aneb „letoun, který předběhl dobu“
První světová válka
Francie
rok 1917
První světová válka se vyznačovala především pozičním bojem, kde k nějakým větším přesunům docházelo prakticky jen na moři a ve vzduchu. Standardní pozemní jednotky byly většinu času trvání války uzemněné a zakopané a o to více stouply na důležitosti ty složky, které by dokázali tyto poziční boje trošku rozpohybovat. Jedním z těchto moderních technologických „zázraků“ byl tank a rovněž letectvo, které se začalo používat v čím dál tím větším měřítku. Typickým obrázkem nebe nad bojištěm tak byly souboje stíhacích letadel probíhajících v těsných zatáčkách a rychlých obratech, útoky na pozorovací letouny a balóny, a likvidace bombardovacích letounů narušujících nejen frontovou linii, ale především týl, kam nemohla být vedená dělostřelecká palba. Prudký vývoj nepostihl jen výkony jednotlivých typů letounů, ale do určité míry i jejich odolnost. Řada pilotů si tak začala uvědomovat, že k likvidaci nepřítele jen za pomoci kulometu je potřeba velká zručnost při řízení i palbě a často dlouhý manévrovací boj, než se nepříteli dostal na úspěšný dostřel. Často se letadla vracela z boje poškozená, s desítkami průstřelů, ale vracela. To znamenalo, že se takový letoun mohl znovu opravit a s pilotem vrátit do boje. Pokud měla jedna či druhá strana mít převahu, tak to znamenalo, letouny sestřelovat a piloty zabíjet. V opačném případě by je nepřítel znovu použil. Proto se začali objevovat myšlenky na stroje, jejichž výzbroj by dostačovala k absolutní likvidaci stroje i jeho pilota.
Rok 1916 představil na německé straně nové stíhací letouny. Zejména velice obratné, aerodynamické a dobře vyzbrojené letouny Albatros nedávali dohodovým mocnostem spát, protože jejich stroje se letounům Centrálních mocností rovnali jen v některých aspektech. Je pak logické, že na akci musí přijít reakce a to v podobě nějakého nového, radikálněji řešeného typu. Odpověď na nové německé Albatrosy přicházejí k frontovým jednotkám v létě a na podzim roku 1916, tak byla v podobě vynikajícího SPADu S.VII. Ten sice nebyl tak obratný jako „jedenapůlplošníky“ od konkurenta Nieuporta, ale mohl nabídnout větší stabilitu, odolnost v boji a spolehlivost. Především odolnost v boji byla vysoce ceněná. SPADy si například mohli dovolit střemhlavý let, zatímco soupeřům i konkurentům na vlastní straně se při jejich lehkých konstrukcích často lámala nebo odtrhávala křídla. Model S.VII tak dokázal do jara 1917 změnit ručičku vah mírně v prospěch Dohodových mocností.
Nemalý podíl na úspěšném letounu měli i samotní piloti, s kterými se konstruktéři často radili a uzpůsobovali je podle potřeb těch, kteří je v boji měli používat. Z druhé strany je dobře znám například případ „Rudého Barona“, který se podílel na vývoji nejlepší německé stíhačky Fokkera D.VII. Na SPADu létalo i vynikající francouzské stíhací eso Georges Guynemer, který až do své smrti v září 1917 dosáhl celkem 53 vzdušných vítězství, z nichž několik právě na tomto typu stroje. A právě tento muž přišel na myšlenku vybavit svůj stroj výrazně silnější výzbrojí. Jelikož francouzská letecká společnost Société Pour L’Aviation et ses Dérivés (zkráceně SPAD) ve své době patřila mezi světové špičky v konstrukci stíhacích letounů, tak se asi není čemu divit, že s myšlenkou na nový silně vyzbrojený letoun, se Guynemer obrátil právě na ně. Jejich model typu S.VII ve své době byl více než jen důstojným soupeřem i těch nejlepších německých stíhacích strojů. Koncem roku 1916 tak Guynemer kontaktoval šéfkonstruktéra u SPADu Louise Béchereau s návrhem na nový stíhací letoun vybavený motorem o výkonu 149,1 kW (200 k), který byl měl vrtuli pro zvýšení výkonu poháněnou přes reduktor. Hřídel vrtule pak navrhoval mít dutou, aby v ní mohl být zabudovaný původně námořní Puteaux kanón ráže 37 mm (vynález Ing. Marca Birkigta z firmy Hispano-Suiza). Tímto jednoduchým způsobem by se obešla jinak nutná synchronizace. Teď mě i napadá, že kdyby toto řešení někoho napadlo dříve, tak by i ten boj o synchronizaci v roce 1915 mohl probíhat trochu jinak. Nápad na instalaci kanónu se šéfkonstruktérovi líbil a začal podle něj připravovat nový letoun. Jako v jednom z mála případu tak díky Guynemerovi může stanovit přesný datum vzniku letounu a to na 10. prosince 1916.
Je asi logické, že si Béchereau za vzor vzal S.VII, kde ale trochu zvětšil rozměry, aby nosná plocha unesla těžší zbraň. Rovněž motor doznal oproti návrhu změny. Béchereau pro nový stroj nechal připravit extra silnou pohonnou jednotku Hispano-Suiza 8Ca o výkonu 164 kW (220 k), který rovněž dostal větší kryt a měl úplně zakrytovanou hlavu válců. Další hlavní změnou pak byla instalace zbraně. Kanón Hotchkiss ráže 37 mm byl uložen mezi bloky motoru a aby se tam vešel, byla mu zkrácená hlaveň. Zásoba nábojů činila pouhých 12 nábojů, ale v případě, že se střelec trefil, tak to pro cíl v podobě letounu, či balónu, nebo vzducholodě, to mělo fatální následky. Hmotnost kanónu činila 45 kg a dalších 10 kg vážila munice. Proto bylo potřeba upravit rozměry letounu, jak jsem předeslal výše. Samotná konstrukce SPADu pak byla právě dostatečně pevná, aby bylo vůbec možno uvažovat o zástavbě takto výkonné zbraně. U jiných stíhacích strojů by to asi vůbec nepřipadalo v úvahu. Samozřejmostí bylo zachování synchronizovaného kulometu Vickers ráže 7,7 mm, který byl umístěn před kabinou na pravé straně trupu. Výška trupu umožňovala, aby pilot byl prakticky celý schovaný a nad trup mu tak koukala za větrným štítkem, pouze hlava. Tím pádem bylo možno namontovat i menší větrný štítek. Rozpětí se tedy zvětšilo na 8 metrů u horního a 7,65 m u spodního křídla, výška činila 2,55 m a nosná plocha vzrostla na 20,2 m2. Hmotnost prázdného letounu 587 a plného 883 kg je dobré si porovnat například s „lehkým“ Nieuportem 17, který prázdný vážil 376 a plný 565 kg. I přes tuto hmotnost dosahoval nový SPAD S.XII Ca.1 rychlosti 203 km/h, kterou se v té době mohla chlubit jen hrstka letounů. Této rychlosti dosahoval v optimální výšce 2.000 m, do které stoupal 6 min a 3 sec. Vytrvalost letu byla 1 hod a 45 minut. Tím že byl kanón umístěn před pilotní kabinou, tak nebylo možno použít klasickou řídící páku. A i v tomto případě přišel s řešením Guynemer, který konstruktérům poslal ve svém dopise z 8. ledna 1917 technické řešení v podobě určitého volantu, který se před válkou používal v letounech firmy Deperdussin. Prototyp byl na jaře roku 1917 před dokončením a řešila se otázka zkušebního pilota. Samozřejmě v jeho kokpitu nemohl být nikdo jiný než Guynemer. Již výkony během prvního zalétání z 5. července 1917 byly více než uspokojivé. U země letoun dosahoval rychlosti až 220 km/h a ještě ve výšce 5.000 m byla rychlost stále úctyhodných 195 km/h. Do této výšky se stroj dostal za 20 minut a maximální dostup činil 6.850 m s tím, že do této výšky se samozřejmě během bojové mise prakticky nikdy nebylo potřeba dostat. Jedině snad tehdy, pokud bylo potřeba útočit na pozorovací balóny, nebo vzducholodě.
Prototyp, který nesl označení S.382 si Guynemer na začátku července 1917 odvezl na frontu, aby jej zde vyzkoušel v praxi. V průběhu souboje s německými pozorovacími letouny D.F.W. byl Guynemerův stroj poškozen a pilot byl donucen nouzově přistát. Opravy trvaly tři týdny a po nich se letec konečně dne 27. července dočkal úspěchu v podobě dvoumístného stroje Albatros. K jeho sestřelení použil jediný náboj z kanónu a osm nábojů z kulometu. Hned druhý den šel k zemi další německý stroj, ale S.382 byl během souboje poškozen. Oprava trvala do poloviny srpna, ale během opravy byl vyměněn i kanón Puteaux za modernější Hotchkiss stejné ráže. Nicméně i nadále se jednalo o jednorannou zbraň, což přinášelo nemalé problémy s nabíjením. Letec se musel k nepříteli nejdříve přiblížit s nabitou zbraní, přičemž v ideální pozici použil synchronizovaný kulomet. Pokud trasírky střel z kulometu slibovali úspěšný zásah, tak teprve poté pilot odpálil kanón. Poté se ale musel z boje odpoutat, aby provedl nabití zbraně, což nebyl zrovna jednoduchý proces. Nejslavnější francouzské eso René Fonck ve svých pamětech vzpomíná, že se mu pouzdro s náboji uvolnilo v kabině a zablokovalo mu řízení. Asi není potřeba dodávat, že v boji to mohlo mít fatální následky. Rovněž namáhání draku letounu během výstřelu bylo značné, což se podepisovalo na životnosti letounu. Nicméně první bojové křty ukázaly, že takto vyzbrojený letoun může být úspěšný a tak padlo rozhodnutí o sériové výrobě. Objednávka byla vystavená na 300 letounů s výkonným motorem Hispano-Suiza 8Cb o výkonu 164 kW (220 koňských sil) s tím, že ve skutečnosti bylo vyrobeno jenom kolem dvou desítek letounů. Tento omezený počet letounů byl rozprostřen mezi několik letek s tím, že ke každé bylo přiděleno jen po jednom či dvou strojích. Jejich pilotáž a především obsluha hlavní zbraně vyžadovala velkou obratnost, bylo doporučováno, aby na nich létali jen ti nejlepší. Letoun měl tendenci sklánět příď, i když horní křídlo bylo o něco posunuto směrem vpřed. Aby se stroj lépe ovládal tak byla zvětšená hloubka směrovky v její střední části. Stroje z pozdější série měli na koncích křídel překližkové nástavce, které měli za úkol upravit proudění vzduchu. Těžká zbraň rovněž přinášela problémy v podobě zpětného rázu, který přenášel svou energii na konstrukci letounu, narušoval stabilitu a také spaliny vnikaly do kabiny.
I přes jisté nedokonalosti létala na S.XII řada nejlepších es, jako její duchovní otec Georges Guynemer, který na stroji s číslem S.382 dosáhl čtyř ze svých celkových 53 vzdušných vítězství. Asi nejlepším pilotem na tomto typu letounu byl René Fonck, který na dvou strojích S.445 a S.452 sestřelil dokonce 11 letounů z celkového počtu 75 vítězství. Fonck byl druhým nejúspěšnějším pilotem celé První světové války hned po „Rudém baronovi“ Manfredovi von Richthofenovi. Dalším známým pilotem na S.XII byl i čtvrtý nejlepší francouzský pilot Georges Madon (41 vítězství), který si stejně jako „Rudý baron“ nechal svůj stroj přetřít na červeno. Kromě těchto es létala na S.XII celá řada dalších vynikajících pilotů, což při počtu vyrobených cca 20 strojích znamenalo, že na nich létali jen ti nejlepší z nejlepších. A i přestože bylo vyrobeno tak málo strojů, tak ještě k 1. říjnu 1918 bylo v aktivní službě osm strojů. Posledním kdo na S.XII dosáhl vítězství byl Francois Battesti ze SPA 73, který svého sedmého a posledního sestřelu dosáhl dne 29. října 1918, tedy sotva dva týdny před koncem války.
Kromě Francouzů létali na S.XII i spojenci, protože Frantíci předali v lednu 1918, respektive červenci jeden stroj Britům a druhý Američanům. První z nich (S.449) obdržel Královský letecký sbor (RFC – Royal Flying Corps). Původně byl stroj používán ve Francii, ale 18. března 1918 byl odeslán na britské ostrovy s tím, že bude testován ve výzkumném středisku Matersham Heath. Letoun do Anglie odeslali s evidenčním číslem B6877. Druhý stroj v červenci 1918 obdržela Armádní letecká služba USA. Létat na něm měl poručík David E.Putnam, který dosáhl 13 vzdušných vítězství. Ten ale v boji padl 12. září, tedy dříve, než k jeho jednotce letoun dorazil. Místo něj tedy u 13th Aero Squadron létal velitel jednotky major Charles J.Biddle.
SPADem S.XII se nechal inspirovat i další ze slavných francouzských stíhačů, Charles Nungesser (43 vítězství), který švýcarskému konstruktérovi Armandu Dufauxovi navrhl rovněž postavit stíhačku s kanónovou výzbrojí střílející skrz dutou hřídel vrtule. Hlaveň ale neměla být umístěna mezi bloky motoru, ale letoun měl mít hned dva naproti sobě v podélné ose trupu ležící motory. Postaven byl pouze prototyp.
TTD – SPAD S.XII Ca.1
• Počet členů osádky: 1
• Rozpětí: 8,00 m (horní křídlo); 7,65 m (spodní křídlo)
• Délka: 6,40 m
• Výška: 2,55 m
• Nosná plocha: 24,50 m
• Plošné zatížení:
• Hmotnost prázdného letounu: 587 kg
• Vzletová hmotnost: 883 kg
• Maximální rychlost: 203 km/h ve výšce 2.000 m
• Výzbroj: 1x kanón ráže 37mm, 1x synchronizovaný
kulomet Vickers ráže 7,7 mm
• Dostup: 6.850 m
• Stoupavost: do 2.000 m za 6 min a 3 sec
• Dolet: 1 hod a 45 min
• Motor/Výkon: 1x osmiválec Hispano-Suiza 8Cb o výkonu 162
kW (220 k)
• Vyrobeno kusů: asi 20 ks
• Uživatelé: Francie
Zhodnocení
Není pochyb o tom, že stroj SPAD S.XII předběhl svou dobu možná až o několik dekád a není jeho vinou, že v sérii bylo vyrobeno jen tak málo strojů, které pak neměli žádné následovníky. A to přestože Francouzi byli velkými průkopníky v letounech vyzbrojených těžkými zbraněmi. Jejich dvoumístné Voisiny s tlačným motorem z roku 1915 měly ve výzbroji pohyblivý kanón Puteaux ráže 37mm, který byl zaměřován a používán pozorovatelem. Britové s těžkou výzbroji na svých letounech počkali do jara 1917, kdy u svých strojů F.E.2b používaly liberní kanón. Těmito stroji pak vyzbrojili jednu peruť létající ve Francii. Nicméně více než v boji proti vzdušným cílům se F.E.2b s kanóny uplatnily při nočním ostřelování. Do konce války pak byl u Vickersu vyvinut těžký kulomet ráže 11mm, který měl mimo jiné používat zápalnou munici proti pozorovacím balónům a vzducholodím. Koncem války se kulomet v omezené míře použil u francouzského a belgického, ale jeho velkosériová výroba se rozběhla prakticky až po válce a to za oceánem v USA.
Tady je dobré si uvědomit, že například naše československé Avie B-534 byly vyvíjené až od roku 1936 a do výzbroje se dostali krátce před obsazením Československa v březnu 1939. A to se v jejich případě jednalo o slabší kanónovou výzbroj v podobě 20 mm zbraně. Z toho je dobře patrné, jak moc SPAD S.XII předběhl svou dobu, protože ani u světových velmocí to ve vývoji leteckých kanónů nebylo o mnoho lepší. To, že kanónová výzbroj nebyla v letectví zavedená dříve bylo zřejmě zapříčiněno volbou příliš těžkého kalibru, jehož zpětný ráz byl natolik silný, že poškozoval drak letounu. Pokud by byla od samého začátku zvolená ráže kolem 20 mm, tak by se většina problémů, která se vyskytla již u SPADu, vyřešila.
Zdroje:
• Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
• Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1914-1918 1.díl – Olomouc 2000
• Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1914-1918 2.díl – Olomouc 2001
• Vojenská letadla SPAD S.XIII – Oxford Education Sp. Z o.o., Polsko
• http://letouny.webz.cz/letadla/spad_12.html
• http://www.wwiaviation.com/french1916.html
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
.
