PALBA.CZ

ROSTISLAV (* ??? – po † 870)
Velká Morava
vládce v letech 846-870



Není pochyb o tom, že Rostislav patří spolu se Svatoplukem mezi nejvýznamnější velkomoravské panovníky a to nejen co se budování státu a obrany před Franskou říší týče, ale také i významným krokem v podobě žádosti o vyslání věrozvěstů na Moravu a christianizace této do té doby spíše napůl barbarské říše. Oproti jeho předchůdci na moravském stolci Mojmírovi, pak máme o něm poměrně dost historických zpráv a to jak z pera západních franských letopisců, tak i dokonce z vatikánské korespondence. Takže zatímco Mojmíra můžeme považovat za sjednotitele Moravy a Nitranska, tak jeho synovec Rostislav byl právem považován za budovatele Velkomoravské říše.

„Ludvík ... vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje. Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska.“
(Fuldské anály, k roku 846)

První písemné prameny o Rostislavovi hovoří v souvislosti s rokem 846, kdy východofranský král Ludvík podnikl výpravu na Moravu, aby zde provedl zásahy do vnitřních poměrů. U tohoto bodu bych se rád krátce zastavil. Automaticky totiž s osobou Rostislava spojujeme nezávislou zahraniční politiku a postavení jeho velkomoravské říše. Jak se zdá, nebylo tomu tak ihned v počátku. V rámci tzv. geografu Bavorského, který vznikl někdy v letech 817-843 se totiž Morava počítala do sféry zájmu východofranského panovníka a zřejmé i z tohoto titulu v srpnu roku 846 Ludvík na Moravě zasáhl a dosadil jemu loajálního vládce, který byl právě Rostislav. Vnitřní rozbroje, které vedly k této jeho zahraniční intervenci, pak zřejmě vyvolala smrt Mojmíra I. buď v roce 846, nebo krátce předtím. Někdy se o jeho úmrtí uvažuje v rozpětí let 842-846. V každém případě se Rostislav konce léta roku 846 stává vládcem Moravanů, který za své dosazení z velké části zřejmě vděčí právě franskému králi. Krátce po svém nastolení na trůn Velké Moravy začíná Rostislav mít vlastní politické ambice, což se samozřejmě nelíbilo Ludvíkovi Němci, který považoval Rostislava za svého, když ne vazala, tak alespoň za spojence, který mu měl být podle jeho názoru vděčný za moravský trůn. Rostislav ale odmítl být pouze loutkou franského panovníka a tak roku 850 s říši Ludvíka II. Němce přerušuje styky. Kromě uzavření diplomatických vztahů, jasný to projev samostatnosti, se rozhodl moravský panovník podporovat Ludvíkovy odpůrce, kterým začal ve své zemi poskytovat azyl. Roku 852 tak například poskytuje azyl franskému velmoži Albigisovi, který unesl Patrikovi ženu a byl za to synodou v Mohuči za předsednictví Ludvíka Němce zbaven vojenského opasku a poslán do vyhnanství. Na synodě byl pak Albigis shledán v nepřítomnosti jako vinný za své skutky a odsouzen. Tím, že byl souzen v nepřítomnosti je nám podán nepřímý důkaz, že Ludvík skutečnou moc nad Moravou neměl. V opačném případě by svého vazala donutil, aby byl uprchlý velmož osobně postaven před soud. Jak vidno, Rostislav poskytoval azyl de facto komukoliv, od koho mohl očekávat jakýkoliv důvod v společném boji nebo jen myšlence, namířené proti králi Ludvíkovi. Je jisté že i Albgis, jako franský velmož, měl u Ludvíkova dvora a v říši celkově řadu přátel, jejichž vliv mohl být využit v Rostislavův prospěch.

Rok 852 tak byl zcela jistě u Rostislava zlomový. Jeho odklon od politiky Východofranské říše začal však již dříve a zřejmě i plánovitě. Podle některých historiků a badatelů se Rostislav snažil svou zemi zabezpečit obnovou či zdokonalením fortifikací právě proti říši. Proto například kolem poloviny devátého věku byla provedená rekonstrukce mikulčického opevnění, jakožto jednoho z předpokládaných cílů franských útoků. Bohužel ale od roku 846 po rok 852 nemáme o Rostislavově Moravě mnoho informací a již vůbec žádné informace o tom, že by se chystal provádět samostatnou politiku. Nicméně přípravy mohly spočívat v procesu upevnění vlastní mocenské pozice a ve vytváření dostatečně silné bojovnické družiny, která se měla v nadcházejícím čase střetnout s Franskou říši. Logická pak byla jistě snaha dostatečně zabezpečit hlavní moravské fortifikace tvořící páteř obranu knížectví. Otevřený boj pak vzplál nejpozději roku 853, kdy moravské vojsko vpadlo na území Východofranské říše.

„Vinidé s proradnosti sobě vlastní nedodrželi vůči Ludvíkovi slovo... Bulhaři se Slovany s nimi spolčenými byli – jak se vypráví – získáni od našich dary a prudce se pozvedli proti Ludvíkovi, králi německému, ale Boží pomocí byli poraženi.“
(Bertiniánské letopisy, roku 853)

Roku 853 Moravané vpadli do země krále Ludvíka a to zrovna v době, kdy Bulhaři a jejich slovanští spojenci (tím se myslí Slované bulharského státního útvaru) z popudu Západofranské říše plenili království Ludvíka Němce. Jelikož se nepodařilo Frankům zastavit spojený slovanský útok na své území, musel z toho král vyvodit v říši důsledky a najít obětního beránka. Tím se stal hrabě Ratbod, markrabí Východní marky (od roku 832/833), která na Dunaji sousedila s říší Moravanů. V létě roku 854 byl tedy Ratbod králem Ludvíkem Němcem sesazen. Podle listiny z roku 859 se pak dozvídáme, že se tak stalo vlivem knížete Rostislava. Dle Aventinova excerpta ze starých Letopisů solnohradských uvolnil hrabě Ratbod (správce Východní marky v letech 832/833 – 854) východní hranice říše, tedy východní hranice jemu svěřené Východní marky. Rostislavovo vojsko tak mohlo v roce 853 vtrhnout na území krále Ludvíka II. Němce. Pohnutky, které Ratboda vedly k tomuto kroku, neznáme, ale víme, že král měl v říši řadu nepřátel během své dlouhé vlády a to i včetně svých vlastních synů, se kterými čas od času vedl i otevřené boje. Další možností může být určité spojenectví s Rostislavem prostřednictvím velmože Albgise, který byl u moravského panovníka od roku 852 v azylu. Pokud tedy tyto informace můžeme považovat za pravdivé, tak se Rostislavovi skutečně vyplatilo poskytnout u sebe azyl nepřátelům Říše. Díky jejich spolupráci pak bylo možno vcelku beztrestně vpadnout na franské území a plenit jej. Jenomže každá akce plodí reakci a bylo otázkou času, kdy do protiútoku přejde Ludvík Němec. K tomu došlo již roku 855, kdy se Ludvíkovi podařilo konsolidovat vnitřní poměry v Říši a kdy mohl začít pomýšlet na odvetnou akci proti Moravanům. Jak asi bylo v té době obvyklé, shromáždil král vojsko někdy na konci léta a poté postupoval Pomoravím do centra velkomoravské říše. Jeho útok se nepodařilo zastavit a vojsko se dostalo až do centra říše k hlavnímu Rostislavovu městu. Zde ale nepřítel narazil na nepřekonatelnou překážku v podobě hradeb. Jak píše letopisec, moravské vojsko se uzavřelo za hradbami, které franské vojsko nedokázalo ztečí zdolat a tak se Ludvík rozhodl k obléhání. To ale nebylo příliš účinné a i když se Frankům podařilo zpustošit široké okolí, nakonec museli odtáhnout s nepořízenou. Navíc je Rostislav se svým vojskem pronásledoval a to až na území Říše, které rovněž poplenil. Z franského útoku se tak zřejmě postupně stal úprk, který byl zakončením přítomnosti nepřátelského plenícího vojska na území Říše.

„Král Ludvík, když vedl málo úspěšné vojsko na moravské Slovany proti Rostislavovi, jejich vévodovi, který proti němu rozpoutal válku, vrátil se bez vítězství. Jak se praví, chtěl raději protivníka opevněného [tou] nejpevnější hradbou nechat pro ten čas na pokoji než v nebezpečném boji přivodit ztráty svým vojínům. Přesto vojsko velkou část území kořistěním a požáry zpustošilo a nemalé množství nepřátel, kteří chtěli vniknout do králova tábora, [Ludvík] úplně zničil. Ne však bez odplaty. Neboť když se král vracel, Rostislav se svými [vojíny] ho pronásledoval a za Dunajem zpustošil kořistěním mnoho míst pohraničních obyvatel.“
(Fuldské anály, k roku 855)


Pravděpodobný rozsah Velké Moravy za Rostislava v letech 846-858

Jelikož Ludvíkovi evidentně v podobě Rostislava a jeho Moravanů vyvstal tvrdý soupeř, tak se rozhodl ochranu východních hranic říše svěřit svému synovi Karlomanovi. Ten prakticky ihned po obdržení správy Východní marky začal shromažďovat svůj lid a stavět vojsko. Podle výše uvedených zdrojů měl na Karlomanově straně bojovat také nějaký Brynno, králek (podkrál?) Venedů, který měl své panství kdesi na Dunaji. V souvislosti s touto informací můžeme uvažovat o jakémsi slovanském, zřejmě českém knížeti (panství Moravanů a Čechu v této době sahalo až k Dunaji), který byl profransky orientován a vyslyšel Karlomanovu výzvu na vojenské tažení. Nejpozději v roce 857 podnikl Karloman vpád na území Velké Moravy. Záminkou mu byl spor o českého knížete Slavitěha, který byl Franky ze svého panství vyhnán a uchýlil se na Moravu. Karloman tak sebral své bavorské vojsko podpořené nějakým Brynem (někdy ztotožňován s Pribinou) a zaútočil na Velkou Moravu. Účast Pribiny a jeho sborů z Blatenského knížectví není zcela vyloučena, stejně jako v roce 856, kdy byl zřejmě podniknut první vpád na Moravu. Jak není vyloučená, tak ale není ani prokázána. Vzhledem k poloze Blatenska a podřízené roli Pribiny vůči králi Ludvíkovi II. Němci a jeho synu Karlomanovi, bych se k názoru jeho účasti přikláněl. Do určité míry by to také vysvětlovalo vpád Moravanů v roce 861 do Blatenska a násilná smrt Pribiny pod moravskými meči. Mohlo se tak jednat o odvetnou akci Moravanů za Pribinovu účast na franských taženích z let 856 a 857. Ovšem jsou to jen ničím nepodložené domněnky. Pustošení moravské území postihlo údajně až po řeku Svratku. O rok později se měl útok opakovat. Karloman znovu sebral vojsko a chystal se na Moravany zaútočit, ale na poslední chvíli změnil cíl, kterým se stalo území Západořímské říše krále Karla II. Holého. To umožnilo Srbům povstat proti Ludvíkovi, takže ten byl nucen spěchat ze Západofranského království, aby povstání potlačil. Tím byl umožněn Karlu II. návrat na trůn. Karloman ale zřejmě využil aktuálního dění v říši, kdy jeho otec byl zaneprázdněn řešením problémů s Karlem II. Holým (též Lysím), a uzavřel s moravským panovníkem Rostislavem mír. Zřejmě za příslib vojenské spolupráce mu pak podstoupil nějaká pustá území Bójů (Čechů). Poté Karlomanovi již nic nebránilo otevřeně vystoupit proti svému otci.

„Karloman, syn Ludvíka (pozn.: Ludvík II. Němec), krále německého, uzavřel spojenectví s Rostislavem, králkem Vinidů. Odpadl od otce a s Rostislavovou pomocí se zmocnil velké části otcova království až po řeku Inn…“
(Bertiniánské letopisy, k roku 861)

Spojenectví mezi Karlomanem a Rostislavem bylo zcela určitě výhodné pro oba vládce (vydrželo až do roku 863). Zatímco Karloman se soustředil na odboj vůči svému otci, tak si Rostislav zajistil ochranu svého jižního území a mohl pomýšlet na vypořádání si svých účtů s okolními nepřáteli. Mezi ně zřejmě patřil i blatenský kníže Pribina. Proti Moravskému útoku byl opuštěný Pribina zřejmě bez šance a jeho vojsko v boji podlehlo. Sám kníže pak v řadách poražených našel svou smrt. Tím si moravský vládce pojistil klid zbraní na dalších hraničních územích své říše a mohl se věnovat správě své Říše. To že se vpád Moravanů do Panonie uskutečnil již někdy v únoru/březnu svědčí o tom, že se s nějakým velkým odporem blatenského knížectví nepočítalo. Pribina přes zjevnou nepřátelskou převahu vytáhl do boje, v kterém údajně 21. března 861 umírá. Blatenské knížectví je tak dobyto a na vítězích je, aby uspořádali zdejší poměry. Pribinův syn Kocel je pak Rostislavem jmenován novým panovníkem blatenského knížectví. Rostislav dokonce svého jižního souseda přijímá pod svou ochrannou ruku. Kocel později sehrál významnou roli v podpoře křesťanství na Velké Moravě a v Panonii, když v roce 867 na svém sídle Blatohradu (dnešní součást obce Zalavár v Maďarsku) hostil věrozvěsty Konstantina (Cyrila) a Metoděje. Oba církevní bratři pak zde založili církevní školu, kde v ni vyučili asi padesát žáků, šiřitelů křesťanství. Tím se dostáváme k otázce christianizace Moravy, o kterou se velkou měrou postaral právě kníže Rostislav. Samozřejmě nelze předpokládat, že by Moravané zůstali v křesťanství až do příchodu věrozvěstů nepolíbení. Naopak. První kontakty se dají s novou vírou předpokládat již v průběhu 8. století, ne-li ještě dříve. Na hranicích moravské říše u Dunaje se konala církevní synoda již koncem osmého věku. K roku 828 pak máme doloženou existenci kostelíku na Pribinově vlastnictví v Nitře. O pár let později je doložené pokřtění moravské nobility biskupem Reginhardem (831), takže toto prostředí nebylo křesťanskou vírou tak nepolíbené. Nicméně širší obyvatelstvo přijímalo novou víru pozvolně a navíc zde možná bylo nějaké nepochopení či vyložená averze vůči latinské liturgii. Možná i docházelo ke vměšování do knížecích záležitostí a tak Rostislav začala hledat prostředek, jak vytvořit vlastní církevní organizaci, která by nepodléhala sousedním světským i církevním hodnostářům, ale pouze moravskému panovníkovi. Za tím účelem někdy po roce 860 vyrazilo moravské poselstvo do Říma k papeži Mikulášovi, kde jej Rostislav ústy vyslanců žádal o vyslání učitelů, kteří by zajistili prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě. Nedílnou součástí by bylo i vzdělání dostatečného množství domácích kněží. Jako nejvhodnější termín k vyslání poselstva do Říma si Rostislav zřejmě zvolil dobu, kdy byl tehdejší pasovský biskup Hartwig postižen mrtvicí, a celá pasovská diecéze upadla do menšího chaosu. Pokud by papež přívětivě přijal moravské posly a splnil jejich požadavky, tak by byl učiněn první krok na vytvoření samostatné církevní organizace na Moravě v čele s arcibiskupem. Jenomže to nemohl papež akceptovat, protože potřeboval spojenectví Ludvíka Němce a tak nepodnikl nic, co by splnilo Rostislavova přání. Jeho odpověď tak byla s největší pravděpodobností negativní. Jenomže kromě římského papeže tu byla ještě osoba byzantského císaře, který rovněž představoval hlavu křesťanstva ještě v době, než došlo k rozkolu mezi východem a západem v polovině 11. století.

„Stalo se pak v ty dny, že Rostislav, kníže slovanský, spolu se Svatoplukem poslali z Moravy k císaři Michaelovi poselství, pravíce toto: „Z boží milosti jsme zdrávi. Přišlo k nám mnoho učitelů – křesťanů z Vlach i z Řecka a z Němec, učíce nás rozličně. Jenže my Slované jsme lid prostý a nemáme nikoho, kdo by nás naučil pravdě a řádně nás poučil. Tak tedy, dobrý vladaři, pošli takového muže, který nám uspořádá veškeré právo.“ Tehdy řekl císař Michael Konstantinovi Filosofovi: „Slyšíš, Filosofe, tuto řeč? To nemůže vykonat nikdo jiný kromě tebe. Hleď, tady máš hodně darů, vezmi s sebou bratra opata Metoděje a běž. Vy jste přece Soluňané a všichni Soluňané hovoří čistě slovansky“. Tehdy si nedovolili odříci ani Bohu, ani císaři podle slova svatého apoštola Petra, jak řekl: Boha se bojte, krále ctěte, nýbrž vyslechnuvše tu velikou věc, oddali se modlitbě… A tu zjevil Bůh Filosofovi slovanské písmo, a když ihned sestrojil písmena a sestavil text, vydal se na cestu na Moravu, vzav s sebou Metoděje. Ten pak začal znovu Filosofovi sloužit … a spolu s ním učit. A jakmile uběhla tři léta, vrátili se z Moravy, vyučivše žáky.“
(Život Metodějův, kap.V., k roku 862)

K této dějinné události máme první písemné zmínky o pozdějším Rostislavově nástupci Svatoplukovi, který byl rovněž jedním z iniciátorů vyslání poselstva do Konstantinopole. Tento ambiciózní muž měl na dvoře moravského panovníka výsadní postavení, které je ztotožňované s údělným nitranským knížectvím, a s jeho rolí nástupce na moravský stolec. Proto byl také jedním z mužů, se kterými se Rostislav radil o dalších krocích ohledně zajištění církevní samostatnosti. Na rozdíl od papeže se konstantinopolský císař Michal III. rozhodl žádosti vyhovět, i když v omezenější míře, než jakou moravský vládce očekával. Namísto řady kněží, biskupa a dalších byli na Moravu posláni pokrevní soluňští bratři Konstantin a Metoděj, kteří již měli s podobnými misemi své zkušenosti a navíc ovládali slovanský jazyk. Konstantin pak patřil mezi nejvzdělanější muže své doby a ještě před odchodem na Moravu vytvořil umělé slovanské písmo. Tradičně je příchod věrozvěstů spojován s rokem 863 a prakticky ihned po svém uvítání se oba bratři pustili do práce, která časem vyústila ve zřícení moravského arcibiskupství s Metodějem v jeho čele. Nicméně bylo jasné, že církevní moravská samostatnost byla trnem v oku franské říši a jejím světským i církevním představitelům, kteří se snažili všemi možnými způsoby škodit cyrilometodějské misi. Nakonec ani rozsáhlá christianizační činnost neubránila Moravu před dalším vojenským nepřátelstvím ze strany Říše, předně, když roku 863 skončilo Rostislavovo a Karlomanovo spojenectví [1]. Otevřený vojenský konflikt tak byl jen otázkou času.

Když se roku 863 rozpadlo spojenectví mezi Karlomanem a Rostislavem, které bylo namířeno proti Karlomanovu otci, králi Východofranské říše Ludvíku II. Němci, nebránilo již nic Frankům v plánování odvetné vojenské výpravy proti Velké Moravě. Ostatně Frankové měli co oplácet Moravanům za řadu předchozích neúspěchů a ztrátu svého vlivu v Panonii, kde Moravané sesadili vazala franské říše Pribinu a na jeho místo dosadili jeho syna Kocela. Ten pak zachovával s Moravany spojenectví. Franská říše měla také zabezpečené jižní hranice s Bulharskem a jeho představitelem Borisem, se kterým se Ludvik Němec v roce 864 setkal v Tullnu. Na léto roku 864 svolal Ludvík Němec vojenskou hotovost z celé své říše, k jejímuž zdaru posvětil i sám papež Mikuláš I.

„Když oznamuješ, že věrný král (myslí se – Ludvík) pomýšlí odjet do Tulmu, aby tam upevnil mír s bulharským králem a přinutil Rostislava chtě-nechtě pokořit se, prosíme všemohoucího Boha, aby anděl, který byl s patriarchou Jakubem, byl i s ním (s Ludvíkem) a se všemi jeho lidmi, aby dobře připravil jeho cestu, aby se v pokoji a radosti vrátil do své země“
(z listu Mikuláše I., z roku 864)


Pravděpodobný rozsah Velké Moravy za Rostislava v letech 858-871

V srpnu pak bylo vojsko shromážděno a mohlo se vypravit proti Velké Moravě. Letní měsíce zaručovali, že se vojsko při plenění nepřátelského území může zásobovat a podnikat výpravy do širokého okolí za spížováním a kořistí, protože Moravané se uzavřeli na hradišti Dowina (zřejmě Děvín u Bratislavy) a tak v činnosti Franků nikdo z ozbrojených bojovníků nebránil (myšleno v nějakém větším ozbrojeném střetu). Velké franské vojsko pak přitáhlo až k hradišti (město?) Dowina, kde byl Rostislav se svými bojovníky následně obležen. Jelikož Rostislav nemohl z obleženého Dowinu uniknout, uzavřel se pevně za jeho hradby. Franské vojsko se zcela jistě pokusilo pevnost opakovaně dobýt, aby se tak Ludvík Němec definitivně zbavil svého protivníka, který ho stál již tolik energie a válečných výprav. Ale pevnost odolávala nepřátelským útokům. Nastala tak patová situace, protože zřejmě franské vojsko nemělo dostatek sil na dobytí pevnosti a ani na dlouhé obléhání. Rostislav pak neměl zřejmě dost bojovníků na výpad, který by ho zbavil obléhatelů. Proto museli obě strany začít vyjednávat. Rostislav byl donucen uznat své vazalství vůči Východofranské říši a jejímu panovníkovi, Ludvíkovi II. Němci. Navíc musel odevzdat rukojmí z řad nobility, které si Frankové sami určili. Kromě těchto podmínek musel Rostislav umožnit návrat latinských kněží na Velkou Moravu, které předtím vyhnal. Kněží, kteří pocházeli převážně z východofranského biskupství, mohli na Moravě sloužit jako prodloužena ruka krále Ludvíka. Rostislavovo podřízení franské říši bylo nejisté a nestálé, a sám král zřejmě s výsledkem výpravy proti Moravanům nebyl spokojen. Proto další výprava proti Velké Moravě na sebe nenechala dlouho čekat.

„Hrabě Verinhar, jeden z (předních) velmožů Franků, který byl u krále Ludvíka obžalován, jako by byl Rostislava svým poštíváním podněcoval proti němu, byl zbaven veřejných hodností.“
(Fuldské anály, k roku 865)

Verinhar byl zřejmě hrabětem v Horní Panonii (dnešní Maďarsko). Vyslané vojsko mělo překazit jeho spojenectví s Rostislavem. Jak se zdá, tak Rostislavova věrnost králi Ludvíkovi měla skutečně jepičí život. Je možné, že spojenectví s Rostislavem inicioval sám hrabě Verinhar. Ať již byla realita jakákoliv, král Ludvík zmíněného velmože zbavil všech jeho hodností a sesadil jej z funkce. Případné spojenectví a otevření Horní Panonie Velké Moravě se tak prozatím nekonalo. Kromě různých franských velmožů, kteří žádali Rostislava o spojenectví, či přímo u něj hledali politický azyl, musel franský panovník řešit další problémy přímo ve své rodině. Syn krále Ludvíka Němce, Ludvík těžce nesl smíření otce s prvorozeným Karlomanem, který proti němu vedl otevřenou válku v letech 858 – 863. Proto se mladý Ludvík rozhodl zosnovat spiknutí, na jehož stranu se snažil získat i mocného knížete Moravanů. Kromě Rostislava oslovil celou řadu franských velmožů, kteří neměli s jeho otcem zrovna dobré zkušenosti, jako například nedávno sesazený hrabě Verinhar, či Uton a Berengar. Ludvík tak v roce 866 v boji proti svému otci oslovil mocné muže z celého Durynska a Saska. Když se o tomto spiknutí Ludvík Němec dozvěděl, jal se sjednat si v rodině a říši pořádek. Přestože bylo spiknutí odhaleno včas, část velmožů se proti králi přeci jenom otevřeně vzbouřila. Nové povstání tak vypuklo ve východní části říše, ale král nakonec všechny odbojné velmože potlačil. Mezi nimi byl i Gundakar, který v době internace Karlomana vládl od roku 863 místo něho. Přestože bylo povstání potlačeno, část franských sil spolu s odbojným Gundakarem hledala opět azyl u mocného moravského vládce. Ten Gundakarovy poskytl vojenské posily a spojené fransko-slovanské vojsko se postavilo proti vojsku, kterému velel Karloman a které táhlo na Moravu. Kde přesně k následujícím dvou bitvám došlo nevíme, ale jelikož Karloman podal zprávu o svém vítězství z Badenu u Vídně, dá se předpokládat, že Rostislavovo vojsko vedené zřejmě jeho synovcem Svatoplukem (pozdější kníže Velkomoravské říše) překročilo někde u Dowina (asi dnešní Děvín u Bratislavy) řeku Dunaj a na území Východofranské říše se střetlo s Karlomanem. Ovšem není vyloučen ani opak, nebo že vojsko vytáhlo proti Frankům z hlavní Rostislavovi pevnosti, jejíž polohu však neznáme. V každém případě se obě vojska střetla hned dvakrát, což asi znamená, že první bitva dopadla spíše nerozhodně. Sám Gundakar se podle Fuldských análů bitvy aktivně nezúčastnil, ač byl přítomen. Přesto si jej smrt na bitevním poli vyhledala.

“Karloman se dvakrát srazil s vojsky Rostislavovými, vyšel co vítěz a získal nemalou kořist, jak to oznámil [z Badenu u Vídně] dopisem určeným svému otci ... Karlomanův vazal Gundakar, který se mnohým bezprávím a lstivými úskoky častokráte stal nevěrným králi Ludvíkovi a jeho synům, opustil náležitého pána. Přidal se k Rostislavovi a byl zabit, když (po vzoru Katilinově) chtěl bojovat proti vlasti. Když se Karlomanovi vojevůdci blížili k místu bitvy, řekl prý těm, kterým byl Rostislav postaven v čelo: »Bojujte statečně a chraňte svou vlast. Já vám totiž v této bitvě nebudu užitečný, protože svatý Emeram a všichni svatí, při jejichž ostatcích jsem přísahal zachovat věrnost králi Ludvíkovi a jeho synům, (drží můj štít a kopí), tlačí dolů má ramena a ze všech stran mne zdržují spoutaného a jako svázaného řemeny tak, abych ani kteroukoliv ruku nemohl pozvednout k ústům.« Zatímco nešťastník mluvil, klesl za útoku našich mrtev, když mu Pán takto udělil odměnu hodnou jeho nevěrnosti. Když to bylo králi oznámeno, přikázal, aby za záhubu mrtvého nepřítele všichni společně chválili Boha též vyzváněním zvonů všech kostelů v Řezně.“
(Fuldské anály, k roku 869)

Karlomanův boj s Moravany vedených Svatoplukem byl tedy zřejmě velice tvrdý a vyrovnaný, protože v srpnu téhož roku Ludvík Němec připravil tři velké výpravy, z nichž jedna složena z Durynků měla pod jeho synem Ludvíkem potlačit nepokoje v Srbsku. Druhá výprava složena ze Sasů a Bavorů pak byla určena na pomoc Karlomanovi v jeho boji proti Svatoplukovi, synovci knížete Rostislava. Třetí výprava složena z Franků a Alamanů měla být vedena osobně králem, ale protože ten onemocněl, musel jej zastoupit jeho nejmladší syn Karel. Situace v bojích mezi Východofranskou a Velkomoravskou říši v létě roku 869 byla tedy taková, že mezi Vídní a Bratislavou sváděli boje Karloman s posilami z říše proti Svatoplukovi, zatímco další franské vojsko pod Karlovým vedením pochodovala na hlavní Rostislavovu pevnost. Tato „nepředstavitelná Rostislavova pevnost, nepodobná i těm nejstarším“ opět vydržela obléhání franským vojskem a prokázala tak své kvality, stejně jako již v roce 855, kdy byla rovněž obležena. Jelikož však většina moravských bojovník byla zřejmě se Svatoplukem a bojovala proti Karlomanovi, nemohl být z pevnosti podniknut žádný výpad proti nepříteli. Proto Karel mohl plenit široké okolí kolem pevnosti. Když se pak „nabažil“ odtáhl se svým vojskem zpět do říše, kde se někde sešel s bratrem Karlomanem, který se také vrátil z bojů se Svatoplukem Moravským. Podle Fuldských análů se zdá, že franská vojska byla v boji proti Moravanům úspěšná. V “Letopisech Bavorů“ (IV, XVI-1) je dokonce Karlovi přisuzováno, že Rostislavovu pevnost dobyl a kníže se tak musel uchýlit do lesů, a Svatopluk byl v boji poražen a musel přísahat Frankům věrnost. Ovšem Bertinské letopisy k roku 869 podávají jinou zprávu. Podle tohoto zdroje král Ludvík nedosáhl buď ničeho, nebo jen nějakého zanedbatelného úspěchu. Dobové prameny se tak o výsledku války vyjadřují dosti rozporuplně. Nicméně podle všeho nějakého smíru bylo přeci jenom nakonec dosaženo, i když jeho podmínky nám nejsou známé.

„Svatopluk, synovec Rostislavův, dbal vlastních zájmů a svěřil se [v ochranu] Karlomanovi spolu s celým královstvím, které držel. Proto se Rostislav na synovce mocně rozhněval, činí mu tajné nástrahy a nařizuje, aby ho zardousili, když nic zlého nebude při hostině tušit. Avšak milostí Boží byl Svatopluk z nebezpečí smrti vysvobozen. Neboť, když mu [to] někdo znalý úkladů naznačil dříve než vstoupili do domu ti, kteří ho měli zabít, vstal z místa hostiny, jako by se chtěl bavit se sokoly a unikl připraveným úkladům. Když Rostislav viděl, že jeho úmysl byl prozrazen, pronásledoval s družinou svého synovce, aby ho zajal. Avšak spravedlivým soudem Božím byl chycen do léčky, kterou nastrojil, neboť byl od téhož svého synovce zajat, spoután a předveden Karlomanovi. Doprovázen i jeho družinou, která ho střežila, aby neunikl, byl jím poslán do Bavor a do příchodu králova uvržen pod stráží do žaláře. Karloman aniž potom narazil na odpor, vtrhl do jeho království a všechna města a hrady se mu podrobily. A když uspořádal království a rozdělil jeho správu mezi své [lidi] a obohatil se královským pokladem, vrátil se zpět ...[Ludvík Němec] ... vytáhl kolem listopadových Kalend do Bavor. Tam se poradil se svými [velmoži] a přikázal, aby mu byl předveden Rostislav spoutaný těžkým řetězem. Byl [sice] odsouzen k smrti rozsudkem Franků a Bavorů, jakož i Slovanů, kteří přišli z různých krajů a přinesli králi dary, avšak [ten] rozhodl, aby [Rostislav] byl pouze zbaven zraku.“
(Fuldské anály, k roku 870)

K prudké změně ve vývoji na Velké Moravě nicméně brzy skutečně došlo. Pokud někdo očekával, že díky Frankům, tak se plete. Do dějin toho roku totiž vstupuje ambiciosní Rostislavův synovec Svatopluk. Tento muž zřejmě již od roku 850, nejpozději pak od roku 867 v rámci Velkomoravské říše řídil a spravoval významné Nitranské knížectví a měl tak v rámci Velké Moravy výsadní postavení. Předpokládá se, že měl být Rostislavovým nástupcem. Nicméně Svatopluk se v tomto roce rozhodl přejít na druhou stranu a svěřil sebe i svou zemi pod ochranu Ludvíkova syna Karlomana. Není pochyb o tom, že tento akt musel Rostislava rozlítit do nepříčetnosti. Svatopluk tak byl v jeho očích shledán jako velezrádce a pro velezrádce jiný tres, než smrt, není. Proto ke Svatoplukovi poslal své muže, aby jej během hostiny zardousili, jenomže jeho úmysly byly prozrazeny a tak musel zakročit sám kníže se svou družinou, s kterou Svatopluka pronásledoval. Jenomže Svatopluk si za dlouhá léta v nejvyšších kruzích stačil udělat celou řadu přátel, plus mě svou vlastní suitu věrných bojovníků a tak se mu podařilo na knížete nastražit léčku a zajmout ho. Tím se de facto stal pánem nad životem a smrtí mocného mojmírovského knížete a asi ani nebylo pochyb o tom, co s Rostislavem hodlá udělat. Svatopluk někdejšího knížete Moravanů předal Ludvíkovu synovi Karlomanovi, který veledůležitého zajatce důkladně hlídal a odvezl ke svému otci do Bavor. Tam byl Rostislav postaven před franský soud, který jej odsoudil k trestu smrti za všechny ty války vedené s Říší i za opětovné odpadnutí od krále Ludvíka, kterému Rostislav de facto vděčil za dosazení na trůn v roce 846. Král se ale rozhodl trest smrti na důležitém zajatci nevykonat, ale pouze jej oslepit. Nicméně té době to byl trest, který se prakticky rovnal trestu smrti, protože jako slepý se již Rostislav nemohl nikdy posadit na moravský knížecí stolec i kdyby se mu za nějakých podmínek podařilo dostat na svobodu. V listopadu roku 870 se tak král Ludvík zbavil svého největšího soupeře a na jeho úkor se zmocnil celé moravské říše včetně státního pokladu, který si nechal přivést do Říše. Do správy pak Velkou Moravu svěřil svým hrabatům Vilémovi a Engilšakovi, kteří se odebrali do hlavního Rostislavova sídla, aby zde konali vše v zájmu krále. Tento krok asi velice nepěkně překvapil Svatopluka, který se zřejmě vydáním svého strýce Frankům domníval, že poté s Ludvíkovým souhlasem usedne na moravský trůn. V tom se ale přepočítal a kromě jiného jej král navíc obvinil z činů vedených proti Říši a Svatopluk tak také skončil ve vězení. O Rostislavovi pak již žádné zprávy nemáme. Dá se předpokládat, že jako významný vězeň dožil svůj život v temnotě některého z Bavorských klášterů.

Zhodnocení
Osoba Rostislava je pak pro dějiny Slovanů ve středoevropském prostoru velice významná nejen co se konsolidace Velké Moravy týče, jakožto říše, která měla velký vliv na dění v tomto prostoru, ale i daleko za hranicemi. Za Rostislavovi éry pak byl dovršen christianizační proces, který byl zřejmě odstartován již jeho předchůdcem Mojmírem I. kdy byla roku 831 pokřtěná vládnoucí knížecí elita. Rostislav svou žádostí směřovanou nejdříve do Říma a poté po neúspěchu do Konstantinopole položit základy christianizace i pro obyčejný lid, který byl v otázce křesťanství vzděláván největšími učenci své doby Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem. Tím se Velká Morava zařadila po bok dalších evropských křesťanských států a položila tak základ i pro christianizaci Čech, na kterou měla Morava vždy velký vliv a úzké vazby. Velký význam pak měl vynález slovanského písma, které na Moravu přinesl učený Konstantin a který jej naučil četný svým žákům, od kterých se pak toto písmo dostalo po pádu Velké Moravy i široko za hranice. Rostislavova země tak od roku 846, kdy byl dosazen na moravský stolec, zažila velký rozkvět nejen jako mocné slovanské říše, která ovládala celou českou Moravu a dnešní Slovensko, ale i jako země, kde hojně vznikala nová hradiště, kamenné církevní i světské stavby, kde se pořádaly významné trhy, země přes kterou procházely dálkové obchodní cesty atd. Význam Rostislavovi Moravy podtrhuje i aktivní korespondence s římským papežem. Sám Rostislav pak byl pravoslavnou církví v Českých zemích a na Slovensku roku 1994 přijat mezi svaté, když byl dne 29.10.1994 v Prešově a poté 30.10.1994 v Brně kanonizován.

Svatý a Kristu věrný veliký kníže moravský Rostislave!
Pravoslavně vyznávajíce víru v Otce i Syna i Svatého Ducha na základě apoštolském a v učení svatých Otců Církve, v tradici sv. Cyrila a Metoděje, které jsi ty sám v dobrém od Boha zjeveném úmyslu a vyznání pozval k svému národu slovanskému a je celou duší v jejich službě Kristu podporoval, skláníme svá srdce a kolena před Bohem všemohoucím, jediným svatým a Pánem naším, a prosíme, přimlouvej se za nás ve sboru jeho svědků, ve společenství svatých, a za všechny, kteří následují odkaz a příklad tvůj a všech svatých. Svatý veliký kníže Rostislave, pros Boha za nás!

Poznámky:

---

[1] Spojenectví mezi Karlomanem a Rostislavem znamenalo pro Východofranskou říši velké ohrožení. Proto musel Ludvík Němec přistoupit k hledání spojenectví, které by bylo proti jeho nepřátelům namířeno. Spojence pak našel u Bulharů. S jejich pomocí pak donutil svého syna Karlomana k odstupu od Rostislava a podrobení se vůli Ludvíka Němce. To se mu podařilo lstí, když připravil vojsko, které se tvářilo, jako že vyráží proti Moravanům. Skutečným cílem tažení ale byly Korutany, kde vládl odbojný syn Karloman. Na pomoc králi ještě z jihu přispěchali Bulhaři.

Zdroje:

---

• Bláhová M., Frolík J., Profanová N. - Velké dějiny zemí Koruny české – Praha a Litomyšl 1999
• Dekan J. – Velká Morava – Praha 1985
• Havlík Lubomír E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
• Havlík Lubomír E. – Svatopluk Veliký král Moravanů a Slovanů – Brno 1994
• Chropovský B. – Slované, Historický, politický a kulturní vývoj a význam – Praha 1989
• Kolektiv – Velká Morava – Tisíciletá tradice státu a kultury – Praha 1963
• Lutovský M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. – Praha 2009
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. – Praha 2009
• Poulík J., Chropovský B., kolektiv – Velká Morava a počátky české státnosti – Praha – Bratislava 1985
• http://www.moraviamagna.cz
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz

aby sme si vysvetlili jednu vec. napisal ste "Zřejmě za příslib vojenské spolupráce mu pak podstoupil nějaká pustá území Bójů (Čechů)." Boium Desertum nie su opustena miesta v čechách ale oblast obyvana Keltami - Boimi spustošena dackym kráľom Burebistom v rokoch 60/59 BCE. jedna sa uzemie medzi dnešnou Viedňou, Neziderským jazerom a oblasťou Bratislavy. vtedy zaniklo "mesto" Boiov (väčšie než stredovaka Bratislava) a aj ich pevnost na bratislavskom hrade, ktorú prave archeologovia vykopavaju aj so zlatými mincami. ludnata oblast bola zničena a preto ju rimsky historik nazval puštou.

No vida, a já jsem si zas do přečtení pala satka myslel, že od Vídně na východ k Dunaji bylo území dané Avarům k žití a země Bojů byla někde jinde ( na sever od Šumavy).

palo satko: ja jsem si take az do precteni tveho prispevku myslel ze zeme Boju je uzemi dnesnich Cech severne od Sumavy a ze oblast Panonie byla sidlem Avaru. Asi jsem se mylil nejen ja ale i stari Rimane...

ale ved ten citat znie „Rastizolao iureiurando pactum fecit cum Carolomano et coeperunt iterum instaurari deserta Boiorum“ rečou modernou a nevazanou Kronikár zapísal že Rastislav v spojenectve s Karolmanom revitalizoval Bojskú púšť. Aby sme si rozumeli. v rokoch 59 a 60 BCE tam vyhladil dacky kral keltov. ale po poražke avarov karlom velkým, na tom istom uzemi vyhladili slovania avarov. ta revitalizacia je doložena. vinohradmi. slovania začali spoločne s nemcami z burgelandu (tam prežilo rimske vinohradnictvo pestovat na svahoch malych karpat vinič a chlastat vino. ale ved to že bojovia žili aj v tej časti pannonie je všeobecne zname http://en.wikipedia.org/wiki/Boii vas neteší, že ludia po ktorých sa vola v cudzej reči vaša krajina boli prvymi videnakmi?

palo satko:
a kampak se tak nějak poděla "Východní marka" francké říše?
Mám takový pocit, že se ti nějak zamotaly datumy.
-r.60 Dákové zmydlí Kelty
-r.106 Římani zmydlí Dáky
-r.805 Bulhaři zmydlí Avary a ti jsou usazeni Franky mezi Vídní a Dunajem

A zde se tak nějak probírá období 800-900 nl, nikoliv první století.
Anžto po Keltech, dorazili z východu další a další.

stary kronikár poznal nazov uzemia od Plinia staršieho. vzdelanci v karolinskej renesancii naozaj začali čitat rimske knihy a vela veci z antiky použivali. čo mal napísat, že to je uzemie kde slovania vykantrili avarov? rimsky zemepis vtedajši vzdelanci poznali a to stačilo. nemuseli ist niestnych opytať: počujete ako sa tu vola. nakoniec zvyšok keltov čo sa volali bojovia odišiel aj čiech. dokonca aj germani, čo odišli z čiech sa nakoniec volali skomolene bojovia a z toho su dnešni bavori.
a s tymi avarmi to bolo kapanek inač. avarsky hrink bol niekde pri dnešnej budapešti a ten zničila vojenska vyprava frankov vedena Vojnomírom. hned za nimi vtrhli slovania z nitrianska cez dunaj do oblasti od dnešneho komarna po budapešt. preto v roku 805 žiadal kapkan Teodor frankov o ochranu. kde im ju mali poskytnuť? niekde daleko v panonii? alebo pri tise? avari sa prilepili na hranicu ríše. nakoniec ani to im nepomohlo. druha čast avarov zostala na vychode pri tise. tych zničili bulhari v okolo roku 810.

palo satko:
jenže podle Bul, pramenů je pravý břeh Dunaje Francký, levý Bulharský včetně Brašova, Alba Julia, Cluje, masivu Karpat už od r. 805!
( dnešní Pešt je pohraniční město)
A tedy Avaři byli usídleni nikoliv na hranici Franků zvenčí, ale uvnitř Franckého území
Zdroj:

лексикона „Суда“ от X век

At využijeme nejen západní zdroje

palo satko:
Překvapuje mne ,že s takovou lehkostí vypustíš:

hned za nimi vtrhli slovania z nitrianska cez dunaj

Pokud se podíváš na mapu Avarské říše a r. 805 uvidíš, že tehdejší nitransko bylo součástí Avarské říše a toho roku došli Bulhaři pod Krumem až nad Tatry!
Takže Slovani vtrhli na Avary, ale pouze v tom smyslu, že to byli nájezdníci z jihu, kteří mydlili obyvatelstvo usazené v nitransku.
Druzí Slovani, kteří vtrhli na Avarské území byli z Korutan, Panonie spojenci Franků!

mirek58 jednanie ludvika pobozneho s bulharmi v rokoch 824 až 826 o hraniciach v Dolnej Pannonii nema nič spoločne s bojskou púšťou. riešilo jeho zaujem v dnešnom chorvatsku. a za druhe napisal som iste lahkovazne "hned za nimi vtrhli" samozrejme že to nebolo hned na druhy den ale do šestych rokov bolo po avaroch. medzi rokmi 805 až 811. len mne pripada vzdialenych 6 rokov, akoby to bolo hned.
existuje predstava ktoru si prave teraz napisal, že avaroslovania z juhu ovládli tých na severe v nitre. vraj o tom vypovedaju hroti šípov a zničene hradiská. ale prečo potom hladal avarsky kapkan ochranu u frankov a nehladali ju tam slovania z nitry? prečo existovala snaha usadit avarov v dnešnom dolnom rakuzku a nie prijať tam napadnutych slovanov? ked došli v roku 811 frankovia zachraniť avarov, nebolo koho. doporučujem trestik vznik velke moravy od strany 86.
južne obsadenie nitrianska avarmi sa neudialto ani nikdy predtym ak by bola pravda že nejaki avaroslovania vytvorili nitriansko, museli by slovaci mat v sebe kusok "avarskej" DNA, lebo Nitrianski a slovania od váhu prežili do dnešných čias a vytvorili moderny národ. fakt je ten, že nemame ani kusok avarskej DNA. česi moravania slovaci a madari maju R1a1a7 alebo R1A–M548 – tzv. slovanský alebo presnejšie proto-slovanský marker. http://www.nature.com/ejhg/journal/v18/ ... 9194a.html
aj s avarmi to bude asi zložitejšie než je to napísane v dnešnom dejepise. chorvatsky archeologovia vykopali krasne avarske pohrebisko medzi rokmi 650 až 800. plne avarských artefaktov a kostier. nedavno jeden chorvat zmeral lebky a angličania urobili testy DNA. vysledok? neboštici sa viac podobaju dnešným stredoeuropanom ako niekomu zo stredu azie. http://eurogenes.blogspot.sk/2013/11/ge ... is-of.html

S Avarmi je to zložitejšie ako so Slovanmi, VM atď. Podľa všetkého a nemeckých historikov vzniklo "dvojkráľovstvo" , rozštiepenie Avarov na 2 časti. Jedna spolupracovala so Slovanmi a usadila sa, druhá pokračovala vo starom životnom štýle. To napr. dokazuje výroba zbraní pre Avarov v Mikulčiciach. Pochybujem, že by Slovania vyrábali zbrane proti sebe. Tak isto napr. sídliska nad Dunajom majú charakter napr. hrobov síce Avarský, sú to pohraničné pevnosti Slovanov proti Avarom. Tak isto dochádza k prelínaniu náboženstva a duchovná, kedy sa Avari dokonca nechávajú po smrti spaľovať. Jednoducho predstava, že Avari boli "jednoliatý" celok nie je správna. "Slovanský" Avari sa stávajú dokonca "mierumilovnými" takže sa napr. už nepochovávajú so zbrojou. Avari síce určite robia výpady do "VM" ale zrejme viac bojujú so svojimi "bratmi" ako so Slovanmi- ako v každej občianskej vojne. Avarské družiny jazdcov mal aj Svätopluk. V podstate je tu klasický vývoj od kočovníka k usedenejšiemu spôsobu života, podobne ako si to neskôr zopakujú Maďari. Čo sa týka "usadenia" v Rakúsku, tam už Avari žili. Teda ak odmietneme domnienku, že by tam mali pohrebiska a chodili tam iba pochovávať. Karol iba zoficiálnil stav, ktorý tam už bol, resp. k loajálným Avarom priradil zbytok.
V roku 805 nebolo Nitriansko súčasťou Avarského kaganátu, ani Bulharskej ríše. Ak niekedy videl Krum Tatry, tak zo severu. Jeho aktivity boli v Potisí proti Avarom, ktorý už nemali síl a potom v Transylvánii a Podnestrí , kde okrem iného úspešne vyhladzoval Staromaďarov, ktorý ho štvali už vtedy. Nitriansko vtedy patrilo do sféry Franskej ríše spolu s Čechmi a Moravou. Nemal dôvod a ani síl na nejaké blúdenie po Slovensku a Morave. Tak isto nevieme nič o "východnom štáte" na východ od Nitrianska, kde síce nemáme ani archeologické, ani písomne pramene, ale musel tu byť, lebo mydlil ako Avarov, tak Bulharov. V mapách označovaní ako biely Chorváti, (tí balkánsky sú červený alebo krvavý).

Já až do dneška žil v naivním vědomí, že termín "bójská poušť " vychází z drtivé porážky spojené armády středodunajských bójských kmenů vojskem krále Burebistou. Dácký vliv je vidět v nálezech z doby závěru doby laténské na Slovensku a i na území Moravy v podobě řady nalezených dáckých mincí. I když mince nejsou úplně ideálním zdrojem informací, jejich množství ledacos naznačuje. Není jisté datum bitvy, dnes jsou v řešení myslím tři : 60 př. n. l., 48 nebo dokonce až 40 př. n. l. Bylo poraženo vojsko, a přiznám se že o nějaké genocidě populace není nikde, alespoň v tom co jsem četl já, ani slovo. Ovšem porážka byla natolik zničující, že bylo pobito možná až 90% bojeschopné mužské populce Keltů v Podunají a to mělo platit i pro kmeny u nás a na Slovensku, které logicky do boje svoje muže poslaly také. Proto o ní Plinius Starší píše jako o „bójské poušti“.

Myslím si, že o nic jiného ani nešlo, ale nebudu se dál vyjadřovat. Škoda ale, že se od Rostislava nějak přešlo ke ke kelům což je nějakých 700 let mimo. Takže kolegové nechte Kelty Keltama a věnujte se Velké Moravě, která nyní na Palbě přímo kvete.

Duplicita smazána. Polar

Jenom malá odbočka k nezávislosti Nitranska na Avarech.
- 791 útok franků proti Avarům severní část franckých vojsk útočí do prostoru dnešních jižních Čech, prostřední přes řeky Emže a Kamp směrem na východ, přes řeku Rába směr Sáva.
Nikde není zaznamenán přechod Dunaje ( v pozdějších letech Pipin)
- Tedy hranice mezi Avary a Franky byla na úrovni dnešního Lince (Mauthansen) od Šumavy po Alpy ( Víden byla Avarská)!
A že by Avaři trpěli ve svém týlu nezávislé Nitransko??? Tomu snad nikdo soudný nevěří.
Ke Krumovi a výpravě 805.
Prováděly ji opět tři samostatné oddíly.
Západní vyrazil přes řeku Moravu, Sirmium k dnešní Pešti a kolem Ostřihomy k severu až došlo ke kontaktu s Wislany( přes Tatry těžko, takže zbývá tenkrát známá dálnice - Jantarová stezka moravskou branou
Prostřední v prostoru mezi Dunajem a Tisou ( její pravý břeh) se střetl s Avary
Východní oddíl prováděl to samé tentokrát na levém břehu Tisy
Takže pokud chceme uvažovat o samostatném státním útvaru Slovanů, (Nitra, Morava), jedině až po r. 805 kdy Avaři přišli o základní území svého státu( oba břehy Tisy), nikoliv pravý břeh Dunaje, který tvořil pouze nárazníkové území ( místokrál! )

Mirek58 píše: A že by Avaři trpěli ve svém týlu nezávislé Nitransko??? Tomu snad nikdo soudný nevěří.

Ale v týlu bola aj Morava, Kraňsko, Korutány atď. Tie boli nezávisle. A nemali byť. To isté platí aj o neznámom nám kmeňovom zväze na východe. Ďalej nevieme určiť v akom pomere boli Západný a východný, popr. severný a južný Avary, keďže časť sa pridala, bola prichýlená k Slovanom. Viz. politika Rastislava k Frankom.
Ku Bulharom, tí šli k Vislanom cez Transylvániu.

Co se týká území dnešní Moravy a její podřízenosti Avarům, můj názor je takový, že pokud Avaři se uhnízdili v dnešním Rakousku až po Linec, jižní Čechy, tak neznám důvod proč by vynechali údolí řeky Moravy ( Jantarovou stezku)? Jednu z hlavních dálnic tehdejší doby na které se dalo vydělávat, nezapomente že význam obchodních stezek Avaři vzhledem ke svému původu moc dobře znali.
Území úrodné bez hor. To samé platí i pro Nitru.
Na obém území jsou Avarské hroby
A na rozdíl od Korutan, Kranska, které byly na hranici, Morava a Nitra je uvnitř území Avarů.

Trošku jsem zklamán, že se to téma tak nějak rozprsklo a k Rostislavovi toho mnoho napsáno není. Ale když už řešíte ty Avary a jejich průnik na Moravu, tak jen pro vaší informací, na Děvíně byl archeology odkryt bohatý hrob avarského jezdce, jasný to důkaz průniku Avarů na sever od Dunaje. Nárazníkové pásmo mezi Slovany a Avary bylo prakticky vždy podél obou břehů Dunaje. Průnik Avarů více na sever je pak např. prokázán lebkou avarské prinzezny z Nákla ze 7.století.

Když se pak vrátíme k Rostislavovi, tak možná by vás mohl spíše zaujmout jeho přerod z panovníka, který byl na moravský stolec franským panovníkem v roce 846 dosazen, až po suverénního vládce, který byl schopen se jako rovnocenný soupeř postavit králi Ludvíkovi a jeho početným vojenským sborům. Velký vliv je pak vidět na azylu, který moravský panovník byl schopen poskytovat franským velmožům, odpůrcům krále Ludvíka.

kačermiroslav:
Škoda, že ti unikla skutečnost, že předchozí diskuse, dohadování o samostatnosti Nitry, Moravy, jen dokumentuje vývoj vládnoucí vrstvy na VM.
Obzvláště v kombinaci s děním Rastislav - Svatopluk a jejich umění přebíhat z jedné mocenské strany na druhou.
Pokud si toto přeběhlictví srovnáme s děním v Čechách, je názorně vidět, že na moravě byli politicky daleko vyspělejší z hlediska státotvornosti.
V Čechách zůstali u kmenového uspořádání a mydlili se mezi sebou ještě nějaké to století. Odkaz Sáma byl zapomenut.
Ale na moravě a nitransku byl vývoj jiný a od r. 805, po tebou popisované dění kolem Rastislava mělo přímo raketový postup k centralizovanému, dynastickému státu.
Pouhých 40 let a už je morava u dynastického uspořádání státu.Jak dlouho tento vývoj trval v Čechách?
Podle mne to jen názorně dokumentuje, že Moravané se s tímto uspořádáním seznámili a hlavně si jej osvojili někde jinde. U funkčního státu a to Avaři nebyli.
Píši schválně Moravané, protože podle předchozího dorazili na vlastní území Moravy jako součást dobyvatelů r. 805 a na rozdíl od bulharů zůstali nejprve jako dosazená vládnoucí kasta s výhodou kmenové příbuznosti k domácím.
Posléze vrstva vládnoucí a Moravu rozvíjející i za pomoci berličky přeběhlictví.

Mirku, to mi samozřejmě neuniklo, ale tato otázka byl již opakovaně řešená v jiných vláknech. Proto se k ní již v tomto vláknu nechci vyjadřovat.

Jinak i na Moravě zřejmě existovalo nějaké kmenové uspořádání. Z arch. nálezů jsou viditelné 4-5 kulturně odlišných skupin. Ale máš pravdu, že kmenové zřízení bylo na Moravě nahrazeno centralizačním poměrně záhy. Jen by mě zajímalo, kde bereš tu informaci ohledně Moravské vládnoucí elity, která do Pomoraví měla přijít roku 805. Díky za zdroje.

Vycházím z logiky záznamů. Totiž v písemnostech se rozlišují české kmeny a co by se mohlo týkat Moravy, jsou tamní neavarští obyvatelé označeni jako Venedové, Vinidové . Slovani, toto označení se většinou vztahuje k jižnějším prostorům, Panonie, Korutany.
A nejednou po pádu Avarů v r. 805 se v písemnostech vynoří Moravané v r. 822.

— Ann.
reg. Franc. (I, IV); Anon. Vita Hlud. 35 (11)

Druhým vodítkem je první zobrazení Mojmírovců (Přemyslovců) jejich kapkovitý štít a peřový plášt.
Tyhle atributy moci si určitě neosvojili někde ve své pravlasti.
Tam by spíše se zobrazení takového znaku moci blížilo germánskému - kladivo , či mlat.
Třetím vodítkem je právě ten raketový nástup dynastického státního, v čase úspěšného, uspořádání, včetně jejich vyspělosti v politice. A porovnání právě s uspořádáním českých kmenů.
Je zkrátka moc náznaků vedoucích jedním směrem.

všetky uvahy o prichode osvieteného promojmira I. odniekal z juhu, alebo dosadenie nejakeho poslusnehoa vzdelaneho korutanca barbarom na morave a nad dunajom sú zbytočne. to že sa v kronikach objavuju až po roku 800 znamena len to, že po roku 800 sa o naše uzemie začal zaujímat vladar frankov ako o korisť. ale skor než sa slovania stali koristou, dostali sa do styku s misionarmi. niekto v čase, ked bol sv. virgil salzburgským biskupom moravanom tvrdil, že pod zemou žijú ludia velkohlavi. (tento blud je spotvorením virgilovej teorie o antipodoch, a zo slovanskych hlav ho vyhanal sv. cyril -konštantín. a teraz ta hlavna pointa. misionari neprehovarali lud pospolity ale šlachtu. mali na to príručku. Už biskup Daniel z Winchesteru v prvej polovici 8. storočia napísal sv. Bonifácovi radu, aby misionári vraveli, že kraje obývané kresťanmi sú teplejšie, úrodnejšie, ľudnatejšie, mocnejšie, a nadmieru požehnané všelijakými inými pokladmi. Tomu slovanskí veľmoži rozumeli. Milovali karolínske odevy, šperky, víno a najmä meče. Virgil zomrel v roku 784 a po jeho smrti sa blud o antipodoch prestal kázať. moravski slovania hlavne ich šlachta sa zoznamili s krestanstvom do roku 784. nepíšem, že sa stali všetci a bez vyhrady krestania, ale mnohi ano. pretože lud prosty umiera bez pameti, už meno pradeda si aj dnes malokto nepameta, virgilov blud sa musel udržat medzi elitou. z toho vyplyva, že realna mocenska elita musel mat v čase Rastislava úž 100 rokov. to je dostatočny čas na to aby vznikla vlastna domacim ľudom uznana a cudzej šlachte rovnocenna vrstva. a ešte jedna vec. krstne mena našich slovanov. na rozdiel od madarov si naši slovanski velmoži pri krste nemenili mena. nedavali si doporučene meno svätca alebo vyznamneho panovnika. ako sú štefan prvomučeník, alebo mena nemeckych vladcov ako imre, čo je skomolenina henricha. dokonca naopak arnulf neskorši cisar pokrstil svojho labobočka svätoplukom. krestanstvo a neformalne a nevojenske vztahy medzi elitou bavorskou a slovanskou v čase ked avari ešte boli pod dunajom, museli byt časte. hodnost hlavneho kniežaťa v mojmirovskom rode iste nevznikla v čase mojmira I. donutenie slavomira aby sadol na kniežaci stolec, napriek tomu, že bol knaz, pretože sa v tom čase nik z vladnuceho rodu nenachadzal na morave, muselo mat svoj dôvod. tým dôvodom, predsa nemohlo byt to, že jeho dedo mojmir I. došiel z korutan alebo z perzie. povedomie o "kralovskej krvi" v kmeni alebo narode musi byt staršie než dve generácie.