PALBA.CZ

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 10.
Mapa začátku zářijových bojů u Strečna



, Strenčianské soutěsce, v úplném začátku SNP.

Příznačný pro tehdejší dobu, 40. a 50. let minulého století, byl pak osud plukovníka Viliama Talského až do konce jeho dalšího života. Talský se vrátil ze SSSR na východní Slovensko dne 15. září 1944. Seskočil tam s partyzány na padáku a připojil se k jedné partyzánské skupině. Přežil smutný konec SNP. Dne 3. února 1945 jej generál Svoboda, po zranění velitele 3. čs. brigády gen. Klapálka, pověřil dočasným velením této brigády. "14. února 1945, po nezdařeném útoku u Liptovského Mikuláše, se však SNR obrátila na velení 1. čs. armádního sboru se žádostí, aby byl Talský zbaven funkce, dokud nebude přešetřena jeho vina na nesplněném úkolu dvou východoslovenských divizí, které měly obsadit a zajistit pohraniční průsmyky pro vstup Rudé armády na Slovensko. Velitel sboru generál Svoboda jej proto dal k disposici SNR a do čela brigády postavil mjr. J. Selnera. ( podkladem pro informace byl: pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech a další z Použité podklady.)."
Vyšetřování plukovníka Viliama Talského se různým způsobem "natahovalo měsíce a pak i roky, až do poválečné", doby. Byl březen roku 1947, když byl Talský postaven před Národní soud v Bratislavě a odsouzen za nesplnění úkolu a nedovolené opuštění bojového stanoviště na 15 let vězení ( Pro nemoc byl předčasně propuštěn - zemřel nemocen 3. prosince 1953, viz zde i Wikipedie:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Viliam_Talsk%C3%BD
). Někteří historici, mezi nimi i pan Karel Richter říkají: "Míra jeho viny na selhání východoslovenských divizí je sporná. Nedá se popřít jeho zásluha na urychlení příprav ke spuštění karpatsko-dukelské operace."

Boj na severozápadě Slovenska.
Jako první vzplanuly boje v SNP na severozápadním úseku, a to již v dopoledne dne 29. srpna 1944 "v prostoru Žiliny".
Velitel žilinské posádky, major Dobrovodský, již předem zorganizoval vojáky, které měl k dispozici, "do dvou bojových a jednoho záložního praporu." Major Dobrovodský měl tehdy k dispozici něco přes 1 000 mužů "vyzbrojených pěchotními zbraněmi a malou dělostřeleckou jednotku. Jako podpora mu byla přidělena četa tanků se třemi tanky LT-38 a jedním stíhačem tanků Marder III (Původně měl vlastně připravenou obranu Žiliny, "ale plukovník Golian mu nařídil šetřit síly a zaujmout obranu u Strečna, kde úzké údolí Váhu vytvářelo přímo ideální terén pro obranu. Zde je foto



nástupu slovenské pěchoty. Slovenští vojáci pochodují v záříjových dnech do prostoru Strenčianské soutěsky, aby tam zaujali obranu.)"
Ukázalo se, že by pomohlo mít více ženistů a hlavně výbušnin a min, "aby mohli zničit jak silnici, tak železnici, které obě sledovaly řeku. Výbušniny a ženisty Dobrovodský neměl, "měl dostatečnou palebnou sílu k zablokování údolí". Alespoň na nějaký čas, či útok!
K vojákům majora Dobrovodského "se připojily partyzánské skupiny nadporučíka Velička a francouzští partyzáni kapitána Georgese Barazera de Lannuriena. Partyzáni nadporučíka Velička dostali za úkol obsadit výšiny na pravém břehu Váhu."
Ke svému cíly, k městu Žilina, "postupovaly od západu dvě německé bojové formace", jak již bylo na jiném místě řečeno. Jednalo se o " Bojovou skupinu von Ohlen od Povážské Bystrice" a "Bojovou skupinu Juncka od Čadce" Na Golianův pokyn proto, jak bylo řečeno - "Velitel praporu určeného k obraně Žiliny, major Repašský, ustoupil před nepřátelskou skupinou z města a zaujal obranu v Strečianské soutěsce ( viz také zde:
http://www.kvhcarpathia.sk/WW2_fakty/28 ... recno1.htm
a také zde: http://www.druhasvetova.sk/OLD/view.php ... 2007080011
, jsou tam i mapy jednotlivých dní, jak probíhaly boje), společně s partyzány 1. partyzánské brigády M. R. Štefánika", které právě velel nadporučík sovětské armády P. A. Veličko. "Její součástí byl i oddíl Francouzů kpt. Georges Barazer de Lannuriena (viz zde:
https://sk.wikipedia.org/wiki/Georges_B ... _Lannurien
)."
Německá "Bojová skupina von Ohlen" zaútočila dne 31. srpna 1944. Oba dva první "čelní" útoky jednotky Dobrovodského a partyzáni odrazili, i když Němci do útoku zasadili tanky." Francouzští partyzáni se svými dvěma 37 mm protitankovými kanóny a tanky LT-38 zasáhli pásy dvou čelních nepřátelských tanků" a ostatní se stáhly. Němci pak zkusily obranu obejít obchvatným manévrem "a v krátké době se jim podařilo obsadit výšiny na pravém břehu řeky".
Proč? No prostě proto, že "Veličkovi partyzáni, kteří je měli bránit, je ani neobsadili!"
Němci pak z těchto, tak snadno obsazených výšin "začali postřelovat obránce v údolí a pozorovatelé začali řídit dělostřeleckou palbu a útoky střemhlavých bombardérů na pozice povstalců."
Přestože se obránci hrdinně a houževnatě dál, a ještě nějakou dobu, bránili (jejich Marder III zničil 2 německé tanky PzKpfw IV palbou z ústí železničního tunelu, další tank spadl do jámy vzniklé vyhozením nájezdu do tunelu; tím málem trhavin, co měli obránci k dispozici), museli ustoupit."
Slovenští vojáci a partyzáni, po ústupu, "zaujali nové obranné pásmo na linii Grúň-Košáriská-Jánošíkovo-Panošina." V novém obranném postavení dostali i novou dělostřeleckou podporu, kterou byla "baterie 105mm kanónů vz. 35 a baterie 80mm vz. 30." Mimo toho měli obránci nově i "dvě roty 37mm kanónů a jednu rotu 75mm protitankových kanónů." Vhodně pak dělostřelci vytvořili z protitankových kanónů a pěších rot "navzájem se podporující jednotky".
Němci doplnili své jednotky dalšími tanky a svůj útok obnovili 2. září 1944, "ale byli znovu odraženi." Útočníci nasadili i Stuky, které začaly napadat obránce, ale hornatá údolí udělala své - německá letadla se nebyla schopna prosadit. Povstalci provedli několik protiútoků, při kterých ztratili "všechny tři tanky LT-38 i stíhač tanků Marder III". Povstalci pak byli narychlo posíleni "čtyřmi tanky LT-35." Povstalecké tanky pak byly bohužel zasazeny "v otevřeném terénu k obraně dvou mostů a byly také zničeny německými protitankovými kanóny. Dva ze starých dvojplošníků Š-328 z letiště v Dražkovicích bombardovaly a ostřelovaly německé jednotky a dělostřelecké pozice, ale bez výsledku."
Mezi 1. a 3. zářím byli tedy "povstalci posíleni několika pěšími rotami a bateriemi 75mm a 105mm děl." I když byla průběžně nová obrana dobře vybudovaná, "Stukám se přesto podařilo většinu dělostřeleckých baterií zničit." Těžké boje o Strečnianskou soutěsku trvaly až do 4. září, kdy se útočníkům podařilo vyčerpané vojáky a partyzány přinutit k ústupu.
"Čelní jednotky von Ohlenovy skupiny, podporovány všemi přidělenými tanky, zaútočily 4. září 1944 na Vrútky údolím, zatímco křídla obcházela město po okolních výšinách. Po silné dělostřelecké a minometné přípravě, která umlčela většinu kulometných hnízd povstalců, Němci pozdě odpoledne zaútočili na Vrútky pěchotou, kterou podporovaly tanky."
Hrdinní obránci ještě nějakou dobu drželi svá obranná postavení, "ale po krátké chvíli byli donuceni k ústupu, který se brzy změnil v útěk." Povstalci byli nuceni ustoupit na novou obrannou linii na čáře Kopanice-Dolné Zaturčie-Priekopa. Němcům se podařilo obsadit Vrútky, "ale houževnatý odpor vojáků a partyzánů jim znemožnil obsadit Martin. Povstalecké velení přisunulo urychleně do Turce, jako posilu partyzánské oddíly brigády J. V. Stalina a brigády Jánošík."
Dne 5. září byla z německé 178. záložní divize a z Bojové skupiny von Ohlen a Bojové skupiny von Junck vytvořena nová "německá 178. divize pancéřových granátníků 'Tatra'. Měla přibližně 6 000 mužů." Stejný den 5. září 178. divize pancéřových granátníků "Tatra" zaútočila na povstalce, ale byla odražena. "Povstalci dokonce provedli se dvěma tanky PzKpfw III verze N a třemi LT-38 protiútok na Vrútky." Oba PzKpfw III verze N pronikly až do Vrútek, kde je německá protitanková obrana zničila. "Lehké tanky LT-38 se dostaly severně od Priekopy do nerovného boje s PzKpfw IV a mohly mluvit o velkém štěstí, že z něho vyvázly beze ztrát." Zde povstalci nesprávně použili tanky bez podpory pěchoty, dělostřelectva a letectva a zaplatili za to vysokými ztrátami. Povstalcům po této akci zbyly pouze dva PzKpfw III verze N, dva stíhače tanků Marder III a tři LT-38. Dílny pluku útočné vozby urychleně pracovaly na opravách a podařilo se jim dodat na frontu dalších sedm LT-38 a jeden LT-35. Další tři LT-40 byly zničeny v martinských kasárnách při náletu pěti Ju 87, které patřily k německé bitevní eskadře 'Immelman', která byla přesunuta na Slovensko z Rumunska."
Během pokračujících protiútoků slovenští vojáci a partyzáni, mezi 7. a 9. zářím 1944 ztratili další LT-38 a také PzKpfw III verze N spolu s Marder III. Celkem zde povstalci ztratili 9 tanků, dva stíhače tanků Marder a několik 75mm protitankových kanónů i s jejich tahači. To vše díky německým náletům.
"Němci za stejnou dobu ztratili sedm PzKpfw IV, jedno SHD Sturmgeschütz III a několik OT SdKfz 251."
Povstalci zde u Vrútek bojovali statečně a urputně až do 9. září 1944. "Povstalcům se podařilo prolomit nepřátelské linie a zmařit tak chystaný útok na Kral'ovany a Ružomberok. Konečného cíle útoku, jímž bylo osvobození Vrútek se však povstalcům dosáhnout nepodařilo. Vojáci a partyzáni byli donuceni ustoupit zpět do východiště útoku."
Jiný z historických podkladů pak říká, cituji: "I když se zdálo, že Turiec bude ztracen, obranné boje v údolí Strečna poskytly obráncům čas potřebný k vybudování pevné obranné linie. Němcům trvalo dalších 17 dní, než se jim podařilo je prolomit (historickým podkladem pro informace zde byly: pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal a další z Použité podklady.)."

Boj povstalců na severovýchodě.
Těžké boje se rozhořely hned po vzniku povstání, ve východní části výběžku území, které ovládali povstalci. Slovenská armáda a partyzáni zde měli problém, neboť Kežmarská posádka se nepřidala k povstání. "Vyčleněné jednotky z Levoče a Popradu v síle zhruba 1 000 mužů pod velením pplk Noščáka zaútočily 31. srpna na Kežmarok. Rozpoutal se zuřivý boj o město, do něhož rozhodujícím způsobem zasáhl německý úderný pluk 1. TA, který právě dorazil z Polska."
(Zde je mapa



bojů v celém prostoru SNP až do jeho hořkého konce v říjnu 1944. Na mapě jsou vidět i boje v jednotlivých obdobích povstání. Severovýchodně viz i rychle dobyté město Kežmarok.).
V jednotlivých městech vypadala situace následovně: "V Levoči měl záložní prapor slovenského 5. pěšího pluku asi 500 mužů bez těžkých zbraní. Prapor byl posílen rotou tanků se třinácti tanky LT-38 (2. rotou pluku útočné vozby bez jedné čety, která byla původně ve stavu Východoslovenské armády), jež byla původně vyslána proti partyzánům. K těmto armádním jednotkám se připojily i menší partyzánské skupiny.
V Popradu bylo asi jen 300 vojáků, kteří proti sobě měli početně a dobře ozbrojené německé civilní obyvatelstvo. Posádku naštěstí posílili partyzáni a slovenští dobrovolníci. Těmto spojeným jednotkám se podařilo Němce odzbrojit a Němce ovládnout.
Posádka v Kežmaroku byla obklíčena místními Němci a volala o pomoc. Povstalci plánovali útok jednotek z Levoče a Liptovského Sv. Mikuláše a podporu tanků a dělostřelectva. Útok začal 30. srpna, ale brzy uvázl, protože narazil na dobře vyzbrojené jednotky místních Němců. 31. srpna dorazil z Nowého Saczu do Kežmaroku posílený pluk z německé 1. TA z 'Skupiny armád Sever'. Tato silná, dobře vyzbrojená a zkušená jednotka snadno porazila a rozprášila lehce vyzbrojené skupiny partyzánů a nezkušené záložníky, kteří uprchli do hor. (historickým podkladem pro informace zde byly: pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal a další z Použité podklady.)."
Němci tak mohli prakticky "z chodu" obsadit města Levoču, Kežmarok a Poprad a připravili se k postupu směrem na Liptovský Sv. Mikuláš.

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 11.

Špatně se pro povstalce vyvíjející situace na severovýchodě povstaleckého území po obsazení Levoči a Popradu ještě více gradovala, když do prostoru dorazila z Nového Targu německá "Bojová skupina Schäffer". Německá bojová skupina dostala rozkaz postupovat na horní Liptov, obsadit Liptovský Sv. Mikuláš a Ružomberoka a pak se měla spojit s "Bojovou skupinou von Ohlen. Slovenské jednotky z obou měst unikly zajetí "ústupem jednak na Telgárt, jednak na Svit a Batizovce.
( pro připomenutí viz mapu



nástupu německých Bojových skupin při útoku na povstalecké Slovensko).
U Kvetnice se ustupující slovenští vojáci spojili se strážním oddílem muničního a zbrojního skladu a partyzánským oddílem Slava s devíti tanky z 2. čs. partyzánské brigády "Za svobodu Slovanů" a pod velením pplk. Jána Václava zaujali obranné postavení.
Německý štáb "Skupiny armád severní Ukrajina (Nordükraine)" vzal na vědomí ", že postup Bojových skupin od západu není tak rychlý, jak by bylo třeba (boje u Strečna atd). Povstalci tam nebývale, a pro Němce nečekaně, urputně odolávali v obranných bojích okolo Ružomberoku. Němci proto ke zdolání odporu nasadili 18. divizi panzergrenadýrů SS posílenou dělostřeleckým oddílem SS. Jejich úkolem bylo zaútočit z Popradu na Ružomberok, prolomit obranu, obsadit Ružomberok a postupovat dál a spojit se, jak bylo řečeno, s "Bojovou skupinou Ohlen", útočící od západu.
Dne 2. září Němci "za mohutné palebné podpory minometů a SHD vyrazily svými OT do útoku na Kvetnici." První útok byl obránci odražen. Až v noci byli slovenští "vojáci a partyzáni přesilou nacistů zatlačeni až na svahy severně a jižně od Telgártu." Co však bylo na celém Německém útoku na Kvetnici to nejhorší - "nepřítel ukořistil muniční a zbrojní sklad, v němž bylo uloženo velké množství nábojů do pušek a kulometů, "přes 1 000 000 ručních granátů, 181 těžkých a 632 lehkých kulometů, 373 pušek a 5 766 pistolí. Bylo hrubou chybou povstaleckého velení, že se nepostaralo o včasnou evakuaci tohoto skladu."
Samotné město Telgárt Němci obsadili 3. září 1944 "a jeho obránci ustoupili k Šumiaci a Červené Skale, kde se v následujících dvou dnech soustředily čtyři oddíly partyzánské brigády Jánošík, partyzánský oddíl Slava z brigády za svobodu Slovanů, které velel L. Kalina, a prapor M. Lukáče, který podchytil neorganizované ustupující jednotky a zachránil je před zničením."
Golian velice rychle pochopil, že se zde musí něco stát a "jak je důležité zastavit postup nepřítele. Podnikl proto energická opatření k reorganizaci obrany v úseku pramene Hronu. Velení tu svěřil kpt. Staňkovi. Tento vojensky zdatný a odvážný důstojník utvořil z vojáků, které měl k dispozici, dva prapory a za podpory dělostřeleckého oddílu 5. září 1944 podnikl nenadálý útok, do něhož zasadil i rotu lehkých tanků a baterii protitankových kanónů." Překvapení Němci pak skutečné "brali nohy na ramena...! Zde informace pocházejí z: Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal).
"Povstalecké oddíly vojáků a partyzánů dobily "Telgárt i okolní výšiny."
Němci se ještě během dvou dalších dní pokoušeli o protiútoky, ale neuspěli, vždy byli odraženi. "Fronta se na tomto úseku Staňkovou zásluhou spolehlivě ustálila."
Zde však viz pojednání o kapitánu Staněkovi "a jeho legendě železného kapitána....":
http://www.valka.cz/12335-Zhrdzavena-le ... ana-1-diel
a zde 2. díl:
http://www.valka.cz/13444-Zhrdzavena-le ... aign=autor
Doporučuji si přečíst oba díly o kapitánu Staňkovi a situaci u Telgártu, zvláště na německé straně...! Což je tvrdá realita všeobecně známých informacií o SNP!"

"SNP zde u Telgártu "vybojovalo nesmírně důležité a cenné vítězství." Realita doby potvrzovala předchozí větu.

V 2. obranném pásmu se situace povstalců nevyvíjela vůbec dobře.
Německá "Bojová skupina Schaffer" zahájila již také 3. září 1944 postup z Popradu na Liptov s cílem útoku již řečeného - "ovládnout Ružomberok a zjednat dotyk s Bojovou skupinou von Ohlen. Tentýž den Němci vtáhli do Štrby a Važce. Povstalecké jednotky ústupovými boji zpomalovaly postup nepřítele", ale nedařilo se Němce zastavit zcela. Němci svou Bojovou skupinou Schäffer, po bojích rozvrátili obranu povstalců "u Červeného Kúta a Liptovského Hrádku a jako ničivá povodeň se nezadržitelně valila na Liptovký Sv. Mikuláš."
Němci u Liptovského Sv. Mikuláše obcházeli obě křídla povstalecké obrany.
"Následující den povstalecké jednotky i s velitelstvím 2. obranné oblasti město vyklidily a Němci je bez boje obsadili. O dva dny později podnikli za dělostřelecké podpory útok na Ružomberok."
V řečné době byla obrana povstalců již "omezována příkazem londýnské československé vlády, který doporučoval soustředit síly na obranu středního Slovenska, zejména oblast Zvolen - Bánská Bystrica - Brezno, protože bránit celé povstalecké území bylo nad síly 1. československé armády. Tento příkaz byl v postatě rozumný, ale nebral ohled na místní situaci, která nemohla být v Londýně známá. Velitelství 1. československé armády ale situaci v poli znalo a mělo na ni pružněji reagovat, místo toho však nařídilo všeobecný ústup (historickým podkladem pro informace zde byly: pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal a další z Použité podklady.)." Totiž, až budeme později hovořit o boji Rudé armády a jejího útoku směrem na Dukelský průsmyk - Ofenzíva v Karpatech -, zjistíme, že Němci museli urychleně odebrat i jednotky, které útočily proti SNP a poslat je do obrany před průsmyky. Nejméně do doby, nežli jich dostatek přišlo z jiných úseků...! Tím zákonitě oslabili své útoky proti povstalcům a skončila 1. etapa proti SNP, čímž došlo k několikadenní přestávce v bojích - na mnoha místech stabilizaci fronty proti povstalcům..
Slovenská armáda měla v době německého útoku v Ružomberoku posádku přibližně 800 ( jiný pramen říká 870 mužů) lidí a velel jim major Miloš Vesel. Major Vesel měl k dispozici náhradní oddíl 2. dělostřeleckého pluku s šesti bateriemi děl několika rozličných ráží.
Útok Němců začal 6. září 1944 "a po krátkém boji" museli povstalci ustoupit na linii Ostro - Biely Potok - Vlkolinec, kde se spojili s jednotkami obránců, kteří ustoupily od Liptovského Sv. Mikuláše a Liptovského Petra. Německá Bojová skupina Schäffer tak získala poměrně snadné vítězství.
"Jednotky podléhající velitelství 2. obranné oblasti se podle směrnice velitelství armády měly ve dnech 5. až 7. září postupně stahovat do oblasti Nízkých Tater (dle Londýna). Pádem Ružomberoka došlo však k odříznutí 6. pluku, který tvořil posádku Dolního Kubína a měl 5. září ustoupit přes Ružomberok. Pokusil se probít, ale když Němci pronikli do Kral´ovan, dostal se do beznadějné situace. Bojová skupina Schäffer obsazením Liptovského Sv. Mikuláše a dobytím Ružomberoku ovládla s udivující snadností celý Liptov a otevřela si možnost rozvinout svůj úspěch postupem hned pěti směry, na Královu Lehotu, Čertovici a Brezno, na Lubochňu, údolím Váhu na Kral´ovany a Vrútky, severním směrem na Dolný Kubín a na jih proti proudu říčky Revúce a dál na Bánskou Bystrici (historickým podkladem pro informace je zde: pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech)."
Další informace o osudu vojáků v Dolném Kubíně jsou -" 6. pěší pluk v Dolním Kubíně byl posílen záložníky na více než 5 000 mužů. Jeho sílu však značně snižovala neschopnost velitelů a morálka mužstva, která byla velice nízká. Jakmile úderná ´Bojová skupina Schäffer´ ovládla silnici z Ružomberoku do Dolného Kubína, izolovala tento pluk od povstaleckého území a prakticky ho tím vyřadila z jakýchkoliv dalších akcí (historickým podkladem pro informace jsou: - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal a další z Použité podklady.)."
Němci chtěli útočit do všech směrů, ale jak jsem již naznačil, Sověti připravovali ofenzívu v Karpatech, která začala 8. září 1944 a Němci nejprve nevěděli "kam dřív skočit." Potlačovat povstání, nebo zastavit Rusy a v druhém sledu se připravující "Čechoslováky?"
Ať dál hovoří přímé informace, když si Němci vytvořili možnost útočit do 5ti směrů dobytím Ružomberoka.
K náležitému využití všech možností neměl generál zbraní SS G. Berger, "pověřený řízením operace k obsazení Slovenska" dostatek sil a "pokládal za nejdůležitější směr Ružomberok - Donovaly a Ružomberok - Dolný Kubín. V hlášení z 8. září 1944 žádal posílení severní skupiny přisunutím dvou praporů s dělostřelectvem, popřípadě jejich vyčleněným z ´Bojové skupiny Schill´operující na méně důležitém jižním směru."
Připravovali se však i povstalci. Golian byl SNR dne 5. září 1944 povýšen na generála, což o něco později potvrdil i Beneš z Londýna, a hned začal vyztužovat velení, které první boje leckdes ukázaly jako neschopné..! "Nepříliš schopného velitele 2. obranné oblasti L. Bodického vystřídal podplukovníkem J. Černekem, který ihned rázně organizoval pevnou obranu, opřenou o dominantní výšiny s těžištěm na kótě Ostro, což byla linie obrany Ostro - Biely Potok - Trienská dolina - Vlkolinec - Sipruň.. Postavil tak ´Bojové skupině Schäffer´ do cesty hráz, kterou i přes úpornou snahu nebylo v jejich silách překonat. "
"Bojová skupina Schill na protilehlém operačním prostoru - na jihu od Bratislavy - od prvních dnů SNP nenarazila nejprve, za svého postupu na Nitru (silná slovenská posádka v Nitře se k SNP nepřipojila - asi 2 000 důstojníků a vojáků - a Němci je snadno odzbrojili.), na vážnější odpor. "Teprve na horní Nitře se jí odhodlaně postavili do cesty partyzáni z oddílu Vtáčnika vedení A. Greznárem a J. Trojanem a vojáci strážních jednotek a dělostřeleckých oddílů z Topoĺčian v čele s kapitánem A. Weinholdem.
Dopoledne 3. září se jižně od Topoĺčian bojovníci partyzánských oddílů utkali v několikahodinovém rozhořčeném boji s 1. praporem ´Bojové skupiny Schill´. Nepřítel jim způsobil velké ztráty a donutil je ustoupit k Topoĺčianům. Krátce po poledni Němci zlomili houževnatý odpor povstalců, vnikli do Topoĺčian a po krátkém pouličním boji město dobyli. Následující den, 4. září, pokračovali v útoku na Baťovany ze dvou směrů, jednak přes Rajčany, Žabokreky, Malé a Velké Bielice a jednak přes Bokšany, Krásno a Brodzany. Na obou směrech postupu však museli urputně bojovat s partyzány a vojáky. Po dvoudenním boji sice dobyli Bielice, ale jejich postup byl zastaven.
Zvlášť těžké boje se rozpoutaly na druhém směru u Brodzan, kde sice Němci nakonec pronikli na výšinu Stopa, vpravo od silnice do Baťovan, ale tvrdošíjné protizteče povstalců se staly pro ně nezdolnou překážkou plánovaných operací. Byli donuceni přisunout další prapor ´Bojové skupiny Schill´. Teprve 6. září obsadili Baťovany a 9. září po překvapivém útoku (povstalci sami plánovali útok, ale Němci je o hodinu předběhli a za podpory letectva a dělostřelectva je zcela rozprášili) s nasazením všech sil, při jehož odrážení povstalci utrpěli těžké ztráty na mrtvých (více než 300, říká jeden ze zdrojů), raněných a zajatých (asi 150, říká tentýž zdroj) bojovnících Němci dobyli Osĺany. Do zajetí padl i velitel úseku kapitán Wienhold. Velení převzal kapitán G. Neštiak. Sám generál Berger ve svém hlášení uznale konstatoval houževnatý odpor povstalců.
Bojové skupině Schill se nyní otevírala cesta severním směrem na Prievidzu - Turiec a východním směrem přes Veĺké Pole a Žarnovici do Pohroní. Povstalci zároveň ztratili množství zbraní a válečného materiálu (historickým podkladem pro informace zde byly: pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal a další z Použité podklady, a také mé poznámky.)."

SNP, boj RA a čs. armády v ČSR 1944. Č 12.

Až úplně na severozápadní frontě povstaleckého území, jsme povstalce opustili, když Němci obsadili Vrútky do 4. září 1944. Povstalecké jednotky pak zaujali obranu proti německým součástem oddílů " divize Tatra", která chtěla do Turce a Liptova od západu. I zde začalo pár dní na obou stranách posilování a přeskupování jednotek. Společný štáb partyzánských a vojenských jednotek v oblasti připravoval protiútok na 7. září 1944, "jehož cílem bylo hlavním úderem na levém břehu Váhu s pomocným úderem z prostoru Klačan na pravém břehu dosáhnout severozápadního okraje Vrútek, obklíčit nepřítele, přerušit jeho přísunovou komunikaci přes Strečňanskou soutěsku a zlikvidovat ho. Počítalo se i s účastí partyzánů V. Žingora v útoku z Rajecké doliny na Vrútky a Dubnou Skalu proti hlavní přísunové cestě nepřítele".
Naplánovaný útok povstalců začínal tedy 7. září v 5. hodin ráno po krátké dělostřelecké přípravě. Do útoku vyrazily povstalecké rojnice s podporou tanků. "Na hlavním směru se jim podařilo proniknout ke křižovatce silnic před Vrútkami a Javorovou dolinou, ale soustředěná palba nepřátelské pěchoty, dělostřelectva a tanků jim znemožnila prolomit obrannou linii." Pomocný úder partyzánského praporu A. Kaličenka z Kĺačan skončil nezdarem, i když partyzáni tentokrát obsadili výšiny včas a zuřivě je pak dále bránili.
"Němci zahájili svůj plánovaný útok. Jejich hlavní síly postupovaly za podpory tanků po hlavní silnici, zatímco křídla se snažila vniknout do lesů a obsadit výšiny, z nichž bylo možné ovládat údolí. Němcům se podařilo ovládnout Klečany, ale byli zastaveni na linii Dolné Zaturčie - Priekopa - Hrádok." Opakovanými protiútoky se snažili zlikvidovat i částečný úspěch povstalců na hlavním směru jejich útoku. "Nejprve zatlačili partyzánské i vojenské oddíly o něco zpět, ale pěší prapor na levém křídle je spolu s partyzány brigády Jánošík hned následující den 8. září protiztečí zahnal až k Vrútkám.
Příští den "9. září povstalci podnikli nový, silnější útok na Priekopu a Vrútky s bočním útokem zprava od Košut a Klačan a klamným útokem zleva, severozápadně od Záturčia. Útok probíhal za podpory tanků a dělostřelectva. Povstalci dokonce ukořistili jeden PzKpfw IV a jedno SHD Sturmgeschütz III a okamžitě je zasadili s posledním LT-38 do všeobecného útoku na Vrútky. Po několika hodinách útočící vojenské a partyzánské jednotky postoupily vpřed, ale Němci je zastavili soustředěnou palbou minometů a tanků a následující protiztečí pěchoty. Rota poručíka L. Šolce, která pronikla až na jižní okraj Vrútek, se dostala do izolace a v odpoledních hodinách byla obklíčena. V urputném boji padl poručík Šolc, velitelé čet Ruman a Mravec a mnoho dalších vojáků a partyzánů. Z obklíčení se z osmdesáti příslušníků roty probilo pouze 13. Ostatní padli, nebo byli zajati! ((historickým podkladem pro informace zde byly: pan Karel Richter - Apokalypsa v Karpatech, Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal a další z Použité podklady.)."
Díky těmto útokům a protiútokům a úporné obraně povstalcům v oblasti se fronta i zde, u Martina stabilizovala, což bylo úspěchem povstaleckých bojovníků. Ani německá, ani povstalecká strana nebyla v těchto popisovaných dnech natolik silná, aby mohla závažným a rozsáhlejším způsobem zaútočit a tak se odehrávaly jen "místní šarvátky" Prakticky tak skončila prvá fáze SNP (připomínám jen, že 8. září 1944 začala karpatsko-dukelská operace - útok sovětské 38. A, kde jako druhý sled byla nasazen i 1. československý armádní sbor.).

Nyní bych si dovolil napsat další informace, které shromáždil, ve svém rozsáhlém archivu a nejen v něm, pan Karel Richter. Informace se týkají některých partyzánských velitelů a jejich osudů v pozdějších letech.
Již prvé věty pana Karla Richtera , značící jeho nesouhlas s osudem partyzánských velitelů, naznačují "co to bylo za dobu!"
"Sledujeme-li údaje o hrdinství některých účastníků uvedených bojů a uvědomíme-li si jejich pozdější poválečné osudy, zmocňuje se nás pocit odporu a hanby.
Hrdinného partyzánského velitele Viliama Žingora čekalo v roce 1950 zatčení. V době jeho brutálního vyšetřování a veřejného hanobení bývalí partyzánští velitelé přičinlivě zaslali 20. října 1950 Státnímu soudu v Bratislavě toto stanovisko: ´S rozhořčením konštatujeme - ako o tom Žingor sám priznává - že už za čias bojov proti fašistickému votrelcovi nešlo mu o skutečnú slobodu ĺudu, že ukázal sa nehodným nosiť hrdé meno partizánského veliteĺa... ´Státní soud 21. října 1950 odsoudil Viliama Žingora k trestu smrti. Inscenovanému procesu se dostalo nechutné publicity, dokonce byla vydána publikace ´Proces proti velezrádným fabrikantom, velkostatkárom a zapredancom."
Pan Karel Richter popisuje i další "monstrprocesy" s partyzány, aby ukázal, i když jen částečně, jak rozsáhlá byla tehdy hra s životy lidí, kteří bojovali za nové Československo. Ukazuje, pro ty kteří již tehdy žili, nebo byli ještě mladí a nevnímali, a i pro ty, kteří ještě nebyli na světě, že se nejednalo jen o pár nešťastných lidí, ale o celý soubor lidí, kteří se z nějakých "vymyšlených a vykonstruovaných důvodů nehodili, a proto byli obviněni!!!" - poslechněme pana Karla Richtera jeho jazykem dál:
"Před soudem se po letech vyšetřování, v srpnu 1953, ocitne i velitel partyzánské brigády Josef Trojan. Desítky zmanipulovaných svědků jej budou usvědčovat jako velezrádce a špiona. Dokonce i profesor Josef Hagara, bývalý partyzánský velitel na horní Nitře, se sníží k výpovědi, že na Trojana pohlížel jako na agenta západních imperialistů. Podle jiných lživých svědeckých výpovědí bude Trojan dokonce označen za agenta gestapa. V žalobě, kterou přednese prokurátor, bude uvedeno: ´Když Trojan poznal, že porážka fašistického Německa ve druhé světové válce je neodvratná a že i osud Slovenského státu je naprosto zpečetěn, vetřel se za Slovenského národního povstání mezi partyzány.´ Falešní svědkové budou horlivě potvrzovat, že ´zatímco jiní v SNP nasazovali životy v boji proti fašismu. Trojan jako zrádce opouštěl bojové pozice a sledoval jen své osobní karieristické cíle´. Obviní ho ze všech možných zločinů včetně poválečného titoismu ( že je stoupenec maršála Tita a zvláštního socialismu Jugoslávie - má poznámka), přestože je Čech, přišijí mu i slovenský buržoazní nacionalismus. Jako hlavní zločin mu přiřknou iniciování vražd spáchaných v dubnu 1945 při přechodu fronty příslušníky jeho partyzánské brigády, kteří byli členy národní milice v Baťovanech. Nepomohou mu ani dobré vztahy s Klementem Gottwaldem, Ludvíkem Svobodou, Viliamem Širokým a dalšími politickými prominenty. Široký již z tribuny IX. sjezdu KSS v roce 1952 Trojana ostouzel slovy: ´No nesvedčí ďalej o ostražitosti a bdelosti našej kádrovej politiky, keď na čele jedného veĺkého závodu roky baštoval udavač ÚŠB a gestapa a zarytý nepriaťeĺ socializmu, záškodník, agent titovskej špionážnej služby´. Trojan bude odsouzen k trestu smrti a 29. prosince 1953 popraven.
Zatčen bude po válce i bývalý velitel partyzánské brigády Jánošík Ernest Bieĺik, kterého pak Krajský soud v Bratislavě 22. prosince 1958 odsoudí na 10 let vězení za trestný čin vojenské zrady s odůvodněním, že jako důstojník slovenské armády na sovětském území, když popravčí četa zastřelila pět sovětských zajatců, dal dvěma z nich ránu z milosti, protože ještě projevovali známky života.
Trpká odměna čeká nejenom partyzány, ale i povstalecké důstojníky. Plukovník Vogel-Sokolovský jako velitel dělostřeleckého pluku 2. divize Malárovy armády se nedal odzbrojit a zajmout, unikl se svými vojáky k partyzánům a stal se velitelem oddílu Kriváň. Najde se však svědek, který po jeho zatčení bude při přelíčení v prosinci 1955 tvrdit jako znalec, že ´počinanie Vogla- Sokolovského vo funkcii veliteĺa jednotky Kriváň možno považovať za sabotáž SNP a za zradu na revolucii slovenského národa´. Krajský soud v Bratislavě jej 30. listopadu 1956 odsoudí na 8 let vězení, zatímco Nejvyšší soud rozsudkem z 18. prosince 1957 zvýší trest na 12 let. Propuštěn bude v lednu 1964 po odpykání 8 let 4 měsíce. Sám obžalovaný při procesu prohlásí: ´Taktiež sa necítím vinným z obžaloby ohĺadne Slovenského národného povstania, nakoĺko toto je lež. ( historickým podkladem zde byly informace shromážděné panem Karlem Richterem - Apokalypsa v Karpatech, str. 32, 33.) ´"


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997

Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=60