PALBA.CZ

Pokusy na lidech jsou neodmyslitelně spjaty s nacismem a dr. Josef Mengele patří mezi nejznámější válečné zločince. Proto mnohé čtenáře překvapí, že i v USA proběhl během druhé světové války experiment, jehož výsledkem byli podvyživení lidé nápadně připomínající zbědované vězně z koncentračních táborů, byť jeho cílem nebylo týrání účastníků, ale naopak snaha pomoci hladovějícím v Evropě a na Dálném východě. V té době už Spojenci věděli jakým nelidským podmínkám jsou vystaveni vězni v koncentračních táborech a váleční zajatci (rudoarmějci v Německu a ostatní v držení Japonců), přičemž fotografie zničených sovětských měst nenechávaly nikoho na pochybách, jakému utrpení čelí civilisté v SSSR.

Očekávalo se, že osvobozenou Evropou (o Asii nemluvě) se po válce budou protloukat miliony vyhladovělých uprchlíků, o něž se bude muset postarat okupační správa. Varováním byla tzv. „tuřínová zima“, kdy v Německu sužovaném dohodovou blokádou zemřelo v zimních měsících 1916-17 možná až 700 000 osob na následky podvýživy a chladu. Aby se předešlo opakování této tragedie, dostala laboratoř fyziologické hygieny na Minnesotské univerzitě zadání provést studii, jež by po dobu jednoho roku zkoumala následky dlouhodobého hladovění na lidský organismus a psychiku. Samozřejmě se nejednalo o čistý altruismus a svoji roli sehrál i politický kalkul, že pomoc hladovějícím získá USA sympatie veřejnosti v osvobozených zemích.


Ancel Keys

Iniciátorem tzv. Minnesotského hladovějícího experimentu byl odborník na výživu dr. Ancel Benjamin Keys, ale podílel se na něm např. i československý emigrant Josef Brožek. Účastníci této z dnešního pohledu amorální studie se vesměs rekrutovali z lidí, kteří z morálních či náboženských důvodů odmítali sloužit se zbraní v ruce, ale z v zájmu humanity byli ochotni podstoupit test, jenž měl pomoci trpícím na druhém břehu Atlantiku. K tomu bylo zapotřebí, aby u „pokusných subjektů“ došlo ke snížení tělesné hmotnosti o 25 %! Počátkem r. 1944 začali Keysovi lidé rozesílat po Spojených státech propagační materiály, na jejichž titulní straně byly malé děti s prázdnými talíři a patetickým heslem, jenž mělo zapůsobit na kandidáty se správnými fyzickými i mentálními předpoklady, a přimět je k účasti na plánovaném testu.

Třebaže organizátoři Minnesotského experimentu nevypláceli žádnou mzdu a zájemci byli varováni před možnými zdravotními riziky, přihlásily se stovky kandidátů, z nichž vybrali 36 mužů (vesměs bělochů) ve věku mezi 22 a 33 lety, přičemž se většinou jednalo o členy přísných náboženských komunit jako mennonité či kvakeři. Dobrovolníci odcestovali do Minnesoty a od listopadu 1944 do prosince 1945 žili na stadionu v areálu tamější university. Na začátku pokusu prošli 3měsíční kůrou, jejímž cílem bylo upravit jejich tělesnou váhu k tabulkovému ideálu, a absolvovali sérií vyšetření, při nichž jim změřili kupř. velikost srdce, množství tuku, ostrost zraku a sluchu či kvalitu spermií, a teprve poté přešel experiment do fáze hubnutí trvající šest měsíců.


Obálka náborové brožury pro kandidáty na účast v Minnesotském experimentu

Od 12. února 1945 sice dostávali jídlo dvakrát denně, ale dávky byly vypočítané pro každého účastníka, přičemž jejich nutriční hodnota odpovídala necelým 1600 kaloriím na hlavu. Strava byla vybrána takovým způsobem, aby organismu zajistila dostatek minerálů a vitamínů, ale nesměla obsahovat maso, neboť se předpokládalo, že jeho konzumace představuje luxus, jenž si propuštění vězni a utečenci bez střechy nad hlavou nemohou dovolit. Proto se jejich „menu“ (s výjimkou mléka) skládalo výhradně z potravin rostlinného původu a účastnící experimentu měli na stole pochutiny jako tuřín, řepa, brambory, různé druhy ředkve, fazole, tmavý chléb a těstoviny, o nichž se naopak očekávalo, že budou k dispozici i ve válkou postižených oblastech. Příděly vody omezené nebyly a účastníci si mohli podle libosti dopřávat i kávu a žvýkačky.

Jelikož nacisté vnutili miliónům vězňů a nuceně odvedeným občanům porobených zemí heslo „Arbeit macht frei“, podstupovali účastníci Minnesotského experimentu - kromě hladovění - i tělesnou námahu, neboť přes den pracovali a každý týden museli ujít trasu měřící 22 mil (asi 35,4 km), takže není divu, že za těchto podmínek brzy připomínali oživlé kostlivce. S tím nevyhnutelně souvisel i očekávaný úbytek sil, otupělost, malátnost, podrážděnost a občasné mdloby, ale Keyse a jeho tým překvapily změny v chování účastníků experimentu. Ti přespávali na univerzitě, ale přes den se mohli volně pohybovat po městě, aby navazovali sociální kontakty se „svobodnými“ občany, ale polohladovění „správné Američany“ rychle proměnilo v asociály nejevící zájem o politiku, kulturu, ba ani o sex. Sam Legg (fotografie v záhlaví) např. tvrdil, že sice často chodil na americké veselohry, jenomže ztemnělý kinosál pro něj představoval úkryt před vnějším světem, a jejich komediální obsah nedokázal ocenit.


Účastníci Minnesotského experimentu

Středobodem jejich světa se stalo jídlo. Mnozí o něm dokázali hodiny rozmlouvat a vzájemné předčítání oblíbených receptů nebralo konce. Konzumace potravy se stala nejdůležitější událostí každého dne; samozřejmostí bylo dlouhé přežvykovaní přídělů a účastníci studie si oblíbili dětský zvyk vylizování talířů. Objevily se snahy „vylepšit“ dávky přidáním vody, zahánět hlad kouřením, a někteří dokázali denně spotřebovat desítky balení žvýkaček, což jim bylo posléze zakázáno. Nejhůře se s průběhem experimentu vyrovnával F. Watkins, jehož trápily „kanibalské“ sny, a po ostré hádce s Keysem byl z experimentu vyloučen. Podobně dopadl i jeden další dobrovolník a Legg si při práci usekl sekerou tři prsty, přičemž nedokázal vysvětlit, zda k tomu došlo následkem poruchy soustředěnosti, či se jednalo o projev úmyslného sebepoškození.

Množily se pokusy (včetně krádeží) opatřit si tajně jídlo, tudíž Keys nechal zbývající dobrovolníky na vycházkách hlídat, a bylo zřejmé, že v reálných podmínkách by je hlad donutil k zoufalým činům. Během studie lékaři monitorovali jejich zdravotní stav, takže zjistili, že jakmile organismus přejde do režimu hladovění, dojde ve snaze snížit energetický výdej ke zpomalení metabolismu, doprovázeným zmenšením objemu srdce a snížení tepové a dechové frekvence. Kromě dramatického úbytku hmotnosti zaznamenali časté otoky končetin a zvýraznění očního bělma.


Vyhublý účastník experimentu

29. července 1945 tuto část experimentu ukončili a účastníci přešli do fáze rehabilitace trvající 3 měsíce. Keys je rozdělil do čtyř skupin, jimž odstupňoval navýšení dávek jídla, takže nejšťastnější nyní dostávali porce obsahující dalších 1600 kalorií, kdežto ti kteří si vytáhli „černého Petra“ se museli spokojit s pouhými 400 kaloriemi navíc. K velkému překvapení se jejich tělesný ani duševní stav nelepšil, a muži dostávající nejmenší příděly nadále hubli, takže všem skupinám zvýšili potravinové dávky o dalších 800 kalorií, a teprve poté došlo ke kýženému obratu. To vedlo Keyse k závěru, že oběti hladomoru potřebují k zotavení denně dostávat minimálně 4000 kalorií.

Experiment oficiálně skončil 20. října 1945, ale tucet účastníků byl ochoten v Minnesotské univerzitě zůstat další dva měsíce, a pod dohledem Keyse a jeho týmu pokračovat v rehabilitaci, nyní už za neomezeného přísunu potravin. Výsledkem pochopitelně bylo hromadné obžerství, neboť v průměru zkonzumovali 5000 kalorií denně, ale často tuto hodnotu mnohonásobně překročili. Přesto někteří účastníci ani tehdy nenabyli původní tělesnou váhu, stále trpěli pocitem hladu a v jejich myslích hlodala iracionální obava, že se vše vrátí do starých kolejí a oni přejdou „z tlustých do tenkých“.


Max Kampelman - účastník Minnesotského experimentu - na snímku z r. 2012

Minnesotský experiment prokázal nepříznivý vliv nedostatku potravin na lidský organismus a psychiku, což by měly mít na paměti osoby přistupující bez lékařské konzultace k drastické redukci hmotnosti, či se z jakýchkoliv důvodů chystající k zahájení tzv. protestní hladovky. Delší výrazné omezení příjmu potravin je riskantní a bolestivý proces, který nekončí zastavením hladovky, neboť někteří účastníci studie tvrdili, že nejnáročnější fází byla rehabilitace. Nicméně z dlouhodobého hlediska u nich k žádné tělesné újmě nedošlo, o čemž svědčí fakt, že ještě počátkem 21. století bylo naživu 19 z původních 36 účastníků. Ukázalo se, že i přes současné období relativního blahobytu, máme stejný metabolismus jako naší předkové v době kamenné, kdy se chtě nechtě museli vypořádat i s horšími podmínkami, než svým „obětem“ přichystal vedoucí Minnesotského experimentu.

Keys publikoval výsledky studie nazvané „The Biology of Human Starvation“ v r. 1950, takže jeho zjištění nemohla být využita podle původních záměrů, což naštěstí nemělo na situaci v poválečné Evropě výraznější vliv, neboť okupační správa a vlády osvobozených zemí situaci zvládly. Nashromážděné poznatky však dodnes využívají humanitární pracovníci, neboť ve světě v důsledku válek, přírodních katastrof či neúrody, stále dochází k velkým hladomorům, takže Keysova studie neupadla v zapomnění a přinesla relevantní výsledky.

Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net

Použité zdroje:
Phillbrick N.: V srdci moře. Vydalo nakladatelství Triton 2015.
http://www.madsciencemuseum.com/msm/pl/ ... experiment
http://www.refinery29.com/minnesota-sta ... experiment
http://www.bbc.com/news/magazine-25782294
https://en.wikipedia.org/wiki/Minnesota ... Experiment

Neuvěřitelný experiment - díky.
Napadá mě podobnost s osudem Christophera McCandlesse, který se vydal žít sám do divočiny (o jeho životě vznikl film Into the Wild a Call of the Wild). Mezi jednou z příčin jeho smrti, byl zmiňován i hrachor setý, nebo kopyšník. Ronald Hamilton si totiž náhodou přečetl knihu: o koncentračním táboře druhé světové války na Ukrajině - Vapniarca, kde byli židovští vězni krmeni chlebem s moukou vyrobenou z hrachoru setého (lathyrus satius) u nějž bylo přes 2000 let známé, že vede k oslabení a následnému ochrnutí dolních končetin, zejména u mladých lidí. Tento efekt je dokonce pojmenován po rostlině a je nazýván "neurolathyrism" či "lathyrism".

"Můžeme tvrdit, že Christopher McCandless skutečně vyhladověl k smrti v aljašské divočině, ale pouze proto, že byl otráven. Tento jed ho příliš oslaboval, než aby se mohl pohybovat, lovit či hledat potravu, a vedl k jeho "extrémní slabosti", "přílišnému oslabení, než aby mohl vyjít ven", a problémum "vůbec se držet na nohou". V důsledku vlastně vůbec nezemřel na vyhladovění, zkrátka postupem času čím dál více ochrnoval. A nebyla to namyšlenost, co ho zabila, nýbrž nevědomost. A byla to taková nevědomost, která mu musí být odpuštěna, pro zásadní okolnosti týkající se jeho smrti, která by zůstala zcela bez povšimnutí všemi, vědci a laiky, doslova po desetiletí."

http://www.hedvabnastezka.cz/help-camp/ ... pertrampa/
Samotný kalorický příjem potravy tedy není tak klíčový jak by se mohlo zdát. Četl jsem i o opatřeních německé vlády v době blokády za WW1, kdy sice byly příděly tuků a cukrů dostačující, ale výsledná kombiace byla totálně nepoužitelná, oslabovala organismus (průjmy) a ve výsledku vedla k smrti.

Máš pravdu, že kalorie nejsou všechno a při dlouhodobé konzumaci je důležité i složení potravy, ale pokud člověk dostává méně kalorii než sám spotřebuje, začne hubnout a hubne tak dlouho, až nakonec zemře bez ohledu na složení potravy. To je prostě fakt se kterým musí všichni pracovníci bojující s následky hladu počítat v první řadě a teprve později mohou třeba řešit nedostatek vitamínů a podobné záležitosti, i když věřím že jak píšeš, v Německu za první světové války nevhodné příděly mnoho lidí zabily. To se ostatně děla třeba i v koncentračních táborech během druhé burské války, kdy Búrové umírali hlavně kvůli nevhodné stravě a špatným hygienickým podmínkám.

Stalin na to šel o dost drsněji:
http://extrastory.cz/stalinuv-hruzny-ex ... ibaly.html

Mne to zasa pripomenulo experiment na Stanfordskej univerzite (Kalifornia) v roku 1971 a boli o ňom natočené aj dobré filmy.

Profesor Zimbardo vybral na experiment normálnych VŠ študentov a rozdelil ich na väzňov a dozorcov. Chcel skúmať, čo s ľudskou psychikou urobí, ak má možnosti šikanovať alebo naopak bude ponižovaná. Určil spočiatku pravidlá ako v bežnej väznici a celý priebeh monitoroval. Dozorcovia síce mohli chodiť večer domov, ale väzni boli v priestoroch kde neboli okná, aby nemali pojem o čase. Postupne sa situácia natoľko zhoršila, že sa prakticky Zimbardovi vymkla z rúk. Napriek tomu nechcel experiment ukončiť, keďže sám bol doňho už úplne zatiahnutý a naschvál navodzoval ďalšie a ďalšie situácie, aby zhoršil podmienky väzňov. Dozorcovia teda postupne pritvrdili, až sa z niektorých stali úplní sadisti. Väzni najprv reagovali vzburou, ale neskôr otupeli a stali sa z nich poslušné nástroje. Niektorí upadli do hlbokých depresií a tuším dvaja museli experiment predčasne opustiť.

Experiment sa ukončil až po tom, čo miesto navštívila nejaká psychologička a zistila, aké zverstvá sa tu dejú. Zimbardo neskôr pripustil, že stratil nad sebou kontrolu. Experiment bol neetický ale ukázal, že aj z normálnych ľudí sa môžu stať sadisti a tyrani, ak to majú dovolené a naopak zasa ukázal, že ľudia v ponižujúcich podmienkach sa môžu stať úplne zdeptanými handrami.

https://sk.wikipedia.org/wiki/Stanfords ... experiment

Ešte dodám k tým búrskym koncentr. táborom, ktoré si spomenul, že ľudia v nich nedostávali nevhodné potraviny - kiež by ich mali. Oni nedostávali žiadne, resp. iba malé dávky a umierali od hladu. Plus zlá hygiena.

Ten Stanfordský experiment jsem si také vybavil a jistá podobnost tu je. Hlavní rozdíl vidím v tom, že Keys přesně věděl, co je cílem jeho experimentu a jeho průběh byl předem určen, takže nad ním neztratil kontrolu a experiment splnil svůj účel. S těmi Búry bych ti dal alespoň částečně zapravdu; v první fázi jejich internace opravdu trpěly hlady a situace se zlepšila až, když se do toho vložily některé britské osobnosti jako E. Hobhousová a politici.

Ten Minnesotský experiment bol síce urobený za iným účelom, ale nedá mi nespomenúť v súvislosti s touto témou modernú chorobu - anorexiu.
Týka sa aj chlapcov ale prevažne dievčat. Začína nevinne - dievča chce schudnúť a končí aj smrťou. Výrazný úbytok na váhe sprevádzajú bohužiaľ často neliečiteľné zmeny psychiky. A tu vidím asi najväčšie riziko. Pacientke sa stále zdá, že je tučná, aj keď je ako kosť a koža. A cíti sa previnilo, ak by sa mala viac najesť. Tieto psychické deformácie sa ťažko liečia, pretože psychika bráni postihnutému sa najesť. Jedlo mu je odporné a nemá na nič chuť.

Možno teda aj účastníci min. experimentu - síce vcelku v zdraví prežili, ale ich psychiku to mohlo poznačiť, ako aj spomínaš. Niektorí možno upadli do obžerstva prípadne do bulímie, keď sa strieda obdobie nekontrolovaného obžerstva s hladovkou a zvracaním alebo upadli do anorexie a už nedokázali nadobudnúť svoju normálnu hmotnosť. Ale vtedy sa samozrejme ešte o anorexii ani bulímii nič nevedelo. Tak či onak - dlhodobé hladovanie je nebezpečné predovšetkým na psychiku.

Stuko, ta souvislost s anorexií se během Minnesotského experimentu opravdu projevila. Účastníci sice vypadali jako chodící kostlivci, ale jim to přišlo normální a ostatní lidé byli v jejích očích tlustí, přesně jako to vidí děvčata trpcí anorexií. Později sice nabyli původní váhu a po tělesné stránce byli v pořádku, ale s psychikou to bylo horší a vím, že někteří trpěli strachem z hladovění a snažili se shromažďovat zásoby "na horší časy". Holt hladovění (nucené ani dobrovolné) není žádná sranda a rizika hlavně nějakých psychických problémů nelze podceňovat.

Zaujalo mě, jak brzo se začaly projevovat kanibalské tendence. V tomto případě byl zmíněný člověk odstraněn z experimentu, ale v reálné situaci by se experiment začal asi hodně zamotávat. Přeci jen někteří lidé k tomuto mají sklon (dřív nebo později), jiní raději umřou hlady. Tohle je pěkně vidět na vzpomínkách z Leningradu, kdy většina lidí se snažila nějak přežít s tím co měli, jiní začali prodávat karbenátky, když se začaly ztrácet děti.
Společenství by se tedy časem rozdělilo na lidi co jedí jiné lidi a ty ostatní. Ke scénáři "ostrov" pak zbývá jen krůček, kdy by mohly vzniknout dva znepřátelené kmeny (tak trochu jako mnohem horší Pán Much, nebo úpadek civilizace na Velikonočním ostrově)

Pán múch je zložitejší. Sadol by mi aj na experiment v Stanforde, kde zo začiatku boli jasné pravidlá pre obe strany ale napokon sa to zvrhlo na šikanovanie a ovládnutie tej slabšej strany. A aj ten dozorca, čo zo začiatku s takýmto postupom nesúhlasil, radšej sa pridal.
Pán múch je o zachovaní demokracie a civilizácie v ťažkých podmienkach. Napokon ale stroskotá na agresivite a tyranii jedného či viac jedincov, ktorí potom ovládli celú skupinu a kto sa nepridá je vyvrheľ. Sila a primitívne pudy víťazia. Rozhodne máš ale pravdu, že ak by Minn.experiment pokračoval a bol ponechaný sám na seba, skupinu by ovládli rovnaké pudy ako u Pána múch a všetky civilizačné návyky by išli bokom. Navyše v tomto prípade hral hlavnú úlohu hlad a keď má človek hlad - ozajstný hlad, čo mi vôbec nevieme, čo to je, tak mňa by skôr zaujímalo, akí boli v minulosti ľudia, ktorí sa ozaj v ťažkých podmienkach dokázali rozdeliť aj s tým málo jedla čo mali a nepriklonili sa ku kanibalizmu, ani keď to bola ich posledná šanca na prežitie. Že by viera v boha? Asi aj vnútorná sila jednotlivca alebo jeho morálne kvality.

Velmi zajímavý článek. Vůbec jsem netušil, že takoví experiment vůbec proběhl.

Okolo 14-17 rokov som mal nejakeho bacila čo spôsoboval pálenie v zalúdku vždy keď som sa najedol.
Vedel som vtedy 3-4 dni nejesť aby som sa tomu vyhol.
Asi všetci vieme ake zmeni v tom čase telo prežíva takže vo výsledku som do dospelosti vstupoval s 180 cm a 60 kg. Napriek tomu že celkom dost jem a cvičim tak az o 7 rokov som začal priberať a o 10 rokov som nabral 10 kg.
Takže vám môžem dať nejakè odpovede. 3 dni su hranica kedy vam je jedno či jedlo bude bolieť. Po 5 vas hlad budí, v tom čase jete čo je prvè po ruke aj keď ak mate výber tak 1. Mäso 2. Pečienka 3. Ryža 4. Ovocie. 5. Cestovini mam dojem že telo si pýta to čo mu chýba. Pohľad na iných ludí bol neutralni par ludí malo nadváhu ale nikto mi nepripadal podvíživený, ani ja. Rozdeliť sa o jedlo nebol problèm ale asi to bol len krátky čas. Den začinal obvykle pokusom rohlík alebo chleba ak to nebolelo tak som sa najedol uplne normalnu porciu, žiadne prejedanie.

Moje babička byla dva roky totálně nasazená. Ty dva roky se ani jednou pořádně nenajedla a nakonec zůstala 10 dní o hladu a žízni zasypaná v troskách domu po náletu. V Drážďanech. Přežila a byla to super babička. Ale ty dva roky hladovění a deset dní absolutního hladu ji změnili. Nebylo to nějak markantní, ale pokud viděla někoho hubeného, okamžitě o něj měla starost, že je nemocný. Za zdravé považovala lidi s nadváhou. Navíc kdo byl hubený se určitě měl špatně a ten kdo přibral na váze si naopak polepšil.

Děda tam byl také ale protože makal v zemědělství, tak s tím hladem to nebylo tak zlé a takto neuvažoval. Zajímavé čtení kolego. Jako bych najednou babičce lépe rozuměl. Dík.

Hektore, to je zajímavá zkušenost. Netušil jsem, že tu najdeme někoho, kdo má zkušenosti s několikadenním hladověním. U tebe to sice bylo způsobeno nemocí žaludku, ale i tak je zajímavé, že už po několika dnech tě hlad budil ze spaní. Znám několik lidí, kteří trpí nechutenstvím, ale to je něco jiného, protože oni nemají pocit hladu a jídlo do sebe musí soukat skoro násilím. Moje máma vážila v posledních letech svého života jenom něco přes 40 kg, byla hrozně vychrtlá, ale stejně se nedokázala pořádně najíst a pořád hubla. Když měla sníst kuře, tvrdila, že by si dala banán, jakmile dostala banán najednou říkala, že by raději kousek sýra, když měla sníst sýr, tak zase tvrdila, že by si dala třeba šunku a tak to šlo pořád dokola. U účastníků Minnesotského experimentu to však bylo úplně jiné než u tebe a nebo osob trpícím nechutenstvím. Oni byli zdraví a ty vegetariánské příděly jim velmi chutnaly, takže to pro ně muselo být hrozně těžké vydržet, protože od rána do noci mysleli jenom na jídlo a skoro nic jiného je nezajímalo.

Pátrači, tvoje babička a další totálně nasazení patřili mezi skupiny, kterým měl Minnesotský experiment pomoci, ale válka v Evropě skončila dříve než Minnesotský experiment, takže z toho nic nebylo. No naštěstí to ani nebylo zapotřebí, protože situace se zásobováním potravinami po válce byla alespoň v západní a střední Evropě slušná. Naštěstí nedošlo na hromadné porážení dobytka a bylo i dost osiva, takže se sice lidé museli uskrovnit, ale hlady většinou netrpěli.

Z nechutenstva ma často obviňovali a dostal som sa k par zaujimavim radám a jedlám ktorè si občas doprajem aj dnes. Jedna špecialita bola asi 5 litrová tuba(!) Zmesi tuku, sušenèho ovocia a čokolády. Krajalo sa to na kocky a tie sa jedli. Vraj s tym ma vela ludi problem to prehltnuť ale mne to chutilo. Dalšia vychytavka je rohlik v ktorom je tabulka čokolady mal to byť trik aby som jedol ale ja som nemal problem s tym že by mi nechutulo. V podlednych rokoch som naozaj dosť pribral a mam podozrenie že je to životospravou, sedavè zamestnanie a pivo, klovasky a pizza neskoro večer po rokoch prekonali akusi ručnú brzdu.
Verím že vela z tych mužov malo podobný problèm pribrať aj keď mali už jedla dosť.

Víš ten Tvůj článek má více možných východisek a proto je velmi zajímavý. Když si vezmeš Solněžicina a jeho Soustroví GULAG tak se tam hladu věnuje na mnoha stranách a popisuje jej jako nástroj s mnohočetným využitím:
- postupné vyhladovění k smrti spolu s těžkou prací
- dávkování hladu jako stimulu pro lepší práci.
- hlad jako trest za neposlušnost
- dost jídla pro vězně , kteří měli za úkol hlídat a likvidovat jiné vězně.
V ženských táborech to mělo ještě doplněk - svolíš k sexu, nebudeš mít hlad.

Tato je skoro jako Pandořina skříňka. Je vtom mnoho skryto a je v tom strašně bolesti.

Tiež pridám osobnú skúsenosť a to s anorexiou, ktorú sa mi našťastie podarilo zvrátiť hneď na začiatku. Samozrejme som chcela schudnúť, tak som sa obmedzovala a bohužiaľ v určitom momente - je to absolútne nekontrolovateľné a neviem kedy sa to stalo - sa niečo zásadné zmenilo. Takže predsavzatie, že ak schudnete koľko chcete a potom sa spokojne vrátite do normálneho režimu - to neplatí pre každého. Proste som naraz išla s váhou nižšie a nižšie, aj keď som si hovorila, že to už snáď netreba. Pričom som bola absolútne inak zdravá, žiadne problémy predtým so žalúdkom, nechutenstvom atď. Chcela som jesť normálne a - naraz to nešlo. Na nič som nemala chuť. Jedlo pre mňa už nebol pôžitok, ale utrpenie. Pričom mozgom som to ešte kontrolovala, uvedomovala som si, že som skĺzla do nejakej ničivej špirály. Našťastie som išla na dovolenku, kde som si riadne oddýchla a nútila sa jesť. A po návrate som mala chvalabohu o kilo viac. Potom som sa postupne vrátila na svoju normálnu váhu. Ale s dlhodobejším obmedzením stravy som si už potom nikdy nezahrávala. Radšej pár kíl naviac.

Hektor má za sebou ešte horšiu skúsenosť. Toto našťastie nepoznám. Má pravdu v tom, že telo ak mu niečo chýba, samé si to vypýta. Naše chute sú síce ničené soľou, cukrom a tými rôznymi chemikáliami a zvýrazňovačmi chute ale treba im načúvať. Sú veľmi dôležité.

Tá Pátračova babička ma zaujala. Spojenci jej teda pripravili peklo, ak dobre chápem.
Nezdá sa mi ale tých 10 dní bez vody. O hlade - to áno. Človek vydrží aj viac. Ale voda? Už 5 dní je dosť a v mnohých prípadoch stačia aj tri dni, kým príde smrť. Babička trošku zveličovala?

Ony ty experimenty s lidským sadismem, o kterých tu byla řeč, nejsou vůbec tak jednoznačné. Mně se jejich závěry nelíbí, protože v podstatě tvrdí, že jako dozorce v koncentráku se může chovat skoro každý, čímž to zlo vlastně zmírňuje. Kromě výše zmíněného Standfordského to byl ještě třeba experiment Milgramův, kde subjekt v roli učitele na pokyn autority pouštěl el. proud do subjektu v roli žáka. Problém takových experimentů je vždy ten, že se od začátku jedná o hru a všichni zúčastnění do ní vstoupili dobrovolně a uvědomují si to. To je podle mě radikálně odlišná situace než ta, když někdo někde vědomě zabíjí lidi v koncentrácích. Proto jsou takové experimenty diskutabilní a člověk kvůli nim hned nemusí zanevřít na celé lidstvo.