minová válka na Baltu
Napsal: 8/3/2014, 19:54
Zkáza 10 flotily – listopad 1916 na Baltu.
Pokud se ve spojitosti s námořní válkou zmíní 10. flotila, většině znalých se vybaví italská speciální jednotka MAS (Decima Flottiglia Mezzi d'Assalto). Velmi málo lidí si však ještě vzpomene na 10. německou flotilu torpédoborců která byla téměř zničena ve Finském zálivu v průběhu Velké války. A to v podstatě bez jediného výstřelu.
Německé námořnictvo omezilo v prvním roce IWW své operace na Baltu pouze na jeho jižní část. Lodě jimiž zdejší velitelství disponovalo byly zastaralé a bylo jich tak málo že sotva stačily pokrýt komunikační trasy vedoucí podél vlastního, případně švédského pobřeží. Do “ruských” vod se tak velmi opatrně odvažovaly pouze ponorky jichž nebylo možné při strážení konvojů využít.
Výsledným efektem tohoto stavu však bylo to že Němci zcela ztratili přehled o tom co se v severovýchodní části Baltského moře a ve Finském zálivu děje. Námořní rozvědka dokonce ani nezaznamenala existenci obrovského minového pole podporovaného silnými bateriemi pobřežního dělostrelectva v hloubi Finského zálivu. Tuto bariéru vzniklou poslední mírový den (na Baltu to byl 31. červenec 1914) a průběžně rozšiřovanou tvořilo už od počátku přes 2 000 min. V podstatě ji nešlo minout, táhla se od Rewalu (dnešní Tallinn) napříč zálivem až k finskému pobřeží. Tato past byla pro každou loď jejíž kapitán neznal úzké průchody smrtící i ruské nákladní lodě se zde potápěly kvůli nepřesné navigaci.
A stejně tak Němci nezaznamenali ani vznik dalšího, ještě rozsáhlejšího předsunutého minově-dělostřeleckého postavení mezi ostrovem Dagö (Hiiumaa) a finským poloostrovem Hangö (Hanko).
vlajkový torpédoborec německé 10. flotily S-56
Aby se takříkajíc „dostali do obrazu“ naplánovali průzkumnou operaci lehkých sil spojenou s likvidací všech ruských lodí jež by na cestě potkali. A síly které Hochsseflotte pro tento úkol vyčlenila byly na poměry Baltu poměrně velké. Samotný výpad měla provést již zmíněná 10. flotila čítající jedenáct moderních, silných a rychlých torpédoborců jimž měla v případě potíží přispěchat na pomoc stejně silná 8. flotila podporovaná třemi lehkými křižníky. Tyto síly byly schopny případně připravit těžké chvíle i ruským pancéřovým křižníkům, takovémuto soupeři se však měly vyhnout.
Podle plánu se měla skupina torpédoborců dostat až na úroveň dnešního Tallinnu a potopit cokoliv nač narazí. Německá rozvědka totiž předpokládala že Rusové plánují operace v oblasti Rigy a budou chtít posilovat svá vojska právě po moři. Na komunikačních trasách ve Finském zálivu byl proto očekáván čilý ruch. Kde na to němečtí zpravodajci přišli se neví, pravdou ovšem je že Rusové operace v prostoru Rigy neplánovali a tak se žádné přesuny vojsk nekonaly.
Jistě, byla zvažována i případná existence ruských minových polí, tomuto riziku však nebyla přikládána potřebná vážnost. Němci snad ani ve snu nepředpokládali ruský ekvivalent toho co sami vytvořili v Helgolandské zátoce. Vlastně jediné potíže které v průběhu operace očekávali byla protiopatření ruských torpédoborců, proto do svého svazu zařadili plavidla která své protivníky převyšovala jak velikostí a rychlostí tak hlavně výzbrojí.
20.října 1916 proto došlo k první průzkumné plavbě k ústí Finského zálivu. Skupina torpédoborců se dostala až k severozápadnímu pobřeží ostrova Dagö a nezaznamenala sebemenší potíže. Po minách ani stopy, stejně tak ruské torpédoborce se ani neukázaly.
Ve skutečnosti byli Němci ruskými hlídkami zpozorováni a velitel lehkých sil v oblasti kontraadmirál Kiedrov jim poslal naproti vlastní lodě. Tedy alespoň to nařídil, velitel konkrétní divize ruských torpédoborců se však v obavách z případných německých min neodvážil vyplout. Německá plavidla mohla na své paluby pobrat až 24 min a Rusové se báli toho že tento „oťukávací“ průzkumný výpad je ve skutečnosti minovou operací. A protože počasí toho dne minolovným operacím zrovna nepřálo byly plavební koridory zkontrolovány až následující den. To však byl již protivník dávno v tahu.
Němci však o ruské „protiakci“ nic nevěděli a tak byli utvrzeni v přesvědčení že se Rusové na nic nezmůžou a že připravovaný výpad do hloubi Finského zálivu je proveditelný.
Celá operace byla naplánována na noc z 10. na 11. listopadu 1916. Proto oba svazy (průzkumný i krycí) opustily během 10.11. základnu Libau (lotyšská Liepāja) a vyrazily na sever. Kolem 20:00 se lodě ocitly severozápadně od ostrova Dagö, 10. flotila se oddělila od krycího svazu a zmizela ve tmě na východě.
Lodě udržovaly kýlovou formaci za vlajkovým torpédoborcem S-56 a rychlostí 21 uzlů mířily do hloubi Finského zálivu. Vzdálenost mezi jednotlivými plavidly byla nařízena na minimálně 300, celá formace se však natáhla na téměř 4 kilometry. Velitel skupiny ppor. Weiting v tom však neviděl problém, předpokládal existenci menších ruských minových polí a tak měly mít jednotlivé lodě možnost při ohrožení samostatně manévrovat. Od kapitánů německých ponorek měl informace že tato trasa by měla být volná. Nikoho však nenapadlo že mohli Rusové položit minové pole zaměřené pouze proti hladinovým lodím a následky tohoto „omylu“ se záhy ukázaly fatální.
Po pouhé půlhodině došlo k prvnímu zásahu. 17,5 míle (32 km) severně od mysu Tahkoma (nejsevernější výspa ostrova Dagö – Hiiumaa) najel torpédoborec V-75 na jednu z krajních min předsunuté minově-dělostřelecké pozice. Kontakt byl velmi podivný, zasažená loď byla až přeposlední v kýlové formaci takže to vypadá že buď vyplula z řady nebo narazila na uvolněnou a driftující minu. Přesto že se situace zprvu jevila jako ne příliš vážná jednalo se o zásah smrtelný. V momentě kdy se k ochromené lodi přiblížilo další plavidlo (poslední v řadě – S-57) došlo k explozi další miny která V-75 roztrhla na několik kusů. Výbuch vyřadil i strojovny S-57 a i tato loď během několika minut narazila na další z min. Na pomoc vyrazil torpédoborec G-89 ale jediné co mohl udělat bylo převzít na svou palubu posádky obou zasažených lodí. Lidské ztráty byly zatím překvapivě malé, potopení V-75 nepřežili tři členové posádky a na S-57 zahynuli pouze dva muži. Torpédoborec G-89 měl na své palubě téměř 170 trosečníků, několik z nich těžce zraněných a jeho kapitán na vlajkovou loď signalizoval že se vrací ke krycímu svazu.
Velící důstojník zprvu vůbec netušil co se děle na konci jeho svazu, kvůli tmě byly vidět jen 2 – 3 následující lodě a první informace o tom že se něco děje pouze sdělovala že poslední tři lodě zůstaly pozadu. Weiting se chtěl nejdřív vrátit, z následujícího hlášení však vyplynulo že V-75 narazil na minu a další dvě lodě zahájily záchrannou akci. Toto konání odpovídalo záchranným směrnicím a tak se Weiting rozhodl se zbývajícími osmi torpédoborci pokračovat v cestě. O skutečném rozsahu katastrofy zatím nic nevěděl.
K dalším „nehodám“ již nedošlo ale teprve kolem desáté hodiny kdy už byly zbývající torpédoborce mimo nebezpečí se velitel svazu dozvěděl pravý stav věcí, dvě lodě na mořském dně a třetí se kvůli trosečníkům stáhla z akce. To už bylo velmi nepříjemné, stále to však vypadalo na to že čistě náhodou narazili na „malé“ minové pole.
Kvůli zmenšení svého svazu se Weiting rozhodl že výpad neproběhne podle schváleného plánu, Navíc na trase kde se měly pohybovat desítky ruských lodí nenarazil na jediný cíl. Proto se rozhodl že napadne velkou námořní základnu v oblasti Port Baltijskij (dnešní estonské Paldiski). Další už několikátý omyl německé námořní rozvědky, předpokládala totiž že přesuny ruských vojsk do oblasti Rigy budou směrovány právě z této „velmi důležité“ základny Ve skutečnosti byl ale Port Baltijskij zcela bezvýznamný, menší městečko v jehož přístavu nebyly nákladní ani válečné lodě, žádné vojenské sklady a zdejší posádka čítala jen pár desítek vojáků. Ruská flotila měla v oblasti tolik opěrných bodů že tento přístav i když strategicky dobře situovaný prostě nepotřebovala.
Kolem 01.30 následujícího dne vpluly tři vedoucí lodě německého svazu na vnější rejdu Portu Baltijskij zatímco pět zbývajících jim na volném moři zajišťovalo krytí. Celý dělostřelecký přepad trval pouhých 20 minut během nichž tři lodě spotřebovaly celkem 162 granátů ráže 105 mm. Jak se říká „ kde nic není ani smrt nebere“a tak jediným výsledkem této akce bylo 10 mrtvých a 8 raněných ruských civilistů a 24 většinou lehce poškozených obytných budov. Po skončení kanonády opustily tři německé torpédoborce rejdu přístavu a po připojení se ke zbytku svazu zamířila 10. německá flotila na domovskou základnu v Libau.
Weiting stále ještě netušil co ho na zpáteční cestě čeká. Myslel že miny které zredukovaly jeho svaz jsou součástí malého minového pole a tak k návratu zvolil severnější trasu aby ho minul.
V 03:36, prakticky v odstupu několika sekund narazily na minu torpédoborce G-90 a V-72. Prvnímu z nich exploze zničila turbíny a posádku potápějící se lodě zachránil S-59 (9 mrtvých) zatímco V-72 výbuch miny roztrhl na dvě části. Mužstvo zasažené lodě beze ztrát přestoupilo na V-77. Teprve nyní začali Němci tušit co proti nim stojí, že minové pole je mnohem rozsáhlejší než očekávali. Jediným východiskem z této situace však bylo pokračování v cestě na západ ke krycímu svazu bez ohledu na ztráty. Rozptýlený svaz se znovu zformoval a opět vytvořil kýlovou řadu. O pouhých 20 minut později (04:00) narazil na minu torpédoborec S-58. Protože se opět jednalo o smrtelný zásah vyrazil mu na pomoc S-59. Protože však jeho posádka zahlédla další dvě miny proběhla evakuace posádky potápějícího se S-58 pomocí lodních člunů.
Teprve nyní Weiting pochopil že už podruhé zavedl svůj svaz do velmi rozlehlého a hustě položeného ruského minového pole a v naději že miny jsou v rovnoběžných řadách zamířil předpokládanou mezerou mezi nimi na jih s plánem že na západ proklouzne až těsně podél pobřeží. Rusové se však při vytváření těchto polí žádných předpisů nedrželi a tak byly miny položeny víceméně chaoticky. Na to doplatil torpédoborec S-59 když i on narazil v 05:39 na minu. Ani zde nebyla žádná šance na jeho záchranu a tak všechny muže na jeho palubě převzal vlajkový S-56 (na palubě S-59 už byly posádky dvou dříve potopených torpédoborců).
Němců se pomalu začínala zmocňovat panika. Z původních jedenácti lodí svazu jich šest leželo na dně a sedmý (G-89) se z akce stáhl hned na jejím začátku. 10. flotila se tak smrskla na pouhé čtyři lodě v akci na jejíchž palubách byly stovky otřesených trosečníků. Weiting se rozhodl pro jediné logické řešení této situace a zamířil přímo na západ v naději že alespoň zbývající lodě se dostanou do bezpečí. Ne všem se to ale podařilo, poslední ztrátou byl V-76. Na „svou“ minu narazil v 06:15 ve vzdálenosti devíti mil od poslední potopené lodě S-59 na samé hranici zamořené oblasti. Také tato ztráta byla hodně podivná, německá kýlová formace byla v té době už velmi sevřená a na minu narazila až poslední loď v řadě. I když zahynul pouze jediný námořník, loď jako taková byla ztracena. Posádku vzal na svou palubu torpédoborec V-77. Zbývající tři lodě se kolem sedmé hodiny setkaly s krycím svazem kde se k nim připojil i G-89.
přibližný nákres celé katastrofy
Německé námořnictvo se pokusilo rozsah katastrofy před složkami armády utajit, příliš se to však nepovedlo, Rusové dokázali v průběhu několika dní podle vylovených trosek celkem přesně identifikovat jednotlivá potopená plavidla a „svůj“ úspěch hodně hlasitě vytroubili do světa.
Přitom sami Rusové nebyli příliš daleko od šance Němce ještě před zpáteční cestou zaskočit a snad porazit, prostředky na to rozhodně měli. Už kolem 22:00 přišly první informace o výbuších min z nichž bylo možné vyvodit že se do Finského zálivu pokouší proniknout nepřítel. O něco později pobřežní pozorovatelé zaregistrovali 6 – 8 neidentifikovaných lodí a před půl druhou došla do ruského štábu informace že se osm nepřátelských lodí motá před Portem Baltijkým. Na základě těchto hlášení vydal viceadmirál Niepienin rozkaz aby ze základny lehkých sil Rohoküll (estonský přístav Rohuküla) vyrazily všechny dostupné torpédoborce (celken 12 plavidel) s úkolem odříznou Němcům ústupovou trasu. Ruské lodě však nebyly připraveny k okamžitému vyplutí a tak se první lodě začaly z přístavu trousit až po páté hodině ranní. Po zdlouhavém zformování se ruský svaz pomalu vydal na sever kde pobřežní pozorovatelé zaregistrovali opuštěnou německou loď (pravděpodobně se jednalo o roztržený V-72). Do oblasti však opatrní Rusové dorazili až kolem 15:00 !! a pochopitelně nic nenašli, německé lodě již dávno ležely na dně nebo byly daleko na západě v bezpečí a tak se celý svaz vrátil na základnu Rohoküll.
Výsledek celého výpadu se nedá označit jinak než naprostá katastrofa. Večer předchozího dne vplula do vod Finského zálivu silná flotila jedenácti moderních a rychlých německých torpédoborců. Ráno z ní zbývala čtyři plavidla s otřesenými a demoralizovanými posádkami a stovkami zachráněných trosečníků. Jedinou světlou stránkou tohoto debaklu byly minimální lidské ztráty, pouhých 16 mrtvých a 20 raněných je vzhledem k celkovým materiálním ztrátám možno považovat za přijatelný výsledek.
Z katastrofy byli přímo obviněni velitel průzkumných sil baltské oblasti viceadmirál Schultz a velitel 6. průzkumné skupiny kontraadmirál Langemak. Oba byli ze svých postů odvoláni a převedeni do zálohy. Po tomto „nepovedeném“ výpadu navíc německé námořnictvo na dlouhou dobu rezignovalo na aktivní operace hladinových sil na severním Baltu až do německé intervence ve Finsku v roce 1918. To už však Němci ovládli jižní pobřeží Finského zálivu a v ruských minových polích měli vytvořené vlastní průchody.
Ani ruské námořnictvo nevyvíjelo přílišnou aktivitu, minová pole podporovaná těžkými bateriemi pozemního dělostřelectva se ukázala jako velmi efektivní obranný prostředek a tak námořní válka na Baltu zase sklouzla do patového stavu jímž se vyznačovala už od počátku. Prostě si až do revoluce v říjnu 1917 hrálo každé námořnictvo na svém písečku.
Scrat
Pokud se ve spojitosti s námořní válkou zmíní 10. flotila, většině znalých se vybaví italská speciální jednotka MAS (Decima Flottiglia Mezzi d'Assalto). Velmi málo lidí si však ještě vzpomene na 10. německou flotilu torpédoborců která byla téměř zničena ve Finském zálivu v průběhu Velké války. A to v podstatě bez jediného výstřelu.
Německé námořnictvo omezilo v prvním roce IWW své operace na Baltu pouze na jeho jižní část. Lodě jimiž zdejší velitelství disponovalo byly zastaralé a bylo jich tak málo že sotva stačily pokrýt komunikační trasy vedoucí podél vlastního, případně švédského pobřeží. Do “ruských” vod se tak velmi opatrně odvažovaly pouze ponorky jichž nebylo možné při strážení konvojů využít.
Výsledným efektem tohoto stavu však bylo to že Němci zcela ztratili přehled o tom co se v severovýchodní části Baltského moře a ve Finském zálivu děje. Námořní rozvědka dokonce ani nezaznamenala existenci obrovského minového pole podporovaného silnými bateriemi pobřežního dělostrelectva v hloubi Finského zálivu. Tuto bariéru vzniklou poslední mírový den (na Baltu to byl 31. červenec 1914) a průběžně rozšiřovanou tvořilo už od počátku přes 2 000 min. V podstatě ji nešlo minout, táhla se od Rewalu (dnešní Tallinn) napříč zálivem až k finskému pobřeží. Tato past byla pro každou loď jejíž kapitán neznal úzké průchody smrtící i ruské nákladní lodě se zde potápěly kvůli nepřesné navigaci.
A stejně tak Němci nezaznamenali ani vznik dalšího, ještě rozsáhlejšího předsunutého minově-dělostřeleckého postavení mezi ostrovem Dagö (Hiiumaa) a finským poloostrovem Hangö (Hanko).
vlajkový torpédoborec německé 10. flotily S-56
Aby se takříkajíc „dostali do obrazu“ naplánovali průzkumnou operaci lehkých sil spojenou s likvidací všech ruských lodí jež by na cestě potkali. A síly které Hochsseflotte pro tento úkol vyčlenila byly na poměry Baltu poměrně velké. Samotný výpad měla provést již zmíněná 10. flotila čítající jedenáct moderních, silných a rychlých torpédoborců jimž měla v případě potíží přispěchat na pomoc stejně silná 8. flotila podporovaná třemi lehkými křižníky. Tyto síly byly schopny případně připravit těžké chvíle i ruským pancéřovým křižníkům, takovémuto soupeři se však měly vyhnout.
Podle plánu se měla skupina torpédoborců dostat až na úroveň dnešního Tallinnu a potopit cokoliv nač narazí. Německá rozvědka totiž předpokládala že Rusové plánují operace v oblasti Rigy a budou chtít posilovat svá vojska právě po moři. Na komunikačních trasách ve Finském zálivu byl proto očekáván čilý ruch. Kde na to němečtí zpravodajci přišli se neví, pravdou ovšem je že Rusové operace v prostoru Rigy neplánovali a tak se žádné přesuny vojsk nekonaly.
Jistě, byla zvažována i případná existence ruských minových polí, tomuto riziku však nebyla přikládána potřebná vážnost. Němci snad ani ve snu nepředpokládali ruský ekvivalent toho co sami vytvořili v Helgolandské zátoce. Vlastně jediné potíže které v průběhu operace očekávali byla protiopatření ruských torpédoborců, proto do svého svazu zařadili plavidla která své protivníky převyšovala jak velikostí a rychlostí tak hlavně výzbrojí.
20.října 1916 proto došlo k první průzkumné plavbě k ústí Finského zálivu. Skupina torpédoborců se dostala až k severozápadnímu pobřeží ostrova Dagö a nezaznamenala sebemenší potíže. Po minách ani stopy, stejně tak ruské torpédoborce se ani neukázaly.
Ve skutečnosti byli Němci ruskými hlídkami zpozorováni a velitel lehkých sil v oblasti kontraadmirál Kiedrov jim poslal naproti vlastní lodě. Tedy alespoň to nařídil, velitel konkrétní divize ruských torpédoborců se však v obavách z případných německých min neodvážil vyplout. Německá plavidla mohla na své paluby pobrat až 24 min a Rusové se báli toho že tento „oťukávací“ průzkumný výpad je ve skutečnosti minovou operací. A protože počasí toho dne minolovným operacím zrovna nepřálo byly plavební koridory zkontrolovány až následující den. To však byl již protivník dávno v tahu.
Němci však o ruské „protiakci“ nic nevěděli a tak byli utvrzeni v přesvědčení že se Rusové na nic nezmůžou a že připravovaný výpad do hloubi Finského zálivu je proveditelný.
Celá operace byla naplánována na noc z 10. na 11. listopadu 1916. Proto oba svazy (průzkumný i krycí) opustily během 10.11. základnu Libau (lotyšská Liepāja) a vyrazily na sever. Kolem 20:00 se lodě ocitly severozápadně od ostrova Dagö, 10. flotila se oddělila od krycího svazu a zmizela ve tmě na východě.
Lodě udržovaly kýlovou formaci za vlajkovým torpédoborcem S-56 a rychlostí 21 uzlů mířily do hloubi Finského zálivu. Vzdálenost mezi jednotlivými plavidly byla nařízena na minimálně 300, celá formace se však natáhla na téměř 4 kilometry. Velitel skupiny ppor. Weiting v tom však neviděl problém, předpokládal existenci menších ruských minových polí a tak měly mít jednotlivé lodě možnost při ohrožení samostatně manévrovat. Od kapitánů německých ponorek měl informace že tato trasa by měla být volná. Nikoho však nenapadlo že mohli Rusové položit minové pole zaměřené pouze proti hladinovým lodím a následky tohoto „omylu“ se záhy ukázaly fatální.
Po pouhé půlhodině došlo k prvnímu zásahu. 17,5 míle (32 km) severně od mysu Tahkoma (nejsevernější výspa ostrova Dagö – Hiiumaa) najel torpédoborec V-75 na jednu z krajních min předsunuté minově-dělostřelecké pozice. Kontakt byl velmi podivný, zasažená loď byla až přeposlední v kýlové formaci takže to vypadá že buď vyplula z řady nebo narazila na uvolněnou a driftující minu. Přesto že se situace zprvu jevila jako ne příliš vážná jednalo se o zásah smrtelný. V momentě kdy se k ochromené lodi přiblížilo další plavidlo (poslední v řadě – S-57) došlo k explozi další miny která V-75 roztrhla na několik kusů. Výbuch vyřadil i strojovny S-57 a i tato loď během několika minut narazila na další z min. Na pomoc vyrazil torpédoborec G-89 ale jediné co mohl udělat bylo převzít na svou palubu posádky obou zasažených lodí. Lidské ztráty byly zatím překvapivě malé, potopení V-75 nepřežili tři členové posádky a na S-57 zahynuli pouze dva muži. Torpédoborec G-89 měl na své palubě téměř 170 trosečníků, několik z nich těžce zraněných a jeho kapitán na vlajkovou loď signalizoval že se vrací ke krycímu svazu.
Velící důstojník zprvu vůbec netušil co se děle na konci jeho svazu, kvůli tmě byly vidět jen 2 – 3 následující lodě a první informace o tom že se něco děje pouze sdělovala že poslední tři lodě zůstaly pozadu. Weiting se chtěl nejdřív vrátit, z následujícího hlášení však vyplynulo že V-75 narazil na minu a další dvě lodě zahájily záchrannou akci. Toto konání odpovídalo záchranným směrnicím a tak se Weiting rozhodl se zbývajícími osmi torpédoborci pokračovat v cestě. O skutečném rozsahu katastrofy zatím nic nevěděl.
K dalším „nehodám“ již nedošlo ale teprve kolem desáté hodiny kdy už byly zbývající torpédoborce mimo nebezpečí se velitel svazu dozvěděl pravý stav věcí, dvě lodě na mořském dně a třetí se kvůli trosečníkům stáhla z akce. To už bylo velmi nepříjemné, stále to však vypadalo na to že čistě náhodou narazili na „malé“ minové pole.
Kvůli zmenšení svého svazu se Weiting rozhodl že výpad neproběhne podle schváleného plánu, Navíc na trase kde se měly pohybovat desítky ruských lodí nenarazil na jediný cíl. Proto se rozhodl že napadne velkou námořní základnu v oblasti Port Baltijskij (dnešní estonské Paldiski). Další už několikátý omyl německé námořní rozvědky, předpokládala totiž že přesuny ruských vojsk do oblasti Rigy budou směrovány právě z této „velmi důležité“ základny Ve skutečnosti byl ale Port Baltijskij zcela bezvýznamný, menší městečko v jehož přístavu nebyly nákladní ani válečné lodě, žádné vojenské sklady a zdejší posádka čítala jen pár desítek vojáků. Ruská flotila měla v oblasti tolik opěrných bodů že tento přístav i když strategicky dobře situovaný prostě nepotřebovala.
Kolem 01.30 následujícího dne vpluly tři vedoucí lodě německého svazu na vnější rejdu Portu Baltijskij zatímco pět zbývajících jim na volném moři zajišťovalo krytí. Celý dělostřelecký přepad trval pouhých 20 minut během nichž tři lodě spotřebovaly celkem 162 granátů ráže 105 mm. Jak se říká „ kde nic není ani smrt nebere“a tak jediným výsledkem této akce bylo 10 mrtvých a 8 raněných ruských civilistů a 24 většinou lehce poškozených obytných budov. Po skončení kanonády opustily tři německé torpédoborce rejdu přístavu a po připojení se ke zbytku svazu zamířila 10. německá flotila na domovskou základnu v Libau.
Weiting stále ještě netušil co ho na zpáteční cestě čeká. Myslel že miny které zredukovaly jeho svaz jsou součástí malého minového pole a tak k návratu zvolil severnější trasu aby ho minul.
V 03:36, prakticky v odstupu několika sekund narazily na minu torpédoborce G-90 a V-72. Prvnímu z nich exploze zničila turbíny a posádku potápějící se lodě zachránil S-59 (9 mrtvých) zatímco V-72 výbuch miny roztrhl na dvě části. Mužstvo zasažené lodě beze ztrát přestoupilo na V-77. Teprve nyní začali Němci tušit co proti nim stojí, že minové pole je mnohem rozsáhlejší než očekávali. Jediným východiskem z této situace však bylo pokračování v cestě na západ ke krycímu svazu bez ohledu na ztráty. Rozptýlený svaz se znovu zformoval a opět vytvořil kýlovou řadu. O pouhých 20 minut později (04:00) narazil na minu torpédoborec S-58. Protože se opět jednalo o smrtelný zásah vyrazil mu na pomoc S-59. Protože však jeho posádka zahlédla další dvě miny proběhla evakuace posádky potápějícího se S-58 pomocí lodních člunů.
Teprve nyní Weiting pochopil že už podruhé zavedl svůj svaz do velmi rozlehlého a hustě položeného ruského minového pole a v naději že miny jsou v rovnoběžných řadách zamířil předpokládanou mezerou mezi nimi na jih s plánem že na západ proklouzne až těsně podél pobřeží. Rusové se však při vytváření těchto polí žádných předpisů nedrželi a tak byly miny položeny víceméně chaoticky. Na to doplatil torpédoborec S-59 když i on narazil v 05:39 na minu. Ani zde nebyla žádná šance na jeho záchranu a tak všechny muže na jeho palubě převzal vlajkový S-56 (na palubě S-59 už byly posádky dvou dříve potopených torpédoborců).
Němců se pomalu začínala zmocňovat panika. Z původních jedenácti lodí svazu jich šest leželo na dně a sedmý (G-89) se z akce stáhl hned na jejím začátku. 10. flotila se tak smrskla na pouhé čtyři lodě v akci na jejíchž palubách byly stovky otřesených trosečníků. Weiting se rozhodl pro jediné logické řešení této situace a zamířil přímo na západ v naději že alespoň zbývající lodě se dostanou do bezpečí. Ne všem se to ale podařilo, poslední ztrátou byl V-76. Na „svou“ minu narazil v 06:15 ve vzdálenosti devíti mil od poslední potopené lodě S-59 na samé hranici zamořené oblasti. Také tato ztráta byla hodně podivná, německá kýlová formace byla v té době už velmi sevřená a na minu narazila až poslední loď v řadě. I když zahynul pouze jediný námořník, loď jako taková byla ztracena. Posádku vzal na svou palubu torpédoborec V-77. Zbývající tři lodě se kolem sedmé hodiny setkaly s krycím svazem kde se k nim připojil i G-89.
přibližný nákres celé katastrofy
Německé námořnictvo se pokusilo rozsah katastrofy před složkami armády utajit, příliš se to však nepovedlo, Rusové dokázali v průběhu několika dní podle vylovených trosek celkem přesně identifikovat jednotlivá potopená plavidla a „svůj“ úspěch hodně hlasitě vytroubili do světa.
Přitom sami Rusové nebyli příliš daleko od šance Němce ještě před zpáteční cestou zaskočit a snad porazit, prostředky na to rozhodně měli. Už kolem 22:00 přišly první informace o výbuších min z nichž bylo možné vyvodit že se do Finského zálivu pokouší proniknout nepřítel. O něco později pobřežní pozorovatelé zaregistrovali 6 – 8 neidentifikovaných lodí a před půl druhou došla do ruského štábu informace že se osm nepřátelských lodí motá před Portem Baltijkým. Na základě těchto hlášení vydal viceadmirál Niepienin rozkaz aby ze základny lehkých sil Rohoküll (estonský přístav Rohuküla) vyrazily všechny dostupné torpédoborce (celken 12 plavidel) s úkolem odříznou Němcům ústupovou trasu. Ruské lodě však nebyly připraveny k okamžitému vyplutí a tak se první lodě začaly z přístavu trousit až po páté hodině ranní. Po zdlouhavém zformování se ruský svaz pomalu vydal na sever kde pobřežní pozorovatelé zaregistrovali opuštěnou německou loď (pravděpodobně se jednalo o roztržený V-72). Do oblasti však opatrní Rusové dorazili až kolem 15:00 !! a pochopitelně nic nenašli, německé lodě již dávno ležely na dně nebo byly daleko na západě v bezpečí a tak se celý svaz vrátil na základnu Rohoküll.
Výsledek celého výpadu se nedá označit jinak než naprostá katastrofa. Večer předchozího dne vplula do vod Finského zálivu silná flotila jedenácti moderních a rychlých německých torpédoborců. Ráno z ní zbývala čtyři plavidla s otřesenými a demoralizovanými posádkami a stovkami zachráněných trosečníků. Jedinou světlou stránkou tohoto debaklu byly minimální lidské ztráty, pouhých 16 mrtvých a 20 raněných je vzhledem k celkovým materiálním ztrátám možno považovat za přijatelný výsledek.
Z katastrofy byli přímo obviněni velitel průzkumných sil baltské oblasti viceadmirál Schultz a velitel 6. průzkumné skupiny kontraadmirál Langemak. Oba byli ze svých postů odvoláni a převedeni do zálohy. Po tomto „nepovedeném“ výpadu navíc německé námořnictvo na dlouhou dobu rezignovalo na aktivní operace hladinových sil na severním Baltu až do německé intervence ve Finsku v roce 1918. To už však Němci ovládli jižní pobřeží Finského zálivu a v ruských minových polích měli vytvořené vlastní průchody.
Ani ruské námořnictvo nevyvíjelo přílišnou aktivitu, minová pole podporovaná těžkými bateriemi pozemního dělostřelectva se ukázala jako velmi efektivní obranný prostředek a tak námořní válka na Baltu zase sklouzla do patového stavu jímž se vyznačovala už od počátku. Prostě si až do revoluce v říjnu 1917 hrálo každé námořnictvo na svém písečku.
Scrat
. Zdá se mi to, nebo je námořní minové válce obecně věnován vcelku malý prostor? Lze někde doložit jakou měla z širšího pohledu účinnost a efektivitu? Vždy když si přečtu ta ohromná čísla nakladených min ať té nebo oné strany, náklady musely být ohromné.
