Voják dvou armád- generál František Schöbl

[Pátrač]

xxxxx

VOJÁK DVOU ARMÁD FRANTIŠEK SCHÖBL

ÚVOD

Kolegové, právě se díváte na začátek další práce z volného cyklu o rakousko-uherských vojácích, kteří se po Velké válce dali do služeb nové Československé republiky. V ní se stali součástí komplikovaných událostí, které provázely její vznik a počátky budování nové československé armády. Zpravidla se ctí obstáli.

Tato část cyklu bude o plukovníkovi - rytíři - rakousko-uherské armády a plukovníkovi a generálovi československé armády Františkovi Schöblovi. Z toho co se mi podařilo sesbírat, mi vyšla složitá kompilace jednoho lidského osudu, válečných událostí, převratných politických a geografických změn celého kontinentu a složitosti doby dvacátých let v naší nově zřízené zemi.

František Schöbl se narodil 6. června 1868 v Jindřichově Hradci. Jeho otec zde byl profesorem gymnázia. O jeho dětství a rodinných poměrech se mi nepodařilo nic dalšího zjistit. Naštěstí v dalším nejsou prameny až tak skoupé.

Kapitola první: VŠEOBECNÉ A VOJENSKÉ VZDĚLÁNÍ, RŮST VE FUNKCÍCH A HODNOSTECH

V letech 1879 až 1887, po ukončení základní školní docházky vystudoval Státní gymnasium, a místem bylo stále jeho rodiště Jindřichův Hradec

Hned po gymnáziu potom vystudoval v letech 1887 až 1890 Tereziánskou vojenskou akademii v rakouském, Wiener Neustadtu. Po ukončení této školy nastoupil jako poručík do funkce velitele čety u pěšího pluku 75. v Jindřichově Hradci, tedy se vrátil domů a po dvou letech se stal velitelem školy jednoročních dobrovolníků ve stejné posádce.



Tereziánská vojenská akademie Wiener Neustadt, dnešní podoba

V říjnu 1893 potom nastoupil na dva roky do Válečné školy ve Vídni a školu ukončil v říjnu 1895. Následně se opět vrátil domů, a stal se na pár měsíců praporním pobočníkem Pěšího pluku č. 75, v Jindřichově Hradci. Po škole byl navíc povýšen na nadporučíka.



Jindřichův Hradec asi v roce 1898

Po krátké epizodě v této funkci byl jmenován důstojníkem Mapovacího oddělení č. V, v posádce Sambor a v dubnu 1897 byl přeložen do Trientu jako náčelník štábu pěší brigády č. 16 kde působil rok. V roce 1998, dne 1. května byl povýšen do hodnosti setníka rakousko-uherské branné moci a v květnu toho roku byl jmenován velitelem pěší roty Pěšího pluku č. 70 v Pétarvárádu. Takže další přeložení, o tento pohyb ve velké říši nebylo nouze v životě žádného vojáka.

Dne 1. května 1910, tedy po dlouhých 12 letech byl povýšen do hodnosti majora rakousko-uherské branné moci. Co v těch 12 letech dělal?

Od května 1900 do května 1904 byl důstojníkem štábu VII: sboru v Temešváru
Od května 1904 do listopadu 1907 byl důstojníkem popisného oddělení Generálního štábu ve Vídni a hned potom ho čekal další pohyb a to funkce velitele pěší roty Pěšího pluku č. 36 v Josefově a Mladé Boleslavi.

Co si budeme povídat – studoval jsem v souvislosti s tímto volným cyklem o našich vojácích, kteří sloužili a to věrně a loajálně monarchii a po jejím zániku i v armádě nového československého státu ledacos a takové napohled nepochopitelné pohyby ve funkcích zde byly normální.

Jako čerstvý major se stal velitelem pěšího praporu Pěšího pluku č. 79 v Rijece. Zde vytrval ve službě až do prosince 1914, tedy v této funkci a na balkánském válčišti je zastihla Velká válka. K 1. listopadu 1913 byl ale ještě navíc povýšen do hodnosti podplukovníka rakousko-uherské branné moci.

xxxxx

Tyto dva obrázky ukazují kasárna v Riece, kde Schöbl sloužil před válkou a druhý obrázek e spíše kuriozita bez přímé vazby na tento článek - měla by to být továrna na výrobu námořních torpéd v Rijece s názvem Whitehead-werft.

Zde se nebudu zatím věnovat bojové činnosti, a tak jen sdělím, že k 1. prosinci 1914 byl povýšen na plukovníka a současně se stal velitelem již uvedeného Pěšího pluku č. 79. S tímto, tak řečeno „svým“ plukem bojoval na bálkánském a později i na východoevropském válčišti, byl tedy přemístěn na ruskou frontu.

Pár slov převzatých z

http://forum.valka.cz/topic/view/47345/ ... -1873-1918:

Tento „regiment rváčů“ jak si v některých případech sami vojáci říkali, si jistě zaslouží naši pozornost. Jejich vojenské nasazení a tažení ve Velké válce je dostatečně známé. Méně známé snad je to,že tento pluk a jeho vojáci byli jednotkou,která byla oceňována řády a vyznamenáními zcela nadstandartně. Bylo to i tím, že jednotka byla nasazována vždy tam,kde bylo potřebné zúročit vojenské nadšení Chorvatů,kteří tvořili jádro pluku. Není bez zajímavostí, že velitelský sbor byl zastoupen i důstojníky na nižších velitelských stupních z Čech a Moravy.

Byl to snad sám velitel pluku se svým štábem, kteří nechávali na hrany medailí zhotovovat nápis, který byl upomínkou služby u pluku. Existují řády a vyznamenání, které nesou jednotný nápis:

Vom Offizierskorps des k.u.k. Otočaner Infanteriregiments Graf Jellačič No 79

Velitelství dokonce nepodcenilo ani možnost udělovat dekorace s tímto nápisem na hraně případně na etuji u medailí pro vojíny a poddůstojníky.

Myslím si, že Schöbl si svého velení zde považoval, byl to pluk jak břitva.

Jeho novou válečnou destinací bylo převzetí velení nad Pěším plukem č.21, které převzal v květnu 1915. Tomu se budu podrobněji věnovat dále. Po bojové činnosti na ruské frontě, kde byl vážně raněn a musel bojiště opustit, se sem vrátil a převzal pluk od svého zástupce. Krátce na to byl jeho pluk přemístěn na jeho už třetí frontu, a to italskou. I tomu se budu věnovat dále.

Po roce divoké bojové činnosti na italské frontě byl v říjnu 1916 jmenován velitelem Horské brigády č. 7 na italské frontě. Velení brigády mu zůstalo i po srpnu 1917, pouze byl jmenován velitelem Pěší brigády č. 37. Co se týká tohoto posledního údaje, nevím co s tím.

http://forum.valka.cz/topic/view/113268 ... -1914-1918

Dle tohoto odkazu Pěší brigáda 37 na italské frontě skutečně byla nasazena, ale od října 1917, a jak vidíte, velel jí někdo úplně jiný. Navíc je to ta brigáda, která byla zničena při boji Čechů proti Čechům, v bitvě u Zborova. No nevím, třeba bude vědět někdo jiný.

Podívejte se na jeho Čistopis kvalifikační listinu. Je to dokument jaký se nevidí často a asi je to poprvé, co se na Palbě.cz něco takového objeví.

xxxxx



Ale jak vidíte v této kvalifikační listině v poli (18) je uvedeno, že sloužil i na frontě rumunské, ani nevím jestli je to vůbec možné, ale zatím nemám jak to prověřit. Fakt je že v dokumentu umístěném v kapitole IV, o tom píše také s tím že používá termín Besarabská hranice.

Z této funkce byl odvelen zpět na území zemí Koruny české, z několika pramenů vyplývá, že odmítl v době rozpadajících se front a končící války vydat rozkazy ke zbytečným útokům na v té době už velmi silné protivníky. Prameny dokonce používají termín odmítl hnát české vojáky na jatka a podobné. Mě se to nezdá – byl to loajální voják a odmítnout rozkaz by ho ohrozilo doslova do písmene na životě.

Spíše jako velitel brigády neprojevil dostatek bojového nadšení, anebo, a to asi skutečně nastalo, zpochybnil účelnost další útočné činnosti a to ve vypjaté době stačilo k odvolání z funkce a poslání domů- důstojníka takto uvažujícího na frontě nikdo nechtěl a hlavně – mohlo by to být nakažlivé.

Faktem je, že v září 1918 byl odeslán na zdravotní dovolenou a po ní byl ustaven velitelem náhradního praporu Pěšího pluku č. 75, u něj doma, v Jindřichově Hradci. Z velitele pěší brigády se stát velitelem náhradního praporu, to je hodně velký propad a evidentně někoho na AOK hodně vytočil.


Kasárna Pěšího pluku 95 v Jindřichově Hradci

Od listopadu 1918 se stal velitelem navrátivšího se Pěšího pluku č.75 v Jindřichově Hradci, nyní už nikoliv útvaru rakousko-uherské armády, ale útvaru domácího vojska československé armády.


Kolorovaný obrázek, původně diapozitiv a na něm příslušníci Pěšího pluku 95, toho času v Debrecíně před návratem domů, rok 1918

A tím začala jeho nedlouhá, ale velmi pestrá služba v nové československé armádě. A tak se na to stejným způsobem podíváme i zde.

Dne 29. října 1918 byl jmenován plukovníkem generálního Štábu a stále velel svému 75. pěšímu pluku. Dne 25. 11. 21918 byl jmenován do čela Velitelství vojsk bojujících na Slovensku. Ve funkci nahradil generála Josefa Štiku. Jeho štáb se rozmístil ve Starých kasárnách v Uherském Hradišti. Následně toto velitelství bylo přechodně v Žilině a nakonec v Košicích. Z Uherského Hradiště a Žiliny řídil všechny operace svých vojáků a podařilo se mu obsadit většinu území Slovenska vytlačit odtud maďarské vojenské síly a různé ozbrojené skupiny

Dne 8. ledna 1919 se stal velitelem Zemského vojenského velitelství na Slovensku, které se nacházelo v Košicích. Toto velitelství se zde nacházelo do června 1919. Plukovník generálního štábu František Schöbl byl dne 15. 03. 1919 povýšen do hodnosti generálmajora.

Síly, kterým velel, byly malé. Původně to byla jen 1. pěší brigáda ustavená 5. února 1919. Vele jí podplukovník pěchoty Hrbenský Arnošt a od 25. dubna potom plukovník pěchoty Kopfstein Arnošt. Od 19. května ale tuto jednotku ztrácí ze své přímé podřízenosti – byla převedena pod velitelství 1. divize. Této divizi o jediné brigádě velel generálmajor Jan Drobný a jeho velitelství bylo v Michalovcích a později v Mukačevě.

Od 30. března 1919 mu byla podřízena 4. divize. I tato divize měla jedinou brigádu a to 7. pěší brigádu. Velitelství se nacházelo v Popradu, Žilině a nakonec v Košicích. Prvně jí velel polní podmaršálek Vojtěch Letovský, po něm plukovník generálního štábu Jan Horák a nakonec generálmajor Antonín Rada.

A od 25. května 1919 mu byl pořízen Zemský dělostřelecký inspektorát na Slovensku.

Tento vojenský celek – tedy Zemské velitelství na Slovensku bylo od vzniku do 5. června 1919 podřízeno Ministerstvu národní obrany a od tohoto data do zániku 10. října 1919 Vrchnímu velitelství československé branné moci.

V době války s Maďarskou republikou rad nastalo přímé ohrožení Košic, které byly nakonec vydány bez boje. Schöbl se svým zemským velitelstvím Košice opustil a usadil se do Žiliny. Za to byl tvrdě kritizován. Některé prameny tvrdí, že byl dokonce přechodně odvolán a následně rehabilitován, ale to zatím nemám jak ověřit.

Faktem totiž je, že dne 1. listopadu 1919 byl ustaven do hodnosti generála V. hodnostní třídy, což vlastně odpovídalo jeho hodnosti generálmajora. Bylo to dáno zaváděním pravidel a hodnostních stupňů francouzskou vojenskou misí. Později tato hodnost byla nahrazena hodností brigádního generála.

Od 17. září 1919 byl jmenován velitelem 2. divize. Tato divize byla sestavena na základě takzvané „Lučeneké skupiny“ československého vojska na Slovensku. Původně jí velel polní podmaršálek Letovský, v době nejtěžších bojů potom generál Josef Šnejdárek. Od něj ji převzal právě Schöbl, aby ji po 22 dnech předal generálmajorovi Janovi Drobnému.

Následně převzal velení 9. divize. Ta vznikla 17. června 1919. Veleli jí postupně plukovník generálního štábu Kamil Holý, potom francouzský generálmajor Louis Jules Fredéric Kieffer, plukovník pěchoty Josef povolný. Náš generál jí velel od 20. řijna 1919. Jako její velitel se dočkal povýšení na generála IV. hodnostní třídy, což odpovídalo hodnosti generálporučíka, později tato hodnost nesla název divizní generál. Tuto šajbu dostal dne 29. prosince 2012. Bylo to jeho poslední povýšení.

Divize měla postupně několik míst rozmístění: Hulín, Kroměříž - Stará Kasárna, Trnava – Invalidovna a nakonec České Budějovice

Jeho 9. divize podléhala do 17. října 1919 Zemskému vojenskému velitelství pro Slovensko a následně, do 1. ledna 1920 Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy. K tomu datu divize byla přejmenována na 5. divizi. Až do konce aktivní služby našeho generála byla podřízena Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy. Byla až do svého zániku v roce 1938 dislokována v Českých Budějovicích v objektu zvané Velitelská budova

Byl to už plnokrevný svazek a měl podřízeny tyto útvary a jednotky:
10 pěší brigáda
9. pěší brigáda
Velitelství dělostřelectva 5. divize
Lehký dělostřelecký pluk 5, nahrazený v roce 1921 5. polní dělostřeleckou brigádou.

1. února 1922 onemocněl zánětem mozkových blan. Po dlouhé hospitalizaci a ještě delší rekonvalescenci byl penzionován a jeho vojenská kariéra skončila, tím že v září roku 1923 divizi předal svému nástupci generálovi Alfrédovi Škvárovi a od 1. října 1923 odešel do výslužby. Ale k tomu se ještě dostaneme.

[Pátrač]

Kapitola druhá: FRANTIŠEK SCHÖBL JAKO ŠLECHTIC

Při jednom tématu vznikla diskuse, jak to bylo se šlechtickými rakousko-uherských důstojníků. Případ muže, kterého v této práci sledujeme je velmi zajímavý.

Plukovník Rakousko-uherské armády František Schöbl se považoval za potomka jednoho ze starých šlechtických rodů. Ne vyloženě starých ale myslím si, že získání šlechtického titulu krátce po skončení třicetileté války už něco znamená. A nebyl to titul koupený, ale získaný za věrnost a službu vlasti v jejím ohrožení.

O jaký rod šlo?

Zakladatel tohoto šlechtického rodu se jmenoval Karel Ferdinand Schebl, který pocházel z pražské, zřejmě staroměstské měšťanské rodiny. Jeho příbuzným, možná otcem, zřejmě byl Jakub Šebl, který roku 1630 koupil za 750 kop míšeňských dům číslo popisné 156 U černého hada na Starém Městě pražském ve Svatolinhartské čtvrti. Karel Ferdinand studoval na Karlově univerzitě od listopadu 1642 postupně na dvou fakultách

– nejprve na filozofické fakultě, kde v květnu 1644 dosáhl hodnosti bakaláře,

- od roku 1645 potom byl posluchačem práv.

Vyznamenal se, jak jsem předeslal při mimořádné službě při ohrožení Prahy a vlasti. Za posledního švédského obléhání pražských měst byl členem studentské legie a jako její furýr se staral o zásobování. Účastnil se ale také všech výprav a útoků proti nepříteli a při jedné z potyček byl raněn do nohy tak vážně, že cituji: „takže o jeho zase povstání slabá naděje byla“.

Za své zásluhy získal 17. srpna 1649 český vladycký stav s predikátem z Krvavé Skály, německy vom Bluttigen Felß, a byl mu udělen erb:



Právě za potomka této rodiny a tedy i zakladatele rodu Karla Ferdinanda Schebla z Krvavé Skály se pokládal jindřichohradecký rodák plukovník František Schöbl, syn doktora Eduarda Schöbla a vnuk Jana Schöbla. V dubnu 1915 se stal velitelem pěšího pluku č. 21, se kterým se vyznamenal za těžkých bojů na východní frontě v květnu 1915. Když se rakousko-uherský zastavil, plukovník Schöbl zasáhl osobně v přední linii a podařilo se mu akci přivést ke zdárnému konci. Během boje ale vedle něj vybuchl ruský granát, který mu způsobil trvalou poruchu sluchu, a utrpěl také průstřel lýtka. Ale vytrval v boji až do konce útoku a teprve pak se nechal odsunout na obvaziště.

Za tyto hrdinské činy získal Schöbl 17. srpna 1918 rytířský kříž řádu Marie Terezie a s ním automaticky také prosté šlechtictví. Na základě řádových statut požádal František von Schöbl o povýšení do stavu svobodných pánů s predikátem z Blutigenfelsu (vom Blutigenfels), jenž byl udělen jeho předkovi Karlu Ferdinandovi. Průkazné dokumenty ale předložit nemohl, protože příslušné matriky byly zničeny při požáru.


A toto je ten metál co obdržel za statečnost v boji.

Malá vložka:

Řád byl založen Marií Terezií na oslavu vítězství rakouských vojsk v bitvě u Kolína 18. června 1757. Řád byl udělován důstojníkům, kteří prokázali neobvyklou odvahu při boji nepříteli a za službu svému mocnářství, konkrétně byl udělován, cituji:

„za vykonání takového činu osobní statečnosti, který by za běžných okolností nebyl vyžadován a přesto byl vykonán, případně spolu s tímto činem při vojenské akci provedení mimořádně důležitého a dovedného rozhodnutí“

Jak plukovník František Schöbl tvrdil, predikát podle rodinné tradice odložili již synové nobilitovaného, protože si na živobytí vydělávali jako truhláři. Taxu za predikát a diplom uhradil, ale než ale stačila být žádost vyřízena a příslušná nobilitační listina vyhotovena, došlo k rozpadu Rakousko-Uherska a císař Karel I. odešel do exilu. Takže jeho šlechtický titul byl dán pouze tím, že obdržel vysoké vojenské vyznamenání, které automaticky znamenalo i šlechtický titul.

Po vzniku Československa vstoupil František Schöbl do služeb československé armády a již 25. listopadu 1918 se stal velícím generálem na Slovensku, kde probíhaly ostré boje o hranice nové republiky. Ve válce s Maďary - v prvním kole skončeném v lednu 1919, se mu podařilo ovládnout téměř celé území Slovenska, které dohodové státy přiřkly Československu. Roku 1919 byl, již v hodnosti generálmajora, jmenován velitelem Zemského vojenského velitelství pro Slovensko. Po penzionování žil v Čechách a zemřel v Českých Budějovicích.

Zdroj zde použitý je velmi věrohodný:

http://www.novanobilitas.eu/rod/schebl- ... tigenfelsu

Na závěr pár slov o osudech šlechty za První republiky. Šlechtické tituly a řády zrušil 10. prosince 1918 zákon č. 61/1918. Zákon, který vešel v platnost neuvěřitelně rychle 18. prosince 1918, přijalo tehdejší revoluční Národní shromáždění mezi prvními právními normami nového státu. Zákonodárci budovali nové Československo na demokratických základech a zvolili formu republiky, v níž budou jakékoli šlechtické výsady nepřípustné.

Důvod byl ten, že noví páni nové republiky považovali šlechtu za jiné lidi. Tato „jinakost“, dle nich bránila šlechtě přizpůsobovat se kultuře středních vrstev. Dále vadila kosmopolitnost šlechty, kdy bylo považováno za jisté, že šlechta má omezenou schopnost přijmout jazykově vymezený nacionalismus a není ochota přiklonit se k měšťanskému liberalismu a k demokratismu.

Velmi výstižně to ve svém v pamfletu vydaném na sklonku existence habsburské monarchie shrnul spisovatel a žurnalista Josef Holeček. Je v něm autorem myšlenky, že, cituji:

„šlechty nemáme, české národní šlechty, která by byla korunou naší společnosti, jejím vůdcem a chloubou,“

A aby to vše vylepšil, přidal obžalobu s výčtem hříchů a zločinů českých aristokratů. Moravské pole, Lipany, Bílá hora, porobení sedláci, politický egoismus státoprávní šlechty, národní vlažnost, jejímž projevem bylo nedůsledné užívání českého jazyka - to vše vedlo k vynesení rozsudku: česká šlechta v národním smyslu neexistuje.

Holeček, ale byl borec a konstatoval, že bez šlechty je nám - národu - umožněn návrat do dob předfeudálních, kdy, cituji: „všichni rodilí a čistokrevní Čechové byli občany prvního řádu.“ Navíc Holeček příslušnost k českému národu považoval za nosný nobilitující faktor a objevil netušenou věc., cituji. „Sám český národní původ je jaksi aristokratický, či superiorní“. A na závěr svého traktátu dospěl k názoru, že, cituji: „aristokracie rodu bude nahrazena aristokracií ducha“

Dále už v těch podivuhodnostech nebudu pokračovat.

Faktem je, že novelizace zákona z 10. dubna 1920 byla už doslova nechutná. Za úmyslné a veřejné užití šlechtického titulu měl viník zaplatit pokutu od 50 do 15 tisíc korun nebo mohl být potrestán vězením v délce od čtyřiadvaceti hodin do čtrnácti dnů. Přestože se, ale za první republiky zákon běžně porušoval, nejsou podle historiků známy případy konkrétních postihů.

Další změna nastala roku 1936, kdy bylo původní znění zákona nahrazeno novým, které pamatovalo i na zákaz užívání erbů. Proti právu se provinil i ten, kdo zrušený šlechtický titul někomu přiřkl v tisku. V době protektorátu byla platnost titulů obnovena. A po druhé světové válce začalo platit opět původní znění bez zavedení sankcí.

Po roce 1918 přišla šlechta na základě pozemkové reformy z roku 1919 částečně i o pozemky. Další majetek byl bývalým šlechtickým rodinám zabaven po roce 1945 na základě Benešových dekretů. Zbytek majetku šlechtě odebraly konfiskace po únoru 1948.

[Pátrač]

Kapitola třetí: BOJOVÁ ČINNOST VE VELKÉ VÁLCE

Když začala Velká válka, podplukovník František Schöbl byl velitelem jednoho pěšího praporu Pěšího pluku č. 79 s posádkou v Riece. Jeho mateřský pluk v Riece měl tři prapory a čtvrtý - odloučený sídlil v Otocacu. Velitelem pluku byl plukovník Evžen šlechtic z Luxardo.

Pluk byl součástí 71. pěší brigády, 36. pěší divize XIII. armádního sboru. Velitel jeho divize byl generál major Klaudis von Czibulka, velitel sboru byl Generál pěchoty Adolf von Rhemen zu Barensfeld, velitel brigády potom generálmajor hrabě Johann Salis-Seewis.

xxxxx

Velitel 36. pěší divize generál major Klaudis von Czibulka a velitel XIII. sboru generál pěchoty Adolf von Rhemen zu Barensfeld

To dnes asi nikomu nic moc neřekne. Takže malá historická organizační vložka. Položím otázku a odpovím na ni sám:

Jak vypadala plánovaná bojová sestava proti Srbsku?

Jednalo se tyto tři armády

2. armádu - velitelem byl generál jezdectva Eduard svobodný pán von Böhm-Ermolli. Byla tvořena těmito silami:

- IV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Budapešť, velitel sboru generál jezdectva Karel Terstijanszki de Nadas – 31. pěší divize, 32. pěší divize, 10. jezdecká divize, 4. jezdecká brigáda a 4. brigáda polního dělostřelectva

- VII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Temešvár, velitel sboru generál pěchoty Otto Meixner ze Zweienstammu – 17. pěší divize, 34. pěší divize, 7. jezdecká brigáda a 7. brigáda polního dělostřelectva
Celkově to bylo 28 praporů, 5 eskadron, 14 baterií s 80 děly a 3 ženijní roty

- IX. armádní sbor. Místo mírového velitelství Litoměřice, velitel sboru generál pěchoty Lothar šlechtic z Horsteinu – 10. pěší divize, 29. pěší divize, 9. jezdecká brigáda a 29. brigáda polního dělostřelectva.
Dále zde byly: záložní eskadrona dragounského pluku 1. 9. hrubý polní houfnicový oddíl, 4. a 6. rota 9 praporu sapérů a 5. rota 9. praporu pionýrů

Velení 2. armády přímo podléhaly:
- 23. pěší honvédská divize
- polovina 7. pěší divize s 10 prapory, 1. eskadronou, 5. bateriemi s 30 děly, 1 ženijní rota, 21. prapor polních myslivců a 25. pochodový pluk
- 4., 7. a 8. pochodová brigáda
- 10 jezdecká divize

5. armádu - velitelem byl generál pěchoty Liborius rytíř von Frank. Byla tvořena těmito silami:

- VIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Praha, velitel sboru generál pěchoty jízdy Artur, svobodný pán Giesl z Giesingenu – 9. pěší divize, 19. pěší divize, 1. jezdecká brigáda a 8. brigáda polního dělostřelectva Dále pak:
- záložní eskadrona 14. dragounského pluku
- hrubý polní houfnicový oddíl číslo 8
- 4. a 6. rota 8. sapérského praporu
- 5. rota 8 pionýrského praporu
Celkově měl sbor: 26 praporů, 5 eskadron, 17 baterií s 98 děly a 3 ženijní roty

- XIII. armádní sbor. Místo mírového velitelství Záhřeb, velitel sboru generál jízdy Adolf, svobodný pán z Rhemen na Barenfeldu. – 42. pěší divize, 36. pěší divize, 8. jezdecká brigáda a 13. brigáda polního dělostřelectva. Dále pak:
- 2. a 3. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 9. praporu pionýrů
Celkově mě sbor: 33 praporů, 6 eskadron, 20 baterií se 114 děly a 3 ženijní roty

Velitelství 5. armády přímo podléhaly:

- 11. horská brigáda v Tuzle, velitel generál major Lawrowski. Měla 5 praporů, jeden prapor 3. bosensko-hercegovinského pluku, jedna rota pohraničních myslivců, dvě eskadrony husarů a dvě horské kanónové baterie
- 104. brigáda domobranecké pěchoty, Záhřeb, velitel generálmajor Bekić. Měla 4 domobranecké pěší prapory, jednu eskadronu husarů, jednu záložní kanónovou baterii a od září navíc domobranecký houfnicový oddíl
- 13 pochodová brigáda v Záhřebu, velitel generál major Letovský, celkem 6 pochodových praporů různých pluků a jedna záložní eskadrona hulánů.
- pochodové úvary 42 honvédské pěší divize, tedy honvédské pochodové pluky 11. a 12. každý se třemi prapory
- 12. horský dělostřelecký pluk
- 1., 2., 3. a 4. rota 8. praporu pionýrů
- 3. rota 9. praporu pionýrů

6. armádu – velitelem byl sám polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Byla tvořena těmito silami

- XV. armádní sbor. Místo mírového velitelství Sarajevo, velitel sboru generál pěchoty Michal šlechtic z Appelů – 1. pěší divize tvořená 7., 8., a 9. horskou brigádou, 48. pěší divize tvořená 10., 11., 12. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále zde byly začleněny tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 2. horská dělostřelecká brigáda a 5. pevnostní dělostřelecká brigáda pro opevněnou oblast Sarajevo. Dále pak:
- 5. kanónová baterie 37. polního dělostřeleckého pluku
- 4. a 5. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 4. praporu pionýrů
- 4. rota 7. praporu pionýrů
Celkově měl tedy sbor: 22 a půl praporu, jednu eskadronu, 12 baterií s 50 děly a 4 ženijní roty.

- XVI. armádní sbor. Místo mírového velitelství Dubrovník, velitel sboru podmaršálek Václav Wurm – 18. pěší divize tvořená 4., 5., 6., a 8. horskou brigádou, 8. jezdecká brigáda a 14. brigáda polního dělostřelectva. Dále potom měl v podřízenosti tři – 96., 121., a 122. samostatné pěší brigády, 3. horskou dělostřeleckou brigádu a samostatné 1., 2. a 13. horskou brigádu
Dále pak:
- 6. rota 13. praporu sapérů
- 4. rota 4. praporu pionýrů

Velitelství 6. armády přímo podléhaly:
- 47. pěší divize
- 40. honvédská pěší divize
- 3. samostatná horská brigáda
- 14. samostatná horská brigáda
- 109. brigáda domobranecké pěchoty
- pochodová brigáda 40. honvédské divize, celkem 6 praporů
- 23. pěší domobranecký pluk
- 1. a 3. rota 7. praporu pionýrů

Vojenské součásti prostoru Banát:
- 23. a 28 polní myslivecký prapor
- jeden prapor 8. domobraneckého pěšího pluku
- 5 kanónových baterií polních dělostřeleckých pluků 19. a 21.
- 107. domobranecká brigáda

Pevnosti:

Petrovaradín - 6 praporů domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Sarajevo - 3 půl prapor domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Mostar – 2 a půl prapor domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Trebinje - 2 prapory domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Bileta - 2 prapory domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Válečný přístav Kotor - 4 prapory domobranecké pěchoty a dělostřelectvo
Tvrz Malinovník - půl praporu domobranecké pěchoty a dělostřelectvo

Dunajská flotila měla tyto bojové jednotky:
1. skupina monitorů s loděmi „Temes“ a „Bodrog“
2. skupina monitorů s loděmi „Szamos“ a „Kövös“
Tři hlídkové čluny

Na Sávě byly dislokovány monitory „Maros“ a „Leitha“

Tyto armády tedy byly složeny z osmi armádních sborů. Včetně posilových prostředků tyto armády obsahovaly 23 pěších divizí, 3 jezdeckých divizí, 8 domobraneckých brigád, 6 pochodových brigád a 8 honvédských pochodových pluků.

Čtyři pěší divize pak byly vycvičeny a vybaveny pro vedení boje v obtížném krasovém a horském terénu a byly tvořeny dohromady 14 horskými brigádami. Celému tomuto seskupení měl a také velel polní zbrojmistr Oskar Potiorek. Ten ale nevěděl v době, kdy se chystal rozplánovat své operace, že s 2. armádou nemůže počítat. Její hlavní síly byl totiž jeho uskupení odebrány a přesunuty do Haliče. Tím přišel o dva armádní sbory, sborové jednotky a armádní jednotky.

Rakousko – uherský nástupový plán určoval 5. armádě následující úkoly:

Na rozkaz velitele celé fronty měla 5. rakousko-uherská armáda měla překročit řeku Drinu a projít údolím Jadru k Valjevu.

Byla rozmístěna takto:

11. a 13. horská brigáda u Zvorniku

XIII. armádní sbor se rozmisťoval u Běliny

VIII. armádní sbor se rozmisťoval v prostoru Bělina – Brčko

Dne 12. srpna 1914 byla započata vojenská operace tří rakousko –uherských armád proti Srbsku.
- na severu to byla 5. armáda na směru hlavního úderu na Bělehrad přes Valjevo
- na jihu 6. armáda směřující přes Užici k Valjevu a Lazarevci
- ze Slavonie měla postoupit přes Sávu 2. armáda ke krytí útočného uskupení.

Následně měla navázat kontakty s hlavními silami a podílet se na likvidaci srbských divizí. Ale jen se její předsunuté hlídky objevily u Šabace byly doručen její rozkaz k odsunu celé armády na bojiště v Haliči. Do doby odchodu měla provádět demonstrativní akce, aby upoutala co nejvíce srbských sil.

U 5. armády jako první přes řeku přecházely Drinu 91. českobudějovický a 102. benešovský pěší pluk od 9. pěší divize pod velením VII. Pražského sboru. Je tedy neoddiskutovatelnou pravdou, že jako první na tomto bojišti zahájili válku čeští vojáci. Ti se také stali první obětí vojenské tuposti, nekompetentnosti a neschopnosti.

Velitel 5. armády generál Frank od počátku věděl, že je všechno špatně. Počítal s tím, že ve směru na Valjevo bude muset porazit několik srbských divizí. Očekával, že budou dobře opevněné na výšinách kolem Lješnice a Loznice. Průzkum i zde nestál za nic. Hraniční řeka byla závažnou překážkou a hustý porost na srbském území omezil možnosti pozorování ze země i ze vzduchu.
Sama Drina zde je široká 150 až 220 metrů a hluboká od 2 do 6 metrů. Vytváří mnoho ramen a ty vydělují z terénu mnoho různě velkých ostrovů. Břehy jsou srázné a někdy i 5 metrů vysoké. Řeka rychle reaguje na změny počasí, tedy hlavně srážky. Celé údolí je hustě zarostlé a pro obranu malými pohyblivými skupinami střelců ideální. Oprávněně tedy Frank očekával, že přechod řeky bude Srby intenzivně napadán.

U Zvorniku se jednotky 42. záhřebské pěší divize dostaly druhou stranu řeky poměrně lehce. Proti nim stála jedna pěší rota. U Bataru do večera 12. 8. dokázala řeku přejít celá 36. záhřebské brigáda. Srbské krycí síly se nakonec boji vyhnuly a ustoupily v tomto prostoru na připravenou linii Tršica Brdo – Runjani – Lipnica – Obrež. Bohužel jako celek se XIII. sbor přes řeku nedostal na široké frontě.

Ani pražský VIII. sbor neuspěl tak, jak si představoval. Řeku překročil v boji, ale srbský šabacký oddíl bojoval velmi odhodlaně. To nakonec Srby přesvědčilo o možnosti ubránit prostor a rozhodli přisunout posily. Rakouské armádě tak bránili v postavení mostu celý den, a aby ho bylo možno postavit, bylo potřeba nasadit velkou sílu dělostřelectva. Mosty přes boční ramena Driny bylo možno postavit až potom, co byl vysekán 2 kilometry dlouhý průsek přes hustý les.

Výsledek byl ten, že pohyb vojsk se zasukoval a bojové jednotky se promíchaly s trény tak dokonale, že polní zásobovací systém po dobu 48 hodin přestal fungovat. Další dny se 5. armáda ztratila. Ztratila v nekonečných kukuřičných polích, kdy se vojáci od sebe vzdálení pár metrů neviděli. Všude husté stromové a keřové porosty, potoky, vodní kanály. Pohyb po metrech o hladu a o žízni.
Přitom úkol pro VIII. sbor byl jasný: po obsazení nebráněné Šabace dobýt Lješnici a následně Dobruč. Pro odhodlaný odpor srbských vojáků se stal tento úkol nereálný. Pražský sbor bojoval, krvácel a XIII. sbor stál v bojové sestavě a čekal na možný úspěch Pražáků a to po celý den 13. srpna. Nakonec část sil tohoto sboru přešla Drinu u Zvorniku a zahájila postupný útok na Boranja Planinu.

V pátek 14. srpna 9. pěší divize obsadila srbské pozice u Lješnice. Byl to dobře provedený útok a srbské obránce se navíc podařilo překvapit. Vpravo od 9. pěší postupující 21. zeměbranecká bojovala stejně rozhodně a obsadila Vidojevice. Jenže selhalo sborové velení. Dělostřelecké jednotky VIII. sboru nedokázaly podpořit palbou XIII. sbor, který se bez podpory nerozhodl k akci. Nakonec jeho veliteli došla trpělivost a nařídil útok i bez této podpory. Výsledek byl obapolný. Samostatná 11. horská brigáda obsadila Tršičsko brdo, 36. pěší divize šla do několika útoků u Dobriče a Obreže a byla těžce poničena srbskou palbou. I když nakonec tyto akce dosáhly úspěchu, rakouské síly nebyly schopné v této době a v tomto prostoru dalšího aktivního boje. Ve stejné době posílená srbská šabacká skupina zahájila protiútok s cíle sebrat Rakušanům Šabac. Byla nekompromisně odražena kombinovanou brigádou generála Letovského a velkou roli sehrála i těžká palba rakouských monitorů na Sávě.

Velitel přibržděné 5. armády ale neměl pocit, že by situace byla nějak moc vážná. Ale věděl, že vzrůstající odpor srbských sil asi znamená, že zakrátko jeho vojáci budou čelit protiútoku hlavních srbských sil. Tuhý odpor 3. srbské armády navíc vyvolal u velitele 5. armády dojem, že zde tato armáda hodlá bojovat jako na poslední čáře. Proto zastavil aktivity VIII. sboru a přidělené 36. pěší divize a vydal pokyn k odpočinku a reorganizaci.

Další boje bych popisoval zbytečně. Faktem je, že rakousko - uherské jednotky, které zahájily dne 19. srpna ústup za Drinu, se snažili odpoutat od nepřítele. Ústup se díky panice a strachu ze zajetí začal měnit v útěk. Odpoutání se ale na úseku 5. armády nedařilo všude. Nakonec po deseti dnech ustavičných bojů se tak zle poničené síly 5. armády vrátily tam, odkud vyrazily utlouct protivníka čepicemi.

Někde v té šílené skrumáži, se pohyboval i podplukovník Schöbl se svým praporem. Účastnil se i bojů v září a dosáhl i Bělehradu. Jenže okolnosti se vyvrbily tak, že byl od svého prvního válčeného úkolu odveden vyšší mocí a byl přemístěn na ruskou frontu, kde jeho armáda utrpěla stejně jako v Srbsku těžké porážky.

Velká část bojové činnost Františka Schöbla je pro mě nedohledatelná, ale díky patriotismu Čáslaváků, se mi podařilo najít poměrně dost věcí o jeho bojové činnosti v čele 21. pěšího pluku posádkou v Čáslavi. Ale jak uvidíme, stou Čáslaví to není tak jisté.

Něco málo historie:

S Čáslaví byly v období rakousko – uherské habsburské monarchie spojeny hlavně pěší pluk č. 21 a zeměbranecký pěší pluk č. 12. Ve městě se ale trvale nacházel pouze druhý z uvedených útvarů, což pramenilo z jeho zařazení do zeměbrany, tj. do té části armády, která byla pevně spojena s určitým teritoriem. Řadové pěší pluky byly mnohem mobilnější. Vzhledem k charakteru císařské armády působily podle potřeby v různých částech monarchie, kde verbováním získávaly nové rekruty. Teprve od 2. poloviny 18. století byly svázány alespoň s pevně stanoveným verbovacím (doplňovacím) okresem. V době míru sice byly plukům určeny trvalé posádky, ale některé jejich prapory působily odloučeně, a to i na místech vzdálených stovky kilometrů.
Pěší pluk č. 21 vytvořil v roce 1733 v Itálii hrabě Colmenero de Valderios („Regiment Colmenero“). Poddůstojnické kádry pluk získal od starších císařských pluků a z počátku ho tvořilo 12 rot. V letech 1747 a 1748 poskytl po jedné rotě ke zformování pěších pluků Kheul a Traun. V roce 1769 byl očíslován jako pěší pluk č. 21 (Infanterie–Regiment Nr. 21). V roce 1860 předal jeden ze svých praporů pro vytvoření pěšího pluku č. 75 a v roce 1883 další pro pěší pluk 98. Od tohoto roku používal název „Český pěší pluk č. 21“ (Böhmisches–Infanterie–Regiment Nr. 21).
Nejprve byl pluk doplňován verbováním na území, kde se právě nacházel. Od roku 1781 se začal doplňovat v Čechách, když obdržel verbovací okres v Bydžovském kraji (s tzv. štábní stanicí v Jičíně) a od roku 1782 také pomocný verbovací okres Stanislav v Haliči. Konečně v roce 1830 bylo s definitivní platností rozhodnuto o jeho doplňování rekruty z Čáslavského kraje, o jejichž získávání se staralo Verbovací (od roku 1858 Doplňovací) okresní velitelství v Čáslavi.
Během své existence plukovní velitelství v době míru vystřídalo více než 50 posádek. Řada z nich se nacházela v Českých zemích a např. můžeme uvést Prahu ve letech 1814 až 1815, 1816 až 1817, 1880 až 1881,
Chrudim (1817 až 1819),
Čáslav (1886 až 1890) a
Kutná Hora (1890 až 1914).
V roce 1889, kdy velitelství pluku sídlilo v Čáslavi, se zde nacházely pouze 1. a 3. prapor, zatímco 2. prapor byl dislokován v Kutné Hoře a 4. prapor v blízkosti Boky Kotorské v městečku Crkvica. Po redislokaci plukovního velitelství do Kutné Hory, se společně s ním přestěhoval pouze 1. prapor, zatímco 3. prapor zůstal v Čáslavi a 4. prapor přesídlil do Hradce Králové. V roce 1899 si vyměnily posádky 2. a 3. prapor, 4. prapor se přesunul do Kutné Hory a 1. prapor odešel do Sarajeva. V Bosně a Hercegovině působily různé prapory pluku až do vypuknutí I. světové války. Poté celý pluk odešel na frontu a z bojiště se jako organizovaný celek již nevrátil. V Čáslavi nadále působil pouze jeho náhradní prapor, který odesílal doplňky v podobě pochodových praporů k bojujícímu pluku do pole. Více viz. http://vojenstvi.cz/vasedotazy_68.htm
Takže je zde jistá zaužívaná historická nepřesnost. Rakousko-uherský řadový pluk číslo21 nazývaný Čáslavský, tak je nazýván zvykově, přesné označení je, že byl z Kutné Hory. Ale to není důležité.
I tento pluk zasáhl do války od jejího počátku a byl účastníkem bitev o Lvov a potom i o Halič. Utrpěl kruté ztráty a po zastavení postupujících Rusů bylo potřeba pluk stejně jako celou armádu v poli dát do pořádku. Na počátku války mu velel plukovník František Pokorný.
V době od 6. ledna 1915 do 10. dubna 1915 postupně dochází k pluku další pochodové prapory a pluk postupně dosáhl plného válečného stavu a opět jsou vytvořeny tři prapory. Přicházející prapory a setniny jsou vybaveny již mnohem lépe. Mají teplé vlněné prádlo, svetry, vlněné čepice chránící i uši proti omrzlinám. Stráže a hlídky dostávají bílé sněhové pláště. 15. dubna 1915 byl ustanoven do funkce velitele pluku plukovník František Schöbl. Už to byl zkušený frontový důstojník a věděl, co ho čeká.

Rychle se stal nejoblíbenějším velitelem pluku, zejména pro svoji osobní zdatnost, válečnou zkušenost a prozíravost. Znenadání se objevoval v zákopech i při největší kanonádě a zanechával za sebou lepší náladu a pocit důvěry v další boj. Dostalo se mu přezdívky „táta pluku.“

Vraťme se na frontu, k bojové činnosti pluku.

27. dubna 1915 pochoduje pluk z Rychwaldu přes Ropici, Grodek, Bialu Nižní, Stráže, údolím řeky Bialy, přes Willezysko, Bobovu, Brusník, Jastrzebizu, Budzyn, Brzozovu
30. dubna 1915 obsazuje zákopy u Rzepieniku.
2. května 1915 nastaly těžké boje.
Když postup pluku vázl, plukovník Schöbl zasáhl osobně v přední linii u střelců a podařilo se mu útok přivést ke zdárnému konci. Při tom byl sražen k zemi ruským granátem, který vybuchl přímo vedle něho a on utrpěl trvalou poruchu sluchu.

Ve dnech 4. až 7. května 1915 pluk pronásleduje ustupující Rusy ještě dále, než měl určeno. Pronásleduje Rusy přes Joninu, Jalowou, Blaszkovou a Brzostek. 7. května si pluk tuhým bojem vynucuje přechod přes řeku Wisloku u Brzosteku. Zde byl velitel pluku raněn průstřelem lýtka. Ale vytrval v boji až do konce útoku a teprve pak se nechal odsunout na obvaziště. Velení pluku přejímá podplukovník Augustin Fischer von See.

24. října přichází XVI. pochodový prapor. 1. listopadu prozatímně přejímá velení 15. pěší brigády plukovník Schöbl. 8. prosince 1915 pak odchází na zdravotní dovolenou a s radostí je znovu uvítán u pluku 12. února1916.

Od 24. 12. 1915 do 20. 1. 1916 je pluk ustaven zálohou divize v Bytyni a za tuhých mrazů opravuje tamní cesty. 8. 1.1916 přichází XVII. pochodový prapor. Od 21. ledna do 18. února pluk obsazuje úsek u vesnice Žerniszcze, jihozápadně od Olyky. Fronta je v té době klidná až na malé přestřelky.

19. února přichází XVIII. pochodový prapor a tento den je pluk soustředěn ve vesnici Nowosielki, kde se připravuje k odjezdu na tyrolskou frontu na italském bojišti. Zde končí strastiplná cesta 21. pěšího pluku na ruské frontě a pluk se sem už až do konce války nevrátí

Pluk byl naložen na ešelony a odjel na italskou frontu hned následující den 20. února 1916, ze stanice Luck. Jel přes Cholm, Lublin, Rozwadóv, Tarnów, Novy Sandec, Prešov, Košice, Budapešť, Mürzzuslag, Innsbruck do Neumarktu v Tyrolích.

Odtud pochodoval 4. března 1916 do Revera del Luna.

Do 9. května 1916 je pluk v Terlagu, kde dostává horskou výzbroj a v hornatém okolí se cvičí na horskou válku. To byla hlavní odlišnost od bojů na ruské frontě. Také se provádí signalizační a telefonní nácviky, aby později mohla dobře pracovat spojovací služba v neschůdném terénu. V této době zhruba dvou měsíců měl pluk dobré ubytování a byl i dostatek stravy. Proto i nálada mužstva byla dobrá.

21. pluk byl začleněn do 15. brigády, 3. divize, XX. sboru, kterému velel následník trůnu arcivévoda Karel.

Od 9. května do 17. května 1916 probíhaly pochody do operačních prostorů. V té době pluk pochodoval přes Trident, Matarello a Calliano údolím Adiže. Pak vystoupil přes Mezzomonte na horskou planinu u Folgarie a dále přes Costa do svých postavení na výšině Durer (kóta 1589). Útok započal 15. května 1916 silnou dělostřeleckou palbou. 18. května náš pluk vystřídal 14. pěší pluk v jeho bojové pozici na hoře Monte Coston d’Arsiero (18 km východně od Rovereta).

Zde je potřeba pár slov.

Vybojovaná 5. bitva na Soče, ve dnech 11. až 16. března 1916, a poměrně rozsáhlé úspěchy na východní -ruské frontě, umožnili vrchnímu velení přesunout na italskou frontu určité síly z Haliče a Bukoviny do jižního Tyrolska a po této bitvě i ze Sočské fronty. Byla zde možnost udeřit do odkrytého boku Italské armády. Kdyby se vydařil, mohl by způsobit Italům vážné potíže. Optimisté dokonce tvrdili, že dokonce mohl Italy vyřadit z války. Jenže Italové se už také ledacos naučili a tak se nenechali překvapit. Na straně rakouské zde do bojů zasáhli celkem tři české pěší pluky. 11. písecký, 21- to je ten náš a 73. pražský. Dále se účastnili 3 prapory: IV/ 42. terezínského, III/35 plzeňského a IV/ 81. jihlavského.



Velitelský sbor druhého praporu 21. zeměbraneckého pluku na frontě v Itálii

Uvedený útok neměl překvapení, byl pomalý ale i naši čeští vojáci se postupně prolamovali italskou obranou a Italové vyklízeli jedno pásmo obrany za druhým. Vypadalo to hodně dobře. Jenže zoufalí spojenci nemohli uvolnit ani prapor a tak posílali zoufalé telegramy do Ruska, aby jeho armáda zaútočila a napřed zbránila posilování fronty na Itálii a potom pokud možno donutila Rakousko - uhersko a Německo naopak na východní frontu poslat co nejvíce sil jak ze západní tak italské fronty.

A tak plukovník Schöbl vedl svůj první útok na Italy. 19. května 1916 pluk provedl útok na postavení Italů v sedle Valbona (kóta 1882) a obsadil jeho západní část. Od 20. května do 24. května 1916 pluk pokračoval v útocích na nejdůležitější úsek, na pevnůstku Campomolon (kóta 1855). Zde o něco severněji pluk ukořistil 3 děla, 1 houfnici, 582 pušek a další válečný materiál. 25. května pluk odešel do obce Vale a byl ustanoven do divizní zálohy. Jenže zde nepobyl ani tak dlouho, aby se vojáci dvakrát najedli.

xxxxxx

Zde je velitel XII armádního sboru v Itálii s vojáky pěšího plku 21. Je to generál Alfred Edler von Schenk

Již následující den, tedy 26. května 1916 pluk střídá 14. pěší pluk na Monte Cimone (kóta 1230). Je zajímavé, že střídal ten samý pluk co pár dní předtím na jiném postavení. Zde byl pluk ostřelován ze dvou stran a vytrval zde po dva dny.

Dne 30. května jsou pochodující sestavy pluku silně ostřelovány těžkou dělostřeleckou palbou, přes Mag. Fontana a Canále do Peralta. 31. května pluk podnikl útok od St. Ubaldo (jižně od Arsiera) na italské pozice u Onara (kóta 645). I při tomto útoku byl pluk rovněž ostřelován těžkým italským dělostřelectvem z obou boků i z týlu. Pluk utrpěl vážné ztráty ale, ale i 1. června 1916 udržel svá postavení a odrazil všechny útoky vedeným do obou svých boků. Všechny boje v těchto úsecích byly velmi vyčerpávající pro neschůdný terén, skály a nadmořskou výšku stačí se podívat na údaje o nadmořské výšce u jednotlivých kót. 10. června dochází XIX. pochodový prapor, velmi vítaná posila.



Pohlednice z bojiště Pěšího pluku 21., které prodej měl být ku prospěchu vdovám a sirotkům po padlých.

Tato útočná operace, která nemohla splnit očekávání, stála rakousko-uherskou armádu přes 5 000 padlých a na 25 000 raněných vojáků. Byla ukončena 17. června. Ale plukovník Schöbl mohl být na své vojáky více než pyšný.

Dne 24. června 1916, bylo jemu osobně oznámeno velitelstvím XX. sboru, že pro pluk byl doručen vlastnoruční dopis od následníka trůnu, Karla. Pluk i nadále drží své pozice přes prudkou, ze tří stran řízenou, dělostřeleckou palbu. Velitel pluku tuto poctu, jaké se dostalo za války jen některým útvarům, určitě vnímal velmi pozitivně a viděl v ní ocenění jak své tak svých vojáků, bez jejichž statečného boje by k tomu nikdy nedošlo. Tento den také dochází XX. pochodový prapor.

25. 6. byl pluku nařízen ústup do Tonezzy. Ústup byl proveden bez boje. Tento ústup v úzkém údolí Torenta Astica, které bylo přeplněno ustupujícími rakouskými vojsky, se mohl stát katastrofou, kdyby Italové zpozorovali odpoutání vojsk a údolí silně ostřelovali. Tím skončila pohyblivá válka a začala válka poziční.

Od 26. června do 3.června 1916 si 21. pěší pluk buduje silné pozice a kryty na výšinách Tonezzy a Monte Cimone a staví boční pozice na Cima Palje (kóta 990). I zde je pluk často ostřelován těžkým dělostřelectvem. Vzhledem ke skalnatému terénu se k trhání skal používá výbušnin. Čeští vojáci jako zruční hoši, kteří si poradí se vším, pochopitelně postupně získali i při této práci značnou zručnost a jistotu.



Ani po odchodu plukovníka Schöbla na vyšší post, Pluk neztratil svůj vojenský šmrnc. A6 do konce války patřil k tomu nejlepšímu, co na italské frontě bojovalo. Tato fotka ukazuje jeho vojáky při odrážení italského náporu a v popisce je uvedeno, že jeho snajpři zaznamenaly cenný úspěch. Zabili italského generála.

Dne 4. července dochází ke změně, velení pluku převzal plukovník Reimer. Bývalý velitel pluku plukovník František Schöbl (zvaný „náš táta“) byl jmenován velitelem 7. horské brigády.

O bojích této brigády jsem zatím moc nezjistil. Ale mám její složení a je zajímavé, že převážnou mírou byla tvořena jednotkami, které mírově pocházeli z Horních Uher, později Slovenska, o které za dva roky a pár měsíců tak urputně bojoval. Byly to:
II. prapor /5. pěšího pluku mírovou posádkou Szatmár.Neméti
IV. prapor /25. pěšího pluku, mírovou posádkou Lučenec,
II. prapor /34. pěšího pluku, mírovou posádkou Košice,
II. prapor /66. pěšího pluku, mírovou posádkou Užvár,
II. prapor /85. pěšího pluku, mírovou posádkou Levoča, doplňovací okres Marmaros-Siget,
III. prapor /86. pěšího pluku, mírovou posádkou Szabatka
domobranecký prapor 3
3. a 4. baterie horského dělostřeleckého pluku číslo 10
Jednu opěšalou eskadronu husarského jezdeckého pluku číslo 12, mírově štáb v Aradu a doplňovací okres Košice.

O jejím bojovém nasazení nemám žádné informace.

Stejně tak nemám žádné informace o jeho dalším velení jako velitele 37. pěší brigády. U té navíc, jak jsem uvedl v první kapitole, nemám dohledáno, že by jí skutečně velel. V roce 1917 kdy by ji měl převzít, byla součástí 19. pěší divize a ve složení měla Pěší pluk 75 a domobranecký prapor číslo 172. A podle všeho jí velel jiný důstojník. Ale na druhou stranu, posuďte sami obsah jeho kompletní kvalifikační listiny, zveřejněné výše.

List číslo 2, pole číslo (17) popisuje jeho kompletní služební činnost. A on sám tam uvádí, že velet těmto dvěma brigádám a nakonec i Pěší brigádě číslo 37. A této brigádě měl velet od 29 srpna 1917 až do 11. září 1918. Je to složité a ne vše ověřitelné s omezenými možmostmi, které mám.

[Pátrač]

Kapitola čtvrtá: PLUKOVNÍK FRANTIŠEK SCHÖBL A VOJENSKÉ AKTIVITY NA SLOVENSKU

Jak jsem uvedl v první práci o obsazování Slovenska, prvním velitelem těchto akcí byl Generál Štika. Nebyl to špatný voják ale na tuto akci, která vyžadovala rozhodnost, schopnost riskovat a ochotu nést na trh kůži jak svoji tak podřízených vojáků, nebyl tím pravým mužem.

Dne 25. listopadu byl generál Štika, kvůli předchozím neúspěchům a nedostatku iniciativy odvolán a na jeho místo nastoupil plukovník František Schöbl. Tedy náš muž.

Plukovník František Schöbl se tak ke svému asi nejvýznamnějšímu velení dostal pouhých 6 dní po té, co oficiálně podal žádost o přijetí do řad nové ozbrojené složky, československé armády. Následující dokument ukazuje, jak ta ručně psaná žádost vypadala.



Zde ji máme. Napsal ji česky, v duchu tehdejších pravidel pravopisu a v žádosti připomíná staré zásluhy svých předků- boj jeho předka o Staré město pražské, to že další jeho předek byl prvním Čechem, který složil doktorandské zkoušky v českém jazyce. Zdůrazňuje, že celou válku strávil mimo dobu nezbytně nutnou na léčení zranění jako velitel tří českých pluků a jednoho chorvatského a a velením brigád, kdy i v nich převažovaly síly českého původu.

Jeho velitelství bylo zřízeno v Uherském Hradišti ve Starých kasárnách. Téhož dne, tedy opět 25. listopadu byla válečnou radou určena nová prozatímní demarkační linie: Bratislava – severní břeh Dunaje – podél Ipeľu – Pinciná – ústí Uhu do Laborce – podél Uhu – Užocký průsmyk. Vše na sever od této linie bylo určeno k obsazení československým vojskem.

Na první v této kapitole zveřejněný dokument má přímou vazbu tento druhý:



Je také nesmírně zajímavý. Byl sepsán v Kutné Hoře, záložními důstojníky Pěšího pluku číslo 21. Stalo se 12. 12. 1918. Sice byl zván čáslavským, ale jak víme je to jakási zvyková chyba. Je vidět dle krásného rukopisu, že ho nejspíše psal záložní důstojník, učitel nebo úředník a byl mu poslán do Uherského Hradiště.

Je to pár slov o tom, že si svého bývalého velitele velmi váží, přejí mu vysoké postavení velitele všech československých sil na Slovensku. Připomínají jeho oblibu u podřízených a na závěr provolávají „NA ZDAR“!

Plukovník Schöbl si velmi rychle uvědomil nejen nedostatky v koordinaci postupu československých jednotek, ale i malý počet mužů, zbraní, výstroje a materiálu vlastních jednotek oproti dobře vybavené početní přesile Maďarů. Jako nesmírně zkušený voják prošlý východní i italskou frontou, kde v závěru viděl materiální bídu vlastních vojáků, dokázal objektivně posoudit vážnost situace a okamžitě začal pracovat na jejím zlepšení. Jako první zakázal jakékoliv improvizace a nařídil počkat se vším co je možno dělat do doby, než provede se svým štábem vyhodnocení situace. Ale Rejtarovým mužům pohyb povolil – věřil dalšímu zkušenému fronťákovi jeho hlášení, že na to, co chce udělat má dost sil i prostředků.

Schöbl byl občas jako u vytržení. Nemohl pochopit, jak je možné obsazovat území neznámé všem českým a moravským vojákům, bez toho, aby společné vojsko mělo a to je skoro neuvěřitelné, byť jen jedinou mapu Slovenska. Což je bohužel pravda, mapy Slovenska nebyly prostě k dispozici. Tuto skutečnost zaznamenal ve svém hlášení náčelník štábu československých sil na Slovensku podplukovník František Bartoš.

Plukovník František Schöbl se do práce pustil iniciativně. Jako první krok sloučil příslušníky českých praporů do tak zvaného Českého pluku a příslušníky moravských praporů do Moravského pluku. Požádal o posily a dostal je. Z českého území přišel například dobrovolnický prapor z Prahy, který se dalším vývojem stal 2 pěším plukem, anebo jedna švadrona 7. dragounského pluku. V Uherském Hradišti se ze slovenských dobrovolníků začala organizovat Garda Slovenskej svobody, která se později rozrostla na Pluk Slovenskej Slobody

Hlavním organizátorem a velitelem Gardy byl ustaven štábní kapitán Ludovít Šimko. Už 24. listopadu 1918 byl v Uherském Hradišti na Moravě založen zvláštní výbor pro výstavbu Gardy a ten vydal výzvu k slovenským vojákům. Pražské hlavní velení československé armády potvrdilo, že organizování Gardy je uskutečňováno v rámci směrnic Ministerstva národní obrany a zároveň ponechalo kapitána Šimka ve funkci jejího velitele.



Ľudovít Šimko, první velitel Gardy Slovenskej slobody, zde jako plukovník československé branné moci . Jeho dobrovolníci kteří bojvali s velkým nasazením, srdnatě a a s velmi dobrou kázní sehráli v dalších bojích velmi pozitivní roli.

Ke dni 7. prosince 1918 měl plukovník Schöbl k dispozici:

6 788 vojáků
317 důstojníků
41 jezdců
158 zákopníků
75 kulometů
4 děla
1 obrněný vlak
3 letadla.

Dne 9. prosince bylo na hlavním velitelství československé branné moci v Praze rozhodnuto o zřízení etapy pro obsazení Slovenska a mělo dojít k navýšení stavů. V tomto dokumentu se píše, že síly určené k tomuto úkolu mají 8 300 mužů a 500 koní. Ve skutečnosti reálná bojová síla byla 10 praporů, jedna jezdecká švadrona, 2 ženijní roty, 2 dělostřelecké baterie a jeden pancéřák.

Nemám v tom úplně jasno, ale tyto síly měl plukovník Schöbl k ruce, když 8. prosince uvažoval, co dál a jak začít s tím velký úkolem co před ním a jeho muži stál. Do Prahy poslal návrh, kde napsal dvě možnosti jak postupovat:

Primo: rychle obsadit klíčové dopravní uzly, mocenská centra a přirozené přírodní překážky

Secundo: zahájit pomalý, ale vytrvalý postup na široké frontě od jedné čáry k druhé. Tento bod plukovník Schöbl preferoval, i když mu bylo jasné, že jeho úspěch je velmi závislý na dostatku sil, a hlavně na počtu kooperujících četníků a státních úředníků. A poměrně logicky jak z vojenských tak hlavně z morálních důvodů bylo potřeba vyřešit jednou provždy otázku Žiliny, napřed obsazenou a potom ztracenou v předchozích bojích, což měl v plánu od samého počátku svého převzetí velení.

Než toto vše proběhlo nebo se připravovalo, musely československé jednotky odrazit dva maďarské pokusy o dobytí Trnavy z 27. a 29. listopadu a také výpad maďarského praporu ze Žiliny směrem na Trenčín. Tento výpad, který provedly právě části sil žilinské maďarské posádky nakonec, aniž by to kdo předpokládal, otázku Žiliny vyřešil sám.

Posádce velel plukovník Megerle a jeho síly byly tvořeny převážně dobrovolníky ze vzdálených Košic a těm veleli bratři Görgeiové. Ti se rozhodli, že dají českým silám lekci a zahájili postup na Trenčín dne 5. prosince 1918. V prostoru Zemianskej Kotešovej narazili na české námořníky, kteří zachytili jejich první nápor. Jakmile dorazila posila dobrovolníků z Bytče, došlo k tvrdé bitvě, která maďarské síly decimovala. Padli i oba bratři Görgeiové. Morálka těchto dobrovolníků se totálně rozpadla. Zastavili se až doma v Košicích. Plukovník Schöbl ve svém hlášení vysoce vyzvedl skvělé bojové vystoupení bytčianských dobrovolníků. Uvědomoval si, že dobrovolníci – Slováci jsou velmi motivovaní a jejich boj na něj udělal velmi dobrý dojem.

Žilina byla opět československá, ale Schöbl cítil, že postavení československých sil není v Pováží bezpečně. Nepřítel mohl udeřit tak, že by shromáždil dostatečné síly v údolí Nitry a odtud mohly postupovat úderem
- přes Rajec do Žiliny
- přes Bánovce do Trenčína a Trenčianské Teplé
- přes Radčinou do Piešťan
- nebo přes Hlovovec do Trnavy
Toto vše by mohlo být eliminováno tím, že by bylo obsazeno a pevně ovládnuto Ponitří. A to byl další krok, který Schöbl na své jednotky uvalil. Úkol měl být splněn takto:

První úder mělo zasadit seskupení tvořené 1. čs. dobrovolnickým plukem, 1. baterií a švadrona 7. dragounského pluku. Postupovat mělo z Trenčína a Trenčianskej Teplej až do Žabokrek nad Nitrou a odtud až do Topolčan. Jedna rota tohoto uskupení měla dělat kryt levého křídla v prostoru Prievidze a výzvědné dragounské hlídky měly postoupit až do Nitry.

Druhý úder měl provést jeden prapor a všechny volné síly z prostoru Trnavy a měly v součinnosti s obrněným vlakem překročit Váh a obsadit Hlohovec.

Obě tato uskupení potom vstřícným úderem měla obsadit Nitru.

Než ale došlo k postupu útočných seskupení, došlo k boji se silami Maďarů v síle asi jednoho praporu, který vyrazil z Nových Zámků a přepadl Hlohovci posádku našeho vojska a zatlačil ji přes most, který vzápětí pevně obsadil, do Leopoldova. Než se z toho stal opravdu problém, dorazil oddíl pěchoty a nepřítel byl zastaven. V noci na 6. prosince s podporou obrněného vlaku byl proveden protiútok a Maďaři nejenom museli opustit Hlohovec, ale ustoupili až do Galanty. Ztráty byly malé 2 mrtví a 7 raněných a skvěle se v boji předvedla 2. rota 2. československého pluku pod velením nadporučíka Rumla.

Mimo boje na frontě musel vést ještě jeden boj. Jeho služba v nové československé armádě nebyla automatická a úspěšné řízení operací mu nic nezaručovalo. A tak se pro odlehčení podíváme na další dokument:

Musel podat přihlášku do zařazení mezi aktivní důstojníky armády. Přihlášku zde vidíte.



V této přihlášce musel složit svůj osobní účet ze svého služebního života v míru i za Velké války. Zde budu opět citovat:

"Od počátku války až do 8. září byl jsem velitelem 2. praporu pěš. plk. 79, pak velitelem pluku. Prodělal jsem první tažení do Srbska, boje v Bosně a Sandžaku opětné tažení do Srbska. Počátkem roku 1915přeložen byl pluk můj do Karpat, když jsem v průsmyku Užoku zimní boje až do konce dubna vedl. Pak jsem převzal pěš. pluk čes. č. 21, s nímž jsem v roce 15tém prodělal tažení na Rusi proti Brestu Litevskému a potom přes Luck proti Rovnu pak boje střídavé východně od Lucku. V roce 16tém vedl jsem pluk při útocích v jižním Tyrolsku a pak u Arsiera.

V červnu 1916převzal jsem velení 5. pěší brigády na Tornere, pak velení 7. pohorské brigády v předmostí u Tolmina a Sv. xxxxxx. V září 1917 dostal jsem velení 72. pěší brigády na besarabské hranici, v prosinci převzal jsem velení 37. pěš. brigády české v jižních Tyrolích mezi Adrií a jezerem Guada. Koncem září 1918 byl jsem jmenován dozorčím výcviku vojenského tělesa náhradního u voj. velitelství v Praze. Při převratu převzal jsem velení posádky v Jindřichově Hradci. 24. listopadu byl jsem jmenován velitelem na Slovensku".

Na tuto přihlášku potom navazuje tento dokument:



Zde vidíte jednoduchou, ale zásadní žádost o přijetí do svazu Československé armády a sice jako gážista z povolání v aktivní službě a to přímo v armádní skupině.

Další ruka sem připsala jeho stávající operační nasazení, a pod tím už je razitko Osobní a stížnostní komise při MNO a rozhodnutí že vyhovuje a má být do tohoto poměru přijmout. To se ale stalo až 5. února 1919

Do boje zasáhl také oddíl od Trnavy a to postupem od Seredě a jeho postup ohrozil týl maďarského praporu a to významně přispělo k jeho porážce. A aby toho nebylo málo, Rejtharovi se podařilo 8. prosince obsadit Modru a 9. prosince Pezinok. Bylo to pokaždé bez boje, díky silným slovenským národním gardám, které skvěle spolupracovaly. A 9. prosince takzvaný severočeský oddíl bojující v trnavském oddílu první skupiny obsadil bez boje Sereď a Galantu. Rejthar tak splnil vše co, se zavázal Schöblovi udělat.

Seskupení 1. čs. dobrovolnického pluku zahájilo postup 8. prosince a už 9. prosince po krátkém boji jedna jeho část pod velením majora Františka Pirníka obsadila Bánovce. Sem za nimi přišli vyslanci z Topolčan a žádali rychlé obsazení svého města československým vojskem. Stalo se bez boje 10. prosince bez boje. Současně bylo konstatováno, že je obsazeno už celé údolí horní Nitry. V Prievidzi se usadilo velitelství 8. roty 1. čs. pluku a od severu se zajistilo obsazením Nemeckého Pravna, dnes je to Nitranské Pravno, a z východu obsazením Handlové.

Obsazení samotné Nitry bylo provedeno metodicky a s rozvahou. 9. prosince o půl druhé odpoledne velitel 1. praporu 2. čs. pěšího pluku kapitán Neuman s malou jednotkou vyrazil zvláštním vlakem z Leopoldova do Dolných Rišnovců, kde měl domluvenou schůzku s nitranským hlavním županem. Ten ale na schůzku nepřijel a tak se nepodařilo domluvit převzetí města československou mocí. Ale nebylo toho potřeba. Na místě na něj čekali občanští zástupci města Štefan Bertovič a Jósef Tiso. Druhá osobnost se nakonec stala prezidentem Slovenské republiky, známější pod nesprávným názvem Slovenský štát.



Celkový pohled na Nitru po Velké válce

Při jednání československým vojákům sdělil, že Maďaři Nitru vojensky úplně vyklidili. Zbylo zde jen něco málo členů městské gardy. Bertovič a Tiso měli obavu o klid ve městě a žádali, aby čs. vojáci město obsadili už druhý den.



Nádraží v Nitře, jak ho obsadil kapitán Neuman 10. prosince 1918.

10. prosince kapitán Neuman s celým svým praporem pod ochranou pancéřáku do Nitry po poledni do ní dorazil. Město obsadil bez jediného výstřelu a usadil se v honvédských kasárnách. Maďarská armáda se usadila v Nových Zámcích a 12. prosince se pokusila město neúspěšně dobýt - Neuman totiž internoval několik čelních osobností maďarské elity města a tím se maďarským vojákům nedostalo ani náznaku pomoci.

A tak se za pár dní a za cenu malých ztrát se podařilo obsadit celé údolí řeky Nitry. Bylo zřejmé, že maďarské jednotky postihla demoralizace. V Žilině se například doslova do písmene rozutekla skupina majora Bertalanffyho, která uzavírala cestu z Trnavy do Nitry. A 11. prosince československé jednotky obsadili znovu Vrútky, Martin a Turany.

Mezitím probíhal různá politická jednání. Ta přinesla další verzi demarkační čáry mezi československou mocí a Ma ďary.

Linie se táhla podél staré hranice mezi Dolními Rakousy a Uherskem až k ústí řeky Moravy do Dunaje, středem toku Dunaje až po ústí řeky Ipeľ. Odtud potom šla po řece Ipeľ k Ožďanům, a potom přes Rimavskou Sobotu, Tornalu - dnešní Šafaříkovo, Perkupu, Hidas-nemeti a Lastovce k ústí řeky Uhu do Laborce. Odtud nakonec směroval k Užockému průsmyku na starých haličsko-uherských hranicích. Vše co bylo vyjmenováno, mělo být součástí Slovenska. Provizorní hranice byla pro ČSR téměř nepřijatelná, protože nezabezpečovala železniční spojení z Košic přes Čop na Podkarpatskou Rus.

Už 7. prosince byl vydán MNO důvěrný výnos číslo 2675. Zde bylo uvedeno, že existuje čára - tedy nám už známá Pichonova linie, která je jasná a nezpochybnitelná. Vojákům bylo jasně řečeno, že to není konečná hranice slovenské části republiky, ale čára, kterou nezpochybní nikdo v dohodě a je to jen základ dalších aktivit. Území nad touto linií - myšleno na sever od ní - musí Maďaři okamžitě vyklidit. O zbytku nárokovaného území bude diskutováno, jednáno a možná se o ně i povede boj. Závěr jasný - nepřipustit žádné diskuse o tom, komu patří území nad touto čárou. Jasná mluva tohoto dokumentu Schöblovi ukázala, že postupuje správně a s plnou podporou vlády v Praze.

Následně tehdejší ministr národní obrany Václav Klofáč z této informace využil potřebné informace a vydal nařízení, že obsazení Slovenska musí provést co nejdříve divize Italských legií, které právě zahájily přesun z Itálie do vlasti a to ve spolupráci s československým vojskem, které se zde už nacházelo. Tyto jednotky měly ale být o samého počátku mimo Schöblovu velitelskou pravomoc.



Ministr národní obrany Václav Klofáč

Na základě tohoto nařízení potom Hlavní velitelství československé branné moci v Praze vydalo obsáhlý dokument s názvem: „DIREKTIVA PRO OBSAZENÍ SLOVENSKA“ Byla označena číslem 2964/1 odb. Měla 12 bodů a byla vydána 9. prosince 1918.

Tuto směrnici se mi nepodařilo dohledat. Ale podařilo se mi zjistit že:

- v prvním bodu se psalo o provizorních hranicích daných Pichonovou čárou.

- v druhém bodu se stanovoval způsob dopravy vojsk z Itálie na Slovensko, jako hlavní síly pro jeho obsazení.

Další body určovaly, že hned první ucelená síla přepravená z Itálie má obsadit Bratislavu a domácí vojsko, které už zaznamenalo nemalé úspěchy má některé prostory vyklidit a soustředit se v Pováží mezi Trenčínem a Žilinou a čekat na rozkazy. Má ale vyčlenit potřebné síly pro zajištění železničních tratí Hodonín - Malacky a Holíč - Trnava - Nitra.

Velitelství plukovníka Schöbla v Uherském Hradišti měl za sebou a svými vojáky nemalé úspěchy a plukovník věřil sobě i svým jednotkám. Nyní měl hrát jen jakoby druhořadou roli a jeho hlavní úkol byl vytvořit se sil doposud bojujících na Slovensku jednu „Slovenskou brigádu“, a měl zajistit trať Žilina - Poprad - Košice.

Přitom domácí vojsko soustředěné a doposud úspěšně bojující na Slovensku mělo vypracován vlastní plán na obsazení Bratislavy, jako další bod, který je potřeba splnit po obsazení Nitry. Jenže 13. prosince 1918 do Uherského hradiště zavítal podmaršálek Jan Diviš. A ten velitelům pro Slovensko jasně vysvětlil, že vše bude jinak a určil jim nový prostor jejich aktivit. Tím bylo jasné, že o Bratislavu plukovník Schöbl a jeho lidé bojovat nebudou. Zajímavé je, že prostor kde bude domácí vojsko bojovat si vlastně Schöbl a jeho náčelník štábu Bartoš určili sami. Prostě když nemohli do Bratislavy, chtěli do Košic. Věděli totiž že Košice stejně jako Žilina a Martin jsou nesmírně významné jak politicky, tak ekonomicky a vojensky.

To jim podmaršálek Diviš schválil a dokonce ještě 13. prosince 1918 byl vydán a jím podepsán rozkaz číslo 2/v.v. kde bylo uvedeno, že politické důvody jednoznačně vyžadují, aby byla trať Bohumín - Poprad a Košice byla obsazena co nejdříve s tím, že u Popradu musí být založena silná posádka. A velitelství československých sil na Slovensku mělo okamžitě zahájit reorganizaci a vyčlenit potřebné síly aby to bylo možno splnit. A tento úkol rozhodně nebyl druhořadou aktivitou.



Vše co jsem zatím popsal a vše co bylo potřeba vykonat, ukazuje tato mapa, která ukazuje stav ke konci ledna 1919. Jsou na ní hlavní vojenské součásti, směry postupů a datace. Je to hodně dobrá mapa. Pochází z knihy Vojenské dějiny Československa díl III, Naše vojsko, Praha1987 strana 39.

V dalších akcích při vojenském obsazování Slovenska se tedy počítalo se zapojením jednotek československého zahraničního vojska, kterým měla připadnout stěžejní úloha při dalším obsazování Slovenska, včetně obsazení samotné Bratislavy. Pro jednotky československého domácího vojska tak připadly úkoly typu ochrany klíčových železničních tratí a obsazování slovenského vnitrozemí. Tím, že pluky italských legionářů se při svém návratu do země opozdily, a tak se další krok se omezil na zabrání východního Slovenska se strategicky důležitou košicko-bohumínskou dráhou, podle Divišovy Direktivy a tento rozhodně ne lehký úkol se tak stal úkolem strategickým.

Význam tohoto úkolu podtrhuje to, bylo potřeba zajistit naprostou bezpečnost ministerstva s plnou mocí pro Slovensko, které se právě začalo usidlovat v Žilině. Význam zajištění prostoru Žiliny od jihovýchodu a východu, tedy z prostorů, o kterých se skoro nic nevědělo, byl zásadní.

Navíc zpravodajská služba na Slovensku hlásila, že polské jednotky překročily severní slovenské hranice a jejich předvoje se blíží k Popradu. A když se ukázalo, že Károlyiho vláda se snaží udržet alespoň východní Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde osoba jménem Viktor Dvorcsák v Košicích 11. prosince 1918 vyhlásila Slovenskou lidovou republiku jako samostatný stát, bylo jasné, že je potřeba rychlá, tvrdá a hlavně nečekaná akce.

Vše bylo potřeba provést v situaci, kdy bylo jasné, že italskými legiemi nelze zatím počítat. Plukovník Schöbel a podplukovník Bartoš se tohoto úkolu chopili velmi iniciativně. Kalkulovali s tím, že po trase do Košic není potřeba očekávat nějaký významný odpor. V tomto názoru je podpořila i návštěva maďarského parlamentáře v Uherském Hradišti, kterého vyslal distriktní velitel v Košicích Berzeviczy. Parlamentář tlumočit ochotu svého velitele uzavřít příměří a následně dohodu o vyklizení slovenského území až po demarkační čáru, tak jak ji v Maďarsku domluvil - i když bez jakéhokoliv zplnomocnění - Milan Hodža. O tom jsem psal v první práci. Stalo se 8. prosince.

Schöbl se rozhodl a pro postup na Košice vyčlenilo ze svých skromných prostředků vše, co bylo možné. I za cenu oslabení svého jižního boku před Bratislavou, Seredí a Nitrou. Dne 13. prosince byl na pokyny podmaršálka Diviše vydán rozkaz o postupu do nitra a na východ Slovenska.

Byla vytvořena dvě bojová uskupení.

Prvnímu uskupení - skupině velel podplukovník Eduard Šembera. Jeho úkol byl složitý - s jednotkami, které nepostupovaly na východ, měl za úkol udržet vše, co zatím domácí vojsko na Slovensku dokázalo obsadit. A to mohl být velmi těžký úkol.

Druhé skupině velel podplukovník A. Hrbenský ve složení:
- 1. prapor 2. čs. pluku
- severočeský prapor
- východočeský prapor
- 1. prapor slovenskej slobody
- 1. a 2. baterie
- jednotka dragounů
- zákopníci
- obrněný vlak.

Skupina měla jediný úkol. Rychlým náporem za sebou jedoucích ešelonů - rozkaz pamatoval i na jejich složení a harmonogramy nakládek a odjezdů - v čele s pancéřákem, obsadit Poprad. Pravý bok této sestavy rozložené na linii kolejí, měl zajistit jižně od ní působící prapor setníka Zajíčka s velitelstvím v Kremnici. Vše mělo být splněno ve dvou dnech, 14. a 15. prosince 1918.

Cílem bylo naprosté překvapení nepřítele. K tomu mělo být použito obrněného vlaku jako jakéhosi útočného klínu, který měl prostě maďarské linie natvrdo prorazit. Pro případné poškození železničních kolejí nepřítelem, bylo ženistům určeno postupovat hned za obrněným vlakem. Průlomem v maďarských liniích potom měly postupovat další vlaky a nikde se nezdržovat. Po dosažení Popradu a vytlačení polského vojska za hranice měl postup pokračovat směrem na Spišskou Novou Ves a Levoču. Úkol chránit železniční trať a týlové spoje připadl náhradnímu tělesu Gardy Slovenskej slobody přemístěné z Uherského Hradiště do Ružomberku. Do Vrútok byla přemístěna jedna rota železničářů. Po odražení Poláků a obsazení Popradu mělo být zajištěno levé křídlo a mělo se postupovat na Spišskú Novů Ves

Současně byly vyslány dva oddíly na samostatnou misi:

- jeden prapor byl vyslán do Kežmaroku, velitel setník Zajíček, jak je uvedeno výše.

- jedna námořní rota dostala za úkol obsadit Trstené na Oravě

Nakonec podplukovník Hrbenský zavelel a akce započala skutečně 15. prosince 1918, kdy předvoj v čele s obrněným vlakem vsupěl do Popradu. Přijel tam v 11 hodin 30 minut. Tímto nájezdem byla maďarská posádka naprosto zaskočena a bez jakéhokoliv odporu město vyklidila a začala ustupovat na možnou linii obrany na říčce Gelnica. A protože z Košic dorazili posily, začali Maďaři budovat novou linii obrany až u Margecan. Tento příznivý vývoj umožnil plynulou přepravu dalších sil do oblasti a tak Hrbenského skupina poté přesně podle plánu 16. prosince dopoledne obsadila Spišskou Novou Ves a odpoledne Levoču.



Tento obrněný vlak měl být ten, který pomáhal prorazit obranu Maďarů na cestě na Košice a Poprad.

Dále bylo třeba zastavit pronikání polských jednotek na slovenské území i za cenu ozbrojeného střetu. Poláci postupovali směrem na Kežmarok a 17. prosince pronikli až do Spišskej Belej.

Velitelství v Uherském Hradišti vydalo jasnou instrukci, že chování Poláků je protiprávní a následoval rozkaz o.p.č. 1216/10, který Hrbenskému nařídil, aby ihned obsadil Podolinec, vyslal oddíl do Starej Lubovni a nekompromisně vyzval polské vojsko k okamžitému opuštění území Slovenska. Pokud by Poláci neuposlechli, měl použít veškeré prostředky k tomu, aby prosadil československý zájem. Naštěstí prvnímu konfliktu Poláci ve dnech 17. a 18. prosince svým ústupem za hranice zabránili, a Kežmarok a Podolinec obsadila Garda Slovenskej slobody.

Když se 21. prosince na československé území vrátili, byli překvapeni dobře organizovanou obranou, a u Magurky je 1. prapor Gardy Slovenskej slobody rozprášil. Opět tak Schöbl viděl, že slovenští dobrovolníci z Gardy jsou stateční a odhodlaní bojovníci. Hrbenský nechtěl plýtvat časem a silami v neplodných bojích - Poláky nepovažoval za nepřítele a vše viděl jako nedorozumění.

Proto 24. prosince s polskými zástupci vyjednal provizorní demarkační čáru táhnoucí se od Javoriny a přes kótu 665, Richvald, ke kótě 1086, dále na Kamenku, Jarabinu, Malý Lipník k Andrejovce. Tato čára potom platila až do 14. ledna 1919, kdy se polské jednotky na rozkaz své vlády stáhly za hranice Slovenska.

V době kdy probíhaly tyto akce, kombinovaný prapor v čele se setníkem - kapitánem Jaroslavem Zajíčkem, jehož úkolem bylo krýt levé křídlo pplk. Hrbenskému, 14. prosince vyrazil z Vrútok a z chodu obsadil Kremnici. Jeho místo o pět dní později zaujala 19. prosince skupina praporčíka Poráka, která se právě utvořila z takzvané vysokomýtské roty z Leopoldova, čáslavské roty z Trenčína a z brněnských zákopníků. Tato skupina následně zahájila postup na Zvolen - byl obsazen bez boje 21. prosince, a po něm byla obsazena Bánská Bystrica.

Později když jako posila dorazila jedna polní železniční rota, Porákova skupina obsadila Svätý Kríž nad Hronom - dnešní Žiar nad Hronom a Bansku Štiavnicu. Zároveň rota 30. střeleckého pluku se sokolskou rotou z Jaroměře pod velením nadporučíka Karla Ejema obsadila 5. ledna Lučenec. Na Oravě rota námořníků vykazující vysokou morálku a soudržnost, posílena rotou kladenských dobrovolníků, postupně do konce roku obsadila všechna důležitá místa v Župě, a zajistila železnici do polského Nového Targu.

Doposud vše co jsem popsal, bylo výsledkem činnosti domácího vojska a dobrovolníků. Jenže do vlasti už dorazily první transporty s československým zahraničním vojskem. Zde to byly italské legie s velícím důstojníkem, generálem Luigim Guiseppem Piccionem. Ten ze svým štábem dorazil 25. prosince 1918 do Kroměříže a převzal velení nad vším, co se odehrávalo na Slovensku. Velitelství vojsk na Slovensku pod velením plukovníka Schlöbla, které se přemístilo do Žiliny, bylo zrušeno a dostalo působnost nad svými vojsky v akci a status velitelství brigády. Takže Schöblovi najednou veleli jeho ještě nedávní nepřátelé, se kterými se bil na sočské frontě a v Krasu.

Generál Piccione 27. prosince vydal svůj první rozkaz. Ten vycházel z operační směrnice z 9. prosince. Ale jelikož měl velící generál více sil než doposud, rozdělil akce na Slovensku mezi domácí vojsko a legionáře. Ti měli postupovat po jižní demarkační čáře a v případě potřeby svést boj se silnými skupinami maďarské armády.

Plukovník Schlöbl a jeho brigáda - nebrigáda potom měli dokončit to, co se jim tak dobře dařilo. Tedy dokončit obsazení železnice Žilina - Košice, průmyslová střediska, železniční a silniční uzly ve vnitrozemí Slovenska od pravidelných sil maďarského vojska a jiných ozbrojených sil. Zkušený Picione viděl, že dobře operující síly domácího vojska jsou na prahu zásadního úspěchu a věděl že jeho úkoly nejsou malé a hlavně věděl že bude mít dost práce s tím, aby rozhýbal svoji operaci.

A potom došlo k velké pozitivní změně. Na Slovensko dorazil 30. střelecký pluk pod velením dalšího zkušeného frontového vojáka podplukovníka Berana a byl podřízen přímo Schöblovi. Přítomnost této ostřílené a ukázněné bojové formace, byla okamžitě znát. Už 25. prosince obsadil Spišské Vlachy a Spišské Podhradie. Plukovník Schlöbl najednou věděl, že má dost sil na obsazení zbytku Slovenska ve svém úseku, hlavně Košic a Prešova.



Důstojníci 30. střeleckého pluku, podplukovník Beran je ten chlapík s bičíkem, čtvrtý z pravé strany fotky.

Vsuvka: 30. střelecký pluk byl prvním vojensky hodnotným československým pravidelným vojenským útvarem na území republiky. Skutečně to byl 30. střelecký pluk z Vysokého Mýta (v čele s pplk. Beranem), který se vrátil do Čech z Italské fronty dne 15. 11. 1918. Šlo o ucelený a spořádaný původně Rakousko-Uherský, nyní československý bojový útvar o celkové síle 1737 mužů, který si sebou kromě bojových zkušeností přivezl také relativně dobrou výzbroj a především výbornou kázeň a bojovou morálku.

xxxxx

30. střelecký pluk za pochodu a jeho kulometná rota.

V následných bojích o Slovensko se velmi osvědčil a to dokonce tak, že i přes svůj cejch „rakouského pluku“ - pluk přestal své povinnosti vůči císaři plnit teprve několik dnů před koncem války, se mu dostalo mnoha oficiálních ocenění, kromě vyznamenání a pochval obdržel taktéž svolení nosit ve svém názvu jméno Aloise Jiráska. Slovo cejch se mi ani trochu nechtělo psát. Fuj. Pro mě to spíše punc, mít takový pluk v armádě. Ale tak to bylo vnímáno.

A zpět ke Košicím a Prešovu.

K tomuto úkolu byla vytvořená nová skupina včele s podplukovníkem Františkem Beranem, která se skládala jak z nově příchozích jednotek na Slovensko, byly do ní vyčleněny
2 prapory 30. střeleckého pluku,
půlprapor 21. pěšího pluku
dvě baterie dělostřelectva – tak i z těch oddílů, které vyčlenil pplk. Hrbenský:
prapor 1. pěšího dobrovolnického pluku,
Pluk Slovenskej slobody,
jezdecká švadrona ze 7. dragounského pluku
obrněný vlak.

Pplk. Beran své síly rozdělil, většina jeho vojska postupovala na Košice a zbylá část (jeden a půlprapor) postupovala ze Spišského Podhradí přes Široké na Prešov. Ve dnech 26. a 27. prosince 1918 byly dokončeny přípravy. V cestě stálo kolem 1 800 maďarských vojáků, 8 kulometů a jedna dělostřelecká baterie.

Prešov byl 28. prosince obsazen bez boje. Předvoj hlavního tělesa – část 30. střeleckého pluku a jezdecká švadrona – narazil u Margecan na maďarskou obranu. Jenže Maďaři nedocenili sílu možného československého úderu a jejich odpor byl rychle rozbit. Už první den dorazily hlavní síly do Obišovců. Zde Beran neváhal a poslal do Košic dva své důstojníky jako parlamentáře.

Plukovník Schlöbl nechal svého náčelníka štábu zapsat, že akce na Košice začala velmi slibně, u Margecan Maďaři utrpěli porážku, více než 100 jejich vojáků - mezi nimi i 12 důstojníků bylo zajato. A zde to věci vstoupil generál Piccione tím, že aniž by se zatěžoval zjistit si skutečný stav na bojišti, které bylo od jeho velitelství v Kroměříži asi tak 350 kilometrů daleko, zakázal jakýkoliv další postup na Košice. Byl tak nějak italsky opatrný.



Nádraží v Košicích- cíl nájezdu pancéřáku a místo, odkud byly vojensky obsazena.

Plukovník schöble s ním zahájil spor a tím umožnil aby podplukovník Beran mohl tento rozkaz ignorovat. Věděl, že místní velitelství maďarských sil v Košicích nemá dost sil ani vůle klást účinný odpor a rozhodlo se vydat toto významné město bez boje. A tak se 29. prosince maďarské velitelství zvedlo a přemístilo se do Nyíregyházy. Ten samý den československé jednotky bez jediného výstřelu Košice obsadily. Plukovník Schlöbl a podplukovník Beran prokázali cit pro morálku a národní cítění svých vojáků a první do města vstoupil Pluk Slovenskej slobody.

Košice tak byly obsazeny i přes výslovný zákaz nového vrchního velitele generála Piccioneho – plukovník Schöbl jednal z vlastní iniciativy.



Vojáci pluku Slovenskej slobody v Prešově, leden 1919

Obsazením Prešova a Košic skončila samostatná činnost jednotek domácího československého vojska při obsazování Košic. Za 7 týdnů jeho slabé síly dokázaly obsadit plné dvě třetiny Slovenského území. Plukovník Schlöbl a jeho velitelství opustilo na počátku ledna Žilinu a přemístilo se do Košic. Řízení všech bojů na Slovensku už převzaly Piccione a hlavní úkoly už čekal na italské legie.

16. ledna 1919 bylo zřízeno Zemské vojenské velitelství v Košicích. Jeho velitelem se stal právě plukovník Schlöbl. Jeho úkolem bylo vybudovat v reálně přípustném času náhradní vojenská tělesa a zahájit odvody z území Slovenska pro doplňování bojujících domácích vojsk i legionářských jednotek. Ze sil které zde z domácího vojska byly vytvořeny dvě brigády.

První brigáda pod velením podplukovníka Hrbenského sloučila všechny síly domácího vojska na východním Slovensku.

Třetí brigáda potom sloučila pod velením plukovníka Šembery všechny síly na Oravě a v Pováží a v údolí Nitry.

Jediný úkol co těmto brigádám zbyl, bylo už jen obsazení Zemplínské a Šařišské župy. Tento úkol Schöblovi vojáci splnili v době kdy došlo k postupnému, ale energickému obsazení jižních oblastí Slovenska silami italských legií. Domácí vojsko bez vážnějších problémů obsadilo poslední území dle svého úkolu. Tedy Šarišsku a Zemplínsku župu. Část těchto území obsadil 30. střelecký pluk, ale hlavní zásluhu má 1. pluk Slovenskej slobody.



Mapa rozmístění sil naší a Maďarské armády v lednu 1919- je zní vidět, kolik toho vojáci pod velením plukovníka Schöbla a dokázali.

Do konce ledna 1919 tak bylo obsazeno vše, co bylo v daném stavu politického procesu vzniku První republiky na Slovensku možno. Za vojáky přicházelo četnictvo, úředníci, ajzboňáci a další prvky nové státní moci. Následně byly rozpouštěny dobrovolnické jednotky a byla zrušena Slovenská národní rada a její odnože po celém slovenském území.



Takto vypadala mapa Československa po všech bojích s vnitřními a vnějšími protivníky. Stálo to za to.

A blížilo se další nechtěné bojové nasazení – válka s Maďarskou republikou rad. Ale myslím si, že zásluha na ustavení československé moci na Slovensku našeho plukovníka je zásadní. Myslím si, že tento muž a jeho vojáci jsou neprávem opomíjeni a jejich zásluhy nejsou doceněny. Možná i proto, že bouřlivé události další války o Slovensko velkými operacemi, ztrátami a nejistotou výsledku události tohoto prvního kola zastínily a někdy obě akce historikům splývají.

Já jsem ale přesvědčený, že tento československý velitel který svým přehledem inteligencí a citem pro situaci, kdy opakovaně dal možnost vyniknout slovenským dobrovolníkům aby zvýšil jejich autoritu a význam pro celý průběh událostí, by měl být na Slovensku hrdinou.

[Pátrač]

Kapitola pátá: V DOBĚ VÁLKY S MAĎARSKOU REPUBLIKOU RAD, MÍROVÁ DOBA A KONEC SLUŽBY

Dne 8. ledna 1919 se stal velitelem Zemského vojenského velitelství na Slovensku, které se nacházelo v Košicích. Toto velitelství se zde nacházelo do června 1919. Plukovník generálního štábu František Schöbl byl dne 15. 03. 2019 povýšen do hodnosti generálmajora.



Budovav Košicích, dle některých pramenů nazývaná „Divize“, sídlo velitelství plukovníka Schöbla.

Síly, kterým velel, byly malé. Původně to byla jen 1. pěší brigáda ustavená 5. února 1919. Velel jí podplukovník pěchoty Hrbenský Arnošt a od 25. dubna potom plukovník pěchoty Kopfstein Arnošt. Od 19. května ale tuto jednotku ztrácí ze své přímé podřízenosti – byla převedena pod velitelství 1. divize. Této divizi o jediné brigádě velel generálmajor Jan Drobný a jeho velitelství bylo v Michalovcích a později v Mukačevě.

Od 30. března 1919 mu byla podřízena 4. divize. I tato divize měla jedinou brigádu a to 7. pěší brigádu. Velitelství se nacházelo v Popradu, Žilině a nakonec v Košicích. Prvně jí velel polní podmaršálek Vojtěch Letovský, po něm plukovník generálního štábu Jan Horák a nakonec generálmajor Antonín Rada.

A od 25. května 1919 mu byl pořízen Zemský dělostřelecký inspektorát na Slovensku.

Tento vojenský celek – tedy Zemské velitelství na Slovensku bylo od vzniku do 5. června 1919 podřízeno Ministerstvu národní obrany a od tohoto data do zániku 10. října 1919 Vrchnímu velitelství československé branné moci.

V době války s Maďarskou republikou rad nastalo přímé ohrožení Košic, které byly nakonec vydány bez boje. Schöbl se svým zemským velitelstvím Košice opustil a usadil se do Žiliny. Za to byl tvrdě kritizován. Některé prameny tvrdí, že byl dokonce přechodně odvolán a následně rehabilitován, ale to zatím nemám jak ověřit.


V tomto kasárenském objektu v Žilině se přechodně nacházelo Zemské velitelství pro Slovensko, tedy po ústupu z Košic. Objekt znám osobně ze svých studií v Žiline v letech 1979 až 1983.

Faktem totiž je, že dne 1. listopadu 1919 byl ustaven do hodnosti generála V. hodnostní třídy, což vlastně odpovídalo jeho hodnosti generál majora. Bylo to dáno zaváděním pravidel a hodnostních stupňů francouzskou vojenskou misí. Později tato hodnost byla nahrazena hodností brigádního generála.

Po dobu války s Maďarskem jeho možnosti vstupovat do vedení vojenských operací byly minimální. Jako zemský vojenský velitel se staral o bezpečnost v zápolí, zajišťoval klid v posádkách a průjezdnost komunikací ve své teritoriální působnosti.

Od 17. září 1919 byl jmenován velitelem 2. divize. Tato divize byla sestavena na základě takzvané „Lučenecké skupiny“ československého vojska na Slovensku. Původně jí velel polní podmaršálek Letovský, v době nejtěžších bojů potom generál Josef Šnejdárek. Od něj ji převzal právě Schöbl, aby ji po 22 dnech předal generálmajorovi Janovi Drobnému.

Následně převzal velení 9. divize. Ta vznikla 17. června 1919. Veleli jí postupně plukovník generálního štábu Kamil Holý, potom francouzský generálmajor Louis Jules Fredéric Kieffer a plukovník pěchoty Josef Povolný. Náš generál jí velel od 20. října 1919. Jako její velitel se dočkal povýšení na generála IV. hodnostní třídy, což odpovídalo hodnosti generálporučíka, později tato hodnost nesla název divizní generál. Tuto šajbu dostal dne 29. prosince 1921. Bylo to jeho poslední povýšení.

Divize byla součástí Armádního sboru, který měl být pod velením generála Podhájského nasazen jako hlavní úderná síla proti Maďarské republice rad. Velitelství sboru bylo dislokováno v Uherském Brodě a náčelník štábu sboru byl plukovník Josef Vitoušek. Druhou divizí ve sboru byla 8. divize.

9. divize měla postupně několik míst rozmístění: Hulín, Kroměříž - Stará Kasárna, Trnava – Invalidovna a nakonec České Budějovice. Náčelníkem štábu divize byl Schöblův osvědčený souputník plukovník generálního štábu František Bartoš.



Kroměříž, stará kasárna. I tento objekt znám osobně, dnes už armáda Kroměříž opustila a vojenské objekty převzalo město.

Jeho 9. divize podléhala do 17. října 1919 Zemskému vojenskému velitelství pro Slovensko a následně, do 1. ledna 1920 Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy. K tomu datu divize byla přejmenována na 5. divizi. Až do konce aktivní služby našeho generála byla podřízena Zemskému vojenskému velitelství pro Čechy. Byla až do svého zániku v roce 1938 dislokována v Českých Budějovicích v objektu zvané Velitelská budova.



Velitelská budova 5. divize, poslední místo velení generála Schöbla

Vojenská posádka v Českých Budějovicích – bylo to tradiční posádkové město, sestávala z několika útvarů. Nejznámější byl 91. pěší pluk, jehož vlastníkem byl generál baron von Cibulka. Podle národnostního složení Češi tvořili 45%, Němci 54% mužstva. V 29. zeměbraneckém pluku a později zvaném Střelecký pluk 29, tzv. lantveráku, sloužilo mužstvo z Českobudějovicka, Písecka a Jindřichohradecka. Národnostní složení bylo stejné jako u 91. pluku. Vojáky 24. divizního dělostřeleckého pluku tvořili Češi ze 70% a Němci z 28%.

Za Velké války, byl ke dni 2. 6. 1915, přeložen 91. pěší pluk do Brucku nad Litavou a na jeho místo přišel maďarský 101. pluk. Ke konci války byl ve městě posádkou 25. pěší pluk z Lučence, tvořený většinou Maďary a Slováky, a 6. střelecký pluk z Chebu s převahou německého mužstva. Posádkový velitel měl k dispozici pro udržení klidu ve městě několik dělostřeleckých oddílů z Rakouska a Štýrska a oddíl českých dělostřelců a pěšáků od 28. pěšího pluku.
V době vzniku Československa byli čeští vojáci s místními členy Sokola oporou vojenského odboru Národního výboru, řízeného majorem Františkem Kopřivou. Sokolské stráže zabránily nepokojům ve městě, obsadily i prachárny v Rudolfově, odkud vojáci chebského pluku utekli do kasáren. 30. 11. 1918 byl sjednán odchod chebského i maďarského pluku z města.

Nakrátko byl vytvořen 1. českobudějovický pluk, v jehož rámci byla setnina z bývalého 29. střeleckého pluku, setnina z bývalého 91. pěšího pluku a setnina složená ze sokolů, která se v prosinci 1918 stala základem 2. pluku Stráže Svobody. Polní prapor českobudějovické posádky potlačil pokus o odtržení německé provincie Böhmerwaldgau. Dne 21. 11. 1918 vydal velitel posádky plukovník Josef Bílý rozkaz, aby nově zřízený 1. českobudějovický pluk byl zrušen a z mužstva opět sestaveny dřívější pluky.


Generál Josef Bílý.

Výše jmenovaný plukovník Josef Bílý, zkušený rakousko-uherský frontový velitel, byl přijat do nové československé armády a postupně v ní dosáhl významného postavení. Jako příslušník- velitel Obrany Národa- byl členem jejího řídícího orgánu byl okupačními orgány zatčen a po atentátu na Heydricha popraven zastřelením. Při popravě odmítl zavázání očí a vydal svůj poslední rozkaz: „Palte vy němečtí psi!“

A následně sem přišlo velitelství a vojska 9./5. divize.

5. divize už nebylo jen tak něco. Byl to už plnokrevný svazek a měl podřízeny tyto útvary a jednotky:
10 pěší brigáda
9. pěší brigáda
Velitelství dělostřelectva 5. divize
Lehký dělostřelecký pluk 5, nahrazený v roce 1921 5. polní dělostřeleckou brigádou.

1. února 1922 onemocněl zánětem mozkových blan. Po dlouhé hospitalizaci a ještě delší rekonvalescenci byl penzionován a jeho vojenská kariéra skončila, tím že v září roku 1923 divizi předal svému nástupci generálovi Alfrédovi Škvárovi a od 1. října 1923 odešel do výslužby.

xxxxx

První dokument přímo uvádí, že po přestálém zánětu mozkových blan je k řízení vojenské součásti nezpůsobilý a zemský vojenský velitel generál Syrový s tímto závěrem souhlasí a a podepisuje. Druhý dokument potom už jen konstatuje, že tento voják byl k 1. říjnu 1923 naposledy služebně přeložen a to do výslužby.

Zde opět musím říci, že nevím jak dál. Prostě jsem nesehnal žádné relevantní podklady, abych se podíval na jeho život po odchodu do zálohy.

Byl to ale jako mnoho důstojníků té doby člověk velkého rozhledu znalostí. Třeba jeho jazykové vybavení bylo skvělé. Slovem a písmen ovládal češtinu, němčinu, angličtinu, italštinu srbochorvatštinu. Dokázal rozumět a částečně komunikovat rusky, polsky, latinsky a starořecky.

Byl to malíř krajinář, velmi vzdělaný topograf, mapotvůrce, učitel lyžování.

U vojáka nepřekvapí, že byl skvělý střelec ze všech pěchotních zbraní, včetně kdysi nepřátelských. Také celkově rozuměl konstrukci zbraní a jejich provozu. Dle všeho se velmi zajímal o to, jak pokračuje výstavba nové armády, její vyzbrojování a zvyšování bojeschopnosti. Zažil i zahájení výstavby betonového krunýře kolem republiky. Bohužel nebyl od svého penzionování k ničemu povolán a nikoho kromě veteránů už dále jako bývalý skvělý voják nezajímal.

Z osobního života vím jen to, že se oženil s Vilemínou Singuerovou a měli spolu čtyři děti: syny Jindřicha, narozen v roce 1903, Františka narozeného v roce 1908 a dceru Marii, která se narodila v roce 1912. Jméno čtvrtého dítěte neznám, je zde totiž ukryto hodně bolesti.

Výše uvedená třílistová kvalifikační listina, ale na straně první v poli (14) je uvedeno něco jiného: že měl děti čtyři:
13. června 1903 se narodil první syn
25. června 1905 se narodila první dcera
5. srpna 1908 se narodil druhý syn a
19. června 1912 se narodila druhá dcera.

Velmi zajímavá srovnanost narození dětí - myslím tím hlavně červen - ukazuje, čemu se tento důstojník a jeho paní věnovali po pravidelných podzimních manévrech.

Ovšem další vybraný dokument, Záznamní listy 1, 2 a 3 který ho jako vojáka posuzovaly za období
k 30. září 1918
od 1. října 1919 do 30. září 1920 na první straně
k 1. srpnu 1920
v poli 11 uvádí na dotaz počet dítek, stáří a pohlaví už jen dva syny a jednu dceru. Z toho plyne, že jej jako manžela a otce postihla tragédie. Jedno z dětí, které s manželkou přivedli na svět, jim zemřelo. Na ukázku jsem vybral lis číslo 1. a to obě jeho strany.



Zde je ten záznam o dětech, jiný než v kvalifikační listině.

Na druhé straně je vlastní rukou jeho bezprostředního nadřízeného, tedy generála Diviše, toho generála, který mu uvolnil ruce a tím mu umožnil vést boj o Slovensko bez byrokratických omezení, napsáno jeho stručné hodnocení. Je to pole 25.



Cituji:

„Zcela upevněný, přímý čestný charakter. Nabyl za minulé války velkého rozhledu vojenského a zkušeností válečných a byl znám co vynikající vyšší velitel. Organizoval účelně za poměrů voj. a polit. krajně obtížných postupně k obsazení západního Slovenska přidělované oddíly v uspořádaná operační tělesa a vedl obezřetně a úspěšně nařízené operace“.

V roce 1976 byl stržen dům generála Františka Schöbla v Jindřichově Hradci. Připomíná ho jen kamenná studna na okraji Husových sadů naproti 2. základní škole. Patrová budova působila v parku nenápadně, byla obrostlá stromy a před průčelím rostl nízký živý plot.

Dům nechali úředníci zbourat v daném roce kvůli špatnému technickému stavu. Lidé si budovu pojmenovali po posledním majiteli, generálu československé armády Františku Schöblovi. Jindřichohradecký amatérský historik Jaroslav Novák si myslí, že František Schöbl tak slavný rodák, že by si zasloužil, aby po něm jmenovali v Hradci ulici. Říká k tomu, cituji:

„Mluvil jsem o tom s radními. Prý zatím žádná beze jména není. Snad jestli se bude stavět na jižním svahu u Hvězdárny,“

Pro radní si připravil i pádné argumenty, proč dát po generálovi pojmenovat v rodném městě ulici. Připomíná, že při vyhlášení samostatného Československa v Hradci aktivně jednal se zdejší maďarskou posádkou, která 28. října 1918 nekladla odpor. Navíc byl prvním velitelem československého vojska na Slovensku a podařilo se mu zmírnit chaos, který tady ještě v roce 1919 panoval. To mi Palbáci víme více než dobře. Asi se s ním spojím a dám mu odkaz na tuto, byť nedokonalou práci, třeba mu pomůže doplnit argumenty.

O další životní pouti pana Generála Františka Schöbla se mi nepodařilo nic dohledat. Jen z podkladů co mi poslal kolega Zemakt vyplývá, že pan generál zemřel 8. července 1937 ve věku 69 let v Praze u své rodiny, u které žil již několik let. Nedožil se tak rozpadu Republiky, okupace a vzniku protektorátu. Neviděl, že jeho dlouholetý souputník a přítel František Bartoš se připojil k těm několika československým generálům, kteří aktivně spolupracovali s okupační mocí, a byl za to popraven v roce 1946.

Až do své smrti byl přesvědčen, že Republika československá jej neoprávněně odložila bokem a nedocenila jeho zásluhy a oběti jeho vojáků v době obou střetnutí s Maďary. A jsem hluboce přesvědčený, že jestli si nějaký voják, Čech, příslušník československé armády zaslouží mít pomník na Slovensku, je to tento chlap. Nebyl to Štefánik, nebyl hvězdář, či vědec. Nebyl to cestovatel jako jeho kolega generál Pěčírka.

Byl to „JEN“ VOJÁK. Inteligentní, pracovitý, statečný a neochvějně loajální ke své první široké vlasti, Rakousko-uherské monarchii. Když zanikla a byl císařským ediktem uvolněn z povinnosti vůči ní, stal se stejně loajálním vojákem nového státu, Československé republiky.

Tím jsem toto téma vyčerpal s tím, že se mi zdaleka nepodařilo sebrat data tak, aby tento článek o daném vojákovi řekl více, než řekl. Nejsem moc spokojen a ani nemohu být. Je mi líto.

Musím poděkovat Zemaktovi, který mi poslal dvě stránky z nějaké knihy, kdy jsem dostal možnost se trochu odpíchnout.

Ale opět nemohu říci nic jiného, že jsme měli hodně dobré vojáky.

Pátrač

[parmezano]

co v těch 122 letech dělal ? chybička

[Zemakt]

Musím poděkovat Zemaktovi, který mi poslal dvě stránky z nějaké knihy, kdy jsem dostal možnost se trochu odpíchnout.

Kolega Zemakt musí poděkovat kolegovi Pátračovi, bo naděje do něho vkládané nezklamal. Obávám se, že tato práce svým rozsahem a informacemi o F. Schöblovi je v českém prostředí ojedinělá. De facto jediná. Díky.

Dvě faktické:

- jak je to s tím otcem, na počátku uváděn jako gymnazijní profesor, dále potom v té pasáži jako syn doktora Eduarda. Vylučovat se to ale nemusí
- k IR 79, doplňovací obvod Opava

[Rase]

Povedený článek
Docela mě překvapilo, že i Poláci se snažili, těsně po válce, zabrat část Horních Uher. O tomhle jsem nikdy neslyšel a pozdější sedmidenní válka o Těšínsko (konec ledna 1919), se tak dostává do poněkud jiné roviny.

[Pátrač]

NO moc asi povedený není, ale myslím si že je celkem dobrý. Mě strašně chybí více osobní život. Jaký byl voják z článku víme a trochu to evokuje i to, jaký to byl člověk. Ale více osobního života by se hodilo, byl by bližší.

Jinak z VHÚ mám 60 listů dokumentů k Hynkovi Sponnerovi, skvělém vojákovi. Ale na rovinu. Toto jsem dával dohromady neskutečných cca 90 hodin. A abych to dal, stálo mě to 350 korun ve VHÚ a dalších 350 babek Sponner. Takže s těmito životopisy musím končit. Na peníze je to běs.

Pokud někdo chcete ty nejzajímavější dokumenty vidět na vlastní oči v plné velikosti, písněte a já vám je v podobě PDF prohodím úschovnou. Je to úžasné čtení.

Jestli ještě spíchnu toho Sponnera nevím, je to fakt náročná práce.

Za určité množství chyb se omlouvám, část už jsem jich opravil a zbytek oprav udělám večer. Na rovinu, kdybych to večer nepověsil, už by to skončilo v šupleti.

[Zemakt]

Jinak z VHÚ mám 60 listů dokumentů

No právě, to co jsi zde naložil je pecka, viz kvalifikační list. A k tvým pochybám, třebas:

Velení brigády mu zůstalo i po srpnu 1917, pouze byl jmenován velitelem Pěší brigády č. 37. Co se týká tohoto posledního údaje, nevím co s tím.

le jak vidíte v této kvalifikační listině v poli (18) je uvedeno, že sloužil i na frontě rumunské, ani nevím jestli je to vůbec možné, ale zatím nemám jak to prověřit. Fakt je že v dokumentu umístěném v kapitole IV, o tom píše také s tím že používá termín Besarabská hranice.

Nejsem vystudovaný historik, jen laik vocas, ale co víc než autentické personálie, potažmo deníky jednotky apod.. Neříkám, že není nutná komparace, ale co víc si přát..? Dík.

Ještě bych hodil do placu jednu konspiračku. Nezdá se někomu divné jeho převelení na balkán, de facto po ročním velení pluku na italské frontě a na sekundární bojiště? Zrovna z bojiště, kde byla o lidi jeho kvalit největší nouze? A nestal se jeho průser právě na této frontě. Někdy v létě roku 1917?

[Pátrač]

Přčevelení na Balkán? Je to divné. Ale já ani netuším, co tam vlastně dělal.

Ale jak to opravdu bylo, těžko říci. Ono je tého kolem něj hodně nejasného. Jestli by byla pravda, že odmítl poslat české vojáky do nějakého nesmyslného boje, proč by to neuvedl do svých výpovědí o své bojové činnosti. Pokud za to byl trestán, bylo by to pro něj pro přijetí do služby v naší nové armádě velké plus. A nebo jako čestný člověk nechtěl takovou berličku využít.

Jenže já přečetl ledacos o válce na Itálii. Nedorosta, Vričana, Fučíka a nikde nic.

Zahajil jsem jednání s lidmi v JIndřichově Hradci. Třeba z toho něco vypadne. Pár telefonátů a velmi jsem je zaujal. Třeba to bude ku prospěchu věci.

[Zemakt]

Víš Pátrači, nevím co si myslet o JH, ale třeba u nás vycházejí na stránkách chebského musea i medailonky sudetských němců. Třeba i druhoválečného německého esa z Ašského výběžku. Opomenutí takovéto postavy z míst jejího rodiště (Fr. Shc.), těžko se hledají slova.....

Na druhou stranu sluší se poznamenat, že ony dvě stránky, které jsem ti poslal pocházejí od autora z JH a jeho knihy vydané muzeem takéž z JH. Těžko říct, no..

[Pátrač]

No a já volal do muzea měl jsem pocit, že ani netuší o kom mluvím. V knihovně už byli více v obraze ale i tak jsem moc neuspěl. Mám svoji práci poslat, že se na to se zájmem podívají a pak dají vědět.Zájem ale měli velký a jsou ochotni spolupracovat. Pokud budou moci. Kdyby to nebylo tak daleko, zajel bych tam.

[kik]

Pátrači, díky za zajímavé čtení. Pan generál Schöbl byl, myslím, jedním z nemnoho vysokých důstojníků R-U armády, které republika přijala do svých služeb. Je jen škoda, že vojáci, kteří zůstali věrni cisaři až do hořkého konce, pak měli "cejch" ne snad zrádců ale přinejmenším něco jako někoho, na koho se nelze úplně spolehnout.

Mám takový dojem, že se Poláci při své snaze o ovládnutí severní části Slovenska odvolávali na zástavu spišskcýh měst z minulosti. A jejich sny o společné hranici s Maďarskem se na krátkou dobu naplnily v roce 1939....

[Zemakt]

Je jen škoda, že vojáci, kteří zůstali věrni cisaři až do hořkého konce, pak měli "cejch" ne snad zrádců ale přinejmenším něco jako někoho, na koho se nelze úplně spolehnout.

Čím déle se tomuto období věnuji, tím více musím tento názor revokovat. Minimálně do konce dvacátých let byl podíl "R-U živlu" v čs. armádě nezanedbatelný. Vždyť na koncepci a výstavbě prvorepublikové čs. armády zanechali stopu právě bývalí c. a k. důstojníci. Vše mělo svůj čas. Jejich pozdější náhrada novými absolventy francouzských a čs. vojenských vysokých škol z řad legionářů se dá chápat jako výměna generační. Pro porovnání člověk může vztáhnout data o čs. a německém důstojnickém sboru v roce 1938. Německý-prvoválečný, československý-nová krev.

Pro případné srovnání c. a k. vs. legie může právě dobře posloužit počet rekrutujících se absolventů vysokých škol, kdy poměr není tak jednoznačný jak se může někomu zdát. Když pominu, vztah presidenta a dobového tisku/ bulváru k bývalým vojákům monachrie, který ostatně v dnešní době dost vyčnívá a zároveň tak dává dostatek prostoru k takovýmto úvahám. Tak realita byla ve finále do konce 30-let poněkud jiná. Viz třeba Podhajský, i když s TGM na pivo nešel, stále zastával ne zrovna malou funkci. A takových to na úrovni pluků a praporů bylo habaděj. Armáda si prostě do toho nenechala kecat a šla si svojí cestou. Osobně v tom vidím generační výměnu. To že měli legionáři protekci, o tom žádná.

A jen tak na okraj, kdyby v tom chtěl někdo vidět paraelu s 48 a dál., tak ani náhodou. Neporovnatelné.

[Pátrač]

Kik - před několika lety jsem měl podobnou představu. Ale protože jsem se rozhodl odvést nějakou práci ohledně tohoto zde, zjistil jsem, že podíl důstojníků ze staré armády vůbec nebyl malý, naopak jak je vidět z těchto životopisů, mnoho a vysoce postavených se jich podílelo na zřízení nové armády. Délka jejich služby byla dlouhá různě v nové armádě, ale není pravda že by byli vysloveně protěžováni legionáři.

Co bylo k tíži procesu byly každoroční prověrky těchto důstojníků kdy třeba Velitele divize - třeba Schöbla hodnotili jeho podřízení od divizního dělostřelecké útvaru, podruhé od některého pěšího pluku a podobně. Prostě jakoby každý rok znovu a znovu musel obhajovat svoji oddanost, způsobilost a další atributy služby.

Já ty dokumenty mám, prostě to tak bylo.

[Aaron Goldstein]

Add legionáři:
Ono je také (dle mého) třeba brát potaz, že v době vzniku nové armády byly k dispozici pouze legie francouzské a italské.... Nejpočetnější, tedy legie ruské, se vrátili do vlasti tuším až někdy v roce 1920.... Takže těch legionářských velitelů nebylo až takové množství....

[Rase]

Navíc u ruských legionářů byl problém, že nebyli zrovna kompatibilní s československou armádou. Tak jako všichni vojáci, kteří bojovali v Rusku, načichli bolševismem. Příkladem můžou být Němečtí vojáci, kteří se po vyhrané válce s Ruskem vraceli na Západ, taky s nimi byl problém, krom přecvičení a vystrojení, je bylo nutné zpracovat i ideologicky. Kvůli spěchu k tomu pořádně nedošlo a tito vojáci byli bráni jako nespolehliví (druhosledové jednotky). Navíc se velení obávalo, že budou šířit bolševické myšlenky a "blbou náladu" i mezi ostatní jednotky.
V případě ruských legionářů to bylo obdobné. Z Ruska si přivezli svéráznou organizaci, návyky a ideologicky taky nebyli úplně vyhovující. Přeci jen čekali, že nová armádu bude postavená na nich a převezme jejich pořádky - což tady asi nikdo nechtěl. Pro armádu tak bylo lepší se těchto lidí co nejdřív zbavit, dát jim "trafiku" a začlenit je do civilního života. Tak jako všichni legionáři, byli i oni ochotní uznávat jen své velitele a ne ty oficiálně dosazené (a bylo asi jedno, jestli to byl "rakušák", "talián" nebo kdokoliv jiný). Paradoxně tak byli pro nově vzniklou armádu, ruští legionáři, mnohem větší problém než "rakušáci". Politická situace ale byla jaká byla a vyzdvihováni byli oni nepohodlní ruští legionáři. Italské a francouzské legionáře jsem přeskočil schválně, ti se integrovali bez větších problémů (do roku 1920) i kvůli nižším počtům.

[Zemakt]

Zároveň svoji úlohu mohla sehrát jejich kompetentnost v souvislosti s vojenským vzděláním. Více méně se jednalo o frontové velitele vzešlé z marasmu války. A vzhledem k tomu, jakou úlohu přikládala prvorepubliková armáda potřebnému vzdělání, museli si kluci ušatí mnohé doplnit, dostudovat.