Rozbor britského pěchotního předpisu z roku 1792

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Rozbor britského pěchotního předpisu z roku 1792

Příspěvek od Bleu »

Rozbor předpisu pro výcvik britské pěchoty z roku 1792
1.1 Úvod
Důvody, proč v Británii vznikl pěchotní předpis z roku 1792, byly následující. V prvé řadě chyběl jednotný výcvikový předpis. To v praxi znamenalo, že plukovníci jednotlivých regimentů měli značnou volnost v provádění jednotlivých manévrů nebo evolucí praporu. Za další neexistoval obecný předpis, který by definoval způsoby manévrování a vytváření evolucí větších vojenských těles jako byly brigády, či divize.

Smyslem následujícího rozboru je analýza a popis základních prvků, na kterých byl předpis s názvem Rules nad Regulations for the Formations, Field-exercise and movements of His Majesty’s Forces vystavěn. Předpis sám je také uvádí ve své předmluvě. „Jeho Veličenstvo se domnívá, že je vhodné a potřebné pro celkový užitek aby byl ustanoven jednotný systém výcviku a manévrování. Aby tento byl založen na jasných, realistických a neměnných principech napříč celými ozbrojenými silami, které, dle tohoto předpisu, budou neměnně provádět výcvik. Tento předpis byl schválen jeho výsostí z těchto potřeb. Znění předpisu bude v praxi striktně následováno a dodržováno, beze jakékoliv změny.“

O několik málo stran dále se opět zdůrazňuje důvod vydání předpisu a je kladen důraz na jeho správné používání. „Hlavním cílem následujícího předpisu je ustanovení jednoho obecného a přesného předpisu manévrování, kterým budou řízeny a ovládány operace jak velkých, tak malých vojenských těles. Předpis bude přesně přijat každým regimentem ve službě jeho veličenstva.“

Předpis je rozdělen na celkem čtyři části. Část I. nese název „O Drilu aneb instrukce pro rekruta.“ Část II. je nazvána „O četě aneb kompanii“. Ta obsahuje sérii instrukcí, jež by měla být schopna provádět rota nebo četa v rámci svého praporu. Část III. se zabývá výcvikem celého praporu a je také podle toho pojmenována: „O praporu“. Zde je pojednáno a různých evolucích, manévrech či změnách pozic, které má prapor umět, má-li operovat, ať už samostatně, či v linii s dalšími. Konečně poslední, čtvrtá část, jež nese název „O linii“, se zabývá hlavními okolnostmi ve vztahu k manévrům batalionu v linii i celé linie.

Nás budou nejvíc zajímat především části III a IV, které jsou pro pochopení způsobu nasazení pěchoty nejdůležitější, ale troufám si tvrdit, že je potřeba také alespoň krátký rozbor předchozích dvou částí.


1.2 Škola vojáka
Předpis, jako ostatně všechny tehdy moderní výcvikové přepisy, začíná tzv. školou vojáka, která je sama rozdělena na 40 článků. Vždy je definováno, s kolika rekruty se který typ výcviku má provádět. Např. hned prvních 8 sekcí zahrnuje to, jak má voják stát v pozoru, jak, když má velen pohov, jak má provádět vlevo či vpravo hleď. Také je zde definován běžný krok, to znamená jeho délka a rychlost. Způsob zastavení a konečně šikmý krok. Pro ilustraci toho, jak je předpis důsledný, uvádím citaci 1. sekce celého předpisu, a sice „Position of soldier“ – pozice vojáka: „Rovnoběžnost mezi rameny a trupem je prvním a hlavním principem postoje vojáka. Paty musí být vyrovnané do linie a sevřené. Kolena propnutá, ale neztuhlá. Špičky chodidel lehce vytočené ven tak aby mezi sebou svíraly kolem 60 stupňů. Paže visí podle trupu, nesmí být ztuhlé, dlaň a malíček se dotýká stehna. Palce tak vzadu jako jsou švy kalhoty. Ramena a lokte jsou drženy vzadu, břicho spíše zatažené a hrudník vypnutý, ale nenuceně. Trup vzpřímený a lehce nakloněný kupředu, tak aby hmotnost spočívala na přední části chodidel. Hlava vzpřímená bez naklánění vlevo či vpravo.“

Tento popis by se mohl jevit jako zbytečně komplikovaný či příliš puntičkářský, avšak není samoúčelný a nejedná se o nucení vojáků k čemusi nepřirozenému. Předpis totiž dále pokračuje: „Postoj, v kterém by se měl voják pohybovat, vychází z pozice, v které by měl stát. Existuje jen nemnoho metod jak rekruta přesvědčit a vyhnat z něj venkovské návyky. Již tyto počáteční chyby, pokud se neodstraní – držení těla vzad místo kupředu – jsou přímo proti skutečným principům manévrování a je třeba se jich obratně vyvarovat.“

Nepochybně nejzákladnější součástí služby vojsk přelomu 18. a 19. století bylo pochodování. Tomu také odpovídá péče, která je této kapitole věnována v předpisu. „Při pochodování musí voják dodržovat, to co bylo ohledně jeho pozice popsáno v sekci 1. Musí dobře držet balanc. Jeho paže a ruce bez ztuhlosti a drženy podle těla a bez vibrování. Nesmí hrbit záda, ani se naklánět dozadu. Trup musí udržovat kolmo na směr pochodu. Zejména při pochodování se musí trochu naklánět víc kupředu než při stání na místě. Celý pohyb nohou a stehen musí vycházet pouze ze stehen. Stehna vypnuta, kolena bez ztuhnutí. Prsty na nohou lehce stažené. Chodidlo má být drženo nízko nad zemí, tak aby při pohledu zepředu, nebyly vidět podrážky střevíců. Hlava by měla být dobře držena rovně ke směru pochodu, oči by neměly koukat dolu. Chodilo, bez zatažení zpět musí dopadnout plochou na zem.“

Pokud voják zvládl ekvilibristiku tohoto až tanečního kroku, musel také znát i správnou délku a rychlost. Délka běžného kroku činila od paty k patě 30 palců a rekrut se musel naučit rytmus, který byl 75 kroků za minutu, a to bez klopýtání či potácení se a s perfektní stabilitou. Tento ordinary step byl základním krokem a používal se ve všech případech, pokud nebylo přímo zaveleno ke zvýšení rychlosti. (…) Tento krok je také používán při všech pohybech během přehlídky. Pečlivě vedená příprava jednotlivců i v takto základních (a proto velmi důležitých) věcech měla za účel přesně připravit rekruty na další část výcviku. V praxi šlo o to, aby vojáci dokázali stejnoměrně pochodovat, ať už seřazení v linii bitevní sestavy či v koloně, ať už na nerovné zemi nebo na silnici.

Dalším velmi důležitým prvkem, který patří k těm základním a jenž je velmi důležitý pro správné fungování jednotlivce v rámci jakékoliv větší jednotky, je tak zvaný šikmý krok – ten se měl rekrut naučit po zvládnutí běžného kroku. Samotné provedení šikmého kroku je dle předpisu následující. Na povel To the Left (Right), Oblique – Marche voják, bez toho, že by jakkoliv vytočil tělo či ramena, dal levou nohu nikoli rovně, ale o 19 palců úhlopříčně, což znamená zhruba 13 palců do strany a 13 palců rovně. Na slovo Two dal pravou nohu o 30 palců kupředu. A takto pořád dokola. Byl-li celý postup proveden správně, tak úhel, o který se posunoval směrem dopředu, činil přibližně 25 stupňů. Pokud se rekrut tento krok učil mezi pohybem, levou a pravou nohu následovala pauza, během které instruktor zkontroloval pozici obou končetin a případné nedostatky odstranil. Teprve když byl instruktor přesvědčen, že vojáci toto zvládají, přešlo se k šikmému pochodu za standardní rychlosti tj. již zmiňovaných 75 kroků za minutu. Jakékoliv pochodování či manévrování se vždy začínalo levou nohou. Pokud tedy například měli vojáci pochodovat šikmo doleva, tak udělali první krok šikmý, pokud do doprava, tak první krok byl rovně a až druhý šikmo. Na konci těchto osmi sekcí následuje opět zdůraznění toho, že každému rekrutovi mají být tyto body vysvětleny individuálně, protože tvoří základ pro další dril.

V další části této „školy vojáka“ se již pracuje se skupinkou tří nebo čtyř odvedenců. Je zde podrobně popsáno vyrovnávání na místě, způsob, jak má být nacvičováno, a samozřejmě možné chyby, které by rekruti mohli dělat a které jsou již naznačeny ve článku 1. který se zabývá postoji vojáka a které by při větších počtech mohly výrazně ztěžovat provedení vyrovnání. Pokud jde o základní principy, tak vyrovnávání muselo být vždy postupné a v tomto případě se vždy provádělo z jednoho nebo druhého křídla. Extrémní důležitosti nabyla nutnost, aby vojáci drželi ramena opravdu rovně a dle předpisu. Pokud by tak neučinili, hrozilo prohnutí, vyboulení či ohnutí linie.
V rámci dalších článků (stále ještě beze zbraně) se vojáci učili pochodu na místě, zkrácení či prodloužení kroku beze změny rytmu a také změně kroku, úkrokům a couvání.

Dalším prvkem, který je uveden ještě v rámci školy vojáka, jsou další dvě tempa pochodu. Byl to jednak „rychlý krok“, v originále The Quick Step, a The Quickest step, jež je možno přeložit asi jako nejrychlejší krok. The Quick Step je definován rychlostí 108 kroků za minutu, které mají délku 30 palců. Tohoto kroku bylo užíváno pro zařazování divizí z linie do kolony a z kolony do linie. Druhotně mohl byt „rychlý krok“ využíván pro přesun menších jednotek na silnici, pokud ta byla dostatečně kvalitní. Pro pohyb v bitevní linii byl však jednoznačně nedoporučován. Pro pohyb v koloně byl také shledán ne úplně vhodným. To bylo z důvodu, dlužno říci poměrně logického, upřednostňování pořádku a přesnosti v bitevní sestavě před rychlostí, navíc to vojáky poněkud zbytečně vyčerpávalo.

Druhý zmiňovaný krok – The Quickest Step. Byl definován rychlostí 120 kroků za minutu o délce 30 palců. Pravidla pro jeho provádění byla prakticky identická jako pro The Quick Step. Tato rychlost kroku byla používána pro obraty, s tou úpravou, že pokud se zatáčelo, vnější zástupy dělaly kroky o délce 33 palců. Dále bylo tohoto kroku používáno pro zdvojení divizí nebo při opětovném zařazování do sestavy při procházení užšími místy, než byla šíře čela té které podjednotky. Poměrně zajímavě vyznívá i informace uvedená v reglementu, a sice ta, že aby rekruti udržovali správnou délku kroků, je možno jim je vyznačit značkami na zemi.

Jedním z nejobtížnějších prvků, který je v první části předpisu obsažen, je File Marching, pochod po zástupech. Používal se například při formování útočné kolony, kde je navíc jeho správné vykonání velmi důležité, protože šetří čas. O co se vlastně jedná? Instruktor si nechal nastoupit 6-8 rekrutů a jednoho dobře vycvičeného vojáka, který řadu uzavírá z jedné nebo druhé strany do jedné linie a čelem k sobě. Potom byli rekruti instruování, aby si stoupli za sebe, do zástupu. A to tak, že mezi nimi vznikly mezery přesně na jeden krok, tj. 30 palců. Základem bylo, aby všichni a bez zaváhání na povel March udělali jeden krok, který skutečně bude mít těch 30 palců. Pokud by se tak nestalo, došlo by k postrkávání a ve výsledku k rozhození pořadového kroku a tím i k natažení celého zástupu. Předpis proto zdůrazňuje, že zásady, jež platí pro standardní pochodování, zde musí být obzvláště dodržovány. Předpis zejména upozorňuje na určité nešvary jako je koukání si pod nohy či naklánění dozadu. Pokud tento pohyb rekruti zvládli v běžném kroku, přešlo se na provádění téhož v kroku rychlém.

Posledním prvkem, který byl nacvičován ještě beze zbraně a také patřil k těm základním, bylo zatáčení, Wheeling. Zatáčení obecně vzato existovaly dva typy. S pevným pivotem či s pohyblivým. Nejprve tedy vysvětleme zatáčení s pevným pivotem. V praxi to vypadalo následovně: Jednotka – v tomto případě 8 rekrutů – stála nastoupena v jednořadu. Na návěstí Right wheel provedl ten muž, který stál na pravém křídle, pouhé vpravo v bok. Na prováděcí povel March vykročí zbytek jednotky, všichni provedou „vlevo hleď“, vyjma posledního muže na levém křídle, který hledí kupředu a defacto určuje rychlost otáčení a kromě jiného vždy musí protáhnout krok na již zmiňovaných 33 palců. Ostatní pak délku kroku přizpůsobí situaci takovým způsobem, aby nezůstávali pozadu a linie se neprohýbala nebo naopak aby nepředbíhali. Po tom, co se jednotka otočila na správný úhel, následoval povel Halt, a vyrovnat – Dress. Samozřejmě to bylo nejprve nacvičováno v běžném pochodu a až potom v rychlém. Prakticky tatáž pravidla platila i pro stejný manévr za pohybu i pro otáčení se pozpátku.

Zatáčení s pohyblivým pivotem spočívá v tom, že jak pivot, tak krajník na vnější straně se pohybují. Prakticky oba opisují dva soustředné kruhy. Přitom vedoucí krajník bez ohledu na to, zda se zatáčí doleva či doprava, je vždy na levém křídle. Pokud tedy měla jednotka – v tomto případě 8 rekrutů – zatočit tímto způsobem doleva, postup byl následující: Na povel Right Shoulders foward pivot, aniž změnil délku nebo rychlost kroku, začne opisovat menší kruh. Ostatní se mu budou přizpůsobovat postupně. Ve chvíli, kdy je dosaženo správného úhlu, zazní povel Foward, vojáci vyrovnají ramena a krajník pochoduje přímo rovně. Předpis zdůrazňuje, aby nedocházelo k tomu, že vojáci na pravém křídle se budou zpátky do formace vracet nikoli zatáčením, ale úhlopříčně. Pokud měl být tento manévr proveden směrem doprava a vedoucí krajník byl tedy na vnějším okraji opisovaného kruhu, postup byl mírně odlišný. Na povel Left Shoulders foward začal pohyb vedoucí krajník, aniž by změnil rychlost či délku kroku a to takovým způsobem, aby pravé křídlo bylo schopno udržovat stejný úhel na menším kruhu – to znamená, že zkrátí krok. V obou případech těchto obratů se vojáci vyrovnávají na hlavního krajníka – pokud jsou na vnějším křídle, prodlouží krok, pokud na vnitřním, krok zkrátí. Tento způsob obratu se používal vždy, když jednotka měla zatáčet o úhel menší než 90 stupňů.

Další část předpisu, kde se již počítá s tím, že vojáci zbraně ponesou (do této chvíle by jim do rukou přijít neměly) se obecně vzato týká výcviku sekce, nebo přesněji řečeno družstva. Jednak je zde popsáno, jakým způsobem má voják držet zbraň. Cviky se zbraní jsou zde pouze vyjmenovány a velmi obšírně je o nich pojednáno v jiné oficiální publikaci. Základem hlavní náplně těchto stránek předpisu je prakticky to samé, co bylo rozebráno v předchozí části, ovšem s rozdílem počtu a toho, že výcvik je prováděn se zbraní. Mimoto jsou zde velmi krátce zmíněny palby. Právě proto, že se jedná v principu o opakující se sdělení, považuji za neúčelné se touto částí více zaobírat a přikročím k druhé části předpisu, jíž jsou články věnující se četě a rotě.

1.3 Škola roty a čety
Četa i rota byly z hlediska organizace i manévrování jedno a to samé. Předpis mezi nimi nedělá žádný rozdíl. Četa je základním stavebním prvkem praporu a v lineární taktice to platí víc než kde jinde. Právě na schopnostech velitelů čet a poddůstojníků do značné míry závisela úspěšnost praporu v bitvě. Jakákoliv evoluce praporu se děla pomocí manévrování čet či divizí. Stejně tak provádění paleb je do velké míry záležitostí čet. To znamená, že škola čety a roty představuje vlastně první skutečnou bojovou přípravu rekrutů.

Opět platilo to, co bylo již zmiňováno v souvislosti se školou vojáka. Pokud rekrut dobře zvládal školu vojáka, velmi pravděpodobně zvládl i fungování v rámci roty a čety. Zvládaly-li čety či roty nařízení, která se týkala jich, velmi pravděpodobně fungoval dobře celý prapor. Protože veškeré principy, jež jsou použity ve škole čety, se nachází i ve škole batalionu.

Když rekruti v základech zvládli předchozí popisovanou část, byli schopni se zúčastnit výcviku čet a rot. Předpis se v tomto případě věnuje již faktorům, které přímo souvisí s manévrováním čety. To znamená kde a kdy má stát velitel čety, kdy a jak se vrací krajník či odkud má velitel vlastně velet. Předpis stále ještě počítá s klasickou třířadou formací a četa se měla skládat z 10 až 20 zástupů podle velikosti praporu. Nastoupená četa pak měla vypadat následovně: Velitel čety stál na pravé straně v první řadě, za ním stál seržant – ten byl ve třetí řadě. Další dva seržanti tvořili čtvrtou řadu a stáli tři kroky za třetí řadou. Obecně vzato se měla dále dělit na sub-divize (subdivisions), a to buď tři, nebo čtyři podle počtu mužstva, ale vždy tak, aby v rámci jedné sub-divize bylo alespoň pět zástupů. Poslední zástupy na levém a i pravém křídle každé z těchto sub-divizí měli tvořit zkušenější vojáci. Čety, divize, grand-divize i prapory vždy nastupovaly rovnou do sevřené sestavy. Ta byla základní formací. Mužstvo mělo nastoupit tak, aby mezi jednotlivými zástupy nebyly mezery, nebo jinak řečeno, vojáci se rovnali na dotyk. Vyjádřeno čísly na vojáka se počítalo 22 palců (55cm). Mezera mezi řadami pak byla jeden krok, počítáno od pat vojáků v první řadě po paty vojáků v řadě druhé, respektive od pat vojáků v druhé řadě po paty vojáků v řadě třetí. Celková hloubka sestavy tedy měla být dva kroky. V případě, že se nastupovalo k přehlídce nebo podobné události a byla tedy použita otevřená sestava – open order – zmíněná vzdálenost činila dva kroky a hloubka sestavy by v tomto případě činila 4 kroky.

Zde se již dostáváme k té části výcviku, který se přímo používal v případě válečné praxe větších celků. Je třeba nestále mít na paměti, že výcvik byl veden tak, jako kdyby četa již byla součástí praporu. Velmi dobře je to patrné, podíváme-li se, co vše se odehraje při pochodování čety v bitevní sestavě praporu. Četa vyrazí kupředu běžným krokem a to na povel March od šéfa praporu. Velitel čety pak, předtím než tento povel zazní, zavelí vlevo nebo vpravo hleď podle toho, které křídlo bylo pokládáno za vedoucí – to znamená, na kterou stranu se vojáci při pochodu měli vyrovnávat. Vedení čety pak bylo na jejím veliteli. Měl se očima zaměřit na nějaké body v krajině, které byly přímo v ose pochodu a těchto se držet. Pokud bylo náhodou za vedoucí křídlo vybráno pravé, velitel čety přesunul za ním stojícího seržanta na pravou stranu a udržení směru stálo na něm. Přesnost a pravoúhlost a vyrovnání, vyrovnanost kroku a lehký dotyk mezi zástupy zaručovaly pokud možno co nejplynulejší průběh takového přesunu. Je víc než zřejmé, že pokud existoval problém s vyrovnáním v rámci jedné čety, v případě celého praporu hrozil nabýt velkých rozměrů a hrozilo i rozpadnutí celé bitevní sestavy praporu.

Je také důležité si uvědomit význam dělení na menší jednotky. Pokud je četa rozdělena na sub-divize, výrazně se zvětšují její možnosti z hlediska evolucí a manévrování. Četa je schopna manévrovat jako jeden celek v linii, ale také může například vytvořit kolonu po samotných sub-divizích prostým obratem těchto sub-divizí o 90 stupňů. Což bylo využitelné pro přesun po užších cestách bez toho, aby se rozpadla vnitřní sktruktura čet, a tím praporu. Jinak se na četu vztahují stejná pravidla, která už byla analyzována dříve. Dovede zatáčet s pevným i pohyblivým pivotem, může provádět protipochod po zástupech, ale i po sub-divizích atp. Prakticky všechny povely, které se týkají manévrování a evolucí čet, jsou vydávány velitelem praporu. Sub-divize i čety reagují přímo na velitele praporu tehdy, pokud tak mají učinit všechny podjednotky praporu současně. Jde-li ale například o zatočení v koloně po sub-divizích, prováděcí povel vydá až velitel té které podjednotky. V rámci zachování pořádku v praporu velitelé čet povely neopakovali, pokud viděli, že je jednotka provádí. Poslední věcí, která byla nacvičována od školy čety a rot, byla palba.

1.4 Obecné principy a struktura praporu
V podstatě asi nejdůležitější kapitolou, která se v předpisu nachází, je část věnující se škole praporu. Prapor byl základní taktickou jednotkou. Byl rozdělen na 10 rot: jedné granátnické, osmi praporních a jedné lehké. Každá rota se skládala ze tří důstojníků, dvou seržantů, tří desátníků, jednoho bubeníka a 30 vojínů. V rámci praporu pak byly roty řazeny zprava doleva následujícím způsobem: Nejvíce vpravo byla granátnická rota a nejvíce vlevo lehká rota. Mezi nimi stály praporní roty v takovém pořadí, které do batalionu rozprostřel jeho šéf podle zkušeností jednotlivých velitelů čet. To znamená, že vedle granátnické roty byla rota pod velením prvního kapitána, vedle ní rota pod vedením majora, následovaly roty pod vedením čtvrtého a pátého kapitána, pak roty třetího a šestého kapitána, druhého kapitána a nakonec rota pod vedením podplukovníka. Rota, která byla teoreticky pod velením plukovníka a zaujala místo podle stáří svého kapitána. Tyto roty pak byly očíslovány zprava doleva od 1 do 8. To znamená, že rotě číslo 1 velel první kapitán, rotě číslo 2 major, rotě číslo 3 čtvrtý kapitán, rotě číslo 4 pátý kapitán, rotě číslo 5 třetí kapitán, rotě číslo 6 šestý kapitán, rotě číslo 7 druhý kapitán a rotě číslo 8 podplukovník. Tím bylo dosaženo toho, že na krajích praporu byli zkušení velitelé a zároveň střed sestavy nebyl příliš oslaben.

Těchto osm praporních rot tvořilo čtyři grand-divize (grand divisions), 16 sub-divizí (subdivisions), 32 sekcí (sections). Pokud nebyly dostatečné počty, počítalo se s rozdělením na 24 sekcí. Prapor byl dále rozdělen na pravé a levé křídlo. Stejně jako byly očíslovány roty, patřila jednotlivá čísla i sub-divizím a sekcím. Pro sekce to bylo zprava doleva 1 až 4, pro sub-divize 1 až 2. Identicky byly očíslovány zástupy od 1. po x-tý. Granátnické a lehké roty byly číslovány samostatně a stejným způsobem.

Je zřejmé a předpis to zdůrazňuje, že roty musely být postaveny tak, aby byly všechny stejně silné, tím spíš měl-li prapor podstoupit manévrování v poli. Stejně tak bylo velmi vhodné, aby i jednotlivé prapory v rámci linie byly stejně silné.
Základní formací praporu byla sevřená sestava – a to jak řad, tak i zástupů. Samotné složení praporů, postavení důstojníků a jejich funkce vypadaly následovně. Řady byly od sebe vždy vzdáleny jeden krok (přesně tak, jak už bylo nacvičováno ve škole roty a čety). Všichni důstojníci a adjutant byli v sedle. Důstojníci (s výjimkou šéfa praporu a to navíc jen při výcviku) se nacházeli za linií praporu jak při pochodu v bitevní sestavě, tak samozřejmě při střelbách. Podplukovník měl své místo za praporem batalionu a to šest kroků. Major a adjutant se nacházeli 6 kroků za třetí, respektive šestou rotou.

Velící důstojníci čet či rot byli vždy v první řadě vpravo. Jeden se pak nacházel na konci levého křídla celého praporu. Pokud toto místo opustili například z důvodu odvelení střelby či pochodu v koloně, na jejich místo přišel zastupující seržant (ten stál za normálních podmínek v druhé řadě přímo za důstojníkem). Důvodem bylo zajištění toho, aby se řady kvůli jedné mezeře v sestavě nezačaly rozvolňovat. Jakkoli měl důstojník předpisem určené místo v sestavě, nelze ho považovat za naprosté dogma. Předpis je v tomto smyslu velmi benevolentní a důstojníci mohli velet z těchto míst, či přecházet, odkud to uznali za vhodné.

Zbývající důstojníci a seržanti stáli v čtvrté řadě. Tento čtvrtý nebo někdy zvaný nadpočetní řad (supernumerary) byl formována tři kroky za třetí řadou, a to v případě pochodu v linii bitevní sestavy nebo při zastavení praporu. V případě pochodu v koloně udržovala stejnou vzdálenost jako ostatní řady tj. jeden krok. Hlavním úkolem této čtvrté řady bylo udržovat ostatní řady sevřené během útoku, případně zabraňovat již v počátku rozpadnutí zadní řady. Jakkoli byla tato služba důležitá (a za jistých okolností velmi krutá), nemělo se jí zaměstnávat příliš mnoho poddůstojníků a důstojníků.

Plukovní a praporní zástavy byly umístěny mezi čtvrtou a pátou praporní rotu. Obě do první řady. Oba byly „kryty“ poddůstojníkem nebo mužem v zadní řadě. Jeden seržant byl mezi oběma prapory, za ním se nacházel ještě druhý seržant a ještě třetí a čtvrtá řada. Úkolem těchto tří seržantů bylo v případě, že prapor měl vypochodovat v linii, vyjít z řady před prapor a udržovat určený směr. Jejich místa pak byla zaplněna důstojníky či seržanty ze čtvrté řady.

K sestavě praporu samozřejmě patřili sapéři, kaplan, chirurg, jeho pomocníci, ubytovatel a samozřejmě hudba. Bubeníci z osmi praporních rot byli seřazeni do dvou divizí a stáli šest kroků za třetí řadou druhé a sedmé roty. Bubeníci a pištci granátníků a lehké roty byly seřazeni 6 kroků za svými rotami. Sapéři byli formování do dvouřadu za střed praporní sestavy, devět kroků od třetí řady.

Důstojníci a adjutant praporu museli být vždy v sedle, důvodem byla samozřejmě výrazně vyšší rychlost, kterou se mohli pohybovat podél linie praporu a řešit případné obtíže, které by mohly nastat.
Tak jako byly sevřeny jednotlivé řady, stejným způsobem zůstaly sevřeny i zástupy. Dělo se tak vždy vyjma některých případů jako přehlídky, inspekce zbraní a podobně. To znamená, že voják, pokud se nacházel ve správné pozici se zbraní na rameni, se musel loktem dotýkat lokte vedle stojícího kolegy. V žádné situaci, kdy prapor pochodoval vpřed, nesměl tento kontakt ztratit. Pokud by se tak stalo, hrozilo roztrhání celé sestavy. K tomuto problému se vztahuje ještě jeden poznatek. Občas je možné se v různých historických pracích dočíst, že otevřená sestava je celkově jednodušší na velení pro důstojníky a na provádění pro špatně vycvičené nebo nevycvičené rekruty. Troufám si tvrdit, že málo co by mohlo být vzdálenější pravdě. Jak uvidíme dál, i tento střelecký řetěz je třeba nějak řídit a pokud není přítomen hlavní prvek, který umožňuje hladké a rychlé vyrovnávání – dotyk lokte, stává se tento způsob nasazení pěchoty výrazně složitější. Vojáci měli tendenci, aby udrželi správné rozestupy, koukat do stran a otáčet ramena i hlavu, což vede k tomu, že se linie může začít rozpadat nebo postupně měnit směr pochodu.

Hloubka formace byla, ačkoli se v době války se vzbouřenými koloniemi standardně pěchota formovala do dvou řad, předpisem z roku 1792 stanovena na tři řady. Dvouřadá formace měla být stavěna pouze tam, kde by to okolnosti vyžadovaly. Ať už se mělo jednat o prodloužení fronty, která měla být obsazena, případně v těch případech, kdy protivník bojující nepravidelně používal pouze palbu jakožto způsob boje. Je však třeba také zmínit, že v době psaní textu předpisu Británie měla armádu stále na mírových stavech a proto dvouřadu stále používalo. Jednotlivé pluky tedy měly zaběhnutou praxi ve dvouřadu, trojřad se měl samozřejmě také intenzivně cvičit. Na druhou stranu předpis dále říká, že formace, která by byla dvouřadá a otevřená, a to jak v řadách, tak zástupech, je předpokládaná pouze pro nasazení lehké pěchoty při pronásledování protivníka, avšak ne pro vytvoření si tlaku vůči řádné sestavě, která by živelně útočila či odporovala. Také bylo výslovně zakázáno používat této formace k bodákovým útokům, či ke kladení odporu nepřátelské kavalérii.

Jak vyplývá z výše napsaného, velet takto velkému tělesu nebylo jednoduché. A velící důstojníci museli být vybaveni dostatečně silnými a cvičenými hlasivkami. Důstojníci byli instruováni, aby prováděcí povely jako Halt či March byly vyslovovány krátce, rychle a nahlas. Následně pak byly buď opakovány zprava doleva po celé linii praporu, či zepředu dozadu v případě kolony, s co největší rychlostí. Důstojníci si museli navyknout dávat povely i těm nejmenším jednotkám co nejvíc nahlas, tvrdě a ostře. Aby je slyšeli nejen ti vojáci, kterým přímo velí, ale také ostatní velitelé, kteří na nich při manévrování záviseli. Rozhodnost ve vykonávání povelů i sebedůvěra vojáků do značné míry závisely na tom, jak schopně ten který důstojník velel a vyslovoval povely. Co by se stalo, kdyby se tak nedělo, předpis konstatuje velmi rigidně: „Důstojník, který nedokáže ukáznit a vycvičit jednotku jemu svěřenou, ji nebude schopen vést proti nepříteli. Ve chvíli nebezpečí nebude chladnokrevný. Díky své neschopnosti nebude moci řídit ostatní. Osud příliš mnoha závisí na jeho vůli a schopnostech dostát své povinnosti. Nestačí jen statečně postupovat vpřed. Je nutný takový stupeň inteligence a znalostí, které k důstojníkovi patří. Ani vojáci nebudou jednat se zápalem a nadšením, když nebudou mít důvěru ve schopnosti toho, jež je vede.“

Je zřejmé, že v bitvě při rozvinování celé linie praporů pěchoty atp. mohla nastat situace, kdy povely důstojníků prostě slyšet být nemohly, ať už kvůli střelbě či kakofonii povelů jiných velitelů. Vojáci museli sledovat a poslouchat povely právě toho konkrétního důstojníka, který dotyčným vojákům velel, aby se předcházelo zmatkům a zbytečnému spěchu během akce.

Ve všech případech, kdy povely slyšet nebyly a vedoucí podjednotka provedla změnu dispozice, se zbytek musel přizpůsobit v té chvíli, kdy velící důstojník pochopil, co má být provedeno.
Jistou souvislost se slyšitelností povelů má i použití hudby. Článek 78 předpisu hovoří svým způsobem překvapivě. „Je zakázáno použít hudby či bubnů k regulování pochodu, jakožto nekompatibilního prvku s kombinovanými obraty jakéhokoliv většího tělesa a jakožto prvku, který jen málo pomůže malým formacím. Hudba nikdy nevytrvá v nařízeném tempu, nebo, v jiných případech tempo neustále mění, vytváří hluk, ‚rozhazuje‛ pravidelnost kroku a fakticky působí přímo proti tomu, co by měla udržovat. Řádný a jasně daný pochod musí být osvojený zcela samostatně. Vojáci musí být natolik připravení, aby dokázali udržet krok, i když bubny, hudba nebo apod. budou mimo rytmus. Při událostech jako je přehlídka a když jsou vojáci zastaveni, je možné hudbu použít, a pokud to okolnosti nevylučují, je možné ji občas použít i k oživení pochodující kolony, zejména pokud není kriticky vyžadována stejnost kroku. Avšak při všech pohybech a manévrech, instruování rekrutů, důstojníků praporů nesmí být slyšet.“

Jedním z nejobtížnějších manévrů, které mohl prapor provádět, byl „obyčejný“ pochod v linii. Bylo nutné, aby nejen důstojníci plnili svoji službu naplno. I od obyčejných vojáků bylo vyžadováno maximální nasazení. Prakticky nejtěžším úkolem, který na důstojníky, kteří řídili pohyb celé 160 metrů dlouhé formace, čekal, bylo jednak udržení žádaného směru a jednak zachování toho, aby prapor postupoval vůči frontě nepřítele kolmo. Právě k tomuto účelu byla jednoznačně nutná rovnost v ramenou, stejně jako lehký dotyk lokte mezi jednotlivými zástupy. Neméně důležité bylo zachování stále stejné délky kroku, jako jeho rytmu a rychlosti. Právě o délku kroku a jeho rychlost se starali před prapor předsunutí seržanti. Tito seržanti museli být přímo trénováni na tento ne tak úplně jednoduchý úkol.

Snadná nebyla ani pozice velících důstojníků čet. Ti ze svého místa mohli reálně kontrolovat prakticky jen svojí vlastní četu, a to ještě ne celou. Kromě toho to museli být zejména oni, kdo zodpovídal za správnou rychlost a délku kroku. Předpis se snažil zamezit tomu, aby důstojníci, kteří byli v první řadě, měli tendenci opravovat svoji četu. Důvodem byla obava, že by snaha o vyrovnání, kterou by projevoval například jen jeden z důstojníků, mohla rozvrátit cely prapor. Starost o udržení sevřených řad, rychlosti kroku a o stálost délky pak spočívala na čtvrté řadě.

Mohlo dojít k rozhození kroku, který se pak stal nestejně rychlým či dlouhým. V celé délce praporu se to projevilo tak, že se linie praporu začala vlnit. Pak měl teoreticky následovat zásah adjutanta, který měl chybující divizi s maximálním klidem upozornit na chybu a následně provést opravu. Jednou z velmi častých chyb, které provázely v linii pochodující prapor, byla ta, že křídla praporu měla tendenci se propadat dozadu.

Nebylo-li jednoduché velet jednomu praporu samostatně, ještě daleko obtíženější bylo velet praporu kooperujícímu s dalšími v rámci bitevní sestavy. Veškeré pohyby praporu se děly v návaznosti na ostatní. Takže například jen vyrovnání praporů před bitvou do jedné nebo několika linií mohl být a nepochybně také často byl celkem komplikovaný úkol, který vyžadoval poměrně sofistikovanou metodiku. Ta spočívala v tom, že velitelé praporu museli mít předem jasně určené body, na které mají postupovat nebo na kterých se mají rozvinovat z kolon. Rozvinování pak vyžadovalo, aby velitelé praporu určili zodpovědné osoby, ať už adjutanta, či seržanty, pomocí kterých byl vyznačen správný směr, do kterého se má linie praporu vyrovnat. A to tím způsobem, že prapor byl zastaven přibližně 50 kroků před místem, kam měl dojít a kde se měl rozvinout. Potom byla vybrána první divize (ať už zleva či zprava – to podle situace), která se vyrovnala, a podle ní se teprve mohly rovnat další. Velmi podobně to fungovalo i v případě změny směřování čela praporu. V případě, že vyvstala potřeba, se linie pomocí těchto bodů mohla dále prodlužovat, avšak vždy muselo k vyrovnání docházet postupně.

Dalším prvkem, kterému se po této části, jež vysvětlovala obecné zásady fungování praporu, a kterou považuji za dostatečně vysvětlenou, věnuji, je analýza dvou prvků, které tvoří nedílnou součást pěchotní taktiky této doby. Tímto prvkem jsou kolony. Jakkoli následující část patří do školy praporu, rozhodl jsem se jí věnovat samostatnou podkapitolu, jednak kvůli její historické důležitosti a jednak pro větší přehlednost rozboru předpisu.



1.5 Kolony
Předpis dělí kolony obecně vzato na dva základní typy. Otevřené kolony (open columns) a sevřené kolony (closed columns). Oba tyto prvky tvoří společně s linií a karé jediné možné formace, v kterých byla pěchota nasazována, střelecký řetěz pak tvoří svým způsobem samostatnou kapitolu a i předpis sám k tomu způsobu nasazení pěchoty přistupuje zvlášť.

Předpis předpokládal, že kolony budou formovány z linie, jež je základní formací praporu. Důvodem pro to byla snaha usnadnit celý manévr a také potřeba opětovného rozvinutí do linie bez zmatků. Otevřené (pochodové) kolony (column of route), či manévrové kolony (column of manoeuvre) byly formovány podle posloupnosti divizí zprava doleva. Pokud bylo spojeno několik kolon, měly být formovány stejným křídlem vpředu, avšak to, jestli pravým či levým, záleželo na okolnostech. Varianta s kolonami formovanými od prostředka praporů či linií měla být formována jen velmi zřídka, protože neposkytovala takovou škálu možných manévrů, které by na ni mohly navazovat.

Důvodem pro formování těchto kolon byla dle předpisu možnost manévrů, rychlé formování linie a změna pozic nejkratším možným způsobem. Pokud jde o zmíněnou diverzitu v pojmenování, je dána určením kolony. V případě, že šlo o běžný přesun a pozornost mužstva a důstojníků nebyla vyžadována maximální, jednalo se o tzv. pochodovou nebo cestovní kolonu. Ale v tom případě, kdy byla vyžadována maximální pozornost a schopnost reagovat s největší přesností a rychlostí, protože se očekával kontakt s nepřítelem, používal se název manévrová kolona. Reálně se obě formace tedy nemusely lišit.

Kolony měly být tvořeny buď rotami, nebo sub-divizemi. To znamená, že čelo kolony by nemělo přesáhnout šířku osmnácti zástupů. Stejně tak neměla šířka čela klesnout pod 6 zástupů, tím spíš byl-li zformován třířad. Kolona neměla nikdy přesáhnout délku praporu rozvinutého v linii. Důvod je nasnadě. Rozestupy mezi divizemi či sub-divizemi byly dány jejich šířkou. Předpisově tedy délka kolony musela být stejná jako délka praporu rozvinutého v linii, ovšem s odečtením délky vedoucí divize. Otevřená kolona, tj. kolona s tzv. plnými rozchody, stejně jako kolony s polovičními či čtvrtinovými, mohla být formována šikmo či kolmo na linii. Pochodové kolony byly formovány levým křídlem v čele, kdykoli by situace napovídala tomu, že bude třeba formovat linii na pravé křídlo.

Vyrovnávání probíhala vždy na stranu, kde byl krajník divize. Doleva, když kolona pochodovala pravým křídlem v čele, a doprava, když pochodovala v čele s levým křídlem (Je to stejný princip jako ve škole roty a čety. Vždy se celý útvar řídil tou stranou, kde byl krajník. Z logiky věci pak vyplývá, jelikož je krajník pouze jeden, že pokud kolona pochoduje levým křídlem v čele, musí být krajník v čele, protože kolona pochoduje osmou rotou v čele).

Vzdálenosti mezi řady měly zůstat standardní, avšak pokud se měla ujít delší vzdálenost, bylo možno mužstvu ulehčit tím, že se vzdálenost mezi řady zvětšila na jeden a půl kroku, celková vzdálenost mezi divizemi však musela zůstat beze změny.
Každá divize, z níž se kolona skládala, byla vedena svým velitelem. Ten stál v první řadě a na křídle, kde byl krajník. Pokud byla kolona složena z čet nebo rot, byl vedoucím její důstojník. Pochodovala-li kolona tvořena sub-divizemi, vedl čelo opět velící důstojník roty, druhou sub-divizi vedl zastupující seržant. V případě, že se jednalo o kolonu formovanou z jednotlivých sekcí, vedl její čelní sekci důstojník velící celé četě, zastupující seržant vedl prostřední sekci, a další důstojník či seržant vedl poslední sekci, které však velel zezadu.

Ve všech případech, kdy byla formována otevřená kolona, se divize otáčely „couváním“ vzhledem ke svému krajníkovi. Tím bylo zaručeno, že se kolona po svém vytočení nebude muset znovu vyrovnat. Pokud byla divize příliš velká, tj. měla víc než 18 zástupů, všichni vojáci v ní, kromě krajníka, provedli čelem vzad, udělali obrat a následoval povel Halt.

Naopak pokud se z kolony formovala linie, dělo se tak vždy směrem dopředu vzhledem ke svým krajníkům. Teprve po dokončení obratu divize se mohl krajník otočit čelem – tím bylo opět zaručeno to, že nebude docházet k chybám v následném vyrovnání. Celkem zajímavým prvkem, který se čety musely naučit, bylo provádění obratu podle středu. To znamená, že polovina čety pochodovala vpřed a druhá vzad. Avšak jednalo se o manévr, který byl zřídkakdy využitelný.
Druhou a již zmiňovanou variantou kolony byla sevřená kolona. Ta se mohla formovat buďto z pochodové kolony, nebo z linie. Z pochodové kolony se tak většinou dělo za účelem sevření sestavy, nebo pokud se předpokládalo rozvinutí do linie. Z linie měla být kolona formována rychle, když měl prapor projít nějakým úzkým místem nebo přes most. Dále mohla být využita k provedení útoku v omezeném množství situací, kde to okolnosti umožnily a bylo to vhodné. Další využití bylo v otevřené krajině, kde křídla nebyla kryta a kde se očekával útok kavalérie.

Tato kolona se obecně měla skládat z rot, a to většinou pro potřeby manévru. Avšak byla-li zastavena a předpokládalo se pozdější rozvinutí do linie, měla být šíře čela kolony dvě roty. Hloubka této formace pak tedy byla pět rot.
Sevřená kolona mohla být dle situace formována na krajní čety či roty praporu, jak levou tak i pravou. Stejně tak ale na středové jednotky. Celé toto sevření praporu do kolony mohlo být realizováno jak před, tak za divize.
Samo zformování kolony proběhlo poměrně jednoduchým způsobem, a to tak, že všechny divize praporu, kromě té, na kterou se kolona měla stavět, provedly prosté vpravo či vlevo v bok a rychlým krokem vyrazily vpřed a následně se zařadily na správné místo. Sevřená kolona bývá občas považována za výrazně ovladatelnější než linie a celkově rychleji reagující. Faktem však zůstává, že předpis konstatuje, že v případě dlouhého přesunu vpřed může dojít k rozložení problému divize a jejích řad.

Kromě jiného kolona mohla být použita ke změně směřování praporu jeho otočením apod. Kolona musela být nutně dobře vyrovnaná a sevřená předtím, než se opět rozvinula do linie. Ostatní faktory, kterými se kolona řídila, převážně odpovídají pochodové koloně.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Rozbor britské pěchotního předpisu z roku 1792

Příspěvek od Bleu »

1.6 Karé
Další a velmi důležitou formací, navíc z kolony částečně vycházející, bylo karé. Používalo se zejména proti jezdectvu, protože mohlo pálit na všechny strany, což byla hlavní výhoda právě proti jezdectvu. Karé se formovalo následujícím způsobem. Čtvrtá, pátá a šestá praporní rota zůstaly stát v linii tak, jak byly. Zbytek rot se otočil směrem dovnitř. Tím je myšleno, že provedl vlevo a vpravo v bok. Následně zbylé roty vytvořily dvě vedle sebe stojící kolony. Za šestou rotou, tedy úplně vlevo, stály sedmá, osmá a lehká. Třetí, druhá a první se zařadily na čtvrtou. Granátníci se zařadili mezi první a lehkou rotu. Ve chvíli, kdy se tyto poslední roty vyrovnaly, osmá a druhá rota provedly čelem vzad. V ten samý okamžik se sedmá, osmá, třetí a druhá rota vytočily pomocí devadesátistupňového obratu ven. V tuto chvíli bylo karé kompletní.

Jak čtvercové, tak obdélníkové karé se mohlo pohybovat a to jak přímo, tak diagonálně, tj. rohem napřed. Postup pro tento manévr vypadal následně. Nejdříve musela být určena strana karé, která bude tvořit čelo. Standarty se posunuly za střed čela. Ty roty, které stály přímo naproti těm čelním, provedly čelem vzad. Obě dvě křídla pak provedla čtvrtobrat po sub-divizích. V praxi to tedy znamenalo, že dvě strany karé pochodovaly seřazeny v linii a druhé dvě strany v otevřených kolonách. Jakmile se karé zastavilo, boční roty se na povel vrátily do původní pozice. Vyvstala-li nutnost, aby se karé pohybovalo diagonálně, postup se lišil jen mírně. V prvé řadě musel být stanoven úhel, pod jakým se má karé vzhledem k původní linii pohybovat. Dvě strany karé nedělaly prakticky nic a dvě provedly čelem vzad. Všechny čety se pak po sub-divizích otočily o jednu osminu kruhu. Dvě strany směrem doprava, dvě strany směrem doleva. Navíc paralelně s ostatními. Každá ze stran karé se tímto manévrem dostala do stupňovité formace. Plukovní a praporní zástavy zůstaly za vedoucím „rohem“ formace. Ve chvíli, kdy toto karé dostalo povel halt následovaný povelem front square, se všechny roty se vrátily do svého původního stavu. Tento manévr patřil k těm náročnějším na správné a přesné provedení, bez něhož nemohl být korektně proveden. Karé samo o sobě se pak mohlo pohybovat prakticky jakýmkoliv směrem či i měnit směr takovým způsobem, jak velitel uznal za vhodné. Samozřejmě tak snadno, jako bylo karé zformováno z linie, mohlo být opět stejně snadno do linie rozvinuto.

1.7 Předpis 1792 a nasazení lehké pěchoty
Rota lehké pěchoty byla součástí řadového praporu. A pokud k němu byla připojena, řídila se dle něj. Avšak byla-li nasazena samostatně, měla své vlastní předpisy, jimiž se řídila. Rozchod mezi zástupy mohl být 6 palců. Byla-li zformována otevřená sestava, rozchod činil 2 stopy mezi zástupy. Pokud si to situace vynucovala, šlo se šířkou rozchodů bez problémů pohybovat a prakticky libovolně ji zvětšovat, či zmenšovat.
Intervaly mezi zástupy se mohly rozšiřovat podle okolností zleva, zprava nebo od středu na obě strany. Vojáci prvního řadu si museli pečlivě hlídat rozestupy na tu stranu, na kterou rozšíření proběhlo. Zadní řada se pouze přizpůsobovala svým vedoucím zástupů.

Pokud rota nebyla v rozvolněné sestavě, všechna palba se prováděla samostatně. Každý voják nabíjel a střílel nezávisle, tak rychle, jak jen mohl. Musel si však dávat pozor, aby správně nabíjel a nedocházelo tak ke selhačům. Palba se začínala z křídla nebo od bodu prvního formování. Při palbě v tzv. prodloužené (extended) sestavě mělo být dodržováno pravidlo, že v zástupu nikdy nebudou mít oba vojáci vystřeleno. Vojáci v zástupu se při střelbě střídali a to tak, že potom, co voják z prvního řadu vystřelil, zařadil se na místo vojáka z druhého řadu, který mezitím postoupil na místo, kde předtím stál voják z prvního řadu. Tam se připravil ke střelbě a čekal, než jeho kolega nabije, nebo přesněji do doby, než bude vracet nabiják zpátky do předpažbí zbraně. Pak teprve mohl pálit. Celý proces se pak opakoval.

Podobný systém se užíval, pokud se mělo ustupovat či postupovat. Vždy se tak mělo dít v běžném kroku – tím spíš, když byla dopředu společně s lehkou pěchotou poslána i děla. Zásadní pozornost měla být věnována povelu nebo signálu, kterým se měla zastavit palba.

Všechny pohyby, které lehká rota měla vykonávat, vyjma střelby kombinované s postupem nebo ústupem, se děly rychlým krokem. Přesto však lehké roty nikdy neměly běhat, pokud to však nebylo přímo nařízeno vzhledem k okolnostem. Dále bylo nařízeno, že muži ze stejného zástupu se nikdy, za žádných okolností, nesmí od sebe oddělit.

Základem pro úspěšné nasazení lehké pěchoty bylo naprosté předejití eventuálnímu zmatku, který hrozil vzniknout z přílišného spěchu. Stejně tak mělo být zabráněno, aby se mezi sebou pomíchali vojáci ze zástupů.
Velící důstojník roty se nacházel napravo a byl kryt seržantem. Druhý důstojník se nacházel nalevo a stejně tak byl kryt seržantem. V prodlouženém odřadu byly posty důstojníků a seržantů vždy vzadu a stejnoměrně rozloženy podle toho, kde byla zrovna potřeba jejich pozornost, aby muži zachovali pořádek. To znamená, aby mířili, stříleli a nabíjeli klidně a správně. Důstojníci dále měli aktivně navádět jejich palbu na správné cíle. Při pochodu po zástupech velící důstojník jednotku vede. Pokud probíhal pochod po divizích, každý důstojník velel jedné. Nadpočetný důstojník, pokud tam takový byl, pak plnil rozkazy velícího důstojníka.

V případě, že byla rota nebo její odřad vyslán k obsazení určitého místa, bylo na jejím velícím důstojníkovi, aby vybral co nejvýhodnější pozici. Zároveň však musel mít na paměti, že nikdy nesmí svoji rotu či odřad rozptýlit do okolí. V tom případě, kdyby z nějakého důvodu bylo nutné, aby se rota rozdělila na více odřadů, musela vždy zůstat část roty jako rezerva. Důvodem bylo samozřejmě to, aby se zbývající odřady měly kam stáhnout. Pěchota se měla v tomto způsobu nasazení krýt za stromy, zídky, velké kameny nebo za cokoliv, co se k tomuto účelu hodilo. Pokud takto rozmístěná pěchota započala palbu, předpis jasně říká, že muži z jednoho zástupu se budou střídat v palbě takovým způsobem, jako to už bylo popsáno výše. Palba se měla vést z pravé strany překážky, za kterou se schovávali. Po výstřelu měl voják udělat krok dozadu a schovat se na levou stranu, aby nebyl příliš exponován. Tento způsob nasazení pěchoty kromě toho také vyžadoval jistou volnost v tom, jakým způsobem mohli vojáci nést zbraň. Ta se sice obecně měla nosit se sklopeným ústím hlavně a nasazeným bajonetem, avšak při určitých situacích, ve kterých to bylo vhodné, mohla být nesena v ponosu. Kromě toho vojáci lehkých rit nemuseli mít na rozdíl od řadové pěchoty neustále nasazen bajonet, respektive ho mohli sundat pro klidnější a přesnější míření.

1.8 Způsoby vedení palby a jejich provádění
Palba byla hlavním způsobem boje, který pěchota používala. Vedení palby se přizpůsobovalo podle toho, na jaký typ zbraně byla vedena. Na kavalerii bylo hlavním účelem palby držet ji v dostatečné vzdálenosti a zabraňovat jí v útoku. Jelikož se pohybuje rychle, rezervy musely být vždy udržovány. Pokud se pálilo po pěchotních formacích, palba nesměla být ani příliš rychlá nebo hustá, protože se vedla, dokud nebyla nepřátelská pěchota pobita nebo odražena.

Jakkoli britský předpis předpokládal třířadou formaci jako základní, neznamenalo to, že tři řady budou pálit vždy. Pokud pěchota útočila na nepřítele seřazena v linii a během tohoto postupu používala palbu, bylo shledáno jako vhodnější nechat prapory pálit jen prvními dvěma řady bez toho, že by první zaklekával. Avšak salvy na velkou vzdálenost nebo na ustupujícího nepřítele se mohly střílet z třířadé formace.

Dalším obecným pravidlem, které předpis konstatuje, se týká palby po rotách. Tento způsob vedení střelby měl být použit tam, kde byla linie pevně zachycena nebo pokud právě přicházela do jasné situace. Každý prapor začal pálit svými středovými rotami, nezávisle na ostatních. První salvy proběhly dle předepsaného pořádku, potom již každá rota pokračovala v palbě tak rychle, jak mohla, do doby, než bylo zaveleno ukončení palby.

Pokud se pěchota mohla krýt za zídkou či plotem, měla pokud možno pálit po zástupech. Palba měla být vedena s klidem a vždy pálili první dva muži v zástupu, nejdříve dle předpisu, pak již nezávisle na dalších zástupech. Předpis nedoporučoval tento způsob palby provádět v otevřeném prostoru, protože bylo prakticky nemožné vojáky, kteří již jednou začali střílet, zastavit. Teoreticky bylo možné v podobných situacích použít i střelbu po rotách.

Dalším možným způsobem vedení palby byla tzv. šikmá (oblique firing). Ta, vedena po praporech či křídlech praporů, byla výhodná při mnoha příležitostech. V prvé řadě tehdy, když nebyl čas či možnost se postavit protivníkovi kolmo. Z důvodu, že by se linie musela kvůli tomu, aby mohla střílet rovně, více vytočit, čímž by vznikla mezera v sestavě, což bylo nežádoucí. Dále ji bylo možné použít při obraně úzkých průchodů jako třeba mostů. Velmi vhodná byla pro palbu do boků kolon či jezdectva. Anebo proto, aby se prapory v linii mohly vzájemně krýt.

Palby, které prováděla britská pěchota, můžeme rozdělit podle dvou kritérií. Jednak podle toho, jaká jednotka či podjednotka je vykonávala, a jednak podle toho, jakým směrem se střílelo.

Palba mohla být vedena tzv. „po praporech“ (by Battalions), „po křídlech“ (by Wings), po grand-divizích (by Grand divisions), případně i po divizích a četách (by Divisions a by Platoon).

Pokud se vedla palba po praporech, střílel vždy celý prapor naráz. Většinou tak, že první řada zaklekávala a druhé dvě stály. Avšak pokud například prapor v rámci celé linie ustupoval a střídal se v palbě s jinými prapory, tak bylo doporučeno, aby první řada nezaklekávala a palba byla vedena pouze dvěma řady. Kromě toho také existovala varianta palby trojřadu, při níž všechny tři řady stály, ta však nebyla obecně příliš doporučována. Samotné velení salvy se skládalo ze slov Ready!, Present!, a Fire!. Ta byla vyslovována ve stejném tempu, jako byl běžný krok, tedy 75 za minutu.

Další variantou byla palba po křídlech. Ta mohla být jednak vedena celým křídlem naráz, anebo po rotách křídla. V obou případech každé křídlo vedlo palbu samostatně. Palba se začínala od středu ke konci křídla, případně obráceně. Pokud bylo v křídle pět rot, byly mezi povelem fire u jedné roty a ready u následující provedeny dvě pauzy. Pokud se křídlo skládalo ze 4 rot, byly provedeny tři pauzy mezi povelem fire jedné a ready u následující. Tím bylo zaručeno, že bude dostatečný čas na to, aby první rota stihla nabít, než vystřelí poslední. Zároveň to umožňovalo dodržet řádné intervaly v palbě.

Při palbě grand-divizí byly udělány tři pauzy mezi fire u jedné a ready u následující. Pokud pálila celá křídla praporu, byl postup takový, že se u jednoho velelo ready ve chvíli, kdy v druhém křídle dávali vojáci zbraň na rameno.
Pokud se pálilo po zástupech, a to v rámci rot, každá rota vedla palbu samostatně. Střelba postupovala zprava doleva. Ve chvíli, kdy pravý zástup mířil, další se připravil k palbě. Po první ráně už každý zástup pálil nezávisle, bez čekání na ostatní. V rámci bezpečnosti voják v zadní řadě sledoval kolegu před sebou, aby pálil stejně s ním.

To, co bylo popsáno pro řadovou pěchotu, platilo i pro pěchotu lehkou s tou výjimkou, že měla ještě jeden svůj poněkud specifický postup. Tím byla střelba z dvouřadu, v němž obě řady klečely. Lehká pěchota byla vycvičena k tomu, aby v této pozici dokázala nejen střílet, ale také své zbraně nabíjet.

Posledním, v předpise výslovně neuvedeným způsobem vykonávání paleb, který je ale zmíněn v Instructions for the Drill, and the Method of Performing the Eighteen Manœvres je „pouliční palba“ (street firing). Tento způsob palby se měl využívat při boji v ulicích, na mostech nebo v jiných úzkých prostorech a všude tam, kde vedle sebe nemohlo být seřazeno více než 20 zástupů. Tento způsob střelby měl být proveden tím způsobem, že prapor, který byl zformovaný v koloně po divizích či sub-divizích, pálil po jednotlivých podjednotkách, které se postupně na čele kolony měnily. A to tím způsobem, že nejdříve vypálila první podjednotka, která se po salvě zařadila na konec praporní kolony pomocí bočního pochodu. Druhá podjednotka pak postoupila na místo první, vypálila a opět se zařadila na konec kolony. Tímto způsobem se palby prováděly, dokud to situace vyžadovala. Existovala ještě varianta s postupováním či ustupováním.

1.9 Pohyby a manévrování linie
Poslední částí předpisu, kterou zbývá analyzovat, je jeho čtvrtá část. Ta se zabývá pohyby a manévrováním linie, tj. zabývá se velkými celky. Tato část je do velké míry sepsána podobným způsobem jako ostatní části předpisu, avšak vzhledem k tomu, že obsahuje pokyny právě pro celky, jako jsou brigády, divize, případně celky ještě větší, jedná se více či méně o obecné zásady či doporučení. Na druhou stranu, tam kde to má smysl, protože to není závislé na konkrétní situaci, jsou určité prvky rozepsány velmi konkrétně.

Všechny velké celky, s kterými britská armáda operovala, měly být dle předpisu zformovány do jedné či několika linií. Každá tato linie byla rozdělena na levé a pravé křídlo, které se dále skládalo z jedné nebo více divizí. Tyto divize pak byly složeny z jedné nebo více brigád. A každá brigáda se formovala z jednoho až čtyř praporů. Tímto rozdělením byla dána velitelská struktura. Každá divize, brigáda či prapor měly svého jednoho konkrétního velitele.
Podíváme-li se na konkrétní zásady uspořádání linie, předpis konstatuje následující. Prapory jsou zformovány v linii s rozestupy 12 kroků mezi sebou. Tento interval je vyplněn dvěma kanony, které jsou přiřazeny k praporu. Mezi brigádami by neměly být rozestupy větší než mezi bataliony – samozřejmě okolnosti si je však mohou vynutit. Kromě toho, prakticky ve všech případech předpis důrazně doporučuje, aby byly formovány zálohy. Případně celá druhá linie, které by byla silná tak, jak by okolnosti dovolily.

Veškeré pohyby, evoluce či manévry jsou založeny na stejných a mechanických principech, podle kterých manévroval a prováděl evoluce prapor. Velící důstojník je musel samozřejmě umně kombinovat, avšak způsob, mechanismus jejich provedení měnit za žádných okolností nesměl. Samozřejmě čím bylo těleso, kterému velel, větší a složitější, tím méně pohybů mohlo provádět a nutně musely být také jednodušší.

Pohyby velkých těles byly prováděny jak v linii, tak v koloně. V linii se prapory vyrovnávaly na ten prapor, který byl nejblíže bodu, na kterém se začínalo s formováním. Pokud byly zformovány v koloně, tak řízení celého tělesa přebíral jeho nejvyšší velitel. Ostatně už z principu je jen málo případů, kdy by se formace měla řídit podle svého středu, ačkoli přímý pochod batalionů v linii se zdá nejlépe řiditelný za středem takové formace. Je to vždy křídlo, které vede útok. Prapory se také vyrovnávají podle svého křídla, které je tím prvkem, který sleduje linii postupu. Pokud se linie rozložila na kolony (kolonu), byla to čelní jednotka, respektive vedoucí křídlo, které ostatní pouze následovaly.

Poměrně zajímavým problémem, pokud manévrovalo několik pluků dohromady, bylo předávání povelů a rozkazů. Pokud se jednalo o jednodušší povely, velitel kolony (či linie) dal povel veliteli vedoucího praporu. Dále mohl samozřejmě velet z čela kolony, kde se také většinou měl nacházet. Další možností bylo předat povely veliteli nejbližšího praporu, který tento povel ihned a hlasitě zopakoval. V případě složitějších instrukcí bylo nutné je dříve stručně a jasně vysvětlit velitelům praporů. K tomu sloužili předem určení důstojníci fungující jako spojky. Velitelé museli znát své instrukce předtím, než mělo dojít k vykonání povelů. Tento systém byl identický i v případě, kdy se povely dostávaly od šéfů brigád k velitelům praporů. Pokud hlavnímu rozkazu nebylo rozumět či nebyl slyšet, měl se velitel praporu – v případě, že mu byl záměr zřejmý – přizpůsobit tomu, co viděl na své levé či právě straně. Velitelé čet však jednoznačně museli čekat, dokud nedostali povel velitele praporu.

Vrchní velitel vždy sám velel nahlas prováděcí povely, jako bylo „halt“ či „march“. Velitelé praporu je následně bez čekání na ostatní opakovali. Jakákoliv upozornění či návěstí, která předcházela prováděcím rozkazům, se vydávala tehdy, když linie stála na místě. V případě, že by tomu tak nebylo a povely by byly vydávány za pohybu, hrozilo, že by mohl vypuknout zmatek. Jinými slovy, pokud byla například divize seřazena v koloně a vzhledem k situaci byla poněkud rozvolněná, na povel „halt“ musely prapory zůstat stát tam, kde byly, a rozhodně neměly samy docházet či jinak upravovat rozestupy.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem byla linie formována a že se skládala z podjednotek, tj. praporů, bylo možné s ní pohybovat prakticky jakkoliv. Dokonce, pokud si to situace vyžadovala, mohlo dojít k převrácení její části nebo k jejímu otočení do libovolného směru. Podobným způsobem, jakým se například měnilo směřování čela batalionu. Teoreticky, když to bylo žádoucí, bylo možné linii „převrátit o 180 stupňů. Tím se sice dostala do poněkud podivného uspořádání, ale funkční v něm byla. V takovém případě jde o to, že ze zadních řad se rázem stanou řady přední a veškeré vyrovnávání se neprovádí nalevo, jak je zvykem, ale napravo, protože z logiky věci není možné, aby se hlavní krajník octnul na druhé straně praporu. Nebo, jednodušeji řečeno, pravá strana se stala levou a levá pravou. Linie tedy funguje pouze zrcadlově otočená. Pokud by její velitel chtěl, aby uspořádání odpovídalo tomu, v jakém byla původně, nestačilo by jen provést protipochody v rámci jednotlivých praporů, ale celá linie by musela provést protipochod, kterým by se tato situace vyřešila. Obdobný problém by pak mohl nastat při formování kolon. Je třeba říct, že pěchota a její velitelé byli nepochybně připraveni tyto situace zvládnout, avšak i ze samotného předpisu je poznat, že se jednalo o silně nestandardní a především nepříjemnou věc, u které hrozilo vypuknutí nepořádku a zmatku.

Pokud se tedy linie chtěla pouze o něco natočit, provádělo se to pomocí stupňovitých pohybů celých batalionů stejným způsobem, jako kdyby prapory byly roty batalionu. Rozdíl samozřejmě vzhledem k velikosti těchto jednotek spočíval v čase a vzdálenosti, kterou si tato operace vyžadovala.

Zaměříme-li se na obecná doporučení pro nasazení celé linie, které předpis považuje za vhodná, zjistíme následující. Prakticky libovolně velké těleso se musí přibližovat k nepříteli v kolonách, ať už otevřených, nebo sevřených – to záviselo na okolnostech. To, jakým způsobem budou kolony vedle sebe uspořádány, se odvíjelo od zjištění obecných informací a znalostí, které v tu chvíli byly o protivníkově pozici k dispozici. Po jejich upřesnění bylo možné upravit směr či rychlost tak, aby to nejlépe vyhovovalo.

Obecně vzato, pokud měl velitel jakéhokoliv většího vojenského tělesa jednat ofenzivně, musel formovat linii 1200 až 1500 kroků od postavení nepřítele. Pokud to ovšem terénní podmínky umožňovaly. Předpis jednoznačně zdůrazňuje, že enfilade byla tím, před čím musely být kolony chráněny (Jde o to, že kolona, ať už sevřená, či otevřená, představuje díky své délce dobrý cíl pro artilerii, které tudíž nemusí tak přesně nastavovat náměr. Navíc na těchto vzdálenostech už dokázala tehdejší děla poměrně úspěšně zasahovat čela kolon. Proto bylo lepší, když pěchota od této vzdálenosti pochodovala rozvinutá v linii. Bylo lepší, když dělová koule proletěla třemi řadami pěchoty, která byla rozvinutá do linie, než když proletěla patnácti řadami pěchoty v koloně.) A tímto prostorem, který měl být zároveň pod palbou vlastního dělostřelectva, propochodovala pěchota za 18 minut. Kolony by sice zvládly přiblížit se k nepříteli za kratší čas, avšak pak by se již musely rozvinovat pod palbou, na což by jednak neměly čas a navíc by měly výrazně větší ztráty.

Předpis rozeznává dva způsoby, jakými je nástupní pozice formována. Ta je buď paralelní s linií nepřítele, anebo na ni šikmá. Od tohoto základního zjištění se pak rozvíjí to, jakým způsobem bude útok proveden. Ke zjištění stavu věcí měl velitel k dispozici celou škálu klamných pohybů, na základě nichž se rozhodl, kde a čím by měl zaútočit. Tam, kde to terénní podmínky dovolovaly, se snažil udržet řadovou pěchotu co nejvíce skrytou a zároveň ji nenechat bez krytí lehkého jezdectva, lehké pěchoty či dělostřelectva.

Útok na postavení nepřítele, které je paralelní s vlastním, bylo doporučeno provádět buďto linií, anebo útokem linie ve stupňovitém uspořádání. Křídlo, které útočilo, mělo být posílené, druhé se mělo držet zpátky.
Útok ze šikmé pozice se měl odehrát principiálně vůči slabšímu bodu v sestavě nepřítele. Útoky, jež byly vedené středem, předpis obecně považoval za nevhodné - jednak byly náchylnější k enfiládě a za druhé mohly být poměrně snadno potřeny protiútokem vedeným z křídla. Také bylo doporučeno ukázat nepříteli své slabší křídlo, které se pak následně stáhne a útok přijde z druhého, které bude navíc posíleno druhou linií nebo rovnou zálohami.

V případě ústupu bylo vždy velmi složité, aby proběhl v pořádku. Předpis konstatuje, že jakýkoliv manévr se během postupu provádí výrazně snadněji, než tentýž za ústupu. Bylo tedy naprosto zásadní, aby se jednotky mohly vzájemně krýt.
Z toho pak vyplývá, že stahování z bojiště bylo prováděno pomocí kombinace pochodových kolon a linie, která je kryla. Linie počkala, než jí kolony projdou, pak se zformovala a prošla linii z původních kolon. Další varianta tohoto manévru spočívala v tom, že zadní stráž – linií – se stupňovitě stahovala a její prapory se vzájemně kryly palbou tak, jak navrhoval předpis. Tento postup se opakoval do té doby, dokud to bylo velením považováno za potřebné. Nevýhoda takového postupu spočívala však v tom, že byla do boje nasazována stále ta samá „krycí“ linie, na druhou stranu je třeba konstatovat, že při tomto způsobu stahování hrozily jakékoliv zmatky daleko méně.

1.10 Shrnutí
Jak je patrné z předchozích kapitol, předpis byl vystavěn na velmi jasných a mechanických zásadách, obdobně jako podobné dokumenty ostatních evropských armád. Jeho velkou výhodou, podobně jako například v případě francouzského pěchotního výcvikového předpisu ze srpna 1791, bylo, že dával možnosti, jak co provádět, ale zároveň v případě větších celků není dogmatický a takřka vždy dovoluje velícím důstojníkům, aby se mohli zařídit takovým způsobem, aby situace pro ně byla co nejvýhodnější.

Základními principy britského předpisu bylo udržování přesných vzdáleností – zejména u vedoucí divize, podle které se ostatní řídily. Patřily mezi ně změna fronty pomocí stupňovitých pohybů, obraty divizí proveditelné z kolony a konečně pochodování pořadovým krokem, ať už rychlým, či běžným. Důležitým prvkem, který je třeba podle mého soudu zdůraznit, jsou sevřené kolony. Jedná se o prvek, který nemá nic moc společného s hlubokou sestavou, ale právě naopak se sestavou tenkou. Slouží především k rychlému rozvinutí do linie.

Předpis byl novelizován v roce 1824 a 1833 a základy, na kterých byl předpis postaven, stále ještě platily i v roce 1845. Teprve s tímto předpisem získala pěchota Velké Británie dokument, který byl na podobné úrovni jako tehdejší pravděpodobně nejdokonalejší výcvikový předpis, kterým byl Réglement concernant l'exercice et les manoeuvres de l'infanterie: du 1er aout 1791.

Francouzský předpis z 1. srpna 1791 byl výsledkem práce válečné rady, která v jeho kompletaci vycházela především ze staršího pěchotního předpisu z roku 1776 a z provizorního předpisu z roku 1788. Pokud bychom ho měli srovnat s britskými Rules and Regulations z roku 1792, již tady je patrný rozdíl. Zatímco francouzský předpis byl výsledkem práce několika lidí, britský předpis vycházel ze zkušeností a znalosti pouze jednoho jediného člověka.

U francouzského předpisu nelze říci, že by se jednalo o pouhou novelizaci reglementů z roku 1776 nebo 1788, která by byla doplněna o několik odstavců či provedeno jen několik marginálních změn. Byla to především výrazně větší přehlednost a podrobnost textu, která nový předpis odlišovala od starších regulí. Předpis také představoval určitý kompromis mezi zastánci formování armád do hluboké či tenké sestavy. Britský předpis z hlediska použitých manévrů a evolucí také nepředstavoval nějaké zásadní novum proti svým předcházejícím regulím. Přesto díky tomu, že byl aplikován prakticky na všechny pěší jednotky, přinesl značnou kvalitativní změnu.

Francouzský předpis je logicky rozdělen na čtyři hlavní části, z nichž tři tvoří jednotlivé „školy“. A to „škola vojáka“, „škola pelotonu“ a „škola praporu“. Poslední část je potom věnována nasazení praporu v rámci linie. V tomto je mu britský předpis velmi podobný. Stejně jako v britském případě tak i u Francouzů každá škola obsahuje jednotlivé „výukové lekce“, které za sebou jdou opět v logickém pořadí.

Francouzský předpis sám o sobě představuje pouze popis či návod pro všechny manévry či evoluce prováděné rotou či celým praporem, ovšem již neříká, kdy, co a jakým způsobem nasazovat. V tom je jistý rozdíl oproti britskému, který v některých případech určité faktory komentuje velmi „subjektivním“ způsobem.

Ve francouzském případě v části věnované fungování celé linie nejsou v předpise taktická doporučení, která by mohla velitele nějakým způsobem omezovat. Jde pouze o nařízení, která popisují, jak jednotlivé manévry a evoluce provádět. Jinak vyjádřeno, jedná se pouze o metodické a prováděcí pokyny a nikoli o návod k jejich aplikaci. To znamená, že kombinace jím použitých manévrů byla čistě v dikci velícího důstojníka.

Na předpisu je při porovnání s jeho anglickým protějškem znát patrně větší zkušenost Francouzů s ediční prací u dokumentů tohoto typu. Britský předpis působí o poznání archaičtěji a místy je snad i poněkud nepřehledný.
Francouzský předpis předpokládá formování pěchoty do tří řad. Protože tři řady byly chápány jako vhodnější k střetnému boji jak s pěchotou protivníka, tak s jeho kavalérií. I v tomto jsou si oba předpisy velmi podobné. Faktem však je, že Britové přešli v roce 1808 na formování pěchoty do dvouřadu, což předpis samozřejmě nijak nezakazoval, spíše naopak dvouřad v některých případech doporučuje.

Pokud jde o palby, Francouzi používali tzv. palbu po pelotonech, jež je obdobou britské palby po rotách či četách, dále palbu po půlpraporech, která je ekvivalentem britské palby po křídlech, a samozřejmě také palbu po praporech. Přímo v předpise je uvedena i palba dvouřadů, která v britském dokumentu chybí, respektive je pouze zmíněna jako možná, avšak není přesně popsána. Stejně tak není v britském předpise na rozdíl od francouzského uvedena palba vzad.
Pokud bychom se měli zabývat obecnými principy manévrování a evolucí, lze konstatovat, že oba předpisy jsou postaveny na podobných principech. Ty dokazují jednak ovlivnění Francouzů pruskou školou a prací generála von Salderna, v případě Britů je pak zřejmé, že kromě pruského vlivu měl David Dundas k dispozici i francouzský předpis z roku 1776. Oba předpisy byly formulovány prakticky na identických mechanických zásadách, které umožňovaly poměrně snadné ovládání praporů pěchoty. Britský stejně jako francouzský předpis využívá kontakt levého lokte, či formování zprava doleva nebo princip hlavního krajníka.

Je zřejmé, že ani jeden z předpisů neznamenal pro obě válčící strany prakticky žádnou komparativní výhodu s tou výjimkou, že je možné dovozovat, že francouzská pěchota a její důstojníci mohly být, vzhledem k delší tradici těchto předpisů (tj. od roku 1776), v určitých případech poněkud agilnější a rychlejší. Důvodem bylo, že Francie měla delší tradici předpisů vystavěných na výše zmíněných zásadách.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Odpovědět

Zpět na „Armádní strategie a taktika“