Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Moderátor: Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Příspěvek od Bleu »

Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua
Obrázek
Portrét Jean-Jacquese v arménském kroji od Allana Ramseye, 1766.
Jean-Jacques Rousseau je prvním těch z filosofů, kteří se, v jistém smyslu, odvrátili od racionalismu osvícenství. Stal se otcem zakladatelem společenského romantismu. Oproti osvícenskému zdůrazňování rozumu jako základu všeho poznávání, byl u něho cit tím nejdůležitějším.
Rousseau se narodil v Ženevě roku 1712. V roce 1728 opustil rodné město a byl přijat u paní de Warens v Annecy, která jej poslala do Turína. Zde Jean-Jacques konvertoval z kalvinismu ke katolicismu. Působil v různých zaměstnáních, učitel hudby či jako domácí učitel. Nakonec se přestěhoval do Chambrey v Savojsku za paní de Warens. Nějakou dobu se zdálo, že by se Rousseau mohl živit jako poměrně úspěšný hudební skladatel. Leč nestalo se tak. Změna v jeho životě přišla až roku 1749, respektive roku 1750 kdy obdržel cenu Akademie za spis Discours sur les Sciences et les arts. V roce 1752 si ještě „odskočil“ ke skladatelskému umění a zkomponoval hudbu k jednoaktové opeře La Devin Du Village.
Dále následovalo jeho asi známější pojednaní: Discours sur l'origine et les fondements de l'inegalité parmi les hommes z roku 1753. Roku 1754 pak Rousseau konvertoval zpět ke kalvinismu. Snad z důvodu, aby odstranil okolnost, která ho oddělovala od jeho rodného města a ke kterému cítil sounáležitost jako občana svobodného města Ženevy. Vrcholem Rousseaovy tvorby je pak román v dopisech Julie ou la Nouvelle Héloise z roku 1761, práce Contrat social vydaná roku 1762 a spis Émile; De l'éducation vydaný taktéž roku 1762.

Otázky víry a náboženství hrály v životě Rousseaua nepochybně důležitou roli. Lze tak usoudit už jen z toho důvodu, že dvakrát změnil své vyznání, k čemuž nedošlo a nemohlo dojít bez vyrovnání s náboženskými otázkami. Základní Rousseaovou prací, která se věnuje náboženství je „Vyznání víry vikáře Savojského“ jenž je součástí IV. knihy díla „Emil čili o vychování“. Román byl následně odsouzen parlamentem a Rousseau byl nucen uprchnout do pruského Neuenburgu.

Vyznání víry není v koncepci zcela jednotné a lze v něm nalézt dvě základní představy či koncepty, které nejsou příliš propojeny. Jednak deistickou koncepci boha „hodináře“ a za druhé, v proti kladu k deismu Rousseaovu koncepci náboženství citu.

Podle deistického učení se ženevský filosof pokoušel dokázat boží existenci s určitými božími atributy. Základem pro výše zmíněné je pro něj, podobně jako u Descarta pochybnost. Rousseau byl v „onom stavu nejistoty a pochyb, který žádá Descartes při hledání pravdy. “ Rousseau spatřuje původ pochybnosti ve filosofii stejně jako v teologii či ve vědeckých teoriích v nedostatečnosti lidského ducha, zároveň kritizuje filosofy za dogmatičnost a ješitnost. Přímo píše „Hledal jsem rady u filosofů, listoval jsem v jejich knihách, zkoumal jsem různící se názory; shledal jsem, že všichní jsou pyšní, že s určitostí vše tvrdí, že jsou dogmatičtí i ve své předstírané skepsi, že nic nedokazují, že nic nedovedou, že se posmívají jedni druhým.“ Rousseau dále konstatuje, že žádný z metafyzických systému není lepší než ostatní, jen domýšlivost jejich tvůrců je vede k tomu, aby trvali na svém vlastním. Ve shodě s Descartesem považoval Jean-Jacques větu „Já existuji“ za místo, kde pochybnost naráží na své hranice.


Tři články víry

Rousseau definoval tři články víry, které tvořili základní rámec jeho náboženství. První článek vycházel ze skutečnosti, že hmota je, podle Rousseaua, ve své podstatě nehybná, ale protože víme, že se hýbe, musí tedy existovat nějaká prvotní příčina, resp. něco co uvedlo hmotu do pohybu. „Prvotní příčiny pohybu nejsou ve hmotě; jí se dostává pohybu a ona jej sděluje, avšak, nepůsobí ho. Věřím, že nějaká vůle hýbe vesmírem a oživuje přírodu; to je mé první dogma čili první článek mé víry.“

Rousseau si uvědomoval, že „mechanismus světový může býti nedostupný duchu lidskému; ale jakmile se člověk pustí do výkladu jeho, musí říkati věci, kterým lidé rozumějí.“

Druhý článek víry říká že, „hmota uváděná v pohyb mi ukazuje nějakou vůli, ukazuje mi hmota uváděná v pohyb nějakou vůli rozumnou.“ To znamená, že vůle, která hýbe světem je ve skutečnosti rozumem. Z toho principu, že přírodní zákony musí být založeny na rozumu. Rousseau byl o existenci nejvyšší inteligence přesvědčen skrze účelnost přírodního řádu. Harmonie, kterou byl Rousseau nepochybně fascinován a se kterou se setkáváme v přírodě nemohla vzniknout jen tak, a proto je třeba ji vztahovat k rozumu. „Proč příroda,“ píše Jean-Jacques, „konečně ustanovila zákony, kterým dříve nebyla poddána? (…) Kdyby mi někdo říkal, že písmenka v tiskárně, rozhozená na zdař bůh dala do hromady Aeneidu, úplně uspořádanou, ani bych neuznal za hodno učiniti jediný krok, abych dokázal, že je to lež. (…) seskupení a náhody dají vždycky pouze součiny takového druhu, jakého jsou seskupené prvky, že organisace a život nikdy nevyplynou z vržení atomů, a že chemik, který seskupí sloučeniny, nikdy jim nedá cítění a myšlení ve svém kelímku.“ Z výše napsaného tedy Rousseau vyvozuje „Věřím tedy, že svět je řízen vůlí mocnou a moudrou, vidím či spíše cítím to, a to jest mi důležito věděti.“

Třetí článek, který se týká svobody člověka; je založen na tvrzení, že původ veškeré činnosti je ve vůli svobodné bytosti a dále na z toho vyplývajícím faktu, že nemůže být svobodné vůle bez nutnosti. „Člověk je tedy svoboden ve svých činech a tudíž oduševněn nehmotnou substancí.“ Svoboda člověka neleží jen ve chtění, přesněji řečeno v moci chtít (nemusíme na to, mít sílu). Svoboda je podle Rousseaua omezena tím, že člověk nemá tu svobodu, aby mohl nechtít své vlastní dobro a chtěl svojí vlastní škodu. Svoboda pak dále zůstává v tom smyslu, že člověk může chtít právě to co je pro něj vhodné aniž by nějaká vnější příčina určovala jeho počínání.

Z konstatování, že je člověk svobodný a jedná sám za sebe, pak vyplývá ta skutečnost, že vše co učiní, nespadá do vůle Boha. Bůh nechce zlo, které člověk může činit, potažmo činí, ale také mu nebrání v tom, aby ho činil, ačkoli to znamená, že člověk zneužívá svobodu jednání, kterou od Boha dostal. Protože Bůh učinil člověka svobodným, aby činil dobro podle své volby. Jakékoli zlo, které člověk spáchá, padá plně na jeho hlavu a odpovědnost. Člověk je z vůle Prozřetelnosti sice svobodný avšak je na tolik slabý aby jím páchaným zlem nemohl ohrozit celkový pořádek.

Rousseaův Bůh
Ale jaký je Rousseaův Bůh? Bůh je lidským rozumem neuchopitelný. Bůh není tělesný a je smysly nepopsatelný. Bůh je jediná svrchovaná bytost, která je činná, cítící, myslící a chtící jen a pouze sama ze sebe. Rousseau konstatuje, že Bůh je rozumný a hledá „jak – jakým způsobem - je rozumný“. Člověk je rozumný, když přemýšlí, ale Bůh – nejvyšší moudrost – nemá za potřebí, aby uvažovala. Není pro ní ani předpokladů ani důsledků, a ani předložení otázky. Bůh je čistě nazírající, takovým způsobem, že vidí vše, co je i to co může být. Pro Boha jsou, říká Jean Jacques „veškeré pravdy jedinou představou, veškerá místa jediným bodem a všechny časy jediným okamžikem.“ Srovnání „mocí“ lidské a božské je pak následující. Moc lidí působí skrze prostředky. Bůh může, protože chce. To znamená, že boží vůle je zároveň boží mocí.

Pro Rousseaua je málo věcí tak zřejmých jako ta, že Bůh je dobrý, ale jinak než člověk. Dobrota božská je láska k pořádku, protože pořádek je základem fungování světa. Lidská dobrota je pak láskou k bližnímu. Rousseau je přesvědčen o tom, že bůh je spravedlivý, je to „následek jeho dobroty.“ Spravedlnost lidí znamená, že člověk dává každému to co mu náleží, spravedlnost boží znamená, „že Bůh žádá na každém počet z toho, co mu dal. “

Bůh nemůže být ničitelem, aniž by škodil sám sobě. Bůh je absolutně dobrý, protože je svrchovaně mocný a je tedy i absolutně spravedlivý. Kdyby tomu tak nebylo odporoval by si sám sobě. Z toho vyplývají dvě následující věci láska k řádu ze které tento řád vzniká je nazývána dobrotou a láska která jej udržuje je spravedlností.

Rousseau postupně objevuje pomocí „dobrého užití“ svého rozumu tyto božské vlastnosti. K těmto vlastnostem však nemá žádného absolutního pojmu. Tvrdí o nich, že jsou, aniž je chápe. Podle něj by to tedy znamenalo, že vlastně netvrdí nic, kdyby ovšem necítil, že to tak je. Zde se právě dostáváme k druhé složce jeho náboženství. Tou je cit.

Rousseau píše. „Bůh je takový. Cítím to, dokazuji to sobě; avšak tím nepochopím o nic lépe, jak Bůh může býti takový.“ Čím více se snaží pochopit – rozumem - boží podstatu, tím více jí nechápe. Ale ona „je“ a to mu stačí. Čím více ji nechápe, tím více se jí klaní. „Ponižuji se a pravím jí: Ty bytosti , všech bytostí! Já jsem, protože jsi ty; pozvedám se k prameni svému, myslím-li stále o tobě. Nejdůležitějším upotřebením rozumu mého jest zničiti se před tebou: rozkoši ducha mého, kouzlem slabosti mé jest, že se mohu cítit zdrcen velikostí Tvojí.“

Rousseau si snažil odvodit si nějaké základní pravdy a pravidla, která by měl znát a kterým iby se měl řídit. Zde se pak vymezuje vůči vysoké filosofii, protože pravidla na základě výše napsaného nachází v sobě sama. Tam jsou nesmazatelně napsána přírodou v hloubi srdce. Rousseau, pokud by se měl s někým radit, tak jedině sám se sebou, se svým svědomím, „jenž je nejlepším ze všech kasuistů.“ V jistém smyslu tak nahrazuje morálku svědomím.

Pokud člověk chce smlouvat se svým svědomí, utíká k rozumování, což je dle Rousseau samozřejmě špatně. Rozum příliš často člověka klame. Člověk se domnívá, že činí dobro (pro sebe), ale tím činí zlo na úkor bližního. Člověk si myslí, že se řídí popudem přírody, ale místo toho jedná proti němu. Řídíme se tím, co nám říkají naše smysl, ale pohrdáme tím, co nám říká srdce – svědomí. Svědomí neklame nikdy, je pravým vůdcem člověka, „je duši tím co pud tělu.“ Svůj vztah ke svědomí a jeho funkci vyjádřil Rousseau následovně: „Svědomí, svědomí! Božský pude; nesmrtelný a nebeský hlase; bezpečný vůdče bytosti nevědomé a omezené, avšak rozumné a svobodné; neomylný soudče dobra i zla, který činíš člověka podobna Bohu: ty působíš znamenitost jeho přirozené povahy i mravnost jeho činů; bez tebe necítím v sobě nic, co by mne povznášelo nad zvířata mimo smutnou výsadu, že mohu blouditi z klamu do klamu s neurovnaným poznáváním a s rozumem bez zákonů.“

Rousseau se jako člověk vyznávající náboženství citu, coby vymezení se vůči deismu, nemohl a nechtěl opírat o důkazy. Tento druh religiozity však není o dogmatech, má co dělat s praxí a se smyslem existence. Rousseau se snažil pochybovat (na rozdíl od Descarta) i o smyslu existence. Avšak je proto, aby dokázal, že taková pochybnost je zcela nemožná, neboť je nesnesitelná. Jak bylo naznačeno výše Rousseau, se snažil řešit praktické otázky, a člověk neměl být veden filosofy nýbrž vnitřním světlem. Jasně se vymezil vůči racionalistické filosofii, když napsal: „Díky nebesům, teď jsme zbaveni toho příšerného aparátu filosofického“
Rousseau se také zabýval otázkou smrti člověka, respektive nesmrtelnosti duše, ve vztahu k Bohu. Pokud jde o Boha, dochází k jednoznačnému závěru, právě skrze boží spravedlnost a dobrotu. „Bůh není bohem mrtvých.“

Duše, nesmrtelnost, smrt
Rousseaova představa nesmrtelnosti duše vychází z konstatování, že duše je nehmotná a může tedy přežít tělo. Jako důkaz je použita ta teze, že na tomto světě zlý člověk vítězí a spravedlivý je utlačován. Pro Rousseaua je to příliš velká disonance ve všeobecné harmonii světa. Výklad tohoto jevu je pak následující. Vše pro nás nekončí tímto životem, vše vstupuje do věčného pořádku po smrti. Z toho ovšem vzniká jistý neklid. Rousseau se tedy ptá, jak je možné že vše co člověk vnímal smysly je zničeno. Řešení této otázky je pak nalezeno takovým způsobem, že Rousseau uzná dvě substance. Život tělesný, který může vnímat jedině smysly a vše, co nejsou schopny zaznamenat, mu uniká. Když je po smrti zrušeno spojení těla duše, Rousseau chápe, že tělo se rozpadne, duše by však měla přetrvat a to ze dvou důvodů a) duše je nehmotná a tedy musí být věčná a b) není důvod, aby zničením jedné substance zanikla i druhá, zejména když tyto mají každá naprosto rozdílnou podstatu. Podstatu natolik rozdílnou, že obě jsou spojeny v zásadě násilně, duše žije de fakto až po tělesné smrti.

Na nabízející se otázku jaký je tento život, Rousseau nedává jednoznačnou odpověď. Odvolává se na svůj omezený rozum, který si nedovede představit nic nekonečného, protože cokoli nekonečného mu uniká. Rousseau věří, že duše přežívá tělo tak dlouho jak je potřeba k tomu, aby byl zachován řád. Rousseau si nedovede představit zánik myslící bytosti, z toho tedy dochází k závěru, že duše neumírá.

V jistém smyslu problematickou je pro Rousseaua samotná podstata duše, protože pro ní prostě neexistuje jemu známý pojem. Dedukuje pouze, že osobního „já“ se udržuje pouze pamětí. Aby člověk věděl co je, musí se pamatovat, čím byl. A pokud by si i po smrti vzpomněl na to, čím byl, logicky si musí vzpomenout také na to, co cítil a tím pádem i co dělal. Tato vzpomínka, by podle něj měla být blažeností spravedlivých a trápením hříšníků.

Pokud jde o hříšníky samotné a jejich eventuálně věčné utrpení, Rousseau zastává ten názor, že nevěří, že by měli být odsouzeni k utrpení bez konce. Pokud se nejvyšší spravedlnost – tedy Bůh – mstí, tak již v tomto životě. Sami lidé jsou pak prostředky utrpení. Není nutno hledat peklo v životě posmrtném, když je již obsaženo v hříšníkově srdci v životě pozemském, uzavírá Rousseau.

Pro ideu věčného pořádku má Rousseau ještě další argument. Tam kde nejsou lidské potřeby, tužby tak nutně přestávají i vášně a lidské hříchy. Duchové, protože by neměli být schopni ničeho negativního, když nic nepotřebují. Jsou zbaveni a tedy i smyslů, které jsou vázány na již zničené tělo. Podle Rousseaua pak jejich veškeré štěstí spočívá v nazírání na jiné čisté bytosti, a tedy nemůžou chtít nic jiného než dobro. „A může ten, kdo přestane hřešiti, býti na vždy nešťasten? K takovým názorům kloní se víra má, ale nenamáhám se, abych v této věci rozhodl.“

Na druhou stranu Rousseovi nečiní problém se tohoto přesvědčení vzdát, pokud to reálně takto není. „Ó, Bytosti milosrdná a dobrotivá! Jakákoliv jsou ustanovení tvoje, klaním se jim. Tresceš-li hříšníky věčným trestem, pokořuji svůj slabý rozum před Tvojí spravedlností: avšak jestliže výčitky těchto nešťastníků skončí se zároveň s časem, jestliže jejich utrpení přestanou, a jestliže stejný mír nás očekává jednoho dne všechny, velebím, tě zato.“ Pokud Rousseau o něco výše tvrdí, že mu na hříšnících nezáleží, zde je to jinak, hříšník mu je najednou bratrem a Rousseau sám přiznává, že občas cítil pokušení, aby se mu podobal. Toto jen ukazuje na jistou dvojkolejnost, či neustálenost jeho koncepce náboženství a na to navazující různá řešení vytvořená ad hoc.

Zbývá doplnit, že jak měl Rousseau vymyšlenou koncepci náboženství tak v identické podobě funguje i jeho koncepce výchovy. Ta je podle něho špatná pokud nedává dostatečný důraz a ohled na povahu vychovávaného. Je špatná dávali přednost teorii před praxí, vědám před ctnostmi a neužitečným znalostem před užitečnými a je špatná když se snaží vštípit znalosti a schopnosti, aniž by je vázala na opravdové a skutečné potřeby. Proto si může dovolit v rámci své koncepce náboženství teoretické problémy neřešit a nechat je žít vlastním životem.

Nikoli nepodstatným faktem je, že v době Francouzské revoluce se pak rousseauovou ideou náboženství citu inspiroval Maximillien Robespierre během závěrečného období jakobínské diktatury. Robespierrem prosazovaný kult Nejvyšší bytosti byl v zásadě odpovědí na dechristianizační a racionalizační pokusy, zejména se vymezoval vůči kultu Rozumu, který hlásali hébertisté a tzv. zběsilí .



Použitá literatura
Röd, Wolfgang, Novověká filosofie II; Od Newtona po Rousseaua, Praha 2004
Rousseau, Jean-Jacques, Vyznání víry vikáře savojského. in Emil čili o vychování, Praha 1911
Tinková, Daniela, Revoluční Francie 1787-1799, Praha 2008
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Příspěvek od Stuka »

Dílo Rousseaua je mimořádně složité a rozsáhlé, ty jsi ukázal jeho postoj k náboženství, což jsem dosud více méně opomíjela. Mně osobně je bližší Spinoza, ale zdá se mi, po přečtení článku, že se zas tak moc v názorech na Boha nerozcházejí a také i u Rousseaua je možné slovo Bůh zaměnit za slovo Příroda.
Mně je Rousseau sympatický v tom jak pohlížel na člověka a společnost - jak se už tehdy zamýšlel nad tím, co pociťujeme jako palčivý problém i dnes. Že totižto společnost nebo chcete-li civilizace dokáže člověka vlastně hodně ničit a kazit. Rousseau řekl mnoho zajímavých a pravdivých myšlenek hodných zamyšlení případně dlouhé rozpravy např:
Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech.
Má pravdu v tom, že ve své podstatě se člověk rodí svobodný a rovný ostatním, avšak posléze tohle ztrácí. Společenské zvyklosti a řád ho spoutá a obere o jeho přirozenost.
Dále - sdílím s ním názor, že práce a aktivní činnost může být pro člověka opravdu naplněním života. I když dnes je větší móda - jak šikovně se práci vyhnout. Prostě vydělat a nedělat - ale tím se člověk stává otrokem.
Nesdílím s ním názor, že rozum (racio) je méně důležitý než cit. Nebo když konkrétně použiju citaci z tvého článku
Pokud člověk chce smlouvat se svým svědomí, utíká k rozumování, což je dle Rousseau samozřejmě špatně. Rozum příliš často člověka klame. Člověk se domnívá, že činí dobro (pro sebe), ale tím činí zlo na úkor bližního. Člověk si myslí, že se řídí popudem přírody, ale místo toho jedná proti němu. Řídíme se tím, co nám říkají naše smysl, ale pohrdáme tím, co nám říká srdce – svědomí. Svědomí neklame nikdy, je pravým vůdcem člověka, „je duši tím co pud tělu.“ Svůj vztah ke svědomí a jeho funkci vyjádřil Rousseau následovně: „Svědomí, svědomí! Božský pude; nesmrtelný a nebeský hlase; bezpečný vůdče bytosti nevědomé a omezené, avšak rozumné a svobodné; neomylný soudče dobra i zla, který činíš člověka podobna Bohu: ty působíš znamenitost jeho přirozené povahy i mravnost jeho činů; bez tebe necítím v sobě nic, co by mne povznášelo nad zvířata mimo smutnou výsadu, že mohu blouditi z klamu do klamu s neurovnaným poznáváním a s rozumem bez zákonů.“
Myslím si, že svědomí může stejně klamat jako rozum, protože je to pořád v podstatě činnost mozku nebo reprodukce mozku, toho co se člověk naučil, jak byl vychován, jaké má zkušenosti atd.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
CAT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1683
Registrován: 6/8/2009, 10:53

Re: Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Příspěvek od CAT »

Kéž bych se o tomhle neučil na vejšce, takhle se nikdy nedokopu k tomu si to přečíst :neutral:
Obrázek
"We can't restore our civilization with somebody else's babies."
"Settlemunt my arse, let's slot floppies"
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Příspěvek od Stuka »

Rousseau - jeho učení - bylo významným faktorem v šíření osvícenství, ba řekla bych přímo jeho pilířem nebo vlajkonošem. V mnoha zemích byli jeho knihy zakázány, protože krom jiného hlásal, že příčinou nerovnosti mezi lidmi je majetková nerovnost a že král má být podřízen lidu, který ho v případě nespokojenosti může i svrhnout.
Dobře to bylo ukázáno ve filmu Královská aféra (natočený podle skutečných událostí). Za vlády Kristiána VII (1749-1808 lehce duševně chorého) bylo Dánsko zaostalou zemí, kde bylo učení Rousseaua zakázáno. Avšak když se do přízně krále dostal lékař Struensee, stoupenec Rousseaua a tedy i osvícenství , vše se změnilo. Struensee získal postupem času takovou moc, že vládl zemi jakoby regent. Sice krátkou dobu (asi rok), ale stihl přijmout spoustu nových opatření, dekretů, zavedl reformy a tím začlenil Dánsko mezi liberální moderní státy. Reformy ovšem neměly čas, ukázat se jako prospěšné, tempo v jejich přijímání bylo překotné, Struensee si udělal spoustu nepřátel, hlavně mezi vlivnými bohatými lidmi a nakonec ho král nechal pod nátlakem popravit (také i z důvodu, že se stal milencem královny). Po jeho smrti byly všechny jeho reformy zrušeny a Dánsko se navrátilo do předchozího letargického stavu.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Příspěvek od Bleu »

No ono je třeba říct, že osvícenství není jednotej směr. Vtip, je ale podle mého v tom, že rousseau se stavěl vůči racionalismu, který byl s osvícenstvím v této době spojen. Ať už je to jeho zdůrazňování citu nad rozumem, nebo odklon od čistě deistického vidění Boha. Pro mě je ale dost podstatný, že jeho spisek "O společenské smlouvě" se stal velice důležitým pro FR revoluci, a taky to, že se do jisté míry dokázal právě onu jistou vyčpělost čistě racionalistické větve osvícenství.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Příspěvek od Stuka »

Zde je zajímavý článek o Rousseauovi a jeho učení, ve kterém ho autor i do určité míry kritizuje
http://www.revuepolitika.cz/clanky/329/ ... e-revoluce
Píše, že např. Rousseau sice hlásal návrat k přírodě, ale sám v ní netrávil skoro žádný čas. Také výchově dětí se věnoval v mnoha svých prací, ale svých 5 dětí dal do sirotčince a nestaral se o jejich osud. Vskutku přiznává Rousseauovi revoluční myšlenky, které pomohly osvobodit západní civilizaci od feudalizmu a také položily základ k demokracii , protože se mu podařilo ukázat propojení svobody a rovnosti. Avšak autor článku ho kritizuje, že v konečném důsledku nespěje k liberalizmu, ale naopak - k totalitě a z jeho díla potom mohl např. vycházet i Marx.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Náboženství v pojetí Jean-Jacquese Rousseaua

Příspěvek od Bleu »

Stuka píše:Zde je zajímavý článek o Rousseauovi a jeho učení, ve kterém ho autor i do určité míry kritizuje
http://www.revuepolitika.cz/clanky/329/ ... e-revoluce
Píše, že např. Rousseau sice hlásal návrat k přírodě, ale sám v ní netrávil skoro žádný čas. Také výchově dětí se věnoval v mnoha svých prací, ale svých 5 dětí dal do sirotčince a nestaral se o jejich osud. Vskutku přiznává Rousseauovi revoluční myšlenky, které pomohly osvobodit západní civilizaci od feudalizmu a také položily základ k demokracii , protože se mu podařilo ukázat propojení svobody a rovnosti. Avšak autor článku ho kritizuje, že v konečném důsledku nespěje k liberalizmu, ale naopak - k totalitě a z jeho díla potom mohl např. vycházet i Marx.
No nevim, v mnoha ohledech Rousseau je nepochybně "hlasatelem" revolučních myšlenek, na druhou stranu - jeho teorie dovedená ad absurdum za VFR rozhodně nijak super svobodomyslná a demokratická nebyla.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Odpovědět

Zpět na „Společenské změny v historické perspektivě“