NEODŮVODNĚNÉ POKUSY O LOKALIZACI VELKÉ MORAVY
Napsal: 12/9/2013, 19:34
NEODŮVODNĚNÉ POKUSY O LOKALIZACI VELKÉ MORAVY NA SRBSKOU ŘEKU MORAVU A MEZI TISU A DUNAJ
Dovolím si po delší době předložit článek, který s tradičními tématy uveřejněnými zde na Palbě, nemá zase tolik společného, tak snad to čitatelům nebude moc vadit. Nicméně tento článek s vojenskou tématikou nemá nic společného jen na první dojem, protože se jedná o zpochybňování lokality státního útvaru, který známe pod názvem Velká Morava, na úplně jiná, než tradiční místa. Pokud by oponenti tradiční lokality měli skutečně pravdu, tak by se museli přepsat celé dějiny zemí Českých a Slovenska a tím pádem bych musel smazat i řadu svých článků z doby velkomoravské uveřejněné na Palbě. Nicméně k tomu se zatím nechystám. Proč tedy toto téma vůbec otevírat, pokud mu nepřikládám tak velkou váhu? Tedy, že nepředpokládám, že by došlo k nějaké dramatické změně v tradičním výkladu? Je to tím, že média mají dnes velice velkou moc a při brouzdání na internetu jsem našel hned několik webových stránek, které se touto problematikou zabývají, a které právě tradiční výklad lokalizace Velké Moravy zpochybňují. A samozřejmě autoři takových článků dokáží ovlivnit celou řadu čtenářů, které dané problematice zdaleka tolik nerozumí a nedokáží tak rozlišit manipulaci s daty/zdroji. Dost často jsou pak takové texty hnací vodou na nacionalistickou stránku a můžou být zneužity. Což jistě klidu ve společnosti moc nepřidá.
Kde se tedy vzala ta myšlenka lokalizovat Velkou Moravu mimo tradiční území Pomoraví a Ponitří? Možná budete překvapení, ale vůbec to není výplod nějaké soudobé studie, ale naopak má velice dlouhou historií. Podle slovenského historika R.Marsina se zdá, že prvním, kdo s touto myšlenkou přišel, byl již bratislavský profesor a historik Juraj Sklenár v roce 1784 ve svém díle „Vetustissimus Magnae Moraviae situs“ . Sklenár, který se narodil v roce 1744 nedaleko Spišských Tomášovců, absolvoval Košickou univerzitu a ve svých dvaceti letech vstoupil k Jezuitům a následně působil jako učitel na gymnáziích v Levoči, Prešově, Košicích, Trnavě a Bratislavě. Ve svém díle se snaží centrum panství velkomoravských vládců hledat na srbské řece Moravě, odkud se mělo rozšířit na sever až na území dnešního Slovenska a dále pak na Moravu a v roce 890 i do Čech. Rovněž Nitru, která je v písemných pramenech zmiňovaná již v prvních desetiletích 9. století, se snaží hledat někde úplně jinde a to v prostoru na jižních hranicích Moesie a Panonie. Celá Sklenárová práce pak podle všeho měla za úkol prokázat, že staří Maďaři nemohli vojensky ovládnout území dnešního Slovenska, protože tento kočovný kmen měl údajně do nitra Evropy postupovat Karpatskou kotlinou a zde na srbské řece Moravě měli narazit na Velkou Moravu. Tedy na její jádro. Z toho pak mělo vyplývat, že Slováci nebyli nikdy Maďary vojensky podrobeni. Tím pádem by Slováci měli být považování za rovnocenné Maďarům. Sklenárův text záhy vyvolal nacionalistický spory s maďarským historikem Istvánem Katonem, který názory slovenského profesora vyvrátil ve svém díle „Examen vetustissimi Magnae Moraviae situs“ (Prozkoumání nejstarší polohy Velké Moravy), které vyšlo v roce 1786. Ten jádro Velké Moravy lokalizoval na tradiční místo mezi řekou Hron a Čechy. Sklenár se ale nevzdával a kontroval svým dílem „Hypercriticon“ z roku 1789, což bylo opravené vydání, v kterém trval na svých názorech. Odbornou veřejnost ale nepřesvědčil.
Já si myslím, že tento počin se dá vzhledem k době, kdy a za jakých podmínek vznikl, pochopit (národní obrození). Bohužel smutnější je, že i v posledních desetiletích se tato již dávno přežitá a vyvrácená teorie znovu objevila. V sedmdesátých letech minulého století byla Sklenárová teorie oprášená Maďaroameričanem Imre Bobou, který svou práci uveřejnil v roce 1971, a v které se snaží dokázat, že jádro velkomoravské říše se nacházelo kolem srbské řeky Moravy. Za centrum říše pak považuje staré antické město Sirmium. Asi není třeba dodávat, že odborná veřejnost tyto názory až na výjimky nepřijala. Nicméně to nezabránilo dalším autorům, aby tuto teorii v trošku modifikované verzi znovu a znovu neuveřejňovali. Prakticky bez návaznosti na Imre Bobu tak tuto teorii dále rozvinul Peter P. Nagy, který přišel s názorem, že musela existovat „Malá“ a „Velká“ Morava, přičemž tu první kladl na území dnešní Moravy a druhou, stejně jako I.Boba, umístil na srbskou řeku Moravu s centrem v Sirmiu. Dále se Nagy domníval, že kromě jádra v Srbsku tato Morava zaujímala jižní část území mezi Dunajem a Tisou. Svatopluk Veliký pak měl území svého panství rozšířit po roce 873 na „Malou“ Moravu čímž Nagy spojil tradiční písemné prameny s touto Moravou. Rovněž další maďarský historik Gyuly Kristó navazuje na Nagyho názory, čímž se opět rozpoutala diskuse, do které ze slovenské strany vstoupil historik Peter Ratkoš. Ten poukázal na neudržitelnost těchto názorů, se kterými se většina odborné veřejnosti neztotožňuje.
Nicméně netrvalo dlouho a opět byla původně Sklenárova teorie znovu oprášená. Tentokráte do hry vstoupil japonský historik Toru Senga, který nějakou dobu žil v Maďarsku, a který jako ostatní vycházel z díla byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogennéta „De administrando imperio“ (O spravování říše) a „Descriptio civitatum et regionum ad septenrionalem plagam Danubii“ (Popis měst a území na severní straně Dunaje), tzv. Bavorský geograf. Senga pak například vychází z toho, že „Morabia“ je Morava nad Dunajem, tj. tradiční Morava v Pomoraví a Ponitří, zatímco „Megalé Morabia“ (Velká Morava) je jim kladena do prostoru mezi Tisou a Dunajem. Toto území pak mělo podle něho být původním centrem Svatoplukovy říše, odkud tento panovník rozšířil svou moc po roce 871 na území severně od Dunaje na dnešní jihozápadní Slovensko a Moravu, tedy na území, která podle této teorie patřila Mojmírovi I. a po něm Rostislavovi. Nicméně Senga nedokázal na celou řadu otázek dát odpověď a to ani na otázku, jak tato Svatoplukova Morava měla vzniknout a proč o ní chybí archeologické nálezy v jim uváděném prostoru. Proti jeho teorii pak mimo jiné hovoří i územní rozsah tehdejší Bulharské říše, která zcela jistě zasahovala do dolního a zřejmě i do středního Potisí. Aby jeho teorie mohla platit, musel by například upravit celou řadu písemných pramenů vztahujících se právě k První Bulharské říši a jejímu rozsahu.
Ještě dál došel ve své teorií M.Eggers (dílo „Velkomoravská říše. Skutečnost, nebo fikce?“ ), když z části popřel názory I.Boby a na rozdíl od něho neumisťoval jádro Velké Moravy do bývalé římské provincie Panonie sekunda (centrum Sirmium), ale do Slavonie. Svatopluk I. pak řadí do bosensko-slavonského rodu, stejně jako Mojmíra I. a Rostislava I. Nicméně zde se jedná o fiktivní postavy, které ve svém díle „Presbyteri Diocletis Regnum Sclavorum“ (Letopis popa Dukljanina Království Slovanů), vzniklé někdy v polovině 12. století na území království Zety nebo Duklje, vymyslel pop Dukljanin. Toto dílo napsané původně ve staroslověnštině v sobě míchá celou řadu kronikářských děl a skladeb a celkově různě zaměňuje celou řadu událostí a dějů z celého prostoru dalmatského pobřeží. Rovněž různé zdroje překladů a některá díla, která vznikla později, hovoří pro nedůvěryhodnost těchto Letopisů. Je evidentní, že autor měl nějakou představu o Velké Moravě, Svatoplukovi I., cyrilometodějské misi atd., ale celkově jeho dílo vyznívá dosti zmateně. Ovšem to M.Eggersovi stačilo, aby na základě těchto nespolehlivých zdrojů vytvořil hned celou genealogii Mojmírovců, tedy ve skutečnosti Vojnomírovců. Svatopluk I. pak podle něj v roce 879 dobyl Chorvatsko a v letech 874-880 si podmanil pohanské Bulhary v Nitře a okolí., kterou rovněž posunul ze Slovenska pryč. Rovněž Bulharům dal biskupa Wischinga a Svatoplukovi pak v roce 884 nechal získat Panonií atd. Já myslím, že je zbytečné dále zacházet do detailů, protože je evidentní, že samotná teorie i zdroj, z kterého vychází, jsou úplně zmatečné. D.Třeštík, M.Bláhová a další pak tuto teorii zcela vyvrátili. Ostatně to nebylo ani nijak složité, protože M.Eggers, aby s ní vůbec uspěl, musel řadu faktů překrucovat, jako například „Geograf Bavorský“, v kterém například Bulhary vložil mezi Moravany a Potisí, Pribinu pak klade kamsi do uherské krajiny mezi Dunaj a Tisu, Obodrity-Praedenecent stěhuje z Potisí pryč atd. Dušan Třeštík to shrnul vcelku jasně: „Eggersova Velká Morava v pusztě je fikcí, k realitě má daleko. Jeho kritika je zajímavá tím, že debata o nemoravské Velké Moravě se jejím přijetím do renomované ediční řady dostala ze zadních dvorků vědy, kde dosud vegetovala jako kuriozita, do jejího hlavního proudu – i když seriózní obálka ještě nečiní seriózním i obsah. V úvodních kapitolách se kniha prezentuje jako kritika nacionalistické ideologie (či spíše ideologií, čechoslovakistické, cyrilometodějských všeho druhu, slovenské a moravské). Obávám se však, že Eggersova dobře míněná snaha všechny tyto nacionalistické sebeidentifikace s Velkou Moravou spíše posílí“
Jako M.Eggers lokalizoval Velkou Moravu na jih od Dunaje a Drávy rovněž Ch.Bowlus a několik dalších. Nutno ale dodat, že většina těchto „nových“ názorů byla oblečena ve starém kabátu ovšem s jasným nacionalistický podtext. Ve všech těchto případech jsme se pak setkali s více či méně uznávanými historiky, nebo alespoň s autory, kteří měli s historií něco společného. Bohužel ale dnešní moderní doba a především pak internet umožňují publikace kohokoliv na jakékoliv téma a tím pádem ovlivňování názorů části jedinců, kteří takové stránky a články čtou a bez hlubších znalostí se jimi nechává tím pádem ovlivňovat. Samozřejmě takové články nejsou podrobeny kritice odborných kruhů, které je většinou zcela ignorují jako snůšku nesmyslů, a jako takové ani nemusí splňovat základní vlastnosti odborných prací. Za všechny bych pak jmenoval pár autorů a to jistou Blaženou Ovsenou, která provozuje webové stránky http://www.sclabonia.sk, O.Cvengrosche a Rudolfa Iršu, který své názory publikuje na http://www.irsa.blgz.cz a dále pak ve své knize „Nejstaršie dějiny slovenských královstiev aneb jako Slováci prišli o dejiny“. K této knize, která vyšla ve svém druhém, doplněném vydání v roce 2006, se autor vyjádřil v rozhovoru, který uveřejnil na svých stránkách a proto si jej dovolím celý uveřejnit.
ROZHOVOR S AUTOREM
Čo vás priviedlo k tejto téme?
„Boli to pochybnosti o školských vedomostiach, donedávna oficiálnych koncepciách, ktoré boli v rozpore s mojimi poznatkami. Keď som sa v súvislosti s inou prácou začal venovať obdobiu, v ktorom bolo staroslovanské náboženstvo nahradené kresťanským, nemohol som sa vyhnúť ani historickým udalostiam. Sám som bol prekvapený, do akej miery sa po podrobnej analýze ustálený obraz dejín začal meniť. Miesto dejín sa objavil výsledok ideologickej propagandy, ktorá v 20. storočí nadviazala na dávnejšie snahy českých národovcov a predtým aj českých panovníkov prisvojiť si Svätoplukove historické dedičstvo, aby sa tým oprávnili nároky českého štátu na časť stredoeurópskeho priestoru. Treba však podotknúť, že takéto konanie nebolo špecificky českou záležitosťou a nikdy ani mimo český, resp. československý priestor nebolo medzinárodne akceptované. Aby som to povedal jednoznačnejšie, teóriu o Veľkej Morave okrem Čechov a Slovákov vo svete neuznávali žiadni iní historici a dnes ju už neuznávajú ani českí historici a moravskí historici namiesto termínu Veľká Morava začali používať termín „Moravské knížectví". Na Veľkú Moravu, ktorá bola skonštruovaná na popretie slovenských dejín, sa tak paradoxne najviac dnes verí na Slovensku." Veľká Morava a Svätoplukove kráľovstvo sú dva rozdielne štátne celky!
Čo najpodstatnejšie mení vaša práca?
„Je to práve pohľad na Veľkú Moravu, ktorá bola zámerne umiestnená najmä na územie dnešnej Moravy a západného Slovenska, čiže na územie Svätoplukovho kráľovstva. Veľká Morava a Svätoplukove kráľovstvo sú dva rozdielne štátne celky. Veľká Morava, ktorej najväčším panovníkom bol Mojmír I., mala centrum v Potisí a v Sedmohradsku, zatiaľ čo Svätoplukove kráľovstvo malo centrum v Nitre a v Bratislave a dnešná česká Morava bola jeho nedeliteľnou súčasťou. Po roku 860 sedmohradskú Veľkú Moravu rozvrátili maďarské kmene a tým umožnili Svätoplukovi začať budovať jeho Staroslovenskú ríšu, ktorú časom rozšíril až do Polabia, na severe až po Krakov, na juhu do Panónie a tiež aj na územie Sedmohradska, odkiaľ vyhnal maďarské kmene naspäť za Karpaty."
Znamená to snáď, že Mojmír I. nikdy nedobyl Nitru, ako sme sa učili v škole?
„Naopak, nielen tento fakt berieme do úvahy, ale situovaním Veľkej Moravy do Sedmohradska, kam ju už v 10. storočí kladie Konštantín Porfyrogenetos, nachádzame konečne uspokojivé vysvetlenie, prečo archeologické nálezy dokladajú, že začiatkom 9. storočia útočníci, ktorí používali odevy a zbrane vtedy známe v juhovýchodnej Európe, dobýjali územie dnešného Slovenska nie zo západu, ale z juhovýchodu! Podľa doterajšej teórie to boli Mojmírovi vojaci, ktorí mali postupovať proti Nitre z dnešnej českej Moravy, kde bolo situované aj dodnes neobjavené jeho sídlo, lebo bolo politicky žiaduce, aby už v stredoveku bolo územie Slovenska podmanené zo západu. Bolo to však presne naopak, Mojmír postupoval z juhovýchodu a pred rokom 822 dobyl Nitru, z ktorej neskôr okolo r. 832-833 vyhnal aj Pribinu. Mojmír v Nitre svoj postup na západ neskončil, ale obsadil aj územie dnešnej Moravy, ktoré už v tom čase bolo súčasťou nitrianskeho kniežatstva. Čiže žiadna Veľká Morava na území dnešnej českej Moravy nikdy neexistovala, nemohlo sa tu nachádzať jej hlavné mesto a nemohol tu sídliť jej panovník. Preto sa Moravania objavujú vo franských prameňoch až od dvadsiatych rokov 9. storočia, lebo až od toho času siahala moc Mojmírovej sedmohradskej Veľkej Moravy až na západné Slovensko a strednú Moravu. Dovtedy tu franské pramene poznajú len slovenské kráľovstvá okolo Dunaja."
Svätoplukova ríša, Slovenské kráľovstvo alebo Staroslovenská ríša? Názov „Staroslovenská ríša" sa však pre Svätoplukovo kráľovstvo asi nepoužíval...
„Je to pravda, ponúkli sme ho ako možný variant. V dobových prameňoch sa stretáme s pomenovaním Svätoplukove kráľovstvo, alebo tiež s pomenovaním kráľovstvá Slovenov pre štátne útvary v povodí Dunaja. Treba si však uvedomiť, že Svätoplukove kráľovstvo sa nenazývalo ani Veľkomoravskou ríšou. Aj iné stredoveké ríše pomenovali historici len nedávno - napr. pomenovania Byzantská ríša, Franská ríša a iné pochádzajú až z novoveku. Už český historik Chaloupecký hovorí o Starom Slovensku, keď myslí práve Svätoplukove obdobie. Nuž na „Starom Slovensku" preto museli žiť „starí Slováci" a ich štátny útvar preto právom môžeme nazvať Staroslovenskou ríšou, najmä preto, že Svätoplukove kráľovstvo nebolo Veľkou Moravou. Svätopluk sa nestal Mojmírovým nástupcom, vybudoval si vlastnú ríšu, ktorá sa opierala o tradíciu Nitrianskeho kráľovstva a ktorej korisťou sa stala aj časť územia Mojmírovho panstva. Keď Svätopluk zomrel, krátko po jeho smrti sa jeho ríša rozpadla. Jeho časť - Nitrianske kráľovstvo - však nezaniklo a ani nebolo nikdy porazené maďarskými kmeňmi. Ešte generácie po Svätoplukovi I. tu vládli slovenskí panovníci a po nich arpádovské kniežatá, ktoré sa stali vazalmi nie uhorského štátu, ale najprv poľského a potom českého štátu. Práve spojenectvo s Arpádovcami sa stalo nitrianskemu kráľovstvu osudným, lebo v dôsledku neho sa postupne, bez boja včlenilo do uhorského štátu." Toto vysvetlenie historických a archeologických prameňov je originálnym autorovým prínosom do slovenských dejín pre tých, ktorý nepociťujú potrebu obhajovať politickú ideu štátu, ktorý z rôznych dôvodov usilovne pracoval na potlačení slovenského povedomia a za tým účelom si vychoval celé generácie tejto potrebe slúžiacich historikov". Odporúčame ju všetkým, ktorí chcú poznať iný pohľad na historickú realitu, nezaťaženú bývalými politickými potrebami.
Tak zatím jsme si trošku rozebrali, kdo kdy a kam lokalizoval Velkou Moravu. Dá se říct, že bychom si mohli jednotlivé interpretace rozdělit do čtyř různých kategorií. Do první kategorie patří většina Českých i Slovenských historiků, případně, pokud chceme těch, kteří psali a publikovali před rokem 1989 za společného státu. Do druhé kategorie můžeme umístit alternativní slovenské historiky R.Iršu, O.Cvengrosche a další, kteří kladou Velkou Moravu do Sedmihradska a hlavní město Svatoplukovi Moravy hledají v Nitře, Děvíně, respektive v Bratislavě. Třetí kategorie je reprezentovaná Maďarskými historiky, jako Imre Bobou, některými slovenskými žijícími v Maďarsku (Peter Püspöki Nagy) a i Srbi (Predrag Komatina), kteří kladou centrum Velké Moravy na území dnešního Srbska a tzv. „Malou“ Moravu na dnešní českou Moravu. Hlavní město Svatoplukovi říše pak hledají nejčastěji v Sirmiu (dnešní Sremská Mitrovica). Poslední čtvrtá skupina je reprezentovaná Němcem Eggersem, který centrum Svatoplukovi říše hledá jižně od řeky Sávy na území dnešní Bosny. Velkou Moravu pak hledá ve východním Maďarsku (západ Rumunska a sever Srbska) u řeky Mureš. Rostislavovo sídlo pak podle něho bylo Čenáde (Csanad, dříve Maroswar, urbs Morisena).
(Zdroj: Sclabonia.sk)
Nyní se pak konečně dostáváme k uhelnému kameni většiny těchto teorii. Tedy ke zdroji, ze kterého tyto interpretace čerpají a podle kterého vznikají jednotlivé teorie. Jedná se o spis „O spravování říše“ , který sepsal učený byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos (tzn. „v purpuru zrozený“). Tento významný panovník se narodil v roce 905 a oficiálním císařem Východořímské (Byzantské) říše se stal v roce 913. Vzhledem k jeho nízkému věku v té době za něho vládla regentská rada v čele s patriarchou Nikolaem Mystikem. V letech 920-944 byl jeho spoluvladařem jeho tchán Roman I. Lakapenos a teprve po jeho smrti se Konstantin ujal samostatné vlády až do své smrti na podzim roku 959. Konstantin byl velice vzdělaný člověk, který sepsal celou řadu cenných textů, především encyklopedického charakteru, a této literární činnosti se nevzdával ani v době císařských povinností. Pro nás je pak z jeho děl nejvýznamnější „O spravování říše“ (De administrando imperio), které obsahuje řadu informací o národech sousedících s Byzancí. Tato práce pak vychází z tajných archivních dokumentů i zpráv císařských výzvědných služeb a představuje praktickou encyklopedii zahraniční politiky. Mimo jiné obsahuje i řadu informací o Velké Moravě i o známé pověsti o třech synech Svatoplukových [1].
“V susedstve Turkov (Maďarov) sídlia tieto národy: na ich západnej strane je krajina Frankov, na severe sídlia Pečenehovia a na južnej strane je Veľká Morava, totiž krajina Svätoplukova, ktorú títo Turci (Maďari) úplne spustošili a zaujali. Zo strany hôr susedia s Turkami (Maďarmi) Chorváti……Turci (Maďari) sa po vyhnaní Pečenehmi usadili vo svojej terajšej domovine. V nej sa nachádzajú niektoré staré významné pamiatky. Ako prvý treba spomenúť most cisára Trajána nachádzajúci sa na začiatku krajiny Turkov (Maďarov). Na tri dni cesty od tohto mosta sa nachádza Belehrad, v ktorom je aj veža svätého a veľkého cisára Konštantína. Na spiatočnej ceste je pri ohybe rieky dva dni cesty od Belehradu takzvané Sirmium. Za týmito miestami sa rozprestiera Veľká Morava, nepokrstená, ktorej sa zmocnili Turci (Maďari) a v ktorej predtým vládol Svätopluk. Toto sú teda významné body pri rieke Dunaj a ich názvy. Územia však ležiace vyššie, ktoré sú osídlené Turkami (Maďarmi), sa v súčasnosti nazývajú podľa názvov riek, ktoré tu pretekajú. Tieto rieky sú nasledujúce: prvá z nich je Temeš, druhá rieka Tutis, tretia rieka Maroš, štvrtá rieka Kriš a ešte ďalšia rieka Tisa. Susedmi Turkov (Maďarov) sú na východnej strane Bulhari, kde ich oddeľuje rieka Istros, nazývaná aj Dunaj, na severe Pečenehovia, na západe Frankovia a na juhu Chorváti….…Turci (Maďari) sídlia za riekou Dunaj na území Moravy(3), ale aj z tejto strany rieky medzi Dunajom a riekou Sávou…“
(Konstantin VII. Porfyrogennetos: O spravování říše)
Z tohoto textu tedy na první pohled vyplývá, že Velká Morava, kterou takto prvně pojmenoval právě Konstantin, ležela kdesi na jih od Maďarů, kteří zřejmě v té době obývali Panonii s přesahem přes Dunaj na východní straně. Dále pak se zmiňuje, že ležela za městy Sirmiem (dnešní Sremská Mitrovica) a Bělehradem. O tom, že tento text císař Konstantin skutečně napsal, asi není třeba pochybovat a popravdě, text umožňuje celou řadu interpretací včetně těch, které představili již výše zmínění autoři. Ovšem bylo by chybou se spoléhat pouze na jediný zdroj, který navíc vznikl pár desítek let později po zániku velkomoravské říše. Abychom se tak dostali k nějakému rozumnému závěru, musíme tento zdroj podrobit konfrontaci s dalšími zdroji. A těch je poměrně dost a řada z nich pak vyvrací většinu výše uvedených tzv. „nových názorů“.
ARGUMENTY PRO LIKALIZACI NA ČESKOU MORAVU
Zdroje do první poloviny 9. století
V kostce jsme si tedy vyslechly názory, které se snaží lokalizovat centrum Velké Moravy do jiných, než tradičních lokalit na českou Moravu a západní Slovensko. Na tomto místě bych pak rád představil další zdroje, které výše zmiňované teorie více či méně vyvracejí. Proč více či méně? Přeci jenom musíme brát v potaz jednotlivé zdroje, překlady, interpretace, dobu vzniku, vzniky opisů, dodatky atd. Je to stejné jako v případě zápisu Konstantina VII., který taky v řadě případů nemůžeme brát doslovně, protože svět viděn jeho očima s jeho vzděláním a informacemi, nemusí odpovídat tomu, jak je viděl například letopisec píšící z relativně nedalekého kláštera, a který měl kontakt s Moravany mnohem častější. Za úkol jsem si tak vzal vybrat především zdroje vztažené k první polovině 9. století, tedy do doby před změnou na panovnickém stolci na Moravě, kdy byl Mojmír I. nahrazen svým synovcem Rostislavem. Pro lepší orientaci jsem se snažil všechny podklady srovnat v časové ose od nejstarších.
1/
„V roce DCCCXVII od vtělení Páně, v indikaci desáté a ve čtvrtém roce naší vlády jsme uspořádali ve jménu božím v měsíci červenci v našem paláci v Cáchách jako obvykle posvátných a všeobecný sněm našeho lidu, aby se na něm projednaly zájmy církve a celé říše…Řízením božím bylo rozhodnuto a námi vyhlášeno (i schváleno) veškerým naším lidem, aby [prvorozený syn Lotar] byl podle slavnostního zvyku korunován císařským diadémem a aby se podle společné vůle stal našim spoluvládcem a nástupcem v císařství…, bude-li to vůle Páně… II. Podobně chceme, aby Ludvík obdržel Bavory, Karantánce, Čechy, Avary a Slovany, kteří jsou z východní části Bavor…“
(Rozdělení impéria císařem Ludvíkem I., rok 817)
Z tohoto zápisu jasně vyplývá, že Slované z Východní marky, která byla v té době také nazývaná Sclavinia či Avaria spadá do sféry vlivu franské říše a že tyto kmeny leží na východní hranici říše. Pod poznámkou „Slované, kteří jsou z východní části Bavor“ tak můžeme tušit slovanské kmeny, které zatím letopiscům v roce 817 zůstávají skryty pod jejich vlastními jmény. Nicméně to se mělo již brzy změnit, o čemž píšu níže.
2/
„Císař Ludvík... se tedy po skončení podzimního lovu vydal přes Rýn, aby přezimoval v místě, které se nazývá Frankfurt. A tam shromáždil obecný sněm a postaral se, aby s velmoži, které k tomu rozkázal povolat, důstojně projednal vše nutné, co se týká prospěchu všech východních částí svého království. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, MORAVANŮ, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu byli posláni s dary“
(Letopisy království Franků, rok 822)
Je zajímavé sledovat autorovu logiku při vyjmenování všech vyslanců východních Slovanů. Letopisec je hezky rovná ve směru západ – východ podél hranice Impéria. Moravany pak na rozdíl od Čechů klade vně Impéria v rámci (západního) římského univerza. V relaci se pak prvně objevuje jméno Moravanů (Marvani), kteří jsou kladeni hned na východ od Čechů, tz. do jejich sousedství. Rozsah ranně středověkých Čech pak má vazbu na celou řadu dalších dobových záznamů, map, archeologických nálezů atd. To ale není předmětem této práce.
3/
Podle údajů „Popisu měst-žup a území na sever od Dunaje“ (tzv. Bavorský geograf) [2] Moravané (Marharii) měli 11 měst-žup. V 1. třetině 9. století ovládali území od Českomoravské vrchoviny na východ a ještě kolem roku 1030 se uvádělo, že Morava sahá až po řeku Váh (bráno ve směru západ – východ). Severní hranici pak tvořil masiv „saltus Marahorum“ (hvozd Moravanů), jak byly ještě v 11 a 12. století nazývané Jeseníky. Dalším hraničním místem tu je silva Mor/avi/e, tj. Leiser Gebirge. Samozřejmě většina těchto informací vznikla až po roce 846, kdy zemřel Mojmír I. (II.) a proto je potřeba je do jisté míry brát s rezervou. Nicméně Geograf Bavorský vznikl již v první třetině 9. století a Moravany řadí hned vedle Čechů. Pro lepší porozumění, jakým způsobem byl Geograf bavorský psaný, si dovolím vypůjčit text uznávaného historika Dušana Třeštíka, z jeho knihy Vznikl Velké Moravy. A pro lepší porozumění textu si jej dovolím uvést ve slovenském jazyce, protože případné zpochybňující komentáře očekávám spíše z této strany hranic.
„Jedno etnicko-politické meno by však bolo možné na Slovensko snáď vztiahnuť. Uvádza ho autor tzv. Geografa bavorského avšak ako Merehani –teda zrejme Moravania. (...) V prvej časti sa vypočítavajú gentes od Obodritov na severe smerom na juh. Za Boheman-Čechmi (Beheimare) sú správne umiestnení Moravania (Marharii), potom sa ale hovorí o Bulharoch a opäť o akýchsi "Moravanoch" - Merehani. Tým končí výpočet pohraničných gentes a druhá časť, ktorá zahŕňa tých, "ktorí sedia za nimi", začína podunajskými Obodritmi, o ktorých sme hovorili vyššie. Rozhodne tu v prípade Merehanov nemôžu prichádzať do úvahy - ako by vyplývalo z geografického poradia - obyvatelia povodia srbskej Moravy (pravého, teda južného prítoku Dunaja), pretože geograf sa dôsledne drží svojho programu a vymenováva naozaj vždy len gentes sediaci na sever od Dunaja. 0 tom, že "Marharii" sú Moravania, nikto nikdy nepochyboval, rovnako ako sa vždy celkom všeobecne prijímalo, že "vulgarite" sú Bulhari. Otázkou bolo vždy, kto sú oni "Merehani" umiestnení evidentne niekam do tohto priestoru medzi Moravu a oblasť Železných vrát či Belehradu. Lokalizácia týchto Merehanov medzi Dyju a Dunaj, o ktorom sa tiež častejšie uvažovalo, neprichádza do úvahy, pretože tu v prvej polovici 9. storočia bolo len veľmi riedke slovanské osídlenie a rozhodne tu nemohol spoločne žiť žiadny gens. Pomerne husté slovanské osídlenie sa nachádzalo až na pravom brehu Dunaja, medzi Viedňou a Mautern, teda v "Avarii" na území ríše. Pretože ale na dolnej Tise zrejme sedeli Obodriti, zostáva pre lokalizáciu Merehanov vlastne len Slovensko. 0 tom bolo tiež uvažované najčastejšie. V takom prípade by sa u dvojice Marhari-Merehani jednalo pravdepodobne o dve časti moravského štátu, moravskú a nitriansku, pomenované variantmi spoločného mena."
(Dušan Třeštík – Vznikl Velké Moravy, str. 132)
Prakticky stejného názoru je i Ján Steinhubel, kterého nelze nařknout, že by překypoval přehnaným nacionalismem ve své knize „Nitranské kniežatstvo“ . Celkem jasně a bez rozpaků tvrdí, že Merehanos jsou Nitrané, a kromě toho na straně 89-91 uvádí, že „bavorský autor, ktorý zhrnul svoje znalosti o slovanských krajinách na hraniciach novej Východofranskej ríše jasne rozlišuje obe veľkomoravské kniežatstvá (…) Toto dielo vzniklo asi 10 rokov po dobytí Nitrianska Mojmírom. Preto pre zahraničných pozorovateľov sú obyvatelia oboch kniežatstiev už Moravanmi. Rozdiel medzi nimi náš neznámy autor vyjadril odchýlkou v pomenovaní. Bližších pomenoval Marharii a vzdialenejších, ktorých ešte stále považoval za osobitný ,ľud – populus´ Merehani. Nitrianski Slovania sa však nemohli pred rokom 833 menovať Moravania, pretože Morava podľa ktorej dostali Moravania a celé ich kniežatstvo meno, cez Nitriansko netiekla. Kniežací hrad a kniežatstvo Nitrava mali meno od rieky Nitravy. Preto, ak môžeme pokračovať v analógii Morava - Nitrava, prichádzame k ďalšej analógii Moravania –Nitravania. Tak ako obyvatelia kniežatstva Morava presne tak zasobyvatelia kniežatstva Nitrava mohli byt Nitravania. Česi Srbi, Chorváti, Obodriti, Dudlebi a ďalšie staré kmene nosili svoje meno od nepamäti, zachovali si ho aj po rozdelení na dva (prípadne i tri) menšie kmene a zostalo im aj po obsadení nového územia. Predpokladaní Nitravania, tak ako aj Moravania však patrili k tým kmeňom, ktoré podľa slov ruského kronikára Nestora nazvali sa svojimi menami (podľa toho), kde sa usadili, na ktorom mieste. Kniežatstvo Nitrava v dobe svojej samostatnosti ležalo mimo pozornosti vtedajších spravodajcov, nezapísali teda ani meno predpokladaných Nitravanov“.
(Ján Steinhubel - Nitranské kniežatstvo, str. 89-91)
Rovněž uznávaný slovenský jazykovědec Ján Stanislav ve svém díle „Starosloviensky jazyk“ uvádí, že Marharii byli Sloveni žijící mezi Dunajem, Dyjí, Moravou a Bílými Karpaty a tyto pak sjednotil počátkem 9. století Mojmír I. (II.), či některý z jeho předpokládaných předchůdců (Mojmír I. ?). Merehani pak byli jejich pokrevní příbuzní, kteří žili mezi Dunajem a Karpaty s centrem v Nitře. Tento státní útvar pak sjednotil Pribina, nebo někdo z jeho předchůdců. Oba útvary následně kolem roku 833 sjednotil Mojmír, kterého na trůně v roce 846 vystřídal Rostislav. Podle L.Havlíka, Fr.Dvorníka (Byzant. misie, str. 93-94) a dalších autor Geografu Bavorského nechtěl rozlišit dva jiné, i když velmi příbuzné kmeny, ale dva státní útvary původně stejného kmene, každý s vlastním centrem. Jinak v tomto zajímavém dokumentu pro nás nyní není tak důležitý výčet měst atd., ale věta „To jsou území, která hraničí s naším pomezím….“ Takže Moravané sousedili s Říši a v úvahu moc míst, kam je jinam klást opět není, když jsou jmenování opět v posloupnosti za Čechy, tj. do jejich sousedství. Navíc je důležité se zaměřit i na samotný název tohoto díla, které je “Descriptio civitatum et regionum ad septenrionalem plagam Danubii“ (Popis měst a území na severní straně Dunaje), tj. na sever od Dunaje. Nikoliv na jih, kde bychom hledali srbskou řeku Moravu a další lokality.
Když tento bod shrnu, tak je myslím naprosto jasné, že Geograf již v první třetině 9. století lokalizoval Moravany a zřejmě i předky dnešních Slováků a to přesně na územích, která jsou jimi obývaná doposud. Lokalizace někde na srbskou Moravu tak vůbec nepřipadá v úvahu, protože Geograf jasně vyjmenovává gentes na sever od Dunaje. Co se Sedmihradska týče, tak to už zase nesousedí s Říší a Moravani (Marhari) jsou přitom ve výčtu těch gentes, které s Říší sousedí a nikoliv ve druhé vlně.
4/
Falzum pasovského biskupa Pilgrima z 2. poloviny 10. století (tedy stejně „mladý“ zdroj jako Konstantin VII.) je kromě jiných adresovaný i Mojmírovi I. Pochybuju, že by pasovský biskup měl kontakty někde až na Sedmihradsku, když toto území do jeho kompetencí vůbec nepatřilo. Z toho opět podle mě vyplývá, že klást Moravu a Moravany před rokem 846 kamsi do Srbska, či Sedmihradska, je prostě chybné. A to i přesto, že se jedná o falzum z pozdější doby (mimochodem ze stejné doby, kdy Konstantin VII. psal o velké Moravě). Autor tohoto dokumentu si totiž musel být vědom návaznosti Mojmíra I. s českou Velkou Moravou a se sousedstvím s Říší. V opačném případě by určitě musel sáhnout po jiném lokálním vládci, jehož panství by leželo poblíž pasovské diecéze, či v její zájmové sféře, protože biskup řešil otázku lokálního charakteru a odvolával se na původního držitele.
5/
„Léta Páně DCCCXXXI Reginhar, biskup Moravanů, pokřtil všechny Moravany.“
(Záznamy o pasovských biskupech, episcopus Moravorum, Patavorum, rok 831)
Jak vidno, území Moravanů skutečně patřilo pod pasovského biskupa. To také potvrzují „Dějiny biskupů a vévodů bavorských“ , kde je Reginar uváděn jako „apoštol Moravanů“, dále pak to potvrzuje i „Život Metoděje“ v kap. V. Pasovští biskupové považovali Moravu (tu Českou) za součást své diecéze z titulu christianizace země. Důkazem jsou i archeologické nálezy dřevěných kostelů na území české Moravy datované již na přelom 8. a 9. století. I když v tomto případě se jednalo o zárodky iroskotských misií. Nicméně je vidět, že christianizace postupovala ve směru západ – východ.
6/
„…Ochranu pohraničí převzal Ratbod. Za jeho časů přišel k němu jakýsi Pribina, vyhnaný Mojmírem, vévodou Moravanů nad Dunajem. Ratbod ho hned představil našemu panu králi Ludvíkovi a na jeho rozkaz byl vyučen ve víře a pokřtěn v kostele sv. Martina v místě zvaném Treisma, totiž ve dvorci náležejícím salcburskému [arcibiskupskému]stolci. A potom byl svěřen Ratbodovi...“
(Spis o pokřtění Bavorů a Karantánců, kap. 10, rok 832-833)
STEJNÝ DOBOVÝ AUTOR PAK PŘÍMO POPISUJE, KDE MORAVANÉ ŽILI (VIZ. IV, XII-7), TJ. NAPROTI DOLNÍMU NORIKU A ZEJMÉNA HORNÍ PANONII. Rovněž je důležité si všimnout rozdílu v oslovení „jakýsi“. To většinou v dobové terminologii znamenalo muže „nesamostatného“, vazalského (viz. Kocel v Blatensku, 861). Zatímco Mojmír je uváděn přímo. Na Pribinovu podřízenou roli poukazovali rovněž „Letopisy Bavorů“ IV, X-27, kde je Pribina nazýván „králek Moravanů“ . Není tak zcela vyloučeno, že Pribina byl v nějaké podřízené vazbě vůči Mojmírovi, a že jeho zásah proti němu z roku 833 byl de facto jen trestná výprava proti odbojnému velmoži. Ovšem i opak může být pravdou a to, že Pribina i Mojmír, každý sám za sebe vládl vlastnímu panství. Tím jsem jen chtěl naznačit, že v úvahu může připadat i ta podřízená vazba. „Mojmír, vévoda Moravanů nad Dunajem“ (Letopisy Bavorů, IV, XII-7) vysvětlují dále, že Moravané obývali severní břeh Dunaje naproti Dolnímu Noriku a zejména Horní Panonii. Rozmezím mezi oběma zeměmi je pak Vídeňský les, na západ po řeku Enži bylo Dolní Norikum, na východ po řeku Rábu Horní Panonie. Takže žádných 5 Morav nad Dunajem, které například uvádí R.Irša, ale prostě konkrétní místo a to z konkrétního zdroje z roku 832-833.
7/
„Ludvík ... vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska“
(Fuldské anály, rok 846)
Tady je opět zajímavé sledovat, že Ludvík vytáhl proti Mojmírovi/Moravanům, a kudy se vrátil zpět. Nelze pak zcela vyloučit, že o vnitřních rozbrojích na Moravě byl Ludvík informován na sněmu v Paderbornu v roce 845, kde přijal, vyslechl a propustil vyslance svých bratrů, Normanů, též Slovanů, jakož i Bulharů.“ (Fuldské letopisy). Závěr je ale opět jasný. Událost se udála v prostoru severovýchodních hranic Říše, když Ludvík jel na Moravu a přes sousední Čechy (nejsou jmenovaná žádná další území, kterými by projížděl) se vrátil zpět na území Říše. Domnívat se, že jel rovnat vztahy kamsi do Srbska, či do Sedmihradska je opět zcela zcestné. Samozřejmě zastánci lokalizace Velké Moravy na Sedmihradsko, tedy jejího Mojmírovského jádra, můžou oponovat, že Mojmír v této východní zemi pobýval pouze před rokem 832/833, kdy se zmocnil Nitranska s přesahem na českou Moravu.
8/
„Treba vedieť, že od Solúna až po rieku Dunaj, kde leží mesto zvané Belehrad, je osem dní cesty, ak však človek necestuje rýchlo, ale s prestávkami. Turci (Maďari) sídlia za riekou Dunaj na území (Veľkej) Moravy, ale aj z tejto strany rie¬ky medzi Dunajom a riekou Sávou.“
(Konstantin VII. Porfyrogennetos: O spravování říše)
Když se pak znovu vrátíme k úvodnímu textu císaře Konstantina, který jsem uvedl o několik stránek výše, tak zjistíme, že on sám má poněkud problém s lokalizací velké Moravy a v některých případech si tak trochu odporuje, či jeho text umožňuje více výkladů, jelikož není zcela přesný. Dále samozřejmě je potřeba brát uváděné světové strany s respektem, protože JIH není přesný JIH, jak jej známe my, ale spíše JIHOVÝCHOD atd. Z textu níže tak vyplývá, že na jih od Pečeněhů ležela Velká Morava, jejíž území obsadili staří Maďaři a jejichž hranice na jihu sousedila s Chorvaty. “... na severe sídlia Pečenehovia a na južnej strane je Veľká Morava, totiž krajina Svätoplukova, ktorú títo Turci (Maďari) úplne spustošili a zaujali. Zo strany hôr susedia s Turkami (Maďarmi) Chorváti……Turci (Maďari) sa po vyhnaní Pečenehmi usadili vo svojej terajšej domovine (...) Na spiatočnej ceste je pri ohybe rieky dva dni cesty od Belehradu takzvané Sirmium. Za týmito miestami sa rozprestiera Veľká Morava, nepokrstená, ktorej sa zmocnili Turci (Maďari) a v ktorej predtým vládol Svätopluk.“ Podle Konstatina leželo území Velké (Svatoplukovy) Moravy, nikoliv ale její centrum, za Dunajem a Maďaři toto území obsadili spolu s ním i protější břehy až k řece Sávě. Při pohledu na mapu je pak patrné, o jakých územích císař mluví. Znamenalo to, že území Velké Moravy v době její maximální expanze sahalo za Svatopluka až k řece Dunaj. Což souhlasí, protože víme, že Svatopluk v osmdesátých letech 9. století ovládl území Panonie, kterou pak můžeme s popisovaným územím ztotožnit. Maďaři pak kromě tohoto území obsadili další půdu směrem na jih až k řece Sávě, což bylo území, které pod Velkou Moravu nepatřilo (Panonina secunda). Podle mě je to s tím Konstantinovým textem vcelku jasné. Měl nějaké ponětí o Velké Moravě, ale v rámci těch znalostí to byla jen ta kontaktní zóna s územím Byzance a Bulharskem, tedy část hranic Svatoplukova panství. Jak daleko území sahalo a kde tedy hledat centrum, to už neví. O tom, že měl císař poněkud skoupé informace o říši, která v době kdy žil, již neexistovala, nasvědčuje i fakt, že část Velké Moravy považuje za nepokřtěnou. Je totiž s podivem, že učený byzantský císař, který ve svém spisu o národech žijících v sousedství říše věnoval Velké Moravě hned několik kapitol, se vůbec nezmiňuje o cyrilometodějské misii. Zdá se, že o ní vůbec ani nevěděl, protože na jednom místě mluví o Moravě jako o zemi dosud nepokřtěné (abaptistos). A přitom se jednalo o jednu z nejvýznamnějších byzantských misí (aspoň posuzováno z hlediska jejich účinku na další historický vývoj), které kdy představitelé byzantské církve vyslali do zahraničí. Z toho tak opět může vyplývat, že Konstantin měl o Velké Moravě skutečně jen kusé informace.
Z výše uvedených údajů je myslím vcelku jasné, že lokalizovat Velkou Moravu, či Svatoplukovu říši do prostoru Srbska, je prostě nesmysl. Celá řada přímých i nepřímých důkazů to zcela vyvracuje a de facto i sám Konstantin, který jasně na několika místech uvádí, že Svatoplukova země byla na sever od Dunaje. Jasným důkazem jsou pak především ty dobové písemné zdroje, které Moravany jasně uvádějí v lokalitě NAD DUNAJEM, tj. na sever od této řeky. V úvahu by pak z těchto různých moravských lokalit mohlo připadat v jen Sedmihradsko, což je právě teorie, kterou například razí alternativní historik R.Irša. Ten se pak opírá především o to, že před vznikem jádra Velké Moravy spojením Mojmírova a Pribinova panství, nám chybí písemné prameny, ovšem to by nesměl zcela ignorovat text o lokalizaci Velké Moravy NAPROTI DOLNÍMU NORIKU A ZEJMÉNA HORNÍ PANONII. Jinak prostě nikde neexistuje obdobný záznam, jako v případě Pribiny, který je k roku 828 spojován s Nitrou. A ani v tomto případě není doslova napsáno, že Nitra byla jeho sídelním městem, i když o tom asi málokdo pochybuje. Takže obdobnou zprávu s textem, že Mojmír panoval přesně v té či oné krajině a seděl na konkrétním hradě, nemáme. A to pak dává prostor k různým spekulacím, kterými se tento „temný“ středověk jen hemží. Co si budeme povídat, zpochybnit se dá cokoliv. Ovšem když se vrátíme zpět, tak pokud se dá zpochybnit jakýkoliv pramen, tak stejným způsobem se dá zpochybnit i text císaře Konstantina. V jeho případě není pochyb o tom, že to byl velice vzdělaný člověk. Jeho „nevýhodou“ ale bylo, že své dílo psal až několik desítek let s odstupem od zániku Velké Moravy a navíc z prostředí, které s výjimkou cyrilometodějské mise, nebylo s Velkou Moravou prakticky v žádné spojitosti. Dále pak je potřeba přihlédnout k jistým nejasnostem ve vlastním Konstantinově textu, protože chybná lokalizace, či další nepřesnosti se netýká jen Velké Moravy. Jako příklad můžeme uvést Bílé (Velké) Chorvatsko v Dalmácii, o jejichž obyvatelích Konstantin tvrdí, že nemají lodě, protože k moři to mají 30 dní cesty a moře, ke kterému přijdou je Černé moře. To je samozřejmě nesmysl, protože Dalmácie leží prakticky na pobřeží Jadranu. Tady prostě Konstantin neměl správné informace a jen ze vzdálenosti k Černému moři usuzuje, že Chorvaté vůbec nestavěli lodě, protože neměli bližší přístup k moři. Stejně tak lze pochybovat o správnosti textu pověsti o Svatoplukovi a jeho synech, jejímž autorem je rovněž Konstantin. Z historie jsou známí pouze dva synové a to Mojmír II. (III.) a Svatopluk. Za třetího syna se někdy považuje Predslav, uvedený v „Cividalském evangeliu“ za Svatoplukem a Svatožizní. Pochybuju ale, že by Konstantin měl k dispozici zrovna tento dokument, když sám ani neví o cyrilometodějské misii, která vzešla z Byzance. Podle všeho si třetího syna jen vymyslel pro lepší dramatičnost celého příběhu, což jen opět dokazuje, že Konstantina musíme brát s rezervou.
Pokud by tedy mělo být centrem Mojmírova panství Sedmihradsko, tak to teoreticky zdroje, které se zmiňují o velké Moravě, de facto nevyvrací, protože prostě jsou na toto období příliš skoupé. Ale stejně tak není žádný důkaz o opaku. Ovšem zádrhel nastane, pokud se podíváme do zdrojů k První Bulharské říši a pak když se opřeme o archeologické nálezy. Ve světle těchto zdrojů tyto spekulace prostě těžko obstojí. Dále pak Mojmír I. (II.) stejně jako Pribina byl Slovan a tudíž měli stejné tradice, zvyky, rituály, pohřební zvyky, výzbroj, průmyslové možnosti atd. A když se pak podíváme na mapu archeologických nálezů, tak je zajímavé, jaký tvar vytvářejí. Nitransko a Mojmírovo panství tak na mapě vytvářejí dva vcelku samostatné celky s jedním jádrem v Nitře a druhým v prostoru kolem Mikulčic. Konkrétně v rozšíření moravských válečných sekyr, jasně převládá lokalita české Moravy a stejně tak i nálezy mečů, jako symbolů vojenské moci. Mimochodem archeologové dnes, tj. 12. září 2013 našli u Břeclavi hrob bojovníka opatřený vzácným dvoubřitým mečem [3]. V případě průmyslové výroby pak převládají nálezy železných hřiven na území Nitranska. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na rozložení známých hradišť. I v tomto případě se dají tušit dvě mocenská centra. V případě Nitry je to spíše kruhové rozložení kolem centrální Nitry, zatímco na české Moravě je to spíše obdélník podél západního břehu řeky Moravy. Směrem na východ pak hustota hradištní sítě výrazně klesá. Závěrem bychom pak neměli ani zapomínat na pravděpodobný směr Mojmírova útoku, který se podle archeologických vykopávek dá tušit. Ohněm vzpláli hradiště Pobedim, Majcichov a Čingov (Spišské Tomašovce) a také zanikla Ostrá Skála na Oravě – Vyšný Kubín (tedy alespoň podle archeologických nálezů jsou všechna tato hradiště zničena někdy v době kolem roku 833). Dle těchto nálezů Mojmírovo vojsko tedy postupovalo zřejmě přes Biskardský průsmyk a jako první napadl významné hradiště Pobedim, které zničil ohněm tak, že již nebylo nikdy obnoveno. Poté asi vojsko pokračovalo útokem na hradiště Majcichov, které dopadlo stejně jako Pobedim. Následně Moravané pravděpodobně přešli přes Považský Inovec a dalším útokem zničili hradiště Bojná. Nitra se zřejmě vzdala bez boje a pak Moravské vojsko pokračovalo na Spišské Tomášovce. Tím máme vymezené přibližné území Nitravy (Nitranska) za doby knížete Pribiny. Samozřejmě předpokládám námitky ve stylu, že směr útoku mohl být i obrácený a Mojmírovo vojsko by tak postupovalo ze Sedmihradska přes Spišské Tomášovce, Ostrou na Oravě na Nitru. U této varianty bych ale předpokládal, že by Pribina mohl prchat na západ na českou Moravu, která měla podle těchto názorů být součástí Nitranska a kde byla celá řada kvalitně opevněných hradišť. Navíc od útoku na první hradiště Čingov by mohl být včas varován díky velké vzdálenosti od Nitry. Tak se ale nestalo. Z logiky věci se tak nabízí správnější postup, tedy směr západ – východ, kdy byla západní nitranská hradiště poměrně rychle z chodu překvapené a dobytí Spišských Tomašovců (Čingov) bylo jen dovršení ovládnutí Nitranska.
Dovolím si po delší době předložit článek, který s tradičními tématy uveřejněnými zde na Palbě, nemá zase tolik společného, tak snad to čitatelům nebude moc vadit. Nicméně tento článek s vojenskou tématikou nemá nic společného jen na první dojem, protože se jedná o zpochybňování lokality státního útvaru, který známe pod názvem Velká Morava, na úplně jiná, než tradiční místa. Pokud by oponenti tradiční lokality měli skutečně pravdu, tak by se museli přepsat celé dějiny zemí Českých a Slovenska a tím pádem bych musel smazat i řadu svých článků z doby velkomoravské uveřejněné na Palbě. Nicméně k tomu se zatím nechystám. Proč tedy toto téma vůbec otevírat, pokud mu nepřikládám tak velkou váhu? Tedy, že nepředpokládám, že by došlo k nějaké dramatické změně v tradičním výkladu? Je to tím, že média mají dnes velice velkou moc a při brouzdání na internetu jsem našel hned několik webových stránek, které se touto problematikou zabývají, a které právě tradiční výklad lokalizace Velké Moravy zpochybňují. A samozřejmě autoři takových článků dokáží ovlivnit celou řadu čtenářů, které dané problematice zdaleka tolik nerozumí a nedokáží tak rozlišit manipulaci s daty/zdroji. Dost často jsou pak takové texty hnací vodou na nacionalistickou stránku a můžou být zneužity. Což jistě klidu ve společnosti moc nepřidá.
Kde se tedy vzala ta myšlenka lokalizovat Velkou Moravu mimo tradiční území Pomoraví a Ponitří? Možná budete překvapení, ale vůbec to není výplod nějaké soudobé studie, ale naopak má velice dlouhou historií. Podle slovenského historika R.Marsina se zdá, že prvním, kdo s touto myšlenkou přišel, byl již bratislavský profesor a historik Juraj Sklenár v roce 1784 ve svém díle „Vetustissimus Magnae Moraviae situs“ . Sklenár, který se narodil v roce 1744 nedaleko Spišských Tomášovců, absolvoval Košickou univerzitu a ve svých dvaceti letech vstoupil k Jezuitům a následně působil jako učitel na gymnáziích v Levoči, Prešově, Košicích, Trnavě a Bratislavě. Ve svém díle se snaží centrum panství velkomoravských vládců hledat na srbské řece Moravě, odkud se mělo rozšířit na sever až na území dnešního Slovenska a dále pak na Moravu a v roce 890 i do Čech. Rovněž Nitru, která je v písemných pramenech zmiňovaná již v prvních desetiletích 9. století, se snaží hledat někde úplně jinde a to v prostoru na jižních hranicích Moesie a Panonie. Celá Sklenárová práce pak podle všeho měla za úkol prokázat, že staří Maďaři nemohli vojensky ovládnout území dnešního Slovenska, protože tento kočovný kmen měl údajně do nitra Evropy postupovat Karpatskou kotlinou a zde na srbské řece Moravě měli narazit na Velkou Moravu. Tedy na její jádro. Z toho pak mělo vyplývat, že Slováci nebyli nikdy Maďary vojensky podrobeni. Tím pádem by Slováci měli být považování za rovnocenné Maďarům. Sklenárův text záhy vyvolal nacionalistický spory s maďarským historikem Istvánem Katonem, který názory slovenského profesora vyvrátil ve svém díle „Examen vetustissimi Magnae Moraviae situs“ (Prozkoumání nejstarší polohy Velké Moravy), které vyšlo v roce 1786. Ten jádro Velké Moravy lokalizoval na tradiční místo mezi řekou Hron a Čechy. Sklenár se ale nevzdával a kontroval svým dílem „Hypercriticon“ z roku 1789, což bylo opravené vydání, v kterém trval na svých názorech. Odbornou veřejnost ale nepřesvědčil.
Já si myslím, že tento počin se dá vzhledem k době, kdy a za jakých podmínek vznikl, pochopit (národní obrození). Bohužel smutnější je, že i v posledních desetiletích se tato již dávno přežitá a vyvrácená teorie znovu objevila. V sedmdesátých letech minulého století byla Sklenárová teorie oprášená Maďaroameričanem Imre Bobou, který svou práci uveřejnil v roce 1971, a v které se snaží dokázat, že jádro velkomoravské říše se nacházelo kolem srbské řeky Moravy. Za centrum říše pak považuje staré antické město Sirmium. Asi není třeba dodávat, že odborná veřejnost tyto názory až na výjimky nepřijala. Nicméně to nezabránilo dalším autorům, aby tuto teorii v trošku modifikované verzi znovu a znovu neuveřejňovali. Prakticky bez návaznosti na Imre Bobu tak tuto teorii dále rozvinul Peter P. Nagy, který přišel s názorem, že musela existovat „Malá“ a „Velká“ Morava, přičemž tu první kladl na území dnešní Moravy a druhou, stejně jako I.Boba, umístil na srbskou řeku Moravu s centrem v Sirmiu. Dále se Nagy domníval, že kromě jádra v Srbsku tato Morava zaujímala jižní část území mezi Dunajem a Tisou. Svatopluk Veliký pak měl území svého panství rozšířit po roce 873 na „Malou“ Moravu čímž Nagy spojil tradiční písemné prameny s touto Moravou. Rovněž další maďarský historik Gyuly Kristó navazuje na Nagyho názory, čímž se opět rozpoutala diskuse, do které ze slovenské strany vstoupil historik Peter Ratkoš. Ten poukázal na neudržitelnost těchto názorů, se kterými se většina odborné veřejnosti neztotožňuje.
Nicméně netrvalo dlouho a opět byla původně Sklenárova teorie znovu oprášená. Tentokráte do hry vstoupil japonský historik Toru Senga, který nějakou dobu žil v Maďarsku, a který jako ostatní vycházel z díla byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogennéta „De administrando imperio“ (O spravování říše) a „Descriptio civitatum et regionum ad septenrionalem plagam Danubii“ (Popis měst a území na severní straně Dunaje), tzv. Bavorský geograf. Senga pak například vychází z toho, že „Morabia“ je Morava nad Dunajem, tj. tradiční Morava v Pomoraví a Ponitří, zatímco „Megalé Morabia“ (Velká Morava) je jim kladena do prostoru mezi Tisou a Dunajem. Toto území pak mělo podle něho být původním centrem Svatoplukovy říše, odkud tento panovník rozšířil svou moc po roce 871 na území severně od Dunaje na dnešní jihozápadní Slovensko a Moravu, tedy na území, která podle této teorie patřila Mojmírovi I. a po něm Rostislavovi. Nicméně Senga nedokázal na celou řadu otázek dát odpověď a to ani na otázku, jak tato Svatoplukova Morava měla vzniknout a proč o ní chybí archeologické nálezy v jim uváděném prostoru. Proti jeho teorii pak mimo jiné hovoří i územní rozsah tehdejší Bulharské říše, která zcela jistě zasahovala do dolního a zřejmě i do středního Potisí. Aby jeho teorie mohla platit, musel by například upravit celou řadu písemných pramenů vztahujících se právě k První Bulharské říši a jejímu rozsahu.
Ještě dál došel ve své teorií M.Eggers (dílo „Velkomoravská říše. Skutečnost, nebo fikce?“ ), když z části popřel názory I.Boby a na rozdíl od něho neumisťoval jádro Velké Moravy do bývalé římské provincie Panonie sekunda (centrum Sirmium), ale do Slavonie. Svatopluk I. pak řadí do bosensko-slavonského rodu, stejně jako Mojmíra I. a Rostislava I. Nicméně zde se jedná o fiktivní postavy, které ve svém díle „Presbyteri Diocletis Regnum Sclavorum“ (Letopis popa Dukljanina Království Slovanů), vzniklé někdy v polovině 12. století na území království Zety nebo Duklje, vymyslel pop Dukljanin. Toto dílo napsané původně ve staroslověnštině v sobě míchá celou řadu kronikářských děl a skladeb a celkově různě zaměňuje celou řadu událostí a dějů z celého prostoru dalmatského pobřeží. Rovněž různé zdroje překladů a některá díla, která vznikla později, hovoří pro nedůvěryhodnost těchto Letopisů. Je evidentní, že autor měl nějakou představu o Velké Moravě, Svatoplukovi I., cyrilometodějské misi atd., ale celkově jeho dílo vyznívá dosti zmateně. Ovšem to M.Eggersovi stačilo, aby na základě těchto nespolehlivých zdrojů vytvořil hned celou genealogii Mojmírovců, tedy ve skutečnosti Vojnomírovců. Svatopluk I. pak podle něj v roce 879 dobyl Chorvatsko a v letech 874-880 si podmanil pohanské Bulhary v Nitře a okolí., kterou rovněž posunul ze Slovenska pryč. Rovněž Bulharům dal biskupa Wischinga a Svatoplukovi pak v roce 884 nechal získat Panonií atd. Já myslím, že je zbytečné dále zacházet do detailů, protože je evidentní, že samotná teorie i zdroj, z kterého vychází, jsou úplně zmatečné. D.Třeštík, M.Bláhová a další pak tuto teorii zcela vyvrátili. Ostatně to nebylo ani nijak složité, protože M.Eggers, aby s ní vůbec uspěl, musel řadu faktů překrucovat, jako například „Geograf Bavorský“, v kterém například Bulhary vložil mezi Moravany a Potisí, Pribinu pak klade kamsi do uherské krajiny mezi Dunaj a Tisu, Obodrity-Praedenecent stěhuje z Potisí pryč atd. Dušan Třeštík to shrnul vcelku jasně: „Eggersova Velká Morava v pusztě je fikcí, k realitě má daleko. Jeho kritika je zajímavá tím, že debata o nemoravské Velké Moravě se jejím přijetím do renomované ediční řady dostala ze zadních dvorků vědy, kde dosud vegetovala jako kuriozita, do jejího hlavního proudu – i když seriózní obálka ještě nečiní seriózním i obsah. V úvodních kapitolách se kniha prezentuje jako kritika nacionalistické ideologie (či spíše ideologií, čechoslovakistické, cyrilometodějských všeho druhu, slovenské a moravské). Obávám se však, že Eggersova dobře míněná snaha všechny tyto nacionalistické sebeidentifikace s Velkou Moravou spíše posílí“
Jako M.Eggers lokalizoval Velkou Moravu na jih od Dunaje a Drávy rovněž Ch.Bowlus a několik dalších. Nutno ale dodat, že většina těchto „nových“ názorů byla oblečena ve starém kabátu ovšem s jasným nacionalistický podtext. Ve všech těchto případech jsme se pak setkali s více či méně uznávanými historiky, nebo alespoň s autory, kteří měli s historií něco společného. Bohužel ale dnešní moderní doba a především pak internet umožňují publikace kohokoliv na jakékoliv téma a tím pádem ovlivňování názorů části jedinců, kteří takové stránky a články čtou a bez hlubších znalostí se jimi nechává tím pádem ovlivňovat. Samozřejmě takové články nejsou podrobeny kritice odborných kruhů, které je většinou zcela ignorují jako snůšku nesmyslů, a jako takové ani nemusí splňovat základní vlastnosti odborných prací. Za všechny bych pak jmenoval pár autorů a to jistou Blaženou Ovsenou, která provozuje webové stránky http://www.sclabonia.sk, O.Cvengrosche a Rudolfa Iršu, který své názory publikuje na http://www.irsa.blgz.cz a dále pak ve své knize „Nejstaršie dějiny slovenských královstiev aneb jako Slováci prišli o dejiny“. K této knize, která vyšla ve svém druhém, doplněném vydání v roce 2006, se autor vyjádřil v rozhovoru, který uveřejnil na svých stránkách a proto si jej dovolím celý uveřejnit.
ROZHOVOR S AUTOREM
Čo vás priviedlo k tejto téme?
„Boli to pochybnosti o školských vedomostiach, donedávna oficiálnych koncepciách, ktoré boli v rozpore s mojimi poznatkami. Keď som sa v súvislosti s inou prácou začal venovať obdobiu, v ktorom bolo staroslovanské náboženstvo nahradené kresťanským, nemohol som sa vyhnúť ani historickým udalostiam. Sám som bol prekvapený, do akej miery sa po podrobnej analýze ustálený obraz dejín začal meniť. Miesto dejín sa objavil výsledok ideologickej propagandy, ktorá v 20. storočí nadviazala na dávnejšie snahy českých národovcov a predtým aj českých panovníkov prisvojiť si Svätoplukove historické dedičstvo, aby sa tým oprávnili nároky českého štátu na časť stredoeurópskeho priestoru. Treba však podotknúť, že takéto konanie nebolo špecificky českou záležitosťou a nikdy ani mimo český, resp. československý priestor nebolo medzinárodne akceptované. Aby som to povedal jednoznačnejšie, teóriu o Veľkej Morave okrem Čechov a Slovákov vo svete neuznávali žiadni iní historici a dnes ju už neuznávajú ani českí historici a moravskí historici namiesto termínu Veľká Morava začali používať termín „Moravské knížectví". Na Veľkú Moravu, ktorá bola skonštruovaná na popretie slovenských dejín, sa tak paradoxne najviac dnes verí na Slovensku." Veľká Morava a Svätoplukove kráľovstvo sú dva rozdielne štátne celky!
Čo najpodstatnejšie mení vaša práca?
„Je to práve pohľad na Veľkú Moravu, ktorá bola zámerne umiestnená najmä na územie dnešnej Moravy a západného Slovenska, čiže na územie Svätoplukovho kráľovstva. Veľká Morava a Svätoplukove kráľovstvo sú dva rozdielne štátne celky. Veľká Morava, ktorej najväčším panovníkom bol Mojmír I., mala centrum v Potisí a v Sedmohradsku, zatiaľ čo Svätoplukove kráľovstvo malo centrum v Nitre a v Bratislave a dnešná česká Morava bola jeho nedeliteľnou súčasťou. Po roku 860 sedmohradskú Veľkú Moravu rozvrátili maďarské kmene a tým umožnili Svätoplukovi začať budovať jeho Staroslovenskú ríšu, ktorú časom rozšíril až do Polabia, na severe až po Krakov, na juhu do Panónie a tiež aj na územie Sedmohradska, odkiaľ vyhnal maďarské kmene naspäť za Karpaty."
Znamená to snáď, že Mojmír I. nikdy nedobyl Nitru, ako sme sa učili v škole?
„Naopak, nielen tento fakt berieme do úvahy, ale situovaním Veľkej Moravy do Sedmohradska, kam ju už v 10. storočí kladie Konštantín Porfyrogenetos, nachádzame konečne uspokojivé vysvetlenie, prečo archeologické nálezy dokladajú, že začiatkom 9. storočia útočníci, ktorí používali odevy a zbrane vtedy známe v juhovýchodnej Európe, dobýjali územie dnešného Slovenska nie zo západu, ale z juhovýchodu! Podľa doterajšej teórie to boli Mojmírovi vojaci, ktorí mali postupovať proti Nitre z dnešnej českej Moravy, kde bolo situované aj dodnes neobjavené jeho sídlo, lebo bolo politicky žiaduce, aby už v stredoveku bolo územie Slovenska podmanené zo západu. Bolo to však presne naopak, Mojmír postupoval z juhovýchodu a pred rokom 822 dobyl Nitru, z ktorej neskôr okolo r. 832-833 vyhnal aj Pribinu. Mojmír v Nitre svoj postup na západ neskončil, ale obsadil aj územie dnešnej Moravy, ktoré už v tom čase bolo súčasťou nitrianskeho kniežatstva. Čiže žiadna Veľká Morava na území dnešnej českej Moravy nikdy neexistovala, nemohlo sa tu nachádzať jej hlavné mesto a nemohol tu sídliť jej panovník. Preto sa Moravania objavujú vo franských prameňoch až od dvadsiatych rokov 9. storočia, lebo až od toho času siahala moc Mojmírovej sedmohradskej Veľkej Moravy až na západné Slovensko a strednú Moravu. Dovtedy tu franské pramene poznajú len slovenské kráľovstvá okolo Dunaja."
Svätoplukova ríša, Slovenské kráľovstvo alebo Staroslovenská ríša? Názov „Staroslovenská ríša" sa však pre Svätoplukovo kráľovstvo asi nepoužíval...
„Je to pravda, ponúkli sme ho ako možný variant. V dobových prameňoch sa stretáme s pomenovaním Svätoplukove kráľovstvo, alebo tiež s pomenovaním kráľovstvá Slovenov pre štátne útvary v povodí Dunaja. Treba si však uvedomiť, že Svätoplukove kráľovstvo sa nenazývalo ani Veľkomoravskou ríšou. Aj iné stredoveké ríše pomenovali historici len nedávno - napr. pomenovania Byzantská ríša, Franská ríša a iné pochádzajú až z novoveku. Už český historik Chaloupecký hovorí o Starom Slovensku, keď myslí práve Svätoplukove obdobie. Nuž na „Starom Slovensku" preto museli žiť „starí Slováci" a ich štátny útvar preto právom môžeme nazvať Staroslovenskou ríšou, najmä preto, že Svätoplukove kráľovstvo nebolo Veľkou Moravou. Svätopluk sa nestal Mojmírovým nástupcom, vybudoval si vlastnú ríšu, ktorá sa opierala o tradíciu Nitrianskeho kráľovstva a ktorej korisťou sa stala aj časť územia Mojmírovho panstva. Keď Svätopluk zomrel, krátko po jeho smrti sa jeho ríša rozpadla. Jeho časť - Nitrianske kráľovstvo - však nezaniklo a ani nebolo nikdy porazené maďarskými kmeňmi. Ešte generácie po Svätoplukovi I. tu vládli slovenskí panovníci a po nich arpádovské kniežatá, ktoré sa stali vazalmi nie uhorského štátu, ale najprv poľského a potom českého štátu. Práve spojenectvo s Arpádovcami sa stalo nitrianskemu kráľovstvu osudným, lebo v dôsledku neho sa postupne, bez boja včlenilo do uhorského štátu." Toto vysvetlenie historických a archeologických prameňov je originálnym autorovým prínosom do slovenských dejín pre tých, ktorý nepociťujú potrebu obhajovať politickú ideu štátu, ktorý z rôznych dôvodov usilovne pracoval na potlačení slovenského povedomia a za tým účelom si vychoval celé generácie tejto potrebe slúžiacich historikov". Odporúčame ju všetkým, ktorí chcú poznať iný pohľad na historickú realitu, nezaťaženú bývalými politickými potrebami.
Tak zatím jsme si trošku rozebrali, kdo kdy a kam lokalizoval Velkou Moravu. Dá se říct, že bychom si mohli jednotlivé interpretace rozdělit do čtyř různých kategorií. Do první kategorie patří většina Českých i Slovenských historiků, případně, pokud chceme těch, kteří psali a publikovali před rokem 1989 za společného státu. Do druhé kategorie můžeme umístit alternativní slovenské historiky R.Iršu, O.Cvengrosche a další, kteří kladou Velkou Moravu do Sedmihradska a hlavní město Svatoplukovi Moravy hledají v Nitře, Děvíně, respektive v Bratislavě. Třetí kategorie je reprezentovaná Maďarskými historiky, jako Imre Bobou, některými slovenskými žijícími v Maďarsku (Peter Püspöki Nagy) a i Srbi (Predrag Komatina), kteří kladou centrum Velké Moravy na území dnešního Srbska a tzv. „Malou“ Moravu na dnešní českou Moravu. Hlavní město Svatoplukovi říše pak hledají nejčastěji v Sirmiu (dnešní Sremská Mitrovica). Poslední čtvrtá skupina je reprezentovaná Němcem Eggersem, který centrum Svatoplukovi říše hledá jižně od řeky Sávy na území dnešní Bosny. Velkou Moravu pak hledá ve východním Maďarsku (západ Rumunska a sever Srbska) u řeky Mureš. Rostislavovo sídlo pak podle něho bylo Čenáde (Csanad, dříve Maroswar, urbs Morisena).
(Zdroj: Sclabonia.sk)
Nyní se pak konečně dostáváme k uhelnému kameni většiny těchto teorii. Tedy ke zdroji, ze kterého tyto interpretace čerpají a podle kterého vznikají jednotlivé teorie. Jedná se o spis „O spravování říše“ , který sepsal učený byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos (tzn. „v purpuru zrozený“). Tento významný panovník se narodil v roce 905 a oficiálním císařem Východořímské (Byzantské) říše se stal v roce 913. Vzhledem k jeho nízkému věku v té době za něho vládla regentská rada v čele s patriarchou Nikolaem Mystikem. V letech 920-944 byl jeho spoluvladařem jeho tchán Roman I. Lakapenos a teprve po jeho smrti se Konstantin ujal samostatné vlády až do své smrti na podzim roku 959. Konstantin byl velice vzdělaný člověk, který sepsal celou řadu cenných textů, především encyklopedického charakteru, a této literární činnosti se nevzdával ani v době císařských povinností. Pro nás je pak z jeho děl nejvýznamnější „O spravování říše“ (De administrando imperio), které obsahuje řadu informací o národech sousedících s Byzancí. Tato práce pak vychází z tajných archivních dokumentů i zpráv císařských výzvědných služeb a představuje praktickou encyklopedii zahraniční politiky. Mimo jiné obsahuje i řadu informací o Velké Moravě i o známé pověsti o třech synech Svatoplukových [1].
“V susedstve Turkov (Maďarov) sídlia tieto národy: na ich západnej strane je krajina Frankov, na severe sídlia Pečenehovia a na južnej strane je Veľká Morava, totiž krajina Svätoplukova, ktorú títo Turci (Maďari) úplne spustošili a zaujali. Zo strany hôr susedia s Turkami (Maďarmi) Chorváti……Turci (Maďari) sa po vyhnaní Pečenehmi usadili vo svojej terajšej domovine. V nej sa nachádzajú niektoré staré významné pamiatky. Ako prvý treba spomenúť most cisára Trajána nachádzajúci sa na začiatku krajiny Turkov (Maďarov). Na tri dni cesty od tohto mosta sa nachádza Belehrad, v ktorom je aj veža svätého a veľkého cisára Konštantína. Na spiatočnej ceste je pri ohybe rieky dva dni cesty od Belehradu takzvané Sirmium. Za týmito miestami sa rozprestiera Veľká Morava, nepokrstená, ktorej sa zmocnili Turci (Maďari) a v ktorej predtým vládol Svätopluk. Toto sú teda významné body pri rieke Dunaj a ich názvy. Územia však ležiace vyššie, ktoré sú osídlené Turkami (Maďarmi), sa v súčasnosti nazývajú podľa názvov riek, ktoré tu pretekajú. Tieto rieky sú nasledujúce: prvá z nich je Temeš, druhá rieka Tutis, tretia rieka Maroš, štvrtá rieka Kriš a ešte ďalšia rieka Tisa. Susedmi Turkov (Maďarov) sú na východnej strane Bulhari, kde ich oddeľuje rieka Istros, nazývaná aj Dunaj, na severe Pečenehovia, na západe Frankovia a na juhu Chorváti….…Turci (Maďari) sídlia za riekou Dunaj na území Moravy(3), ale aj z tejto strany rieky medzi Dunajom a riekou Sávou…“
(Konstantin VII. Porfyrogennetos: O spravování říše)
Z tohoto textu tedy na první pohled vyplývá, že Velká Morava, kterou takto prvně pojmenoval právě Konstantin, ležela kdesi na jih od Maďarů, kteří zřejmě v té době obývali Panonii s přesahem přes Dunaj na východní straně. Dále pak se zmiňuje, že ležela za městy Sirmiem (dnešní Sremská Mitrovica) a Bělehradem. O tom, že tento text císař Konstantin skutečně napsal, asi není třeba pochybovat a popravdě, text umožňuje celou řadu interpretací včetně těch, které představili již výše zmínění autoři. Ovšem bylo by chybou se spoléhat pouze na jediný zdroj, který navíc vznikl pár desítek let později po zániku velkomoravské říše. Abychom se tak dostali k nějakému rozumnému závěru, musíme tento zdroj podrobit konfrontaci s dalšími zdroji. A těch je poměrně dost a řada z nich pak vyvrací většinu výše uvedených tzv. „nových názorů“.
ARGUMENTY PRO LIKALIZACI NA ČESKOU MORAVU
Zdroje do první poloviny 9. století
V kostce jsme si tedy vyslechly názory, které se snaží lokalizovat centrum Velké Moravy do jiných, než tradičních lokalit na českou Moravu a západní Slovensko. Na tomto místě bych pak rád představil další zdroje, které výše zmiňované teorie více či méně vyvracejí. Proč více či méně? Přeci jenom musíme brát v potaz jednotlivé zdroje, překlady, interpretace, dobu vzniku, vzniky opisů, dodatky atd. Je to stejné jako v případě zápisu Konstantina VII., který taky v řadě případů nemůžeme brát doslovně, protože svět viděn jeho očima s jeho vzděláním a informacemi, nemusí odpovídat tomu, jak je viděl například letopisec píšící z relativně nedalekého kláštera, a který měl kontakt s Moravany mnohem častější. Za úkol jsem si tak vzal vybrat především zdroje vztažené k první polovině 9. století, tedy do doby před změnou na panovnickém stolci na Moravě, kdy byl Mojmír I. nahrazen svým synovcem Rostislavem. Pro lepší orientaci jsem se snažil všechny podklady srovnat v časové ose od nejstarších.
1/
„V roce DCCCXVII od vtělení Páně, v indikaci desáté a ve čtvrtém roce naší vlády jsme uspořádali ve jménu božím v měsíci červenci v našem paláci v Cáchách jako obvykle posvátných a všeobecný sněm našeho lidu, aby se na něm projednaly zájmy církve a celé říše…Řízením božím bylo rozhodnuto a námi vyhlášeno (i schváleno) veškerým naším lidem, aby [prvorozený syn Lotar] byl podle slavnostního zvyku korunován císařským diadémem a aby se podle společné vůle stal našim spoluvládcem a nástupcem v císařství…, bude-li to vůle Páně… II. Podobně chceme, aby Ludvík obdržel Bavory, Karantánce, Čechy, Avary a Slovany, kteří jsou z východní části Bavor…“
(Rozdělení impéria císařem Ludvíkem I., rok 817)
Z tohoto zápisu jasně vyplývá, že Slované z Východní marky, která byla v té době také nazývaná Sclavinia či Avaria spadá do sféry vlivu franské říše a že tyto kmeny leží na východní hranici říše. Pod poznámkou „Slované, kteří jsou z východní části Bavor“ tak můžeme tušit slovanské kmeny, které zatím letopiscům v roce 817 zůstávají skryty pod jejich vlastními jmény. Nicméně to se mělo již brzy změnit, o čemž píšu níže.
2/
„Císař Ludvík... se tedy po skončení podzimního lovu vydal přes Rýn, aby přezimoval v místě, které se nazývá Frankfurt. A tam shromáždil obecný sněm a postaral se, aby s velmoži, které k tomu rozkázal povolat, důstojně projednal vše nutné, co se týká prospěchu všech východních částí svého království. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, MORAVANŮ, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu byli posláni s dary“
(Letopisy království Franků, rok 822)
Je zajímavé sledovat autorovu logiku při vyjmenování všech vyslanců východních Slovanů. Letopisec je hezky rovná ve směru západ – východ podél hranice Impéria. Moravany pak na rozdíl od Čechů klade vně Impéria v rámci (západního) římského univerza. V relaci se pak prvně objevuje jméno Moravanů (Marvani), kteří jsou kladeni hned na východ od Čechů, tz. do jejich sousedství. Rozsah ranně středověkých Čech pak má vazbu na celou řadu dalších dobových záznamů, map, archeologických nálezů atd. To ale není předmětem této práce.
3/
Podle údajů „Popisu měst-žup a území na sever od Dunaje“ (tzv. Bavorský geograf) [2] Moravané (Marharii) měli 11 měst-žup. V 1. třetině 9. století ovládali území od Českomoravské vrchoviny na východ a ještě kolem roku 1030 se uvádělo, že Morava sahá až po řeku Váh (bráno ve směru západ – východ). Severní hranici pak tvořil masiv „saltus Marahorum“ (hvozd Moravanů), jak byly ještě v 11 a 12. století nazývané Jeseníky. Dalším hraničním místem tu je silva Mor/avi/e, tj. Leiser Gebirge. Samozřejmě většina těchto informací vznikla až po roce 846, kdy zemřel Mojmír I. (II.) a proto je potřeba je do jisté míry brát s rezervou. Nicméně Geograf Bavorský vznikl již v první třetině 9. století a Moravany řadí hned vedle Čechů. Pro lepší porozumění, jakým způsobem byl Geograf bavorský psaný, si dovolím vypůjčit text uznávaného historika Dušana Třeštíka, z jeho knihy Vznikl Velké Moravy. A pro lepší porozumění textu si jej dovolím uvést ve slovenském jazyce, protože případné zpochybňující komentáře očekávám spíše z této strany hranic.
„Jedno etnicko-politické meno by však bolo možné na Slovensko snáď vztiahnuť. Uvádza ho autor tzv. Geografa bavorského avšak ako Merehani –teda zrejme Moravania. (...) V prvej časti sa vypočítavajú gentes od Obodritov na severe smerom na juh. Za Boheman-Čechmi (Beheimare) sú správne umiestnení Moravania (Marharii), potom sa ale hovorí o Bulharoch a opäť o akýchsi "Moravanoch" - Merehani. Tým končí výpočet pohraničných gentes a druhá časť, ktorá zahŕňa tých, "ktorí sedia za nimi", začína podunajskými Obodritmi, o ktorých sme hovorili vyššie. Rozhodne tu v prípade Merehanov nemôžu prichádzať do úvahy - ako by vyplývalo z geografického poradia - obyvatelia povodia srbskej Moravy (pravého, teda južného prítoku Dunaja), pretože geograf sa dôsledne drží svojho programu a vymenováva naozaj vždy len gentes sediaci na sever od Dunaja. 0 tom, že "Marharii" sú Moravania, nikto nikdy nepochyboval, rovnako ako sa vždy celkom všeobecne prijímalo, že "vulgarite" sú Bulhari. Otázkou bolo vždy, kto sú oni "Merehani" umiestnení evidentne niekam do tohto priestoru medzi Moravu a oblasť Železných vrát či Belehradu. Lokalizácia týchto Merehanov medzi Dyju a Dunaj, o ktorom sa tiež častejšie uvažovalo, neprichádza do úvahy, pretože tu v prvej polovici 9. storočia bolo len veľmi riedke slovanské osídlenie a rozhodne tu nemohol spoločne žiť žiadny gens. Pomerne husté slovanské osídlenie sa nachádzalo až na pravom brehu Dunaja, medzi Viedňou a Mautern, teda v "Avarii" na území ríše. Pretože ale na dolnej Tise zrejme sedeli Obodriti, zostáva pre lokalizáciu Merehanov vlastne len Slovensko. 0 tom bolo tiež uvažované najčastejšie. V takom prípade by sa u dvojice Marhari-Merehani jednalo pravdepodobne o dve časti moravského štátu, moravskú a nitriansku, pomenované variantmi spoločného mena."
(Dušan Třeštík – Vznikl Velké Moravy, str. 132)
Prakticky stejného názoru je i Ján Steinhubel, kterého nelze nařknout, že by překypoval přehnaným nacionalismem ve své knize „Nitranské kniežatstvo“ . Celkem jasně a bez rozpaků tvrdí, že Merehanos jsou Nitrané, a kromě toho na straně 89-91 uvádí, že „bavorský autor, ktorý zhrnul svoje znalosti o slovanských krajinách na hraniciach novej Východofranskej ríše jasne rozlišuje obe veľkomoravské kniežatstvá (…) Toto dielo vzniklo asi 10 rokov po dobytí Nitrianska Mojmírom. Preto pre zahraničných pozorovateľov sú obyvatelia oboch kniežatstiev už Moravanmi. Rozdiel medzi nimi náš neznámy autor vyjadril odchýlkou v pomenovaní. Bližších pomenoval Marharii a vzdialenejších, ktorých ešte stále považoval za osobitný ,ľud – populus´ Merehani. Nitrianski Slovania sa však nemohli pred rokom 833 menovať Moravania, pretože Morava podľa ktorej dostali Moravania a celé ich kniežatstvo meno, cez Nitriansko netiekla. Kniežací hrad a kniežatstvo Nitrava mali meno od rieky Nitravy. Preto, ak môžeme pokračovať v analógii Morava - Nitrava, prichádzame k ďalšej analógii Moravania –Nitravania. Tak ako obyvatelia kniežatstva Morava presne tak zasobyvatelia kniežatstva Nitrava mohli byt Nitravania. Česi Srbi, Chorváti, Obodriti, Dudlebi a ďalšie staré kmene nosili svoje meno od nepamäti, zachovali si ho aj po rozdelení na dva (prípadne i tri) menšie kmene a zostalo im aj po obsadení nového územia. Predpokladaní Nitravania, tak ako aj Moravania však patrili k tým kmeňom, ktoré podľa slov ruského kronikára Nestora nazvali sa svojimi menami (podľa toho), kde sa usadili, na ktorom mieste. Kniežatstvo Nitrava v dobe svojej samostatnosti ležalo mimo pozornosti vtedajších spravodajcov, nezapísali teda ani meno predpokladaných Nitravanov“.
(Ján Steinhubel - Nitranské kniežatstvo, str. 89-91)
Rovněž uznávaný slovenský jazykovědec Ján Stanislav ve svém díle „Starosloviensky jazyk“ uvádí, že Marharii byli Sloveni žijící mezi Dunajem, Dyjí, Moravou a Bílými Karpaty a tyto pak sjednotil počátkem 9. století Mojmír I. (II.), či některý z jeho předpokládaných předchůdců (Mojmír I. ?). Merehani pak byli jejich pokrevní příbuzní, kteří žili mezi Dunajem a Karpaty s centrem v Nitře. Tento státní útvar pak sjednotil Pribina, nebo někdo z jeho předchůdců. Oba útvary následně kolem roku 833 sjednotil Mojmír, kterého na trůně v roce 846 vystřídal Rostislav. Podle L.Havlíka, Fr.Dvorníka (Byzant. misie, str. 93-94) a dalších autor Geografu Bavorského nechtěl rozlišit dva jiné, i když velmi příbuzné kmeny, ale dva státní útvary původně stejného kmene, každý s vlastním centrem. Jinak v tomto zajímavém dokumentu pro nás nyní není tak důležitý výčet měst atd., ale věta „To jsou území, která hraničí s naším pomezím….“ Takže Moravané sousedili s Říši a v úvahu moc míst, kam je jinam klást opět není, když jsou jmenování opět v posloupnosti za Čechy, tj. do jejich sousedství. Navíc je důležité se zaměřit i na samotný název tohoto díla, které je “Descriptio civitatum et regionum ad septenrionalem plagam Danubii“ (Popis měst a území na severní straně Dunaje), tj. na sever od Dunaje. Nikoliv na jih, kde bychom hledali srbskou řeku Moravu a další lokality.
Když tento bod shrnu, tak je myslím naprosto jasné, že Geograf již v první třetině 9. století lokalizoval Moravany a zřejmě i předky dnešních Slováků a to přesně na územích, která jsou jimi obývaná doposud. Lokalizace někde na srbskou Moravu tak vůbec nepřipadá v úvahu, protože Geograf jasně vyjmenovává gentes na sever od Dunaje. Co se Sedmihradska týče, tak to už zase nesousedí s Říší a Moravani (Marhari) jsou přitom ve výčtu těch gentes, které s Říší sousedí a nikoliv ve druhé vlně.
4/
Falzum pasovského biskupa Pilgrima z 2. poloviny 10. století (tedy stejně „mladý“ zdroj jako Konstantin VII.) je kromě jiných adresovaný i Mojmírovi I. Pochybuju, že by pasovský biskup měl kontakty někde až na Sedmihradsku, když toto území do jeho kompetencí vůbec nepatřilo. Z toho opět podle mě vyplývá, že klást Moravu a Moravany před rokem 846 kamsi do Srbska, či Sedmihradska, je prostě chybné. A to i přesto, že se jedná o falzum z pozdější doby (mimochodem ze stejné doby, kdy Konstantin VII. psal o velké Moravě). Autor tohoto dokumentu si totiž musel být vědom návaznosti Mojmíra I. s českou Velkou Moravou a se sousedstvím s Říší. V opačném případě by určitě musel sáhnout po jiném lokálním vládci, jehož panství by leželo poblíž pasovské diecéze, či v její zájmové sféře, protože biskup řešil otázku lokálního charakteru a odvolával se na původního držitele.
5/
„Léta Páně DCCCXXXI Reginhar, biskup Moravanů, pokřtil všechny Moravany.“
(Záznamy o pasovských biskupech, episcopus Moravorum, Patavorum, rok 831)
Jak vidno, území Moravanů skutečně patřilo pod pasovského biskupa. To také potvrzují „Dějiny biskupů a vévodů bavorských“ , kde je Reginar uváděn jako „apoštol Moravanů“, dále pak to potvrzuje i „Život Metoděje“ v kap. V. Pasovští biskupové považovali Moravu (tu Českou) za součást své diecéze z titulu christianizace země. Důkazem jsou i archeologické nálezy dřevěných kostelů na území české Moravy datované již na přelom 8. a 9. století. I když v tomto případě se jednalo o zárodky iroskotských misií. Nicméně je vidět, že christianizace postupovala ve směru západ – východ.
6/
„…Ochranu pohraničí převzal Ratbod. Za jeho časů přišel k němu jakýsi Pribina, vyhnaný Mojmírem, vévodou Moravanů nad Dunajem. Ratbod ho hned představil našemu panu králi Ludvíkovi a na jeho rozkaz byl vyučen ve víře a pokřtěn v kostele sv. Martina v místě zvaném Treisma, totiž ve dvorci náležejícím salcburskému [arcibiskupskému]stolci. A potom byl svěřen Ratbodovi...“
(Spis o pokřtění Bavorů a Karantánců, kap. 10, rok 832-833)
STEJNÝ DOBOVÝ AUTOR PAK PŘÍMO POPISUJE, KDE MORAVANÉ ŽILI (VIZ. IV, XII-7), TJ. NAPROTI DOLNÍMU NORIKU A ZEJMÉNA HORNÍ PANONII. Rovněž je důležité si všimnout rozdílu v oslovení „jakýsi“. To většinou v dobové terminologii znamenalo muže „nesamostatného“, vazalského (viz. Kocel v Blatensku, 861). Zatímco Mojmír je uváděn přímo. Na Pribinovu podřízenou roli poukazovali rovněž „Letopisy Bavorů“ IV, X-27, kde je Pribina nazýván „králek Moravanů“ . Není tak zcela vyloučeno, že Pribina byl v nějaké podřízené vazbě vůči Mojmírovi, a že jeho zásah proti němu z roku 833 byl de facto jen trestná výprava proti odbojnému velmoži. Ovšem i opak může být pravdou a to, že Pribina i Mojmír, každý sám za sebe vládl vlastnímu panství. Tím jsem jen chtěl naznačit, že v úvahu může připadat i ta podřízená vazba. „Mojmír, vévoda Moravanů nad Dunajem“ (Letopisy Bavorů, IV, XII-7) vysvětlují dále, že Moravané obývali severní břeh Dunaje naproti Dolnímu Noriku a zejména Horní Panonii. Rozmezím mezi oběma zeměmi je pak Vídeňský les, na západ po řeku Enži bylo Dolní Norikum, na východ po řeku Rábu Horní Panonie. Takže žádných 5 Morav nad Dunajem, které například uvádí R.Irša, ale prostě konkrétní místo a to z konkrétního zdroje z roku 832-833.
7/
„Ludvík ... vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska“
(Fuldské anály, rok 846)
Tady je opět zajímavé sledovat, že Ludvík vytáhl proti Mojmírovi/Moravanům, a kudy se vrátil zpět. Nelze pak zcela vyloučit, že o vnitřních rozbrojích na Moravě byl Ludvík informován na sněmu v Paderbornu v roce 845, kde přijal, vyslechl a propustil vyslance svých bratrů, Normanů, též Slovanů, jakož i Bulharů.“ (Fuldské letopisy). Závěr je ale opět jasný. Událost se udála v prostoru severovýchodních hranic Říše, když Ludvík jel na Moravu a přes sousední Čechy (nejsou jmenovaná žádná další území, kterými by projížděl) se vrátil zpět na území Říše. Domnívat se, že jel rovnat vztahy kamsi do Srbska, či do Sedmihradska je opět zcela zcestné. Samozřejmě zastánci lokalizace Velké Moravy na Sedmihradsko, tedy jejího Mojmírovského jádra, můžou oponovat, že Mojmír v této východní zemi pobýval pouze před rokem 832/833, kdy se zmocnil Nitranska s přesahem na českou Moravu.
8/
„Treba vedieť, že od Solúna až po rieku Dunaj, kde leží mesto zvané Belehrad, je osem dní cesty, ak však človek necestuje rýchlo, ale s prestávkami. Turci (Maďari) sídlia za riekou Dunaj na území (Veľkej) Moravy, ale aj z tejto strany rie¬ky medzi Dunajom a riekou Sávou.“
(Konstantin VII. Porfyrogennetos: O spravování říše)
Když se pak znovu vrátíme k úvodnímu textu císaře Konstantina, který jsem uvedl o několik stránek výše, tak zjistíme, že on sám má poněkud problém s lokalizací velké Moravy a v některých případech si tak trochu odporuje, či jeho text umožňuje více výkladů, jelikož není zcela přesný. Dále samozřejmě je potřeba brát uváděné světové strany s respektem, protože JIH není přesný JIH, jak jej známe my, ale spíše JIHOVÝCHOD atd. Z textu níže tak vyplývá, že na jih od Pečeněhů ležela Velká Morava, jejíž území obsadili staří Maďaři a jejichž hranice na jihu sousedila s Chorvaty. “... na severe sídlia Pečenehovia a na južnej strane je Veľká Morava, totiž krajina Svätoplukova, ktorú títo Turci (Maďari) úplne spustošili a zaujali. Zo strany hôr susedia s Turkami (Maďarmi) Chorváti……Turci (Maďari) sa po vyhnaní Pečenehmi usadili vo svojej terajšej domovine (...) Na spiatočnej ceste je pri ohybe rieky dva dni cesty od Belehradu takzvané Sirmium. Za týmito miestami sa rozprestiera Veľká Morava, nepokrstená, ktorej sa zmocnili Turci (Maďari) a v ktorej predtým vládol Svätopluk.“ Podle Konstatina leželo území Velké (Svatoplukovy) Moravy, nikoliv ale její centrum, za Dunajem a Maďaři toto území obsadili spolu s ním i protější břehy až k řece Sávě. Při pohledu na mapu je pak patrné, o jakých územích císař mluví. Znamenalo to, že území Velké Moravy v době její maximální expanze sahalo za Svatopluka až k řece Dunaj. Což souhlasí, protože víme, že Svatopluk v osmdesátých letech 9. století ovládl území Panonie, kterou pak můžeme s popisovaným územím ztotožnit. Maďaři pak kromě tohoto území obsadili další půdu směrem na jih až k řece Sávě, což bylo území, které pod Velkou Moravu nepatřilo (Panonina secunda). Podle mě je to s tím Konstantinovým textem vcelku jasné. Měl nějaké ponětí o Velké Moravě, ale v rámci těch znalostí to byla jen ta kontaktní zóna s územím Byzance a Bulharskem, tedy část hranic Svatoplukova panství. Jak daleko území sahalo a kde tedy hledat centrum, to už neví. O tom, že měl císař poněkud skoupé informace o říši, která v době kdy žil, již neexistovala, nasvědčuje i fakt, že část Velké Moravy považuje za nepokřtěnou. Je totiž s podivem, že učený byzantský císař, který ve svém spisu o národech žijících v sousedství říše věnoval Velké Moravě hned několik kapitol, se vůbec nezmiňuje o cyrilometodějské misii. Zdá se, že o ní vůbec ani nevěděl, protože na jednom místě mluví o Moravě jako o zemi dosud nepokřtěné (abaptistos). A přitom se jednalo o jednu z nejvýznamnějších byzantských misí (aspoň posuzováno z hlediska jejich účinku na další historický vývoj), které kdy představitelé byzantské církve vyslali do zahraničí. Z toho tak opět může vyplývat, že Konstantin měl o Velké Moravě skutečně jen kusé informace.
Z výše uvedených údajů je myslím vcelku jasné, že lokalizovat Velkou Moravu, či Svatoplukovu říši do prostoru Srbska, je prostě nesmysl. Celá řada přímých i nepřímých důkazů to zcela vyvracuje a de facto i sám Konstantin, který jasně na několika místech uvádí, že Svatoplukova země byla na sever od Dunaje. Jasným důkazem jsou pak především ty dobové písemné zdroje, které Moravany jasně uvádějí v lokalitě NAD DUNAJEM, tj. na sever od této řeky. V úvahu by pak z těchto různých moravských lokalit mohlo připadat v jen Sedmihradsko, což je právě teorie, kterou například razí alternativní historik R.Irša. Ten se pak opírá především o to, že před vznikem jádra Velké Moravy spojením Mojmírova a Pribinova panství, nám chybí písemné prameny, ovšem to by nesměl zcela ignorovat text o lokalizaci Velké Moravy NAPROTI DOLNÍMU NORIKU A ZEJMÉNA HORNÍ PANONII. Jinak prostě nikde neexistuje obdobný záznam, jako v případě Pribiny, který je k roku 828 spojován s Nitrou. A ani v tomto případě není doslova napsáno, že Nitra byla jeho sídelním městem, i když o tom asi málokdo pochybuje. Takže obdobnou zprávu s textem, že Mojmír panoval přesně v té či oné krajině a seděl na konkrétním hradě, nemáme. A to pak dává prostor k různým spekulacím, kterými se tento „temný“ středověk jen hemží. Co si budeme povídat, zpochybnit se dá cokoliv. Ovšem když se vrátíme zpět, tak pokud se dá zpochybnit jakýkoliv pramen, tak stejným způsobem se dá zpochybnit i text císaře Konstantina. V jeho případě není pochyb o tom, že to byl velice vzdělaný člověk. Jeho „nevýhodou“ ale bylo, že své dílo psal až několik desítek let s odstupem od zániku Velké Moravy a navíc z prostředí, které s výjimkou cyrilometodějské mise, nebylo s Velkou Moravou prakticky v žádné spojitosti. Dále pak je potřeba přihlédnout k jistým nejasnostem ve vlastním Konstantinově textu, protože chybná lokalizace, či další nepřesnosti se netýká jen Velké Moravy. Jako příklad můžeme uvést Bílé (Velké) Chorvatsko v Dalmácii, o jejichž obyvatelích Konstantin tvrdí, že nemají lodě, protože k moři to mají 30 dní cesty a moře, ke kterému přijdou je Černé moře. To je samozřejmě nesmysl, protože Dalmácie leží prakticky na pobřeží Jadranu. Tady prostě Konstantin neměl správné informace a jen ze vzdálenosti k Černému moři usuzuje, že Chorvaté vůbec nestavěli lodě, protože neměli bližší přístup k moři. Stejně tak lze pochybovat o správnosti textu pověsti o Svatoplukovi a jeho synech, jejímž autorem je rovněž Konstantin. Z historie jsou známí pouze dva synové a to Mojmír II. (III.) a Svatopluk. Za třetího syna se někdy považuje Predslav, uvedený v „Cividalském evangeliu“ za Svatoplukem a Svatožizní. Pochybuju ale, že by Konstantin měl k dispozici zrovna tento dokument, když sám ani neví o cyrilometodějské misii, která vzešla z Byzance. Podle všeho si třetího syna jen vymyslel pro lepší dramatičnost celého příběhu, což jen opět dokazuje, že Konstantina musíme brát s rezervou.
Pokud by tedy mělo být centrem Mojmírova panství Sedmihradsko, tak to teoreticky zdroje, které se zmiňují o velké Moravě, de facto nevyvrací, protože prostě jsou na toto období příliš skoupé. Ale stejně tak není žádný důkaz o opaku. Ovšem zádrhel nastane, pokud se podíváme do zdrojů k První Bulharské říši a pak když se opřeme o archeologické nálezy. Ve světle těchto zdrojů tyto spekulace prostě těžko obstojí. Dále pak Mojmír I. (II.) stejně jako Pribina byl Slovan a tudíž měli stejné tradice, zvyky, rituály, pohřební zvyky, výzbroj, průmyslové možnosti atd. A když se pak podíváme na mapu archeologických nálezů, tak je zajímavé, jaký tvar vytvářejí. Nitransko a Mojmírovo panství tak na mapě vytvářejí dva vcelku samostatné celky s jedním jádrem v Nitře a druhým v prostoru kolem Mikulčic. Konkrétně v rozšíření moravských válečných sekyr, jasně převládá lokalita české Moravy a stejně tak i nálezy mečů, jako symbolů vojenské moci. Mimochodem archeologové dnes, tj. 12. září 2013 našli u Břeclavi hrob bojovníka opatřený vzácným dvoubřitým mečem [3]. V případě průmyslové výroby pak převládají nálezy železných hřiven na území Nitranska. A samozřejmě nemůžeme zapomenout na rozložení známých hradišť. I v tomto případě se dají tušit dvě mocenská centra. V případě Nitry je to spíše kruhové rozložení kolem centrální Nitry, zatímco na české Moravě je to spíše obdélník podél západního břehu řeky Moravy. Směrem na východ pak hustota hradištní sítě výrazně klesá. Závěrem bychom pak neměli ani zapomínat na pravděpodobný směr Mojmírova útoku, který se podle archeologických vykopávek dá tušit. Ohněm vzpláli hradiště Pobedim, Majcichov a Čingov (Spišské Tomašovce) a také zanikla Ostrá Skála na Oravě – Vyšný Kubín (tedy alespoň podle archeologických nálezů jsou všechna tato hradiště zničena někdy v době kolem roku 833). Dle těchto nálezů Mojmírovo vojsko tedy postupovalo zřejmě přes Biskardský průsmyk a jako první napadl významné hradiště Pobedim, které zničil ohněm tak, že již nebylo nikdy obnoveno. Poté asi vojsko pokračovalo útokem na hradiště Majcichov, které dopadlo stejně jako Pobedim. Následně Moravané pravděpodobně přešli přes Považský Inovec a dalším útokem zničili hradiště Bojná. Nitra se zřejmě vzdala bez boje a pak Moravské vojsko pokračovalo na Spišské Tomášovce. Tím máme vymezené přibližné území Nitravy (Nitranska) za doby knížete Pribiny. Samozřejmě předpokládám námitky ve stylu, že směr útoku mohl být i obrácený a Mojmírovo vojsko by tak postupovalo ze Sedmihradska přes Spišské Tomášovce, Ostrou na Oravě na Nitru. U této varianty bych ale předpokládal, že by Pribina mohl prchat na západ na českou Moravu, která měla podle těchto názorů být součástí Nitranska a kde byla celá řada kvalitně opevněných hradišť. Navíc od útoku na první hradiště Čingov by mohl být včas varován díky velké vzdálenosti od Nitry. Tak se ale nestalo. Z logiky věci se tak nabízí správnější postup, tedy směr západ – východ, kdy byla západní nitranská hradiště poměrně rychle z chodu překvapené a dobytí Spišských Tomašovců (Čingov) bylo jen dovršení ovládnutí Nitranska.
Ale vítám, ale ty diskuse, už znám z minula. Nyní jsi vytvořil navýsost odbornou práci!
. Dokonca aj s hlavným mestom .