontrakt na stavbu cvičného kluzáku pro dva muže, který by sloužil k nácviku přistání budoucích astronautů programu Gemini. Po ukončení testů zmenšeného křídla, se konaly testy křídla ve skutečné velikosti. Komise Střediska pilotovaných letů doporučila provést 33 různých úprav.

V červenci rozhodl nový šéf NASA James Webb, že nové středisko řízení letů bude v Houstonu (kde v té době sídlilo Středisko pilotovaných letů. Středisko na Mysu Canaveral, odkud se řídily lety misí Mercury, byly shledány pro nové programy Gemini a Apollo jako nevyhovující. Nové středisko mělo začít sloužit od roku 1964.

Během srpna dokončila firma McDonnell maketu celé lodi Gemini. Práce na ni začaly již v lednu, ale dokončena byla až v srpnu a to s měsíčním zpožděním kvůli úpravám, které doporučili lidé ze Střediska pilotovaných letů a astronauti. Po prohlídce této nové verze bylo dále doporučeno 167 dalších změn a úprav, takže se finální verzi makety podařilo dokončit až v listopadu.


Maketa umístěná ve firmě McDonnell, zcela vpravo dokovací prstenec cílového tělesa Agena

28. srpna bylo znovu posunuto datum prvního startu Gemini na září 1963 a to kvůli zpoždění dodávek komponentů od subkontraktorů. 14. září rozhodli plánovači, že první mise bude zaměřena na testování co nejvíce komponent, aby mohla být druhá mise již pilotovaná. Už 1. října však vyšlo najevo, že kvůli tempu výstavbu nové odpalovací rampy bude start nosné rakety Titan II GLV (Gemini Launch Vehicle) možný nejdříve v prosinci 1963.

Další komplikace přišly najevo při mýtinku manažerů Střediska pilotovaných letů 19. října. Ukázalo se totiž, že NASA zkrátila rozpočet Středisku pilotovaných letů na rok 1963 z 687 milionů dolarů na 660 milionů. Kvůli nedostatku peněz byl vážně ohrožen program rogalového křídla, vývoj dokovacího tělesa Agena a dokovacího vybavení celkově. Muselo se ihned začít s revizí programu a omezit testování jednotlivých součástí.

Během testů mezi prosincem 1962 a březnem 1963 byly zničeny dva zmenšené modely kabiny Gemini – HSTV (Half-Scale Test Vehicle) - při testu rozevření rogalového křídla ve vzduchu. Modely byly zavěšeny pod helikoptérou a ve výšce vypuštěny. Při prvním testu šlo všechno hladce, druhý test dopadl hůře, roztrhlo se křídlo a záložní padák se neotevřel. Při třetím testu se ani křídlo nepodařilo rozevřít a záložní padák se také neotevřel.


Model kabiny pro zkoušky rogalového křídla, zde je vidět jeho "velikost"

10. - 11. prosince si zástupci Střediska pilotovaných letů prohlédli model kabiny ve skuetčném měřítku – FSTV (Full-Scale Test Vehicle) – pro testy rogalového křídla. Po prohlídce palubních a kontrolních systémů a elektronického vybavení modelu, požadovali zástupci Střediska pilotovaných letů od firmy North American 24 úprav na modelu. 19. prosince provedlo letecvto (USAF) zkušební let nosiče Titan II. Krátce po startu se u rakety projevilo podélné vibrování, jako u předchozích letů, navzdory úprávám, které měly tento nedostatek odstranit. Původně se u nosiče vyskytovaly oscilace o síle až 9 g, což bylo pro NASA nepřijatelné, ta požadovala maximální hodnotu 0,25 g. Nové opatření však problémy nevyřešilo, naopak je zhoršilo a to dvojnásobně. Později se USAF podařilo pomocí změny tlaku v hlavní nádrži Titanu dosáhnout zmírnění ocilací až na hodnotu 0.5 g.

V únoru 1963 začal astronautům několikaměsíční teoretický výcvik. Seznamovali se s orbitální mechanikou a dynamikou letu, studovali astronomii, fyziku vrchních vrstev atmosféry, meteorologii a navigaci, učili se pracovat s palubními počítači a komunikačními systémy. Kromě toho studovali manuály k jejich nové lodi a seznamovali se se systémy programu Gemini přímo na místě jejich výroby. Astronauti tak navštívili například firmy McDonnell, Lockheed, Martin Marietta a Aerojet (výrobce motorů).

Začátkem března došlo ve vývoji rogalového křídla k dalekosáhlým změnám. Zkrácený rozpočet a ztráta modelů při neúspěšných testech křídla vedly k přeorientování celého programu. Křídlo sice zrušeno nebylo, ale došlo k posunutí jeho plánovaného využití. Místo druhé lodi mělo být křídlo použito až u sedmého exempláře, popřípadě až u desátého. Později se však došlo ke zjištění, že peníze na vývoj z kontraktu dojdou příliš brzy a program byl překlasifikován na pouze výzkumný. S rogalovým křídlem pro Gemini se již nepočítalo. Kontrakty s firmou North American tak byly zrušeny.

20. března došlo k ověřovacím testům tepelného štítu lodi. Ablativní štít obstál v testech velmi dobře, ve výstupní zprávě bylo napsáno, že štít dosáhl a v některých případech i přesáhl požadované zadání.

V dubnu přišel na přetřes rozpočet. Konkrétně se před Subkomisí pilotovaného kosmického programu Sněmovny reprezentantů obhajovalo navýšení rozpočtu programu Gemini. Na základě požadavku firmy McDonnell byl totiž vznesen požadavek na zvýšení rozpočtu pro výrobu lodi. Subkomise chtěla vědět, proč výrobce (tedy firma McDonnell) nepředpokládal větší náklady na vývoj a výrobu již dříve. McDonnell byl totiž vybrán pro výrobu Gemini hlavně proto, že měl rozsáhlé zkušenosti s vývojem a výrobou kosmické lodi – Mercury – a měl dobře zvládnuté postupy a technologii výroby. Jeden z vedoucích manažerů NASA, ředitel pilotovaného kosmického programu D. Brainrd Holmes, vypovídal před subkomisí. Řekl, že v době, kdy byl stanoven rozpočet, se ještě stále počítalo s pouhým rozvojem technologií použitých v programu Mercury. Bohužel se časem ukázalo, že tyto technologie jsou nedostatečné (například komunikační systém musel být vyvinout zcela nový, kvůli mnohem většímu objemu vysílaných dat mezi lodí a pozemním řízením; nebo environmentální systém, měl být použit zdvojený systém Mercury, nakonec se musel téměř celý předělat) a tedy musí být vyvinuty nové, což nutně zvýšilo rozpočet.

Kvůli neustálým zpožděním dodávek palubních systémů byla NASA nucena změnit plánovaný harmonogram letů programu Gemini. První start nové lodi byl ponechán na prosinec 1963 a měl zůstat nepilotovaný, ovšem nově se neplánovala separace od druhého stupně nosné rakety a soulodí mělo dosáhnout několika oběhů Země a pak vstoupit do atmosféry, kde by došlo ke shoření obou částí. Během této mise mělo dojít hlavně k testování nosiče a pozemního sledování (takto se také první mise naostro uskutečnila). Druhá mise již neměla být pilotovaná a mělo se jednat jen o balistický skok do kosmu. Hlavním cílem bylo testování tepelného štítu. Třetí mise byla tedy zamýšlená jako první pilotovaný let programu Gemini a měla se uskutečnit v říjnu 1964 (ve skutečnosti proběhla až v březnu 1965). Poslední let se měl uskutečnit v lednu 1967 (ve skutečnosti již v listopadu 1966).

9. května začaly ověřovací zkoušky padáku. K testům byl použit model kabiny ve skutečné velikosti vyrobený z ocelového plechu. Kabina byla shazována z letadla C-130 z výšky 6096 metrů. Během testů byl v létě zaznamenán problém se správným rozbalením padáku. Ačkoliv tyto problémy nebyly vážné a nevedly ke komplikacím s přistáním, bylo testování přerušeno, dokud se nenajde řešení. To se úspěšně podařilo najít během července a testy padáku pak dále pokračovaly.

5. července započala první fáze testu palubních systémů, které již byly namontovány ve skutečné lodi (loď číslo 1). Testy odhalily příliš mnoho problémů, 21. července byly proto přerušeny a vadné díly byly odeslány zpět výrobcům k opravě. Testy pokračovaly 5. srpna a byly bez problémů ukončeny 21 srpna. Během testů se taktéž ukázalo, že výpočetní výkon palubního počítače se nebezpečně blíží svým limitům. Původně měl totiž zajišťovat pouze přiblížení s dokovacím tělesem a řízení sestupu lodi zpět na Zemi, zatímco mu během vývoje lodi přibyly další funkce. McDonnell pověřil firmu IBM, aby počítač upravila a aby odebrala funkci orbitální navigace z počítačů pro lodě Gemini 2 a 3.

Počátkem července se testovaly skafandry G2C přímo v maketě lodi Gemini u firmy McDonnell. Zjistilo se, že skafandr se deformuje při usazení figuríny do sedadla a že kryt hledí přilby při vyklopení nahoru naráží do stropního poklopu. Skafandry byly vráceny výrobci David Clark Company, aby problémy vyřešil. Skafandry G2C byly použity v programu Gemini pouze při výcviku astronautů a nácviku práce v lodi na Zemi.

V polovině června vypracovalo Středisko pilotovaných letů návrh záložní mise za Gemini 1, pokud by náhodou první mise neuspěla. Místo plnohodnotné lodě měla letět pouze maketa vyrobená z ocelového plechu s plnohodnotným adaptérem a elektronickým vybavením pro sběr dat. Tato mise s označením Gemini 1A měla být spuštěna pouze pokud by regulérní mise Gemini 1 neuspěla.

25. srpna dokončila firma McDonnell výrobu lodě číslo 1 a spojila ji s ostatními moduly. O dva dny později začaly testy palubních systémů celé lodi, v září vibrační testy a testy v přetlakové komoře. 30. září proběhly závěrečné testy a po inspekci 1. října byla sestavená loď odeslána na kosmickou základnu Atlantic Missile Range (nyní Eastern Test Range) na mysu Canaveral.

6. září proběhl závěrečný ověřovací test prvního exempláře nosné rakety Titan II GLV. Během něj došlo k simulovanému startu – od odpočítávání, přes zážeh, separaci stupňů až po dosažení orbity. Testovaly se primární a záložní naváděcí systémy nosiče. Vyhodnocená data pak pracovníci firmy Martin předložili letectvu ke schválení. Komise letectva pak po důkladném rozboru vyhodnotila nosič jako nevyhovující, hlavně kvůli vadným elektrickým konektorům a také kvůli nedostatečné dokumentaci některých palubních systémů. Technici pak museli prověřit všech 350 konektorů, z nichž bylo skutečně 180 vadných (vyžadovaly buď vyčištění, nebo přímo výměnu). Stejnou proceduru podstoupil i druhý exemplář nosiče (s podobným výsledkem). Testy se tak musely opakovat, poslední byl ukončen 4. října.

4. října dorazila loď Gemini 1 na Atlantic Missile Range. V montážní hale Hangar AF podstoupila loď inspekci (7. října) a dále měření účinnosti palubních radiových přijímačů (VSWR, česky Poměr Stojatých Vln) – 9. října. Loď byla vyvážena přidáním závaží. Do lodi byly v listopadu po úspěšných zkouškách zpětně namontovány předtím vyndané bloky s měřícími přístroji (uložené na místě určeném pro sedadla pilotů). Poté se přítroje testovaly znovu a to až do finální zkoušky 12. února 1964.


Schéma umístění měřících přístrojů na místě sedadel

Jelikož bylo s úpravami nosiče letectvo spokojeno, schválilo jeho odeslání z testovacího střediska do kosmické základny Atlantic Missile Range na mysu Canaveral. Raketa byla 12. října otestována na případné netěsnosti v nádržích, vyvážena a nabarvena. 26. října byla odeslána do Atlantic Missile Range, kde byly její stupně rozpojeny, vztyčeny každý zvlášť vedle sebe a poté opět spojeny kabely, aby se mohl provést kontrolní zážeh a test elektronických systémů.

13. listopadu vyšla studie od manažerů programu Gemini, ve které byly popsány podmínky pro dodržení původního harmonogramu misí. Šlo hlavně o to, aby se mohla první pilotovaná mise Gemini 3 uskutečnit ještě v roce 1964. Kvůli různým zpožděním bylo toto datum totiž ohroženo. Studie především doporučovala omezit duplikátní testy kosmické lodi na mysu Canaveral. Tyto stejné testy totiž už podstupovala loď u výrobce McDonnell. Pokud by se podmínky studie podařilo splnit, mohla mise Gemini 3 proběhnout 6. listopadu 1964 (ve skutečnosti až 23. března 1965).

31. prosince 1963 proběhl další ověřovací test obou stupňů nosiče Titan II GLV, na základně Atlantic Missile Range. Původně měl být test proveden 13. prosince, ale byl odložen kvůli nedokončené montáži podpůrných systémů nosiče. 14. ledna 1964 byl odložen kvůli špatnému počasí statický zážeh motorů, úspěšně byl dokončen 21. ledna 1964. 31. ledna byly oba dosud vedle sebe stojící stupně nosiče spojeny do jednoho celku.


Statický zážeh motoru prvního stupně nosné rakety Titan II GLV

Na počátku února byl testován ve firmě McDonnell pyrotechnický systém na odstřelení poklopu v nouzových případech (katapůltáž). Poklop se odstřelil po 350 milisekundách od spuštění systému, což bylo o 50 milisekund více, než požadovalo zadání. Při pozdějších testech se tento problém pdařilo vyřešit. Rovněž byl dokončen tepelný štít pro Gemini 3, který byl dvakrát silnější, než štíty pro první dvě lodě.

Po další sérii testů lodi Gemini i nosiče Titan II GLV v druhé polovině února, které splnily očekávání, byla loď Gemini 1 konečně 5. března mechanicky spojena se svým nosičem. 10. března po testech palubních systémů byla loď spojena s nosičem také elektricky. Následoval test na zjištění možného vzájemného rušení elektronických systémů nosiče a lodě, který proběhl mezi 12. a 25. březnem. Zjistilo se při něm několik anomálií, které se po dalších testech 27. března podařilo vyřešit. 2. dubna se uskutečnil cvičný odpočet (zahrnující také plnění paliva do rakety) a o tři dny později celý simulovaný let.


Loď Gemini 1 se umisťuje na špici své nosné rakety

Nic už nebránilo vyslat novou americkou kosmickou loď do vesmíru. První mise programu Gemini se uskutečnila 8. dubna 1964 v 16.01 UTC. Nosič Titan II GLV pracoval bezchybně až do oddělení prvního stupně, kdy došlo ke ztrátě signálu (3 sekundy). Ten byl zapříčiněn ionizujícím plynem spalin z raketového motoru, takže se nejednalo o chybu nosiče. Druhý stupeň nebyl oddělen (přesně podle plánu) a loď i s ním dosáhla orbity s apogeem (nejvyšší bod orbity) 320 km. Plánováno však bylo 299 kilometrů, což způsobilo, že očekávaný samovolný vstup do atmosféry po třech a půl dnech proběhl až po čtyřech dnech. Ovšem to byla jen „kosmetická“ záležitost, samotné měření a tedy délka mise, trvalo 4 hodiny a 50 minut. Výsledkem mise bylo ujištění, že nosič Titan II GLV i loď Gemini jsou schopné plnit úkoly, pro které byly projektovány. Program Gemini se tak mohl skutečně rozjet.


První start lodi Gemini. Všimněte si oranžové barvy spalin, ta je zapříčiněna spalováním hypergolického paliva
Kontrakt na výrobu nového plavidla získala firma McDonnell Aircraft, která vyráběla rovněž lodě Mercury. Loď byla, podobně jako její předchůdce, ve tvaru komolého kužele. Posádka seděla vedle sebe a mohla používat manévrovací trysky, stejně jako dokovací uzel. K lodi bylo možné připojit různé experimentální přístroje, podle parametrů zamýšlené mise. Kosmické plavidlo měly vynášet již existující nosiče.

Gemini dostalo od ostatních astronautů přezdívku „Gusmobile“, podle astronauta Guse Grissoma, protože jen jeho drobná postava se do lodi pohodlně vešla. Interiér totiž nebyl právě prostorný, posádka měla asi tolik místa, jako na předních sedadlech osobního automobilu. Astronauti se během letu nemohli nijak protáhnout a tak loď Gemini nebyla právě vrchol pohodlnosti.

Kabina

Kabina byla vysoká (nebo chcete-li dlouhá) 3,35 metrů a v nejširším místě měla průměr 2,32 metrů. Celkový objem kabiny byl lehce přes 2,5 krychlového metru a volný prostor pro posádku činil 1,6 krychlového metru. Hmotnost kabiny byla 1983 kilogramů. Spodek kabiny tvořil tepelný štít vyrobený z fenolové pryskyřice, která se během aerodynamického brzdění v atmosféře odpařovala.


Schéma kabiny: Pohled na přístrojovou desku, vedle pohled na sedadla astronautů

Každý astronaut měl k dispozici vlastní poklop. Ten byl přímo nad jejich hlavami. Odklápěl se ručně buď zevnitř, nebo i zvenku směrem k boku lodi. Každý poklop obsahoval i okénko, kterým astronauti viděli před sebe. Okénko bylo tvořeno třemi vrstvami – vnější vrstvy byly vyrobeny z křemičitého skla, prostřední vrstva z tvrzeného hlinitokřemičitého skla. Každá vrstva byla ošetřena proti odleskům a oslnění. Zároveň tlumila ultrafialové záření. Těsnění prováděl pás silikonové gumy mezi poklopem a kabinou. Poklopy pak měly i ochranu proti vniknutí vody dovnitř kabiny, když se otevřely po přistání do moře.

Kabinu tvořily dvě vrstvy. Vnitřní byla hermetizovaná a hostila posádku. Rám byl z titanu a byl svařovaný. Mezi vnitřní a vnější vrstvou byly uloženy různé přístroje, které posádka přímo nepotřebovala k přežití, nebo ke kontrole lodi. Povrch kabiny byl tvořen panely, které poskytují tepelnou ochranu lodi a zároveň drží na místě tvarované díly izolace. „Vlnité panely“, či rýhované panely, jsou tvořeny z 53 procent z niklu, 11 procent chromu, 9,75 procent molybdenu, 3 procent titania a malého podílu hliníku, uhlíku, boru a železa. Zvenčí jsou pokryty kermaickým nátěrem Tyto panely jsou naprosto stejné konstrukce jako u předchozí lodě Mercury.


Zde je pro představu zeleně označená hermetizovaná část kabiny

Další povrch tvořily beryliové panely, na místech, kde byly RCS trysky (reaction control system, dá se přeložit jako oreintační trysky). Ty byly rovněž pokryty kermaickým nátěrem. Na vnitřní straně pak byly opatřeny vrstvou zlata, aby lépe izolovaly od tepla.

Interiér kabiny poskytoval životní prostor pro dva astronauty. Uvnitř byl systém regenerace atmosféry, který udržoval v kabině kyslíkovou atmosféru pod tlakem 0,35 atmosféry a o teplotě 18 °C. Dále byly uvnitř kontrolní panely, které obsahovaly umělé horizonty, přepínače palubních systémů, joystick pro ruční řízení a další přístroje pro pilotáž. Mimo to měli astronauti uvnitř zásoby jídla a pití, různé přihrádky pro menší předměty jako například fotoaparáty a na palubě byly rovněž pytlíky na odpad všeho druhu a taky tzv. „blicí pytlíky“, které užila například posádka Armstrong-Scott (ti však měli na palubě jenom jeden).

Piloti seděli na vystřelovacích sedadlech firmy Weber, které sloužily jako záchranný systém pro případ havárie. Gemini totiž neměla záchrannou věžičku, jako Mercury. Křeslo se spustilo zatažením za kovové oko mezi nohama. Potom došlo k odpálení poklopu a křeslo odstartovalo 243 metrů daleko. Procedura od havárie nosiče po vystřelení posádky měla trvat nanejvýš 3 sekundy. Během selhání na startu dávala křesla slušnou šanci na přežití, ale při katapultáži během letu by byli astronauti zřejmě vystaveni proudu spalin.

Přístroje uložené mezi vnitřní hermetizovanou částí a vnějším pláštěm zahrnovaly: komunikační zařízení, řídící počítač Gemini Guidance Computer (elektronika založená na polovodičích, na rozdíl od Mercury), a další. Mezi plášti bylo rovněž místo na uložení dalších přístrojů, nutných k provádění experimentů. Každý prostor měl samostatná dvířka přístupná zvenčí, což velice urychlilo a zjednodušilo případné opravy.

Čelní úsek

„Nos“ lodi se skládal ze dvou částí, ta vrchní nazvaná stykovací, obsahovala palubní radar, aktivní stykovací uzel a stabilizační padák (průměr 5,5 metru). Během sestupu se nos odpálil a malý padáček jej odtáhl od kabiny. Zároveň došlo k vytažení hlavního padáku (25,6 metru). Tato část je tvořena titanovou kostrou pokrytou beryliovými panely, zespoda izolovanými fólií Thermoflex.

Druhá část „nosu“, která přímo přiléhá kabině je návratová část s RCS tryskami o tahu 111 N, která kromě 16 trysek obsahuje také nádrže s palivem pro trysky (CH6N2 - monometylhydrazin). Na vrchu této části byl upevněn hlavní padák. Materiál konstrukce je shodný se stykovací částí.

Adaptér

Ke kabině byl vzadu připojen adaptér, podobně jako servisní modul u Apolla. Nesl bílý kermaický nátěr a jeho konstrukce byla tvořena hliníkovými kruhy, vyztuženými podélníky z magnéziové slitiny. Plášť byl vyroben z magnéziového plechu. Skládal se z brzdného úseku a servisního úseku.

Brzdný úsek (blíže ke kabině) o délce 92 cm nesl čtyři kruhově uspořádané motory na pevné palivo určené pro brzdící manévr a také nesl 6 manévrových motorků systému OAMS (Orbit Attitude and Maneuvering System – orbitální manévrovací systém), na hypergolické palivo CH6N2, monometylhydrazin. Tyto motorky měly tah 440 N.

Servisní úsek o délce 140 cm ukrývá palivo pro systém OAMS, systém podpory života s kyslíkovými nádržemi, elektrické stříbro-zinkové baterie pro krátkodobé lety, palivové články pracující s kyslíkem a vodíkem pro delší lety. Ty však nebyly právě spolehlivé. Úsek nesl zbylých 10 motorků OAMS, z nichž 8 mělo tah 110 N a 2 měly tah 380 N. Na konci mise, před započetím brzdícího menévru, byl servisní úsek odstřelen pomocí malé tvarované nálože.


Přehledné schéma všech částí lodi Gemini, vedle schéma rozmístění motorků na kapalné palivo

Nosiče

Veškeré lety lodě Gemini obstarávaly rakety Titan II GLV (Gemini Launch Vehicle), což byla odvozená verze od vojenské mezikontinentální střely Titan II. Nosič byl dvoustupňový, první stupeň poháněl motor Aerojet LR-87 se dvěma tryskami a tahem 1913 kN. Druhý stupeň poháněl motor Aerojet LR-91 o tahu 445 kN. Oba motory spalovaly hypergolické palivo Aerozin-50 a oxid dusičitý. Raketa byla vysoká 33,2 metrů, průměr činil 3,05 metrů a hmotnost 154,2 tun. Nosnost na nízkou oběžnou dráhu činila 3600 kg.

Oproti vojenské verzi doznal nosič řadu změn. Druhý stupeň byl prodloužen, naváděcí systém byl změněn na inerciální, systém řízení letu (počítač ASC-15) byl zdvojen a byl instalován systém detekce závad. V případě havárie nosiče by povel pro přerušení mise dával operátor. Ten by vypnul motory nosiče a vyslal signál posádce, která by se následně katapultovala. Havárii se mezi personálem přezdívalo zkratkou BFRC (Big Fucking Red Cloud, velký zkurvený červený mrak).

Loď Gemini byla s nosičem spojena hliníkovým kruhem s dvaceti šrouby. Oddělení od adaptéru kosmické lodě bylo provedeno pyrotechnicky.

Pro dopravu dokovacího objektu GATV (Gemini Agena Target Vehicle) byl používán nosič Atlas-Agena, mnohem menší dokovací objekt ATDA (Augmented Target Docking Adapter) byl vynášen raketou Atlas.

Během celého trvání programu Gemini bylo nakonec uskutečněno 12 misí. První dvě byly bez posádky. 8. dubna 1964 letěla loď Gemini (Gemini 1) poprvé do kosmu, přičemž byly testovány parametry nosiče, chování lodi a dálkové ovládání z řídícího centra. Během letu nebyl oddělen druhý stupeň, podle plánu. Druhý let bez posádky provedla mise Gemini 2 až 19. ledna 1965 po zpoždění kvůli hurikánu (raketu zasáhl blesk) a sérii technických potíží. Mise proběhla zcela uspokojivě a bez závad.

Zde je na místě podotknout, že zatímco program Mercury skončil letem Gordona Coopera 15. - 16. května 1963, první dvojice američanů se do kosmu dostala až v březnu 1965. Sovětský svaz měl tou dobou již za sebou úspěchy jako například nejdelší sólový orbitální let (Vostok 5/ V. Bykovskij, 14. června 1963), nebo let první ženy (Vostok 6/ V. Těreškovová, 16. června 1963) a hlavně výstup do kosmu v podání Alexeje Leonova (Voschod 2/P. Bělajev, A. Leonov, 18. března 1965)

Gemini 3

23. března 1965 odstartovala loď Gemini pomocí rakety Titan II GLV z mysu Canaveral (rampa LC-19) na první let programu Gemini s lidskou posádkou. Loď s volacím znakem Molly Brown měla na palubě veterána Virgila Grissoma jako velitele a Johna Younga, jako pilota. Odpočítávání bylo nakrátko přerušeno kvůli hlášené poruše. Mise trvala 4 hodiny, 52 minut a 31 sekund. Během mise se prověřovaly manévrovací schopnosti lodě – velitel Grissom během letu několikrát změnil oběžnou dráhu, loď ručně pilotoval i Young.


Pilot Young a velitel Grissom

Po 3 obletech Země loď odhodila servisní úsek a pomocí brzdících motorů sestoupila do atmosféry. Byl odhozen i poslední úsek a loď zahájila další brzdění, tentokrát aerodynamické. Během něj se tepelný štít rozžhavil až na 1650 °C a astronauti zažili přetížení 5 g. Loď přistála 90 km od určeného místa, přičemž samotné přistání bylo nečekaně tvrdé – velitel Grissom si prorazil hledí přilby a jeho kolega se lehce zranil na obličeji. Kromě manévrování astronauti na orbitě fotografovali a provedli experiment oplodnění vajíček mořského ježka.
Navzdory tvrdšímu přistání proběhl první let dvou američanů najednou úspěšně.

Gemini 4

3. června 1965 se vydala na svou misi v lodi Gemini posádka James McDivitt-velitel a Edward White-pilot. Start lodi s volacím znakem Gemini 4 proběhl opět z rampy LC-19 na mysu Canaveral. Celková doba mise čítala 4 dny, 1 hodinu, 56 minut a 12 sekund a loď během ní uskutečnila 66 oběhů Země. Tento let byl jako první řízen z nového střediska řízení letů v Houstonu a byl poprvé přenášen živě v televizi do Evropy, pomocí satelitu Intelsat I. Až na krátký okamžik vibrování nosiče proběhl start bez problémů.

Tentokrát byly cíle ambicióznější: Loď měla na orbitě vydržet více dní, mělo dojít k přiblížení k dalšímu tělesu a především, první američan měl vystoupit do volného kosmu. Jako první se posádka snažila přiblížit k vyhořelému druhému stupni jejich nosiče Titan II GLV. Tento úkol se nepodařilo splnit, na palubě Gemini 4 ještě nebyl radar a astronauti se museli spoléhat na odhad vzdálenosti pomocí svých očí, přičemž se jejich odhady docela podstatně lišily. Stupeň měl dvě světla, která měla pomoci astronautům tento objekt zachytit, ale podle velitele byly zapotřebí světla tři, aby mohl lépe odhadnout orientaci stupně. Dále astronauti plně nezvládali manévrování vůči cílovému objektu a tak se mu spíše vzdalovali, než přibližovali. Poté, co Gemini spotřebovala polovinu paliva pro manévrovací motorky, bylo přiblížení ukončeno. Loď se dostala ke stupni nejblíže na 90 metrů.

Po krátkém odpočinku se během třetího obletu vydal Edward White na první americkou kosmickou vycházku (EVA) v historii. Všechny předměty byly upevněny, poutací lano bylo vybaleno a odvinuto, posádka si nasadila přilby a z lodi byla vyčerpána atmosféra. Vyskytl se však problém s Whiteovým poklopem, který McDivitt vyřešil (pomohly mu znalosti, které získal během testování na Zemi, kde se stala stejná závada). White tak mohl v 19.45 prvního dne mise vylézt z lodi. Pohyboval se pomocí tzv. HHMU (Hand-Held Maneuvering Unit, což byly vlastně dvě trysky s pistolovou pažbičkou poháněné kyslíkem). Na HHMU byl připevněn fotoaparát, pomocí něhož pořídil White řadu fotografií. Pohyb ve volném prostoru se ukázal jako bezproblémový, ale objevila se jiná komplikace, s komunikací. White neslyšel pokyny ze Země a musel se spoléhat na McDivitta, který mu zprostředkovával komunikaci s řídícím střediskem. EVA přesáhla plánovaných 14 minut a White se do lodi zpět nasoukal po 22 minutách. Když dostal povel k ukončení výstupu, řekl, že to je nejsmutnější okamžik jeho života. Poklop opět stávkoval, prozměnu se nedařilo ho zavřít, ale McDivitt mu domluvil, takže první americká EVA dopadla úspěšně.


Edward White při výstupu do kosmu

Během mise Gemini 4 probíhaly také vědecké experimenty – Měření radiace uvnitř lodi, měření statické elektřiny, práce proton-elektronového spektrometru a magnetometru. Posádka dále fotografovala terén na Zemi, zkoušela navigaci pomocí sextantu a fotografovala světelný přechod v atmosféře během východu a západu Slunce. Další dva experimenty byly lékařské, jednak byly sbírány údaje o srdečním stavu posádky pomocí echokardiografu a posádka dále zkoušela cvičit pomocí pružného gumového lana.

Závěrečná část mise poznamenala další komplikace, když se porouchal palubní počítač. Pilot tak musel zahájit manévr snížení orbity sám, přičemž se oproti automatice zpozdil o jedinou sekundu. Potom už proběhlo brzdění pomocí motorů. Jedna z raket se však spustila předčasně, což znamenalo odchýlení od plánovaného místa přistání o 80 kilometrů. Loď dosedla na hladinu 7. června 1965.
Misi se nevyhnuly problémy a komplikace, ale posádka je všechny zvládla a tak i tento let dopadl úspěšně.

Gemini 5

21. srpna 1965 vynesla raketa Titan II GLV do kosmu třetí pilotovanou loď Gemini s veteránem Gordonem Cooperem coby velitelem a Charlesem Conradem jako pilotem. Start (odložený o 48 hodin kvůli problémům s tankováním palivových článků, závadě na telemetrii a bouři) z rampy LC-19 proběhl bez potíží, ale opět se na krátký okamžik projevily podélné vibrace nosiče. Mise s pořadovým číslem 5 trvala tentokrát rekordní dobu 8 dní, čímž Američané poprvé v kosmických závodech předehnali Sověty (Vostok 5/ V. Bykovskij, 14. června 1963, doba letu 5 dní, ale sólově). Loď uskutečnila celkově 120 obletů Země.

Hlavní cíl spočíval bezpochyby ve vyzkoušení dlouhodobého letu 8 dní, což bylo důležité pro program Apollo, protože právě tak dlouho měla trvat cesta na Měsíc a zpět. Kvůli tomu byla loď vybavena palivovými články, které prodloužily výdrž lodě na orbitě (oproti bateriím). Kromě toho bylo plánováno přiblížení s jiným tělesem – subsatelitem REP (Radar Evaluation Pod), který si loď vezla s sebou v zadní části adaptéru a který, jak název napovídá, obsahoval radar.


Radar Evaluation Pod a jeho umístění na lodi Gemini

Jako první začala práce s REP, kterému astronauti přezdívali Little Rascal (malý rošťák). Satelit byl odpojen od lodi a vzdaloval se rychlostí 2 m/s. Loď se s ním měla později spojit, ale tento záměr překazily nové palivové články, kterým klesl tlak z 60 atmosfér na 5, čímž byla ohrožena jejich funkčnost. Navíc se to stalo mimo dosah pozemní kontroly, takže astronauti nemohli tuto závadu konzultovat s ředitelem letu. Velitel Cooper se tedy rozhodl, že články vypne a přejde na energii z baterií. Tím ovšem musel být snížen odběr proudu a nefungoval tak např. radar, takže se nešlo spojit s malým rošťákem. Naštěstí se tlak později zvedl a radar s další přístroje mohly být znovu zapnuty. Bohužel byl REP již příliš daleko a jeho vlastní energetické zdroje se vyčerpaly.

Astronaut Edwin „Buzz“ Aldrin mezitím na Zemi navrhl náhradní řešení – setkání s pomyslným bodem na oběžné dráze (říkalo se mu „Phantom Agena“). Toto řešení bylo provedeno třetího dne mise. Dráhu bodu určoval počítač a posádka, aby se s ním setkala, provedla pomocí manévrvacího systému OAMS sérii manévrů. Přiblížení dopadlo na výbornou.

Po tomto „improvizovanému“ úspěchu se začaly opět hlásit problémy. Původcem nebyl nikdo jiný, než palivový článek. Pozemní kontrola zjistila z telemetrie, že článek produkuje větší množství vody, než bylo obvyklé (byl to výsledek chemické reakce, během níž vznikal elektrický proud). Tato odpadní voda (pít se nedala), se skladovala ve stejné nádrži, v níž byla pitná voda pro posádku. Obě tekutiny byly od sebe odděleny pružnou stěnou. Nicméně pozemní kontrola nakonec rozhodla že odpadní vody nebude zas tak mnoho, aby se musela mise přerušit. Problémy tím však nekončily, protože následujícího dne se porouchal jeden z manévrovacích motorků OAMS.

Posádka měla dále na práci množství experimentů, především fotografování a to: Nebeských objektů, zvířetníkového světla, protisvitu, horských oblastí Mexika (na žádost mexické vlády), dalšího terénu v Texasu a Austrálii, kde byly rozmístěny velkoplošné obrazce (testovaly se podmínky viditelnosti pozemních objektů), podle zadání ministerstva obrany a starty raket Titan II a Minuteman. Dále posádka pomocí spektrografů zkoumala mraky (zjistili, že výška mraků se dá zjistit i z orbity) a spojila se s podmořskou laboratoří Sealab 2, 64 metrů pod hladinou Pacifiku (v laboratoři byl přítomen astronaut Carpenter). Gemini 5 zopakovala lékařské experimenty předchozí mise a přidala měření zraku posádky.

Přistávání se opět neobešlo bez potíží. Tentokrát nebyl na vině palubní počítač, ale programátor, který do něho zadal špatné údaje o rotaci Země. Loď tak přistála do oceánu 130 kilometrů před plánovaným místem.

Gemini 6 a 7 provedly své lety v obráceném pořadí.

Gemini 7

4. prosince 1965 vystartovala loď s volacím znakem Gemini 7 na rekordní, téměř 14 dní trvající misi. Její nosič Titan II GLV odstartoval z rampy LC-19 a dopravil tuto loď s velitelem Frankem Bormanem a pilotem Jamesem Lovellem na Zemskou orbitu. Oběhů kolem Země bylo 206, posádka provedla nejdelší let v historii, který přebila až sovětská loď Sojuz 9 v létě 1970.

Tato dlouhodobá mise za cíl především zkoumání vlivu beztížného stavu na lidský organismus a provedení některých technických experimentů, použitelných pro program Apollo. Původně měla tato mise startovat chronologicky až po Gemini 6, ale kvůli problémům s jejím cílovým tělesem začala dříve. NASA tak využila Gemini 7 jako pasivní cílové těleso pro nácvik setkání mise Gemini 6. Novinkou v letovém plánu byl spánek obou astronautů současně a vyzkoušení nových, lehčích skafandrů. Tyto skafandry G5C (vycházely z normálních G3C) neměly pevnou helmu, ale jen jakousi kapuci s hledím, byly vybaveny množstvím zipů a posádka je měla být schopna sundat a zase nasadit bez cizí pomoci uvnitř lodi.


Skafandr G5C, na sobě ho má pilot James Lovell

Den po startu došlo na skafandry. Posádka si je chtěla sundat najednou, ale řídící středisko trvalo na tom, aby měl skafandr oblečený alespoň jeden astronaut. Kvůli úpravě teploty kabiny se Borman ve skafandru potil, zatímco svlečený Lovell se cítil pohodlně. Později si skafandr sundal i Borman. Manipulace s ním však vůbec nebyla jednoduchá, v kabině nebylo místa nazbyt, což pociťoval hlavně vysoký Lovell. Několik dní tak byli oba bez skafandru současně. Kromě toho astronauti zkoušeli komunikaci se Zemí pomocí laserových paprsků, ale to se jim povedlo až později. Také z oběžné dráhy pozorovali start střely Polaris, vypálené americkou ponorkou Benjamin Franklin.

Než nadešel čas na úlohu pasivního tělesa pro setkání s Gemini 6A, provedla posádka několik zážehů, čímž jejich loď dosáhla kruhové orbity. Oba astronauti pak nakrátko spatřili startující Gemini 6A, která začala upravovat svoji orbitu na čtvrtém oběhu. Po třech hodinách a dvaceti minutách od startu spolu lodi navázaly radarový kontakt a brzy se setkaly. Posádka Gemini 6A manévrovala tak, že dokázala obě lodi přiblížit až na vzdálenost 30 centimetrů. Obě posádky na sebe viděli a Walter Schirra (velitel Gemini 6A) pak rádiem sedmičce ohlásil: „Máte opravdu pořádně zarostlé brady!“ Úplné spojení obou plavidel možné nebylo, protože Gemini 7 kvůli váze nenesla stykovací vybavení a ani jej pro svou misi původně nepotřebovala. Let obou plavidel ve formaci trval přes pět hodin. Když se konečně nachýlil čas ke spánku, Gemini 6A se odpoutala a odletěla 16 kilometrů daleko, další den již přistávala.

Poslední tři dny mise nebylo již co na práci a tak si oba astronauti četli knihy (vzali si je na radu Peta Conrada, velitele Gemini 5). Technické problémy se objevily i během této mise, dva motorky systému OAMS se porouchaly a palivový článek opět začal zlobit a dodával málo proudu. Posádka tak musela přejít na baterie, což jim do konce mise vystačilo.

Přistání se podařilo na jedničku, návratová kabina spadla do oceánu pouhých 12 kilometrů od plánovaného místa. Posádka byla sice trochu oslabena a unavena dlouhým pobytem v kosmu, ale již druhého dne se po vydatném spánku cítili dobře. Celkem mise trvala 13 dní, 18 hodin, 35 minut a 1 sekundu.

Gemini 6A

25. října 1965 měla započít mise s pořadovým číslem 6, na palubě s velitelem Walterem Schirrou, veteránem a pilotem Thomasem Staffordem. Cílem mise nebylo nic jiného, než první spojení dvou těles na oběžné dráze. Cílovým objektem byla Gemini Agena Target Vehicle, raketový stupeň Agena-D s připevněným dokovacím adaptérem. Mise neměla být dlouhá, jelikož si loď musela vystačit s bateriemi, namísto s palivovými články, měla trvat 46 hodin. Jako první měla startovat Agena, z rampy LC-14 a po ní Gemini, z tradiční rampy LC-19. Mise však skončila dřív, než začala.

Agena se podle plánu dokázala oddělit od nosiče Atlas, ale brzy poté zachvátily Agenu vibrace, které řídící systém nezvládl. Spojení bylo přerušeno, radarové odrazy letectva místo jednoho tělesa zaznamenávaly pět. Spojení s Agenou nenavázala žádná pozemní sledovací stanice a tak bylo jasné, že Agena byla ztracena. Start Gemini 6 byl odložen a nastal vážný problém, protože další exemplář Ageny by byl k dispozici až na začátku roku 1966. McDonnell navrhl NASA jiný postup, než čekat na novou Agenu a sice využít následující mise Gemini 7 a její lodi jako pasivní těleso určené k setkání. Spojení lodí by sice možné nebylo kvůli absenci spojovacího vybavení na palubě Gemini 7, ale lodě by mohly alespoň letět ve formaci. Když NASA vyřešila problém řízení obou letů z jednoho střediska, kývla na tento návrh.

Gemini 7 odstartovala 4. prosince 1965 a pro pracovníky na startovací rampě začala honička, protože na přípravu dalšího letu měli pouhých 8 dní. Vše se nakonec stihlo v pořádku a původní mise, nyní přeznačená na Gemini 6A, mohla začít. 12. prosince 1965 byli astronauti opět připraveni ke startu, ale po zážehu motoru jejich nosiče Titan II GLV nastalo ticho. Motor rakety se vypnul. Pokud by se stroj před vypnutím motoru nadzvedl nad rampu, mohli všichni očekávat havárii nosiče a obávaný BFRC. Ani operátor nosiče, ani astronauti v kabině však nedělali nic. Správně vyhodnotili, že start vlastně neproběhl a raketa zůstala na rampě v pořádku. Nyní se však musela zajistit a to trvalo dalších 90 minut. Start byl opět odložen. Za všechno mohl kabel, který dával odpojením povel řídícímu systému rakety ke startu. Kabel se odpojoval až poté, co byl nosič pár centimetrů nad zemí, ale ten den se odpojil vibracemi ještě když byla raketa na zemi. Senzory zrychlení pak motor vypnuly. Tento „nestart“ se zdál být zpočátku smolnou událostí, ale později se zjistilo, že posádka měla naopak štěstí v neštěstí. Kontrola nosiče odhalila, že v potrubí okysličovadla poblíž motoru prvního stupně zůstala od výrobce zapomenutá záslepka! Brzy po startu by tak motor zhasnul a Titan II by se zhroutil v červeném oblaku výbuchu svého toxického paliva na rampu.

15. prosince 1965 již proběhl správný startovní pokus a Gemini 6A dosáhla v pořádku orbitu. Její orbita byla nižší, než u Gemini 7 a tudíž rychlejší. Po třech hodinách objevil palubní radar sedmičku, svůj cíl. Krátce potom nechal velitel Schirra přiblížení na palubním počítači. Brzy objevil Stafford blikající poziční světla svého cíle. Gemini 6A se pak odmlčela, protože se dostala z dosahu pozemních sledovacích stanic. Jakmile později loď vyletěla ze zemského stínu a dostala se do dosahu stanice na Havaji, ohlásil Stafford, že se podařilo přiblížit obě lodě na vzdálenost 36 metrů. V řídícím středisku to samozřejmě vyvolalo velké nadšení. Ale ještě větší nadšení zavládlo poté, co se obě lodě dostaly až na 30 centimetrů blízko od sebe. Tím bylo provedeno historicky první setkání dvou těles na oběžné dráze.


Let ve formaci lodí Gemini

Že posádka navzdory dvěma nezdařeným startům neztratila humor dokázala krátce po odpoutání obou lodí, když Stafford ohlásil satelit pohybující se po polární orbitě, těsně před vstupem do atmosféry a s červeně oblečeným pilotem. V ten okamžik spustil Schirra na svou foukací harmoniku melodii „Jingle Bells“ a konsternovaným operátorům na Zemi došlo, že pilotem „satelitu“ není nikdo jiný, než Santa Claus. Přistání se podařilo s odchylkou 18 kilometrů od plánovaného místa.

Gemini 8

16. března 1966 započala pro velitele Neila Armstronga a pilota Davida Scotta jejich první cesta do kosmu. Loď s volacím znakem Gemini 8 odstartovala na špici rakety Titan II GLV z rampy LC-19 na mysu Canaveral. Mise měla trvat 3 dny a během ní mělo konečně dojít ke spojení s cílovým tělesem Agena. Kromě toho měl Scott vystoupit do kosmu a tato EVA měla trvat celé dvě hodiny. Vybavení pro tuto kosmickou vycházku doznalo od té poslední řadu změn. Pistole, (neboli Hand-Held Maneuvering Unit, dvojice trysek s pistolovou pažbičkou) již nebyla poháněná kyslíkem, ale freonem a byla mnohem silnější. Další novinkou byl „chestpack“, oficiálně Extravehicular Life Support System (systém podpory života mimo loď), který obsahoval zásobu kyslíku a ventily pro připojení kyslíkových hadic. Dále měl Scott použít batoh, tzv. Extravehicular Support Package (podpůrný komplet pro práci mimo loď). Ten obsahoval rádio, zásobu freonu pro pistoli, poutací lano o délce 23 metrů a přípojku na kyslíkovou hadici. Tento batoh byl připevněn na zadní straně adaptéru lodi.

101 minut před startem lodi Gemini odstartovala do kosmu Agena, které se, na rozdíl od své předchůdkyně, podařilo dosáhnout orbity. Na třetím obletu kolem Země se měly objekty spojit. Po třech a půl hodinách byla Agena zachycena palubním radarem. Posádka splnila svůj úkol na jedničku a téměř po šesti hodinách došlo k hladkému spojení lodě Gemini a stupně Agena. Došlo na první opravdové spojení dvou kosmických objektů v dějinách. Po pár minutách loď opustila dosah pozemní sledovací stanice na Madagaskaru a ani astronauti, ani pozemní kontrola netušili, že se zanedlouho odehraje dosud nejnebezpečnější událost v dějinách americké kosmonautiky.


Agena a Gemini těsně před spojením

Po chvíli si Scott náhodou všiml, že umělý horizont na přístrojové desce indikoval 30° náklon. Oba horizonty ukazovaly stejně, nejednalo se tedy o závadu přístrojů. Armstrong náklon ručně srovnal, ale brzy se náklon znovu projevil. Oba astronauti se domnívali, že Agena má poruchu a tak ji Scott pomocí otočného přepínače (příkazem 400) vypnul. Na pár minut se náklon srovnal, ale potom se vrátil a byl ještě silnější. Armstrong požádal Scotta, aby Agenu zase zapnul a vypnul, ale nemělo to žádný výsledek. Otáčení se zrychlovalo, namáhání stykovacího zařízení se zvyšovalo a protože blízko něho byly uloženy padáky potřebné pro sestup, rozhodl se Armstrong neprodleně od Ageny odpojit. Scott ještě před tím rychle Agenu zapnul, čímž umožnil její pozdější ovládání ze Země.

Po odpojení se okamžitě ukázalo, že závada nebyla na Ageně, ale přímo na lodi. Gemini 8 se roztočila ve všech třech osách až na rychlost přesahující 360° za sekundu. Posádka začala pociťovat zhoršené vidění a bylo jim jasné, že pokud se rotace zvýší, může přijít bezvědomí a tím úplný konec. Vzápětí se loď dostala do oblasti dosahu spojovací lodi Coastal Sentry Quebec, která zachytila Scottovo hlášení o vážném problému. Přes loď CSQ byla navázána komunikace s řízením letu v Houstonu, ale ani oni si nevěděli s nastalou situací rady. Scott převzal joystick a snažil se vyrovnat rotaci, ale nepomohlo to. Armstrong tak použil jedinou poslední možnost – vypnout manévrovací motorky OAMS a místo nich použít RCS trysky na návratové části v „nose“ lodi. I přes obtíže s viděním se mu podařilo spustit správný přepínač. Po pár sekundách bylo znát, že se rotace zastavuje. Podle pravidel se muselo po použití RCS trysek návratové části ukončit misi. Ještě na orbitě objevil Armstrong zkoušením motorků OAMS, že závada byla právě na tomto systému.

Mise se musela ukončit, takže přistání proběhlo neplánovaně do oblasti přibližně 800 kilometrů východně od Okinawy, 1000 kilometrů jižně od Jokosuky, kam v předstihu zamířila loď USS Leonard F. Mason, která Armstronga a Scotta vylovila. Jejich mise trvala pouhých 10 hodin, 41 minut a 26 sekund. I přes velké problémy, hrozící přerůst v tragédii, se oběma pilotům podařilo situaci zvládnout duchapřítomným a chladnokrevným jednáním.

Za dramatické problémy na orbitě skutečně mohl systém OAMS, konkrétně motorek číslo 8 na servisní sekci adaptéru. Nejpravděpodobněji byl spuštěn zkratem, či výbojem statické elektřiny. Před dalšími lety byla zjednána náprava, každý motorek dostal vlastní izolovaný elektrický okruh.

Plánovanou misi Gemini 9 poznamenala tragická nehoda hlavní posádky, velitele Elliota See a pilota Charlese Basetta během letu cvičným letounem T-38. Letěli z Houstonu do St. Louis, kde byla továrna firmy McDonnell, aby si prohlédli svou připravovanou loď Gemini. Kvůli špatné viditelnosti Elliot See během vizuálního přiblížení na přistání nešťastně zavadil letounem o montážní halu. Oba astronauti tak zahynuli, aniž by se podívali do kosmu. Na jejich místo byla jmenována záložní posádka.

Gemini 9A

3. června 1966 odstartoval nosič Titan II GLV z rampy LC-19 na mysu Canaveral a vynesl na oběžnou dráhu loď s volacím znakem Gemini 9A. Na její palubě byl velitel Thomas Stafford, veterán, a pilot Eugene Cernan. Mise měla za cíl zopakovat scénář zamýšlený pro předchozí Gemini 8, tedy dokování s Agenou a výstup do volného kosmu. Agena, jako pasivní cílový objekt, však po startu 17. května havarovala do oceánu (závada tentokrát byla na nosiči Atlas) a tak do kosmu 1. června startovala náhrada za Agenu, menší zařízení ATDA (Augmented Target Dockong Adapter), což bylo menší těleso, než Agena, s jejím dokovacím adaptérem a manévrovacím zařízením RCS z Gemini. Výrobcem tohoto tělesa byl McDonnell. Pro výstup Eugena Cernana do kosmu měl být také použit nový prvek, a sice AMU – Astronaut Maneuvering Unit (astronautova menévrovací jednotka), jakési raketové křeslo s velkým „batohem“. Astronaut seděl na malém sedátku, vysunul teleskopické opěrky rukou s ovládacími prvky a mohl se díky tryskám (palivo peroxid vodíku) vzdálit až 45 metrů od lodě, přičemž zůstal upoután lanem.

Po třech hodinách navázala posádka vizuální kontakt s cílovým tělesem. Posádka bohužel musela potvrdit telemetrické údaje o neotevřeném aerodynamickém krytu dokovacího adaptéru. Pozemní kontrola se snažila kryt dálkově uvolnit, ale obruč držící kryt u základny byla pevná a tak se obě poloviny krytu jen kývaly směrem k sobě a od sebe. Stafford to popsal: „Vypadá to jako rozzuřený Aligátor.“ Nic nepomohlo, protože k pyropatronám obruči vůbec nebyly připojeny kabely. Místo toho byly jen tak přilepeny ke krytu lepicí páskou. Na vině bylo nedorozuměmí mezi techniky firem Douglas, která vyráběla kryt a McDonnell, který se staral o kompletaci. Technik od Douglase po testech krytu narychlo odjel, aniž by připojil kabely a jeho kolega nevěděl co s nimi, tak je pouze přilepil ke krytu. Místo spojení obou těles nacvičila posádka Gemini 8 jen několik přiblížení.


"Rozzuřený aligátor"

Třetího dne mise nadešel okamžik, na který se Cernan velmi těšil – dvouhodinový výstup do kosmu. Po připevnění „chestpacku“ (systém podpory života mimo loď), odmotání lana a dalších procedurách, otevřel Cernan svůj poklop a nejprve vyhodil ven odpadky, potom nainstaloval zrcátko a kameru, aby ho jeho velitel mohl ze sedadla sledovat. Pak vyplul ven z lodi. Jako první úlohu měl Cernan prověřit možnosti manévrování pomocí lana, což se nezdařilo a po půl hodině beznadějného plácání a otáčení kolem lana Cernan lopocení vzdal a na chvíli si odpočinul u lodi. Pak se vydal pro své raketové křeslo, které bylo připevněno na zadní straně adaptéru.

Jenom dostat se dozadu k adaptéru bylo překvapivě namáhavé. Cernanův nafouklý skafandr mu značně ztěžoval uchopení madel, pomocí nichž měl doručkovat k AMU. Astronaut se pořádně zapotil, než se dostal na okraj adaptéru a tam na něj čekala další překážka. Okraj adaptéru byl totiž zubatý a ostrý, po odstřelení od nosiče během startu se takto zdeformoval. Cernan si tak musel dávat dobrý pozor, aby si nepoškodil skafandr, ale zvládl to a nasedl na malé sedátko AMU. V té době se loď dostala na neosvětlenou stranu zemské orbity a astronauta obklopila tma. Zjistil, že lampičky na jeho skafandru jsou velice chabé a že se mu ke všemu ještě potí hledí přilby (Cernan měl v této chvíli 180 tepů za minutu). Nosem si jej otřel a i přes vypětí a tyto komplikace se rozhodl pokračovat. Odpojil kyslíkovou hadici a přešel na zásoby uvnitř raketového křesla. To také znamenalo odpojení komunikační linky a navázání spojení pomocí rádia. To však byla další blamáž, protože signál z Cernanova rádia v AMU nepronikl pořádně stěnami lodi k veliteli Staffordovi a ten tak slyšel jen praskání a nezřetelné útržky slov.

Když znovu vyšlo slunce, vracel se Cernan na pokyn Stafforda zpět do lodi. Zkouška AMU byla na rozhodnutí velitele zrušena. Vyčerpaný Cernan se opět obtížně přesouval k otevřenému poklopu kabiny a když se částečně vsoukal dovnitř, dostával do nohou křeče. Jeho natlakovaný skafandr mu neumožňoval pořádně se skrčit, takže ho musel Stafford přitahovat. Nakonec se dovnitř dostal a uzavřel poklop. Cernanovo utrpení částečně skončilo. Špičky prstů měl rozedřené do krve, na zádech v oblasti kostrče ho nesnesitelně pálilo. Roztrhl si totiž vnitřní vrstvu izolačního materiálu a slunce mu spálilo kůži.


Cernan v kokpitu, krátce po své vycházce

Mise skončila ještě téhož dne. Na 45. obletu loď vstoupila do atmosféry a bez potíží sestoupila a přistála do oceánu, s odchylkou pouhých 800 metrů od plánovaného místa. Gemini 9A strávila v kosmu 3 dny, 20 minut a 50 sekund. Cernan byl mimo loď 2 hodiny a 8 minut a odnesl si z této EVA četné odřeniny, spáleninu a vypotil více než litr potu.

Gemini 10

18. července 1966 se do kosmu dostala na špici nosiče Titan II GLV kosmická loď Gemini 10. Posádku tvořil veterán, velitel John Young a pilot Michael Collins. Mise trvala 2 dny, 22 hodin, 46 minut a 39 sekund. Hlavním cílem bylo spojení s novou Agenou (startovala o 100 minut dříve z rampy LC-14) a setkání se starou Agenou, která v kosmu zbyla po misi Gemini 8. Kromě toho museli astronuati provést 10 experimentů a Collins měl vystoupit do kosmu.

Manévr přiblížení k Ageně 10 trval 5 hodin a po dalších 20 minutách se obě tělesa nad Madagaskarem setkala, spojení bylo odloženo o 10 minut kvůli zdržení s měřením elektrostatického náboje lodě a Ageny. Po zadokování ověřila posádka pevnost spojení otočením soulodí o 180 stupňů. Přiblížení a spojení dopadlo výborně, ale během manévrů Young spotřeboval příliš mnoho paliva, takže byly další pokusy s přiblížením a dokováním zrušeny. Nastala další fáze a sice manévrování celého soulodí pomocí motorů Ageny.


Před připojením k GATV Agena

Gemini s připojenou Agenou vystoupaly nakonec na orbit s apogeem (nejvyšší bod zemské orbity) ve výšce 763 kilometrů, což byl světový rekord. Dosud nejvyšší orbitu dosáhla posádka Voschodu 2 (P. Bělajev, A. Leonov, 18. března 1965, apogeum 475 kilometrů). Gemini 10 se tak dostala až ke spodní hranici Van Allenových radiačních pásů. Po osmihodnovém spánku posádka znovu změnila orbitu, aby se mohla později setkat se starou Agenou mise Gemini 8. Ještě před setkáním s Agenou došlo na tzv. „Standing EVA“, což znamenalo, že Collins pouze otevřel poklop, postavil se na sedadle a loď neopustil. Pomocí fotoaparátu na 70mm film fotografoval hvězdy Mléčné dráhy a barevnou destičku na boku lodi, aby se ověřilo, zda dokáže film v kosmu zachytit správně barvy. EVA byla ukončena o něco dříve, protože oba astronauty začaly pálit oči, což způsobila závada na systému regenerace atmosféry (nyní přepnutého na režim ve skafandru). Systém byl po rekompresi kabiny propláchnut kyslíkem a veškeré potíže zmizely. Astronauti si pak oči ošetřili kapkami z palubní lékárničky.

Dalšího dne využili svou Agenu na další změny dráhy, aby se setkali s Agenou 8 a po vypotřebování jejího paliva bylo soulodí rozpojeno. Gemini 10 se pak setkala s Agenou 8 pomocí vlastních motorků systému OAMS. Agena byla již „mrtvá“, nefungoval radar, ani navigační světla, takže přiblížení nebylo jednoduché. Stupeň se také zvolna otáčel, ale to nebylo vyhodnoceno jako nebezpečné a tak se mohl Collins (potom co loď opustila stín Země) vydat ven z lodi k Ageně. Nejprve chtěl vzít do lodě detektor mikrometeoritů z boku lodi, což se mu povedlo (detektor však později odplul z kabiny a byl ztracen). Upoután na laně se pak pomocí pistole HHMU dostal k mrtvému stupni a odebral z něj další detektor mikrometeoritů. Manévrování mu činilo značné potíže, motal se do lana a pistole přestala fungovat. Kvůli těmto obtížím upustil fotoaparát a vycházka byla zrušena. Collins otevřel poklop ještě jednou, když se rozhodl zbavit „chestpacku“ a poutacího lana.

Kromě těchto hlavních bodů programu provedla posádka ještě měření magnetického pole magnetometrem v oblasti tzv. Jihoatlantické anomálie, kde se Van Allenovy radiační pásy přibližují nejblíže k zemskému povrchu. Dále proběhlo měření energie elektronů a gama záření, měřila se ionosféra a detekovaly se její poruchy způsobené průletem lodi. Posádka také fotografovala povrch Země a pořizovala snímky zvířetníkového světla (ty však byly znehodnoceny špinavými okénky lodi) a pokoušela se navigovat pomocí hvězd, přičemž dokázala sledovat jen pět objektů (ke správné navigaci bylo potřeba sledovat šest hvězd).

Sestupový manévr proběhl bez potíží a přistání se podařilo s odchylkou 5,6 kilometrů od plánovaného místa.

Gemini 11

12. září 1966 provedla posádka ve složení: velitel Charles Conrad, veterán letu Gemini 5 a pilot Richard Gordon, další významný úkol, který byl využit v programu Apollo. Šlo o přímé přiblížení k pasivnímu sytkovacímu tělesu Agena, ihned po startu. Mise Gemini 11 si připsala také dosud nepřekonaný rekord, za pomocí motoru Ageny vystoupala loď Gemini na orbit s apogeem (nejvyšší bod orbity) 1369 kilometrů, což je dosud nejvyšší orbit dosažený člověkem. Loď vynesla na oběžnou dráhu raketa Titan II GLV, startující z rampy LC-19 na mysu Canaveral. Mise skončila po 44 orbitech a trvala 2 dny, 23 hodin, 17 minut a 9 sekund. (Start byl jedenkrát odložen kvůli problémům s těsností nádrže na okysličovadlo rakety Titan)

Mise měla na pořadu několik důležitých úkolů. Předně šlo o přímé přiblížení lodi a tělesa Agena, které mělo proběhnout bezprostředně po startu. Simulovalo se tak setkání lunárního modulu a velitelské lodi kvůli programu Apollo. Gemini a Agena pak měly obě spojené vystoupat na vysoký orbit a posádka měla dále vyzkoušet upoutání obou objektů pomocí lana a vytvoření umělé gravitace pomocí roatce celého soulodí. Na závěr byl naplánován sestup a přistání lodě pouze pod kontrolou počítače.

Aby splnila posádka úkol zadokovat s Agenou během prvního obletu, bylo třeba trefit startovní okno o délce pouhých 2 sekund, což se zdařilo na výbornou, zpoždění při startu dosáhlo jen půl sekundy. Začal 93 minut trvající stíhací let, který byl zakončen bezchybným spojením Gemini a Ageny. Na přiblížení padlo méně paliva, než bylo plánováno, tekže mohla posádka provést celkem pět dokovacích pokusů (všechny úspěšné). Další den měla proběhnout vycházka do volného kosmu v podání Richarda Gordona. Ještě před jejím uskutečněním odhalila posádka poruchu v manévrovacím systému OAMS, motorek číslo 8 dával snížený tah, ale řídící středisko rozhodlo, že to není vážná překážka a mise pokračovala dál.

Gordon vystoupil z lodi a doplul k Ageně. Za úkol měl ke družici připojit poutací lano o délce 30 metrů. Nebyla to lehká práce, nafouknutý skafandr znemožňoval jemné pohyby a navíc se Gordon neustále potýkal se ztrátou stability. Aby se trochu zapřel, sedl si obkročmo na nos své lodi, ale práce byla velice vyčerpávající. Gordon si na chvíli odpočinul u poklopu Gemini a potom práci dokončil. Velitel mise Conrad původně douvhodinový výstup ukončil po 44 minutách, kvůli Gordnově vyčerpání. (Během simulací na Zemi mělo být lano navázáno během půl minuty)


Gemini a Agena spojené lanem

Třetího dne mise se posádka navždy zapsala do historie kosmonautiky, když pomocí motoru Ageny vystoupalo celé soulodí na eliptickou oběžnou dráhu s apogeem ve výšce 1369 kilometrů. Dosud žádná kosmická loď s posádkou se nedostala dál od Země, pokud nepočítáme lety k Měsíci. V takovéto výšce měli astronauti úžasný výhled téměř na celou polovinu Zeměkoule. Během pohybu na této vysoké orbitě dostali dávku radiace ze sluneční erupce, ale tato dávka byla ještě nižší, než u předchozí mise. Na rekordní oběžné dráze zůstala loď dva oběhy a pak se vrátila na normální orbitu.

Následovala další EVA, tentokrát „jen“ v podobě stání na sedadle při otevřeném poklopu. Gordon fotografoval hvězdy pomocí ultrafialového fotoaparátu, aby se zjistilo jejich záření v tomto spektru. Snímků s espozičním časem až jedné minuty pořídil Gordon celkem 50, z toho 10 kalibračních. Tento proces mu trval 133 minut a jeho velitel Conrad během fotografování udržoval loď stabilní, což se mu povedlo s velmi nízkou spotřebou paliva do manévrovacího systému. Gordon při pořizování fotek řekl řídícímu středisku: „To není práce, to je privilegium!“

O hodinu a půl později nadešla zkouška stabilizace pomocí lana. Gemini se od Ageny odpojila a lano se po pár „pošťouchnutích“ vymotalo z obalu. Agena se při tom však dostala do oscilací, které se přenesly i do Gemini. Nakonec se díky zásahům astronautů obě tělesa spojená lanem stabilizovala. Pomocí manévrových motorků roztočili astronauti soulodí a vytvořili tak nízkou umělou gravitaci o hodnotě 0,00015 g. Gravitace se projevovala pomalým odplouváním nezajištěných předmětů v interiéru k boku kabiny. Jedna otáčka soulodí trvala 9 minut a takto spolu obě tělesa rotovala po dobu tří hodin. Potom byla Agena odpojena a díky přebytku paliva k ní posádka ještě jednou, původně neplánovaně, zadokovala. Pak už se obě tělesa vydala svou vlastní cestou.

Během mise provedla posádka celou řadu experimentů: Měření hmotnosti kosmických těles pomocí jejich zrychlení na orbitě, v tomto případě Ageny; zkoušení „nočního vidění“ - televizního systému, který měl pracovat na bázi zesilování zbytkového světla, vyzkoušení speciálního šroubováku v prostředí nulové gravitace (nedošlo na něj kvůli Gordnově vyčerpání), výzkum vlivu beztíže a záření na krvinky a spóry vřeckovýtrusných hub, fotografování zemského povrchu a oblačnosti, nukleární emulze – experiment pro studování prvků a záření v atmosféře, balíček s emluzí odebral Gordon z boku lodi během své EVA; fotografování světelného záření atmosféry, pomocí něhož se mělo zjistit záření kyslíku v červené oblasti viditelného spektra; fotografování ultrafialovým fotoaparátem, měření poruch ionosféry vyvolaný průletem lodi, fotografování oblastí libračních bodů v soustavě Země-Měsíc a fotografování nízkozářících astronomických objektů.

Sestup lodi byl přímo řízen pomocí programu v palubním počítači, kompletně bez zásahu posádky, či pozemního střediska. Po odhozu servisní sekce adaptéru a zážehu brzdících raket převzal pilotáž počítač a dovedl loď na přistání 3 kilometry od hlídkující lodi USS Guam.

Gemini 12

11. listopadu 1966 odstartovala loď s volacím znakem Gemini 12 na poslední misi programu Gemini. Velitelem lodi byl veterán James Lovell, pilotem Edwin Aldrin. Nosná raketa startovala z rampy LC-19, jako předchozí mise. Loď uskutečnila 59 oběhů kolem Země a celá mise trvala 3 dny, 22 hodin, 34 minut a 31 sekund. Start byl odložen o dva dny, kvůli problémum nosné rakety Titan II GLV. Záverečný let měl konečně uspokojivě splnit i jeden z hlavních cílů – bezproblémové zvládnutí EVA – výstupu do kosmického prostoru a práce v něm.

Před startem Gemini 12 vylétlo do kosmu pasivní dokovací těleso Agena, se kterou se měla posádka Gemini 12 spojit a zopakovat výstup na vysoký orbit, podobně jako předchozí mise. Přibližování k Ageně bylo poznamenáno závadou na palubním radaru. Počítač z něj přestal přijímat data. Avšak Aldrin dokázal pomocí sextantu navigovat Lovella, který bezpečně a bez potíží zadokoval k Ageně ručně. Bohužel, Agena znovu ukázala, že není právě vrchol spolehlivosti. Hlavní motor nefungoval kvůli závadě na palivovém čerpadle, takže zvýšení orbity nepřicházelo v úvahu. Místo toho byl zvolena náhradní činnost, a sice pozorování a fotografování zatmění Slunce, potažmo stínu, který bude Měsíc vrhat na Zemi. Tento experiment byl původně kvůli opožděnému startu vyřazen, ale nyní na to byl čas. Orbita byla díky funkčním manévrovacím motorkům Ageny snížena a zatmění slunce bylo dvakrát vyfotografováno. Víc posádka nestihla, ani nestihla pořídit fotky měsíčního stínu.

Později téhož dne provedl Aldrin „standing“ EVA. Nejprve krátce cvičil s elastickým lanem, pak se postavil na sedadle a vysunul horní část těla z otevřeného poklopu. Během 2 hodin a 29 minut pořídil Aldrin fotografie povrchu planety, fotografie oblačnosti a dále zopakoval některé fotografické experimenty z předchozí mise.

Dalšího dne se ozval palivový článek, který přestával dodávat energii. Byl tedy vypnut a použit záložní. Přestože dával méně proudu, lodi to vystačilo po zbytek mise. Porouchaly se rovněž dva motorky systému OAMS, ale pozemní středisko nechalo misi pokračovat.

Na pořadu byla další EVA, tentokrát plnohodnotná. Edwin Aldrin se na ni dlouho připravoval a k přípravě využil i novou metodu nácviku ve vodní nádrži. Kromě toho byla loď opatřena mnoha novými madly a úchyty, aby se mohl Aldrin lépe pohybovat. Astronaut měl také na skafandru k dispozici několik karabin, pokud by se chtěl připoutat. Aldrin se vysunul z kabiny a na začátku své EVA jen provedl výměnu kamer u poklopu, které ho snímaly. Poté se vydal vyzkoušet manuální práci ve vakuu. Na konci adaptéru, kde se v předchozích misích vozil náklad (např. Raketové křeslo), byly upevněny balíčky s experimenty a systém úchytů, které měly astronauta udržet na místě. Zde se Aldrin pustil do práce – šrouboval šrouby do desky, spojoval elektrické konektory a řezal kovový plech. Potom se vrátil k poklopu, aby si odpočinul. Následně se přesunul na Agenu, kde prováděl podobnou práci jako na adaptéru. Zde vyzkoušel speciální momentový klíč, určený pro program Apollo. Aldrin na závěr své vycházky očistil okénka kabiny hadříkem a Lovell ho v žertu vyzval, aby mu také vyměnil olej. Aldrinovi šlo všechno výtečně a tak byla jeho EVA dokonce prodloužena a to o 16 minut, na konečný čas 129 minut.


Edwin Aldrin, první, kdo zkrotil EVA

Dále následovalo odpoutání od Ageny a let obou objektů spojených lanem. Posádce však činilo problémy uvést loď s přivázanou Agenou do rotace. Povedlo se sice dosáhnout umělé gravitace, ale soulodí se nedařilo uspokojivě ovládat. Další den pozorovali astronauti pomocí brýlí s filtry atmosféru, zda v ní nezachytí mrak sodíku, který měla rozprášit francouzská raketa Centaure alpha. Posádka nic neviděla a tak Francouzi vystřelili ještě jednu raketu, ani druhý pokus však nevyšel. Astronauti oblast atmosféry pouze vyfotografovali a pokračovali v misi.

Aldrin pak provedl závěrečnou EVA, opět jen vestoje na sedadle. Vyhodil některé odpadky a nepotřebné věci a pořídil fotografie souhvězdí v ultrafialovém spektru. Aldrin strávil touto činností 52 minut a celkem tak dosáhl rekordního času 5 hodin a 28 minut při práci mimo loď.

Během 59. oběhu Země provedla loď Gemini pomocí palubního počítače automatizovaný sestup a přistála 4,8 kilometrů od plánovaného místa. Poslední mise programu Gemini právě skončila. Navzdory několika závadám proběhla úspěšně, astronauti předvedli své schopnosti při přiblížení k Ageně bez pomoci radaru a Edwin Aldrin provedl první EVA bez obtíží. Lety dvoumístných Gemini ustaly, na obzoru právě vycházela nová hvězda, loď Apollo – prostředek k dopravě Američanů na Měsíc.

Program měl především splnit tyto body: zvládnout delší pobyt v kosmu, dokázat vystoupit do volného kosmického prostoru (tzv. EVA, extra-vehicular activity), zvládnout přiblížení dvou těles a jejich dokování a precizní přistání lodi v předem určené lokalitě.

Dlouhodobý pobyt v kosmu zvládla mise Gemini 7, která trvala 13 dní, 18 hodin, 35 minut a 1 sekundu, čímž vytvořila světový rekord, který byl Sověty překonán až v roce 1970. Již před tím překonala mise Gemini 5 sovětský úspěch pěti dní z června 1963, když dosáhla 8 dní na orbitě (Vostok 5 s V. Bykovským však letěl sólo).

Problémy dělala jednoznačně EVA, doslova „činnost mimo loď“, neboli „kosmická vycházka“. Také v této oblasti prvenství patřilo Sovětskému svazu, když Alexej Leonov provedl výstup do kosmu 18. března 1965, z lodi Voschod 2. První americká EVA byla provedena během mise Gemini 4 až 3. června 1965 Edwardem Whitem. Proběhla bez potíží, ale paradoxně zřejmě kvůli tomu byly přípravy na další EVA podceněny. Ani jedna z dalších provedených mimolodních aktivit nebyla uspokojivá, teprve poslední výstup Edwina Aldrina proběhl úspěšně. Zatímco Sověti byli první, Američané je předehnali v délce trvání a četnosti. Vždyť výstup Alexeje Leonova byl až do ledna 1969 jediný, zatímco Američané podnikli výstupů celkem 9, z toho 4 ve formě „standing EVA“, kdy astronauti stáli na sedadlech. Edwin Aldrin pak držel rekord za nejdelší čas strávený mimo loď – 5 hodin, 28 minut.

Rovněž přiblížení dvou těles na oběžné dráze se zprvu neobešlo bez potíží. Mohly za to hlavně technické závady, ale poměrně brzy i v tomto oboru Američané Sověty předehnali. Lodě Gemini 7 a Gemini 6A se přiblížily až na vzdálenost 30 centimetrů a v mezích menší než 100 kilometrů (let ve formaci) vydržely tyto lodě 20 hodin a 22 minut. Nejdůležitějšími úspěchy pak pro Američany bylo zadokování s cílovým tělesem Agena během mise Gemini 8 (bohužel tento úspěch byl zkalen technickou závadou na lodi a ohrožení života posádky), použití motorů Ageny k vystoupání na dosud nejvyšší člověkem dosažený orbit (1369 kilometrů) během mise Gemini 11 a také manuální přiblížení a zadokování s Agenou během mise Gemini 12.

Co se týče přistávání lodi, pak se podařilo během programu dosáhnout uspokojivého výsledku. Když vše proběhlo v pořádku, byla odchylka od plánovaného místa přistání v jednotkách kilometrů, loď Gemini 9A se netrefila o pouhých 800 metrů.

Jakmile skončila mise Gemini 12, na kterou se astronauti vybavili cedulkami na skafandrech s nápisy „The“ a „End“, dosáhli Američané (včetně letů programu Mercury) celkem 1 015 hodin, 49 minut, 9 sekund nalétaného času v kosmu oproti 432 hodinám 40 minutám letových hodin sovětských lodí Vostok a Voschod. Kromě výše uvedených úspěchů se Američanům také podařilo na své lodi vytvořit umělou gravitaci (ale jen o hodnotě 0,00015 g).

Program Gemini tak splnil veškeré cíle, které potřeboval americký kosmický program dosáhnout, před letem na Měsíc. Během programu se posádky potýkaly s technickými obtížemi a v jednom případě (Gemini 8) došlo k ohrožení života posádky, ale jinak dokázaly lodě Gemini bez úhony dopravovat astronauty na oběžnou dráhu a zase zpátky na Zem. Náskok, který sovětští kosmonauti vybudovali svými výkony na lodích Vostok a Voschod, byl programem Gemini nejprve vyrovnán a poté i překonán. Zkušení astronauti pak na lodích Apollo zužitkovali veškeré nabyté znalosti.



„Jestli zemřeme, chceme, aby se s tím lidé smířili. Děláme riskantní práci a doufáme, že ať se stane cokoliv, nezdrží to program. Dobývání kosmu stojí za riziko života.“

- Virgil Grissom po misi Gemini 3, 1965

Skupina astronautů 1 „Original Seven – Původní sedmička“
Tato skupina astronautů byla původně určena pro lety programu Mercury. Jednalo se výhradně o zkušební vojenské piloty. Z vice než 500 uchazečů bylo vybráno 7, 3 z nich se pak účastnili letů programu Gemini. Členem skupiny byl i Donald K. Slayton („Deke“), který kvůli srdeční arytmii do kosmu neletěl a pro NASA vybíral astronauty na pilotované mise Gemini a Apollo, říkalo se mu „Vedoucí astronaut“. Tato skupina je také jediná, jejíchž členové letěli v rámci všech amerických pilotovaných kosmických programů ve 20. století.

Virgil Ivan „Gus“ Grissom – astronaut mise Mercury-Redstone 4, velitel mise Gemini 3, tragicky zahynul při požáru během nácviku startu Apolla 1

Leroy Gordon „Gordo“ Cooper – astronaut mise Mercury-Atlas 9, velitel mise Gemini 5

Walter Marty „Wally“ Schirra – astronaut mise Mercury-Atlas 8, velitel mise Gemini 6A, velitel mise Apollo 7

Skupina astronautů 2 „The New Nine – Nová devítka“
Druhá skupina již byla určena na výcvik pro program Gemini. Při výběru se dbalo jednak na schopnosti pilotáže, ale také na technické znalosti, nový program měl být mnohem komplikovanější, než Mercury. Ve skupině byli dva astronauti, kteří se původně nedostali do skupiny 1 (Conrad, Lovell) a dva civilisté – See a Armstrong.

John Watts Young – pilot mise Gemini 3, velitel mise Gemini 10, pilot velitelského modulu mise Apollo 10, velitel mise Apollo 16, velitel prvního letu raketoplánu STS-1 Columbia, velitel mise STS-9 Columbia. První člověk, který se do kosmu dostal šestkrát.

James Alton McDivitt – velitel mise Gemini 4, velitel mise Apollo 9

Edward Higgins White – pilot Gemini 4 (první americký výstup do kosmu), tragicky zahynul při požáru během nácviku startu Apolla 1

Charles „Pete“ Conrad – pilot mise Gemini 5, velitel mise Gemini 11, velitel mise Apollo 12, velitel mise Skylab 2 (orbitální stanice)

Thomas Patten Stafford – pilot mise Gemini 6A, velitel mise Gemini 9A, velitel mise Apollo 10, velitel mise Apollo-Sojuz

Frank Frederick Borman – velitel mise Gemini 7, velitel mise Apollo 8

James „Jim“ Artur Lovell – pilot mise Gemini 7, velitel mise Gemini 12, pilot velitelského modulu mise Apollo 8, velitel mise Apollo 13

Neil Alden Armstrong – velitel mise Gemini 8, velitel mise Apollo 11 (první člověk na Měsíci)

Elliot McKay See – určený jako velitel mise Gemini 9, tragicky zahynul při letecké nehodě před letem do vesmíru

Skupina astronautů 3
První skupina, ve které byli zastoupeni i astronauti bez zkušeností s testovacími lety a jediná, jejíž členové neletěli raketoplánem. Pět astronautů z této skupiny se účastnilo programu Gemini, ostatní programu Apollo a čtyři astronauti se dostali až na Měsíc.

David „Dave“ Randolph Scott – pilot mise Gemini 8, pilot velitelského modulu mise Apollo 9, velitel mise Apollo 15

Eugene Andrew Cernan – (syn československých emigrantů) pilot mise Gemini 9A, pilot lunárního modulu mise Apollo 10, velitel mise Apollo 17 (poslední let na Měsíc)

Michael Collins – pilot mise Gemini 10, pilot velitelského modulu mise Apollo 11

Richard „Dick“ Francis Gordon – pilot mise Gemini 11, pilot velitelského modulu mise Apollo 12

Edwin „Buzz“ Eugene Aldrin – přezdívaný „Dr. Rendezvous“, či „krotitel EVA“, pilot mise Gemini 12, pilot lunárního modulu mise Apollo 11 (druhý člověk na Měsíci)

Charles Arthur Bassett - určený jako pilot mise Gemini 9, tragicky zahynul při letecké nehodě před letem do vesmíru

Letět s lodí Gemini na Měsíc? Proč ne. Jak šéfkonstruktér lodi Gemini, Jim Chamberlain, výrobce lodi Gemini, McDonnell Aircraft, tak i výrobce nosičů, Martin Marietta, v tom neviděli příliš složitý problém a sami podali několik návrhů na využití Gemini coby lunární lodi.

Oba způsoby využití Gemini, tedy průlet kolem Měsíce a přistání na něm jsou chronologicky otočeny, aby byly seřazeny od „obvyklejšího“ po „odvážnější“ využití.
Už v roce 1961 navrhl šéfkonstruktér Gemini, Jim Chamberlin (původně konstruktér ve firmě Avro Canada), že by v budoucím programu letů lodí Gemini mohl být oblet Měsíce. Jeho návrhy (jakož i další, včetně přistání na Měsící) byly smeteny ze stolu. V té době se stále bojovalo o konečnou podobu programu Apollo a nebylo tak úplně jisté, jak vlastně program bude probíhat a hlavně: Jestli se vůbec podaří všechno stihnout včas.

Jak šel čas, lodě Gemini nakonec fungovaly jak bylo naplánováno a roli Apollo, které mělo přistát na Měsíci, nikdo již nezpochybnil. Firma McDonnell však cítila ve svém plavidle větší potenciál a také si byla vědoma toho, že jejich Gemini bude brzy končit. Proto se snažila lobbovat u NASA, aby prosadila prodloužení programu a tedy aby mohly lodě Gemini letět k Měsíci.

McDonnell tedy v dubnu 1964 navrhl NASA, že jeho loď Gemini může posloužit k plánovanému fotografickému průzkumu povrchu Měsíce, v místech, kam mělo později přistát Apollo. Návrh čítal tři možnosti, různě náročné, s různými cíli:

První možností byl jednoduchý průlet kolem Měsíce s využitím tzv. „free-return trajectory“, neboli dráhy volného návratu. Loď pohybující se na této dráze by byla vypuštěna směrem k Měsíci, nepřešla by na jeho orbitu, proletěla by kolem něj a vrátila by se sama zase zpět na Zemi, bez nutnosti úprav dráhy.

Tuto misi by podle návrhu provedla loď Gemini s připojeným raketovým stupněm Centaur, který neměl být zcela naplněn palivem, aby se ušetřila hmotnost. Tím pádem by celou sestavu mohl vynést nosič Saturn IB jedním startem. Následně by stupeň Centaur urychlil Gemini i sebe na dráhu volného návratu k Měsíci. Okolo Měsíce by se posádka věnovala fotografování povrchu, a to jak odvrácené strany Měsíce, tak i Moře klidu, tedy plánovaného místa přistání lunárního modulu Apollo. Nevýhodou tohoto řešení byl pouhý jeden necelý oblet kolem Měsíce, výhodou pak možnost jednorázového vynesení celého soulodí na orbitu.

Další možnost byla komplikovanější, ale přinášela výhodu v podobě dosažení měsíční orbity. Tentokrát by muselo být použito dvou startů rakety Saturn IB – první by vynesl loď Gemini, která by byla vzadu připojena k raketovému stupni Agena, druhý by vynesl na orbitu stupeň Centaur. Gemini-Agena by se pak spojila čelním stykovacím uzlem s Centaurem a odletěla by pomocí něho k Měsíci. Až by spotřeboval palivo, Centaur by byl odpojen.

Pomocí stupně Agena by později bylo dosaženo měsíční orbity 150 x 20 kilometrů nad povrchem, s přísluním přímo nad Mořem klidu. To by zajistilo kvalitní fotografie. Po 24 hodinách strávených na lunární oběžné dráze, se měla loď Gemini opět za pomocí Ageny dostat na dráhu vedoucí k Zemi. Před sestupem na povrch se měla Agena odpojit a shořet v atmosféře, zatímco by Gemini přistála do oceánu. Celá mise by trvala skoro týden, což jak víme by pro Gemini nebyl žádný extrém.


Gemini s připojeným stupněm Agena

Třetí možnost byla stejná jako druhá, ovšem s tou výjimkou, že se měl místo stupně Agena použít radikálně upravený servisní modul s vlastními motory. Vyžadovalo by to ovšem nejdříve takový modul zkosntruovat. Na druhou stranu by bylo pak celé soulodí lehčí o nezanedbatelných 700 kilogramů.

Stejně jako McDonnell podala návrh také firma Martin Marietta. Jejich návrh byl odlišný tím, že jako výrobce nosiče programu Gemini (Titan II GLV) chtěla použít pro lunární misi právě tuto raketu. Jenže Titan měl nižší nosnost na LEO (Low Earth Orbit), neboli na nízkou oběžnou dráhu Země.

K provedení mise bylo nutné dvou startů raket Titan. Jedna raketa Titan II GLV by vynesla na orbitu loď Gemini, další raketa Titan IIIC by vynesla raketový stupeň, který by urychlil Gemini k Měsíci. Narozdíl od McDonnellova návrhu by se jednalo o stupeň vlastní konstrukce, založený na druhém stupni rakety Titan IIIC. S tím by pak letěla loď Gemini k Měsíci a zpět.


Projekt firmy Martin Marietta

Návrh byl podán v červenci 1965 a připojil se k němu nakonec také McDonnell (jehož návrhy byly přehlíženy) a astronaut Pete Conrad, který návrh přednesl na mýtinku managmentu NASA. Návrhy obou byly nakonec zamítnuty a to z různých důvodů: McDonnell navrhoval své mise jako fotoprůzkumné, ale NASA měla v plánu pořídit fotografie pomocí bezpilotních sond. Návrh firmy Martin Marietta byl zamítnut jako zbytečný, ačkoliv nelze vyloučit, že pokud by se NASA cítila ohrožena sovětským programem, mohla by teoreticky podniknout oblet Měsíce za pomocí navrhovaných řešení firmy Martin Marietta již během roku 1967.
Na počátku 60. let se vyrojilo několik návrhů z různých stran, které shodně navrhovaly rozšířit plánovaný program Gemini a přidat mu cíl v podobě přistání na měsíci. První studie se objevily v roce 1961, ještě než bylo celému programu oficiálně přiděleno jméno „Gemini“ a ještě než byla zcela schválena podoba programu Apollo.

Návrh Jima Chamberlaina počítal s využitím principu LOR (Lunar Orbit Rendezvous), tedy setkání na oběžné dráze Měsíce. Loď Gemini by, s využitím urychlovacího raketového stupně, dosáhla Měsíce a vysadila na jeho povrch jednoho astronauta, který by k tomu účelu použil velmi lehký, jedomístný otevřený přistávací modul, který navrhli v Langleyho výzkumném centru NASA. Malý modul měl hmotnost pouhých 4372 kilogramů a nosnost 150 kilogramů.


Miniaturní lunární modul

Loď Gemini by byla na oběžnou dráhu vynesena s raketovým stupněm Centaur raketou Saturn C-3, přičemž modul by startoval separárně pomocí rakety Titan II. Gemini by se pak s modulem spojila a vydala by se na Měsíc. Centaur by dostal soulodí na orbitu Měsíce a astronaut z dvoučlenné posádky Gemini by vystoupil do volného prostoru. „Osedlal“ by přistávací modul a sestoupil by na povrch Měsíce. Velice podobně vlastně mělo probíhat přistání Sovětů s tím rozdílem, že kosmonaut by si užíval přetlakového přistávacího modulu.


Takto mohlo hypoteticky vypadat soulodí na cestě k Měsíci

Tento nápad se nakonec nepodařilo zakomponovat do plánovaného harmonogramu letů Gemini. Ideální plán počítal s přistáním na Měsíci již v lednu 1966! Jak se ukázalo později, skutečný harmonogram měl oproti tomuto ideálu roční zpoždění a to ještě ani nebyl u konce vývoj nosiče Saturn C-3. Pokud by se ten stihl uskutečnit, mohlo by se čistě teoreticky uskutečnit přistání na Měsíci v prosinci 1968, což by bylo půlrok před skutečným přistáním Apolla 11.

Takže by Američané dokázali dobýt Měsíc dříve, ovšem s daleko méně vhodnou technikou. Také by ušetřili přibližně 4 miliardy dolarů, ale to zkrátka NASA „nestálo za to“. Ušetřilo by se, jenže by astronauti rozhodně nemohli provádět takovou výzkumnou činnost na Měsíci, jako jim umožňovalo Apollo.

Gemini Direct Landing

S druhým důležitým návrhem přišel výrobce, firma McDonnell. Narozdíl od výše zmiňovaného návrhu mělo být přistání uskutečněno pomocí přístupu Direct Landing, neboli přímého přistání. Loď měla zkrátka vcelku přistát na povrchu Měsíce a pak zase odstartovat zpět k Zemi. Žádný přistávací modul, žádné dokování. Takový byl i původní přístup NASA k programu Apollo. Loď Gemini v této konfiguraci měla vynášet plánovaná raketa Saturn C-5 (Pozdější Saturn V).

Na papíře vypadala studie proveditelně. Zřejmě by byl tento pokus jednodušší, levnější a méně časově náročný, než program Apollo. Jenže program Apollo již běžel a firma North American pracovala na trojmístné kosmické lodi, zatímco McDonnell ještě ani nezačal vyrábět orbitální verzi Gemini.

Studie stanovila tři různé modifikace orbitální verze lodi Gemini, uzpůsobené pro lunární přistání. První se od orbitální verze lišila přidáním vypouklého průhledného překrytu poklopu velitele na levé straně plavidla. Extrémnější varianta předpokládala při přistávání rovnou otevřený poklop! Dále by byla posádka vybavena výklopnými zrcátky. Každopádně velitel by se musel na svém sedadle (které by zůstalo vystřelovací, jak bylo nakonec použito doopravdy) přetočit a sedět na opěradle. Přistání by tak bylo opravdu náročné a zcela jistě taky nebezpečné. Ke svému běžnému přístrojovému vybavení měla tato verze dostat automatický sextant a radary určené pro program Apollo.

Druhá verze se od první lišila především uzpůsobením k přistání do oceánu. Prapůvodní plány pro Gemini totiž počítaly s přistáním na pevnině. Také měla být tato verze díky uspoření hmotnosti vybavena větším množstvím přístrojů, kromě výše jmenovaných to byl také teleskop/sextant určený pro Apollo a gyroskop pro manuální řízení.

Třetí verze se odlišovala od předchozích zejména záchrannou raketovou vežičkou, na místo vystřelovacích sedadel. Katapultovací sedačky byly vyměněny za polohovací sedadla, která v kombinaci s větším oknem na levé straně pomáhala při přistání mnohem lépe, než předchozí design. Dá se říct, že poloha astronautů připomínala posez v původním návrhu lunárního modulu Apollo. Přístrojové vybavení mělo být stejné, jako v předchozí variantě.


Nákres verze 3

Měsíční loď Gemini by sestávala z těchto částí („z vrchu dolů“): Loď Gemini (ve třetí verzi se záchrannou věžičkou), motor pro přistání a návrat, přistávací úsek a retrográdní úsek. Přistávací nohy měly být během startu chráněny kryty, které se na orbitě měly odstřelit.

Jak by měla vypadat měsíční mise Gemini?
Po dosažení zemské orbity by se odstřelily kryty podvozku a následoval by zážeh motoru retrográdního úseku, který by vyslal Gemini k Měsíci. Tam by práce stejného úseku pomohla dosáhnout lunární orbity. Jeho práce by však nekončila – po usazení na orbitě by měl za úkol zpomalit loď na pádovou rychlost a ve výšce 1800 metrů by byl odpojen a spadl by někde na povrch Měsíce.


Retrográdní úsek, krátce po oddělení

Následně by jeho práci převzal přistávací motor a s jeho pomocí by posádka usadila Gemini na měsíčním povrchu. Ačkoliv by byla loď vybavena stejným vybavením jako Apollo (tedy moderním), bylo by přistání velice riziková část mise, pokud by byla použita konfigurace verzí jedna a dvě. Představa vykloněného velitele, jak dává povely pilotovi, který zase pro změnu vidí jen zrcátkem, je docela divoká. Pakliže by se přistání podařilo, zůstali by astronauti na Měsíci 24 hodin a pak by se chystali k návratu.

Start z Měsíce by obstaral motor, který byl užit k přistání. Na povrchu by byl zanechán přistávací úsek s podvozkem (jako například později u lunárního modulu Apollo), který by v tuto chvíli obsahoval už jen prázdné nádrže. Motor by urychlil Gemini tak, že by se loď vydala na přímou cestu k Zemi a poté, co by se na její oběžné dráze moduly rozpojily, by kabina přistála do oceánu. Aby loď přežila návratovou rychlost skrz atmosféru, musel by být pro lunární Gemini vyroben silnější tepelný štít.

James Webb, ředitel NASA, všechny takovéto návrhy shodil ze stolu a rozhodl se držet programu Apollo, které mělo provést přistání na Měsíci. Postupně se vytříbil systém, jakým se bude přistávat a sice za pomocí tzv. LOR, tedy Lunar Orbit Rendezvous, neboli setkání na oběžné dráze Měsíce. Předchozí koncept přímého přistání byl zavržen.

Největší problémy byly s velmi riskantním způsobem přistání a zpětně viděno také s nedostatkem redundance. Ačkoliv je toto velmi hypotetická úvaha, stát se také mohla – Jak víme, Apollo 13 postihla nehoda a astronauti přežili mimo jiné také proto, že se mohli uchýlit do připojeného lunárního modulu. V Gemini by nic takového možné nebylo. Ale stále je třeba mít na paměti, že Gemini vznikal jako přechodný program mezi Mercury a Apollo. Na druhou stranu to, že by zřejmě dokázal uskutečnit přinejmenším oblet Měsíce, není špatné na přechodné řešení, co říkáte?

Ačkoliv se postupně dostal program Gemini zcela mimo možnost dopravit na Měsíc člověka, jeho tvůrci se nevzdávali a podávali další návrhy na využití Gemini i během programu Apollo. Tak například měly lodě Gemini sloužit k záchraně astronautů na orbitě Měsíce, nebo mohly v konfiguraci výše zmíněného přímého přistání sloužit na povrchu Měsíce jako záchranný prostředek pro uvízlé astronauty z lunárního modulu, nebo jako dočasný přístřešek pro eventuální záchrannou misi. Hlavně kvůli rozpočtovým škrtům se nic z toho nakonec neuskutečnilo.



Na konci 50. let byly ve Spojených státech defacto čtyři kosmické programy s cílem dopravit člověka na orbitu: civilní NASA a tři složky amerických ozbrojeých sil, armáda, letetcvo a námořnictvo, mělo také svůj program. Námořnictvo a letectvo se svých programů postupně vzdalo. Letetcvo (USAF - United States Air Force) se naopak začalo naplno zabývat pilotovaným kosmickým programem a na počátku 60. let dalo vzniknout významným projektům. Bylo to letectvo které (ovšem ve spolupráci s NASA) vyvinulo experimentální raketový letoun X-15, který byl vlastně na pomezí letadla a kosmického raketoplánu. Následovat měl již plnohodnotný raketoplán, který by sloužil vojenským účelům – X-20 Dynasoar. Ten byl však nakonec zrušen.


Raketový letoun X-15, vedle umělecká představa zrušeného raketoplánu X-20 Dynasoar
Ještě než byl s konečnou platností v roce 1963 zrušen projekt X-20, plánovalo letectvo na orbitě vystavět vojenskou stanici v rámci programu MODS – Manned Orbital Development System (volně přeloženo: pilotovaný orbitální vývojový systém). Před spuštěním stanice museli letci-astronauti nabrat zkušenosti a za tím účelem plánovalo letetcvo spolupráci s NASA a jejím programem Gemini. Počítalo se celkem se 7 lety do kosmu a tento návrh dostal označení „Blue Gemini“.

Zpočátku měli letět dva piloti USAF v páru s astronautem z NASA a poté měly proběhnou další dva lety výlučně s posádkou USAF. Během těchto misí se měly provádět jak civilní experimenty, tak i ty vojenské. Poslední tři mise měly již být čistě pod taktovkou letectva a měly zahrnovat nácvik dokování a nácvik manévrování astronauta ve volném prostoru. Blue Gemini bylo ještě ve stádiu plánování zrušeno a program MODS byl taktéž zavržen, obojí ještě v roce 1963.
Následovníkem zrušeného programu MODS se stal program MOL, neboli orbitální laboratoř s lidskou posádkou. Program byl tentokrát schválen a dostal se přes stádium návrhů. Nová orbitální stanice měla zpočátku sloužit především pro výzkum dopadu stavu beztíže na člověka a provádění experimentů v prostředí mikrogravitace. Později byl do plánů zakomponován prvek vojenského průzkumu. K tomu měl sloužit fotoaparát KH-10 a také radar na pozemní snímkování.

Program byl vyhlášen v prosinci 1963 a v roce 1964 začaly firmy Douglas Aircraft, General Electric a Martin Marietta s návrhy budoucí stanice, z nichž byl vybrán ten od firmy Douglas.


Představa MOL na orbitě (Gemini se právě odpojuje)

MOL měla sestávat z upravené nádrže druhého stupně raketového nosiče Titan IIIC. Dlouhá byla 12,7 metrů, průměr byl 3,05 metru a vnitřní obytný prostor 11,3 metrů krychlových. Na vrcholu tohoto stupně měla být připojená loď Gemini B. Od standardního orbitálního modelu NASA se lišil především v úpravách tepelného štítu. V něm byl totiž průlez, kterým se měla posádka dostat z lodi do stanice. Kvůli průlezu byl rovněž upraven interiér lodi. Z tohoto uspořádání plyne fakt, že stanice byla jednorázová. MOL i Gemini měly startovat společně spojeny dohromady a po uplynutí 40denní mise na orbitě by posádka odpojila Gemini a vrátila se s ním na Zemi.

Stanice MOL měla sestávat z těchto částí: nehermetizovaného adaptéru/laboratoře (skrz něj procházel tunel spojující Gemini a další část stanice), obytného modulu, laboratorního/experimentálního modulu a nehermetizovaného přístrojového modulu.

Loď Gemini B, určená pro tento program byla značně modifikovaná. Kromě zmíněného průlezu skrz tepelný štít o průměru 63,5 centimetrů byl upraven samotný štít. Byl rozšířen a lehce přečníval průměr kabiny. Další úpravou bylo odstranění systému OAMS (Orbit Attitude and Maneuvering System – orbitální manévrovací systém), na orbitě měla loď manévrovat jen pomocí RCS trysek v „nosu“ lodi. Pod vlivem požáru v kabině Apolla 1 byla změněna atmosféra z čistě kyslíkové na kyslíko-héliovou. Změněno bylo taktéž rozložení přístrojů a umístění vystřelovacích sedaček. Takto modifikovaná loď Gemini měla „výdrž“ pouhých 14 hodin práce v kosmu, což jejímu využití postačovalo.


Poklop průlezu zevnitř kabiny, v popředí jsou vidět obě sedačky. Vedle: Pohled na poklop průlezu v tepelném štítu

Kvůli nárůstu hmotnosti navrhované stanice během roku 1966 byl plánovaný nosič Titan IIIC zavrhnut a místo něj byl vyvíjen výkonější Titan IIIM. Ke konci programu se počítalo i s využitím raket Saturn IB.

První a jedinný let do kosmu programu MOL byl testovací let modelu stanice s lodí Gemini 3. listopadu 1966. Během něj se mimo jiné testovala funkčnost tepelného štítu s instalovaným průlezem. Stojí za zajímavost, že k tomuto testu posloužila loď Gemini 2, která se do kosmu podívala už během testování v roce 1965 jako druhá loď v programu Gemini. Loď se oddělila ještě před dosažením orbity a započala s řízeným sestupem. Štít fungoval výborně a loď bezpečně přistála do moře.

Model stanice, zhotovený z nádrže prvního stupně rakety Titan I, pokračoval po oddlění lodě. dál na orbitu Země. Ve svých útrobách nesl balíček experimentů – mikrometeorický detektor, radiomaják, experiment zabývající se růstem buněk, prototyp vodíkového palivového článku, experiment zabývající se kontrolou teploty, experiment studující chování kapalin v mikrogravitaci, prototyp systému orientace lodi a experiment zaměřený na studium odlesků světla v kosmu. Kromě toho nesl model stanice také tři satelity, které vypustil na nízké oběžné dráze. Stanice zanikla sestupem do atmosféry 9. ledna 1967.


Start testovací mise s modelem stanice MOL

Náklady na vývoj stanice mezi lety 1965 a 1969 vzrostly třikrát, až na sumu 3 miliardy dolarů a to bylo v době války ve Vietnamu, která začala polykat mnoho peněz, neúnosné. Rozpočet na obranu byl příliš vysílen a stanice s posádkou byla najednou příliš drahá. Vojenský průzkum měly vykonávat bezpilotní satelity, s mnohem menšími náklady a orbitální experimenty zase plánovaná orbitální stanice NASA. A tak byl program MOL zrušen 10. června 1969. Polovina ze 14 astronautů USAF přestoupila k NASA a účastnila se později letů raketoplánů Space Shuttle.



Jak název napovídá, jedná se o „Velké Gemini“, které mělo sloužit jako dopravní a zásobovací loď pro využití na nízké oběžné dráze.

V polovině 60. let mělo americké letectvo (USAF) a agentura NASA velké plány na stavbu orbitálních stanic. Letectvo mělo svůj MOL a výhledově počítalo ještě s větší stanicí, NASA počítala s výstavbou vlastní stanice (z níž se později stal Skylab) a taktéž s její větší následovnicí. K zásobování těchto stanic (zatím ovšem ve fázi návrhů a studií) bylo třeba kosmické lodi.

Lodě, které byly v té době k dispozici – Apollo a Gemini, nevyhovovaly z kapacitních důvodů. McDonnell, výrobce Gemini, v reakci na to zpracoval studii na „větší Gemini“ a projekt Big Gemini byl na světě. Velmi zjednodušeně šlo o přidání nového kónického úseku za kabinu. Tím získala loď Gemini stejný průměr jako velitelský modul Apollo, zatímco poskytovala dvakrát více vnitřního prostoru. Výhoda tedy byla jasná, kromě toho měl McDonnell k dispozici zkušený tým techniků a konstruktérů, mohl pracovat na výrobě aniž by ohrozil probíhající program Apollo a hlavně, jeho řešení by bylo cenově přijatelné.


Takto vypadal prototyp v továrně McDonnell. Okénka slouží pouze k pohledu dovnitř, na skutečném plavidle by nebyla

Studie počítala s využitím lodě Gemini B, která měla průlez skrz tepelný štít (ten byl samozřejmě odebrán a nově byl štít na zadní části nového úseku). K ní byl připojen rozšiřující kónický úsek (obě části byly propojeny bez možnosti odpojení), který poskytoval prostor pro další astronauty (až deset), nebo různý náklad a to dvakrát více než mohl pojmout velitelský modul Apollo při stejné hmotnosti obou lodí. Na konci měl být brzdný úsek s motory na pevné palivo pro sestup do atmosféry a nádrže na vodu a kyslík. Za těmito úseky by byl připojen nákladový modul, který se měl lišit v tvaru a vnitřním prostoru podle toho, kdo by jej využíval, a nebo za kabinu mohl být připojen servisní modul Apollo.

Nákladový modul obshoval pohon pro manévry na orbitě, zdroj electrické energie, místo pro náklad a na konci dokovací uzel z programu Apollo. Dokování se provádělo pomocí malé kontrolní „místnosti“ na konci modulu, kterou pojil s kabinou hermetizovaný tunel. Velké Gemini tedy mělo dokovat ke stanici svou zadní částí. Tvar se musel nutně lišit – verze pro letectvo měla tvar válce o průměru 4,57 metru, aby mohl být modul připojen na raketu Titan IIIG, kterou zatím letectvo vyvíjelo. O něco zkrácený modul pak mohl na orbitu vynášet slabší nosič Titan IIIM (také ve fázi vývoje, měl být použit pro stanici MOL). Verze pro NASA měla mít kónický tvar o největším průměru 6,61 metru, aby mohla být připojena k nosiči Saturn INT-20 (Složený ze stupňů S-IC a S-IVB). Další aletrnativou pro NASA mohlo být připojení servisního modulu Apollo, popřípadě tzv. Multi Mission Modulu, nákladního modulu umístěného stejně jako lunární modul Apollo, za servisním modulem. Loď by tedy musela tento modul napřed vytáhnout z vyhořelého stupně nosiče.


Varianta pro USAF, varianta pro NASA a porovnání obou variant s modulem Multi Mission

Velké Gemini se od varianty Gemini B příliš nelišilo, mělo taktéž kyslíko-héliovou atmosféru a vystřelovací sedačky (vystřelovací sedadla mohl mít i rozšiřující kónický úsek). Kromě katapultáže se mohla posádka zachránit také pomocí záchranné raketové vežičky. Průlez skrz štít zůstal zachován, pouze se štít již nenacházel ihned za původní kabinou, ale až na konci rozšiřujícího úseku. Navzdory poměrně hazardnímu umístění nebyly při zkouškách v atmosféře zaznamenány žádné problémy. Velký rozdíl od předchozích verzí Gemini byl způsob přistání na Zemi. Zatímco normálně kabiny přistávaly na padáku, vrátili se konstruktéři k prapůvodní ideji a pro Velké Gemini vyvinuli systém přistání s využitím rogalového křídla. Loď by byla jako velké rogalo a doklouzalo by na pevnou zem, kde by se vysunul lyžinový podvozek a loď by hladce dosedla.


Okamžik přistání Velkého Gemini, ovšem pouze představa

Navzdory výhodám, které mohlo Velké Gemini přinést, se nikdy nedostalo přes stadium prototypu. Na konci 60. let už nebyla situace tak optimistická – letectvo si muselo utahovat opasky, stejně jako NASA, které se krátil rozpočet. Nebylo ani dost peněz na rozvinutí programu Apollo, tzv. Apollo Application Program. Místo toho se prostředky přesměrovaly na vývoj budoucího znovupoužitelného kosmického raketoplánu, který jak se věřilo, ušetří výdaje a taktéž umožní zásobování orbitálních stanic. Stanice, ke kterým se mělo létat, rovněž nevznikly, podařilo se posatvit jen Skylab, který osídlily tři posádky v lodích Apollo a raketoplán se k ní nikdy nedostal...


Jeden z návrhů NASA na kosmickou stanici obsluhovanou loděmi Big Gemini, aneb Skylab, který nebyl

Tolik k nejvýznamnějším studiím a projektům. Jak je vidět, lodě Gemini měly potenciál přinejmenším stát se plnohodnotnou kosmickou lodí pro nízkou oběžnou dráhu a zajišťovat servis kosmických stanic. Přistání na Měsíci bylo podle mého až příliš na hraně možností, třebaže průlet kolem Měsíce tyto lodě zvládnout mohly bez potíží. Vždyť jejich využití USAF, stejně jako zásobovací lodě pro NASA překazil „jen“ nedostatek peněz, studie se v několika případech dostaly až do fáze prototypu. Ve světle těchto závěrů je třeba mírně přehodnotit předchozí stanoviska: Gemini byl překlenovací program, aby se NASA naučila nejen létat do kosmu, ale aby tam také dokázala přežít. Ovšem skrýval se v něm velký potenciál stát se americkou kosmickou lodí 60. a 70. let, praktičtější a levnější než Apollo, které bylo podřízeno měsíčnímu cíli.

Poděkování Alchymistovi za rady, některé obrázky a hlavně doplňující články o nosiči Titan II GLV a skafandrech

Zdroje:
Grimwood James, Barton Hacker, Vorzimmer Peter; Project Gemini, Technology and operations; NASA 1969
NASA Project Gemini familirization manual, McDonnell 1965
NASA Project Gemini familirization manual supplement, McDonnell 1965
ibiblio.org/mscorbit/document.html
history.nasa.gov
falsesteps.wordpress.com/
astronautix.com
kosmo.cz
wikipedia.org

Zdroje obrázků:
history.nasa.gov
wired.com/wiredscience/2012/05/gemini-on-the-moon-1962
falsesteps.wordpress.com/
wikipedia.org

jíra píše:Toto je zatím takový koncept, jak název napovídá, chci psát nejen o reálném programu Gemini, ale taky (hlavně) o tom, co mohlo Gemini všechno dělat. Další část budu psát brzy, chtěl bych vědět vaše reakce, zda to není například příliš stručné apod. Jakékoliv doplnění, či upřesnění vítám!
Následovat by měl přehled misí, zhodnocení programu, plány a hypotetické využití lodě Gemini (lunární program, orbitální laboratoř...)

Dobrý, je to zatím koncept, ale plánuješ doplnění fotkami kabiny, rakety, výkresy, apod.?



Jsem rád, že se někdo věnuje kosmickému programu. Čím si vysvětluješ, že ačkoliv Američané měli oproti Rusům po válce náskok, získali von Brauna a technologie, tak nakonec byli trošku pozadu?
Jinak bych uvítal, kdyby s tebou dokázal někdo rozpitvat technické detaily. To by mě zajímalo nejvíc, podrobnosti kolem vývoje, materiálů, omylů, progresivních řešení a tak.

Zvenčí jsou pokryty kermaickým nátěrem ... máš mít asi keramickým nátěrem. To se ti přitom opakuje ještě jednou dále v textu, Ty byly rovněž pokryty kermaickým nátěrem. Na vnitřní straně pak byly opatřeny vrstvou zlata, ... tak nevím - je to odborný termín?

Ano, toto je pouze koncept a bude doplněn o veškeré fotografie, které půjde zveřejnit a další údaje. Za to poslední se stydím, většinou přemýšlím rychleji než píšu a pak vznikají překlepy jako tenhle.
Tenhle nástřel tady je, aby, jak jsem psal, přitáhl někoho, kdo by třeba doporučil nějaké zajímavé zdroje, popřípadě sám připojil nějakou zajímavost. V současnosti vzniká korektura této části, dodatečné věci jako například skafandr, průběhy letu a mise. Tím popisná část skončí a pustím se na subjektivnější led o celém programu a srovnání s tím sovětským. Potom dojde na to "co by, kdyby", což je pro mě nejzajímavější.

Fotky, víš jak se vkládají přes Album? Do sekce ARMÁDY PO ROCE 1945_USA > Jaderné a Kosmické zbraně http://www.palba.cz/album/thumbnails.php?album=19
Něco k doplnění možná Alchymista a časem se můžou najít další. Určitě by šlo jít i více do hloubky. Prostě sehnat kolem toho maximum informací, či udělat na díly.
Dost informací jde vytáhnout i z různých fór.
Např. http://cosmoquest.org/forum/album.php?albumid=272
Nějak se mi úplně nenačítá, ale stačí zagooglit a najdeš sám, pokud zná někdo zajímavé odkazy, můžete je sem vložit, díky.

Čím si vysvětluješ, že ačkoliv Američané měli oproti Rusům po válce náskok, získali von Brauna a technologie, tak nakonec byli trošku pozadu?

Protože "zajali špatné Němce"...
Vývoj raket neměl v USA takovou prioritu jako v SSSR, protože měli silné strategické letectvo. Pro SSSR byla raketa jediná možnost jak USA reálně napadnout a Chruščov i díky Koroljovovi správně odhadl velký propagandistický dopad. Vůle to změnit nastala v USA až po Sputniku a zejména po vyhlášení Kennedyho plánu do konce dekády přistát na Měsíci. Pak se ukázalo, že zase tak špatné Němce nezajali, ale tohle má být vlákno o Gemini, tak to stačí.

Jeden zajímavý odkaz v angličtině, který není asi úplně proflákly
http://www.germanworldonline.com/index. ... von-braun/

Rozdíl byl taky v požadavcích na bezpečnost. Se stavem sovětské techniky konce 50tých let (ne už nutně o málo později) by Američané prosté do Vesmíru nevyslali ani křečka.

jersey.se píše:Rozdíl byl taky v požadavcích na bezpečnost. Se stavem sovětské techniky konce 50tých let (ne už nutně o málo později) by Američané prosté do Vesmíru nevyslali ani křečka.

To ťažko. Kým vyletela Lajka, zopár psíkov si to odskákalo. Takže v bezpečnosti to nebude. V ZSSR, resp. Rusku sa rozvíjala raketová technika už od prelomu storočia, takže Koroljov mal na čo nadviazať, von Brauna praktický nepotreboval, na rozdiel od USA. A zbytok sú povedačky politrukov zo západu, aby zastreli nezvratné fakty o zaostávaní USA.

V Usa probíhal vyvoj raketové techniky minimálně stejně dlouho. Von Braun byl spíš marketing než skutečná nutnost. Souběžně s von Braunovymi projekty pro NASA běžely i návrhy armádních raket a nakonec některé z nich létají dodnes. A s tou bezpečností je to rozhodně pravda. Žádný Američan by se ani ve snu nenechal strčit do Vostoku nebo Voschodu. A já ani za prase.

No neviem, poznal som dosť ľudí, čo by kvôli letu do vesmíru sa upísali aj diablovi aj čertovi. Nepochybujem, že aj v USA . Takže skutočný kozmonaut by vliezol aj do Vostoku aj do Voschodu, je jedno z akej krajiny.

Hehe. Ani omylem. Blbec obvykle nebývá dobrým astronautem. Ale tady o tom rozhodovaly spíš nadrazené orgány.

Mám takový pocit, že co se týká počátků "taxiků" do vemíru, tak obě strany na tom byly stejně,co se týká spolehlivosti a nemají si co závidět.

No, zas kdyz se to rozpocita na pocet startu a narocnost misi... ;)

Pozerám, že mi zmizol príspevok...

O čem jsi psal? Dívám se na to tady pozdě...
K té otázce bezpečnosti, když srovnáme první vícečlenné plavidlo USA (Gemini) a SSSR (Voschod), tak není o čem. Minimálně teda papírově, protože vystřelovací sedadla u Gemini jak píšu v článku dávaly šanci hlavně před startem a těsně po něm, později už to nebylo moc spolehlivé. (Ale při testech například došlo i k několika odpálení sedadel proti zavřenému poklopu...). Ale alespoň něco, ve Voschodu letěli tři kosmonauti úplně odkázáni na spolehlivost lodě a nosiče. Bez záchranné věžičky, bez vystřelovacích sedadel, bez skafandrů, jen v teplákové soupravě. Nu, povedlo se jim to, což je jen dobře, ale...

Alchymista - dle záznamů v tom nemá prsty žádný moderátor nebo admin, takže se zřejmě stalo něco jiného?
Jíra - nicméně to vše bylo Grissomovi k ničemu..

že by zasa zblbol firefox? písal som to v piatok okolo polnoci...

Vystrelovacie sedačky Gemini boli prakticky... placebo. Ale aspoň niečo, pretože rakera Titan II GLV lietala na Aerozine a NOx, teda na podobné palivá ako ruský Proton, alebo všetky čínske rakety CZ. Hydrazíny sú veľmi jedovaté (jedovatejšie ako yperit), extrémne horľavé, vysokov výbušné a samozápalné - hydrazíny sa bežne používajú aj ako monoergoly, jednozložkové raketové palivá.
Pri vývoji Buranu sovieti pristúpili na záchranu kozmonautov pomocov sedačiek K-36RB, a v rámci ich vývoja spracovali aj ohodnotenie účinnosti záchranného systému Gemini so sedačkami Weber. Vyšlo im, že pravdepodobnosť úspešnej záchrannéj akcie pre každú sedačku Weber bola pred štartom okolo 0,15, a po štarte sa menila v rozsahu 0,25 - 0,1 podľa rýchlosti, výšky a sklonu lode v momente odpalu sedačky, po prekonaní Mach-1 rýchlo klesala k nule. Sedačky boli proste málo výkonné, než aby dostali astonautov včas do bezpečnej vzdialenosti od rakety. Proste daň za limitovanú hmotnosť... Ostatne - veľmi limitovaná hmotnosť bola aj príčinou, prečo sa nepoužila oveľa tradičnejšia "záchanné vežička".
Sedačky K-36RB s figurínami sovieti testovali pri letoch zásobovacích lodí Progress až do výšky 36-40 km a rýchlosti Mach 3,5+, sedačky boli v kontajneroch na mieste "záchrannej vežičky" Sojuzu. Aj pri najvyšších hodnotách fungovala sedačka K-36RB spoľahlivo, dochádzalo ale už k poškodeniu samotného skafandru vplyvom vysokej rýchlosti v atmosfére (natavenie priezoru prilby, natavenie "textilných" častí skafandru).

Gemini nebola špatná loď (na svoju dobu), ale mala dve vrodené vady, ktoré ju stavali len do úlohy dočasného riešenia, vývojového medzičlánku.
1) extrémne malý "životný priestor" - len 2,55m^3 pre dve osoby - menej miesta "na osobu" bolo už len v trojmiestnom Voschode, ktorý mal objem kabíny 2,8m^3, hoci trochu lepšie organizovaného. Tak malý objem kabíny prakticky vylučoval akékoľvek aktivity kozmonautov, ktoré by sa nedali urobiť "posediačky".
2) bočné vstupy do lode neumožňovali prechod do iného telesa bez úplného odhermetizovania kabíny a hermetický prechod nebolo kam umiestniť (u Vostoku to šlo aspoň teoreticky, u Gemini to znemožňuje tvar kabíny)

Pánové... co se týče bezpečnosti, tak ta se neměří na záchranné věžičky a vystřelovací sedadla, ale na počet zraněných a mrtvých.
Nejsem zrovna Stalinofil, ale ze srovnání nevychází technika SSSR nikterak nebezpečnější než USA - spíše naopak.
A upřímně - podle toho co je k vidění v různých muzeích, a dnes i volně na netu, asi bych raději vlezl do Vostoku než do Gemini. USA měli od počátku lepší ergonomii, což přetrvávalo už z dřívějška, z letectví, ale čert vem ergonomii když jde o bezpečnost.

ktoré ju stavali len do úlohy dočasného riešenia, vývojového medzičlánku

Přesně to totiž byla. Zdokonalená, větší verze Mercury. Celému programu se nevyhnuly problémy, komplikace, někdy menší, někdy velké, někdy měli astronauti štěstí, jindy byli prostě schopní a zvládli to. Hladce to rozhodně nešlo, ale program svoje hlavní cíle, kvůli kterým vznikl, splnil a to bez ztráty života jediného astronauta během mise. Na víc ta loď podle mě neměla, ačkoliv s ní byly velké plány.

bočné vstupy do lode neumožňovali prechod do iného telesa bez úplného odhermetizovania kabíny a hermetický prechod nebolo kam umiestniť

To je pravda, však v návrhu McDonnellu na lunární let bylo před přestupem do landeru potřeba vylézt z lodi a přestoupit dovnitř landeru zvenku. Nadruhou stranu to umožňovalo jednoduché výstupy do kosmu, prostě se otevřel poklop. (Mám dojem, že limity u McDonnella neexistovaly, aspoň ne na papíře, existuje například jejich návrh na orbitální laboratoř obsluhovanou loděmi Mercury)