PALBA.CZ

Rumunsko 1944. Pokračování boje. Č 1.
Mapa celé východní fronty od Baltu až po Jugoslávii v období od 19. srpna do 31. prosince



1944.
Povstání proti okupantům, Rumunsko, srpen 1944.
Již v JASKO-KIŠINĚVSKÉ operaci v Č 1. až Č 2. jsme hovořili o specifice vzniku podzemní protinacistické koalice v Rumunsku. Specifická byla rumunská koalice z toho důvodu, že jednou z jejích složek byla nejen stávající generalita armády a armáda sama, satelit OSY, ale i samotný královský dvůr v čele s králem Michalem I. Východní historiografie nás zavede do Rumunska v době, kdy se Rumunsko snažilo s vítězným postupem Rudé armády na západ, vystoupit ze svazku s Německem. Poslechněme si co o tzv. - "Srpnovém protifašistickém povstání rumunského lidu" - píší východní historikové, cituji:

" Mohutné údery Rudé armády v prostoru Jasů a Kišiněva a rychlý postup sovětských vojsk do rumunského vnitrozemí uspíšily ozbrojené vystoupení rumunského lidu proti fašistické diktatuře a předurčily osud Antoneskovy vlády. Události na frontě se vyvíjely tak rychle, že již k večeru 22. srpna bylo jasné, že skupina armád Jižní Ukrajina (´Südukraine´) utrpí katastrofální porážku.
V Bukurešti zavládl neobyčejný rozruch. Dne 23. srpna 1944 vzplanulo v hlavním městě ozbrojené povstání, které bylo začátkem národní a demokratické revoluce.
K povstání došlo za ostré politické krize v zemi. Lid i vojáci se již nechtěli dále smiřovat s fašistickým režimem. Úder Rudé armády u Jasů a Kišiněva způsobil ve fašistickém státním aparátu a mezi vládnoucími třídami paniku. A přesto se Antoneskova klika rozhodla pokračovat ve válce a hnát zemi do národní katastrofy. V této těžké době se našly v Rumunsku politické síly, které svrhly Antoneskovu vládu a obrátily zbraně proti hitlerovskému Německu.
Srpnové povstání bylo svými cíli i charakterem protifašistické. Vyvrcholilo jím rozhořčení a hněv dělníků, rolníků a vojáků, které Antoneskova klika a vládnoucí třídy uvrhly do nespravedlivé války proti SSSR (líčeno zatím a ještě kousek, jako kdyby jiné strany někdy pro východní historiky doby neexistovaly... - má poznámka). Komunistická strana po celou válku vyzývala pracující k boji jak za národní, tak i za sociální osvobození. Její opatření podporovalo rolnictvo, které mělo životní zájem na vyřešení agrární otázky. Hlavní hybnou silou povstání byla dělnická třída a vojáci.
Přípravu povstání bezprostředně řídila komunistická strana. Členové vedení Komunistické strany, kteří byli v Bukurešti, Emil Bodnaras, Iosif Ranghet a Constantin Pirvulescu, dále udržovali spojení s Gheorghem Gheorghiu-Dejem a jinými vedoucími pracovníky strany, uvězněnými v koncentračním táboře Tirgu Jiu. Zatímco král a jeho okolí zděšeně sledovali Antoneska a německá fašistická vojska a národně selská strana a liberálové vyčkávali, komunisté energicky a směle jednali. Jejich ideové přesvědčení, organizovanost a schopnost konspirativně pracovat velmi zapůsobily na vlastenecky smýšlející důstojníky (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 244.).
Na tajných poradách a schůzkách představitelů komunistické strany, vlasteneckých důstojníků a dvorních kruhů, k nimž došlo v červnu-srpnu, se jednalo o složení vlády, o hlavních dokumentech, které bude třeba vydat po zatčení Antoneskovy kliky, o propuštění antifašistů z vězení a koncentračních táborů, o vystoupení z války a obrácení zbraní proti hitlerovskému Německu a o připojení k protifašistickému bloku. Jednalo se také o podrobnostech operačního plánu povstání (historickým podkladem je zde: Lectii in ajutorul celor care studiaza istoria P. M. R., pag. 458-459.). Bylo stanoveno, že povstání bude zahájeno, až sovětská vojska začnou postupovat do nitra Rumunska. Signálem k povstání mělo být zatčení Antoneska; z několika vypracovaných variant bylo uznáno za nejvhodnější zatknout ho v královském paláci. Účastníci porad vymezili objekty, které bylo třeba obsadit, vypracovali seznam osob, které měly být zatčeny a určili k tomuto účelu nezbytné ozbrojené oddíly. Dne 20. srpna, když Rudá armáda přešla do útoku, sešla se porada, na níž bylo rozhodnuto zahájit povstání 24.-26. srpna.
Ozbrojené povstání začalo zatčením Antoneskovy kliky o den dříve, než bylo naplánováno. Situace si vynutila zahájení právě 23. srpna 1944. Na ráno toho dne bylo svoláno mimořádné zasedání vlády, které mělo projednat situaci na frontě. Ion Antonescu, který se nedávno vrátil z hitlerovského hlavního stanu, kde slíbil, že se bude bít do posledního muže, navrhl zorganizovat obranu na čáře Fokšany-Namoloasa-Galati a zmobilizoval ´všechny síly národa´ k pokračování ve válce. Aby mělo toto usnesení, které vůbec neodpovídalo dané politické a vojenské situaci, větší váhu, chtěl pro ně Antonescu získat podporu krále a přimět ho, aby se obrátil k lidu s výzvou. Proto se odebral se svým náměstkem Mihaiem Antoneskem do královského paláce (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 244.).
Antoneskova přítomnost v paláci byla vhodnou příležitostí k plánovanému zatčení. Král a jeho důvěrníci vzhledem k dané situaci, jež nastala po porážce Skupiny armád Jižní Ukrajina (Śüdukraine´), oba Antonesky zatkli. Poté byli do paláce pod záminkou, že bude zasedání vlády, pozváni někteří ministři, kteří byli rovněž zatčeni. Téhož dne večer odvezl bojový vlastenecký oddíl pod Bondarasovým velením I. Antoneska a jeho ministry do ilegálního sídla ÚV KSR na bukurešťském předměstí, kde zatčení zůstali až do jejich předání sovětskému velení (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 240, inv. 73 765, sp. 41, l. 10-11.).
V souladu s plánem ozbrojeného povstání dostaly jednotky bukurešťské posádky po zatčení Antoneskovy kliky rozkaz vojenského velitelství hlavního města, který již předtím vypracoval vojenský výbor, řízený komunistickou stranou. Tento rozkaz zněl: Okamžitě a najednou obsadit důležité objekty hlavního města; zmocnit se budov, v nichž sídlily německé instituce a vojenské jednotky a přerušit jejich vzájemné spojení; zadržovat německá auta a přimět hitlerovce, kteří se objeví na ulicích, aby se vzdali (historickým podkladem je zde: Archív ministerstva obrany RLR, sp. 242/2, l. 21-22.).
Když se velitelé vojenských jednotek, důstojníci a vojáci bukurešťské posádky dověděli o Antoneskově zatčení, okamžitě začali plnit rozkaz. Do půlnoci obsadily jednotky posádky a bojové vlastenecké oddíly telefonní centrálu, telegraf, rozhlas a jiné důležité objekty.
V té době vytvořily dvorní kruhy, příslušníci národně selské strany a liberálové - v rozporu s požadavky Komunistické strany Rumunska, která chtěla vytvořit vládu z představitelů všech protifašistických stran a organizací - vládu v čele s generálem Constantinem Sanateskem, náčelníkem královské vojenské kanceláře. Většinu vlády tvořili reakční vojenští hodnostáři a úředníci. Jako státní ministři bez portfeje byli do ní pojati představitelé stran Národně demokratického bloku, za každou stranu jeden.
Dne 23. srpna 1944 večer vysílal rozhlas královo prohlášení. Mluvilo se v něm o likvidaci fašistické diktatury a o zastavení válečných akcí proti státům antifašistické koalice, o přijetí podmínek příměří, navržených sovětskou vládou 12. dubna 1944, a o odhodlání bojovat proti hitlerovskému Německu za osvobození země. Komunistická strana, která byla duší a organizátorkou ozbrojeného protifašistického povstání, využila tak královy moci k zatčení Antoneskovy kliky a svržení fašistické vlády (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 245.).
Dvorní kruhy a buržoazně statkářské strany vytvořily vládu reakční strany, a tím hodlaly povstání ukončit. Chtěly se domluvit o volném odchodu hitlerovských vojsk z Rumunska.
Dne 23. srpna večer přijal král německého velvyslance v Rumunsku M. Killingera a Sanatescu přijal hitlerovské generály E. Hansena a A. Gerstenbergra. Bylo jim řečeno, že německá vojska mohou bez překážek odejít z Rumunska a že rumunská vláda jim v tom nebude činit žádné potíže. Sanatescu skutečně vydal rozkaz nezačínat žádné vojenské akce. Hitlerovští generálové se zavázali, že stáhnou svá vojska z rumunského území, a byli na ´čestné slovo´propuštěni do Baneasy, kde byly rozmístěny německé vojenské jednotky (historickým podkladem je zde: Lectii in ajutorul celor care studiaza istoria P. M. R., pag. 463.). Náčelník generálního štábu generál Mihail, jmenovaný králem, slíbil německému velení, že se postará o ´volný odchod německých jednotek z území Rumunska´. Zároveň prohlásil, že se ´chce vyhnout jakýmkoli ozbrojeným srážkám mezi německými a rumunskými vojsky.... (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 189.).
Činnost krále a jeho stoupenců, i když působila jisté potíže při rozvíjení ozbrojeného povstání, nemohla již změnit běh událostí a zastavit započatý boj proti okupantům. Vojenské jednotky a bojové vlastenecké oddíly zaútočily 24. srpna ráno na objekty obsazené hitlerovci. Za této situace nebyly reakční síly s to zabránit rumunské vládě, aby vyhlásila válku Německu, což učinila ještě téhož dne (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 245.).
Komunistická strana od samého počátku považovala boj proti německým vojskům za nevyhnutelný a nutný. Dne 24. srpna ráno bylo v prvním legálním čísle komunistického listu ´Ŕomania Libera´ (´Svobodné Rumunsko´) otištěno provolání ÚV KSR s plamennou bojovou výzvou k masám. Pravilo se v něm: ´Protože střetnutí s hitlerovskými vojáky je nevyhnutelné, vyzývá Komunistická strana Rumunska dělníky, rolníky, inteligenci, všechny rumunské občany, aby v plné zbroji zahájili nemilosrdný boj proti úhlavnímu nepříteli rumunského lidu za zajištění své budoucnosti´ ( historickým podkladem je zde: ´Romania libera ´ z 24. srpna 1944.). V odpověď na výzvu komunistické strany vstoupily tisíce pracujících do bojových vlasteneckých oddílů (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 246.).
Jakmile se sovětská vláda dověděla o událostech v Rumunsku, vysílal rozhlas prohlášení lidového komisariátu zahraničních věcí, v němž se potvrzovalo prohlášení sovětské vlády z 2. dubna 1944 a zdůrazňovalo se, že Rudá armáda nejen rumunskou armádu neodzbrojí, ale naopak jí pomůže, bude-li společně bojovat proti Němcům za nezávislost Rumunska nebo proti hortyovskému Maďarsku za osvobození severního Sedmihradska. Dále se v prohlášení říkalo, že ´pomoc rumunských vojsk Rudé armádě v zájmu likvidace německých vojsk je jediným prostředkem k rychlému zastavení válečných operací na území Rumunska a k uzavření příměří mezi Rumunskem a koalicí spojenců (historickým podkladem je zde: Vněšnaja politika Sovětskovo Sojuza v period Otěčestvenoj vojny, T. II, str. 172.). Toto prohlášení sovětské vlády uvítal rumunský lid s velkým uspokojením (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 246.)."

Rumunsko 1944. Pokračování boje. Č 2.

Jak na změnu vojensko-politické situace v Rumunsku, po 23. srpnu 1944, zareagovala Třetí říše se dozvídáme, jak ze západní historiografie, tak z té východní. Začnu ještě západní historiografií, její reakcí na akce RA 22. srpna a pak k 23. srpnu, a postupně sem dám i východní prameny k 24. srpnu 1944 a další dny. Cituji:

"V tomto období však neovlivňovaly každodenní vývoj události případné budoucí rozpory mezi spojenci (narážka na rozpory v tzv. Polské otázce - má poznámka), ale jejich bezprostřední vítězství. Když sovětští vojáci překročili 22. srpna 1944 hranici Rumunska a dobyli Jasy, rumunský král Michal I. si předvolal do svého paláce v Bukurešti maršála Antoneska a nařídil mu, aby ihned uzavřel příměří se Spojenci.
Antonesku se odmítl podřídit rozkazu a byl spolu s německým velvyslancem a náčelníkem německé vojenské mise v zemi zatčen. Král poté vydal svým vojákům rozkaz, aby zastavili palbu na Rusy (jiný slovník historického popisu západního historika, o stejné události, je zcela patrný - má poznámka). Hitler byl těmito kroky zaskočen a nebyl s to provést plán okupace Rumunska, jejž Němci krátce předtím připravili pro případ, že by země přešla na stranu Spojenců, ale nařídil leteckým jednotkám dislokovaných v oblasti Ploješti, aby bombardovaly Bukurešť. Avšak pokračující postup sovětských jednotek nebylo možno zastavit; následujícího týdne padlo 105 000 německých vojáků a stejný počet jich nepřítel zajal.
V době, kdy Rumunsko podepsalo příměří s Ruskem, oznámila finská vláda, jež na podzim roku 1941 pomáhala Němcům stahovat smyčku obklíčení kolem Leningradu, že je rovněž ochotna uzavřít mír se Spojenci. Tím Německo najednou ztratilo partnery z OSY na jižním a severním křídle východní fronty. Na Balkáně zesílili řečtí a jugoslávští partyzáni útoky na německé komunikační linie v období, kdy se německé jednotky operující v Řecku a v jižní Jugoslávii, které začal ohrožovat sovětský soustředěný nápor vedený přes území Rumunska, zoufale snažily stáhnout z Athén, Soluně a Skopje na obrannou linii v oblasti mezi Skutari (dnešní albánský Üsküdar) na pobřeží Jaderského moře a Železnými vraty na řece Dunaji.
Dne 25. srpna 1944 vyhlásilo Rumunsko válku Německu (historickým podkladem je zde: Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert a další historická díla viz - Použité podklady.)."

A slíbené historické informace z vojensko-politického prostředí pak přinášejí k dalším dnům srpna 1944 východní historické prameny. Nejprve o německé reakci na události v Rumunsku, reakci, která přišla hned 24. srpna 1944, cituji:

"Německá fašistická vláda reagovala na změnu politické situace v Rumunsku rychle a podrážděně. Dne 24. srpna vysílal berlínský rozhlas provolání v Německu údajně vytvořené ´národní rumunské vlády´v čele se zarytým fašistou H. Simou, kterého vydržovali hitlerovci.
Toto provolání, vyrobené na gestapu, vyzývalo rumunský lid, aby pokračoval ve válce po boku Německa. Hitler jmenoval generála Friessnera velitelem všech německých ozbrojených sil v Rumunsku a vydal rozkaz ´zlikvidovat puč, zatknout krále a jeho dvůr a vytvořit novou vládu v čele s generálem, který chová přátelské city k Německu´. Na Friessnerovu námitku, že ´vlastními silami není s to obsadit Bukurešť a vytvořit novou vládu ´, následovala odpověď: ´Rozkaz, který vydal vůdce, zůstává v platnosti´ (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 632, l. 90, 92-93,94.).
Německá fašistická vojska v Bukurešti zahájila 24. srpna po leteckém bombardování města protiútok a snažila se obsadit nejdůležitější strategické body. Zároveň začali Němci útočit v prostoru Baneasy a Otopeni (Když přibyli němečtí generálové Hansen a Gerstenberg do Baneasy, ´zapomněli´na čestné slovo dané rumunskému králi. Rumunští důstojníci, kteří je doprovázeli byli zatčeni. Vojska dostala rozkaz připravit se k útoku na Bukurešť,. Historickým podkladem pro napsané informace je zde: Velká vlastenecká válka. Svazek 4, str. 246.). Rozpoutaly se urputné boje, které trvaly od 24. do 28. srpna.
Vojenské jednotky bukurešťské posádky a lidové vlastenecké oddíly statečně bojovaly proti německým vojskům. Bojovníci vlasteneckých oddílů slovem i činem inspirovali své spolubojovníky - vojáky pravidelných oddílů. Hitlerovci byli rozdrceni. Ozbrojení povstalci úplně očistili Bukurešť od okupantů, na severním předměstí hlavního města obklíčili a zlikvidovali nepřátelské uskupení a zajali jeho velitele generála Gerstenberga.
Ve dnech 24. - 29. srpna se bojovalo i v jiných rumunských oblastech. Svazky rumunské armády zaujaly obranu na severozápadní a západní hranici, aby odtud nemohla zaútočit německá a maďarská vojska a aby zabránily zbytkům rozdrcených hitlerovských jednotek v ústupu z Rumunska. Až do příchodu tankových svazků Rudé armády a vojsk rumunské 4. A se urputně bojovalo v Ploješti. K rozhořčeným srážkám došlo v Brašově, v dunajských přístavech a v průmyslových oblastech Banátu, v Aradu a Albě Iulii. Rumunské jednotky likvidovaly nebo odzbrojovaly a zajímaly hitlerovce kolem měst Olenita, Rosiori de Vede, Giurgiu, Lugoj a jiných. V Dobrudži bylo zajato 4 000 vojáků a 1 000 důstojníků, v Calarasi 2 500 hitlerovců včetně jednoho generála a 130 důstojníků. Byly rozdrceny německé jednotky a útvary v prostorech Turnu Severina, Zimnicey a Orsovy. Ve dnech 27. - 30. srpna sváděly rumunské jednotky těžké boje. Ničily kolony Němců ustupujících do Bulharska a Maďarska a konvoje lodí, které se snažily uniknout po Dunaji. Zároveň s vojenskými jednotkami bojovaly ozbrojené oddíly dělníků. Ploještí naftaři v úporných bojích uhájili své podniky. Statečně bojovali brašovští kovodělníci s pomocí děl, která byla v závodě (historickým podkladem je zde: Lectii in ajutorul celor care studiaza istoria P. M. R., pag. 467-468.). Hned za dělníky se do boje proti okupantům zapojilo městské a vesnické obyvatelstvo středních a jižních oblastí země (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 247.).
Společnými akcemi jednotek rumunské armády, vlasteneckých oddílů a obyvatelstva a vítězným postupem Rudé armády do vnitrozemí byla rozdrcena německá fašistická vojska a osvobozeny střední a jižní oblasti země. Za bojů v Bukurešti a jiných oblastech zajala rumunská vojska a vlastenecké oddíly 53 159 Němců, z toho 14 generálů a přes 1 200 důstojníků závodě (historickým podkladem je zde: Lectii in ajutorul celor care studiaza istoria P. M. R., pag. 468.).
V době, kdy ozbrojené povstání vrcholilo, poté, co Rumunsko vyhlásilo válku fašistickému Německu a rumunská vojska zahájila bojovou činnost proti německým vojskům, král a jeho stoupenci se znovu pokusili zabránit aktivní účasti Rumunska ve válce. Dne 24. srpna přikázal náčelník rumunského generálního štábu svazkům rumunské 3. a 4. A stáhnout se na čáru Fokšany-Namoloasa-Braila-ústí Dunaje a ´bránit se všem pokusům o odzbrojení´ (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 13 632, l. 101.). Dne 25. srpna vydalo rumunské velení směrnici nečinit potíže volnému odplutí německého loďstva z Constance (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 192.). Příštího dne vydalo rozkaz evakuovat z újezdů, kam měly záhy vstoupit sovětské jednotky, všechny brance vykonávající předvojenský výcvik ´s maximální rychlostí..., dříve než tam dorazí Rusové´ (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 192.). Ve dnech 29. - 30. srpna se na různých úsecích fronty v pásmu obou frontů obrátili představitelé Sanateskovy vlády k sovětským generálům s návrhem, aby byly zastaveny válečné operace na čáře Karpaty-Dunaj (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 240, inv. čís. 16362, sp. 26, l. 108; f. 243, inv. čís. 17 963, sp. 14, l. 570.).
To by bylo ve skutečnosti znamenalo poskytnout hitlerovskému velení možnost v klidu stáhnout svá vojska do Karpat, uvést je do pořádku pro další boj, a navíc zabránit vstupu Rudé armády do rumunského vnitrozemí, k hranicím Maďarska a na Balkán. Je příznačné, že právě v této době, koncem srpna, jednala Sanateskova vláda o vstupu amerických a britských vojsk na rumunské území (historickým podkladem je zde: Analele Institutului de istorie a partidului de pe linga C. C. al P. M. R., r. 1957, čís. 4, str. 57.) a požádala angloamerické velení, aby v prostoru města vysadilo letecké výsadky. Plán krále a vlády, aby USA a Velká Británie okupovaly Rumunsko, byl neuskutečnitelný. Vysadit americké a anglické letecké výsadky v Bukurešti v době, kdy Rudá armáda rychle postupovala k městu, nebylo možné. Nesplnily se ani naděje vládnoucích tříd a vlády, že se jim podaří přimět Sovětský svaz k zastavení útoku na dosažených čarách (historickým podkladem je zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 247.)."

A poté ještě pletichy a ideologie bolševiků, která tradičně musela zcela očernit západní spojence, kteří dle komunistů, chtěli s pomocí rumunského krále a jeho věrných, převzít v ruské sféře vlivu předem domluvené, svoji moc. Východní bolševičtí historici, kteří psali v "nejtemnější době Studené války" ( 1957,65), na nic nesměli zapomenout, cituji:

"Protifašistické povstání skončilo vítězstvím rumunského lidu. Tohoto vítězství bylo dosaženo úsilím Komunistické strany Rumunska, která důsledně uskutečňovala politiku sjednocení všech sil národa v zájmu svržení fašistické diktatury, a mohutným hnutím lidových mas proti antisovětské válce a fašismu. Král, buržoazně statkářské strany a jejich představitelé ve vládě nedokázali rozhodně ovlivnit běh událostí. Komunistická strana zmařila všechny pokusy nechat odejít po ´zlatém mostě´ a zburcovala lidové masy do boje proti nim. Rumunská armáda obrátila zbraně proti hitlerovskému Německu. Tak Komunistická strana Rumunska, navzdory všem snahám a akcím vlády, dovedla protifašistické povstání k vítěznému konci a zachránila zemi před národní katastrofou. Za povstání se dělníci, rolníci, vojáci i vlastenecky smýšlející důstojníci na skutcích přesvědčili (byli bolševiky a rumunskými komunisty přesvědčováni - stejně jako v ČSR a jiných zemích, a to ještě dalších více než 40 let - má poznámka), že komunistická strana je skutečnou představitelkou a ochránkyní národních zájmů. To nesmírně posílilo vliv komunistické strany na masy a vytvořilo podmínky pro rozvinutí národní a demokratické revoluce (historickým podkladem jsou zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 247, 248.)."

Rumunsko 1944. Pokračování boje. Č 3.

A pak se již čtenáři historie představuje velká paráda, vstup Rudé armády do Bukurešti. Do hlavního města Rumunska, města, které si vlastenci a vojáci země osvobodili svýma " i královskýma rukama" - i s pomocí krále Michala I.... Cituji z východních historických pramenů:

"Dne 31. srpna 1944 ráno vstoupily do Bukurešti, osvobozené rumunskými vlastenci, svazky 6. TA a 53. A a také rumunská 1. dobrovolnická divize ´Tudor Vladimirescu´ (motorizovaný oddíl sovětské 46. A z 3. Ukrajinského frontu, který /neoprávněně a bez rozkazu - má poznámka/ vstoupil do Bukurešti 30. srpna, byl na příkaz hlavního stanu /STAVKA - má poznámka/ z města stažen a vyslán do prostoru Giurgia.
Zde ještě vítání sovětských vojáků v Bukurešti



dne 31. srpna 1944.).
Hlavním městem prošly ve vzorném pořádku a zamířily na západ. V dlouhé řadě projížděly ulicemi tanky, SHD, auta a dělostřelectvo, nad městem proletěly svazky sovětského letectva. Vstup sovětských vojsk do Bukurešti měl velký vojenský i politický význam. Upevnil vítězství protifašistického povstání a měl vliv na další změnu strategické situace. Reakční většina rumunské vlády nemohla již podniknout žádná účinná opatření k tomu, aby do hlavního města byla povolána anglická a americká vojska. Desetitisíce obyvatel nadšeně vítaly vojáky-osvoboditele. Ve městě se konaly četné manifestace a shromáždění, na nichž pracující vítali Rudou armádu a vyjadřovali pevné odhodlání bojovat za svobodu a demokracii (historickým podkladem jsou zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 248.)."

Boje ve středním a západním Rumunsku.
Všemi popsanými boji po začátku třetí dekády srpna 1944, se otevřela sovětským a rumunským vojskům cesta začít bojovat v dalších oblastech Rumunska. Poslechněme si detaily, jak je zachytila východní historiografie, cituji:

"Po 23. srpnu 1944 se vytvořily v Rumunsku celkem příznivé politické a vojenské podmínky pro činnost Rudé armády. Svržení Antoneskovy diktatury a vítězství protifašistického povstání vyvolalo vlastenecké hnutí mas. Změnila se situace i v sousedních zemích. Vládnoucí kruhy v Maďarsku prožívaly pod vlivem porážky německých vojsk v Rumunsku hlubokou krizi. Dne 26. srpna 1944 vyhlásila bulharská vláda úplnou neutralitu; dne 29. srpna byla vytvořena nová vláda v Maďarsku. Týž den vzplanulo povstání na Slovensku (bude popsáno později samostatně - má poznámka).
Na frontě se v té době vyvinula takováto situace:
Proti pravému křídlu a středu bojové sestavy 2. Ukrajinského frontu operovalo koncem srpna asi šest divizí, proti levému křídlu německá vojska nestála. Na rumunsko-maďarské hranici vytýčené na základě vídeňské ´arbitráže´ stálo asi 30 maďarských pohraničních praporů. V Sedmihradsku, v prostoru Bistrice a Kluže, bylo asi 8 maďarských divizí a brigád (Tyto maďarské svazky byly spojeny v maďarskou 2. A, která byla 2. září 1944 včleněna do Skupiny armád Jižní Ukrajina /Südukraine/ - historickým podkladem jsou zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str., 248.).
Maďarská 1. A, operující v Karpatech proti 4. Ukrajinskému frontu, a rovněž 9 maďarských divizí, rozmístěných v Maďarsku, mohly pomoci hitlerovcům v Rumunsku. Proti sousedovi zleva, proti 3. Ukrajinskému frontu, německá vojska nestála. Malé skupiny, ustupující z Moldavska, pospíchaly ukrýt se v Bulharsku. Bylo málo pravděpodobné, že by bylo bulharských ozbrojených sil využito proti sovětským vojskům. Konečně je důležité poznamenat, že severně a severozápadně od jižních Karpat, v zóně hraničící s Maďarskem, bylo asi 10 rumunských divizí )historickým podkladem je zde: Archív ministerstva RLR, sp. 1/73, l. 17.), které měly za nové situace úkol postavit se na odpor německým a maďarským vojskům, kdyby se pokusila vtrhnout do Rumunska.
Vzhledem k této situaci nařídil hlavní stan 29. srpna 2. Ukrajinskému frontu, aby jeho 27., 53. A a 6. TA zaútočily ve všeobecném směru na Slatinu-Turnu Severin, do 7. - 8. září 1944 dosáhly čáry Cimpulung Moldovenese-Pitesti-Giurgiu a poté pronikly na jih od jižních Karpat (od Turnu Severina po Giurgiu). 40. A a 7. GA a jezdecko-mechanizovaná skupina frontu dostaly za úkol do poloviny září dosáhnout čáry Bistrija-Kluž-Adjud Nou-Sibiň. Dále bylo nutné, aby pravokřídelní jednotky frontu, kryjíce se ze západu, zasadily úder ve všeobecném směru na Satu Mare ´s tím, aby za součinnosti vojsk 4. Ukrajinského frontu překročily Karpaty a pronikly do prostoru Užhorodu A Mukačeva (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 493, l. 94.).
Vojska 3. Ukrajinského frontu měla podle směrnice hlavního stanu z 29. srpna násilně překročit Dunaj na jeho dolním toku a do 5. - 6. září dosáhnout rumunsko-bulharských hranic na úseku Giurgiu-Černé moře (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 493, l. 96-97.).
Fronty měly tedy útočit na rozbíhavých směrech. 2. Ukrajinský front se měl probít středními a západními oblastmi Rumunska k maďarským, jugoslávským a bulharským hranicím západně od Giurgiu. Vojska 3. Ukrajinského frontu měla za úkol postupovat přímořskými rumunskými oblastmi a dosáhnout bulharsko-rumunských hranic východně od Giurgiu.
Jak to dosvědčují rozkazy generálů Guderiana a Friessnera z 29. srpna-1. září, německé velení se ani po vojenské katastrofě u Jasů a Kišiněva nevzdalo myšlenky udržet se v Maďarsku, Jugoslávii a Řecku (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 215.). Rozhodlo se prodloužit svou východní frontu tím, že spojí jižní křídlo Skupiny armád Jižní Ukrajina (Südukraine) se Skupinou armád ´F´ a vytvoří pevnou obranu na čáře východní Karpaty-jižní Karpaty-západní Karpaty-západní Balkán. Hitlerovské velení chtělo zahájit útok silami maďarské 2. A z prostoru Kluž-Turda v jižním směru ´s cílem obsadit průsmyky přes jižní Karpaty a pevně se v nich usadit (historickým podkladem je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 11 635, str. 215.). Útok byl stanoven na 4. - 5. září 1944.
Aby byl tento plán splněn, bylo nutno zdolat odpor rumunských vojáků rozmístěných severně a severovýchodně od jižních Karpat.
Vojska 2. Ukrajinského frontu plnila zatím úkoly vytčené sovětským vrchním velením, 5. září dosáhla na směru hlavního úderu čáry Cimpulung Moldovenesc-Pitesti-Caracal-Zimnicea a pronikla do hloubky 80-140 km. Čelní jednotky 6. TA dospěly k Dunaji, k jugoslávským hranicím u Turnu Severina, 165 km východně od Bělehradu.
Vojska 3. Ukrajinského frontu zatím splnila svůj úkol a pronikla k rumunsko-bulharským hranicím. 40. A a 7. GA, operující na pravém křídle 2. Ukrajinského frontu narazily v Karpatech na silnou obranu nepřítele a za 5-6 dní urazily celkem 15-20 km. Kromě toho 5. září ráno zasadilo šest maďarských a německých divizí úder vojskům rumunské 4. A z prostoru Turdy v jižním směru a do večera 6. září postoupily o 20-30 km. Nevelké síly zasadily také úder v prostoru Bela Cerkva (historickým podkladem jsou zde: Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4., str. 249.).
Pro správné chápání dalších událostí je třeba poznamenat, že po 23. srpnu 1944 některé útvary a svazky a posléze i celá rumunská armáda spolu se sovětskými vojsky bojovaly proti německým a maďarským vojskům. Koncem srpna 1944 se rumunská 4. A soustředila západně od Ploješti a 2. září jí rumunské velení uložilo bránit rumunsko-maďarskou hranici stanovenou vídeňskou ´arbitráží ´ na úseku Brašov-Gilau a zabránit postupu německých a maďarských vojsk z prostor Kluž-Turda jihovýchodním směrem. Rumunské 1. A, chránící západní a severozápadní hranici, bylo uloženo bránit úsek Gilau-Dunaj. Od 6. září 1944 ráno byly veliteli 2. Ukrajinského frontu operačně podřízeny rumunská 1. a 4. A a 4. armádní a 1. letecký sbor - celkem přes 138 000 lidí (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 240, inv. čís. 73 765, sp. 41/1, l. 50-51. Početní stav vojsk je uveden podle materiálů rumunského generálního štábu z 15. září 1944.). Rumunská 4. A, skládající se z 11 divizí, měla hlavní síly v druhém sledu a vedla v té době obranné boje jižně od řeky Maruše, na úseku Tirgu Mures-Aiud; rumunská 1. A, složená z 5 divizí, bojovala na čáře jižně od Oradey-Aradu-Temešváru, a 4. sbor (čtyři divize) byl rozmístěn v prostoru jihovýchodně od Turnu Severina.
Za této situace vytýčil velitel 2. Ukrajinského frontu nové úkoly vojskům levého křídla.
Sovětská 6. TA se měla příkře obrátit na sever a do 12. září osvobodit prostor Dej-Kluž-Sarmasel; úkolem 27. A bylo útočit na sever a do 15. září 1944 proniknout do prostoru Kluže; 53. A se měla stočit na severozápad a do večera 19. září 1944 dosáhnout čáry Brad- Lugoj. Velitelé vševojskových armád měli převzít po dosažení čar, které zaujímaly rumunské armády, tyto armády do podřízenosti. Činnost obou armád podporovala 5. Letecká armáda (historickým podkladem je zde: AMO SSSR, f. 240, inv. čís. 73 765, sp. 41/1, l. 24.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60