PALBA.CZ

V minulé části tohoto cyklu jsem se pokusil sesumarizovat, jak to vypadá s raketovými možnostmi možných protivníků státu Izrael při možném útoku na jeho území. Snad jsem na nic nezapomněl. Nyní je zde druhá část tohoto cyklu a to je hrozby z bezprostřední blízkosti. A uvidíte, že to je něco, co je opravdu problém.
Proberu dvě hlavní organizace, které Izrael dlouhé roky ostřelují vším co je možné. Bude to pokaždé tak, že proberu jednu i druhou organizaci a dějiny jejich nekonečné války se Státem Izrael. A následně proberu vše, co se o jejich raketovém arzenálu ví. Tak se na to podívejte.

Kapitola první: HAMÁS A HISTORIE JEHO STŘETŮ S IZRAELEM

Slovo Hamás - přeloženo z arabštiny doslova jako „nadšení“ je akronym pro Hnutí islámského odporu, je název palestinské islamistické politické strany, která vznikla v roce 1987 jako odbočka organizace egyptských Muslimských bratří. I díky tomu se těšil skryté podpoře Egypta a hlavně organizací tako od Muslimského bratrstva odvozených. Když došlo v Egyptě po arabském jaru, jak je ten sociální, náboženský a destrukční pohyb, k převzetí moci právě Muslimským bratrstvem, došlo u Hamásu k prudkému nárůstu optimismu. Hloupé chování jeho obtížně kontrolovatelných bojovníků ale vedlo k tomu, že i prezident Mursí musel spolupráci s ním přibrzdit. Když došlo k vojenskému převratu a Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon, Hamás ztratil podporu a byly uzavřeny pašerácké tunely do Pásma Gazy.

Od samého počátku svého vzniku má strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části.

První část je bojová složka, která funguje v utajení a provádí útoky. Nazývá se Brigáda mučedníka Izz ad-Dína al-Kassáma a od svého vzniku spáchala nespočet útoků proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu i proti vojenským cílům. Nejvyšší intenzita teroristických útoků proti Izraeli spáchaných Hamásem spadal původně do období druhé intifády. Díky mohutným finančním injekcím od EU a bohatých arabských zemí přezbrojil a jeho raketový arzenál a to jak do složení, tak i do počtu budí respekt. V současnosti členové Hamásu ostřelují z Pásma Gazy raketami označovaných všelijak různě izraelská města, jako jsou Sderot a Aškelon, a těmi o delším doletu i Tel -aviv, Haifu a Jeruzalém. V této činnosti je velmi vytrvalý, a nedá se zastrašit. A my víme, že už na sebe přivolal díky tomu tři zásadní akce Izraelských obranných sil.



Chálid Mašál – hlava Hamásu

Druhá část je označována jako civilní či politická a poskytuje sociální služby, rekrutuje své členy skrz mešity, shání peníze a organizuje nejrůznější aktivity. V lednu 2006 Hamás vyhrál volby do Palestinské národní správy.

Hamás je nezávislý na oficiálním palestinském vedení a na jeho úkor získává příznivce hlavně v sociálně odloučených a chudých oblastech Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. V rámci palestinských struktur a organizací se považuje za nejméně zkorumpované hnutí. Mezi palestinskými Araby získává na popularitě jak díky mnohým sociálním programům, tak díky teroristickým akcím namířeným proti Izraeli. Raketové ostřelování bylo příčinou tří velkých vojenských operací Izrael proti Pásmu Gazy.

Primo: Operace Lité olovo, třítýdenní izraelská operace na přelomu let 2008/2009

Secundo: Operace Pilíř obrany osmidenní izraelská operace v roce 2012

Tertio: Operace Ochranné ostří, poslední velká operace z letošního roku

PRIMO: Prvním opravdu velkým střetnutím, které svedl Stát Izrael v rámci boje proti hlavně raketové hrozbě byla válka proti hnutí Hamás v Pásmu Gazy. Nese název Lité olovo Jak je všeobecně známo, toto pásmo Izrael kompletně evakuoval a nezůstalo zde nic, co by mohlo provokovat místní palestinskou populaci. Ta navíc měla být spravována Palestinskou samosprávou.

Na druhou stranu samostatnost znamená odpovědnost. A toto je vlastnost, která ne vždy Palestincům říká pane. Jejich problém je v tom, že přes veškerou proklamovanou touhu po vlastním státu a potřebě si řídit své záležitosti jsou natolik roztříštěni do navzájem se nesnášejících frakcí, že se nejsou schopni navzájem domluvit ani na tom, jakou barvu má pomeranč.



Mapa Pásma Gazy

Osm let byla izraelská města v okolí pásma Gazy denně ostřelována svými palestinskými sousedy. Jen od doby, kdy Izrael opustil pásmo Gazy, tedy od září 2005, dopadlo na izraelské území přes 10 000 různých raket a minometných granátů. Většina raket dopadla na město Sderot v Negevu.
Když bylo v lednu 2008 ostřelováno i pobřežní město Aškelon, odřízl Izrael pásmo Gazy od okolního světa a v únoru přerušil do Gazy dodávku elektřiny. V červnu izraelský kabinet vážně uvažoval o vstupu do palestinské autonomní oblasti, která už byla více než rok pevně v rukou radikálního islámského hnutí Hamas. Vyhrálo totiž demokratické volby pod záštitou pozorovatelů EU. I přes její izolaci bylo do oblasti dopravováno velké množství výbušnin, raket a zbraní všeho druhu. Pokles cen zbraní mezi prodejci hovoří sám za sebe. Zbraně a ostatní vojenský materiál byly do Pásma Gazy pašovány přes pobřeží a také pomocí pozemních tunelů z Egypta.

Dne 17. června uzavřel Izrael s Hamasem přes egyptské prostředníky „tahadiji“. Výraz „tahadie“ reportéři s hloupostí jim vlastní obvykle překládají jako „klid zbraní“ či „příměří, ale toto arabské slovo ve skutečnosti neznamená nic jiného než „přestávku“ nebo „zastavení“. Během „tahadije“, která oficiálně skončila 17. prosince, napočítala izraelská armáda „pouze“ 234 raket Kassam, 5 raket Grad a 185 minometných granátů dopadnuvších na izraelské území. V polovině prosince tedy Hamas demonstrativně ukončil ono „příměří“ se sionisty, jejichž právo na existenci na Blízkém východě nehodlá za žádných okolností uznat a to platí dodnes.

Operace Lité olovo, byla zahájena 27. prosince 2008 v 11:30 izraelského času proti cílům teroristické organizace Hamas v Pásmu Gazy. V tomto případě se nedá říci, že by to co nastalo, byla reakce na neúnosnou okamžitou situaci. Nelze najít pověstnou poslední kapku. Operace „Lité olovo“ byla připravována důkladně a po dlouhou dobu. Izraelský kabinet dal jen zelenou pro zahájení operace. Po léta sbírala zpravodajská služba informace o cílech a bojové jednotky izraelské armády se seznamovaly s charakteristickými rysy tohoto pruhu země o rozměrech 40x10 km, kde žije 1,5 miliónu lidí.

A to co několikrát předvedli ve velmi dobré verzi – tedy maskovací chování - nepřátelé židovského státu, tentokrát předvedli sami Izraelci. O druhém svátku vánočním otevřela izraelská armáda hraniční přechod Erez mezi Gazou a Izraelem, aby umožnila dopravu zásob a paliva do Gazy. Palestinští křesťané z Gazy dostali možnost navštívit o svátcích své příbuzné a svatá místa v Izraeli a na západním břehu Jordánu. Izraelští vojáci rozmístění kolem pásma Gazy dostali dovolenou na poslední dny chanuky a na šabat. Hamas byl ukolébán pocitem bezpečí a považoval zahájení útoku IDF v daném čase za nemožné.

Když druhý den v poledne, v sobotu, izraelské letectvo provedlo první útok, byli překvapeni všichni. Izraelští vojenští stratégové byli překvapeni tím, nakolik se jim podařilo překvapit Hamas. Palestincům se ovšem první den jejich odpalování raket dařilo, použili nové rakety s delším doletem, mezi nimi i čínské rakety Grad s dostřelem 40 kilometrů. Poprvé sirény ohlásily raketový poplach v Netivot, Ašdódu, Kirja Gadu a Beeršebě. Zahynula jedna izraelská žena. Ale raketová palebná clona, kterou očekávalo izraelské vojsko i civilní obrana, se nekonala. Hamas potřeboval několik dní na zotavení ze šoku po prvním útoku, než se dokázal zmobilizovat a rozběhnout už dlouho připravovanou reakci.



Gaza pod dělostřeleckou palbou

Jedním z prvních cílů byla slavnost na počest důstojníků Hamásu, kteří úspěšně ukončili výcvikový kurs a ztráty byly pro Hamás velmi těžké. Během prvního dne útoku svrhlo izraelské letectvo 100 bomb na 50 cílů s odhadovanou úspěšností zásahů 95 % a zničilo většinu základen Hamasu během 4 minut. Mezi cíle útoků patřily vojenské základny Hamásu, jeho výcvikové tábory, velitelství a kanceláře. Izrael zaútočil na budovy a základnu Hamásu ve všech velkých městech Gazy, včetně měst Gazy, Bejt Chanúnu, Chán Junisu na severu a Rafy na jihu. Útoky byly provedeny i na civilní infrastrukturu, včetně mešit, islámské univerzity v Gaze, kde bojovníci z Hamásu údajně skladovali rakety a zbraně. Dokonce i zdroje z pásma Gazy připustily, že v převážné většině byly oběti z řad militantních Palestinců.

Útoky izraelského letectva se pomalu stupňovaly a dalšími se staly reprezentativní stavby jako budova parlamentu na náměstí Neznámého vojína a domy vůdců Hamasu. Jeden z duchovních a vojenských představitelů hnutí Hamas, šejk Nisar Rajad, zjistil za cenu vlastního života i životů své rodiny, že Izrael tentokrát nesleví z ničeho, co si předsevzal. Šejk se svou rodinou ignoroval telefonické varování od izraelské armády, aby opustil svůj dům. S demonstrativní vyzývavostí vystoupil se svou rodinou na střechu domu, aby zabránil bombardování jako lidský štít. V minulosti by to byl Izrael respektoval nebo spíše z obavy nad zápornou reakcí mezinárodní veřejnosti by akci zrušil — tentokrát ne. Obrovské druhotné exploze zničily celý komplex a široké okolí. Tím se potvrdilo izraelské tvrzení, že pod budovou bylo skladiště munice. Tuto praxi prokázaly i nezávislé televizní stanice také v poslední válce - ale k tomu se ještě dostaneme. A střetnutí pokračovalo.

IDF u hranic s Gazou shromáždily pěchotní a obrněné jednotky a Pásmo dělostřelecky ostřelovaly. Dne 3. ledna 2009 začala pozemní invaze a mechanizovaná pěchota a tanky podpořené bojovými vrtulníky vstoupily do Gazy. Záměrem invaze pozemních sil, označované izraelskou armádou jako druhá fáze, bylo zajistit oblast v pásmu Gazy, odkud byly i navzdory předcházejícím leteckým útokům stále odpalovány rakety na Izrael. To svědčí o vytrvalosti bojovníků Hamásu.

Obr. první: Obr. druhý:

První obrázek ukazuje shromaždiště těžkých obrněných transportérů Azcharit – rekonstruovaných tanků T-55 sovětského původu střežené tankem Merkava. Druhý potom ukazuje tankovou kolonu postupující na město Gaza.

Izraelské pozemní jednotky vstoupily do severní části pásma Gazy u Bejt Lahija a Bejt Hanún. Pásmo Gazy následně rozdělily na dvě části a obklíčily město Gazu. Následně se jednotky zaměřily na skladiště zbraní a odpalovací místa raket. Armáda zaútočila i na několik mešit, které Hamas podle rozvědky používal jako skladiště zbraní. Toto tvrzení se ale dodnes prokazatelně nedá ověřit.

Obr. první: Obr. druhý:

První obrázek ukazuje hořící město v Pásmu Gazy. Druhý potom ukazuje obrněný transportér a pěšáka v pouličním boji.

Dne 4. ledna byli zabiti další tři velitelé Hamasu:
Hussam Hamdan,
Muhammad Hilou a
Mohammed Šalpoch. Dva v boji a jeden při cíleném leteckém úderu.

7. ledna Izrael po mezinárodním tlaku, vyhlásil tří hodinový „humanitární mír“ a otevřel humanitární koridor, kterým do pásma Gazy proudila humanitární pomoc. Pro obyvatele Pásma Gazy byla pozemní ofenziva šokem. V reakci na získání kontroly izraelskými tanky a pěchotními jednotkami nad velkou částí pásma Gazy, opustily desítky tisíc Gazanů své domovy a odešly do centra města Gazy. V ulicích města se následně rozhořely přestřelky mezi izraelskými vojáky a bojovníky z Hamasu.

Je nutno uvést, že ani relativně úspěšná pozemní operace nezastavila pokračování raketových útoků Hamasu na jižní Izrael.
Dne 8. ledna byly na severoizraelské město Naharija z Libanonu odpáleny rakety typu Kaťuša, které zranily dva civilisty v domově důchodců. IOS útok opětovaly a zničily identifikovaná odpalovací stanoviště. Nepředpokládalo se, že by za útok byl odpovědný Hizballáh. Odpálené rakety byly staršího data výroby, které Hizballáh nepoužívá a pravděpodobnější je, že byly odpáleny některou z palestinských organizací v Libanonu.

Když vše skončilo, začala obvyklá protiizraelská obcese. Vyšetřovatelé OSN ve zprávě zveřejněné 15. září 2009 obvinili Izrael a palestinské ozbrojené skupiny, že se v průběhu konfliktu dopustili válečných zločinů. Vyšetřování vedl bývalý jihoafrický soudce Richard Goldstone, jehož zpráva konstatovala, že Izrael vojenskými operacemi v Gaze mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009, cituji.

„spáchal činy rovnající se válečným zločinům a možná zločinům proti lidskosti“.

To přesně potřeboval muslimský svět a zbytek světa slyšet. To, že zpráva uvádí, že cituji:

„palestinské ozbrojené skupiny páchaly válečné zločiny stejně tak jako možné zločiny proti lidskosti“, a to odpalováním raket na jižní Izrael, kde nebyly vojenské cíle“

už nikoho nezajímalo. Izrael odmítl zprávu uznat a izraelský prezident Šimon Peres ji označil jako „výsměch historii“ a prohlásil o ní, že „nedokáže rozlišovat mezi agresorem a státem, uplatňujícím své právo na sebeobranu“, VS OSN po dvoudenní debatě závěry vyšetřovací zprávy o válečných zločinech podpořilo v rezoluci, pro kterou hlasovalo 114 zemí proti 18 států a 44 se zdrželo hlasování. Jeden ze států proti byla i Česká republika.

Jenže boží mlýny melou. V dubnu 2011 bývalý vrchní vyšetřovatel Richard Goldstone odvolal původní tvrzení, že Izrael záměrně útočil na civilisty, a prohlásil, že: cituji:

„kdyby věděl to, co ví nyní, byla by Goldstoneova zpráva odlišným dokumentem.“

Zároveň prohlásil, že ačkoli zpráva našla důkazy o potenciálních válečných zločinech u obou stran,

„v případě Hamásu je jasné, že jeho útoky byly záměrně cílené na civilisty ... ale vyšetřování a důkazy naznačují, že Izrael na civilisty záměrně neútočil.“

Mlýny semlely pravdu ale ta už nikoho nezajímala. Celý svět ve své hlouposti začal tleskat Arabskému jaru a zvláště Evropa a USA už viděli globální vítězství demokracie, lásky pravdy. A aby to nebylo vše, pro podezření ze spáchání válečných zločinů během izraelské vojenské invaze do Gazy vydal v prosinci 2009 britský soud zatykač na Cipi Livniovou, která byla izraelskou ministryni zahraničních věcí v době přípravy a vedení operace Lité olovo. Vrchol arogance a hlouposti či spíše už stupidity.

SECUNDO: Rozsahem menší ale rozhodně velmi významnou vojenskou akcí proti Pásmu Gazy byla operace Operace Pilíř obrany zahájená 14. listopadu 2012 zabitím Ahmada Džabarího, velitele vojenského křídla Hamásu, známého jako Brigády mučedníka Izzuddína Kásama. Cílem operace bylo zastavit a znemožnit pokračování raketových útoků palestinských militantních organizací z pásma Gazy proti území Izraele a stupňující se útoky proti izraelským vojákům na hranici mezi Izraelem a pásmem Gazy.

Naproti tomu vláda Palestinské autonomie popřela označení za agresora, ale naopak deklarovala právo hájit své občany proti blokádě pásma Gazy a proti izraelské okupaci západního břehu Jordánu a Jeruzaléma.

Samotnou operaci zahájilo izraelské letectvo raketovými útoky na výš citovaného představitele Hamásu Džabarího a řadu dalších cílů v pásmu Gazy a to včetně civilních, které palestinští radikálové dle tvrzení izraelských představitelů využívají pro vojenské účely. Palestinské odbojové skupiny odpověděly zintenzivněním raketových útoků, při kterých byly nasazeny rakety středního a dlouhé doletu schopné zasáhnout velké městské aglomerace.

Zintenzivnění bojů vyvolalo mezinárodní vlnu reakcí; arabské a muslimské země podpořily boj palestinských organizací a odsoudily Izrael za agresivní jednání, západní země většinou vyjadřovaly podporu Izraeli a jeho právu na ochranu svého území. Řada zemí požadovala ukončení útoků proti civilnímu obyvatelstvu a vyslovila se proti rozšíření bojů. Před zahájením pozemní operace, ke které se Izrael začal připravovat, varovaly i některé ze západních zemí. RB OSN, která se kvůli zahájení bojů sešla na svém mimořádném zasedání, nedosáhla žádného výsledku, což nikoho nepřekvapilo.

xxx

Gaza trpí a hoří po náletech izraelského letectva

Se zvyšováním intenzity bojů se začaly zvyšovat i počty civilních obětí. Na straně Palestinců v důsledku izraelských útoků ztráty na civilním obyvatelstvu v konečném součtu činily 105 mrtvých včetně žen a dětí. Na straně Izraele zahynuli na následky raketových útoků palestinských skupin 4 civilisté včetně jedné ženy. Izrael se rozhodl přejít k pozemní operaci a jeho rozhořčení nad stálou raketovou ofenzivou krytou bylo limitní.

Protože útoky na jižní Izrael, zejména na města Beerševa, Ašdod početně rostly, byl aktivován poprvé nový protiraketový systém IRON DOME a zaznamenal první úspěchy. Izrael přiznal, že večer 14. listopadu bylo zaznamenáno vystřelení raket proti jadernému výzkumnému středisku v Dimoně. Rakety proti Izraeli byly vypáleny i ze Sinaje.

V noci ze 14. na 15. listopadu izraelská vláda rozhodla o povolání části záloh (až 30 tisíc záložníků) pro případ nutnosti uskutečnit pozemní operaci.



Tanky se připravují k nájezdu do Pásma Gazy

V jednáních o ukončení bojů se angažovaly některé arabské země v čele s Egyptem. Egyptský prezident Muhammad Mursí nabídl oběma stranám zprostředkovaná jednání o příměří. Tato jednání nakonec vyústila ve sjednání klidu zbraní, které vstoupilo v platnost 21. listopadu. Zahájením klidu zbraní prohlásil Izrael operaci Pilíř obrany za ukončenou a stáhl pozemní vojsko od hranic Pásma Gazy.

Po ukončení tohoto izraelsko-palestinského došlo ke zklidnění situace, ale sporadické vzájemné útoky pokračovaly i nadále. Z porušení podmínek příměří se navzájem obviňovaly Izrael i Hamás. Bylo to asi spíše vzájemné se ujištění, že jsme oba tady a nespíme. Izrael s velkou mírou potěšení konstatoval, že v roce 2013 došlo k prudkému poklesu útoků proti Izraeli ze strany Palestinců oproti roku 2012. Za rok 2013 bylo proti Izraeli vystřeleno 63 raket a vedeno 36 různých jiných útoků s výsledkem 1 mrtvý a 5 zraněných. Podle palestinského Centra pro lidská práva (PCHR) byly ze strany Izraele proti pásmu Gazy vedeny letecké a raketové útoky a útoky pěchotními zbraněmi. Výsledkem bylo 11 mrtvých a 81 zraněných.

Od prosince 2012 do července 2014 Hamás proti Izraeli rakety neodpaloval a zároveň se snažil k témuž přinutit i ostatní palestinské skupiny. Tato snaha byla úspěšná: izraelský premiér Netanjahu uvedl v březnu 2014, že raketová střelba byla v uplynulém roce nejnižší za deset let, možná tedy bylo chybou, že omezení Izraele proti Pásmu Gazy trvaly. A potom došlo k překvapení - byl objeven- náhodou - tunel, vedoucí z Pásma Gazy do Izraele. Ten zpozorněl a okamžitě zablokoval dovoz stavebního materiálu.

Ale stále se nestřílelo: během prvních pěti měsíců roku 2014 došlo „jen“ k 85 raketovým útokům proti Izraeli. Většina útoků byla provedena poté, co Izrael zabil tři příslušníky Islámského džihádu zapojené do odpalování raket.

Jenže asi to byl jen klid před bouří. Do té doby rozhádaní Palestinci tento klid využili - zde vidím prodlouženou ruku Muslimského bratrstva - 23. dubna 2014 sedli ke stolu a Hamás podepsal dohodu o usmíření s druhou hlavní palestinskou organizací Fatahem a 2. června 2014 složila svůj slib nová palestinská Vláda národní jednoty.

Izrael to šokovalo. Umírněný Fatáh se spojil s teroristickou organizací Hamásem. Následně Izrael oznámil, že s touto vládou neuzavře žádné mírové dohody, bude proti ní prosazovat represivní opatření a vyzval mezinárodní společenství, aby tuto vládu odmítlo, neboť, cituji:

„ toto usmíření je jen posílením terorismu“,

a Izraelci tvrdí, že Abás - prezident Palestinské samosprávy a současně hlava Fatahu si, cituji.

„ vybral klid s Hamásem před mírem s Izraelem“.

Ke spolupráci s novou palestinskou vládou je naopak připraveny jak OSN a Evropská unie, tak i USA, Čína či Rusko. Jestliže ale je Hamás je na seznamu teroristických organizací Kanady, Evropské unie, Izraele, Japonska, Spojených států a Egypta, tyto organizace či země jsou ochotny spolupracovat teroristy a to je unikátní situace.

TERTIO: Operace Ochranné ostří Izraelci nazývaná Operace Pevná skála byla v tomto roce provedená útočná operace Izraele proti Pásmu Gazy, kdy cílem byly jednotlivé entity zde tolikrát citovaného Hamás, která začala 8. července 2014 po zostření situace mezi Izraelem a Hamásem.

Na začátek uvedu, že ztráty byly těžké pro obě strany. Například dne 16. července 201 bylo usmrceno 214 osob, z toho nejméně 164 civilistů a zraněno 1585 osob. To jsou hodně zlá čísla. Podle Izraele patřilo 89 zabitých osob k palestinským ozbrojencům a další mrtvé lze přičíst faktu, že Hamás používá palestinskou populaci jako "lidské štíty", což bylo potvrzeno vystoupením mluvčího Hamásu v palestinské televizi Al-Aqsa, kde dokonce povzbuzoval Palestince k jejich vytváření.

K 15. červenci ostřelovala izraelská armáda více než 1680 míst v Pásmu Gazy a z palestinské strany bylo vypáleno více než 1210 raket, ze kterých jednu šestinu zneškodnil protiraketový systém IRON DOME. Ale rakety nelétaly jen z Pásma Gazy:

- několik raket bylo do severního Izraele vypáleno z jižního Libanonu,
- minimálně jedna byla vypálena libanonskými teroristy z organizace Al-Džamá Al-Islamíja.
- několik raket bylo vypáleno do Izraele ze Sýrie a
- pokus o vypálení dvou raket z Egypta byl nekompromisně zmařen egyptskou armádou.

Začátek byl jako vždy bolestný. Tři zavraždění izraelští chlapi nalezení v polích, následně brutálně – upálením – zavražděný palestinský chlape, nic horšího se asi stát už nemohlo, vinu nesou obě strany, o tom není pochyb. Je ale zajímavé, že palestinská strany pro vypátrání vrahů těch tří mladíků neudělala nic, naopak to proklamovala jako hrdinský čin, izraelská policie vrahy mladého Palestince našla a nekompromisně zatkla za tvrdého odsudku.
V téže době vzplanulo vzájemné raketové či recipročně letecké ostřelování mezi Izraelem a Pásmem Gazy a to navzdory nabídce příměří zprostředkovaného egyptskou rozvědkou.

Egypt se opravdu nažil a nebylo to v posledních letech poprvé. Ale Hamás se rozjel:

- v pondělí 7. července bylo na Beerševu, Aškelon,Ašdod, Nes Cijonu a další města vypáleno přibližně 80 raket.
- v úterý 8. července na Izrael vyletělo více než 154 raket a několik jich zasáhlo město Chaderu ležící 50 kilometrů severně od Tel Avivu. Izraelská armáda také popitím útočníků zlikvidovala několik pokusů Palestinců infiltrovat jih Izraele – poprvé tak byly nalezeny útočné tunely.



Raketa startuje z Pásma Gazy

Izraeli došla trpělivost a v úterý 8. července 2014 v 1:30 hodin, byla zahájena letecká ofenziva. Mluvčí prezidenta Mahmúda Abbáse odsoudil izraelský útok na Pásmo Gazy a označil ho za vyhlášení války Palestincům, zároveň označil izraelský útok za otevřený masakr, proti kterému se mohou Palestinci bránit všemi legitimními prostředky. O stovkách raket vypálených na Izrael v posledních pár dnech stydlivě pomlčel.

Pár zajímavých momentů jak se tato krize vyvíjela a měnila.

8. července
V podvečer se pět palestinských ozbrojenců pokusilo dostat do Izraele přes pláž poblíž kibucu Zikim. V následné přestřelce s příslušníky armády byli všichni Palestinci zlikvidováni.
Na tiskové konferenci uspořádané ve večerních hodinách příslušníci Hamásu zveřejnili své požadavky, kterými podmiňují ukončení raketového ostřelování Izraele. Mezi tyto požadavky patří dle slov Hamásu mimo jiné ukončení okupace pásma Gazy, Jeruzaléma a Západního břehu Jordánu. Hamás zároveň přijal odpovědnost za odpalování raket proti Izraeli. K odpovědnosti za raketové ostřelování se přihlásili i Islámský džihád, Výbory lidového odporu a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny.



Iron Dome zasahuje proti palestinské raketě.

10. července
Izrael oznámil, že pokud nedojde k zastavení raketových útoků, jeho ozbrojené síly přejdou k pozemní operací. Následovalo izraelské prohlášení, že jeho cílem není příměří, ale úplná demontáž infrastruktury Hamásu. Hamás ve svém prohlášení deklaroval svou připravenost k dlouhé bitvě.

11. července
Brzy ráno byly příslušníkem organizace Al-Džamál Al-Islamíja odpáleny tři rakety z území Libanonu. Ty nezpůsobily v Izraeli žádné škody. Na palbu z libanonského území odpověděl Izrael odpálením 25 dělostřeleckých granátů. Egyptské ozbrojené složky zlikvidovaly pokus o propašování raket na své území. Předpoklad, že rakety měly být odpáleny proti Izraeli je nasnadě.

13. července
Časně ráno se na pláži al-Sudanija v Gaze vylodili izraelští vojáci. Jejich cílem bylo zničení zařízení pro odpalování raket dlouhého doletu. Došlo k tvrdému boji s příslušníky Hamásu, v jeho průběhu byli tři příslušníci Hamásu zabiti a čtyři izraelští vojáci zraněni. Dle Izraele byla operace úspěšná, neboť se podařilo zničit několik odpalovacích zařízení.

14. července
Během odpoledne Izraelci sestřelili poblíž Ašhodu dron vypuštěný z Gazy. K vypuštění dronu se později přihlásil Hamás s tím, že do Izraele vyslal celkem šest strojů, z nichž tři splnily své úkoly na vojenských základnách.

15. července
Během noci byly proti Ejlatu vypáleny dvě rakety a to z Egypta. Bylo to poprvé, co došlo k odpálení raket z tohoto území.[64]
V 7.00 Izrael oznámil, že souhlasí s egyptským návrhem na příměří, které by mělo platit od 9.00. Hamás oznámil, že o příměří s ním nikdo nejednal a po jeho zahájení odpálil Hamás proti Izraeli 40 raket. Představitel Hamásu Ismail Haníja poté sice připustil, že Hamás o chystaném příměří věděl, ale nepřijme ho do té doby, dokud Izrael nesplní požadavky palestinského lidu jako například ukončení blokády. Po šesti hodinách jednostranného příměří Izrael obnovil útoky jako odpověď na raketové ostřelování z Gazy.



Přestavitel Hamásu Ismail Hanija

16. července
Během odpoledne Hamás a Palestinský islámský džihád navrhly uzavření desetiletého příměří s Izraelem při splnění těchto podmínek ze strany Izraele:
- izraelské tanky se stáhnou z Gazy zpět do Izraele
- palestinští vězni budou propuštěni výměnou za zajatého Gilada Šalita a vojáky zajaté během operace Bratrův ochránce
- znovuotevření hraničních přechodů pod kontrolou OSN
- zřízení letiště v Gaze pod kontrolou OSN
- rozšíření pásma pro rybolov na 13 km
- hranice mezi Gazou a Izraelem pod kontrolou OSN
- zákaz izraelských zásahů do činnosti palestinské vlády
- povolení pro obyvatele Gazy k návštěvě jeruzalémského chrámu Al-Aksá za účelem modliteb

Ale tato organizace se současně odmítla k čemukoliv zavázat. Tedy: Izrael musí vše co my chceme, ale my neuděláme nic. Izrael se tím logicky tedy nijak zvláště nezatěžoval.

Během dne objevili zaměstnanci UNRWA v prázdné školní budově v Gaze ukrytých 20 raket. Izrael následně oznámil, že rakety byly vráceny Hamásu. Mluvčí UNRWA prohlásil, že je běžnou praxí OSN všude na světě, že nevybuchlá munice se předává orgánům místní správy.

Takže OSN vrátila dvacet raket teroristické organizaci. Současně odmítla přístup novinářům a zabránila tak zdokumentovaní všeho co bylo ve škole nalezeno.

17. července
Ráno asi v 7 hodin, proniklo 13 ozbrojených příslušníků Hamásu tunelem z Gazy do Izraele. V následné přestřelce s vojáky utrpěli Palestinci ztráty a byli odraženi bez ztrát na izraelské straně. Palestinští ozbrojenci byli dle tvrzení rádia izraelské armády vybaveni prostředky pro únos - nalezeno u padlých.

xxx

Zde jsou obrázky menších tunelů, vedoucích z pásma Gazy do Izraele. Izraelci je označují jako útočné a jde o vysoce profesionální práci. První obrázek ukazuje centrální tunel, který se na izraelské straně větvil do několika výstupů. Obrázek druhý ukazuje, jak takový výstup vypadal po odmaskování.

V podvečer sestřelily Izraelci další dron, k jehož vypuštění se přihlásil Hamás.
Ve 22.30 oznámila televizní stanice Islámského džihádu, že do Gazy vstoupily izraelské pozemní jednotky. Izrael zahájil pozemní invazi do pásma Gazy poté, co jednání o příměří s Hamásem zkrachovala. Premiér Netanjahu uvedl, že cílem pozemní operace je, mimo jiné i likvidace tunelů používaných Hamásem k útokům proti Izraeli.

18. července
Během dne Izrael oznámil, že nalezl 13 tunelů. Celkový počet objevených tunelů tím stoupl na 21.

xxx

Dva obrázky hodně velkých tunelů tyto měly sloužit k pašování materiálu z Egypta do pásma Gazy. První obrázek ukazuje vstup do hodně velkého tunelu před jeho dokončením a druhý potom ukazuje podobný tunel před vypažením.

19. července
Během odpoledne proniklo několik palestinských militantů v izraelských uniformách tunelem do Izraele. Využili takto vytvořený moment překvapení a v následné přestřelce zahynuli dva izraelští vojáci a jeden Palestinec. Zbývající Palestinci uprchli tunelem.

20. července
Na izraelské území pronikl tunelem palestinský ozbrojenec, který před tím, než byl sám zabit, ze zálohy zastřelil jednoho izraelského vojáka. Další izraelský voják byl zabit protitankovou střelou., pravděpodobně RPG-7. Krátce po půlnoci zahynulo v zasaženém obrněném transportéru sedm izraelských vojáků.
Kvůli evakuaci zraněných z oblasti tvrdých bojů požádal Hamás prostřednictvím Červeného půlměsíce o humanitární příměří. Izrael souhlasil v vstoupilo v platnost ve 13.30 místního času. Sami Palestinci příměří porušili.
Bylo odhaleno více než 10 dalších tunelových systémů.



Nalezený nedokončený vstup do útočného tunelu.

21. července
V noci se dvě skupiny palestinských bojovníků pokusily proniknout prostřednictvím tunelů do Izraele. Armáda obě skupiny napadla a 10 ozbrojenců zabila. Nejméně tři z nich byli děti ve věku 13-14 let vybavené tzv. sebevražednými vestami.
Během dalšího útoku se podařilo 10 Palestincům opět v uniformách izraelské armády proniknout do Izraele. Byli zlikvidováni.

22. července
Během večera vydala EU prohlášení, ve kterém odsoudila odpalování raket z pásma Gazy, používání lidských štítů a vyzvala k odzbrojení všech militantních skupin v Gaze. Ve zprávě se dále píše, že přestože má Izrael právo na obranu, je EU zděšena ztrátami na lidských životech v Gaze. Zároveň požádala Izrael, aby se snažil omezit civilní ztráty.
Večer UNRWA oznámila, že již podruhé v jednom týdnu nalezla během kontroly uskladněné rakety v jedné ze svých škol. Ale postup byl stejný jako v prvním případě.

23. července
Bylo oznámeno, že izraelská armáda ostřeluje nemocnici Al-Wafa. Začalo běžné odsuzování a denunciace izraelské soldatesky. Toto žvanění utichlo poté, co Izrael zveřejnil video ukazující střelbu z nemocnice na jeho vojáky, varování ze strany izraelské armády a následný útok, který vyvolal výbuch munice uložené v nemocnici. Tím bylo prokázáno v přímém přenosu, že nemocnice sloužila jako muniční sklad a byla tedy legitimním cílem.
Během odpoledne oznámil Izrael, že v jednom z nově objevených tunelů byly nalezeny izraelské uniformy, mapy a zbraně. Od začátku operace objevila izraelská armády 28 tunelových systémů a více jak 60 vstupů do tunelů.



Pěchota brigády Golani postupuje Pásmem Gazy

25. července
Při sesutí jednoho z tunelů byl zraněn izraelský velitel divize.
Návrh Johna Kerryho na příměří a setkání v Káhiře studují jak Hamás, tak Izrael. Součástí jednání by měly být tyto body:

- otevření hraničních přechodů mezi pásmem Gazy a Izraelem.
- otevření hraničního přechodu mezi pásmem Gazy a Egyptem
- výměna Šalita za palestinské vězně
- rozšíření rybolovného pásma pro palestinské rybáře

Během večera Izrael podmínky příměří odmítl jako nedostačující, neboť nezmiňují ničení tunelů, které posoudil jako doposud nedoceněnou hrozbu, přesto souhlasil s dvanáctihodinovým humanitárním příměřím.

26. července
Izrael i Hamás souhlasily s dvanáctihodinovým humanitárním příměřím od 8.00 do 20.00. Izrael ale uvedl, že v likvidaci tunelů bude pokračovat i během příměří. Z Pásma Gazy bylo na území Izraele před začátkem příměří vystřeleno 9 raket. Zatímco Izrael těsně před koncem příměří souhlasil s jeho čtyřhodinovým prodloužením, Hamás prodloužení odmítl a zahájil ostřelování Izraele. Izrael palbu neopětoval.

27. července
Půlnocí skončilo prodloužené příměří. Přes pokračující ostřelování ze strany Palestinců souhlasil Izrael s jeho prodloužením o 24 hodin. Hamás odmítl příměří, které neosahuje podmínku izraelského stažení se z Gazy. Po několika hodinách, kdy Izrael respektoval požadavek OSN na humanitární příměří, byl opět ostřelován a provedl protiúdery. Později zveřejnil Hamás žádost o další příměří, ale asi aby podpořil věrohodnost této žádosti, pokračoval v palbě na Izrael.

Kromě Izraele pokračoval v ničení tunelů i Egypt. Dle egyptského prohlášení se v poslední době podařilo zničit 13 tunelů spojující Gazu s Egyptem.



Opatření proti tunelům mezi Egyptem a Pásmem Gazy

28. července
Ve večerních hodinách zaútočilo v Izraeli na izraelské vojáky palestinské komando, které prošlo tunelem s cílem unést izraelského vojáka. Bohužel se jim podařilo překvapit izraelské strážní stanoviště a bylo zabito pět izraelských vojáků a jeden Palestinec, zbytek Palestinců se stáhl.
Izrael kritizoval příměří navržené ministrem Johnem Kerrym za to, že se jedná o podporu Hamásu. Izrael zároveň prohlásil, že nebude souhlasit s žádným příměřím, které nebude akceptovat ničení tunelů a demilitarizaci pásma Gazy.

29. července
Při kontrole svých objektů nalezli pracovníci UNRWA již potřetí ve jedné ze škol uskladněné rakety. Opět je zakáazalo zdokumentovat a byly předány Hamásu. Když jsem to tenkrát poslouchal v televizi, dojalo mě k slzám, jak se OSN snaží, aby Hamásu nechyběla munice pro ostřelování izraelského území.



Izraelské tanky postupují.

31. července
USA se rozhodly Izraeli předat zásoby zbraní včetně raketometů či minometů, které měly USA v Izraeli řadu let uskladněné. Časně ráno oznámil Izrael, že rozhodl o povolání dalších 18000 záložníků.
Izrael a Hamás se dohodly na humanitárním příměří trvajícím 72 hodin a to od 1. srpna od 8.00. Izraelský premiér Netanjahu nicméně uvedl, že Izrael bude pokračovat v ničení tunelů bez ohledu na příměří.

1. srpna
V 9.30, 90 minut poté, co vstoupilo v platnost příměří, dostala se skupina příslušníků Hamásu tunelem do Rafáhu, kde zaútočila na izraelské vojáky. Dva z nich zabila a jednoho, Hadara Goldina unesla.

2. srpna
Vojenské křídlo Hamásu, Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma popřely svou účast na Goldinově únosu. Naproti tomu Hamás přiznal, že ztratil kontakt se skupinou, která útok a následný únos provedla. Hamás předpokládá, že všichni bojovníci i se zajatým Goldinem zahynuli při izraelských leteckých či dělostřeleckých útocích.

3. srpna
Bylo zjištěno, že Hadar Goldin unesený palestinskými ozbrojenci byl zabit při aplikaci izraelské směrnice Hannibal, podle které izraelská armáda bombarduje oblast, ve které byl voják zajat a to i s rizikem smrti zajatého vojáka. Bylo ukončeno ničení nalezených tunelů, premiér Netanjahu nicméně prohlásil, pozemní operace v Gaze bude pokračovat.
Byl zahájen přesun pozemních jednotek. Podle prohlášení izraelského ministra obrany se nejedná o stahování ale o přesun, aby letectvo mohlo lépe dělat svou práci. Tedy mimo dotyk s nepřítelem.

7. srpna
Souhlas s trvalým příměřím Hamás podmiňuje zrušením izraelské blokády pásma Gazy. Ukončení blokády a rozšíření rybolovné oblasti podmiňuje Izrael demilitarizací všech ozbrojených skupin v Gaze.
Během večera bylo Gaze nalezeno tělo Ajmana Taha, jednoho ze spoluzakladatelů Hamásu. Podle některých tvrzení byl popraven za špionáž pro Egypt. Hamás navíc přiznal, že řada Palestinců byla popravena za spolupráci s Izraelem.

12. srpna
Turecká humanitární organizace IHH oznámila nový pokus o prolomení izraelské námořní blokády Gazy.

13. srpna
Velká Británie oznámila pozastavení prodeje vojenského materiálu do Izraele do doby, než se vyšetří jeho způsob užití. Na to člověk nemá slov. Co se asi s vojenským materiálem dělá? Že by se hodil na roubování chlebovníků?

14. srpna
USA pozastavily, vzhledem k probíhajícímu konfliktu prodej protitankových raket Hellfire do Izraele.

15. srpna - zde se to jevilo jako velký průlom.
Izrael uvedl, že bez ohledu na rozhovory bude příměří pokračovat. Rozhovory o stavbě letiště a přístavu v Gaze byly odloženy. Egyptský deník Al Šarouk zveřejnil jedenáct podmínek pro izraelsko-palestinská jednání o příměří:
- izrael zastaví všechny vojenské akce v pásmu Gazy, a to jak na zemi, tak i ve vzduchu a na moři
- všechny palestinské frakce zastaví útoky proti Izraeli, a to jak na zemi, tak i ve vzduchu a na moři
- přechody pro transport zboží mezi Izraelem a Gazou budou spravovány jak Izraelem, tak i Palestinskou samosprávou
- Izrael a Palestinská samospráva budou společně řešit veškeré otázky spojené s finančními prostředky určenými na rekonstrukci Gazy
- v několika fázích budou odstraněna ochranná pásma podél bezpečnostního plotu
- rozšíření rybolovné oblasti na 12 mil bude provedeno v několika fázích a jeho provádění bude koordinováno Izraelem a Palestinskou samosprávou
- Izrael bude napomáhat Palestinské samosprávě při obnově zničené infrastruktury zničené v Gaze a také těm, jejichž příbytky byly zničeny
- mezinárodní humanitární organizace poskytnou základní materiál potřebný pro obnovu Gazy
- Egypt prosí mezinárodní společenství o poskytnutí rychlé humanitární a finanční pomoci na rekonstrukci Gazy
- výměna zajatců a ostatků padlých bude projednána později
- výstavba letiště a přístavu v Gaze bude projednána později
To bylo něco, na čem se dalo stavět a bylo by při troše zdravého rozumu přijatelné pro obě strany.

16. srpna
Palestinci v Káhiře prohlásili, že pokud Izrael nesplní jejich požadavky, bude čelit dlouhé válce. Izraelští představitelé prohlásili, že pokud jednání v Káhiře selžou, další jednání o příměří by měly být vedeny pod záštitou Rady bezpečnosti OSN.

18. srpna
S blížícím se koncem příměří izraelský premiér Netanjahu prohlásil, že Izrael je připraven na všechny eventuality, které v pásmu Gazy mohou nastat. Tím naznačil, že pokud Palestinci chtějí dlouhou válku, kterou na jednáních vyhrožovali, budou ji mít.

19. srpna
Během noci se objevily zprávy, že USA na oplátku za zmírnění blokády pásma Gazy ze strany Izraele využijí svého vlivu k tomu, aby zabránil v přezbrojení Hamásu.
Během odpoledne explodovaly tři rakety poblíž Beerševy. Byla to první palba po šest dnů trvajícím příměří. Hamás svůj podíl na ostřelování popřel. Premiér Netanjahu nařídil armádě provést odvetné údery a stáhl své vyjednavače z Káhiry. K odpovědnosti za tuto střelbu se přihlásil Hamás. Hamás také prohlásil, že vinu za porušení příměří nese Izrael. USA se tentokrát naštvali a z porušení příměří obvinili Hamás a zopakovali právo Izraele na obranu.
Objevila se zajímavá informace. Podle vysokého činitele Fatahu Katar pohrozil Hamásu, že politický představitel Hamásu Chálid Mašál bude z Kataru vyhoštěn, přijme-li Hamás příměří dojednané v Egyptě. Tím byl prokázán vliv jiných stran na probíhající dění a to, že Hamás není sám svým pánem. Stále existuje fronta islámských států proti Izraeli.



Chalid Mašál

22. srpna
Během dne popravili ozbrojenci Hamásu v Gaze celkem 18 Palestinců, které vinní ze spolupráce s izraelskými zpravodajskými službami. 7 z nich popravili veřejně, dalších 11 bylo popraveno poté, co byli soudem shledáni vinnými ze spolupráce s Izraelem. Podle některých zdrojů se jedná o reakci na zabití tří vysokých velitelů Hamásu izraelským letectvem.

23. srpna
Hamás pokračoval v popravách Palestinců obviněných ze spolupráce s Izraelem. Popraveni byli 4 lidé. Předseda palestinské samosprávy Abbás popravy bez soudu označil za nelegální. Prokázal tím opět to, že nad konáním bojovníků Hamásu nemá žádný vliv. Amnesty International ve svém prohlášení sdělila, že právo na spravedlivý proces před soudem zůstává v platnosti i během ozbrojeného konfliktu. Jakoby se těmito proklamacemi vůbec někdo zatěžovat.


Velké divadlo - Palestinci popravují Palestince

24. srpna
Pět raket dopadlo na Golanské výšiny ze Sýrie. Šlo o rakety, které na Izrael dopadly omylem poté, co syrská armáda zahájila ofenzivu proti povstalcům. Izrael na jejich dopad nereagoval. Izrael dále vyzval obyvatele Gazy, aby se nezdržovali v místech, odkud provádí Hamás svou teroristickou činnost, neboť každé takové místo je naším cílem. Během leteckých úderů byl zabit Mohammed al-Ghoul odpovědný za financování Hamásu.

25. srpna
Na veřejnosti se objevily první zprávy o plánu předsedy palestinské samosprávy Abbáse na nezávislý palestinský stát. Podle těchto zpráv Abbás v první fázi požádá OSN o stanovení lhůty na stažení Izraele na hranice z roku 1967. Izrael je proti stažení.
Při výslechu zajatců z řad Hamásu izraelskou vojenskou rozvědkou vyšlo najevo, že Hamás skutečně používá mešity k vojenským účelům. Zároveň se potvrdilo, že tunely jsou záměrně budovány poblíž škol a nemocnic.
Ve večerních hodinách byly z Libanonu vypáleny další rakety do Izraele.

26. srpna
Od 18 hodin středoevropského letního času začalo platit příměří dojednané mezi bojujícími stranami za egyptského prostřednictví. Izrael se v podmínkách zavázal, že do pásma Gazy vpustí humanitární pomoc a dodávky stavebního materiálu. Samotné příměří bylo sjednáno na dobu jednoho měsíce, ale již hodinu po jeho zahájení zazněly na jihu Izraele poplašné sirény. Poplachy se naštěstí ukázaly jako falešné. V pásmu Gazy obyvatelé slavili přerušení bojů a představitelé palestinské samosprávy a Hamásu toto příměří označují za palestinské vítězství.

27. srpna
Podle izraelské armády bylo během 50 dnů bojů proti Izraeli vypáleno 4562 raket a minometných granátů, 3641 z nich dopadlo na izraelské území, protiraketový systém Iron Dome zachytil 735 raket. Izraelské ozbrojené síly za toto období zaútočily v Pásmu Gazy na 5262 cílů.


Zde je zajímavě upravený družicový snímek se zakreslením útoků na významné městské konglomerace v Izraeli

Dnes je rozhraní mezi Pásmem Gazy a Izraelem relativní klid.

Kapitola druhá: RAKETOVÁ VÝZBROJ HAMÁSU



Abychom věděli o čem se budeme bavit, na úplný úvod této kapitoly jsem vložil velmi pěknou skicu, ukazující co Palestinci v Gaze mají a jak daleko to může doletět. Při pohledu na tento obrázek jsem byl rád, že nežiji v Izraeli. Tak se na to vybavení raketčíků Hamásu podíváme podrobněji. Ale prosím o shovívavost. Názvosloví používané u raketové výzbroje Hamásu a také i Hizballáhu jak uvidíme ve čtvrté části tohoto dílu celého cyklu izraelské protiraketové obraně je natolik pokroucené, že udělat v tom pořádek není lehké. Ale snad jsem se přiblížil alespoň na 80% skutečnosti. Více není možno dosáhnout.

Raketa Kassám je jednoduchá ocelová dělostřelecká raketa, kterou vyvinulo a používá ozbrojené křídlo palestinské militantní fundamentalistické organizace Hamás Brigády Izz ad-Dína al-Kassáma. V letech 2001–2011 byly vyrobeny a používány celkem tři modely rakety Kassám. Zde je na místě uvést, že izraelské i zahraniční sdělovací prostředky běžně označují všechny typy raket vypálených na jižní Izrael včetně raket al-Kuds používaných Palestinským islámským džihádem za Kassámy, což je sice zjednodušující ale pochopitelné.


Raketa Kasám 1 a její primitivní, ale funkční odpalovací rampa

Výroba těchto raket začala v září 2001 po vypuknutí Druhé intifády. První Kassám, model Kassám 1, byl vypuštěn v říjnu 2001. Proti izraelskému osídlení v pásmu Gazy byly první rakety vypáleny v 10. února 2002. Takže prvotně byly odpalovány proti izraelským cílům přímo v Pásmu Gazy, následně potom létaly i přes pomyslnou hranici. Jedna z nich dopadla na kibuc Sa'ad hned vedle Pásma Gazy.

xxx

Kibuc Sa´ad a rakety Kasám, které na něj dopadly

Poprvé zasáhl izraelské město 5. března 2002, když dvě rakety dopadly na město Sderot. Následně některé rakety dopadly až do okrajových částí Aškelonu.
Konstrukce neřízené rakety Kassám je velmi jednoduchá. Jedná se vlastně o kovový válec o průměru 60, 150 či 200 mm a délce 790, 1800 či 2200 mm s přivařenými stabilizačními křidélky v zadní části. Maximální dosah verze Kassám 1 je asi 3–4,5 km, přičemž nese bojovou hlavici s výbušninami o hmotnosti 5 kg Kassám 2 je větší, má dosah až 12 km a může nést 10 kg výbušnin. Největší z těchto raket, Kassám 3 má maximální dolet 20 km, přičemž unese až 20kilogramovou nálož. Tato jednoduchá zbraň se dá vyrábět doslova „na koleně“. Přes velmi obtížné zaměřování a tedy malou přesnost svému účelu plně vyhovují.

Jako zbraň teroru a dlouhodobého unavování protivníka jsou to pravé ořechové.

xxx

Raketčíci Hamásu při odpalování svých zbraní, asi jde o Kasám 1 na prvním obrázku a pokročilejší Kasám3 na obrázku druhém.

Raketa Grad. Jedná se o raketu sovětského původu, která se do této obalsti dostala různo a různě. Většina jich je propašována do Pásma Gazy přes Egypt a jejich původ byl původně c Sýrii, později v Íránu, který je nakupuje od Číny.



A takto vypadá tato raketa, sovětská výroba.

Má tyto parametry.

délka: 2830 mm
průměr: 122 mm
celková hmotnost: 72 kilogramů
bojová hlavice: 18 kilogramů
dolet: 20 kilometrů

Zdá se, že od roku 2011 je Hamás schopen je vyrábět a laborovat sám.

xxx

Zde jsou zbytky těchto raket, tak jak je posbírali izraelští vojáci a policisté. První obrázek je z přístavu Haifa a druhý je z města Aškelon.

Rakety WS-1E ráže 122 mm, čínského původu.

122 mm raketomet WS-1E svojjí konstrukcí vychází z 302 mm raketometu WS-1 se kterým má hodně společného.
Systém raketometu WS-1E pozůstává:
- 122 mm raketa WS-1E
- pozemního vybavení

Samotná raketa 122 mm raketa WS-1E je tvořena:
- bojovou hlavicí
- jednostupňovým raketovým motorem na tuhé palivo
- zapalovačem
- ocasní -kormidlová část

Hamás pašováním přes Írán získal určité množství těchto skvělých a vysoce efektivních raket. Odpaluje je z pohyblivých i stacionárních trubicových odpalovacích zařítzení.

122 mm raketa WS-1E může byť vybavena různými bojovými hlavicemi. V současnosti jsou k dispozici tyto hlavice:
- tříštivo-trhavá hlavice s ocelovými kuličkami- něco jako šrapnel
- tříštivá hlavice
- hlavice se submunicí
- vysoce explozivní hlavice
Na území Izraele byly identifikovány tříštivo-trhavé hlavice s ocelovými kuličkami a tříštivé hlavice

Takticko-technické údaje:

Raketa WS-1E:
- kaliber: 122 mm
- hmotnosť: 74 kg
- dĺžka: 2946 mm
- pohon: jednostupňový raketový motor na tuhé palivo
- počet rakiet v odpaľovacom zariadení: 40~50
- dostrel: min. 20000 m, max. 40000 m
- hmotnosť bojovej hlavice: 18～22 kg

xxx

Obrázek přímo palestinských raket tohoto typu nemám. Tak jsem sem dal ilustračně raketu WS-1E z výzbroje čínské armády a potom skicovou fotografii stejné rakety.

Raketa Fadžr-5, někdy Fajr-5, íránského původu.

Když v listopadu roku 2012 dopadly na Tel-Aviv první vysoce explozivní rakety, nebylo to až takové překvapení, jak by se mohlo stát. Generál Warren Whiting, velitel pozorovatelů OSN na Sinaji, uvedl už v červnu, že Hamás testoval Fadžr-5 přímo na Sinaji.

A americká zpravodajská služba varovala Izrael, že tyto rakety, které má ve výzbroji íránská armáda byly pro potřebu palestinských raketčíků speciálně upraveny. Už v roce 2010 tak Izrael věděl, že mohou být rozebrány na čtyři díly a propašovány tajnými tunely mezi Egyptem a Gazou. Do tunelů je spouštějí a vytahují je z nich jeřáby. Disponují jimi jen speciálně vycvičené skupiny.

Podle listu The New York Times zásilky z Íránu jdou do Gazy pochopitelně oklikou: přepraví je do Súdánu, odtud pouští do Egypta a odtud tunely do Gazy. Írán účast samoskou popírá, ale izraelští zpravodajci tyto dodávky vychytali a několik nákladů těchto raket zabavili přímo na palubách súdánských plavidel.

Raketa Fajr-5 je kvalitní dělostřelecká raketa vyvinutá v Íránu v roce 1990.
Hlavním úkolem této dělostřelecké rakety je ničení pozemních cílů, ale írán tvrdí, že ji za určitých podmínek lze použít i na ničení námořní cíle. První Fajr-5 byl vytvořen, když Čína vyvezla raketomety a tedy i rakety WS-1 do Íránu na konci 80.tých let. Íránská modifikace byla poměrně rychle vytvořena společností Aerospace Industries Organization.Jako první je od Íránu obdržel Hizballách, jako druhý potom Hamás, přece jen dostat je do Pásma Gazy je složitější.

xxx

Kořistní materiál - rakety Fajdžr-5 vystavené pro izraelskou i světovou veřejnost.

Jenže Írán stejně tvrdí a tvrdit bude, že je to jinak. Podle mluvčího Íránských revolučních gard byla do Pásma Gazy předána technologie pro jejich výrobu přímo v Pásmu Gazy a kdo chce tomu věří. Já jsem přesvědčený, že je to tak, že prvotně šlo o pašování a následně o vlastní výrobu. Varianta druhá je rozhodně horší.

Takticko-technická data:

Hmotnosti:
- celková 1 500 kilogramů
- výbušná náplň 90 kilogramů vysoce explozivní
Délka: 6,485 metru
Ráže : 330 mm
Efektivní dostřel: 68 až 75 kilometrů



Fotografie této velmi nebezpečné, pokud zasáhne cíl, rakety při startu. V listopadu 2012, během operace Pilíř obrany, Hamas a palestinský Islámský džihád vystřelili větší množství těchto raket na Tel Aviv a Jeruzalém. Následně jich byly stovky byly zničeny izraelskými nálety. Mnoho z vystřelených raket bylo zachyceno systémem Iron Dome, nebo spadly v neobydlené oblasti

Poslední z řady je potom Raketa M 302 syrského původu



Zde máme tu krásku jak na paletě.

Tato velmi kvalitní a vysoce výkonná raketa syrského původu je asi jeden z klonů čínské rakety WS-1B. Sýrie ji zavedla do výzbroje v roce 2006 a na počátku roku je zavedl do výzbroje svých raketčíků i Hamás.



Tady je takové to oblíbené populární spodobnění této rakety.

Je označena jako dělostřelecká raketa dlouhého dosahu.

Takticko technická data:

délka rakety: 5 metrů
hmotnost: 524 kilogramů
hmotnosti hlavic:
varianta M 302E: 125 kilogramů, dostřel až 210 kilometrů
varianta M 302D: 150 kilogramů, dostřel až 150 kilometrů



Tady jsou okruhy dostřelů obou možných variant raket M 302

Dne 5. března 2014 byly v Rudém moři zadrženy na palubě lodi jménem Klos-C asi čtyři desítky těchto raket. Zásilka byla sledována Mossadem od Sýrie do Íránu. Následně byly přemístěny do Súdánu a následně zamířily na Sinaj. V Rudém moři jejich cesta skončila zabavením izraelským námořnictvem.



A tady máme vystavené zabavené rakety M-302, opět pro izraelskou i světovou veřejnost.

IBylo to tak, že zraelské komando Šajetet 13 obsadilo v Rudém moři civilní loď která mířila do přístavu Port Sudan v Súdánu. Rakety měly podle Izraelců putovat ze Súdánu přes Sinajský poloostrov až do pásma Gazy. Podle Izraelských obranných sil IDF byly rakety nejprve letecky přepraveny íránskými letadly z Damašku do Teheránu. Následně Íránci převezli rakety do přístavu Bandar Abbás, kde je naložili na civilní nákladní loď Klos C. Sedmnáctičlenná posádka zřejmě o kontrabandu nevěděla.

xxx

Zde jsou dvě fotografie raket M 302 zabavené izraelským námořnictvem na palubě súdánské lodi.

Loď poté plula do iráckého přístavu Umm Kasr, kde byla doplněná paletami s pytli cementů. Loď se poté vydala kolem Arabského poloostrova do Rudého moře. Zde měla namířeno do súdánského přístavu Port Sudan. Právě Súdán je často využíván jako základna, překladiště a startovací místo pro kontrabandy mířicí do pásma Gazy. V Rudém moři však loď zablokovalo izraelské námořnictvo a na palubu se vylodilo izraelské námořní komando Šajetet 13. Komando nenarazilo na žádný odpor.

Připomínám, že Šajetet 13 je elitní námořní jednotka IDF. Společně se Sajeret Matkal a Sajeret Šaldag je považována za jednu ze tří nejlepších elitních jednotek izraelské armády. Její specializací je záchrana rukojmí v pobřežních oblastech, obojživelné operace, sabotáže, protiteroristické mise nebo právě násilné nalodění na podezřelá plavidla.
A tím jsem vyčerpal otázku raketové výzbroje Hamásu jako tvrdého protivníka Izaelských obranných sil a zpravodajských služeb. Myslím si, že je to impozantní výbava. Hlavně je potřeba si uvědomit, že vždy po tom co Hamás čelí úderům Izraele a část raket vystřílí a část jejich zničena, vždy znovu a znovu vytváří mohutné arzenály raket a pokračuje ve svém boji. A tak Izrael postupně buduje nesmírně sofistikovanou protiraketovou obranu. Proti Pásmu Gazy je to především systém IRON DOME.



Zde je vyobrazení podobné jako to v úvodu této kapitoly. Je ale lepší v tom, že schematicky ukazuje rozmístění prvků systému IRON DOME.

Kapitola třetí: TŘICETILETÁ VÁLKA HIZBALLÁHU PROTI IZRAELLI

Na podzim roku 1982 přijala skupina libanonských šíitů jako své ústřední heslo jeden verš z koránu. Ten zní: „A skutečně, strana Boží dozajista zvítězí“ Slovní spojení „Strana Boží“, tedy „Hizb Alláh“ se stal názvem nového hnutí. Brzy se stal ideálem mladých muslimů z jihu Libanonu, kteří velmi těžce snášeli izraelskou okupaci a nadřazené chování Jiholibanonské armády. Vojenský vliv a politický projev narůstal u tohoto hnutí rychlostí v islámském světě nevídanou. Hlavními opěrnými body nového hnutí se stalo samotné údolí Bikáa, přelidněná předměstí Bejrůtu a nakonec i jih Libanonu. Zde se zvůle jiholibanonské armády stávala vážným problémem.

Hizballáh kontrolují, sponzorují a vyzbrojují Íránské revoluční gardy. Írán dál také řídí zakládání dalších organizací napojených na Hizballáh v ostatních zemích. Nemalou podporu získával také ze Sýrie. Spojené státy, Nizozemsko, Spojené království, Egypt, Izrael, Austrálie a Kanada klasifikují Hizballáh jako teroristickou organizaci. Evropská unie to tak nevidí, i když občas probleskne informace, že vojenské aktivity, které jsou touto organizací prováděny, k terorismu nemají daleko.

Jeho ideologové vytvořili vlastní vizi islámského Libanonu. Neskrývají a nikdy neskrývali, že jako vzor jim slouží Írán v té podobě, jakou má dnes. Kouzlo islámské revoluce v Íránu prostě v tomto utrápeném kousku světa mělo obrovskou sílu. Jsou přesvědčeni, že je to jediná cesta jak přivést Libanon ke klidu a prosperitě. Předpokladem ale je, že z Libanonu musí zmizet všichni civilizační vetřelci, tedy i Libanonští křesťané, kterých v roce 1985 bylo 45% populace země.

Co se týká vztahu k Izraeli, je to více než tristní, ale na druhou je to transparentní a tedy to není zákeřné. Od samotného založení Hizballáhu do současnosti je totiž odstranění státu Izrael pro Hizballáh hlavním cílem. Hizballáh bojuje nejen proti vládě a politice státu Izrael, ale i každému židovskému občanu, který žije v Izraeli. Jeho manifest z roku 1985 údajně uvádí, že:

"Náš boj skončí pouze tehdy, až tento stát - tedy Izrael - bude zničen".

Generální tajemník Nasralláh prohlásil, že Izrael je ilegální uchvatitel, který je založen na lži a domnívá se, že teprve zničení Izraele přinese mír na Blízkém východě. Není východiska z konfliktu v tomto regionu s výjimkou zmizení Izraele. V rozhovoru s Washington Post, Nasralláh řekl: "Jsem proti jakémukoliv usmíření s Izraelem. Domnívám se jeho přítomnost je protiprávní." V prohlášení Hizballáhu z roku 1992 se přímo tvrdí: Je to otevřená válka až do eliminace Izraele a do smrti posledního Žida na Zemi.

To je tvrdé stanovisko, ale je dané a Izrael se s tím musí srovnat. Jestli taková situace vůbec může mít řešení, mě osobně není jasné, ale snad ano. Faktem ale zůstává a zůstane, že nejtvrdší nepřítel Hizballáhu vznikl jako reakce na neodůvodněnou přítomnost Izraele v Libanonu a trvale agresivní chování bojovníků Jiholibanonské armády vůči šiítům v oblasti kterou ovládali. Hizballah se velmi rychle stal lídrem pro všechny šiíty v jižním Libanonu. Jeho metody boje proti Izraeli byly různé.

Nakonec se objevil nový fenomén. Tento fenomén se nazývá sebevražedný útok. K tomu prvnímu došlo 4. listopadu 1984 a sebevrah při něm najel s vozidlem narvaným výbušninou do prostoru izraelského velitelství v Tyru. Zahynulo 60 lidí, z toho 28 izraelských vojáků a policistů a 32 místních lidí, zadržovaných pro podezření z terorismu. K těmto útokům se zatím hlásila Libanonská fronta národního odporu, ale část už jich začala připadat na Hizballah. Došlo ke zvláštní profilaci násilí. zatímco ve zbytku Libanonu se zabíjel všichni navzájem, v bezpečnostní zóně proti sobě stály jednotky Jiholibanonské armády a Izraelských obranných sil proti Hizballahu.

Dne 10. června 1985 izraelská vláda vedená Šimonem Peresem rozhodla o úplném stažení armády z území Libanonu. Odpovědnost za bezpečnostní zónu předala jednotkám JLA ale to neznamenalo, že končí izraelská angažovanost. Naopak – bylo potřeba JLA podporovat a dodávat jí potřebný materiál. Ale je fakt, že útoky na izraelské území na nějakou dobu úplně ustaly.

V prvním období se v jižním Libanonu do sebe pustily všechny možné a nemožné ozbrojené skupiny, které usilovaly o dominaci nad šiíty v této oblasti. Tuto dominanci získal nakonec nám už známý Hizballah. Ale nebyl úplně sám. Svou roli sehrávala i Libanonská fronta národního osvobození, hnutí Amal a další. Dnes už tyto organizace nic nikomu neříkají, ale byli to tvrdí protivníci nejen proti Izraeli ale i proti sobě. Ale už jsem uvedl, lídr byl jasný

Hizballah byl v trvalé ofenzivě proti objektům JLA ale zatím zóna plnila účel – na území Státu Izrael nepronikaly teroristické bojůvky po zemi. Přešli na jinou taktiku – infiltrace pomocí námořních výsadků. Výsadky vyplouvaly ze základen vybudovaných severně od bezpečnostní zóny. Izraelské námořnictvo posílalo hlídkové čluny a ty se snažily ničit pronikající útočníky už na cestě. Ale to nebylo vše.

25. listopadu 1985se pokusili na izraelské území proniknout dva teroristé pomocí motorových závěsných kluzáků. Průnik se jim podařil. Jeden byl zaskočen hned po přistání a zabit v boji. Druhý měl více štěstí a po přistání poblíž vojenského tábora u města Kirjat Šmona zaútočil na projíždějící vojenské vozidlo a zabil jednoho důstojníka a zranil jednu vojákyni. Následně díky fatální chybě ostrahy tábora do něj pronikla, zahájil zběsilou palbu kolem sebe a házel ruční granáty. Než ho konečně otřesení vojáci zastřelili, zabil dalších 5 lidí a šest vážně zranil. K útoku se přihlásila Lidová fronta pro osvobození Palestiny, která působila v Sýrii. Tento útok vyvolal ostré odsouzení neschopnosti velení zajistit bezpečnost vlastních vojáků – jak potom měli chránit civilisty a došlo k rázným opatřením včetně trestů pro odpovědné vojenské osobnosti.

Druhé období izraelské přítomnosti v jižním Libanonu začalo hned potom, co dne 7. prosince 1987 propukla na okupovaných územích vlna násilí dnes známá jak PRVNÍ INTIFÁDA. Izraelští zpravodajci i dnes dovozují, že nastalá vlna akcí proti JLA a IDF v jižním Libanonu měla vytvořit něco jako druhou frontu a tím co nejvíce ztížit akce proti revoltě na okupovaných územích. Šlo převážně o tyto formy boje:

- raketové útoky

- ozbrojené útoky ze zálohy

- kladní výbušných nástrah na komunikacích a

- pokusy útočit přímo na území Izraele. Jen v roce 1988 bylo zneškodněno 25 takových pokusů.

Ve většině případů byla zjištěna aktivní účast místního šiítského obyvatelstva. To by ale nemělo být žádné překvapení. Když tyto aktivity podle názoru velení IDF překročily únosnou mez, bylo rozhodnuto zahájit velkou operaci. Stalo se to 2. května 1988 a operace dostala název „Právo a pořádek“. Trvala 72 hodin a byl to zásadní mezník – poprvé se v boji utkaly IDF a ke všemu odhodlané jednotky Hizballáhu. A byla to srážka, jakou dlouho IDF nezažily.

Operace měl za cíl obnovit působení jediného odstrašujícího faktoru v jižním Libanonu. Tedy:

- zničit zjištěné a při operaci nalezení základny protivníka

- zadržet co nejvíce těch co se podíleli na útocích na Izrael a jejich pomahačů

Začalo to skoro komorně. Úkolové uskupení několika set vojáků IDF obklíčilo čtyři malé vesničky. Ty měly být a také asi byli útočištěm palestinských bojůvek. Jednotky JLA je prohledali a zabavili něco málo zbraní. Zatčen nebyl nikdo, ti o které šlo, stačili včas zmizet. Později odpoledne ale došlo k boji. Jmenované uskupení zahájilo útok na vesnici Majdůn, která patřila Hizballáhu. Obyvatelé ji nedávno opustili a po obsazení Hizballáhem se stala hrozbou. A to zcela reálnou. Do této doby až na několik šarvátek se IDF a Hizballáh neutkaly v přímém pozemním boji. Vše, co chtěl Izrael Hizballáhu sdělit, do tohoto dne zařizovala jeho letadla.

Po mohutné dělostřelecké přípravě několik set výsadkářů podporovaných tanky a bitevními vrtulníky vyrazilo na zteč. Asi pro ně byl šok, když o tuto malou vesnici bojovali více než 10 hodin. A za cenu obrovského nasazení, spotřebované munice, tří padlých a 17 raněných se jim podařilo zabít něco málo přes 40 protivníků. Malou omluvou může být, že protivník se velmi dobře opevnil, disponoval minomety, několika děly a hlavně spoustou pancéřovek. Navíc bojoval tak, jak doposud Izraelci nezažili. S odhodláním, které snese ta nejvyšší měřítka, velmi statečně a s vědomím, že tento boj nepřežijí. Tato bitva vedla k tomu, že Izraelská přítomnost v jižním Libanonu byla navýšena na 3 000 vojáků a tito vojáci se opět zamotali do nekonečné války.

Hizballáh vytrvale šel svojí cestou. Na přímý boj se sice cítil, ale vzhledem k zatím jasné převaze IDF a JLA k němu nepřistoupil. Zvolil metodu eskalace konfliktu dálkovým působením na sever Izraele a sebevražednými atentáty. Počet pokusů rostl, ale bdělost nesla ovoce- žádné ztráty. Ale nakonec se 19. října 1988 řidič libanonského auta narvaného trhavinami naboural do vojenské kolony, která se vracela do Izraele. Zahynulo 8 vojáků a sedm jich bylo zraněno. Vyšetřování ukázalo, že šlo o společnou akci Hizballáhu, syrské tajné služby a místních lidí. Ale nikomu to nedošlo do úrovně pochopení, že to hlavní, tedy podpora místních je pryč. K tomu mělo teprve dojít.

Hizballáh také zjistil, že izraelská veřejnost je velmi citlivá na to, když jejich vojáci upadnou do zajetí a začal se na to zaměřovat. A nakonec se mu na jaře 1989 podařilo v léčce tři vojáky zajmout. Reakce nebyla sice rychlá, ale byla důrazná. Cílem se stal šejch Abd al-Karím Ubajd, imám, uznávaný ší'itský vůdce, duchovní a vysoce postavený příslušník Hizballáhu. Podílel se na únosech izraelských vojáků a protiizraelských útocích.

Jeho fotografie po propuštění z izraelského vězení následuje.



Dne 28. července 1989 v 1.00 místního času přistály nedaleko vesnice Jibchit vrtulníky s třiceti příslušníky speciální jednotky Sajeret Matkal pod vedením zástupce velitele jednotky Amose Ben Avrahama. Komando se přesunulo do vesnice, kde identifikovalo Ubajdův dům. Tam překvapeného Ubajdu zadrželi v posteli a pod pohrůžkou zbraní jej odvedli se dvěma pobočníky a dalšími dvěma bojovníky k výchozímu bodu, odkud byl letecky přepraven do Izraele. Následujícího dne se Izrael přihlásil k Ubajdovu zmizení. Cílem únosu bylo vylepšit vyjednávací pozice Izraele při jednání o propuštění zadržovaných izraelských vojáků a získání informací o jednom z nich – navigátorovi a zbraňovém důstojníkovi Ronu Aradovi, který byl zajat v říjnu 1986 poté, co se katapultoval nad jižním Libanonem. Ubajdův únos však v Aradově případu nepřinesl žádné nové informace. Dalším cílem bylo jednat o propuštění dalších 19 západních Evropanů – rukojmích zadržovaných na území Libanonu. Izrael prostřednictvím ministra obrany Jicchaka Mordechaje navrhl vzájemnou výměnu vězňů. Hizballáh reagoval slovy, že s Izraelem jednat nebude.

Jelikož to byla akce izraelská, Ubajdův únos se na mezinárodní scéně setkal s kritikou a odsouzením. Jako odsouzeníhodný jej označil také Generální tajemník OSN Javier Pérez de Cuéllar, zatímco americký prezident George Bush se stavil k izraelské akci rezervovaně a prohlásil, že si nemyslí, že by „únosy a násilí pomohly míru.“ Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci č. 638 odsuzující všechny únosy jako „vážné porušení mezinárodního práva“ a vyzývající k propuštění všech rukojmí, ať již jsou drženi kdekoli a kýmkoliv. Je zajímavé i když ve světle toho jak se svět profiluje stále více protiizraelsky, spíše obvyklé, že únosy zmíněných vojáků, rukojmí a třeba i plukovníka Higginse od americké námořní pěchoty takovou aktivitu završenou rezolucí proti Hizballáhu nevyvolaly.

Osud Rona Arada nebyl objasněn nikdy, a plukovník Higgins byl Hizballáhem zavražděn.

Díky aktivitě Saudské Arábie a USA byla uzavřena Taífská dohoda, která vedla k ukončení libanonské občanské války a změně politického systému v Libanonu. Její součástí bylo politické zrovnoprávnění muslimů s dosud privilegovanými maronitskými křesťany či například nastavení časového rámce pro odchod okupující syrské armády. Byla podepsána 22. října 1989 v saúdskoarabském Taífu a ratifikována 4. listopadu 1989. Ale s tím odchodem Syřanů to nedopadlo. Když Saddám zaútočil na Kuvajt, Sýrie se připojila aktivně k protiirácké koalici a tuto spolupráci z úročila a v Libanonu zůstala. Přímým důsledkem jejího vlivu bylo odzbrojení všech ozbrojených milicí:
- křesťanských milicí
- drúzské Pokrokové socialistické strany
- hnutí Amal

Jen Hizballáh zůstal ve zbrani a to bylo zdůvodněno tak, že se do občanské války nemotá a je zaměřen pouze proti Izraeli, což v té době byla dokonce pravda. A to Sýrii vyhovovalo.

Libanonská veřejnost byla nakonec ráda – 15 let války všechny unavilo a možnost se přesunout někam dál byla vítána všemi – a to těmi, kdo Syřany v zemi nechtěli. Nakonec byla uzavřena dohoda mezi Sýrií a Libanonem o nadstandardních vztazích a to dne 22. května 1991 a další smlouvou o obraně a bezpečnosti 7. září téhož roku. Tím byl zvláštní status Damašku v Libanonu potvrzen. Libanon se dal do práce a pokusil se rozjet obnovu ekonomiky.

Na jihu Libanonu ale prudce narostl počet střetů mezi Hizballáhem a IDF. A přišlo další špatné rozhodnutí. Vedení IDF dopělo k názoru, že pokud pokryje dělostřeleckou palbou a nálety šiítské vesnice ve svém dosahu, jejich obyvatelé sami budou nutit představitele Hizballahu k ukončení útoku na sever Izraele. Opak byl pravdou. Postižené obyvatelstvo se kolem Hizballahu semknulo a ten zahájil extrémně silné ostřelování cílů na izraelském území a počet útoků pozemními jednotkami se začal vymykat kontrole. Ztráty JLA a IDF rostly.

Navíc se výrazně měnil poměr zrát. Jestliže v roce 1990 na jednoho mrtvého či raněného izraelského vojáka připadalo 5 stejně postižených bojovníků Hizballahu, o tři roky později tento poměr byl jen 2:1 v neprospěch bojovníků protivníka. To už svědčí o tom, že Hizballáh zvládl vedení bojových operací na úrovni, s jakou se ve své historii Izrael doposud u svých protivníků nesetkal.

Nazrál čas k velké akci, ale tentokrát vedení Izraele váhalo. Bylo jasné, že odveta bude silná a světová veřejnost se už dostávala do permanentního stavu nulové tolerance ke všemu co Izrael v boji proti okolním hrozbám ať již skutečným tak předpokládaným podniká. Zde je vidět dobrá práce arabské propagandy, na kterou přestával Izrael stačit.

Nakonec rozhodnutí padlo a dne 25. července 193 byla zahájena operace nazvaná „Zodpovědnost“. A opět to bylo rozhodnutí špatné, protože vycházelo stejně jako předchozí ze špatných předpokladů. Bylo rozhodnuto zahájit masivní letecké a dělostřelecké údery na jiholibanonská města a vesnice s cílem vyvolat velký pohyb obyvatel na sever. Izrael předpokládal, že tento exodus donutí Sýrii a libanonskou vládu skoncovat s Hizballahem. Akce trval 6 dní a skončila tak, jak se dalo očekávat. Izrael se stal terčem vlny kritiky za zabíjení nevinných lidí a Sýrie požádala o zprostředkování jednání, čímž si výrazně na úkor Izrael polepšila u světové veřejnosti.

Hizballáh, který sám utrpěl vážné ztráty, přijal závazek, že nebude útočit na cíle na území Izraele, ale trval na tom, že proti IDF a JLA na území Libanonu bude bojovat dál. A to se stalo v očích mnoha lidí legitimním postojem. A tyto boje skutečně pokračovaly- například dne 19. srpna bylo v nárazníkové zóně zabito 9 izraelských vojáků.

Sýrie v té době zachovávala na Golanách úplný klid – otevřený střet nepotřebovala a věděla, že by asi opět utrpěla vážné ztráty. Ale Hizballáh, který pevně řídila, dělal práci za ni - s jeho pomocí si zajistila pokračující zabíjení příslušníků IDF a to jí stačilo – hrála na to, že čím déle budou Izraelští vojáci umírat de facto s malým efektem doprotivky, tím spíše donutí Izrael k jednání a očekávala, že se potom dopracuje vícenásobného výsledku. Tedy že dostane zpět Golany a zároveň donutí IDF odejít z Libanonu.

Střety tedy pokračovali a stále více místního obyvatelstva se zapojovalo do aktivit Hizballáhu. To vedlo ke stále větší angažovanosti IDF ve srážkách a JLA se stále více za IDF schovávala. Hizballáh začal vítězit v dalším segmentu boje - začal ovládat prostor a duše místního a pro Izrael bohužel i izraelského obyvatelstva. Mělo to tři příčiny:

Primo: Hizballáh přešel od akcí teroristických k pravidelné gerilové válce a tím došlo k tomu, že světová veřejnost jej začala vnímat jako regulérní bojovou sílu bojující za osvobození Libanonu. Došlo to už tak daleko, že dnes je považován za druhou legitimní armádu - obránce Libanonu.

Secundo: Hizballáh prokázal učenlivost, a hlavně díky unifikaci výzbroje se začal formovat do podoby pravidelné armády, zvládl boj i velkými jednotkami a výrazně narostla bojeschopnost jeho bojovníků.

Tertio: Hizballáh dokonale zvládl psychologickou válku. Použity byly všechny typy masmédií a těmi byl do světa šířen pravdivý, polopravdivý i nepravdivý obraz dění na bojišti. Snaha o preciznost informací na straně IDF při opominutí faktoru času vedla k tomu, že velká část izraelské veřejnosti dostala informace od Hizballáhu dříve než od vlastních lidí, což je nejhorší možná varianta příjmu informací z probíhající války.

A Izrael děla další chyby. V dubnu 1996 se a nechal premiér Peres přesvědčit svými vojáky a schválil operaci, která vstoupila do dějin jako Operace „Hrozny hněvu“. Motivace byla stejná jako u předchozí podobné, ale menší akce v roce 1993. Tentokrát šlo o to, dosáhnou mezinárodního zákroku, který by definitivně ukončil akce Hizbaláhu proti Izraeli. Zároveň šlo o získání alespoň 9 měsíců dlouhého příměří, během kterého se byl Izrael ochoten zavázat k vyklizení jižního Libanonu. Tak jako před třemi lety i tentokrát se Izrael ve svých odhadech dopustil vážné chyby v úsudku. A je spodivem, jakou malou schopnost se učit, jak to v nové době je se světovým veřejným míněním, Izrael předvedl.

Kruté bombardování přístavu Tyr a Bejrůtu, zničení bejrútské elektrárny a pokus o plošné bombardování určených enkláv s cílem vyvolat velký exodus na sever Libanonu, měly přesvědčit Libanonce, že hlavní zlo je Hizballáh. Jenže to dopadlo podle očekávání těch, kdo tvrdili, že tato očekávání jsou nesmyslná. Izrael se dostal pod mohutnou vlnu mezinárodní kritiky, a nakonec při likvidaci palebného postavení raketometů Hizballáhu ukrytých v mase uprchlíků u města Qany, bylo usmrceno 118 nevinných Libanonců. I když jednotky UNIFIL potvrdily, že cíl byl legitimní a jde o nešťastnou náhodu, bylo pozdě. Libanonská vláda a Hizballáh obvinily Izrael z úmyslného zabití civilistů. Výsledek byl ve své podstatě pro Izrael ztrátou.

Politický profit, který byl získán za prvních 8 dní operace, byl tímto tragickým momentem ztracen. A Sýrie, která trpělivě čekala na podobnou chybu svého letilého protivníka se dočkala. Spojené státy, které doposud Izrael podporovaly v jeho snaze o radikální změnu situace, byly nyní nuceny hledat cestu, jak zachránit na mezinárodní scéně pro Izrael co se ještě zachránit dá. A nebylo zbytí, Sýrie najednou začala hrát významnou roli.

Státní tajemník Warren Christopher objel celou oblast a jednal o dušu. Výsledkem byla dohoda o příměří ze dne 26. dubna 1996, která měla vstoupit v platnost o den později. Byla sepsána, ale nikoliv podepsána. Tuto dohodu považovali šéfové Hizballáhu za své vítězství. A měli asi pravdu. Proč? No podívejme se na to:

- Izrael musel ukončit operace v době, kdy začaly přinášet úspěch.

- zůstaly mu volné ruce k útokům na cíle v jižním Libanonu

- Izrael se musel zavázat k ukončení operací proti šiítským vesnicím

- vojenská a logistická struktury Hizballáhu nebyla výrazněji narušena

- nenávist jiholibanonského obyvatelstva proti Izraeli dosáhla vrcholu.

Navíc Hizballáh se nedal. Sever Izraele byl zasažen na 639 raketovými útoky, které zasáhly zejména město Kirjat Šmona. Došlo také k několika střetům mezi Hizballáhem a Jiholibanonskou armádou.

Tento tristní výsledek byl velkou částí izraelské veřejnosti pochopen jako znamení, že této nekonečné války bylo už dost. A tak zatímco vláda a vojáci trvali na tom, že je potřeba vytrvat, veřejnost si myslela opak. Názor velitele severního vojenského okruhu generálmajora Amirama Levina, který podporoval myšlenku stažení, nevzali ministři na vědomí a ani o něm nejednali.

Zřejmě nejúspěšnější bilanci v boji proti další účasti v Libanonu mělo “Hnutí čtyř matek“. Toto hnutí, které založily čtyři ženy v roce 1997, jejichž synové sloužili v izraelské armádě, se snažilo získat veřejnost v Izraeli k naplnění požadavku stáhnutí armády z jižního Libanonu, protože setrvání zde nijak neposilovalo bezpečnost Izraele, jen umírali další a další vojáci.

Hnutí získalo důvěru, osvojení logiky matky, bdělé nad svými syny a vzdálené jakékoli stranické politice, zasáhla nerv izraelské veřejnosti. Počet zabitých vojáků v jižním Libanonu stoupal, a tak poselství čtyř žen bylo dopřáno sluchu a zaselo znepokojení a pochybnost.

Samotný vývoj tomuto hnutí dával za pravdu. V roce 1997 padlo v boji nebo vlivem útoků teroristů 39 izraelských vojáků. Dalších 73 jich zahynulo při srážce dvou vrtulníků, které přepravovaly vojáky ze základny do postavení v bezpečnostní zóně. To bylo pro izraelskou veřejnost už skoro neakceptovatelné a průzkum na počátku roku 1999 ukázal, že už 55% občanů požaduje odchod z Libanonu. Ale vraťme se do roku 1997.

Izraelský ministr obrany Jicchak Mordechai poskytl rozhovor arabskému týdeníku Al-Watan al-Arabí, který sídlil v Paříži a v jeho rámci prohlásil, že Izrael je ochoten splnit rezoluci OSN číslo 425 z roku 1977 a své vojáky z Libanonu stáhnout. Ale na rovinu uvedl, že potom musí libanonská vláda s plnou vážností převzít účinnou kontrolu na územími, které Izrael uvolní a tím zajistit bezpečnost na jeho severním území.

Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, při přímé volbě se Benjamin Netanjahu stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem takto zvoleným.

Bezprostředně po sestavení vlády chtěl Netanjahu dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu. Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil. Asi oprávněně, Arafat dávno neměl potřebný vliv a hlavním problém pro Izrael už nebyla Arafatova OOP. 4. září 1996 se pak uskutečnilo první setkání Netanjahua s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky.

Netanjahuova politika se opírala o tzv. „tři ne“:

NE stažení z Golanských výšin,

NE diskusím o statusu Jeruzaléma a

NE vyjednávání pod ultimáty.

Jak vidno mírovému řešení čehokoliv kolem Izraele v této době moc pozitivního nalézt nejde. Přesto 1. března 1997 Netanjahu prohlásil oficiálně na vládě, že výše citovanou rezoluci číslo 425 z roku 1977 je připraven akceptovat za podmínky, že Libanon zajistí bezpečnost Izraele. Ale v polovině června libanonský premiér Rafík al-Harírí v USA naděje pohřbil s tím, že jednat o Libanonu bez Sýrie nelze.

V jižním Libanonu se zatím dělo ledacos ale vše ukazovalo, že podmínky probíhajícího konfliktu se stále více obrací v neprospěch Izraele. Dále rostla vycvičenost a operační umění bojovníků Hizballáhu. Tato organizace už vybudovala velmi sofistikovaný průzkumný a výzvědný systém a často se mohla na akce IDF a JLA připravit a díky tomu dosahovala pozoruhodných úspěchů.

Důkazem může být debakl, který utrpěly IDF v noci na 4. záři 1997. Speciální jednotka námořnictva označená Flotila 13, podnikla útok na námořní základnu Hizballáhu v Ansaríi, asi 16 kilometrů jižně od Sidonu. Padla ale do soustavy léček vytvořených jednotkami Hizballáhu a Amalu. V boji, který trval několik hodin, bojovali Izraelci ztracenou bitvu. Padlo jich jedenáct a horší to nebylo jen díky statečným akcím pilotů vrtulníků. Podařilo se evakuovat všechny živé, všechny raněné a většinu mrtvých. Ale na bojišti zůstalo mnoho kusů z roztrhaných těl a ty se staly objektem rozsáhlého jednání, kdy se kupčilo s ostatky mrtvých na obou stranách. Prostě hrůza.

Navíc Hizballáh stále lépe pracoval s veřejným míněním v Libanonu, ve světě, ale hlavně v Izraeli. 28. února 1999 se Hizballáhu podařilo vytvořit léčku, do které vjelo izraelské vozidlo. V boji, který nastal, padli 3 vojáci a velitel místních jednotek IDF brigádní generál Erez Gerstei. Izraelskou veřejností tato událost vážně otřásla.

Dne 6. července 1999 se ujal funkce ministerského předsedy Ehud Barak. Tento muž využil ke svému úspěchu jak nálad izraelské veřejnosti a tak vlastních vojenských zkušeností. Před kariérou politika byl příslušníkem IDF, kde dosáhl hodnosti generálmajora. Byl členem elitních průzkumných jednotek Sajeret Matkal a později jejich velitelem. Jako takový vedl řadu protiteroristických operací včetně operace Izotop či operace Jaro mládí. Byl rovněž jedním z klíčových architektů protiteroristické operace Entebbe. Od 80. let zastával vrcholné armádní funkce, jako jsou velitel vojenské rozvědky Aman, velitel Centrální velitelství či náčelník Generálního štábu. Během své vojenské kariéry obdržel pět vyznamenání za statečnost. Když se tento člověk vyjádřil, že nasazení armády v jižním Libanonu k ničemu nevede, lidé mu naslouchali a konečně to začala respektovat i armáda.

Barak si dal lhůtu dlouhou jeden rok k tomu, aby dosáhl mírové dohody se Sýrií. Věřil, že zde šance je a navíc byl ochoten řešit to, co Sýrie chtěla – jak Golany, tak i Libanon. Ale Sýrie, která najednou neměla munici k odmítání, tato jednání dovedla ke krachu. Ale netušila, že Barak už má pro případ neúspěchu jednání připraven plán jak odejít jednostranně z bezpečnostní zóny. Jak řekl tak se i stalo. 24. května 2000 poslední izraelský voják opustil bezpečnostní zónu a spolu s IDF odešlo do Izraele asi 6 500 příslušníků JLA a jejich rodinných příslušníků.

Než ke stažení došlo, IDF demontovala většinu zařízení, která za 18 let svého působení v zóně vybudovala. Odsunula veškerý materiál, který toho byl schopen a zničila infrastrukturu, zneužitelnou možným protivníkem. Podél izraelské státní hranice potom byl vybudován souvislý pás lehkých opevnění, zátarasů a pozorovatelen pro ztížení infiltrace protivníkem. Odchod byl rychlý a to tak, že z venku připomínal útěk. Tento postup byl podroben velké kritice. Jednalo se o velkou strategickou hru. Ta ukončila krajně pochybnou aktivitu, která přinesla obrovské materiální ztráty na obou stranách a stála hodně životů. Toto stažení ale vyrazilo z rukou Hizballáhu jediný argument pro ozbrojený boj – okupace jižního Libanonu skončila. A Sýrie stála a koukala jak hloupá – jak nyní donutit Izrael k jednání o Golanách. My víme, že dodnes k tomuto jednání nedošlo a protože se Sýrie zmítá už třetí rok v chaosu občanské války, asi už Golany zůstanou Izraeli.

Ale zůstal zde jedna věc, která má vliv na vývoj v oblasti dodnes. Hizballáh a Palestinci jásali. Docílili toho, co chtěli. A hlavně zjistili jednu zásadní věc. Že je možno donutit Izrael k upuštění od akce, pokud vytrvají v rozhodném vojenském odporu a budou správně používat média. A to si na rozdíl od Baraka uvědomovalo mnoho politiků a vojáků.
Jak ale vyhodnotit těch nekonečných 18 let přítomnosti IDF v Libanonu? Pokud bych byl klidný a mírný, řekl bych, že nula od nuly pošla. Na jedné straně Arafat a jeho rabijáti museli Libanon opustit, ale vzniklé vakuum velmi rychle vyplnil Hizballáh a ukázal se jako výrazně kvalitnější protivník. Tím že navíc IDF obsadily část Bejrůtu, dostaly se do role obviněných za masakry lidí v palestinských uprchlických táborech a já jsem přesvědčený, že právem. Takovou chybu by tak zkušení vojáci, jakými Izraelci jsou, nemohou udělat a myslím si, že ani nedělají – proto si chování velení IDF v oblasti neumím vysvětlit.

Po odchodu Izraele z Libanonu nastal neklidný klid. Hizballah čas od času provedl diverzní útok, odpálil pár rakte. Izraelská armáda provedla nálet, vystřelila pás salv z děl - prostě takový ten proces, kdy se navzájem protivníci ujišťují, že nespí a že si nic nenechají líbit. Hizballáh procházel v té době velkou změnou. Podařilo se ho vnitřně sjednotit, roli jeho mentora od Sýrie převzal Írán, který zajistil také většinu financí nutných pro jeho existenci a Sýrie zajišťoval přímou podporu a podílela se na jeho akcích zpravodajsky a dodávkami zbraní.

Velké úspěchy Hizballáhu:

A/ vytvořil pevnou infrastrukturu, zajistil si vlastní hromadné sdělovací prostředky:
- provozuje satelitní televizní vysílání Al Manár
- rozhlasovou stanici an Núr
- týdeník as Safír.
Stanice Al Manár se sídlem v Bejrútu zahájila své vysílání už v roce 1992 za finanční pomoci Íránu a je hlavním nástrojem psychologické války proti Izraeli. Vysílání této stanice bylo již zakázáno v některých evropských zemí z důvodu popírání holokaustu. Al Manár šíří hlavně pořady zaměřené naproti Izraeli a podpoře nacionalismu.

B/ infiltroval Libanonskou politiku. Hizballáh je zastoupen v libanonském parlamentu od roku 1992, kdy získal 12 z 28 křesel. V roce 1996 získala strana 10 křesel. Hizballáh posílil své zastoupení v libanonském parlamentu po volbách, které proběhly v květnu a červnu 2005. Ve 128členném parlamentu má hnutí nyní 14 poslanců a ve vládě má dva ministry a třetí jím byl podporován. V současnosti je stav obdobný.

C/ celý jih Libanonu se stal jeho dominiem, kde vláda v Bejrůtu nemá na nic vliv. Ale je to tolerovaný stav Libanonu je spíše ku prospěchu.

Tento prospěch ale vždy končí, když se Hizballáh rozhodne pro něco většího. Tehdy to nabíralo směr k destrukci mnohaletého úsilí celého Libanonu. A jak to vypadalo ukáže další text.

Druhá libanonská válka.

Byl to, divoký a krutý konflikt mezi Izraelem a ozbrojeným křídlem libanonské politické strany Hizballáh. Konflikt vypukl 12. července 2006 a trval do 14. srpna téhož roku, kdy bylo vyhlášeno příměří.

Počátek tohoto konfliktu je viděn a to ve shodě v tom, že dne 25. června 2006, byl unesen izraelský tankista Gilad Šalit v pohraničí Pásma Gazy.K incidentu se přihlásily tři ozbrojené organizace:

- Al Kassám vojenské křídlo Hizballáhu pojmenované po šejchu Izz ad-Dín al-Kassámovi, Organizace vznikla v roce 1992, pod vedením Jahjá Ajjáše, hlavním cílem bylo vytvořit ucelenou vojenskou organizaci na podporu cílů Hamásu. Od roku 1994 do roku 2000 brigády Izz ad-Dína al-Kassáma provedly řadu teroristických útoků proti izraelským vojenským i civilním cílům. Po roce 2000 brigády změnily taktiku a místo sebevražedných útoků začaly více využívat ostřelování jižního Izraele raketami. Mnoho pozorovatelů překvapila síla, vyzbrojenost a organizovanost brigád Izz ad-Dína al-Kassáma.

- Výbor lidového odporu a
- Islámská armáda.

Gilad Šalit byl zajat palestinskými ozbrojenci při přeshraničním útoku. Byl unesen přes hraniční přechod Kerem Šalom. Stal se prvním izraelským vojákem zajatým palestinskými ozbrojenci od zajetí Nachsona Wachsmana v roce 1994. Skutečnost, že má dvojí občanství - kromě izraelského také francouzské, přiměla Francii a Evropskou unii, aby se zapojily do snah o jeho propuštění.

Izrael odpověděl ultimátem na vydání zajatce. Po jehož vypršení izraelská armáda zahájila vojenskou operaci za účelem jeho osvobození. Operace nebyla úspěšná.

Zde můžu klidně předběhnout události a uvést, že začátkem října 2009 Izrael v rámci dohody s Hamasem propustil 20 palestinských Arabek vězněných v Izraeli výměnou za video nahrávku Gilada Šalita, která prokáže, že Gilad stále žije. Dne 2. října 2009 Izrael od Hamasu toto video obdržel. 11. října 2011 přinesl zpravodajský web Al-Arabija zprávu o dohodě mezi Izraelem a Hamásem týkající se propuštění Gilada Šalita. Na mimořádném zasedání izraelské vlády, svolaném premiérem Netanjahuem, pak byl schválen návrh dohody výměny vězňů. Za Šalitovo propuštění bylo dohodnuto propuštění 1027 palestinských vězňů, včetně 280, kteří si odpykávají doživotní tresty odnětí svobody za terorismus. Na základě dojednané dohody byl Šalit 18. října 2011 propuštěn na svobodu a vrátil se zpět do Izraele

Když se Palestinci v Pásmu Gazy dostali pod vojenský tlak, bylo někde v Hizballáhu rozhodnuto jim pomoci. V 9.00 místního času dne 12. července 2006 zahájil Hizballáh diverzní raketové a minometné útoky na izraelské vojenské pozice poblíž pobřeží, hraniční vesnice Zar'it a města Šlomi. Při útoku bylo zraněno pět civilistů, zasaženo bylo celkem 6 vojenských stanovišť a monitorovací kamery byly vyřazeny z provozu. Ve stejnou chvíli pronikla skupina příslušníků Hizballáhu přes hranici a nástražnými výbušnými systémy a protitankovými střelami zaútočila na dvě obrněná Humvee izraelské armády hlídkující na vrchu Har Amiram u vesnice Zar'it, přičemž tři vojáky zabili, dva zranili a dva Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva podle šetření na místě zajali.

Po potvrzení zajetí dvou vojáků byl do oblasti vyslán vrtulník, obrněný transportér a tank Merkava Mk III, který byl zasažen velkou podzemní minou, což způsobilo smrt všech čtyř členů jeho osádky. Další voják byl zabit a dva lehce zraněni při minometné střelbě, když se pokoušeli vyprostit jejich těla. Takové ztráty a podle všeho při nulových na straně protivníka, svědčí o tom, že vše bylo dobře připraveno a provedli to odhodlaní a dobře vycvičení bojovníci.

Izrael toto okomentoval slovy, že se jedná o válečný akt, na který je nutno odpovědět silou. Zahájil tedy letecké útoky na známé cíle Hizbaláhu a libanonské armády v převážně jižní části svého severního souseda. Ukončení náletů podmínil vydáním obou vojáků. Vůdce libanonské militantní organizace, Hasan Nasralláh prohlásil, že vojáky propustí jedině, budou-li propuštěni palestinští vězni, kteří si odpykávají svůj trest v izraelských věznicích.



Vůdce Hizballáhu – Hassan Nasralláh v době popisovaných událostí[/align]

Po několika dnech raketových a leteckých útoků na Libanon Izrael oznámil, že se mu podařilo oslabit bojové schopnosti Hizballáhu zhruba o polovinu. Toto však představitelé organizace v čele s Nasralláhem odmítli, s odůvodněním, že způsobené škody jsou malé a bojeschopnost organizace neohrozí.



Mapa zobrazující oblasti působení Izraelských ozbrojených sil ve válce proti Hizballáhu.

Proč se Hizballáh rozhodl vstoupit do konfliktu, není zcela jasné. Spekulovalo se, že šíitské hnutí podporované Teheránem mělo takto odpoutat pozornost od krize okolo íránského jaderného programu. Vyloučit však nelze ani snahu šíitského Hizballáhu zviditelnit se v palestinské otázce, kde vůdčí roli v posledních letech převzal neméně radikální nicméně sunnitský Hamás. Podíl na aktivizaci Hizballáhu mohla mít i složitá vnitropolitická situace Libanonu po odchodu syrských vojsk, která dohlížela na mír v zemi. Hizballáh protestoval proti odchodu Syřanů, kteří jej podporovali.

Po prohlášení Hizballáhu, že jsou izraelské útoky bezzubé, bylo rozhodnuto přitvrdit a konflikt se rychle rozhořel do podoby regulérní války. Už 13. července zahájil Izrael námořní a vzdušnou blokády Libanonu, která trvala dva měsíce. Podnikl také řadu náletů nejen na města na jihu Libanonu, ale též na Bejrút a oblasti, kde měli šíitští radikálové své opěrné body. Stejný den vypálil Hizballáh první rakety na izraelský přístav Haifa, a ukázal tak, že je lépe vyzbrojen, než se myslelo. To se potvrdilo o den později, kdy raketa Hizballáhu zasáhla izraelskou korvetu, kterou zapálila. Loď se podařilo zachránit, protože raketa zasáhla jen jeřáb. Na vině zásahu byla i posádka, která nezapojila všechny ochranné systémy, protože nepředpokládala, že by Hizballáh disponoval tak moderními střelami. Hizballáh využíval i bezpilotních letadel íránské výroby.

Izrael několik prvních dní spoléhal na technickou převahu, především letecké bombardování a ostřelování z lodí, a dokonce nakrátko překročil hranice s Libanonem, aby zlikvidoval pozice Hizballáhu. Neustálé nálety a ostřelování jihu Libanonu vyvolaly exodus. Obyvatelé utíkali na sever i do Sýrie, nakonec své domovy opustilo na 300 000 lidí, a zemi houfně opouštěly tisíce cizinců i desetitisíce Libanonců s dvojím občanstvím. Útěk byl obtížný, protože Izrael své nálety soustřeďoval na infrastrukturu, zejména ničil silnice a mosty, aby po nich Hizballáh nemohl přepravovat zbraně na jih k izraelským hranicím. Později dokonce hrozil útokem na všechna jedoucí vozidla. Humanitární situace v Libanonu se zhoršovala, protože situace neumožňovala vyslat pomoc. Teprve 26. července přistálo první letadlo s humanitární pomocí.

[align=center]Obr. první: Obr. druhý:

První obrázek ukazuje, jak vypadaly libanonské silnice po náletech izraelského letectva. Druhý ukazuje následky bombardování Bejrútu.

To už se Izrael chystal zahájit v příhraničních oblastech pozemní ofenzívu. Nálety a ostřelování nepřinesly očekávané výsledky, Hizballáh dál každý den vypálil na Izrael sto raket a jeho příslušníci se pohybovali v těsné blízkosti izraelsko-libanonských hranic, 19. července se pod palbou milicí Hizballáhu ocitli izraelští pozorovatelé. 21. července se pozemní síly IDF daly do pohybu a zjistili, že svět je jiný než do té doby předpokládaly. Čím to bylo dáno?

Během celé kampaně ani na jeden nepřestal Hizballáh ostřelovat raketami izraelské území. Počet vystřelených raket bývá uváděn mezi 3,970 až 4.228 raket, tedy asi 100 kusů za den. Asi 95% z nich bylo ráže 122 mm označované v tisku jako Kaťuša, ale jde o obdobu raket Kásám používaných Hamásem v Pásmu Gazy.

Ale na to, čím Hizballáh disponuje, se podíváme v samostatné části

Odhaduje se, že 23% z těchto raket směřovaly přímo na města v severním Izraeli, zatímco zbytek dopadl na otevřené plochy. Cílová města byla: Haifa , Hadera , Nazaret, Tiberias , Nahariya , Safed , Shaghur , Afula, Kiryat Shmona, Beit She'an , Karmiel , Acre a Ma'alot-Tarshiha, dále pak kibuci a mošavy.

Hizballáh použil taktiku, která byla pro pozemní síly IDF překvapením. Jeho odpor měl rovinu konvenční, kdy urputně bránil velmi kvalitně opevněná místa, často navzájem propojená podzemními tunely a to po celé délce společných hranic a do hloubky asi 15 kilometrů. Do systému této obrany byly začleněny i vesnice obydlené spřátelenými šiíty a ti bojovali jako domobrana.

[align=center]Obr. první: Obr. druhý:

Obrázek první ukazuje jeden z mnoha železobetonových bunkrů vybudovaných Hizballáhem v příhraničním pásmu. Obrázek druhý potom ukazuje sofistikované velmi jednoduché a lehce maskovatelné odpalovací zařízení pro neřízené rakety.

Druhou rovinou byla asymetrická válka vedená malými velmi pohyblivými skupinami bojovníků vyzbrojených velkým množstvím protitankových zbraní a které navíc neustále vytvářely nové a nové nástražné výbušné systémy. Ať na tyto bojovníky narazili vojáci IDF kdekoliv, vždy byli vysoce kvalifikovaní a byli vybaveni neprůstřelnými vestami a brýlemi pro noční vidění, komunikačními zařízeními které jim umožnili koordinovat boj, a někdy dokonce používali izraelské uniformy a vybavení. Izraelští vojáci, kteří se zúčastnili války řekli, že Hizballáh bojoval úplně jinak než Hamás nebo Palestinci. Každý z nich byl trochu překvapen.

Během střetnutí s izraelskou armádou, se Hizballáh se soustředil na způsobování co největších ztrát na živé síle izraelské armády, protože věřil, že neochota přijímat trvalé ztráty izraelskou veřejností je pro Izrael strategickou slabostí. Nicméně, Hizballáh utrpěl během pozemní střetnutí výrazně větší ztráty než izraelská armáda. Navíc všechna jeho zařízení nalezená v oblastech kam IDF pronikly byla zničena, jak ukazuje další obrázek:



Obrněné buldozery izraelského ženijního vojska ničí polní opevnění Hizballáhu.

Hizballáh izraelské armádě čelil pomocí protitankových zbraní převážně sovětského či ruského původu. Jde o tyto zbraně:

Ruční zbraně: RPG 7 v několika různých modifikacích

Přenosné PTŘS systémů: 9M14 Maljutka, 9M111 Fagot, 9M113 Konkurs a americké TOW a dokonce ty nejmodernější zbraně s tandemovými hlavicemi 9M133 Kornet a 9M127 Metis.

Jak to bylo účinné, ukázala poválečná zpráva. Podle ní bylo vážně poškozeno 52 kusů tanků Merkava všech modifikací a to tak že ztratily hybnost a ve většině případů i schopnost bojovat. Ale jen 5 jich bylo zničeno jako totální ztráta. U 22 dvou tanků došlo ke komplexnímu proražení všech stupňů balistické a aktivní ochrany tanků 5 kusů takto vyřazených tanků patřilo k typu Merkava IV. I přesto IDF prohlásily, že jsou spokojeny s výkonem Merkava Mark IV během války. Některé tyto tanky totiž byly zasaženy několikrát a jeden dokonce 13x než byl vyřazen.

Hizballáh tyto protitankové zbraně používal i proti živé síle tak, že ostřeloval budovy, do který vojáci IDF pronikli s cílem jim tyto objekty shodit na hlavu. A často se mu t i dařilo.

V průběhu bojů ale Izrael chtěl co nejrychleji vyčistit od Hizballáhu pás území asi 30 kilometrů od hranice do libanonského vnitrozemí a potom ihned uzavření příměří s libanonskou vládou. To ale podmínil tím, že vládní vojáci musí nahradit ozbrojence z Hizballáhu na jižní hranici země, kde tak vznikne určité nárazníkové pásmo. Libanonský ministr obrany Elias Murr prohlásil, že je ústavní povinností zemi v případě invaze bránit. To mu nikdo nemohl upřít, ale byla to jeho země, která umožnila svojí benevolencí a nebo hůře ignorancí a přehlížením stavu nastolit stav, kdy na jeho výsostném území se vyskytuje entita, která si vytvořila v Libanonu stát ve státě a provádí raketové a jiné útoky na Izrael, jeho občany a jeho vojáky.

Přestože během prvních tří týdnů Izrael i Libanon navštívila americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, situace se stále vyostřovala. Premiér Libanonu Fouad Sinioura se po útoku na libanonskou obec Kana z 30. července, při němž zahynulo mnoho dětí, rozhodl zastavit všechna jednání. Jejich obnovení podmínil okamžitým uzavřením příměří. To požadovali také OSN a světe div se, také papež Benedikt XVI.

Nakonec po měsíci bojů bylo nakonec z iniciativy OSN uzavřeno příměří dne 14. srpna. Za vítěze války se v této době považovaly obě strany, jak Izrael, tak Hizballáh. V Izraeli samotném však byly slyšet i hlasy označující celou akci za neúspěch, jednalo se především o pravicovou opozici. V hlavním městě Libanonu, Bejrútu, propukly ještě v pondělí 14. srpna oslavy, avšak velká část země byla zničená a hospodářství utrpělo velké škody. Kdo vyhrál, je dodnes otázka na vyřešení. Izrael ustoupil a nezpůsobil Hizballáhu fatální škody. Ale i tak ho poničil tak, že Hizballáh, který halasně vykřikoval, jak velké vítězství dobyl, byl rád, že už nemusí bojovat dál.

[align=center]Obr. první: Obr. druhý:

První obrázek ukazuje dvě PTŘS dopravované do pásma bojů v civilním osobním vozidle. Druhý obrázek ukazuje zlomek zabavených zbraní v oblasti bojů.

Hlavními podmínkami, které musely obě válčící strany splnit, bylo jak zastavení útoků, tak stáhnutí všech jednotek. V případě Izraele za svojí státní hranici, v případě Libanonu pak bojovníky a infrastrukturu Hizballáhu do vnitrozemí. V jižní části země mají bojovníky této organizace nahradit vládní vojáci a jednotky OSN UNIFIL v počtu až 15 000 lidí. Tak se nakonec stalo a od této doby byla severní izraelská hranice relativně v klidu.


Izraelští vojáci z brigády Nachal opouští Libanon[/align]

Dne 16. července 2008, téměř dva roky po válce, byly do Izraele vráceny ostatky dvou unesených vojáků, tedy Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva. Bylo zjištěno, že oba byli zabiti už před tím, než byla jejich těla unesena do Libanonu. Takže Hizballáh v tomto případě hrál podivnou hru. Izrael výměnou odevzdal ostatky zhruba 200 padlých bojovníků z první libanonské války a také propustil 5 zadržovaných vězňů, mezi nimi i Samira Kuntara, odsouzeného na čtyřnásobné doživotí za vraždu izraelského civilisty a jeho čtyřleté dcery v r. 1979.

Nastalo další období, kdy se ustavil neklidný klid. Vše ukončila občanská válka v Sýrii, která se rozhořela jako důsledek nepokojů v arabském světě, označovaných jako arabské jaro. Pro Sýrii toto jaro přešlo do podoby syrského pekla. Asád a jeho věrní prokazují překvapivou schopnost odolávat. Bohužel, Sýrie jako stát asi zanikne, alespoň v té podobě jak vypadala, než se toto vše rozběhlo. Velkou neznámou je potom dění uskupení, které si říká Islámský stát.

Hizballáh nyní oplácí Sýrii, tedy jeho oficiální vládě, mnohaletou podporu. Velká část bojovníků Hizballáhu zocelených v bojích s izraelskými vojáky nyní urputně bojuje na straně syrské pravidelné armády a pomáhá tak Asádovi zachránit co se dá.

Nyní tedy Hizballáh není pro Izrael hrozbou.

Kapitola čtvrtá: RAKETOVÉ PROSTŘEDKY HIZBALLÁHU

Jak jsem uvel ve třetí kapitole, je i zde nejrozšířenějším typem rakety obdoba raket Jásám, tedy toho co už jsem popsal v kapitole druhé. Není tedy třeba se tím opět zabývat. Je zde ale jistá odlišnost. Zatímco podmínky v Pásmu Gazy vedou raketčíky Hamásu k tomu, že tyto rakety odpalují z přenosných ramp, Hizballáh díky přírodním podmínkám a stavu, že jih Libanonu je jakýsi stát ve státě, používá jak tyto přenosné rampy tak i pojízdné nebo alespoň převozné odpalovací platformu, které umožní lepší zamíření a hlavně a to je důležité střelbu salvami. To je jiná kvalita než má možno použít Hamás.

Pár obrázků:
xxx

Dva typy přenosných odpalovacích ramp. Rozdíl je zřejmý. Jak se to projevuje na přesnosti palby, nedovedu posoudit.

xxx

Zde jsou další dvě varianty. To jsou právě ty, které si může Hizballáh dovolit. Je to převozná odpalovací platforma. Tak jak ji vidíte, byla ukořistěna IDF a nyní je součástí musejní expozice. Druhá ukazuje využití pozemních úkrytů k ukrytí odpalovacího zařízení.

Další typy použitých nebo předpokládaných střel:

Taktické dělostřelecké rakety:

Dělostřelecké rakety Fadžr-3, někdy Fajr -3 jsou íránskou verzí třetí generace raket Grad. Byly vyvinuty ve spolupráci se Severní Koreou. Je určena pro salvové raketomety, ale je možno ji odpalovat i z jednoduchých odpalovacích platforem. Její název v češtině znamená Svítání. Hizballáh je označuje Raad-3

Takticko-technická data:

délka: 5,20 metru
ráže: 240 mm
hmotnost 407 kilogramů
bojová hlavice: 45 kilogramů
dostřel. 43 kilometrů



Zde je tato raketa tak, jak ji raketčíci Hizballáhu přemisťují do palebného postavení z podzemního úkrytu.

Dělostřelecké rakety Fadžr-5, Fajr-5 s dostřelem 75 km jsou ty samé, které jsem popsal v raketové výzbroji Hamásu, není tedy třeba se jimi zde zabývat. Hizballáh je nazývá Raaad-5.

xxx

Ale zde jsou dvě fotografie těchto raket v rukách raketčíků Hizballáhu. Na přístav Haifa bylo vystřeleno celkově 39 těchto raket, každá z nich má v bojové hlavici cca 50 kilogramů ocelových kuliček o průměru 6 mm.

Dělostřelecká raketa dlouhého dosahu Kaibar-1.

Jedná se o nám už známou raketu syrského původu označenou jako M-302. Tedy není potřeba je dále řešit, máme je u Hamásu. Ale pro představu dvě fotografie:

xxx

Zde je zničené odpalovací zařízení raket Khaibar-1, zničeno ve válce proti Hizballáhu v roce 2006. Druhý obrázek těla rakety Khaibar-1, tak jak zůstalo zachováno po dopadu do izraelského města Afula. Další kusy byl odpáleny proti přístavu Haifa a dokonce vzdálenou Haderu.

Dělostřelecké a taktické rakety řady Zelzal, tedy Zelza1,2 a 3

Když Írán v roce 2004 přiznal, že Hizballáhu dodal balistické rakety krátkého dosahu Zelzal-2, odůvodnil to tak, že se jedná o zbraně, určené k obraně Libanonu. Dne 5. srpna to uvedl deník The Jerusalem Post. Hizballáh tyto zprávy nekomentoval. Ale vůdcové se vyjádřily v tom duchu, že všechny citlivé cíle a prostory Izraele se nacházejí v dosahu jejich palby bez ohledu na to, kde konkrétně.

Takticko technická data Zelzal 1, řazena mezi dělostřelecké rakety dlouhého dosahu

Raketa na tuhé pohonné hmoty.
délka: 8,10 metrů
ráže: 610
dolet: 150 kilometrů
hmotnost bojové hlavice: 450 kilogramů
hmotnost rakety: 3,25 tuny



Zde je raketa Zelzal-1 na přehlídce v teheránu. Původně to měly být tyto rakety, které Hizballáh obdržel, ale nakonec nebyly prokázány.

Takticko technická data Zelzal 2, taktické balistické rakety krátkého dosahu

délka: 8,46 metrů
ráže: 610
dolet: 250 kilometrů
hmotnost bojové hlavice: 600 kilogramů
hmotnost rakety: 3,50 tuny.

xxx

Zde máme dva obrázky. První ukazuje start rakety Zelzal-2 a druhý ukazuje tuto raketu na odpalovacím zařízení. Tyto rakety byly jednoznačně identifikovány izraelskými obrannými bezpečnostními složkami, včetně zbytků raket po dopadech na izraelské území.

Takticko technická data Zelzal 3, taktické balistické rakety krátkého dosahu

délka: 9,60 metrů
ráže: 610
dolet: 250 kilometrů
hmotnost bojové hlavice: 920 kilogramů
hmotnost rakety: 3,87 tuny



Íránská raketa Zelzal-3, přepravní - odpalovací zařízení, přehlídka v Teheránu. Tato raketa zatím nebyla prokázána v držení Hizballáhu, ale předpokládá se, se, že ji má. Na druhou stranu si myslím, že pokud by je Hizballáh měl, asi by Izrael nebyl v klidu. Tyto rakety asi jsou značně nebezpečné.
Pro zajímavost mohu dodat, že její perský název přeložený do naší řeči znamená Zemětřesení.

Balistické střely malého krátkého doletu:

Jako první je třeba uvést raketu M-600, syrskou variantu íránské rakety Fateh 110 s dostřelem 250 kilometrů. Raketa unese 450 kilogramů těžkou hlavici.

Fateh-110, persky Dobyvatel je jednostu´pňová raketa na tuhé pohonné hmoty. Je to čistý výrobek íránského zbrojního průmyslu včetně raketové tuhé pohonné hmoty. Vyrábí ji Aerospace Industries Organization , Její úspěšný test proběhl v září 2002. O několik týdnů později, v polovině září 2002 Aerospace Industries Organization otevřel továrnu na masovou produkci Fateh-110. Počáteční rozsah rakety byla 200 km, ale v září 2004 to bylo oznámeno, že byl rozšířen na 250 km, a v případě potřeby by mohla být dále zvýšena. Fateh-110 má dosah 300 km ve své čtvrté generaci, která byla zavedena do výzbroje v roce 2012.



Zde je fotografie přepravníku raket Fateh-110, přehlídková verze



A zde je její syrská mutace M-600, tato raketa je zavedena i ve výzbroji Hizballáhu. Je ale otázka, kolik a v jakém stavu jich nyní Hizballáh má k dispozici. Myslím si, že od vypuknutí občanské války v Sýrii raketová výzbroj této organizace hodně ztrácí na síle.

Takticko-technická data:

Délka: 8,86 m
Průměr: 0,61 m
Hmotnost: 3450 kg
Hlavice: 450 kg
Rychlost: 3,5 Mach
Dosah: 250 km

Jako poslední předpokládána ale zatím neprokázaná raketa je prostředek ještě z dob Studené války. Je to raketa R-17/R-300, kód NATO SCUD-C.
U nich se tuší, že je Hizballáh má, ale jejich použití není prokázáno. Raketa byla provozována ve 32 zemích a vyrábí se doposud mimo území zaniklého Sovětského svazu.

Takticko-technická data:

Délka: 11,5 m
Průměr: 0,88 m
Hmotnost: 6400 kg
Hlavice: 600 kg
Rychlost: až 5 Mach
Dosah: 250 až 300 km první verze, až 550 kilometrů poslední modernizované verze
Středová odchylka: max 700 metrů.

xxx

Zde jsou dvě fotografie. První ukazuje údajnou fotografii rakety R170/R300v rukou Hizballáhu a druhá ukazuje přepravník této rakety s raketou.

Na rozdíl od rakety M-600, nepředpokládám já osobně, že by tyto rakety dokázal Hizballáh provozovat. Je to problémový prostředek na kapalné raketové pohonné hmoty a to přece jen vyžaduje technické zázemí, které asi tato organizace nemá k dispozici. Ale nechci být špatný prorok. Pokud je má a dokáže je odpalovat, jsou jako neoficiální armáda hodně technicky zdatní.

Protilodní střely s plochou dráhou letu.

Zde se předpokládá, že Hizballáh má k dispozici dva typy. Oba jsou čínského původu a jde o kvalitní materiál.

- C-701, dostřel 15 až 20 km

- C-802, dostřel 120 až180 km

Které a kolik jich má Hizballáh k dispozici není jasné, ale že je má ukazuje zásah izraelské korvety Hait. Byla vážně poškozena, naštěstí zásah šel do jeřábu a tak škody nebyly fatální.
Obr. první: Obr, druhý:

První obrázek ukazuje celkové poškození korvety po zásahu raketou. Druhý obrázek potom zobrazuje detail poškození paluby. Za zásah může i jistá nedbalost posádky, která nepředpokládala použití takové výzbroje ze strany protivníka a neměla zapnuty všechny systémy včasné výstrahy. Stalo se to 14. července 2006.

Protilodní střely s plochou dráhou letu:

C-701 je čínská střela s plochou drahou letu, která je zhruba srovnatelná s americkou AGM-65 A, ale je lehčí a má menší dolet. Do výzbroje Čínské lidové armády byla zavedena v roce 1989. Výrobce je China Aviation Industry Corporation.

Ve výzbroji Hizballáhu je od roku 2001 tedy pravděpodobně. Hizballáh ji odpaluje z pobřežních stacionárních platforem, které ale lze do několika hodin demontovat. Objevily se i názory, že jsou k dispozici i mobilní odpalovací zařízení.

Takticko-technická data:

Délka: 2,507 m
Průměr: 0,18 m
Rozpětí: 0,587 m (0,45 m ve složeném stavu)
Hmotnost: 117 kg
Hlavice: 29 kg
Rychlost: 0,8 Mach
Výška letu na vodní hladinou: 15 - 20 metrů
Dosah: 25 km
Pravděpodobnost zásahu:větší než 95%



A zde je fotografie této protilodní střely. Je to maketa určená pro expozici na zbrojním veletrhu.

C-802 je opět čínského původu ale v tomto případě jde o derivát vyrobený v Íránu. Patří k tomu lepšímu, co se týká světové rodiny těchto střel. Je to opět protilodní střela splochou drahou letu.

Takticko-technická data:

Hlavice: 165 kg vysoce explozivní
Možnost odpalu z pozemních prostředků, lodí, nebo ze vzduchu
Délka: 6,392 m
Hmotnost: 715 kg
Průměr: 36cm
Hmotnost hlavice: 165 kg vysoce explozivní
Rozsah: 120 km
Rychlost: Mach 0,9
Naváděcí systém inerciální, aktivní radar



Zde je fotografie střely C 801 při letu.


Tímto si myslím, že je studium raketových mižností Hizballáhu vyčerpáno.

ZÁVĚR DRUHÉ ČÁSTI

Kolegové, pokud jste došli až sem, máte poměrně ucelenou představu o tom, čemu musí Izrael čelit přímo a čemu nepřímo, nebo čemu bude muset čelit v nedaleké budoucnosti. Když se nad tím zamyslíme, je jasné, že je to soubor hrozeb, které asi nehrozí nikomu jinému na světě.

Nyní prosím o trochu trpělivosti a v posledním dílu tohoto cyklu se podíváme na všechny tři vrstvy izraelské protiraketové obrany. A bude to zase něco, co stojí tato. Izrael tyto hrozby nepodceňuje a tak na tom pracuje jen se kouří.

Škoda, že namiesto vecného popisu si sa dal aj na hodnotiace komentáre.

Pár poznámok:

1.
Izraelská politika voči Gaze skrátka nefunguje. Invázie, zabíjanie civilistov a programové (áno, zámerné) ničenie infraštruktúry len vytvára nových radikálov. Ak Izrael nechce každé dva roky robiť inváziu, musí zmeniť politiku voči Gaze.

2.
„zpráv Abbás v první fázi požádá OSN o stanovení lhůty na stažení Izraele na hranice z roku 1967“

Už dávno sa „nehrá“ o hranice z r. 1967, predmetom posledných rozhovorov bolo, že Izrael si nechá podstatnú časť Západného brehu a za to dá Palestíncom ...kus púšte. A aj tak to bol Izrael, ktorý rokovania rozbil...

3.
23. dubna 2014 sedli ke stolu a Hamás podepsal dohodu o usmíření s druhou hlavní palestinskou organizací Fatahem a 2. června 2014 složila svůj slib nová palestinská Vláda národní jednoty.
Izrael to šokovalo.

To je nepravdivé hodnotenie. Hamás urobil presne to čo medzinárodné spoločenstvo po ňom chcelo. A nominoval tretinu nezávislých členov vlády. Zdôrazňujem tretinu a nezávislých (bez napojenia na Hamás).
Izrael to využil ako zástupný problém pre opustenie mierových rokovaní. Aby bolo úplne jasné – Izrael obviňujú z bezdôvodného potopenia rokovaní ...jeho najväčší spojenci – Američania.

4.
Odpaľovanie rakiet pripisuješ podlinkovo Hamasu. Ale to nie je pravda. Napríklad počas posledného prímeria neodpálil Hamás do 30.6. ani jednu jedinú raketu (to tvrdia samotné Izr. zdroje). V Gaze máš niekoľko desiatok skupín, Hamás zdaľeka nemá pod suverénnou kontrolu Gazu. Naopak Hamás aktívne potláčal ostrelovanie ostatných skupín (čo píšeš) a dokonca protiizraelské prejavy a to až po napr. rozháňanie demonštrácii pri hraničných prechodoch a pod.

Hizballáh:

- obrazne „biť deväť ľudí (celý Libanon), lebo desiaty (Hizballáh) z tej istej ulice mi dal facku,“ je skrátka nepriateľné. Špeciálne ak tí „deviati“ nemajú žiadnu šancu kontrolovať toho „desiateho...“

Jedna „vojenská poznámka“ k Hizballáhu:
Počas operácií proti Hizballáhu došlo k veľmi prekvapivej veci – ako je tu uvedené, Izrael mocno bombardoval predpokladané vojenské a veliteľské stanovišťa a komunikačné linky. V istom momente bolo na 48h dohodnuté prímerie. A obrovským šokom pre Izrael bolo, že bolo dodržiavané, čo znamená že celé obrovské bombardovanie nijako nenarušilo veliteľské a spojovacie linky Hizballáhu – čo bolo cieľom leteckej kampane...

Hodnocení je součástí každé mé práce a je jedno jestli je o raketách nebo o pravěkém hradišti. Považuji je za základ každé autorské práce nebo souhrnu z literatury či jiných zdrojů. Jinak to nemá cenu dělat.

1. Nefunguje? Ano nefunguje. V Pásmu Gazy není jediný Žid, jediná židovská osada. Zde si Palestinci už 11 let mohou budovat základ svého státu. Co vybudovali? Přestaly raketové a jiné útoky z Pásma Gazy? Ano přestaly, ale jen když se to Palestincnům hodilo. Nemyslím si, že by Izrael měl zájem vynákládat obrovské prostředky na to, aby se bránil proti teroristickým aktivitám.

2. Pořád se hraje o hranice z roku 1967 a sám Abás opakovaně přiznává, že nepřijetí plánu OSN na zřízení státu Palestina v roce 1947 bylo omylem. Izrael odmítá jednat o tom že by tyto hranice měly být obnoveny , pokud Palestinci nezaručí jeho vlastní bezpečnost a to Palestinci nemohou, jelikož většina jejich politických formací má vojenská křídla ta mají ve svých programových prohlášeních zničení Izraele a vyvraždění všech Židů na Zemi.

3. Mé hodnocení je takové jaké je. Jen my pitomci v EU a Severní Americe můžeme tleskat tomu, že organizace, kterou sama EU považuje za teroristickou se spojí s jinou, která je "umírněná", ať to znamená cokoliv a vydáváme to za vítězství demokracie a krok správným směrem. Nad tou třetinou vlády nezávislou na Hamásu ale kterou nominoval právě Hamás mohu jen pokrčit rameny. Kdo byl či je garantem jejich nezávislosti? Hamás? Nebo je prověřila je nezávislá mezinárodní instituce?

Vznik vlády kde jednu třetinu tvoří Fatáh, který má na dění v palestiských oblastech minimální vliv, jednu třetinu tvoří Hamás který má v plánu zničit Izrael a třetinu tvoji nezávislí jmenovaní Hamásem, tedy opět Hamás jen maličko maskovaný, pro Izrael znamenal jediné. Vládu nad Palestinci převzali teroristé a to i podle výkladu USA a EU. S teroristy se nejedná. To tvrdí i USA a EU, když se jim to hodí. Jinak s nimi jednají. To nebyl zástupný problém, ale pro Izrael zásadní problém, protože Izraelci mají identifikovaného nepřítele dávno. Dokud bude u kormidla v USA Obama, budou USA hlásat jednou to a podruhé ono. Tak to prostě je.

4. Nerozumím o co jde. V textu jsem opakovaně uvedl že Hamás a Hizballách jsou lídři, ale že jsou zde i jiné skupiny které disponují určitými možnostmi jak raketami útočit na Izrael. To že střílí také a že je Hamás neovládá je asi logické, Palestinci se tak chovají už dlouho. Každý za sebe. Navíc se to hodí k tomu, že na to lidé reagují stejně jako Ty. Hamás je vlastně chudák, který za nic nemůže, to ti druzí.

V dalším souhlasím, pokud jsi to četl celé, opakovaně uvádím, že se Izrael dopouštěl a dopouští stále stejných chyb a myslí si, že plošný útok na masy populace ji donutí aby sama vykořenila to, co je problém. Případ Hizballahu v minulosti je toho dokonalou ukázkou.

U Pásma Gazy je to ale jiný problém, protože Hamás a jiní programově skladují výzbroj a odpalují rakety právě z hustě osídlených oblastí aby každý protiútok vedl k úmrtí civilistů. Je to politika - čím více našich lidí takto zabijí, tím lépe - bude to víc vidět, bude to víc slyšet a dříve zasáhnou OSN a EU a začnou na Izrael tlačit. Opakovaně to skvěle funguje. Je to kalkul s lidským neštěstím. Ale je to chytré a je to mediálně dobře uchopitelné.

No a bombardování předpokládaných velitelských stanovišť HIzballáhu a jeho neúspěch? Takže předem - předpokládané je pouze předpokládané a mohlo jít o úder na klamný cíl, na to je Hizballáh hodně dobrej. Izrael co se týká Hizballáhu nešokuje nic. Izraelci vědí, že je to protivník na vysoké úrovni technické vybavenosti a vše má trojmo zálohované. Navíc na dodržení příměří není potřeba nic víc, než si pustit rozhlas a poslechnout, že ho velitelství Hizballáhu vyhlásilo, na to není potřeba skutečně nic víc. Takže to určitě není důkaz toho, že by nebyly narušeny spojovací kanály Hizballáhu.

Spíše je to ukázka toho, že jde o disciplinovanou vojenskou sílu která když dostane rozkaz - 48 hodin nestřílet, tak poslechne a dodrží to co je domluveno, což je věc, kterou u Hamásu nelze zaručit, tam si dělá každý co chce.

Arten - tolik tedy moje odpovědi na Tvůj příspěvek a připomínky v něm obsažené. Není přednáška o Izraeli, kde bych nečelil stejným.

Pro zbytek světa - tudy diskusi raději nepovedeme, cokoliv o raketách a ostatních vojenských věcech, ale nic dalšího - nikam by to nedospělo. Máme zde vlákno na toto téma z minulosti kde se je možno tomu věnovat, i když už je starší a chybí tam cca 6 let nabitých událostmi. Arten a moje odpověď budiž výjimkou.