PALBA.CZ

Reportáž z cesty po Izraeli v rámci tematického zájezdu zaměřeného na vojenskou historii této malé země.
ÚVOD

Předchozí reportáž skončila tím, že jsme se důkladně unaveni po večeři odebrali spát. Ale bylo toho více. Byla to naše poslední noc v Tiberias, takže než jsme šli spát, tak jsme museli co se dalo už pobalit, ráno by na to nemusel být čas. Plán už byl trochu rozrušený, ale to bylo dáno okolnostmi a kolektivním dohovorem.

Den čtvrtý měl mít totiž původně tento program:

23. 3. pondělí - snídaně, mošav Támar B'Kfar - velmi zajímavé počátky osidlování Izraele počátkem 20. století, zastávka u Kibucu Degania A, B – hrdinská obrana v roce 1948, Allon More – izraelská osada na palestinském území, beseda s Gerschonem Portnoyem (bývalý příslušník speciálních jednotek IDF, znalec vojenské historie Státu Izrael), Jeruzalém – panorama města z Olivové hory, Lví brána, kterou se v roce 1967 podařilo izraelským parašutistům proniknout do Starého města, ubytování, večeře, nocleh.

Vy už z mých předchozích reportáží víte, že mošav Támar B'Kfar jsme navštívili už cestou do Tiberias, stejně jsme navštívili i Kibuc Deganja, rodiště Moše Dajana. Protože jsme dohodou vynechali Meggido, padla i návštěva vesnice v Palestině i beseda s Gerschonem Portnoyem. Všichni jsme se těšili na plavbu po Galilejském moři. Tím se plán na den hodně poměnil. Ale nebylo potřeba ničeho litovat.

Kapitola první: PLAVBA PO GALILEJSKÉM MOŘI

Po snídani jsme skutečně naložili svoje saky a paky do našeho autobusu, za zásadní účasti našeho arabského řidiče. Ten chlapík se nám asi líbil všem, byl prostě prima. Rozloučili jsme se s hotelem, poděkovali každý jak jsme uměli jeho zaměstnancům a sjeli dolů ke Galilejskému moři do přístavu.
Galilejské jezero - moře, má mnoho názvů. Tiberiadské jezero, Genezaretské jezero či Kineretské moře, Kineretské jezero, Kineret. Arabsky je to sestava krucánků, která se vysloví Buchajret Tabarija. Je to největší izraelské sladkovodní jezero nacházející se v Severním distriktu u Golanských výšin, v severní části Velké příkopové propadliny. V obvodu má přibližně 53 km a je 21 km dlouhé a 13 km široké. Jeho rozloha je 166 km2 a maximální hloubka 43 m.
Leží 212 metrů pod úrovní světového oceánu a je tak nejníže položeným sladkovodním jezerem na světě a druhým nejníže položeným jezerem po Mrtvém moři v jižním Izraeli.



Zde je mapa Galijského jezera a jeho nejbližšího okolí a současně i satelitní snímek stejné oblasti.

V povodí jezera je prováděno extenzivní zemědělství. Galilejské jezero je hlavním zdrojem pitné vody pro Izrael a pokrývá přibližně jednu třetinu jeho spotřeby. Je historickou rybářskou lokalitou – již více než dva tisíce let je využíváno pro rybářství – a křesťany je pokládáno za místo Ježíšových zázraků. Část jeho vod je odváděna Národním rozvaděčem vody do jižní části země pro potřeby zavlažování a část je na základě izraelsko-jordánské mírové smlouvy odváděna do Jordánska. Na západním břehu jezera se nachází město Tiberiada, které je podle židovské tradice jedním ze čtyř svatých měst judaismu. O městě už jsem zde psal.

Místní rybí celebritou je ryba, která se česky jmenuje úžasně: TLAMOUN GALILEJSKÝ. Bohužel jsem ji neviděl na vlastní oči a když jsem se ji pokoušel najít na internetu, byl jsem zahlcen nepřehledným množstvím informací a ani netuším, jak ten tvor opravdu vypadá. Což je škoda, prý je moc dobrá. Jeden obrázek co jsem našel, asi bude tento galilejský klenot.



Já ryby moc nejím. Jsou prý zdravé, ale na druhou stranu obsahují fosfor, který je jedovatý a tak jsem při jejich konzumaci opatrný.

Galilejské jezero leží na starověké obchodní stezce Via Maris, která vedla mezi Egyptem a severními říšemi Sýrií, Malou Asií a Mezopotámií. Na březích jezera založili Řekové, Hasmonejci a Římané vzkvétající města a osady, včetně Gadary, Hippos a Tiberias. Historik Josephus Flavius byl tímto krajem okouzlen a mimo jiné zaznamenal zdejší prosperující rybolov, kdy na jezero pravidelně vyplouvalo více než 200 lodí.

Dle Bible lze usoudit, že většina z nejzajímavějších událostí putování Ježíše Krista, se odehrálo u břehů Galilejského jezera. V tomto období docházelo k rozvoji osad při pobřeží a značnému obchodu a lodní dopravě. Markovo, Matoušovo a Lukášovo evangelium popisuje, jak Ježíš učinil z rybářů na jezeře své učedníky. Byli jimi rybáři Šimon - pokřtěný na Petra, a jeho bratři Ondřej, Jan a Jakub. Jedna z Ježíšových nejznámějších řečí – Horské kázání – se odehrála na hoře s výhledem na jezero a i mnoho jeho dalších zázraků se odehrálo zde, včetně chůze po vodě, zastavení bouře a nakrmení pěti tisíců hladových.



Dva obrazy, které ukazují zázraky Ježíše Krista. Druhý ukazuje bouři na Galilejském moři krátce před tím, než ji zázrakem zažehnal. První potom ukazuje zázrak chůze po hladině tohoto jezera.

Když v roce 135 potlačili Římané povstání Bar Kochby- známější jako Druhá válka židovská, následně vyhnali všechny Židy z Jeruzaléma, načež se centrum židovské kultury a učení přesunulo do zdejší oblasti, zejména pak do Tiberias. V období Byzantské říše se jezero stalo díky jeho významu v Ježíšově životě jedním z hlavních cílů křesťanských poutníků. To vedlo k rozvoji plně kvalifikovaného cestovního ruchu, který zahrnoval jak pohodlné hostince, tak turistické trasy.

S nástupem středověku význam jezera poklesl, když Byzantská říše ztratila kontrolu nad touto oblastí a ta následně přešla pod kontrolu Umajjovského chalifátu a posléze dalších islámských státních útvarů. Mimo Tiberias byla hlavní města v oblasti postupně vylidněna. 4. července 1187 se poblíž jezera uskutečnila mezi křižáckými vojsky a muslimy vedenými Saladinem bitva u Hattínu, která předznamenala zánik křižáckých států v Zámoří.

Současnost tohoto jezera je nesmírně složitá, politicky i lidsky. V roce 1909 založili židovští osadníci v jeho blízkosti první společnou zemědělskou osadu Kvucat Kineret, kde se židovští imigranti učili farmářství a zemědělství. Později jejich následovatelé založili kibuc Deganija. Kineret byl kolébkou kibucové kultury.
V roce 1923 uzavřelo Spojené království a Francie Sykes-Picotovu dohodu, která rozdělila území bývalé Osmanské říše mezi Britský mandát Palestiny a Francouzský mandát Sýrie. Britové přenechali Francouzům jižní část Golanských výšin výměnou za severní část Jordánského údolí. Hranice byly přepsány tak, že oba břehy řeky Jordán a celé Galilejské jezero, včetně deset metrů širokého pruhu po jeho severním pobřeží, připadlo mandátní Palestině, společně s následujícími dodatky:

Primo: Jakákoliv existující práva Syřanů k využívání vod Jordánu musí zůstat nedotčená.

Secundo: Syrská vláda má právo vystavět nové molo v Semachu nebo společně využívat existující molo.

Tertio: Obyvatelé Sýrie a Libanonu mají stejná práva rybolovu na Chulském a Galilejském jezeře a řece Jordán, jako obyvatele Palestiny a palestinská vláda je zodpovědná za kontrolu těchto vodních ploch.

Obsah těchto dohod nebyl nikdy naplněn a s konečnou platností vše popřelo izraelské vítězství v první arabsko-izraelské válce, kdy poražené arabské síly a jejich mateřské státy ztratily jakýkoliv vliv na dění kolem galilejského moře. Podrobně jsem se tomu věnoval v práci nazvané voda pro Izrael, ale dočkala se negativního ohlasu a vyvolala dost rozporů, tedy se tomu zde věnovat nebudeme.

Zde jen uvedu, že zde začíná mimořádná stavba zvaná Národní rozvaděč vody, jehož výstavba začala v roce 1964 a který odvádí část vod jezera do hlavních izraelských populačních center a je jedním z hlavních zdrojů pitné vody v zemi. Izrael také vodou z jezera zásobuje Jordánsko, jak ho k tomu zavazuje Izraelsko-jordánská mírová smlouva, podepsaná 26. října 1994 na hraničním přechodu mezi Izraelem a Jordánskem. Smlouva byla výsledkem dlouho trvajícího dialogu mezi oběma stranami a její hlavní cíle se nezaměřovaly přímo na otázku bezpečnostní, nýbrž především na otázky ekonomické a vzájemný dialog.



Izraelský premiér Jicchak Rabin a jordánský král Husajn I. při podepsání mírové smlouvy

Dnes je nejvýznamnější ekonomickou aktivitou na jezeře cestovní ruch a celá zdejší oblast je oblíbená prázdninová destinace. Mnoho historických a náboženských míst kolem jezera, zejména město Tiberias, je ročně navštíveno miliony místních a zahraničních turistů. Mezi další ekonomické aktivity patří jako už asi tisíce let rybářství a od dvacátých let dvacátého století i zemědělství. Na jezeře je také rozvinutá místní lodní doprava.
Jednou z hlavních atrakcí je místo, kde z jezera vytéká řeka Jordán, kam jezdí tisíce poutníků z celého světa, aby se zde nechali pokřtít či překřtít. Lokalita je zvána Jardenit.



Zde jsme se nezastavili, ale pokud se ještě do Izraele podívám a mám to v plánu, třeba se zadaří.

Když jsme dorazili do přístavní oblasti, zaparkovali jsme náš autobus na pěkném parkovišti obklopeném objekty místního kibucu a všude přítomnou květinovou a stromovou výzdobou. Na to se podíváme dále. Takto vypadala a vypadají mola pro lodní dopravu v Galilejském moři:



Toto obrovské molo zde leží jako důkaz vyšší hladiny vody v Galilejském moři v minulosti. A to druhé je provozní nástupní molo pro nastupování do výletních lodí.



Tato dvě malá plavidla, spojená navzájem se stala na určený čas tak trochu výsostným územím České republiky. Druhý obrázek ukazuje, jak vypadalo nástupní molo z paluby lodí.

Lodní doprava na Galilejském moři patří, pokud jsem pochopil, jedné podnikavé rodině. Pracují v ní nějakým dílem všichni a samosebou mají i celou řadu zaměstnanců. Průvodce našeho zájezdu pan Daniel Haslinger je s touto rodinou v hluboce přátelských vztazích, a jak se vyjádřil jeden z členů rodiny, považují jej za bráchu. Vyjížďka byla příjemná, jezero je krásné a výhledy z něj velmi krásné.



Zde je celkový pohled na přístaviště a pohled na pobřežní zástavbu.



Dva pohledy na nádherné pobřežní porosty.

Při plavbě jsme se dočkali zajímavého překvapení. Na Galilejském moři totiž platí jedno pravidlo. Každá loď v průběhu celé plavby, za reprodukce hymny země, ze které pochází její cestující, vztyčí vlajku země těchto cestujících na úroveň vlajky Státu Izrael. Vlajky potom spolu vlají po celou dobu plavby.



Dvě vlajky vlající vedle sebe, byl to působivý pohled. A líbí se mi, že stejné cti se dostává každé výpravě odkudkoliv ze světa.

Jinak naše dvě lodice spojené dohromady a pomalu driftující po jezeře byly jen malé, koneckonců nás bylo málo. Bylo to takové rodinné a o hodně příjemnější než velké výpravy, které mají k dispozici velká plavidla. Jsou také pěkná a tak se na dvě z těch velkých lodí podívejte.



Takže zde je jedna z těch velkých lodí v dálce a jiná po přiblížení. Když jsem tu loď viděl, naznal jsem, že je potřeba naši výpravu po vojenské historii státu Izrael trochu nabít akcí a navrhl jsem lodníkům přes tlumočení šéfa zájezdu, že když máme dvě lodě, mohly bychom tu velkou vzít do kleští a provést pirátskou zteč paluby. Bylo to přijato s velkou radostí, ale k realizaci nedošlo. Asi jsem měl dodat, že protivníky naházíme do vody a s kořistí půjdeme fifti - fifty. Bez motivace to asi nemělo tu správnou váhu.

Plavba byla zajímavá ještě tím, že po celou dobu jsme se dovídali zajímavé věci. Na palubě s námi totiž byla celá loďařská rodina. Zakladatel tatínek, k tomu se ještě vrátíme, dva jeho synové, kluci jako buci. Jejich maminka se s námi přišla přivítat, ale plavbu nenastoupila, byla nemocná a tak brzy odešla. A jeden ze synů nám ukázal, jak se na Galilejském moři už tisíce let loví ryby.



Bylo to působivé. První obrázek ukazuje toho chlapíka se svinutou sítí a druhý jak se hází do vody. Je to hustá čtvercová síť, která má po obvodu závaží a háčky. Po hodu volně klesá do hloubky a pokud při tom volném pádu narazí na ryby, omotá je a to i několik a háčky se zamotají do sebe a ryby v ní zůstanou uvězněné. Takto se to zde dělá neskutečně dlouhou dobu. Bohužel za naší plavby se nepodařilo přes opakované snahy chytit ani mřenku, takže rybářské aktivity neměly úspěch.


Tato fotografie ukazuje jejich tatínka. Uvedu jen příjmení, více si bohužel nepamatuji a poznámky jsem zapomněl ve stolku v hotelu v Betlémě. Je to pan Smadar. Ale pro účel naší cesty byl velmi důležitý. Je to izraelský válečný hrdina. V roce 1967 v době Šestidenní války, byl velitelem úderného ženijního odřadu, který předstihl hlavní síly jordánské armády spěchající na bojiště, které se mělo rozvinout na území dnešního Západního břehu.

Díky statečnosti jeho a jeho vojáků se podařilo včas vyhodit do vzduchu dva významné mosty přes řeku Jordán a díky tomu nebylo možno zvrátit poměr sil v boji o celou oblast a hlavně o Jeruzalém ve prospěch Jordánska. Byly to Alenbyho most a most Krále Abdaláha I. Tak Stát Izrael toto území a město získal do své působnosti a současně si tak založil na nekonečný řetěz problémů, kterým čelí dodnes. Z vojenského hlediska šlo o mimořádný vojenský čin spojený průnikem hluboko do území ovládaného nepřítelem. Mosty totiž byly vyhozeny do vzduchu před zahájením samotné války a to 1. června 1967.

A nyní je čas na trochu historie.

Obecně se soudilo a soudí, že Izrael se v té době nacházel z vojensko-obranného hlediska v beznadějné situaci. Hranici se Sýrií tvořily Golanské výšiny, z jejichž vrcholů mohlo syrské dělostřelectvo bez omezení ostřelovat osady v Izraeli. A také to dělalo. Ještě dnes jsou v polích po celém severním Izraeli rozmístěny betonové převozné kryty pro ochranu lidí při nenadálé palbě. Syrsko-izraelská hranice byla zároveň místem, kudy do Izraele pronikali radikální palestinští ozbrojenci z Fatahu. Velké roztrpčení na syrské straně vyvolalo dobudování izraelského zavlažovacího systému, tedy Národní rozvaděč vody, který odváděl vodu z Galilejského jezera.

Další problematickou hranicí byla hranice izraelsko-jordánská. Jeruzalém, izraelské hlavní město, byl rozdělen a polovinu ovládalo právě Jordánsko. Přestože byl Jeruzalém tzv. demilitarizovanou zónou, byli zde přítomní jak izraelští, tak jordánští vojáci. Na dnešním Západním břehu měli Jordánci rozmístěny dvě pěší brigády a hned za Jordánem čekaly další síly. Jordánsko ale stálo při sporech, které vedly ke vzniku války poněkud stranou. Jordánsko, které mělo s Izraelem korektní vztahy, současně nepatřilo mezi režimy blízké SSSR. Mělo přímou vazbu na Velkou Británii. Zároveň ale jordánská propaganda kritizovala Násira za ustupování Izraeli, takže egyptský vůdce byl do konfrontace s Izraelem tlačen, jinak by ztratil svou pozici panarabského vůdce, kterou si pracně budoval. 30. května byla v Káhiře proto podepsána jordánsko-egyptská smlouva o vzájemné obraně a jordánská armáda byla podřízena egyptskému velení. A tím bylo pro Izrael jasno. Jakýkoliv boj s Egyptem je současně bojem s Jordánskem.

Proto byly mosty přes Jordán terčem likvidačních ženijních odřadů. Aby nebylo možno vytvořit najednou tři fronty, pokud by byl Izrael napaden a ten nemusel od počátku čelit nezvládnutelné vojenské situaci, bylo rozhodnuto, mimo jiné o zničení mostů, které by mohly sloužit k přesunům velkých sil jordánské armády na Jordánskem anektované území západního břehu.



První most zničený v akci, kterou nám veterán popisoval, byl most Krále Abdullaha I. Most byl destruován k nepoužitelnosti ani provizorním způsobem, i když se o to Jordánci pokusili. Most nebyl obnoven do dnešních dní a asi už nikdy nebude.



Zde je krásná kolorovaná pohlednice druhého zničeného mostu, tento nesl jméno generála Alenbyho. Záběr je z roku 1930 a je to už druhý most stejného jména. Ten starší, z roku 1918 je na obrázku vidět v pozadí.



A takto vypadal po destrukci izraelskými ženisty. Most byl obnoven na základě izraelsko- jordánské mírové smlouvy za spolufinancování Japonskem. Je to dnes vlastně jediný most přes řeku Jordán mezi oběma státy.

Relativně nejbezpečnější hranici měl Izrael s Egyptem, neboť na egyptské straně hranice byly od roku 1956 rozmístěny pohotovostní jednotky OSN. Jenže právě Egypt pod tlakem Sýrie, která od dubna měla s Izraelem několik ozbrojených konfliktů, začal napětí eskalovat. 13. a 14. května izraelští představitelé varovali Sýrii, že na provokace na hranicích odpoví Izraelské obranné síly tvrdě nekompromisně. Tato prohlášení jsou považována za důvod, proč se Násir 14. května rozhodl vyzvat jednotky OSN k částečnému stažení ze Sinaje.

16. května byl egyptským jednotkám vydán rozkaz k překročení Suezu a obsazení Sinaje. Tehdejší generální tajemník OSN U Thant odpověděl, že částečné stažení není možné. Násir proto 18. května vyzval k úplnému stažení jednotek OSN ze Sinaje. Pozice jednotek UNEF zároveň začali obsazovat příslušníci egyptské armády. 20. května byla v Izraeli vyhlášena částečná mobilizace. 21. května egyptská armáda obsadila Šarm aš Šajch a den na to Egypt uzavřel Tiranskou úžinu pro jak izraelské lodě, tak i pro neizraelské dopravující do Izraele strategický materiál. Tento krok de facto znamenal nemožnost vstupu do Akabského zálivu. Izrael tak byl odříznut od hlavních obchodních tras. Odříznutím přístavu Ejlat byl Izrael zároveň připraven o přísun ropy.

Uzavření Tiranské úžiny bylo aktem agrese z hlediska mezinárodního práva a USA v poselství zaslaném do SSSR upozornily, že Izrael má právo na vojenskou odpověď. Tato skutečnost je neoddiskutovatelný fakt.

Krátce před samotným střetnutím spolu telefonicky hovořili egyptský prezident Násir a jordánský král Husajn. Husajn se v tomto rozhovoru zmínil o tom, že očekává, že Izrael brzy zahájí boj a že nepochybně v první řadě povede úder proti egyptskému letectvu. Násir jej ubezpečil, že přesně s tím počítá a je na to připraven. Egypt skutečně očekával letecký úder Izraele a podnikl i určitou přípravu na jeho včasné zachycení a odražení. Šlo o amatérská opatření, která se ukázala být naprosto neúčinná.

Není cílem zde popisovat celý průběh toho divokého konfliktu. A co se týká Západního břehu jen pár dat:

5. června: Bojové akce byly zahájeny operací Moked – leteckým útokem proti Egyptu, Jordánsku a Sýrii. Překvapení bylo dokonalé. 419 letadel bylo zničeno na zemi. Katastrofa, která potkala arabskou stranu, však měla ještě větší rozsah. Násir, aby neztratil tvář, totiž podvedl své spojence Jordánsko a Sýrii, kterým oznámil, že útok úspěšně odrazil a že izraelské letectvo utrpělo těžké ztráty. Oba státy se okamžitě rozhodly zapojit do konfliktu a zahájily nálety na Izrael.



Autor plánu preemptivního leteckého úderu na letectva arabských armád, vrchní velitel IAF-izraelských vzdušných sil, Mordechai „Motti“ Hod. Pro nás je zajímavé, že to byl jeden z izraelských pilotů, kteří ovládli pilotáž bojových letadel u nás, v bývalém Československu. Byl účastníkem třetího pilotního kursu, který byl realizován na letištích Prostějov a Olomouc.

Ty však byly buď s těžkými ztrátami odraženy, popřípadě mířily na civilní cíle a měly jen minimální vojenský význam. Poté následoval zdrcující útok na syrská a jordánská letiště a zničení prakticky všech arabských letadel. Ve 14.30 Izrael ovládl vzdušný prostor nad celým bojištěm. Syrská a jordánská pozemní fronta byly Moše Dajanem prohlášeny za vedlejší a prioritou zůstala porážka egyptské armády. Přesto se zde rozpoutaly tvrdé boje mezi silami protivníků v Jeruzalémě: na linii oddělující Západní a Východní Jeruzalém a letectvo zničilo vše, co se pokusilo přiblížit z jordánského vnitrozemí k hraniční řece.



Dva z mnoha zničených egyptských strojů

6. června: intenzivní boje se převalovaly celým územím, ale nejtvrději se bojovalo kolem Jeruzaléma. IDF se připravovaly na generální útok.
7. června: Ráno po těžkých bojích vstoupili izraelští výsadkáři do Starého města v Jeruzalémě a v 10:15 se v izraelských rukách ocitla Chrámová hora a tím i celý Jeruzalém. Izraelské jednotky dále během dne obsadily celé teritorium dnes zvaného Západní břeh.


Izraelští vojáci odpočívají po bojích u Západní zdi. No tím bych tu trochu historie opustil, stejně jako vzpomínání starého vojáka. Bylo mi trochu divné, že ten člověk o tom s námi mluví, ale mluví o tom neochotně, spíše jen z povinnosti nebo z přátelství, které ho váže k našemu průvodci, šéfovi zájezdu. Nakonec nám bylo řečeno, že vzpomíná nerad a že je mu líto všech životů, které v nekonečném konfliktu mezi jeho vlastí a rabským světem byly ztraceny.

Následně jsem byl tak trochu vyveden z míry. Oba synové - lodníci a lodní kapitáni jsou i hudebníci. Když nám byla vyložena historie vzniku jejich skupiny, tiše jsem poslouchal a nestačil se divit. Takže se nedá nic dělat a čeká nás další trocha historie.

Dne 25. června 2006, byl unesen izraelský tankista Gilad Šalit v pohraničí Pásma Gazy. K incidentu se přihlásily dokonce tři organizace: Al Kassám, Výbor lidového odporu a Islámská armáda. Izrael odpověděl ultimátem na vydání zajatce. Po jehož vypršení izraelská armáda zahájila vojenskou operaci za účelem jeho osvobození.

Ráno 12. července 2006 zaútočili vojáci Hizballáhu raketami a minomety na severoizraelské město Šlomi a přilehlá vojenská stanoviště, což stálo život 5 civilistů. Při pozemním útoku na dvě hlídkující izraelská vozidla bojovníci Hizballáhu zabili tři vojáky a dva - Ehuda Goldwassera a Eldada Regeva údajně zajali. Izraelci se rozhodli útočníky pronásledovat. Jejich tank Merkava III padl do nepřátelské léčky. Najel na obrovskou podzemní minu, která ho totálně zničila. Posádka zahynula a další voják padl při přestřelce.

Útok Hizballáhu byl nečekaný. Od roku 2000, kdy se Izrael stáhl z jihu Libanonu, panoval na izraelsko-libanonské hranici relativní klid, jen párkrát do roka přerušený přestřelkami. Větší napětí panovalo po vítězství Hamásu v lednových palestinských volbách mezi Palestinskou samosprávou a Izraelem, které vyvrcholilo 25. června. Skupina devíti Palestinců, včetně příslušníků Hamásu, unesla již zmíněného izraelského tankistu Gilada Šalíta, což vedlo k invazi Izraele do Gazy.

Proč se Hizballáh rozhodl vstoupit do konfliktu, není zcela jasné. Spekulovalo se, že šíitské hnutí podporované Teheránem mělo takto odpoutat pozornost od krize okolo íránského jaderného programu. Vyloučit však nelze ani snahu šíitského Hizballáhu zviditelnit se v palestinské otázce, kde vůdčí roli v posledních letech převzal neméně radikální nicméně sunnitský Hamás. Podíl na aktivizaci Hizballáhu mohla mít i složitá vnitropolitická situace Libanonu po odchodu syrských vojsk, která dohlížela na mír v zemi. Hizballáh protestoval proti odchodu Syřanů, kteří jej podporovali. Není jasno. A pokud Hizballah nepromluví, jasno nebude.

Ať v tom bylo co chtělo, Izrael to okomentoval slovy, že se jedná o válečný akt, na který je nutno odpovědět silou. Zahájil tedy bombardování převážně jižní části Libanonu a jeho ukončení podmínil vydáním obou zajatých vojáků. Vůdce Hizballahu Hasan Nasralláh prohlásil, že vojáky propustí jedině, budou-li propuštěni palestinští vězni, kteří si odpykávají svůj trest v izraelských věznicích. A začala mela.

Konflikt se rychle rozhořel, když 13. července 2006 zahájil Izrael námořní a vzdušnou blokádu Libanonu, která trvala dva měsíce. Podnikl také řadu náletů nejen na města na jihu Libanonu, ale také na Bejrút a oblasti, kde neměl Hizballah žádné opěrné body. Stejný den vypálil Hizballáh první rakety na izraelský přístav Haifa, a ukázal tak, že je lépe vyzbrojen, než se myslelo. To se potvrdilo o den později, kdy raketa Hizballáhu zasáhla izraelskou korvetu, kterou zapálila. Loď se podařilo zachránit, protože raketa zasáhla jen jeřáb. Na vině zásahu byla i posádka, která nezapojila všechny ochranné systémy, protože nepředpokládala, že by Hizballáh disponoval tak moderními střelami. Hizballáh využíval i bezpilotních letadel íránské výroby.



Mapa cílů raketčíků Hizballahu v Izraeli

Izrael několik prvních dní spoléhal na technickou převahu, především letecké bombardování a ostřelování z lodí, a dokonce nakrátko překročil hranice s Libanonem, aby zlikvidoval pozice Hizballáhu. Neustálé nálety a ostřelování jihu Libanonu vyvolaly exodus. Obyvatelé utíkali na sever i do Sýrie, nakonec své domovy opustilo na 300 000 lidí, a zemi houfně opouštěly tisíce cizinců i desetitisíce Libanonců s dvojím občanstvím. Útěk byl obtížný, protože Izrael své nálety soustřeďoval na infrastrukturu, zejména ničil silnice a mosty, aby po nich Hizballáh nemohl přepravovat zbraně na jih k izraelským hranicím. Později dokonce hrozil útokem na všechna jedoucí vozidla. Humanitární situace v Libanonu se zhoršovala, protože situace neumožňovala vyslat pomoc. Teprve 26. července přistálo první letadlo s humanitární pomocí.



Zde jsou fotografie dopadů raket do Izraelských měst. Na prvním je zásah do města Haifa a na druhém potom zasažený dům ve městě Kirjat Šmona



A toto je pro nás hlavní- zásah města Tiberias jednou z celkového počtu 35 nebo 37 raket, které na toto město dopadly.

Přesto ale nálety a ostřelování nepřinesly očekávané výsledky. Hizballáh dál každý den vypálil na Izrael sto raket a jeho příslušníci se pohybovali v těsné blízkosti izraelsko-libanonských hranic. 19. července se pod palbou milicí Hizballáhu ocitli izraelští pozorovatelé. Začala pozemní ofenziva. IDF se pomalu za cenu velkého úsilí prolamovaly jižním Libanonem, který jak jejich vojáci od všech zbraní zjistili, se od odchodu jejich předchůdců z Libanonu stal jednolitým opevněným pásmem. Jejich protivník izraelské vojáky překvapil vysokou kázní, neochvějnou morálkou a skvělým bojovým nasazením. Hizballah nesmírně vyrostl a byl IDF rovnocenným protivníkem. Přesto ale ustupoval a IDF vše co obsadily doslova a do písmene srovnaly se zemí, zasypaly a zničily. Ale Hizballah bojoval dál a ztráty IDF velmi rychle dosáhly výše, která přestala být únosná v porovnání s výsledky.



Zde je malá ukázka, čemu izraelští vojáci museli čelit. První obrázek ukazuje vstup do podzemního zařízení Hizballáhu v bojové zóně. Všimněte si dokonale vytvořeného pokopu, při správném položení vchod lze odhalit jen velmi obtížně. Na druhém je skvělá ukázka železobetonového bunkru - je opravdu hodně dobrý.


A když zde řešíme raketové ostřelování Izraele, tak jeden z mnoha dostupných snímků podzemního odpalovacího zařízení neřízených raket v jižním Libanonu.

Boje byly ukončeny 14. srpna ráno. I poté docházelo k ojedinělým střetům, ale válka se znovu nerozhořela. Tři dny po konci bojů se začala na jih Libanonu přesouvat libanonská armáda, jejíž vojáci střídali milice Hizballáhu. Vázlo ale rozmístění jednotek OSN. Kvůli nejasným pravomocem řada evropských zemí váhala s vysláním vojáků. Kvůli průtahům Izrael ukončil blokádu Libanonu ráno 7. září. Večer otevřel vzdušný prostor a druhý den ukončil i námořní blokádu.
Když vše skončilo, bilance nebyla dobrá ani pro jednu stranu.

Izraelské letectvo uskutečnilo na 15 500 vzletů, z nichž deset tisíc připadalo na bojová letadla. V Libanonu bombardovalo na 7 000 cílů. V bojích padlo 119 izraelských vojáků, střet si vyžádal také životy 44 izraelských civilistů, zraněno bylo 1 350 civilistů a 400 izraelských vojáků.

Na libanonské straně zahynulo 1 191 osob včetně čtyř příslušníků mírových sil UNIFIL. Věrohodnost tohoto čísla ale zpochybnila sama libanonská strana, která toto číslo uvedla několik dní před uzavřením příměří. Po něm snížila počet mrtvých na 1023 lidí. Zde lze říci, že počet mrtvých v Libanonu je překvapivě nízký, tedy vzhledem k tomu kolik náletů bylo IAF realizováno. Média to málokdy uvádí, ale už v této válce bylo libanonské civilní obyvatelstvo varováno. Někdy i letáky kde bude proveden nálet. Nevím o armádě, která by nepřítele varovala tímto způsobem. I tak to je příliš mnoho mrtvých za ambice jedné teroristické organizace. Jenže věřte údajům někoho, kdo lže neuvěřitelným způsobem. Například 7. srpna libanonský premiér nejdříve dramaticky oznámil, že při jediném úderu na nějakou budovu v přístavu Tyr zahynulo 40 libanonských civilistů. Reakce světa byla adekvátní této informaci - izraelští vojáci jsou vrazi civilistů. Jenže zde bylo pár opravdu nezávislých novinářů. Když vyšli s fakty, musela se říci pravda - mrtvý byl jeden člověk. Když takto lžou premiéři, komu věřit?

Zraněno bylo 3 600 osob včetně osmi příslušníků UNIFIL. Izrael uvedl, že zabil 500 - 800 příslušníků Hizballáhu, ten však přiznal ztrátu pouhých 250 svých bojovníků. Zahraniční novináři se ale shodují na počtu zabitých příslušníků Hizballáhu v počtu 500 až 550. Jako další fakt ukazující jednostrannost vnímání celé války je to, že je třeba uvést, že do pohybu se před nálety a pozemním útokem dalo cca 900 000 lidí. O nich se mluvilo, mluví a mluvit bude. Nikdo ale dnes už neví, že napadeným byl Izrael a zde se dalo do pohybu před raketovými útoky asi 500 000 lidí. Tento údaj nikdy nebyl pro svět relevantní.

Pro Izraelskou armádu válka nedopadla dobře. Ne že by neodvedla svou práci. To ano. Ale během války předvedla nemálo krajně sporných kroků, což asi vedlo a vede k tomu, že se pohled na strukturu IDF změnil a tento proces pokračuje dodnes.

Během války bylo 47 tanků Merkava zasaženo raketami a dva zničeny nástražnými pozemními bombami. V důsledku zničení tanků padlo 33 izraelských vojáků. Zasažení tanku ale neznamená vždy jeho zničení. Část tanků se po opravách vrátila zpět k jednotkám. Ztráty posádek ze statistického hlediska dosáhly v průměru jen necelých 20 % osob z celkového stavu osádek zasažených tanků. Tanky Merkava opět prokázaly svoji odolnost, ale vůči nejmodernějším protitankovým střelám jsou i velmi odolné Merkavy zranitelné.

A to ukázalo, že se na bojiště proti těmto gerilovým silám, které ale jsou schopné bojovat i jako hodně tvrdá pěchota, musí opět nastoupit pěchota. Nasazení pěchoty v této válce doprovázely až ostudné nedostatky. Pro záložníky bylo málo výstroje a když se objevila fakta že zatímco každý příslušník Hizballáhu má kvalitní balistickou ochranu a u IDF jen každý osmý voják, během pár dní různé izraelské banky, výrobní korporace a prostí lidé pomocí sbírek dokázali dodat bojující armádě asi 8 000 neprůstřelných vest s pomocnými komplety.

No tolik k troše historie a zpátky na Galilejské moře a výletní loď.

Rakety, které začaly dopadat na Tiberias vedly k tomu, že část obyvatel město opustila a část zůstala. Na celé město sedl smutek nad jejich chlapci a dívkami, kteří museli do války, nad škodami které jejich město utrpělo a celé město propadlo malomyslnosti. Ale pár mladíků - lodníků - se jednou večer usadilo v přístavu, vzali hudební nástroje a začali hrát a zpívat. Zpívali vše - dětské odrhovačky, lidové a zlidovělé písně, sami nové rytmy tvořily. A stal se malý zázrak. Ten první večer, když v noci končili, bylo zde několik set lidí. Druhý den jich přišly tisíce a nakonec jich každý večer přicházely desítky tisíc. Sjížděli se sem z celého blízkého i vzdáleného okolí Tiberias a celé okolí se nesmírně morálně zvedlo. Lidé se přestali bát a začali věřit v dobrý konec. Stal se z toho fenomén, který pomohl celému Izraeli. U nás se o tom ví jen málo. Když vše skončilo, vznikla nová hudební skupina jménem HAVA NAGILLAH BAND. Existuje jako volné seskupení dodnes a měla turné i v České republice. Frontmen skupiny je David Smadar.



První snímek ukazuje Davida Smadara a druhý jádro skupiny v prosinci 2012.

Jméno mají po světoznámé skladbě Hava Nagila. Hava Nagila je hebrejská lidová píseň často zpívaná při oslavách. Píseň je oblíbená především v židovských a řeckých komunitách a je považována za symbol židovství.

https://www.youtube.com/watch?v=Lw984UBTOZ8

Tento videoklip, kde hudbu produkuje André Rieu, je asi jedno z nejlepších zpracování této světoznámé skladby. Stojí za to.
Nápěvem je chasidská melodie neznámého původu. Běžně zpívaný text písně byl pravděpodobně složený Abrahamem Cvi Idelsohnem v roce 1918 k oslavě britského vítězství v Palestině během První světové války, jakož i k oslavě Balfourovy deklarace z roku 1917.
Tito zpívající lodníci dokonce několikrát ovládli i žebříčky izraelské hitparády a v České republice vystupovali na hodně místech a to i několikrát.
Zde jsou videoklipy, které je ukazují v různých situacích jejich turné po České republice.

https://www.youtube.com/watch?v=-5m5Pcus1CY

https://www.youtube.com/watch?v=W8ch14lAf-I



Hava Nagilla Band v Prostějově hráli přímo ve vstupním portálu naší pěkné radnice. Vyvolali takové menší srocení a když nastoupila skupina Rut, bylo to ještě lepší.

No a jaké to má osobní doteky ke mě a mojí paní? Musel jsem cestovat 2 500 kilometrů daleko, abych se seznámil s lidmi, které moje dcera zná už několik let, protože jako členka taneční skupiny Rut s nimi v Prostějově vystupovala. Ještě dnes říká, že jsou to pěkní uličníci. Něco bylo domluveno. Hudba, tanec. Hudba měla končit a nekončila. A tak následovala taneční improvizace. Prý byli na pár pohlavků…



A zde je Rut v kostýmech pro chasidské tance. Na prvním obrázku se velmi odpovědně tančí, a na druhém, jelikož si hudebníci dělali, co chtěli, méně odpovědně blbne v rámci improvizace.



Ale všude kde byli, zanechali za sebou nesmazatelnou stopu. Vždy vypráví, jak si váží naší země, nás, jejích obyvatel. Vědí, že na světě moc přátel Izrael nemá. Vědí, že naše země je jedna z těch opravdových.



Taneční skupina Rut při letošním vystoupení v Praze. Ta dívka úplně vpravo je Palbák, tedy přesněji můj pobočník Pozorovatel-signalista, tedy moje dcera.


David nám vypráví o svých cestách po České republice.

No ale vše dobré a hezké musí skončit. I naše vyjížďka. Byl to hezky strávený čas mezi lidmi, které jsme viděli poprvé v životě, ale byli jsme s přáteli. Po opuštění plavidel a rozloučení s hostiteli jsme dostali asi hodinu a půl času na prohlídku okolí. A bylo se na co koukat.

Jako každý kibuc co jsme viděli, jde o zajímavou směsici užitkových, reprezentativních a obranných staveb. Vše doplněno množstvím parkových úprav. Takže pár fotografií.



První fotografie ukazuje zatím největší Ficus benjaminus jaký jsem do té doby v životě viděl. Tiše jsme s mojí paní obdivovali, jak může narůst to, co se u nás pěstuje v květináčích. Jenže když jsme vešli do vnitřních prostorů kibucu, zjistili jsme, že jsme neviděli to opravdu TOP. Ten druhý obrázek je ten samý strom, ale tady už opravdu pěknej macek.



Hlavní budova kibucu při pohledu od mola a ta samá budova, tedy její vstupní areál. Je to zajímavě architektonicky pojatá stavba a vypadá velmi dobře.


Jenže možnost války či jiné násilné hrozby je v Izraeli brána velmi vážně. A tak se podívejte na pancéřová protitlaková okna centrálního krytu kibucu, který je umístěn pod hlavní budovou. Kryt sám je velmi odolný, ale první stupeň ochrany tvoří samotná centrální budova.



Zde jsou tři pohledy na pestrou parkovou výzdobu. Ta se nachází v celých prostorách kibucu. Je to prostě moc pěkné a jen prostá procházka po chodnících stojí za to.


Poslední snímek ukazuje moji maličkost za volantem traktoru - veterána s přívěsem pro přepravu osob. Nevím přesně, k čemu je užíván, ale taková vyhlídková cesta kolem jezera v něm by byla vskutku hustokrutodémonská….

Po volné prohlídce jsme se napáskovali do našeho autobusu a vyrazili na jih do Jeruzaléma a Betléma. Po cestě nás ale čekala ještě jedna zastávka. A to krásný fortifikační kus, hrad Belvoir.

Kapitola druhá: Křižácký hrad Belvoir

Bezpečnost křižáckého Jeruzalémského království byla ve dvanáctém století závislá na síti opevnění, zejména podél své východní hranice, která byla zranitelná vůči muslimským útokům. To je prostě stav známý z celého tehdejšího světa, kde sítě zeměpanských a šlechtických hradů chránily hranice území, obchodní komunikace a občas sloužily i jako refugia pro prostou populaci.



Letecký snímek hradu Belvoir

Křižácký hrad Belvoir se nachází na planině Ramot Isachar, respektive na jeho podčásti zvané Ramat Kochav, asi tak 20 kilometrů jižně od Galilejského moře. Na východě se terén propadá o cca 500 metrů do údolí řeky Jordánu, respektive do Bejtše'anského údolí jako jeho podčásti. V hebrejštině se hrad jmenuje velmi poeticky Kochav ha-Jarden, což znamená „Hvězda Jordánu“, která střeží Kochav - židovskou vesnici existující v dobách římské a byzantské nadvlády. Tak jméno této vesnice zůstalo zachováno až do dnešních dnů, i když ona sama dávno zanikla. Muslimové místo stejně poeticky nazývají, tedy „Hvězda větrů“, což je reminiscence na silné větry na vrcholu kopce.

V dobách křížových výprav bylo místní malé venkovské opevněné sídlo součástí feudálního panství francouzského rodu Velos, který sídlil v Tiberias. Ti jej spravovali do roku 1168, kdy se rozhodli jej prodat Řádu Johanitů a noví majitelé zde poté vybudovali koncentrický hrad.

Je to dokonale zvolené strategické místo. Od východu hrad chrání sama příroda strmým svahem, po kterém vystoupá a vyšplhá pouze lehký pěšák a zde přítomný hlavní vstup do hradu chrání specifické opevnění. Z přístupové západní a dalších stran je chráněn do skály vysekaným příkopem a na příkop upravenou strží. A to hlavní, plnění strážní služby mohl konat skvěle. Je z něj dokonalý výhled na údolí řeky Jordánu, komunikace probíhající podél něj a to na jih i sever na mnoho kilometrů. Přes údolí je vidět čelo hory Gilead, která je dnes už v Jordánském království.



Zde je důkaz strategického umístění hradu. Snímek první ukazuje výhled na sever, je vidět až Galilejské moře. To je cca 20 kilometrů. Druhý snímek ukazuje výhled přes údolí Jordánu do Jordánského království. Snímek níže potom ukazuje výhled směrem na jih:



Mě osobně zarazilo označení koncentrický hrad. V hradní architektuře na území Čech a Moravy a dokonce ani Slovenska jsem se s tímto nesetkal. Tedy jsem musel lehce zapátrat. Koncentrický hrad někdy označovaný jako multiplexový hrad je hrad uvnitř hradu, s dvěma nebo více prstenci hradeb a v některých případech bez centrálního obytného paláce nebo obytné věže, donjonu. Obvykle jsou jeho vnější zdi také nejnižší a jejich výška se zvyšuje směrem k centru hradu. Zdi bývají vybaveny věžemi a bastiony a často mívají cimbuří. Brány hradu chrání barbakán. Tedy je to propracované opevnění s velkou odolností.

Koncentrické hrady se v Evropě poprvé objevily ve 14. století po křížových výpravách a byly navrhovány pro zvýšení obranného potenciálu hradu: obránci na vyšších zdech mohli vystřelovat šípy po útočnících přes obránce, kteří byli pod nimi na nižších hradbách, ti zatím podporovaní svými spolubojovníky na vyšší hradbě tím pádem mohli snadněji odrazit útočníka šturmujícího hradby.

Zdroje uvádí, že například velmi slavný a známý křižácký hrad Krak des Chevaliers v Sýrii, dnes poničený probíhající občanskou válkou, mezi tyto hrady patří také. Jeho fotka a plán následují ale to je nošení dřeva do lesa. Palbáci tento hrad už znají. Máme zde skvělou práci kolegy p. Hájka

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=247&t=5189

Termím koncentrický je užit i v souvislosti s hradem Harlech, což je jednodílný koncentrický hrad, kdy vnitřní plášť hradby je ze všech stran obehnán vnějším hradebním pláštěm, tzv. parkánem. Podle české hradní terminologie se jedná o francouzský kastel. Tedy o hrad s nárožními věžemi, které vystupují před hradbu a umožňují tak boční střelbu neboli flankování. Označení francouzský kastel známe i od nás, ale abych řekl pravdu, jak Týřov, jehož část takto bývá označována, tak třeba Úsov na Moravě prostě vypadají jinak. Na hradu Harlech, postaveném anglickým králem Eduardem I, je skutečně jádro hradu ze všech stran chráněno parkánovou – nižší vnější - hradbou. Ta v nárožích hradu kopíruje kruhový obvod válcových věží. Obrázek hradu a jeho plán následují, aby to bylo jasnější.



Při pohledu na ně je vidět že to asi funguje, ale na druhou stanu vyšší hradební věnec ten nižší převyšuje opravdu markantně a to u hradu Belvoir v Izraeli není. Ale uznejte, je to krásný kus fortifikace.

Hrad Belvoir byl velmi symetrický s pravoúhlými vnějšími zdmi, posílenými čtverhrannými věžemi v rozích a ve středu na jižní, západní a severní straně. Východní hradba byla jištěna jen velikým nepravidelným barbakanem zakončeným mohutnou baštou. Hrad zaujímá plochu o rozměrech přibližně 140x100 metrů.

Hlavní vchod do pevnosti vedl přes jižní konec opevnění, kde dvojitá hradba vytvářela točící se cestu, která se přimykala k hlavní hradbě. V několika věžích navíc byly malé vstupní branky s prudkým schodištěm do prostor vedle těchto věží. Tato schodiště jsou strmá a uzoučká, dala se snadno zatarasit a možná tyto branky mohly sloužit jako výpadové, to je na posouzení pana Hájka. Sekundární vstup do pevnosti byl od západu, přes most položený přes příkop, který mohl být rozebrán nebo zničen, pokud se pevnost dostala pod tlak nepřítele.



Hmotová rekonstrukce hradu Belvoir

Hrad Belvoir se skládal z vnějšího čtvercového opevnění, které po celém obvodu uzavíralo menší vnitřní hrad. Stěny obou opevnění, někdy literatura používá termín hradů, byly postaveny z velkých čedičových kvádrů, spojovaných k sobě pomocí železných spon tvaru U. Součástí hradu byla velká a to hodně velká cisterna na vodu- srážkovou, která zajišťovala tuto komoditu pro případ obležení.


Obrovská zděná cisterna na vodu. Díváte se na její vnitřek. A u vrcholu klenutí je vidět přítokový otvor, kterým do cisterny natékala srážková voda ze střech.
Vnější opevnění

Na východní straně je umístěn již zmíněný barbakán a mohutná věž - bašta. Barbakán chrání vstup do první brány. Bašta zajišťuje pozorování a postřelování jinak nezajištěných příkrých svahů na východní straně hradu. Tato bašta byla s hradem spojena samostatnou hradbou. Hlavní vchod do pevnosti byl přes vnější bránu v jihovýchodním rohu. Odtud přístupová cesta postupovala rovně sevřena dvěma hradbami do další brány, která byla s první v přímce. Za touto bránou se stáčela do protisměru podél západnější hradby a následně se lomila na západ do vnitřní brány hradu. Tato brána byla součástí vnějšího opevnění a byla těžce bráněna. Byla podle nálezů dřevěná, zpevněná železnými prvky a po uzavření zablokována mohutnými trámy uloženými v kamenných žlabech.

Pasivním obranným prvkem byl do skály vysekaný suchý příkop v průměru 20 metrů široký a 14 metrů hluboký. Jeho velikost účinně bránila v případě útoku nasazení obléhacích věží a beranidel.



Zde je vidět v měřítku s jedním z kolegů ze zájezdu novodobý most přes příkop na hradní plošinu. Druhý obrázek potom ukazuje pohled do jižního příkopu.



Pohled z mostu na pozůstatky jihozápadní věže, na jejím úpatí je vidět vchod do výpadové branky a současně na jihozápadní oblouk příkopu. Pohled na celý západní příkop.



Pohled na východní část severního příkopu z pozůstatků věže vložené do středu severní kurtiny. Druhý snímek ukazuje schodiště vedoucí masou střední západní věže k výpadové brance na dně příkopu.

Vnější hrad byl tvořen v rozích čtyřmi mohutnými hranolovými věžemi. Kurtiny mezi nimi na jihu, západě a severu byly ve středu přerušeny třemi menšími věžemi. Všechny věže byly uzpůsobeny pro flankovací palbu a stály v příkopu na mohutných základnách, aby bylo co nejvíce ztíženo případné podkopání části hradeb. Ve věžích byly v jejích horních částech umístěny průhledy pro střelbu luky a kušemi, boj bylo možno vést i z jejich plochých střech.



Téměř všechny věže měly ve své konstrukci včleněny úzké a nízké tunely se schodišti. Ty vedly do příkopu. Jejich účel jen odhaduji, asi šlo o výpadové branky. Obrázky s popisem zde najdete. Fotky výše umístěné ukazují dochovanou masu severovýchodní věže a pohled do příkopu s mostem při pohledu ze zbytků severozápadní věže. Pohled ukazuje, že z věží bylo možno postřelovat celý příkop a to křížovou palbou.

Obvodová ulice mezi vnějším a vnitřním hradem byla celá zastřešena. Svědčí o tom pozůstatky klenutí. Tyto prostory tak tvořily velké haly. Ty sloužily jako stáje, sklady a obývací prostor a umožnily přístup k obranným pozicím na střechách. Určitě sloužily i jako úkryt při ostřelování.
Vnitřní pevnost.

Byla čtvercová, měla rozměry cca 50 x 50 metrů. V každém rohu stála hranolová věž. Ve středu západní kurtiny byla vložena další věž. Byla největší a sloužila jako branská. Tato vnitřní pevnost byla postavena tak, aby byla schopna obrany, pokud by vnější pevnost byla zničena nebo dobyta. Ve středu vnitřní pevnosti bylo otevřené nádvoří obklopené klenutými prostorami, které sloužilo jako refektáře, kuchyň, společenský sál, obchody, obytné objekty a další účelové prostory.



Pozůstatky zástavby na východní straně hradu a pozůstatky zástavby na severní straně vnitřního hradu. O tom, že tato dlouhá ulice byla opravdu zaklenuta, ukazují pozůstatky klenbových oblouků a i když jsou malé, jsou vidět.



Pozůstatky zástavby vnitřního hradu a pozůstatky zástavby vnějšího hradu na jihovýchodě.

Horní patro sloužilo jako velitelství hradu a zahrnovalo také byty rytířů. A samosebou zde byla malá kaple postavená z vápence a zastřešená s křížovými klenbami. Byla to solidně veliká, velmi kompaktní a odolná pevnost. Sloužila jako významná překážka muslimskému postupu do křižáckého jeruzalémského království z východu. V roce 1180 odolal útoku tureckých vojsk.



Plán hradu Belvoir. Na plánu je vidět:

1. Hlavní vstupní brána,
2. Trasa přístupové hlavní cesty do hradu kolem barbakánu,
3. Barbakán,
4. Vstupní brána, která je napojena na jihovýchodní obrannou rohovou věž,
5. Systém kleneb, které byly použity pro skladování všeho důležitého a ustájení koní,
6. Nádrž, tedy vyzděná cisterna na vodu plněná srážkovou vodou,
7. Lázeňský dům,
8. Obranné věže,
9. Chovná stanice pro chov ptáků,
10. Brána do vnitřní citadely,
11. Jídelna,
12. Kuchyně,
13. Místo pro ubytování rytířů,
14. Odpadní prostor ,
15. Rohová jihozápadní věž se zabudovanou tajnou chodbou - výpadovou brankou,
16. Most



Zde je na první fotografii pohled na vstup do vnitřního hradu, a to z vnitřního nádvoří. Druhá fotografie ukazuje pozůstatky hradní kuchyně.



Zde jsou detaily pozůstatků hradní kuchyně a jídelny a druhý snímek ukazuje zrestaurovanou největší klenbu a krásně viditelnou řadu středních klenbových kamenů, klenáků.



Možná střílna pro postřelování spodní části severní kurtiny v nitřního hradu. A zde je obdobná střílna rozebraná v horní části. A díky tomu je vidět, jaký prostor z ní měl být postřelován.



Dva typy plně zachovaných střílen v severní kurtině vnitřního hradu. Abych byl upřímný, vlezl jsem si do ní a neumím si představit, čím jak se z ní střílelo. Třeba pan Hájek napoví.

Během sérií Saladinových vítězství nad křižáky po bitvě u Hattínu byl i hrad Belvoir obležen muslimskou armádou. Obléhání se vleklo rok a půl, až do 5. ledna 1189, kdy posádka kapitulovala. Opevnění hradu bylo v letech 1217 až 1218 rozbouráno muslimskými vítězi, kteří se obávali znovudobytí pevnosti křižáky. V roce 1240 byl hrad Belvoir na základě dohody postoupen křižákům, ale nedostatek peněz jim nedovoloval vybudovat opevnění zpět a pevnost se tak v krátké době dostala znova pod vládu muslimů.

Bylo by dobré se časem dopracovat ke zjištění, zda tato složitá konstrukce hradu byla dána jen potřebou co nejlepší obranyschopnosti, nebo jestli na to měl vliv i stav, že hrad postavil Řád johanitů, kteří údajně dle svých regulí měli obývat uzavřené a izolované prostory.

Hrad Belvoir zůstal v troskách až do komplexních vykopávek, které byly zahájeny v roce 1966. Opevnění, dobře zachovalé pod masou sutin, bylo odhaleno a po dokončení restaurátorských prací, bylo místo otevřeno pro návštěvníky. Jde o nejkompletnější a nejpůsobivější křižácký hrad v Izraeli.



Zde je parková výzdoba kolem parkoviště a toalet. Jako vždy je to velmi pěkné a druhý snímek ukazuje největší muškáty, jaké jsem kdy viděl. Některé byly vysoké jako já. Moje babička, dej jí Pánbůh nebe, kdyby je viděla, tak by propadla příšerné závisti. Byla vyhlášenou pěstitelku těchto květin, zvaných odborně pelargonie.

Vykopávky byly prováděny pod vedením Ben-Dova pod záštitou Úřadu pro správu parků.



Na posledních dvou fotografiích je potom vyobrazen přírodní porost v příkopu. Jsou to kaktusy opuncie, ohnice, která roste i u nás a olivovníky. Na druhém snímku je vyfotografován současný příslušník hradní posádky.

Nakonec i zde nastal čas, my nastoupili do autobusu a vyrazili na cestu do města měst - JERUZALÉMA.

Kapitola třetí: JERUZALÉM, PRVNÍ DOJMY A DRUHÝ VRCHOL ZÁJEZDU
Cesta do Jeruzaléma probíhala poklidně. Vedoucí zájezdu nás bavil spoustou zajímavostí a já se občas připojil někdy i na delší dobu, ale raději jsem poslouchal. Pan Haslinger pro mě byl studnicí úžasných informací a zkušeností a to je potřeba poslouchat a učit se.

Kudy jsme jeli ani pořádně nevím, byl jsem nabitým programem trochu unavený. Vím, že jsme se zastavili na jídlo, dali jsme si osvědčené kapsy plněné masovými a zeleninovými kuličkami a trochu si odpočinuli. Při této přestávce jsme potkali dva vojáky od izraelských výsadkových sil. Jako vždy, byli kompletně vyzbrojeni. Nenašel jsem odvahu je požádat o fotografii, což byla chyba. Ještě nyní mě to mrzí. Ale nebudu zdržovat a přejdu k tomu, co den naplnilo a završilo.

Část první: TROCHU FAKTOGRAFIE A HISTORIE

Jeruzalém je rozlohou a počtem obyvatel, největší město Izraele. Má rozlohu 125,1 km² a žije zde více než 850 000 obyvatel. Izrael a Palestina považuji Jeruzalém za své hlavní město, většina států však jako hlavní město Izraele uznává souměstí Tel Aviv-Jaffa. Současný Jeruzalém se rozrůstá daleko za hranicemi Starého Města.

Historie města začala v hluboké minulosti, sahá až do 4. tisíciletí pře naším letopočtem a díky tomu je Jeruzalém jedno z nejstarších měst na světě. Jeruzalém je město, které nemá na světě sobě rovné, je to

- nejsvětější místo judaismu a duchovním centrem židovského národa.

- město, kde se nachází množství významných starověkých křesťanských míst a

- třetí nejsvětější místo islámu.

Nejsvětější místa těchto tří monoteistických náboženství se rozkládají ve Starém Městě na celkové rozloze necelého jednoho čtverečního kilometru a zahrnují:

- Chrámovou horu - Židé, místo vybudování a zkázy prvního chrámu

- Západní zeď - Židé, jediný dochovaný pozůstatek Druhého chrámu

- baziliku Svatého hrobu - křesťané

- Skalní dóm - muslimové

- mešitu al-Aksá - muslimové

Staré Město, které je společně s jeruzalémskými hradbami zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, se tradičně dělí do čtyř čtvrtí. Tedy na arménskou, křesťanskou, židovskou a muslimskou. O významu města svědčí i to, kolikrát byl v ohni války. Byl dvakrát zničen, 23krát obléhán, 52krát napaden a 44krát dobyt.

Dnes zůstává status Jeruzaléma jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelská anexe východního Jeruzaléma byla označena za okupaci a opakovaně kritizována Organizací spojených národů. Právě východní Jeruzalém je považován Palestinskou autonomií za hlavní město jejich budoucího státu. V důsledku rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 478 z roku 1980 přesunula většina států světa svá velvyslanectví mimo Jeruzalém.
Novověk a moderní dějiny

Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše. Jeho dosavadní držitelé, mamlůkové, byli muslimští vojáci, původně otroci, kteří tvořili egyptské vojenské jednotky. Několikrát se jim podařilo převzít moc, a tak v roce 1291 ovládla Svatou zemi mamlůcká dynastie Bahrí. Za jejich vlády se stal islám v Palestině většinovým náboženstvím. Nový vládce, sultán Selim I., zajistil, že město vkročilo do období rozkvětu. Sultán Selim I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců a náčelníků usazených i nomádských kmenů. Jednotlivé skupiny mezi sebou často bojovaly, což vedlo k pustnutí celé Palestiny. To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily.

Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí. Historici odhadují, že to bylo asi 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce židů. Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti, tak jak jsem uvedl výše. I přes mírnou imigraci židů z východní Evropy však město stále leželo ve stavu latentního úpadku.

Změnu přinesl až nový správní systém, který zavedl Ibrahím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1831 dobyl Palestinu. Stalo se v průběhu První egyptsko-otomanské války.



Obraz Ibrahíma Alího, Paši - byla to asi impozantní osobnost

Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu. Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 židů, kteří přišli ze zemětřesením poničeného Safedu - toto město známe z druhé reportáže a tím se Židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou: bylo jich 5 000 oproti 4 500 muslimům, 3 500 křesťanům.



Územní rozmach Egypta na úkor Otomanské říše po první egyptsko - otomanské válce

Jenže už roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Anglie a další evropské mocnosti a vytlačila Egypťany z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace. Možná znáte úsloví o „tureckém hospodaření“. Jestli toto není důkaz, že občas platilo, tak už nevím co ano.

Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou jí získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy. V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Rusku, kde Židé čelili vlně represí a pogromů, přicházelo do Palestiny stále více Židů z východní Evropy. Tedy aškenázských Židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat. Místně dlouhodobě usedlí sefardští Židé totiž byli zpravidla osmanskými občany a disponovali tudíž značně většími právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázské Židy proto podporovali Židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka. Ale tak nějak se tady zastavil čas.

V roce 1898 se uskutečnila v Jeruzalémě návštěva německého císaře Viléma II. Šlo mu o jedno - dlouhodobou strategií narušit dobré vztahy mezi Velkou Británií a Osmanskou říší a tím zde zapustit pevné kořeny pro budoucnost. O 16 let později slavil císař zásadní úspěch. Osmanská říše se přidala na stranu centrálních mocností a uzavřela spojení mezi Středozemním a Černým mořem. Zdroje ropy pro britské impérium byly vážně ohroženy a bylo jasné, že zde vzniklo nové bojiště, které bude vázat mnoho sil a prostředků. Turecko, jak budu říši nazývat pro zjednodušení, si vedlo se střídavými výsledky:

- útok na Egypt a Suezský průplav skončil krachem.

- vylodění na Geliboli a následné námořní operace skončily pro Brity a Francouze katastrofálním debaklem

- povstalí Arabové, podněcovaní mimořádnou osobností Thomase Edwarda Lawrence, britského vojáka, cestovatele a arabisty, způsobili mnoho škod, ale hlavně velmi otřásli prestiží říše a sultána v celém muslimském světě tím, že dobyli Mekku.

Lawrence už jako student historie v Oxfordu podnikl několik dobrodružných cest do Sýrie a Palestiny, zúčastnil se vykopávek v Iráku, kde se naučil arabsky a sblížil se s kočovnými beduíny. Roku 1914 se zúčastnil archeologické a kartografické výpravy na Sinajském poloostrově a pracoval jako rezident britské rozvědky v Káhiře. Když šerif Hussein vyhlásil v červnu 1916 povstání beduínů proti Osmanské říši, stal se Lawrence jeho styčným důstojníkem. Shodou okolností se jeho protihráčem na turecké straně stal český arabista Alois Musil. Alois Musil je krajně významná osobnost a v tomto cyklu reportáží se k němu ještě dostaneme.



Zde je fotografie tohoto neobyčejného muže

Lawrence neměl prakticky žádné vojenské zkušenosti, přesto vyvinul pro špatně organizované beduíny účinnou strategii partyzánské války. Nájezdy na jedinou železniční trať, na vodovody a osamělé posádky měly úspěch a Lawrencem vedení povstalci obsadili v červnu 1917 přístav Akaba a na samém konci války, dne 1. října 1918 Damašek.

- v Mezopotámii naopak Britové usnuli na vavřínech a nakonec zde sbor, vedený generálmajorem Townshendem, po statečném boji a po vyčerpání všech potravin a munice, kapituloval. Následoval děsivý pochod smrti. Ale nakonec po reorganizaci dne 11. března 1917 padl Bagdád.

Bylo rozhodnuto dobýt Palestinu postupem z Egypta. Britové, poučení válkou na mnoha frontách, rozhýbali svůj Egyptský expediční sbor a za podpory fascinující logistické podpory zahájili postup přes Sinajský poloostrov. Cestou si budovali železnici a současně vodovod, kterým přečerpávali vodu z Nilu. Jako by tím bylo pomalu naplňováno jedno staré proroctví nebo snad legenda. Nejsem až takový znalec islámských náboženských věcí, ale v tom proroctví se pravilo, že jednou ze západu přijde vůdce, který zbaví Palestinu turecké nadvlády. Má přijít do Jeruzaléma pokorně a pěšky, a přivede sebou vodu z Nilu. Možná to byla reminiscence na Osvobození Palestiny egyptskou armádou v roce 1831.



Zde je fotografie z budování sinajské vojenské železnice a položené vodovodní potrubí čerpající vodu z Nilu.

Železnice i vodovod byly budovány tempem 80 kilometrů za měsíc. To je skvělé tempo a bylo jasné, že turecká armáda tomuto procesu nebude schopna dlouho vzdorovat. Ten vodovod bylo dílo, které bere dech i dnes. Měl přečerpávací stanice, vyrovnávací nádrže, věžové vodojemy pro udržení tlaku a jeho součástí byla mobilní nádrž na 2 500 000 litrů vody. Před čelem tohoto pohybu postupoval Velbloudí dopravní sbor, který zajišťoval vše potřebné pro jednotky v dotyku s Turky.

Všemu tomu velel generálporučík sir Archibald Murray. Pěší divize pochodovaly podél pobřeží a železnice a zbytek terénu pokrývaly jezdecké síly a jednotky na velbloudech. Jízdě velel Australan Harry Chauvel. Zkušený profesionál s bohatými zkušenostmi. Byl inteligentní, své vojáky, většinou dobrovolníky, velmi odolné a vytrvalé, miloval hlubokou vojáckou láskou a oni mu to vraceli. Jejich role na porážce Turků v Palestině se nakonec ukázala nezastupitelná. Tyto jezdecké divize byly jak britské, tak australské. Vždy to byli odolní vojáci původem z venkova, uvyklí těžké práci, často dobří střelci. Britové bojovali jako klasická jízda, Australané jako pěchota, která se na koních zpravidla přesouvala
.
Tyto divize byly tvořeny třemi jezdeckými brigádami. Každá vždy se třemi pluky, kulometným oddílem s 12 kulomety a dělostřeleckým oddílem s 12 děly. Kavaleristy podporovaly dvě technické jednotky.

- lehká automobilová hlídka vybavená vozidly Ford T s lehkými kulomety

- a lehká obrněná motorizovaná baterie s obrněnými vozy Rolls Royce.

Chauvel velel i speciální síle, nazývané Imperial Camel Corps. Bylo to 1 660 vojáků a důstojníků. Pocházeli hlavně z australských jezdeckých jednotek. Byli to hodně dobří vojáci. Bylo to deset střeleckých rot, kdy každá měla 5 kulometů, jedné kulometné roty a jedné dělostřelecké baterie.


Imperiální Camel Corps při odpočinku

Když byla obsazena Sinaj, před jejich očima se objevila Palestina. Prvním cílem zde bylo město Gaza. Ta Gaza, která plní stránky světového tisku i dnes více než bohatě. Útok byl zahájen 26. března 1917. Byl veden velkou silou a razancí - dvě pěší divize a jedna divize jízdy šly do čelního útoku.



Zde trocha dobových fotografií. První ukazuje společnou fotografii německo-osmanského štábu, který řídil boje o Gazu. Na druhé potom je osmanská kulometná jednotka, která brání přístupy k městu.

Velitel Gazy, německý major Tiller, byl v zoufalé situaci, ale dokázal nemožné. Brity s těžkými ztrátami odrazil. Dne 17. dubna téhož roku byl zahájen další útok. Oba protivníci se navzájem zabíjeli tři dlouhé dny. Výsledek byl pro Brity opět velmi zlý. 6 624 padlých, raněných a nezvěstných proti 402 padlým, 1634 raněným a 245 nezvěstným na straně Turků. Murray by odvolán a Palestina byla nadále v rukou Turků.



Zničený britský tank po první bitvě o město Gaza. Britové jich zde měli asi 12, ale stále dělali stejnou chybu. Místo vytvoření úderné tankové pěsti je rozptýlili po bojišti a každý tank díky tomu bojoval sám za sebe.

Padlo rozhodnutí a na bojiště dorazil generál sir Edmund Allenby.

Edmund Henry Hynman Allenby, 1. vikomt Allenby, se narodil 23. dubna 1861 a zemřel 14. května 1936. Byl britský voják, který se proslavil ve druhé fázi Velké války, ve které vedl jako vrchní velitel Egyptského expedičního sboru od 12. června 1917 do konce války v roce 1918 britské jednotky v bojích proti Osmanské říši v Africe a Asii. V průběhu těchto let zcela ovládl klíčové oblasti blízkého východu, zejména Palestinu a Sýrii a zcela deklasoval turecké, německé a dokonce rakousko-uherské jednotky působící na této frontě.



Maršál Edmund Henry Hynman Allenby, 1. vikomt Allenby v roce 1919, fotografie s vlastním podpisem

Po válce získal v roce 1919 hodnost polního maršála a byl mu udělen dědičný titul vikomt z Allenby. Je považován za jednoho z nejlepších dohodových velitelů první světové války.



Letecký pohled na Be er ševu v roce před britským útokem a Velbloudí sbor, který kryl severní křídlo fronty při útoku lehké jízdy.

Do dějin války na tomto bojišti se zapsal skvělou kamufláží třetího útoku na Gazu, kdy pod tímto krytím zaútočil na Be er ševu, kterou nakonec dobyly australské jezdecké jednotky ANZAC pod velením brigádního generála Williama Granta. Útokem, který se stal legendárním. Pokud se chcete dovědět více, sežeňte si film Lehká jízda, originální název Lighthorsemen z roku 1983. Je tam vše podstatné.



Díky tomu, že nyní byla Gaza od severu obchvácena, dne 31. října byla zahájena třetí bitva o Gazu. Gaza byla Turky vyklizena 7. listopadu 1917 a jih Palestiny byl v britských rukou.



Lehká jízda v akci a ta samá kavalerie pochoduje obsazenou Gazou.

Britové následně vytrvale a nezadržitelně postupovali na sever. A Jeruzalém, město, o které nám jde, bylo Turky vyklizeno 10. prosince 1917 a jeho guvernér Izet Bej. Vyšel z jeho hradeb a předal Britům písemnou kapitulaci města. Následujícího dne do města vstoupil vojenský velitel Edmund Allenby.



Izet Bej, představitelé náboženských skupin a ekonomického a společenského života Jeruzaléma po vydání města Britům

Allenby se projevil i v této situaci jako člověk, mající cit pro situaci. O proroctví dobře věděl. Do města vstoupil Jafskou branou, pokorně a pěšky. Šel v doprovodu jen svého pobočníka a dvou důstojníků svého štábu. Obyvatelé jej nadšeně vítali. I jeho jméno bylo jako z legend: Alláh-en-Nébí což nešlo přece vnímat jinak než Prorok boží…



Zde je na prvním obrázku naplnění legendy. Generál Allenby vstupuje prostě a pěšky Jafskou bránou do Jeruzaléma. Jeho bezpečnost zajišťuje strážní jednotka na druhé straně - obrázek druhý

A tím jsme se dostali k moderním dějinám Jeruzaléma. Jelikož se jim budu podrobněji věnovat v páté reportáži, zde jen letem světem. Význam města s příchodem Britů stoupl a nakonec se stalo významným centrem. Se založením Britského mandátu Palestina v roce 1920 bylo město místem sídla nejvyššího komisaře mandátní správy. Sionisté navíc ve městě postavili sídlo Národního institutu, ve kterém sídlila Židovská agentura a Židovská národní rada. V roce 1925 byla na hoře Skopus otevřena Hebrejská univerzita. Byly také založeny nové čtvrti mimo hradby města – jak židovské, tak i arabské.



Jeruzalém v roce 1933

V tomto období se zostřoval etnický konflikt mezi Araby a Židy. V roce 1929 vypukly v Palestině násilné nepokoje s náboženským podtextem, které se velmi silně projevovaly i v Jeruzalému. Další konfrontaci přineslo Arabské povstání v letech 1936–1939.

Podle plánu Organizace spojených národů na rozdělení Palestiny bylo předpokládáno, že Jeruzalém spolu s Betlémem bude mezinárodním územím. Avšak když vypukla První arabsko-izraelská válka, známá také jako Válka o nezávislost, ignorovaly obě strany, nyní už znepřátelené strany, tento status a snažily se získat vládu nad Jeruzalémem. Arabské jednotky zablokovaly židům cestu do Jeruzaléma a zastavily přívod vody do města. Jen ozbrojené konvoje dokázaly do města za cenu těžkých ztrát proniknout a přivézt do něj zásoby.

Když Britové 14. května 1948 odešli ze země a Izrael vyhlásil nezávislost, vstoupila do země Arabská legie a boje se rozpoutaly naplno. Arabské legie již 18. května vstoupily do města a následujícího dne se dostaly až do židovské čtvrti. Avšak 20. května izraelské jednotky získaly území zpět. Ne však nadlouho – 28. května padla židovská čtvrť opět do rukou Arabů. 1. června začínali Izraelci v Jeruzalémě prohrávat. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěl.

Po konečném uzavření příměří tak Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset. Přesunout se musela také Hebrejská univerzita. 7. listopadu 1949 pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Státu Izraele.

Dne 5. června 1967 vypukla izraelským preemptivním leteckým úderem na letecké základny Egypta Šestidenní válka. Jordánské vojsko ostřelovalo židovské město a dobylo budovu velitelství sil OSN. Izraelská armáda odrazila jordánský útok a zahájila protiútok, ve kterém odřízla Jeruzalém od Ramalláhu. Následně se izraelští výsadkáři skrz Lví bránu dostali do Starého města a ovládli celý Jeruzalém. Součástí tohoto boje byla i bitva o Muniční vrch.
Ale o tom všem v další reportáži. Nás nyní čeká Olivová hora, Lví a Jafská brána.

Část druhá: OLIVOVÁ HORA, LVÍ BRÁNA A JAFSKÁ BRÁNA

Jestli jsem návštěvou bojiště na Golanách měl pocit, že se mi splnil jeden velký sen, příjezd do Jeruzaléma byl splněný druhý sen. Jsou to pocity, které prostě nedokážu popsat. Naše první zastávka v Jeruzalémě byla zastávka na Olivové hoře.



Dvě historické fotografie - Olivová hora v roce 1899 a v roce 1921

Olivová hora nebo Olivový vrch, případně Olivetská hora je jeden vrch ve východním Jeruzalémě. Jméno nese podle olivovníků, které na něm dříve ve velkém rostly. Na jeho západním svahu se nachází největší židovský hřbitov na světě. Na úpatí vrchu se nachází Getsemanská zahrada, ve které se podle tradice zdržoval Ježíš Kristus před svým ukřižováním.



Zde je fotografie jednoho z prastarých olivovníků getsemanské zahrady. Jsou tak staré, že podle legendy byly současníky samotného Ježíše Krista.

Zahrada Getsemanská byla významným křesťanským poutním místem raných křesťanských poutníků. Roku 333 ji navštívil anonymní „Poutník z Bordeaux“, jehož spis Itinerarium Burdigalense je nejstarším známým cestopisem zanechaným křesťanským cestovatelem do Svaté země.
Tato zahrada je zajímavá i tím, že se v ní nachází Kostel všech národů, známý také jako Kostel Utrpení, postavený na místě byzantského kostela zbořeného roku 614 armádou perských Sásánovců a křižáckého kostela, který byl zničen roku 1219



Vstupní areál Kostela všech národů

Poblíž se nachází ruský pravoslavný Kostel Marie Magdaleny s typickou zlatou cibulovitou kopulí ve stylu jaroslavských kostelů 17. století. Kostel Marie Magdaleny byl vybudován ruským carem Alexandrem III. na památku jeho matky Marie Alexandrovny.



Pravoslavný ruský kostel Marie Magdaleny a pohled na něj z vyhlídkové terasy na Olivové hoře

Na severovýchodním úpatí hory se rozkládá Národní park Emek Curim. Ten zasahuje také na sousední horu Scopus a má plochu cca 17 hektarů. Slouží pro zachování původního přírodního rázu Jeruzaléma a je zde několik jeskyní.

Na hoře bylo v minulosti prováděno rituální porážení a zpopelňování „červené krávy“, jejíž popel sloužil k obřadnímu očišťování před vstupem do Chrámu. Popel byl poté uložen na několika místech, z nichž jedno bylo právě na Olivové hoře.

Všechny výše zveřejněné fotografie nejsou moje vlastní, ale převzaté, s výjimkou obrázku pravoslavného kostela – pohled z Olivové hory.

Olivová hora vstoupila do dějin nejednou, ale do novodobých dějin Státu Izrael vstoupila znovu v roce 1967. Na této hoře měl velitelské stanoviště velitel 55. záložní výsadkové brigády Mordechai „Mota“ Gur a řídil odtud útok svých vojáků na jeruzalémské Staré město.



Zde opět dvě dobové fotografie. Na první je sám Mordechai Gur, na sklonku své vojenské kariéry. Na druhé je opět on ale 5. června 1967 na svém stanovišti na Olivové hoře. Nedá mi to a musím sem dát pár slov o tomto vojákovi a politikovi.

Mordechaj „Motta“ Gur se narodil ‎6. května 1930. Byl to izraelský generál a politik, který skoro třicet let sloužil v izraelské armádě, kde dosáhl v letech 1974 až 1978 postu náčelníka Generálního štábu IDF. V roce 1981 byl zvolen poslancem za levicovou stranu Ma'arach a během své politické kariéry zastával mezi lety 1984 a 1986 post ministra zdravotnictví v izraelské vládě.

Narodil se v Jeruzalémě ještě za dob britské mandátní Palestiny. V mládí se stal členem elitních jednotek Palmach, náležících pod židovskou vojenskou organizaci Hagana. Když byla Hagana po vzniku Izraele transformována v izraelskou armádu, bojoval v jejích řadách ve válce za nezávislost. V armádě strávil většinu své vojenské kariéry u výsadkářské brigády, kde se jeho symbolem stal červený baret těchto jednotek. V roce 1955 byl raněn během protiteroristické akce v Chán Junis a tehdejší náčelník Generálního štábu Moše Dajan mu udělil vyznamenání. O dva roky později se stal pobočníkem velitele brigády. Následně vystudoval École Militaire v Paříži.

Po návratu v roce 1961 byl jmenován velitelem brigády Golani a z této pozice velel protiteroristické operaci v Nukievu. V čele brigády působil do roku 1963 a během této doby se zasloužil o zvýšení prestiže výsadkářů, pozdvihl morálku a pomohl jim vštípit ducha, díky kterému je brigáda stále proslavená a je považována za elitní formaci. Hlavně se zasadil o co největší zařazování Drúzú na odpovědná místa. V roce 1965 byl jmenován šéfem operací v Generálním štábu. Později také sloužil jako náčelník armádní velitelské školy.

V roce 1966 se stal velitelem záložní 55. výsadkové brigády, které velel během šestidenní války v roce 1967. Se svými vojáky má zásadní zásluhu na obsazení Jeruzaléma a byli prvními, kteří se dostali k Západní zdi přes Chrámovou horu. Zvuková nahrávka jeho slov „Chrámová hora je v našich rukou“ se stala jedním ze symbolů šestidenní války.

Po válce byl povýšen do hodnosti brigádního generála a stal se vojenským velitelem v Pásmu Gazy a na severu Sinajského poloostrova. V roce 1969 byl povýšen na generálmajora a jmenován velitelem severního vojenského okruhu. Na severu Izraele tehdy docházelo k útokům palestinských teroristů z Organizace pro osvobození Palestiny proti izraelským osadám a městům. Mordechai Gur velel několika protiakcím.

Od srpna 1972 do prosince 1973 sloužil jako vojenský atašé na izraelské ambasádě ve Washingtonu. Války na Jom Kippur se tedy osobně neúčastnil, ale sehrál velkou roli v organizaci materiální pomoci zoufale bojující izraelské armádě. V lednu 1974 byl znovu jmenován do funkce velitele severního velitelství. Po odchodu Davida Elazara z postu náčelníka Generálního štábu kvůli kritice ze strany Agranatovy komise, která vyhodnocovala postupy armády a jejího velení v době Války na Jom Kippur, byl Gur jmenován jeho nástupcem. Stal se tak v pořadí desátým náčelníkem Generálního štábu izraelské armády. Z této pozice byl odpovědný za naplánování a provedení operace Entebbe, tedy záchrany 102 izraelských rukojmí unesených palestinskými teroristy v letadle do Ugandy. Na této pozici sloužil až do roku 1978.



V nové roli politika - starý voják Mordechai „Mota“ Gur.

Po odchodu z armády se stal generálním ředitelem společnosti Kur Mechanica. V roce 1981 byl zvolen do Knesetu jako poslanec za stranu Ma'arach. Svůj mandát obhájil i v následujících volbách v roce 1984, po nichž byl jmenován ministrem zdravotnictví v první Peresově vládě. Kromě toho v Knesetu zasedal v zahraničním a branně-bezpečnostním podvýboru. V letech 1986 až 1988 pracoval v představenstvu stavebního podniku Solel Bone. V dubnu 1988 byl jmenován ministrem bez portfeje. Tuto pozici si udržel do března 1990, kdy Ma'arach opustil vládní koalici.

V roce 1992 vyhrála volby Strana práce a Mordechai Gur byl jmenován náměstkem ministra obrany. Ze své funkce byl zodpovědný za přípravu izraelské ekonomiky pro případ války či krize. V roce 1995 u něj byla diagnostikována rakovina. Zkusil s ní bojovat, ale když nastaly obrovské bolesti, vyhodnotil své šance a svůj život dobrovolně ukončil výstřelem ze své osobní pistole. Stalo se 16. července 1995 ve věku 65 let v Tel Avivu.

My se ale vrátíme zpět k naší reportáži.

Přijeli jsme na místo, které asi bylo vybudováno jako vyhlídková terasa. Stát tam a vidět před sebou panorama Starého města, je pocit, který těžko popsat. Díváte se na zastavěný, věncem hradeb sevřený prostor a víte, že skrze toto místo, jedinečné na celém světě, se vedou spory, disputace a války už tisíce let. Zde bych ale nosil dřevo do lesa - asi není moc lidí, co by neměli alespoň nějakou představu o tom, co se zde odehrává, odehrávalo a asi i nadále odehrávat bude.


Panorama Starého města. Díky minulosti je z Olivové hory vidět Chrámová hora, hradby a potom významné objekty muslimské víry, Skalní dóm, to je ten objekt s velkou zlatou kupolí a potom mešita Al- aksá, ten rozlehlý objekt, který leží úplně vpravo.



Vyhlídkové terase, překvapivě velké, vévodilo toto nádherné zvíře. Velbloud s jezdeckým sedlem, kterého si bylo možno pronajmout na nějakou jízdní aktivitu. Jelikož se mi tato zvířata velmi líbí, asi tak minutu jsem uvažoval, že bych do toho šel. Nakonec jsem si to rozmyslel, varován, že má nějaký blechy, co sice nelezou na člověka. Ale věřte nějakým blechám...



Zde jsou dvě fotografie největšího židovského hřbitova na světě. Olivová hora totiž zastává důležité místo v židovské eschatologii, což je teologická disciplína zabývající se buď posledními otázkami člověka, nebo posledními otázkami světa. Právě z Olivové hory má, podle některých tezí, přijít mesiáš a vzkřísit mrtvé cestou do Jeruzaléma. To je důvod, proč se od středověku nechávali zbožní židé pohřbívat na západním svahu hory, přímo naproti Chrámové hoře. Chtěli být tomuto obnovení jejich bytí co nejblíže.

Z Olivové hory jsme sjeli kousek autobusem, vystoupili a začala procházka. Začala tím, že jsme začali stoupat ke Lví bráně. Bývá často označována jako Štěpánská brána. Toto pojmenování je po svatém Štěpánovi, který jí byl veden na mučednickou smrt ukamenováním. Arabský název je Brána kmenů, ale křesťanští Arabové jí raději říkají Bab siti Mirjam, poněvadž z ní vede cesta k hrobu Panny Marie. Až hebrejský název šaar haarajot znamená "lví brána" a upomíná na legendu, podle které bylo Sulejmanovi ve snu nařízeno, aby město opevnil, nechce-li se stát obětí lvů. Na paměť zázračného snu hlídá její východní průčelí párek lvů.



Historické obrázky Lví brány. Na prvním je kolorovaná fotografie z konce devatenáctého století a na druhém je fotografie téhož objektu z roku 1920. Zde je zapotřebí uvést, že oficiální stránky brány uvádí, že to bylo vše jinak. Nejde o lvy ale o pantery a byli sem vytesáni díky pokynu sultána Selima I. na oslavu vítězství Otomanské říše nad egyptskými mamlúky v roce 1517 v rámci druhé otomansko-egyptské války. Tímto vítězstvím se z říše stal obrovský a nesmírně silný stát. Egypt se stal jednou její provincií a tou zůstal alespoň formálně až do roku 1914



Lví brána v dnešní době, další splněný sen a pamětní deska velitele 55. výsadkové brigády Mordechaie „Moty“ Gura, jehož vojáci se touto branou probojovali do Starého města a zahájili v tvrdém boji se statečně bojující jordánskou pěchotou postup ke Zdi nářků. O Gurovi jste si četli výše. Jelikož se vše důležité odehrálo právě zde, tedy při vstupu do Starého města, pár dobových fotografií:



Zde je vidět izraelské družstvo výsadkářů, postupující ke Lví bráně. Na druhém obrázku je potom situace po boji - mnoho vojáků IDF čeká na povolení ke vstupu do Jeruzalémského Starého města



Výsadkáře přijeli podpořit kolopásy - Half-tracky. Jejich těžší palubní zbraně a možnost se za nimi ukrýt mohly být důležité. Na druhém obrázku potom vidíte první z těchto vozidel, které se protáhlo přímo Lví bránou do Starého města.



Pěchotu a výsadkáře přijel podpořit i tento tank. Druhá fotografie se v Izraeli stala Symbolem. Je na ní vidět Jicchak Rabin vpravo, Moše Dajan ve středu a Uzi Narkis vlevo, jak po průchodu Lví branou prochází jeruzalémské Staré město. Rabin a Dajan jsou osobnosti velmi známé. Uzi Narkis je znám méně. Takže pár slov i o něm. Nebo raději ne, necháme si ho do příští reportáže. V ní bude hrát významnou roli.

A nyní se vrátíme k našemu zájezdu a našim fotografiím a zážitkům.



Lví brána při pohledu z vnitřní strany a prostor za touto branou. Dnes se tam lidé prochází, konverzují, nebo jen tak poflakují, tak jako zrovna my.

Když jsme se dost vynadívali na Lví bránu, nafotili, co se dalo - mám další a další fotky - ale není možno je sem všechny dát, vyrazili jsme na cestu na druhou stranu Starého města, k Jafské bráně. To byl náš cíl dne. Bylo to dobré vědět. Kdo se ztratil, měl smůlu a měl se dostat k této bráně a tam se sejít se zbytkem výpravy. Cesta, kterou jsme šli - i když ne celé byla součástí cesty nazývané Via Dolorosa. To je ulice v jeruzalémském Starém Městě, kudy podle tradice nesl Ježíš Kristus svůj kříž při cestě k ukřižování. Je tak předobrazem křížových cest, které jsou dnes v kostelích v podobě plastik, obrazů. Je předobrazem i velkých křížových cest umístěných v krajině. Její trasa se ustálila v osmnáctém století. Má devět zastavení v ulicích a dalších pět je uvnitř baziliky Svatého hrobu.
Technicky je Via Dolorosa pozůstatkem jedné ze dvou východozápadních cest přes Aeliu Capitolinu postavenou římským císařem Hadrianem.



Takto vypadala ulice, kterou jsme kráčeli za denním cílem. A zde je jedno označení jejího jména - Via Dolorosa.
Jak jsme šli, náš šéf s někým hodil řeč a podařilo se mu nás dostat mimo běžnou trasu. Opět bylo pořízeno nemálo fotek, ale tato, co následuje, je nejlepší jakou mám k dispozici z těchto minut.


Tato fotografie ukazuje Skalní dóm, byla pořízena jen díky našemu šéfovi, který díky známostem dokázal pro nás otevřít nějaký běžně nepřístupný prostor. Fotka je to úžasná a jsem rád, že ji mám.

Z mnoha záběrů pořízených po cestě sem dám těchto pět:



Je na nich Staré město, jak vypadá. Je to půvabné místo, je na co hledět a od všeho je zde něco. Na druhé fotce je to třeba minaret. Na té malé ploše je fakt nahustíno, že by jeden nevěřil. Ale jelikož jsme šli po poslední cestě Ježíše Krista, tak tři obrázky, které to dokumentují.



Zde je jedno z míst, které je považováno za zastavení Ježíše Krista při jeho cestě na smrt. Je to ten tmavý kruh ve středu obrázku. A druhý obrázek to ukazuje v plné kráse - tyto kovové kruhy s čísly označují jednotlivá zastavení.


Předposlední obrázek ukazuje konec Ježíšovy pozemské cesty a počátek jeho cesty druhé. Je to náměstíčko před kostelem Svatého hrobu. A poslední fotka ukazuje věc, kterou u nás zatím nevídáme, ale možná za nějakou dobu ji vídat budeme. Je vidět i na předchozím obrázku. Je to mobilní kontejner, vysoce odolný, který slouží k uložení nalezených nebezpečných předmětů. Tedy dá se do něj uložit možná bomba. Bohužel v Izraeli je to pořád reálný scénář. V další reportáži uvidíte podobné. U Západní zdi, neboli Zdi nářků.

My Evropané jsme nakupovací lidé. Nakupujeme rádi a všude. A tak mám pro všechny dobrou zprávu. Součástí Starého města je i místní nákupní zóna. Opět jen dvě fotky:


Tato část Starého města je plná křivolakých uliček, odboček spojek a schodišť. Všude jsou krámky s naprosto vším, po čem duše nakupujícího může zatoužit. První fotka ukazuje tento splněný sen nákupního maniaka, druhá ukazuje neuvěřitelnou proměnu, když je to vše zavřeno.

Když jsme se vymotali z obchůdků, byli jsme potěšeni tím, že jsme se s mojí paní neztratili a tedy nezhyneme bez pomoci a opuštěni v cizí zemi. A dorazili jsme k dalšímu významnému místu a to víry křesťanské. Zde napíšu trochu více.

Chrám Božího hrobu, rovněž bazilika Svatého hrobu, je křesťanský kostel uvnitř hradeb starého města Jeruzaléma. Chrám leží na místě, které většina křesťanů uctívá jako horu Kalvárii, kde byl podle Nového zákona Ježíš Kristus usmrcen ukřižováním. Tento kostel je významným poutním místem již od 4. století. Dnes představuje pro řadu křesťanských církví hlavní cíl poutníků v Jeruzalémě.

Faktem je, že se místo Ježíšova ukřižování - tedy popraviště, nacházelo mimo hradby města. Když byly jeruzalémské hradby krátce poté rozšířeny Herodem Agrippou v letech 41-44, obehnaly i prostor nynějšího chrámu Božího hrobu. Po roce 135 Římané na tomto místě postavili chrámový komplex bohyně Afrodíté.



Zde je tento významný symbol křesťanské víry v roce 1841 na obraze a dnešní vzhled na fotografii, vstupní prostor.

Podle křesťanské legendy byl Ježíšův hrob a jeho kříž objeveny v roce 325 sv. Helenou. Římský císař Constantinus I. dal v letech 326 až 335 postavit kostel Božího hrobu na místě Ježíšova hrobu poblíž Golgoty.
Z původního kostela se zachovala pouze část rotundy, není se co divit. Toto místo mělo pohnutý osud:
- poničen při nájezdu Peršanů roku 614.
- roku 1009 přikázal kalifa Chakim kostel do základů zbourat.
- od roku 1099, kdy Jeruzalém dobyli křižáci, probíhala rekonstrukce baziliky, která skončila po 42 letech roku 1141. V té době baziliku spravovali augustiniáni a k její ochraně sloužil Řád Božího Hrobu.
- po roce 1187, kdy byl Jeruzalém dobyt Saladinem, získalo správu nad bazilikou společně několik křesťanských církví. Složitá situace panovala i za tureckého panství po roce 1517. Docházelo k mnoha sporům uvnitř baziliky.

Nakonec díky osvícenosti nebo zdravému rozumu tureckého sultána Mustafy III., byla v roce 1757 vyhlášena pravidla, tzv. „Status quo“, potvrzená roku 1852, podle nichž se řídí vlastnictví a práva jednotlivých církví uvnitř baziliky Svatého hrobu. Je to dost složité, ale spravedlivé, alespoň mě to jako člověku mimo jakoukoliv víru připadá. Tento status praví, že vlastníky kostela jsou:

- řecký pravoslavný jeruzalémský patriarchát,

- františkánská kustodie Svaté země ve jménu katolické církve a

- jeruzalémský patriarchát arménské apoštolské církve

Mimo to určitá práva přísluší i jiným menším církvím, např. koptům. Tento stav byl potvrzen i za Britského mandátu v Palestině, jordánské i izraelské správy Jeruzaléma. A platí dodnes. Dobré a fungující věci je dobré neměnit. Mustafa III. byl moudrý člověk.

Když jsme si to vše prohlédli, pokračovali jsme dál k Jafské bráně. Stálo to za to, ale fotky - opět obchůdky a obchůdky a obchůdky až po náměstí před Jafskou bránou - už sem nedám. A nakonec jsme došli až k dennímu cíli.



Zde jsou dvě fotky, které ukazují ulici nebo spíše náměstí před Jafskou bránou. Z jedné strany je rámováno krásnými domy a z druhé Davidovým palácem nebo jak je někdy nazývána Davidovou věží.



A zde je ten cíl denní aktivity. Jafská brána, vnitřní a venkovní portál. Je to pěkná část Jeruzalémských hradeb. Celé jeruzalémské hradby jsou krásné a opravdu co se týká fortifikací, jsou pozoruhodné.



První obrázek ukazuje Davidovu věž, či Davidův palác. Byla opravena současně s jeruzalémskými hradbami a dnes je v ní muzeum. Tam jsme nebyli, ale jelikož se do Izraele určitě ještě někdy podívám, navštívím ho. A velkolepost a současně i krásu jeruzalémských hradeb ukazuje fotka, která je vedle. Je to jeruzalémská hradba na sever od Jafské brány. To co je zde u Jafské brány z Davidova paláce vidět, je jen kousek rozlehlého paláce s minulostí, kterou mohu pár větami popsat. Takže:



Davidova věž, pohled od západu, je zde vidět i příkop. A na druhém snímku je Davidův palác, pohled na nádvoří.

Je to rozhodně impozantní fortifikace. Nynější stavba Davidovy věže - Citadely pochází převážně ze 14. století, ale některé její části nechal ještě v roce 1532 přistavět Sulejman I. Nádherný. Při vykopávkách však byly odhaleny ještě pozůstatky stavby pocházející z 2. století před naším letopočtem. Tedy je považováno za prokázané, že i za Heroda Velikého stávala v těchto místech pevnost. Tento fakt podporuje domněnku, že jde pravděpodobně i o místo, kde byl Ježíš souzen a následně i odsouzen. Mohutná pevnost byla vybudována na strategicky slabém bodě obrany starého města, během své existence byla dobyvateli několikrát zničena a poté znovu obnovena. Citadele se začalo říkat Davidova věž, na základě omylu. Tehdy zde vládnoucí Byzantince zmátl topografický plán města. V současnosti se jako Davidova věž označuje také minaret, který přibyl v roce 1655. To aby to nebylo až tak jednoduché.



Pohled na palác při západu Slunce

Hradby Citadely jsou opatřeny střílnami a mají stejný půdorys, jako za doby křížových výprav. Pocházejí převážně ze 14. století a je možné se po nich dnes projít téměř po celém okruhu a kochat se úžasnou podívanou na město. Součástí Citadely je také robustní obranná Fasaelova věž, kterou nechal postavit Herodes Veliký a pojmenoval ji po svém bratru. V roce 135 ji nechal zbourat římský císař Hadrián. Naštěstí se ve 14. století dočkala alespoň částečné obnovy. Jedinečná vstupní brána do Citadely zdobená třemi oblouky vznikla v 16. století. Na schodech před ní přijal generál Allenby v roce 1917 kapitulaci města. Uvnitř Citadely se rozkládá velké nádvoří, na kterém jsou archeologické památky pocházející téměř ze všech období, od 2. století před Kristem až po 12. století.



Tyto dvě fotografie jsem pořídil spíše ze zvědavosti. Evidentně jsou to hroby, nebo spíše jde o malé sarkofágy. Aniž bych věděl proč, nafotil jsem si je. V další reportáži při návštěvě Starého města se dovíte, proč zde jsou a jaký příběh je s nimi spojen. A jen tak mezi řečí, je to zajímavé.

Na místě Jafské brány jsme dostali rozchod. Kolegové se rozešli podívat se po okolí a chtěli si někde posedět, nakoupit si drobnosti a jen tak si posedět v místě, kde se historie promíchává se současností a svatá místa tří velkých náboženství se nachází těsně vedle sebe. Já z toho všeho byl trochu rozhozený, to se prostě musí zažít. A to jsem ještě nevěděl, co nás čeká další den. Tak jsme si já a moje paní se šéfem zájezdu sedli v nějaké kavárničce - poučen prvním dnem jsem si dal jen čaj - a povídali jsme si. Postupně jsem poznával tohoto chlapíka, co dělá a proč to dělá. Vážil jsem si jej už dříve. Po tomto zájezdu si jej vážím více a hlavně jsem ledacos ohledně Izraele pochopil v souvislostech, které mi do této doby nebyly úplně jasné.

Potom jsme vyšli ven a sledovali, jak se postupně schází zbytek výpravy.



Když se na Jeruzalém snesla tma, přijel pro nás autobus a my po nasednutí zahájili přesun do Betléma. Další tři noci jsme totiž měli hotelovou základnu tam. Poslední dvě fotky této čtvrté reportáže ukazují krásu jeruzalémských hradeb v nočním osvětlení.

Příště vás čeká reportáž o procházce Starým městem, o Zdi nářků, o Betlémě a dalších zajímavých věcech.

Pátrač

Já ryby moc nejím. Jsou prý zdravé, ale na druhou stranu obsahují fosfor, který je jedovatý a tak jsem při jejich konzumaci opatrný.

Jedovatý je pouze bílý fosfor. Fosfor v rybách je naprosto neškodný. Mimochodem nejvíc fosforu ze všech potravin obsahují kuřecí párky, protože se do nich melou především kosti.

Dvanácterák - já to myslel tak, že ryby prostě nemám rád a tedy jsem si našel důvod jak to zdůvodnit. Když jsem byl malý a někdy v 6 třídě, tak to rčení cituji: " Jezte ryby, jsou zdravé, obsahují fosfor, který je jedovatý" byl hodně dobrý vtip.

Patraci,absolutni parada

Ahoj příteli v daleké zemi.

Jsem rád že se TI to líbí. Je to sice rpacné ale snad je to vypovídající a navíc mi to dalo spoustu materiálu. Už mi to přineslo několik možností na přednášky . Bude se čím bavit a bude to i k užitku.

Moc bych přivítal pár informací od pana Hájka, musím mu písnout PM.

Měj se Franzi.

Já jsem na to samozřejmě koukal , ale chtěl jsem si to nechat pořádně projít hlavou.

Ad "koncentrický hrad"
- já osobně ten termín nesnáším. Nevím kdo ho vymyslel jestli Nicolle nebo kdo, ale přijde mi to ... divné.
Třeba je to jen problém překladu a termín "soustředný" typ by byl lepší (nebo aspoň mě by tak netahal za uši).

Co je ale soustředný (koncentrický) hrad? De facto jakýkoli hrad, kde jsou dvě linie za sebou, tedy jádro a parkán. Ne vždy na to jsou podmínky, ale u nás třeba Kumburk http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=268 ... 761#p94761, Sovinec a desítky dalších. Byť první je původně hrad s plášťovou zdí přestavěný na blokovou dispozici a druhý je klasicky bergfritový.

Zde u Belvoiru je vhodné staveniště pro pravidelný hrad, který musel mít zajištěnou obranu ze všech stran. Výsledkem byl .. kastel. K tomuto typu se zvolna směřovalo delší dobu, ale zde terénní podmínky vysloveně donutily stavitele k jejímu využití. Pro naše poměry je nezvykle velký a mohutný parkán kolem vlastního kastelu, ale to opět vyplývalo z nutnosti soustředění posádky a zásob v odlehlém místě bez blízkého hospodářského zázemí a v nepříznivých klimatických podmínkách. Tedy koncetrický.. no.. řekl bych spíš kastel s parkánem.. Ale celá typologie je jen pomocná a tohle je trochu slovíčkaření.

Jinak z našeho prostředí je klasický francouzský kastel Konopiště, byť propracovaný flankovací systém obíhal parkán bez bašt a hlavní výhoda se tak poměrně snižovala.

Ad "schodiště"
Ano zřejmě to budou schody k výpadovým brankám do příkopu. Obdobné jsou vidět na Saranda Kolonés na Kypru, kde je odkrylo zemětřesení.
Nevím o nich nic bližšího, ale byť se dají relativně snadno zatarasit, překvapuje mě jejich počet. Koneckonců je to další otvor do hradeb a snižuje jejich pevnost.

ad "střílny"
Jak jsem pochopil tyto otvory směřují do stran věže a měly by zajiošťovat flankování, respektive bylo by to celkem logické.
Ne každý otvor ve zdi musí být nutně střílnou. Může to být větrací otvor nebo "osvětlení", případně pozorovatelna. Ten rozměr skutečně příliš neodpovídá možnosti jakékoli střelby - lukem určitě ne, kuší - možná, ale z větší vzdálenosti od ústí střílny, což není úplně praktické. Také se mi nezdá dvojí použité zdivo - dole čedič, nahoře vápenec. Vcelku to pak vytváří působivý barevný kontrast na věži, který používali Arabové např. na Margatu. Je tedy možné, že se jedná o přestavbu původního stavu po obsazení hradu muslimy. I tak se ale patrně nejedná o střílnu pro středověké zbraně. Ještě tak možná pro mušketu ve chvíli, kdy toto území roku 1517 ovládli Osmané, ale to jsem si zaspekuloval a dle popisu historie hradu to tak nevypadá.

NO je vidět že máte hrady nastudovány. Mě ten termín připadá od počátku jako umělý, a vy jste vysvětlil proč. U těch střílen na rovinu říká, že nevím co s nimi, k ničemu nepasují.

Mám dotaz. Vy jste na tomto hradě byl? Víte opravdu je to mimořádná záležitost.

Nebyl jsem tam -to už by tu byla jeho monografie

Ano.. tyhle kusy prostě ohromí, velikostí, zpracováním, zachovalostí..

tak ke zmiňovaným střílám ještě upřesnění

Můj neoblíbený David Nicolle se právě ke střílnám na Belvoiru vyjadřuje.

Konstatuje, že se jedná o lučištnickou střílnu.. a vápenec v horní části střílny byl použit z důvodu snadnějšího opracování do požadovaných tvarů, narozdíl od místního čediče.

No tak to bych rád věděl, jestli tam byl a nebo jestli někdy střílel z luku. Neumím si představit, že by se tam s lukem nějak dostal něco viděl a mohl trefit. Já si do jedné vlezl a mám obavu, že museli tehdejší lidé vědět nebo umět něco, co já ne.

on myslím projel celý Blízký Východ, takže tam byl. Otázka je zda se zamyslel nad realizovatelností své myšlenky.

Máte pravdu, viděl ledacos, ale jestli tyhle interpretace tvoří stále tak je to problém. Ale to nic, třeba někoho něco napadne. Jinak pane Hájku, mohl bych se zeptat jestli ve Svaté zemi je nějaký hrad, který by prokazatelně byl dobýván mongolskou výpravou, která měla osvobodit Jeruzalém z moci muslimů?

Mohlo se to stát v letech 1255 až 1259. Moc rád bych to věděl. V mých zdrojích se o žádném takovém dění nic neuvádí. Ale stát se to mohlo. Navíc nám šéf zájezdu říkal, že zcela jistě se to stalo u hradu jménem Nimrúd nebo také Nimrod (obojí je správně - Nimrúd arabsky, Nimrod hebrejsky a anglicky).

Ano, kdysi franský hrad Nimrod (Nimrúd, také Banias či Subeibeh) na strategické pozici v Golanských výšinách Mongolové úspěšně dobyli.

Také to určitě byly muslimské citadely v syrských městech Damašek, Aleppo, Homs, Hamá, nicméně to nebyly soliterní pevnosti.

Momentálně si nejsem jistý, kudy vedla kolem roku 1260 východní hranice Jeruzalémského království. Zítra se na to podívám blíž, stejně jako na další syrské hrady.

Tak jsem se na to díval a vyšlo mi následující.

Prostor Galileje ovládalo Jeruzalémské království a až na ojedinělý incident, který vyvolal Julian Grenier hrabě ze Sidonu (za což byl Sidon vypleněn), zde bylo mezi Franky a Mongoly příměří.
Do Judeje, tedy oblastí kolem Jeruzaléma Mongolové podle toho co jsem dohledal, nepronikali tak, aby zde museli dobývat ajjúbovské pevnosti.

Mongolové působili zejména na severu, v Sýrii, kde ovšem nebylo zase tolik křižáckých hradů obsazených muslimy.

Dobyli již zmiňovaný Nimrod, je zmiňovaná jejich účast na obsazení Trapessacu u Kylikyjské brány, který si ponechali Arméni.

A prakticky obsadili celou oblast mezi těmito místy. Bohužel prameny nebo literatura se obvykle zmiňují jen o ovládnutí, či obsazení Šajzaru, Saonu atp.

Jediné další použití síly je doloženo u Masjáfu a dalších nizárisjkých pevností v pohoří Nusayriah.

Bomba cool pane kolego. Moc děkuji, budu to muset doplnit do svých prací o tomto mongolském výboji..

Centrum transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut (PCTR) Vás zve na další veřejnou přednášku, která se bude tentokrát konat za účasti jednoho z hrdinů defenzívy na Golanských výšinách během Jomkipurské války,


brigádního generála Avigdora Kahalaniho.


Přednáška bude navíc zakončena autogramiádou knihy Tanky proti tankům.

Akce se uskuteční již v úterý 13. října 2015 od 18:00 v atriu vysoké školy CEVRO Institut (Jungmannova 17, Praha 1). Přednáška bude uvedena a moderována Tomášem Pojarem, bývalým velvyslancem ČR v Izraeli a současným prorektorem vysoké školy CEVRO Institut. Pracovním jazykem je angličtina (tlumočení zajištěno). Z organizačních důvodů prosíme o potvrzení účasti zde.


http://eretz.cz/2015/10/prednaska-briga ... institutu/

Bohužel je to pro mě časově a dálkově nedostupné. Jsem ale pro, aby kdo může na to vyrazil, to bud bomba. Asi to spadá do aktivit Dnů pro Izrael, já se na tom podílím u nás na Moravě. Jsem nadšen, že tu možnost v Praze máte.