Německo
WW2
Srovnání existující třídy německých bitevních lodí BISMARCK (TIRPITZ) spolu s projektem H-39 a dalšími, které jej měli překonávat.
Většina zájemců o lodě Kriegsmarine z období Druhé světové války má za to, že poslední vrcholové konstrukce Třetí říše jsou sesterské bitevní lodě BISMARCK a TIRPITZ. Ovšem uvažování a plány německých konstruktérů šli mnohem dále, než k těmto lodím, jejichž konstrukce de facto se dá vystopovat již u lodí z období První světové války. Když budu konkrétnější, tak třída BISMARCK si vzala ten nejlepší základ z nerealizovaných projektů bitevních křižníků tříd MACKENSEN a YORCK. Samozřejmě tyto projekty meziváleční konstruktéři notně upravili o moderní postupy a technologie, z čehož v polovině třicátých let vykrystalizovala tolik mediálně propíraná třída BISMARCK, která spíše než co se kvality týče, proslula svými osobitými osudy. Tím samozřejmě nechci znevažovat výkony této třídy, která se řadí ke světové špičce té doby. Bylo by ale poněkud troufalé ji nadřazovat nad ostatní třídy, které vznikaly ve stejné době, tj. jak francouzská třída RICHELIEU, italská VITTORIO VENETO, americké NORTH CAROLINA a SOUTH DAKOTA, britské LION, či sovětské SOVĚTSKIJ SOJUZ. V neposlední řadě pak nesmíme zapomínat na japonské konstrukce třídy YAMATO, které prakticky převyšovali všechny výše zmiňované třídy. Je mi jasné, že na tomto místě se ozve řada znalců, která bude tvrdit, že ta či ona třída dosahovala či nedosahovala určitých kvalit a byla lepší či horší oproti jiné z tohoto výčtu. Jenomže jak víme, ten rozdíl v rychlosti, úrovní pancéřové ochrany, sehranosti posádky, kadence palby hlavních děl, radarové výbavy atd., nemusel hrát hlavní roli, pokud se soupeři podařilo docílit šťastného zásahu. Přeci jenom bavíme se o palebné síle v podobě projektilů od ráže 380 do 460mm, kde projektil vážil od 800 kg do 1.460 kg. Každý z nich dokázal za určitých podmínek natolik vážně poškodit soupeřovu loď, že by byla v bitvě ztracená.
Z výše uvedeného seznamu je pak patrné, že některé z těchto tříd se dočkali realizace, spuštění na vodu a zapsali se více či méně do průběhu WW2, další pak jen skončili v suchém doku ve stádiu rozpracovanosti. Vedle realizovaných, či stavěných bitevních lodí tu pak byla celá řada projektů, které skončili jen na rýsovacích prknech konstruktérů. A o těchto projektech německých konstruktérů si pak v tomto článku něco málo řekneme.
Jak tedy víme, třída BISMARCK byla poslední realizovanou třídou německých bitevních lodí. Jejich stavba probíhala ještě v době, kdy se věřilo, že námořní bitvy rozhodnou právě bitevní lodě. V tomto duchu tak dále v druhé polovině třicátých let a počátkem let čtyřicátých probíhaly návrhy na nové, rychlejší, silněji vyzbrojené a pancéřované bitevní lodě. V té době byl jejich vývoj ještě podporován politickými a vojenskými špičkami Třetí říše, která v nich spatřovala významnou součást vojenských plánů a nástroje zahraniční diplomacie. Sám Adolf Hitler se pak v těch monstrech doslova viděl, a proto žádal ještě větší a silnější plavidla. Že některé z projektů by spíše patřili do říše pohádek, o tom nechtěl ani slyšet. Představa, že by Třetí říše vyrovnala skóre, či se dostala do vedení před vládkyní moří Velkou Británií, byla pro něj velká výzva. Konstrukční kanceláře tak jeli na plné obrátky a stovky konstruktéru pracovali na dalších a dalších projektech bitevních lodí, přestože doba již pomalu pokročila k nové vůdčí zbrani námořních konfliktů, v letadlové lodi.
H-39
Projekt H-39
Nadstavbou nad třídu BISMARCK se tak měla stát třída H-39, která ideově vycházela z třídy BISMARCK, ale při plném výtlaku 62.500 tun již měla nést výkonnější výzbroj v podobě osmi děl ráže 406mm. Tato děla pak měla stát umístěna ve dvouhlavňových věžích, což odpovídalo německé konstrukční škole, která toto uspořádání odůvodňovala vyšší kadencí palby oproti tříhlavňovým věžím a větší odolností v boji (čtyři věže vydrželi více zásahů než tři trojdělové). Nakolik toto zdůvodnění bylo, či nebylo oprávněné, nechávám na každém z vás. V každém případě Němci prostě stavěli lodě s těžkou hlavní výzbrojí soustředěnou pouze do dvouhlavňových věží a nikoliv do tříhlavňových (bavíme se pořád o bitevních lodích a nikoliv křižnících či kapesních bitevních lodích), jak předváděla italská, britská, americká, sovětská a japonská konstrukce. A to ani nemluvím o Francouzích, kteří neváhali v případě třídy RICHELIEU a i u třídy bitevních křižníků DUNKERQUE sáhnout po čtyřhlavňových kompletech. Nová německá děla ráže 406mm tak měla být schopna na cíl vysílat projektily o hmotnosti 1.030 kg s kadencí kolem dvou ran za minutu. Jejich účinek i na maximální vzdálenost dostřelu 36.800 metrů (při maximální elevaci 33°) měl být přímo devastující. Projektil měl být na tuto vzdálenost schopen prostřelit boční 259mm silný pancíř a 216mm silnou pancéřovou palubu. Na o něco kratší vzdálenost 27.400 metrů pak mohl prakticky probíjet boční pancíř u nejvýkonnějších realizovaných britských konstrukcí třídy KING GEORGE V., pokud by měl sílu 345mm (ve skutečnosti byl o pár milimetrů silnější). Pro dosažení instalace této hlavní těžké ráže pak bylo potřeba prodloužit trup na nějakých 277,8 m, což umožnilo podržet výkon pohonné jednotky na úrovní třídy BISMARCK (výkon 163.000 koňských sil) a dokonce jej i nepatrně zvýšit na 165.00 koňských sil (12 dieslový motor MAN, 12x13.750 k, 3x hřídel/vrtule). To umožňovalo maximální rychlost plavby až 30 uzlů (56 km/h), což by v té době prakticky vrchol konstrukčních možností. Pancéřová ochrana pak více méně odpovídala třídě BISMARCK, která byla všeobecně považována za velice kvalitní, tj. použití legované oceli typu Wotan a cementované oceli Krupp KC. Sekundární výzbroj měla být tvořena dvanácti děly ráže 150mm duchu německé konstrukční školy, že tato děla byla proti lehčím cílům účinnější, než víceúčelová děla používána Američany či Brity. Protiletecká obrana tak byla zastoupena typy těžkých a lehkých děl složenou ze šestnácti děl ráže 105mm, stejného počtu děl ráže 37mm a dvaceti čtyř rychlopalných děl ráže 20mm. Standardní součástí výzbroje mělo být šest torpédometů ráže 533mm. Rovněž letecký průzkum měl být zajištěn a to v podobě čtyř hydroplánů Arado Ar 196, jejichž katapulty měly být instalovány na zádi za zadní dělovou věží „D“ (Dora). Se stavbou těchto bitevních lodí, jejichž kořeny najdeme už v roce 1937, se pak počítalo v rámci námořního zbrojního programu „Z“. Šest těchto bitevních lodí pak mělo tvořit páteř nové Kriegsmarine. Zahájení stavby v létě 1939 se dočkaly jen první dvě jednotky, ale jejich další stavba byla krátce po vypuknutí Druhé světové války shledána, jako neefektivní (stavba by vyžadovala čas, peníze a drahocennou ocel). Dokončený materiál, jako několik děl hlavní ráže, pak bylo použito u pobřežních baterií. Ostatní materiál pak byl přetaven a použit na tanky, letadla a další vojenský materiál. Někdy se uvažuje, že tato třída měla nést jméno HINDENBURG. Podrobněji se o této třídě nechci rozepisovat, protože článek na Palbě k této lodi naleznete ZDE:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=21&t=5535
Věž děl ráže 406mm
Projekt H-40A
Teď něco málo k projektu H-40A. Pro dosažení vyšší rychlosti se konstruktéři rozhodli obětovat jednu baterií hlavních děl, prodloužit trup a zvýšit výkon pohonné jednotky. Nikoliv ale na úkor pancéřové ochrany, která měla být naopak ještě posílená. To vše zřejmě v duchu korzárských plánů v rámci plánu „Z“, který kromě jiného počítal i s velkými hladinovými piráty. Ne nadarmo byl admirál Reader toho názoru, že nejlepším pirátem může být jen bitevní loď a zřejmě proto vznikl i tento projekt. Projekt H-40A tak při délce 282,9 m měl mít výtlak 65.600 a pohonnou jednotku o výkonu 230.000 koňských sil. To mělo umožnit maximální rychlost plavby 32,2 uzlů (60,2 km/h). Nicméně volba pohonné jednotky nebyla definitivně uzavřená, protože pro instalaci čtyř dieslových motorů by muselo dojít k zeslabení protitorpédové ochrany v důsledku větších rozměrů motorů. Pokud by byl použit pohon parními turbínami, tak by bylo možno mít sice jen tři lodní hřídele/vrtule, ale znamenalo by to další nárůst délky a tím pádem i nutnosti chránit delší úsek trupu. Určitým kompromisem by tak byla kombinace parního i dieselového pohonu, kde dvě hřídele by roztáčely dieslové motory, se kterými by loď mohla křižovat při dlouhé plavbě. Pro dosažení maximální rychlosti by se teprve poté zapojily parní turbíny napojené na další dvě hřídele. Hlavní výzbroj tak měla být soustředěná do tří dvouhlavňových věží umístěných stupňovitě na přídi a jedné na zádi. Opět se mělo jednat o děla 40.6 cm/52 (16") SK C/34. K sekundární výzbroji se mi toho moc nepodařilo dohledat, ale to málo, co se dá spíše tušit, by mělo odpovídat šesti dvouhlavňovým věžím ráže 150mm a osmi věžím s děly ráže 105mm. Boční salva tak mohla být vedena ze šesti hlavní ráže 150mm a osmi ráže 105mm. Tato menší děla jsou známá víceúčelová děla použitá u většiny postavených německých hladinových plavidel včetně třídy BISMARCK a SCHARNHORST. Dělovou výzbroj mělo doplňovat šest torpédometů. Vnější vzhled pak měl odpovídat celé třídě „H“, tedy vysoká příď kliprového typu, stupňovitá velitelská věž, dva velké komíny s volným prostorem mezi sebou a vysoký zadní bojový stěžen. V prostoru mezi komíny pak měly stát hangáry pro čtyři hydroplány a katapulty s jeřáby. Posádku mělo tvořit téměř 2.700 mužů. Uvedením do služby se s těmito plavidly počítalo pro rok 1945, což samozřejmě byl naprosto nereálný termín v důsledku následných válečných událostí.
Projekt H-40B
V případě tohoto projektu se konstruktéři vrátili k osazení lodí čtyřmi dělovými věžemi. Zřejmě se obávali, že šest hlavní z projektu H-40A je prostě málo a tak aby nad nepřítelem, který měl početnější loďstvo, získali převahu, vrátili do projektu druhou zadní věž. Tím měla být zajištěna možnost ostřelovat dva cíle zároveň, kdy přední věže mohli vést palbu na jeden cíl a zadní na druhý. Jinak tento projekt byl v podstatě zvětšenina projektu H-39. Hlavním rozdílem byla instalace výkonnějších dieslových motorů, protože pokrok v této nové technologií umožňoval instalaci tohoto typu pohonné jednotky, který dával vyšší výkon při menších rozměrech. Lodě H-40B tak měly být dlouhé 299,8 metrů, ale již vyzbrojeny osmi děly hlavní ráže 406mm. Výtlak měl dosahovat téměř 68.800 tun a díky výkonu 240.000 koňských sil měla loď dosahovat rychlosti až 32,3 uzlů (někdy je uváděno pouze 30 uzlů). Osádku mělo tvořit 2.874 mužů. Vnější vzhled lodi se od ideového předchůdce H-39 příliš nezměnil. Co však doznalo změny, byla výrazně lepší vertikální ochrana a zejména pak protitorpédová část. Za tím účelem byl modifikován trup tak, aby v duchu myšlenky, že nejlepší ochranou proti torpédům je docílit jejich výbuch co nejdále od důležitých částí lodi. Proto byl trup rozdělen na celou řadu volných prostor, které měly absorbovat výbuch torpéd, aniž by došlo k poškození hlavní citadely. Nicméně tyto konstrukční návrhy na zlepšení ochrany skončily jen na rýsovacích prknech a nebylo je možné včas ani odzkoušet na nějakých modelech, protože konstruktéři museli na příkaz vedení již pracovat na další zdokonalené verzi třídy „H“.
Projekt H-41
V duchu myšlenek „čím větší, tím lepší“ se němečtí konstruktéři vrhli do projektování bitevních lodí s ještě větší palebnou silou, což vykrystalizovalo v projekt třídy H-41, která se od předchozí lišila především ve skladbě výzbroje hlavní ráže. Oproti konstrukci H-39, která měla být vyzbrojena děly 40.6 cm/52 (16") SK C/34, se u projektu H-41 počítalo již s mnohem výkonnějšími děly 42 cm/48 (16.54") SK C/40. Tato děla měla vystřelovat podstatně těžší projektily na větší vzdálenost a být tak smrtícím prostředkem námořního boje. K této změně byli Němci de facto donuceni, protože k nim zcela určitě prosákli zprávy o britských bitevních lodí třídy LION, které se začali stavět ve stejném roce, jako německá třída HINDENBURG. Jenomže Britové vsadili na třídělové věže a tudíž jejich lodě disponovali o jednu hlaveň navíc. Je asi vcelku logické, že penetrační schopnosti a ničivý účinek v cíli je vyšší, pokud se použije projektil těžší o dalších X desítek či stovek kilogramů. Pokud můžu věřit některým zdrojům, tak se zřejmě počítalo s modifikací již vyráběných 406mm děl právě na ráži 420mm. Zřejmě by došlo k výměně vnitřní vložky nebo převrtání hlavní tak, jak to provedli Italové u svých lodí z První světové války, kde modifikovali 305mm děla na výkonnější ráži 320mm. Konstruktéři rovněž konstatovali, že změna kladkostrojů, muničních výtahů a dalšího zařízení je možná a děla je tak možno instalovat do věží, které se původně stavěli pro 406mm zbraně. Nárůstem hlavní výzbroje ale nutně docházelo i nárůstu potřebných rozměrů lodí. Nicméně s použitím 420mm děl byl tento nárůst ještě v určitých „rozumných“ mezích, protože například délka trupu oproti verzi H-40B vzrostla jen o pár centimetrů na 300,4 metrů, šířka pak překročila hranici 40 metrů. Výtlak byl ale již výrazně vyšší a měl dosahovat hodnoty 74.780 tun, což bylo o více jak 5.000 tun výše, než u projektu H-40B. Z tohoto nárůstu pak mělo být 40% obětována na posílení pancéřové ochrany a zbytek na zvětšení hlavní ráže. To vše bylo docíleno uskromněním se, co se požadavků na rychlost týče, snížením zásob pohonných hmot atd., protože bylo nutno držet i ponor v limitu 11,5 metrů. Přeci jenom Severní moře je poměrně mělké. Pro dosažení požadované rychlosti 28,8 uzlů (53,3 km/h) tak postačovala slabší pohonná jednotka o výkonu 165.000 koňských sil, která rovněž zabírala méně prostoru. Poprvé u tohoto projektu se počítalo s trojitým dnem. Posádku mělo tvořit 3.120 mužů. Poté, co šel BISMARCK ke dnu, byl přepracován tento projekt právě na základě zjištění příčin potopení slavné bitevní lodě. Z toho důvodu se počítalo s možností odpálení poškozeného kormidla trhavinou a především byla přehodnocena ochrana dlouhých hřídelí. Finální návrh byl admirálem Raederem schválen 15. listopadu 1941 a se zahájením stavby se počítalo začít šest až devět měsíců po demobilizaci.
Není pochyb o tom, že tato třída by překonávala prakticky vše, co v té době mohlo na mořích plout, či se zrovna nacházelo ve stavbě. Primárním nepřítelem pak měla být právě výše zmiňovaná britská třída LION. Tu projekt H-41 prakticky ve všech ohledech překonával, ale jak jsem psal již v úvodu, mnohdy stačilo docílit šťastný zásah a s lodí byl konec. Na tomto místě bych rád podotkl, že podle mě Němci na svých lodích podceňovali protiletadlovou výzbroj, protože na tak velkou loď bylo šestnáct 105mm, třicet dva 37mm a dvanáct 20mm děl prostě málo. Určitě se ale shodneme na tom, že loď by to byla úchvatná a jedna z nejlepších na světě. Ovšem byl tu jeden „drobný“ háček a to, že Německo se v té době již dva roky nacházelo ve válce a jeho priority byly úplně někde jinde, než stavět drahé, časově a surovinově náročné bitevní lodě. Navíc Britové stále nebyli poraženi a mohli Němcům odpovědět stejnou měrou. Přeci jenom Němcům by se nepodařilo utajit stavbu svých lodních monster utajit tak, jako Japoncům v případě třídy YAMATO.
Projekt H-42
Na počátku února roku 1942 se stal říšským ministrem zbrojního průmyslu Albert Speer, který ihned provedl přehodnocení celé řady zbrojních projektů včetně projektu „H“ na bitevní lodě. Jelikož v době těžkých válečných bojů shledal tento projekt jako neperspektivní, tak se rozhodl celou řadu zaměstnanců a konstruktérů přesunout ke stavbě nových ponorek. Ty se daly stavět v masovém měřítku a nepříteli působili viditelné ztráty. Zbytek konstruktérů velkých hladinových lodí pak Speer přesunul pod vedení admirála Karla Toppa. Po dokončení projektu H-41 se Hitler rozhodl nechat konstrukční kancelář pracovat na dalších projektech, kde se ale již nemuseli podřizovat žádným omezením. Jediným požadavkem tak byla rychlost alespoň 30 uzlů (56 km/h) a správné rozložení horizontální i podhladinové ochrany před všemi typy útoků. Výsledkem byly čistě studijní návrhy sloužící pouze pro porovnání potřebných rozměrů, pancéřové ochrany a dalších faktorů. Tyto studijní materiály tak ve skutečnosti nikdy nepřekročily zdi konstrukční kanceláře a tudíž nebyli projednávány ani s Readerem ani s jeho nástupcem Dönitzem. Projekt H-42 tak počítal s nárůstem výkonu pohonné jednotky na 270.000 koňských sil, což mělo kolosu o délce 305,2 m a šířce 42,8 m zajistit rychlost až 32,2 uzlů. Ponor nevystrojené lodi měl dosahovat 11,8 m a plně naložené 12,7 m, výtlak pak stoupl na 96.450 tun. Co se pohonné jednotky týče, tak vzhledem ke studijní práci na tomto projektu nepadlo definitivní rozhodnutí, jaká by přesně měla být. Některé zdroje uvádějí, že pouze čistě turbínový, jiné pak uvádějí kombinovaný turbínový a dieslový, každý s dvojicí hřídelí. Stejně rozporuplné informace panují o složení hlavní výzbroje. Podle historiků Garze a Dulina měla třída H-42 nést osm hlavní ráže 420mm, zatímco Gröner tvrdí, že hlavní věže měly nést děla ráže 480mm. Střední výzbroj byla zastoupena již tradičními dvanácti děly ráže 150mm a šestnácti děly ráže 105mm. Protiletadlová výzbroj pak byla konečně o něco početnější a skládala se z 28 děl ráže 37mm a 40 rychlopalných děl ráže 20mm.
Projekt H-43
Další studie znovu posunula technické a technologické možnosti stavby lodí, protože se svými rozměry by tato loď daleko převyšovalo vše, co v té době existovalo, či o čem zahraniční konstruktéři uvažovali. Otázkou je, jestli by vůbec nějaká německá loděnice byla schopna loď o výtlaku 118.000 tun, délce 330 metrů a šířce 48 metrů postavit. Bez potřebně velikého suchého doku by to zcela určitě nešlo a nevím, jestli Němci tak velkým dokem v průběhu Druhé světové války vůbec disponovali. Takto obrovský trup pak měl být platformou pro těžkou dělostřeleckou výzbroj, která se měla buď skládat z děl ráže 480mm, nebo z ještě větší zbraně v podobě 508mm děl. Není pochyb o tom, že v obou případech by se jednalo o zbraň, která by převyšovala vše ostatní. Nicméně zahraniční konkurence by na to zcela určitě nějak reagovala a jak jsem psal výše, těžko by Němci stavbu takových gigantů před světem utajili. Co se vlastních těžkých děl týče, tak se mi k nim nepodařilo nic dohledat. Proto se budu jen domýšlet, že projektil z takového děla mohl vážit kolem dvou tun a jeho průraznost by byla přímo enormní. Alespoň tak usuzuju z japonského projektilu ráže 460mm, který vážil kolem 1,5 tuny a německého experimentálního děla 53 cm/52 (21") Gerät 36, jehož výroba byla objednána v roce 1938. Tato zbraň měla být schopna vystřelovat projektily o hmotnosti 2.200 kg s kadencí kolem jedné rány za minutu na vzdálenost 47.500 metrů, při elevaci 50 stupňů. V případě instalace na lodích by byl dostřel o něco nižší, protože by se určitě snížila i elevace ve věžích. Tak jako tak by to byla brutální zbraň. Ovšem otázkou je, nakolik by se Němcům podařilo stavbu lodí s podobnou zbraní utajit a jak by reagovala konkurence. Přece jenom německé loděnice se nacházeli v dosahu spojeneckých bombardérů a tak není pochyb, že by Spojenci zakročili. Se stavbou se tak dá spíše počítat až po ukončení války v Evropě, kdy by se Třetí říše se svými spojenci obrátila proti Spojeným státům americkým a za tím účelem by potřebovali vybudovat silné loďstvo. To by ale trvala celou řadu let i za předpokladu, že by k budování nového loďstva využily průmysl celé okupované Evropy a Sovětského svazu. Navíc průběh války jasně ukázal, že prioritní zbraní v této válce již nejsou bitevní lodě, ale lodě letadlové. A v jejich stavbě měli Němci poměrně velké mezery. Ostatně stačí se podívat, jak dlouho a s jakým výsledkem stavěli svou první letadlovou loď.
Střední a protiletadlová výzbroj pak odpovídala předchozímu projektu H-42 a měla tak být složena z dvanácti křižníkových děl ráže 150mm, šestnácti univerzálních 105mm děl, dvaceti osmi rychlopalných 37mm a čtyřiceti 20mm děl. Na lodi nesměla chybět ani obligátní torpédová výzbroj v podobě šesti torpédometů ráže 533mm. Jako již dříve, i v tomto případě považuju protiletadlovou výzbroj za nedostatečnou vzhledem k rozměrům lodě. Vždyť se jen stačí podívat na americké lodě třídy IOWA, které měly ve svých řadách AA výzbroj mnohem početnější. Ta se samozřejmě lišila loď od lodi a doby instalace, ale i tak měly tyto kolosy k dispozici mezi 60 až 80 děly ráže 40mm a 49 až 68 děly ráže 20mm. A to jejich trup byl výrazně menší v porovnání s plánovaným H-43. Pro požadovanou rychlost 31 uzlů se prý opět uvažovalo s kombinací turbínového a dieselového pohonu s tím, že pro každý z pohonů byly vyčleněny dva hřídele. Obrovský trup, celá řada zařízení, to vše si vyžadovala rovněž velké množství obsluhy. Tu mělo tvořit až 4.927 mužů posádky.
Projekt H-44
Pokud v případě projektu H-43 panují jisté dohady ohledně skutečně plánované hlavní výzbroje, tak v případě další modifikace v podobě projektu H-44 již o tom není pochyb. Obrovský trup o rozměrech 345 x 51,5 metrů měl být již osazen čtyřmi dělovými věžemi, v kterých by byla instalována 508mm děla. Další výzbroj a volba kombinované pohonné jednotky by vycházela z předchozí studie H-43 a proto se o ní nebudu dále znovu rozepisovat. Jedinou výraznější změnou, kterou jsem dohledal, tak bylo použití nikoliv šesti ale hned devíti hydroplánů. Ty pak měly zřejmě vzlétat z katapultu na zadní palubě. Plný výtlak tohoto monstra, který svými rozměry odpovídá letadlovým lodím stavěným na konci 20. století, měl přesahovat 139.000 tun. Posádku pak mělo tvořit neuvěřitelných 5.800 mužů. Pancéřová ochrana a celá řada dalších věcí pak měla rovněž odpovídat předchozí studií. I přes zvýšený výtlak měla tato loď být údajně schopna plout až 30 uzlovou rychlostí. Tento projekt pak byl považován za finální, a pokud by to situace Německa umožňovala, zřejmě by se v této podobě i realizoval. Nicméně velmi dobře víme, že Německo v té době bojovalo na východní frontě o přežití a tak tyto studie nepřekročili fázi nákresů a výpočtů na rýsovacích prknech. Druhou věcí pak je, jestli by vůbec mělo smysl v podrobené Evropě taková monstra stavět a kdo by byl jejich případným protivníkem. Je fakt, že jsem v předchozím textu naznačoval o jistých německých plánech, které počítali s invazí do USA, které by se zúčastnilo spojené Italsko-Německé-Japonské loďstvo, ale jak víme, v té době již na mořích byla dominantní silou letadlová loď. Není tak vyloučeno, že pokud by se válka pro Němce vyvíjela příznivě, tak by svůj námořní program na základě skutečného vývoje (zejména v Tichomoří) museli přehodnotit.
ZÁVĚR
Jak vidno, němečtí konstruktéři urazili velký kus práce od projektu H-39, který byl na počátku války zadán do stavby až po studií H-44, která by svými parametry a výkony překonávala vše, co v té době existovalo, či se nacházelo ve stavbě. Bylo by ale chybné se domnívat, že takové megalomanské projekty vznikaly jen v Německu. Dobře je třeba znám projekt japonských bitevních lodí A-150 s výzbrojí v podobě šestice děl ráže 510mm, či francouzská třída ALSACE, která vycházela z třídy RICHELIEU a která měla nést ne méně, než dvanáct hlavní ráže 380mm. Většina těchto projektů se pak dostala dál, než mnou popisované německé studie typu „H“. Třeba si časem k nim něco více povíme.
Jak by řekl některých z kolegů zde na Palbě. Ve skutečnosti se jednalo pouze o německé „mokré sny“, které měly s realitou pramálo společné, s čímž musím souhlasit. I kdyby Německo válku v Evropě vyhrálo, tak stavba takových monster by vyžadovala obrovské finanční, materiálové a surovinové zdroje a Německo, které by vedlo celá léta těžké válečné operace, by se jen pomalu vzpamatovávalo z války. Samozřejmě mohlo by sáhnout po levné pracovní síle v podobě milionů otroků z Východu a stejně tak po surovinových zdrojích. Ale i tak by to zabralo mnoho času, než by se jim podařilo znovu vybudovat své námořní síly, které přiznejme si, nebyli na začátku války nic moc a na jejím konci z nich zůstali jen skromné zbytky. Pokud by tedy vítězné Německo chtělo realizovat své „mokré sny“, tak by muselo námořní síly budovat od začátku a jen těžko by dohánělo náskok, které měly Spojené státy americké a proti kterým by byl zřejmě veden další útok. Věřím tomu, že by němečtí admirálové po vyhrané válce museli přehodnotit své vize, co se těžkých hladinových jednotek týče a po vzoru Japonců a Američanů by se museli snažit budovat především námořní letectvo a jejich nosiče. Což by opět při nedostatku znalostí, vedlo k dalším časovým prodlevám, které by Američane jistě využily ve svůj prospěch. Dle mého názoru by tak bylo rozumnější zůstat u stavby lodí typu H-39, které i tak představovali světovou špičku a mohly být důstojným soupeřem Americkým bitevním lodím a rozhodně se dali pořídit levněji a rychleji. Samozřejmostí by pak muselo být vybudování flotily letadlových lodí, což považuju za německý kámen úrazů. To byla prostě jejich slabina a těžko by doháněli americký náskok a tu obrovskou spoustu různých typů letadlových lodí, které měli Amíci koncem války k dispozici. Z toho mi vyplývá, že rozhodnutí Alberta Speera na zastavení rozsáhlých konstrukčních pracích bylo jen a jen správné. Studie, které následně pokračovaly, pak již tolik neodčerpávaly zdroje v podobě konstruktérů, jejichž kapacity ministr Speer využil u ponorkových sil. Tam byla síla německých námořních sil.
Zdroje:
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
http://www.agisn.de
) bych viděl jako adepta na ubytování u MUDr Chocholouška. Vedle podobných nápadů jsou i Landkreuzery P.1000 a P.1500 smysluplnými projekty.
I proto je vhodnější tvar trupu charakterizovaný větší šířkou při relativně menším ponoru a speciální tvar přídě (jakýsi vhodně tvarovaný kloun pod vodou) snižující odpor lodě. 
Takovou bitevní loď si dovedu představit a bylo reálné jí za vhodných podmínek postavit.
Měly by rakety přesnost, asi těžko, na Londýn dobrý, ale zasáhnout pohybující se lodičku je horší.
, nakonec by zřejmě udělali konverzi na letadlovou loď, podobně jako Japonci u SHINANO. 
