Stíhací letoun NIEUPORT 17, 21 a 23 (1916/17)

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Stíhací letoun NIEUPORT 17, 21 a 23 (1916/17)

Příspěvek od kacermiroslav »

Stíhací letoun NIEUPORT 17, 21 a 23
První světová válka
rok 1916/17


Obrázek
Nieuport 17 (replika z roku 2007)

Pokud jsem v případě stíhacího letounu Nieuport 11 „Bébé“ zdůrazňoval jeho přelomovou koncepci v podobě kulometu umístěném na horním křídle pro Dohodové mocnosti v době, kdy obě bojující strany hledali cestu k synchronizaci, tak Nieuport 17 se nesmazatelně vryl mezi stroje, které lze skutečně konečně považovat za první plnohodnotné stíhačky. V době, kdy u Britů byl do služby zařazován teprve letoun D.H.2 s pevně montovaným kulometem v pilotní gondole s koncepcí tlačného motoru, tak Francouzi již své jednotky přezbrojovali na Nieuporty se synchronizovaným kulometem. I proto se tento stroj stal jedním z neznámějších letounů celé První světové války.

Nieuport 17
U jeho zrodu, stejně jako u předchůdce Nieuportu 11 a 16, stál šéfkonstruktér letecké společnosti Nieuport, Francouz Gustave Delage. Ten byl velkým průkopníkem tzv. jedenapůplošníků, což byly letouny sice velice křehké a malé, ale o to více obratné. Pro takto lehký letoun stačilo při zachování standardního horního křídla, spodní jen v poloviční šířce. Tato koncepce se sice osvědčila u výše uvedených typů, ale překotný vývoj Velké války vyžadoval rychle reagovat na nové nepřátelské modely. Když tedy Nieuporty 16 (až na silnější motor to byl stroj identický se slavnou „jedenáctkou“ Bébé) narazili na své limity, rozhodl se Delage daleko razantněji zasáhnout do konstrukce. Ta byla výrazně zesílená, zvětšila se nosná plocha a jako pohonná jednotka byl vybrán rotační devítiválcový motor Le Rhóne 9J o výkonu 81 kW (110 koňských sil). Jednalo se o jednomístný, jednomotorový vzpěrový jedenapůlplošník s celodřevěnou kostrou křídel potažených plátnem. Trup byl smíšené stavby s potahem ke kabině, kde navazoval na hliníkové plechy. Dále bylo použito většinou plátno. Zajímavou novinkou bylo potažení části centroplánu průhledným celuloidem, který byl sice vysoko hořlavý, ale zlepšoval výhled pilota vpřed nad horní křídlo. Podvozek byl pevný, záďový s ostruhou. Motor Le Rhóne 9J roztáčel dvoulistou vrtuli, byl použit u prvních 3.500 postavených letounů, dalších 500 letounů neslo výkonnější motor Clerget 9B o výkonu 96 kW (130 koňských sil). Výzbroj byla tvořena kulometem Lewis nebo Vickers, obojí ráže 7,7 mm se čtyřvrstvovým zásobníkem na 96 nábojů. Na jednu stranu se to může jevit jako dostatečně velká zásoba munice, na druhou stranu si je ale potřeba uvědomit, že celý palebný průměr se dal vystřílet za nějakých 20 sekund, zatímco Němci používali pásy o 150 nábojích na hlaveň. Jelikož se u předchozí „jedenáctky“ osvědčil kulomet na horním křídle střílející mimo okruh vrtule, tak se často objevoval i u „sedmnáctky“.

Obrázek
Nieuport 17 (repliky)

Sedmnáctky byly ve spojeneckém letectvu velice oblíbenými stroji, které ve své době tvořili páteř francouzského stíhacího letectva a to až do příchodu modernějších SPADů. Na frontu se začali dodávat od března a ve větším měřítku od května roku 1916 a rychle z první linie vytlačili „jedenáctky“ a „šestnáctky“. Nadějného stíhacího stroje si všimli i v zahraničí. Především Velká Británie projevila zájem, protože v té době byl ve složkách Royal Flying Corps a Royal Naval Air Service letoun D.H.2, který se s nejnovějším francouzským strojem nedal srovnávat. Prakticky všechna slavná spojenecká letecká esa létala právě na tomto letounu a dosáhla na nich obdivuhodných výsledků. Největším z es, který používal „sedmnáctku“ prakticky až do posledních dnů, byl Britský pilot Albert Ball, který dosáhl skóre 44 sestřelů, ačkoli padl v boji již rok a půl před koncem války (květen 1917). Ten i po přezbrojení své jednotky na modernější S.E.5 si ponechal svůj Nieuport a pravidelně s ním létal do akce na střídačku s druhým jeho osobním strojem S.E.5. Na „sedmnáctce“ si tento vynikající pilot připsal celkem 26 vzdušných vítězství. Dalším leteckým esem na tomto typu byl rovněž Brit Philip Fletcher Fullard s dvaceti vítězstvími, což byla přesná polovina z jeho celkového skóre. Rovněž Thomas Falcon Hazell dosáhl dvaceti vítězství z celkového počtu 43 na Nieuportu 17. Takto úspěšných spojeneckých es bychom našli hned celou řadu, ale jaksi mi mezi nimi chybí Francouzi, přestože „sedmnáctky“ jeden čas tvořili páteř jejich stíhacích eskader. O úspěchu letounu svědčí i Němci, které úspěšná konstrukce inspirovala ke stavbě vlastních letounů Siemens-Schuckert D.III, kterých bylo postaveno více než sto kusů. Tato napodobenina se vyráběla do července 1917 a byla použitá na východní frontě.

Obrázek

Pro zajímavost uvádím, že Nieuport 17 se dostal po válce i k nám do Československa. Bohužel ale nelze dohledat, o jaký přesný typ se jednalo, protože stroj byl zřejmě zkompletován z více druhů. Nicméně nejvíce se letoun blížil modelu 17C1, který se k nám do republiky dostal 27. května 1919, když s ním v Košicích přistál ukrajinský pilot, který se tak zachránil po porážce Ukrajinské republiky. Letoun byl následně opraven a po vyřešení majetkoprávních vztahů v roce 1923 zařazen do stavu CSAF. Na konci září 1923 jej zalétal pilot Jambor a následně stroj předali do letecké školy v Chebu, kde byl využíván do konce roku 1924. Pro špatný technický stav byl v prosinci zrušen. Nicméně letouny Nieuport 17 znali českoslovenští letci již z období Velké války a to jak ze západní fronty z Francie, tak i z Ruska v rámci legionářských oddílů. Ve Francii na nich létali například Štork, Charvát, Hofman, Pilát, Kahovec a Stankovský. Jan Hofman na tomto typu v březnu 1917 padl v boji. Kromě „sedmnáctek“ létali naši piloti na západní frontě na Nieuportech typů 12, 24, 24bis a 27. V Rusku legionáři používali „sedmnáctky“ a „jednadvacítky“ a to jak pro boj, tak i pro výcvik. Jedním ze strojů byl letoun č. 4214, který sloužil ve 33.leteckém oddílu a provedl nálet na železniční stanici Michajlovskaja. Z východní fronty se do Československa kromě výše uvedeného ukrajinského stroje žádný jiný nedostal. Postupně všechny legionářské letouny převzali Rudí.

TTD – Nieuport 17
• Počet členů osádky: 1
• Rozpětí: 8,22 m
• Délka: 5,74 m
• Výška: 2,4 m
• Nosná plocha: 14,8 m2
• Plošné zatížení: 37,9 kg/m2
• Hmotnost prázdného letounu: 376 kg
• Vzletová hmotnost: 565 kg
• Maximální rychlost: 177 km/h
• Výzbroj: 1x kulomet Vickers nebo Lewis ráže 7,7 mm,
někdy druhý kulomet na horním křídle
• Dostup: 5.300 m
• Stoupavost: 11,5 min do 3.000 m (4,3 m/s)
• Dolet: 250 km
• Motor/Výkon: 82 kW (110 k), později Clerget 9B o výkonu 96
kW (130 k)
• Vyrobeno kusů: asi 4.000 ks
• Uživatelé: Francie, Velká Británie, Nizozemí, Belgie,
Rusko, Itálie

Nieuport 21
Přestože byla konstrukce „sedmnáctky“ oproti předchůdci Bébé zesílena, tak si Nieuporty zachovali i některé negativní vlastnosti jako nebezpečí destrukce nosných ploch při větším zatížení. Například při střemhlavém letu. Kupříkladu britské eso Mannock (61 sestřelů) měl obrovské štěstí, když se mu při cvičném letu urvalo spodní křídlo. Proto se konstruktéři rozhodli vyprojektovat odlehčenou verzi „sedmnáctky“, která byla logicky křehčí a pro odlehčení vybavená i slabším motorem Le Rhóne 9C o výkonu 80 koňských sil. Tato verze pak především vynikala výbornou obratností, která byla často na v leteckých soubojích první světové války upřednostňovaná na úkor jiných vlastností. A to přestože původním záměrem při konstrukci bylo postavit pouze stíhací cvičný letoun. Jelikož byl na frontě akutní nedostatek stíhacích strojů, tak se nakonec i z „jednadvacítky“ stal plnohodnotný bojový letoun, který k útvarům přicházel v průběhu roku 1916. Kromě domovské Francie byl Nieuport 21 používán rovněž ve Velké Británii, USA a v Rusku, kde byl licenčně vyráběn ve společnosti Duks. V roce 1923 se jeden stroj dostal i do rukou Finů, kteří jej ukořistili v Tampere. Tento stroj se používal u finského letectva až do roku 1923. Po válce si „jednadvacítky“, jako oblíbený stroj, našli cestu do civilního sektoru. Používali je například v Argentině, Brazílii, Estonsku, Portugalsku, Thajsku a Srbsku.

I nám do československých rukou se dostaly prokazatelně dva stroje. Dne 10. září 1918, tedy ještě v době trvání Velké války, přelétl stroj č. 1940 z bolševických jednotek k československým legiím a dále byl legionáři používán během jejich stahování do Vladivostoku. Díky rudému dezertérovi se tak stroj č. 1940 mohl prokazatelně alespoň čtyřikrát nasadit proti nepříteli, než byl před postupujícími bolševiky evakuován. Později byl používán především k výcviku, který skončil v listopadu roku 1919, kdy byl nenávratně zničen během nehody. Druhý letoun s výrobním číslem 1359, byl získán od ruského 1. leteckého parku v Čeljabinsku a dále jej používal Samostatný letecký oddíl 1. čs. husitské střelecké divize. Oba stroje byly před odjezdem čs. legií v lednu 1920 ve Vladivostoku předány Rusům.

Následuje popis barevného provedení čs. strojů ze zdroje www.vinar.cz:
Nieuport č. 1359 byl celý světlešedý, disky kol pravděpodobně bílé. Výsostné znaky - ruské kokardy - byly na dolní straně horního křídla a na obou stranách horního křídla, SOP i VOP. To bylo u ruských a bolševických Nieuportů dosti časté. Stroj č. 1940 byl původně asi také šedý, později byly horní a bočná plochy kromě plechů na přídi přetřeny hnědou barvou. Vývoj výsostného označení je u tohoto stroje dost složitý. Ve zkratce - původně ruské kokardy, Později stroj dostal pruh červené a bílé na SOP. Další fází bylo postupné přetírání ruských kokard a označení letounu dvoubarevným pruhem na spodním křídle a bílým, možná i červeným pruhem na horním křídle.

TTD – Nieuport 21
• Počet členů osádky: 1
• Rozpětí: 8,16 m
• Délka: 5,80 m (6 m ?)
• Výška: 2,4 m
• Nosná plocha: 14,75 m2
• Plošné zatížení: 33,6 kg/m2
• Hmotnost prázdného letounu: 320 kg
• Vzletová hmotnost: 495 kg
• Maximální rychlost: 170 km/h ? (jiné zdroje uvádí 140-150 km/h)
• Výzbroj: 1x kulomet Vickers nebo Lewis ráže 7,7 mm
• Dostup: 4.500 m
• Stoupavost: 4,16 m/s
• Dolet: 250 km
• Motor/Výkon: Le Rhóne 9C o výkonu 59 kW (80 k)
• Vyrobeno kusů:
• Uživatelé: Francie, Velká Británie, Rusko, USA …

Obrázek
Nieuport 21 ruského letectva

Nieuport 23
Rovněž tato verze si stále držela podobu svých předchůdců a byla tak typickým produktem konstrukční školy šéfkonstruktéra Delaga z továrny Nieuport. Od předchozích modelů 17 a 21 se prakticky lišil pouze jiným umístěním kulometu a plným zakrytováním motoru. To byly vnější změny. Ta hlavní se pak skrývala pod kapotou, kde tepal silný motor Le Rhóne 9JB o výkonu 90 kW (120 koňských sil), který letounu dokázal udělit maximální rychlost kolem 170 km/h. Na „třiadvacítce“ létala celá řada velkých es, ale mezi ty nejlepší jednoznačně patřil Kanaďan Avery William Bishop (třetí nejlepší eso První světové války), který na tomto stroji dosáhl 35 z celkového počtu 72 vzdušných vítězství. Do výzbroje se dostal v průběhu roku 1917.

TTD – Nieuport 23
• Počet členů osádky: 1
• Rozpětí: 8,22 m
• Délka: 6,40 m
• Výška: 2,4 m
• Nosná plocha: 14,8 m2
• Plošné zatížení: 37,9 kg/m2
• Hmotnost prázdného letounu: 355 kg
• Vzletová hmotnost: 574 kg
• Maximální rychlost: 168 km/h
• Výzbroj: 1x kulomet Vickers nebo Lewis ráže 7,7 mm
• Dostup: 5.300 m
• Stoupavost: 5,8 m/s
• Dolet: 2 hodiny (240 km)
• Motor/Výkon: Le Rhóne 9JB o výkonu 90 kW (120 k)
• Vyrobeno kusů:
• Uživatelé: Francie, Velká Británie …

Obrázek

Zhodnocení
Všechny tyto typu Nieuportu si zachovaly proslulou obratnost, ale trpěly na slabou konstrukci spodního křídla, které se při vyšším zatížení občas lámalo. To ale nebránilo hodnotit je velice vysoko. Dá se říct, že více jak jeden roku války spojenci prakticky lepší stíhací letouny, než tyto, neměli. Řada konstrukčních prvků inspirovala i druhou stranu, která sestrojila stroje odvozené přímo z Nieuportů, ale pak šli spíše vlastní cestou. Jediné, co bych viděl v době zavedení do výzbroje jako handicap, byla slabší výzbroj, protože německé stroje na západní frontě v té době častěji používali dva synchronizované kulomety, zatímco Nieuporty měli k dispozici pouze jeden a to s přibližně polovičním zásobníkem. Ovšem Dohodové mocnosti na druhou stranu dokázali své stroje produkovat ve velkých sériích a oblíbené Nieuporty se licenčně vyráběli i mimo domovskou Francii. Po válce se ještě řada strojů používala v soukromých službách, kde v průběhu dvacátých let dosloužili pro technický stav.


Zdroje:

• Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
• Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1914-1918 1.díl – Olomouc 2000
• Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1914-1918 2.díl – Olomouc 2001
http://www.vinar.cz/mitte/nieu21.htm
http://www.vinar.cz/mitte/nieu17.htm
www.wikipedia.org
www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Letectvo Francie“