XIV.díl. OPERACE MARKET GARDEN Č 172.
Napsal: 30/6/2014, 04:47
XIV. díl. Operace MARKET GARDEN Č 172.
Závěrečné dějství zbytků britské 1. vzdušně-výsadkové divize v prostoru pod Oosterbeekem,
u řeky Dolní Rýn a postavení brigád britské 43. (Wessex) pěší divize v noci 25. září 1944.
Na dramatickou noc z 25. na 26. září 1944, kdy kanadští ženisté převáželi na motorových člunech přes Dolní Rýn britské parašutisty a vojáky, vzpomínalo pro historiky později, mnoho mužů, kteří vše přežily. Pro některé tyhle okamžiky byly hodně "živé", a to až tak, že si pamatovali i mnohé detaily a aniž tušili si je navzájem potvrzovaly. Pochopitelně, že důležitými detaily bylo místo, čas a co se okolo nich odehrávalo. Jedním z těch, jehož detaily o přepravě určitě nikdo moc nezpochybňoval, byl generál Urquhart, který si pamatoval i čas, kdy jeho skupina - přeživších štábních důstojníků a on osobně, dorazila k přepravě a nějakou dobu tam ležela v bahně. Generál psal, že se jim zdálo, že tam leželi celé hodiny. Co ale věděl určitě, bylo, kdy pro jeho skupinu začala přeprava, neboť napsal: "Podíval jsem se na hodinky. Ukazovaly několik minut po půlnoci."
Na jeho skupině si nyní ukažme jak asi, " podobně", vypadala přeprava i ostatních. Uvidíme zde i to, že Urquhartova přeprava neprobíhala hladce, a o dramatičnost nebyla nouze. Cituji tedy několik minut po půlnoci, - vlastně již 26. září. Generál Urquhart tam byl:
"Shromáždili jsme se a klouzali dolů po navigaci. V záblescích světlic jsem v dešti nejasně viděl další čluny. Vyšplhal jsem se na palubu s vodou nasáklé, kluzké pobřežní hráze. Byli jsme namačkáni jeden na druhého a člun se hluboce nořil do vody. Kanadský ženista, který přívozní člun řídil, náhle znechuceně vykřikl: Něco nebylo v pořádku. Skutečně - vězeli jsme v blátě. Můj drobný sluha Hancock sklouzl do vody, aby nás odrazil od břehu. Podařilo se. Když se člun začal pohybovat a vplul na hlubší vodu, Hancock se ho stále držel a snažil se znovu dostat na palubu. Někdo na něj křikl: 'Nech toho! Už tak jsme přetíženi.' Hancocka ta nevděčná poznámka naštvala a z posledních sil se do člunu vyškrábal.
Řeku ostřelovaly kulomety Spandau a kulky dopadaly se šploucháním do vody. Zdálo se nám, že celých dvě stě yardů (180 metrů) přes řeku jedeme příliš pomalu. Když jsme byli v polovině cesty přes řeku, motor náhle zmlkl. Mezi převozníkem a jedním mužem z naší skupiny proběhla rychlá výměna názorů, následovaná zmatenými pokusy motor opět nahodit. Člun byl unášen rychlým proudem. Trvalo to jenom několik minut, zdálo se to však jako věčnost, než jsme zase pokračovali v cestě. Ze hřmotu a obrovských světelných záblesků bylo zřejmé, že dělostřelci 30. as (XXX. as) konají záslužnou práci a že právě v tom pravděpodobně tkví rozdíl mezi katastrofickou a úspěšnou evakuací. Vysoko nad Westerbauingem, odkud Němci bezcílně pálili na vodu pod sebou, se objevovaly záblesky.
Člun náhle narazil na pobřežní hráz, otočil se a ozval se chraptivý hlas: 'Dobrý, beru si je.' Šplhali jsme ven a brodili se bahnem. Na zvedajícím se terénu před námi jsem zahlédl temné siluety. Šel jsem za nimi po navigaci a pak sto yardů (90 m) blátivým terénem až k patě hráze. Všichni kolem se přes ni drápali. Chytil jsem se, zapřel pravou nohou do rozbrázděného betonu a lezl přes ní. V tom jsem uslyšel zlověstné prasknutí. 'K sakru!' Zamumlal jsem. Ze tmy se ozval hlas Grahama Robertse, který tiše sondoval, jestli jsem v pořádku.
'To nic není,' řekl jsem, 'to byly jenom moje šle.'
I za těchto okolností, kdy mojí hlavní reakcí byla úleva, jsem se nepříjemně shodil.
Když jsme vykročili po silnici za zdí, musel jsem si přidržovat kalhoty.
Přívoz v hustém dešti pokračoval.
Na severní břeh docházelo stále více skupin a řadily se u člunů.
Všichni byli pozoruhodně klidní. Chabé naděje probudily v lidech to nejlepší. Vyskytly se případy, kdy se vojáci vzdali svých míst ve člunech v prospěch jiných v horším stavu. V člunech a na jižním břehu se objevovali ranění. Další ranění v perimetru, aniž by měli naději uniknout, udržovali spolu se skupinami zadního voje zdání, že je oblast stále obsazená. Stříleli ze všeho, co měli po ruce a intenzivně používali radiostanice."
(Informace pro Č 172., 173. a 174., byly použity z Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Další časový údaj a dění ve zbytku perimetru Oosterbeek pak nalezneme u Hrbka, který v historických zápisech nalezl, že "přesně" v 1 hodinu 30 minut dne 26. září britští dělostřelci v obraně na severním břehu vystříleli poslední náboje a zbytek vyhodili do povětří. Poté odstranili z děl závěry a vydali se k Dolnímu Rýnu. Tam závěry z děl naházeli do řeky i s mířidly a zapojili se do probíhající přepravy. Byly 2 hodiny, když ženisté vyhodili do vzduchu i zbytek pěchotní munice a šli se také nechat převést na jižní břeh řeky. Ve stejnou dobu, či podobnou dobu, dle předchozích rozkazů, odešly i stráže od německých zajatců. To se již na severním břehu řeky Rýn utvořila skutečná zácpa. Někteří to nevydrželi, čekat až budou naloděni a plavali na druhou stranu. O mimořádné zážitky opět nebyla nouze a Hrbek nás s některými "neobyčejnými zážitky", z vyprávění i z prací některých historických autorů, seznamuje (o některých dalších příhodách píše i Urquhart, - zvláště pak o "nahém důstojníkovi a dalších"). Cituji z Hrbkova Arnhemu:
"Vojín Alfréd Dullforce přeplaval Rýn nahý, v ruce však po celou dobu držel pistoli ráže .38. Když se chystal vylézt na břeh, zjistil, že jsou tam zdravotní sestry. Styděl se, jedna z nich mu však podala dlouhou dámskou sukni. V ní pak odjel do Nijmegenu.
Svobodník Percy Parkes si dodal odvahu a začal plavat, když viděl, jak se jeden zoufalý výsadkář pokouší přepádlovat přes řeku na trámu. Svlékl se do spodků, ale v proudu je ztratil. Na jižní straně se dostal na jakousi farmu, kde se oblékl. Teprve na shromaždišti, kde dostal horký čaj a cigarety, si po chvíli všiml, že na něj ostatní divně civí. Měl na sobě pestrobarevnou košili a dlouhé dámské spodní kalhoty s tkaničkami u kolen."
V houstnoucí dělostřelecké, minometné a kulometné palbě Němců byly rozbíjeny další čluny a to především při samotné přepravě přes řeku, jako se to stalo s člunem, již pozorným čtenářům známého majora B. A. Wilsona, velitele 21. samostatné parašutistické roty - roty značkařů. Člun, který převážel Wilsona i další jeho muže, prostřílen, se po nárazu do bahnitého břehu převrhl, ale všichni stačili nezraněni vyskočit a doplavat na břeh.
O dalším dění na severním břehu řeky Dolní Rýn, dění, které bylo později zapsáno do historie - před druhou hodinou ranní a po ní - 26. září, - když se stahovali strážci od německých zajatců, k řece - nás opět informuje Urquhart, cituji:
"Na severním břehu si důstojníci a vojáci dobrovolně a spontánně vzali za svůj úkol urychlení evakuace a soustřeďovali a odesílali přes řeku opozdilce, kteří se od svých skupin oddělili ve tmě, nebo kvůli akci Němců. V půl druhé v noci se tiše stáhli od ohrady se zajatci i poslední strážci, protože věděli, že severně od hotelu Hartenstein již žádní příslušníci divize nejsou. Malý zbytek munice byl odpálen. Po tom ničivém aktu, který otřásl domem vedle kostela v Oosterbeeku, tam ještě jeden voják zaběhl ujistit raněné, že výbuch neznamená nic, čeho by se měli obávat. Děla lehkého pluku divize vypálila své poslední náboje. Dělostřelci metodicky odstranili bloky závěrů a mířidla, a když přišli k řece, hodili je do vody. Dělostřelci odcházeli mezi posledními, a když první šedavé světlo odhalilo Němcům skulinu, kterou jim kořist unikla, byl zasažen a potopen jeden člun.
Na severním břehu řeky zůstávali stále ještě stovky mužů.
Poslední přívoz odjel.
Nyní měli na vybranou mezi několika naléhavými možnostmi.
Mnoho důstojníků a vojáků se ponořilo do prudkého proudu, který je nesl pryč, některé stáhla ke dnu tíha jejich šatů a vybavení. Těch, kteří se svlékli do naha a skočili do vody se dostalo na druhou stranu velké množství. Byl mezi nimi i major Linton. Oblečení si našli v domech na jižní straně. Jeden důstojník se zabalil do několika yardů flanelu, který držel opasek typu Sam Browne, a další plavec praporčík Seely se objevil v dámském plášti.
Když do vody skákali poslední plavci, vjížděly do perimetru německé tanky. V domě paní Ter Horstové (která tak obětavě dala k dispozici britské armádě svůj dům, své jídlo, své ložní prádlo na obvazy, a která pomáhala se zraněnými, i s útěchou raněným - popisováno na jiném místě - má poznámka) u řeky ranění, kteří předtím dobře slyšeli všechny příchody a odchody, nyní naslouchali rachotícím pásům tanků Tiger a podivnému vzdychání, jež znělo jako labutí píseň.
Pak uslyšeli hřmot tankových děl. Velitel tankových jednotek nechtěl riskovat a nařídil palbu na domy podél jižní silnice. Zdravotník od dělostřelců Bolden vyšel v doprovodu kaplana ven a požádal německého důstojníka tankových jednotek, aby dům ušetřil."
Závěrečné dějství zbytků britské 1. vzdušně-výsadkové divize v prostoru pod Oosterbeekem,
u řeky Dolní Rýn a postavení brigád britské 43. (Wessex) pěší divize v noci 25. září 1944.
Na dramatickou noc z 25. na 26. září 1944, kdy kanadští ženisté převáželi na motorových člunech přes Dolní Rýn britské parašutisty a vojáky, vzpomínalo pro historiky později, mnoho mužů, kteří vše přežily. Pro některé tyhle okamžiky byly hodně "živé", a to až tak, že si pamatovali i mnohé detaily a aniž tušili si je navzájem potvrzovaly. Pochopitelně, že důležitými detaily bylo místo, čas a co se okolo nich odehrávalo. Jedním z těch, jehož detaily o přepravě určitě nikdo moc nezpochybňoval, byl generál Urquhart, který si pamatoval i čas, kdy jeho skupina - přeživších štábních důstojníků a on osobně, dorazila k přepravě a nějakou dobu tam ležela v bahně. Generál psal, že se jim zdálo, že tam leželi celé hodiny. Co ale věděl určitě, bylo, kdy pro jeho skupinu začala přeprava, neboť napsal: "Podíval jsem se na hodinky. Ukazovaly několik minut po půlnoci."
Na jeho skupině si nyní ukažme jak asi, " podobně", vypadala přeprava i ostatních. Uvidíme zde i to, že Urquhartova přeprava neprobíhala hladce, a o dramatičnost nebyla nouze. Cituji tedy několik minut po půlnoci, - vlastně již 26. září. Generál Urquhart tam byl:
"Shromáždili jsme se a klouzali dolů po navigaci. V záblescích světlic jsem v dešti nejasně viděl další čluny. Vyšplhal jsem se na palubu s vodou nasáklé, kluzké pobřežní hráze. Byli jsme namačkáni jeden na druhého a člun se hluboce nořil do vody. Kanadský ženista, který přívozní člun řídil, náhle znechuceně vykřikl: Něco nebylo v pořádku. Skutečně - vězeli jsme v blátě. Můj drobný sluha Hancock sklouzl do vody, aby nás odrazil od břehu. Podařilo se. Když se člun začal pohybovat a vplul na hlubší vodu, Hancock se ho stále držel a snažil se znovu dostat na palubu. Někdo na něj křikl: 'Nech toho! Už tak jsme přetíženi.' Hancocka ta nevděčná poznámka naštvala a z posledních sil se do člunu vyškrábal.
Řeku ostřelovaly kulomety Spandau a kulky dopadaly se šploucháním do vody. Zdálo se nám, že celých dvě stě yardů (180 metrů) přes řeku jedeme příliš pomalu. Když jsme byli v polovině cesty přes řeku, motor náhle zmlkl. Mezi převozníkem a jedním mužem z naší skupiny proběhla rychlá výměna názorů, následovaná zmatenými pokusy motor opět nahodit. Člun byl unášen rychlým proudem. Trvalo to jenom několik minut, zdálo se to však jako věčnost, než jsme zase pokračovali v cestě. Ze hřmotu a obrovských světelných záblesků bylo zřejmé, že dělostřelci 30. as (XXX. as) konají záslužnou práci a že právě v tom pravděpodobně tkví rozdíl mezi katastrofickou a úspěšnou evakuací. Vysoko nad Westerbauingem, odkud Němci bezcílně pálili na vodu pod sebou, se objevovaly záblesky.
Člun náhle narazil na pobřežní hráz, otočil se a ozval se chraptivý hlas: 'Dobrý, beru si je.' Šplhali jsme ven a brodili se bahnem. Na zvedajícím se terénu před námi jsem zahlédl temné siluety. Šel jsem za nimi po navigaci a pak sto yardů (90 m) blátivým terénem až k patě hráze. Všichni kolem se přes ni drápali. Chytil jsem se, zapřel pravou nohou do rozbrázděného betonu a lezl přes ní. V tom jsem uslyšel zlověstné prasknutí. 'K sakru!' Zamumlal jsem. Ze tmy se ozval hlas Grahama Robertse, který tiše sondoval, jestli jsem v pořádku.
'To nic není,' řekl jsem, 'to byly jenom moje šle.'
I za těchto okolností, kdy mojí hlavní reakcí byla úleva, jsem se nepříjemně shodil.
Když jsme vykročili po silnici za zdí, musel jsem si přidržovat kalhoty.
Přívoz v hustém dešti pokračoval.
Na severní břeh docházelo stále více skupin a řadily se u člunů.
Všichni byli pozoruhodně klidní. Chabé naděje probudily v lidech to nejlepší. Vyskytly se případy, kdy se vojáci vzdali svých míst ve člunech v prospěch jiných v horším stavu. V člunech a na jižním břehu se objevovali ranění. Další ranění v perimetru, aniž by měli naději uniknout, udržovali spolu se skupinami zadního voje zdání, že je oblast stále obsazená. Stříleli ze všeho, co měli po ruce a intenzivně používali radiostanice."
(Informace pro Č 172., 173. a 174., byly použity z Generálmajor R. E. Urquhart, CB DSO a Wilfred Greatorex - ARNHEM, Jaroslav Hrbek - ARNHEM 1944, Tim Saunders - NIJMEGEN - Operace Market Garden /americká 82. vzdušná výsadková divize a gardová obrněná divize/ - podobné i stejné informace jsem čerpal také z historických podkladů a z mých letitých zápisů a poznámek, též z historické literatury, jako je: - Cesta do Arnhemu Křičící orel v Holandsku - Donald R. Burgett , John Prager, C. W. Star Busmann - Bitva u Arnhemu a válka v Západní Evropě., Frank Steer - ARNHEM - Operace Market Garden - Přistávací plochy a Oosterbeek., A. Korthals Altes a N. K. C. A. in´t Veld - ZAPOMENUTÁ BITVA. /The Forgotten Battle/ a dalších použitých pramenů - Použité podklady - na konci článků.)
Další časový údaj a dění ve zbytku perimetru Oosterbeek pak nalezneme u Hrbka, který v historických zápisech nalezl, že "přesně" v 1 hodinu 30 minut dne 26. září britští dělostřelci v obraně na severním břehu vystříleli poslední náboje a zbytek vyhodili do povětří. Poté odstranili z děl závěry a vydali se k Dolnímu Rýnu. Tam závěry z děl naházeli do řeky i s mířidly a zapojili se do probíhající přepravy. Byly 2 hodiny, když ženisté vyhodili do vzduchu i zbytek pěchotní munice a šli se také nechat převést na jižní břeh řeky. Ve stejnou dobu, či podobnou dobu, dle předchozích rozkazů, odešly i stráže od německých zajatců. To se již na severním břehu řeky Rýn utvořila skutečná zácpa. Někteří to nevydrželi, čekat až budou naloděni a plavali na druhou stranu. O mimořádné zážitky opět nebyla nouze a Hrbek nás s některými "neobyčejnými zážitky", z vyprávění i z prací některých historických autorů, seznamuje (o některých dalších příhodách píše i Urquhart, - zvláště pak o "nahém důstojníkovi a dalších"). Cituji z Hrbkova Arnhemu:
"Vojín Alfréd Dullforce přeplaval Rýn nahý, v ruce však po celou dobu držel pistoli ráže .38. Když se chystal vylézt na břeh, zjistil, že jsou tam zdravotní sestry. Styděl se, jedna z nich mu však podala dlouhou dámskou sukni. V ní pak odjel do Nijmegenu.
Svobodník Percy Parkes si dodal odvahu a začal plavat, když viděl, jak se jeden zoufalý výsadkář pokouší přepádlovat přes řeku na trámu. Svlékl se do spodků, ale v proudu je ztratil. Na jižní straně se dostal na jakousi farmu, kde se oblékl. Teprve na shromaždišti, kde dostal horký čaj a cigarety, si po chvíli všiml, že na něj ostatní divně civí. Měl na sobě pestrobarevnou košili a dlouhé dámské spodní kalhoty s tkaničkami u kolen."
V houstnoucí dělostřelecké, minometné a kulometné palbě Němců byly rozbíjeny další čluny a to především při samotné přepravě přes řeku, jako se to stalo s člunem, již pozorným čtenářům známého majora B. A. Wilsona, velitele 21. samostatné parašutistické roty - roty značkařů. Člun, který převážel Wilsona i další jeho muže, prostřílen, se po nárazu do bahnitého břehu převrhl, ale všichni stačili nezraněni vyskočit a doplavat na břeh.
O dalším dění na severním břehu řeky Dolní Rýn, dění, které bylo později zapsáno do historie - před druhou hodinou ranní a po ní - 26. září, - když se stahovali strážci od německých zajatců, k řece - nás opět informuje Urquhart, cituji:
"Na severním břehu si důstojníci a vojáci dobrovolně a spontánně vzali za svůj úkol urychlení evakuace a soustřeďovali a odesílali přes řeku opozdilce, kteří se od svých skupin oddělili ve tmě, nebo kvůli akci Němců. V půl druhé v noci se tiše stáhli od ohrady se zajatci i poslední strážci, protože věděli, že severně od hotelu Hartenstein již žádní příslušníci divize nejsou. Malý zbytek munice byl odpálen. Po tom ničivém aktu, který otřásl domem vedle kostela v Oosterbeeku, tam ještě jeden voják zaběhl ujistit raněné, že výbuch neznamená nic, čeho by se měli obávat. Děla lehkého pluku divize vypálila své poslední náboje. Dělostřelci metodicky odstranili bloky závěrů a mířidla, a když přišli k řece, hodili je do vody. Dělostřelci odcházeli mezi posledními, a když první šedavé světlo odhalilo Němcům skulinu, kterou jim kořist unikla, byl zasažen a potopen jeden člun.
Na severním břehu řeky zůstávali stále ještě stovky mužů.
Poslední přívoz odjel.
Nyní měli na vybranou mezi několika naléhavými možnostmi.
Mnoho důstojníků a vojáků se ponořilo do prudkého proudu, který je nesl pryč, některé stáhla ke dnu tíha jejich šatů a vybavení. Těch, kteří se svlékli do naha a skočili do vody se dostalo na druhou stranu velké množství. Byl mezi nimi i major Linton. Oblečení si našli v domech na jižní straně. Jeden důstojník se zabalil do několika yardů flanelu, který držel opasek typu Sam Browne, a další plavec praporčík Seely se objevil v dámském plášti.
Když do vody skákali poslední plavci, vjížděly do perimetru německé tanky. V domě paní Ter Horstové (která tak obětavě dala k dispozici britské armádě svůj dům, své jídlo, své ložní prádlo na obvazy, a která pomáhala se zraněnými, i s útěchou raněným - popisováno na jiném místě - má poznámka) u řeky ranění, kteří předtím dobře slyšeli všechny příchody a odchody, nyní naslouchali rachotícím pásům tanků Tiger a podivnému vzdychání, jež znělo jako labutí píseň.
Pak uslyšeli hřmot tankových děl. Velitel tankových jednotek nechtěl riskovat a nařídil palbu na domy podél jižní silnice. Zdravotník od dělostřelců Bolden vyšel v doprovodu kaplana ven a požádal německého důstojníka tankových jednotek, aby dům ušetřil."
