PALBA.CZ

Úvod
Americká armády vyvinula a postavila v průběhu druhé světové války nejméně pět různých typů lehkých tanků. Z nich byly nejrozšířenější typy M3 a M5, známější však pod označením „Stuart“. Americké lehké tanky měly pohnutou historii v armádě během války, neboť byly použity v rolích, ke kterým se zrovna moc nehodily. Zprvu byly nasazovány jako podpora pěchoty a na boj s tanky nepřítele. Tuto roli následně převzaly střední tanky M4, lehké tanky se s úspěchem prosazovaly v bojích v Pacifiku, rokem 1944 je jejich význam podstatně snížen.
Nedostatky amerických tanků mají původ v meziválečných letech, neboť v roce 1920 ovlivnil jejich další vývoj přísné omezení finančních prostředků a hlavně velké množství tanků, které zůstaly po ukončení první světové války. Těmito tanky byly Renault FT a americký licenční Six-Ton Tank. Až na začátku 30. let americké vedení znalo, že tato technika je zastaralá a že potřebuje modernější techniku.
Na začátku druhé světové války byly ve výzbroji armád převážně lehké tanky, využívané nejen pro bojovou činnost, ale také pro průzkum. Při boji měly být podporovány středními tanky, kterých bylo avšak velmi málo. Těžké průlomové tanky, mimo Sovětský svaz, neměla ve výzbroji žádná armáda. Tak jak válka postupovala, byly lehké tanky nahrazovány lépe pancéřovanými středními tanky, které nesly základní kanónovou výzbroj v ráži 75 až 85 mm. Střední tanky celkově podporovaly pěchotu při její činnosti a utkávaly se v boji se shodnými vozidly protivníka. Následně se objevily v tankových jednotkách těžké tanky obdařené silným pancéřováním a výkonnou základní zbraní. Německá armáda dostala univerzální tank Panther, který v sobě spojoval výhody středního a těžkého tanku. Lehké tanky, kterých bylo v armádách nejvíce, byly pomalu odsouvány k jediné činnosti na kterou stačily, tedy k průzkumu. Hlavní přednost lehkých tanků měla být rychlost a dobré manévrování v terénu. Jejich výzbroj byla plánována na boj se shodnými stroji nepřítele a jiným lehce obrněným cílům. Německá vozidla navržená za války dostala kanon ráže 20 mm, americká a ruská vozidla byla osazena kanony ráže 37 a 45 mm. Britská konstrukce šla nejvýše, například u tanku Valentine byla použita kanónová ráže 57 mm a později až na ráži 75 mm, přičemž stroj dostal i nezvykle silné pancéřování. Americké a německé konstrukční kanceláře prosazovaly návrhy na lehké tanky jako vozidla se slabým pancířem, ale dobrou výzbrojí schopnou postavit se středním tankům. Německé velení rozhodlo lehké tanky osadit kanonem ráže 50 mm, avšak velkovýrobě bránil stav průmyslu a jiné přednosti výroby pro frontu. U Američanů to bylo naopak, tam sériová výroba kanonu ráže 75 mm pro tank nebyl žádný problém.

Část první : Problém s koncepcí lehkého tanku


< Lehký tank M3
> Lehký tank M3A1

Po uvržení Spojených států do víru druhé světové války byly v porovnání s ostatními státy ve výzbroji americké armády velmi malé počty tanků, přičemž lehké tanky převládaly. Aby bylo možné ve velmi krátké době vyzbrojit tankové jednotky, nečekalo se na vývoj nových vozidel, ale šlo se cestou důkladné modernizace osvědčených typů. Tím se dostaly do výroby dva typy tanků M3, lehký tank označený jako M3 General Stuart a střední označený jako M3 General Lee. První operace americké armády se bez lehkých tanků M3 neobešly. Americká obrněná divize v té době měla v sestavě dva tankové pluky, každý z nich se skládal ze dvou praporů středních tanků M3 a jednoho praporu lehkých tanků M3. První střety s nepřátelskými tanky v severní Africe poukázaly na fakt, že nový lehký tank je nutností.
Následně byly vyvinuty dva stroje, modernizovaný následník M3A3 s novější korbou a věží a nový lehký tank M5. Tento lehký tank měl od typu M3A3 odlišnou korbu a jeho sedmiválcový hvězdicový motor byl vyměněn za dva řadové automobilové motory. Změna se nedotkla podvozku a výzbroje, kanonu ráže 37 mm. Pancéřování zůstávalo téměř shodné. Lehké tanky typové řady M3 a M5 dosahovaly rychlosti 48 km/h, což je řadilo k rychlejším vozidlům, a pro průzkumnou činnost to bylo výhodou. Mezitím byl na začátku roku 1941 ve Spojených státech vyvinut prototyp lehkého tanku s označením T7. Vozidlo pro podporu pěchoty s hmotností okolo 14 tun, vezlo mimo kulometnou výzbroj, kanon ráže 37 mm. Velení americké armády se navržený stroj nelíbil a žádalo tank, který by byl rychlejší a se silnější výzbrojí, tím i těžší. O rok později, přesněji v květnu 1942 byl představen prototyp tanku s kanónovou výzbrojí ráže 57 mm. Při testech se ukázalo, že tato ráže je málo účinná a tím proti stávajícím německým strojům nedostatečná. Další prototypové vozidlo, s označením T7E5, bylo postaveno v srpnu téhož roku (1942), tentokrát s kanonem ráže 75 mm. Změny na prototypu se odrazily v hmotnosti, která se zastavila na 27 tunách, a další úpravy ho posunuly na hmotnost 29 tun, což vozidlo posunulo do kategorie pro střední tanky. Celkově bylo vyrobeno sedm kusů tohoto neúspěšného projektu T7, ale na druhou stranu byla konečně určeny obecná kritéria pro nový lehký tank. Pancéřování tanků M3 a M5 se nijak nezměnilo, ale výzbroj měla stačit k boji se středními tanky. Vznikl také projekt lehkého tanku M5 s kanonem ráže 75 mm, ale problém bez úpravy věže projekt ukončil. V rozhodování pomohly zkušenosti z bojů v Tunisku a vyjádření takových autorit, jako generálové George Patton a Omar Bradley. Lehkým tankům tím připadla pouze průzkumná role a toto rozhodnutí se podepsalo v létě 1943 na změnách struktury obrněných divizí. Od září se v každém praporu nacházely tři roty středních tanků a jen jedna rota lehkých tanků, význam lehkých tanků klesal.

 
< Lehký tank M3A3
> Lehký tank M5A1

Část druhá : Zahájení projektu lehkého tanku T24

 
< Samohybná houfnice M8 HMC
> Lehký tank M22 Locust

Ještě před úmyslem s instalací kanonu ráže 75 mm se Američané pustili do projektu navýšení palebné síly lehkého tanku montáží houfnice M2/M3 ráže 75 mm na lafetě M7. Stroj dostal označení 75 mm HMC M8 (Howitzer Motor Carriage – samohybná houfnice ráže 75 mm). Rozdíly v konstrukci korby si vyžádaly změnu její horní desky a přesun průlezů posádky z horní desky na přední desku. Následovala možnost montáže kanonu M6 ráže 75 mm v podobné věži, zde se ale jednalo o speciální kanon vyvinutý pro útočnou verzi bombardéru B-25H Mitchell. Kanon měl po úpravách nižší hmotnost a menší zpětný ráz, v tanku byl spřažen s kulometem a uložen v zavřené věži (u předchozího vozidla M8 byla věž otevřená).
Zprvu bylo počítáno neměnit pohonné jednotky tanku M5, korba a podvozek musel být nově vytvořený, neboť podvozek lehkého tanku M5 byl vyvinut na začátku 30. let. Hmotnost tanku se nesměla dostat nad hranici 20 tun, což se podepsalo na snížení tloušťky pancéřových desek. Tento projekt nového lehkého tanku, zahájený 29. dubna 1943 obdržel označení T24. Jako zajímavost je třeba uvést fakt, že o měsíc dříve běžela výroba lehkého tanku M22 Locust. Stroj určený pro výsadkové jednotky se konstrukčně podobal lehkým tankům typové řady M3 a M5 (upravený M5), se shodnou výzbrojí. Vývoj tanku Locust byl zahájen v únoru 1941, po roce vývoje a testů přišla objednávka na 500 vozidel, později navýšena na 1900 strojů, o další rok (duben 1943) první vozidla už přebírala armáda. Tanky byly možné přepravit vzduchem kluzáky Hamilcar či letounem C-54. Projekt T24 byl přidělen konstrukční kanceláři společnosti Chrysler Motor Car Division koncernu General Motors Corporation, které velel hlavní inženýr firmy Chrysler Ed Cole. Vytvoření korby nového tanku dostala na starost společnost Cadillac, která z časových důvodů kopírovala konstrukci modernější variantu lehkého tanku M5A1. Zprvu konstruktéři vycházeli z horní část korby samohybné houfnice M8, ale větší průměr základny věže se podepsal na širší korbě nad článkovými pásy a roztažení postranic směrem ven. Větší věž si totiž vyžádalo vedení obrněných sil (Armored Force), neboť byla naplánována pro tříčlennou posádku. Ve věži měl velitel se střelcem stanoviště na levé straně, napravo se nacházel nabíječ. Další požadavky a změny vytvořily úplně novou konstrukci korby, která byla nepodobná dřívějším tankům. Pancéřové desky korby měly sklon, nejvíce však přední deska, což navyšovalo odolnost proti průstřelu. Poklop nouzového opuštění tanku se nacházel v podlaze za stanovištěm řidiče. Řidič se nacházel na levé straně v přední části korby., na rozdíl od lehkých tanků M5 a M5A1, které měly ovládací otočné páčky, měl k dispozici pedály. Prvky kontroly pro řidiče byly v tanku zdvojeny, svoje v základu měl i pomocný řidič.
Posádka tanku M24 byla převážně čtyřčlenná, ale v některých zdrojích se uvádí pátý člen. Ten měl stanoviště napravo vedle řidiče a byl cvičen jako pomocný řidič (asistent řidiče), měl na starost radiostanici a byl schopen zastat funkci nabíječe. Mimo to obsluhoval kulomet ráže 7,62 mm na kulovém čepu nainstalovaný do pravého předního pancíře. Poklopy řidičů se otevíraly tak, že se lehce nadzvedly a otočily na čepu bokem, každý z nich byl opatřen otočným periskopem.
Výzbroj lehkého tanku byla svěřena firmě Rock Island Arsenal, která použila upravený kanon T13E1 vyvinutý pro protilodní útočnou verzi středního bombardéru B-25H Mitchell. Kanon ráže 75 mm dostal tlumič zpětných rázů T19. Náboje navržené ráže 75 mm bylo výhodou pro logistiku amerických tankových jednotek, neboť jsou používány středními tanky M4 Sherman. Další výhodou této zbraně byla hmotnost. V porovnání s dělem M3 s hmotností 401 kg měl kanon M5 pouze 180 kg. Pravděpodobně v průběhu června roku 1943 procházel kanon palebnými testy a byl zkoušen v lafetě T90, s použitím modernějším tlumičem zpětných rázů T33. Kanon, později pod výrobním označením M6, byl nainstalován do věže s průměrem podstavy 1524 mm, zákluz zbraně s délkou 30 cm byl v toleranci. Jako sekundární výzbroj doplňovaly základní zbraň dva kulomety ráže 7,62 mm, jeden spřažený s kanonem a druhý se nacházel v přední části korby. Jeden kulomet M2 HB ráže 12,7 mm, umístěným na věži, byl určen k palbě proti nízko létajícím cílům. V pravé přední části věže byl namontován minomet M3 ráže 50 mm pro vrhání dýmových granátů, po ukončení války byl z vozidel demontován.

Dřevěná maketa lehkého tanku T24, tvar věže a výzbroj v té době nebyla ještě vyřešena.

Podvozek byl vytvořen podle zatím nepoužitého amerického patentu ze začátku 30. let, s plánem zavěšení na torzních tyčích. U vozidla byly použity nově upravené torzní tyče, s pomocí odpružení dvou pojezdových kol. S článkovými pásy typu T72 o šířce 406,4 mm, s jedním hrotem uprostřed tak vznikl úplně jiný podvozek než u typu M5, a šíře pásů slibovala dobrý pohyb v terénu. Zavěšení pojezdových kol nebylo nové, ale technici použili prvky z podvozku stíhače tanků GMC M18 Hellicat (Gun Motor Carriage). Testy pak potvrdily, že nový podvozek zlepšil jízdu a pohyb v terénu. Jak už bylo uvedeno, zprvu byl zámysl použít kompletní pohonný systém z lehkého tanku M5A1, ale došlo na změny. Dva osmiválcové motory Cadillac o výkonu 82 kW (110 HP na motor) zůstaly, dostaly větší chladiče, ale pro závadnost automatické převodové skříně u tanku M5A1 byla použita ruční převodovka. Převodovky se nacházely v přední části korby a pro zamýšlenou nízkou siluetu vozidla byly hnací hřídele uloženy velmi nízko. Řidič prototypu měl k dispozici dva převodové stupně pro jízdu vpřed a jednu zpátečku.


Lehký tank T24 v průběhu testů ve Fort Knox .

V květnu 1943 byla hotova dřevěná maketa projektu T24, po představení a následnému schválení armádního velení byla rozjeta výroba dvou prototypů. Postavený model udělal velmi dobrý dojem a Výbor pro vyzbrojování ( Ordnance Committee) nečekal na provedení testů a už 2. září ve svém nařízení OCM 21446 navrhl výrobu 1000 tanků. Tento počet tanků M24 měl být postaven místo lehkého tanku ve verzi M5A1. V objednávce nebránil ani nesouhlas vedoucího konstruktéra, který poukazoval na nesplnění požadavků armády ohledně hmotnosti a šířky plánovaného stroje. Přední pancéřová deska měla velký sklon (30°) s tloušťkou pancíře 25 mm, spodní pak shodnou tloušťku se sklonem 45°. Nejsilnější pancíř byl použit na štít kanonu, kde spodní i horní část měla sílu 38 mm. Celková hmotnost tanku se pohybovala kolem 20 tun a dvojice motorů Cadillac ho rozjela na rychlost 56,3 km/h po zpevněném povrchu a 27,4 km/hod v terénu.

 
< První prototyp lehkého tanku T24 vystavený v Aberdeen Proving Ground ze dne 21. října 1943. Stroj nemá velitelskou pozorovací věžičku, ale má instalované všechny kulomety.
> Snímek ze dne 7. února.1944 na polygonu v Aberdeen Proving Ground, první prototyp lehkého tanku T24 v průběhu testů, kde najezdil 4500 km. 

První ze dvou prototypových vozidel byl hotov k 10. říjnu 1943, k oficiálnímu předání na testování na armádním polygonu Aberdeen Proving Ground došlo 15. října 1943. Druhý prototyp byl kompletní až v prosinci téhož roku. Testy prokázaly úspěšnou konstrukci a drobné závady nového vozidla byly typické pro každý nový prototyp. To se však nedá říci o zkoušené výzbroji, ta jako zcela nová konstrukce úplně selhala. Po provedené modernizaci systému odbrzdění zpětného rázu byla již funkce brzdovratného zařízení v pořádku. Změnami si prošel i druhý prototyp, jemuž bylo také instalováno upravené brzdovratné zařízení. Testy se protáhly až do poloviny prosince roku 1943, následně stroje převzal Výbor pro obrněné síly (Armored Force Board) ve Fort Knox k hodnocení vhodnosti pro službu v armádě. I když závěrečné hodnocení konstrukce lehkého tanku T24 dopadla velmi úspěšně, byly před sériovou výrobou vozidla navrženy určité změny. Úpravy se dotkly interiéru a pro munici byly montovány bezpečnější tzv. „mokré“ zásobníky. Průlez velitele byl nahrazen věžičkou D90095 o průměru 813 mm se šesti průzory a velitelský periskop odstraněn. Druhý dvoudílný průlez byl vyměněn za menší, jednodílný, před kterým se nacházel ventilátor, doposud instalovaný vedle průlezu velitele. Protiletadlový kulomet byl osazen masivnější trojnožkou. Na levé straně věže byla přibyla anténa, na pravé straně otvor pro střelbu a současně pro nakládání munice. Kombinace nové přenosové jednotky a převodovky Hydramatic nabídla celkem osm rychlostních stupňů pro jízdu vpřed a čtyři pro zpátečku, což bylo velmi užitečné, neboť umožnilo rychlé vycouvání dosahující k rychlosti až 28 km/hod.





Standardizovaný lehký tank M24, na fografiích je stroj z první výrobní série, Aberdeen dne 23. června 1944. Velitelská věžička je vlevo a protiletadlový kulomet umístěn vpravo vzadu.

Část třetí : Sériová výroba lehkého tanku M24



Výrobu lehkého tanku dostala na starost společnost Cadillac, která částečně popustila část objednávky firmě Massey-Harris. Důvodem předání části výroby do jiného závodu bylo navýšení objednávky ze dne 12.prosince 1943 z 1000 kusů na 1800 tanků. Rozběhnutí výroby v halách Cadillacu bylo naplánováno na začátek března, ale výrobní linka byla obsazena lehkými tanky M5A1, které se zde montovaly až do 25. dubna 1944. A tak byl do konce dubna zkompletován pouze jeden tank. V květnu se výrobní linky o prostor dělily ještě s tanky M4A1, potom už se výroba lehkého tanku T24 rozjela naplno. Výrobní linky společnosti Massey-Harris se výrobou stroje T24 plně zaměstnaly až srpnu, neboť do konce července se zabývaly ještě produkcí lehkého tanku M5A1. Protože první bojové nasazení lehkého tanku M5A1 na západní frontě v létě čtyřiačtyřicátého roku se nesetkalo s kvalitním hodnocením, byla objednávka na nový lehký tak opět víc jak znásobena. Do výzbroje americké armády byl nařízením OCM 24175 nový lehký tank přijat 22. června roku 1944 a obdržel oficiální označení M24 Light Tank, tedy lehký tank M24. K označení mu později přibylo pojmenování Chaffee, a to na počest generála Adnyho Chaffee, který se výrazně zasloužil o budování obrněných sil ( Armored Force) americké armády. Celkově bylo vyrobeno na 4731 kusů tohoto bojového vozidla, o převážnou část (3300 kusů) se postarala společnost Cadillac. Jiné zdroje uvádí rozdílná čísla, například 4070 tanků či 4371, v druhém případě jde asi o překlep. Mimo lehký tank M24 byl plán na jeho podvozku navíc vytvořit 345 dalších vozidel. Jednalo se o samohybný protiletadlový dvojkanon M19 a samohybnou houfnici M41. Jelikož se zde zdroje v počtech rozcházejí, mělo být vytvořeno asi 300 M19 GMC (Gun Motor Carriage) a 45 kusů M41 HMC (Hovitzer Motor Carriage), nakonec bylo pravděpodobně vyrobeno 60 strojů M41. V závěrečném období sériové výroby se cena za jeden lehký tank M24 ustálila na 39 653 dolarů.
V průběhu výroby došlo k určitým změnám, část tanků dostala skládací desku pro ochranu hlavy řidiče při jízdě s otevřeným průlezem. Standardně tanky M24 obdržely ocelové článkové pásy T72E1, v zimě byly pásy doplněny o rozšiřující překryty, tzv. Grounsers. U později vyrobených strojů byly instalovány článkové pásy T85E1 s gumovými násadami. Jelikož palba z protiletadlového kulometu se odbývala převážně mimo věž, byla zbraň montována vedle velitelské věžičky či před věžičku.


< Stanoviště řidiče v lehkém tanku M24 je vpředu na levé straně korby, zde je pohled na jeho stanoviště zevnitř.
> Pohled do vnitřku lehkého tanku na schránky k uložení munice.


< Na pravé straně korby, za sedačkou druhého řidiče je umístěn únikový poklop.
> Vnitřní pohled na ventilátor namontovaný do střechy korby mezi řidičem a asistentem řidiče.

Technická data lehkého tanku M24 Chaffee
typ : lehký tank
hmotnost : 18,4 t
rozměry : délka (s kanonem) 5560 mm, délka korby 5030 mm, šířka 3000 mm, výška 2770 mm, světlost 460 mm
posádka : 4 -5 mužů (velitel, řidič, střelec, nabíječ) případně druhý řidič, sloužící jako radista a střelec z příďového kulometu
výzbroj : kanon M6 L/39 ráže 75 mm (48 nábojů), protiletadlový kulomet Browning M2HB ráže 12,7 mm (440 nábojů), 2 kulomety Browning M1919A4 ráže 7,62 mm (1 spřažený s kanonem, 1 uchycený v přídi (3750 nábojů)
pohon : dva osmiválcové vodou chlazené motory Cadillac Series 44T24
hmotnostní výkon : 16,09 hp/t
dojezd : silnice 161 km, terén asi 100 km
rychlost : silnice 56 km/h, terén asi 40 km/h
obsah nádrží : 500 l
spotřeba paliva : silnice 3,11 l/km, terén 5 l/km
tlak na půdu : 0,793 kg / cm ²
stoupavost : 31°
překážky : kolmá stěna 0.91 m, příkop 2,44 m, brod 1,02 m
pancéřování : korba - přední horní : 25 mm při 30 °, přední spodní : 25 mm při 45 °, boky : 25 mm při 88 °, záď :19 mm při 90 °, strop : 13 mm při 0 °, dno : 10 mm při 0 °
věž – čelo : 38 mm při 30 ° - 90 °, štít kanonu : 38 mm při 30 ° - 90 °, boky : 25 mm při 65 °, záď : 25 mm při 90 °, střecha : 13 mm při 0 ° - 22 °








Lehký tank M24 v detailech

Pokračování ve 2. části

Pokračování 2. část

Část čtvrtá : Modifikace a úpravy tanku M24

Tento lehký tank M24 byl jedním z těch, které byly dodány do Velké Británie v rámci programu Lend – Lease (smlouvy o půjčce a pronájmu)

Už při vývoji lehkého tanku M24 se počítalo s využitím jeho podvozku na instalaci různých zbraní a pomůcek, jako byla různá děla, kanony, minomety či radlice, jeřáby a další. Byla vytvořena koncepce tzv. lehké bojové skupiny (Light Combat Team). Těmto strojům bude věnována následující část.

Prototyp lehkého tanku T24E1 v testovacím středisku Aberdeen ze dne 31. ledna 1945.
Za zmínku stojí závit na konci hlavně, po odstraněné úsťové brzdě a poněkud vyšší motorová část po instalaci motoru Continental R-975-C4. Chybí také velitelská pozorovací věžička, neboť stroj vznikl z prvního prototypu T24, který ji neměl.

Varianta tanku T24E1
V září 1943 příslušný výbor americké armády schválil výrobu prototypu lehkého tanku poháněném motorem Continental R-975. Prototypové vozidlo bylo pokusem zvýšit dojezd tanku M24 a montáží jiného pohonného systému se jistila náhrada za případný nedostatek motorů společnost Cadillac. K tomuto pokusu bylo na začátku roku 1944 vybráno první prototypové vozidlo T24. Stroj obdržel označení T24E1 a od vozidla se očekávalo, že při shodné hmotnosti jako T24 bude mít celkový vyšší měrný hmotný výkon asi 20 HP/t. Po ukončení testů na polygonu v Aberdeenu a Fort Knoxu byl původní prototyp T24 odeslán 15. března 1944 do společnosti Car & Foundry Company v Berwicku, v Pennsylvánii k přepracování na verzi T24E1. Instalace devítiválcového hvězdicového motoru Continental R-975-C4 o výkonu 362 kW (492 HP), s elektrickou automatickou převodovkou Spicer si vyžádala velké zvýšení zadní části korby. Shodný motor poháněl také střední tanky M4A1 Sherman a stíhač tanků M18 Hellcat. Do zvětšeného motorového prostoru byly umístěny dvě nádrže na palivo (80 oktanový benzin). Nádrž na pravé straně měla obsah 295 l a nádrž na levé straně pak 341 l (celkem 636 l). Pro srovnání, nádrž tanku M24 měla 523 l.
Při úpravách motorového prostoru konstruktéři také mysleli na rychlou výměnu motoru a ten spočíval na tzv. kolejnicích. Kolejnice se nacházely na podlaze motorového prostoru a pokračovaly i na zadní výklopné části. To umožnilo vysunout motor ven z prostoru, kde byl bez problémů vzat jeřábem (zvedákem). Automatická převodovka Spicer měla pět pozic, přesněji tři rychlostní stupně, první označený jako nízký, druhý normální a třetí vysoký, dále zpátečku a neutrál, ten se se používal při startu.
Jako hlavní výzbroj dostalo toto experimentální vozidlo kanon T21 ráže 75 mm, s delší hlavní a osazený úsťovou brzdou T13. Kanon T21 byl vylepšenou verzí kanonu M6 se silnějším a těžším závěrem, s pevnou provozní rukojeť závěru a ruční napínací páku ro střelce, přístupnou pro nabíječe či velitele tanku. Po určitých úpravách byl tento kvalitnější kanon standardizován jako M17 ráže 75 mm s úsťovou brzdou M5. Byla také zkoušena nová úsťová brzda T13E1, ale v průběhu testů trvale odstraněna. Testy zahájené 10. října 1944 prokázaly, že dojezd tanku se zvýšil, ale vozidlo degradovaly časté poruchy převodovky. Zkoušky se protáhly do listopadu 1945, ale z důvodu již dřívějšího zastavení sériové výroby lehkého tanku M24, byl i tento experiment zastaven. Na druhou stranu uspokojivé testy této varianty zaměstnávaly velení armády či nepokračovat ve výrobě této varianty. Zkušební tank verze T24E1 byl od standardní varianty tanku M24 o jednu tunu těžší.

 
Lehký tank M24 s nainstalovaným plovacím zařízením na polygonu v Aberdeen Proving Ground ze dne 28. listopadu 1944. Vozidlo má odhoditelné přídavné palivové nádrže na zvýšení dojezdu .


< Na tomto záběru je plovací zařízení lehkého tanku M24, zde se sklopenými kormidly.
> Detailní pohled na pomocné zařízení na pásech při plavbě, použito podobné jako u obojživelného vozidla LVT o šířce 60,96 cm.

Varianta tanku M20
Společnost Cadillac zahájila 3. března 1944 experiment s možností plavby lehkého tanku M5A1, vzápětí byl 8.března program rozšířen i na lehký tank M24. Na tento tank se zaměřilo hlavní úsilí projektu a v červenci byla hotova maketa. Shodný pokus, ale se stíhačem tanků M18 Hellcat už byl vyzkoušen ve firmě Buick Motor Car Division společnosti General Motors Corporation, kde se testům s plováky montované na obrněné vozidlo věnovali od 29. listopadu 1943. V konstrukční kanceláři společnosti Cadillac vyvinuli speciální ocelové plováky, které měly být připevněny k rámu na stranách korby, rám navíc částečně chránil podvozek vozidla. Tank se pohyboval pomocí nástavců uchycených na pásech, s rychlostí plavby 8,3 km/h. Speciální nástavce (drapáky) dlouhé 724 mm připevněné na pásech T72E1 snižovaly tlak na půdu a zvyšovaly výkon ve vodě. Drapáky se tvarem podobaly těm, které byly úspěšně použity na obojživelných vozidlech typu LVT.
Testy probíhaly na klidné hladině a poloměr otáčení byl 60 metrů. Přístup vzduchu k motoru a chladiči zajišťovaly hranaté komínky, přičemž po výjezdu stroje na břeh posádka plováky odhodila. Prototyp postavený firmou Cadillac obdržel označení M20 a byl hotov 30. října 1944. Testy v Aberdeenu a ve Fort Pierce na Floridě se avšak rozběhly až začátkem roku 1945. Velké plováky omezovaly řízení stroje a navíc byl problém s jejich odhozením. Tyto problémy vrátily první prototyp k přepracování, přičemž úpravy byly dokončeny 14.února 1945. Shodné úpravy byly provedené i na druhém prototypu, jehož stavba byla zahájena v prosinci 1944, v kompletu pak na jaře roku 1945. Tuto plavební úpravu měly mít všechny vyrobené lehké tanky M24, ale už při zahájení zkoušek měly být úchyty plováků instalovány na vyráběná vozidla. A s tím měla firma Cadillac problém, neboť od od stroje (č. 713), vyrobeného v říjnu 1944, byly úchyty plováků montovány jen v přední části korby a od stroje (č. 1101) z listopadu také na zadní části. Firma Massey-Harris upevňovala sadu úchytů od vozidla č. 250, vyrobeného v lednu 1945. K bojovému nasazení plováků avšak nedošlo, neboť válka v Evropě už skončila. Úpravy tanku pro plavbu byly využity při překonání vodní překážky po dně (tzv. hluboké brodění), což sestávalo ze systému utěsnění vozidla a nasazení komínů pro přístup vzduchu k motorovému a bojovému prostoru. Celková hmotnost lehkého tanku s plovacím zařízením se zvýšila na 24,52 t, samotné zařízení vážilo 6300 kg. Plovací zařízení (komínky pro přívod vzduchu) omezilo plné otáčení věže na 310°.
V případě útočné operace z moře vyloďovací plavidla dopravila vozidla do blízkosti pobřeží a tím nebylo nutné použít plovacího zařízení. Stroje byly utěsněny a vybaveny pro hluboké brodění, sady na tuto úpravu byly k dispozici pro všechna vozidla použitá při vylodění. Tedy nejen pro lehké tanky M3A1, M3A3, M5A1, M5 a M24, ale také pro stíhače tanků M18, samohybné houfnice M37
a M41. Sady pro hluboké brodění obsahovaly speciální výstroj na uzavření všech otvorů a těsnící hydroizolační hmotu. Instalované komíny pak slouží na přístup vzduchu k motoru a výfuku. Sady byly následně použity při testech vozidel s plovacím zařízením.


Lehký tank M24 s upevněnou radlicí M4, v praxi ale nebyla používána.

Ženijní varianta tanku M24
Téměř všechny typy tanků si prošly úpravou pro ženijní použití, také na lehký tank M24 byly zkoušeny dva typy buldozerové radlice. Prvním pokusem byla instalace dozerové radlice T4, což byla standardní radlice označená M1, montovaná na střední tanky M4 Sherman. Velká radlice by si vynutila instalaci úchytů po stranách korby, mezi pojezdovými koly a horní části článkového pásu, proto bylo od tohoto pokusu upuštěno. Celkově menší radlice verze M3 (jiný zdroj uvádí označení radlice jako M4) potřebovala k uchycení pouze zařízení na přední části korby. Stroje závěrečné výrobní série tuto úpravu na montáž radlice dostaly, ale v praxi se dozerová radlice používala velmi málo.


Prototyp vyprošťovacího vozidla T6E1 s kulometem ráže 7,62 mm a minometem ráže 81 mm.


Pohledy do pracovního prostoru vozidla T6E1, pro potřebné místo odstraněn minomet ráže 81 mm a jeho munice.


< Testování prototypového vozidla T6E1 ve Fort Knox, při zvedání věže lehkého tanku M24
> Vyprošťovací prototyp T6E1 při zkoušce odtahu lehkého tanku M24.

Vyprošťovací varianta tanku M24
Většina vyprošťovacích vozidel armády Spojených států nasazených ve druhé světové válce byla převážně upravena na středních tancích. V průběhu prací na prototypu lehkého tanku T24 byla 11. srpna 1943 podaná žádost také na vytvoření vyprošťovacího tanku na jeho podvozku. Vycházel z projektu T6, který byl montován na podvozek lehkého tanku M5A1. Rozhodnutím OCM 21824 ze dne 14. října 1943 schválen vývoj jmenovaného vyprošťovacího vozidla, které obdrželo označení T6E1. Následně byl zastaven projekt T6, což byl vyprošťovací tank na podvozku lehkého tanku M5A1. Na přestavbu byl použit standardní podvozek prototypu T24, později M24. Po odstranění věže byla na podvozek instalovaná nepravidelně šestiboká pevná nástavba s úchytem pro protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm na její střeše. Další kulomet byl umístěn v přední části korby a ovládal ho druhý řidič, na přední části nástavby dostal svoje místo také vrhač dýmových granátů ráže 81 mm. Hlavní součást vyprošťovacího tanku, jeřábová konstrukce tvaru „A“ byla uchycena na přídi a uložena na zadní části. Do vozidla byl na podlahu uložen naviják o tahu 27 t, lano se vytahovalo přes přední část. Prototyp T6E1 měl hmotnost 18,45 t a ovládalo jej čtyřčlenná posádka.
Prototypové vozidlo T6E1 bylo v Car Cadillac Motor Division dokončeno 5. září 1944 a testy byly ukončeny 30. listopadu. Testy se podepsaly na drobných změnách u zvedáku a navijáku. Kulomet z přídě a vrhač dýmových granátů ráže 81 mm byl odstraněn. Na úpravách prototypu se od 2. prosince 1944 podílela firma Car & Foundry Company. Do konce druhé světové války avšak nedošlo k zahájení sériové výroby, později na podvozku tanku M24 byly vytvořena prototypová vozidla s označením T5E1 a T43E1. Stroje dostaly zakrytovanou kabinu, za níž byl instalován jeřáb s navijákem. Zvedákem a navijákem byla pro plánované operace v Tichomoří už v roce 1942 opatřena obojživelná vozidla LVT-2.


Samohybný protiletadlový dvojkanon M19 standardizován, tedy přijat do výzbroje armády. Na rozdíl od prototypu T65E1 došlo na přenesení antény radiostanice na horní část korby.


Pohledy na střeleckou věž s dvojkanonem ráže 40 mm vozidla M19 .

Samohybný protiletadlový dvojkanon M19 GMC
Jednou z variant byl samohybný protiletadlový dvojkanon M19, s dvojicí protiletadlových kanonů Bofors M1 ráže 40 mm. Ty byly usazeny v otevřené plně otočné věži T12, čili s odměrem 360°, náměr se pohyboval z rozsahu od +90° do -5°. Věž je posazená na zadní část vozidla, což posunulo motor do středu stroje. Posádka vozidla byla šestičlenná, ve věži měli stanoviště dva střelci a dva nabíječi. V korbě se pak nacházel řidič a jeho zástupce (druhý řidič), který měl na starost radiostanici SCR 510 nebo AN/VRC-5. Kdo plnil funkci velitele, zdroj neuváděl, posádka měla spojení mezi sebou pomocí interfonu. Na prototypu T65E1 byla anténa radiostanice umístěna na levé přední části střechy korby, po testech z důvodu možného poškození od kanonů se přesunula nad kryt diferenciálu na přední část korby. U sériových vozidel byla možnost pomocí kliky z prostoru řidiče ji snižovat či zvyšovat.
Přední pancéřová deska korby měla tloušťku 15,8 mm, na boky korby byly použity desky s šířkou pancíře 12,7 mm na záď trupu pak pancéřová deska s tloušťkou 9,5 mm. Čelní štíty věže chránící střelce měly tloušťku 12,7 mm, boky a záď věže dostaly pancíř o šířce 6,35 mm. Hmotnost vozidla tímto dosáhla na 17,10 tuny. S prvním prototypem označeným jako T65 vznikal další kus určený jako přepravní muniční vozidlo pro stroj T65, s továrním označením T23. Toto prototypové vozidlo bylo postaveno na shodném podvozku jako T65 a podobalo se muničnímu vozidlu T22, ve stejném duchu byla postavena muniční vozidla T16 pro samohybný kanon ráže 115 mm a T64 pro samohybnou houfnici ráže 155 mm.
Dne 25. května 1943 velení armády nařízením OCM 20583 schválilo nákup prototypu vytvořeného na základě prodlouženého podvozku lehkého tanku T24. Prototypové vozidlo dostalo označení T65E1 a stroj byl určen pro vezení dvojice kanonů 40 mm. Společnost Cadillac prototyp dokončila na začátku roku 1944 a v rámci testů předveden velení dělostřelectva na polygonu v Aberdeen Proving Ground. Souběžně s prototypem T65E1 bylo postaveno na shodném prodlouženém podvozku i přepravní muniční vozidlo, s továrním označením T23E1. Testy od dělostřelců se podepsaly na drobných změnách. Na základě pozitivní zprávy vedení armády dne 14. června 1944 nařízením OCM 24133 zařadilo vozidlo do výzbroje jako samohybný protiletadlový dvojkanon ráže 40 mm a přidělila mu oficiální označení M19 GMC (Twin 40 mm Gun Motor Carriage M19).
Naopak prototyp přepravního muničního vozidla T23E1 u testů nepřesvědčil a na doporučení dělostřelecké inspekce byl jeho další vývoj ukončen. Na vezení 320-ti kusů munice ráže 40 mm byl upraven nákladní přívěs, který byl tažen samotným vozidlem M19. Přívěs byl standardizován jako muniční přívěs M28, a každý samohybný kanon měl mít vlastní přívěs.
Bojová hmotnost vozidla M19 byla 17,55 t, motorová část se nachází ihned za řidičem, protože zadní část vozidla je určena pro instalaci věže s dvojicí automatických kanonů M2 ráže 40 mm.
Průměr základny střelecké věže byl 2159 mm. Každý z kanonů měl automatické nabíjecí zařízení do kterého se vešlo sedm nábojů. Maximální rychlost střelby byla 240 ran/min (120 na každou hlaveň). Prázdné nábojnice sklouzávaly do boxu umístěného v přední části držáku kanonu. Náboje byly pomocí svorky spojeny po čtyřech, vozidlo celkem vezlo 352 kusů, tedy 88 „zásobníků“ po čtyřech nábojích. Dalších 320 kusů munice bylo uloženo v přívěsu M28, celkově tak bylo k dispozici 672 kusů nábojů ráže 40 mm. Jinou výzbroj vozidlo, mimo osobní zbraně posádky nemělo.Ručně i pomocí hydrauliky se odměr kanonů pohyboval o 40° za sekundu, náměr pak 25°. Kanon M2 používal munici AP (Armor Piercing) a HE (High Explosive) s úsťovou rychlostí střely byla 875 m/s. S municí AP byl dosah 8660 m, u munice HE to bylo do10 km, vertikální dosah byl 7100 m.
Sériovou výrobou se od dubna 1945 zabíraly dvě společnosti, u kterých bylo objednáno 904 strojů, produkce se avšak v srpnu zastavila na čísle 285 (jiný zdroj uvádí 300 vozidel).
Na části sériových vozidel se podepsala modernizace. Stroj s označením M19A1 dostal pomocný generátor (200 ampér/24V), poháněný dvouválcovým zážehovým motorem. Tento byl instalován na pravý blatník, za přihrádku baterie, což si vynutilo změnu vedení výfukového potrubí. Na původní M19 výfukové potrubí vyčnívalo na každé straně vozidla . Pomocný generátor bránil tomu, aby se obě trubky výfuku mohly spojit s krytem (kryt chránil posádku před popálením horkými plyny). Další změnou byly dva výklenky na věži, jeden menší s radiostanicí, druhý větší sloužil jako protizávaží. Hmotnost nového stroje M19A1 stoupl na 18,45 t.
Na část vozidel závěrečné výrobní série byl dodatečně montován kulomet M2HB ráže 12,7 mm. K nasazení těchto strojů v druhé světové válce nedošlo, bojový křest si odbyly až v Korei.


Modernější varianta samohybného dvojkanonu M19A1, přibyl pomocný generátor na levém blatníku.


Dva záběry na střeleckou věž modernizovaného samohybného dvojkanonu M19A1. Na rozdíl od jeho předchůdce jsou na věži dvě schránky, v jedné z nich je uložena radiostanice SCR 593.

Technická data vozidla M19 GMC
typ : samohybný protiletadlový dvojkanon
hmotnost : 18 t
rozměry : délka 5812 mm, šířka 2931 mm, výška 2964 mm, světlost 452 mm
posádka : 6 mužů (řidič, dva střelci, dva nabíječi, druhý řidič, sloužící jako radista a střelec z příďového kulometu
výzbroj : automatický dvojkanón M2 ráže 40 mm (672 nábojů), kulomet Browning M1919A4 ráže 7,62 mm uchycený v přídi (3750 nábojů)
pohon : dva osmiválcové vodou chlazené motory Cadillac Series 44T24 s výkonem 220 HP
dojezd : silnice 160 km, terén asi 100 km
rychlost : silnice 56 km/h, terén asi 40 km/h
obsah nádrží : 416 l
spotřeba paliva : silnice 3,11 l/km, terén 5 l/km
stoupavost : 31°
překážky : kolmá stěna 1,0 m, příkop 2,44 m, brod 1,02 m


Prototyp samohybné lafety s instalovaným kanonem T22 ráže 75 mm, původně měl nahradit vozidlo M19. Samohybná lafeta dostala tovární označení T18 A.A. Byl použit podvozek z M19, na který byla uchycena upravená střelecká věž s kanonem ráže 75 mm.

Prototypové vozidlo T18 A.A.
S tímto strojem se počítalo jako s náhradou za samohybný dvojkanon M19. Dne 1. února 1945 velení armády nařízením OCM 26544 doporučila vývoj prototypu s továrním označením T18. Toto vozidlo bylo navrženo jako protiletadlová zbraň na krátké a střední rozsahy pomocí nového systému bezkontaktního zážehu.. V té době byl projektil ráže 75 mm nejmenší, který by mohl být vybaven tímto systémem. Původní věž vozidla M19 s dvojkanonem nahradila otočná podlaha s upraveným kanonem T22 ráže 75 mm. Bylo vyvinuto nabíjecí zařízení, aby zbraň mohla střílet automaticky s rychlostí 40 -45 ran/min. Podvozek z M19 zůstal beze změny, přičemž posádka ani instalovaná zbraň neměla žádnou pancéřovou ochranu. Testy v Aberdeen Proving Ground probíhala od února 1946 do června 1948. Problém byl s automatickou střelbou, která fungovala pouze ve vodorovné poloze kanonu. Dále se automatická střelba neblaze projevovala na konstrukci vozidla. Následně byl projekt zastaven, ale testy byly užitečné v dalším vývoji protiletadlových zbraní.

Samohybný protiletadlový dvojkanon M19.

Pokračování ve 3. části

Pokračování 3. část


Samohybná houfnice M41 HMC

 
< Prototyp číslo 1 samohybné houfnice T64E1 ráže 155 mm.
> Samohybná houfnice M41 s registračním číslem 40192778 je připravena k palebním testům v Aberdeen Proving Ground dne 11. srpna 1945.


Dva pohledy na prototyp samohybné houfnice T64E1, při maximálním náměru zbraně a zadní pohled, tovární polygon v Detroit Arsenal ze dne 5. ledna 1945.


Standardizovaná samohybná houfnice M41 ráže 155 mm, s instalovaným ochranným krytem periskopů řidiče před plyny při výstřelu.

Samohybná houfnice M41 HMC
Projekt samohybné houfnice na podvozku lehkého tanku M24 čerpal z vývoje samohybných zbraní na podvozku lehkého tanku M5. Například projekt T16, což bylo samohybné dělo ráže 105 mm na prodlouženém podvozku lehkého tanku M5 nebo projekt T64, kde na shodném podvozku byla lafetována houfnice ráže 155 mm. Z vývoje těchto zbraní vycházel i projekt samohybné houfnice ráže 155 mm na podvozku lehkého tanku M24 (T24). Rada pro obrněné zbraně přidělila projektu označení T64E1 s doporučením, co nejdříve jej uvést do provozu. Zároveň s tímto projektem měl být zahájen na shodném podvozku projekt samohybné houfnice ráže 115 mm, označený jako T16E1. Časem bylo doloženo, že houfnice ráže 105 a 155 mm jsou dostačující a samohybné vozidlo s houfnicí ráže 155 mm je schopno zajistit pokrytí. Z toho důvodu byl projekt samohybné houfnice ráže 115 mm zastaven a tím nedošlo ani k postavení prototypu T16E1. Dne 20. ledna 1944 vedení armády nařízením OCM 22683 schválilo zahájení výroby prototypu T64E1 a kontrakt dostala společnost Cadillac. Prototypové vozidlo T64E1 bylo dokončeno v prosinci a ihned odesláno na testy do Aberdeenu. Při testech se ukázalo, že střelba poškozuje přední část vozidla, po úpravách byl prototyp koncem ledna 1945 předveden komisi polního dělostřelectva ve Fort Bragg. Následně bylo provedeno několik úprav uložení hlavní zbraně a přemístění antény radiostanice na horní části korby nad motorovým prostorem. Prototyp byl schválen a dne 28. června 1945 nařízením OCM 28165 vozidlo obdrželo označení M41 HMC (samohybná houfnice ráže 155 mm).
Hlavní zbraň, houfnice ráže 155 mm byla instalována na rám mezi postranicemi stroje, přičemž pod rámem se nacházel zásobník pro munici na 22 nábojů Na konci korby byla uchycena dozerová radlice, s ručním ovládáním. Houfnice M1 ráže 155 mm má určený odměr 20,5° doprava a 17° doleva s náměrem od -5° do +45°. U vozidla T64 byl náměr pouze 0° do +40°. Stroj dostal nový typ torzních tyčí a spolu s pásy o šířce 406 mm se snížil tlak na půdu a zlepšily jízdní vlastnosti. Už při vývoji předchozího vozidla T16 a samohybné houfnice ráže 155 mm T64 se zjistilo, že stroje nemají dostatečný prostor pro uložení munice a posádku. Z toho důvodu doporučilo velení armády společný vývoj doplňkového vozidla, které by převáželo zbytek posádky a další zásobu munice. Experimentální vozidlo obdrželo tovární označení T22, používající shodný podvozek jako měly stroje T16 a T64. U vozidla T64E1 (M41) šlo o podobné přepravní vozidlo na stejném podvozku, s továrním označení T22E1.
Sériovou výrobu dostala na starost společnost Massey-Harris. Zadaná objednávka zněla na 250 strojů, avšak do konce války se vyrobilo pouze 60 vozidel, která se dočkala nasazení až v dalším konfliktu, v korejské válce. Jeden kus samohybné houfnice M41 byl poslán do Velké Británie na zhodnocení, výsledek avšak není znám.


< Munice do houfnice M1, kterou bylo vybaveno vozidlo M41, od shora dolů - HE M107 , BE HC M116 a H M110.
> Houfnice M1, základní zbraň vozidla M41 HMC


< Samohybná houfnice M41se spuštěnou dozerovou radlicí, sloužící jako brzda při výstřelu.
> Podvozek samohybné houfnice M41 HMC 

Technická data vozidla M41 HMC
typ : samohybná houfnice
hmotnost : 19,3 t
rozměry : délka 5840 mm, šířka 2840 mm, výška 2400 mm, světlost 430 mm
posádka : 5 mužů (velitel, řidič, střelec, dva nabíječi)
výzbroj : houfnice M1 ráže 155 mm (22 nábojů), kulomet Browning M1919A4 ráže 7,62 mm uchycený v přídi (3750 nábojů)
pohon : dva osmiválcové vodou chlazené motory Cadillac Series 44T24 s výkonem 220 HP
dojezd : silnice 160 km, terén asi 100 km
rychlost : silnice 56 km/h, terén asi 40 km/h
obsah nádrží : 416 l
spotřeba paliva : silnice 3,11 l/km, terén 5 l/km
stoupavost : 31°
překážky : kolmá stěna 1,0 m, příkop 2,44 m, brod 1,02 m


Odplachtovaný prototyp samohybné houfnice T76, zde s velkým otočným kruhem M49C protiletadlového kulometu ráže 12,7 mm.

 
> Uložení munice v samohybné houfnici M37.
> Celkový pohled na samohybnou houfnici M37 ráže 105 mm.


> Pohled do otevřeného bojového prostoru samohybné houfnice M37 na zařízení řízení palby. 
> Zaplachtované vozidlo M37.

Samohybná houfnice M37 HMC
Dá se říci, že vzorem pro toto vozidlo byla samohybná houfnice M7 Priest, pouze s tím rozdílem, že samohybná houfnice M37 byla postavena na podvozku lehkého tanku M24.
Předchůdcem těchto bojových strojů se stalo vozidlo T19, což byla houfnice M2A1 ráže 105 mm instalovaná na univerzální vozidlo M3 half-track. K tomuto kroku přiměla americkou armádu nutnost vybavit obrněné divize samohybným dělostřelectvem. Jednoduchost montáže urychlilo výrobu jmenovaných vozidel, která byla zahájena v lednu 1942 a do dvou měsíců bylo hotovo na 324 strojů. Stroje se dočkaly bojového nasazení v severní Africe, kde byly později postupně nahrazovány samohybnými houfnicemi ráže 105 mm M7 Priest, vyrobené na podvozku středního tanku M3. Samohybná houfnice M7 Priest se následně stala standardní zbraní obrněných pluků polního dělostřelectva až do konce druhé světové války. I když stroj M7 byl úspěšný, lehčí podvozek tanku M24 měl vozidlu zaručit lepší průjezd terénem než stroj M7 Priest, v tom mu měl také pomoci prodloužený podvozek, kde byla větší vzdálenost mezi pojezdovými koly. Tím byl podvozek lehkého tanku považován za možný k výrobě samohybná houfnice. V projektu se počítalo s odstraněním věže a horní desky korby a v prostoru mezi a hned za sedadly řidiče a jeho asistenta by byl uložen držák houfnice M4 ráže 105 mm. Houfnice M4 byla totiž vyvinuta pro instalaci do věže středního tanku M4, shodovala se balisticky s houfnicí M2A1, ale byla upravena pro použití do věže tanku. V žádosti bylo mimo jiné uvedeno, že je nutný přímý pohled dalekohledem a zlepšení pancéřové ochrany posádky.
Příslušné oddělení americké armády dne 10. června 1943 nařízením OCM 20679 doporučila vývoj a stavbu prototypu samohybné houfnice, které přiřadila tovární označení 105 mm HMC T76, ke schválení došlo pak 8. července téhož roku. V průběhu srpna byla postavena dřevěná maketa a velení dělostřelectva doporučilo pro rychlejší palbu navýšení posádky na šest až sedm mužů. Funkční maketa ve skutečné velikosti byla následně upravena a prodloužený podvozek zvýšil velikost bojového prostoru. Místo pro asistenta řidiče bylo zrušeno a houfnice M4 ráže 105 mm byla posunuta vpravo a dopředu, s daným odměrem 22,5° vpravo i vlevo, s náměrem v rozsahu od -10° do +45°.
Zásoba vezené munice byla 90 kusů, ta byla převážně uložena ve zvýšených postranicích ve středu a zadní části korby. Na rozdíl od svého vzoru, pancéřování stroje bylo sníženo na 12,7 mm. Posádka vozidla byla sedmičlenná. Prototypové vozidlo s továrním označením T76 bylo představeno v létě (asi červen) roku 1944. Úprava se nedotkla vstupního otvoru pro řidiče, který zůstal na shodné místě jako u tanku M24. Protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm na kruhovém držáku byl nainstalován do pravé strany korby a upravená maketa byla představena komisi v září 1943. Drobné úpravy se protáhly až do prosince, kdy byla schválena výroba prototypu T76. Pro zrychlení výroby prototypových vozidel byly dodány nové houfnice T14 a k prvnímu testovacímu výstřelu došlo 17. března 1944, Znovu se upravoval držák zbraně a k testům byla houfnice připravena na začátku června ve společnosti Rock Island Arsenal. První prototyp T76 byl přivezen na polygon v Aberdeen Proving Ground v červenci 1944. Po delších palebných zkouškách byla houfnice předvedena komisi obrněné rady ve Fort Knoxu. Kruhový držák protiletadlového kulometu M49C o průměru 107 mm byl upraven na průměr 91 mm, radiostanice SCR 510 ustoupila prostoru pro další munici ráže 105 mm Změnilo se uložení munice, místo vertikálního uložení byly použity vodorovné zásobníky, tyto změny zvýšily počet vezené munice na počet 126 kusů. Zadní dveře se drobnou úpravou přeměnily na nakládací rampu.Po textech probíhajících do listopadu 1944, bylo vozidlo následně přijato do výzbroje armády s označením M37.
Na začátku následujícího roku (leden 1945) převzala zakázku na 448 strojů firma American Car & Foundry. Také zde nebyla objednávka vykryta kompletně, s výrobou pomáhala společnost Cadillac, celková produkce byla 316 těchto samohybných houfnic. Jiný zdroj uvádí pouze 150 vyrobených vozidel. Samohybná houfnice M37 sloužila v poválečném období a bojového nasazení se dočkala v korejském konfliktu.


Fotografie prototypu samohybné houfnice T76 ráže 105 mm na polygonu v Aberdeen Proving Ground zde dne 17. července 1944. Bojový prostor vozidla je otevřený s možností zaplachtování.


Standardizované vozidlo samohybné houfnice M37, zde s viditelným menším otočným kruhem T107 protiletadlového kulometu.

Technická data vozidla M37 HMC
typ : samohybná houfnice
hmotnost : 21 t
rozměry : délka 5490 mm, šířka 3000 mm, výška 2840 mm, světlost 460 mm
posádka : 7 mužů
výzbroj : houfnice M4 ráže 105 mm (126 nábojů), protiletadlový kulomet ráže 12,77 mm (990 nábojů)
pohon : dva osmiválcové vodou chlazené motory Cadillac Series 44T24 s výkonem 220 HP
dojezd : silnice 160 km, terén asi 100 km
rychlost : silnice 56 km/h, terén asi 40 km/h
obsah nádrží : 420 l
spotřeba paliva : silnice 3,11 l/km, terén 5 l/km
stoupavost : 31°
tlak na půdu : 0,814/cm ²
překážky : kolmá stěna 0,91 m, příkop 2,44 m, brod 1,02 m


Prototyp samohybného minometu T38 při testech v v Aberdeen Proving Ground dne 8. března 1949. Prototyp byl vlastně samohybná houfnice M37, kde byla odstraněna základní zbraň (houfnice), otvor po zbrani ráže 105 mm kryla pancéřová deska.


Přední a zadní pohled na prototyp samohybného minometu T38 ráže 107 mm.


Uložení minometu uvnitř vozidla T38.

Prototypové vozidlo T38 MMC
Vozidlo T38 MMC (Mortar Motor Carriage ) vytvořené na shodném základu jako M37, kde základní zbraň, houfnici, nahradil minomet ráže 107 mm. Po odmítnutí vozidla T29, což byl prototyp samohybného minometu na podvozku lehkého tanku M5A1, požádal náčelník chemické služby o vypracování náhrady za jmenované vozidlo. Příslušné oddělení vedení armády (Ordnance Committee) oficiálně schválilo projekt až v květnu 1945 a navrhlo jako samohybný minomet stroj T35, přičemž zprvu mělo být použito obrněné užitkové vozidlo T13. Jmenované vozidlo bylo v návaznosti na projekt T16, který měl velké zpoždění a sériová výroba v nedohlednu. Z toho důvodu bylo rozhodnutím OCM 29029 doporučeno vycházet v projektu ze samohybné houfnice M37. Tím byl 13. září 1945 navržen projekt samohybného minometu ráže 107 mm s továrním označením T38. Ke schválení došlo 4. října 1945 a zároveň byl stejným nařízením zastaven projekt T35. Protože v té době bylo už po válce, vývoj pokračoval v pomalejším tempu. Ze začátku byly použity dvě neupravené vozidla M37, kde zkoušené zbraně nahradily protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm. Toto řešení uchycení se v testech neosvědčilo, neboť obě zbraně, bezzákluzový kanon a minomet ráže 107 mm byly v palbě silně omezeny, aby nedošlo ke zranění posádky či poškození vozidla. Nařízení OCM 31747 ze dne 2. října 1947 zrušilo uchycení zbraní v prostoru protiletadlového kulometu a snížilo počet prototypových vozidel ze dvou na jedno. Přepracování vozidla T38 dostaly firmy York Safe a Lock Company of York, Pennsylvania. Návrhy se zaměřily na uchycení minometu na ploše stroje, výkresy pak putovaly do Arsenalu v Detroitu a odtud v prosinci 1948 do Aberdeen Proving Ground. Jak už bylo uvedeno, prototyp T38 vznikl přestavbou ze stroje M37, kde došlo k odstranění houfnice a zaslepení otvoru po zbrani pancéřovým plátem o tloušťce 12,7 mm. V zadní části korby byl na podlahu instalován držák pro minomet M2 ráže 107 mm. Držák se mohl otáčet v rozmezí 90° na každou stranu a následně zablokovat v několika polohách, přičemž minomet měl výškový rozsah 60 až 45°. Posádka tohoto samohybného minometu mohla granáty střílet z venkovní desky, také však ze vnitřku stroje, kde byla chráněna před palbou pěchotních zbraní protivníka. Prototypové vozidlo T38 dosáhlo hmotnosti 17,325 tuny a počítalo se se šestičlennou posádkou. Do vozidla se dalo naložit 140 kusů granátů ráže 107 mm. V dubnu 1949 byl prototypový stroj převezen k testům do Fort Benningu pro stanovení taktické užitečnosti tohoto samohybného minometu, avšak do sériové výroby se nedostal.

 
< Prototyp protiletadlového tanku T77 MGMC stojící v Aberdeen Proving Ground dne 23. července 1945. Zatím je bez příďového kulometu ráže 7,62 mm.
> Přední pohled na prototyp protiletadlového tanku T77 MGMC, se šesticí kulometů ráže 12,7 mm, připraven na testy.

 
Novější varianta prototypu protiletadlového tanku, verze T77E1 MGMC


Interiér věže prototypu protiletadlového tanku T77 beze zbraní (vlevo) a se šesti kulomety (vpravo)

Prototyp protiletadlového tanku T77 MGMC
Následně po vývoji lehkého tanku M24 byl nařízením OCM 21109 ze dne 22. července 1943 doporučen vývoj projektu protiletadlového tanku na jeho podvozku. Stroj později dostal tovární označení T77.
Původní tanková věž byla nahrazena novým typem věže s nainstalovanou čtveřicí kulometů Browning M2HB ráže 12,7 mm. Jmenovaná věž byla výsledkem vývoje amerického vojenského letectva (US Air Force) a firmou United Shoe Machinery Corporation za použití technologie předpokládané pro výzbroj bombardéru B-29. Z projektu byl využit systém otáčení věže a navádění palby na rychle pohybující se objekt. Nová věžička, s označením T89 byla extrémně kompaktní a využívala systém dálkového ovládání dovolující střelci být v určité vzdálenosti od zbraní, která umožnila lepší pozorování neovlivněné palbou. Maketa byla vedením armády schválena v říjnu a v prosinci téhož roku prošla testy, které navýšily počet kulometů ráže 12,7 mm ze čtyř na šest. V dubnu 1944 byl schválen nákup dvou prototypových vozidel. Mezitím dodatečné testy ukončené v červnu se podepsaly na drobných úpravách s cílem usnadnit výrobu. V říjnu 1944 byly provedeny palebné testy a v listopadu byla zahájena výroba prvního prototypu. Prototypové vozidlo obdrželo tovární označení T77 MGMC (Multiple Gun Motor Carriage) a bylo představeno vedení armády v březnu 1945. Prototypové vozidlo bylo dokončeno v červenci 1945 a posláno ke zkouškám na polygon v Aberdeen Proving Ground.
Rozdělení palby si vynutila dvojici zaměřovacích přístrojů a tím i dvou střelců. Ti měli stanoviště ve věži, další dva členové posádky se pak nacházeli v přední části korby, tedy řidič a jeho asistent (druhý řidič). Ten mimo radiostanice obsluhoval příďový kulomet, zbraň zde zůstala v prototypových vozidlech. Jak už bylo uvedeno, v ovládané věžičce T89 bylo instalováno šest kulometů ráže 12,7 mm. Kulomety byly spřaženy ve trojici a každá z nich byla palebně nezávislá, přičemž každá z hlavní byla schopna vypálit 400 až 500 nábojů.(!) Dva horní kulomety dostaly 1100 nábojů, další čtyři pak 900 nábojů. Další náboje v počtu 1200 kusů byly uloženy v korbě. Plně otočná věž měla tloušťku pancíře 12,7 mm s průměrem 1524 mm věnce. Ve věži byl i kontrolní protipožární systém T5E1 a radiostanice SCR 528. Výškový rozsah kulometů činil od +85° do -10°, přičemž zdvih zbraně byl 65° / sekundu.
Po provedených testech v Aberdeenu byly u druhého prototypu uskutečněny změny, které se podepsaly na označení T77E1. Stroj dostal počítačový systém navádění na cíl a odebrány dva kulomety, tím dostala věž označení T89E1. Otevřený bojový prostor obdržel plexisklové kryty střelců. Po ukončení druhé světové války byl projekt protiletadlového tanku zastaven. Prototypy T77 a T77E1 se nedočkaly sériové výroby a posloužily jako zkušební stroje pro další vývoj protiletadlových zbraní.


Zadní část prototypu přepravního vozidla T22, na snímcích jsou zadní dveře otevřené a uzavřené.

Prototyp přepravního vozidla T22E1, možné porovnat s prototypem T22.

Prototypová vozidla pěchoty T22E1 a T23E1
Dalším projektem vozidla na podvozku lehkého tanku M24 byl vývoj stroje na přepravu materiálu a osob. Jednalo se o prototypy přepravních vozidel T22E1 a T23E1. První z nich, T22E1 měl být použit jako muniční vozidlo k samohybné houfnici T64E1 ráže 155 mm, která byla standardizována jako M41 HMC. Vývoj samohybné houfnice ráže 115 mm byl odmítnut a projekt T16E1 zastaven.
Přepravní prototyp T23E1 mělo sloužit jako samohybné muniční vozidlo pro samohybný protiletadlový dvojkanon T65E1 , později přijatý do výzbroje armády jako M19 GMC. Jak už bylo zde uvedeno, muniční vozidlo nahradil muniční přívěs a projekt T23E1 byl zastaven.
Prototypy dopravních strojů T22E1 a T23E1 na podvozku lehkého tanku M24 měly přibližnou hmotnost 18,225 t a pancéřování korby s tloušťkou 12,7 mm vpředu a na bocích, v zadní části pak 6,35 mm pancíře. Jako jediná výzbroj těchto vozidel sloužil protiletadlový kulomet ráže 12,7 mm uchycený na otočném kruhu nad poklopem asistenta řidiče. Také prototyp T22E1 se nedočkal sériové výroby, konec války ho zastavil.


Podvozek vozidla M19 byl využit i na instalaci střelecké věže se čtyřmi bezzákluzovými kanony T22 ráže 75 mm, nutností byla otevřená zadní část věže (stanoviště).


Na stejném základu byla vyvinuta samohybná lafeta se čtveřicí bezzákluzových kanonů T19 ráže 105 mm. Zde došlo k úpravě věže, s cílem ochránit munici.

Prototyp samohybného vícehlavňového děla T19
Protože instalace bezzákluzového děla či minometu na samohybné houfnici M37 bylo nepraktické a problémové, byl rozjet projekt samohybné lafety bezzákluzového děla. V červnu 1945 navrhl ředitel výzkumného a vývojového oddělení centra v Aberdeen Proving Ground instalovat na vhodné vozidlo „baterii“ čtyři bezzákluzové děla ráže 105 mm. V té době avšak nebyl k dispozici ani vhodný stroj ani zbraně ráže 105 mm. Použili tedy odstrojené a upravené vozidlo M19 GMC (protiletadlový dvojkanon ráže 40 mm) a bezzákluzové děla ráže 105 mm nahradily čtyři shodné kanony T21 ráže 75 mm. Po odstranění dvojice rychlopalných kanonů ráže 40 mm byly na jednoduše upravený držák M12 uchyceny čtyři bezzákluzové kanony ráže 75 mm. Zkušební palebné testy v Aberdeenu dopadly velmi dobře a komise doporučila ve vývoji projektu pokračovat až do instalace zbraní ráže 105 mm. K montáži zmíněných děl došlo až v dubnu 1946, testy v Aberdeenu se stroj účastnil, ale z důvodu ukončení války se v projektu nepokračovalo a testovacímu vozidlu M19 byla pravděpodobně vrácena původní výzbroj.


Prototypové vozidlo lehkého tanku M24, kde velitelskou pozorovací kopuli nahradila vežička T122 s dvojicí kulometů. Kovové válečky na boku korby simulovaly plnou bojovou výbavu.


Čtveřice rychlopalných kanonů ráže 20 mm vozidla T19E1 v maximálním náměru.

Experimentální varianty
Ve snaze poskytnout větší kulometnou palebnou sílu pro střední tanky bylo na jednom sériově vyrobeném podvozku lehkého tanku M24 zkušebně nainstalována dvojice kulometů ráže 12,7 mm. Šlo o upravenou střeleckou věžičku T121 z bombardéru, posazenou namísto velitelské věžičky. Tato věžička byla zkušebně montována na tanky M4A3 a M26. V červenci 1947 bylo lehčí dálkově řízené stanoviště T122 osazené dvojicí kulometů ráže 12,7 mm připravena k osazení na tank M24. Bylo možné zaměnit tyto kulomety za ráži 7,62 mm. Kopule byla chráněna pancířem s tloušťkou 12,7 mm a byl nutný adaptační kroužek k uchycení na místo velitelské věžičky. Kopule měla shodný průměr jako těžší T121, aby se vešla na 80 cm průměr kupolové kružnice velitelských věžiček středních tanků, avšak kupolová kružnice tanků M24 měla 77,4 cm, proto ten adaptační kroužek. Testy, kterými prošlo toto zařízení na polygonu v Aberdeenu neprokázalo větší úspěšnost než standardní, v projektu se po červnu 1948 nepokračovalo. Zpráva, kterou vypracovala zkušební komise, doporučila vývoj střelecké věžičky, která by poskytovala plný odměr (360°) nezávisle na poloze věže tanku.
U jiného tanku byla pokusně nahrazena původní věž námořním odpalovacím raketovým zařízením se střelami ráže 114 mm, test byl zklamáním a byl zastaven.
Na dalším bezvěžovém podvozku lehkého tanku M24 byl vyměněn pojezd z 12-ti tunového tahače Sd.Kfz. 8 se šachovnicově uloženými pojezdovými koly Daimler Benz DB "10". Test sloužil k posouzení účinnosti tohoto uspořádání, avšak neprokázalo se výkonnější nad standard, projekt byl následně zastaven.


< Pohled na podvozek lehkého tanku se zvednutým ochranným štítem.
> Lehký tank M24 s identifikačním číslem 30112598 při testech na polygonu v Tank Arsenal Proving Ground dne 11. května 1945. 




< Zde je pás typu T86, ke kterému je možné uchytit drapák.
> Pásy typu T87 o šířce 53,34 cm, které jsou nastavené pro lepší jízdu měkkým terénem.

V květnu 1945 probíhaly na polygonu Tank Arsenal Proving Ground test lehkého tanku M24 se snížením tlaku na půdu. Pásy byly rozšířeny dlouhými ocelovými drapáky, které byly montovány na upravené pásy T72E1, s docílením šíře pásů na 72,7 cm. Standardní pásy T72 byly na variantu E1 upraveny vyvrtáním tří otvorů pro uchycení drapáků. Testy prokázaly, že životnost takto upravených pásů se pohybovala okolo ujetých 1000 km a jsou velmi účinné pro jízdu na měkké půdě.
Později byly pro lehké tanky M24 vyvinuté nové gumové pásy se dvěma hroty, se šířkou 35,56 cm, s označením T85E1. Rozteč o 13,97 cm byly shodné s pásy T72 a T72E1 a mohly být rozšířeny konektory na šířku 41,91 cm. Pásy T85E1 si vyžádaly montáž 13-ti zubého pastorku.
Na začátku roku 1947 byly na upraveném tanku M24 ve firmě Cadillac, divize General Motors zkoušeny nové typy pásů. Jednalo se o pásy o šířce 533,4 mm, přičemž byly vyvinuty dva typy pásů. Aby se mohly tyto pásy testovat, musela být dodržena vzdálenost 63,5 mm od korby. První typ byl označen T86 a šlo o pásy opatřené gumovými kroužky a se středovým osmibokým kolíkem. Pásy druhé verze, s označením T87, se skládaly z tvarovaných gumových bloků opatřené ocelovým drapákem. Rozšíření pásů a ledové drapáky bylo možno upevnit i na pásy T86.

Pokračování ve 4. části

Pokračování 4. část

Část pátá : Zahraniční modifikace a úpravy lehkého tanku M24

 
Samohybná houfnice M37 španělské armády.

Americká armáda počítala s lehkými tanky M24 jako s dočasnou technikou, nahrazující starší typy použité v druhé světové válce. Zcela jinak na techniku, které se americká armáda zbavovala, nahlížely jiné státy, které měly o „bazarovou“ techniku zájem.
Francouzská armáda v roce 1956 otestovala výměnu kanonu lehkého tanku M24, když původní základní zbraň nahradila kanonem s vysokou úsťovou rychlostí střely z vlastního lehkého tanku AMX-13. Následně po výměně zbraně prošel prototyp testy, které potvrdily, že francouzský kanon probíjí silnější pancíř. Komise avšak posoudila, že úprava stroje se nepodařila.
O tři roky později (1959) byla zkoušena i jiná varianta, tentokrát na vozidlo AMX-13 instalovali věž z lehkého tanku M24 a americký kanon měl vystřelovat střely s mnohem vyšší ničivou silou. Podařená verze vozidla obdržela označení AMX-13 Chaffee. Francouzské jednotky nacházející se v roce 1960 v Alžírsku, vznesly požadavek na vyzbrojení těmito vozidly, v počtu 150 strojů. Po ukončení akcí část vozidel byla převeleno do výcvikového střediska v Carpiagne, kde sloužily jako školní stroje. Úprava provedena odebráním výzbroje a navařením pancéřové desky na místo lafety, před stanoviště instruktora. K další úpravě francouzských lehkých tanků M24 mělo dojít v roce 1967, kdy byl rozjet projekt přezbrojení stávajících vozidel M24 kanonem CN-90 (D-925) ráže 90 mm, kterým byl vyzbrojen obrněný automobil AML-90. K přezbrojení nakonec nedošlo, pravděpodobně po testech jediného stroje, který ten kanon dostal.
Rakouská armáda část svých lehkých tanků použila také jako výcvikové stroje. Vozidla zbavené věží a upravené pro výcvik sloužily výuce řízení ve škole pancéřových vojsk ve Zwölfaxingu.


< Na snímku je modernizovaný norský lehký tank M24 s francouzským kanonem ráže 90 mm.
> Norský lehký tank označený NM-116, na věži má instalován laserový dálkoměr.

Zcela jinak se k problému zastarávajících tanků postavila v roce 1972 norská armáda, které ho řešila důkladnou modernizací. Zhotovení prototypového vozidla nové varianty, označeného jako NM-116, dostala na starost firma Thune-Eureka A/S sídlící v Oslu. Modernizace počítala s výměnou pohonné jednotky, hlavní výzbroje a dalších systémů. Americká firma NAPCO nabídla pro tento stroj přizpůsobený motor z transportéru M113, kde byl původní pohonný systém nahrazen dieselovým motorem s turbodmychadlem 6V-53T a převodovkou Allison MT-653 s pěti rychlostmi vpřed a jednou zpátečkou. Podmínkou nového motoru byly zesílené chladiče, s hydraulicky řízenými termostaty. Další novinkou zážehového pohonu byl důkladný protipožární systém. Tento stroj obdržel jako hlavní zbraň francouzský kanon D-925 s kompletním přístrojovým vybavením, přičemž přibyl nový systém navádění kanonu laserovým dálkoměrem Simrad LV3. Dále se změny dotkly zásobníků na munici, jeden navíc dostal na své stanoviště střelec. Úpravy se promítly i do věže, kde byl vyměněn kulomet ráže 7,62 mm za ráži 12,7 mm a na každé straně věže se objevily čtyři vrhače dýmových granátů. Na podvozcích vozidel vystřídaly původní americké článkové pásy T85E1, pásy německé firmy Diehl a švédské Hägglund. Modernizované prototypové vozidlo NM-119 bylo hotovo koncem roku 1972 v zkoušky se rozjely ihned v lednu následující roku (1973), po jejich úspěšném ukončení se pomalu najíždělo na úpravy vozidel. První modernizovaný stroj NM-119 byl převzat v lednu 1975, poslední opustil nákladní rampu firmy Thune-Eureka A/S v říjnu 1976. Celkem prošlo modernizací na 54 vozidel, přičemž později shodná firma upravila na standard vozidla NM-119 dalších osm tanků M24. Náklady na jedno modernizované vozidlo dosahovaly na třetinu výdajů za úplně nové vozidlo Blíže neurčený počet strojů M24 byl následně upraven na vyprošťovací variantu.Úkoly pro nová vozidla nebyla pouze průzkumná činnost, ale i zástup role stíhačů tanků.
I řecká armáda si s americkou firmou NAPCO dohodla modernizaci pohonu tanků M24. Velení řecké armády se však nelíbila celková nabídka a rozhodlo, že upravený pohonný systém M113 nainstalují domácí firmou. Oslovená firma ovšem nezvládla výměnu motorů a tanky se staly nepojízdnými. Část těchto nepohyblivých vozidel nastoupilo nedůstojnou úlohu bunkrů v pobřežních opevněních.
Dobré výsledky norské modernizace ve spolupráci s firmou NAPCO a řecký neúspěch navedl vedení thaiwanské armády, že se na začátku 80. obrátila na jmenovanou americkou firmu o provedení výměny pohonných jednotek lehkých tanků M24.
I uruguayská armáda se téměř shodném čase 80. let rozhodla pro modernizaci zastarávajících tanků M24, v tomto případě původní hlavní zbraň nahradil kanon Cockerill ráže 90 mm a jako pohon si armáda vybrala švédský dieselový motor Scania. O kolik tanků se v posledních uvedených případech jednalo, zdroje neuvádí, ale jedno je jisté, lehké tanky M24 jsou stále ve výzbroji mnoha armád ještě nyní.

Část šestá : M24 Chaffee ve službě


Lehký tank M24 s nasazenou sadou pro hluboké brodění, sada obsahuje samostatné komíny pro přívod vzduchu pro motor a vývod pro výfuk.

Nízká bojová hodnota lehkých tanků M5 Stuart se plně projevila v bojových akcích krátce po vylodění v Normandii, proto velení armády tlačilo na jejich náhradu novými lehkými tanky M24 Chaffee. Už v srpnu 1944 se počítalo, že jmenované lehké tanky v počtu 160 strojů budou předány jednotkám, ale technické problémy posunuly dodávky až na listopad. Mezi prvními bojovými útvary, které dostanou nové lehké tanky byl 744. a 759. tankový prapor, příslušný ke 4. jízdní skupině (4th Cavalry Group), kde byla vozidla využita hlavně k průzkumné činnosti. Jako dalším čekatelem na nové tanky M24 byly jednotky 2. a 3. obrněné divize. Plán dodávek z 12. listopadu nebyl naplněn, neboť prakticky první tanky dodané začátkem prosince do meziskladu v Cherbourgu byly navagónovány až 8. prosince. Navíc místo aby dorazily ke 12. armádní skupině, kde byly očekávány, byly vypraveny k 9. armádě. To avšak nebylo všechno, na dalším směru dodávky tanků se podepsala právě rozjetá německá ofenziva v Ardenách. Zmatky tím způsobené poslaly například dva tanky M24 k 740. tankovému praporu, který neměl v té době ani jeden obrněný stroj vhodný pro průzkum. Lehký tank M24 byl pro posádky novinkou a musely projít rychlým kurzem. Plánované nasazení praporu na frontu se uspíšilo o jeden den a jednotka se zapojila do bojů už 20. prosince v Remouchamps, kde také nové tanky prodělaly svůj bojový křest. Oba stroje M24 figurovaly na seznamu jednotky ještě na konci ledna 1945. Nový tank M24 svou siluetou překvapoval nejen protivníka, ale i vlastní vojáky, byl totiž pokládán za německého Panthera. Po celkovém seznámení nakonec obdržel přezdívku „puppy panther“ tedy „štěně panthera“.





Samohybná houfnice M37 HMC

Dlouho očekávané lehké tanky v počtu 18 strojů obdržel 744. tankový prapor jako vánoční dárky, tedy 24. prosince 1944. Jmenovaná jednotka byla tanky M24 kompletně vyzbrojená až 15. února 1945. Zatím docházelo ke sporadickému bojovému nasazení těchto nových tanků, první oficiální hromadné nasazení tanků M24 došlo koncem února 1945 při operaci Grenade u řeky Roer. Zde byly mimo jiné nasazeny všechny lehké tanky M24 přidělené 30. tankovému praporu, spadající pod velení 30. obrněné divize. V průběhu této operace se už mohlo hodnotit, zda-li se tank M24 konstruktérům povedl či ne. Hodnocení bylo jak pozitivní, tak i negativní. Mezi pozitiva se dostal pojezdový systém, který zaručil rychlost a výborné ovládání tanku, tank si dobře poradil v blátě i na sněhu. Pracovní podmínky posádky převyšovaly jeho předchůdce, lehký tank M5 a další výhodou byl nízký profil, který ztěžoval zaměření tanku M24. Mezi negativa patřil starý problém této skupiny strojů, tedy slabé pancéřování, které ochránilo posádku pouze proti střepinám a pěchotním zbraním. Hlavní zbraň, s teoreticky velkou ráží stále nestačil na část protivníkových tanků, vyšší ráže se také podepsala na nižším počtu vezené munice a tím nastávaly problémy s doplněním. Tyto nevýhody lehkého tanku ovlivnily celkové přezbrojení, některé jednotky dostaly do výzbroje střední tanky M4A3(76) Sherman. Nevýkonný kanon tanku M24 zapříčinil částečnou výměnu ve výzbroji 759. tankového praporu, kde plánovaná vozidla M24 zastoupily střední tanky M4 Sherman. I přes výhrady k lehkému tanku M24 napomohla celková situace v Ardenách k navýšení žádostí jednotek po novém průzkumném tanku. Z dvoustovky tanků dovezených na frontu počátkem února 1945 neobdržely útvary 1. a 9. armády ani kus, všechny byly přiděleny jízdním průzkumným skupinám.
Z důvodu nedostatku tanků určených pro průzkum, lehké tanky M24 původní lehké tanky M5 nenahrazují, ale doplňují. V průběhu února 1945 se v prvních liniích fronty objevují tato lehká vozidla v sestavách tankových jednotek 8., 13., 16. a 20 obrněné divize. Jak bylo už uvedeno, přednost vyzbrojení tanky M24 dostaly v polovině února jízdní průzkumné skupiny. Mezi prvními se dostalo na 106. jízdní skupina, kde nové stroje způsobily u tankových posádek doslova nadšení a stroje mimo svoji hlavní činnost, průzkum, převzaly i funkci podpory. Tím posunuly jízdní průzkumné skupiny hodnocení tanku M24 vysoko nad hodnocení lehkého tanku M5 Stuart. Po prvních zkušenostech v boji se zde vyskytly výhrady. Posádky si stěžovaly na nevhodnou instalaci lafety protiletadlové kulometu, komplikující použití zbraně proti nepřátelské pěchotě. Mezi další výhrady k tanku M24 patří velmi tenké pancéřování spodku korby. Dále pak montáž generátoru s pomocným motorem, zajišťující rychlejší otáčení věže a použití radiostanice, bez nutného chodu motoru.
V době bojového nasazení lehkých tanků M24 narážely tyto na stroje protivníka velmi málo, pokud k tomu došlo využívaly posádky přednosti svého stroje a troufly si i na silnější tanky. Například, na začátku března 1945 zaskočily u Domagenu dva lehké tanky M24 z roty F 4. jízdního průzkumného praporu dva německé tanky (podle hlášení šlo o Panthery). Než německé posádky stačily otočit ve směru útoku věže, zasáhlo stroje na slaběji chráněných místech několik střel. Zásahy směřovaly do boků korby a zadní části věže, a oba německé tanky byly zničeny ještě dříve než stačily opětovat palbu.
Početní stav lehkých tanků M24 nasazených v Evropě se měsíc, co měsíc rapidně navyšoval. V lednu 1945 to bylo 20 strojů, v únoru už 128 kusů, v březnu 364 a v dubnu pak 736 těchto vozidel. K ukončení druhé světové války na evropském bojišti, květnu to bylo 1163 tanků, tento počet byl avšak pouhou třetinou (34%) celkového počtu amerických lehkých tanků.
Lehké tanky M24 Chaffee se samozřejmě také objevily na italském bojišti. V lednu 1945 je mezi prvními dostal do výzbroje 81. průzkumný prapor začleněný do 1. obrněné divize, šlo avšak o nízké počty. O hromadnějším nasazení se dá mluvit až v březnu.
Na americkou námořní pěchotu také „zbylo“, vyžádala si 10 lehkých tanků M24, provedla s nimi kolotoč různých testů, ale do bojových akcí v Tichomoří je nenasadila.
Spojenci měli také zájem o nový lehký tank, armáda Velké Británie objednala na 842 vozidel, však převzala pouze 302 strojů, v roce 1944 to bylo 203 tanků a zbytek (99) následující rok. K nasazení došlo avšak velmi pozdě, ani ne 20 strojů se účastnilo bojů v průběhu dubna 1945, přičemž došlo ke ztrátě dvou tanků. Jak se dalo zjistit ze zdrojů, lehkými tanky byl vyzbrojen průzkumný prapor 5. pluku inniskillingských gardových gragounů (5th Royal Inniskilling Dragoon Guards) a průzkumná rota 8. pluku husarů 7. obrněné divize. Druhá jmenovaná průzkumná jednotka v červnu 1945 doložila 28 provozuschopných tanků M24. Několik vozidel dostaly také britské jednotky nasazené v Itálii, pár strojů bylo zasláno i do Indie. Jiný zdroj uvádí v rámci smlouvy Lend-Lease jen 289 převzatých tanků.
Velení sovětské armády si vyžádalo dva tanky M24, určitě ne z důvodu jejich bojového nasazení.


< Lehký tank M24 vybaven dvěma raketomety T95 ráže 114 mm. .
> Detail uchycení dvou odpalovacích raketometů T95 ráže 114 mm na lehkém tanku M24.

Export po druhé světové válce
Lehké tanky M24 nakupovali z důvodů relativně nízké ceny velmi ochotně spojenci Spojených států a některé neutrální země. Celkem byly vyvezeny 4087 kusů těchto vozidel, čili většina ze 4731 vyrobených. V Evropě je nakoupily Rakousko (69), Belgie (223), Dánsko (63), Francie (1254), Řecko (170), Španělsko (31), Norsko (123), Portugalsko (16), Turecko (238) a Itálie (518). V Asii tank koupily Saudská Arábie (52), Irák (78), Írán (180), Japonsko (289), Kambodža (36), Jižní Korea (30, Laos (4), Pákistán (132), Thajsko (118), Thaiwan (292) a Jižní Vietnam (137). V Africe to byla pouze Etiopie (34). Později se k řadě uživatelů připojily Filipíny a Uruguay.


Na standardní samohybnou houfnici byly v rámci testů na místo protiletadlového kulometu montované různé zbraně. Například upravený kanon ráže 75 mm či minomet ráže 107 mm. Ani jedna z úprav se z důvodu ohrožení posádky neujala.

Pokračování ve 5. části

Pokračování 5. část

Část sedmá : Lehký tank M24 v boji


Posádka tohoto lehkého tanku M24 střeží silniční křižovatku, Korea, léto roku 1950 .

Korejský konflikt
Dne 25. června 1950 zahájila severokorejská armáda útok na svého jižního souseda. Z důvodu absence jakýchkoli obrněných vozidel v armádě Jižní Koree nebylo možné nijak zastavit příval severokorejských tanků T-34. Nejbližší tanky, které by bylo možné co nejdříve nasadit, byly lehké tanky M24 používané americkými jednotkami v Japonsku. Šlo o stroje ze 71., 77., 78. a 79. tankového praporu, avšak v praxi se jednalo pouze o tanky v síle počtů jediné bojové roty.
Tanky byly co nejdříve převezeny lodí do Koree a už 10. července 1950 nastoupily do akce. Tanky obdržela rota C, 78. praporu těžkých tanků (nenechte se zmýlit označením jednotky), která svými stroji podpořila 21. pěší pluk 24. pěší divize. Je jasné, že střet s tanky protivníka, zastoupené sovětskými středními tanky T-34/85 dával jasně najevo, že se zde utkaly rozdílné váhové kategorie.
Navíc, nevhodná munice lehkého tanku znemožňovala probít čelní pancíř tanku T-34, tyto tanky se svým kanonem ráže 85 mm pak velmi snadně probíjely pancéřování lehkého tanku i na větší vzdálenost. V krátké době jednotky přišly o pět tanků, ne však o všechny bojovou činností, v průběhu srpna u roty C zůstalo ze 14 vozidel pouze dva provozuschopné stroje. U roty A 71. tankového praporu byl stav téměř totožný, ta přišla z různých příčin o 80 procent vozidel M24.
Na druhou stranu posádky lehkých tanků M24 od roty A 76. tankového praporu uspěly v několika střetech s tanky T-34/85 protivníka, avšak nerovnost takových soubojů donutila velení armády co nejdříve lehké tanky nahradit středními tanky M4A3E8 Sherman a těžkými tanky M26 Pershing. Tím se vyrovnal váhový deficit bojujících vozidel a zbylé lehké tanky převzaly funkci na kterou byly vyrobeny, tedy průzkumnou činnost. Na svoje konto si lehké tanky připsaly osm zničených tanků T-34/85. Když u tankových praporů lehké tanky M24 nahradily stroje M4 Sherman a M26 Pershing, sloužily následně ve třech pěších plucích dvou pěších a jedné jízdní divize a v 10 průzkumných praporech. Postupně se do konfliktu v roce 1950 zapojilo 138 lehkých tanků M24, v lednu následujícího roku (1951) se v jednotkách nacházelo ještě 64 provozuschopných strojů.


< Lehký tank M24 z 81. průzkumné squadrony, 1. obrněné divize projíždí ruinami města jižně od Boloně , Itálie na jaře roku 1945 .
> Americký lehký tank M24 při přesunu, Korea, léto roku 1950.

 
< Samohybné houfnice M37 ráže 105 mm patřící k 58. polního dělostřeleckého praporu střílí na nepřítele přes řeku Imjin, Korea, dne 12. dubna 1951.
> Samohybné houfnice M41 patřící 92. polnímu dělostřeleckému praporu se chystají do akce, budou podporovat jednotky 32. pěšího pluku, severně od Kamhung, Korea, 2. prosince 1950.

Boje v Indočíně
Mezi státy, které nakoupily pro svoji nově tvořenou armádu lehké tanky M24, byla i Francie. Cekově bylo objednáno a dovezeno na 1254 těchto strojů, přičemž v roce 1951 to bylo 590 tanků, další dodávky byly rozloženy do následujících let. První bojový křest si lehké tanky M24 odbyly v Indočíně, kde byly nasazeny pro nízký plošný tlak na půdu, který tankům ulehčuje manévrování v džungli. Mezi prvními jednotkami francouzské armády, které byly vyzbrojeny tanky M24 byl velmi známý 1. pluk jízdních střelců (1er régiment de chasseurs á cheval), ke kterému se dostaly v průběhu ledna a února roku 1951. V nové struktuře armády lehké tanky M24 spolu s polopásovými vozidly vytvářely výzbroj pro speciální obrněné podskupiny SGB (sous-groupements blindées), kde jedna tato jednotka byla složena z jedné roty tanků a dvou mechanizovaných rot s polopásovými vozidly. Jednotka rozdělená do čtyř čet obnášela 13 tanků M24 a 16 až 18 transportérů. Pro specifickou bojovou činnost v Indočíně byly vytvořeny speciální průzkumné eskadrony GER (groupes d´escadrons de reconnaissance), do které patřil prapor lehkých tanků M24, skupina obrněných kolových vozidel M8 (asi 15 až 16 strojů), četa podpory se třemi samohybnými houfnicemi a pěšího praporu. Složení bojových skupin se měnilo podle celkové situace, tyto jednotky byly převážně využívány k průzkumné činnosti. K dalším úkolům skupin patřilo patrolování na komunikacích, kde však docházelo ke ztrátám od nastražených min.
V prosinci 1953, ještě před plným rozběhnutím rozhodující bitvy o Dien Bien Phu, přepravila francouzská armáda do prostoru základny vzdušnou cestou rozložené lehké tanky M24. Tato vozidla se později naplno účastnila bojů, za kterých celkově vypálila na 15 tisíc nábojů. Francouzi nakonec bitvu prohráli (kapitulace 7. května 1954) a veškeré provozuschopné tanky sami zničili. I tak se část tanků M24 dostalo do severovietnamské armády. V roce 1955 byl Vietnam rozdělen a armáda Jižního Vietnamu obdržela lehké tanky M24 ze Spojených států. Stroje pak sloužily více než 15 let, převážně byly nasazeny jako ochrana letišť a mobilní bunkry.


< Na záběru posádka lehkého tanku M24 "Rebels Roost" při údržbě stroje po akci ze dne 10. července 1950.
> Lehké tanky M24, posádky se podrobněji seznamují se svými novými stroji poblíž Kornelimunsteru, Německo, dne 26. prosince 1944.

  
< Lehké tanky jsou pomocí vyloďovacích plavidel převáženy přes řeku Rýn.
> Lehký tank M24 při palbě na nepřátelské kulometné stanoviště nedaleko Chondong -ni, Korea, dne 8. srpna 1950.

Indicko-pákistánský konflikt
Ve válce Indie proti Pákistánu v roce 1965 byly na pákistánské straně nasazeny lehké tanky M24. Šlo o tři pákistánské pluky, z nichž první z nich, 12. jízdní pluk začleněný v 1. obrněné divizi byl nasazen v oblasti Khem Karan, další, 20. pluk kopiníků v součásti 6. obrněné divize bojoval v oblasti Sialkot a 15. pluk kopiníků přidělený 15. obrněné divizi, se také nacházel v oblasti Sialkot.
Tyto jednotky za mírového stavu fungovaly jako průzkumné skupiny na úrovni sboru. V jednom střetu dne 1. září, kde proti sobě nastoupily indické lehké stroje AMX-13 z praporu C, 20. pluku kopíjníků a pákistánské lehké tanky M24 ze 6. obrněné divize, indická strana ukořistila jeden z tanků M24. Vozidla M24 z pákistánského 12. jízdního pluku se následně 10. září účastnily tankové bitvy v oblasti u Assal Uttaru. Z tohoto střetu byla vydána protichůdná hlášení, kde pákistánská strana hlásila pouze jeden tracený stroj M24, naopak indická armáda tvrdila zničení až 60 vozidel M24.
K dalšímu konfliktu mezi těmito stranami došlo pak v roce 1971, ve kterém byly použity tanky M24 z východní části Pákistánu, nyní známé jako Bangladéš. Stroje patřily teoreticky 29. jízdnímu pluku a dvěma záložním obrněným praporům. Jeden ze zdrojů tvrdí, že těchto 66 lehkých tanků ve skutečnosti tvořilo jedinou obrněnou techniku pákistánské armády, rozdělenou mezi různé pěší jednotky jako palebná podpora. Jmenovaná vozidla byla v dezolátním stavu a velmi opotřebené hlavně kanónů nesplňovaly ani teoretický dostřel, navíc s velkým rozptylem. V tomto střetu nestačily takto poznamenané tanky M24 nejen na protivníkovy dobře pancéřované tanky T-55, ale i na slabě pancéřované plovoucí tanky PT-76 nasazené indickou armádou. Stroje, které přežily tento konflikt, předal později Pákistán nově vzniklé armádě státu Bangladéš. Jak bylo zjištěno, stroje nebyly z důvodu svého velmi špatného technického stavu prakticky používány.

Část osmá : Zajímavosti a doplnění k lehkému tanku M24



Verze a prototypy lehkého tanku M24
T24 – tovární označení prototypu lehkého tanku
T24E1 – prototyp lehkého tanku s motorem Continental R-975-C4 a převodovkou Spicer. Byl použit jeden z prototypů T24, testován v říjnu 1944. Vozidlo mělo lepší jízdní vlastnosti jako standardní lehký tank M24, ale hodnocení srážely problémy s převodovkou.
M24 – lehký tank, standardizovaný prototyp T24
M19 GMC - samohybný protiletadlový dvojkanon, s motorem ve středu korby. Dva protiletadlové kanony M2 ráže 40 mm instalované v zadní části korby. V srpnu 1944 objednáno 904 strojů, vyrobených jen 285.
M37 HMC – samohybná houfnice na podvozku lehkého tanku M24. Jako základní zbraň vezl stroj houfnici M4 ráže 105 mm. Objednáno 448 vozidel, vyrobeno jen 316.
M41 HMC – samohybná houfnice M1 ráže 155 mm. Také u tohoto vozidla se motor nacházel ve středu korby. Objednáno 250 vozidel, vyrobeno jen 60. Stroj měl u vojska přezdívku „Gorilla“.
T77 MGMC - prototyp protiletadlového tanku zprvu osazený čtveřicí kulometů ráže 12,7 mm, později přidány další dva kulomety.
T77E1 MGMC – další prototyp protiletadlového tanku, jen se čtyřmi kulomety a novou věží T89E1. Otevřený bojový prostor obdržel plexisklové kryty střelců. Prototypy T77 a T77E1 se nedočkaly sériové výroby a posloužily jako zkušební stroje pro další vývoj protiletadlových zbraní.
T19 - prototyp samohybného vícehlavňového děla s použitím bezzákluzových kanonů.
T38 MMC – prototyp samohybného minometu, nahrazující projekt T35. Vozidlo neslo na korbě minomet ráže 107 mm. K sériové výrobě avšak nedošlo.
T9 – prototyp užitkového vozidla na podvozku M24, zkušebně upevněna dozerová radlice.
T13 - další prototyp užitkového vozidla na podvozku M24.
T22E1 – prototyp vozidla na přepravu osob.
T23E1 – prototyp muničního vozidla k samohybnému protiletadlovému dvojkanonu M19. Vozidlo nahradil přívesný vozík.
T33 – prototyp vozidla pro přepravu nákladu.
T42 - prototyp vozidla pro přepravu nákladu vycházející ze stroje T33, ale s převodovkou z M18 Hellcat.
T43 – odlehčená varianta přepravního vozidla T42.
T6E1 – prototyp odtahového a servisního vozidla

 
< Nákres T24
> Nákres T24E1

 




Modely lehkého tanku M24

Pár plků nakonec

> Věž M24 byla experimentálně namontována na plovoucí tank LVT(A)-1 v roce 1944. V následujícím roce bylo plánováno umístit věž M24 na plovoucí tank LVT4. Konec války však realizaci projektu přerušil.
> Při testech byla použita i věžička D90095 o průměru 813 mm, která byla proporcionální zmenšeninou věže D82183 o průměru 915 mm používané u tanku M4 Sherman.
> Francouzská armáda nasadila své lehké tanky M24 také v Alžíru, v boji proti partyzánským skupinám.
> V boji proti partyzánům použila lehké tanky M24 také španělská armáda, zde je nasadila ve svých koloniích.
> Modernizované lehké tanky M24 měly (mají?) ve výzbroji některé armády ještě na konci dvacátého století.
> I když se lehký tank M24 nacházel ve výzbroji Iráku a Íránu, v jejich následném konfliktu se o jejich nasazení žádná strana nezmiňuje.
> Z důvodu opoždění výroby nebyly do konce druhé světové války všechny jednotky vybaveny lehkými tanky M24, některé obrněné divize ukončily válku se stroji verzí M5.
> První prototyp T24 používal automatickou převodovku Spicer, která měla pět pozic, přesněji tři rychlostní stupně, první označený jako nízký, druhý normální a třetí vysoký, dále zpátečku a neutrál, ten se se používal při strartu.
Pokud jsem správně pochopil překlad, po rozjezdu na první stupeň, při dosahu 23 km/hod se automaticky řadil druhý rychlostní stupeň. Maximální rychlost dosažitelná při druhém stupni bylo 44 km/h, maximální rychlost při třetím stupni se pohybovala kolem 56 km/h. Naopak z třetího stupně na druhý docházelo při rychlosti 30 km/h. V terénu se tank pohyboval rychlostí do 40 km/h.
U výkonnějšího prototypu T24E1 byl převodový poměr 1,37 :1 ve srovnání s 1,57 :1 u prototypu T24.
> Na lehký tank M24 byly namontovány dva raketomety T95 ráže 115 mm.
> Byly provedeny různé experimenty s věží lehkého tanku M24, například montáží na obojživelné výsadkové vozidlo LVT(A)1 nebo obrněné vozidlo M38.
> Ve srovnání lehkého tanku M24 s tankem Six-Ton M1917 se jeho hmotnost zvýšila o více než trojnásobek a maximální rychlost asi šestkrát. Základní zbraň u M1917 ráže 37 mm je neporovnatelná s ráží 75mm u M24. Tloušťka pancéřování narostla na dvojnásobek, na druhou stranu navzdory velkému pokroku se základní konfigurace u obou tanků nezměnila, tedy řidič vpředu, motor vzadu a plně otočná věž se základní zbraní uprostřed korby.

Samohybný protiletadlový dvojkanon M19 ze 187. pluku, Korea, 6. červen 1951.


Hlavní zdroje :
Historie amerických lehkých tanků (R.P. Hunnicutt),
vyd. Amercom.s.a.
Další zdroje :
kn. Tanková technika USA, Anglie a Francie (Něrsesjan, Kamencevová)
kn. Tanky nakl. Naše vojsko, 2006 (aut. Chris Chant),
fas.org., wwiivehicles.com.,
wikipedia.org., valka.cz, afvdb.50megs.com., 
militaryfactory.com., easy39th.com., usmilitary.cz., 
russian-tanks.com., m24chaffee.com.
Fotozdroje :
Historie amerických lehkých tanků (R.P. Hunnicutt),
wwiivehicles.com., easy39th.com., primeportal.net.,
russian-tanks.com., n44.co.uk, 
primeportal.net., m24chaffee.com.

Co se nevešlo do článku

 
< Pohled shora na prototyp novější verze protiletadlového tanku T77E1, se čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a zakrytovanými stanovišti střelců.
> Přepravní vozidlo T13 koncept.

 
< Prototyp přepravního stroje T42
> Prototyp přepravního stroje T43E1


< Nákres lehkého tanku M24.
> Modernější varianta vozidla M19A1.


Modernější varianta vozidla M19A1.

Zdroje jako u článku.

Jsi machr přes tanky. To se musí nechat.
A takovýhle podrobný článek tady už dlouho nebyl.

Stuka píše:Jsi machr přes tanky. To se musí nechat.
A takovýhle podrobný článek tady už dlouho nebyl.

Děkuji. Také mi to trvalo téměř dva roky, zprvu jsem měl v úmyslu udělat americké lehké tanky M3 a M5, ale nebyla jaksi chuť. Na článek musí mít autor čas, dobré zdroje a chuť tvořit. To poslední mi poslední dobou chybělo, proto jsem se pustil do toho jednoduššího tanku. I tak to bylo týden práce, tři měsíce pauza, zas měsíc práce, půl roku nic. A to je nejhorší scénář jaký může být, neboť po půl roce zjišťovat, kde začít, co mám upravit, atd. Z toho důvodu se mohou v článku nacházet různé nepřesnosti či překlepy.
Nyní se pustím dodělat ty ostatní. Snad to zas nebude trvat tak dlouho.

I tak to bylo týden práce, tři měsíce pauza, zas měsíc práce, půl roku nic. A to je nejhorší scénář jaký může být, neboť po půl roce zjišťovat, kde začít, co mám upravit, atd. Z toho důvodu se mohou v článku nacházet různé nepřesnosti či překlepy.

Jo, to znám, takhle nějak je to někdy i u mě.
Z odborného hlediska k článku nic říct sice nemohu, nemám znalosti, ale máš můj obdiv.

Tedy Tony, to je něco. Jsem rád že moje kniha o tancích která mi byla i ničemu nakonec skončila v dobrých rukách tedy u Tebe. Nevím jestli z rovna k této práci nějak přispěla, ale rozhodně je u člověka, pro kterého je přínosem.

Mě nevíce překvapuje to množství možných modifikací byť jen v prototypech a ty protiletadlové kusy jsou prostě nádherné.

Zatraceně dobrá práce

Díky Pátrači, knihu jsem samozřejmě použil, hlavně na ověření některých informací a doplnění slov, které google překladač z angličtiny lehce "zaměnil".

Tony,dovoluji si k Tve skvele praci pridat video z YT.
Na nem vynikne, ze M 24 byl lehky tank a zadny "Tiger"

Výtečný a neuvěřitelně obsáhlý článek
Jinak co se mě týká, tak Chaffe je jeden z nejhezčích tanků

Inside the Chieftain's Hatch. M24 Chaffee Part 1 [World of Tanks]

Inside the Chieftain's Hatch. M24 Chaffee Part 2 [World of Tanks]

Inside the Chieftain's Hatch. M24 Chaffee Part 3 [World of Tanks]