Vyvraždění Slavníkovců (995)
Napsal: 9/2/2015, 17:05
VYVRAŽDĚNÍ SLAVNÍKOVCŮ
České knížectví
27. - 28.září 995
V hodinách dějepisu jsme na základní škole probírali téma vyvraždění rodu Slavníkovců, což byl jeden z nejstarších dynastických masakrů, o kterém máme písemné prameny. Nicméně i když jsme se učili, že všichni zástupci rodu Slavníkovců byli na Libickém hradišti vyvražděni, tak tato informace byla velice zjednodušená a tak si v následujícím textu k tomu řekneme něco více. Stejně tak si něco povíme o Boleslavu II., který si díky aktu na Libici v dějinách vysloužil přídomek „Pobožný“. Otázkou je, jestli toto označení bylo, či nebylo oprávněné.
Předpokládaný rozsah slavníkovského panství ve světle posledních názorů
Jaké vlastně bylo české knížectví v průběhu 10. století? Jak víme, v roce 929 nebo spíše o šest let později byl koncem září na Staré Boleslavi zabit kníže Václav a jeho vrahem byl označen bratr Boleslav, který následně dosedl na knížecí stolec a rychle a krvavě se vypořádal s Václavovými nejbližšími spolupracovníky. Boleslav se ale nakonec ukázal jako silný panovník, který dokázal více jak jednu a půl dekády vést válku s Říší, než přistoupil na pro něj výhodný mír, který české knížectví vymanil z podřízené role, do které se knížectví dostalo za Václava. V roce 955 pak vojska Boleslava I. podpořila vojska Říše v jejich boji proti starým Maďarům, proti kterým úspěšně zasáhli v bitvě na řece Lechu. Boleslavovi se zároveň podařilo území knížectví razantně rozšířit o Slezsko, Krakovsko a část Ukrajiny až k hranicím dnešního Běloruska k řece Bug. Bohatství Boleslavovi říše pramenilo z obchodu s otroky, které jeho muži chytali daleko na východní hranice panství a poté s nimi obchodovali na trzích v Praze a dalších místech. Další zisky pramenily z ovládání dálkové kupecké stezky vedoucí z východu na západ, po které právě kromě výše uvedených otroků putovalo všelijaké další zboží. Prakticky v nezměněné podobě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let desátého století zdědil české knížectví Boleslavův stejnojmenný syn Boleslav. Jeho panství ale nebylo zcela pod vládou Přemyslovců, jak by se na první pohled mohlo zdát. Již z poloviny devátého století známé cestu čtrnácti českých knížat na dvůr římského císaře do Řezna, kde se toto poselství nechalo pokřtít. Počet knížat naznačuje, že česká kotlina nebyla jednotná a zřejmě tomu tak bylo i v průběhu prvních desetiletí století následujícího, kdy se kníže Václav v boji střetl s kouřimským vládcem. Těchto případů, kdy vystupuje více knížat, známe z českých dějin hned několik a tak se historici domnívají, že oproti Moravě byly Čechy rozdrobené na celou řadu menších knížectví, která se postupně začala sjednocovat pod vládou Přemyslovců ovládajících pražskou kotlinu a nejbližší okolí. Jedním z těchto knížecích rodů pak byli zřejmě Slavníkovci, kteří ovládali nemalý prostor dnešních východních Čech s centrem na hradišti Libice nad Cidlinou. Bohužel nevíme, jak se Slavníkovci dostali k moci a svému panství, ale jejich vzestup v druhé polovině desátého století byl neoddiskutovatelný. Vzestupu zřejmě pomohl i blíže neznámý sňatek s někým ze saské císařské rodiny. Dá se předpokládat, že saská dynastie se prostřednictvím Slavníkovců snažila v českém knížectví uplatňovat svou politiku, což se jim do určité míry dařilo, když byl do úřadu pražského biskupa jmenován Vojtěch právě z dynastie Slavníkovců.
Vzhledem k přemyslovské expanzi směrované severovýchodním a východním směrem se pak vedou spory na téma rozsah a případná nezávislost slavníkovského panství. Přemyslovský zisk Slezska by totiž bez podřízenosti knížat z Libice byl asi těžko dosažitelný. Nicméně i tak si asi Slavníkovci udrželi jistou míru nezávislosti či autonomie a zřejmě k tomu využívali právě vazby na saskou dynastii. Jenomže Přemyslovcům musela i tato míra „nezávislosti“ být trnem v oku, protože tu pořád byla hrozba, že by se Slavníkovci mohli spojit s nepřítelem v Říši a celou boleslavskou říši ovládnout. Pokud bych chtěl použít příměr, tak to je asi jako v září 1938, kdy československá vláda musela řešit otázku sudetského obyvatelstva a jeho pochybnou loajalitu vůči československému státu. Co se územního rozsahu týče, tak dříve byl přijímán názor, že slavníkovské panství zaujímalo velké plochy území ve východních a jižních Čechách a rod tak bylo více než důstojným soupeřem Přemyslovců. Dnešní názory na rozsah panství jsou již výrazně střízlivější a drží se hradského trojúhelníku kolem Libice nad Cidlinou, Kouřimi a Malínem s určitým přesahem především východním směrem k Labi. Severnější území Východních Čech bylo asi vzhledem k hustému lesními porostu téměř neosídlené a proto výklad, že rozsahu slavníkovského panství jakožto panství v prostoru téměř celých východních Čech je poněkud zavádějící. Nicméně toto není hlavním tématem tohoto článku a k otázce rozsahu panství a něco z historie rodu možná časem rozeberu v samostatném článku. V každém případě historik Dušan Třeštík myslím vcelku logicky oponoval dřívějším teoriím tím, že si položil otázku, jak mohli Přemyslovci kolem roku 960 získat Slezsko a Krakovsko, pokud by jim v této expanzi stál de facto nezávislí rod Slavníkovců s jejich rozsáhlými državami. Třeštík tak došel k jedinému závěru, že Slavník měl východní Čechy přidělené jako úděl a zřejmě i pocházel z nějaké vedlejší přemyslovské, a tedy spřízněné větve. Jisté teorie mluví dokonce o příbuzenských vazbách se svatým Václavem či Boleslavem I.
Centrum na hradišti Libice nad Cidlinou
Jediné co přesně víme, je že se Slavník po roce 950 objevuje na hradišti Libice, ze kterého buduje mocné a výstavní centrum svého panství ležící na území východočeských Charvátů. Jeho manželkou se stala Střezislava, která podle některých názorů pocházela ze sousední oblasti Královehradecké pánve. Podle Kosmovy kroniky zemřel Slavník v roce 981 a náš nejstarší kronikář na něho pěl jen chválu.
„Roku od narození Páně 981. Zemřel Slavník, otec svatého Vojtěcha. Ač v jeho povaze a životě vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných, chceme pověděti přece aspoň něco málo z toho a proto přerušujeme běh našeho vypravování. Byl to muž tváře ke všem veselé, v svých úsudcích ducha bystrého, v hovorech vlídný, bohatý statky světskými i duchovními. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost velmožů. V jeho činech se jevila znalost práva, podpora chudých, útěcha smutných, přijímání pocestných a ochrana vdov a sirotků. Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Doudleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou. Tento kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil.“
(Zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 27)
Roku 972 (někdy je uváděno 967) umírá Boleslav I. a na knížecí stolec usedá jeho stejnojmenný syn Boleslav. Tento panovník navázal na snahy svého otce o zřízení pražského biskupství, což se mu v roce 973 podařilo završit. Díky samostatnému biskupství spadající pod jeho vliv se mohl vymanit z politické a církevní závislosti na Říši. Prvním biskupem byl jmenován saský mnich Dětmar. Když byl tento důležitý post v roce 982 uvolněn, byl nabídnut Vojtěchovi, který pocházel z rodu Slavníkovců. Vojtěch se volbě pražským biskupem poměrně bránil, ale nakonec se uvolil jej přijmout. Přesné důvody jeho odmítání nastoupení na biskupský stolec neznáme, ale buď pramenily z nějaké osobní averze vůči vládnoucímu Přemyslovci, nebo se jednalo o nějaký spor mezi Přemyslovci a Slavníkovci z minula. Nevylučuje se ani rozdílný názor na vykonávání funkce pražského biskupa a jeho podřízená role vůči knížeti, tedy světské moci. Tato poslední varianta možná připadá jako nejvíce pravděpodobná. V každém případě spory mezi biskupem a knížecím dvorem byly prakticky neustálé a Vojtěch je řešil cestami za hranice knížectví, především pak do Itálie, kde pobýval v letech 988-922 a znovu od roku 994. Nicméně v roce 992 Vojtěch od knížete přijal edikt, který mu povoloval rozlučovat manželství mezi příbuznými, stavět kostely a vybírat desátky. Důvody častých Vojtěchových pobytů mimo území českého knížectví může být celá řada a jedním z nich i mohlo být hledání spojenectví proti vládnoucímu Přemyslovci. Pokud by totiž Slavníkovci skutečně pocházeli z nějaké vedlejší přemyslovské větve, tak by si na pražský stolec skutečně mohli činit nároky, což do určité míry potvrzují právě špatné vztahy biskupa a knížete. Vojtěch tak pro rodové zájmy mohl v zahraničí hledat pomoc stejně, jak to dělal jeho starší bratr Soběslav. Ten v roce 995 při tažení proti polabským Slovanům navázal dobré styky s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým. Slavníkovci si rovněž u císaře Oty III. stěžovali na přemyslovský útlak. Je nepochybné, že tyto zprávy musely doletět až do Prahy na Pražský hrad a kníže Boleslav je neslyšel rád. V následném násilném řešení konfliktu mezi Přemyslovci a Slavníkovci měl pak podle mě nemalý podíl i sám Vojtěch tím, že od roku 994 pobýval znovu mimo hranice knížectví a nemohl se tak pokusit problém přímo s Boleslavem řešit mírovou cestou. Boleslav pak zřejmě cítil, že se mu ztrácí půda pod nohami a že Slavníkovci proti němu kují pikle. Velkou měrou do situace, která předcházela napadnutí Libice, zasáhla i krize českého knížectví, které koncem století přišlo o část svých držav v podobě Malopolska, Krakova a kolem roku 990 i Slezsko (polští badatelé se domnívají, že ke ztrátě došlo již kolem roku 980). Kníže tak logicky přicházel o zdroj příjmů, jehož nedostatek se musel projevit i u knížecí vojenské družiny. Situace asi byla zhoršená i přesunem vojenských jednotek z území Krakovska, Malopolska a Slezska, která se stáhla a vyžadovala svůj pravidelný příjem. Ekonomika založená na expanzi a ovládnutí dálkových obchodních tras tak stagnovala. A vedle toho zde existovalo knížectví, které mělo tolik sebevědomí a moci, že si mohlo dovolit razit vlastní mince. Když si to vše sečteme, tak asi k jinému, než násilnému aktu asi dojít ani nemohlo.
“Nesmím ani přejíti, co jiní, jak vidím, vynechali. Biskup Vojtěch totiž, vida, že stádo jemu svěřené stále upadá do zkázy, a že je nemůže obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela na zmar. A když se již chtěl dáti na cestu do Říma, šťastnou náhodou právě tehdy přišel Strachkvas, o němž jsme se výše zmínili, s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého. S ním měl muž Boží, biskup Vojtěch, vzav ho stranou, rozmluvu a mnoho naříkal na nevěru a ničemnost lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manželství, na neposlušnost a nedbalost kněžstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc kmetů. Nakonec mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jíti do Říma k apoštolskému otci se poradit a k zpurnému národu se nikdy nevrátit. Mezi tím a k tomu doložil: „A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů naší země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boží a svou mocí dovoluji a všemožnými prosbami se zasadím u otce apoštolského o to, abys směl býti za mého života zde biskupem“. I vložil mu biskupskou berlu, již právě v rukou držel, do klína. Ale on ji, jako by byl šílený, pohodil na zemi a k tomu prohodil: „Nechci mít žádnou hodnost na světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou opovrhuji; pokládám se za nehodna biskupské výsosti a nestačím unésti tak těžké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev jsem, mrtvé pohřbívati nemohu“. K tomu biskup odpověděl: „Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě“. Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma a opustil lid, jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů. Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli kmeti, tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Ti kmeti však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha; jména jejich jsou: Soběbor, Spytimír, Dobroslav, Pořej a Čáslav.“
(Zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 29)
Nevíme, jestli k samotnému aktu útoku proti slavníkovskému centru dal příkaz vládnoucí Boleslav II., nebo jestli tak na své vlastní triko učinil některý z jeho předních rádců. Možné jsou obě varianty. V každém případě přemyslovská družina nečekaně napadla hradiště. Jako první bylo popleněné okolí hradiště, lid rozprášen a hradiště obleženo. Obránci, kterých asi mnoho nebylo, protože nejstarší Slavníkovec se tou dobou nacházel s vojenským kontingentem mimo hranice knížectví, chtěli den před svátkem svatého Václava uctít jeho památku modlitbami a žádali o příměří. Útočníci ale slib porušili a zaútočili na hradiště právě v době, kdy se obránci nacházeli na modlitbách. Obránci i přes svou odvahu nemohli nečekanému útoku a přesile dlouho vzdorovat. Ti kdož přežili první nápor, se uchýlili do kostela, kde očekávali azyl. Útočníci se ale nezastavili ani před svatou půdou a vtrhli do kostela a zajmuli je i s jejich rodinami. Podle některých zdrojů slíbili, že jim dají volný průchod, když vyjdou z kostela, ale pak je zajali a následně před oltářem všechny popravili. Těžko popsat tu hrůzu, která se toho osudného dne na Libici stala. Asi si nedokážeme představit, jaký to musel být pohled, když útočníci stínali jednoho člena slavníkovské rodiny za druhým včetně jejich manželek a dětí.
Nicméně když si krátce rozebereme předchozí pasáž s Kosmovi kroniky, tak můžeme nabít dojmu, že kníže k samotnému aktu příkaz nedal, protože se v té době zrovna nacházel ve stavu nemocných. Podle všeho tehdy asi šedesátiletý vladař byl těžce nemocen, možná i psychicky, jak se někteří badatelé domnívají, a nedokázal čelit požadavkům svých rádců, kteří žádali likvidací mocného rodu. Není vyloučeno, že jedním z organizátorů byl i rod Vršovců (obdrželi slavníkovské panství), který byl velice ambiciosní, a který potkal později stejný osud. Jestli rozkaz k útoku na Slavníkovce vydal přímo Boleslav v nějakém náhlém návalu vzteku, či pod ovlivněním ze strany své předpokládané psychické nemoci, nebo někdo z jeho nejbližších, se asi již stejně nedovíme. V každém případě závěr byl jednoznačný a ku prospěchu vládnoucího Přemyslovce, který se díky krvavé lázni, která ale nijak nevybočovala ze standardu doby, zmocnil bohatého knížectví a definitivně sjednotil celou zem pod vládu jednoho knížete. Nebezpečí v podobě občanské války či odstranění Přemyslovců ze strany Slavníkovců, tak bylo v očích Boleslava II. zažehnáno.
Přestože jsme se učili, že v ten osudný zářiový den roku 995 došlo k vyvraždění Slavníkovců, tak dva z potomků kníže Slavníka tento útok přeci jenom přežili. Oba se totiž zrovna nacházeli na vojenském tažení proti pohanským Slovanům, které vedle nejstarší Slavníkův syn Soběslav. Na této výpravě je dostihla zpráva o zkáze jejich rodu a hradiště a proto Soběslav požádal o azyl v Hnězdně u svého nevlastního bratra „svatého“ Radima. Vojtěch pak pokračoval v christianizaci pohanským Slovanů, který se mu ale stal osudným, jelikož jej pohané zabili. Jeho ostatky byly převezeny do Hnězdna, odkud je v první třetině 11. století během válečné výpravy odvezl Přemyslovec Břetislav I. Soběslav pak ve Slezsku žil jako bezvýznamný vévoda, jehož služby si v prvních letech jedenáctého věku vyžádal polský král Boleslav Chrabrý, který se po smrti Boleslava II. a uvěznění Boleslava III. stal vládcem českého knížectví i Moravy. Jenomže poměry polské vládě příliš nepřáli a po krátké vládě opileckého Vladivoje se v zemi zvedl odpor, který měl za následek vyhnání okupantů. Při chvatném útěku z Pražského hradu padl v roce 1004 v řadách polské posádky Soběslav. Tak odešel ze světa posledním nám známý Slavníkovec.
Vedle oficiálních verze bych chtěl ještě uvést teorii Dušana Třeštíka, kterou uveřejnil v roce 2006. Tento významný znalec českých poměrů se domnívá, že biskup Vojtěch mohl v klášteře sv. Jiří poskytnout azyl nějaké nevěrné manželce pocházející z nejvyšších kruhů. Tím, že se jí před příbuznými manžela zastal, zabránil krevní mstě, která si žádala její smrt. Biskup ale volil právo na církevní azyl. Třeštík se tak domnívá, že manželova rodina se Slavníkovcům za tento azyl krvavě pomstila právě v duchu krevní msty tehdejšího barbarského světa.
Zdroje:
• Nový, Sláva, Zachová - Slavníkovci ve středověkém písemnictví – Praha 1987
• http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisl ... 2005082901
• Slavníkovci ve středověkém písemnictví – Praha 1987
• http://www.moraviamagna.cz
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
České knížectví
27. - 28.září 995
V hodinách dějepisu jsme na základní škole probírali téma vyvraždění rodu Slavníkovců, což byl jeden z nejstarších dynastických masakrů, o kterém máme písemné prameny. Nicméně i když jsme se učili, že všichni zástupci rodu Slavníkovců byli na Libickém hradišti vyvražděni, tak tato informace byla velice zjednodušená a tak si v následujícím textu k tomu řekneme něco více. Stejně tak si něco povíme o Boleslavu II., který si díky aktu na Libici v dějinách vysloužil přídomek „Pobožný“. Otázkou je, jestli toto označení bylo, či nebylo oprávněné.
Předpokládaný rozsah slavníkovského panství ve světle posledních názorů
Jaké vlastně bylo české knížectví v průběhu 10. století? Jak víme, v roce 929 nebo spíše o šest let později byl koncem září na Staré Boleslavi zabit kníže Václav a jeho vrahem byl označen bratr Boleslav, který následně dosedl na knížecí stolec a rychle a krvavě se vypořádal s Václavovými nejbližšími spolupracovníky. Boleslav se ale nakonec ukázal jako silný panovník, který dokázal více jak jednu a půl dekády vést válku s Říší, než přistoupil na pro něj výhodný mír, který české knížectví vymanil z podřízené role, do které se knížectví dostalo za Václava. V roce 955 pak vojska Boleslava I. podpořila vojska Říše v jejich boji proti starým Maďarům, proti kterým úspěšně zasáhli v bitvě na řece Lechu. Boleslavovi se zároveň podařilo území knížectví razantně rozšířit o Slezsko, Krakovsko a část Ukrajiny až k hranicím dnešního Běloruska k řece Bug. Bohatství Boleslavovi říše pramenilo z obchodu s otroky, které jeho muži chytali daleko na východní hranice panství a poté s nimi obchodovali na trzích v Praze a dalších místech. Další zisky pramenily z ovládání dálkové kupecké stezky vedoucí z východu na západ, po které právě kromě výše uvedených otroků putovalo všelijaké další zboží. Prakticky v nezměněné podobě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let desátého století zdědil české knížectví Boleslavův stejnojmenný syn Boleslav. Jeho panství ale nebylo zcela pod vládou Přemyslovců, jak by se na první pohled mohlo zdát. Již z poloviny devátého století známé cestu čtrnácti českých knížat na dvůr římského císaře do Řezna, kde se toto poselství nechalo pokřtít. Počet knížat naznačuje, že česká kotlina nebyla jednotná a zřejmě tomu tak bylo i v průběhu prvních desetiletí století následujícího, kdy se kníže Václav v boji střetl s kouřimským vládcem. Těchto případů, kdy vystupuje více knížat, známe z českých dějin hned několik a tak se historici domnívají, že oproti Moravě byly Čechy rozdrobené na celou řadu menších knížectví, která se postupně začala sjednocovat pod vládou Přemyslovců ovládajících pražskou kotlinu a nejbližší okolí. Jedním z těchto knížecích rodů pak byli zřejmě Slavníkovci, kteří ovládali nemalý prostor dnešních východních Čech s centrem na hradišti Libice nad Cidlinou. Bohužel nevíme, jak se Slavníkovci dostali k moci a svému panství, ale jejich vzestup v druhé polovině desátého století byl neoddiskutovatelný. Vzestupu zřejmě pomohl i blíže neznámý sňatek s někým ze saské císařské rodiny. Dá se předpokládat, že saská dynastie se prostřednictvím Slavníkovců snažila v českém knížectví uplatňovat svou politiku, což se jim do určité míry dařilo, když byl do úřadu pražského biskupa jmenován Vojtěch právě z dynastie Slavníkovců.
Vzhledem k přemyslovské expanzi směrované severovýchodním a východním směrem se pak vedou spory na téma rozsah a případná nezávislost slavníkovského panství. Přemyslovský zisk Slezska by totiž bez podřízenosti knížat z Libice byl asi těžko dosažitelný. Nicméně i tak si asi Slavníkovci udrželi jistou míru nezávislosti či autonomie a zřejmě k tomu využívali právě vazby na saskou dynastii. Jenomže Přemyslovcům musela i tato míra „nezávislosti“ být trnem v oku, protože tu pořád byla hrozba, že by se Slavníkovci mohli spojit s nepřítelem v Říši a celou boleslavskou říši ovládnout. Pokud bych chtěl použít příměr, tak to je asi jako v září 1938, kdy československá vláda musela řešit otázku sudetského obyvatelstva a jeho pochybnou loajalitu vůči československému státu. Co se územního rozsahu týče, tak dříve byl přijímán názor, že slavníkovské panství zaujímalo velké plochy území ve východních a jižních Čechách a rod tak bylo více než důstojným soupeřem Přemyslovců. Dnešní názory na rozsah panství jsou již výrazně střízlivější a drží se hradského trojúhelníku kolem Libice nad Cidlinou, Kouřimi a Malínem s určitým přesahem především východním směrem k Labi. Severnější území Východních Čech bylo asi vzhledem k hustému lesními porostu téměř neosídlené a proto výklad, že rozsahu slavníkovského panství jakožto panství v prostoru téměř celých východních Čech je poněkud zavádějící. Nicméně toto není hlavním tématem tohoto článku a k otázce rozsahu panství a něco z historie rodu možná časem rozeberu v samostatném článku. V každém případě historik Dušan Třeštík myslím vcelku logicky oponoval dřívějším teoriím tím, že si položil otázku, jak mohli Přemyslovci kolem roku 960 získat Slezsko a Krakovsko, pokud by jim v této expanzi stál de facto nezávislí rod Slavníkovců s jejich rozsáhlými državami. Třeštík tak došel k jedinému závěru, že Slavník měl východní Čechy přidělené jako úděl a zřejmě i pocházel z nějaké vedlejší přemyslovské, a tedy spřízněné větve. Jisté teorie mluví dokonce o příbuzenských vazbách se svatým Václavem či Boleslavem I.
Centrum na hradišti Libice nad Cidlinou
Jediné co přesně víme, je že se Slavník po roce 950 objevuje na hradišti Libice, ze kterého buduje mocné a výstavní centrum svého panství ležící na území východočeských Charvátů. Jeho manželkou se stala Střezislava, která podle některých názorů pocházela ze sousední oblasti Královehradecké pánve. Podle Kosmovy kroniky zemřel Slavník v roce 981 a náš nejstarší kronikář na něho pěl jen chválu.
„Roku od narození Páně 981. Zemřel Slavník, otec svatého Vojtěcha. Ač v jeho povaze a životě vyniká velmi mnoho rysů pamětihodných, chceme pověděti přece aspoň něco málo z toho a proto přerušujeme běh našeho vypravování. Byl to muž tváře ke všem veselé, v svých úsudcích ducha bystrého, v hovorech vlídný, bohatý statky světskými i duchovními. V jeho domě se skvěla poctivost a upřímná láska, spravedlnost soudů a hojnost velmožů. V jeho činech se jevila znalost práva, podpora chudých, útěcha smutných, přijímání pocestných a ochrana vdov a sirotků. Sídlem tohoto znamenitého knížete byla Libice, ležící v místě, kde řeka Cidlina tratí své jméno, ústíc do volnějšího toku Labe. Knížectví jeho mělo tyto hranice: na západ proti Čechám potok Surinu a hrad, ležící na hoře, jež slove Oseka, při řece Mži. Rovněž na jižní straně proti Rakousům tyto pomezní hrady: Chýnov, Doudleby a Netolice až doprostřed hvozdu; k východu proti zemi moravské hrad pod pomezním hvozdem ležící, jménem Litomyšl, až k potoku Svitavě, tekoucímu středem hvozdu; na sever proti Polsku hrad Kladsko, ležící nad řekou Nisou. Tento kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil.“
(Zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 27)
Roku 972 (někdy je uváděno 967) umírá Boleslav I. a na knížecí stolec usedá jeho stejnojmenný syn Boleslav. Tento panovník navázal na snahy svého otce o zřízení pražského biskupství, což se mu v roce 973 podařilo završit. Díky samostatnému biskupství spadající pod jeho vliv se mohl vymanit z politické a církevní závislosti na Říši. Prvním biskupem byl jmenován saský mnich Dětmar. Když byl tento důležitý post v roce 982 uvolněn, byl nabídnut Vojtěchovi, který pocházel z rodu Slavníkovců. Vojtěch se volbě pražským biskupem poměrně bránil, ale nakonec se uvolil jej přijmout. Přesné důvody jeho odmítání nastoupení na biskupský stolec neznáme, ale buď pramenily z nějaké osobní averze vůči vládnoucímu Přemyslovci, nebo se jednalo o nějaký spor mezi Přemyslovci a Slavníkovci z minula. Nevylučuje se ani rozdílný názor na vykonávání funkce pražského biskupa a jeho podřízená role vůči knížeti, tedy světské moci. Tato poslední varianta možná připadá jako nejvíce pravděpodobná. V každém případě spory mezi biskupem a knížecím dvorem byly prakticky neustálé a Vojtěch je řešil cestami za hranice knížectví, především pak do Itálie, kde pobýval v letech 988-922 a znovu od roku 994. Nicméně v roce 992 Vojtěch od knížete přijal edikt, který mu povoloval rozlučovat manželství mezi příbuznými, stavět kostely a vybírat desátky. Důvody častých Vojtěchových pobytů mimo území českého knížectví může být celá řada a jedním z nich i mohlo být hledání spojenectví proti vládnoucímu Přemyslovci. Pokud by totiž Slavníkovci skutečně pocházeli z nějaké vedlejší přemyslovské větve, tak by si na pražský stolec skutečně mohli činit nároky, což do určité míry potvrzují právě špatné vztahy biskupa a knížete. Vojtěch tak pro rodové zájmy mohl v zahraničí hledat pomoc stejně, jak to dělal jeho starší bratr Soběslav. Ten v roce 995 při tažení proti polabským Slovanům navázal dobré styky s polským panovníkem Boleslavem Chrabrým. Slavníkovci si rovněž u císaře Oty III. stěžovali na přemyslovský útlak. Je nepochybné, že tyto zprávy musely doletět až do Prahy na Pražský hrad a kníže Boleslav je neslyšel rád. V následném násilném řešení konfliktu mezi Přemyslovci a Slavníkovci měl pak podle mě nemalý podíl i sám Vojtěch tím, že od roku 994 pobýval znovu mimo hranice knížectví a nemohl se tak pokusit problém přímo s Boleslavem řešit mírovou cestou. Boleslav pak zřejmě cítil, že se mu ztrácí půda pod nohami a že Slavníkovci proti němu kují pikle. Velkou měrou do situace, která předcházela napadnutí Libice, zasáhla i krize českého knížectví, které koncem století přišlo o část svých držav v podobě Malopolska, Krakova a kolem roku 990 i Slezsko (polští badatelé se domnívají, že ke ztrátě došlo již kolem roku 980). Kníže tak logicky přicházel o zdroj příjmů, jehož nedostatek se musel projevit i u knížecí vojenské družiny. Situace asi byla zhoršená i přesunem vojenských jednotek z území Krakovska, Malopolska a Slezska, která se stáhla a vyžadovala svůj pravidelný příjem. Ekonomika založená na expanzi a ovládnutí dálkových obchodních tras tak stagnovala. A vedle toho zde existovalo knížectví, které mělo tolik sebevědomí a moci, že si mohlo dovolit razit vlastní mince. Když si to vše sečteme, tak asi k jinému, než násilnému aktu asi dojít ani nemohlo.
“Nesmím ani přejíti, co jiní, jak vidím, vynechali. Biskup Vojtěch totiž, vida, že stádo jemu svěřené stále upadá do zkázy, a že je nemůže obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho kazatelská činnost dále přicházela na zmar. A když se již chtěl dáti na cestu do Říma, šťastnou náhodou právě tehdy přišel Strachkvas, o němž jsme se výše zmínili, s povolením svého opata z Řezna navštívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, knížete českého. S ním měl muž Boží, biskup Vojtěch, vzav ho stranou, rozmluvu a mnoho naříkal na nevěru a ničemnost lidu, na hříšné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manželství, na neposlušnost a nedbalost kněžstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc kmetů. Nakonec mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, že chce jíti do Říma k apoštolskému otci se poradit a k zpurnému národu se nikdy nevrátit. Mezi tím a k tomu doložil: „A je dobře, že tys znám jako bratr knížete a pocházíš z pánů naší země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati nežli mne. Ty budeš moci s radou a s pomocí svého bratra pyšné potlačovati, nedbalé kárati, neposlušné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého chování dobře se hodíš k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boží a svou mocí dovoluji a všemožnými prosbami se zasadím u otce apoštolského o to, abys směl býti za mého života zde biskupem“. I vložil mu biskupskou berlu, již právě v rukou držel, do klína. Ale on ji, jako by byl šílený, pohodil na zemi a k tomu prohodil: „Nechci mít žádnou hodnost na světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou opovrhuji; pokládám se za nehodna biskupské výsosti a nestačím unésti tak těžké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev jsem, mrtvé pohřbívati nemohu“. K tomu biskup odpověděl: „Věz, bratře, věz, co nyní nechceš učinit k svému dobrému, že později učiníš, avšak k své převeliké škodě“. Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma a opustil lid, jenž nechtěl býti poslušen jeho příkazů. Protože toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli kmeti, tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Ti kmeti však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muže i ženy do jednoho pobili, a sťavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů. I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha; jména jejich jsou: Soběbor, Spytimír, Dobroslav, Pořej a Čáslav.“
(Zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 29)
Nevíme, jestli k samotnému aktu útoku proti slavníkovskému centru dal příkaz vládnoucí Boleslav II., nebo jestli tak na své vlastní triko učinil některý z jeho předních rádců. Možné jsou obě varianty. V každém případě přemyslovská družina nečekaně napadla hradiště. Jako první bylo popleněné okolí hradiště, lid rozprášen a hradiště obleženo. Obránci, kterých asi mnoho nebylo, protože nejstarší Slavníkovec se tou dobou nacházel s vojenským kontingentem mimo hranice knížectví, chtěli den před svátkem svatého Václava uctít jeho památku modlitbami a žádali o příměří. Útočníci ale slib porušili a zaútočili na hradiště právě v době, kdy se obránci nacházeli na modlitbách. Obránci i přes svou odvahu nemohli nečekanému útoku a přesile dlouho vzdorovat. Ti kdož přežili první nápor, se uchýlili do kostela, kde očekávali azyl. Útočníci se ale nezastavili ani před svatou půdou a vtrhli do kostela a zajmuli je i s jejich rodinami. Podle některých zdrojů slíbili, že jim dají volný průchod, když vyjdou z kostela, ale pak je zajali a následně před oltářem všechny popravili. Těžko popsat tu hrůzu, která se toho osudného dne na Libici stala. Asi si nedokážeme představit, jaký to musel být pohled, když útočníci stínali jednoho člena slavníkovské rodiny za druhým včetně jejich manželek a dětí.
Nicméně když si krátce rozebereme předchozí pasáž s Kosmovi kroniky, tak můžeme nabít dojmu, že kníže k samotnému aktu příkaz nedal, protože se v té době zrovna nacházel ve stavu nemocných. Podle všeho tehdy asi šedesátiletý vladař byl těžce nemocen, možná i psychicky, jak se někteří badatelé domnívají, a nedokázal čelit požadavkům svých rádců, kteří žádali likvidací mocného rodu. Není vyloučeno, že jedním z organizátorů byl i rod Vršovců (obdrželi slavníkovské panství), který byl velice ambiciosní, a který potkal později stejný osud. Jestli rozkaz k útoku na Slavníkovce vydal přímo Boleslav v nějakém náhlém návalu vzteku, či pod ovlivněním ze strany své předpokládané psychické nemoci, nebo někdo z jeho nejbližších, se asi již stejně nedovíme. V každém případě závěr byl jednoznačný a ku prospěchu vládnoucího Přemyslovce, který se díky krvavé lázni, která ale nijak nevybočovala ze standardu doby, zmocnil bohatého knížectví a definitivně sjednotil celou zem pod vládu jednoho knížete. Nebezpečí v podobě občanské války či odstranění Přemyslovců ze strany Slavníkovců, tak bylo v očích Boleslava II. zažehnáno.
Přestože jsme se učili, že v ten osudný zářiový den roku 995 došlo k vyvraždění Slavníkovců, tak dva z potomků kníže Slavníka tento útok přeci jenom přežili. Oba se totiž zrovna nacházeli na vojenském tažení proti pohanským Slovanům, které vedle nejstarší Slavníkův syn Soběslav. Na této výpravě je dostihla zpráva o zkáze jejich rodu a hradiště a proto Soběslav požádal o azyl v Hnězdně u svého nevlastního bratra „svatého“ Radima. Vojtěch pak pokračoval v christianizaci pohanským Slovanů, který se mu ale stal osudným, jelikož jej pohané zabili. Jeho ostatky byly převezeny do Hnězdna, odkud je v první třetině 11. století během válečné výpravy odvezl Přemyslovec Břetislav I. Soběslav pak ve Slezsku žil jako bezvýznamný vévoda, jehož služby si v prvních letech jedenáctého věku vyžádal polský král Boleslav Chrabrý, který se po smrti Boleslava II. a uvěznění Boleslava III. stal vládcem českého knížectví i Moravy. Jenomže poměry polské vládě příliš nepřáli a po krátké vládě opileckého Vladivoje se v zemi zvedl odpor, který měl za následek vyhnání okupantů. Při chvatném útěku z Pražského hradu padl v roce 1004 v řadách polské posádky Soběslav. Tak odešel ze světa posledním nám známý Slavníkovec.
Vedle oficiálních verze bych chtěl ještě uvést teorii Dušana Třeštíka, kterou uveřejnil v roce 2006. Tento významný znalec českých poměrů se domnívá, že biskup Vojtěch mohl v klášteře sv. Jiří poskytnout azyl nějaké nevěrné manželce pocházející z nejvyšších kruhů. Tím, že se jí před příbuznými manžela zastal, zabránil krevní mstě, která si žádala její smrt. Biskup ale volil právo na církevní azyl. Třeštík se tak domnívá, že manželova rodina se Slavníkovcům za tento azyl krvavě pomstila právě v duchu krevní msty tehdejšího barbarského světa.
Zdroje:
• Nový, Sláva, Zachová - Slavníkovci ve středověkém písemnictví – Praha 1987
• http://www.e-stredovek.cz/view.php?cisl ... 2005082901
• Slavníkovci ve středověkém písemnictví – Praha 1987
• http://www.moraviamagna.cz
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
