Heinkel He 176
Napsal: 15/3/2014, 23:39
První raketové letadlo HEINKEL He 176
Německo 1939
Jeden z předpokládaných vzhledů
Téma tajných zbraní Třetí říše je mezi čtenáři poměrně oblíbené a tak jsem se rozhodl trošku si připomenout jednu tajnou Hitlerovu zbraň, která spatřila světlo světa dokonce ještě před zahájením bojů Druhé světové války. Jedná se o německé experimentální raketové letadlo, které vzniklo ze soukromé iniciativy firmy Heinkel (stejně jako proudový letoun Heinkel He 178), kterou vedl slavný konstruktér a výrobce letadel Ernst Heinkel (*1888 - +1958). Heinkel chtěl světu představit nejrychlejší letoun světa a za tím účelem neváhal vydat nemalé finanční prostředky ze své kapsy. Možná se i domníval, že takový stroj vzbudí zájem vedoucích činitelů Luftwaffe a umožní mu produkovat letadla v masovém měřítku na úkor svého velkého rivala Messerschmitta. Přestože výkony He 176 nebyli nějak oslnivé, bylo světu dokázáno, jak daleko je německý vývoj v otázce letounů poháněných raketovým motorem na kapalné palivo.
První pokusy s raketovými motory z dvacátých let byly spíše úsměvné, když si konstruktéři montovaly rakety prakticky na kdeco, co se dále alespoň trošku rozpohybovat. Neváhaly jimi osadit jak tehdejší první automobily, motory, vlaky, nebo dokonce i saně. V roce 1929 zkusil s raketami experimentovat i později uznávaný konstruktér Alexander Martin Lippisch, tvůrce letounu Me 163 Komet. Nicméně nevýhodou raketových motorů bylo to, že se jejich tah nedal ovládat a motory se po startu nedaly zastavit. Počátkem třicátých let experimentoval s raketami i Wernher von Braun v Peenemünde, když je přidával na Heinkelova letadla He 72 a He 112. Již tyto první zkoušky s raketami vypadaly docela nadějně a tak v roce 1935 vznikl první námět na raketový záchytný stíhací letoun vyznačující se velkou rychlostí a vysokou stoupavostí, což měly být ideální předpoklady pro ničení vysoko letících bombardérů. Ernst Heinkel se toho ihned chytnul a rozhodl na vlastní náklady začít pracovat na raketovém letounu. Na konci roku 1936 tento nový projekt obdržel označení He 176, a přestože se nemělo jednat o přímo prakticky použitelný stíhací letoun, tak k němu měl připravit cestičku. Práce se ujala speciální konstrukční skupina označená jako Sonderentwicklung I, která byla vedená Walterem Künzelem a sídlila v Rostocku-Marienehe. Další skupina s označením Sonderentwicklung II pod vedením Hanse Pabsta von Ohaina se starala o vývoj motoru. Konstrukční návrh byl dokončen koncem července 1937 a ve stejném termínu byly zahájeny i práce na stavbě prototypu, který byl v Rostock-Marienehe dokončen zřejmě v létě roku 1938. Následně měl ale prototyp být přesunut do Peenemeünde, kde mohl být lépe držen v tajnosti.
Heinkel 176 byl konstruován s úzkým trupem kruhového průřezu, do kterého se pilot sotva vešel, křídla měla eliptický tvar s rovnou přední náběžnou hranou. Křídla měla být svařena z hydronalia, čímž by tvořili integrální nádrž, nicméně z technologického hlediska bylo od tohoto návrhu upuštěno. Velký důraz byl kladen na bezpečnost pilota. Přeci jenom se jednalo o nevyzkoušenou technologii a riziko neúspěchu bylo dosti vysoké. A jelikož zkušebním pilotem byl vždy někdo, kdo byl velice zkušený a tím pádem i cenný, tak se není snad čemu divit, že kabina byla od samého počátku řešena jako odhazovatelný celek s padákem, na principu stlačeného vzduchu. Pilotní kabina měla doutníkový tvar, ale její vlastní provedení se liší zdroj od zdroje. Podle některých pramenů byla celá složitě zasklená, čímž poskytovala vynikající výhled, podle jiných byla kabina prosklená pouze v čelní a v úrovni pilotova výhledu. Před stavbou samotného prototypu byla nejdříve zkonstruovaná právě uváděná pilotní kabina, kterou testovali na He 111, když ji i s figurínou pilota shazovali z letadla. V případě prototypu se počítalo se standardním uspořádáním v pořadí pilotní kabina, za ní palivové nádrže a nakonec motor. Tím byl raketový motor Walter HWR R 1-203 na tekuté palivo o statickém tahu 5,88 kN, který pracoval na principu methanolu a oxidu vodíku. Podvozek byl klasicky ostruhového typu, ale pro pojezdové zkoušky v Peenemeünde byla příď vybavena pomocnou podvozkovou nohou. Prázdný letoun byl tažen na ocas k zemi a tak pilot musel váhou svého těla přenést těžiště více dopředu. Celé jednoduché letadlo pak bylo téměř výhradně postavené ze dřeva.
Hlavní osoby, které se podíleli na konstrukci letounu:
• Walter Künzel - instalace motoru / vedoucí projektu
• Walter Günter - aerodynamika (utrpěl smrtelnou nehodu dne 21. září 1937)
• Adolf Jensen - aerodynamika / letová mechanika
• H. Bosch - pevnostní výpočty
• H. Regner - konstrukce
• Jacob – podvozek
Raketový motor Walter HWK R 1-203
Drak letounu byl dokončen v červenci a následně jej podrobili zkouškám v aerodynamickém tunelu v Göttingenu (Aerodynamický pokusný ústav, AVA). Další zkouška jeho letových vlastností byla provedena ve vleku poblíž Peenemeünde a až pak byl v březnu proveden první krátký „skok“ vzduchem s raketovým motorem. Nicméně natankováno bylo jen minimální množství pohonných hmot na pár vteřin letu s raketovým motorem (s plnou nádrží měl mít letoun údajně výdrž jen na 50-60 sekund provozu). První samostatný let byl uskutečněn dne 20. června 1939 s pilotem Flugkapitänem Erichem Warsitzem v kokpitu. Nicméně o datu se občas spekuluje, takže není vyloučeno, že první let prototypu He 176 V1 byl uskutečněn jindy. Ale pokud budeme věřit, že se tak skutečně stalo 20. června, tak již následující den byl letoun představen zástupcům RLM, jmenovitě Ernstu Udetovi a Erhardovi Milchovi (jiné zdroje uvádějí, že k tomuto představení došlo 3. července 1939). Jenomže podpory v projektu raketového letounu se Heinkel od těchto pohlavárů nedočkal. Naopak, zakázali další lety s odůvodněním, že je to příliš riskantní. Avšak zákaz nebyl plně respektován, protože další let měl být proveden 30. června 1939, když byl prototyp přepraven na ostrov Usedom, kde s ním měl Flugkapitän Warsitz provést samostatný let. Pro tento let byla natankovaná téměř plná nádrž, což umožňovalo let v trvání 50 sekund. Poté se měl 3. srpna 1939 uskutečnit „oficiální“ let He 176 za přítomnosti Adolfa Hitlera, Göringa a Keitela v Rechlinu (ovšem Marek Murawski zpochybňuje i toto datum, pouze uvádí, že k tomu došlo „poté“, tedy po letu z konce června). Ale ani on nějak nepodpořil tento projekt, protože se spíše spoléhal na konvenční letadla a na nadcházející válku, která podle jeho názoru měla mít krátké trvání. Definitní konec za projektem He 176 udělal Ernst Udet svým memorandem ze dne 12. září 1939, kterým Heinkelovi výslovně zakázal v pokračování dalších prací na projektech He 176 a proudového He 178. Prototyp tak skončil zřejmě v muzeu po boku He 178, se kterým zřejmě sdílel i další osudy a byl zničen během spojeneckého náletu na Berlín v roce 1943, kterému padlo za oběť i berlínské technické muzeum.
Jinak letové výkony a především pak stoupavost byla na svou dobu přímo fenomenální. He 176 dokázal stoupat rychlostí 60,6 metrů za sekundu a výstup do 8.000 metrů měl letounu trvat pouhé dvě a půl minuty. Maximální rychlost se předpokládala něco kolem 750 km/h s tím, že během těch pár testovacích letů nepřekročila 345 km/h. Ale pokud by projekt dostal zelenou, tak by zcela určitě výkonů k této hranici dosáhl. Omezený čas letu se podepsal i na doletu, který se pohyboval někde kolem hranice jednoho sta kilometrů. Maximální dosažená výška pak měla být 9.000 metrů. Ovšem tyto výkony byly pouze konstrukční, protože jak jsem již několikrát uváděl, doba letu kolem jedné minuty neumožňovala těchto výkonů v praxi dosáhnout.
TTD – Heinkel He 176
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 5 m
* Délka: 5,2 m
* Výška: 1,5 m
* Nosná plocha: 5,4 m2
* Plošné zatížení: 300 kg/m2
* Hmotnost prázdného letounu: 900 kg
* Vzletová hmotnost: 1.620 kg
* Maximální rychlost: 345 km/h (750 km/h teoreticky)
* Výzbroj: žádná
* Dostup: 9.000 m
* Stoupavost: 60,6 m/s
* Dolet: 95 – 110 km
* Motor / Výkon: Walter HWK R 1-203 – statický tah 5,88 kN
* Vyrobeno kusů: 1 ks prototyp
Zhodnocení
Prvně si je potřeba uvědomit, že popisovaný letoun byl pouze experimentální letoun, nebyl nikdy vyzbrojen a nepočítalo se s jeho velkosériovou výrobou. Tomu také odpovídaly jeho výkony, které především co se doletu týče, byly podprůměrně. Stroj byl například hodnocen jako příliš těžký s vysokým plošným zatížením. Vzhledem k testovacím účelům to ale nevadilo. Rovněž dosažená rychlost nebyla podle představ konstruktérů, přestože maximální teoretická rychlost měla být až nějakých 750 km/h. To ale bylo ovlivněno množstvím PHM, které umožňovali let o maximální době jedné minuty. Nicméně i tak výkony byly poměrně slibné a určitě pokud by do projektu byly vloženy větší finanční prostředky, tak by raketový přepadový letoun mohl do bojů Druhé světové války zasáhnout mnohem dříve, než až ideový nástupce v podobě Me 163 Komet. Projekt X, tedy vznik Kometu, byl totiž oprášen až na samém sklonku války, kdy byla celá Třetí říše a její spojenci drceni svazky spojeneckých bombardérů a kdy Německo potřebovalo rychlý záchytný stíhací letou. Jenomže léta ztracená dobou, kdy byl He 176 uložen k ledu, se již nedala ve válečné vřavě dohnat.
Zdroje:
Němeček Václav – Heinkel 176 – L+K 14/1994
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/tit ... 76/t/10400
http://cs.wikipedia.org/wiki/Heinkel_He_176
http://www.luft46.com/prototyp/he176.html
Německo 1939
Jeden z předpokládaných vzhledů
Téma tajných zbraní Třetí říše je mezi čtenáři poměrně oblíbené a tak jsem se rozhodl trošku si připomenout jednu tajnou Hitlerovu zbraň, která spatřila světlo světa dokonce ještě před zahájením bojů Druhé světové války. Jedná se o německé experimentální raketové letadlo, které vzniklo ze soukromé iniciativy firmy Heinkel (stejně jako proudový letoun Heinkel He 178), kterou vedl slavný konstruktér a výrobce letadel Ernst Heinkel (*1888 - +1958). Heinkel chtěl světu představit nejrychlejší letoun světa a za tím účelem neváhal vydat nemalé finanční prostředky ze své kapsy. Možná se i domníval, že takový stroj vzbudí zájem vedoucích činitelů Luftwaffe a umožní mu produkovat letadla v masovém měřítku na úkor svého velkého rivala Messerschmitta. Přestože výkony He 176 nebyli nějak oslnivé, bylo světu dokázáno, jak daleko je německý vývoj v otázce letounů poháněných raketovým motorem na kapalné palivo.
První pokusy s raketovými motory z dvacátých let byly spíše úsměvné, když si konstruktéři montovaly rakety prakticky na kdeco, co se dále alespoň trošku rozpohybovat. Neváhaly jimi osadit jak tehdejší první automobily, motory, vlaky, nebo dokonce i saně. V roce 1929 zkusil s raketami experimentovat i později uznávaný konstruktér Alexander Martin Lippisch, tvůrce letounu Me 163 Komet. Nicméně nevýhodou raketových motorů bylo to, že se jejich tah nedal ovládat a motory se po startu nedaly zastavit. Počátkem třicátých let experimentoval s raketami i Wernher von Braun v Peenemünde, když je přidával na Heinkelova letadla He 72 a He 112. Již tyto první zkoušky s raketami vypadaly docela nadějně a tak v roce 1935 vznikl první námět na raketový záchytný stíhací letoun vyznačující se velkou rychlostí a vysokou stoupavostí, což měly být ideální předpoklady pro ničení vysoko letících bombardérů. Ernst Heinkel se toho ihned chytnul a rozhodl na vlastní náklady začít pracovat na raketovém letounu. Na konci roku 1936 tento nový projekt obdržel označení He 176, a přestože se nemělo jednat o přímo prakticky použitelný stíhací letoun, tak k němu měl připravit cestičku. Práce se ujala speciální konstrukční skupina označená jako Sonderentwicklung I, která byla vedená Walterem Künzelem a sídlila v Rostocku-Marienehe. Další skupina s označením Sonderentwicklung II pod vedením Hanse Pabsta von Ohaina se starala o vývoj motoru. Konstrukční návrh byl dokončen koncem července 1937 a ve stejném termínu byly zahájeny i práce na stavbě prototypu, který byl v Rostock-Marienehe dokončen zřejmě v létě roku 1938. Následně měl ale prototyp být přesunut do Peenemeünde, kde mohl být lépe držen v tajnosti.
Heinkel 176 byl konstruován s úzkým trupem kruhového průřezu, do kterého se pilot sotva vešel, křídla měla eliptický tvar s rovnou přední náběžnou hranou. Křídla měla být svařena z hydronalia, čímž by tvořili integrální nádrž, nicméně z technologického hlediska bylo od tohoto návrhu upuštěno. Velký důraz byl kladen na bezpečnost pilota. Přeci jenom se jednalo o nevyzkoušenou technologii a riziko neúspěchu bylo dosti vysoké. A jelikož zkušebním pilotem byl vždy někdo, kdo byl velice zkušený a tím pádem i cenný, tak se není snad čemu divit, že kabina byla od samého počátku řešena jako odhazovatelný celek s padákem, na principu stlačeného vzduchu. Pilotní kabina měla doutníkový tvar, ale její vlastní provedení se liší zdroj od zdroje. Podle některých pramenů byla celá složitě zasklená, čímž poskytovala vynikající výhled, podle jiných byla kabina prosklená pouze v čelní a v úrovni pilotova výhledu. Před stavbou samotného prototypu byla nejdříve zkonstruovaná právě uváděná pilotní kabina, kterou testovali na He 111, když ji i s figurínou pilota shazovali z letadla. V případě prototypu se počítalo se standardním uspořádáním v pořadí pilotní kabina, za ní palivové nádrže a nakonec motor. Tím byl raketový motor Walter HWR R 1-203 na tekuté palivo o statickém tahu 5,88 kN, který pracoval na principu methanolu a oxidu vodíku. Podvozek byl klasicky ostruhového typu, ale pro pojezdové zkoušky v Peenemeünde byla příď vybavena pomocnou podvozkovou nohou. Prázdný letoun byl tažen na ocas k zemi a tak pilot musel váhou svého těla přenést těžiště více dopředu. Celé jednoduché letadlo pak bylo téměř výhradně postavené ze dřeva.
Hlavní osoby, které se podíleli na konstrukci letounu:
• Walter Künzel - instalace motoru / vedoucí projektu
• Walter Günter - aerodynamika (utrpěl smrtelnou nehodu dne 21. září 1937)
• Adolf Jensen - aerodynamika / letová mechanika
• H. Bosch - pevnostní výpočty
• H. Regner - konstrukce
• Jacob – podvozek
Raketový motor Walter HWK R 1-203
Drak letounu byl dokončen v červenci a následně jej podrobili zkouškám v aerodynamickém tunelu v Göttingenu (Aerodynamický pokusný ústav, AVA). Další zkouška jeho letových vlastností byla provedena ve vleku poblíž Peenemeünde a až pak byl v březnu proveden první krátký „skok“ vzduchem s raketovým motorem. Nicméně natankováno bylo jen minimální množství pohonných hmot na pár vteřin letu s raketovým motorem (s plnou nádrží měl mít letoun údajně výdrž jen na 50-60 sekund provozu). První samostatný let byl uskutečněn dne 20. června 1939 s pilotem Flugkapitänem Erichem Warsitzem v kokpitu. Nicméně o datu se občas spekuluje, takže není vyloučeno, že první let prototypu He 176 V1 byl uskutečněn jindy. Ale pokud budeme věřit, že se tak skutečně stalo 20. června, tak již následující den byl letoun představen zástupcům RLM, jmenovitě Ernstu Udetovi a Erhardovi Milchovi (jiné zdroje uvádějí, že k tomuto představení došlo 3. července 1939). Jenomže podpory v projektu raketového letounu se Heinkel od těchto pohlavárů nedočkal. Naopak, zakázali další lety s odůvodněním, že je to příliš riskantní. Avšak zákaz nebyl plně respektován, protože další let měl být proveden 30. června 1939, když byl prototyp přepraven na ostrov Usedom, kde s ním měl Flugkapitän Warsitz provést samostatný let. Pro tento let byla natankovaná téměř plná nádrž, což umožňovalo let v trvání 50 sekund. Poté se měl 3. srpna 1939 uskutečnit „oficiální“ let He 176 za přítomnosti Adolfa Hitlera, Göringa a Keitela v Rechlinu (ovšem Marek Murawski zpochybňuje i toto datum, pouze uvádí, že k tomu došlo „poté“, tedy po letu z konce června). Ale ani on nějak nepodpořil tento projekt, protože se spíše spoléhal na konvenční letadla a na nadcházející válku, která podle jeho názoru měla mít krátké trvání. Definitní konec za projektem He 176 udělal Ernst Udet svým memorandem ze dne 12. září 1939, kterým Heinkelovi výslovně zakázal v pokračování dalších prací na projektech He 176 a proudového He 178. Prototyp tak skončil zřejmě v muzeu po boku He 178, se kterým zřejmě sdílel i další osudy a byl zničen během spojeneckého náletu na Berlín v roce 1943, kterému padlo za oběť i berlínské technické muzeum.
Jinak letové výkony a především pak stoupavost byla na svou dobu přímo fenomenální. He 176 dokázal stoupat rychlostí 60,6 metrů za sekundu a výstup do 8.000 metrů měl letounu trvat pouhé dvě a půl minuty. Maximální rychlost se předpokládala něco kolem 750 km/h s tím, že během těch pár testovacích letů nepřekročila 345 km/h. Ale pokud by projekt dostal zelenou, tak by zcela určitě výkonů k této hranici dosáhl. Omezený čas letu se podepsal i na doletu, který se pohyboval někde kolem hranice jednoho sta kilometrů. Maximální dosažená výška pak měla být 9.000 metrů. Ovšem tyto výkony byly pouze konstrukční, protože jak jsem již několikrát uváděl, doba letu kolem jedné minuty neumožňovala těchto výkonů v praxi dosáhnout.
TTD – Heinkel He 176
* Počet členů osádky: 1
* Rozpětí: 5 m
* Délka: 5,2 m
* Výška: 1,5 m
* Nosná plocha: 5,4 m2
* Plošné zatížení: 300 kg/m2
* Hmotnost prázdného letounu: 900 kg
* Vzletová hmotnost: 1.620 kg
* Maximální rychlost: 345 km/h (750 km/h teoreticky)
* Výzbroj: žádná
* Dostup: 9.000 m
* Stoupavost: 60,6 m/s
* Dolet: 95 – 110 km
* Motor / Výkon: Walter HWK R 1-203 – statický tah 5,88 kN
* Vyrobeno kusů: 1 ks prototyp
Zhodnocení
Prvně si je potřeba uvědomit, že popisovaný letoun byl pouze experimentální letoun, nebyl nikdy vyzbrojen a nepočítalo se s jeho velkosériovou výrobou. Tomu také odpovídaly jeho výkony, které především co se doletu týče, byly podprůměrně. Stroj byl například hodnocen jako příliš těžký s vysokým plošným zatížením. Vzhledem k testovacím účelům to ale nevadilo. Rovněž dosažená rychlost nebyla podle představ konstruktérů, přestože maximální teoretická rychlost měla být až nějakých 750 km/h. To ale bylo ovlivněno množstvím PHM, které umožňovali let o maximální době jedné minuty. Nicméně i tak výkony byly poměrně slibné a určitě pokud by do projektu byly vloženy větší finanční prostředky, tak by raketový přepadový letoun mohl do bojů Druhé světové války zasáhnout mnohem dříve, než až ideový nástupce v podobě Me 163 Komet. Projekt X, tedy vznik Kometu, byl totiž oprášen až na samém sklonku války, kdy byla celá Třetí říše a její spojenci drceni svazky spojeneckých bombardérů a kdy Německo potřebovalo rychlý záchytný stíhací letou. Jenomže léta ztracená dobou, kdy byl He 176 uložen k ledu, se již nedala ve válečné vřavě dohnat.
Zdroje:
Němeček Václav – Heinkel 176 – L+K 14/1994
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/tit ... 76/t/10400
http://cs.wikipedia.org/wiki/Heinkel_He_176
http://www.luft46.com/prototyp/he176.html
. Oprášit projekt na konci války není o braní smrtelně vážně, to je v daném kontextu dost solidní dezinformace - zvláště když mám tolik rád Späteho knihu Tajemný dravec (tenhle stíhací expert měl na vývoji Me 163 lví podíl) 
jak by řekl klasik.Ze začátku ani Me 163B neměly ventil na rychlé vypuštění paliva v případě selhání motoru. Späteho knihu jsem nečetl, ale Mano Ziegler ve své knize píše, že zrovna Späte měl tu čest vyzkoušet první letadlo s tímhle ventilem - bohužel mu neřekli, že ventil je zatím jen atrapa a po použití mu zůstal v ruce... Extrémní hořlavost paliva, látka T, která fungovala jako silná kyselina - pokud pilot přistával se zbytky paliva, měl solidní šanci, že buď uhoří, nebo se rozpustí zaživa. Není divu, že v takovém případě pilot (pokud například zjistil, že je "příliš dlouhý" - brdy nebyly) mnohdy hned po dotyku země vyskočil v rychlosti kolem 150 km/h z kabiny a riskoval raděj zlámané kosti. Záhadné netěsnosti palivových potrubí, díky kterému kabinu pravidelně plnil hustý dým s efektem slzného plynu. A další lahůdky, jako přistávání na výsuvnou lyži, které často pilotům způsobovalo zlomeniny páteře - takhle po zkušebním letu skončila i Hanni Reitschová. A to směla vyzkoušet Me 163 pouze jako vlečený kluzák.