Španělsko
1914
WW1
Kdysi největší světové impérium, které mělo své kolonie rozeseté po celém světě a prakticky celá staletí ovládalo polovičku nově objeveného amerického kontinentu, se koncem 19. století propadlo na pomyslnou příčku provinční země. Nemalý podíl na tom měla nová mocnost Spojené státy americké, která v roce 1898 rozpoutala válku se Španělskem a s využitím své námořní a technologické převahy tuto válku vyhrála. Hluboká krize, kterou španělské námořnictvo procházelo před touto válkou se ještě více znásobila. Z kdysi hrdé a bohaté země a jejich námořních sil tak zůstaly jen trosky, které nikoho nenechali na pochybách o tom, kam nyní Španělsko patří. Po těžkých ztrátách ve válce s USA se Admiralita rozhodla v roce 1900 vyřadit celou řadu starých a bezcenných jednotek, čímž se ale nyní země dostala do stádia, že nebyla schopna ochránit ani své vlastní pobřeží ani ty poslední zbytky koloniální říše (Kanárské a Baleárské ostrovy), plus něco málo co zůstalo v západní Africe a na pobřeží Guinejského zálivu.
Všem byl jasné, že s tím je potřeba něco udělat, posílit válečné loďstvo na úroveň, kdy bude schopno plnit alespoň základní funkci jako ochrana vlastních území. Zejména politik Antonio Maura y Montaner vedl snahy o posílení námořních sil. Jeho žádosti ale nebyli dlouho vyslyšené, protože ekonomická situace státu nebyla zrovna růžová. Ambiciózní plány z roku 1904 na stavbu ne méně, než dvanácti řadových bitevních lodí o výtlaku 15.000 tun, tak z výše uvedených důvodů nemohly být realizovány. Nicméně konečně koncem roku 1907 byl schválen námořní program, který kromě jiného počítal s realizací tří bitevních jednotek třídy ESPAŇA. Samotná stavba probíhala v letech 1910 až 1915. Třetí a poslední jednotka se v důsledku války stavěla neúměrně dlouho a to v letech 1912 až 1921, kdy byla koncem roku převzata do služby. Velkou část komponentů a součástek včetně děl totiž dodávaly britské továrny, které během války byly plně vytížené domácími zakázkami.
Přestože třída ESPAŇA již byla moderního typu a poskytovala plnou boční salvu z osmi děl ráže 305mm, stále se jednalo o nejmenší a nejslabší dreadnoughty, jaké kdy byly postaveny. To nijak moc na reputaci Španělska nepřidalo a není se asi čemu divit, že tato země plánovalo stavbu dalších, silnějších jednotek, které by ji vrátili místo na výsluní světových velmocí. Proto byl v roce 1912 přijat druhý námořní plán (Plan de la Segunda), který vedle dalších lodí počítal se stavbou tří super dreadnoughtů, které by doplnili třídu ESPAŇA. Pro novou třídu bylo vybráno i jméno, které mělo být REINA VICTORIA EUGENIA (jméno manželky krále Alfonsa, která pocházela z Anglie) a mělo dát jméno celé třídě složené ze tří plánovaných jednotek. Opět se pak počítalo s britskou pomocí při jejich konstrukci, protože Španělsko mělo na tento velký úkol příliš málo zkušeností a zdrojů. Ostatně i třída ESPAŇA vznikala v Británií u Vickerse, který vyhrál výběrové řízení, v kterém byly další zahraniční společnosti jako francouzská Forges de la Gironde y Forges de la Mediterranée, nebo italské Ansaldo. Vickers dále na španělských lodích spolupracoval s celou řadou španělských podnikatelů, firem a bank spolu s britskými společnostmi Armstrong a John Brown and Co. Díky účasti britských firem se španělské námořnictvo začalo orientovat právě na tradiční námořní velmoc, která pro zemi Pyrenejského poloostrova připravovala projekty dalších nových plavidel. A přiznejme si to, že to byla volba správná, protože Velká Británie prostě patřila mezi nejlepší stavitele válečných lodí na světě a kdo jiný, než právě Britové by dokázali postavit loď na specifickou zakázku španělské vlády.
Stejně jako v případě třídy ESPAŇA, i pro novou třídu byla vybrána Britská pomoc firem Vickers – Armstrong. Projekt počítal s loděmi o výtlaku kolem 21.000 tun s výzbrojí v podobě děl ráže 381mm, která byla použita u britských super dreadnoughtů třídy QUEEN ELIZABETH. Španělsko by tak získalo jedny z nejlepších lodí, které se v té době dali vůbec pořídit, ale z finančních důvodů nakonec museli ze svých požadavků slevit a sáhnout po dělech menší ráže. Nicméně i volba na výzbroj v podobě 13,5 palcových děl byla na světové poměry dostačující, protože se stále jednalo o zbraň, která měla větší dostřel než většina tehdy používaných těžkých děl a samozřejmě projektil o hmotnosti necelých 640 kg měl dostatečnou průraznost a ničivý účinek v cíli. Podle všeho by se jednalo o britská děla 13.5"/45 (34.3 cm) Mark VI, která byla použitá u lodi ERIN stavěné pro turecké loďstvo. Kadence palby těchto těžkých děl byla 1,5 až 2 rány za minutu a při maximální elevaci 20 stupňů dostřel činil 21.130 metrů. Počáteční úsťová rychlost střely byla 762 m/s a průraznost na 10.000 yardů (9.144 metrů) dosahovala hodnoty 318mm. Sekundární výzbroj měla být podle projektu soustředěna do kasemat po deseti na každém boku. Podle všeho se mělo jednat o šestipalcová děla ráže 150mm, i když v několika zdrojích jsem se dočetl i o dělech ráže 102mm. Spíše se osobně přikláním k těm 150mm zbraním. Další detaily nebyly blíže před válkou specifikovány, ale dá se předpokládat, že když se Španělé zhlédli v třídě QUEEN ELIZABETH, že by ji v mnohém nechali kopírovat. Rozměrově a výtlakem by ale pochopitelně byla španělská třída o něco menší, než její ideová předchůdkyně. Podle všeho by tak při výtlaku 21.00 stop měla délku 177,5 metrů a zřejmě i pancéřová ochrana by byla o něco slabší, než britská předloha. Nicméně vzhledem k nedostatku údajů vařím z vody. Posádku mělo tvořit něco kolem jednoho tisíce mužů a pohonná jednotka složená ze čtyř parních turbín a čtyř hřídelí, měla být schopna lodi poskytnout maximální rychlost 21 uzlů (39 km/h).
Vnější vzhled podle mě v sobě nezapře britský původ. Hlavní baterie leželi standardním způsobem v super pozici po dvou věžích na přídi i zádi. Uprostřed trupu čněly tři vysoké a štíhlé válcové komíny, přičemž prostřední byl o něco mohutnější než zbylé dva. K přednímu komínu se přimykala hlavní palubní nástavba s velitelskou věží a bojovým stěžněm. Zadní bojový stěžeň byl o něco nižší. Střední dělostřelectvo se nacházelo v kasematách na úrovni snížené paluby, ve výši poslední dělové věže, tedy dostatečně vysoko na to, aby kasematy nezaplavovaly vlny. Takto bylo umístěno osm děl na každém boku. Zbylé dvě stály o patro výše na úrovni hlavních palubních nástaveb.
TTD – nerealizované bitevní lodě třídy REINA VICTORIA EUGENIA
* Země původu: Španělsko
* Délka (max.): 177,5 m
* Šířka:
* Ponor:
* Výtlak standardní: 21.000 tun
* Výtlak plný:
* Výzbroj: 8x343mm (4xII), 20x152mm (20xI) ???
* Pancéřovaná paluba:
* Pancéř boky:
* Pancéř dělové věže:
* Pancéř barbety:
* Pancéř velitelská věž:
* Protitorpédové přepážky:
* Výkon strojů: 4 parní turbíny
* Dojezd:
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost: 21 uzlů (39 km/h)
* Posádka: 1.001 mužů
Závěr
Přestože Španělsko počítalo s posílením v podobě tří jednotek této třídy, tak nakonec vypuknutí války další práci přerušila. Britské podniky byly plně vytížené vojenskými objednávkami své vlastní země a na zahraniční zakázky již nezbýval volný prostor. Ostatně i stavba samotné třídy ESPAŇA se v důsledku světového konfliktu zpozdila. A jelikož by Britové dodávali děla, dělové věže, střední dělostřelectvo, pohonnou jednotku a celou řadu dalších zařízení, tak prostě bylo jasné, že se této objednávce věnovat nemůžou. Po válce byla situace jiná. Španělsko nebylo signatářem Washingtonské dohody a mohlo by tak realizovat stavbu těchto lodí, ale poloostrovní země se rozhodla zatím provozovat jen své starší jednotky a o dalších modernějších typu VITTORIO VENETO (Itálie) s vyšší bojovou hodnotou, uvažovat.
Na nějaké finální zhodnocení této třídy mám bohužel příliš málo informací. Nicméně osm děl hlavní ráže 343mm v boční salvě o hmotnosti 5.120 kg byla již dostatečná palebná síla na to, aby budila za hranicemi respekt. Stejně tak i střední dělostřelectvo bylo velice početné. Je možná až s podivem, jak početná a těžká výzbroj by se podařila na relativně krátký trup nacpat. Takže po této stránce bych lodě hodnotil relativně vysoko. Určitě by jejich bojová hodnota byla srovnatelná nebo i vyšší, než o četných francouzských a italských konstrukcí. A to by lodě ve dvacátých a třicátých letech čekala určitě modernizace, která by jejich bojovou hodnotu zvýšila do doby, než by si je Španělé v Občanské válce samo rozstříleli:-)
Zdroje:
http://homepages.slingshot.co.nz/~nigev ... B-1916.htm
http://www.navalwargamessociety.org/naval/VAS/Spain.pdf
Jane´s Bitevní lodě 20. století – Ireland, Gibbons – Praha 2004
Jay Amundson – Spanish Battleships
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
...modernizace třídy Espana se nekonala, Vittorio Veneto a ostatní projekty taktéž.
