PALBA.CZ

Marija Leonťjevna Bočkarjovová
(1889 – 1920?)
Příběh Marije Bočkarjovové může při správném podání vypadat jako učiněná pohádka. O ženě, která vyrostla v nejbídnějších poměrech ruského venkova, po celý život zůstala v podstatě negramotná a nebýt první světové války, zůstala by ve světě společenského dna, spodiny jako vystřižené ze Zápisků z mrtvého domu. Ve válce získala uznání, stala se důstojnicí a založila první ryze ženskou jednotku v ruské armádě, přijal ji britský král Jiří V. i americký prezident Woodrow Wilson. Osudnou se jí stala až sporná aktivita v občanské válce, za níž byla v roce 1920 bez lítosti popravena. Pokud odhrneme glorifikující články o ruské Janě z Arku, zjistíme, že její příběh byl cokoliv kromě pohádky. Je to produkt nešťastné doby a bezcitné reality ruského venkova.

O ZAKLADATELCE ŽENSKÝCH BATALIONŮ SMRTI

Marija se narodila v červenci 1889 (přesné datum nelze přesně určit) ve vesnici Nikolskoje (tehdy Kirillovský újezd Novgorodské gubernie, dnes miniaturní vesnice ve Vologodské oblasti na SZ Ruska) do velice chudé, mnohodětné rodiny rolníků Leontije Semjonoviče a Olgy Jelizarovny Frolkovových. Byla třetím dítětem, její dvě starší sestry se jmenovaly Arina a Alexandra. Její otec původem z Nikolského sloužil několik let v armádě, byl gramotný, bojoval v rusko-turecké válce (1877-1878) a cestou z ní potkal ve vesnici Čaronda svou budoucí ženu. Olga Jelizarovna Nazarevová byla dcera nejchudšího rybáře v Čarondě a když ji Frolkov potkal, byla to žebračka, která chodila od domu k domu žebrat o kousky chleba. Když jí nabídl sňatek, dostala od něj darem první boty ve svém životě. Rok po Marusjině narození Frolkov zmizel s oznámením, že se bude snažit vydělat v Petrohradu peníze. Vrátil se za pět let, bez peněz a se zlomenou nohou. Když bylo Marusje šest, její rodina se přestěhovala na Sibiř, kde ruská vláda zadarmo poskytovala půdu a minimální finanční podporu. Příděly byly sice velmi malé, ale stěhovalo se mnoho rodin včetně Frolkovových za vidinou lepšího života.
Přesun do osady Ksenijevka poblíž města Tomsk byl však krokem z bláta do louže. Rodina stále žila v absolutní chudobě. Když bylo Marusje osm, poslali ji rodiče pracovat. Nejprve se starala o novorozené dítě v sousedním domě a později pomáhala v obchodě, který patřil zámožné Židovce Anastázii Fuchsmanové. Fuchsmanová na ni byla velmi milá, platila jí na poměry velké peníze (rubl měsíčně) a když Marija projevila zájem o kočovné divadlo, dala jí drobné, aby tam mohla jít. Velmi se jí tam líbilo a chodila tam, pokud mohla. Kromě této práce v obchodě se musela starat o své mladší sourozence a pomáhat rodičům na poli. Poprvé byla Marija zbita svým otcem, který čas od času projevoval násilnické sklony. Jak se později ukázalo, byl to jen začátek.
22. ledna 1905 se Marija provdala. Bylo jí patnáct. Svého muže potkala na vesnické zábavě a za pár týdnů Afanasij Bočkarjov požádal jejího otce o dceřinu ruku. Rodina samozřejmě souhlasila. Marija byla ve věku na vdávání a každý krk, který by nemuseli Frolkovovi krmit, se počítal. Navíc byli rádi, že si dceru někdo vzal. Rok předtím se Marija zamilovala do poručíka Vasilije Lazova, který ji svedl a potom opustil. Když se o tom dozvěděl její otec, málem Mariju ubil k smrti. Marusja se radovala, že unikne domácímu bití. Svatba se konala ve Vozněsenském chrámu města Tomsk, kde je v matriční knize zápis: "Ženich Afanasij Sergejevič Bočkarjov, 23 let, svobodný, pravoslavného vyznání, žije v Tomské gubernii, Tomském újezdě ve vesnici Velké Kuskovo. Nevěsta Marija Leonťjevna Frolkovová, pravoslavného vyznání." Svatební cesta pochopitelně nebyla a první měsíc po svatbě manželé Bočkarjovovi pracovali v továrně na výrobu asfaltu. Tady Marusja dostala svou první přezdívku, Maňka.
Manželství se ovšem ukázalo jako naprostá katastrofa. Afanasij Bočkarjov hodně pil, a, co bylo horší, ženu často bil. Domácí násilí bylo tehdy naprosto běžné a nepotrestatelné. Marija se snažila vydržet, ale nakonec se rozhodla od muže odejít. Utekla ke své sestře Alexandře do Barnaulu a nechala se najmout na stavbu lodí. Bočkarjov svoji ženu brzy objevil a bez okolků přivedl zpátky do domu ve Velkém Kuskovu. Pokusila se o sebevraždu, ale lidé z vesnice ji vytáhli z řeky dřív, než se utopila. Všechno bylo při starém, Marija byla bita každý den a zoufalství ji přivedlo na myšlenky o zločinu. Rozhodla se, že muže zabije. Přinutila matku, aby jí půjčila sekeru a večer se odhodlala k vraždě, kterou nakonec nespáchala, protože do místnosti vtrhl její otec. Marija omdlela, a když se probudila, byla v domě policie. Vypověděla všechno o svém životě i to, že kdyby nepřiběhl její otec, zabila by ho, byla na to připravená. Policie projevila soucit a vydala Maňce pas. Tak dostala možnost odejít.

Přesto, že neměla žádné peníze ani majetek, který by prodala, dostala se k sestře, která se mezitím přestěhovala do Irkutsku. Maňka ve městě myla nádobí, asfaltovala silnice, ale všude byla jako osamocená žena vystavena posměchu a narážkám. Začala tedy pracovat jako služka u nějaké Anny Petrovny, která vedla nevěstinec, což Marija napřed netušila, dokud jí Anna Petrovna nenabídla, aby se u ní živila jako prostitutka. Marija utekla do zimní noci. Neměla kam jít, plakala, až se posadila na břeh řeky a půlhodiny se modlila. Znovu myslela na sebevraždu a plánovala, že se otráví. Koupila si lahvičku směsi octa a dalších kyselin a vrátila se k Anně Petrovně s tím, že si všechno rozmyslela. Dostala pokoj a nové šaty. V pokoji rozdělala lahvičku, ale než ji celou vypila, zaklepal někdo na dveře. Mužský hlas jí nabízel pomoc. Patřil Jakovu (Jankelovi) Gerševiči Bukovi, místnímu Židovi, který Mariju u řeky viděl a domyslel si, co se chystá udělat. Marija mu pochopitelně nevěřila. Otec i manžel ji mlátili, milenec Lazov opustil s tím, že je příliš chudá a nevzdělaná. Zakřičela na něj, že se zabije a on ji nikdy nedostane. Na to Buk vyběhl s křikem na ulici, svolal několik lidí, rozbil okno a vytáhl ji ven. Odnesl ji ke svým rodičům a nechal ji, aby tam bydlela. Buk byl na sibiřské poměry velice vzdělaný. Několik let navštěvoval střední školu a jeho rodičům patřilo řeznictví. Do Marije se zamiloval, stejně jako ona do něj. Buk bohužel často hrál karty a vedl skupinu lokálních lupičů. Ve mnohém byl podobný jejímu manželovi, ale nebil ji a Marija se do něj opravdu zamilovala. Nikdy se za Buka neprovdala, uzavřela s ním pouze civilní sňatek (rozvod by pravoslavná církev nepřipustila, proto také Marusji do smrti zůstalo jméno Bočkarjovová). Za ukradené peníze si otevřeli řeznictví "Buk-Bočkarjovová", v němž se Maňka stala první řeznicí v okolí.
V roce 1912 ale Buka chytili a za krádeže odeslali do vyhnanství dál na východní Sibiř, do Jakutsku. Marija nechtěla ztratit jediného člověka, kterého měla ráda, a Buka pěšky následovala. Napřed se vše vyvíjelo poměrně dobře. Otevřeli si nové řeznictví a žili by celkem poklidně, kdyby Buk nepokračoval v krádežích. Když přepadl se svými přáteli poštu, byl znovu zatčen a odsouzen k vyhnanství v Kolymsku, kde byly podmínky ve srovnání s Jakutskem mnohem tvrdší a krutější. Maňka se pokusila uprosit jakutského gubernátora, aby jejího muže nikam neposílal. Ten souhlasil za protislužbu, jakou Marija odmítala poskytovat u Anny Petrovny. Marija mu vyhověla, ale velmi brzy si začala vyčítat zradu a nevěru, kterých se na Bukovi dopustila. Rozhodla se, že se otráví a předtím vše vylíčí svému občanskému manželovi. Jakmile se Buk dozvěděl, co udělala, gubernátora navštívil a nebýt ostatních úředníků, nejspíše by ho umlátil. Když se vrátil domů, našel lékaře oživující Mariju, která mezitím vypila jed. Krádeže, nyní zhoršené pokusem o vraždu, znamenaly, že Jankela Buka čekalo vyhnanství ještě horší, než by byl navrhovaný Kolymsk. Vesnice Amga, kam jej poslali, byla zapadlá osada zcela utopená v tajze, kde nebylo vůbec nic. Maňka přežila pokus o otravu a svého muže následovala i tam. V Amze byla Bočkarjovová jedinou ženou a začala bilancovat. Uvědomovala si, že její život nemá v Amze žádný smysl a začínala si uvědomovat, že Buk jí za její oběť nestojí. Nechtěla ho opustit, pořád nikoho jiného neměla, ale začala vše vidět už nezaslepenýma očima. Když viděla, že Buk je naprosto nenapravitelný a začíná krást i v Amze, doufala v nějaký zázrak, který by její život vylepšil. Tím se paradoxně stala první světová válka, která pohubila skoro celou jednu generaci, přetrhala rodiny a rozvrátila zemi, nicméně pro lidi jako Maňka, kteří už zažili to nejhorší, neměli se kam vrátit a budoucnost je žádná nečekala, to bylo jako dar z nebes.

Jakmile byla první světová válka vyhlášena, po Rusku se vzedmula vlna patriotismu. Tak silného, že zasáhl i východní Sibiř. Marija neváhala ani minutu, od Buka utekla poté, co ji chtěl oběsit, když mu někdo lživě namluvil, že ho podvedla. Rozhodla se přihlásit do armády. Do Tomsku přijela už sama. Na cestě tam jí pomáhali Jakuti, jejichž jazyk si stihla během pobytu v Amze osvojit. V listopadu 1914 navštívila sídlo 25. Tomského záložního praporu a překvapeným důstojníkům oznámila své přání. Osazenstvo vypuklo v upřímný smích a velitel praporu jí vysvětlil, že žena může vstoupit do armády pouze jako zdravotní sestra. Marija jeho nabídku odmítla a zopakovala, že chce do první linie a nikam jinam, načež jí se smíchem poradili, ať se obrátí na cara Mikuláše II., který jediný by jí mohl pomoci. Vyhodili ji zpátky na ulici a nejspíš si mysleli, že se zbláznila. Maňka se rozhodla poslechnout jejich rady a za svých posledních osm rublů poslala panovníkovi telegram. Brzy přišla do štábu praporu carova odpověď, že se Marija může přidat k vojákům.
První týdny byly pro Mariju mimořádně obtížné, vojáci se jí posmívali, nemohli pochopit, co dělá žena v zákopech a pokoušeli se z ní vytvořit praporní prostitutku, protože leda k tomu se prý hodila. Maňka si ale slíbila, že si jejich obdiv získá a podařilo se jí to. Postupně si zvykali na její přítomnost a nakonec se s ní spřátelili. Právě v armádě se Marija, do té doby analfabetka, poprvé začala učit číst a psát. Vojáci ji naučili napsat své jméno a přečetla první knihu. Také přestala být Maňkou. V praporu si všichni říkali přezdívkami a ona prosila, aby jí říkali Jaška na památku Jakova Buka, kterému přezdívali Jaško. Poprvé v životě měla přátele.

V únoru 1915, po třech měsících výcviku, se Jaška ocitla na frontě v sestavě 28. Polockého pěchotního pluku. Od prvního boje udivila okolí svou odvahou, když se pod německou palbou proplížila neutrálním územím a vynesla z bojiště několik raněných vojáků. Útoku se nebála a několik německých vojáků ubodala k smrti svým bajonetem. Riskovala jako každý, kdo nemá co ztratit. Brzy se u pluku legendou, každý chtěl slyšet o statečné Jašce, která nechybí u žádného útoku a zachraňuje raněné. Sama Marija byla čtyřikrát zraněna, ošetřovali ji až v kyjevské nemocnici poté, co střepina granátu vnikla do páteře a několik měsíců zůstala ochrnutá. Lékařům se nakonec podařilo ji vyléčit a sama se naučila znovu chodit. U pluku jí vždy vítali bouřlivým potleskem. Za své hrdinství jí vyznamenali všemi čtyřmi stupni Řádu sv. Georgije (sv. Jiří), čímž se stala jeho plným kavalírem jako první a jediná žena na světě. Za své zásluhy byla také postupně povyšována. Prošla všemi poddůstojnickými hodnostmi až k praporčici. Zvláště se vyznamenala v květnu 1916, kdy během útoku zastoupila padlého velitele roty.
Doba první války pro ni byla nejšťastnějším obdobím v životě, ale, jak tomu bylo po celý její život, ani ono dlouho netrvalo. Zhatila jej Únorová revoluce. Jaška ji zprvu vítala, neuvědomovala si přesně, co to znamená, ale zakrátko pochopila, že za všemi projevy se skrývá zlo. Přestalo se bojovat a ona nechápala, jak mohli vojáci takto zanedbat svou povinnost. Pojmy jako čest a hrdost najednou nic neznamenaly. Místo toho se dostala ke slovu politika, mocnosti rozehrávaly své šachové partie a Rusko, její milované Rusko, se dokonce bratříčkovalo s Němci. Byla naprosto otřesená. Politice ani za mák nerozuměla, ale svým laickým rozumem pochopila, že je třeba jednat a hned. V květnu 1917 byla propuštěna a odešla z fronty. Ale kam jít? Nevěděla, jestli její rodiče stále žijí a kde (jejich data úmrtí jsou neznámá), raději by se zabila, než by šla zpět k Bočkarjovovi (Později se dozvěděla, že byl povolán mezi prvními na frontu a zajat Němci. Jeho další osud není znám.) a vracet se za Jankelem Bukem nemělo smysl. (Buk se později oženil s jednou z jakutských žen v Amze a zůstal tam žít, což Jaška zjistila v roce 1918.) Bloumající Jaška se ocitla v Petrohradě.

Někde tam ji napadla myšlenka o vytvoření čistě ženské jednotky, plné dívek jako byla ona, s nimiž by bojovala a vedla je. Navštívila předsedu Dumy, Michaila Vladimiroviče Rodzjaka, s nímž se seznámila ještě na frontě. Setkali se v Tavričeském paláci a Jaška prosila, aby jí umožnil založit výhradně ženskou armádní jednotku, o kterou by se sama starala a dívky by připravila na válku. Její nápad se však zdál Rodzjakovi až příliš odvážný: typ jednotky, jaký Marija navrhovala, se neobjevil u žádné země bojující v První světové válce. Jaška vycítila jeho váhání a prohlásila: "Jestli mi dovolíte založit ženský prapor, přebírám za všechny dívky odpovědnost. Nebudu jim poskytovat žádné úlevy a budu je vychovávat v tuhé kázni. Nyní, když je naše armáda napůl zlomena a oslabena, pomůže jedině disciplína. Můj prapor se tím bude řídit. V opačném případě, nemá jeho založení žádný smysl." Nápad o ženském praporu se zalíbil generálu Alexeji Brusilovovi, který se za Jašku přimluvil u ministra obrany, Alexandra Kerenského. Poukázal na to, že by ruské ženy mohly pozvednout klesající úroveň vojáků a svou poslušností je inspirovat. Kerenskij souhlasil a 21. května 1917 dostala Marija Bočkarjovová svolení jednotku založit. Vznikl 1. ženský batalion smrti.
"Žena porodila chlapce, budoucího muže. A proto může, musí mu ukázat správnou cestu, jak zachránit svobodu." zaznělo v jejím vystoupení v Mariinském paláci, když veřejně vyzvala ruské ženy, aby se k ní přidaly. Hovořila, jak bylo jejím zvykem, stručně a jasně: "Obracím se na vás, ruské ženy a dívky, vaše srdce jsou čestná, duše čisté a myšlenky šlechetné. Muži odcházejí za svými povinnostmi a jen ženy, jako jste vy, jim v tento obtížný čas mohou pomoci." Na její výzvu se zhruba dva tisíce žen přihlásilo do řad 1. Ženského batalionu smrti. Pocházely ze všech společenských vrstev, byly mezi nimi negramotné rolnické dcerky, zdravotní sestřičky, absolventy středních a vysokých škol i zástupkyně ruské šlechty a vládnoucích vrstev - Kerenského manželka Olga Baranovská, která prohlásila, že "bude-li třeba, zůstane celou válku v zákopech", a několik dcer ruské generality.
Hned první den Jaška z praporu vyloučila třicet dívek, druhý den dalších padesát. Nestrpěla nikoho, kdo by se protivil jejím zákonům: poslušnost a disciplína především. Budíček v pět ráno, cvičení do deseti večer, jednoduchá strava. Negramotné dívky z rolnických rodin se musely naučit číst a psát, všechny ženy byly ostříhány dohola. Hlavní zásadou byl absolutní zákaz politiky. Dívkám Jaška připomínala, že jsou jenom vojáci a musí plnit své povinnosti. Nic jiného. Pomáhalo jí deset instruktorů Volyňského pluku, kteří dívky učili zacházet se zbraněmi. Jídlo dostávali z jídelny pro baltskou námořní flotilu. Dívky pocházely ze všech stran země – Kyjeva, Minsku, Poltavy, Charkova, Simbirsku, Taškentu, Baku atd. Kasárna musela být silně chráněna, aby se dovnitř nikdo nedostal. Často se ale stávalo, že někdo rozbil cihlou či kamením část oken a vyhrožoval, že je zapálí.
Podpora, již Bočkarjovová na počátku měla, se postupně ztrácela. Dívky, které ze svého batalionu vyhodila, si na ni ztěžovaly u Alexandra Kerenského. Celá jednotka se rozštípila na dva tábory - jedna část stála za Jaškou a poslušně plnila její rozkazy a druhá se snažila do výcviku vnést revoluční ideje. Brzy si Mariju znovu pozval Alexander Kerenskij, aby mu celou záležitost vysvětlila. Rozmluva proběhla rychle: Jaška bouchla pěstí do stolu a prohlásila, že v jejím praporu žádné výbory a politická setkání nebudou. A pokud se to někomu nelíbí, může odejít. S Jaškou zůstaly tři stovky žen, které akceptovaly její metody, zbytek utvořil svou vlastní jednotku - 1. Petrohradský ženský batalion, který se později proslavil neúspěšnou obranou Zimního paláce během VŘSR, a propaganda si na nich ukázkově pocvičila svoji moc.
21. června 1917 byl na náměstí před chrámem svatého Izáka slavnostně vztyčen bílý prapor s nápisem "1. Ženský vojenský batalion smrti Marije Bočkarjovové". Metropolité Petrohradu a Ufy jednotce požehnali před ikonou Bohorodičky a dívky se v nových uniformách s černými nárameníky s červeným pruhem a vydaly na oslavný průvod ulicemi Petrohradu, kde je čekaly tisíce lidí. Reakce byly rozporuplné. Kocour na druhé fotce je oficiální maskot.
23. června se Jaščina jednotka rozjela na frontu. Svůj bojový křest zažila v řadách 525. pěchotního pluku počátkem července v boji u Smogroně (SZ Bělorusko). Do Petrohradu záhy putovala zpráva, že "oddíl Bočkarjovové projevil odvahu; zachoval klid a rozvahu a šel příkladem ostatním jednotkám". I generál Anton Ivanovič Děnikin, který se zpočátku stavěl k ženskému batalionu skepticky a hleděl na něj s krajní nedůvěrou, prohlásil, že tato "náhradní armáda" šla statečně do útoku.
9. července 1917 byla Máša Bočkarjovová zraněna a převezena do nemocnice v Petrohradě. Jakmile se její zdravotní stav zlepšil, uposlechla příkazu generála Lavra Kornilova a setrvala ve městě, aby prověřila nově zformované ženské jednotky. Do konce léta 1917 fungovaly tři bataliony smrti – 1. Petrohradský, 2. Moskevský a 3. Kubáňský. V řadě měst krachujícího impéria (Kyjev, Minsk, Charkov, Smolensk, Irkutsk, Oděsa, Baku, Mariupol, Simbirsk, Poltava a Vjatka) byla založena náborová cvičiště.
Velká říjnová socialistická revoluce Jašku zastihla v Moskvě, kde cvičila zdejší oddíl. Podle příkazu nového režimu byla nucena rozpustit svůj batalion a poté byla zatčena. Pokud budeme věřit jejím pamětem, setkala se s Leninem i Trockým. Dá se věřit tomu, že triumfující Lenin i poražený Trockij si byli dobře vědomi, jakou popularitou a silou Jaška Bočkarjovová disponuje a pokusili se ji přesvědčit, aby se přidala se svými bojovnicemi na jejich stranu a podpořila je v občanské válce. Jaška oba odmítla, tvrdila, že je příliš unavena a svůj boj si už dobojovala. Upozornila je, že mír s Němci bude pro Rusko znamenat smrt. Jak se jí podařilo vyváznout na svobodu, nikdo netuší. Krátce poté Petrohrad opustila. Co se dělo potom není opět příliš jasné.
Ví se, že Bočkarjovová odjela do Tomské gubernie, kde se setkala se svými rodiči. Poté se vrátila do Moskvy, byla znovu zatčena a uvězněna na Lubjance. Znovu jí někdo pomohl utéct a v uniformě zdravotní sestry se Jaška dostala na jih Ruska, kde se ve Volgogradu setkala s Lavrem Kornilovem. I ten se pokoušel využít jejího vlivu, ale opět se setkal s jasným odmítnutím. Rozčilený generál Maruševskij ji nechal uvěznit, propuštěna byla na žádost Lavra Kornilova. Dohodli se, že dostane falešné doklady a pokusí se uprchnout přes Sibiř do USA, kde měla získat podporu pro bělogvardějce. Jak si to Kornilov představoval, nevíme. Nedal jí ani rubl na cestu, takže se Jaška obrátila na americký konzulát s žádostí o pomoc. A vyhověli jí.
V květnu 1918 vystoupila na břeh Kalifornie z parníku Sheridan zvláštní dáma. Měla na sobě vojenské kalhoty a uniformu podplukovnice. Americká novinářka popsala setkání s Jaškou takto: "Paní Bočkarjovové je asi 30 až 36 let. Odpovídá typu ruských žen ze středních gubernií Ruska. Má kulaté, plné tváře a mužský obličej, hrubé rysy. Ostříhané vlasy. Stojí rovně po vojensku. Na ramenou má epolety s třemi hvězdičkami. Na nohou americké vojenské boty." Doprovázela ji jedna z mladších sester, Naděžda, která zůstala žít ve Státech a do Ruska se nikdy nevrátila.

Pozvali ji do domu F. D. Roosevelta, kde ji přesvědčili, aby napsala knihu. Doporučili jí, aby se obrátila na ruského imigranta Isaaka Don Levina. Ten pak ve svých pamětech psal: "Nechodila do školy, naučit se psát ji stálo velké úsilí. Ale když začala mluvit, ukázal se její talent. Mluvila gramaticky správně, rychle, aktivně a temperamentně. Dvě hodiny mluvila o svém životě, když jsem souhlasil knihu napsat. Psal jsem vše, co řekla. Pracovali jsme několik týdnů. Měla úžasnou paměť, vyprávěla asi sto hodin." Kniha byla vydána v USA i Velké Británii pod jménem Jaška. 10. července 1918 byla Marija pozvána na audienci k prezidentu Woodrowu Wilsonovi do Bílého domu. Diskuze byla poměrně chladná, mezi oběma stranami musel fungovat tlumočník. Na Wilsona zapůsobila až scéna, kdy Marija na kolenou a v slzách prosila o pomoc pro svou zemi. Slíbil jí pomoc a dal jí i slušné peníze, když zjistil, že nemá pomalu ani na hotel, ve kterém přespává.
V srpnu 1918 připlula Jaška do Anglie. Pozvali ji na krátkou audienci ke králi Jiřímu V., na níž dorazila v uniformě se všemi medailemi, které měla. Jiří V. řekl, že rád vidí ruskou Janu z Arku a že ho těší vidět ženu, která tolik udělala pro Rusko. Další otázkou na politiku ji ale zahnal do úzkých. Zeptal se, ke komu se hlásí. Bočkarevová nevěděla, věřila jenom generálu Kornilovovi, na což jí bylo skrze tlumočníka sděleno, že Kornilov je po smrti. Bočkarevová odpověděla, že o jeho smrti nevěděla a neví, ke komu se přidat. Tím její rozhovor s králem skončil.

Série fotek se sufražetkou Emmeline Pankhurstovou:
27. srpna 1918 už byla zpátky v Rusku, což byla osudová chyba. Vylodila se v Archangelsku mezi okupačními vojáky, které už její příběh po čase začínal nudit. Řeči o strádajícím Rusku se přejedly. Jaška byla ostatním někdy až otravná, když podesáté ukazovala své jizvy a rány z války, neustále všechny obcházela a vnucovala jim své historky. Jeden britský poručík po válce vzpomínal: "Tahle mužatka musela vážit snad 100 až 120 kilogramů. Žvýkala tabák, kouřila krabičky cigaret a pila jako chlap, který nakonec skončí pod stolem. Nepatřil jsem mezi zženštilce, ale když jsem to stvoření viděl, jak jde po ulici naproti mně, přešel jsem na druhou stranu." Bohužel, není se mu moc co divit. Po návratu do Ruska Jaška hodně zpustla, přestala o sebe jakkoliv dbát, ještě více přibrala, kouřila jako komín a začala regulérně pít. Její osobnost, navzdory bývalé slávě, začala vzbuzovat rozpaky a nikomu nebyla příjemná. Od Prozatímní vlády dostala měsíčně 750 rublů, což nestačilo ani na nájem bytu. Když míra jejích večírku s litry vodky přesáhla tolerovatelnou míru, došla velitelům v Archangelsku trpělivost s jejím věčným strháváním si uniformy a demonstrací válečných šrámů. Rozhodli se jí co nejdříve zbavit a poslali ji domů do Tomsku. Cestu jí proplatili, aby měli jistotu, že skutečně odjede. Ani v Tomsku jí nepřivítali s radostí. Neměla kde bydlet, až našla útočiště v kuchyni své sestry.
V lednu 1919 se setkala s admirálem Alexandrem Kolčakem. Ten se pokusil ještě oživit její slávu a přimět jí, aby pro něj získávala dobrovolníky. Tím jenom oddálil její konec. Marija pronesla dvě unavené řeči v tomských divadlech a získala asi 200 dobrovolníků pro 1. Dobrovolnický ženský sanitářský batalion Marije Bočkarjovové. Tato jednotka ale nebyla nikomu potřebná a nikdy se nerealizovala v akci. Když se k Tomsku přiblížila Rudá armáda, Kolčak sebral své muže a štáb a včas uprchl do Omsku. Všechny zraněné nechal na místě, a to byla pro Mariju poslední kapka. Uniforma, kterou nosila, jí naprosto zošklivěla a poprvé po letech ji svlékla. Když Rudá armáda dobyla 20. prosince 1919 Tomsk, byla Jaška ve městě a čekala. "Přišla jsem k veliteli města, předala mu svou zbraň, řekla, co jsem dělala pro Bílé a kde a nabídla svou práci Rudým. Velitel řekl, že mě nepotřebuje, a kdyby ano, pošle pro mě." Bočkarjovová podepsala dokument, že neopustí město a uvěřila, že nebude zatčena. Nebo neuvěřila, ale přestalo ji to zajímat. V noci na 25. prosince 1919 byla zatčena přímo během mše a odvezena do Krasnojarsku, kde začal výslech. Místní komisaři byli překvapeni jejím chováním. Odpovídala naprosto na všechny otázky, po pravdě, nic nezamlčela. Nepokoušela se nic nalhávat a vymýšlet. Důkazy o jejím protirevolučním smýšlení se ovšem najít nepodařilo. Komise byla bezradná. Až dostala spásný nápad poslat Bočkarjovovou do Moskvy, kde sídlila ČEKA. Nejprve si nevěděla rady ani ona, protože v této době se střídavě měnila možnost udělit trest smrti. Jeden týden to šlo, druhý ne. Marija žila v očekávání smrti až do jara 1920, kdy přijel na Sibiř zvláštní vyslanec Ivan Pavlunovskij, který měl povolení od ředitele ČEKy Felixe Džerzinského sáhnout k jakýmkoliv prostředkům. Když přijel do Krasnojarsku a viděl, že si místní organizace láme hlavu s jednou venkovankou, vydal rozkaz: "Mariju Leonťjevnu Bočkarjovou zastřelte." Příkaz byl vyplněn 16. května 1920 v Krasnojarsku. Když Jašku zastřelili, bylo jí třicet.
V roce 1992 byla rehabilitována v plné výši. Nicméně se objevily nové pochybnosti. Nenašly se důkazy o provedení rozsudku smrti. Pouze ty, které ji odsoudily. Rozvinuly se teorie, že Bočkarjovová přežila, zachránil ji autor její biografie Isaak Don Levin a odvezl ji do Charbinu, V Číně se setkala s jedním mužem zesvé bývalé jednotky, vzala si ho a změnila jméno. Věřit tomu by bylo hezké, ale já to nějak nedokážu. Odkaz Jašky nicméně přetrval. Byla to ona, kdo se stal vzorem pro filmovou čapajevskou hrdinku Anku kulometnici a také její odkaz přetrval v následnicích, vojačkách ve druhé světové válce. Některé ženy bojovaly i v Bílé armádě na Kubáni a na Krymu. Její kniha poprvé vyšla rusky v roce 2001.
Co závěrem.

V roce 2015 vyšel na plátna ruský film Batalion (někde jako Batalion smrti), který řeší osudy Bočkarjovové po roce 1916. Dám sem odkaz na ruský trailer. Anglický jsem nenašla. Na youtube byl ke zhlédnutí i celý film, pro případ, že by odkazy mezitím byly smazány kvůli autorským právům, hledejte Батальонъ. Řada událostí poměrně věrně reprodukuje zápisy z pamětí Bočkarjovové a celkově je film nadstandartní, aspoň mně se to tak zdálo. Strhující výkon podala Marija Aronovová v hlavní roli. Zahrála opravdu úžasně. Pokud něco musíte vidět, je to scéna stříhání vlasů, která je i bez ruštiny pochopitelná. Kniha Yashka (tak vypadá Jaška po zásahu angličtiny) by měla být volně ke stažení na internetu jako veřejná doména. Četla jsem zatím první třetinu knihy, zejména kapitoly o jejím dětství a vřele doporučuji. Kniha je sice neuvěřitelně smutná a nutila mě k slzám, přinese ale popis ruského venkova zbavený všech iluzí tak, že by oněměl i Dostojevskij. Jazyk je sice jednoduchý, ale věcný, jasný a čtivý. Bezpochyby vtáhne do děje.
Tento článek není obhajobou Marije Bočkarjovové. Pokusila jsem se ji nevidět zaslepeně a odfiltrovávat propagandu. Je to osobnost, kterou lze za mnoho věcí kritizovat. Byla někdy příliš naivní a její apolitičnost se ukázala škodlivá. Tím, že nepatřila nikam, neměla pro nikoho valnou hodnotu a její mise neměla šanci uspět. Velmi jí ublížilo vzdělání, které neměla. Pologramotná, bez jazykové vybavenosti nemohla ničeho dosáhnout. Neměla žádný plán, nebyla způsobilá pro politickou hru a měla jen představu o tom, že musí nějak zachránit Rusko. Jak by se jí to mohlo podařit? Co se týče její statečnosti ve válce, nemyslím, že by to byl jeden z těch případů, kdy sedmnáctiletá kulometnice složila dvacet Němců, a když jí došly náboje, odjistila granát a vzala s sebou dalších patnáct. Ze svého psychologického neumění usuzuji, že to byl člověk, který byl k boji předurčen. Nechtěná, nemilovaná, týraná osoba, kterou všichni bili, a poznala, jaké to je, když se umírá hlady, protože není chleba. Rodinné zázemí neměla. Otec byl alkoholik a ubližoval jí, matka se jí nikdy nezastala a nepomohla jí. Vzala si násilníka. Když se zamilovala, muž ji buď zneužil a nechal nebo ji zkoušel oběsit. Neměla rodinu, zázemí ani děti. Život pro ni byl tak strašný, že se více než třikrát pokusila o sebevraždu a nikdy to nevyšlo. Nebyla ani pohledná, ani vzdělaná. Měla mužskou postavu, manýry a dokonce života zůstala prostou dívkou. Její mozek, absolutně nezasažený vzděláním, se rychle upnul na povrchní lži o spáse Ruska. Věřila tomu. Svou agresivitou v boji mohla ventilovat nenávist, která v ní byla zakořeněná od dětství. Byla to radikální feministka, řadu let o ní kolovaly fámy, že byla homosexuálka, což je v Rusku absolutní tabu. Dodnes je tato otázka ne úplně jasná. Muže ve většině nenáviděla, což na druhou stranu k tomu, co prožila, jde dobře dohromady. Která žena by si na jejím místě nevypěstovala averzi? Já si jsem poměrně jistá, že potom, co ona prožila, bych se chovala hrozně. Od dětství bez lásky se naprosto zatvrdila vůči okolnímu světu. Umíme si dnes představit situaci, že Jašku bije manžel, její otec to vidí, a když dcera skočí do řeky, řekne jí, ať zůstane, že jí koupí nové boty? Realita sibiřského venkova před sto lety. Já ji obdivuji za to, co dokázala přežít. Snad jsem naznačila, že její mise byla neproveditelná a vlastně šílená, ale za její duch, nezlomnost a odvahu se skláním až k zemi.
Po menší filosofické úvaze se ještě podívejme na zeměpis. Oblast, odkud Jaška pocházela, je mimořádně zajímavá. Dnes se rychle vylidňuje a vesnice vymírají. Čaronda, odkud pocházela její matka Olga, je dnes místo duchů. Poslední obyvatel zemřel v roce 2015. Vesnice v okolí čeká stejný osud, v Nikolském žilo před třinácti lety osm lidí. Je to problém celé Vologodské oblasti, která velmi rychle vymírá. Po vesnicích zůstávají fotogenické opuštěné domy a kostely. Na Čarondu se můžete podívat zde (rolujte pod článek). Dnes tam jezdí mladí Rusové za dobrodružstvím. Nikdy tam nebyla elektřina, plyn, kanalizace ani přístupová cesta.
Do Čarondy na poloostrově, který se často měnil v ostrov, se dalo dostat v létě lodí a v zimě po ledu. Chátrají tam kostely se středověkými ikonami, z chrámu v Nikolském se zachránila jedna ikona ze 14. století. Oblast severozápadní Rusi byla přitom ve středověku dobře osídlená, od 8. století byla osídlovaná Vikingy a ve 13. století prosperovala z obchodu jako součást Novgorodské republiky. V té době se také na odlehlých místech zakládaly kláštery a poustevny. Některé jako Ferapontov patří mezi nejvýznamnější památky Ruské federace a jsou na seznamu UNESCO. V 17. století fungoval v Čarondě velký přístav a ona sama měla 14 000 obyvatel. Dnes z toho nezbylo nic, přesto lze v rozvalinách dřevěných domů najít pozůstatky starého severního Ruska a jeho kultury. Až vás nasytí Moskva, třeba si tam zajedete. Navzdory jisté krutosti a neutěšenosti sálající z fotek, má tento kraj divné kouzlo, co říkáte?

ZDROJE:
• Části biografie Yashka: My Life As Peasant, Exile, and Soldier (AJ)
• http://spartacus-educational.com/FWWbochkareva.htm (AJ)
• http://medalirus.ru/fotografii/komandir ... kareva.php (RJ)
• http://family-history.ru/material/biogr ... hy_20.html (RJ)
• http://www.greatwomen.com.ua/2008/05/07 ... ochkareva/ (RJ)
• http://www.yaplakal.com/forum3/topic1242653.html (RJ)
• http://old-fox.livejournal.com/179814.html (RJ)
• http://wg-lj.livejournal.com/321104.html (RJ)
• http://www.telegrafua.com/224/history/2818 (RJ)

Článek může obsahovat, a nejspíše i obsahuje, gramatické a snad v menší míře i faktografické chyby, přepisy a podobně. Bez váhání na ně upozorňujte. Diskutujte o všem, co vás napadne. Pokud jsem vás slabě potěšila a doplnila váš přehled, mám z toho radost. Teď už jen doufám, že mě nikdo nebude žalovat za autorská práva fotek.

Děkuju za zajimavý článek
Musím si víc přečíst o obraně Zimního Paláce (tahle epizodka mě začíná zajimat).
Osobně jsem si přestal dělat iluze, o životě na Ruském venkově, po přečtení knihy Tichý Don. Pocit totální mizérie, od kud není úniku, se mi při čtení tohohle článku vrátil. Je pozoruhodné, že právě v době velké války, mnoho lidí (i u nás) z chudých poměrů, poprvé dostalo vlastní oblečení (většina lidí nosila obnošené), dlouhé kalhoty nebyly snadno k mání a navíc boty (často je nikdy neměli). Navíc nafasovali i různé příbory, jídelní misky a další věci, ke kterým by se normálně nedostali. Celkově to byl pro mnoho nemajetných lidí kulturní šok. Navíc dostali šanci se povznést nad zatuchlost prostředí do kterého se narodili, případně využít své dovednosti (řemeslníci dokázali prosperovat i v zákopech. V tomhle je skvělá kniha Podzemní Město - od Karla Poláčka).
Bočkarjovová se na okamžik vymanila ze své bezvýznamnosti, šancí dostala přehršel (skoro až jako Forrest Gump), ale jakoby nevěděla jak, překvapivě získané, možnosti uchopit. Minulost ji doháněla a pravidelně srážela zase dolů. Přijde mi, že si své nedostaky uvědomila a začala pít - upít se. Přeci jen, setkala se s americkým prezidentem, britským králem, Leninem a mnoha dalšími významnými osobnostmi své doby, ale příležitostí neuměla využít a bláhově šla za svými představami (nebo jako pejsek za každým kdo na ni nebyl zlý). Vždycky dostala pozornost jako hrdinka, ale po setkání dostala jen almužnu, politovali jí a nechali odejít (a to napříč politickým spektrem).
Osobně mám z osobnosti Bočkarjovová hodně smíšené pocity. Asi bych jí taky jen dal almužnu a nechal jít spát

To je příběh, že se nechce věřit. Raseho hodnocení se mi líbí stejně jako Tvůj článek Ljubov. pro oba

Velmi dobrá práce a velmi dobrá anotace jednoho promarněného života. Musím se polepšit a taky sem něco vložit.

Tichý Don je vynikající kniha. Je škoda, že se dnes málokomu chce ji číst celou. Beznaděje obyvatelstva, nemožnost kamkoliv utéct a jediné možné čekání na to, odkud utrpení udeří příště je dost silné. Přesto mi ale více vyrazila dech kniha Bočkarjovové. Ta první část. Šolochova považuji za naprostý top, co se týče popisu neštěstí civilního obyvatelstva po roce 1917. Zvláště kozáků. Nic lepšího jsem nečetla. Popis toho, jak se Melechov smaží mezi oběma stranami, je výborně vylíčený. Tohle je klíč k jeho zoufalství:
'Čert ví proč, ale takovým, jako byl mladý Listnicki nebo náš Koševoj, jsem vždycky záviděl. Jim bylo hned od začátku všecko jasné, ale mně je až doteďka všecko nejasné. Oba mají své přímé cesty, své cíle, já od sedmnácti let tápu jako bludná ovce, motám se jako opilý. Od bílých jsem utekl, k rudým nepřilnul, a tak jsem pořád jak ten nahý v trní.'

K Jašce jsem přilnula víc možná proto, že mám před sebou její fotky a vím, že existovala. Melechovů sice byly stovky, ale nesledovala jsem žádného z nich tak detailně. Člověk samozřejmě neměl žádné iluze o poklidném životě dřoucích se rolníků v roce 1900, ale na mě její popis zapůsobil. Možná je to tím, že se více soustředí na dětství a domácí násilí, které sice je i v Tichém Donu, protože Axiňju bili i otec i manžel, ale není to to hlavní téma. Jsem na něj po jisté rodinné historii velmi citlivá. Přece jenom to byla žena jako já a spíše se ztotožním s jejím zoufalstvím jakkoliv je rovné tomu Gríši Melechova. Vcítit se do Jašky nebo Axiňji je pro mě prostě snazší.

S botami a šaty je to přesně tak, jak píšeš.

Smíšené pocity jsou přesně to, čeho jsem chtěla dosáhnout. Pokud by vzbuzovala pozitivní nebo jenom negativní, něco by selhalo. S tím srovnáním s pejskem máš pravdu. Bočkarjovová se sice dostala do mnohých šancí, ale nevyužila je. Podle mě je ale ani využít nemohla. Jak? Musím se ještě někdy vrátit k tomu, jak si Kornilov představoval, že pro něj vyjedná podporu. Dá se říct, že nikoho horšího neměl. Mohl vyslat někoho, kdo ovládá cizí jazyky. Znalosti angličtiny by sice hledal těžko, ale většina jeho důstojníků mluvila francouzsky a německy. Bočkarjovová musela vypadat v USA jako drnohryz. Byla zcela odkázaná na tlumočníka, který nemusel přeložit všechno, co řekla. Když jí někdo řekl, aby šla za ním, šla za ním. Když se ocitnu v zemi, kde se nedomluvím, taky vypadám jako duševně méněcenná. A to mám dokonce nějaké vzdělání. O Vánocích kolem mě několik lidí mluvilo skotskou gaelštinou a byla jsem bezradná. Když se plavila do USA, netušila, že existují. Kdyby ji loď vyhodila v Kolumbii, věřila by, že je ve Státech. Kdokoliv z Kornilovova štábu se vzděláním by uměl mluvit a lépe by formuloval, co chce, věděl by, kolik čeho je potřeba. Bočkarjovová neměla jedinou věc, kterou by zapůsobila na Wilsona. Nebyla chytrá jako Eleanor Rooseveltová, krásná jako Jackie O‘ ani šarmantní jako Lady Bird Johnsonová. Měla akorát medaile a úspěchy v armádě, tak je tak dlouho ukazovala, aby dokázala, že něco se jí podařilo, že ostatním začala být otravná a protivná. Vůbec netušila, co by měla dělat. Jakmile se ji pokoušeli zatáhnout do politiky, dostala strach. Nepochopila slova proletariát ani monarchie. Oba tábory by ji mezi sebou roztrhaly jako kozu při buzkaši. Kdyby byla chytřejší a vzdělanější, mohla ze svého postavení vytřískat víc a po roce 1918 by se nevrátila. Jenže před britským monarchou stál někdo jako jeho stará kuchařka. Absolutně nevyrovnané jednání. Že začala pít se ani nedivím. Jiný prostředek úniku před realitou ani neměla a pak, alkoholismus měla bezpochyby v genech. Já ji nedokážu nekritizovat, ale mám s ní soucit.

Tichý Don je možná skvělá kniha, což asi je, četl jsem ji několikrát, ale je to současně strašná kniha, protože sice popisuje určitou časovou etapu existence donských kozáků, ale současně v ní Šolochov neskutečně lže. Na jedné straně fascinující obrazy jednotlivých osob, to všechna čest, ale dějově je to od poloviny druhého dílu smyšlenka. Prostě pokud chtěl přežít, nemohl to napsat jinak. Napsat, že odbojné kozáctvo bylo plošně zlikvidováno, prostě nemohl. Podobně na mě působí Křížová cesta, trilogie od Alexeje Nikolajeviče Tolstého.

Ta žena ve zbrani nebyla jen tak někdo, ale asi je fakt, že nemohla přerůst přes svůj intelektuální obzor, který byl jaký byl. To není její vina, to je její neštěstí.
Její poprava de facto prostě za nic, je ukázkou, jak bolševici řešili mnoho osudů lidí. Když nevěděli co s nimi, raději je zabili. Nějak to dopadne a lepší než nejistota vývoje, je lepší jistota skončení problému, nebo, a to ještě lépe, jeho nevzniknutí. A prvně jsem to napsal špatně. To není tragédie promarněného života, ale tragédie zbytečně zmařeného života.

A jde li o Michaila Alexandroviče Šolochova, u něj si cením jediné knihy, nad všechny co napsal. Je to Osud člověka. A Bondarčukův film, který tuto novelu převedl na filmové plátno, snese jakoukoliv kritiku a v jakékoliv době.

Máš pravdu v tom, že rozdíl mezi všemi díly je znát a žádný se nevyrovná tomu prvnímu. V tom jsou právě nejvíce popsány reálie venkova, které jsme tu řešili. Ostatní díly už kvalitou slábnou, což nahrává spekulacím o hodnověrnosti autorství Šolochova. Co my víme o tom, nakolik musel autor slevit ze svých idejí o románu a upravit ho, aby neskončil jako Nikolaj Gumiljov. Přesto si myslím, že knihu zakončil ještě poměrně odvážně. Pořád zobrazuje Melechovovy pochybnosti o správnosti výběru strany, za kterou bude bojovat. Ukazuje vraždy obou stran. Poslední štace, na níž se Gríša ocitl, jsou bílí a on sám skončí doma, u dítěte. Přizpůsobit režimu se musel, ale neplazil se před ním jako pes. To by Melechov dopadl jinak. Šolochov nejspíše musel velmi dobře zapůsobit na Stalina, protože mu relativně otevřeně psal o tom, jak to vypadá v jeho rodném kraji a jak lidé hladoví. Stalin pak do Vjošenské poslal extra zásoby jídla. To bylo v roce 1931. O dva roky později psal Stalinovi o tom, že dva členové OGPU mučí vězně, a Koba je odvolal a popravil. Šolochov byl stále naživu. I po roce 1938. Měla jsem Tichý Don vždycky raději než Osud člověka a sérii filmů z let 1957-58 nekriticky zbožňuji, od první písně. Můžu se někdy v únoru skočit do knihovny a klidně můžeme diskutovat, já se poučím a budu kritičtější k obsahu knihy.

Netvrdím, že to byla vina Bočkarjovové, že byla tak nevzdělaná. V tom bylo její prokletí. Vzdělání bylo viníkem toho, že se nedokázala prosadit. Neměla čas vzdělání doplňovat a v jejím věku je obecně mnohem těžší přivyknout ke gramotnosti. Přesto představovala riziko a musela být odstraněna, ČEKA měla stále obavy, že by se mohla o něco pokusit. Takovou pověst měla i jako padlá alkoholička, která už nepřipomínala ničím tu osobu z roku 1916. Obdivuhodné, co dokázala takhle rolnická týraná žena. Chtít po ní zázraky nešlo, ale stopu zanechala. Proto jsem o ní napsala.

Děkuji za velmi zajímavý článek. Zaujala mě skutečnost, že Bočkarjovová musela před vstupem do armády získat povolení přímo od cara, protože vím, že několik žen bojovalo i v rusko-japonské válce. Tady je obrázek padlé obránkyně Port Arturu, který jsem už na Palbu jednou dal. Bohužel je v hodně malém rozlišení.

Tady není problém vzdělání, ale vrozená inteligence. Není kde brát ani smrt nebere. Šancí měla dost. Prostě geny. Tito lidé jsou i dnes a stát jim zařídil nějakou rentu (soc. dávky), přesto mají problém s holým přežitím, základními úkony a konec konců i s alkoholem a drogami.

Zde je jediná šance a to je úlet s někým kdo je mentálně jinde (umluvit ho k úletu pod vlivem...). Pak má šanci následná generace. Krásy, ale moc nepobrala (to často bývá větší problém než inteligence), takže kukačku s někým top, kdo se zrovna opil a nasadit kukačku někomu kdo se nechá ukecat na podporu jí a dítěte, nebo to utáhnout jako svobodná matka.

Jinou šanci lidé ze dna nejen že neměli ale i NEMAJǏ. V zájmu státu je ale nakecat jim, že jo, že vzdělání. Pak přehodí vinnu na ně. Za nic nemohla.

Chození bez bot není v létě žádná tragédie (spíše naopak), tak se chodilo i u nás, na skutečně kvalitní (na míru z perfektní kůže) boty nemá ani dnes kromě majetkové elity nikdo (30 tis nahoru).

Na jejím místě si/(by si) vedl takový Ungern von Sternberg úplně jinak.

To je skvělé připomenutí, už jsem snad úplně zapomněla, že znám Charitinu Korotkevičovou. Její případ je ale o něco složitější. Mám k tomu následující – kdykoliv mě prosím oprav, pokud mám špatné informace, tohle je tvoje parketa: Charitina Korotkevičová byla ženou vojáka, jejího manžela Jakova v roce 1904 povolali do války. Ona se napřed starala o domek a hospodářství. V únoru 1904 přijela s dítětem, osvojeným čínským sirotkem, na návštěvu k manželovi a za čtyři dny odjela domů. Když ho chtěla navštívit podruhé, nedovolili jí vstoupit do Charbinu, protože byla žena. Tak si ustřihla vlasy, opatřila uniformu železničáře a pronikla přes hlídky do města. Vracet domů se už nechtěla a zůstala u jednotky. Tehdy ještě nosila ženské šaty a nijak se neangažovala v přímém boji. Po Velikonocích měla jednotka jejího muže pochodovat k městu Čchin-čou. Charitina stále nechtěla jít domů a zůstala s mužem. Z praktických důvodů (včetně pochodu v dlouhých sukních), se převlékla znovu za muže, dostala zbraň a jméno Chariton Korotkevič. Během pochodu si osvojila některé dovednosti, a když už se tohle naučila, chtěla v tom pokračovat. Její nadřízení pochopitelně věděli, že je žena, ale ona sama byla vedena u jednotky jako muž. Kdyby tento seznam otevřel někdo na jiném místě, našel by jen Charitona. Korotkevičová o sobě mluvila v mužském rodě. Bočkarjovová nevstoupila do armády jako muž, existovaly ženy, které to udělaly a obvykle byly prozrazeny. Chtěla se přihlásit jako žena a všichni měli vědět, že je to žena. Proto potřebovala dovolení cara. Možná kdyby tvrdila, že se jmenuje Bočkarjov (podle fotek by se tomu dalo uvěřit), prošla by bez větších potíží.

Tady je trochu ostřejší:


Ohledně vrozené inteligence Bočkarjovové mám pozitivní domněnky. Její kniha ukazuje, že měla vyvinutý laický rozum. Svého muže kritizovala a upozorňovala na jeho mentální zaostalost. Žádná husička to nebyla. Nicméně tohle nestačí. Kdyby mohla chodit do školy, určitě by byla velmi schopná. Ale nemohla. Její rozum nemohl stačit k úspěchu. Nebyla hloupá, ale byla nevzdělaná. Předpoklady měla, podmínky ne.

Vzdělání, bez zkušeností, ať vlastních, či odkoukaných, je k ničemu.
A získání zkušeností vyžaduje spoustu času.
Výsledek je ten, že se prosadilo pramálo jedinců v krizové době.
A hodnotit inteligenci Jašky jako nedostatečnou?
Neřekl bych.

Ano. Rozhodně nebyla hloupá. Kdyby byla hloupá, spokojila se s tím, co má. Ona chtěla něco uskutečnit. Měla ten laický, selský rozum, uvažovala velmi logicky a prakticky. Nejlépe, jak mohla a jistě předčila některé vzdělanější. Tohle všechno získala ze života. Měla zkušenosti a předávala je. Vedle vystudovaných generálů ale nemohla uspět. Kornilov mohl vidět její potenciál, a když si představil, jaká by byla, pokud by se jí dostalo vzdělání jako jemu, nezaostala by za jeho důstojnickým štábem. Realisticky viděla úpadek armády a hned našla jediné možné řešení, ovšem pro ostatní stále byla člověkem, co netušil, kde leží Francie a tudíž člověkem nepodstatným. Měla potenciál, ale nebyl využit. Na vysokých místech byli lidé, kteří sice měli vzdělání, ale neviděli si na špičku nosu.

Základním znakem inteligence (i selského rozumu) je schopnost vidět své limity. To evidentně neměla, nemožný úkol dostala možná proto, aby se jí zbavili. Neměla evidentně sociální inteligenci, protože všichni se podívali na exotickou postavu a usoudili, že jim k ničemu jim není.

Vynesla jí vlastnost, která je většinou osudné lidem, co nemají co ztratit vlastní a to je hra va bank. Byla tak dobrá ve válce, protože neměla co ztratit. To je také podle mě hlavní psychická výhoda mužů v boji. Mají obecně méně co ztratit než ženy. Ale v tomto evidentně mnoho mužů předčila.

Ljubov, já bohužel o Charitině vím jenom to, že bojovala v ruské armádě a padla u Port Arturu. To že se do armády dostala v přestrojení za muže jsem nevěděl, ala tahle skutečnost ledacos vysvětluje, protože takových případů bylo v různých armádách víc.

To že ji Kornilov poslal do USA není zase tak bláznivá myšlenka jak by se mohlo zdát. Schopné "bojary" - důstojníky, potřeboval na frontě, měli pod sebou sobě (!) věrné vojáky. Kornilov měl pod sebou Jašku, ženu, která sice měla zásluhy a byla známá, ale nevelela větší jednotce (chápu to tak, že se její jednotka v podstatě rozpadla). Bylo tedy snadné, vyslat ji jako velvyslance do světa. Kornilov neměl co ztratit.
Američané velice dobře věděli jaká stuace v Rusku je, od roku 1918-1920, měli na Sibiři své jednotky. Vědomi situace si byli i Britové. Válka byla vždycky o penězích a Kornilov neměl co ztratit (vyslal tedy osobu kterou mohl postrádat).
O čem mohla, tato prostá žena, Wilsonovi vyprávět ? Zaťukala si na vyznamenání, povídala o tom jak je "matička Rus" na kolenou a lid trpí. Pak dodala že jen s Jejich pomocí se Ruso zbaví vnitřních i vnějších nepřátel a znovu nastane mír... nezní to moc sentimentálně, ale Wilson i britský král museli být realisty, a velice dobře věděli že válka se vyhrává penězi. Sázka na Kornilova a Bílé se ukázala být jako příliš riskantní a ztracený podnik - peníze nalít mohli, vojáky vyslat mohli, ale ve výsledku by bojovali sami (bolševická opozice se hubila mezi sebou, případně bílí generálové měli hodně nespolehlivé manýry - hrabali pro sebe). Pro Brity, bylo navíc logické, že se o obnovu monarchie snaží ruská šlechta, ale v případě prosté ženy z lidu, muselo být celé setkání s králem velice štiplavé.
Jak psala Ljubov, kdyby měla talent na jazyky, mohla klidně dožít někde v zapadlém koutě Jihozápadu, jako spisovatelka nebo cirkusová atrakce (tehdy v cirkusech putovali i zajimaví lidé, ne jen deformovaní, a dokázali se uživit) - "Žena-Muž voják z Ruska". Dost možná že ji Kornilov chtěl uklidit do bezpečí schválně (!) Ale ona se vrátila tam, kde lidé ještě chápali co dělala a rozuměli tomu co říká - navíc vzhledem k tomu že se velká část rusů dala na stranu bolševiků, začaly být její historky velice nepopulární (vzpomínání na to jak bojovala za Cara a Kornilova), navíc začalo být bezpečnější ji neposlouchat, než se do něčeho namočit (zaplést se s ní do rozhovoru, pokud poslouchali i cizí lidé).
Museli ji někam uklidit stranou a kulka byla nejjednodušší řešení - prostě realita

Quasar píše:Základním znakem inteligence (i selského rozumu) je schopnost vidět své limity. To evidentně neměla, nemožný úkol dostala možná proto, aby se jí zbavili. Neměla evidentně sociální inteligenci, protože všichni se podívali na exotickou postavu a usoudili, že jim k ničemu jim není.

Vynesla jí vlastnost, která je většinou osudné lidem, co nemají co ztratit vlastní a to je hra va bank. Byla tak dobrá ve válce, protože neměla co ztratit. To je také podle mě hlavní psychická výhoda mužů v boji. Mají obecně méně co ztratit než ženy. Ale v tomto evidentně mnoho mužů předčila.

Já s tím úplně nesouhlasím. Zaráží mě, že jste si tak jistý, že se podívali na její postavu a měli jasno. Měla typickou postavu rolnic ze severního Ruska. Na středoasijského Kornilova by koukali taky nejistě. Mně osobně by zarazil i Ungern von Sternberg. Já si nejsem jistá hranicemi svých možností, dokud jsem něco nezkusila. To, co jsem schopná zvládnout, vím je na základě toho, čeho jsem se odvážila. Jiné je uvědomování si, na co má jedinec vlohy. Bočkarjovová se nikdy nepokoušela sama od sebe dosáhnout politické kariéry nebo čehokoliv jiného, než toho, na co byla schopná. Chtěla vést pluk, ne větší jednotky. Cíl poměrně reálný. Myslím si, že kdyby se Kornilov chtěl Bočkarjovové zbavit, nechá ji zemřít ve vězení a netahal by jí z něho ven. Měl tolik jiných možností, jak ji odstranit, že je cesta do USA jako způsob likvidace zbytečné fantasy. Rovněž se mi nijak nelíbí ten hlavní znak inteligence. Něco tak komplikovaného a mnohodruhového jako inteligence nemůže mít jeden hlavní znak. Řada druhý inteligence je nezměřitelná. Nesouhlasím ani s tím, že neměla sociální inteligenci, jejíž součástí je schopnost řídit lidi a vést je (měla), manipulovat s lidmi (její projevy nalákaly stovky lidí), rychle reagovat na rozhovory (koukněte do její knihy, podle mého jí to šlo dobře). Ano, neměla velké množství přátel, ale mnoho týraných dětí nevyroste ve velké lidumily. Z knihy je také vidět kvalita její paměti. Uměla se rychle rozhodovat a její dedukce ohledně nutnosti udržení kázně a bojové pohotovosti v armádě odpovídaly tomu, co vybranějšími slovy řekli Kornilov a Děnikin. Nicméně mám dojem, že se mě budete snažit přesvědčit o opaku. Váš názor vám neberu, ale nemůžu říct, že by mě potěšila jeho prezentace. Jsem citlivka, kterou rozpláče i její domácí zvíře. Tento týden už dvakrát.

Rase píše:O čem mohla, tato prostá žena, Wilsonovi vyprávět ? Zaťukala si na vyznamenání, povídala o tom jak je "matička Rus" na kolenou a lid trpí. Pak dodala že jen s Jejich pomocí se Ruso zbaví vnitřních i vnějších nepřátel a znovu nastane mír.

Tak nějak si celé setkání představuji. Možná, že měla nachytaný projev, co říct, ale tlumočníci jej nemuseli vůbec přeložit. Mohla jenom kleknout na kolena, sepjat ruce, plakat, křižovat se a prosit o pomoc. Ukazovala si na medaile, aby naznačila, že je vojačka. Mohla vypadat jako my v cizí zemi, kde se nedomluvíme žádným jazykem. Pomocí rukou, nohou a gest. V každém případě nevhodně pro diplomatická jednání. Možná si Kornilov myslel, že právě její bizarnost zapůsobí. Určitě nebyla prvním Rusem, kterého poslali informovat o dění, tak jestli neuspěli jiní, zkusil poslat někoho netradičního.

jarl píše:Ljubov, já bohužel o Charitině vím jenom to, že bojovala v ruské armádě a padla u Port Arturu. To že se do armády dostala v přestrojení za muže jsem nevěděl, ala tahle skutečnost ledacos vysvětluje, protože takových případů bylo v různých armádách víc.

To nevadí, ale v tom případě doufám, že jsem se nedopustila žádného omylu. Případů, kdy se žena převlékla a bojovala jako muž bychom našli povícero. Jedním z prvních zaznamenaných případů byla Naděžda Durovová, ta bojovala jako kadet Durov ve válce s Napoleonem. Napsala o tom paměti, jednu z prvních ruských autobiografií. Někdy bych si je ráda přečetla. V první světové ji následovaly např. Rimma Ivanovová (jako Ivan Michajlov), zabitá v roce 1915, Antonina Palšinová (Anton Palšin). Na fotografii jsou tři vojačky vyznamenané Řády sv. Georgije – všechny z pěchoty: Ljudmila Černousovová, Kira Baškirovová a Alexandra Danilovová.



Příběh Bočkarjovové připomíná osud Olgy Šidlovské, které dovolil sloužit jako ženě vrchní velitel velkokníže Nikolaj Nikolajevič. I ona byla zabita, v létě 1917, našla jsem i jednu její fotku. Jiná jména z války s Japonskem si ale nevybavím.

Proč poslat ženu-vojáka do USA? Když president a generalita věděli jaké tam panují poměry?
Odpověď je tisk, veřejnost.
Na generály, politiky ve fraku, žebrající o podporu je tamější společnost už imunní.
Ale prostá vojačka, to má PR grády.
Svoji reálně vykalkulovanou hodnotu tento tah má bez debat.

K něčemu takovému jsem směřovala tím, že určitě nebyla prvním člověkem, kterého poslali s informacemi a žádostmi. Když neuspěli důstojníci, poslal Kornilov někoho bizarnějšího, netradičního, kdo by vzbudil větší poprask. Jestli ovšem chtěl rýžovat na tom, že pošle ženu, mohl si ještě přisadit tím, že by poslal některou z hezkých důstojnických žen nebo vojákyň batalionu smrti, aby získal pozornost i jejím vzhledem. Bočkarjovová vzpomínala na dcery generálů, které měla ve své jednotce a různé bojující šlechtičny. Znaly tři cizí jazyky, vystudovaly gymnázium. I když možná by byla taková krásná hraběnka už trochu moc? I tak ale svoji vyslankyni přikrášlil uniformou s mnohem vyšší šarží, Bočkarjovová byla poručice a navlékli ji do uniformy podplukovnice, a některými řády, které nezískala. Mám z toto pocit, že o ženský element ani tak nešlo, ale spíš ukázal Bočkarjovovou jako lidskou exotku, šokující zjev ve stylu středověkého hrbáče. Rozhodně souhlasím s tím, že ji mohl postrádat, kdyby se akce nepodařila a také s tím, že ji určitě neposlal jen tak. Musel mít propočítané, jestli se mu to vyplatí. Byla to mazaná liška. Hlavní důvody, proč ji mohl poslat, zde byly zmíněny a nějak se už ve výsledku zkombinovaly. Proto děkuji všem za přispění do diskuze.

Přiznám se že jsem ruskou (včetně sovětské) literaturu - a celou kulturu - moc nemusel. První vlaštovkou byla sbírka starších ruských povídek, jejíž jméno jsem zapomněl. Byly to napůl detektivky, napůl - jak by se dnes řeklo - thrilery. Dalšími, kteří měnili můj názor, byli Okudžava a Vysockij. Šolochova jsem nikdy nečetl, na klasiku jsem nikdy moc nebyl.
Ljubov - jeden z mých bývalých šéfů byl Skot, myslím že z Edinburghu. A hodně dlouho jsem mu špatně rozuměl, občas to bylo horší, než rozumět Indovi či Malajci

Našel jsem obrázek ruských bojovnic z období první světové války. Bohužel nevím co konkrétně je na něm zobrazeno.