Rakousko-Uhersko
První světová válka
Rok 1917
Přestože Rakousko-Uherská monarchie patřila mezi nejmenší námořní velmoci, tak kolega Jarl na netu před časem našel, že již před Velkou válkou se zde pracovalo na projektu křižníku pro zahraničního partnera. Tato informace mě natolik zaujala, že jsem si říkal, že je potřeba k tomuto projektu sehnat co nejvíce informací a dát vše na papír i kdyby to mělo být jen pár stránek textu. V každém případě by to totiž mohlo vypovídat o výrobních i obchodních schopnostech našich „předků“, kteří se na poli těžké konkurence Britů, Němců, Francouzů, Italů a dalších námořních velmocí, dokázali prosadit. A tento „úspěch“ nelze znevážit ani tím, že vlastní stavba nakonec nebyla realizována.
Jméno projektu Monfalcone 68 je zřejmě odvozeno od jména loděnice (CNT, Cantiere Navale Triestino), která například prováděla stavbu lehkého křižníku SAIDA (třída NOVARA), torpédovek 98 M, 99 M, 100 M a především pak celkem 13 ponorek. To vše pro rakousko-uherské námořnictvo. Právě v případě torpédovek písmeno „M“ za jejich číslem označuje loděnici. U torpédovek označených „F“ je to Fiume, „T“ Trieste atd. Číslo „68“ za jménem projektu je pak pořadové číslo lodí, které tato loděnice stavěla (bez rozlišení účelu). Pro zahraničního partnera tak byla přidělená stavební čísla 64, 65, 66 a 68. Loděnice Monfalcone byla spolu s okolním územím po Velké válce přičleněná k Itálii, která zde realizovala celou řadu dalších meziválečných a druhoválečných staveb. Především se zde stavěli rychlé čluny typu MAS. V roce 1931 došlo k přejmenování na loděnici San Marco.
Konstrukce - Tím zahraničním zákazníkem, který se Rakušanům ozval, byla Čína, které v roce 1913 poptávala stavbu čtyř lehkých křižníků. Konstruktéři v Mofalcone pak vypracovali zajímavý projekt, který byl zákazníkovi předložen ke schválení. Ideově se vycházelo z úspěšné stavby rychlých křižníků třídy ADMIRAL SPAUN a NOVARA. Podle projektu tak měl vzniknout křižník o standardním výtlaku 4.872 tun a plném 5.353 tun s délkou 137 m (na úrovni hladiny 135,3 m), šířce 14,7m a ponoru 4,9 m. Vizuálně tento projekt skutečně nezapře svého ideového předchůdce v třídě NOVARA. Část dělostřelecké výzbroje měla být umístěna v ose lodi, část pak na bocích s tím, že na zvýšené přídi se mělo nacházet první dělo opatřené čelním štítem, jako ostatně o další děla na palubě. Za velitelským můstkem se měl nacházet vysoký stěžen, lehce skloněný směrem vzad. Typickým znakem rakousko-uherských křižníků pak byla čtveřice štíhlých vysokých oválných komínů rovněž skloněných směrem vzad. Za zadními palubními nástavbami se nacházel zadní stěžen (opět skloněný) o stejné výšce, jako ten přední. Pohonnou jednotku mělo tvořit 14 kotlů Yarrow upravených na postřik topeniště naftou, což zvyšovalo výkon celé jednotky. Pára byla dodávaná na dvojici turbín (DaBud) roztáčející přes hřídele dvě lodní vrtule. Celkový výkon pohonné jednotky byl konstruován na 37.000 koňských sil, což mělo umožnit rychlost 28 uzlů. Při krátkodobém zatížení bylo možno dosáhnout vyššího výkonu, tedy i rychlosti. Předpokládanou vezenou zásobu paliva se mi sice nepodařilo dohledat, ale při ekonomické 13 uzlové rychlosti měl být dojezd 3.000 námořních mil (5.556 km). To zřejmě plně postačovalo i cílovému zákazníkovi s jeho přístupem na Tichý oceán.
Výzbroj - Oproti svým dosavadním křižníkům se rakouští konstruktéři rozhodli pro výběr výrazně výkonnějších děl ráže 150mm. Nedokážu říct, jestli to byl požadavek Číňanů, nebo konstrukční návrh Rakušanů, ale v každém případě se jednalo o prozíravý výběr, protože následná válečná léta prokázala, že pro lehké křižníky jsou děla ráže 100-105mm příliš slabá. Na to ostatně přišli i Němci, kteří standardně prakticky všechny své předválečné lehké křižníky osazovali 105mm děly, zatímco jejich největší soupeř britská Royal Navy přešla již před Velkou válkou od 102mm děl k ráži 152mm. Rovněž Rakušané během války opakovaně trpěli nedostatečným dostřelem svých 100mm škodováckých děl, přestože se jednalo bezpochyby o velice dobrou zbraň. Prostě ničivý účinek cca 45-50 kg projektilu u ráže kolem 150mm se nedal ničím jiným, než zvýšením ráže, nahradit. Celkem měl být každý křižník osazen devíti (někdy je uváděno 8) děly 15 cm/50 (5,9“) K10 Škoda poměrně zajímavé rozmístěnými. Jak jsem již psal výše, první dělo se nacházelo v ose lodi na přídi. V ose rovněž měla stát poslední dvě děla. Obě ale za sebou a nikoliv v tzv. superpozici nad sebou. Ve středo-lodi na úrovni komínů pak na každém boku stála dvojice obdobných zbraní a před nimi na úrovni stěžně další. Celkem tak mohla být boční salva vedená ze šesti děl. Samozřejmě projekt byl opakovaně měněn a tak se skladba a rozmístění děl několikrát měnila, ale já vycházím z jediného obrázku, který se mi k tomu podařilo dohledat. Tato škodovácká děla byla použitá kromě pobřežních baterií například u bitevních lodí třídy VIRIBUS UNITIS. Sehrané obsluze se dařilo držet minutovou kadenci kolem šesti ran, ale v bojových podmínkách by to bylo zcela určitě o něco méně, protože manipulace na divoce manévrující lodi pod palbou s projektily o hmotnosti 45,5 kg (HE i AP) nebylo určitě jednoduché. U drobnějších Číňánů si pak říkám, že tento projektil byl možná na ně až moc. Dostřel projektilu, který opouštěl hlaveň rychlostí 880 m/s byl kolem 15.000 metrů. Tedy alespoň v případě bitevních lodí kde elevace děl v kasematách byla pouhých 15 stupňů. U lehkých křižníků bych předpokládal elevaci alespoň 20 stupňů a logicky tak i vyšší dostřel. Hlavní dělostřeleckou výzbroj měla doplňovat dvojice víceúčelových děl ráže 90mm (90/42 G. L/45 K.16 TAG/BAG), která byla podle všeho upravená i k palbě proti vzdušným cílům. K dělům této ráže se mi ale nepodařilo vůbec nic dohledat. Standardem výzbroje byly torpédomety ráže 450mm. Rakušané u svých lehkých křižníků používaly nadhladinové torpédomety (vždy pro dvě torpéda) a tak předpokládám, že zde konstruktéři počítali se stejnou výzbrojí.
Pancéřování – stejně jako v případě dělostřelecké výzbroje, kterou měla dodávat plzeňská škodovka, by i pancéřová ochrana pocházela z českých zemí, konkrétně z Vítkovické ocelárny. Hlavní boční pancéřový pás o síle 100 mm by na větší vzdálenost nedokázal prorazit ani protivníkův 152mm projektil a rovněž horizontální ochrana byla na vysoké úrovni. Měl jí krýt 25 až 65 mm pancíř. Velitelská věž měla být chráněná stejným pancířem, jako boky lodi, tedy o síle 100mm. Nicméně boční pancíř nekryl loď v celé její délce, ale pouze na úrovni kotelny a strojovny, tedy v místech, která byla pro provoz plavidla životně důležitá. Horizontální 25mm pancíř měl loď krýt po celé její délce. Silnější 65 mm (někdy je uváděno 63mm) druhá pancéřová paluba se nacházela níže a kryla opět nejvíce ohrožená místa.
Stavba – Přípravné práce na zakázce byly ukončeny již za probíhajících bojů Velké války v prosinci 1914. Kýl všech čtyř křižníků byl v Monfalcone založen v březnu 1915, což bohužel bylo právě v době vrcholící krize se sousední Itálií. Ta v květnu 1915 Rakousku-Uhersku vypověděla válku, přestože se původně jednalo o spojence z Trojspolku. K smůle monarchie se loděnice nacházela blízko bojové linie s tímto sousedem z Apeninského poloostrova a tak hrozilo, že stavbu nebude možno dokončit, nebo že se jí nepřítel zmocní. Navíc rakousko-uherská monarchie vynakládala finanční prostředky především na pozemní bojiště a tak logicky stavbě křižníků nikdo moc pozorností nevěnoval. Tedy až na výjimky, kdy se uvažovalo o dostavbě podle upraveného projektu pro potřeby válčící monarchie. Válka na Jadranu totiž ukázala potřebu rychlých a dobře vyzbrojených křižníků. Nicméně Itálie si nevedla proti svému sousedu na pozemních bojištích úplně špatně a loděnice spolu s rozestavěnými křižníky se dostala do rukou nepřítele. V říjnu (27.10.) se ale během dvanácté bitvy o řeku Soči (Isonzo) Rakušané Monfalcone znovu zmocnili. K jejich překvapení byla škoda napáchaná na trupech křižníků pozoruhodně malá. To bylo mimo jiné způsobeno i tím, že od března 1915 do ztráty loděnice, práce na lodích příliš nepokročila. Italové pak zřejmě sami počítali, že až se situace uklidní a fronta se stabilizuje dále od loděnice, že trupy využijí pro své vlastní projekty. Když se tedy Rakušané znovu zmocnili lodí, tak ihned rozjeli projekční práce na pokračování stavby. Konec konců pohonné jednotky bylo poměrně snadno možné upravit podle místních norem a využily by se i kotle a další materiál, který byl před stavbou nahromaděn v objemu 31% celé zakázky. V dubnu 1918 se tak zrodil již rakousko-uherský projekt, který počítal s osmi děly ráže 150mm (L/50), devíti děly ráže 90mm (L/50 AA) a čtyřmi 450mm torpédomety (2xII). Válečná a hospodářská situace Rakousko-Uherska ale nakonec neumožnila znovu rozběhnout stavbou, a jak moc dobře víme, vše nezadržitelně spělo k pádu této podunajské monarchie. Vedle projektu z dubna 1918 zřejmě existoval i další projekt s děly větší ráže, který se Rakušané zřejmě pokoušeli realizovat na základě zkušeností z Jadranu, kdy jim soupeřem kromě lehkých křižníků, byly i pancéřové křižníky. Podle tohoto projektu, jehož dataci se mi ale nepodařilo určit, měla být hlavní výzbroj soustředěná do dvojice děl ráže 203mm (AH 8“ 20,3cm L/50) umístěných do jedné dělové věži na přídi. Mělo se jednat o děla ze škodovky Plzeň, ale jelikož o žádných dělech této ráže nevím, že by se vyráběli, či vyvíjeli, tak se zřejmě jedná o opakující tiskovou chybu. Zřejmě se tak mělo ve skutečnosti jednat o škodovácká děla ráže 190mm (19cm/42 7,48“ Skoda), která se například používala u třídy ERZHERZOG KARL nebo pancéřového křižníku SANKT GEORG. Jenomže v tomto případě se používala děla v kasematách nebo v jednohlavňové věži. Dvouhlavňová věž by se tak teprve musela nejdříve vyvinout. Dělo vystřelovalo projektily APC a CPC o hmotnosti 97 respektive 90 kg. Dále se jako munice používal šrapnel o hmotnosti 49,25 kg. Při elevaci 12,85 stupňů byl dostřel kolem 12.000 metrů, nicméně ve věži byla elevace ve skutečnosti 15 stupňů (někdy je uváděno 20°). K dostřelu při tomto náměru se mi ale hodnoty nepodařilo najít. Odhaduji, že by to ale mohlo být někde kolem 14-15 km (v případě 20° elevace činil dostřel údajně až 20.000 m). Klasický ocelový vertikálně umístěný plát prorážel APC projektil na vzdálenost 12.000 metrů ještě při síle 151mm. Pokud byla použitá Kruppová cementační ocel, tak na vzdálenost 13.000 metrů dokázal projektil prorazit 80mm a na vzdálenost 10.800 metrů 90 mm pancíře. Dá se tedy říct, že i na hranici dostřelu by tato zbraň dokázala vyřadit z boje jakýkoliv lehký křižník a většinu pancéřových křižníků nepřítele. Minutová kadence sehrané obsluhy se pohybovala kolem 4 ran. Sekundární výzbroj mělo představovat až dvanáct děl ráže 120mm L/45 opět pocházející ze Škody Plzeň. Rychlopalné zbraně mělo zastupovat dvanáct děl ráže 47mm (AH 47mm 44 cal QF Škoda) a čtyři děla ráže 37mm (AH 37mm 1pdr 33 cal QF Škoda). Dělová výzbroj měla být klasicky doplněná o dva torpédomety ráže 450mm. Osobně ale tuto modifikaci považuju za vcelku nešťastnou. Tedy samozřejmě za předpokladu, že by se stavba v této konfiguraci realizovala. Víc než lehký křižník by tak tato verze připomínala pancéřový. Otázka účinnosti pouze dvou děl hlavní ráže, navíc soustředěných do jedné věži na přídi, je podle mě velice diskutabilní. Střední výzbroj v podobě 120mm děl oproti původním 150mm pak bylo podle mě také krok zpět. Rakousko-uherské konstrukce jsou specifické tím, že jejich výzbroj měla tvořit zejména dvojice děl neobvykle velkého kalibru, což se dost vymyká snad všem konkurenčním lehkým křižníkům, i když u starších chráněných a pancéřových křižníků bylo toto řešení rozšířené.
TTD – projekt lehkého křižníku Monfalcone 68
* Země původu: Rakousko-Uhersko
* Délka: 137 m
* Šířka: 14,7 m
* Ponor: 4,9 m
* Výtlak standardní: 4.872 t
* Výtlak plný: 5.353 t
* Výzbroj: 9x150 mm (9xI), 2x90 (2xI), 4x TT 450mm (2xII)
* Pancéř paluba: 25 + 63 mm
* Pancéř dělostřelecká věž:
* Pancéř kasematy:
* Pancéř velitelská věž: 100 mm
* Pancéř boky: 100 mm
* Pohonná jednotka: 2x turbína, 14 kotlu Yarrow
* Výkon strojů: 37.000 koňských sil
* Vezená zásoba paliva:
* Rychlost: 28 uzlů
* Dojezd: 3.000 námořních mil (5.556 km) při 13 uzlové rychlosti
* Posádka:
Zhodnocení
Původní projekt v sobě jistě nezapře dobrou dávku po účelnosti v podobě 150mm děl, která by tuto třídu zcela jistě řadila mezi to lepší, co vůbec existovalo. Pancéřová ochrana se opět dala řadit mezi to lepší a stejně tak i rychlost. Pokud by se tedy projekt v této podobě realizoval, tak by čínský zákazník získal velice kvalitní plavidla. Jenomže smůlou Rakušanů bylo, že zákazník se ozval až v roce 1913 a nikoliv třeba o rok či ještě dříve, protože v opačném případě by bylo možno lodě dokončit třeba ještě před válkou, nebo v prvních válečných měsících. Další nevýhodou bylo, že stavbou byla pověřená loděnice, která se nacházela blízko hranice s nestálým sousedem. Rakousko-Uhersko tak mělo tu smůlu oproti svému západnímu sousedovi, že si nemohlo žádné lodě stavěné pro jiného zákazníka, zabavit pro vlastní válečné účely. Italům se tak například podařilo dokončit třídu velkých torpédoborců třídy AQUILA, které se původně stavěli do Rumunsko. Tyto torpédoborce byly nejen díky své rychlosti a počtu (za války se dokončily tři ze čtyřech jednotek) výraznou posilou, ale také díky výzbroji v podobě 5 děl ráže 152mm. Dali se tak lidně použít i v roli lehkých křižníků, ke kterým typově měli skutečně hodně blízko. Rakušané tak ostrouhali, přestože by se jim tento typ plavidel více než hodil, protože přesně zapadal do jejich aktivní obrany typu „udeř a uteč“. Jen dodám, že všechny čtyři křižníky měly podle původního projektu být dokončeny v roce 1917.
Zdroje:
• http://navalhistory.flixco.info/H/30239 ... 330/a0.htm
• http://navypedia.org/ships/austrohungar ... hina68.htm
• http://oceania.pbworks.com/w/page/8466251/Monfalcone
• http://www.warshipsww2.eu
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
Jsem nadšen vaší prací a už vím proč můj výlet mezi námořníky byl jen jeden a současně byl i poslední. 
