PALBA.CZ

Vojenská síla Svatoplukova vojska za vpádu do Panonie
Velká Morava
rok 883 / 884

---

Za vlády neslavnějšího a nejmocnějšího z Mojmírovců Svatopluka I. (871 - 894) disponovala Velká Morava obrovskou vojenskou mocí, která udivovala i mocnou Východofranskou říši. Jak zaznamenal letopisec Fuldských análů:

„Vévoda Svatopluk v tažení do Panonie vládl takovým množstvím, že na jednom místě bylo vidět jeho vojsko přecházet od svítání do západu slunce.“
(Zdroje: Fuldské anály)

Podle moderních historiků, jako například Dušan Třeštík se odhaduje, že Svatoplukovo vojsko disponovalo 8.000 až 10.000 jezdci, 25.000 až 40.000 pěšími a více jak 1.000 vozů. Na dobu konce 9. století to byla skutečně obrovská síla. Pokud bychom ji chtěli porovnat s nějakou válečnou výpravou proti českým zemím, tak tu máme možnost srovnávat s tažením franského císaře Karla Velikého z roku 805 proti českým kmenům. Podle dobových pramenů měl mít císař k dispozici na 30.000 bojovníků. Přitom tu je nepoměr mezi velikostí a zalidněností Franské a Velkomoravské říše, který hraje jednoznačně ve prospěch Franské říše. I když expanzi Velké Moravy za Svatopluka a boji Karla Velikého proti Čechům dělí více jak sedm desetiletí, přesto je to zajímavý údaj ke srovnání udivujícího rozvoje slovanské říše. Je asi jasné, že ve skutečnosti Franská říše již v roce 805 disponovala větší vojenskou mocí, než je uváděných 30.000 bojovníků, ale vzhledem k nestabilitě na prakticky všech svých hranicích nemohla postavit celou svou hotovost jenom proti Čechům. Když se pak Franská říše rozpadla a roku 843 Verdunskou mírovou smlouvou rozdělila na tři samostatné celky, tak se sousedem Čech a Moravy stala Východofranská říše. Ta ale i nadále disponovala značnou vojenskou silou, kterou mohla sbírat z území říše rozkládajícího se na území dnešního Západního Německa, Rakouska, části Maďarska, Švýcarska, Slovinska a Chorvatska. Území říše tak bylo o poznání větší a lidnatější než Velké Moravy v době jejího největšího územního rozpětí. Východofranská říše pak jak již víme z předchozích textů, velice výrazně vojensky promlouvala do dějin Čech a Moravy.

Možná právě rychlý vzestup vojenské síly Velké Moravy byl pro letopisce Fuldských análů stejně jako pro franskou politickou a vojenskou elitu zarážející. Protože války s Velkou Moravou vedla říše již celá desetiletí a s Moravany v boji se setkávali velmi často. Tudíž znali i jejich vojenské možnosti a přibližné počty bojovníků schopných se jim postavit v boji. Když si pak vezmeme i ty nejstřízlivější odhady Svatoplukova vojska v době tažení do Panonie, tak se jedná o 8.000 jezdců a 25.000 pěších bojovníků. To vše bylo doprovázeno 1.000 vozů, což představuje další cca 2.000 doprovodných sil. Celkem tedy v nejstřízlivějších odhadech čítala Svatoplukova armáda 35.000 mužů z toho vlastní knížecí družina měla asi 5.000 bojovníků, převážně jezdců. Celkový počet dospělých mužů ve vrcholné době Velké Moravy se odhaduje na 80.000 až 100.000 mužů. To představuje teoretickou celou zemskou hotovost, kterou Velká Morava disponovala. Nicméně bojových akcí se zřejmě v této vrcholné době účastnilo přibližně 30.000 bojovníků, z toho 10.000 jezdců.



Evropa v roce 888 s výrazně vyznačeným územím Velkomoravské a Východofranské říše (tato mapa je pouze informativní, podrobný vývoj VM je ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=269&t=6132).

MEČ - Po celá staletí byl meč tou nejdůležitější zbraní vojáků a bojovníků. Za celou tu dobu pak prošel bohatým vývojem, který se lišil jak v čase, tak i místě. Nás však zajímá meč z období Velké Moravy, tzv. franský nebo karolínský či normanský. Ten se vyvinul ze staršího modelu zvaný spatha. V případě franského meče se jednalo o dvousečnou zbraň o délce kolem 90 cm. Od 8. století se postupně stal nejvýznamnější zbraní pro všechna evropská etnika včetně Slovanů. Výroba takové zbraně nebyla levnou záležitostí a tak nás nepřekvapuje, že výskyt v našem prostředí nebyl v 9. století příliš vysoký. Pro většinu slovanských bojovníků tak byla stále více přístupná poboční zbraň jako například sekery. Meč tak představoval i symbol moci právě z důvodu, že ne každý si jej mohl dovolit.


Mikulčice-Valy. Nálezy velkomoravských mečů. Podle K.Urbanové

V našem slovanském prostředí se nedá vyloučit užívání mečů již v dobách nejstaršího osídlení Čech a Moravy. V tomto případě se však spíše jednalo o starší model zvaný sax. Ve slovanském prostředí se pak začal meč více vyskytovat až koncem 8. století, kdy se i přes uvalené embargo císaře Karla Velikého, začali dovážet kvalitní franské zbraně. Ty se vyráběli hlavně v Porýní a zhotovovali se technikou svářkového damasku (bude vysvětleno později). Meč byl opatřen mečířskými značkami a s jílci zdobenými tauzií. Na Moravě se dá uvažovat o vlastní výrobě mečů od druhé poloviny 9. století, tedy za panovníků Rostislava a Svatopluka. Kromě jednodušších zbraní by se mělo jednat i o výrobu kvalitních napodobenin franského meče. Vzhledem k silnému Svatoplukovu družinnému vojsku se dá uvažovat již o masové výrobě pro Svatoplukovo vojsko.

Dokázat četnost a výskyt mečů na našem území archeologickým průzkumem není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Středověké meče se nám dochovali pouze jako součást hrobové výbavy, která se navíc řídila poměrně složitými pravidly pohřebních obřadů. A tak zatímco do 10. století nacházíme meče alespoň sporadicky jako součást hrobové výbavy, tak v průběhu 10. století zcela mizí. A přitom jejich podíl v českém vojsku ve skutečnosti zcela jistě narůstal. Samotné nálezy mečů v hrobech na Velké Moravě se ve větší míře podařilo nalézt především na velkomoravských centrech jako například Mikulčice, Břeclav-Pohansko, Staré Město atd. Ojediněle pak z dalších českých a moravských hradišť a naprosto výjimečně z venkovských pohřebišť. Jak už bylo řečeno, délka franského dvousečného meče činila kolem 90 cm a šířka čepele byla 5 až 7 cm. Tato čepel byla často vybavena krevní rýhou. Hrot zbraně byl poměrně tupý a tak jej bylo spíše možno použít k sekání než k bodání. Co se hmotnosti týče tak zde můžeme vycházet ze zdařilých reprodukcí vyráběných dnes pro komerční účely. Například meč typu N (podle klasifikace J.Petersena) je vyráběn v celkové délce 970 mm z čehož délka čepele je 800 mm, šířka čepele 58 mm a celková hmotnost 1,3 kg. Jílec je dřevěný a omotaný kůží. Jednotlivé meče v 8. až 10. století se od sebe lišily tvarem a výzdobou jílce a tak se začali dělit na jednotlivé typy značené velkými písmeny. Tato klasifikace byla vytvořena J.Petersenem a později H.Arbmanem v první polovině 20.století a to především na základě nálezů ze severních lokalit. V českém a moravském prostředí jsou pak nejčastější nálezy typů X s polokruhovitou hlavicí a pak typy H, K, M a Y (viz. tabulka níže). Rukojeti mečů byly vyráběny a zdobeny různými způsoby a z různých materiálů. Často bývaly obloženy dřevem, kůží, nebo ovinuty drátem či šňůrou. Pochva byla většinou vyrobena ze dřeva potaženým kůží. Občas bývaly i okované. Při délce a hmotnosti meče nemohl být nošen jednoduše zavěšením na opasku. Závěs zbraně tak tvořilo okované řemení se specifickými částmi, které se značně od staršího opaskového kování lišilo. Toto kované řemení bylo stejně jako meče franským importem a až po jeho zvládnutí bylo vyráběno v domácích dílnách.


Typy raně středověkých franských mečů. Nejčastěji se na českém a moravském území nalezli meče typu X, H, K, M a Y

Svářkový damask – Jednalo se o nejdokonalejší středověkou kovářskou techniku pro výrobu mečů. Výroba mečů tímto způsobem byla v raném středověku zvládnuta především ve franských dílnách v Porýní. Na slovanském území se s takovou zbraní setkáváme spíše výjimečně, ale pouze v podobě importu. Prvním výrobním procesem byla příprava damaskových tyčinek. Ty se vyráběly skováním ocelových a železných drátů v několika vrstvách. Damaskové tyčinky pak kovář následně ohýbal, přehýbal, kroutil a znovu překoval. Z několika tyčinek pak byl svařen panel, z panelu byl ukován střed čepele, tzv. „duše“. Na tento střed z damasku byl následně navařen břit z ocelových pásků. Oba břity následně kovář naostřil a zakalil. Poté následovala poslední fáze výroby meče svářkovým damaskem. Broušení a leptání kyselinou dalo meči jeho specifickou podobu. Železné a ocelové části čepele zůstaly po naleptání zabarveny. Na pohled tak meč měl světlé ocelové části a tmavší tvořilo železo, zbraň tak byla velice působivá. Ale to bylo pouze druhotným efektem při výrobě touto technikou. Hlavním důvodem rozdělení ocelových a železných částí bylo získání dostatečné pružnosti dlouhé zbraně a vysoké pevnosti ostří. Výroba čepele ale trvala celé týdny a byla tak velice náročná i časové. Podle určitých odhadů výroba vyžadovala 300 až 400 operací s tím, že některé úkony byly kritické a mohli představovat i znehodnocení celé práce. Náročnost při výrobě se logicky promítla i do ceny zbraně. Ta dosahovala ceny dvorce, menšího stáda dobytka atd. Jelikož se jednalo o velice hodnotnou a v boji účinnou zbraň, bylo na její export uvaleno franskými panovníky embargo a to zejména do slovanských a normanských zemí. Technika výroby meče svářkovým damaskem pro svou náročnost v Evropě zanikla ještě v průběhu raného středověku.

TEXTILNÍ DÍLNY - Tak zvané Gyneceum, byla ženská textilní dílna. Jednalo se o jakési raně středověké manufactury, v kterých pracovali především otrokyně, které tkaly velké množství látky hlavně pro knížecí vojsko. Když si opět představíme velikost Svatoplukova vojska (nejméně 35.000 mužů), tak se dostáváme ke skutečně velkému množství utkané a spotřebované látky. S výrobními dílnami jsou spojené protáhlé zahloubené stavby o délce 6 až 15,5 metrů, šířce 1,3 až 3 metry a hloubce 0,8 až 1,2 metrů. Tyto manufactury byly objeveny například v řemeslném areálu na hradišti Břeclav-Pohansko. Při archeologických vykopávkách byly nalezené žlaby vykládané jako stopy po vertikálních stavech. Nalezené hliněné závaží opět nasvědčuje tomuto vysvětlení využití nalezených staveb. Pokud byla stavba hodně hluboká, dá se uvažovat, že nad ní existovalo další nadzemní patro. Datování těchto nalezených objektů spadá do 9. století.

OBUV - Je asi jasné, že boj vedený bez obuvi je těžko myslitelný, protože už pouhý trn v chodidle vojáka, nebo zraněná noha o jiný ostrý předmět (kámen, větev, kost atd.), dokáže bojovníka vyřadit z boje, nebo jej výrazně oslabit v jeho možnosti pohybu. Kvalitní obuv byla již základem antického římského vojska. Správný legionář nosil vojenský sandál, který byl tvořen z velmi silné podešve a často byl i ze spodní strany pobit hřeby, kterých mohlo být až sto. K podešvi pak byla přišita svršková useň, ze které vybíhali četné řemínky. Poměrně často se ještě používala třetí vrstva z tuhé usně, nebo z pergamenu zhotovena stélka. Svršková kůže pak byla rozřezána na řadu malých řemínků, které se pak připevňovali k holeni. Těmto řemínkům se říkalo „caliga“ a vojenské obuvi od nich říkalo „caliga militaris“. Římský císař Caligula (1. století po Kr.) si jako dítě tyto vojenské boty velmi oblíbil a dostal po nich přezdívku „botička“ tj. caligula. Zpracování kůže a výrobě bot v římském impériu se věnovali rozsáhlé výrobní podniky, které dokázali zásobovat nejen vojsko, ale i civilní obyvatelstvo. To pak používalo další různé typy obuvi. Obuv byla v antice brána jako atribut hodnosti. Tzv. Mulleus byla obuv královská, později ji používali i vojevůdci s právem triumfálního průvodu. Tato obuv pak byla různě zdobena a barvena. Na tlusté podešvi pak byla například svršek z červené usně. Obdobnou obuv má na textu psaném ve 13. století (psaný kyrilikou v Rusku) vyobrazenou i Svatopluk I. a jeho žena. Tedy zřejmě „císařská“ panovnická verze.

Dá se tedy předpokládat, že i ranně slovanská armáda se nechala do určité míry inspirovat antickým vzorem. Jak to ale dokázat? Na to se našla odpověď v bažinách a mokřinách. Poblíž německého Hannoveru se našla bota pocházející z 2. století po Kr. Tato bota byla vykrojena z jednoho kusu kůže. V horní části pak přecházela do řemínků a opět se uvazovala kolem holeně. V patní části pak byla rozřezána a sešita a podobala se tak římskému sandálu. Vzhledem k místu nálezu se nedá předpokládat, že by se římský voják zatoulal až tak daleko na sever a tudíž to byla obuv z domácí produkce. Další nálezy byly učiněny u kláštera v Lorchu a pocházejí z karolínské doby (přelom 8 .- 9. století). Výroba obuvi pro (minimálně) 35.000 armádu, to představuje 70.000 párů bot s určitou životností. Muselo se tedy jednat o nepřetržitou specializovanou velkovýrobnou s dostatečnou výrobní kapacitou, která zřejmě nebyla specializována jen na obuv, ale také na výrobu postrojů, opasků a dalších produktů z kůže. Celé toto řemeslnické středisko tak bylo pro vedení válek strategickým „průmyslem“. Samotná výroba pak byla obtížná a zdlouhavá. Prakticky až do poloviny 20. století se podrážkové usně tříslily až tři roky (česky třetice). Obecně platilo, že jak dlouho se podrážka činí, tak dlouho poté vydrží.


Ukázka antické a ranně středověké obuvi. Zleva doprava – obuv císaře Marca Aurelia (+180), barbarská, královská a vojenská.

Hlavním zdrojem tedy byla kůže z chovaného dobytka a také dubová kůra. Ta se používala jako kvalitní činící tříslovina. Jak víme, velká část Dolnomoravského úvalu byla porostlá dubovými pralesy, a tak o dubovou kůrů nebylo nikdy nouze. Pokud tedy budeme odhadovat, že životnost ranně středověké obuvi byla 3 roky při stejné době činění, představuje to výrobu cca 25.000 páru bot během roku a to pouze pro vojenské potřeby. Výroba mohla být i větší a nemusela se soustředit pouze pro vojenské účely stejně tak nemusela být soustředěna pouze v jednom specializovaném výrobním středisku. Na jeden pár bot je spotřeba cca 6 – 8dm2 kůže. Při rozměrech středověkého hovězího dobytka (asi 180 dm2) to představuje asi 25 páru obuvi z jednoho kusu. Pokud tedy potřebujeme ročně vyrobit kolem 25.000 párů bot, pak to představuje za stejné časové období zpracovat až 1.000 kusů dobytka. K tomu je ještě nutné přičíst dvojnásobné množství lehkých kůží na svršky atd. To představuje několik desítek až stovky činících jam. Roční spotřeba dubové kůry pak byla asi 40 tun. Aby se udržela stálá přítomnost vody v činících jamách, bylo je vhodné umisťovat poblíž vodních toků, kde byla vysoká spodní hladina vody. Při nedávných leteckých amatérských archeologických průzkumech byl podél kupecké cesty (popsané perskými kupci) nalezen v prostoru moravského brodu u Rohatce velký výrobní areál. Zde byla velkovýrobna na výroby ze železa, skla, keramiky, textilu i kůže. Předpokládá se, že zde byla i hlavní koželužská výrobna. Tomu nasvědčuje i jílové podloží, správná výška spodní hladiny vod i dostatek dubové kůry. Bohužel na podrobný archeologický průzkum si zatím musíme počkat. Dalším z uvažovaných lokalit na strategickou výrobu obuvi by pak mohl být výrobní objekt u Ratíšovic, nalezený roku 2005 při sázení stromku. Podle výzkumů šlo o kombinovanou výrobnu, která pomocí destilace vyráběla dřevěný dehet a na dalším topeništi se následně zpracovával do konečné podoby. Dřevěný dehet smíchaný za tepla (na ohništi) se včelím voskem a živočišnými tuky totiž tvořil vodě odolnou směs. Jednalo se tedy o jakési výrobní středisko na impregnaci vojenské obuvi (nazývané juchta) a dalších výrobků z kůže. Tato impregnační směs se také mohla používat na ošetření rybářských sítí, lan, řemenů a možná i plátěných pláštěnek, které používali jezdci. Tyto pláště jezdce chránili nejen proti dešti a prachu, ale do určité míry dokázali ochránit i před šípem z luku či vrženým oštěpem. V boji jich bylo pak užito tak, že pláštěm bylo „máváno“ a tím byl zachycen hrot šípu, nebo pozměněn směr letu oštěpu. Takové pláštěnky v bitvách roztrhaných na cáry se nazývali fanfrnoch a jsou součástí heraldických erbů. Nutno si jen uvědomit, že ta ochrana pláštěnkou byla z části účinná jen proti tehdejším lukům a nikoliv složeným, které s sebou přinesli asijští bojovníci jako například staromaďarské kmeny. Jejich složené luky měli daleko větší dostřel a průbojnost v cíli.

Zdroje:

---

• Dekan J. – Velká Morava – Praha 1985
• Havlík Lubomír E. – Kronika o Velké Moravě – Brno 1992
• Havlík Lubomír E. – Svatopluk Veliký král Moravanů a Slovanů – Brno 1994
• Lutovský M. – Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – Praha 2001
• Měřínský Z. – České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. – Praha 2009
• Poulík J., Chropovský B., kolektiv – Velká Morava a počátky české státnosti – Praha – Bratislava 1985
• Bláhová, Frolík, Profantová – Velké dějiny zemí Koruny české I. – Praha 1999
• http://velkomoravane.eu/
• http://www.moraviamagna.cz
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz

Zajímavý článek. Dost mě zaujala ta výroba obuvi.
Jen pro ilustraci, jak se vyráběl dřevěný dehet. http://www.drevoastavby.cz/cs/drevostav ... v-milirich

Jen několik poznámek, nemusíte se mnou souhlasit (i proto, že mnoho věcí je dodnes nejasných).

- krevní rýha je terminus technicus a nemá s krví nic společného (notabene u sečné zbraně). Jde o konstrukční odlehčení čepele za účelem úspory na hmotnosti a zvýšení pevnosti. U velkých čepelí se používá dodnes, u vojenských (nožové bajonety) donedávna.

- svářkový damask...v případě franských čepelí (obecně germánských) a slovanských napodobenin jde o odvážné označení (ale doznávám, že zde jsou rozpory mezi jednotlivými publicisty). Ano, princip je podobný, ale technologie ve své kvalitě (damascenská ocel, svařování různého materiálu) v Evropě byla zvládnuta až v době křížových výprav - tzn. na konci uvažovaného období - po styku s Araby. Do té doby byly tyto čepele kovány ze svazků železných prutů (ty lepší...ty horší byly jen z homogenního materiálu povrchově nauhličených a zakalených) a nakovávání břitů z jiného materiálu přišlo až z Východu (ostatně, pár čepelí je dokazatelně překovaných z arabského a maurského materiálu). Výroba levnějších sendvičů do Evropy ve středověku nepronikla (Čína, později Japonsko). Některé technologie do Evropy nepronikly, ale vědělo se o nich - jsou nyní ztraceny (např. vrstvené ocele z Jemenu a Indie). Evropská metalurgie v té době mnohé věci ještě neumožňovala...používat tedy popisy východních technologií na raně středověké zpracování oceli v Evropě mi připadá ne zcela vhodné a přesné. Ale jak je libo .

Meče nebyly ani u Franků hlavní zbraní - hlavní zbraní byla vrhací sekera *francisca*, meč byl spíše poboční a rituální zbraní. Germánský válečník sice nosil po pravém boku dlouhý meč a na levé straně hrudi kratší meč/tesák/dýku rukojetí dolů (ženy nosily nůž v závěsu na oděvu), ale toto vybavení spíše evokovalo společenské postavení. Nadále zůstalo hlavní zbraní kopí a sekera - u Slovanů enormně.

- obuv, oděv - to není zcela přesné. Z tohoto pojetí lze nabýt dojmu, že obě říše vlastnily nějaké manufaktury či dokonce továrny. Ano, existovaly osvědčené vzory obuvi, ale výroba samotná byla z větší části lokálního charakteru v každé osadě či osídleném místě. Výroba byla silně decentralizována a nějaké uniformní výrobní jednotky typu cechů se objevovaly až o hodně později. I tehdejší velká města, např. sídelní Cáchy, nebyla schopna zajistit většinu potřeb pro královský dvůr a král/císař musel po říši hodně cestovat (nejen z vojenských důvodů), protože by svá sídla jinak rychle vyčerpal. Takže tato čísla vypovídají o průměrném ekonomickém výkonu říší - ale ne o výrobní struktuře.

EDIT: opravil dle vzoru níže a rozdělil do odstavců Pátrač.

Díky za doplnění. Nicméně ty manufaktury bych tak úplně nezatracoval, protože i když mocenská velkomoravská centra byla více méně samostatná, tak nějaké drobné zaměření jedním či druhým směrem by se našla.

Omluva - aniž se to projeví na hmotnosti - je ptákovina, má tam být samozřejmě úspora na hmotnosti a zvýšení pevnosti.

Samozřejmě, že existovaly i dílny většího rozsahu - ale zdaleka nepostačovaly k vystrojení celé armády. Např. je všeobecně známo, že milites byli vyzbrojováni a vystrojováni mateřskými obcemi, podle jejich velikosti a bohatství prostřednictvím leníků vládce (povinnost vůči lenními pánu dodat sebe s výzbrojí a požadované vojáky z vlastních zdrojů). Nevystrojoval a nevyzbrojoval je vládce z nějakých centrálních skladů a dílen - to byla povinnost leníka. Tento systém zřejmě fungoval i ve Velkomoravské říši, která byla svým způsobem po stránce správní kopií franckého vzoru. Ostatně - nic lepšího tehdy v Evropě nebylo. Karolinská renesance se v různých formách přelila do okolí - ale dále se nevyvíjela.

Komplexnější výroba - to byla doména měst a jejich větší rozvoj i v býlalé franské říši padá až někdy do 13.století. (tzn. Svatá říše římská, Francie) - města byla malá a populačně trvale pasivní (byla závislá na příchozích a to ve výhradně primitivní zemědělské Evropě bylo dost obtížné). Omezením také byl relativně malý peněžní tok v raně středověkých říších, takže vázla směna zboží - práva regálů pro mincovnictví a peněžní systémy se začaly rozvíjet také později (mj. také pod vlivem křížových výprav) - byl to veliký pokles od dob římského impéria (důležitost peněžní výměny zdaleka nedosahovala římských poměrů).

Tak já snad ani nic tom duchu v úvodním článku psané nemám, že by někde existoval nějaký centrální sklad, z kterého by byla výstroj a výzbroj vydávána. Co jsem se snažil ukázat je, že některé lokality poskytovaly výrobu, nebo alespoň její část (polotovar, materiály atd.) pro širší okolí. Třeba hned pro několik mocenských center zároveň. Tím pádem by se dalo do určité míry již mluvit o nějakém řízení výroby.

Ale to ano - existovaly samozřejmě relativně velké celky spojené s těžařstvím a produkcí kovů, často již od starověku - např. těžba mědi a zlata ve Zlatých horách je datována už od keltských dob, stejně tak mnohem známější Cornwall (cín, měď). Byly samozřejmě také proslulé oblasti řemeslnou výrobou a bohatstvím měst (v Itálii) - ale to se zbytku Evropy netýkalo. Frankové měli do jisté míry výhodu v tom, že při své expanzi na jih neměli ve zvyku vyvražďovat místní obyvatelstvo, ale přejímat místní galské a římské poměry. Takže ano, existovala centra jako byl Soissons, Tours, Cáchy nebo Kolín, vesměs původní římská osídlení. Ale bylo jich málo a nebyla nijak početná.

Já hlavně podotýkám, že - dnešní mluvou *lehký průmysl* - byl především decentralizován a luxusní zboží se dováželo (v případě Slovanů to byly po dlohou dobu třeba i kvalitní meče - přes embargo). Ve středověkých evropských říších byla další limitující věcí doprava a dopravovalo se především (a značně prodražovalo) to, co nebylo možno zajistit z místních zdrojů.

Pro zjednodušení - v té době bylo jednodušší obout vojáka doma od místního ševce, dát mu prošívané krzno místní výroby (jen bohatá elita měla zpevněnou zbroj, později drátěnou košili), sekeru, oštěp a jednoduchý kýbel normanského vzoru na hlavu mu dokázal udělat místní kovář (nebylo potřeba platnéře). Jednodušší pro logistiku než jej poslat na *posádku* a tam jej teprve vybavit.

Samozřejmě, jinou věcí byli bohatí lenní pánové, osobní družiny pánů nebo družina krále/císaře. Ale to nikdy nebylo více než pár stovek lidí. Např. si vzpomeňte, s kolika vojáky dobýval Karel Veliký langobardskou državu v severní Itálii. Ještě mnoho let pak to vypadalo v Evropě stejně. Středověké armády nelze srovnávat s unifikovanými římskými a řeckými sbory nebo dobami pozdějšími.

Neříkám, že s Vámi nesouhlasím - jen tvrdím, že Vámi vypočtený rozsah byl z větší části realizován z místních zdrojů.

Jen technická: Znovu a znovu vidím a slýchám ten pitomý mýtus, že "Damašková (damascénská, damašská...) ocel je ztracená, zapomenutá".
Proboha, jak může být zapomenuto něco, co umí každý vesnický kovář??? Něco, o čem se přesně ví, jak se to dělalo (ano, přesně, docela přesný popis je i v učebnici dějepisu pro 7. ročník základní školy!!! - o učebnici Technologie výroby, která slouží pro všechny kovodělné učně ani nemluvím, tam je to i s tabulkami, procentíčky apod.).
Damašek se běžně nedělá. To je pravda. Ale rozhodně ne proto, že bychom jej "neznali". Nedělá se běžně proto, že v období mezi 12. a 16. stoletím se zlepšila metalurgie natolik, že se běžné výrobky začaly svou kvalitou blížit k těm damaškovým - ale bez té nesmyslně dlouhé doby výroby... Pro příklad - ve starořeckých bronzech je pomalu víc antimonu než cínu, protože tyto kovy nedokázali ani rozeznat (neznali antimon jako samost. kov), natož aby je oddělili - a jejich bronz je tudíž z dnešního pohledu prachmizerný...
Damašek dnes běžně dělají výrobci nožů a jiných zbraní pro sběratelské účely. Takový nůž, protože je velmi drahý (v porovnání s kuchýňákem), je pak možno "vymazlovat".
Pro srovnání: Američtí vojáci si po ukončení války dovezli domů spousty katan, které ale byly vyráběny moderní rychlotechnikou - jsou z obyč. černého železa, lisované, a poté tepelně zpracované a leptané, aby vypadaly jako ty staré. Dají se samozřejmě rozeznat, pod mikroskopem, ale když byly provedeny zkoušky sekání, pevnosti apod., zjistilo se kupodivu, že ty lisované jsou stejně dobré jako ty staré, co se s nimi i sám Murasama holil!

Alfiku, myslím že nikde v diskusi nezaznělo, že by výroba Damaškové oceli byla ztracená:-) Bark v diskusi mluvil o jiných technologiích a já ve svém úvodním článku mám napsáno toto: "Technika výroby meče svářkovým damaskem pro svou náročnost v Evropě zanikla ještě v průběhu raného středověku." Ale v každém případě díky za doplnění informací ohledně výroby mečů. Říkám si, že by to bylo na samostatný článek, kde by se mohli rozebrat jednotlivé technologie, výhody, nevýhody atd.

pokial si pamätám, tak slavu damaškovej ocele určili dve základne veci. remeselne spracovanie a kalenie, ale hlavne specialne železo/ocel z dovažane z Indie. pritomnosť tohoto železa v Europe v časoch Svätopluka je velmi zriedkava. čo ja viem, niečo take sa našlo len pri meči vykopanom v Kouřimi v 9.storoči ale ten meč je jasny import



stredoveke trasy obchodu

Alfik - já nemluvím opravdu o kovářském svařování a damascenské/damaškové oceli. Pokud mluvím o ztracených technologiích, tak mluvím o oceli vyráběné v Jemenu a Indii s velkým podílem křemíku - nemá zřejmě český název, někdy se mluví o mechové oceli, jindy o golkondské...problém ztráty této technologie tkví v tom, že se zřejmě vyčerpal původní zdroj surovin. Zřejmě se také jednalo o několik druhů a v muzeích je dodnes několik desítek exemplářů .

Princip samotné damascenské výroby je dost rozšířený - originální a nejkvalitnější se samozřejmě vyráběla v Sýrii a obecně panství Arabů a Seldžuků (Damascus - Damašek), ale tentýž princip, byť v primitivnější a ne tak dokonalé podobě byl znám i v Evropě. Problém je spíše v tom, že kvalitnější metodiku zpracování poznali Evropané až stykem s Araby během křížových výprav a stykem s Maury ve Španělsku.

Co se týká sendvičů (Japonsko, Čína) - to je mnohem složitější téma. Když se mluví o japonském meči (konstrukčně to je ale šavle), předkem jsou oboubřité čínské meče, které byly napřed modifikovány na jednobřité jezdecké dlouhé (iai) a později z nich vznikla kratší a silnější katana (pro pozemní boj). Stejnou technologií byly vyráběny wakizaši a tanto.
Nelze vůbec říci, kdo byl autorem japonské konstrukce - většina z toho je mýtus (Masamune apod.). Problém je v tom, že průmyslově vyráběné čepele - vzhledem k tomu, že je to sendvič - mohou dosáhnout i vyšší kvality, než ručně kované. Takže mnohá průmyslová druhoválečná výroba mohla být lepší, než průměrná historická. Je to sendvič a z principu technologie je jasné, že moderní zařízení (lisy a buchary) dokáží za několik hodin totéž, co ta nějaký ten rok ručně kovář. Záleží jen na výběru materiálů - a ty byly po Meidži v Japonsku lepší, než předtím.
Nicméně - důležité byly dva faktory pro výslednou cenu - kromě kvality čepele to byl způsob nasazování záštity a rukojeti, která je u historických neporovnatelná a zároveň historická hodnota.
Že Američané po zákazu nošení a vlastnění meče odvezli tisíce mečů za pár drobných do Států je pravda a naprosto nerozeznávali kvalitu. Také stovky historických mečů skončily ve slévárnách. Takže nerozporuji přímo Vás názor, ale je potřeba vzít v úvahu více faktorů. I dnes Vám zručný kovář vyrobí kvalitnější čepel než byl třeba Durandal - ale je to o pokroku v materiálech Srovnávat katanu z 16.století a počátku 20-tého dost dobře nelze (pokud nešlo vyloženě o masový brak pro ceremoniální účely a poddůstojníky).

Co se týká bronzů a mědí...ano. Málokdo si uvědomuje, že třeba Egypťané používali na meče (chopeš) měď...ale ta byla s obsahem arsenu a dalších legujících přísad. Zdaleka nebyla čistá - a nebyl to zřejmě úmysl - mohly za to vstupní suroviny. Podobné vlastnosti měly i některé bronzy (s nechtěnými příměsemi např. fosforu...žíháním materiálu kostní moučkou, příměsi antimonu, arsenu apod.). Ale to je hodně složité téma.

Tzv. pravý damašek je nevyrobitelný, protože se vyčerpal původní zdroj suroviny a taky se to zapomnělo - bylo to prý extrémně náročné. Dnes se říká damašek skládané oceli, ale to je nepřesné - původní měl unikátní vlastnosti hlavně díky surovině - jen si nejsem jist jestli to bylo o křemíku jako spíš o vanadu. Ale to lovím hodně už hodně hluboko.

Co by mě zajímalo, tak rozdíl mezi sendvičem japonska a pozdějším damaškem - mluvíš o tom jako o dvou věcech barku. Nepočítám meče s navařenými břity, i v Evropě se vyráběly skládané čepele bez navařování břitů. Já měl totiž vždycky za to, že veškerý rozdíl je v počtu překladů - zatímco v Evropě to přeložili párkrát a výsledný produkt měl maximálně několik desítek překladů, Arabové šli do stovek až tisíců a šílení Japonci to dovedli u některých čepelí tak daleko, že celý efekt sendviče místy poslali do kytek - prostě to překovali moc a místo vrstevnatosti dostali homogenní kus...

Sholva maš pravdu. bol to vanad, ten dovoloval vysoke percento uhliku.

Zajímavá práce o technologii kovářského svařování a damaškové oceli http://178.20.139.180:1572/Z:/Černobila ... 2_Cech.pdf .
Citace "Ocel použitá na výrobu japonských mečů má sice v jednotlivých vrstvách relativně vysoký rozdíl obsahu uhlíku, ale a priori byla vyrobena svařením a zkujněním jednotlivých kusů surového železa (tamahagane) s nezaručeným obsahem uhlíku a zároveň s příbuzným obsahem uhlíku v celém objemu (zpravidla vyšším než 1,2%), kdy nebylo záměrem vytvořit materiál s rozdílným obsahem uhlíku v jednotlivých vrstvách tak, aby jedna byla kalitelná a druhá ne (o střídání jejich pravidelnosti nemluvě) a z již zkujněné oceli, ať již jakýmkoli způsobem, ale kompaktní kujný materiál s řízeným, rovnoměrně rozloženým obsahem uhlíku v celém objemu => svářková ocel, čímž vznikly kusy připravené pro poskládání do příslušné konstrukce a teprve následným jejich svařením vznikl konečný základní blok materiálu pro výrobu čepele."
Naproti tomu svářkový damašek je technologie při, které se dohromady spojují dva příbuzné materiály o různých vlastnostech. V minulosti se většinou používala ocel s vysokým obsahem uhlíku (křehká ale tvrdá) a ocel nízkým obsahem uhlíku (měkká ale houževnatější). Čím více vrstev tím má výsledný materiál lepší vlastnosti, ale při příliš velkém počtu vrstev hrozí, že se kresba stane nezřetelnou nebo že se zcela ztratí, což znamená že oba materiály ztratili své jedinečné vlastnosti. Navíc čím víc překladů tím víc svárů a tím víc šancí udělat někde v celém tom postupu chybu. Hlavní rozdíl tedy je že japonští kováři se snažili vyrobit kompaktní kujný materiál s řízeným, rovnoměrně rozloženým obsahem uhlíku v celém objemu, kdežto damašková ocel spojuje dva příbuzné materiály o různých vlastnostech.

V tom prípade by bolo dobré sa pozrieť aj na to, akou technológiou a v akej forme sa v jednotlivých oblastiach kde vznikaly rozličné technológie prekúvania (europa, sýria, perzia-india, povolžie, čína, japonsko) získaval základný materiál na začiatku celého procesu - myslím tým železo vytavené z rudy. Niečo som o tom čítal, a príde mi, že tam je základ jednak rôznych techník a technológií - a jednak dosť rozdielnych cieľov snaženia (v zmysle dosiahnutia nejakých vlastností spracovávaného bloku kovu pred začiatkom samotného kutia - kováčskeho tvarovania - čepele).

PS: dostávame sa tak síce od Svätopluka ďaleko, ale...
PPS: v spojitosti s variáciami na tému "damašková oceľ" som narazil na výraz "bulat". Mal byť produkovaný niekedy pred rokom 1000n.l. v balkánskej a adriatickej oblasti... Vie niekto niečo presnejšie?

Kolegové, skutečně se už dostáváme od Svatopluka moc daleko:-( založte si na toto diskutované téma vlastní vlákno...

Bark - jj, takže jen nedorozumění v terminologii. Omlouvám se, i za OT.

z čias Rastislava sa zachovalo meno velitela jeho vojsk. Gudankar, pravdepodobne Severan. (Ann. Fuld. ad 867; MMFH I, 102). podobneho velitela z čias Svätopluka nemame, ale ani to nie je vylučena. Bohvie, či niektory z mikulčickych neboštíkov označeny ako velmož, nie je v skutočnosti "Viking".

Je fakt že jsem se o výrobě mečů dověděl více než doposud za celý život. Potud je to skvělé. A některé termíny jsem ani nikdy neslyšel. Inu člověk se učí pořád.

Miro, opravdu si myslíš nebo jsou alespoň nějaké relevantní náznaky, že by v té době zvládali Velkomomoravané takovou velkovýrobu? Kdyby ano, tak by to bylo něco úžasného.

Pátrači, neříkám, že to byla zrovna velkovýrobna, ale řekl bych že již jistý náznak plánování pro zásobování vojsk potřebným materiálem tu byl. Třeba ta výrobna dehtu, nebo soustředění kovářských dílen kolem hlavních center atd. už něco dávají tušit. A je vcelku logické, že vojsko, které disponovalo 8.000 až 10.000 jezdci, 25.000 až 40.000 pěšími a více jak 1.000 vozů, nemohlo být postaveno jen tak ze zdrojů, které si kdo přitáhl z domova. Už jen ten počet jezdců je skutečně velký a o ty koně se musel někdo starat, chovat je atd. Jezdci jsou pak elita středověkých vojsk a tak se dá těžko pochybovat, že by se jednalo o nějakého sedláka, který si sebou do boje vše přiveze z domova na koni, včetně kopí, meče, štítu atd. Samozřejmě představa nějakého centrálního skladu unifikované výzbroje je podle mě nesmysl, ale zbrojnice určitě v těch větších mocenských centrech existovali. V době míru byl ve zbrani jen malý počet bojovníků, ale v případě války, když se do center nahrnul okolní lid, tu určitě nějaká zásoba alespoň jednodušších a levnějších zbraní existovala (dřevěné štíty, oštěpy, luky, sekery atd.), aby byl vystrojen i ten méně majetný jedinec.