Kyperské království

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 414
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Kyperské království

Příspěvek od t.hajek »

Kyperské království

Obrázek
Lusignanský erb

A máme tu další pokračování volného seriálu o křižáckém panství ve východním Středomoří. Pevninu už jsme opustili a zvolna se přesouváme na západ. Tentokrát se podíváme na ostrov Kypr, abychom si přiblížili jeho poměrně zajímavý vývoj a dějiny. Tento křižácký výdobytek se proti nepřátelské přesile udržel až do roku 1489, respektive 1571. A ne vždy byli nepřáteli muslimové.

Kypr byl díky své výhodné poloze ve východním středomoří odedávna křižovatkou obchodních cest. Od tureckého pobřeží je vzdálen jen 80 kilometrů, do Sýrie je to kolem stovky. Obě země jsou v „dohledu“, ze severního pohoří je vidět Taurus, z východu za dobrého počasí vrcholky Libanonu. Do Egypta je to 380 kilometrů a ať si Řekové, Kypřané, EU, ČKP a všechny možné další instituce říkají a píší, co chtějí, geograficky se jedná o Asii. Kvůli své poloze byl také již od starověku střediskem obchodu, ale také cílem nejrůznějších nájezdníků a každá větší říše chtěla mít nad ostrovem kontrolu.

Po zániku původních center mykénské civilizace v egejské oblasti v polovině 13. století před naším letopočtem se na Kypru usadila řada uprchlíků, které v brzké době napadly tzv. mořské národy. Na počátku 11. stol. př. n. l. se na Kypru usídlili nově příchozí Achájové a rozvíjely se čilé styky s egejskou oblastí stejně jako kulturní sepjetí s řeckým světem. To se s menšími přestávkami udrželo až do současnosti. Od roku 709 př.n.l. byli místní vládcové poplatní asyrskému králi Sargonovi II. V roce 663 zdejší městské státy získaly samostatnost. V letech 560 – 540 se opět dostaly pod nadvládu další velké říše, tentokrát Egypta, velmi brzy vystřídaného perskou nadvládou. Místní Řekové se zúčastnili vzpoury maloasijských řeckých obcí v roce 500. Volněji si mohli místní obyvatelé vydechnout až po ovládnutí Kypru Alexandrem Velikým v roce 333 př. n. l. Po jeho smrti v roce 323 vypukly boje o moc a exponovaný ostrov často měnil majitele. Až roku 294 jej Ptolemaios I. definitivně získal pro Egypt. Od roku 22 před n.l. byl ostrov římskou provincií. Křesťanství se na Kypru uchytilo již v 1. století, v 5. století zdejší církev získala výsadu nezávislosti na antiochijském patriarchovi.

Byzanc

Po rozdělení Římské říše v roce 338 Kypr zůstal pod správou Konstantinopole. Až do arabských nájezdů prožíval dlouhé období klidu a prosperity. Arabové začali útočit v roce 647 (někdy je uváděn rok 650) a jejich útokům ve svém důledku padlo za oběť několik významných měst na jihu ostrova. Roku 688 císař Justinián II. a chalífa Abdulmalik ibn Marván dosáhli odhody o rozdělení vlivu na ostrově. Část obyvatel byla poplatná Konstantinopoli, jižní oblasti pak odváděli daně chalífům do Damašku a později Bagdádu. Byzantská armáda několikrát obsadila i jižní arabská teritoria, ale nedokázala je dlouhodobě udržet a vždy byl obnoven stav dle dohody z roku 688. Až za vlády císaře Nikefora II. Fokase byli Arabové definitivně vyhnáni, což můžeme dát i do souvislostí s jejich oslabením zapříčiněným válkami mezi Abbásovským chalífátem a Fátimovci ze severní Afriky. Po vítězstvích v Kylýkii a porážce egyptské flotily roku 965 celý Kypr obsadil byzantský generál Niketas Chalkoutzes, který zde pak působil jako místodržící (stratégos) nového thématu. Usedlí muslimové byli donuceni k přijetí křesťanství nebo opuštění ostrova.

Na severu byly v pohoří Pentadaktylos k ochraně proti nájezdům a jako opora posádky ostrova vybudovány výšinné hrady Aigos Hilarion (obecně známý jako St. Hilarion), Kantaras (Kantara) a Buffavento, byly opevněny přístavy Keryneia (Kyrenia), Pafos, Ammóchostos (Famagusta) a založeno nové hlavní město Lefkosia (Nikósie), kde sídlil stratégos a administrativa ostrova. Byla zde obnovena byzantská správa a výběr daní. Vznikly mimojiné kostely sv. Lazara v Larnace (kde je Lazar podruhé a definitivně pohřben) a Sv. Barnabáše u Salamis. Došlo k rozkvětu hospodářství a obchodu na čemž měly podíl i křížové výpravy, kdy Kypr sloužil jako důležité obchodní a zásobovací centrum. Současně již ale vojenská síla Byzance upadala a to se muselo záhy projevit. Bohatý ostrov válkou na pevnině nijak nestrádal, a proto se v hlavě antiochijského knížete Renauda z Chatillonu zrodil plán na jeho přepad. Tento francouzský šlechtic, násilník a lupič do morku kostí se spojil s arménským knížetem Thorosem a na jaře 1158 napadli Kypr. Stratégos Jan Komnenos Vatatzes a velitel Michael Branas (otec Alexia, vítěze nad Normany od Mosinopolu v roce 1185) se s nepočetnými vojenskými oddíly nájezdníkům postavili, ale byli poraženi a zajati. Třítýdenní plenění ostrova bylo téměř dokonalé. Co si dobyvatelé neodvezli, draze prodali původním majitelům a desetiletí trvalo, než se ostrov opět vzpamatoval.

Obrázek
Znak Izáka Komnéna

Další zajímavé okamžiky se na Kypru odehrály v osmdesátých a devadesátách letech 12. století. Nejprve se zde roku 1185 vylodil Izák Komnénos. Izák byl příslušníkem vedlejší větve císařského rodu a jako takový, byl v roce 1180 Manuelem I. jmenován stratégem v Tarsu. Dostal se do války s Armény a byl zajat. V zajetí se patrně oženil s jednou z arménských princezen. Vykoupen byl až roku 1185 na popud své tety Theodory, milenky císaře Andronika I. Komnena. Pomohli i jeho přátelé (hříšníci a homosexuálové jak je popisuje kronikář Niketas Choniates). A zapojili se překvapivě i templáři. Po svém propuštění najal žoldnéře a vydal se na Kypr. Byzantským úředníkům ukázal falza císařských listin ustanovujících ho novým stratégem. Jeho vojáci překonali nevelký odpor a Izák se stal vládcem ostrova. Kronikář Choniates líčí hrůzy plěnění ostrova Izákem, což se nezdá pravděpodobné, byť lokálně mohlo k excesům dojít. Na druhou stranu také uvádí, že velmi trvdě trestal zločiny a loupeže. Jako čirá pomluva pak působí údajná pomsta starému příteli Basilu Pentakenosovi, jemuž byla uťata noha a konec svých dnů dožil v bídě na okraji společnosti.
Izákovi přátelé Konstantin Makrodukas a Andronikos Dukas měli císaře Andronika přesvědčit o Izákově loajalitě. Císař se ale obával spiknutí s cílem dosadit Izáka na trůn a nechal oba muže uvěznit a posléze popravit. Nicméně na vlastní útok proti Kypru nenašel dost sil. Izák se na ostrově zatím ustanovil nezávislý kyperský patriarchát a vzápětí se patriarchou nechal korunovat kyperským císařem. Zajistil si také dobré spojence, a sice sicilského krále Viléma II., jehož vojsko právě útočilo na Byzanc v Épeiru a Řecku. Nezávisle na něm uzavřel také dohody se Saladinem o uzavření kyperských přístavů křižákům.

V Konstantinopoli se zatím stal císařem Izák II. Angelos a proti Izákovi Kyperskému se rozhodl zakročit. Sedmdesát lodí vedených neschopnými veliteli Janem Kontostefanosem a Alexiem Komnenem vysadilo na březích Kypru na jaře 1187 invazní vojsko. Na to již čekal Margaritus z Brindisi se svou normanskou flotilou. Překvapivě zaútočil na nepřipravené lodě a drtivá většina byzantských lodí tak posílila námořní moc Sicilského království. Zajatí kapitáni pak byli drženi v Palermu, zatímco většina vojáků na břehu do boje vůbec nezasáhla a buď byla následně pobita nebo přešla do služeb kyperského císaře.

Izákova vláda nad ostrovem skončila s třetí křížovou výpravou. Flotila Richarda Lví srdce vyplula z Messiny 10. dubna 1191 a za tři dny jí stihla velká bouře. Lodě byly rozehnány po velké ploše a nějakou dobu trvalo, než se loďstvo znovu seskupilo. Posloužili k tomu i zastávky na byzantské Krétě a Rhodu. Tři lodě zahnala bouře až na mělčiny u Kyperského Lemessosu (Limassolu). Na jedné z nich byl přítomen Richardův vicekancléř Roger Malus Catulus (Špatné štěně.. ?) opatrující královskou pečeť. Lodě byly vypleněny a posádky zajaty. Další loď, na jejíž palubě byla Richardova sestra Jana, vdova po Vilémovi II. Sicilském a snoubenka Berengarie Navarrská, nebyla vpuštěna do Limassolského přístavu, v souladu s úmluvou se Saladinem.

Přelomové roky 1191, 1192

Když se Richard doslechl o osudech svých lodí i chování Izáka vůči jeho sestře a snoubence, žádal náhradu majetku, odčinění urážky a propuštění zajatců. Císař Izák zatím shromáždil dostupné vojáky k odražení Richarda a na jeho požadavky odpověděl odmítavě. Richard se patrně spíše impulsivně rozhodl pro útok, aby jednak smyl urážky, jednak vymohl náhradu. A kdyby se podařilo získat nějakou kořist navíc, určitě by se v Palestině hodila. Koneckonců Izák byl přece uzurpátor Kypru na úkor byzantského císaře a nadto se paktoval se Saladinem. V čele svých jednotek se vylodil na břehu a napadl kyperské vojáky. Angličtí rytíři a lučistníci byli kvalitativně jinde a Izákovo vojsko utrpělo velké ztráty. S příchodem noci Izák ustoupil a rozbil tábor za Limassolem. Ráno Angličané napadli špatně střežený Izákův tábor a kyperský císař jen tak tak vyvázl s několika muži doprovodu. Již následující den Richardovi přísahala věrnost část kyperské aristokracie. V dalších dnech pak na ostrov dorazili palestinští šlechtici v čele s Guyem z Lusignanu, králem bez královny a království, Bohemundem III. z Antiochie a Onfroyem IV. z Toronu, aby jej přivítali ve Svaté zemi a přísahali mu věrnost. Guy pocházel z Poitou a byl tak leníkem Richarda jako akvitánského vévody. Z Poitou sice musel odejít po vraždě Patrika I. hraběte ze Salisbury v roce 1168, ale nyní se jeho původ velmi hodil. A Guy si chtěk určitě naklonit Richarda na svou stranu v budoucí hře o trůn, na který sice neměl po smrti dědičky království Sibyly legitimní nárok, ale kterého se nehodlal vzdát.

Obrázek
Barokní představa Izákova zajetí Richardem Lví srdce. Jan Luyken, Timotheus ten Hooorn 1683.

12. května 1191 se v Limassolu konala svatba mezi Richardem a Berengarií. A proběhla také její korunovace na anglickou královnu biskupem Johnem Fitzlukem z Evreux. Izákova vláda se zatím hroutila a císař vyzkoušel ještě pokus o smír. Poslal Richardovi vyslance a nabízel 20 000 bezantů, 500 vojáků a navíc jako rukojmí svou dceru Damselu a hrady na severu. To bylo akceptováno a Izák dorazil do Limassolu přísahat věrnost Richardovi. Ještě téže noci však uprchl na hrad Kantara. Guy dostal za úkol pronásledovat jej na pevnině, zatímco Richard s flotilou obeplul ostrov a zmocňoval se přístavů a měst na pobřeží. Obsadil Kyrénii, kde se ukrývala dcera Izáka Komnéna. Byla zajata a další roky trávila na anglickém dvoře jako dvorní dáma královny Berengarie. Izák opustil Kantaru a vydal se na severovýchodní podlouhlý poloostrov Karpassos, odkud chtěl lodí odplout do Kylýkie. U kláštera svatého Ondřeje na samém konci poloostrova byl dostižen Guyem z Lusignanu a předveden před Richarda. Podle pověsti Izák žádal, aby mu nedávali železné okovy, zřejmě tím myslel žádné okovy, a Richard mu to slíbil, aby jej následně odvedli v okovech ze stříbra. Později byl předán do opatrování johanitského velmistra Garniera z Nábulusu a byl vězněn na Margatu. 5. června křižáci pokračovali k Akkonu, anglické posádky na Kypru zůstaly pod velením Richarda z Camville a Roberta z Tornhamu.

Dobytí Kypru a pozdější založení latinského státu ve jménu křížových tažení na území patřící Byzanci a obývaném obyvatelstvem ortodoxní víry bylo naprostou novinkou, pouze však předznamenalo další vývoj. Po šoku způsobeném převzetím vlády Richardem si začalo domácí obyvatelstvo uvědomovat možná nebezpečí jak v materiální tak v duchovní rovině. Novým císařem prohlásili jakéhoci mnicha, o kterém se říkalo, že je Izákovým příbuzným a začali povstání proti novým pánům. Robert z Tornhamu rychle zasáhl, povstalce rozehnal a nového císaře nechal oběsit. O nepokojích byl informován Richard a uvažoval co s ostrovem dál. Pořádkové oddíly odčerpávaly značnou část vojáků, které potřeboval v Palestině a ne v kyperských posádkách. V této situaci nemohl být využíván ani jako bezpečné zázemí a základna. Navíc i přes značné obohacení díky Izákovým pokladnicím se stále nedostávalo peněz na další tažení. Richard vstoupil do jednání s templáři, a nabídl jim Kypr za 100 000 bezantů, 40 000 v hotovosti, další ve splátkách. 100 000 bezantů byl roční příjem královské komory na kypru na konci 12. století. V tomto světla pak byla cena ostrova vyslověně z hubičku. Nicméně aby oslabení templáři získali takovou sumu, vypsali na Kypru nové daně a nevybíravě je vymáhali. Tím si Frankové vysloužili ještě více nenávisti, což vedlo k velikonočnímu povstání roku 1192. Kypřané pobili řadu rytířů a zbytek se stáhl do pevnosti v Nikósii. Nabídka výměny ostrova za své životy, byla odmítnuta. Templáři se rozhodli bojovat místo kapitulace. Za úsvitu se vplížili do ulic města a zaútočili na nepřipravené povstalce. Nešetřili nikoho a povstání utopili v krvi. Nicméně se necítili dostatečně silní k udržení celého ostrova a poprosili Richarda, aby si vzal ostrov zpět.

Tato nabídka se Richardovi hodila. V dubnu 1192 byl s konečnou platností zvolen jeruzalémským králem Konrád a nespokojeného leníka Guye bylo nutné někam uklidit. Kypr jako odškodné byl dobrou volbou a Lusignan jej získal s podmínkou vykoupení ostrova od templářů. Ti se s Guyem dohodli na přijatelné ceně a ponechali si zde jen některé statky, např. Limassol. Guy patrně s lehkým srdcem přesídlil na ostrov a nechal se dál titulovat králem. Guy zemřel roku 1194 a byl pohřben v templářském kostele v Nikosii. Nástupcem se stal jeho starší bratr Amaury, který si již nenárokoval jeruzalémský trůn.

Kypr byl bohatou zemí, relativně bezpečnou před útoky nepřátel. S Lusignany a jejich přívrženci přišly na ostrov nové mravy. Noví páni sebou přinesli francouzštinu, francouzskou kulturu a na ostrově spojeném více než dva tisíce let s řeckým světem zavedli absolutistickou vládu a západní feudální zvyklosti. Vládnoucí franské elity si mezi sebe rozdělily nejúrodnější půdu a vůbec se nesnažili překonat rozdíl mezi sebou a místním obyvatelstvem. Frankové žili v drtivé míře ve velkých městech, převážně ortodoxní Řekové, arménská monofyzitská menšina a také syrští křesťanští maronité obývali venkov. Tito lidé byli rozděleni na dvě skupiny paroikoi – připoutané k půdě s povinností roboty dvou dnů v týdnu a perperiarii s roční platbou 15 besantů a třetiny výnosu. Frankové záhy zavedli další kategorii francomati, což byli poddaní, kteří za jistou sumu získali svobodu a půdu a dále odevzdávali jen pětinu výnosu.

Guy zde s radostí vítal šlechtice prchající z Palestiny a bezstarostně jim záhy rozdal 500 lén, (300 pro rytíře s výnosem 400 besantů, 200 pro turkopoly se zbrojí a dvěma koňmi o 300 besantech). Tím ale do velké míry omezil své finance. Řada starých rodů ze Svaté země se na Kypru usadila a měla zde alespoň část svého majetku. Na druhou stranu relativně bezpečný ostrov lákal křižáky z Evropy k pohodlnějšímu dobrodružství a jejich příliv na pevninu slábl. Amaury po svém nástupu na trůn donutil šlechtice, aby část svých příjmů získaných za Guye převedli na korunu. Léna na Kypru byla dva až třikrát výnosnější než v Jeruzalémském království a u nefinančních lén každému leníkovi tak stačilo jen malé pozemkové vlastnictví. Pro nejbohatší šlechtice pak bylo velmi obtížné vytvořit nějaký větší pozemkový majetek. Navíc po vymření rodu v přímé linii přecházelo léno na krále a ne na vzdálené příbuzné, což opět posilovalo pnovníkovo postavení. Díky rozdrobenému majteku a absenci vnějšího nepřítele si zde šlechta ani nestavěla hrady a chyběla jí tak opora pro případné povstání. Král si díky velkému korunímu majetku udržoval převahu nad šlechtou a nebyl jejími názory tak omezován jako na pevnině až do pozdního 14. století. Na Kypru tak nedošlo k rozkladu královské moci jako v Jeruzalémském království. Nejvyšším orgánem na Kypru byl stejně jako v jeruzalémském království Haute Cour (Vysoký dvůr, agendou však něco mezi radou, sněmem a soudem), ale díky méně pevnému postavení šlechty, neměl takovou důležitost jako na pevnině.

Obrázek
Katedrála sv. Sofie v Nikósii, dnes Selimova mešita

Nezávislému ortodoxnímu kyperskému arcibiskupovi, který nespadal pod žádného patriachu, bylo dovoleno na ostrově zůstat, jeho postavení jako zdejšího hlavního náboženského představitele však převzal nikósijský arcibiskup. Z původních čtrnásti řeckých diecézí zbyly čtyři. Katolíci se Řeky snažili přimět a někdy i násilím přinutit k jediné pravé víře, ale místní se usilovně drželi svého. Na Kypru podléhala Niikósii tři nová latinská biskupství v Limassolu, Famagustě a Pafosu. Šlo spíše o vysoké a díky nadání i bohaté úřady. Co do duchovní péče to tak slavné nebylo. Diecéze Limasol měla všeho všudy tři fary..

Roku 1194 také došlo k naplnění smlouvy mezi císařem Jindřichem VI. a Richardem Lví srdce, ohledně propuštění anglického krále ze zajetí. Její součástí bylo i propuštění Izáka a jeho dcery ze zajetí. Izák odešel do Ikonyjského sultanátu, kde byl nakonec otráven. Damsela žila v Provance, kde zapříčinila rozchod hraběte Raimonda VI. z Toulouse a své staré známé Johany Anglické.

Dvě koruny

Amaury z Lusignanu (1145 –1205) byl spolu se svým bratrem Guyem v roce 1168 vykázán z Poitou za vraždu Patrika I. hraběte ze Salisbury. Uchýlil se do Jeruzaléma, kde se v roce 1174 oženil s Eschivou d´Ibelin a byl ve službách Anežky de Courtenay. U Hattínu byl zajat a později podporoval svého bratra při obléhání Akkonu a nárocích na jeruzalémský trůn. Na Kypru vládl jen jako pán ostrova, což ho vyprovokovalo k zajímavé akci. V roce 1195 vyslal k císaři Jindřichovi VI. poselstvo. Jeho zástupci na říjnovém sněmu v Gelnhausenu předložili císaři návrh, aby byl Amaury povýšen do královského důstojenství, výměnou za lenní slib.

Druhá polovina roku 1197 byla bohatá na události. V plném proudu byl příjezd oddílů křížové výpravy Jindřicha VI. do Levanty. 22. září 1197 císařův kancléř Konrád z Hildesheimu v Nikósii korunoval Amauryho králem a přijal jeho hold jako císařova vazala. Ještě v září nešťastně zemřel jeruzalémský regent a manžel královny Isabely Jindřich ze Champagne. V říjnu zemřela Amauryho manželka Eschiva. Nabízelo se jednoduché řešení podpořené císařskou diplomacií. Isabela (vdova po Jindřichovi ze Champagne a Konrádovi z Montferratu) se měla provdat za Amauryho I. Součástí svatební smlouvy byla i budoucí svatba Isabeliny dcery Alice a Amauryho syna Huga. Druhý kandidát na manžela Reginald z Tiberiady neuspěl a byl z království vyhnán. Sňatkem s Isabelou se Amaury stal jeruzalémským králem a pohodlně dosáhl na titul, o jehož získání Guy v závěru života tak urputně a marně bojoval. Od této chvíle až do zániku křižáckého panství na pevnině byly osudy Kypru a jeruzalémského království více či méně provázány. Amaury se však zachoval jako dobrý kyperský král a státník a obě království spojil jen formou personální unie, což Kypru do budoucna přineslo finanční stabilitu.

Obrázek
Erb jeruzalémského a kyperského království na tympanonu refektáře benediktinského kláštera Ballapais

Říšské vojenské oddíly ještě rozšířili jeruzalémské království o Sidona, Bejrút a Gibelet a odpluli do Evropy. Tím bylo obnoveno pozemní spojení s hrabstvím Tripolis. Amaury vyjednal se sultánem al Ádilem pětileté příměří, roku 1204 pak byl mír prodloužen na dalších šest let, čímž si zajistil hranice před většími útoky muslimů. V roce 1204 se na Kypru náhle objevila dcera Izáka Komnéna Damsela se svým manželem Thierrym, nelegitimním synem latinského císaře Balduina Flanderského. Zřejmě počítali s jeho podporou, ale pokus o převzetí moci byl neúspěšný a oba byli nuceni prchnout do Malé Arménie. Začátek roku 1205 byl v královské rodině neveselý. Při epidemii úplavice v Akkonu zemřel v únoru nejmladší králův syn Amaury, 1. dubna zemřel sám král (přejedl se prý mořana zlatého) a záhy po něm i trojnásobná vdova, královna Isabela.

Králem na Kypru se stal nejstarší syn z prvního Amauryho manželství Hugo I. Dědičkou Jeruzaléma pak byla Marie, dcera Isabely a Konráda z Montferratu. Hugo I. se roku 1210 oženil s nevlastní sestrou Alicí. Připojil se k oddílům křižáků vedených uherským králem Ondřejem a rakouským vévodou Leopoldem. Při pobytu na pevnině v lednu 1218 v Tripolisu zemřel. Novým králem Kypru se měl stát jeho ani ne roční syn Jindřich, až do jeho dospělosti jej zastupovali regenti. Nejprve to byla matka Alice, ale velmi brzy s požadavkem na regentství vystoupil její strýc Filip d´Ibelin. Od srpna 1218 tak měl Kypr regenty dva. Vzájemné spory vyvrcholili roku 1225 po svatbě Alice a Bohemunda V., knížete z Antiochie a hraběte z Tripolisu. Alice požadovala, aby se regentem stal její nový manžel, ale do záležitosti se vložila církev. Papež Honorius III. regentsví Alici odňal a přiřkl jej pouze Filipovi. Filip nechal osmiletého Jindřicha korunovat v roce 1225 v katedrále Sv. Sofie v Nikósii. Filip se obával, že do sporu zasáhne císař Fridrich II. a zbaví jej regentství. Alice pak žila na pevnině a roku 1227 byl její sňatek z důvodu blízké příbuznosti s Bohemundem zrušen. Dosavadní regent Filip zemřel a tento post získal jeho bratr Jan d´Ibelin, pán Bejrútu. Jeho odpůrci se obrátili na císaře Fridricha II. jako na lenního pána, aby určil regenta on.

Císař Fridrich II. při cestě z Egypta v létě 1228 přistál na Kypru se svým vojskem převážně z Lombardie. Objevily se zde také nové posily ze Sicílie, 500 vojáků pod vedením bývalého sicilského maršálka Riccarda Filangieriho. Císař na ostrově potvrdil svou svrchovanost a jako lenní pán podle svého urovnal místní vztahy, aniž by se ovšem ohlížel na kyperský právní řád. Jan d´Ibelin byl donucen vzdát se regentství a kyperské království měla nadále spravovat rada pěti bailliů, místních šlechticů, kteří se přiklonili na císařovu stranu. Toto uspořádání ale nebylo schváleno v Haute Cour a právně bylo neplatné, pouze prosazené Fridrichovou silou. Hrady na severu Kypru dostaly císařké posádky. V Jeruzalémě pak byl císař korunován jeruzalémským králem rukou velmistra Německých rytířů Herrmannem von Salza, za vyloženého bojkotu místních zástupců církve a šlechty. V návaznosti na císařovo působení v Zámoří hodlali němečtí rytíři na Kypru získat dominující postavení, ale neuspěli a nakonec odešli ze Svaté země do Evropy. Fridrich II. mezitím byl již jen regentem království pro svého syna Konráda. Fridrichova manželka Isabela II. (Jolanda), dědička jeruzalémského trůnu, v roce 1228 zemřela.

Po císařově odplutí v dubnu 1229 vypukla v Zámoří vleklá Lombardská válka mezi přívrženci a zástupci císaře Fridricha II. jako regenta království ve jménu svého syna Konráda (císařští nebo Lombarďané dle italského původu většiny vojáků – ovšem mylně ne severoitalského, ale ze Sicílie a Nepolska) a místní opozicí představenou zejména rodem Ibelinů a králem Kypru. Císařská (lombardská) strana byla podrorována Pisou, německými rytíři, johanity, spíše formálně Antiochijskotripoliským soustátím, opírala se o Tyros a neopevněný Jeruzalém. Ibelinové drželi Bejrút, Arsúf, Cesareu a hlavně Akkon, na jejich straně stála většina domácí šlechty a příležitostně Janov. Nepokoje a vojenské střety stále trvaly i přes občasné snahy po uklidnění situace až do roku 1243.

Jan d´Ibelin pokusil silou domoci zpět svého úřadu kyperského regenta a podařilo se mu z Kypru vyhnat císařské posádky. Císařským regentem jeruzalémského království byl jmenován Riccardo Filangieri, který se opíral o Tyros. Jeho jmenování nebylo zpochybněno, nicméně ani potvrzeno na zasedání Haute Cour. Riccardo prohlásil ibelinská léna za propadlá koruně a začal obléhal rodové sídlo Ibelinů Bejrút. Město pod vlivem biskupa Galerana kapitulovalo, a Riccardův bratr Lothair začal obléhat citadelu, která později take padla. Haute Cour protestoval proti tomuto postupu, protože zákony zakazovaly panovníkovi vyhlásit léno za propadlé, právě bez souhlasu Haute Cour. A o to zatím císař ani Riccardo nepožádali. Riccardo nerespektoval rozhodnutí místního nejvyššího orgánu a cítil se být odpovědný jen císaři. Tímto postupem se většina místní šlechty stojící ještě na Fridrichově straně přesunula do tábora Ibelinů. V roce 1230 císařští zútočili na Kypr, ale díky úsilí Jana d´Ibelin byli z ostrova vyhnáni. V roce 1231 v Akkonu vznikla komuna do jejíhož čela byl zvolen vůdce opozice Jan z Ibelinu. Ibelinové snažili získat pomoc od Janova nabídkou privilegií, ale neuspěli.

V květnu 1232 se u hradu Casal Imbert odehrála prvmí regulérní bitva, ve které zvítězili císařští. Po tomto úspěchu Riccardo zaútočil na Kypr ve shodě s jedním z císařem jmenovaných bailliů Aimerym de Barlais. Oblehl St. Hilarion, Buffavento, zmocnil se Kyrenie a Nikosie. V červnu se u Agridi nedaleko st. Hilarionu utkala značně nevyrovnaná vojska. Císařští měli snad 2 000 jezdců pod velením Gautiera a Berarta de Manepeau, Jindřich Kyperský a Jan d´Ibelin veleli 233 rytířům (o dalších vojácích, kteří je určitě doplňovali nemáme zprávy), z nichž známe ještě velitele jednotlivých oddílů Huga, Balduina a Baliana d´Ibelin, Anceau de Brie a Jana z Caesareje. Úspěch opozice ukončil obléhání St. Hilarionu a Buffaventa, císařští ustoupili i z Nikósie a Jan d´Ibelin najal za Jindřichovi peníze 13 janovských galér k obléhání Kyrénie. Jindřich Kyperský se ujal vlády, ale byl ve vleku nejmocnějšího muže Levanty, Jana d´Ibelin. V roce 1233 konečně padla císařská Kyrenia a na Kypru tím skončili válečné akce.

Obrázek
Hrad Saint Hilarion v celé své kráse

Se svou třetí ženou, Plaisance Antiochijskou měl syna Huga. Po smrti Jana se roku 1236 stal předákem opozice jeho syn Balian d´Ibelin a v roce 1239 Filip de Montfort. Filangieri se snažil získat větší podporu od Bohemunda V. z Antiochie a Hethuma II. z Arménie, ale bez reálného užitku. Posily z Evropy, o které žádal nepřišly. Pouze byl jmenován druhý regent a titulární držitel Akkonu Odo de Montbéliard. V této situaci se prakticky nikdo nezajímal o křížovou výpravu Theobalda I. ze Champagne, krále navarrského, který v Levantě pobýval v letech 1239-1240 a nemohl zřejmě uvěřit místním poměrům, kde boj proti nevěřícím již téměř neměl místo.

Válka na pevnině se ale zvolna chýlila ke konci. V roce 1241 byla johanitská komenda v Akkonu obležena templáři a místními oddíly. Johanité se spojili s některými měšťany a dohodli se na předání města Riccardovi Filangierimu. Filangieri vstoupil do města v přestrojení, ale byl odhalen a stěží utekl. Posléze byl povolán k císaři do Evropy, kde byl rozlobeným Fridrichem uvězněn. Jeho bratr Lothar byl zatím v Tyru obležen ibelinskými vojsky.

Císařův syn Konrád nyní deklaroval vlastní nárok na trůn, ale Haute Cour jej zbavil práv díky nepřítomnosti v zemi. Regentství bylo uděleno kyperské královně Alici vdově po Hugovi I. Ta se energicky ujala vlády. V červnu kapitulovalo město Tyros a o měsíc později padla citadela. Lothar byl uvězněn a kapitulovaly i zbylé císařské posádky. Lombardská válka skončila. Královna Alice záhy zemřela a regentství přešlo na jejího nevýrazného manžela Jindřicha I., který se s titulem „seigneur de Jérusalem“ stal loutkou v rukách palestinských šlechticů. Nyní se ale také „konečně“ objevilo vnější nebezpečí. V roce 1244 byl chorézmskými oddíly definitivně obsazen Jeruzalém, na podzim u Gazzy byla egyptským vojskem drtivě poražena fransko-damašská koalice, roku 1247 padl Askalon. V roce 1248 se francouzský král Ludvík IX. vydal na poslední křížovou výpravu na Blízký východ. V končícím podzimu doplul na Kypr a na tomto bohatém ostrově přezimoval i s celým vojskem. Že z toho král Jindřich ani nikdo z poddaných neměl bůhvíjakou radost je více než jasné. Ani tato výprava nedosáhla žádného výsledku a Ludvík se vrátil do Francie.

Obrázek
Stříbrný denár Jindřicha I.

Jindřich zemřel roku 1253 a novým kyperským králem se měl stát jeho neplnoletý syn Hugo II. Regentem ostrova i zbytků jeruzalémského království byl Jindřichův bratranec Hugo, syn Jindřichovi sestry Isabely a Jindřicha z Antiochie, který se ovšem programově hlásil k původu své matky a psal se de Lusignan. Smrtí bezdětného Huga II. skončila přímá linie Lusignanů a na kyperský trůn usedl v roce 1267 jeho bratranec a dosavadní jeruzalémský i kyperský regent Hugo III. (1267–1284). Proti mamlúckým útokům se pokusil mobilizovat kyperské lidské zdroje, ale místní šlechtici odmítli králem požadovanou časově neomezenou službu mimo ostrov navíc na vlastní náklady. Nakonec byla lhůta jejich služby na pevnině omezena na čtyři měsíce.

Jeruzalémským králem byl ale stále Štauf Konradin, který v Zámoří jen potvrzoval regenta. Na vzdálenou Svatou zemi neměl čas. Ze všech sil se musel věnovat obraně svého sicilského království před rytíři Karla z Anjou. Roku 1268 byl u Beneventa poražen a poněkud nerytířsky v Neapoli popraven.. Nyní se objevili dva nároky na jeruzalémský trůn. V zámoří obecně uznávána byla práva Huga III. odvozená od práva své babičky, druhé Isabeliny dcery Alice (manželky Huga I.). Mladší sestra Alice, Melisenda, byla provdána za antiochijského knížete Boemunda IV. Jejich dcera Marie také vznesla své nároky na trůn, mezi šlechtici našla jen malou podporu a tak roku 1277 prodala své dědické právo Karlovi z Anjou. Neúnavný a nenasytný Karel vyslal do Palestiny vojsko a ustanovil zde vlastního zástupce. Situace z dob Lombardské války se opakovala. Nový regent Roger de San Severin měl podporu měst Akkonu, Sidonu a řádu templářů. Hugo III. se opíral o Tyros a Bejrút. Po neúspěšném pokusu o získání podpory Tripolisu a omezen jen s čtyřměsíční službou svých rytířů na pevnině se stáhl na Kypr. Roger de San Severina se pokoušel bojovat s muslimy a dosáhl uzavření desetiletého příměří. V roce 1282 po „sicilských nešporách“, protifrancouzském povstání na Sicílii, bylo Rogerovo vojsko odvoláno do Itálie na pomoc Karlovi z Anjou. Akkon i Sidon přesto uznávaly Karla za svého pána až do jeho smrti v roce 1285. To již na Kypru rok panoval epileptický syn Huga III. Jindřich II. V jeho rukách se nakonec spojila vláda nad oběma zámořskými královstvími. Nový král byl slavnostně korunován roku 1286 v Akkonu a Zámoří si ještě jednou užilo slavnostního lesku rytířské kultury se všemi turnaji a slavnostmi. Nehledě na dojednané příměří začal sultán Kalavun likvidovat Tripoliské hrabství, které padlo v letech 1287 – 1289. 6. dubna 1291 bylo zahájeno obléhání Akkonu. Král Jindřich II. soustředil všechny síly k obraně, přesto v pátek 18. května padly městské hradby. Král s družinou a všichni, kdo se ve zmatku stačili nalodit, odpluli na Kypr.

Obrázek
Pohled na zimní Famagustu

Uprchlíkům ze Svaté země nabídl král jako útočiště Famagustu. Tento přístav ve 13. století nesmírně zbohatl díky zprostředkování obchodu mezi Evropou a Levantou. Sloužil jako zastávka na doplnění zásob pro lodě křižáků i jako zastávka poutníků do Svaté země. Po pádu křižáckého panství se sem přesunul obchod z Akkonu a Tyru a hvězda Famagusty stoupala dál. Ve městě bylo vybudováno mnoho nádherných gotických kostelů a křesťanské chrámy nakonec dosáhly počtu 365. V nejnádhernějším z nich, v katedrále svatého Mikuláše, se od roku 1324 konaly korunovace jeruzalémských králů.

Svá sídla na ostrov přenesli johanité i templáři. Oba řády se zde příliš neohřály. Templářský řád byl v letech 1308 – 1314 zrušen, johanité v roce 1310 přesídlili na právě dobytý ostrov Rhodos. Památka na tragédii v Akkonu se na Kypru udržela velmi dlouho. Ještě v roce 1394 si Ital Martoni všiml urozených žen, které na znamení smutku nosí na veřejnosti dlouhé černé úbory, které je zahalují až po oči. Kyperští králové byli i nadále ve Famagustě korunováni na jeruzalémské krále. Ostatní členové rodu pak drželi hrdé, ale prázdné tituly jako titulární vládci ostatních křižáckých států (knížata Antiochijská, hrabě z Tripolisu, pán Tyru atp.). Myšlenka na znovudobytí Svaté země zde žila ještě dlouhá léta. Vítězní sultánové se nepokoušeli ostrova zmocnit, protože kupecké flotily si na moři stále udržovali značnou převahu. Ostatně z rozvíjejícího se obchodu s cukrem, solí, vínem a hedvábím bohatli jak křesťanští tak muslimští obchodníci. Stále silnější vliv kupeckých republik se Jindřich II. pokoušel omezit dobrými styky s francouzským králem Fipem IV. Sličným a avignonským papežstvím v naději, že jejich spolupráce by mohla italský vliv z východního Středomoří vytlačit.

Ztráta Svaté země ale nenechávala krále a šlechtice na pokoji. V souvislosti s mongolskými útoky, které odvrátili pozornost mamlúků od pobřeží, Guy de Ibelin a Jan de Gibelet na dvou lodích s 400 rytíři a turkopoly a 60 střelci na podzim roku 1299 obsadili Botron a obnovili Nephin. Očekávali posily k útoku na Tripolis, ale udrželi se zde do února 1300, kdy pod tlakem egyptského vojska ustoupili na Kypr. To již král Jindřich vyjednával spolupráci s mongolským ílchánem Ghazanem. V listopadu 1300 templářský velmistr Jakub de Molay a bratr kyperského krále Amaury vytáhly ke znovudobytí Tortosy. Spoléhali se na slíbené mongolské vojsko, které mělo zaútočit na syrské pobřeží. Se 150 templáři a 450 dalšími vojáky se přepravili na ostrov Rouad (Arwad) a čekali slíbené posili. Mongolové nebyli schopni zaútočit dostatečnou silou a Frankové museli spoléhat sami na sebe. Tortosu dobyli a vyplenili, ale zdrželi se zde pouze 25 dní a ustoupili zpět na ostrov, kde postavili hrad. Papež Bonifác VIII. v listopadu 1301 předal ostrov templářům, kteří zde umístili silnou posádku 120 rytířů 500 lučištníků a 400 dalších vojáků pod vedením Bartoloměje de Quincy. Následující rok vypravili mamlúci z Egypta flotilu 16 lodí a začali blokovat otrov. Templáři trpěli nedostatkem zásob, ale vyloďující se vojáky vždy odrazili. Hugo Dampierre nakonec vyjednal kapitulaci ostrova na 26. září, pod podmínkou volného odchodu. Nicméně když templáři začali odplouvat, mamllúci je napadli a začal boj, ve kterém byl Bartoloměj de Quincy zabit a zbylí křižáci poraženi a zajati. Záchranné lodě z kyperské Famagusty dorazili k ostrovu pozdě. Vojáci a syrští křesťané byli ihned popraveni. Přeživší templáři byli odvezeni do Káhiry, kde jich několik desítek dlouhou dobu přežívalo v nepěkných podmínkách místního vězení. Paradoxně přežili mnoho svých druhů i velmistra Jakuba de Molay, kteří byli ve Francii upáleni v letech 1308-1314.

Královy nemoci využil jeho bratr Amaury s titulem pána z Tyru a 26. dubna 1306 jej prohlásil za"chorého na těle a neschopného náležitě se věnovat vládě v království". Za připravené podpory Haute Cour a templářů se nechal jmenovat správcem království. Jindřich s novým stavem nakonec souhlasil a získal vysoké „odstupné“. Roku 1308 se templářský maršálek Aymon de Oselay v pověření Amauryho pokusil Jindřicha přesvědčit k nové dohodě, jejímž cílem byla abdikace a přenechání titulu Amaurymu. V roce 1310 byl Jindřich vyhoštěn do Kylýkie, ale záhy se vrátil a s podporou johanitů uvěznil největší Amauryho příznivce. Stejně tak si pohlídal proces s templáři a zabavení jejich majetku. Zemřel bezdětný v březnu roku 1324.

Zlaté 14. století

Na trůn po Jindřichovi nastoupil jeho synovec Hugo IV., syn druhého Jindřichova bratra Guye. Byl označován za milovníka umění, intelektuála a se zálibou v literatuře. Na jeho požadavek napsal Boccaccio dílo Genealogia Deorum Gentilium. Oženil se s Marií a po jejím skonu s její sestrou Alix d´Ibelin, s níž měl dceru Eschivu a tři syny Petra, Jana a Jakuba. Jako panovník byl rozvážný a snažil se o setrvalý stav, který by umožnil rozvoj ostrova. S Benátkami podepsal dohodu, která upravovala jejich působení na ostrově. Tím se ale cítil poškozen Janov. I s touto republikou uzavřel Hugo IV. dohodu, kde se uvázal splatit dluh svého strýce Jindřicha. Bratranec krále Huga IV., Amauryho syn Guy se v roce 1342 stal arménským králem. Jeho panování netrvalo dlouho, ještě téhož roku byl zavražděn. Nicméně spojenectví a spojování Arménie a Lusignanů pokračovalo i dále. V roce 1344 se Hugo připojil ke spojenectví Benátek a Johanitů při jejich útoku na Smyrnu. Křesťanské vojsko zničilo tureckou flotilu a obsadilo město. Následující rok na Imbru Turci utpěli další porážku na souši i na moři, ale Hugo IV. neviděl žádné výhody, které by mu z dalšího válčení plynuly a koalici opustil. V souladu s touto politikou odrazoval své syny Petra a Jana od nadšení pro křížové výpravy. Petr byl vyloženě nadšený rytířskou kulturou myšlenkami na nové tažení do Svaté země. V roce 1347 založil rytířský Řád Meče, zasvěcený osvobození Jeruzaléma. A protože pomoc pro novou křížovou výpravu bylo nutné získat v Evropě, Petr i Jan se chystali k daleké diplomatické cestě, což jim otec zakázal. Oba se na cestu bez jeho svolení stejně vydali roku 1349, což mučením a smrtí odnesl jejich pomocník k útěku (useknutí ruky, useknutí nohy, oběšení). Hugo IV. pak nechal své syny přivézt a krátce je věznil.

Hugo abdikoval v roce 1358 (zemřel o rok později) a jeho nástupcem se stal ctižádostivý a podnikavý Petr I. (ve filmu Noc na Karlštejně jej hrál Waldemar Matuška). Od mládí snil o slávě křižáka a usiloval o znovudobytí Svaté země. V roce 1342 se jako čtrnáctiletý oženil s Eschivou de Montfort a po její smrti vstoupil v roce 1353 do manžeství s Eleanorou Aragonskou. Oba se zřejmě velmi milovali a byli temperamentní povahy se všemi nešvary. Jak víme z poznámek kronikáře Macharia, Petr podle něj, pokud byl mimo domov, bral s sebou noční košili své ženy a usínal v noci objímaje alespoň její oděv. Také úporná snaha Eleanory o potrestání Petrových vrahů dává tušit nejméně nadstandardní citové vazby.

Petr věřil v důležitost svého království jako východní výspy křesťanského světa. Nechtěl být jen titulárním kálem Jeruzaléma, kterým byl korunován v dubnu 1360. V době vlády Huga IV. opuštěná myšlenka na znovudobytí Svaté země a Jeruzaléma dostala s jeho osobou nový impuls. Na jihu a východě přes moře sousedil s Mamlúky, na severu s tureckými beji ovládajícími Anatolii por rozpadu Rúmského sultanátu. Petr společně s johanity disponoval značnou námořní silou, které se Turci nemohli přiblížit. Petr změnil neutrální kurz svého otce a začal s útoky na pobřežní města Malé Asie. V roce 1360 zástupci arménského přístavu Korikos (Corycus), požádali Petra o ochranu, protože byli ohroženi Turky. Petr nechal posílit Korikos svými rytíři a muslimové jej nebyli schopni dobýt. Místní turečtí vládci viděli jeho angažování v Malé Asii jako hrozbu a plánovali společný útok na Kypr. Petr získal pomoc od johanitů, papeže a v jeho službách se objevili i piráti a turecký útok se nezdařil. V létě 1361 naopak 120 kyperských lodí preventivně zaútočilo na pobřeží Malé Asie. V srpnu Petrovi vojáci dobyli prakticky z chodu Antalyi, což podlomilo bojového ducha beje z rodu Tekke. Zavázal se platit na Kypr roční poplatek a otevřel králi svá města a pevnosti. Petr souhlasil a udělal si krátkou projížďku po okolí, kde mu zástupci měst předávali klíče od bran a na věže byla vztyčována lusignanská standarta. Jeho návrat na Kypr pak byl triumfální oslavou vítěze. Bej z Tekke se ale po odeznění akutního nebezpečí pokoušel získat svůj majetek zpět. Shromáždil vojsko a snažil se Antalyi dobýt, ale nepodařilo se a naopak kyperští vojáci oblehli jeho oddíly v Myře.

Obrázek
Korykos - pohled z ostrovního hradu Kizkalesi

Obrázek
Kizkalesi - pohled z hradu Korykos

Poněkud překvapivě však musel Petr hájit svůj nárok na trůn na jiném místě. Jeho synovec Hugo se u papeže Inocenta VI. domáhal s podporou francouzského krále Jana II. Dobrého kyperského trůnu. Petr do Avignonu vyslal své zástupce, aby tuto z jeho ohledu směšnou záležitost vyřídili, ale jeho poselstvo se vrátilo s nepořízenou. I díky tomu se rozhodl k další návštěvě Evropy a v říjnu 1362 se přes Rodos a Benátky vypravil již k novému papeži Urbanu V. Zde se vše urovnalo, Petr byl uznán právoplatným králem Kypru a Hugo získal pravidelný roční plat. V Evropě však chtěl Petr nadchnout místní panovníky k myšlence a hlavně činu nové křížové výpravy k osvobození Svaté země. Kromě papežského dvora, obou námořních mocností Benátek a Janova navštívil císařský dvůr v Praze a účastnil se i dvou “mezinárodních kongresů”. První se odehrál v Krakově, kde byli účatni všichni panovníci zemí střední Evropy. Kromě hostilele Kazimíra III. Velikého a císaře Karla IV. , zde byli uherský Ludvík I. Veliký, dánský Valdemar IV., Oto V. Bavorský, braniborský markrabě Ludvík VI. Říman, rakouský a korutanský vévoda Rudolf IV. Habsburský, mazovský kníže Zemovít III. Mazovský, kníže svídnickojavorský Boleslav II. Malý, kníže opolský Vladislav Opolczyk, vévoda Bogislav V. Pomořanský. Kromě mnoha jednání se konala i řada slavností, také svatba Karla IV. a Alžběty Pomořanské. Bohatě zastoupený turnaj, který Petr vyhrál. Poté se kyperská družina vydala do Francie a Londýna, kde se konala schůzka pěti králů. Kromě Eduarda III., zde byl David II. Skotský, v zajetí pobývající král Francie Jan II. Dobrý a opět dánský Valdemar IV. Petr byl všude vítán a honosně obdarováván, ale k celoevropské výpravě na východ nikoho nepřesvědčil. Jedinou konkrétní pomoc slíbili Petrovi I. Benátky.

Zatím místokrál Jan na Kypru čelil mísním problémům. V roce 1363 vypukla velká epidemie, které padlo za oběť velké množství obyvatelstva. Turci posílení vědomím oslabeného ostrova začali s nájezdy na pobřeží. Ve Famagustě došlo k vyostření nevraživosti kyperských a janovských námořníků, které přerostlo až do ozbrojených střetů. Petr byl shodou okolností přítomen v Janově, když sem dorazily zprávy o šarvátkách na ostrově. Urychleně byla vyjednána smlouva, která upravovala práva janovanů na Kypru.

Petr se na Kypr vrátil v roce 1365 a získal informace o chystaném egyptském útoku. Rozhodl se pro preventivní úder, který se mu vyplatil v případě útoku na Antalii. Využil dohod s Benátkami odkud vyplula silná flotila s “křižáckým vojskem” spíše však s najatými dobrodruhy a piráty. Místem srazu byl určen Rodos, kde se připojili johanité a na začátku října se připojilo i kyperské loďstvo. Síla 165 (někde je uváděno 70) lodí vyplula vstříc Alexandrii. Část vojska zaútočila na západní straně přístavu, ale větší část pronikla skrytě do města přes hřbitov. Obránci byli záhy přemoženi, město padlo a široké okolí včetně města bvylo vypleněno, množství obyvatel bylo pozabíjeno a hovoří se o 5 000 lidí získaných do otroctví. Petrovo vojsko mělo záhy čelit egyptskému vojsku, které spěchalo k Alexandrii. Petr chtěl město udržet jako předmostí pro stále toužebně očekávanou velkou křížovou výpravu z Evropy. Většina vojáků a jejich velitelů včetně jeho vlastních lenníků však dávala přednost odjezdu s naloupenou kořistí. Petr prý opouštěl město jako jeden z posledních už ve chvíli, kdy do něj vstupoval mamlúcký předvoj. Nicméně tento ústup v Evropě získal řadu odsouzení.

Tato alexandrijská křížová výprava je považována spíše za ekonomicky motivovaný pokus o zničení Alexandrie jako nejvýznamnějšího přístavu ve východním středomoří a jejím nahrazením Famagustou než jako náboženskými motivy vedená výprava proti nevěřícím. S tím souvisí i velký vliv Benátek v invazním vojsku. Jediným hmatatelným výsledkem bylo nepřátelství sultána al Ašraf Šabana II. a útoky proti křesťanským obchodníkům na Mamlúky ovládaném území. Na Kypru zatím stále kotvila benátská flotila s námezdním vojskem, se kterou Petr v lednu zaútočil na Tripolis. To již nebylo výstavní město 12. a 13. století. Současné osídlení bylo neopevněné a nebyl problém jej vyloupit. Papež následně doporučil Petrovi uzavřít s Egyptem mír. Petr hodlal pokračovat v útocích a plánoval zaútočit na Bejrút a na Damašek. To bylo přerušeno díky Benátkám, které se obávaly dalšího zhoršení postavení svých obchodníků v Levantě. Petrovi byla nabídnuta vysoká finanční kompenzace, kterou přijal. Egyptský sultán sice obdržel výzvu k míru (pokud nenabídne adekvátní podmínky budou nájezdy na jeho přístavy pokračovat), ale hodlal Petra oslabit. Svým vazalům směřoval žádost o sestavení vojska a napadení přístavu Korikos. Petr byl ale rychlejší, posádku posílil a turecký útok byl odražen. Objevil se ale jiný problém. Vysoké výdaje zpozdili výplatu Antalyjské posádky, která se vzbouřila. Petr se vypravil tento problék vyřešit osobně. Posádky vyplatil, ale vůdce vzpoury nechal popravit.
Nakonec byl dohodnut smír s Egyptem, ketrý ale nevstoupil v platnost. V roce 1367 Kypřané napadli Tortosu. Město a hrad byly obsazeny, ale záhy bylo vše vydrancováno, hradby pobořeny a nájezdníci s kořistí odpluli. Brzy nato opět vyplenili Tripolis, Latakii a další města. V roce 1368 Petr opět žádal evropské dvory o pomoc a nakonec byl nucen v souladu s papežskou a benátskou politikou uzavřít s Egyptem mírovou smlouvu. Během svého pobytu v Římě byl arménskou šlechtou zvolen králem Malé Arménie, faktické vlády se ale neujal.

Jeho cesty a války samozřejmě vyžadovaly značné finanční obnosy. Ty získal jednak z kořisti z nájezdů na muslimské pobřeží, jednak umožňoval rolníkům zakoupit si stav francomati, což bylo hojně využíváno. Ohledně financí Petr popřával sluchu bohatým obchodníkům, které dosazoval do úřadů, které byly dříve vyhrazeny jen šlechtě. Stejně tak se spoléhal na zahraniční vojáky, což místní považovali za ohrožení svého postavení. Říkalo se, že si temperamentní královna Eleanora během časté královy nepořítomnosti více oblíbila některé ze šlechticů. Když se Petr vrátil a dozvěděl se o tom, ze zlosti nechal uvěznit její oblíbence. To bylo ale porušení zákonů země a šlechta již dříve pobouřená proti svému králi povstala. Dalšími impulsivními kroky ochladil vztahy se svými bratry a zůstal osamocen. Vše vyvrcholilo radikálním řešením, kdy jej 17. ledna 1369 tři rytíři zavraždili v královském loži paláce La Cava.

Obrázek
Vražda Petra I. dle Jeana Froissarta

Pozvolný úpadek

Králem se stal Petrův stejnojmenný syn z manželství s Eleanorou Aragonskou Petr II. le Gros neboli Tlustý. Vzhledem k jeho nedospělému věku spravoval království jako regent jeho strýc Jan, kníže Antiochijský. Došlo k formálnímu zrovnoprávnění práv krále a šlechty. Mezi aristokracií a vysokými úřednmíky se začínají objevovat také Řekové nebo Syřané, tedy nekatolíci.

Královna vdova podezřívala Jana z účasti na vraždě Petra I. a stála proti němu v opozici. Současně tajně vysílala do Evropy žádosti o vojenskou pomoc proti vrahům svého manžela. Na to zareagovali janované, kteří vycítili možnost uchytit se na Kypru. V roce 1372 byl Petr II. korunován na kyperského krále v Nikósii. Téhož roku proběhla I korunovace jeruzalémským králem ve Famagustě, která byla janovany využita k připravené akci. Podle tradice během korunovačního průvodu vedli králova koně za uzdu představitelé benátské a janovské komunity. Při řazení vznikl spor o to, kdo povede koně významnější z pravé strany. Zatím jen verbální konflikt pokračoval i na večerní hostině, ale gradoval a záhy přerostl v ozbrojené střety v ulicích města. Z vyprovokování byly obviněni janované a část jich byla zadržena, zbytek prchl. Z Itálie byla v dubnu vyslána invazní flotila pod vedením bratra dóžete Petra di Campofregoso. Před janovským útokem Petr II. mobilizoval veškeré síly. Stáhl také posádku z Antalie a za finanční obnos jí vrátil původnímu majiteli emírovi Teke. Velení kyperských sil bylo předáno Petrovým strýcům Janovi a královskému konetáblovi Jakubovi. Král s matkou Eleanorou pobýval ve Famagustě, kterou se mu ale nepodařilo uhájit a ocitl se v janovském zajetí. Janované zaútočili na Pafos, Limasol a obsadili Nikósii. Ve shodě s původním záměrem Eleanory zajali a popravili muže odpovědné za smrt Petra I. Zbytky kyperského vojska se uchýlili do pevných hradů na severu. St. Hilarionu velel Jan, v Kyrenii se úspěšně bránil Jakub.

Obrázek
Opevnění Famagusty

V roce 1374 byl Petr II. donucen podepsat pokořující dohodu s Janovem. Famagusta měla zůstala v moci janovanů, dále jim měla být předána Kyrenie, měla být Janovu uhrazena vysoká náhrada a Jakub de Lusignan měl se zárukou opustit ostrov. Podmínky byly dodrženy jen Jakub byl na své cestě do Evropy na Rodu zajat janovany, ačkoli mu byl slíben volný odjezd. Až do roku 1282 byl v Janově držen jako rukojmí i se svou ženou Helvis Brunšvicko-Grubenhagenskou a dětmi, které se zde narodily (měl celkem dvanáct dětí). Jakubův bratr Jan byl v roce 1375 zatčen královninou stráží, obviněn z podílu na vraždě Petra I. a popraven. Petr II. nepokračoval v expanzivní a ativní politice svého otce. Z velké části to bylo způsobeno janovským útokem a ztrátou nejvýznamněnjšího přístavu Kypru Famagusty. Poté se snažil skonsolidovat hospodářství ostrova. Prodloužil mír s Egyptem a mimojiné vylepšil opevnění Nikósie. V blízké Arménii zkoušel štěstí i další Lusignan, pravnuk Huga III. Lev VI. (1374-1375), byl však vyhnán a až do své smrti v roce 1393 žil u francouzského královského dvora v Paříži.

V roce 1376 se oženil s Valentinou Visconti s níž měl jednu dceru. Rázná Eleanora se dostávala do konfliktů se svou snachou a Petr II. situaci nakonec vyřešil tak, že silně protestující matku vykázal z Kypru do Španělska, kde v Barceloně v roce 1416 ve svých osmdesáti třech letech zemřela. Dcera Petra II. zemřela ještě za života svého otce. Po smrti Petra II. roku 1382 Kyperským sněm zvolil králem Jakuba dlícího v Janovském zajetí.

Nový král musel před svým propuštěním podepsat smlouvu, ve které byly janovanům udělena nová privilegia a potvrzeno držení Famagusty a Kyrenie. Jako záruka za dodržení smlouvy si janované ponechali nejstaršího syna Jakuba I. Januse. Jakub do Janova vyslal rytíže Jana Babina, který měl dohlížet na princovu výchovu. V roce 1383 se však proti Jakubovi na Kypru postavila opozice vedená bratry Perottem a Vilmondem de Montolivve. Jejich odpor se podařilo zlomit až roku 1385, kdy byl Jakub korunován v Nikósii králem. Vůdci opozice pak byli uvězněni.

Jeruzalémským králem byl korunován roku 1389 a další téměř prázdný titul arménského krále získal v roce 1396. Z království Malé Arménie zůstal již jen přístav Korikos, který byl v kyperských rukách od roku 1361. Jakub vypsal na Kypru zvláštní daň ze soli, z jejíhož výtěžku pak financoval propuštění Januse z janovského zajetí roku 1392. V posledních letech své vlády se pomalu připravoval na vyhnání janovanů z ostrova. Jakub zemřel roku 1398 a na trůně jej nahradil rodilý janovan Janus. V roce 1402 se pokusil dobýt Famagustu, jíž velel jeho kmotr Antonio de Karko. Janus se dohodl s Petrem Makariem, Antoniovým zpovědníkem. Za pomoc mu slíbil bikupské důstojenství ve Famagustě. Tajně byly učiněny přípravy k otevření bran a zavraždění Antonia de Karka. Plán byl vyzrazen a 28 spiklenců bylo janovany popraveno. Janus pokračoval ve svém úsilí o získání obou měst, ale diplomatické jednání mezi Janovským hejtmanem de Mengem a královským zástupcem Jiřím Billim vedlo jen potvrzení statu quo. Janus vybral zváštní daň, díky které se mu podařilo financovat vojsko s obléhací technikou a roku 1403 se položil před Famagustou. Díky janovské námoní převaze se mu nepodařilo blokovat přístav I z moře a obléhání bylo po třech letech ukončeno. Na to se Janov pokusil obsadit Limasol, ale utrpěl porážku.

Obrázek
Erb kyperských králů používaný od roku 1393

Další úsilí o podmanění janovských enkláv skončilo na nepřízni osudu. Roku 1408 zasáhla ostrov velká epidemie a souběžně se zde několikrát objevily kobylky ničící úrodu. Další vlna nemoci zasáhla ostrov v letech 1419-1420. Kyperské přístavy stále byly základnami pro piráty loupící v okolí ostrova a egyptští vyslanci požadovali po králi zastavení jejich útoků. To ale nebylo v Janusově moci, z kořisti měla nějaký podíl většina šlechty a vyucení takového zákazu silou by znamenalo povstání. Pokračující pirátská činnost nakonec dohnala egyptského sultána k odvetě. Menší oddíly roku 1424 zaútočily na Limasol, o rok později napadli Famagustu, vyplenili Larnaku a krátce se zmocnili Limasolu.

V létě 1426 vyplulo z Egypta 180 lodí s 3 000 tureckými a arabskými vojáky vedenými Tangriverem Mohamedem a Inalem el Kakimim. Opět obsadili Limasol, ke kterému směřovalo kyperské vojsko vedené Janusem. Kyperský král před útokem žádal o pomoc v Evropě, nicméně Janov měl znepřátelen, Benátky si nechtěli pohněvat sultána kvůli obchodním vztahům. U Chirokitie se obě vojska střetla. Výsledkem bylo vítězství muslimů a zajetí krále Januse. Ten byl odeslán do Káhiry, kde strávil deset měsíců v zajetí. Nejednalo se ale o žádné fešácké domácí vězení. Před sultána byl předveden na oslu, svázán řetězy a byl děvětkrát nucen pokleknout a hlavu položit na zem.
Mamlúcké vojsko zatím bez potíží postupovalo. Bylo vypleněno široké okolí Larnaky, stejně jako město Nikósie. Poté s naloupenou kořistí egypťané odpluli. Královský dvůr uprchl do bezpečné Kyrenie a regentem po dobu králova zajetí se stal jeho bratr, nikosijský arcibiskup Hugo. Válečné i přírodní útrapy nyní dohnaly řecké rolníky k povstání pod vedením jakéhosi Alexise, který se prohlásil králem. Povstání dosáhlo velkého rozměru a podařilo se jej potlačit až s použitím pomoci z Evropy po deseti měsících, načež následovaly exemplární tresty. Propuštění Januse zprostředkovali Evropané, kteří shromáždili peníze na jeho vykoupení. Další zajatce vykoupili jejich rodiny. Ti kteří takové štěstí neměli byli nakonec prodáni do otroctví. Kyperské království bylo donuceno platit roční poplatek 5 000 zlatých. 12. května 1427 přistál král Janus po svém propuštění v Pafu. První Janusovo manželství s Anglesií Visconti bylo rozvedeno, v roce 1411 se oženil s Šarlotou Bourbonskou, se kterou měl šest dětí. Mimoto měl další tři levobočky.

Král Janus zemřel roku 1432 a na trůn nastoupil jeho syn Jan, jako kyperský král Jan II. I jako titulární král arménský a jeruzalémský. Jan nebyl silný panovník a jeho vláda byla poklidná. V roce 1448 byl ztracen poslední zbytek Malé Arménie. Přístav Koricos dobyli bejové Karamanli. Jeho první manželství s Amadeou Palailogovnou z Monferratu bylo bezdětné. Druhá manželka byla dcera morejského despoty Helena Palailogovna. Jediným legitimním potomkem Jana II. který se dožil dospělosti byla dcera Šarlota. Mimoto měl s prý překrásnou favoritkou Mariettou de Patras levobočka Jakuba, ke kterému se velmi upnul. Marietta a Jakub byli samozřejmě trnem v oku Janovi manželky Heleny. Krátce po svatbě dokonce nařídila aby byl Mariettě uříznut nos. Jakub přezdívaný Zacco, byl již ve svých šestnácti letech uveden do úřadu arcibiskupa v Nikósii. Mladík patrně neměl nejlepší morální profil. Poté co zavraždil královského pokladníka Jakuba Urri byl svého úřadu zbaven a musel utéct na Rodos. Jeho královský otec mu ale prominul a arcibiskupství mu nechal vrátit. Se svou nevlatsní matkou soupeřil o vliv na nepříliš silného panovníka. Po smrti Heleny roku 1458 Jakub patrně bez větší námahy přesvědčil otce, aby jej prohlásil svým nástupcem. Ještě než k tomu mohlo oficiálně dojít, Jan II. zemřel a královnou se měla stát čtrnáctiletá Šarlota, vychovaná svou matkou v byzantské tradici a hovořící převážně řecky, byť ovládala nejméně francouštinu a italštinu. V té době již byla vdovou, její první manžel Jan Portugalský zemřel v roce 1457 po necelém roce manželství. Snad byl otráven tchyní Helenou, která chtěl pro svou dceru jiného manžela.

Nevlastní bratr Jakub ale chtěl také být králem a její nároky a schopnosti neustále zpochybňoval. Obrátila se o pomoc k janovanům, jejichž prostřednictvím se provdala za Ludvíka Savojského. Jakub se ukázal jako velice činorodý. V roce 1460 se dohodl na pomoci s egyptským sultánem Saif ad Dín Inalem, za což mu přislíbil zvyýšení ročního poplatku na 8 000 zlatých. S jeho podporou získal na ostrově ořevahu, obsadil také Nikósii a královský pár se uchýlil do Kyrenie. Po třech letech obléhání a blokády přístavu nakonce Ludvík a Šarlota uprchli do Říma. Její nevlastní bratr byl následně korunován králem jako Jakub II. Následujícího roku se mu s pomocí Benátek konečně podařilo získat janovskou Famagustu. Šarlota se přesunula na Rodos, za peníze papeže Pia II. najala menší vojsko a neúspěšně se pokusila zmocnit se Kypru silou. Poté se pokoušela v zákulisí ovlivňovat královský dvůr v neprospěch královny regentky Kateřiny Cornaro. V roce 1485 za roční penzi 4 300 florénů převedla své nároky na kyperskou korunu na svého synovce Karla I. Savojského. Poslední přímý a legitimní potomek královské linie Lusignanů zemřel v roce 1487 v Římě.

Přesto pokračovaly nároky na kyperský trůn. Jednak jej nárokoval údajný nemanželský syn Jakuba II. Eugene Matteo de Armenia, zakladatel rodu di Baccari. Reálný nárok ale měli příslušníci Savojského rodu. Vévoda Karel I. nejen jako držitel práv předaných Šarlotou, ale také jako pravnuk krále Januse. Pon něm nárok zdědil jeho syn Karel II. a dcera Yolanda. Oba zemřeli bezdětní a nárok na Kypr v této linii skončil.

Obrázek
Kateřina Cornaro, obraz Gentile Belliniho

Kateřina Cornaro a Benátčané

Jakub II. hledal spojence proti Janovu a zhlédl se v Benátkách. V roce 1468 se v zastoupení oženil se čtrnáctiletou Kateřinou Cornaro. Cornarové měli dlouholeté styky s Kyprem a patřili k nejvýznamnějším benátským rodům. V roce 1472 Kateřina odjela na Kypr, kde záhy otěhotněla a také ovdověla. Jakub II. náhle onemocněl a zemřel, což je často připisováno jako důsledek otravy provedené Kateřininými strýci, benátskými vyslanci na Kypru. Kateřina se v souladi s Jakubovou závětí stala regentkou. Narozený syn se nedožil svým prvních narozenin a vlády nad ostrovem se ujala královna Kateřina. Ve skutečnosti byl Kypr kontrolován benátskými kupci. Královská vláda byla slabá a šlechta mezi sebou soupeřila o moc.

Benátčané si výhodně položený ostrov chtěli pořádně pojistit. Panovala totiž obava ze stále narůstajícího vlivu Katalánců, kteří dokonce zavraždili i Kateřinina strýce. Prohlásili Kateřinu „dcerou Republiky benátské“. 14. února 1489 byla donucena abdikovat ve prospěch Benátek. 14. května 1489 pak odjela do Itálie. Kateřině zůstal titul královny, tučná renta a panství Asolo ve Venetu, kterí se stalo centrem umění a literatury. Zemřela v Benátkách v roce 1510.

Obrázek
Kateřina Cornaro, Tizianův obraz z roku 1542, tedy idealizovaná posmrtná podoba v orientálním oděvu


Kypr se stal kořistí Benátek a součástí strategických středomořských držav Benátské republiky. Ostrov spravovali tři rettori a jeden capitan, novým hlavním městem se stala Famagusta. Při stále vážnějším ohrožení Turky byla změněna obranná strategie a benátčané obranu přenesli na tři opěrné body, Kyrenii, Famagustu a Nikósii.

Obrázek
Opevnění Nikósie dle Giacoma Franca

V roce 1570 sultán Selim II. začal realizoval přípravy na svůj sen - získání ostrova do moci Osmanů. Roku 1570 se na jihu Kypru se vylodila turecká vojska pod vedením paši Lály Mustafy a 25. července oblehla Nikósii. Guvernér Nicolo Dandolo se ve městě bránil sedm týdnů. Obránci přestáli 44 útoků. Turci vnikli do jejích hradeb 9. září a pobili na 20 000 obyvatel. Ženy a děti byly prodány do otroctví. Sťatá Dandolova hlava pak putovala do Famagusty jako výstraha před marným odporem. Mezitím bez boje kapitulovala Kyrenia a tak se všechny turecké síly, prý na 60-100 000 mužů, vydaly dobýt hlavní město ostrova. Velitel Famagusty Marc Antonio Bragadino s osmiapůl tisícovou posádkou a 90 děly hrdinně vzdoroval jedenáct měsíců turecké přesile i díky neúplné blokádě. Až když v pevnosti zbývalo snad jen 400 bojeschopných mužů, souhlasil 1. srpna 1571 s kapitulací. Poté co Lála Mustafa objevil pobité turecké vězně, nedodržel podmínky kapitulace a nechal benátské zajatce popravit. Veliteli Bragadinovi sám paša Lála uřízl nos a uši. Benátčan byl pak za dva týdny stažen z kůže. Ta byla vyplněna slámou a odvezena do Istanbulu. Tzv. čtvrtá benátsko-osmanská válka pokračovala záhy po pádu Kypru se odehrála námořní bitva u Lepanta. I přes to toto střetnutí skončilo porážkou Benátek, které přišli o Kypr, části území na Balkáně a museli zaplatit vysoké reparace.

Noví páni Kypru vrátili řeckým duchovním jejich kostely, ortodoxním věřícím byly povolena volba arcibiskupa. Veškerý francký majetek byl však zabaven a katolické chrámy byly upravovány na mešity (katedrála sv. Mikuláše ve Famagustě se změnila v mešitu Lály Mustafy, nikósijská katedrála sv. Sofie se stala Selimovou mešitou a augustiniánský klášter Panny Marie Matky Boží se stal mešitou Omarovou). Správcem Kypru se stal velkovezír a později admirál pro archipelagos. Přímou správu zajišťoval paša v Nikósii, přejmenované na Lefkosu.

Příští týden se podíváme na kyperské hrady. Není jich moc, ale stojí za to.

POUŽITÁ LITERATURA

Encyklopaedia Britannica 6. Chicago, London, Toronto, Geneva, Sydney, Tokio 1966.
Encyklopaedia Britannica 14. Chicago, London, Toronto, Geneva, Sydney, Tokio 1966.
Honzák, F.; Pečenka, M.; Vlčková, J.: Evropa v proměnách staletí. Praha 1995.
Hroch, M.; Hrochová, V.: Křižáci v Levantě. Praha 1975.
John, J.: Kypr. Praha 1964.
Lewis, B.: Dějiny Blízkého východu. Praha 1997.
Mayer, Hans Eberhard: Dějiny křížových výprav. Praha 2013.
Nelles Guides (průvodce): Kypr. Praha 1994.
Tate, G.: Křižáci v Orientu. Praha 1996.
Tyerman, Christopher: Svaté války: dějiny křížových výprav. Praha 2012.

http://www.burgenwelt.de
http://www.castles.nl/
http://www.cyprusexplorer.globalfolio.net
http://www.whatson-northcyprus.com
http://historymedren.about.com/
http://www.cypnet.co.uk
http://patrimundianorthcyprus.e-monsite.com
https://www.rijksmuseum.nl/
http://wikipedia.org
Naposledy upravil(a) t.hajek dne 23/10/2014, 21:12, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 20:25

Re: Kyperské království

Příspěvek od radecky »

Krásný článek. Jen snad drobná korekce: Maronité nejsou muslimové. Jedná se o křesťanskou sektu sídlící v dnešním Libanonu.
Etnicky jsou pravděpodobně syrského původu. Vzhledem k tomu, že byli výborní vojáci, zejména rytířské řády je najímaly jako pěchotu nebo lehkou jízdu.
Obrázek
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 414
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Re: Kyperské království

Příspěvek od t.hajek »

díky za korekturu, už jsem to opravil. Chybička se vloudila.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5285
Registrován: 25/3/2008, 15:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Kyperské království

Příspěvek od kacermiroslav »

Tak koukám, že cyperský král Petr se skutečně s císařem Karlem IV setkal a tak slavný muzikál "Noc na Karlštejně" má svou historickou realitu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Aaron Goldstein
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3062
Registrován: 19/7/2014, 19:38
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Kyperské království

Příspěvek od Aaron Goldstein »

Petr I. z Lusignanů při příležitosti své návštěvy daroval císaři Karlu IV část Kristova kříže. Ten přivezla na Kypr ve 4. století císařovna Helena (později sv. Helena), matka císaře Konstantina.

Část kříže spolu s další částí, kterou získal císař Karel IV v Trevíru po smrti svého strýce Balduina v roce 1354, jedním hřebem, částí houby, ze které pil Kristus na kříži, dvěma trny z trnové koruny a částí provazu vložen do tzv. Korunovačního kříže Království Českého. Kříž byl v roce 1645 převezen z Karlštejna na Pražský hrad, kde se stal součástí Svatovítského pokladu, kde se nachází dodnes.
Obrázek

Že jsem paranoidní ještě neznamená, že po mě nejdou...
Uživatelský avatar
t.hajek
7. Major
7. Major
Příspěvky: 414
Registrován: 26/2/2009, 13:03
Bydliště: Praha

Re: Kyperské království

Příspěvek od t.hajek »

By mě zajímalo, jestli Petr přivezl část kříže jako běžný dar nebo jestli věděl o Karlově ostatkové sběratelské vášni a dle toho zvolil právě tuto relikvii.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Aaron Goldstein
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3062
Registrován: 19/7/2014, 19:38
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Kyperské království

Příspěvek od Aaron Goldstein »

No chtěl ho přesvědčit o křížové výpravě... Relikvie odkazují na křesťanství a jeho hodnoty... Viděl bych to jako účelový dar... Ale to samozřejmě pouze spekuluji... Obrázek
Obrázek

Že jsem paranoidní ještě neznamená, že po mě nejdou...
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 16585
Registrován: 26/1/2008, 16:48

Re: Kyperské království

Příspěvek od skelet »

Karel IV byl velký sběratel křesťanských relikvií a pochybuji, že by se to o něm nevědělo
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Aaron Goldstein
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3062
Registrován: 19/7/2014, 19:38
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Kyperské království

Příspěvek od Aaron Goldstein »

Jistě vědělo... A tím spíše považuji tento dar za záměrné "brnkání na křesťanskou strunu" v souvislosti s žádostí o podporu při vyslání křížové výpravy... Na druhou stranu nutno podotknout, že Petr I. relikvii daroval i když podporu od císaře neobdržel...
Obrázek

Že jsem paranoidní ještě neznamená, že po mě nejdou...
Odpovědět

Zpět na „státy a říše“