Podivuhodný příběh "Mořského čerta"
Plachetní korzár a jeho nevšední velitel
Plachetní korzár a jeho nevšední velitel
Mnoho německých pomocných křižníků se do kroniky Velké války zapsalo zlatým písmem, ale snad nejpozoruhodnější dobrodružství prožila posádka SEEADLERU. Myšlenka využít k narušování nepřátelského námořního obchodu ozbrojené obchodní lodě byla na počátku 20. století dosti populární a není tedy divu, že jí Němci po vypuknutí nepřátelství přejali za svou a uvedli do praxe. Zpočátku jednoduše namontovali na pasažérské parníky několik lehkých děl, jenomže tyto obrovské „plovoucí paláce“ bylo poměrně snadné odhalit a navíc jejich velitelé neustále zápasili s nedostatkem uhlí. Od r. 1915 tedy začala hladiny oceánů brázdit mnohem menší plavidla s maskovanou výzbrojí a větší doplavbou, ale i tyto jednotky poháněly nenasytné parní stroje polykající každý den tuny uhlí.
Americká plachetnice Pass of Balmaha
Tuto nevýhodu mohlo odstranit nasazení plachetní přepadové lodě. O uskutečnění této myšlenky se nejvíce zasloužil poručík Kling, jenž dokázal překonat počáteční odpor nadřízených a svoji ideu uvedl do praxe. Ponorka U 36 se v červnu 1915 zmocnila amerického trojstěžníku PASS OF BALMAHA o hrubé prostornosti 1571 BRT, který sice brázdil světová moře už několik desetiletí, ale ocelový trup zůstával v dobrém stavu, takže 16. července 1916 padlo rozhodnutí přestavět jej na pomocný křižník. Plachetnice dostala čtyřválcový dvoutaktní dieselový motor o výkonu 900 koňských sil, jenž však sloužil pouze jako pomocný pohon a korzár měl spoléhat především na 24 plachet o celkové ploše 2500 m2. Je zajímavé, že zatímco nespolehlivý diesel nedokázal lodi udělit větší rychlost než 9 uzlů, za příznivého větru dokázala pod plachtami uhánět i 15uzlovou rychlostí! V podpalubí přibyly sklady munice, cisterny na pitnou vodu, ubytovny pro rozšířenou posádku a vězení pro zajaté námořníky. Nesměla chybět ani radiotelegrafická stanice, jejíž anténu zamaskovala lodní takeláž, a samozřejmě odpovídající výzbroj. SEEADLER měl zakázáno útočit na parníky a k zajímání plachetnic musela stačit dvojice starých kanónů kalibru 105 mm a dva kulomety. Naloženo bylo i množství výbušnin, ruční granáty, pušky a revolvery.
Seeadler
Nová přepadová loď dostala jméno SEEADLER (Mořský orel) a na post velitele 64členné posádky si dělalo zálusk několik zkušených důstojníků, ale nakonec byl vybrán císařův mladý oblíbenec kapitán-poručík Felix hrabě von Luckner. Spíše než protekce mu k této funkci pomohla bohatá praxe na plachetnicích, kterou jeho služebně starší konkurenti postrádali. Luckner byl muž stejného ražení jako kupř. náš Otakar Batlička a jeho životopis připomíná dobrodružný román. Narodil se v r. 1881 do staré šlechtické rodiny, ale od dětství jej takříkajíc pálilo dobré bydlo a svému přísnému otci přidělával starosti lajdáckým přístupen ke studiu. Únik před gymnazijními školomety a otcovou rákoskou se Felix rozhodl hledat na moři. V pouhých dvanácti letech utekl s 80 markami v kapse z domova a nechal se najmout na ruskou plachetnici NIOBE. Několik let se plavil na nejrůznějších lodích a žil doslova z ruky do huby, až nakonec dospěl k poznání, že bez odpovídajícího vzdělání na moři žádnou závratnou kariéru neudělá.
Felix hrabě von Luckner jako mladý důstojník
Proto se vrátil do vlasti a pustil se do studia lodní navigace. S kapitánským patentem v ruce získal práci u německého rejdařství obsluhujícího linku do Jižní Ameriky, ale v r. 1909 musel jako jednoroční dobrovolník nastoupit k Císařskému námořnictvu. Po absolvování povinné služby jeho řady sice na krátký čas opustil, ale brzy se k válečnému loďstvu zase vrátil. Kosmopolitní a zábavný hrabě si získal přízeň císaře Viléma II., což mu zajistilo velitelské místo na dělovém člunu PANTHER. Po vypuknutí první světové války prodělal bojový křest v boji u Helgolandu a absolvoval i bitvu u Jutska.
Lucknerovým zástupcem se stal výše zmíněný poručík Kling, ale ostatní důstojníci se většinou rekrutovali z řad obchodní flotily, neboť bylo nutné upřednostnit muže znalé plavby pod plachtami. Úplně stejné kriterium rozhodovalo i o přijetí řadových členů posádky a kapitán osobně prověřil každého zájemce. Výhodu měli námořníci hovořící norsky, jelikož SEEADLER měl britskou blokádu prorazit pod falešnou norskou identitou. Proto se 23 vybraných mužů začalo učit fiktivní životopisy a svou novou identitu byli schopni prokázat i množstvím rodinných fotografií a osobní korespondencí s patřičnými poštovními známkami.
„Norská“ část posádky Seeadleru
Průnik blokádou
Na podzim 1916 skončily poslední přípravy a 21. prosince zvedl korzár kotvy a vyplul z ústí Wessery na moře. Kromě 400 kusů dělostřelecké munice převážel i 480 tun nafty, 380 tun sladké vody a živobytí na dva roky. Děla byla ukrytá v podpalubí a SEEADLER připomínal nevinnou plachetnici jakých se po mořích a oceánech plavily stovky. Luckner měl v plánu držet se zpočátku poblíž dánského a norského pobřeží a severně od Shetlandských ostrovů proniknout na Atlantik. Dne 23. prosince vypukla prudká bouře, což hrálo Němcům do karet, protože za tohoto počasí se nemuseli obávat nepřátelských válečných lodí. Silný vichr hnal trojstěžník rychlostí 15 uzlů a „v 11 hodin večer jsme překonali první linii blokády,“ psal Luckner o mnoho let později, „všechny dalekohledy zkoumaly noční tmu v marné snaze objevit hlídkující lodě.“ 
Pomocný křižník Avenger
Teprve po dvou dnech se řádící živly utišily. Bouře zahnala SEEADLER daleko na sever, takže musel neplánovaně obeplout Faerské ostrovy. I v této oblasti však hlídkovaly britské lodě a 25. prosince korzára necelých 200 mil od islandských břehů zahlédl pomocný křižník AVENGER. Na útěk nebylo ani pomyšlení, a když před přídí korzára dopadl šestipalcový projektil, museli Němci skasat plachty a vložit svůj osud do rukou prozřetelnosti. Ostřílený dobrodruh Luckner nepropadl panice, vypil skleničku koňaku a rozhodl se zrežírovat perfektní herecké představení. Na palubě zůstala jen „norská“ část posádky, zatímco ostatní námořníci s mauserovkami v rukách, zmizeli v tajných úkrytech. Pokud by maskování selhalo, byl připraven kontrolní skupinu zajmout a SEEADLER potopit. Na palubu korzára se dostavilo sedmnáct Britů, ale nic podezřelého neobjevili. Nad palebnými posty děl se sušilo prádlo, na stěnách námořnických ubytoven visely podobizny severských krásek, všude zněla norština a na stolech se povalovaly rozečtené norské noviny a časopisy. Jeden růžovolící mládenec dokonce dostal blonďatou paruku a ženské šaty, aby sehrál roli kapitánovi manželky Dagmar.
Luckner ozbrojený oddíl přivítal perfektní angličtinou a lahví whisky, takže ledy brzy povolily a Angličané ztratili obvyklou ostražitost. Dokonale se ovládající hrabě jejich důstojníky pozval do své kajuty, kde si s uspokojením prohlédli portréty norského panovnického páru a anglického krále Eduarda VII. Zdvořile politovali kapitánovu „manželku“ ležící na lůžku a trpící pekelnou bolestí zubů a pak si nechali předložit lodní doklady. Kapitán nechal přinést dokumenty dokazující, že norská plachetnice HERO veze náklad dříví pro australský přístav Melbourne a na závěr svým hostům prozradil, že jeho loď nabrala oproti plánu zpoždění kvůli obavám z německých ponorek a pomocných křižníků SEEADLER a MÖWE. Angličané poděkovali a vrátili se na AVENGER. O něco později se na stožáru objevil signál „pokračujte v plavbě“ a SEEADLER napnul plachty a k úlevě celé posádky zamířil na jih.
Seeadler
Přívětivý Atlantik
Průnik blokádou se tedy podařil a netrpělivý kapitán se neprodleně chystal zahájit korzárské operace. Náklad dřeva putoval přes palubu, velitelskou kajutu „zkrášlily“ podobizny císaře Viléma II. a německých vojevůdců, a dělostřelci usadili děla a provedli zkušební střelby. Luckner a jeho muži se právem mohli pokládat za nástupce slavných bukanýrů, kteří na Atlantiku loupili v uplynulých stoletích, jenomže doba se změnila a na rozdíl od svých předchůdců museli Němci přísně dodržovat pravidla kořistního řádu. Zatímco piráti plavící se pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty, mohli námořníky z dobytých lodí nakrmit žraloky, novodobí korzáři jim museli zajistit snesitelné životní podmínky. Lodní vězení mohlo pojmout 400 osob, a jelikož se předpokládalo, že zajatci se budou rekrutovat především z řad Britů a Francouzů, naložil SEEADLER i množství anglických a francouzských knih, stolních her a gramofonových desek. Velitelé zajatých lodí měli bydlet odděleně od mužstva a jejich komfortně zařízené kajuty nepostrádaly ani takové vymoženostmi jako např. umyvadla. 
Felix von Luckner
První nedobrovolní hosté se na SEEADLERU ubytovali 9. ledna, když korzár poblíž Azorských ostrovů narazil na britský parník GLADYS ROYLE (3268 BRT) s nákladem uhlí. Třebaže obdržené instrukce Lucknerovy z bezpečnostních důvodů zakazovaly útočit na parníky, hrabě se je rozhodl ignorovat. „Angličan“ zpočátku nereagoval a k zastavení strojů jej přiměly až tři dělové výstřely. Parník obsadilo abordážní komando a navzdory prosbám jeho kapitána, jej poslalo ke dnu odpálením náloží v podpalubí. Již následujícího dne se Němci zmocnili další kořisti. Parník LUNDY ISLAND (3095 BRT) vezl 4500 tun cukru a velel mu kapitán Bannistr. Tento muž už přednedávnem přišel o jednu loď potopenou pomocným křižníkem MÖWE a po dalším pobytu v německém zajetí rozhodně netoužil. Proto parník natočil proti větru a pokusil se uniknout. SEEADLER zahájil palbu a třebaže zásahy rychle přibývaly, Bannistr stále odmítal zastavit. Nakonec se jeho posádka vzbouřila, spustila čluny, a loď opustila. Odvážný kapitán putoval do zajetí, zatímco LUNDY ISLAND zničila dělostřelba.
Poblíž Kapverdských ostrovů se 21. ledna zmocnili francouzského barku CHARLES GOUNOD (2199 BRT) plavícímu se z Durbanu s nákladem kukuřice. Francouzský velitel chtěl setkání využít k získaní nejnovějších informací o vývoji války a za svoji zvědavost musel zaplatit. Kořistní skupina loď potopila, ale napřed převezla na SEEADLER množství vína a několik vykrmených čuníků, kteří posádce obohatili jídelníček. Brzy se korzár dostal do oblasti středního Atlantiku, kde Luckner plánovat pobývat delší čas a destruovat nepřátelskou přepravu mezi Jižní Amerikou a Evropou. Díky zvýšené spotřebě třaskavin narostla v prvních letech Velké války poptávka po chilském ledku a plachetnice obtěžkané tímto cenným nákladem se stále častěji plavily kolem mysu Horn, takže na své pouti do Evropy musely proplout oblastí, kde není křižoval SEEADLER.
Seeadler
Střední Atlantik měla střežit britská 9. křižníková eskadra, ale ta byla vytížená bojem s ponorkami a doprovázením vojenských transportů plujících kolem mysu Dobré naděje z Austrálie a Nového Zélandu, takže pátrání po maskovaných korzárech nepatřilo mezi její priority. Luckner již dříve vyhlásil, že námořník, jenž jako první spatří nepřátelskou loď, obdrží láhev šampaňského, a v následujících týdnech byla tato prémie nejednou vyplacena. Už 24. ledna zajal SEEADLER kanadský škuner PERCE (364 BRT), jenž namísto v Halifaxu, ukončil svoji pouť na mořském dně. Mezi zajatci byla i mladá kapitánova manželka, což Lucknerovi žádnou radost neudělalo. Žena na palubě podle námořnické pověry přináší smůlu a hrabě se obával i poklesu morálky svých mužů. Nic z toho se naštěstí nepotvrdilo a sympatická Kanaďanka se stala miláčkem celé posádky.
Střední Atlantik se pro korzára proměnil v příslovečný roh hojnosti. 3. února zpozorovala hlídka francouzský čtyřstěžník ANTONIN (3071 BRT) vezoucí náklad chilského ledku. Kapitán Lecoq nechal v silném větru skasat část plachet, takže se korzár dokázal přiblížit na dostřel a Luckner spatřil, že Francouzi pořídili snímek SEEADLERU, čímž nevědomky zpečetili svůj osud. Němci nemohli připustit prozrazení své identity, takže zahájili palbu z kulometů a přinutili ANTONIN zastavit. Posádka přešla do zajetí a plachetnici potopili výbuchy několika náloží. Stejně dopadl o pět dní později také italský plachetník BUENOS AIRES (1811 BRT), čímž korzár zaokrouhlil počet svých obětí na rovný půltucet. Britské válečné lodě se neukazovaly a Němci zažívali šťastné časy.
Pinmore
Velké překvapení čekalo na Lucknera 19. února. SEEADLER pronásledoval velkou plachetnici a za pomoci dieselu se k ní pomalu přibližoval. Hrabě nevěřil svým očím. To je přece britský PINMORE (2431 BRT), na kterém před 15 lety sloužil! Inu svět je malý. Tentokrát vedl abordážní komando sám Luckner a dojatě vzpomínal na chvíle, kdy na této lodi obeplul mys Horn. Navzdory sentimentu však nechal PINMORE potopit i s nákladem obilí. „Tak jsem se odvděčil této lodi za to, že mě dříve spolehlivě provedla bouří a nepohodou,“ zpytoval později svědomí. O šest dní později korzár zastavil dánský bark VIKING, jenž, jakožto neutrální, museli po kontrole nákladu propustit. To bylo nepříjemné, neboť se dalo s jistotou očekávat, že Dánové o plachetní přepadové lodi dříve nebo později uvědomí nepřátele. Prozatím však Luckner nechtěl opouštět výnosnou operační oblast a SEEADLER zůstával i nadále ve středním Atlantiku.
Další kořistí se 26. února stala britská plachetnice BRITISH YEOMAN (1953 BRT). Její velitel hodlal získat novinky o dění v Evropě, ale k jeho překvapení SEEADLER nejprve vyvěsil signál „C.I.D.“ přikazující mu zastavit, načež odhalil zamaskovaná děla a válečnou vlajku. Posádka nasedla do člunů a Němci na opuštěné lodi našli množství živé drůbeže a prasat. Vepříci i opeřenci putovali na palubu korzára, jenž musel živit čím dál víc hladových krků, a loď zmizela pod hladinou. Následující den zajali francouzský plachetník LA ROCHEFOUCAULD (2200 BRT), od jehož posádky se dozvěděli, že v této oblasti operuje britský křižník. To byla důležitá zpráva a není tedy divu, že se jí kapitán pokusil zatajit tím, že zničil příslušnou stránku v lodním deníku.
La Rochefoucauld
Štastné časy pokračovaly. Námořníci si užívali tropického podnebí a SEEADLER často připomínal spíše výletní jachtu, než válečné plavidlo disciplinovaného Císařského námořnictva. Korzár překročil rovník a v noci z 5. na 6. března zaskočil trojstěžník DUPLEIX (2206 BRT). Luckner vydal signální lampou rozkaz: „Okamžitě zastavte! Německý křižník!“ Vyděšený francouzský kapitán se dostavil na palubu korzára, a když zjistil, že se jedná o obyčejnou plachetnici, vydechl úlevou, domnívaje se, že se stal obětí nepovedeného „kanadského“ žertu. Němci jej však neprodleně vrátili do reality a napálený Francouz skončil v zajetí, zatímco jeho loď potopili.
Mnohem méně legrace si posádka korzára užila 11. března. Hlídka ohlásila britský parník HORNGARTH (3609 BRT) a SEEADLER s norskou vlajkou na stěžni signalizoval žádost o seřízení chronometru. „Angličan“ nereagoval, načež lstivý hrabě usoudil, že je načase vyzkoušet další trik. Němci uvedli do chodu zařízení na výrobu umělého dýmu a začali vystřelovat signální rakety. Husté sloupce kouře neušly pozornosti britského kapitána, jenž nechal změnit kurz a plul „hořící“ plachetnici na pomoc. Brzy už bylo vidět anténu radiotelegrafické stanice a dokonce i jedno dělo. To nevypadalo dobře, ale dobrodruh Luckner vyznával zásadu „kdo se dá na vojnu, musí bojovat.“ Na stěžeň vylétla válečná vlajka a korzár zahájil palbu. První granát srazil anténu, ale parník nejevil známky kapitulace, takže hrabě nechal megafony opakovat rozkaz k odpálení torpéd. Teprve tehdy HORNGARTH vyvěsil bílou vlajku a brzy už po jeho palubě pobíhalo ozbrojené komandu. Kořist byla tentokrát obzvláště bohatá a zařízení SEEADLERU obohatily např. vzácné koberce nebo klavír, třebaže posádce udělalo největší radost množství zabavených alkoholických nápojů.
Seeadler
Třebaže během obsazování HORNGARTHU nechal vtipálek Luckner na SEEADLERU vyvěsit pirátskou vlajku, zajatcům žádné nebezpečí nehrozilo. Němci s nimi zacházeli velmi slušně, takže se většinou mohli volně pohybovat po palubě, dostávali stejné porce jídla jako jejich věznitelé a lodní orchestr pro ně hrál vybrané skladby. Počet nedobrovolných pasažérů nakonec narostl na 263 a Luckner musel vymyslet způsob, kterak se těchto jedlíků zbavit. Řešení se našlo 21. března. Poblíž brazilského ostrůvku Trinidade zastavili velký francouzský bark CAMBRONNE, jehož kapitán nemohl uvěřit svému štěstí, když se dozvěděl, že dostane za úkol dopravit zajatce do Ria de Janeira. Němci zničili na CAMBRONNE část ráhen a plachet, aby bark nemohl určeného přístavu dosáhnout dříve než za 10 dní a srdečně se se svými „hosty“ rozloučili.
Sotva čtyřstěžník zmizel za obzorem, napnul SEEADLER všechny plachty a vydal se na jih. Luckner se rozhodl přívětivý Atlantik opustit a přenést korzárské operace na Tichý oceán. Shodou okolností získali toho dne Britové první zprávu o neznámém plachetním korzárovi od posádky dánské lodě VIKING. Další cenná svědectví obdrželi 30. března, kdy v Rio de Janeiru zakotvil CAMBRONNE. Lucknerovi se jeho ohleduplnost málem vymstila, neboť někteří zajatci si povšimli s jakou pečlivostí Němci studovali mapy okolí mysu Horn. Britové na základě této indicie prohlédli jeho plán a admiralita začala jednat s rázností hodnou vládkyně moří. U západního pobřeží Ameriky tehdy operovalo sedm britských křižníků a tři dostaly 1. dubna rozkaz odplout na jih a číhat zde na německého korzára, jemuž se (stejně jako Lucknerovi) začalo přezdívat „Seeteufel“ (Mořský čert).
Seeadler a Cambronne
Nehostinný Pacifik
Příznivý vítr zatím hnal SEEADLER k jihu. Poblíž Falkland skasali plachty a uctili památku padlých německých námořníků z nešťastné Východoasijské eskadry křižníků viceadmirála von Spee, aniž by tušili, že i jim hrozí podobný osud. Britské pomocné křižníky OTRANTO a ORBITA už operovaly poblíž mysu Horn a na jih plnou parou spěchal i pancéřový křižník LANCASTER. Korzára zachránila jeho rychlost a bouřlivé počasí, které jej zahnalo tak daleko na jih, že posádka dokonce spatřila několik ledovců. Ohromné vlny se přelévaly přes palubu a vichr rval plachty jako by byly z papíru, ale 18. dubna SEEADLER konečně ve vzdálenosti 180 mil obávaný mys obeplul. ORBITA tehdy střežil východní ústí Magalhãesova průlivu, ale u pobřeží západní Patagonie hlídkoval OTRANTO. Luckner ve svých pamětech tvrdí, že spatřili pomocný křižník považovaný právě za OTRANTO, ale to se nezdá pravděpodobné. Trojstěžník s bílými plachtami by těžko mohl uniknout pozornosti hlídek ve vraním hnízdě a Britové žádnou podobnou loď nezaznamenali.
Pomocný křižník Otranto
Korzár se plavil na sever podél jako had dlouhého chilského pobřeží, kde se štěstím minul křižník LANCASTER. Ke zmatení nepřítele nechal Luckner svrhnout do moře ukořistěné záchranné čluny a vesty opatřené nápisem „Seeadler“ a později byla údajně zachycena depeše, podle které měl být korzár potopen a část posádky zajata. Těžko lze věřit, že Britové naletěli na tak prostinký trik a je naopak známo, že pomocný křižník AVOCA dostal koncem dubna za úkol hledat „Mořského čerta“ na Galapágách. Tak vysoko na sever se ale Němci nedostali, protože na úrovni 35. rovnoběžky změnili kurz na severozápad. Tehdy se také dozvěděli důležitou novinu. Do války na straně Dohody vstoupily i Spojené státy americké a právě na Američany se měl nyní SEEADLER primárně zaměřit, jelikož Luckner se rozhodl narušovat lodní trasu mezi San Franciscem a Austrálií.
Jeho dalším lovištěm se staly vody ve středním Pacifiku, kde 14. června zastavili malý americký čtyřstěžník A. B. JOHNSON (529 BRT), jehož posádka putovala do zajetí a loď spálili. V následujících týdnech potopili ještě škunery R. C. SLADE (673 BRT) a MANILA (731 BRT), plavící se rovněž pod vlajku s hvězdami a pruhy. Kořist však nestála za nic a posádka nutně potřebovala odpočinek. Během dlouhé plavby nemohli nikde doplnit zásoby pitné vody a vlivem jednotvárné stravy se množily příznaky nejrůznějších nemocí, včetně beri-beri vznikající nedostatkem vitamínu B. Proto se Luckner rozhodl korzárské operace na nějaký čas přerušit a poskytnout vyčerpaným mužům zasloužený odpočinek. Po doplnění zásob hodlal lapat nepřátelské lodě v okolí Austrálie a následně se vrátit na Atlantik.
Ostrov Mopelia
K „rekreaci“ vybral malý ostrůvek Mopelia (2,6 km2) patřící ke Společenským ostrovům, kam SEEADLER připlul 29. července. Jelikož nebylo možné vplout dovnitř laguny, museli shodit kotvu na otevřeném moři. Poprvé po dlouhých devíti měsících se námořníci vylodili na pevné zemi a není divu, že čarokrásný tropický ostrůvek jim připomínal ráj na zemi. Hojnost tropického ovoce, ryb a divokých prasat, představovalo pro Němce stejné lákadlo jako líbezný zpěv mýtických Sirén. Dosud vzorná morálka se okamžitě uvolnila, což mělo přinést osudové následky. Podle výpovědí amerických zajatců se většina posádky i 2. srpna 1917 vylodila na břeh, kde si užívala nejen všech pochutin, jež nabízela štědrá příroda, ale i dovezených zásob alkoholu. Na palubě zůstalo jen několik mužů, takže když se SEEADLER nečekaně uvolnil z kotvy, nedokázali jeho zkáze zabránit. „Korálový útes, na nějž jsme byli vrženi, hluboko pronikl do lodního trupu, (…) ráhnoví a plachty spadly na palubu, “ napsal Luckner, jenž ve svých memoárech tvrdí, že se korzár stal obětí vlny tsunami, ale to je zřejmě jen snaha zakrýt nepříjemnou skutečnost, jelikož na celém souostroví tehdy nikdo nic podobného nezaznamenal.
Odyssea kapitána Lucknera
Překrásná plachetnice se změnila v nepoužitelný vrak. Kapitán namísto pláče nad rozlitým mlékem začal energicky organizovat záchranné práce a Němci se museli vyrovnat se skutečností, že se jejich pobyt na tomto odlehlém kousku země nečekaně protáhne. Dva lodní čluny zůstaly nepoškozené, tudíž bylo možné převézt na břeh radiotelegrafickou stanici, množství potravin, zbraní a nejrůznějšího vybavení. Pracovití námořníci si za pomoci zajatců na ostrově během několika týdnů zřídili pohodlný tábor pro 105 osob a začali si užívat nečekané dovolené. Zdálo se, že válka pro ně skončila. Stačilo vyslat signál SOS, počkat až k ostrovu připluje nepřátelská válečná loď a nastoupit do zajetí. S tím se však odvážný hrabě nehodlal smířit a začal spřádat plány, kterak korzárské operace obnovit. U Mopelie se dvakrát ročně zastavovala francouzská plachetnice, ale tak dlouho Luckner čekat nechtěl. Proto nechal opatřit šestimetrový záchranný člun stěžněm a plachtou a s pěti dobrovolníky vyplul 23. srpna na moře s úmyslem zajmout na Cookových ostrovech vhodnou loď a vrátit se pro své muže. Loďka vezla potraviny na dva měsíce, kulomet, několik pušek a ručních granátů. Samozvaným „guvernérem“ Mopelie se stal poručík Kling, jenž nemohl uvěřit svému štěstí, když u ostrůvku zakotvila francouzská plachetnice LUTECE. Němci se ji obratem zmocnili a vypluli na moře. Byl nejvyšší čas, neboť už 26. srpna přistál u Mopelie japonský pancéřový křižník IZUMÓ hledající SEEADLER. Japonci nalodili Američany a Francouze ponechané na břehu, ale po posádce obávaného korzára pátrali marně. Kling plánoval obeplout mys Horn a proniknout na Atlantik, jenomže plachetnice 4. října ztroskotala u Velikonočního ostrova a posádka později přešla na chilský křižník, jenž Němce převezl na pevninu, kde přečkali zbytek války v internačním táboře.
Hrabě Luckner
Mnohem větší dobrodružství prožil Luckner a jeho muži. Ti 26. srpna šťastně přistáli u ostrova Atiu, kde se vydávali za bláznivé Američany, kteří se vsadili o 25 000 dolarů, že na otevřeném člunu doplují z Honolulu na Tahiti a zpět. Žádnou loď tu ale nenašli, tudíž si jenom doplnili zásoby a znovu vypluli na moře. Další zastávku učinili po strastiplné plavbě na Aitutaki, jenomže tentokrát anglický úředník jejich krytí prohlédl a dovolil jim odplout pouze pod hrozbou použití síly! Ani na Raratonze žádné vhodné plavidlo neobjevili, takže se Luckner rozhodl Cookovy ostrovy opustit a vydat se na riskantní plavbu na Fidži. Zde se na ně konečně usmálo štěstí. Od vyplutí z Mopelie zdolali 2300 mil a unavení muži byli na konci svých sil. 21. září přistáli u ostrova Wakaya, kde si vyhlédli škuner s dvojicí přídavných motorů, jehož kapitán je byl ochoten vzít na palubu. Jenomže na policejní stanici v Suvě došlo hlášení o podezřelých cizincích, načež připlul britský parník AMRA, z něhož se vylodila skupina ozbrojenců, kteří Němce zajali.
To mohlo mít pro Lucknera osudové následky. V Tichém oceánu současně působil i pomocný křižník WOLF, jenž 12. června 1917 potopil parník WAIRUNA, jehož posádka i cestující přešli do zajetí. Novozélanďané připisovali jeho zkázu SEEADLERU, a když mezi osvobozenými zajatci na Mopelii nenašli nikoho z WAIRUNY, usoudili, že odpovědnost za jejich smrt padá na Lucknerovu hlavu a hrabě čelil vážnému obvinění. Naštěstí chyběly důkazy, ale nepříjemná záležitost se vyjasnila až v únoru 1918, kdy WOLF zakotvil v Kielu.
Ani za této situace se Luckner nehodlal vzdát a naplánoval útěk. V zajateckém táboře na ostrově Motuihe pobývalo i mnoho Němců internovaných počátkem války v Polynésii a 14 kadetů z posádky školní lodě zadržené u pobřeží Austrálie. Ti byli ochotni nezdolného hraběte podpořit a vydat se pod jeho velením na moře. Velitelem tábora byl podplukovník Turner, jehož liknavá bezpečnostní opatření umožnila Němcům si bez větších potíží opatřit nejen zásoby potravin a mapy, ale i podomácku zhotovené navigační přístroje a granáty. Den D stanovili na 13. prosinec 1917. Lucknerovi muži se bez odporu zmocnili motorového člunu PEARL a podařilo se jim z ostrova uprchnout.
Parník Iris na poštovní známce
O několik dní později spatřili malé plachetnice MOA (90 BRT) a RANGI. První zabavili, vztyčili na ní německou válečnou vlajku a zdálo se, že do knihy neuvěřitelných dobrodružství odvážného hraběte připíší další kapitolu. Naneštěstí posádka RANGI nahlásila přepadení Britům, kteří po škuneru začali intenzivně pátrat. Němci museli nejprve u Karmadeckých ostrovů doplnit zásoby potravin a při této činnosti je zaskočil parník IRIS ozbrojený dvěma lehkými děly. Němci napjali plachty a pokusili se uniknout, načež zahřměl varovný výstřel a poblíž škuneru dopadl dělostřelecký granát. Němci uznali marnost dalšího odporu a vzdali se.
Po několika měsících ve vězení se Luckner vrátil do zajateckého tábora na Motuihe, odkud byl propuštěn v létě 1919. Po návratu do vlasti napsal o svých životních peripetiích několik poutavých knih, které v povědomí čtenářů udržují legendu o poslední plachetní korzárské lodi a jejím odvážném kapitánovi. Sám zůstal plachetnicím věrný až do konce své námořní kariéry, a když proslulý mořský vlk v r. 1966 zemřel, sice po sobě nezanechal žádnou tajnou mapu, ale přesto se na Mopelii dodnes vydávají hledači pokladů, kteří pevně věří, že zde po vzoru dávných bukanýrů ukryl naloupené cennosti.
Von Luckner v póze ostříleného mořského vlka
SEEADLER svoji bojovou plavbu ukončil s bilancí 14 potopených lodí (mnohé s cenným nákladem ledku) o celkové hrubé prostornosti 28 140 BRT a před dalšími ztrátami Dohodu uchránilo jen jeho ztroskotání. Myšlenka přeměnit nenápadnou plachetnici na válečnou loď se tedy skvěle osvědčila, ale Němci už na moře žádné další podobné plavidlo nevyslali. Proniknout blokádou bylo totiž stále obtížnější, a když byl 16. března 1917 u Faerských ostrovů potopen pomocný křižník LEOPARD, Německo na vedení korzárské války rezignovalo.
Technické parametry:
Délka: 83,5 m.
Šířka: 11,8 m.
Ponor: 5,5 m.
Výtlak: 4500 tun.
Výkon motoru: 900 koňských sil.
Oplachtění: barkového typu, 24 plachet a souhrnné ploše 2500 m2.
Rychlost: 9 uzlů, pod plachtami až 15 (?) uzlů.
Výzbroj 2 x 105 mm, 2 x kulomet.
Posádka: 64 mužů.
Použité zdroje:
А. Больных: На океанских просторах. Moskva 2000.
И. Бунич: Корсары кайсера. Kyjev 2001.
Г. Ньюболт: Операци английского флота в мировую войну (4). Leningrad 1941.
I.Pejčoch: Němečtí korzáři. Ares 2005.
Ф. Люкнер: Морской чёрт. Похождения немецкого парусного крейсера. Leningrad 1925.
Н. А. Шавыкин: Партизаны флота. Moskva 2011.
J. Hrbek: Velká válka na moři (4). Libri 2002.
http://www.wrecksite.eu/wreck.aspx?133593
http://ahoy.tk-jk.net/MaraudersWW1/Seeadler.html
http://www.seemotive.de/html/dluckner.htm
http://www.taucher.net/redaktion/70/Der ... _sub1.html
http://www.rudnikov.com/article.php?ELEMENT_ID=21470
http://www.valka.cz/clanek_12338.html
http://www.wikipedia.org/
