Brazílie
Rok 1914
Poslední výstřel španělské pozemní baterie s dělem ráže 381 dne 24. září 2008
Lodě ve třídě:
- RIACHUELO (1914 – 19XX – 19XX)
* Poznámka: loď nebyla nikdy dokončená
Na americkém kontinentu hráli v námořním zbrojení prim pouze Spojené státy americké, které v tomto prostoru prakticky neměli žádného vážnějšího konkurenta. To ale neznamená, že námořní síly dalších zemí byly zcela podřadné. Naopak. Celá řada zemí Jižní Ameriky disponovala poměrně slušnou flotilou, za kterou by se nemusela stydět lecjaká evropská koloniální země, jako například Portugalsko, Španělsko, Dánsko, Belgie, Řecko, Turecko či Nizozemí. Tak například Argentina měla od roku 1892 ve stavu dvě řadové bitevní lodě třídy INDEPENDENCIA, určené především k obraně vlastního pobřeží, jejichž hlavní výzbroj se skládala ze čtyř děl ráže 240mm. V moderní předválečné době reprezentované britským HMS Dreadnought, se Argentina zmohla na dva dreadnoughty třídy RIVADAVIA spuštěné na vodu v roce 1911, jejichž boční salva byla tvořená dvanácti děly ráže 305 mm. Jen pro představu, Rakousko-Uhersko disponovalo čtyřmi moderními dreadnoughty a Itálie celkem šesti, které byly dokončeny nejpozději před koncem První světové války. Když si na počátku dvacátého století objednala Brazílie a poté rovněž Argentina stavbu moderních bitevních lodí, tak vláda Chile nemohla z prestižních důvodů zůstat pozadu. Třída ALMIRANTE LATORRE, v které byly původně objednané dvě jednotky, vycházela z plánů britské třídy IRON DUKE jen s tím větším rozdílem, že místo děl ráže 343 mm byla jako hlavní výzbroj použitá děla ráže 356 mm. První z lodí, která byla na vodu spuštěná v roce 1911, se v Chile díly Velké válce dočkali až na sklonku roku 1920, protože jí Britové po dobu války zařadily do vlastní flotily. Druhá jednotka (Almirante Cochrane), s jejíž stavbou se započalo v roce 1913, byla na vodu spuštěná až v roce 1918, ale nakonec nebyla nikdy v původní podobě dokončená. Velká Británie ji v únoru 1918 zakoupila a přestavěla na letadlovou loď HMS Eagle. Jak vidno, ani země Jižní Ameriky nechtěli zůstat pozadu v budování moderní námořní flotily a jelikož největší zemí této části amerického kontinentu byla Brazílie, tak se přímo nabízí, že právě tato země by měla mít největší námořní síly. A i když velikost země není měřítkem velikosti námořní flotily, tak v tomto případě to výjimečně platilo. Brazílie tak například disponovala dvojicí řadových bitevních lodí pobřežní obrany třídy DEODORO, které byly na vodu spuštěny v letech 1898 a 1899, a jejichž hlavní výzbroj se skládala ze čtyř děl ráže 240mm. V roce 1905 se vláda Brazílie, jejíž ekonomika v této době prudce rostla, rozhodla uskutečnit ambiciosní plán na výstavbu moderního loďstva. Tento plán měl okolním zemím ukázat nejen ekonomickou sílu Brazílie, ale rovněž ukončení politické krize z konce 19. století. Plán měl být namířen především proti rivalské Argentině, která v té době disponovala silami v podobě čtyř moderních chráněných křižníků postavených v Itálii, tří starších britských křižníků a řady menších plavidel. Již v roce 1907 byla ve Velké Británii zahájená stavba dvou lodí třídy MINAS GERAIS s dvanácti děly ráže 305mm s tím, že v boční salvě mohlo být použito deset děl. Rychlostí 21 uzlů a dojezdem kolem 10.000 námořních mil překonávali všechno, co se v jižní Americe v té době nacházelo. Brazilské námořnictvo si lodě převzalo v roce 1910. Jejich stavba vyvolala výše uvedenou Chilskou a Argentinskou reakci. Aby si Brazílie udržela svou nově nabitou pozici námořní velmoci amerického kontinentu (samozřejmě až za USA), rozhodli se její představitelé pro nákup nové jednotky, s jejíž stavbou se započalo v září 1911. Ta se pak s počtem čtrnácti děl ráže 305 mm stala lodí s největším počtem děl hlavní ráže, která kdy byla postavená. Nicméně buď z ekonomických důvodů, nebo proto, že světové mocnosti již začali se stavbou lodí s výrazně většími děly (tzv. super-dreadnoughty), bylo rozhodnuto tuto jednotku (Rio de Janeiro) prodat. Novým majitelem se měla stát Osmanská říše, která loď zakoupila, ale v době jejího vystrojování jí Royal Navy zabavila ve svůj prospěch, protože každým dnem hrozilo vypuknutí války, kterou známe jako První světová válka. Britové ji do svých řad zařadily jako HMS Agincourt. Po prodeji RIO DE JANEIRO požádala brazilská vláda britské firmy Armstrong a Vickers o předložení návrhu na novou loď s výrazně vyšší bojovou hodnotou. Mezi prosincem 1913 a březnem 1914 předložila Vickers celkem šest návrhů a Armstrong dokonce osm. U Armstrongu dokonce souhlasili s tím, že loď postaví bez jakékoliv nutnosti platby předem. Většina těchto návrhů počítala s hlavní výzbrojí soustředěnou do dvouhlavňových věží s děly ráže 15 palců (381mm) o celkovém počtu osmi až deseti, nebo s osmi děly ráže 16 palců (406mm). Rychlost se měla podle návrhů pohybovat v rozmezí 22 až 25 uzlů a výtlak 26.000 až 30.500 tun standard. Tím by Brazílie své konkurenty zcela deklasovala. Nicméně válka již byla na spadnutí a tak vlastní realizace byla s hrozící se krizí a válečným konfliktem ohrožená. Celkově věci pak nabrali rychlý spád a tak ani není zcela jisté, jestli Brazílie skutečně svou loď RIACHUELO objednala. Většina zdrojů se nezmiňuje, že by Brazílie stavbu této jednotky skutečně objednala, ale v encyklopedii válečných lodí Conway je poznámka, že si vláda vybrala jeden ze čtyř finálních návrhů. Konkrétně se mělo jednat o design číslo 781, což měl být jeden z prvních návrhů od Armstrongu, který počítal s hlavní výzbrojí v podobě čtyř dvouhlavňových věží ráže 381 mm. Návrh v mnohém vycházel z britských super-dreadnoughtů tříd QUEEN ELIZABETH a REVENGE stavěných právě s děly ráže 381mm. Podle výše uvedené válečné encyklopedie si Brazílie stavbu lodi se jménem RIACHUELO u firmy Armstrong Whitworth z Elswicku objednala 12. května 1914. Vypuknutí války zpozdilo přípravu předběžné výkresové dokumentace, která měla být hotová v srpnu, ale dokončená byla údajně v září 1914. Další válečné měsíce pak projektu z logických důvodů priorit na pozemním bojišti nepřáli a stavba, nebo lépe řečeno přípravné práce, byli dne 14. ledna 1915 oficiálně zastaveny, aby celý projekt byl 13. května 1915 zrušen. Britské loděnice se v následných měsících a letech museli soustředit především na stavbu plavidel pro vlastní Royal Navy.
Jaká by tedy byla podoba a technické parametry brazilské bitevní lodě, pokud by byla dokončená podle projektu č. 781? Bohužel na tuto otázku nemám jednoznačnou odpověď, protože se mi k ní příliš mnoho informací nepodařilo najít, což je logické vzhledem k tomu, v jaké fázi stavby byla zastavená. Nenašel jsem ale ani jednu fotku a tak vnější vzhled můžeme jen odhadovat z britských super-dreadnoughtů tříd QUEEN ELIZABETH a REVENGE, z kterých návrh č. 781 vycházel. Vzhledem k tomu, že brazilský super-dreadnought používal k topení pod kotly výhradně uhlí a nikoliv mazut, jako prvně jmenovaná britská třída, tak bych jako etalon použil spíše druhou třídu, tedy REVENGE. Oproti ní měl být brazilský super-dreadnought o více jak deset metrů delší, přičemž měl nést stejný počet hlavních děl soustředěných do čtyř dvouhlavňových věží. Při rozměrech 201,2 x 28,7 x 8,5 metrů měl být standardní výtlak 28.270 tun a plný 32.284 tun. Vnější vzhled odhaduji, že byl opět podobný britské třídě, tedy s jedním mohutným komínem umístěným za hlavními palubními nástavbami a stejně vysokým zadním bojovým stěžněm. Sekundární výzbroj pak byla soustředěná do kasemat na bocích lodí na úrovni zadní paluby.
Za hlavní výzbroj byla vybrána „super“ ráže 381 mm britské zbrojařské firmy Vickers-Armstrong, která byla použitá i u britských super-dreadnoughtů posledních tříd bitevních lodí a bitevního křižníku třídy HOOD. Jednalo se o zbraň 15“45 (381mm) Mark B umístěnou do čtyř dvouhlavňových věží po dvou na přídi a zádi v ose lodi v tzv. super pozici. Přestože stavba brazilské lodi byla nakonec zrušená, byla děla vyrobená a v letech 1929 až 1935 v počtu osmnácti kusů prodaná Španělsku, které je použilo u pobřežního dělostřelectva. Zajímavostí je, že čtyři tato děla přežila ve svých palebných postech až do roku 2005 s tím, že tři z nich byla stále plně střelby schopná. Samozřejmě děla byla dodatečně dovybavená moderními radary, infračervenými a laserovými dálkoměry pro řízení palby atd. Na konci září 2008 byla poslední zbylá zbraň převedená do rezervy. Skutečně úctyhodná éra. Podle Navweaps.com měl projektil mít hmotnost 885 kg a výmetná sločka 196 kg, nicméně jiný zdroj uvádí hmotnost jen 765,44 kg u modelu 1914. Bohužel nedokážu odhadnout, který ze zdrojů je pravdivější. Je ale fakt, že Navweaps.com zřejmě popisuje pozemní španělskou verzi a tudíž zde nějaké rozdíly oproti námořní brazilské verzi budou zřejmě panovat. Při 40 stupňové elevaci u pozemního dělostřelectva činil dostřel 35.100 metrů, u námořní verze při menší elevaci by to bylo výrazně méně. Kadence palby byla kolem dvou ran za minutu. Vezená zásoba měla být 100 střel na hlaveň.
Sekundární výzbroj měla být umístěná do kasemat, ale nepodařilo se mi jasně dohledat, o jakou výzbroj se mělo jednat. Údaj o čtrnácti dělech ráže 152 mm a dalších deseti dělech ráže 102 mm mi přijde jako chybný. I když měl být trup brazilské lodi o více jak deset metrů delší než britská třída REVENGE, tak mi přijde nepravděpodobné, že by se tak velký počet středních děl na trup vešel. Co se 152 mm děl týče, tak projektil model 1914 měl hmotnost 48,6 kg, u 102 mm děla stejného modelu vážil projektil 14,69 kg. Tato menší děla měla údajně stát na palubě. Dělostřeleckou výzbroj měly doplňovat dva podhladinové (?) torpédomety ráže 533 mm.
Pancéřová ochrana byla opět na vysoké úrovni a představoval jí hlavní boční pás o délce 129,5 a výšce 4,6 metrů, který byl silný až 343 mm. Oba konce o celkové délce 70,5 a výšce 3,4 metrů krylo rovněž pancéřování o síle 76 mm. Z celkové délky byl bok chráněn v rozsahu 99%. Nad hlavním bočním pancířem byl další o síle 305 mm, délce 65,5 m a výšce 2,6 m, který byl umístěn ve středové části lodi pod kasematami středního dělostřelectva. Protitorpédové přepážky o síle 51 mm chránily loď v délce 157 metrů a dosahovaly výšky 7,4 m. Hlavní dělostřelecké baterie z čelní strany chránil pancíř o tloušťce 330 mm a stejně silný kryl i jejich barbety. Boky věží kryla ocel o tloušťce 229 mm. Sekundární dělostřelecké baterie umístěné v kasematách, chránilo z čelní strany 178 mm ocele. Jednotlivé kasematy od sebe oddělovala rovněž pancéřová přepážka, jejíž sílu se mi ale nepodařilo dohledat. Ta měla za úkol zabránit zničení většího počtu děl jedním zásahem. Pancéřová paluba odpovídala plus mínus standardu doby, což bylo něco kolem 76 mm. Hlavní velitelskou věž s vedením lodi chránil rovněž silný pancíř o síle 330 mm. Pohonná jednotka dávala plný výkon 33.185 kW (44.484 koňských sil) a síla parních turbín se přenášela na čtyři lodní vrtule, které lodi zajišťovali maximální rychlost 22,5 uzlů. Vezená zásoba uhlí v podobě 4.014 tun umožňovala dojezd 8.000 námořních mil (14.800 km) při ekonomické 12 uzlové rychlosti. Posádku mělo tvořit 1.1153 až 1.500 mužů.
TTD – projekt bitevní lodě RIACHUELO „781“
* Země původu: Brazílie
* Délka: 201,20 m
* Šířka: 28,70 m
* Ponor: 8,50 m
* Výtlak standardní: 28.270 t
* Výtlak plný: 32.284 t
* Výzbroj: 8x381mm (4xII), 14x152mm (14xI) nebo 10x102mm
(10xI), 4x76,2mm (4xI), TT 2x533mm
* Pancéř paluba: 76 mm
* Pancéř dělostřelecká věž: 229 – 330 mm
* Pancéř kasematy: 178 mm
* Pancéř velitelská věž: 330 mm
* Pancéř boky: 76 - 343 mm
* Protitorpédové přepážky: 51 mm
* Pohonná jednotka:
* Výkon strojů: 33.185 kW (44.484 koňských sil)
* Vezená zásoba paliva: 4.014 tun uhlí
* Rychlost: 22,5 uzlů
* Dojezd: 8.000 námořních mil při 12 uzlové rychlosti
* Posádka: 1.153 – 1.500 mužů
Zhodnocení
Asi se dá zjednodušeně říct, že jakékoliv plavidlo, které by neslo hlavní výzbroj v podobě děl ráže 380 mm a výše, by představovalo vrchol bitevních lodí stavěných nejen v období před či během První světové války, ale po modernizaci i během Druhé světové války. V případě lodí na americkém kontinentu by to pak platilo dvojnásob, protože žádná jiná konkurenční země, než USA, taková plavidla nestavěla. Tedy jak se to vlastně vezme, protože ve Spojených státech amerických v té době stavěli lodě s děly ráže 305 nebo 356 mm. I když v případě super-dreadnoughtů Američané menší ráži kompenzovali zvýšením počtů hlavní na deset až dvanáct (podle třídy). S děly ráže 406 mm Američané přišli až s třídou COLORADO uvedenou do služby až v letech 1921 až 1923. Z tohoto zjednodušeného přehledu je asi i laikům patrné, že by Brazílie realizací lodí RIACHUELO získala skutečně loď, která by v daném regionu neměla konkurenci. Samozřejmě to hned může vyvolat otázku případné reakce ze strany Argentiny, Chile a dalších zemí, ale na druhou stranu kromě Spojených států si většina zemí amerického kontinentu nemohli dovolit budovat početnější námořní síly. Dá se tak předpokládat, že RIACHUELO by na dlouhou dobu zůstala v jižní Americe „opuštěná“, tedy bez konkurence.
PS:
Vzhledem k tomu, že se mi k tomuto projektu příliš informací a ani žádný náčrtek nepodařilo najít, tak budu vděčný za jakoukoliv doplňující informaci.
Zdroje:
• Jaroslav Hrbek – Velká válka na moři - 1. díl rok 1914 – Praha 2001
• Bernard Ireland - Jane´s Bitevní lodě 20. století – Praha 2004
• Hynek, Klučina, Škňouřil – Válečné lodě 3 – Praha 1988
• http://springsharp.blog.onet.pl/page/15/
• www.warshipsww2.eu
• www.wikipedia.org
• www.palba.cz
