Alternativní historie, třída RADETZKY

[kacermiroslav]

TŘÍDA RADETZKY, aneb co kdyby
Alternativní historie

Po čase bych si zase jednou rád popustil uzdu fantazie na téma alternativní historie. Jelikož se toho nedopouštím často, tak mi to snad bude čtenáři a případnými kritiky odpuštěno. Tentokráte jsem si vzal na mušku rakousko-uherské námořnictvo a jeho třídu semi-dreadnoughtů RADETZKY.

---

Jak je asi všeobecně známo, rakousko-uherská Kriegsmarine se před Velkou válkou sice řadila mezi námořní velmoci, ale v tomto seznamu zaujímala jednoznačně poslední místo. Její největší rival, ačkoliv spojenec z Trojspolku, Itálie pak měla loďstvo výrazně početnější a vynakládalo na něj i větší finanční prostředky. Rozdíl pak nebyl jen v počtu, ale i v bojové hodnotě jednotlivých tříd lodí. Tak například Italové na svých řadových bitevních lodích začali používat děla ráže 305mm již s třídou REGINA MARGHERITA, která byla ve stavbě v letech 1898-1905), a která se skládala ze dvou jednotek, přičemž první z lodí byla dokončená v roce 1904 a druhá o rok později. Po v roce 1901 šla do stavby první loď z početné třídy REGINA ELENA, která byla celá zařazovaná do služby v letech 1907/1908. Celkem se jednalo o čtyři poměrně rychlé bitevní lodě. Naproti tomu Rakušané u svých tříd MONARCH (někdy uváděná jako loď pobřežní obrany), HABSBURG a ERZHERZOG KARL používali děla do maximální ráže 240mm. I laikovi je jasné, že výrazně těžší projektil z děla větší ráže, má mnohem větší ničivý účinek v cíli a loď má tak nad nepřítelem teoretickou výhodu. Jen pro představu, původní německý projektil z děl ráže 240 mm použitých u třídy MONARCH měl hmotnost kolem 150 kg a u modernějších děl stejné ráže, ale konstrukce ŠKODA měl hmotnost kolem 215 kg. Italský projektil ráže 305 mm pak vážil 417 kg. Italové tak měli nad svým protivníkem na druhé straně Jaderského moře výhodu jak v počtech jednotlivých typů lodí, ale i ve výzbroji. Snížit tuto ztrátu se Rakušané rozhodli použitím 305mm u své nové třídy bitevních lodí RADETZKY. Rozmístění děl této hlavní ráže mělo být konvenční a odpovídat plavidlům jiných zemí, tedy po jedné dvoudělové věži na přídi a zádi. Sekundární výzbroj pak podle projektu mělo doplnit osm děl ráže 240mm, která známe ze starších tříd. Nicméně původní projekt šéfkonstruktéra ing. Poppera z Prahy počítal s osazením 305mm děl ve všech dělových věžích, tedy i včetně těch ve středu po dvou na každém boku. Někde jsem narazil na informaci, že ve středových věžích mělo být po jedné hlavni. Boční salvu by tak zajišťovalo celkem šest děl. Tuto informaci ale nemám ověřenou. Upořádání a ráže hlavní výzbroje by tak odpovídalo německé třídě HELGOLAND, která vycházela z třídy NASSAU stavěné ve vilémovské říši od poloviny roku 1907. Ing. Poppper byl ale námořnictvem přehlasován a tak se třída RADETZKY realizovala tak, jak jí dnes známe.

---

BITEVNÍ LODĚ

Hlavní myšlenkou této alternativní historie je fakt, že v té době se již dokončoval revoluční britský DREADNOUGHT, který díky sjednocení hlavní výzbroje všechny své protivníky výzbrojí deklasoval. A jak je známo, nastartoval novou éru stavby bitevních lodí a nové kolo v námořním zbrojení. DREADNOUGHT se začal stavět v říjnu roku 1905 a do služby byl zařazen na konci roku 1906. Od prosince 1906 do února 1907 zahájili Britové stavbu tří jednotek třídy BELLEROPHON vycházející přímo z revolučního Dreadnoughtu a od března do června 1907 již spouštěli na vodu první bitevní křižníky třídy INVINCIBLE. Jak známo, Němci na nový moderní typ bitevních lodí zareagovali stavbou své třídy NASSAU, která se začala stavět v rozmezí června až srpna 1907. Nástup těchto pokrokových lodí nemohl uniknout ani rakouskému šéfkonstruktérovi a jeho týmu a proto si kladu otázku, jestli mohli ještě změnit zadání třídy RADETZKY a pokud ano, tak jak by to mohlo být nejefektivnější.

Jak známo, standard té doby byl, že část materiálu se vyráběla již dopředu, protože konstrukční kancelář při konstrukci lodi vycházela většinou z již existující výzbroje, pancéřových plátů, pohonné jednotky atd. V případě této třídy se bavíme o tom, že většina materiálu byla skutečně již shromážděná, protože na první jednotce této třídy se začalo stavět v září 1907. To už bylo i rakousko-uherskému šéfkonstruktérovi Popperu jasné, že ve stavbě bitevních lodí probíhá doslova revoluce. Ostatně tento inženýr z Prahy již u třídy RADETZKY uvažoval o sjednocení hlavní výzbroje. Teoreticky tak vedle realizované verze mohli vzniknout různé varianty.

A/ verze realizovaná – 4x305 (2xII), 8x240 (4xII)
B/ verze – 8x305 (2xII, 4xI)
C/ verze – 12x305 (6xII)
D/ verze – 8x305 (4xII)

A/ Realizovanou verzi si myslím není potřeba nějak extra představovat. Takže k ní jen pár vět. Hlavní dělostřeleckou výzbroj i metráži dodávala Plzeňská dělovka. V obou případech se jednalo o poměrně kvalitní děla, která byla usazená do dělových věží škodovácké konstrukce. Každá z věží děl ráže 305 mm měla hmotnost 620 tun, přičemž kadence se pohybovala kolem 3 ran v první minutě a poté kolem 1-2 ran. Hmotnost projektilu byla 450 kg. Děla ráže 240mm měla kadenci 2,5 rány za minutu, přičemž vystřelovala projektily o hmotnosti 215 kg. Dvouhlavňová věž měla hmotnost 235 tun. Hmotnost plné boční salvy tak byla velice slušných 2.660 kg. Nicméně při palbě na větší vzdálenost tu vznikal velký problém při rozeznávání dopadů střel z děl hlavní ráže i meziráže. Střelba se pak těžko koordinovala a nebyla tak přesná, jak by bylo žádoucí. Tímto problémem ostatně trpěly prakticky všechny semi-dreadnoughty. V době, kdy celá třída vstupovala do služby se tak jednalo o lodě, které by v případném souboji s moderním plavidlem typu dreadnought mohly těžko v souboji loď proti lodi obstát. Po této stránce vidím jako chybné stavbu vůbec zahajovat, i když je mi jasné, že to jsem schopen hodnotit s odstupem času a následného vývoje, čehož tehdejší konstruktéři admirálové a politici, kteří o stavbě rozhodovali, nebyli schopni.

B/ Nicméně zaregistroval jsem informaci, že hlavní šéfkonstruktér Popper měl v plánu lodě této třídy osadit jednotnou ráží. Údajně se mělo jednat o zachování dvouhlavňových věží umístěných standardně v podélné ose lodi po jedné na přídi a zádi s doplněním jednohlavňových věží na bocích. Místo věží s metráží 240mm by tak stály na každém boku dvě věže s jedním dělem shodné hlavní ráže 305mm. Tím by byl vyřešen problém rozlišování dopadu střel z těžkých děl a lépe by se koordinovala palba a logicky by se tak zvýšila i přesnost. Hmotnost boční salvy by pak jen lehce poklesla na stále slušných 2.700 kg. Nové boční věže by se pak zřejmě bez větších problémů vešly do již vyprojektovaného trupu. Jen bych trošku viděl nárůst hmotnosti takovéto věže, odhadem na cca 500 tun. Nicméně přeci jenom jeden problém tu byl a to zásadní, Škodovka Plzeň neměla žádnou takovou věž zkonstruovanou. Vyžadovalo by to tak čas na vývoj a stavbu, což by i přineslo finanční vícenáklady. Ten pak odhaduju na přibližně jeden rok, o který by se stavba lodí zpozdila. Vzhledem k tomu, že válka vypukla až v létě 1914, tak by samozřejmě bylo času dostatek. To ale tehdy nemohl nikdo vědět. Z toho důvodu asi padlo rozhodnutí pokračovat ve stavbě již schválené verze projektu, aby rakousko-uherská Kriegsmarine měla k dispozici v co nejkratším čase kvalitní lodě s výzbrojí děly ráže 305mm. Předchozí třídy totiž disponovali pouze děly hlavní ráže 240mm. Což bylo na konkurenci v podobě Francie, i „spojenecké“ Itálie, málo. Pohonná jednotka by pak mohla zůstat prakticky beze změny a rovněž o projektovaná rychlost by zřejmě zůstala zachovaná. Standardně bylo totiž zvykem, že až 60 - 70% materiálu bylo při zahájení stavby k dispozici a to i včetně velkých konstrukčních celků. Zbytek byl buď závazně objednán, nebo se právě vyráběl. Něco by se sice muselo asi vyřadit, ale převážná většina by se asi dala bez větších problémů použít.

C/ U této verze předpokládám, že by byl odstraněn problém s vývojem a výrobou nových jednohlavňových věží, protože by se daly použít stejné věže ležící v ose lodi. Rozmístění hlavní výzbroje (tzv. hexagonální) by tak odpovídalo německé třídě NASSAU stavěné v letech 1907 až 1910. Nicméně všechny tyto velké dělové věže by se již nevešly do vyprojektovaného trupu a proto by muselo dojít jak k jeho rozšíření, tak i prodloužení. Rozměrově by se tak tato plavidla přiblížila další německé třídy dreadnoughtů HELGOLAND jen snad s tím rozdílem, že by byly o pár desítek metrů kratší. Rakousko-Uherská plavidla se totiž všeobecně vyznačovala menšími rozměry, protože nevyžadovala tak velký akční rádius a tím pádem nemusela mít tak velké a početné uhelné bunkry jako plavidla určená k pohybu na oceánu na velké vzdálenosti. Délku tak odhaduji v rozmezí 145-150 m (realizovaný projekt měl rozměry 138,8 x 24,6 m) a šířku někde k 28 metrům. Cena by pak šla zcela určitě nahoru díky pořizovacím nákladům na další čtyři dvoudělové věže hlavní ráže a rovněž díky větším rozměrům. Problém kromě pořizovacích nákladů a určitému zdržení, ke kterému by došlo na základě změny konstrukce, bych především spatřoval v pohonné jednotce. Třída RADETZKY byla realizovaná s pohonnou jednotkou o celkovém výkonu 20.888 koňských sil a konstrukční rychlostí 20 uzlů. Vzhledem k větším rozměrům a hmotnosti (výtlaku) této verze by pohonná jednotka musela být zvýšená alespoň o další dva až čtyři kotle typu Yarrow. Případně by se musel trup odlehčit o pancéřovou obšívku, která by se musela „ostrouhat“ z původních 100-230mm na podle mě nedostatečných 100-200 mm. Nebo by vyváženosti muselo být docíleno kompromisem obojího. V každém případě již za krátko bylo jasné, že toto rozmístění hlavní výzbroje není příliš efektivní a cenu za loď jen prodražuje. Navíc bachratý trup neumožňoval docílit větší rychlosti, i když německá třída NASSAU byla na druhou stranu poměrně obratná.

D/ Z těchto důvodů se domnívám, že pokud by se vedení Kriegsmarine rozhodlo u této třídy reagovat na již v Británii a Německu stavěné dreadnoughty, tak by ani jedna z výše uvedených variant nebyla příliš vhodné. Pořád by se jednalo o polovičatá řešení, která by sice zvýšila bojeschopnost plavidla, ale pořád by jej nemohla srovnat s moderními jednotkami. Proč tedy stavět již zastaralé koncepty, když by šlo s určitým časovým posunem realizovat plnohodnotné dreadnoughty. Ostatně první skutečné rakousko-uherské dreadnoughty třídy VIRIBUS UNITIS se začali podle projektu stavět již v červenci 1910. To znamená, že již nejpozději někdy v roce 1909 musela být koncepce schválená, ne-li ještě dříve. Proto by bylo nejlepším řešením shromáždit již vyrobený materiál v podobě pohonné jednotky a děl hlavní ráže s tím, že by se konstrukce musela upravit do podoby plavidla se čtyřmi dělovými věžemi ležícími v podélné ose v tzv. superpozici (tedy nad sebou). Čas potřebný pro změnu konstrukce by pak byl využit i k výrobě vyššího počtu dělových věží. Trup by pak sice doznal nárůstu délky, která by se opět podle mě pohybovala někde do 150 metrů, což ostatně byla de facto i délka třídy VIRIBUS UNITIS (152,8m), ale v porovnání s touto třídou by mohl být štíhlejší. To by se zcela jistě příznivě promítlo do rychlosti při zachování výkonu pohonné jednotky i síly pancéřové ochrany.

Jak se říká, „po bitvě je každý generál“, ale s odstupem času bych prostě tuto poslední variantu viděl jako jednoznačně nejvýhodnější. A to i přesto, že by v důsledku změny konstrukce došlo jak ke zpoždění ve stavbě, tak i k navýšení ceny. Bojová hodnota těchto bitevních lodí by tak byla výrazně vyšší, než cokoliv co by nepřítel v té době mohl proti rakousko-uherské Marině nasadit, nebo co v té době bylo v Itálii či Francii ve výstavbě. Itálie zahájila stavbu svého prvního dreadnoughtu DANTE ALIGHIERI začátkem června 1909, ale stavba se neúměrně protahovala a námořnictvo si loď převzalo až v lednu 1913. Bitevní lodě třídy CAVOUR pak tento někdejší rakousko-uherský spojenec zařazoval do služby až v průběhu let 1914-1915. Poslední dva dreadnoughty (třída DORIA), spadající do období První světové války, dokončili v Itálii až v letech 1915-1916. Čtyři řadové bitevní lodě třídy REGINA ELENA, které vstupovali do služby v letech 1907/1908, by tak proti moderní verze třídy RADETZKY s boční salvou v podobě osmi děl ráže 305mm, neměli nejmenší šanci. Jedině snad, že by využili své vyšší 22 uzlové rychlosti k záchraně. Starší řadové lodi by pak na tom nebyli ostatně o mnoho lépe. Spíše hůře, protože rychlost by je již nespasila. Francie pak na tom byla obdobně, protože stavbu svých prvních dreadnoughtů zahájila až na podzim roku 1910 a do služby je postupně zařazovala od druhé poloviny roku 1913 do srpna 1914. Třída BRETAGNE, která se již řadila mezi tzv. super-dreadnoughty s děly větší ráže než 305 mm (v tomto případě konkrétně 340mm), se dokončovala až na podzim 1915 až do července 1916. Starší řadové lodi pak na tom byli obdobně jako jakékoliv řadové lodě v porovnání s dreadnoughty. Je sice pravdou, že poslední francouzské řadové lodě třídy DANTON se svou výzbrojí řadily mezi vůbec nejsilnější na světě, protože kromě obvyklých čtyř děl ráže 305mm byla jejich boční salva posílená o meziráži v podobě hned šesti 240mm děl. Nicméně ani to by zřejmě příliš výsledek souboje lodě proti lodi neovlivnilo.

---

Na závěr chci trošku rozebrat skutečné varianty třídy RADETZKY, které přicházeli v úvahu při výběru výzbroje. Z nich bude poměrně patrné, že Rakouští konstruktéři uvažovali již koncem září 1905 (datum kdy byly návrhy předloženy) poměrně pokrokově a proto má úvaha nad všema modifikacemi není tak zcela od věci. V prvních třech variantách, které níže uvádím, by se zřejmě jednalo o dodávky děl hlavní ráže z Německa, protože plzeňská škodovka děla ráže 280mm nevyráběla. Zajímavá je pak varianta „C“. Bohužel neznám přesné rozmístění děl hlavní ráže, ale předpokládám, že se mělo jednat o dvě věže v ose plavidla po jedné na přídi a zádi. Každá z věží by pak byla konstruovaná pro dvě děla. Na každém boku se pak měla nacházet menší věž pouze pro jedno dělo stejné ráže. Boční salva by tak mohla být vedená ze šesti děl hlavní ráže. Rozmístění by tak bylo hexagonální, jaké se skutečně u třídy RADETZKY použilo. Určitá snaha o sjednocení hlavní výzbroje je tak z těchto konceptů zřejmá.

„A“ – 4 x 280 mm/45; 4 x 240 mm/45; 8 x 190 mm/42
„B“ – 4 x 280 mm/45; 4 x 240 mm/45; 12 x 100 mm/45
„C“ – 8 x 280 mm/45 a 16 x 100 mm/45
„D“ – 6 x 305 mm/45 a 16 x 100 mm/45
„E“ – 4 x 305 mm/45; 8 x 190 mm/42; 12 x 100 mm/45

---

BITEVNÍ KŘIŽNÍKY
Pozorný čtenář si ale určitě položí otázku, co by se mělo udělat s již vyrobenou škodovackou meziráží v podobě děl ráže 240mm. A o tom jsem de facto chtěl hlavně mluvit, protože tato alternativní otázka mě drží již delší dobu. Pokud by se tedy třída RADETZKY stavěla v jakékoliv z výše uvedených verzí (samozřejmě kromě skutečně realizované), tak by pořád přebývala děla a věže ráže 240mm. Těch variant, co s nimi, je samozřejmě hned celá řada. Buď by se sešrotovala, což je asi to nejhorší řešení a pochybuju, že by k tomu v té době vůbec někdo dal souhlas. Nebo by se již hotová meziráže, ať v podobě kompletních dělových věží, nebo samostatných děl, použila u pobřežních baterií. Rovněž by připadalo v úvahu, že single děla by se využila k pozemním bojům třeba v podobě děl umístěných na vlakovém podvozku. Mě ale osobně se nejvíce líbí varianta, že by se tato výzbroj znovu použila u námořních sil. Jak čas ukázal, tak rozhodující silou na Jadranu, byly menší a rychlé jednotky v podobě lehkých křižníků a torpédoborců. Proto se mi líbí ta představa, že by Admiralita rozhodla o stavbě rychlých bitevních lodí, de facto o bitevních křižnících právě s touto zajímavou výzbrojí. Počet objednaných a vyrobených věží ráže 240mm by přesně dalo na stavbu tří bitevních křižníků. Šlo tedy o to, navrhnout tuto koncepci plavidel, zadat konstrukci a po spuštění na vodu bitevních lodí RADETZKY na uvolněných skluzech stavět tyto „lehké“ bitevní křižníky. Samozřejmě by to znamenalo hodně experimentovat, protože s tímto typem lodí neměli rakouští konstruktéři zkušenosti, ale na druhou stranu by se mohli rychle učit od svých německých partnerů. Ostatně šéfkonstruktér Popper své konstrukce nechával hodnotit právě ve spřáteleném Německu. Nějaká výpomoc by tak zcela určitě připadala v úvahu. Jelikož „modernizovaná“ třída RADETZKY by mohla skluzy v STT Trieste opouštět někdy v letech 1909-1911, tak by po nich mohla následovat stavba těchto bitevních křižníků. Na jejich konstrukci by tak byl dostatečný čas. Zcela určitě by bylo vhodné, aby děla byla opět umístěná v ose lodi v superpozici po dvou věžích na přídi a zádi. Pancéřovou ochranu bych viděl odpovídající skutečně realizované třídě RADETZKY tedy s bočním pancířem o síle 100-230mm, což by mělo postačovat proti předpokládaným protivníkům v podobě lehkých a pancéřových křižníků. Vzhledem k výzbroji a silnější pohonné jednotce by muselo dojít k výraznějšímu prodloužení trupu, který bych viděl někde plus mínus kolem 160 metrů. Na druhou stranu šířka by mohla být na udržitelných 24-25 m. Trup by tak byl velice štíhlý, což by v součinnosti se silnější pohonnou jednotkou a menším výtlakem mohlo poskytnout rychlost kolem 25 uzlů, a možná i vyšší. Jen pro představu, do třídy VIRIBUS UNITIS se při délce 152,8 m podařilo dostat pohonný systém o výkonu 25.000 koňských sil (18.640 kW). Díky delšímu trupu bitevních křižníků a menšímu průměru barbet hlavních děl by tu vznikl prostor pro další kotle. Výkon pohonné jednotky by tak podle mě mohl být bez problémů v rozmezí 30-35.000 koňských sil, což by mohlo zaručit rychlost přes 25 uzlů. Pokud by se této rychlosti nedalo dosáhnout, tak bych asi sáhl na pancéřovou ochranu, kterou bych ač nerad zeslabil na nějakých 100-200mm. Byla by tak na úrovni posledních pancéřových křižníků, ale pořád lepší, než u prvních britských bitevních křižníků tříd INVINCIBLE a INDEFATIGABLE.

Samozřejmě je otázkou, jestli by stavba takovýchto jednotek nevyprovokovala nějakou reakci u Italů a Francouzů a pokud ano, tak jakou. Na druhou stranu ale z průběhu války víme, že Britové si situaci ve Středozemním moři pojistili přítomností celé řady jednotek a to i v podobě bitevních křižníků prvních dvou tříd. Ty byly dislokovány v 1. eskadře bitevních křižníků pod velením admirála sira Alexandra Berkley Milneho ve složení INFLEXIBLE (vlajkový), INDEFATIGABLE a INDOMITABLE. Bitevní křižníky pak doplňovala celá řada pancéřových a lehkých křižníků kontramidrála Ernesta C.T.Troubridge. Pancéřové křižníky: Defence (vlajkový), Black Prince, Duke of Edinburgh, Warrior a lehké křižníky Chatham, Dublin, Gloucester a Weymouth. Svým způsobem tak Francie a později ani Itálie neměli důvod stavět nákladné bitevní křižníky, když se o jejich ochranu starala britská plavidla. Pokud by tedy Rakušané postavili tento typ bitevních křižníků, tak by to skutečně nemuselo bezpodmínečně vyvolat reakci ze strany sousedů. Britové by pak zřejmě považovali své bitevní křižníky díky těžší výzbroje, za nadřazené. V každém případě jejich projektil o hmotnosti 386 kg měl daleko větší ničivý účinek v cíli, než Rakouský 215 kg granát. Tato převaha ale ve skutečnosti nebyla tak drtivá, jak by se na první pohled zdálo.

Za prvé; první třída britských bitevních křižníků mohla disponovat plným počtem děl v boční salvě jen za ideálních předpokladů, protože středově věže se nacházeli na obou bocích příliš blízko u sebe a překáželi si tak navzájem v palbě. Většinou tak dva, ze tří britských bitevních křižníků ve Středozemním moři, mohli využít jen šest děl v palbě. O něco delší INDEFATIGABLE měl již větší rozestup středových věží a mohl tak prakticky za všech okolností využít plný počet děl.

Za druhé; kadence britských děl 12“/45 Mark X byla jen něco kolem 1,5 rány za minutu, zatímco škodovácká děla 24cm L/45 dokázala střílet rychlostí 2,5 rány za minutu. Za stejný časový úsek by tak rakouská loď byla schopná na cíl vyslat mnohem více projektilů, než britský protějšek. Šance něco zasáhnout tak byla matematicky vyšší právě u děl menší ráže. Hmotnost střel vystřelených v časovém úseku tak u britských křižníků při ideální plné boční palbě byla 4.632 kg a u rakousko-uherských lodí 4.300 kg. Jak vidno, rozdíl již vcelku zanedbatelný. Pokud by ale nepříznivá situace nutila Brity střílet pouze ze šesti hlavní, tak by hmotnost minutové palby byla již jen 3.474 kg. Navíc to, že se jedná o menší ráži, pak nemuselo být na škodu, protože britské bitevní křižníky až chronicky trpěly slabým pancéřováním, což se ostatně negativně projevilo v bitvě u Jutska v roce 1916. Jejich hlavní boční pancéřový pás o síle 50-152 mm tak mohl sice poměrně spolehlivě chránit před středním a lehkým dělostřelectvem, ale proti 215 kg projektilu z 240mm děl již podstatně hůře.

Z tohoto hrubého přehledu si myslím docela dobře vyplívá, že stavba případných bitevních křižníků, kanibalizujících část výzbroje z třídy RADETZKY, by určitě byla pro rakousko-uherskou Kriegsmarine významnou posilou. Jejich velký přínos bych pak viděl právě v přijatelné kombinaci výzbroje, rychlosti a pancéřové ochrany. Především rychlost hrála v prostoru Jadranského „rybníčku“ a přilehlé části Středozemního moře velkou roli. Takový typ plavidla se ideálně hodil k rychlým výpadům proti východnímu pobřeží Itálie, či proti dohodové blokádě v Otrantské zátoce, nebo jako eskorta vlastních plavidel podél dalmatského pobřeží. Velké jednotky by tak na sebe vázali nepřátelské síly, které by musely kotvit na svých základnách a nedaly by se využít na jiných mořích. Menší a rychlé jednotky by pak podnikali nečekané výpady, kterými by narušovali námořní dopravu, infrastrukturu (ničení železničních a silničních mostů na východním italském pobřeží), přístavní zařízení a morálku nepřítele. Dalším směrem jejich výpadů by pak byla Otranská úžina, kde se země Dohody snažili provádět blokádu v průniku rakousko-uherských a německých ponorek z Jadranu do Středozemního moře.

Samozřejmě si asi položíte otázku, jaká by mohla být bojová hodnota těchto bitevních křižníků v porovnání s tím, co by proti nim nepřítel mohl postavit. Co se britských bitevních křižníků týče, tak to jsem již výše naznačil. Když to shrnu, tak by byli skutečně jediným soupeřem, před kterým by se rakouská plavidla měla držet na pozoru. Jejich šance v úspěchu boji lodě proti lodi ale nebyli úplně beznadějné. Naopak díky vyšší kadenci palby, ideálně rozmístěným palebným sektorům a menšímu cíli, bych jejich šanci na úspěch viděl alespoň padesát na padesát. Co se souboje s menšími jednotkami týče, tak je zcela jasné, že plavidla typu lehkých křižníků, či torpédoborců, by neměli příliš velkou šanci. Nejčastějším skutečným protivníkem, s kterými by museli bitevní křižníky změřit své síly, by byly pancéřové křižníky, kterých měla Itálie, Francie a i Británie ve Středozemním moři skutečně dostatek. Italové tak například disponovali dvojicí pancéřových křižníků třídy SAN GIORGIO, které měly ve výzbroji čtyři děla ráže 254mm a osm děl ráže 190mm. V boční salvě pak mohla tato třída použít plný počet děl hlavní ráže a polovičku meziráže. Díky rychlosti 23,2 uzlů a pancéřové ochraně (hlavní boční pás měl sílu až 200mm), by se jednalo o silného soupeře, nad kterým by ale rakouské bitevní křižníky pořád měli převahu v rychlosti i palebné síle. O lepší efektivnosti palby sjednocené ráže, jsme se pak již bavili výše. Obdobně by na tom byla i třída PISA (rovněž dvě jednotky), která měla shodnou výzbroj, pancéřování a prakticky i rychlost. Starší třídy italských pancéřových křižníků by se pak museli již souboji vyhnout, pokud by nechtěli skončit na dně moře.

Poslední třída francouzských pancéřových křižníků EDGAR QUINET, v které byly postaveny dvě jednotky, sice měla sjednocenou ráži hlavních děl (193mm) a i ve velkém počtu (celkem 14 děl), maximální rychlost 23 uzlů, ale její boční pancéřový pás dosahoval maximálně 165mm. Nicméně již by se jednalo o poměrně důstojného soupeře, což ale již neplatí o starších třídách. Jediná loď třídy ERNEST RENAN sice měla rovněž ve výzbroji 193mm děla ve dvouhlavňových věžích, ale jen v počtu dvou věží po jedné na přídi a zádi. Tato výzbroj pak byla doplněná o dvanáct děl ráže 162 mm s tím, že polovina jich mohla vést boční palbu. Asi je zbytečné popisovat, že tato směsice děl velice podobných parametrů by dělostřeleckým zaměřovačům činila velký problém při sledování dopadů vlastních střel a korekce palby. V rychlosti a pancéřové ochraně zhruba odpovídala výše uvedené mladší třídě. Stejně pak na tom byl další pancéřový křižník JULES MICHELET a třída LÉON GAMBETTA (tři jednotky) jen s tím rozdílem, že byly o půl uzlu pomalejší. Starší pancéřové křižníky, jako například třídu GLOIRE, DUPLEIX, GUEYDON a další, asi není potřeba zmiňovat, protože jejich bojová hodnota v průběhu Velké války již nebyla nějak valná.

Velká Británie jako vládkyně moří, disponovala samozřejmě početným loďstvem, včetně bitevních křižníků. Jak jsem ale už psal výše, ve Středozemním moři si Britové drželi pouze tři bitevní křižníky starších typů. Kromě nich zde drželi i čtyři pancéřové křižníky, což měl být dostačující počet proti rakousko-uherské Kriegsmarine. Tak například BLACK PRINCE a DUKE OF EDINBURGH (oba třída Duke of Edinburgh) měli hlavní výzbroj složenou ze šesti 234mm děl s tím, že čtyři z nich mohla být použitá v boční salvě. Rychlostí 23 uzlů a pancéřováním (boční pás až o síle 152mm) to byl běžný pancéřový křižník své doby. Proti případnému rakouskému bitevnímu křižníku by mnoho šancí neměl. Modernější WARRIOR (stejnojmenná třída) se de facto lišil jen o čtyři další děla ráže 190mm, která stála po dvojici na každém boku. Vlajkový DEFENCE (třída Minotaur, někdy také uváděná jako Defence) pak byl posledním pancéřovým křižníkem Velké Británie, čemuž i odpovídaly parametry. Do téměř 160 metrů dlouhého trupu se kromě obvyklých děl ráže 234mm (v počtu čtyř) vměstnalo i deset děl ráže 190mm. Boční salva tak byla velice silná, protože jí tvořila čtveřice 234mm a pět 190mm děl. Pancéřováním a rychlostí vycházeli ze starších typů. Dva britské pancéřové křižníky dislokované ve Středozemním moři (Defense a Warrior), by se tak již stali důstojným soupeřem případného rakousko-uherského bitevního křižníku. Skutečnou hrozbou by tak představovala až stavěná třída italských bitevních lodí FRANCESCO CARACCIOLO, které díky své výzbroji osmi děl ráže 381, pancéřování (až 300mm) a rychlosti 28 uzlů, by jakéhokoliv nepřítele doslova deklasovala.

Závěr
Z hlediska pozdějšího vývoje v prostoru Jaderského moře tak mohlo námořní velení rakousko-uherské monarchie jen litovat, že se v předválečné době nevěnovali stavbě bitevních křižníků, ať už by jejich výzbroj odpovídala výše popisované variantě, nebo by byla jiná. Bohužel části Admirality a politikům stačil jen jeden argument a to ten, že ani pravděpodobní soupeři, tedy Francie a Itálie, stavbu bitevních křižníků nezahájili. Po co se Rakušané za Velké války museli postavit několikanásobné přesile, museli trpce litovat, že žádný tento typ plavidla neměli. Předválečné argumenty proti tak byly velice krátkozraké. V průběhu války pak již v námořnictvu panoval názor, že jeden bitevní křižník by byl užitečnější jak celá divize bitevních lodí. Pro útočné akce typu „udeř a uteč“ by na Jadranu nebylo vhodnějších lodí.

Zdroje:

---

• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Vladimír Hynek, Petr Klučina – Válečné lodě 2 – Praha 1986
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
• http://www.cityofart.net/bship/
• http://www.wikipedia.org
• http://www.gwpda.org/naval
• http://www.palba.cz

[kacermiroslav]

Není zcela od věci ještě doplnit pár detailů k srovnání bitevního křižníků s nejsilnější třídou britských pancéřových křižníků, které by jako případný soupeř asi nejvíce, kromě bitevních křižníků, připadali v úvahu. Vycházím aspoň z toho, že Italové byli dosti ve svých aktivitách laxní a nejraději by svá plavidla uzavřeli jen na chráněné rejdě a vůbec by s nimi nevyplouvali. Francouzi pak většinou kotvili ve vzdálených přístavech. Proto nejvíce v úvahu připadali bojeschopné britské jednotky, které se asi nejvíce starali o blokádu Otrantské úžiny. Na první pohled britské křižníky třídy MINOUTAUR (Defence) mohli být zdatným soupeřem, ale na druhou stranu, jejich projektil ráže 234mm vážil 172,4 kg, zatímco rakouský projektil ráže 240mm měl hmotnost 215 kg. Kadence rakouského děla pak byla 2,5 rány za minutu, zatímco britský 3-5 ran. Nicméně u britského jsem dohledal, že při skutečných bojových podmínkách to byly jen dvě rány za minutu. U Rakouského by to bylo za bojových podmínek taky méně, tedy asi dvě rány za minutu v obou případech. Výhoda hmotnosti boční salvy by tak pořád byla na straně bitevního křižníku a to nejen díky hmotnosti projektilu, ale především díky většímu počtu děl.

[Bublifuk]

Hezké, hezké Zajímavé je, že jsem o něčem podobném nedávno také přemýšlel.

Každopádně bych doplnil, že podle mě dostupných informací Škodovka 280mm lodní kanon skutečně vyvíjela, nebyla však úspěšná. Takže pokud jde o návrh lodí s 280mm děly, asi stejně nebyla zvažována výzbroj od Kruppa, měla to být opět Škoda. Původní Popperův návrh pak údajně byl - 8x280mm ve čtyřech dvoudělových věžích, ovšem nikoli v superpozici, ale po jedné na přídi a zádi a na každém boju. boční salva by tak mohl být vedena z 6ks hlavních děl. To neprošlo, nehledě již na onu skutečnost, že fuknční 280mm dělo Škodovka nakonec nevyvinula.

A teď, k čemu jsem došel já
Za mě, pokud již by bylo nutno měnit projekt, je jedinou racionální alternativou nahrazení 240mm děla ve dvouhlavňových věžách jednohlavňovými věžemi s ráží 305mm. To by asi neznamenalo nijak zásadní zdržení či navýšení nákladů. Boční salva by tak byla vedena 6x305mm děly. Zvýšená hmotnost je otázkou. Asi by to bylo lze řešit tak, že by boční věže měly stejné pancéřování, jako původně projektované věže s 240mm děly. Tedy slabší. Horší ochrana je samozřejmě negativem, ale pak by (teoreticky) mohla být samotná jednohlavňová věž přibližně stejně hmotná a hmotnost 2x240mm děl a 1x305mm děla je + - taky stejná. K mírnému zvýšení by asi došlo i tak, ale to by zase šlo kompenzovat třeba snížením počtu 100mm děl např. na 12.
Pokud jde o konstrukci jednohlavňové 305mm věže, zatlačil bych v kooperaci s Němci na "spojeneckou" Itálii, aby poskytla plány na jednohlavňové věže téže ráže užité na Regině Eleně. To by zkrátilo čas potřebný na vývoj na minimum - jen by se upravila.
A ano, představa 3 silných a rychlých pancéřových křižníků s 8x240mm v superpozici je také velmi lákavá. A pokud by se snižoval počet 100mm děla na Radetzkym, pak mám z větší části zajištěnu i střední dělostřeleckou výzbroj pro tato plavidla, ostatně britské bitevníky (s výjimkou Tigeru) také užívaly děla ráže 102mm

[kacermiroslav]

S Italy bych raději vůbec nepočítal. Přestože to byli spojenci, tak si až žárlivě střežili svá tajemství a již dávno před válkou si opevňovali hranice proti Rakousku. To ostatně nezaháleo a rovněž stavělo opevnění. Je ale pravdou, že tebou vybraná varianta, by byla finančně asi nejschůdnější.

Výběr středního dělostřelectva by byl dostatečně velký. Buď by se použila 100mm děla, nebo 120mm (viz. Ersatz Zenta) nebo klasická 150mm děla.

[FdV]

Možná jsem to v textu přehlédl, počítalo by se při stavbě bitevních křižníků i s bitevními loděmi třídy Viribus Unitis? Pokud ne, disponovalo by rakouské námořnictvo pouze 3 bitevními loděmi, disponujícími 305 mm děly, navíc výrazně slabšími než nepřátelské dreadnoughty. Nesmíme zapomínat, že před válkou byly bitevní lodě nejen zbraně, ale i známkou prestiže, takže dost pochybuji, že by schválením parlamentu i admirality prošla stavba nějakého bitevního křižníku (navíc výrazně slabšího než u konkurence) na úkor bitevních lodí.
Pokud se počítá i s třídou V U, zvýšili jsme rozpočet na námořní zbrojení jen tak o tři velké lodě, navíc si nejsem jist, zda by na tyto stavby stačila kapacita rakouských loděnic.
Co se týče samotných bitevních křižníků, jistě by to byly krásné lodě, nemyslím, že by ale měli nějaký zásadní vliv na průběh války. Základní problém je, že Rakousko by mělo stejně maximálně tři tyto bitevní křižníky. Početní převaha byla jasně na straně dohody, takže by proti jednomu rakouskému křižníku nestál jeden dohodový pancéřový křižník, ale dva tři či více. Pak už by převaha nebyla tak zřejmá, podobná situace nastala ve druhé válce u La Platy.
Dále bych tak nepodceňoval britské bitevní křižníky, výrazně těžší děla, by měla mít dost zásadní vliv. Koneckonců celosvětový trend byl dávat na bitevní lodě i bitevní křižníky těžší a těžší děla. I zastánci menší ráže ve prospěch větší kadence (Němci) od této praxe upouštěli.
Na závěr bych zmínil dvousečnost specifických podmínek Jadranu. Na jednu stranu je cíl nájezdů blízko od vlastních základen, na druhou stranu má stejnou výhodu i nepřítel. Vyplutí do Středozemního moře je velmi obtížné, ba téměř nemožné, jediné kde lze škodit je Italské pobřeží a blokáda Otrantské úžiny. Námořní obchod a transport jednotek Velké Británie a Francie nebude nijak narušen.

[kacermiroslav]

Třídu VIRIBUS UNITIS jsem v článku vůbec neřešil. Řešil jsem pouze možnou odezvu na HMS Dreadnought u právě připravované třídy RADETZKY. Nicméně v mém scénáři tu prostor pro stavbu VIRIBUS UNITIS je, protože ukončení stavby jak bitevních lodí, tak i bitevních křižníků bych viděl někdy v letech 1911-1912. Třída VIRIBUS UNITIS by se tak dostavovala těsně před válkou, nebo krátce po jejím zahájení. Kapacity rakousko-uherských loděnic na to stačili.

Co se financí týče, tak náklady na bitevní křižníky by se daly použít ze čtvrté jednotky SZENT ISTVÁN. Původní rozpočet činil 60 Mio korun na každou jednotku této třídy, jedna jednotka třídy RADETZKY stála v průměru 40 Mio korun. Jen pro informaci, jeden lehký křižník třídy ADMIRAL SPAUN stál kolem 10 Mio korun. Cenu za bitevní křižník v té konfiguraci, v jaké jsem nastínil v úvodním článku, bych odhadoval někde v rozmezí 40-50 Mio korun.

Početní převaha Dohody neměla proti rakousko-uherské taktice „udeř a uteč“ až tak zásadní roli, jakou se „FdV“ domnívá. Už jen pancéřový křižník SANKT GEORG činil Dohodě velké problémy, což ostatně britští velitelé přiznávají (až budu mít čas můžu dohledat přesnou citaci). Proto tlačili na Italy, aby do vhodných kotvišť (např. Brindisi) přesunuli pancéřové křižníky AMALFI, PISA a další. Italové se ale tomu po celou dobu války bránili.

Trend stavby bitevních křižníků byl sice používat větší a těžší děla, nicméně já tu řešil otázku „modernizace“ projektu RADETZKY a tudíž využití již existujících dělových věží ráže 240mm. První britské bitevní křižníky pak byli dosti zranitelné díky slabému bočnímu i horizontálnímu pancéřování, což prokázala bitva u Jutska, kde se jeden z nich potopil po zásazích z děl ráže 280mm (dle typu projektilu 284-302 kg).

Vzhledem k tomu, že těžší dohodové jednotky se nacházeli prakticky vždy mimo Jadran, tak jejich reakce na rakouský výpad byla prakticky vždy během celé války opožděná. Na rakouskou aktivní obranu za celou dobu lék nenašli. Narušování východního italského pobřeží mělo velký význam, protože zde procházeli důležité železniční tratě. Kromě obrany vlastního pobřeží by tak bitevní křižníky Rakušané využívali k narušování zásobování přes Albánské a Černohorské pobřeží na srbskou frontu. To mělo pro ně velký význam, stejně jako narušování blokády Otrantské úžiny. Díky jejímu narušování se rakouským a německým ponorkám dařilo lépe pronikat na Středozemní moře. Dalším úkolem těžkých jednotek byla podpora pozemních vojsk během operací na Benátsku. Jak jsem již psal výše, a není to z mé hlavy, tak by rakouští Admirálové dali cokoliv za to mít alespoň jeden bitevní křižník, který by pomáhal lépe zvládat tolik úkoly přetížené námořnictvo.

[Scrat]

Možná jsem to v textu přehlédl, počítalo by se při stavbě bitevních křižníků i s bitevními loděmi třídy Viribus Unitis? Pokud ne, disponovalo by rakouské námořnictvo pouze 3 bitevními loděmi, disponujícími 305 mm děly, navíc výrazně slabšími než nepřátelské dreadnoughty. Nesmíme zapomínat, že před válkou byly bitevní lodě nejen zbraně, ale i známkou prestiže, takže dost pochybuji, že by schválením parlamentu i admirality prošla stavba nějakého bitevního křižníku (navíc výrazně slabšího než u konkurence) na úkor bitevních lodí.

Dost zásadní námitka.
A hned přidám další tři:
Jednak, v jaké podobě a jestli vůbec by to prošlo parlamentem. A případně aby si zase nějakou loď nevyvzdorovali hungároši a nedopadlo to jako se Svatým Štěpánem.
Za druhé - zvládl by to vůbec rozpočet monarchie? Vždyť problémy měla už třída Viribus Unitis když se začala stavět bez posvěcení parlamentem a tedy bez finančního krytí. A pak se narychlo sháněly prachy kde se dalo.
A konečně za třetí. Tyhle zdejší fantasy scénáře mají podle mne jeden dost vážný problém. Je jím zásadní posílení jedné strany bez viditelné adekvátní reakce protivníka. Nebo prostě autor neví jak vybruslit ze situace kdy by nepřítel posílil svou přítomnost řekněme jednou bitevní divizí a lehkým doprovodem situovanou řekněme do Bari a Brindisi zatímco Italové by své hlavní síly přesunuli do Ancony a Benátek. Sil měl na uhlídání Němců i Rakušáků měly dohodové mocnosti dost.

Scrat

[Mirek58]

Bitevní křižníky KuK mariny v WW1, pokud by byly osazeny hlavní ráží 240mm, panc. cca 200mm by byly velice významé už svojí existencí na Jadranu.
Rak. taktika spočívala v nájezdech na Italy a blokující síly.
Tedy pokud by byly postaveny, jejich existence by si vynutila přítomnost Britských BK v daleko vyšším počtu a tím i oslabení HF.
Co se týká jejich konstrukce, tak díky možnostem a taktice KuK mariny mohly nést poloviční zásobu paliva a tonáž využít pro pohonný systém.
Ráže 240mm stačila na tehdejší protivníky v pohodě. Zásah jejím granátem nemohl ignorovat žádný protivník.

[kacermiroslav]

Scrate, z ničeho se nesnažím vybruslit :- ) Jak jsem v úvodním článku psal, je to jen alternativní verze, ale i u ní jsem se snažil brát v potaz co nejvíce faktorů. Proto jsem i otázku reakce druhé strany zmínil a počítal jsem s ní. Přesun jednotek do Brindisi, Bari, Ancony a Benátek bych tak moc reálně neviděl, protože Britové a Francouzi přesně tohle po Italech celou válku chtěli a víš asi moc dobře, jak u nich pochodili. Nějakou reakci by to sice vyvolalo, ale zřejmě jen za účasti Britů a Francouzů. A to samozřejmě až od konce května 1915, kdy Itálie vstoupila do války. Je zvláštní, že Dohoda i přes svou drtivou převahu nedokázala rakousko-uherské námořnictvo za celou válku vyřadit, přestože jim činilo nemalé ztráty. Koneckonců R-U Kriegsmarine měla kladnou bilanci za celou válku.

Finanční otázku jsem nastínil v předchozím příspěvku. Politiku Maďarů odhadnout nedokážu:-(

[Mirek58]

Scrat:
Přesun Italských hlavních sil na sever Jadranu, by byl skutek jakému by tleskali s nadšením rak a něm. ponorkáři.
Pro Italy by to znamenalo minovou a ponorkovou blokádu s velkými ztrátami při jakémkoliv pokusu o vlastní pohyb na jih a východ.
(Namísto Rakušanů by se uzamkli sami a vlastní blokádu Otrantu by museli realizovat spojenci)

[FdV]

Pak se naskýtá otázka, proč něco podobného neprovedli Italové a spojenci Rakušanům. Myslím miny před přístavy, číhající ponorky případně torpédové čluny.

[Polarfox]

Také přispěji svoji troškou do mlýna:

1) Jsou to stále jen tři plavidla, která se dají do značné míry neutralizovat přisunutím dostečného množství starších/pomalejších škopků, kterých měla Dohoda habaděj.
2) Stavba těchto lodí by zpomalila stavbu lodí následujících (tj. moderní dreadnoughty).
3) Nikde není řečeno, že by R-U muselo nutně tyto lodě nasazovat stejně aktivním způsobem jako lehčí jednotky a zacházet s nimi do značné míry jako se spotřebním zbožím. Dá se předpokládat, že by teoreticky mohlo využít tato plavidla aktivněji než dreadnoughty sedící většinu války v bezpečí základen, ale také by to nemuselo být o moc. Tady se ostatně prolínají body 1, 2 a 3 a dá se vytvořit mnoho různých scénářů.
4) Ve své podstatě je to stále jen R-U variace na německý Blücher, tj. silnější pancéřový křižník - rychlejší, ale ne příliš rychlý (navíc do pár let by rychlost spadla pod původních dejme tomu 25 uzlů), silnější, ale ne příliš silný.

[Mirek58]

FdV:
Ale Italové a Francouzi to zkoušeli, jenže nedopadli dobře, v první půlce WW1 měli Němci s Rak v lehkých silách navrch.

[Polarfox]

v první půlce WW1 měli Němci s Rak v lehkých silách navrch

V čem?

[Scrat]

Pak se naskýtá otázka, proč něco podobného neprovedli Italové a spojenci Rakušanům. Myslím miny před přístavy, číhající ponorky případně torpédové čluny.

Samozřejmě, nevzal jsem do úvahy italskou pasivitu/opatrnost/zbabělost (nehodící se škrtněte). Ale když tu někteří vymýšlejí drahé bitevní lodě jak na běžícím pásu tak proč bych já nemohl předpokládat hrdinské akce italského námořnictva někde na úrovni Themistoklova výkonu u Salamíny nebo Octaviánova úspěchu u Actia. Mimochodem Benátky i tak patřily mezi tři hlavní základny italského námořnictva takže tam stejně kotvila část italské flotily.
Ale dobře, pokud necháme hlavní italské síly tam kde byly, tedy v Tarentu a Brindisi a posílíme je spojeneckou bitevní divizí tak co pak. Vždyť co vlastně dokázaly R-U bitevní lodě na jaderském rybníku. Mimo občasných nájezdů na italské pobřeží se stejně pořád schovávaly za desatero sítěmi na základnách a pouze poskytovaly vzdálené krytí lehkým silám. I ti Němci byli aktivnější a to měli proti sobě neporovnatelně nebezpečnějšího soupeře.

Scrat

[kacermiroslav]

1/ Je pravdou, že jich Dohoda měla habaděj, ale do května 1915 neměla žádný přístav dostatečně blízko, který by mohla využít pro likvidaci R-U nájezdů na albánské pobřeží a k narušování blokády. Po květnu 1915 (vstup Itálie do války) byly například do Brindisi umístěné lehčí jednotky. Těžké jednotky Italové odmítali dát k dispozici! Britové pak také neměli nevyčerpatelné zdroje a Francouzi své jednotky potřebovali především pro ochranu konvojů z Afriky. To byla jejich pupeční šňůra a museli tyto trasy chránit. Další spojenecké jednotky pak bylo potřeba vyčlenit u Dardanel a především pak během Dardanelské operace. Z toho vyplývá, že i Dohoda musela řešit nedostatek plavidel. A to ani nemluvím o „nasranosti“ Francouzů a Britů na Italy a jejich přístupu. Naslibovali jim hory doly, obrovské územní zisky atd., ale Italové prostě nechali své lodě na kotvách. Jejich výcvik také stál ve většině případů za prd, protože si před válkou prakticky nevystřelili.
2/ Ano, přibližně o jeden až dva roky by došlo u třídy Viribus Uitis ke zpoždění. Vzhledem ke skutečnému vývoji politické situace atd. by se ale jejich stavba i tak realizovala v potřebné době. Vždyť první jednotky této třídy byla námořnictvem převzatá již koncem roku 1912. O stavbě Svatého Štěpána uherskou loděnicí se úmyslně nezmiňuji, protože asi každý ví, jak dopadla (ani v době potopení v v roce 1918 ještě neměla loď za sebou všechny předepsané zkoušky).
3/ Tady vycházím z názorů tehdejší Admirality, která jednoznačně litovala, že němá žádný bitevní křižník. Podle nich by vydal za celou divizi bitevních lodí. Nasazování starých pancéřových křižníků pak bylo jen z nouze, když nic jiného, vhodnějšího, nebylo. Takhle by mohli praktikovat své nájezdy typu „udeř a uteč“ daleko efektivněji, protože lehké jednotky by byly z dálky kryté rychlými bitevními křižníky, které by mohly lehkým jednotkám přispět rychle na pomoc. Takhle to chudák Sankt Georg se svou 22 uzlovou rychlostí sotva stíhal.
4/ Výrazný rozdíl tu je. Palebná síla takového bitevního křižníků s 240mm děly by byla dvojnásobná. Ničivý účinek jednou tak těžkého projektilu opět výrazně vyšší. Pro eliminaci takových plavidel by Dohoda musela přisunout 6-10 pancéřových křižníků (viz. bod 1) do přístavů na Jadranu. Nebo přisunout bitevní křižníky. Těch ale měli Britové sami nedostatek a slabiny těch starších, jsem již nastínil výše.
-------------------
Mirek má asi pravdu, protože bilance námořní války v první polovině války, na Jadranu skutečně spíše hrála v prospěch Rakousko-Uherska a německých ponorek vyplouvajících z Jadranu do Středozemního moře. Do konce roku 1916 se Centrálním mocnostem jen Italům podařilo potopit (bez rozlišení jakým způsobem) jednu moderní bitevní loď, dvě řadové bitevní lodě, dva pancéřové křižníky, pět torpédoborců a celou řadu menších plavidel a obchodních lodí.

[kacermiroslav]

Scrate, já vím, že jsi k těmto alternativním diskusím dosti pesimistický a já většinou také, ale čas od času to snad neuškodí:-) Co se stavby takových bitevních křižníků týče, tak jsem se právě snažil zohlednit všechny faktory a držet se při zemi. Jinak bych si mohl vymýšlet stavby typu Derflinger s 305mm děly atd. Vycházel jsem prostě z toho, že Radetzky se realizovala v době, kdy i rakouským konstruktérům bylo jasné, že se nebude jednat zrovna o důstojné soupeře novým dreadnoughtům. Jejich stavba v této podobě tak neměla žádné jiné opodstatnění, než mít co nejrychleji „něco“. Přitom se nejednalo o žádnou levnou záležitost. Co se bitevních křižníků týče, tak Rakušané je nestavěli jen proto, že je nestavěli ani Frantíci ani Italové. Přitom by právě stačilo si jen říct, tak seženeme peníze a BK postavíme, protože by se nám do naší koncepce boje hodil. Nějak ale nepočítali s tím, že Britové jich budou mít dost na to, aby část dislokovali do Středozemního moře. Nicméně i tak tíha bojů na Jadranu ležela především na lehčích jednotkách, kterých právě R-U mělo žalostný nedostatek. Vždyť velkých jednotek měli víc, než torpédoborců! Prostě ať dělám co dělám, tak na základě dnešních znalostí (já vím, po bitvě je každý generál) by Rakušanům ze všeho nejvíce v boji na Jadranu pomohl právě bitevní křižník v nějaké konkurence schopné konfiguraci. Rozhodně tím ale nechci říct, že by jim tyto jednotky vyhráli válku. Jsme realisti.

[Bublifuk]

Scrat - jistě, je to hodně o kdyby, kdyby. Pojďme se do toho tedy ponořit úplně
Je rok 1912 - Franz Josef umírá a na trůn nastupuje František II. (ex Franz Ferdinand). Okamžitě nařizuje zastavit nesmyslnou stavbu Svatého Štěpána a jeho 12x305mm využít právě na přezbrojení semidreadnoughtů Radetzky, aby mohly střílet z 6x305. Současně by se snížil počet děl ráže 100mm na 14. Náklady na přestavbu (resp. přezbrojení) by byly hrazeny z prodeje rozestavěného trupu Štěpána, tzn. celkem v klidu.

Následně (ihned po spuštění/dokončení 3 bitevníků tř.Tegetthoff) je zahájena stavba 3 pancéřových křižníků třídy Ersatz Monarch, které by jako hlavní výzbroj nesly 8x240mm a sekundární 12x100mm. Kompaktní plavidla o rozměrech cca jako italské lodě tř. Pisa, s rychlostí cca 24 uzlů, hlavní výzbroj zajištěna pro všechna tři, sekundární (viz. snížení u Radetzkyho), pro dva z nich = slušná úspora z celkových nákladů. Větší a rychlejší plavidla monarchie pro Jadran stejně nepotřebuje.
Ersatz Monarch proto, že finance na ně by byly získány jen za podmínky, že budou vyřazeny tři staré bitevníky této třídy + navíc i Kaiserin und Konigin Maria Theresia, jinak by to přes parlament neprošlo.

Tu smrt Franze Josefa jsem tam dal proto, neboť jinak by zrušení Štěpána neprošlo a ano, při takto velmi alternativních výkladech lze do budoucna počítat i s tvrdými boji s perfektně připravenou a vysoce motivovanou italskou marínou.

[Polarfox]

3/ Tady vycházím z názorů tehdejší Admirality, která jednoznačně litovala, že němá žádný bitevní křižník. Podle nich by vydal za celou divizi bitevních lodí. Nasazování starých pancéřových křižníků pak bylo jen z nouze, když nic jiného, vhodnějšího, nebylo. Takhle by mohli praktikovat své nájezdy typu „udeř a uteč“ daleko efektivněji, protože lehké jednotky by byly z dálky kryté rychlými bitevními křižníky, které by mohly lehkým jednotkám přispět rychle na pomoc. Takhle to chudák Sankt Georg se svou 22 uzlovou rychlostí sotva stíhal.4/ Výrazný rozdíl tu je. Palebná síla takového bitevního křižníků s 240mm děly by byla dvojnásobná. Ničivý účinek jednou tak těžkého projektilu opět výrazně vyšší. Pro eliminaci takových plavidel by Dohoda musela přisunout 6-10 pancéřových křižníků (viz. bod 1) do přístavů na Jadranu. Nebo přisunout bitevní křižníky. Těch ale měli Britové sami nedostatek a slabiny těch starších, jsem již nastínil výše.

Bitevní křižník možná. Ale ta vaše loď prostě bitevní křižník není ...je to pancéřový křižník na steroidech, který by byl rychlejší než starší dreadnoughty, semi-dreadnoughty, pre-dreadnoughty a přinejmenším většina pancéřových křižníků, ale zároveň zranitelný ze strany většiny těchto plavidel/jejich výzbroje. Nemluvě o tom, že z 25ti uzlů mohlo být za pár let klidně 22-23. Je to stejný meziskok jako Blücher či japonské třídy Tsukuba/Ibuki...ani ryba, ani rak, na konci své éry skvělé, ale na začátku té nové, která se rodila, již od počátku zastaralé. Bohužel tyhle lodi většinou skočily přímo do té nové.

A do tohohle vy chcete vrazit nemalé prachy, které by chyběly (někde by se prostě vzít musely) jinde a zbrzdit celou námořní výstavbu. Ano, je to lepší plavidlo než klasický starý pancéřový křižník, ale zda-li by se to vyplatilo, to fakt nevím. Spíše ne. Dopad na námořní boje na Jadranu by byl patrně mnohem menší, než si myslíte.

Okamžitě nařizuje zastavit nesmyslnou stavbu Svatého Štěpána a jeho 12x305mm využít právě na přezbrojení semidreadnoughtů Radetzky, aby mohly střílet z 6x305. Současně by se snížil počet děl ráže 100mm na 14. Náklady na přestavbu (resp. přezbrojení) by byly hrazeny z prodeje rozestavěného trupu Štěpána, tzn. celkem v klidu.

Já bych tedy raději dostavěl jeden moderní dreadnought (kvalitu nechme stranou), než ruinovat již provedené investice a nákladně přezbrojovat tři starší škopky, z kterých se stanou jen o drobínek lepší škopky. Sám bych to nazval vyhozené prachy. Nemluvě o tom, že by v momentě přestavby nebyly ty lodě k dispozici.

[Scrat]

Je rok 1912 - Franz Josef umírá a na trůn nastupuje František II. (ex Franz Ferdinand). Okamžitě nařizuje zastavit nesmyslnou stavbu Svatého Štěpána a jeho 12x305mm využít právě na přezbrojení semidreadnoughtů Radetzky, aby mohly střílet z 6x305. Současně by se snížil počet děl ráže 100mm na 14. Náklady na přestavbu (resp. přezbrojení) by byly hrazeny z prodeje rozestavěného trupu Štěpána, tzn. celkem v klidu.

Takže už plánujeme kdy má kdo zemřít, konkrétně Starý Procházka o čtyři roky dřív?
Ale dobře, ponořme se až na dno těchhle fantasy teorií. To zrušení stavby Svatého Štěpána bylo politicky neprůchodné. I když Franz Ferdinand neměl rád Maďary tak absolutismus v mocnářství skončil s pádem Alexandra Bacha. A právě Svatý Štěpán byl úlitbou Maďarům za to že neblokovali schválení stavby třídy Viribus Unitis. Stavěli si ho za své peníze ve své loděnici a ze svého materiálu (tedy většinou), byla to prostě jejich loď nesoucí jméno jejich patrona. A taky na ni byli patřičně hrdí.
Takže co by se (čistě teoreticky) mohlo stát v případě zrušení stavby této maďarské chlouby. Nasr... (rozhněvaní) Maďaři byli schopni zablokovat v parlamentu schvalování čehokoliv a tím ochromit fungování Rakousko-Uherska jako státu. Ve výsledku to tedy mohlo dopadnout tak že by nejen nebyl Svatý Štěpán ale v rámci pomsty by nebyly prachy na jakoukoliv loď, na armádu, na normální fungování státu........ A teoreticky by to mohlo vést až ke kolapsu mocnářství.

Scrat