Tosa
Napsal: 30/5/2016, 16:54
Jedna nedokončená bitevní loď
Tosa ve vleku opouští loděnici v Nagasaki - 1.srpen 1922
Když byla v únoru a červnu 1920 zahájena stavba dvou jednotek bitevních lodí třídy Kaga udělalo Japonsko další krok k naplnění svého ambiciozního námořního „snu“ známého pod označením 8-8 [1].
Zárodek této námořní strategie lze vysledovat až na přelom let 1906/07, tedy krátce po ukončení Rusko-japonské války. Vycházejíce z prací a myšlenek amerického admirála a geopolitika Alfreda Thayera Mahana vypracovali a 4. dubna 1907 také představili japonští stratégové plány dalšího rozvoje válečného námořnictva Říše vycházejícího slunce. A je nutno přiznat že to byly plány velmi ambiciozní ale dle mého názoru nerealizovatelné respektive neudržitelné.
Základní myšlenkou bylo že bezpečnost Japonska lze zaručit pouze silným námořnictvem schopným postavit se jakékoliv hrozbě. A protože se právě v letech 1906/07 přesunula pozornost z nedávno poraženého Ruska na sílící Spojené Státy a jejich stále rostoucí vliv v oblasti Pacifiku bylo celkem jasné proti komu je tato strategie namířena. Konkurovat rychle rostoucímu námořnictvu této ekonomické velmoci však vyžadovalo vybudování silného námořnictva jehož jádro měla tvořit skupina moderních bitevních lodí a bitevních křižníků. Šestnáct těchto plavidel mělo být rozděleno do dvou osmičlenných eskader. To by ještě nebyl problém, hlavní zádrhel tohoto záměru však spočíval v doslova sebevražedném plánu obnovy těchto sil. Vzhledem k technologickému pokroku v kategorii nejtěžších válečných lodí totiž plán 8-8 předpokládal že tato plavidla vydrží v takzvaně první linii pouze 8 let !! Potom měla být přeřazena k záložním druhosledovým eskadrám a po dalších osmi letech se předpokládalo jejich konečné vyřazení a sešrotování nebo degradování do role pouhých školních lodí. A takto to mělo jít neustále dokola, každých osm let mělo japonské námořnictvo převzít šestnáct nových plavidel. A k němu stále nová doprovodná plavidla.
A to za situace kdy nedávno vítězně ukončená válka s carským Ruskem dostala Japonsko na hranici ekonomického bankrotu a ke všemu za stavu kdy země musela mimo základních potravin, dřeva, uhlí a pár dalších drobností dovážet prakticky vše. Prostě Japonci měli sen ale jen velmi malou šanci na jeho naplnění před ekonomickým zhroucením země a jak se později ukázalo ve skutečnosti nerealizovali (i když z poněkud jiné příčiny) ani jeho první fázi tedy prvních šestnáct bitevních plavidel.
Podle stavu japonské ekonomiky také vypadalo i naplňování tohoto strategického záměru. Při prvním představení plánu 8-8, tedy v dubnu 1907 disponovalo japonské námořnictvo mimo starších plavidel dvěma moderními bitevními loděmi (predreadnoughty) třídy Katori, další další dvě byly těsně před dokončením (třída Satsuma) a mělo schválené finance na stavbu dvou jednotek třídy Kawachi a čtyř pancéřových křižníků tříd Tsukuba a Ibuki (ve skutečnosti se tři plavidla již stavěla). V momentě představení britských plavidel Dreadnought a Invincible veřejnosti však Japonci okamžitě pochopili zastaralost svých bitevních lodí. Všechny jmenované jednotky byly sice dokončeny ale v plánu 8-8 se s nimi ani na okamžik nepočítalo. První požadavek na sedm moderních bitevních lodí a tři křižníky (zatím pouze pancéřové) z roku 1910 byl japonským parlamentem zredukován na jedinou bitevní loď (Fuso) a čtyři bitevní křižníky (třída Kongo). V roce 1913 byly parlamentem schváleny tři další bitevní lodě (Yamashiro, Ise a Hyūga) a o pouhé dva roky později předložilo námořnictvo požadavek na schválení dalších čtyř bitevních lodí. Tento záměr byl politiky zamítnut jako celek ale o rok později se v rozpočtu našlo „pár drobných“ na jediný superdreadnought (Nagato). Následně byla ale celá strategie přepracována. Došlo k rozšíření hlavních sil na tři bitevní eskadry (tedy 24 plavidel !!) přičemž tempo obnovy bylo ponecháno na původním osmiletém intervalu. Zároveň z něj byla vyřazena všechna plavidla postavená před bitevní lodí Nagato jako technologicky již zastaralá. Jestliže byl původní plán neudržitelný tak po jeho rozšíření bych ho řadil mezi jak já říkám „mokré sny“. Z nového plánu vyplývalo že stovky milionů Yenů investovaných po roce 1907 do moderního bitevního loďstva byly prakticky zbytečnou investicí do plavidel s nimiž se náhle nepočítalo [2].
Hned v roce následujícím se však situace z pohledu japonských admirálů jevila velmi nadějně. Americký prezident Woodrow Wilson totiž ve svém třetím výročním projevu předneseném na společném zasedání obou komor Kongresu, 7. prosince 1915 prezentoval plány rozvoje U.S.Navy na následujících pět let v podobě deseti bitevních lodí, šesti bitevních křižníků a desítek dalších plavidel různých kategorií a Japonsko bylo nuceno na tuto „smrtelnou hrozbu“ zareagovat. Parlament uvolnil finance na Mutsu, sesterskou loď Nagata a zcela novou třídu Kaga a v roce 1918 na první dvojici křižníků třídy Amagi (Amagi a Akagi). V roce 1920 byly schváleny finance na stavbu dalších dvou lodí třídy Amagi (Atago a Takako) a čtyř bitevních lodí třídy Kii.
Aby Japonci dodrželi dodrželi tempo obnovy bylo nutno vyvíjet stále nová, modernější a silnější plavidla. Protože již jmenované třídy Nagato, Kaga, Amagi a plánovaná třída Kii disponovaly osmi až deseti děly ráže 41 cm a nebylo možné cpát na lodě stále více těžkých děl zaměřili se konstruktéři při navrhování bitevních lodí nikdy nepojmenované třídy s pracovním názvem „13“ na ráži 46 cm. Některé zdroje však ve spojitosti s touto třídou zmiňují děla ještě větší, konkrétně ráži 48 cm, podle jiných však byla tato děla pouze experimentální a ve výsledku měla být v dalších fázích vývoje přeskočena ve prospěch ráže 51 cm.
Celé toto „blbnutí“ však ukončil podpis Washingtonské smlouvy o omezení námořního zbrojení dojednané na přelomu let 1921/22. Využívajíce jejího textu, konkrétně článku XV se však Japonci rozhodli přestavět dvě vybrané jednotky na letadlové lodě a pro tuto konverzi byly vybrány trupy bitevních křižníků Akagi a Amagi.
Protože podepsaná smlouva přímo nepřikazovala rozebrání zbývajících plavidel rozhodli se po jisté době Japonci využít i dokončený trup bitevní lodě Tosa. Od svého spuštění v prosinci 1921 byla loď vyvázána u vystrojovacího mola loděnice Mitsubishi v Nagasaki. Dokončovací práce pokračovaly zprvu celkem plynule ale jak přicházely stále nové zprávy o rokování ve Washingtonu začínaly práce váznout, až 5. února 1922 přišel pokyn k jejich ukončení.
V té době byl trup bitevní lodě prakticky dokončený včetně vnitřních struktur, instalace trupového pancíře, kotelen, strojoven a spodního patra nástavby. Téměř 19 800 tun oceli spojených více než třemi a půl miliony nýtů, vrcholný výtvor japonského loďařského průmyslu však potupný osud rozebrání a přetavení v ocelárnách nečekal. Ve Washingtonu podepsaný dokument totiž signatářům umožňoval použití jedné jednotky v roli dělostřeleckého terče.
K předání nedokončeného plavidla námořnictvu došlo 31. července 1922 a hned následujícího dne byla loď za pomoci remorkérů vyvlečena z nagasackého přístavu. Na širém moři převzala vlečná lana stará bitevní loď Fuji a 4. srpna ji dotáhla na základnu námořnictva v Kure kde téměř rok kotvila vedle sesterské Kagy. Japonci čekali zda si někdo jiný ze signatářů podpis smlouvy nerozmyslí, v tom případě plánovali dokončení obou plavidel v původní podobě. 1 září 1923 však došlo ke katastrofálnímu zemětřesení v oblasti Tokia které zasáhlo i „nedalekou“ Yokosuku. Škody způsobené na trupu zde přestavovaného bitevního křižníku Amagi byly takového rozsahu že by jejich oprava nebyla rentabilní. Vzhledem k tomu že se trup navíc na poškozeném skluzu loděnice nekontrolovaně posunul nebylo možné jej ani spustit a tak byl od poloviny května 1924 na místě postupně rozřezán.
Japonci však měli náhradu, na základně v Kure si ze dvou nedokončených bitevních lodí vybrali Kagu a ve vleku ji na přelomu listopadu a prosince 1923 dopravili do Yokosuky. Možná vám přijde divné proč realizovat technicky velmi náročnou přestavbu ve zničeném přístavu zničeného města. Šlo však o to že v Yokosuce byl soustředěn veškerý materiál určený na konverzi Amagi a bylo jednodušší si na místo dotáhnout nový trup a urychleně zprovoznit loděnici než ty tisíce tun oceli přepravovat kamkoliv jinam.
Tosa tak na svém kotvišti v Kure osiřela ale ne nadlouho. Počátkem následujícího roku byla zavedena do suchého doku kde začaly přípravy na její poslední roli cílového plavidla. Námořnictvo se totiž rozhodlo využít jedinečné příležitosti a v praxi otestovat nově zavedený systém pancéřování a protitorpédové ochrany [3]. Zároveň měly zkoušky prokázat možnosti nových 41 cm japonských děl a torpéd ráže 61 cm (předchůdců slavných „dlouhých kopí“) a v neposlední ředě bylo jejich úkolem i otestování účinnosti prvků protistřepinové ochrany v nitru trupu.
Kvůli jedinečnosti této zkoušky bylo nutno testy důkladně připravit. V hloubi lodě byl dokončen a rozšířen havarijní systém aby se trup po nějakém „nešťastném“ zásahu hned nepotopil. Z vnějšku byl trup pokryt speciálními stupnicemi aby bylo možné odhadnout škody bez nutnosti po každém zásahu vstupovat na loď. Zároveň vznikla speciální komise jejímž úkolem bylo dohlížet na samotné testy a následně vypracovat hodnotící zprávu. Mezi jejími členy byli jak vojenští dělostřelečtí specialisté tak i civilní konstruktéři kteří lodě projektovali. Trochu podivné však bylo že přímo z loděnice v Nagasaki která Tosu stavěla nikdo ani neprojevil zájem zúčastnit se zkoušek. V tomto směru byl také koncipován velmi kritický dopis odeslaný vedení samotné společnosti Mitsubishi.
Mezitím už na námořním polygonu Kamegakubi [4] probíhaly první střelby.
Testování byly podrobeny 28 cm desky trupového pancíře sňatého v rámci konverze z trupu Kagy a střílelo se jak protipancéřovými tak i trhavými granáty ráže 14'' (36,5 cm) a 41 cm. Samotné střelby simulovaly zásahy z 16 a 20 km což měla být v případě třídy Kaga tzv „immunity zone“ [5]. Nebylo však nutno střílet skutečně z této vzdálenosti, dopadová rychlost granátů byla upravována redukcí výmetné nálože a dálka byla „nastavována“ pomocí sklonu samotné pancéřové desky
Jako první střílela standardní 14'' děla model 1908, jejich trhavé granáty pancíř na vzdálenost 16 km v podstatě jen poškrábaly. Ani po použití protipancéřových granátů stejné ráže však nemohli dělostřelci slavit úspěch. Jediným výsledkem explozí nového granátu typ 5 s dnovou roznětkou a zpožděním nastaveným na 0,08 s byly velké prohlubně v ploše pancéřového plátu, samotný materiál však odolal. Následně byla použita děla 41 cm děla model 1914. Hned střepiny prvního trhavého granátu vypáleného z nasimulované dálky 20 km vytvořily v ploše pancéřové desky hluboké vrypy. Při následné střelbě protipancéřovými granáty stejné ráže však střely prošly prakticky bez problémů přesto že měl pancíř podle všech propočtů vydržet.
Ve výsledné zprávě hodnotící tuto část testů bylo proto konstatováno že se pancíř navržený pro bitevní lodě třídy Kaga se jeví jako příliš slabý přestože odolal jakémukoliv zásahu 14'' granáty. To však bylo shledáno jako nedostatečné protože éra těchto děl pomalu končila a všechna námořnictva přecházela nebo již přešla na větší ráže. Zároveň bylo konstatováno že použití trhavého granátu jakékoliv ráže proti pancéřové citadele bitevní lodě se jeví jako neefektivní.
Rozmístění jednotlivých zásahů
V další fázi došlo na střelby na samotnou bitevní loď zakotvenou v dopadové oblasti střelnice Kamegakubi a byla použita pouze protipancéřová munice ráže 41 cm. Příčné naklonění tělesa trupu o 5° ve spojení se sklonem pancíře na trupu a skutečným úhlem dopadu granátů opět simulovalo dálku 20 km. Ve skutečnosti však nebylo možné požadovaný úhel 35° dodržet a na vině bylo obyčejné kolébání trupu ve vlnách, podle pozdějších propočtů činily odchylky až ± 7°. Po několika výstřelech byly zaznamenány dva přímé zásahy trupového pancíře a členové hodnotící komise se shodli na tom že pro vyhodnocení testů je to postačující. Navíc trup utrpěl poměrně vážné vedlejší škody jež zmíním později.
První z granátů narazil do pancíře zhruba metr od jeho horní hrany v oblasti zadní strojovny s rychlostí 436 m/s a pod úhlem cca 39°. Deska trupového pancíře sice odolala ale podle stop na ní šlo zřejmě o zásah defektní municí neboť se granát z neznámého důvodu po nárazu roztříštil. Druhý zásah byl však pro Japonce zklamáním, v trupovém pancíři se totiž v místě barbety páté věže objevila „dírka“ o rozměrech 0,41 * 0,83 m a granát pronikl přesně tam kam měl. I když i v tomto případě se jednalo o pravděpodobně vadnou munici protože ani zde nedošlo k samotné explozi. Nikdo ten průstřel zprvu nechápal, podle všech provedených propočtů k němu nemělo dojít. Vzhledem ke kolébání trupu totiž granát zasáhl pancíř pod úhlem až 41° a rychlostí odhadnutou na 440 m/s. Jediným logickým vysvětlením tohoto z pohledu dělostřelců úspěchu bylo že granát ve skutečnosti prošel v blízkosti spoje dvou pancéřových segmentů což bylo velmi znepokojující. Takovýchto potenciálně prostupných spojů byly v ploše trupového pancíře stovky metrů [6] a ani teoreticky neexistoval způsob jak tuto konstrukční vadu eliminovat.
V průběhu testů však došlo ke dvěma neplánovaným zásahům trupu jejichž exploze měly nepředvídané ale velmi katastrofální následky. V podstatě stavěly celý dosavadní princip pancéřování bitevních lodí na hlavu neboť několik málo obdobných náhodných zásahů bylo schopno plavidlo zcela ochromit ne-li potopit.
První z 41 cm dárečků dopadl do vody zhruba 10 m od lodi v místě barbety čtvrté věže a zasáhl trup pod dolní hranou pancéřového pásu. Ve vnější (protitorpédová výduť) i vnitřní obšívce vznikl otvor o rozměrech 2 * 1 metr (na šířku) ale díra ve vnitřní protitorpédové přepážce již měla rozměry 12,5 * 5 metrů ale to ještě nebyl konec. Granát totiž díky pevně nastavenému zpoždění (0,08 s) bez problémů probil další čtyři přepážky a explodoval v nyní prázdném skladu prachových náloží. Co by tento jediný šťastný zásah způsobil v boji asi není třeba popisovat ale s největší pravděpodobností by znamenal okamžitou zkázu zasaženého plavidla. Takto vniklo do trupu „jen“ 2 300 tun vody a ani samočinné vyvažovací systémy nebyly schopny si s ní poradit. Po zaplavení všech zasažených prostor náklon plavidla narostl z původních 5 na 9,25°.
Druhý ze zásahů však byl ještě zajímavější. Granát dopadl do vody 25 metrů od lodi a podle pozdějších propočtů po uražení zhruba dvanácti metrů stabilizoval svůj let (nyní již vlastně plavbu) v hloubce cca 3,5 metru. V obšívce trupu v oblasti zadní strojovny (mezi věží 3 a 4) vyrval díru 4,3 * 2,4 m, ale v podélné protitorpédové přepážce „pouze“ 1,4 * 0,4 m. Následující protistřepinová přepážka byla zcela zničena a exploze granátu zdemolovala zadní levoboční strojovnu. Výbuch zároveň vytvořil otvor 3,3 * 2,8 m ve dvojitém dnu, loď postupně zaplavilo dalších 3 000 tun vody a konečný náklon trupu se ustálil na hodnotě 10,6°. Zároveň byly střepiny tohoto granátu a roztrhaných přepážek nalezeny ve skladech výmetných náloží a v distribučních komorách sousedících věží 3 a 4, tedy další potenciálně smrtící zásah. Aby bylo možno tyto dva zásahy s nimiž se původně nepočítalo vyhodnotit bylo nutno otvory v obšívce provizorně zalátat a nasadit výkonná čerpadla aby se daly zvládnout přívaly vody.
Pravděpodobné trajektorie granátů po zásahu ze vzdálenosti 10 a 25 metrů plus rozsah zaplavení trupu
Tím skončila práce dělostřelců a po provizorním odstranění škod na trup nastoupili pyrotechničtí specialisté se svými „minami a torpédy“. Prvním experimentem byla simulovaná exploze malé japonské miny typ 1 na přídi mimo pancéřovou citadelu. Výbuch pouhých 100 kg trhaviny [7] v obšívce vyrval otvor o rozměrech zhruba 6 * 5 metrů, celková plocha poškození však přesahovala 61 m². Téměř 1 000 tun vody zaplavilo sekce na pravoboku přídě v délce 25 metrů. Zásah nebyl hodnocen jako vážný, nepříjemně však ovlivnil podélnou a příčnou stabilitu trupu.
Další pokus simuloval kontakt s podstatně větší minou typ 6. 216 kg (některé zdroje uvádějí „pouze“ 150 kg) trhaviny explodovalo na pravoboku mezi věžemi 1 a 2 a vytvořilo otvor s rozměry 6,7 * 3,7 m a celkovou plochou poškození 130 m². Navíc došlo k malému průrazu protitorpédové přepážky, další protistřepinová však již vydržela. Přesto poškozené sekce zaplavilo více než 1 000 tun vody. Ani tento zásah nebyl označen jako velmi vážný přestože i on by způsobil nepříjemné komplikace s příčnou stabilitou postiženého plavidla.
Zcela jinak se ale jevila třetí exploze tentokráte torpédové hlavice s náloží 300 kg trhaviny zavěšené v oblasti přední strojovny. Výbuch prošel trupem poněkud neplánovaně šikmo dolů a vytvořil dva velké otvory. Jeden v boku lodi o rozměrech 5,61 * 2,5 m a druhý ve dvojitém dně (8,5 * 6,1 m) a celkově poškodil plochu 160 m². Poškození protitorpédové přepážky činilo 93 m² a pancéřová paluba se v místě přímo nad explozí vydula o zhruba metr. Přesto že sousedící strojovna zůstala suchá zaplavilo přilehlé sekce více než 1 200 tun vody.
Poslední čtvrtá exploze proběhla na protějším boku ve stejné oblasti a Japonci použili hlavici o hmotnosti 350 kg. Trup byl před zahájením testů v tomto místě upraven zaplněním protitorpédové výdutě zaslepenými ocelovými trubkami. Výbuch strhl obšívku o rozměrech 6,1 * 5,5 m a celková zničená plocha dosáhla 112 m². Protitorpédová přepážka byla zničena na ploše 93 m², trup zaplavilo 1 160 tun vody a přestože exploze nastala ve větší hloubce než u předchozího testu došlo i v tomto případě k nadzvednutí pancéřové paluby o ¾ metru.
Celkově byly první dva simulované minové zásahu vyhodnoceny jako neohrožující životnost lodě zatímco u posledních bylo konstatováno že to je tak maximum co dokážou havarijní systémy zvládnout. Bylo důrazně doporučeno nezkoušet větší nálož aby nedošlo k předčasnému zničení testovaného objektu. Úprava protitorpédové sekce před výbuchem však byla vyhodnocena jako velmi účinná. Zároveň komise doporučila zvětšení náloží japonských min, ty současné byly shledány jako velmi nedostatečné.
Další pokus spočíval v simulování blízké exploze letecké bomby. Nálož o hmotnosti 337 kg byla odpálena 1,5 metru od levoboku v oblasti věží 4 a 5 v hloubce 5,5 metru, strhla obšívku na ploše 13,5 * 8,8 m a trup zaplavilo 1 650 tun vody. Struktura trupu v zasažené oblasti byla zcela zničena a protitorpédová přepážka byla vražena do nitra trupu. Při vyhodnocování škod bylo konstatováno že došlo k jejímu posunutí až o 3,6 m.
Tento ojedinělý zásah byl vyhodnocen jako velmi vážný a bylo důrazně doporučeno hledat nové způsoby zpevnění podélných přepážek.
Další testy měly za úkol zjistit odolnost palub. První bomba byla umístěna na zádi nad kormidelní strojovnou. Exploze 550 kg trhaviny zcela rozdrtila horní struktury trupu, zbytky samotné horní paluby byly vraženy více než 3 metry do nitra trupu a celkové rozměry zničeného povrchu činily 20 * 17 metru. Tlaková vlna dokonce vyrazila malý otvor v pancéřové palubě.
Následná exploze měla místo na levoboku v těsné blízkosti barbety věže 5. Jelikož se mělo jednat o protipancéřovou pumu byla nálož 1086 kg trhaviny umístěna až na hlavní pancéřové palubě. Velká část trupu nad místem exploze jednoduše zmizela, stejně tak došlo k proražení pancéřové paluby v ploše 1,5 * 2,2 metru a škody se nevyhnuly ani protistřepinové palubě (otvor zhruba metr v průměru) a dvojitému dnu. Horizontálně byla zcela zdemolována struktura trupu nad úrovní pancéřové paluby od barbety až po lodní bok a středně vážné škody utrpěla i protilehlá strana i když byla výrazně odstíněna silným pancířem barbety.
Oba zásahy byly klasifikovány jako středně až velmi vážné, předpokládaly se však těžké ztráty mezi posádkou zasažených a přilehlých sekcí. Byly vyjádřeny obavy jak by vypadal obdobný zásah samotné dělové věže v boji. Komise nastínila možné zničení lodě po sekundárních explozích dělostřelecké munice a výmetných náloží.
Poslední test se týkal náhodné exploze v sekci trupových torpédometů. Ve vybraném prostoru nad pancéřovou palubou byly umístěny tři dvěstěkilové nálože. Jedna z nich byla odpálena, další dvě explodovaly samovolně. Vzniklé škody všechny hodnotící překvapily, jednoznačně však byly označeny jako katastrofální. Všechny přepážky nad a kolem místa exploze byly zničeny, vážně byla narušena strukturální pevnost trupu v zasažené oblasti a došlo k nadzvednutí horní paluby v délce 20 metrů. Přilehlý levobok ozdobil otvor o ploše 19 m² a na protilehlém boku se objevila „dírka“ o ploše ještě 15 m². Došlo k mnohonásobnému proražení pancéřové paluby, sílu mohutné exploze zastavila až paluba protistřepinová. Členové hodnotící komise našli různě vážná poškození vnitřních konstrukcí způsobená tímto testem ještě ve vzdálenosti zhruba 50 metrů od epicentra exploze.
Hodnotící komise doporučila výrazné zesílení sousedících přepážek a palub tak aby byla tlaková vlna směřována horizontálně ven z trupu. Bylo konstatováno že pokud by explodovalo více náloží hrozila zde možnost odlomení zasažené přídě.
Po ukončení testů byl trup Tosy odvlečen zpět do Kure a 14. ledna 1925 pak přišel rozkaz plavidlo potopit nejpozději do poloviny února. 1.února byla loď přepravena do přístavu Akizuki na ostrově Etajima kdy bylo demontováno veškeré ještě použitelné vybavení, zároveň v trupu rozmístěny nálože a připraveny elektrické roznětky. O čtyři dny později došlo k prvnímu pokusu odvlečení na určené místo, náhlé zhoršení počasí však malý konvoj přinutilo k návratu. Trup byl totiž natolik poničený že hrozilo jeho předčasné potopení. Konečně byla Tosa 8.února 1925 odpoledne dovlečena na místo svého zániku, obsluhy krátce po půl sedmé nastavily roznětky a přestoupily na doprovodná plavidla. Protože se ale dlouhé hodiny nic nedělo vrátili se pyrotechnici zpět na loď. Nálože však ani po „důsledném přemlouvání“ nemínily spolupracovat a tak bylo rozhodnuto otevřít zaplavovací uzávěry ve dně. To se podařilo až zhruba hodinu a půl po půlnoci a zmrzačený trup začala pomalu zaplavovat voda. Protože však měl trup výtlakovou rezervu téměř 20 000 tun trvalo velmi dlouho než bylo možné vysledovat nějaké změny. Teprve až kolem 03:50 byla uvolněna vlečná lana stále ještě spojující Tosu s vlečným plavidlem (stará bitevní loď Settsu). Krátce po šesté zmizela pod vodou záď plavidla zatímco příď se začala pomalu zvedat. Zaplavování se postupně zrychlovalo ale trvalo dalších téměř 40 minut než trup sklouzl do hlubin. Symbolicky k tomu došlo u jižního pobřeží ostrova Shikoku tedy v místě historické provincie Tosa.
Jako zajímavost bych dodal že na počátku WWII se japonské námořnictvo vážně zabývalo myšlenkou na vyzvednutí plavidla, jeho dokončení a zařazení do služby. Protože však nikdo nepřišel na způsob jak vyzvednout těleso o rozměrech 234x30 metrů a hmotnosti téměř 20 000 tun v celku a navíc z hloubky 640 metrů byl tento „nápad“ odložen k ledu.
A ještě jedna drobná: V článku vždy zmiňuji plavidla třídy Kaga přestože většina zdrojů (včetně wikipedie) naopak hovoří o třídě Tosa. Ve většině případů je třída skutečně pojmenována podle svého prvního plavidla, existují však výjimky a toto je právě jedna z nich. Kaga byla podle klíče daného plánem 8-8 vždy vedena jako bitevní loď číslo tři zatímco Tose bylo přiděleno číslo čtyři (jednička a dvojka byly Nagato a Mutsu). A nic na tom nemění fakt že Tosa se ve skutečnosti začala stavět o více než čtvrt roku dříve. Prodleva u Kagy byla z části způsobena faktem že společnost Kawasaki která ji stavěla zpočátku z nějakého důvodu obdržela pouze základní specifikaci a část výkresů a na kompletní dokumentaci se nějaký ten pátek čekalo. Určitý čas si pak vyžádalo i nutné přizpůsobení skluzu loděnice v Kobe.
Scrat
Poznámky:
1 Je to nejznámější a nejčastěji používané označení tohoto strategického záměru. V některých obdobích jeho platnosti se však můžeme setkat i s označeními 8-4, 4-4, nebo u jeho finální varianty dokonce 8-8-8.
2 Roky uváděné nebo naznačené v tomto odstavci jsou ve skutečnosti pouze roky kdy bylo parlamentem schváleno finanční krytí stavby. Od skutečného roku zahájení stavby konkrétního plavidla ho však může dělit i několik let. Třeba v případě jednotek třídy Kaga k tomu došlo v roce 1918 ale samotná stavba plavidel byla zahájena až v únoru a červenci 1920
3 Počínaje třídou Nagato se Japonci inspirovali novátorským americkým schématem pancéřování All or Nothing a protitorpédovým systémem tvořeným několika tenkými přepážkami oddělujícími řadu „mokrých“ a „suchých“ prostor. A právě následující třída Kaga tento systém posunula kousek dále.
4 Opuštěný a zdevastovaný areál bývalé střelnice se nachází na západním výběžku ostrova Kurahashi v japonském Vnitřním moři, asi 30 km jižně od přístavu Hiroshima.
5 Jedná se o vzdálenost kdy již neměly být granáty schopny prorazit boční pancíř lodě ale zároveň nebyl úhel jejich dopadu dostatečný k penetraci hlavní pancéřové paluby.
6 Samotný pancéřový pás jakékoliv lodě není vytvořen z jednoho kusu. Jde o to že ani dnes není v možnostech kterékoliv ocelárny vyválcovat tak obrovský pás a jeho následné cementování tak aby byla dodržena požadovaná kvalita v celé ploše. A i kdyby se to někomu podařilo je manipulace s ním daleko za hranicemi možností jakéhokoliv jeřábu. A stejné je to i s přepravou. Proto je celý pancíř skládán z menších segmentů, v případě japonských bitevních lodí se jednalo o desky o maximálních rozměrech 3x9 metrů.
7 Jednalo se o trhavinu na bázi kyseliny pikrové. Japonci jí pojmenovali po jejím tvůrci Shimose, a v podstatě šlo o japonský ekvivalent ve světě je známějších trhavin melinit nebo lyddit. Japonci ji používali v období od Rusko-japonské války do konce WWII.
Tosa ve vleku opouští loděnici v Nagasaki - 1.srpen 1922
Když byla v únoru a červnu 1920 zahájena stavba dvou jednotek bitevních lodí třídy Kaga udělalo Japonsko další krok k naplnění svého ambiciozního námořního „snu“ známého pod označením 8-8 [1].
Zárodek této námořní strategie lze vysledovat až na přelom let 1906/07, tedy krátce po ukončení Rusko-japonské války. Vycházejíce z prací a myšlenek amerického admirála a geopolitika Alfreda Thayera Mahana vypracovali a 4. dubna 1907 také představili japonští stratégové plány dalšího rozvoje válečného námořnictva Říše vycházejícího slunce. A je nutno přiznat že to byly plány velmi ambiciozní ale dle mého názoru nerealizovatelné respektive neudržitelné.
Základní myšlenkou bylo že bezpečnost Japonska lze zaručit pouze silným námořnictvem schopným postavit se jakékoliv hrozbě. A protože se právě v letech 1906/07 přesunula pozornost z nedávno poraženého Ruska na sílící Spojené Státy a jejich stále rostoucí vliv v oblasti Pacifiku bylo celkem jasné proti komu je tato strategie namířena. Konkurovat rychle rostoucímu námořnictvu této ekonomické velmoci však vyžadovalo vybudování silného námořnictva jehož jádro měla tvořit skupina moderních bitevních lodí a bitevních křižníků. Šestnáct těchto plavidel mělo být rozděleno do dvou osmičlenných eskader. To by ještě nebyl problém, hlavní zádrhel tohoto záměru však spočíval v doslova sebevražedném plánu obnovy těchto sil. Vzhledem k technologickému pokroku v kategorii nejtěžších válečných lodí totiž plán 8-8 předpokládal že tato plavidla vydrží v takzvaně první linii pouze 8 let !! Potom měla být přeřazena k záložním druhosledovým eskadrám a po dalších osmi letech se předpokládalo jejich konečné vyřazení a sešrotování nebo degradování do role pouhých školních lodí. A takto to mělo jít neustále dokola, každých osm let mělo japonské námořnictvo převzít šestnáct nových plavidel. A k němu stále nová doprovodná plavidla.
A to za situace kdy nedávno vítězně ukončená válka s carským Ruskem dostala Japonsko na hranici ekonomického bankrotu a ke všemu za stavu kdy země musela mimo základních potravin, dřeva, uhlí a pár dalších drobností dovážet prakticky vše. Prostě Japonci měli sen ale jen velmi malou šanci na jeho naplnění před ekonomickým zhroucením země a jak se později ukázalo ve skutečnosti nerealizovali (i když z poněkud jiné příčiny) ani jeho první fázi tedy prvních šestnáct bitevních plavidel.
Podle stavu japonské ekonomiky také vypadalo i naplňování tohoto strategického záměru. Při prvním představení plánu 8-8, tedy v dubnu 1907 disponovalo japonské námořnictvo mimo starších plavidel dvěma moderními bitevními loděmi (predreadnoughty) třídy Katori, další další dvě byly těsně před dokončením (třída Satsuma) a mělo schválené finance na stavbu dvou jednotek třídy Kawachi a čtyř pancéřových křižníků tříd Tsukuba a Ibuki (ve skutečnosti se tři plavidla již stavěla). V momentě představení britských plavidel Dreadnought a Invincible veřejnosti však Japonci okamžitě pochopili zastaralost svých bitevních lodí. Všechny jmenované jednotky byly sice dokončeny ale v plánu 8-8 se s nimi ani na okamžik nepočítalo. První požadavek na sedm moderních bitevních lodí a tři křižníky (zatím pouze pancéřové) z roku 1910 byl japonským parlamentem zredukován na jedinou bitevní loď (Fuso) a čtyři bitevní křižníky (třída Kongo). V roce 1913 byly parlamentem schváleny tři další bitevní lodě (Yamashiro, Ise a Hyūga) a o pouhé dva roky později předložilo námořnictvo požadavek na schválení dalších čtyř bitevních lodí. Tento záměr byl politiky zamítnut jako celek ale o rok později se v rozpočtu našlo „pár drobných“ na jediný superdreadnought (Nagato). Následně byla ale celá strategie přepracována. Došlo k rozšíření hlavních sil na tři bitevní eskadry (tedy 24 plavidel !!) přičemž tempo obnovy bylo ponecháno na původním osmiletém intervalu. Zároveň z něj byla vyřazena všechna plavidla postavená před bitevní lodí Nagato jako technologicky již zastaralá. Jestliže byl původní plán neudržitelný tak po jeho rozšíření bych ho řadil mezi jak já říkám „mokré sny“. Z nového plánu vyplývalo že stovky milionů Yenů investovaných po roce 1907 do moderního bitevního loďstva byly prakticky zbytečnou investicí do plavidel s nimiž se náhle nepočítalo [2].
Hned v roce následujícím se však situace z pohledu japonských admirálů jevila velmi nadějně. Americký prezident Woodrow Wilson totiž ve svém třetím výročním projevu předneseném na společném zasedání obou komor Kongresu, 7. prosince 1915 prezentoval plány rozvoje U.S.Navy na následujících pět let v podobě deseti bitevních lodí, šesti bitevních křižníků a desítek dalších plavidel různých kategorií a Japonsko bylo nuceno na tuto „smrtelnou hrozbu“ zareagovat. Parlament uvolnil finance na Mutsu, sesterskou loď Nagata a zcela novou třídu Kaga a v roce 1918 na první dvojici křižníků třídy Amagi (Amagi a Akagi). V roce 1920 byly schváleny finance na stavbu dalších dvou lodí třídy Amagi (Atago a Takako) a čtyř bitevních lodí třídy Kii.
Aby Japonci dodrželi dodrželi tempo obnovy bylo nutno vyvíjet stále nová, modernější a silnější plavidla. Protože již jmenované třídy Nagato, Kaga, Amagi a plánovaná třída Kii disponovaly osmi až deseti děly ráže 41 cm a nebylo možné cpát na lodě stále více těžkých děl zaměřili se konstruktéři při navrhování bitevních lodí nikdy nepojmenované třídy s pracovním názvem „13“ na ráži 46 cm. Některé zdroje však ve spojitosti s touto třídou zmiňují děla ještě větší, konkrétně ráži 48 cm, podle jiných však byla tato děla pouze experimentální a ve výsledku měla být v dalších fázích vývoje přeskočena ve prospěch ráže 51 cm.
Celé toto „blbnutí“ však ukončil podpis Washingtonské smlouvy o omezení námořního zbrojení dojednané na přelomu let 1921/22. Využívajíce jejího textu, konkrétně článku XV se však Japonci rozhodli přestavět dvě vybrané jednotky na letadlové lodě a pro tuto konverzi byly vybrány trupy bitevních křižníků Akagi a Amagi.
Protože podepsaná smlouva přímo nepřikazovala rozebrání zbývajících plavidel rozhodli se po jisté době Japonci využít i dokončený trup bitevní lodě Tosa. Od svého spuštění v prosinci 1921 byla loď vyvázána u vystrojovacího mola loděnice Mitsubishi v Nagasaki. Dokončovací práce pokračovaly zprvu celkem plynule ale jak přicházely stále nové zprávy o rokování ve Washingtonu začínaly práce váznout, až 5. února 1922 přišel pokyn k jejich ukončení.
V té době byl trup bitevní lodě prakticky dokončený včetně vnitřních struktur, instalace trupového pancíře, kotelen, strojoven a spodního patra nástavby. Téměř 19 800 tun oceli spojených více než třemi a půl miliony nýtů, vrcholný výtvor japonského loďařského průmyslu však potupný osud rozebrání a přetavení v ocelárnách nečekal. Ve Washingtonu podepsaný dokument totiž signatářům umožňoval použití jedné jednotky v roli dělostřeleckého terče.
K předání nedokončeného plavidla námořnictvu došlo 31. července 1922 a hned následujícího dne byla loď za pomoci remorkérů vyvlečena z nagasackého přístavu. Na širém moři převzala vlečná lana stará bitevní loď Fuji a 4. srpna ji dotáhla na základnu námořnictva v Kure kde téměř rok kotvila vedle sesterské Kagy. Japonci čekali zda si někdo jiný ze signatářů podpis smlouvy nerozmyslí, v tom případě plánovali dokončení obou plavidel v původní podobě. 1 září 1923 však došlo ke katastrofálnímu zemětřesení v oblasti Tokia které zasáhlo i „nedalekou“ Yokosuku. Škody způsobené na trupu zde přestavovaného bitevního křižníku Amagi byly takového rozsahu že by jejich oprava nebyla rentabilní. Vzhledem k tomu že se trup navíc na poškozeném skluzu loděnice nekontrolovaně posunul nebylo možné jej ani spustit a tak byl od poloviny května 1924 na místě postupně rozřezán.
Japonci však měli náhradu, na základně v Kure si ze dvou nedokončených bitevních lodí vybrali Kagu a ve vleku ji na přelomu listopadu a prosince 1923 dopravili do Yokosuky. Možná vám přijde divné proč realizovat technicky velmi náročnou přestavbu ve zničeném přístavu zničeného města. Šlo však o to že v Yokosuce byl soustředěn veškerý materiál určený na konverzi Amagi a bylo jednodušší si na místo dotáhnout nový trup a urychleně zprovoznit loděnici než ty tisíce tun oceli přepravovat kamkoliv jinam.
Tosa tak na svém kotvišti v Kure osiřela ale ne nadlouho. Počátkem následujícího roku byla zavedena do suchého doku kde začaly přípravy na její poslední roli cílového plavidla. Námořnictvo se totiž rozhodlo využít jedinečné příležitosti a v praxi otestovat nově zavedený systém pancéřování a protitorpédové ochrany [3]. Zároveň měly zkoušky prokázat možnosti nových 41 cm japonských děl a torpéd ráže 61 cm (předchůdců slavných „dlouhých kopí“) a v neposlední ředě bylo jejich úkolem i otestování účinnosti prvků protistřepinové ochrany v nitru trupu.
Kvůli jedinečnosti této zkoušky bylo nutno testy důkladně připravit. V hloubi lodě byl dokončen a rozšířen havarijní systém aby se trup po nějakém „nešťastném“ zásahu hned nepotopil. Z vnějšku byl trup pokryt speciálními stupnicemi aby bylo možné odhadnout škody bez nutnosti po každém zásahu vstupovat na loď. Zároveň vznikla speciální komise jejímž úkolem bylo dohlížet na samotné testy a následně vypracovat hodnotící zprávu. Mezi jejími členy byli jak vojenští dělostřelečtí specialisté tak i civilní konstruktéři kteří lodě projektovali. Trochu podivné však bylo že přímo z loděnice v Nagasaki která Tosu stavěla nikdo ani neprojevil zájem zúčastnit se zkoušek. V tomto směru byl také koncipován velmi kritický dopis odeslaný vedení samotné společnosti Mitsubishi.
Mezitím už na námořním polygonu Kamegakubi [4] probíhaly první střelby.
Testování byly podrobeny 28 cm desky trupového pancíře sňatého v rámci konverze z trupu Kagy a střílelo se jak protipancéřovými tak i trhavými granáty ráže 14'' (36,5 cm) a 41 cm. Samotné střelby simulovaly zásahy z 16 a 20 km což měla být v případě třídy Kaga tzv „immunity zone“ [5]. Nebylo však nutno střílet skutečně z této vzdálenosti, dopadová rychlost granátů byla upravována redukcí výmetné nálože a dálka byla „nastavována“ pomocí sklonu samotné pancéřové desky
Jako první střílela standardní 14'' děla model 1908, jejich trhavé granáty pancíř na vzdálenost 16 km v podstatě jen poškrábaly. Ani po použití protipancéřových granátů stejné ráže však nemohli dělostřelci slavit úspěch. Jediným výsledkem explozí nového granátu typ 5 s dnovou roznětkou a zpožděním nastaveným na 0,08 s byly velké prohlubně v ploše pancéřového plátu, samotný materiál však odolal. Následně byla použita děla 41 cm děla model 1914. Hned střepiny prvního trhavého granátu vypáleného z nasimulované dálky 20 km vytvořily v ploše pancéřové desky hluboké vrypy. Při následné střelbě protipancéřovými granáty stejné ráže však střely prošly prakticky bez problémů přesto že měl pancíř podle všech propočtů vydržet.
Ve výsledné zprávě hodnotící tuto část testů bylo proto konstatováno že se pancíř navržený pro bitevní lodě třídy Kaga se jeví jako příliš slabý přestože odolal jakémukoliv zásahu 14'' granáty. To však bylo shledáno jako nedostatečné protože éra těchto děl pomalu končila a všechna námořnictva přecházela nebo již přešla na větší ráže. Zároveň bylo konstatováno že použití trhavého granátu jakékoliv ráže proti pancéřové citadele bitevní lodě se jeví jako neefektivní.
Rozmístění jednotlivých zásahů
V další fázi došlo na střelby na samotnou bitevní loď zakotvenou v dopadové oblasti střelnice Kamegakubi a byla použita pouze protipancéřová munice ráže 41 cm. Příčné naklonění tělesa trupu o 5° ve spojení se sklonem pancíře na trupu a skutečným úhlem dopadu granátů opět simulovalo dálku 20 km. Ve skutečnosti však nebylo možné požadovaný úhel 35° dodržet a na vině bylo obyčejné kolébání trupu ve vlnách, podle pozdějších propočtů činily odchylky až ± 7°. Po několika výstřelech byly zaznamenány dva přímé zásahy trupového pancíře a členové hodnotící komise se shodli na tom že pro vyhodnocení testů je to postačující. Navíc trup utrpěl poměrně vážné vedlejší škody jež zmíním později.
První z granátů narazil do pancíře zhruba metr od jeho horní hrany v oblasti zadní strojovny s rychlostí 436 m/s a pod úhlem cca 39°. Deska trupového pancíře sice odolala ale podle stop na ní šlo zřejmě o zásah defektní municí neboť se granát z neznámého důvodu po nárazu roztříštil. Druhý zásah byl však pro Japonce zklamáním, v trupovém pancíři se totiž v místě barbety páté věže objevila „dírka“ o rozměrech 0,41 * 0,83 m a granát pronikl přesně tam kam měl. I když i v tomto případě se jednalo o pravděpodobně vadnou munici protože ani zde nedošlo k samotné explozi. Nikdo ten průstřel zprvu nechápal, podle všech provedených propočtů k němu nemělo dojít. Vzhledem ke kolébání trupu totiž granát zasáhl pancíř pod úhlem až 41° a rychlostí odhadnutou na 440 m/s. Jediným logickým vysvětlením tohoto z pohledu dělostřelců úspěchu bylo že granát ve skutečnosti prošel v blízkosti spoje dvou pancéřových segmentů což bylo velmi znepokojující. Takovýchto potenciálně prostupných spojů byly v ploše trupového pancíře stovky metrů [6] a ani teoreticky neexistoval způsob jak tuto konstrukční vadu eliminovat.
V průběhu testů však došlo ke dvěma neplánovaným zásahům trupu jejichž exploze měly nepředvídané ale velmi katastrofální následky. V podstatě stavěly celý dosavadní princip pancéřování bitevních lodí na hlavu neboť několik málo obdobných náhodných zásahů bylo schopno plavidlo zcela ochromit ne-li potopit.
První z 41 cm dárečků dopadl do vody zhruba 10 m od lodi v místě barbety čtvrté věže a zasáhl trup pod dolní hranou pancéřového pásu. Ve vnější (protitorpédová výduť) i vnitřní obšívce vznikl otvor o rozměrech 2 * 1 metr (na šířku) ale díra ve vnitřní protitorpédové přepážce již měla rozměry 12,5 * 5 metrů ale to ještě nebyl konec. Granát totiž díky pevně nastavenému zpoždění (0,08 s) bez problémů probil další čtyři přepážky a explodoval v nyní prázdném skladu prachových náloží. Co by tento jediný šťastný zásah způsobil v boji asi není třeba popisovat ale s největší pravděpodobností by znamenal okamžitou zkázu zasaženého plavidla. Takto vniklo do trupu „jen“ 2 300 tun vody a ani samočinné vyvažovací systémy nebyly schopny si s ní poradit. Po zaplavení všech zasažených prostor náklon plavidla narostl z původních 5 na 9,25°.
Druhý ze zásahů však byl ještě zajímavější. Granát dopadl do vody 25 metrů od lodi a podle pozdějších propočtů po uražení zhruba dvanácti metrů stabilizoval svůj let (nyní již vlastně plavbu) v hloubce cca 3,5 metru. V obšívce trupu v oblasti zadní strojovny (mezi věží 3 a 4) vyrval díru 4,3 * 2,4 m, ale v podélné protitorpédové přepážce „pouze“ 1,4 * 0,4 m. Následující protistřepinová přepážka byla zcela zničena a exploze granátu zdemolovala zadní levoboční strojovnu. Výbuch zároveň vytvořil otvor 3,3 * 2,8 m ve dvojitém dnu, loď postupně zaplavilo dalších 3 000 tun vody a konečný náklon trupu se ustálil na hodnotě 10,6°. Zároveň byly střepiny tohoto granátu a roztrhaných přepážek nalezeny ve skladech výmetných náloží a v distribučních komorách sousedících věží 3 a 4, tedy další potenciálně smrtící zásah. Aby bylo možno tyto dva zásahy s nimiž se původně nepočítalo vyhodnotit bylo nutno otvory v obšívce provizorně zalátat a nasadit výkonná čerpadla aby se daly zvládnout přívaly vody.
Pravděpodobné trajektorie granátů po zásahu ze vzdálenosti 10 a 25 metrů plus rozsah zaplavení trupu
Tím skončila práce dělostřelců a po provizorním odstranění škod na trup nastoupili pyrotechničtí specialisté se svými „minami a torpédy“. Prvním experimentem byla simulovaná exploze malé japonské miny typ 1 na přídi mimo pancéřovou citadelu. Výbuch pouhých 100 kg trhaviny [7] v obšívce vyrval otvor o rozměrech zhruba 6 * 5 metrů, celková plocha poškození však přesahovala 61 m². Téměř 1 000 tun vody zaplavilo sekce na pravoboku přídě v délce 25 metrů. Zásah nebyl hodnocen jako vážný, nepříjemně však ovlivnil podélnou a příčnou stabilitu trupu.
Další pokus simuloval kontakt s podstatně větší minou typ 6. 216 kg (některé zdroje uvádějí „pouze“ 150 kg) trhaviny explodovalo na pravoboku mezi věžemi 1 a 2 a vytvořilo otvor s rozměry 6,7 * 3,7 m a celkovou plochou poškození 130 m². Navíc došlo k malému průrazu protitorpédové přepážky, další protistřepinová však již vydržela. Přesto poškozené sekce zaplavilo více než 1 000 tun vody. Ani tento zásah nebyl označen jako velmi vážný přestože i on by způsobil nepříjemné komplikace s příčnou stabilitou postiženého plavidla.
Zcela jinak se ale jevila třetí exploze tentokráte torpédové hlavice s náloží 300 kg trhaviny zavěšené v oblasti přední strojovny. Výbuch prošel trupem poněkud neplánovaně šikmo dolů a vytvořil dva velké otvory. Jeden v boku lodi o rozměrech 5,61 * 2,5 m a druhý ve dvojitém dně (8,5 * 6,1 m) a celkově poškodil plochu 160 m². Poškození protitorpédové přepážky činilo 93 m² a pancéřová paluba se v místě přímo nad explozí vydula o zhruba metr. Přesto že sousedící strojovna zůstala suchá zaplavilo přilehlé sekce více než 1 200 tun vody.
Poslední čtvrtá exploze proběhla na protějším boku ve stejné oblasti a Japonci použili hlavici o hmotnosti 350 kg. Trup byl před zahájením testů v tomto místě upraven zaplněním protitorpédové výdutě zaslepenými ocelovými trubkami. Výbuch strhl obšívku o rozměrech 6,1 * 5,5 m a celková zničená plocha dosáhla 112 m². Protitorpédová přepážka byla zničena na ploše 93 m², trup zaplavilo 1 160 tun vody a přestože exploze nastala ve větší hloubce než u předchozího testu došlo i v tomto případě k nadzvednutí pancéřové paluby o ¾ metru.
Celkově byly první dva simulované minové zásahu vyhodnoceny jako neohrožující životnost lodě zatímco u posledních bylo konstatováno že to je tak maximum co dokážou havarijní systémy zvládnout. Bylo důrazně doporučeno nezkoušet větší nálož aby nedošlo k předčasnému zničení testovaného objektu. Úprava protitorpédové sekce před výbuchem však byla vyhodnocena jako velmi účinná. Zároveň komise doporučila zvětšení náloží japonských min, ty současné byly shledány jako velmi nedostatečné.
Další pokus spočíval v simulování blízké exploze letecké bomby. Nálož o hmotnosti 337 kg byla odpálena 1,5 metru od levoboku v oblasti věží 4 a 5 v hloubce 5,5 metru, strhla obšívku na ploše 13,5 * 8,8 m a trup zaplavilo 1 650 tun vody. Struktura trupu v zasažené oblasti byla zcela zničena a protitorpédová přepážka byla vražena do nitra trupu. Při vyhodnocování škod bylo konstatováno že došlo k jejímu posunutí až o 3,6 m.
Tento ojedinělý zásah byl vyhodnocen jako velmi vážný a bylo důrazně doporučeno hledat nové způsoby zpevnění podélných přepážek.
Další testy měly za úkol zjistit odolnost palub. První bomba byla umístěna na zádi nad kormidelní strojovnou. Exploze 550 kg trhaviny zcela rozdrtila horní struktury trupu, zbytky samotné horní paluby byly vraženy více než 3 metry do nitra trupu a celkové rozměry zničeného povrchu činily 20 * 17 metru. Tlaková vlna dokonce vyrazila malý otvor v pancéřové palubě.
Následná exploze měla místo na levoboku v těsné blízkosti barbety věže 5. Jelikož se mělo jednat o protipancéřovou pumu byla nálož 1086 kg trhaviny umístěna až na hlavní pancéřové palubě. Velká část trupu nad místem exploze jednoduše zmizela, stejně tak došlo k proražení pancéřové paluby v ploše 1,5 * 2,2 metru a škody se nevyhnuly ani protistřepinové palubě (otvor zhruba metr v průměru) a dvojitému dnu. Horizontálně byla zcela zdemolována struktura trupu nad úrovní pancéřové paluby od barbety až po lodní bok a středně vážné škody utrpěla i protilehlá strana i když byla výrazně odstíněna silným pancířem barbety.
Oba zásahy byly klasifikovány jako středně až velmi vážné, předpokládaly se však těžké ztráty mezi posádkou zasažených a přilehlých sekcí. Byly vyjádřeny obavy jak by vypadal obdobný zásah samotné dělové věže v boji. Komise nastínila možné zničení lodě po sekundárních explozích dělostřelecké munice a výmetných náloží.
Poslední test se týkal náhodné exploze v sekci trupových torpédometů. Ve vybraném prostoru nad pancéřovou palubou byly umístěny tři dvěstěkilové nálože. Jedna z nich byla odpálena, další dvě explodovaly samovolně. Vzniklé škody všechny hodnotící překvapily, jednoznačně však byly označeny jako katastrofální. Všechny přepážky nad a kolem místa exploze byly zničeny, vážně byla narušena strukturální pevnost trupu v zasažené oblasti a došlo k nadzvednutí horní paluby v délce 20 metrů. Přilehlý levobok ozdobil otvor o ploše 19 m² a na protilehlém boku se objevila „dírka“ o ploše ještě 15 m². Došlo k mnohonásobnému proražení pancéřové paluby, sílu mohutné exploze zastavila až paluba protistřepinová. Členové hodnotící komise našli různě vážná poškození vnitřních konstrukcí způsobená tímto testem ještě ve vzdálenosti zhruba 50 metrů od epicentra exploze.
Hodnotící komise doporučila výrazné zesílení sousedících přepážek a palub tak aby byla tlaková vlna směřována horizontálně ven z trupu. Bylo konstatováno že pokud by explodovalo více náloží hrozila zde možnost odlomení zasažené přídě.
Po ukončení testů byl trup Tosy odvlečen zpět do Kure a 14. ledna 1925 pak přišel rozkaz plavidlo potopit nejpozději do poloviny února. 1.února byla loď přepravena do přístavu Akizuki na ostrově Etajima kdy bylo demontováno veškeré ještě použitelné vybavení, zároveň v trupu rozmístěny nálože a připraveny elektrické roznětky. O čtyři dny později došlo k prvnímu pokusu odvlečení na určené místo, náhlé zhoršení počasí však malý konvoj přinutilo k návratu. Trup byl totiž natolik poničený že hrozilo jeho předčasné potopení. Konečně byla Tosa 8.února 1925 odpoledne dovlečena na místo svého zániku, obsluhy krátce po půl sedmé nastavily roznětky a přestoupily na doprovodná plavidla. Protože se ale dlouhé hodiny nic nedělo vrátili se pyrotechnici zpět na loď. Nálože však ani po „důsledném přemlouvání“ nemínily spolupracovat a tak bylo rozhodnuto otevřít zaplavovací uzávěry ve dně. To se podařilo až zhruba hodinu a půl po půlnoci a zmrzačený trup začala pomalu zaplavovat voda. Protože však měl trup výtlakovou rezervu téměř 20 000 tun trvalo velmi dlouho než bylo možné vysledovat nějaké změny. Teprve až kolem 03:50 byla uvolněna vlečná lana stále ještě spojující Tosu s vlečným plavidlem (stará bitevní loď Settsu). Krátce po šesté zmizela pod vodou záď plavidla zatímco příď se začala pomalu zvedat. Zaplavování se postupně zrychlovalo ale trvalo dalších téměř 40 minut než trup sklouzl do hlubin. Symbolicky k tomu došlo u jižního pobřeží ostrova Shikoku tedy v místě historické provincie Tosa.
Jako zajímavost bych dodal že na počátku WWII se japonské námořnictvo vážně zabývalo myšlenkou na vyzvednutí plavidla, jeho dokončení a zařazení do služby. Protože však nikdo nepřišel na způsob jak vyzvednout těleso o rozměrech 234x30 metrů a hmotnosti téměř 20 000 tun v celku a navíc z hloubky 640 metrů byl tento „nápad“ odložen k ledu.
A ještě jedna drobná: V článku vždy zmiňuji plavidla třídy Kaga přestože většina zdrojů (včetně wikipedie) naopak hovoří o třídě Tosa. Ve většině případů je třída skutečně pojmenována podle svého prvního plavidla, existují však výjimky a toto je právě jedna z nich. Kaga byla podle klíče daného plánem 8-8 vždy vedena jako bitevní loď číslo tři zatímco Tose bylo přiděleno číslo čtyři (jednička a dvojka byly Nagato a Mutsu). A nic na tom nemění fakt že Tosa se ve skutečnosti začala stavět o více než čtvrt roku dříve. Prodleva u Kagy byla z části způsobena faktem že společnost Kawasaki která ji stavěla zpočátku z nějakého důvodu obdržela pouze základní specifikaci a část výkresů a na kompletní dokumentaci se nějaký ten pátek čekalo. Určitý čas si pak vyžádalo i nutné přizpůsobení skluzu loděnice v Kobe.
Scrat
Poznámky:
1 Je to nejznámější a nejčastěji používané označení tohoto strategického záměru. V některých obdobích jeho platnosti se však můžeme setkat i s označeními 8-4, 4-4, nebo u jeho finální varianty dokonce 8-8-8.
2 Roky uváděné nebo naznačené v tomto odstavci jsou ve skutečnosti pouze roky kdy bylo parlamentem schváleno finanční krytí stavby. Od skutečného roku zahájení stavby konkrétního plavidla ho však může dělit i několik let. Třeba v případě jednotek třídy Kaga k tomu došlo v roce 1918 ale samotná stavba plavidel byla zahájena až v únoru a červenci 1920
3 Počínaje třídou Nagato se Japonci inspirovali novátorským americkým schématem pancéřování All or Nothing a protitorpédovým systémem tvořeným několika tenkými přepážkami oddělujícími řadu „mokrých“ a „suchých“ prostor. A právě následující třída Kaga tento systém posunula kousek dále.
4 Opuštěný a zdevastovaný areál bývalé střelnice se nachází na západním výběžku ostrova Kurahashi v japonském Vnitřním moři, asi 30 km jižně od přístavu Hiroshima.
5 Jedná se o vzdálenost kdy již neměly být granáty schopny prorazit boční pancíř lodě ale zároveň nebyl úhel jejich dopadu dostatečný k penetraci hlavní pancéřové paluby.
6 Samotný pancéřový pás jakékoliv lodě není vytvořen z jednoho kusu. Jde o to že ani dnes není v možnostech kterékoliv ocelárny vyválcovat tak obrovský pás a jeho následné cementování tak aby byla dodržena požadovaná kvalita v celé ploše. A i kdyby se to někomu podařilo je manipulace s ním daleko za hranicemi možností jakéhokoliv jeřábu. A stejné je to i s přepravou. Proto je celý pancíř skládán z menších segmentů, v případě japonských bitevních lodí se jednalo o desky o maximálních rozměrech 3x9 metrů.
7 Jednalo se o trhavinu na bázi kyseliny pikrové. Japonci jí pojmenovali po jejím tvůrci Shimose, a v podstatě šlo o japonský ekvivalent ve světě je známějších trhavin melinit nebo lyddit. Japonci ji používali v období od Rusko-japonské války do konce WWII.
Jen mě tak napadá. Tosa nebyla dostavěna, chyběly nástavby, dělové věže...v jejich skladech nebyla munice, v nádržích chyběla nafta. Ta loď byla proti teoretické bojové podobě velmi odlehčená, což je vidět i na fotografiích - vodoryska je tak o 2,5-3m nad hladinou. Nemohl být tento fakt příčinou těch dvou šťastných zásahů? Kdyby byla loď zatížená a zanořená, tak by tyto granáty zasáhly loď do pancéřového pásu, né do nechráněné spodní části trupu. A pokud by střely dopadly dál od lodi, jejich kinetickou sílu by zmírnila voda a granáty by loď nepoškodily (možná). Nebo to bylo nějak ošéfené?