Sweethearth of Okinawa
Napsal: 22/8/2005, 16:34
*** Diskuse byla uzamčena. Aktualizovaná verze článku je k dispozici ZDE ***
Tuto přezdívku (Okinawský miláček) si letoun Vough F4U Corsair vysloužil od námořní pěchoty jistě právem, američtí piloti s ním totiž, za cenu ztráty 189 vlastních, dokázali sestřelit 2.140 nepřátelských strojů, což je více, než s jakýmkoliv jiným letadlem a dodnes je považován za nejlepší stíhačku či stíhací bombardér války v Tichomoří.
1.února 1938 dostali vybraní výrobci specifikace soutěže na nový stíhací palubní letoun, firma Vought předložila dva projekty: U-166A a U-166B. První využíval motoru R-1830 Twin Wasp, druhý připravovaný dvouhvězdicový osmiválec Pratt&Whitney Double Wasp. 11.června byla podepsána zakázka na výrobu prototypu XF4U-1, který vycházel z druhé zmíněné studie. Jistě zaujal především svým do W lomeným křídlem.
XF4U-1 vzlétl 29.5.1940 a dosáhl rychlosti 651,7 km/h s výzbrojí dvou kulometů 12,7 mm v křídlech a dvou 7,62 mm nad motorem, ještě ale bez instalovaného pancéřování. Naměřené hodnoty ukazovaly, že jde o pozoruhodný letoun, bylo však třeba provést další změny. Především byla zesílena výzbroj na 6x 12,7 mm umístěných v křídlech, dále byla téměř o metr dozadu posunuta kabina pilota a do vzniklého prostoru byla instalována nádrž na 900 litrů paliva. 30.června přišla vytoužená objednávka od námořnictva- na 584 kusů.
Bohužel při zkouškách startů a přistání na palubě se vyskytly potíže, proto Korzáry zatím námořnictvo určilo k jednotkám námořní pěchoty, operujícím výhradně z pozemních základen. Nastala tak paradoxní situace, neboť Korzáry RAF, kam bylo dodáno 95 kusů, operovaly z lodí o plných 10 měsíců dříve než americké.
Jelikož se stroje osvědčily, byla objednávka dalších strojů logickým vyústěním, konstruktéři nicméně nezaháleli. Od 690. vyrobeného stroje byl zaveden vypouklý kryt kabiny a 862. Corsair jako první vzlétl s motorem R-2800-8W se zařízením vstřikování vody do válců, čímž výkon stoupl až na úctyhodných 2.250 koní (1654 kW). 200 vyrobených F4U s označením 1C bylo vyzbrojeno čtyřmi kanóny ráže 20mm, další verze se však vrátily k 6x 12,7 mm, navíc mohly nést na centrálním závěsníku nádrž či pumu o hmotnosti až 450 kg. Typ 1D mohl být vyzbrojen ještě navíc 8ks raket HVAR, nesených pod křídly. Vrcholem válečných verzí byl F4U-4 s maximální rychlostí až 717 km/h, výzbroj i pancéřování bylo stejné jako u předchozích verzí.
Ještě během války probíhaly experimenty, například vývoj 16ti výškových strojů vybavených turbokompresorem a mohutným lapačem vzduchu pod trupem, nebo 12ti nočních verzí s anténou radiolokátoru v kapkovitém pouzdře v pravém křídle.
Jelikož šlo o letoun nadmíru kvalitní, nezastavil se jeho vývoj ani po válce. F4U-5 byl vyroben v počtu 568 kusů včetně nočních a průzkumných subvariant. F4U-6 bojoval v Korei (110 kusů) a pro francouzské námořní letectvo byl určen typ F4U-7, který byl v podstatě identický s typem 6, měl však jiný motor.
Poslední Korzár byl stažen z vojenské služby až roku 1964 ve Francii, do roku 1952 bylo vyrobeno 12.571 Corsairů všech typů.
Tuto přezdívku (Okinawský miláček) si letoun Vough F4U Corsair vysloužil od námořní pěchoty jistě právem, američtí piloti s ním totiž, za cenu ztráty 189 vlastních, dokázali sestřelit 2.140 nepřátelských strojů, což je více, než s jakýmkoliv jiným letadlem a dodnes je považován za nejlepší stíhačku či stíhací bombardér války v Tichomoří.
1.února 1938 dostali vybraní výrobci specifikace soutěže na nový stíhací palubní letoun, firma Vought předložila dva projekty: U-166A a U-166B. První využíval motoru R-1830 Twin Wasp, druhý připravovaný dvouhvězdicový osmiválec Pratt&Whitney Double Wasp. 11.června byla podepsána zakázka na výrobu prototypu XF4U-1, který vycházel z druhé zmíněné studie. Jistě zaujal především svým do W lomeným křídlem.
XF4U-1 vzlétl 29.5.1940 a dosáhl rychlosti 651,7 km/h s výzbrojí dvou kulometů 12,7 mm v křídlech a dvou 7,62 mm nad motorem, ještě ale bez instalovaného pancéřování. Naměřené hodnoty ukazovaly, že jde o pozoruhodný letoun, bylo však třeba provést další změny. Především byla zesílena výzbroj na 6x 12,7 mm umístěných v křídlech, dále byla téměř o metr dozadu posunuta kabina pilota a do vzniklého prostoru byla instalována nádrž na 900 litrů paliva. 30.června přišla vytoužená objednávka od námořnictva- na 584 kusů.
Bohužel při zkouškách startů a přistání na palubě se vyskytly potíže, proto Korzáry zatím námořnictvo určilo k jednotkám námořní pěchoty, operujícím výhradně z pozemních základen. Nastala tak paradoxní situace, neboť Korzáry RAF, kam bylo dodáno 95 kusů, operovaly z lodí o plných 10 měsíců dříve než americké.
Jelikož se stroje osvědčily, byla objednávka dalších strojů logickým vyústěním, konstruktéři nicméně nezaháleli. Od 690. vyrobeného stroje byl zaveden vypouklý kryt kabiny a 862. Corsair jako první vzlétl s motorem R-2800-8W se zařízením vstřikování vody do válců, čímž výkon stoupl až na úctyhodných 2.250 koní (1654 kW). 200 vyrobených F4U s označením 1C bylo vyzbrojeno čtyřmi kanóny ráže 20mm, další verze se však vrátily k 6x 12,7 mm, navíc mohly nést na centrálním závěsníku nádrž či pumu o hmotnosti až 450 kg. Typ 1D mohl být vyzbrojen ještě navíc 8ks raket HVAR, nesených pod křídly. Vrcholem válečných verzí byl F4U-4 s maximální rychlostí až 717 km/h, výzbroj i pancéřování bylo stejné jako u předchozích verzí.
Ještě během války probíhaly experimenty, například vývoj 16ti výškových strojů vybavených turbokompresorem a mohutným lapačem vzduchu pod trupem, nebo 12ti nočních verzí s anténou radiolokátoru v kapkovitém pouzdře v pravém křídle.
Jelikož šlo o letoun nadmíru kvalitní, nezastavil se jeho vývoj ani po válce. F4U-5 byl vyroben v počtu 568 kusů včetně nočních a průzkumných subvariant. F4U-6 bojoval v Korei (110 kusů) a pro francouzské námořní letectvo byl určen typ F4U-7, který byl v podstatě identický s typem 6, měl však jiný motor.
Poslední Korzár byl stažen z vojenské služby až roku 1964 ve Francii, do roku 1952 bylo vyrobeno 12.571 Corsairů všech typů.