PALBA.CZ

ÚVOD
První obrněná vozidla, která se dostala Japoncům do rukou, byly pancéřové automobily Austin-Putilov, které jednotky Císařského válečného námořnictva ukořistily v průběhu bojů v oblasti Vladivostoku vzbouřeným ruským vojákům v roce 1918. První tank, který získala japonská armáda byl britský Mk. IV, podařilo se to japonské vojenské misi u Mezinárodních intervenčních sil. Tank z objednávky pro Rusko byl do Japonska dopraven v listopadu 1918 a byl o něj projeven velký zájem, a japonské velení nakoupilo další tanky. Začátkem roku 1919 to bylo 13 francouzských tanků FT-17 (japonské označení Ko-Gata) a o půl roku později 3 britské Medium A Whippet, které byly využívány v pěchotních a jezdeckých školách na výcvik tankových posádek.
Vývoj vlastních tanků začal v roce 1925, když byl zamítnut nákup dalších tanků ze zahraničí. Vývojem byl pověřen kapitán Tomio Hara, který se svou konstrukční kanceláří stál za většinou tanků vyvinutých do konce druhé světové války. Zde je několik z nich, lehký tank Chi-i, po zvýšení hmotnosti označen jako Type 89 Chi-Ro. Další byl Type 89 Chi-Ko, což byl předchozí stroj, ale se zážehovým motorem vyráběný do konce roku 1935, shodné vozidlo kompletované od roku 1936 dostalo označení Type 89 Chi-Otsu.
Britské tančíky Carden Loyd Mk. VI inspirovali Japonce k jejich vývoji a výrobě. V 30. letech jich vzniklo několik, například průzkumný tančík Type 94 Te-Ke (vyrobeno 843) a průzkumný tančík Type 97 Te-Ke (vyrobeno 593). Dále vyvinutá vozidla, lehký tank Type 95 Ha-Go (vyrobeno 2375), střední tank Type 97 Chi-Ha / Chi-He (vyrobeno 2208) a střední tank Type 3 Chi-Nu (vyrobeno jen 166). Největší vadou japonských tanků vyrobených do konce druhé světové války byl velmi tenký pancíř..


< Japonský bojový tank Type 61.
> Tank Type 61 byl prvním japonským tankem vyráběným po druhé světové válce, jeho konstruktéři se inspirovali americkým tankem M47 Patton.
Předchůdcem tanku Type 74 byl první japonský poválečný tank Type 61, který silně připomínal americký tank M47 Patton. V polovině padesátých let 20. století se začal obnovený japonský průmysl dynamicky rozvíjet, což výrazně pomohlo při obnově ozbrojených sil. V roce 1954 Američané povolily vytvoření japonských Pozemních sil sebeobrany začleněné do Japonských sil sebeobrany.
Nově vznikající útvary Jieitai byly zprvu vyzbrojeny technikou z období druhé světové války, tedy americkými tanky M4A3 Sherman, lehkými tanky M24 Chaffee a stíhači tanků M36 Jackson. Tato technika byla však zastaralá a mohla se používat jen k výcviku. Americké velení si to uvědomovalo a chtělo tyto stroje nahradit tanky M47 Patton, ale proti záměru se postavily dvě skutečnosti. První problém byla šířka tanku M47, která byla 3,37 m a šířka japonských mostů a tunelů, které někdy neměly ani 3 metry. Druhý problém byl v posádce vozidla, Japonci mají drobnější postavu než Američané (navzdory tomu, že se do služby v tankových osádkách povolávají všeobecně muži spíše nižšího vzrůstu), čemuž zase neodpovídalo pracovní prostředí na bojových stanovištích uvnitř tanku. Japonci tuhle situaci mohli vyřešit pouze vývojem a výrobou vlastního tanku.
Velení Pozemních sil sebeobrany, spíše Oddělení technického výzkumu a výzbroje vytvořilo v roce 1954 skupinu odborníků, nazvanou Rada pozemní výzbroje, která tuto situaci začala řešit. Do tří let (říjen 1957) byly navrženy projekty a postavena čtyři prototypová vozidla, která se zapojila do porovnávacích testů. Dvě vozidla byla označena jako STA-1 a další dvě vozidla pak jako STA-2.
Prototyp STA-1 vycházel z vyrobeného prototypu středního tanku Type 4 Chi-To z konce roku 1944, podvozek měl sedm párů dvojitých pojezdových kol a ze čtyř párů podpůrných kladek horní části pásu. Podvozky druhých dvou prototypů, s označením STA-2 byly seskládány ze šesti párů dvojitých pojezdových kol a tří párů podpůrných kladek. Všechny prototypové stroje, STA1 a STA-2 víceméně kopírovaly americký tank M47, odlišovaly se v rozměrech.
Technická data prototypů STA-1 (STA-2) :
> šířka : 2950 mm (shodná u obou)
> délka : 6600 mm (6000 mm)
> výška : 2230 mm (2500 mm)
> výzbroj : kanon M36 ráže 90 mm (oba), spřažený kulomet Browning M1919A4 ráže 7,62 mm a protiletadlový kulomet typu Browning M2HB ráže 12,7 mm
> pancéřování : korba čelo 46 mm, boky 25 mm, záď 15 mm, čelo věž 64 mm (oba)
> pohon : vznětový dvanáctiválcový motor typu Mitsubishi 12 HM21WT s výkonem 447 kW (600HP)


< Hlavním nedostatkem tanku Type 61 byl chybějící stabilizátor kanonu. Stroj byl využit ke stavbě zabezpečovacích vozidel (vyprošťovacích, mostních a ženijních tanků).
> Tanky Type 61 při přesunu v roce 1985 na Okinawě v rámci společného americko-japonské cvičení.

Prototyp byl standardem vozidel vytvořených po druhé světové válce, to znamená v přední části stanoviště řidiče, s bojovým oddílem ve středu korby a s pohonem uloženým v zadní části tanku. Rozdíl byl v umístění převodovky, neboť ta se nacházela v přední části, což činilo pozdější tank Type 61 jediným po roce 1945 s tímto uložením. Nezvyklé uložení převodové skříně však také komplikovalo technickou obsluhu tanku, omezovalo řidiče a hřídel procházející bojovým oddílem ubírala z jeho prostoru.
Svařovaná korba tanku byla sestavena z pancéřových desek nedostatečné tloušťky, což velmi snižovalo jeho pancéřovou ochranu (čelo korby 46 mm). Odlévaná věž oválného tvaru se podobala věži tanku M47, jen záď byla protažena jako u stíhače tanků M36. V tomto výklenku byla uložena radiostanice, čímž se ušetřil prostor v bojovém oddíle. Řidič se nacházel na pravé straně čela korby a k jízdě používal tři stabilní periskopy se 4-násobným zvětšením. K opuštění tanku používal jednodílný průlez otvíraný do strany. Ve věži byl zbytek posádky, na pravé straně střelec, za ním velitel tanku a po levé straně kanonu pak nabíječ. Velitel měl k pozorování bojiště k dispozici velitelkou věžičku se čtyřmi průhledy (360°) a dozadu otvíratelný průlez. Na jeho stanovišti byl stabilní dopředu namířený periskop se zvětšením 7x a optický dálkoměr se zvětšením 12x. Střelec měl k dispozici teleskopický pozorovací přístroj se zvětšením 7x a periskop se zvětšením 4x. Nabíječ měl na stanovišti jeden stabilní periskop se zvětšením 4x, jehož hlavice neznatelně vystupovala nad strop věže.
Tank byl vyzbrojen licenčním kanonem M36 ráže 90 mm, označeným Type 61, vyráběným společností JSW (Japan Steel Works). Hlaveň kanonu měla ejektor, zakončena jednokomorovou úsťovou brzdou ve tvaru písmene T, přičemž kanon nebyl stabilizovaný. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet typu Browning M1919A4 ráže 7,62 mm a velkorážný protiletadlový kulomet typu Browning M2HB ráže 12,7 mm, který byl později upevněn na kupoli velitele tanku.
K sériové výrobě byl vybrán podvozek prototypu STA-2, a na první, druhé, páté a šesté pojezdové kolo byly doplněny hydraulické tlumiče. Zavěšení podvozku se skládalo z torzních tyčí a vahadel. Hnací kola s ozubeným věncem se nacházela vpředu a napínací kola s osmi odlehčovacími otvory pak vzadu.
Prototypy i sériové tanky poháněl vznětový dvanáctiválcový motor typu Mitsubishi 12 HM21WT s uložením do V, se samočinným vznětem, s výkonem 447 kW (600HP) při 2100 ot/min. To umožňovalo dosažení účinnosti 12,5 kW/t. Pohonný systém obnášel mechanickou pětistupňovou převodovku s jednou zpátečkou a diferenciálem.
Náročné zkoušky prototypů probíhaly další tři roky (prosinec 1960), které se odrazily na změnách, podle kterých bylo postaveno dalších 10 prototypů s označením STA-3 a STA-4.
Tyto vozidla byla vzhledem ke konstrukci brána jako předsériová, byla téměř shodná s konstrukcí sériových vozidel.



Sériová výroba tanku Type 61 byla zahájena v roce 1962 společností Maruko, spadající do podřízenosti koncernu Mitsubishi Heavy Industries. Výrobní tempo nebylo nijak ohromující, v prvním roce produkce, ve zbytku roku 1962 bylo zkompletováno pouze 10 tanků, další rok to byl také shodný počet. Nová výrobní hala firmy Maruko znásobila v roce 1964 počet na dvojnásobek a následujících dvou letech (1965 a 1966) to bylo dokonce 30 tanků Type 61. V letech 1967 až 1969 se neuvádí počet vyrobených tanků, o to více vyzní 250 strojů zhotovených v roce 1970. Celkově se do ukončení velkovýroby v září 1971 vyrobilo na 560 tanků Type 61.
V průběhu provozu došlo i na modernizaci těchto tanků, není však nikde uvedeno v jakém směru. Modernizace tanků Type 61 nebyla nijak převratná, neboť v roce 1975 je začaly ve službě nahrazovat modernější tanky Type 74, takže ani na plánovanou stabilizaci kanonu nedošlo.
Jak uvádí záznamy, tanky Type sloužily ještě v 90. letech, Pozemní síly sebeobrany ještě v roce 1990 vykazovaly 400 tanků v činné službě a o pět let později (1995) sloužilo ve výcvikových střediscích na 190 vozidel této první generace japonských tanků.
(O tanku Type 61 více informací zde : http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... 4.html#new )


Japonské tanky Type 74.

Pokračování ve 2. části

První japonský poválečný tank Type 61 byl vlastně přechodnou konstrukcí, taková napodobenina amerického tanku M47 Patton, proto už při rozjezdu jeho velkovýroby v roce 1962 byl započat vývoj jeho náhradníka, tanku Type 74. V 80. letech to pak byl moderní tank Type 90, který mohl konkurovat jak německému tanku Leopard 2 či americkému tanku M1A2 Abrams.


< Tank Type 74 jako součást techniky používané Japonci (pravděpodobně jedno z místních muzeí).
> Kolona japonských tanků Type 74.

Když byl japonský tank Type 61 v roce 1961 zařazen do služby, odborníci se shodli, že svojí výbavou je za světovým standardem opožděn tak o tři až pět let. Z toho důvodu se začalo přemýšlet o novém tanku. Konstrukční kancelář obdržela formální žádost koncem (listopad) roku 1963.
Byly vypracovány hlavní požadavky na nový tank :
> Hlavní zbraň s ráží 105 mm
> Bojová hmotnost tanku do 35 tun (limit hmotnosti japonské nákladní železniční přepravy, což se nestalo, hmotnost byla nakonec 38 t)
> Výkonnější motor než měl předchozí tank Type 61
Velení japonské armády s rozhodnutím zda-li zmodernizovat tank Type 61 či vyvinout nový, váhalo do roku 1964. O několik měsíců později, už v roce 1965 byl zahájen vývoj nového tanku, později označeného jako Type 74. Velikost vozidla určovala hlavní zbraň, japonské velení přijalo standard NATO, tedy kanon L7 ráže 105 mm, ale s úpravou kanónového závěru, ohledně limitu bojového prostoru.
Mezitím dva roky trvající studium nového projektu bylo zakončeno v červnu 1964 a začaly laboratorní testy vybraných technických řešení, ukončené v prosinci 1967. O půl roku později (červenec 1968) převzalo vedení koncernu Mitsubishi oficiální dopis od vrchního velení japonské armády žádající postavení prototypového vozidla nového japonského tanku.
Prvním vozidlem pozdějšího tanku Type 74 bylo tzv. testovací vozidlo s továrním názvem STT. Stroj byl s použitím dílů z předchozího tanku dokončen v roce 1966, jelikož nový motor nebyl hotov, jako pohon posloužil motor z tanku Type 61. Vozidlo bylo postaveno na testy s hydropneumatickým odpružením podvozku. Testovací vozidlo s novým motorem bylo sestaveno v červenci roku 1967, motor se osvědčil, byl výkonnější a méně poruchový. Na toto vozidlo byl nainstalován prototyp věže a provedeny palebné testy. Vozidlo STT sloužilo k různým zkouškám až do roku 1969.
Celokovová maketa tanku ve skutečné velikosti byla postavena v březnu 1968. Byla zpracována velmi precizně, i s kompletním interiérem.


Testovací vozidlo STT.


< Vozidlo STT při zkouškách.
> Celokovová maketa tanku "Type 74".

Prototyp, označený STB-1 byl vyroben do září 1969. Japonští konstruktéři jakoby si chtěli ušetřit práci, nechali se inspirovat několika tanky. Korba prototypů měla téměř shodné rozměry jako německý tank Leopard 1, věž se silně podobala francouzskému tanku AMX-30 a podvozek měl hydropneumatické zavěšení, použité též u tanku MBT, společného americko-německého projektu (později bylo použito u tanků Abrams a Leopard 2). Plánovanou výzbrojí byl britský tankový kanon L7 ráže 105 mm s drážkovanou hlavní, se stabilizátorem a automatickým nabíjením. Prototypy měly mimo hlavní pohon i pomocný motor.
Prototypové vozidlo číslo 1 bylo postaveno ve dvou shodných exemplářích, označených jako STB1 a STB2. Na prototypu STB1 byl mimo jiné zkoušen dálkově ovládaný protiletadlový kulomet. Věž vozidla se ještě neshodovala se sériovým typem. Prototypový stroj STB1 procházel testy od června 1969 až do září 1970. Vozidlo bylo představeno tisku v říjnu roku 1970, později pak i veřejnosti.
Prototyp STB-2 se od prvního prototypu nijak neodlišoval, a protože byl používám převážně na prověření pohonu nového tanku vozil ve věži jen atrapu hlavní zbraně. Jelikož nový tank obnášel mnoho novinek, byl považován na konci 60. let za vysoce moderní stroj, to však přinášelo obtíže při jeho obsluze a samozřejmě také při výrobě, což mělo za následek pozvolný ústup od instalování mnohých nových prvků. Prototypový stroj STB2 zahájil testy mobility v červenci 1969 a další testy se protáhly až do února roku 1971. Vozidlo nebylo veřejnosti představeno.
Prototypové vozidlo číslo 2 bylo postaveno ve čtyřech exemplářích, označených jako STB3, STB4, STB5 a STB6. Tyto stroje byly navrženy pro zjednodušení výroby, snížení nákladů a zvýšení spolehlivosti. (například zrušení dálkově ovládaného kulometu nebo hydropneumatického odpružení podvozku.
Prototyp STB-3 už měl pouze ruční nabíjení kanonu, a od předchozích vozidel se už vzhledově odlišoval, a to hlavně věží, která byla částečně prodloužena, čímž přišel výklenek věže o charakteristické osazení, charakteristické pro věž tanku Type 61. Věž byla také zploštěna, její boční stěny měly větší úhel sklonu, což se odrazilo v lepší pasivní ochraně před kumulativními střelami. Další rozdíl byl v absenci velitelské kopule, kde zůstal jen kryt průlezu velitele tanku, patřičně zvýšený z důvodu umístění periskopů pro kruhové pozorování. Prototypy STB-4 a STB-5 se od posledně jmenovaného vozidla víceméně nelišily, přičemž stroj STB-4 byl používán na testy výzbroje a jeho následovník STB-5 byl proháněn ohledně zkoušek jízdních vlastností. Poslední v řadě, prototyp STB-6 byl zkompletován v červnu 1971 a byl to již shodný typ se sériově vyráběnými tanky. Po jeho prověření byl schválen jako vzor pro velkovýrobu a bylo mu přiděleno oficiální označení Type 74. Do výzbroje japonské armády byl tank Type 74 zařazen 1. září 1975.
Prototypové vozidlo STB3 procházelo zkouškami od srpna 1971 až do dubna 1973.
Prototypové vozidlo STB4 bylo využito pro testy od září 1971 až do března 1973
Prototypová vozidla STB5 a STB6 se účastnily testů v období od října 1971 až do února 1973. To znamená, že testy byly ukončeny v dubnu roku 1973.
Jiný zdroj uvádí postavení prototypu STB6 na červen 1973, s tím, že sloužil jako vzorový stroj pro sériovou výrobu (to jej vylučuje z testů od roku 1971)


< Prototypové vozidlo STB-1
> Prototypové vozidlo STB-3


< Prototypové vozidlo STB-4
> Prototypový tank STB-1

Tank Type 74 je standardní konstrukcí s řidičem v čelní části korby, motorovým prostorem vzadu a bojovým oddílem uprostřed vozidla. Na stavbu tanku Type 74 byl použit ocelový homogenní pancíř, korba vozidla je svařovaná a na jejím čele tloušťka dosahuje 130 mm. Boky mají sílu pancéřování 75 mm a záď pak 50 mm. Zprvu bylo v plánu použít i pancéřové desky na ochranu horní větve pásu (jako u tanku Chieftain), ale bylo od toho upuštěno. Některé stroje mají na přední části korby upevněnu radlici na zemní úpravy, což zvyšuje ochranu tanku. Věž tanku je odlévaná, s tloušťkou pancéřování shodnou s korbou, to značí čelo 130 mm, boky 75 mm a zadní část pak 50 mm. Pohon věže i kanonu je prováděn elektricky, což zvyšuje ochranu, se zálohou ručního ovládání.
Tank Type 74 je vyzbrojen vylepšeným licenčním britským kanonem L7A3 ráže 105 mm s drážkovaným vývrtem hlavně. Kanon má dvojrovinný stabilizátor a jeho úprava se dotkla brzdovratného zařízení, hlaveň kanonu má ejektor a později (v roce 1988) dostala také tepelnou ochranu. Mimo střelce může do ovládání kanonu zasáhnout i velitel tanku. Zásoba vezené munice je 55 kusů, 14 se nachází ve věži, posádka má k dispozici standardní munici NATO a od roku 1984 i střely M735 (APFSDS). Kadence kanonu je až 10 výstřelů za minutu. Sekundární výzbroj zastupují spřažený kulomet Type 74 ráže 7,62 mm a ručně ovládaný velkorážný protiletadlový kulomet M2HB ráže 12,7 mm, standardem jsou vrhače dýmových granátů, 3 na každé ze stran na zádi věže. Palebný průměr pro kulomety je 4500 nábojů ráže 7,62 mm a 660 ráže 12,7 mm. Protiletadlový kulomet disponuje náměrem od -10° do +60°.
Hydropneumatické zavěšení věže poskytovalo členům posádky pohodlí při jízdě (maximální průhyb činil 450 mm, u tanku Type 61 to bylo pouze 190 mm), dále nabízelo širší úhel zvednutí kanonu, při standardu byl rozsah elevace -6,5˚až +9,5˚, zatímco po příslušném nastavení hydropneumatických posilovačů, tj. po snížení zadní části vozidla, se úhel rozšířil od -12,5˚až do +15˚. Ochranu zvyšuje i použité hydropneumatické odpružení podvozku s měnitelnou výškou zdvihu, což umožňuje aby tank Typ 74 ve stacionárním postavení při nejnižší poloze měl výšku jen 2,03 m. Podvozek tanku je seskládán z pěti párů pojezdových kol, po jednom páru hnacích a vodících kol, bez použití nosných kladek. Prototyp STB-5 měl osazeny německé pásy firmy Diehl, ale sériové tanky je nedostaly. Pojezdový systém má hydropneumatické odpružení, které dokáže měnit světlost v rozmezí 200 až 650 mm podle typu terénu. Dále umožňuje naklánět stroj o +/- 6° v podélné ose a +/- 9° v příčné ose.
O pohon tanku Type 74 se stará vznětový desetiválcový, vzduchem chlazený motor typu Mitsubishi 10 ZF22 WT, při 2200 ot./min. s výkonem 535 kW (717 HP). Je spojen s ruční šestistupňovou (1 zpátečka) převodovkou Mitsubishi MT75A, skládající se z vícekolečkové hřídele, planetové převodovky a diferenciálu. Výfuky s tlumiči se nacházejí na bocích nástavby. Tank je schopen jet rychlostí až 53 km/h (jiný zdroj uvádí až 60 km/h) po zpevněném povrchu, v terénu se pohybuje průměrnou rychlostí kolem 35 km/h (až 40 km/h).
Stanoviště řidiče tanku Type 74 se na rozdíl od tanku Type 61 nachází v levé části čelo korby a je vybaveno jednodílným poklopem se třemi stabilními periskopy JM17 Model 2, otvíraným vlevo. Při jízdě v noci používá tento člen posádky aktivní nebo pasivní noktovizní periskop. Má zde i infračervené světlomety. Ve věži se nachází zbytek posádky, velitel tanku a střelec v její pravé části, nabíječ pak vlevo od kanonu. Velitel tanku má k dispozici pozorovací přístroj typu J3 s laserovým dálkoměrem se zvětšením 8x, Jeho zvýšený průlez je vybaven 5-ti periskopy, navíc byly po obvodu věže nainstalovány periskopy poskytující zvětšení 2x. Střelcovo stanoviště je vybaveno infračerveným zaměřovačem J2 a zaměřovacím teleskopem J1 spřaženým s kanónem. Tanky vyráběné od 80. let mají systém pozorování v infračervené barvě. Nabíječ disponuje poklopem otvírajícím se dozadu a jedním periskopem s otočkou 360°. Po levé straně kanonu byl na věži umístěn infračervený reflektor. Vlevo na čele věže je pak upevněn velký vyhledávací světlomet (bílé světlo) o dosahu až 3000 m nebo (infra) 1000 - 1200 m. Na zadní části korby se nachází schránka s telefonem pro spojení s posádkou tanku. Tank má filtroventilačním systémem ochrany před zbraněmi hromadného ničení a protipožární systém.


< Japonský tank Type 74
> Modifikovaný tank Type 74G

První tanky Type 74 začaly opouštět výrobní haly v roce 1975 a sériová výroba byla zastavena v roce 1989. Do ledna 1980 bylo vyrobeno 225 tanků a celková výroba se zastavila na 873 kusech. V roce 1990 se ve službě nacházelo 822 tanků tohoto typu, o pět let později armáda vykazovala 870 strojů. I když byly starší tanky Type 74 nahrazovány moderními stroji Type 90, stále se v japonské armádě pravděpodobně nachází asi 700 těchto vozidel.
Technická data tanku Type 74 :
> hmotnost : bojová 38 t, prázdná 36,3 t
> posádka 4 muži
> rozměry : délka s kanonem 9410 mm, délka korby 6700 mm, šířka 3180 mm, výška po strop věže (při světlosti 650 mm) 2480 mm, výška celkem 2670 mm světlost 200 - 650 mm (nastavitelná)
> výzbroj : kanon L7A3 ráže 105 mm (55 nábojů), spřažený kulomet Type 74 ráže 7,62 mm (4 500 nábojů), velkorážný protiletadlový kulomet M2HB ráže 12,7 mm (660 nábojů), 2x3 vrhače dýmových granátů Type 73 ráže 60 mm
> délka kanonu : 51 ráží
> kadence kanonu : 9 až 10 výstřelů/minutu
> náměr kanonu : od -6,5° do +9,5° (-12,5° do +15° nastavení podvozku), odměr : 360° (plně otočná věž)
> pancéřování : korba i věž - čelo 130 mm, boky 75 mm, záď 50 mm
> šířka pásů : 550 mm
> pohon : řadový vznětový desetiválcový motor Mitsubishi 10 ZF2 WT s výkonem 530 kW (710 HP) při 2 200 ot./min
> obsah nádrží : 950 l
> překonávání překážek : kolmá stěna 1,0 m, příkop 2,70 m, brod 1,0 m, (s přípravou 2,0 m)
> rychlost : silnice 53 km/hod, terén až 40 km/h
> dojezd : silnice až 400 km
> měrný hmotný výkon : 14,1 kW/t
> měrný tlak : 0,85 kg/cm2
> stoupavost : 60%
> boční náklon : do 40%
Verze tanku Type 74
STT : testovací vozidlo, postavené s použitím dílů z tanku Type 61. Pohon vozidla zajišťoval motor tanku Type 61, neboť nový nebyl ještě hotov. Testovací vozidlo se používalo v letech 1966 až 1969.
STB-1 : první dva prototypy postavené do září 1969. Stroje měly instalován automatický podavač munice, stabilizátor kanonu a pomocný motor.
STB-2 : prototyp tanku Type 74, využíván převážně na provozní testy.
STB-3 : prototyp tanku Type 74, stroj s ručním nabíjením kanónu a s ručně ovládaným protiletadlovým kulometem. Stroj měl jiný tvar věže, ta byla nepatrně prodloužena a navíc poněkud zploštěna, čímž získaly její boční stěny větší úhel sklonu, což zajistilo lepší pasivní ochranu před kumulativními střelami. Byla také odstraněna věžička velitele.
STB-4 : prototyp tanku Type 74 na testy výzbroje.
STB-5 : prototyp tanku Type 74 na testování jízdních vlastností.
Type 74 (STB-6) : verze shodná se sériovými tanky. Prototyp postaven v polovině roku 1973.
Type 74TS : Verze dostupná pravděpodobně od roku 1988. Liší se použitím tepelné ochrany hlavně.
Type 75 : samohybná houfnice ráže 155 mm na podvozku tanku Type 74.
Type 78 : vyprošťovací tank na bázi podvozku tanku Type 74.
Type 87 : samohybný protiletadlový systém s dvěma automatickými kanony ráže 35 mm, s vyhledávacím a naváděcím radarem na podvozku tanku Type 74
Type 91 : mostní tank na podvozku tanku Type 74
Dále jsou některé tanky zavedené do výzbroje japonských sil domobrany vybaveny dozerovou radlicí.


< Vývoj tanku Type 74 byl zahájen v polovině 80. let. Šlo o tank tradiční koncepce, změny oproti předchůdci spočívaly především ve značně modernějším vybavení a zavedení větší ráže kanonu.
> Tank Type 74 při palebném testu na polygonu.

Jiné označení výrobních sérií tanků Type 74 (jiný zdroj)
Tanky Type 74 byl byly v průběhu služby v armádě několikrát modifikovány.
Type 74 první mod (74) : první výrobní série.
Type 74 mod B (74B) : stroj s novějším systémem řízení palby, použití různé munice do kanonu (APDS-T, APFSDS-T, HEP, HEAT-T).
Type 74 mod C (74C) : shodný s verzí Type 74B, jen kamufláž se skládala ze dvou maskovacích barev.
Type 74 mod D (74D) : instalace tepelné ochrany hlavně kanonu.
Type 74 mod E (74E) : modernější systém řízení palby, možnost střelby s municí HEAT-MP-T.
Type 74 mod F (74F) : shodná verze s Type 74E, rozdíl byl v instalaci odminovacího zařízení.
Type 74 mod G / Kai (74G) : rozsáhlá modernizace v roce 1994, převážně moderní přístroje (balistický počítač, termokamery, laserový zaměřovač atd...). Negativní počin byl v tom, že takto upravené byly pouze 4 (slovy čtyři) tanky. Není ani jisté, že plánovaná modernizace proběhla kompletně. Další stroje z důvodu omezení rozpočtu už modernizovány nebyly. Všechny (4) stroje se nachází ve výcvikovém středisku.



Pokračování ve 3. části

Samohybný protiletadlový systém Type 87
Když japonská armáda hledala náhradu za stroje M42 Duster, vzala si za vzor německý protiletadlový systém Gepard. Na vývoji se začalo pracovat v roce 1982. Jako nosič měl být použit podvozek tanku Type 61, ale bylo rozhodnuto pro podvozek tanku Type 74. Na prototypu byly použity dva kanony ráže 25 mm a na sériové stroje pak automatické kanony typu KDA Oerlikon ráže 35 mm. Vyhledávací a naváděcí radary jsou umístěny i s výzbrojí na plně otočné věži. Vývoj a výroba byla zadána společnosti Mitsubishi Heavy Industries. Do výzbroje armády byl stroj zařazen v roce 1987. O pět let později (1992) byl modernizován, viditelně se odlišuje vrhači dýmových granátů.
Technická data protiletadlového tanku Type 87 :
> hmotnost : 44 t
> posádka : 3 muži
> rozměry : délka 7990 mm, délka korby 6700 mm, šířka 3180 mm, výška (s radarem) 4400 mm
> výzbroj : 2 automatické kanony KDA ráže 35 mm, 2x3 vrhače dýmových granátů
> rychlost : silnice 53 km/hod.
> dojezd : 300 km
> pohon : vzduchem chlazený vznětový 10-tiválcový motor Mitsubishi 10ZF Typ 22 s výkonem 560 kW (750 HP)
> stav : v roce 1990 bylo ve službě 60 strojů


< Prototyp samohybného protiletadlového systému Type 87.
> Samohybný protiletadlový systém Type 87

Vyprošťovací tank Type 78 ARV
Tento vyprošťovací speciál se začal vyvíjet ještě v průběhu roku 1973 a byl nasazen v roce 1978. Konstruktéři vycházeli z konstrukce prototypu STB1.
Toto vozidlo bylo vybaveno zvedákem s maximální nosností až 20 t, navijákem s tažnou silou až 38 t a soupravou nářadí. Výzbroj tvoří velkorážní kulomet umístěný v točně na stanovišti velitele. Navíc se montuje také vrhač dýmovnic (2x3) Type 74 ráže 60 mm. Samozřejmostí je uchycení hydraulicky ovládaná radlice na úpravu terénu.
Technická data vyprošťovacího tanku Type 78 ARV :
> hmotnost : 38 t
> rozměry : délka 7950 mm, šířka 3180 mm, výška 2400 mm
> posádka : 4 muži


< Vyprošťovací tank Type 78
> Mostní tank Type 91

Mostní tank Type 91
Vývoj mostního tanku Type 91 byl zahájen v roce 1985 a do výzbroje zařazen v roce 1990. Mostovka je uchycena spouštěcím mechanismem, nacházejícím ve středu korby. Délka mostovky je asi 20 m, překlenující překážku o šířce 18 metrů. Nosnost mostu je 50 tun.


< Mostní tank bez mostovky
> Mostní tank při pokládání mostovky

Samohybná houfnice Type 75
Na podvozku tanku Type 74 byla vyrobena samohybná houfnice Type 75. Vývoj započal v roce 1969 a v letech 1971 a 1972 byly postaveny dva prototypy, které byly testovány v dalších dvou letech (1973 – 1974). V roce 1975 začala sériová výroba, do její ukončení v roce 1988 sjelo z výrobních linek 201 vozidel. Na výrobě se podílely dvě společnosti, Mitsubishi Heavy Industries a Japan Steel Works. Od roku 2001 jsou samohybné houfnice nahrazovány novější variantou, Type 99 se stejnou ráží (155 mm). V roce 2008 byly samohybnou houfnicí Type 75 vyzbrojeny ještě tyto dělostřelecké pluky, 5, 11, 171 a 172.
Technická data samohybné houfnice Type 75 :
> hmotnost : 25,3 t (prázdná) 27,9 t bojová
> posádka : 6 mužů (velitel, řidič, střelec, nabíječ, 2 dělostřelci)
> rozměry : délka 6640 mm, šířka 3090 mm, výška 2550 mm
> výzbroj : houfnice JSW ráže 155 mm (28 nábojů), velkorážný kulomet M2HB 12,7 mm
> náměr houfnice : -5° až +65°, odměr 360° (plně otočná věž)
> dostřel : efektivní 19 km, maximální 24 km (munice s pohonem)
> pohon : šestiválcový vznětový motor Mitsubishi 6ZF s výkonem 450 HP
> pancíř : hliníkové slitiny
> obsah nádrží 650 l
> rychlost : 47 km/h
> dojezd : 300 km


< Samohybná houfnice Type 75 má průměrnou kadenci 6 výstřelů za minutu.
> Samohybná houfnice Type 75 ráže 155 mm vyvíjená spolu s tankem Type 74. Celkově se jich vyrobilo na 155 kusů.


< Samohybný protiletadlový systém Type 87 z počátku sériové výroby.
> Samohybný protiletadlový systém Type 87 z pozdní výrobní série.
Konkurenti, možní protivníci tanku Type 74
Britský hlavní bojový tank Chieftain
Tank Chieftain (FV 4201) je obrněné vozidlo klasické konstrukce se čtyřmi členy posádky. Vrchní velení britské armády zadalo parametry na tento tank v roce 1958. Vývojem se začala zaobírat firma Leyland, kterou vystřídala společnost Vickers. Prototypové vozidlo bylo poprvé předvedeno v roce 1961 a v průběhu dalšího vývoje vzniklo ještě šest prototypů. I když byl dán souhlas dát stroj do výzbroje v květnu 1963, z důvodu problémům s motorem a převody, dostaly se první tanky k tankovým jednotkám až v roce 1967. Nyní se už v britské armádě nenachází.
Technická data tanku Chieftain :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 53,5 t (prázdná), 55 t (bojová)
> rozměry : celková délka 10 795 mm, délka korby 7518 mm, celková výška 2895 mm, výška (po věž) 2400 mm, světlost 508 mm
> výzbroj : kanon s drážkovanou hlavní ROF L11A5, délka 55 ráží (64 nábojů), spřažený kulomet L8A1 ráže 7,62 mm, další kulomet L37A1 ráže 7,62 mm (6000 nábojů pro oba kulomety), zadýmovací granátomety 2x6 ráže 66 mm
> náměr kanonu : -10° až +20°
> pohon : motor Leyland L60 Nr.4 Mk.13A s výkonem 559,2 kW (750 HP)
> obsah nádrží : 950 l
> měrný tlak : 0,9 kg/cm3
> měrný výkon : 10,9 Kw/t
> rychlost : silnice až 48,5 km/h, terén kolem 30 km/h
> dojezd : silnice až 500 km, terén až 300 km
> stoupavost : 60%
> boční náklon : 30%
> překážky : příkop 3,15 m, kolmá stěna 0,91 m, brod 1,10 m
> šířka pásů : 570 mm

Sovětský základní bojový tank T-72
Tank T-72 se vyrábí už od roku 1971 a mimo Sovětský svaz byl licenčně produkován v Československu, Indii, Jugoslávii, Polsku a Rumunsku (některými státy modernizován, T-72M4CZ, M-84, TR-125, PT-91). Byl neustále modernizován a vylepšován ( T-72AV, T-72M, T-72M1, T-72B, T-72B1, T-72S/S1, T-72BM). I nyní jsou různé varianty tanku T-72 součástí mnoha armád světa.
Technická data tanku T-72 :
> bojová hmotnost : 41 t
> rozměry : délka (s hlavní dopředu) 9530 mm, délka korby 6670 mm, šířka 3460 mm, výška 2190 mm, světlost 470 mm
> posádka : 3 muži
> výzbroj : kanon 2A46 ráže 125 mm (39 nábojů), kulomet PKMT ráže 7,62 mm (3000 nábojů) spřažený s kanonem, protiletadlový kulomet NSVT ráže 12,7 mm (500 nábojů)
> motor : V-46 čtyřtaktní, vícepalivový, vznětový, kapalinou chlazený, s přímým vstřikováním, o výkonu 566,7 kW (760 HP) při 2000 ot./min.
> zásoba paliva : 1590 l
> maximální rychlost : 60 km/h
> dojezd : 480 km v terénu, 700 km po silnici.

Kamufláže tanku Type 74

Tank Type 74 z 10. pěší divize, rok 2005. Vozidlo bylo zařazeno do Centrální armády, umístěné ve městě Itami, v prefektuře Hyogo. Je natřeno standardní moderní dvoubarevnou kamufláží jednotek tankových sil Sebeobrany, Označení pluku je umístěno po obou stranách věže.





Model tanku Type 74


Pár plků nakonec
> Počátkem roku 1920 byly dva tanky Whippet, využívané výcvikovým střediskem, poslány do oblasti Vladivostoku, kde se účastnily bojů s Rudou armádou.
> Celkem bylo vyrobeno 278 strojů Type 89 Chi-Ko a 126 Type 89 Chi-Otsu.
> V Motorcar Manufacturing Company byl v roce 1932 vyvinut projekt pásového vozidla Type 92 A-I-Go, který byl klasifikován jako těžký obrněný automobil. Vznikl na přání velení jezdectva a měl vyhovovat mnoha požadavkům - měl být přizpůsoben pohybu ve vodě, dosahovat vysoké rychlosti a mít dobrou výzbroj. Postavené prototypy však tyto představy zástupce jezdectva neuspokojily, takže z mnoha požadavků muselo slevit (například ze schopnosti pohybu ve vodě). Vznikl nicméně velice vydařený lehký tank, vyzbrojený kulomety ráže 13 mm a 6,5 mm, který dosahoval rychlosti až 40 km/hod.
> V roce 1930 zakoupila Císařská armáda dva britské tančíky typu Carden Loyd Mk. VI a několik týdnů nato podepsali zástupci námořnictva smlouvu o koupi ještě dalších čtyř tančíků. Ty posloužily Japoncům k vývoji vlastního lehkého průzkumného tančíku, během něhož dospěl major Hara k závěru, že největším nedostatkem britských tančíků je chybějící otáčivá věž s výzbrojí, u průzkumného vozidla neodmyslitelná.
> Největší vadou japonských tank byl tenký pancíř. Během bojů z Američany byly tanky Ha-Go bez problémů ničeny už americkými lehkými tanky M3 Stuart, o středních tancích M4 Sherman nemluvě. Osádkám Shermanů stačilo k ničení japonských tanků protipěchotní střelivo, protipancéřové granáty totiž prorážely tenké japonské pancíře, aniž by se iniciovaly.
> První prototyp STB-1 měl jako hlavní výzbroj automaticky nabíjený kanón L7A1, v licenci vyráběný společností JSW (Japan Steel Works) a dálkově ovládaný protiletadlový kulomet.
> U prototypu STB-3 byl již odstraněn automatický podavač střeliva (ukázalo se, že ten zejména by značně zvýšil výrobní náklady sériového tanku, zapomínaje nutno mít na paměti, že Japonci nesměli vyvážet zbraně do jiných států a tanky mohli vyrábět pouze pro potřebu vlastních Pozemních sil sebeobrany).
> Posádce poskytovalo při jízdě značný komfort hydropneumatické zavěšení věže (maximální průhyb činil 450 mm, u tanku Type 61 to bylo pouze 190 mm), jež navic zajistilo širší úhel zvedání kanonu. Ve standardní poloze byl úhel v rozsahu -6,5˚až +9,5˚, zatímco po příslušném nastavení hydropneumatických posilovačů, tj. po snížení zadní části vozidla, se úhel rozšířil od -12,5˚až do +15˚. Tato metoda byla ovšem velice drahá a kromě Japonska ji už žádný jiný stát u svých tanků nepoužíval.
> Systém řízení palby tanku Type 74 obnáší střelecký zaměřovač J2 s vestavěným laserovým dálkoměrem společnosti Nippon Electric. Data předaná laserovým dálkoměrem zpracuje elektronický balistický počítač společnosti Mitsubishi Electric. Ostatní informace jako je stav kanónu, teplota a typ munice doplňuje manuálně střelec.
> Japonské tanky Type 74 nebyly nikdy nabízeny pro export.
> Projekt nového motoru byl zahájen v roce 1956, první prototyp se rozběhl v roce 1960. Jednalo se o čtyřválcový motor Typ 4ZE s výkonem 200 HP. Vývoj pokračoval a poslední výrobní kus byl sestrojen v roce 1967, kde šlo o desetiválcový motor Typ 10ZE o výkonu 600 HP.
> Jiný zdroj uvádí zahájení sériové výroby tanků Type 74 od května 1973 do začátku roku 1990.


< Prototyp motoru 4ZE.
> Kompletní pohonná jednotka (4ZE).


< Motor 10ZF
> Experimentární testy motoru 10ZF ve vodní nádrži.


< Upravený závěr ke kanonu
> Hlaveň tankového kanonu L7 ráže 105 mm

Zdroj informací : časopis Tanky, nakladatelství PMA.C,
tankguy.gooside.com, wikipedie, mainbattletanks.czweb,
globalsecurity.org, enemyforces.net, militaryfactory.com,
historyofwar.org, commons.wikimedia.org,
vojsko.net, tohokingdom.com.
kn. Tanky, nakladatelství Naše vojsko, Chris Chant, 2006
Fotozdroje : tankguy.gooside.com,
časopis Tanky, nakladatelství PMA.C.,
mainbattletanks.czweb.

Co se nevešlo do článku :



Detaily tanku Type 74 :







Zdroje : jako u hlavního článku

Japonsko vyřazuje své tanky Type 74 a je zde jedna země, která by je ráda převzala. Jedná se o již značně zastaralý hlavní bitevní tank ze stejné generace jako Leopard 1. I když by jeho přínos na frontě nebyl podstatný, vyžadoval by také významnou modernizaci, podobnou procesu, kterým prošly zmíněné německé tanky. Ukrajina v současné době mobilizuje a formuje nové jednotky. Vzhledem k nedostatku obrněných vozidel na Ukrajině napříč všemi kategoriemi k vybavení těchto jednotek by byly i staré modernizované tanky vhodnější, než aby neměly vůbec nic. Mnoho analytiků se staví proti představě zásobování Ukrajiny příliš starou těžkou technikou, ale Ukrajina v současnosti čelí vážnému nedostatku a musí založit nové jednotky. Ostatně i rusové ukazují, že i staré tanky jsou lepší než nic. Nutno připomenout, že japonské zákony takový převod znemožňují, ale potenciální změny jsou pravděpodobně na obzoru. Japonsko předalo protiletecké rakety PAC USA se záměrem následně převést rakety na Ukrajinu. Doufejme, že se tyto změny brzy projeví.

https://twitter.com/ArturRehi/status/17 ... 8509877722