Franco Francisco
Napsal: 8/7/2005, 15:58
Francisco Franco
(1892-1975)
Francisco Franco se narodil 4.prosince 1892 ve španělském přístavu El Ferrol. Francovo mládí bylo ovlivněno otcovým opilstvím a sukničkářstvím, které ostře kontrastovalo s matčinou přehnanou pobožností. Jeho cílem bylo následovat rodinnou tradici a vstoupit do námořnictva, ale jeho zredukování, které vyplynulo z porážky ve Španělsko-Americké válce snížilo pro Franca možnost uplatnění a proto se rozhodl, že vstoupí do armády.
V roce 1907 začal studovat na vojenské akademii v Toledu, po jejím absolvování stráví dva roky v klidné posádce na španělské pevnině, ale dosáhl toho, že bude při nejbližší příležitosti přeložen do Maroka.
Franco zde získal pověst pedantského a odvážného důstojníka a vstoupil do nově vytvořených pravidelných koloniálních jednotek, aby zvýšil své šance na rychlé povýšení.
V roce 1915 byl těžce zraněn při potyčce v El Biutzu a přestože mu nejvyšší španělské vyznamenání za udatnost, Kříž svatého Ferdinanda, uniklo, stal se nejmladším majorem ve španělské armádě a vrátil se na pevninu, kde potkal Josého Millána Astraya, hysterického, ale charismatického důstojníka, který založil Legión Extranjera, který byl podobný francouzské cizinecké legii, Franco se stal zástupcem velitele.
V létě 1921 utrpěla příliš roztáhlá španělská armáda drtivou porážku od rífských kmenů pod vedením Abd-el Karíma. Legión alespoň symbolicky, když už ne materiálně, zachránil španělskou enklávu Mellila po vynuceném a extrémně náročném třídenním pochodu vedeném Francem.
Jako čerstvý plukovník, vedl Franco první vlnu jednotek na břeh u Alhucemasu. Toto vylodění, přímo v centru kmene Abd-el Karíma, spolu s francouzskou invazí na jihu znamenalo začátek konce krátkodobé Riffské republiky.
V roce 1926 se Franco stal nejmladším generálem v Evropě a o dva roky je jmenován velitelem nově vytvořené vojenské akademie v Zaragoze.
Po pádu monarchie v roce 1931 byl Franco kvůli svým nepříliš kladným postojům vůči republice odvelen na Baleárské ostrovy, kde působil až do roku 1934.
Republika se začala potýkat se svými vlastními problémy, a když vypuklo hornické povstání v Asturii byl to právě Franco, který se postaral o to, že k rozdrcení povstání byly poslány koloniální jednotky. Použili tu samou nemilosrdnou taktiku, se kterou bojovali proti domorodým kmenům v Maroku. Po tomto úspěchu získal ten nejvyšší post v armádě-náčelník generálního štábu.
Před volbami na jaře 1936 se levé křídlo a republikánské strany spojily a zvítězily jen malým rozdílem hlasů, v tu dobu byl Franco poslán na Kanárské ostrovy.
Franco se ve skutečnosti aktivně nepodílel na přípravách svržení republiky, ale když přišel převrat, tak odletěl do Maroka, aby převzal velení koloniální armády, která se vzbouřila a rychle převzala kontrolu nad Španělským protektorátem.
Puč však selhal v mnoha velkých městech a situace se rychle zvrhla do Španělské Občanské války. Během války, na konci září 1936 se Franco stal Generalisimem Nacionalistické armády s hodností generálporučíka a poté, 1.října 1936, byl zvolen jako Jefe del Estado (Vůdce země). Také se mu podařilo sjednotit ideologicky neslučitelnou Falangu (krajně pravicová španělská strana s vazbami na Hitlera a Mussoliniho) a konzervativce pod své vedení. Jeho armáda byla podporována jednotkami z Německa (Legion Condor) a Itálie (Corpo Truppe Volontari). Salazarovo Portugalsko ze začátku také otevřeně pomáhalo Nacionalistům. Válka oficiálně skončila 1.dubna 1939, krátce po dobytí Madridu, přestože guerillová hnutí bojovala proti Francovi až do konce čtyřicátých let. Od té doby vládl Franco Španělsku jako diktátor až do své smrti v roce 1975.
Jedním z následků Občanské války bylo ekonomické zruinování a rozdělení Španělska, Francova vláda aktivně podporovala toto rozdělení na vítěze a poražené, zatímco její neschopnost bránila zlepšení ekonomické situace. Po vypuknutí 2.světové války se Franco 23.října 1940 sešel s Hitlerem v Hendaye, kde s ním diskutoval o vstupu Španělska do války na straně Osy, Francovým územním požadavkům nebylo vyhověna a tak ani jeden z diktátorů nedosáhl svého. Jediná vojenská podpora, kterou vyslal Franco na pomoc Němců byla dobrovolnická Division Azul-Modrá divize, která bojovala v Sovětském svazu.
S koncem 2.světové války poznal Franco a celé Španělsko ekonomické následky izolace ze strany USA a Velké Británie. Tato situace se zčásti změnila, když Španělsko uzavřelo s USA vojenskou smlouvu a povolilo americké armádě vybudovat na svém území základny. Platnost této smlouvy začala, když v roce 1953 přijel na návštěvu americký prezident Eisenhover. Díky tomu se Španělsko dostalo z ekonomické izolace a vybudovalo kapitalismus. V roce 1955 bylo Španělsko přijmuto do OSN. Navzdory tomuto otevření světu, Franco ve Španělsku téměř vůbec neztratil moc.
V roce 1947 Franco obnovil monarchii, ale panovníka jmenoval až v roce 1969, byl jím Juan Carlos Bourbonský, který obdržel titul princ Španělska a byl určen jako Francův nástupce. Ačkoliv byl monarchista, Franco netoužil po tom stát se králem, i když v podstatě vládnul jako nekorunovaný král.
Za jeho vlády byly nevládní odbory a politická opozice potlačovány. V každém městě byly neustále přítomny jednotky Guardia Civil, vojenské policie, jejíž členové hlídkovali po ulicích se samopaly v rukou.
Francisco Franco zemřel 20.listopadu 1975, ve stejný den, v jaký v roce 1936 zemřel José Antonio Primo de Rivera, zakladatel Falangy. Existuje podezření, že doktoři dostali příkaz, aby ho udrželi uměle při životě až do tohoto symbolického dne.
(1892-1975)
Francisco Franco se narodil 4.prosince 1892 ve španělském přístavu El Ferrol. Francovo mládí bylo ovlivněno otcovým opilstvím a sukničkářstvím, které ostře kontrastovalo s matčinou přehnanou pobožností. Jeho cílem bylo následovat rodinnou tradici a vstoupit do námořnictva, ale jeho zredukování, které vyplynulo z porážky ve Španělsko-Americké válce snížilo pro Franca možnost uplatnění a proto se rozhodl, že vstoupí do armády.
V roce 1907 začal studovat na vojenské akademii v Toledu, po jejím absolvování stráví dva roky v klidné posádce na španělské pevnině, ale dosáhl toho, že bude při nejbližší příležitosti přeložen do Maroka.
Franco zde získal pověst pedantského a odvážného důstojníka a vstoupil do nově vytvořených pravidelných koloniálních jednotek, aby zvýšil své šance na rychlé povýšení.
V roce 1915 byl těžce zraněn při potyčce v El Biutzu a přestože mu nejvyšší španělské vyznamenání za udatnost, Kříž svatého Ferdinanda, uniklo, stal se nejmladším majorem ve španělské armádě a vrátil se na pevninu, kde potkal Josého Millána Astraya, hysterického, ale charismatického důstojníka, který založil Legión Extranjera, který byl podobný francouzské cizinecké legii, Franco se stal zástupcem velitele.
V létě 1921 utrpěla příliš roztáhlá španělská armáda drtivou porážku od rífských kmenů pod vedením Abd-el Karíma. Legión alespoň symbolicky, když už ne materiálně, zachránil španělskou enklávu Mellila po vynuceném a extrémně náročném třídenním pochodu vedeném Francem.
Jako čerstvý plukovník, vedl Franco první vlnu jednotek na břeh u Alhucemasu. Toto vylodění, přímo v centru kmene Abd-el Karíma, spolu s francouzskou invazí na jihu znamenalo začátek konce krátkodobé Riffské republiky.
V roce 1926 se Franco stal nejmladším generálem v Evropě a o dva roky je jmenován velitelem nově vytvořené vojenské akademie v Zaragoze.
Po pádu monarchie v roce 1931 byl Franco kvůli svým nepříliš kladným postojům vůči republice odvelen na Baleárské ostrovy, kde působil až do roku 1934.
Republika se začala potýkat se svými vlastními problémy, a když vypuklo hornické povstání v Asturii byl to právě Franco, který se postaral o to, že k rozdrcení povstání byly poslány koloniální jednotky. Použili tu samou nemilosrdnou taktiku, se kterou bojovali proti domorodým kmenům v Maroku. Po tomto úspěchu získal ten nejvyšší post v armádě-náčelník generálního štábu.
Před volbami na jaře 1936 se levé křídlo a republikánské strany spojily a zvítězily jen malým rozdílem hlasů, v tu dobu byl Franco poslán na Kanárské ostrovy.
Franco se ve skutečnosti aktivně nepodílel na přípravách svržení republiky, ale když přišel převrat, tak odletěl do Maroka, aby převzal velení koloniální armády, která se vzbouřila a rychle převzala kontrolu nad Španělským protektorátem.
Puč však selhal v mnoha velkých městech a situace se rychle zvrhla do Španělské Občanské války. Během války, na konci září 1936 se Franco stal Generalisimem Nacionalistické armády s hodností generálporučíka a poté, 1.října 1936, byl zvolen jako Jefe del Estado (Vůdce země). Také se mu podařilo sjednotit ideologicky neslučitelnou Falangu (krajně pravicová španělská strana s vazbami na Hitlera a Mussoliniho) a konzervativce pod své vedení. Jeho armáda byla podporována jednotkami z Německa (Legion Condor) a Itálie (Corpo Truppe Volontari). Salazarovo Portugalsko ze začátku také otevřeně pomáhalo Nacionalistům. Válka oficiálně skončila 1.dubna 1939, krátce po dobytí Madridu, přestože guerillová hnutí bojovala proti Francovi až do konce čtyřicátých let. Od té doby vládl Franco Španělsku jako diktátor až do své smrti v roce 1975.
Jedním z následků Občanské války bylo ekonomické zruinování a rozdělení Španělska, Francova vláda aktivně podporovala toto rozdělení na vítěze a poražené, zatímco její neschopnost bránila zlepšení ekonomické situace. Po vypuknutí 2.světové války se Franco 23.října 1940 sešel s Hitlerem v Hendaye, kde s ním diskutoval o vstupu Španělska do války na straně Osy, Francovým územním požadavkům nebylo vyhověna a tak ani jeden z diktátorů nedosáhl svého. Jediná vojenská podpora, kterou vyslal Franco na pomoc Němců byla dobrovolnická Division Azul-Modrá divize, která bojovala v Sovětském svazu.
S koncem 2.světové války poznal Franco a celé Španělsko ekonomické následky izolace ze strany USA a Velké Británie. Tato situace se zčásti změnila, když Španělsko uzavřelo s USA vojenskou smlouvu a povolilo americké armádě vybudovat na svém území základny. Platnost této smlouvy začala, když v roce 1953 přijel na návštěvu americký prezident Eisenhover. Díky tomu se Španělsko dostalo z ekonomické izolace a vybudovalo kapitalismus. V roce 1955 bylo Španělsko přijmuto do OSN. Navzdory tomuto otevření světu, Franco ve Španělsku téměř vůbec neztratil moc.
V roce 1947 Franco obnovil monarchii, ale panovníka jmenoval až v roce 1969, byl jím Juan Carlos Bourbonský, který obdržel titul princ Španělska a byl určen jako Francův nástupce. Ačkoliv byl monarchista, Franco netoužil po tom stát se králem, i když v podstatě vládnul jako nekorunovaný král.
Za jeho vlády byly nevládní odbory a politická opozice potlačovány. V každém městě byly neustále přítomny jednotky Guardia Civil, vojenské policie, jejíž členové hlídkovali po ulicích se samopaly v rukou.
Francisco Franco zemřel 20.listopadu 1975, ve stejný den, v jaký v roce 1936 zemřel José Antonio Primo de Rivera, zakladatel Falangy. Existuje podezření, že doktoři dostali příkaz, aby ho udrželi uměle při životě až do tohoto symbolického dne.
