Itálie
Rok 1916-1919
Torpédoborec Nibbio v roce 1919
Lodě ve třídě:
- AQUILA (1914 – 1916 – 1917)
- FALCO (1914 – 1919 – 1920)
- NIBBIO (1914 – 1918 – 1918)
- SPARVIERO (1914 – 1917 – 1917)
* Poznámka: první datum je zahájení stavby, druhé spuštění na vodu a třetí převzetí do služby.
U tématu, ohledně rakousko-uherského projektu stavby křižníků pro Čínu (Monfalcone 68), jsme si řekli, že staré mocnářství mohlo, nebýt války, realizovat velice zajímavou zakázku pro tohoto asijského zákazníka. Podle původního zadání se mělo jednat o jeden velký a tři malé křižníky doplněné o 12-13 torpédoborců. Pokud by se stavba realizovala o nějaký ten rok dříve, tak by rakousko-uherská Kriegsmarine mohla v průběhu Velké války tato plavidla dokončit, zabavit pro své vlastní potřeby a využít je v boji proti Dohodovým mocnostem na Jadranu. Na tomto větším „rybníčku“ se právě lehká a rychlá plavidla ukázala jako nejhodnotnější. Nicméně nestalo se tak z již uvedených důvodů zahájení stavby. Dalším důvodem byl výběr zvolené loděnice, která se v květnu 1915, kdy Itálie vstoupila do války, ocitla na hranici frontové linie a nakonec byla i nepřítelem obsazená a do rukou mocnářství se vrátila až v říjnu 1917 po velké ofenzivě Centrálních mocností. Po této stránce tak Rakousko-Uhersko mělo smůlu a nemohlo pro svůj prospěch využít prakticky žádné větší námořní jednotky původně určené na export. Naproti tomu dohodové mocnosti i přes své výraznější materiální zabezpečení měli i výhodu v rozsahu zahraničních staveb, které po vypuknutí války zabavili ve svůj prospěch. Krásným příkladem jsou v Británii stavěné dvě bitevní lodě pro Osmanskou říši, které Royal Navy v srpnu zabavila, a stejně tak dopadli i čtyři torpédoborce stavěné pro stejného zákazníka. Tento postup se ale netýkal jen Británie a jen velkých jednotek. Týkal se i rakousko-uherského souseda Itálie, která si tak mohla do svých námořních sil začlenit zajímavé jednotky určené původně pro zahraničního partnera. V tomto konkrétním případě se jednalo o velké torpédoborce (někdy též nazvané jako vůdčí) původně založené pro Rumunsko.
Poté, co se italské království na jaře roku 1915 začalo klonit k výstupu z paktu Trojspolku a ke vstupu k původním nepřátelům, tak začalo i řešit otázku svých vlastních námořních sil a jejich včasné dohotovení. Nepřítel na druhé straně Jadranu v podobě Rakousko-Uherska, totiž disponoval trojicí moderních dreadnoughtů s tím, že čtvrtý se nacházel v závěrečné fázi stavby. Italové pak ve stejné době disponovali rovněž třemi dreadnoughty a další tři měli ve stavbě. Vstup do války byl naplánován tak, aby námořnictvo stačilo převzít co nejvíce moderních jednotek, včetně právě dokončovaných dvou bitevních lodí a několika torpédoborců třídy ROSOLINO PILO (ve stavbě bylo osm jednotek, do léta 1915 bylo dokončeno pět z nich). Ve stavbě se pak nacházeli čtyři torpédoborce třídy Mărăşti, které si již před válkou v roce 1913 objednalo Rumunské královské námořnictvo. Stavbou byla pověřená loděnice Pattison, která jí v důsledku války realizovala s výrazným zpožděním, přestože kýly všech čtyřech lodí třídy byly založeny již v roce 1914. Po vstupu Itálie do války byly všechny rumunské torpédoborce dne 5. června 1915 zabaveny italským námořnictvem. Italové tak rázem získali čtyři rozestavěné torpédoborce, které díky jejich velikosti šlo řadit mezi vůdčí torpédoborce, nebo s troškou dobré vůle i mezi malé křižníky, díky své těžké výzbroji. Zatímco standardní italské torpédoborce měli délku něco kolem 70-75 metrů a výtlak 770 tun (např. třída Rosolino Pilo z roku 1915), tak tyto původně rumunské torpédoborce měly délku téměř 95 metrů a výtlak o tisíc tun větší. Samozřejmě třída AQUILA (Mořský orel) nebyla jediná, kterou Italové měli jako vůdčí, protože třída CARLO MIRABELLO byla ještě o kousek větší (103 x 9,7 m, standardní výtlak 1.820 tun), ale byla poslední, které ještě vstupovala do služby v průběhu První světové války. Ostatně pro nepřítele zpoza Jadranu, byly velkou neznámou, když se s nimi poprvé setkaly. Stalo se tak během bitvy v Otrantské úžině (1917), kdy Rakušané sice vcelku přesně odhadli výtlak nepřítele, ale dál jen museli konstatovat, že se zřejmě jedná o torpédoborec neznámé třídy a národnosti, který vzhledem trochu připomínal italský rychlý křižník QUARTO. Ten měl totiž také tři krátké a široké komíny a podobný sklon stěžňů. V Rakousko-Uhersku se samozřejmě vědělo, že se u sousedů pro Rumunsko staví nějaké velké torpédoborce o předpokládaném výtlaku kolem 1.400 tun a bylo jim jasné, že lodě budou zabavené v prospěch italského námořnictva, pokud se je podaří dohotovit ještě před koncem války. O jejich vzhledu ale nic bližšího nevěděli. Důstojníci, kteří prvně tuto italskou třídu spatřili, ji pro další komunikaci mohli označit kódovým „typ Rumane“, ale ve skutečnosti byli takto označené italské torpédoborce II. a III. třídy INDOMITO. Nevěděli, že výtlak těchto „supertorédoborců“ byl ještě větší a při rozměrech 94,7 x 9,5 x 3,6 m byl standardní 1.750 tun a plný 1.820 tun. Sami Italové pak zařazení této třídy nějak dvakrát neřešili, ale prostě jim říkali „esploratori“, neboli „objevitelé“, či „průzkumníci“. Tedy takový ekvivalent k britskému „scouts“, které se ale vžilo pro malé a rychlé křižníky.
Pohonná jednotka sestávala z pěti kotlů typu Thornycroft vyrábějících páru, které byly vytápěny topným mazutem, dvojice Tosiho turbín a dvou lodních šroubů. Plný výkon jednotky byl 29.420 kW (40.000 koňských sil) a maximální rychlost velkého torpédoborce překračovala hranici 34 uzlů. Při ekonomické 15 uzlové rychlosti umožnila 270 tunová zásoba mazutu dojezd 1.700 námořních mil (3.148 km). Při maximální rychlosti klesla nezávislost plavby na 380 námořním mil (703 km). Během testů za ideálních podmínek dokázala tato plavidla vyvinout ještě výrazně vyšší rychlost, než která je běžně uváděná. Aquila: 36,4 uzlů, Nibbio 37,4 uzlů, Sparviero 38,04 uzlů. To bylo na takto velké torpédoborce vskutku úctyhodné. Na Jadranu tak neměli prakticky protivníka, který by jim dokázal uniknout.
Torpédoborec Maraşeşti
Výzbroj byla rovněž nad všechny ostatní torpédoborce, které se standardně ve Středozemním moři pohybovali. V podobě tří děl ráže 152mm se tak za určitých předpokladů dalo mluvit o menším křižníku. Po dokončení stála děla v zajímavém, ale ne zcela praktickém rozložení. To se ostatně v průběhu dlouhé kariéry různě měnilo a lišilo loď od lodi. Dvě děla stála na zvýšené přídi před velitelském můstku vedle sebe, třetí dělo se pak nacházelo na vršku zadní palubní nástavby a leželo tak ve stejné úrovni s dvojicí na přídi. Díky rozmístění příďových děl mohla být boční palba vedené ze dvou děl, ze tří jen za určitých podmínek. I tak ale hmotnost boční salvy převyšovala tu u rakousko-uherských křižníků, které byly vyzbrojené pouze děly do ráže 100mm. Za výzbroj byla vybrána britská děla 6“/40 (15,2cm) QF o délce 40 násobku ráže, která se hojně používala na všech větších plavidlech stavěných mezi léty 1890 – 1905. Nevím, kde přesně k nim Italové přišli, ale předpokládám, že si je k vlastní stavbě vyžádal už původní vlastník stavěných torpédoborců, Rumunsko. Kadence se dle sehranosti obsluhy pohybovala v rozmezí 5 – 7 ran za minutu, přičemž obsluha musela pracovat s projektily o hmotnosti 45,3 kg (CPC a HE). Úsťová rychlost projektilu byla 657 m/s a dostřel při elevaci 15 stupňů 9.140 metrů. Předpokládám, že třída AQUILA, vzhledem k době, kdy byla stavěná, již měla vyšší elevací hlavních děl a tím pádem i vyšší dostřel. Sekundární výzbroj představovali již jen čtyři rychlopalná děla ráže 76,2 mm, která byla určená především k odrážení torpédových člunů a proti letadlům. Mělo by se jednat o typ 76/40 Mod. 1916 R.M., nebo podle jiného zdroje A1917 (Ansaldo Mod. 1917) s elevací -5/+75 stupňů s výškovým dostřelem kolem 5.500 metrů. Úsťová rychlost byla 690 m/s a kadence se pohybovala v rozmezí 12-15 ran za minutu. Hmotnost projektilu byla 6,82 kg. Dělovou výzbroj doplňovala dvojice kulometů ráže 6,6 mm, dva dvouhlavňové torpédomety ráže 450mm umístěné po jednom na každém boku a zásoba až 44 min. Nejčastěji se asi jednalo o typy Harlé 70 M 1916, Harlé 100 M 1916 a SG 125/1916 s výbušnou hlavicí o hmotnosti 70 až 125 kg (dle typu). V této konfiguraci byly dokončeny ale pouze dva torpédoborce (AQUILA a SPARVIERO). Další dva vstoupily do služby až na konci války, potažmo v roce 1920. NIBBIO měl prakticky shodnou výzbroj, jediným rozdílem byla nižší zásoba min v maximálním počtu 24 kusů. Nejvýraznější změnu doznala posledně dokončená loď FALCO. Zde byla skladba výzbroje v podobě dvou dvouhlavňových věží a jednoho samostatného děla ráže 120mm (120/45 SA1918/1919) s kadencí palby 7 ran za minutu. Jako munice se používaly projektily HE o hmotnosti 22 kg a AP o hmotnosti 23,15 kg s výmetnou složkou 7,6 kg. Při elevaci 33 stupňů byl dostřel až 15.500 metrů při úsťové rychlosti projektilu 750 m/s. Protiletadlová výzbroj byla redukovaná na dvě 76,2mm děla stejného typu jako u sesterských lodí. Počet kulometů a torpédometů zůstalo shodné. Počet vezených min mohl být maximálně 38 kusů.
Torpédoborec Maraşti
AQUILA (ex-Vifor) - 11.3.1914 /// 26.7.1916 /// 8.2.1917 – v říjnu 1937 předáno Španělsku (Melilla)
FALCO (ex-Viscol) - 19.8.1916 /// 16.8.1919 /// 20.1.1920 – v říjnu 1937 předáno Španělsku (Ceuta)
NIBBIO (ex-Vartez) - 15.7.1914 /// 30.1.1918 /// 15.5.1918 – v červenci 1920 předáno Rumunsku (Maraşeşti)
SPARVIERO (ex-Vijelie) - 29.1.1914 /// 25.3.1917 /// 15.7.1917 – v červenci 1920 předáno Rumunsku (Maraşti)
* Poznámka: první datum je zahájení stavby, druhé spuštění na vodu a třetí převzetí do služby.
Historie
Stavbou byla pověřená italská loděnice Pattison v Neapoli a kýl všech lodí byl založen v roce 1914, tedy v době, kdy vypukla Velká válka. Díky tomu, že Itálie do války vstoupila až koncem května 1915, mohla bez problému dále pokračovat ve stavbě, zatímco předpokládaný soupeř Rakousko-Uhersko vedlo válku na dvou frontách a na dostavbu rozestavěných lodí nemělo čas ani prostředky. Až do zabavení italským námořnictvem v červnu 1915, byla stavba vedená pod původními rumunskými jmény. AQUILA (původní jméno Vifor), FALCO (Viscol), NIBBIO (Vartez) a SPARVIERO (Vijelie). Nicméně po vstupu do války se stavba výrazně zpomalila a ke spuštění první z lodí došlo v roce 1916 (Aquila). Loď byla dokončená a námořnictvem do služby zařazená právě včas, aby se mohla zúčastnit bitvy Druhé bitvy v Otrantské úžině (květen 1917). Zde byla ale poškozená dělostřelbou rakousko-uherských torpédoborců a z boje vyřazená, což bylo pro Rakušany velké štěstí, protože italský svaz měl v této fázi nad nepřítelem velkou početní a palebnou převahu. Kníže Liechtenstein se tak spolu se svými torpédoborci dostal s oprátky, kterou mu Italové a Britové utahovali. AQUILU pak bylo nutné z bojiště odtáhnout, protože měla poškozenou pohonnou jednotku. Sesterská SPARVIERO byla na vodu spuštěná 26. března 1917 a stejně jako AQUILA vstoupila do služby v roce 1917. NIBBIO byla na vodu spuštěná 30. ledna 1918 a ve stejný rok vstoupila do služby. Jako poslední byla dostavovaná FALCO, která se ale spuštění na vodu dočkala až v roce 1919 a dokončení o rok později. V roce 1919 byly tři prvně jmenované jednotky (Falco se ještě nacházela ve stavbě) částečně přezbrojeny, když byl redukován počet 76mm děl (o délce 40 násobku ráže) na dvě. Podle všeho se pak především změnilo uspořádání hlavní výzbroje, která byla nyní umístěná v ose lodi po jednom dělu na přídi, zádi a třetí stálo v prostoru mezi druhým a třetím komínem. Druhé a třetí dělo stály na palubních nástavbách ve stejné výšce nad hladinou, jako první dělo na vyvýšené přídi. Plná boční salva tak konečně mohla být vedená ze všech tří hlavních děl (ruku ale za to do ohně nedám, že k této modifikaci došlo skutečně již v roce 1919 nikoliv později). FALCO, jak jsem psal již výše, pak byla dokončena s jinou výzbrojí v podobě celkem pěti děl ráže 120mm (SA1918). V letech 1925-1926 byla u třech lodí provedená změna výzbroje, když byla 150mm děla sejmutá a nahrazená hlavněmi ráže 120mm (Falco již tato děla nesla od vstupu do služby), ve stejné konfiguraci, jako FALCO. Tedy dvě dvouhlavňové a jedna jednohlavňová věž. Všechna plavidla tak nyní nesla shodnou výzbroj a mohla se řadit mezi nejsilněji vyzbrojené torpédoborce své doby.
Služba v Rumunsku
Po ukončení První světové války, když se poněkud zlepšila ekonomická situace Rumunského království, se tento původní objednavatel přihlásil alespoň o dva torpédoborce popisované třídy, které zařadil do svých námořních služeb. Po rutinní službě se oba torpédoborce Maraşti a Maraşeşti (ex Sparviero, ex-Nibbio) obdržené z Itálie v červenci 1920, dočkali začátku Druhé světové války a jako takové vstoupily do bojů na straně zemí Osy Berlín - Řím - Tokio. Za války byla výzbroj změněná na čtyři 127mm děla, stejný počet 37mm a rovněž 20mm kanónů (podle některých zdrojů byla součástí výzbroje i dva páry kulometů ráže 13,2mm). Jejich hlavní válečnou aktivitou byl doprovod konvojů na Krym a do Bosporu. Jak se blížil konec války, vtrhla Rudá armáda rovněž do Rumunska, jakožto německého spojence a dne 29. srpna 1944 se v Konstanci zmocnila obou lodí. Oba torpédoborce pak zařadil Sovětský svaz do svých služeb černomořské flotily pod jmény Lovkij (Nibbio) a Logkij (Sparviero). Po ukončení bojů Druhé světové války byly obě lodi dne 12. října 1945 vráceny původnímu majiteli, kde dále sloužili pod označením D 11 (Nibbio) a D 12 (Sparviero). Obě jednotky rumunská lidová republika vyškrtla ze svého seznamu v roce 1963 a následně je nechala sešrotovat.
Služba ve Španělsku
Zbylá dvě plavidla provozovala Itálie až do roku 1937, kdy o jejich odprodej projevilo zájem nacionalistické Španělsko ničené občanskou válkou. Díky spřízněným fašistickým režimům to nakonec bylo možno uskutečnit a v říjnu 1937 obdržela země na Pyrenejském poloostrově nejen dva tyto starší torpédoborce (ex-Aquila, ex-Falco), ale rovněž další dva (Guglielmo, Pepe a Alessandro Poeiro). Ve španělském námořnictvu obdrželi nová jména Melilla (Aquila) a Ceuta (Falco) a zůstali u svých nových majitelů i po ukončení bojů Druhé světové války a to především díky tomu, že generál Franco nezatáhl Španělsko do války na straně Osy. CEUTA byla z námořních seznamů vyškrtnutá v roce 1948 a její sestra MELILLA jí následovala o dva roky později. Tečku za jejich existencí udělali hutě.
TTD – torpédoborce třídy AQUILA po dokončení
* Země původu: Itálie
* Délka: 94,7 m
* Šířka: 9,5 m
* Ponor: 3,6 m
* Výtlak standardní: 1.750 t
* Výtlak plný: 1.820 t
* Výzbroj: 3x152mm (3xI), 4x76mm (4xI), 2x kulomet ráže 6,6mm, 4x TT 450mm, 50-100 min
* Pancéř paluba:
* Pancéř dělostřelecká věž:
* Pancéř kasematy:
* Pancéř velitelská věž:
* Pancéř boky:
* Pohonná jednotka: 5 kotlů, 2x turbína, 2x šrouby
* Výkon strojů: 40.000 koňských sil (29.420 kW)
* Vezená zásoba paliva: 270 tun mazutu
* Rychlost: 34,2 uzlů (během testů 36,4 až 38 uzlů)
* Dojezd: 1.700 námořních mil 15 uzlové rychlosti
* Posádka: 139 - 145 mužů
Zhodnocení
Po prvním poněkud rozpačitém rozmístění hlavní výzbroje, bych tuto třídu hodnotil na poměry konce První světové války a dvacátá léta, dosti vysoko. Především rychlost dosažená při testech byla velice slibná a prakticky nebylo na Jadranu nepřítele, který by jim mohl uniknout. Následná modifikace hlavních děl ráže 152mm do osy lodi zvýšili již tak slušnou palebnou sílu. O té by se bez nadsázky dalo říct, že byla, jak u menšího lehkého křižníku. Třída AQUILA se tak nemusela bát střetnutí ani s o úrovni vyššími lehkými křižníky, nebo s jejich valnou většinou postavenou před a za První světové války. Následná modifikace z poloviny dvacátých let pak držela krok s dobou, a i když se zmenšila ráže hlavních děl, tak jejich zvýšení počtu tento „handicap“ vyrovnávala. Takže i když se jednalo o konstrukci, která pocházela ještě z První světové války, tak byla po modernizaci stále účinnou i proti moderním torpédoborcům stavěným ve dvacátých a třicátých let.
Zdroje:
• Jiří Novák, Andrej Žiarovský, Stanislav Šupík – Bitva v Otrantské úžině – Praha 2011
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1917 – Praha 2002
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 5. díl rok 1918 – Praha 2002
• http://www.navypedia.org/ships/italy/it_dd_aquila.htm
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
• Pejčoch, Novák, Hájek – Válečné lodě 4 – Praha 1993
• http://www.warshipsww2.eu
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
